Zweites Buch by guidemedia etc

Obsah 7

Předmluva nakladatele

Cesta k opětovnému vzestupu

31 Předmluva 35

Život je boj

Národ bez prostoru

Rasová otázka a obranyschopnost

Souhra domácí a zahraniční politiky

Základní principy nacionálního socialismu

Německá teritoriální politika

Bismarckova hospodářská a alianční politika

127

Armáda jako nástroj politiky

149

Národní boj a hraniční politika

173

Ne myšlence neutrality

191

Mocenské poměry a spojenecké otázky

217

Shrnutí v 8 bodech

219

Úvahy o mocenské politice Německa

225

Srovnání anglické a německé kolonisace

a spojenecké politiky

245

Vztah Německa a Itálie

305

Závěrečná úvaha

Předmluva nakladatele Mezi vzdělanými lidmi by se sotva našel někdo, kdo neví, co je to „Mein Kampf“. Adolf Hitler své legendární politicko ‑světonázorové dílo napsal v roce 1924 během věznění v hor nobavorském Landsbergu. Traduje se, že ho diktoval svým dvěma spolubojovníkům a spoluvězňům, Rudolfu Hessovi a Emilu Mauriceovi. Knihu tvoří dva svazky. Zatímco první byl prokazatelně sepsán ve vězení – á propós na papír, který měla do věznice při návštěvách propašovávat snacha Richarda Wagnera, Winifred, celoživotní Hitlerova ctitelka –, druhý díl vznikl až po jejich předčasném propuštění v prosinci 1924 na usedlosti v Obersalzbergu. První svazek vyšel poprvé v čer venci 1925, v prosinci 1926 pak druhý. Od roku 1930 se už oba svazky vydávaly společně v jedné knize. Není bez významu, že během svého aktivního edičního života mezi lety 1925–1945 zaznamenal „Kampf“, jak se dílu v poučených kruzích němec ky mluvícího prostoru zkráceně říká, četná doplnění a změ ny. Tato skutečnost je častou příčinou různých nedorozumě ní a zbytečných sporů při pokusech o kritické analýzy citací a odkazování na jejich zdroj. Do roku 1945 se prodalo či jinak distribuovalo více než 10, podle některých zdrojů dokonce 12

milionů výtisků. Kniha byla přeložena do 18 jazyků. V češtině vyšla po Druhé světové válce hned dvakrát, v roce 2001 (Zítko) a 2016 (Naše vojsko). Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že o Vůdcův literární odkaz je i v česky (a slovensky) mluvícím prostředí dobře postaráno. Leč není tomu tak. Hitler, jinak známý svou nechutí k písemnému vyjadřování myšlenek, je autorem ještě dvou1 spisů, tzv. „druhé knihy“ coby zamýšlené ho třetího svazku slavného Mein Kampf, jež osvětluje základní principy nacionálněsocialistické zahraniční a alianční politiky, a dále asi dvacetistránkové statě Cesta k opětovnému vzestu‑ pu 2 z roku 1927, určené německým průmyslníkům a velkopod nikatelům. Ta měla za úkol přesvědčit kapitány německého hospodářství o správnosti Hitlerovy třetí cesty bez úrokového kapitalismu a marxismu. Teprve nynějším, v českém jazyce premiérovým vydáním těchto zbývajících dvou děl v rámci jedné knihy splácí nakladatelství guidemedia etc dluh, který čeští vydavatelé dosud měli vůči těmto neprávem opomíjeným, avšak cenným Hitlerovým dílům. Životní příběh „druhé knihy“ je opředen řadou otazníků. V roce 1942 se Adolf Hitler v jednom obědovém rozhovoru za přítomnosti Heinricha Himmlera ve Vlčím doupěti rozhovořil3 o „dosud nezveřejněném spise“, čímž měl jinými slovy v podstatě naznačit existenci dalšího svazku Mein Kampf. Jedná se o psacím strojem vyhotovený dokument čítající 324 stran s Vůdcovými po stoji k nacionálněsocialistické zahraniční politice, který za jeho života nikdy nevyšel. Namísto toho skončil v trezoru Ústředního 1 Nepočítaje v to jeho třetí dílo Die Südtirolerfrage und das deutsche Bünd‑ nisproblem z roku 1926, které bylo zakomponováno do pozdějších vydání Mein Kampf coby 13. kapitola druhého svazku. – p.v. 2 Der Weg zum Wiederaufstieg, Mnichov, Hugo Bruckmann Verlag, 1927. 3 Porovnej Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941–1944, Die Aufzeichnungen Heinrich Heims, hrsg. v. Werner Jochmann, Bindlach, 1988, strana 280, rozhovor ze 17. 2. 1942.

nakladatelství NSDAP4 a se začátkem války ho přemístili do pod zemního protileteckého bunkru budovy. V květnu 1945 jej zaba vili Američané, odvezli ho do zámoří a spolu s ostatní duševní válečnou kořistí uložili v americkém národním archivu ve Wa shingtonu5. Tam byl po více než deseti letech, v roce 1958, „znovu objeven“ židovsko-americkým profesorem Gerhardem Ludwigem Weinbergem, který knihu vydal v roce 1961 v angličtině. V témže roce byl originál vrácen Spolkové republice Německo, načež nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt Stuttgart ve spolupráci s mnichovským Ústavem pro soudobé dějiny obratem realizovalo první německé vydání. V Americe zůstal jen mikrofilm. Dnes se originál Hitlerova spisu nachází ve Spolkovém archivu v Koblen zi pod signaturou N1128 (Nachlaß Adolf Hitler). Na otázku, proč kniha nikdy nevyšla, neexistuje jednoznačná odpověď. Chybí totiž materiální důkazy, o něž by se bylo možné opírat. Lze proto jen spekulovat. Weinberg v tomto směru v před mluvě ke svému vydání rozvinul vlastní úvahy6. Zaprvé prý kniha nevyšla proto, že se v době svého vzniku, v roce 1928, Hitlerova vlajková loď Mein Kampf již neprodávala zrovna nejlépe a Max Amann, Hitlerův kamarád z války, šéf stranického Franz Eher Verlagu a zkušený obchodník prý mohl autora od vydání odra dit, aby třetí svazek „nekonkuroval“ a tím ještě více nemařil už tak klesající prodej „Kampfu“. Takové vysvětlení sice na první poslech nezní úplně nepravděpodobně, při hlubším zamyšlení však postrádá vnitřní logiku. Jestliže se knižní trh s Hitlerovou prvotinou doopravdy blížil nasycení a většina zájemců o první dva svazky si už knihu zakoupila, pak by měli mít autor, zkušený 4 Celým názvem Verlag Franz Eher Nachfolger GmbH, zkráceně též Franz Eher Verlag, nebo Zentralverlag der NSDAP. 5 Serial 276, Roll 259, Item EAP 105/40, FT 6618427. 6 Hitlers Zweites Buch, Ein Dokument aus dem Jahr 1928, Deutsche Verlag‑ sanstalt Stuttgart, 1961, str. 35–36.

nakladatel i strana, do jejíž pokladny příjmy z prodeje také směřovaly, tím spíš eminentní zájem na vydání nějaké novin ky a tím oživení trhu. Že si totiž statisíce spokojených majitelů prvního a druhého svazku zakoupí i třetí, je nejen zcela logické, ale i mnohem pravděpodobnější, než že se z ničeho nic zvedne nějaká nová spontánní vlna masového prodeje mezitím již dva roky staré knihy. První Weinbergovu teorii o nevydání si tedy můžeme odškrtnout. Druhým vysvětlením, a to už se jeví mnohem logičtější, je pře kotný vývoj politických událostí a z nich rezultující kontraproduk tivita publikování mezitím již do jisté míry překonaných postojů: Hitlerův politický konkurent Gustav Stresemann, kterého autor ve „druhé knize“ vystavuje krupobití ostré kritiky, hned roku 1929, tedy rok poté, zemřel, a rovněž Hitlerovo radikální vymezení vůči „měšťansko‑vlasteneckým“ stranám, které se textem táhne jako červená nit, by bezpochyby značně negativně ovlivnilo, ne‑li dokonce zhatilo pozdější nezbytnou spolupráci všech nacionálně smýšlejících politických subjektů při nacionálními socialisty a ně meckými nacionály iniciovaném referendu ve věci Youngova plánu, které probíhalo již na podzim 1929. Nacionální socialisté si od něj slibovali zásadní posun v revizi poprvoválečného uspořádání země, resp. celé Versailleské smlouvy, což byl jeden z jejich klíčových po litických požadavků. Nechtěl‑li šéf NSDAP rozbít pracně dosažené unisono pronárodních subjektů v tomto plebiscitu, nemohl mít na vydání „druhé knihy“ zájem, aniž by ji nejprve zgruntu nepřepra coval, na což ovšem od roku 1929 mohl mít jen stěží čas. Přece jen byl jeho prioritou reálný politický boj, nikoli psaní knih, a události tehdy nabíraly rychlý spád. Vždyť jen o čtyři roky později dosáhl svého cíle a přebral moc ve státě. Dodnes je předmětem dohadů i samotná autenticita typo skryptu. Po válce se za ni zaručili jen dva lidé, Josef Berg – bývalý

prokurista a vedoucí oddělení prodeje knih Franz Eher Verlagu a Telford Taylor – po Robertu H. Jacksonovi hlavní americký ža lobce v tzv. „Norimberském procesu“. Pozoruhodné ovšem je, že těsně po válce se zmínka o dosud nezveřejněné knize posledního říšského kancléře objevuje i v knize Alberta Zollera Hitler privat, Erlebnisbericht seiner Geheimsekretärin, vydané v Düsseldorfu v roce 1949, tedy celých 9 let (!) před tím, než měl být dokument „znovuobjeven“ v USA. Jelikož se však, jak již bylo řečeno, docho val pouze nesignovaný strojopis, prostor pro spekulace v tomto směru patrně nikdy nezmizí. Další argument hovořící pro autentičnost „druhé knihy“ ovšem představuje samotný text. Je známou skutečností, že psané slovo je jakýsi duševní otisk prstů. S jeho délkou a intelektuální nároč ností formulovaných myšlenek klesá pravděpodobnost věrného napodobení na minimum. Použitá stylistika, skladba a celkový jazykový projev předkládaného díla nijak nevybočuje z běžného způsobu Hitlerova vyjadřování, dobře známého z Mein Kampf a nesčetných projevů. Oblíbené analogie, přirovnání a metafory, úsloví, ale i dialektické prostředky – vše je na obvyklém místě, v obvyklou chvíli a použito obvyklým způsobem, jakým se Vůdce vyjadřoval i ve všech ostatních mluvených a písemných proje vech. I přes některé pravopisné chyby, pravděpodobně poplatné faktu, že spatra diktovaný typoskrypt neprošel ani redakční ko rekturou, není čistě z lingvistického pohledu důvod o Hitlerově autorství pochybovat. Po obsahové stránce se autor koncentroval převážně na naci onálněsocialistickou zahraniční a alianční politiku. V kontextu dnešní doby zaujme především několik prorockých úvah: Vůdce předpovídá hospodářsko‑velmocenský vzestup USA a rázně od mítá panevropskou myšlenku, jak známo matku dnešní Evropské unie, která podle jeho slov „Historii chápe čistě mechanicky, čímž

se na hony vzdaluje zkoumání veškerých sil, které formují lidský život, a namísto toho spatřuje v početních majoritách prameny tvo‑ řivé lidské kultury, jakož i faktory tvořící historii.“ Takovéto čistě materialistické vidění světa může v kombinaci s demokratismem a pacifismem dle jeho soudu vyhovovat pouze Židům, protože „pokud se bude důsledně aplikovat v praxi, povede k rasovému cha‑ osu a neřádu, rozuměj bastardisaci a negroisaci kulturního člově‑ ka a tím koneckonců k takovému poklesu jeho rasové hodnoty, že stranou tohoto procesu se držící Hebrejec bude s to se vyšvihnout na pána světa.“ A jak tohle panování musí nutně dopadnout, o tom budoucí kancléř neměl nejmenších pochyb: „Závěrem židovské‑ ho světového boje vždy bude krvavá bolševisace, což v konečném důsledku znamená zničení vlastní, s národem spojené duševní hor‑ ní vrstvy, díky čemuž je Žid s to vyrůst v pána lidstva, jež zbavil vedení. Hloupost, zbabělost a zkaženost mu u toho hrají do karet. Bastardi mu zajišťují první otvory k průniku do cizího národního organismu. Na konci židovské nadvlády ovšem vždy bude úpadek veškeré kultury a nakonec i šílenství Žida samotného. Neboť on je národní parasit a jeho vítězství tak znamená stejně jistou smrt pro jeho oběti, jako konec jeho samotného.“ Hitler obšírně rozebírá i problematiku tehdy italským státem spravovaného Jižního Tyrolska coby jednoho z rozhodujících fak torů pro jím vytoužené spojenectví Německa s Itálií. – Přiznej me si, pro většinu dnešních čtenářů zcela neznámá oblast, již je třeba pro lepší pochopení stručně objasnit. Tyrolsko je, stejně jako Štýrsko, Korutany, Bavorsko nebo Hesensko, z kulturně ‑etnického pohledu německou zemí. Jeho jižní část s významný mi středisky Brixen, Meran nebo Bozen byla po První světové válce odtržena od rakouského státu a přiřknuta Itálii. V širokých německých, nejen nacionálních a vlasteneckých kruzích pano valy snahy o teritoriálně‑politický návrat Jižního Tyrolska k Ně

mecku. Dozvuky úsilí německých Jihotyrolanů o osvobození od italské nadvlády sahají až do 60. let 20. století, kdy Jižním Tyrol skem, ale i Vídní otřásaly bombové útoky, jež si vyžádaly několik lidských životů a desítky zraněných. Vůdce byl k údivu velkého množství německých pronárodně smýšlejících, nikoli však nutně všech nacionálních socialistů v otázce teritoriálně‑politického návratu Jihotyrolska do říše proti. Jednak proto, že „dost dobře nejde brojit proti Italům kvůli tomu, že si vzali území, na kterém se vedle 400 000 Italů a Ladin‑ ců nachází také 200 000 Němců, když v opačném směru by chtěl člověk v rámci odstranění tohoto bezpráví totéž území získat pro Německo, tedy z čistě morálního pohledu spáchat ještě větší bez‑ práví, než je tomu v případě Itálie“ a jednak také proto, že nechtěl „zájmy 70 milionového [německého] národa dát všanc – ano, jed‑ noduše se vzdát jeho budoucnosti jenom proto –, aby byl na oka‑ mžik uspokojen osudný německý fantastický hurá‑patriotismus.“ S ohledem na tehdejší zahraničně‑vojensko‑politickou situaci Německa totiž vycházel z toho, že Jižní Tyroly nebude možné od Itálie získat zpět jinak než pomocí války. A té se chtěl vyhnout, odmítaje riziko zbytečného prolití německé krve. Než se čtenář ponoří do četby samotné knihy, je nezbytné ho seznámit s problematikou významu slov nacionální a národní, jež byla překladatelem zvolena coby – až na čestné výjimky – konstantní ekvivalent výrazů national a völkisch, kterých Vůdce v knize nejen hojně užívá, ale často s nimi i vzájemně polemizuje. Uvedené německé výrazy se od sebe zásadně významově liší, ale čeština tyto rozdíly neumí věrně reflektovat; zejména proto, že si nevytvořila sémanticky přesný ekvivalent právě slova völkisch. V praxi pak dochází k tomu, že se oba německé výrazy překlá dají buď shodně jako „národní“, čímž rozdíl zcela zaniká, nebo se čeština u slova völkisch z nedostatku vhodných tvaroslovných

prostředků schopných zachytit významový odstín uchyluje k pří liš radikálnímu řezu a překládá ho jako „rasový“, čímž posouvá význam německého termínu daleko za hranice únosnosti, asi jako bychom z české slovní zásoby vyjmuli slovo „zabití“ a nadále pro všechny případy usmrcení používali slovo „vražda“, což ne lze akceptovat. Aby byl splněn základní předpoklad pro zvolení správného jednotného překladu, musel se překladatel nejprve vypořádat s determinací slov, která čeština k překladu nabízí. Tímto postupem dospěl k následujícím závěrům. National je překládáno jako nacionální a ve smyslu „uvě doměle vlastenecký“, „příslušící k vlasti“ odkazuje na iden tifikaci se státem a jeho kulturními znaky: jazykem, zvyky, tradicemi, mravními a etickými normami. Ve výjimečných případech, kdy si to žádá významový usus cílového jazyka, bylo zvoleno slovo „národnostní“, jako například u výrazu Nationalitätenhaß = národnostní nenávist, vzájemná nenávist mezi různými národy. Völkisch je překládáno jako národní, případně národně ‑rasový a odkazuje kromě všech v předchozím bodě uvedených kritérií současně i na biologicko‑rasový aspekt, přičemž se vy chází z definice národa jako pospolitosti biologicky příbuzných lidí, které spojuje pocit sounáležitosti pramenící ze společného původu, náboženství, jazyka, rasové identity a společné historie, jakož i těmito faktory podmíněné společné účasti na evolučně ‑biologické soutěži s ostatními národy. Takto vybaven se pak čtenář nebude pozastavovat nad výro ky, jako je ten následující, v němž slova nacionální a národní mají každý svůj, ač podobný, tak rozhodně ne shodný význam. „Neutralisací věčného latentního rakousko‑italského konfliktu se cíle budoucnosti ani nacionální ani národní italské politiky nenaplnily.“

Závěrem je vhodné čtenáře upozornit na občasný výskyt hra natý zárovek [], v nichž překladatel tam, kde se to jevilo jako vhodné, uvádí kontextové vsuvky. Jelikož je pochopení textu knihy do značné míry závislé na znalosti autorem zmiňovaných dobových reálií a osobností, roz hodl se vydavatel pro usnadnění a oživení četby opatřit knihu příslušnými obrázky a fotografiemi, stejně jako četnými vysvět lujícími poznámkami pod čarou v přesvědčení, že to čtenář ocení. Překladatel a vydavatel na tomto místě vyslovuje srdečné podě kování Adrianu Preissingerovi (Verlag der Schelm) za nedoce nitelnou podporu při náročných historických rešerších, jakož i ligvistických rozborech sporných pasáží, jež rozhodující měrou přispěly k výsledné kvalitě díla. Pavel Kamas, červen 2018

Rasová otázka a obranyschopnost Na tomto místě se chci hned zkraje vypořádat s měšťanským názorem, který pod pojmem moc rozumí pouze zásoby zbra‑ ní a v menší míře možná ještě armádu jako organisaci. Kdyby byl názor těchto lidí správný, tzn. kdyby moc národa opravdu spočívala v pouhém vlastnictví zbraní a armády, pak by národ, který o ně za nějakých okolností přišel, musel být na věky věků ztracen. Tomu ovšem tito měšťanští politikové ani sami nevěří. Už tím, že to zpochybňují, přiznávají, že zbraně a organisace vojska jsou věci, které lze nahradit, že tudíž nejsou primární povahy, tedy že je zde ještě něco, co stojí nad nimi a co je přinejmenším zdrojem i jejich moci. A tak tomu také je. Zbraně a formy armády jsou zničitelné a nahraditelné. Stejně jako může být jejich význam v momen‑ tálním okamžiku velký, může být omezený z pohledu delších ča‑ sových úseků. V životě národa jsou koneckonců rozhodující jed‑ nak vůle k zachování sebe sama a jednak životní síly, které jsou mu pro tento účel k disposici. Zbraně mohou zrezivět, formy se mohou přežít, samotná vůle však může obojí znovuobnovit a dát národu tvar, jaký vyžaduje tíseň okamžiku.

Adolf Hitler

Že jsme my Němci museli odevzdat naše zbraně, má jen ne‑ podstatný význam, dívám‑li se na to čistě z materiální stránky. A ona je přece právě tou jedinou, kterou naši měšťanští politiko‑ vé vidí. Tíživou stránkou odevzdání našich zbraní jsou nanejvýš doprovodné okolnosti, za kterých k němu došlo, v našem smýš‑ lení, které jej umožnilo, stejně jako podlý způsob jeho provedení, tak jak jsme ho zažili. Mnohem větší váhu má zničení organisace našeho vojska. Ale ani zde nelze spatřovat hlavní neštěstí v od‑ stranění vojenské organisace coby nositelky našeho zbraňové‑ ho arsenálu, jako spíše ve zrušení instituce vychovávající národ k mužnosti, jakou neměl žádný stát světa a kterou ostatně žádný národ nepotřeboval tak nezbytně jako národ německý. Zásluhy našeho starého vojska o obecnou disciplinovanost národa, jež vedla k vrcholným výkonům ve všech oblastech, nelze změřit. Právě náš národ, jenž kvůli vnitřní rasové rozpolcenosti tak moc postrádá vlastnosti, kterými se vyznačuje například Angličan – semknutost v dobách nebezpečí –, dokázal alespoň část pro ostat‑ ní národy přirozených, instinktivně zakotvených vloh udržet cestou vojenské výchovy. Lidé, kteří tak rádi mluví o socialismu, vesměs nechápou, že tou vůbec nejsocialističtější organisací bylo německé lidové vojsko. Proto ona hluboká nenávist typicky kapitalisticky založeného Židovstva vůči organisaci, v níž jsou nikoli peníze, nýbrž výkony identické s postavením, vážností a ctí, a v níž je čest patřit k li‑ dem odvádějícím určitý výkon ceněna více než vlastnictví majet‑ ku a bohatství. Toť smýšlení, které se Židovi jeví stejně cizí jako nebezpečné, a které by poté, co by se stalo obecnou hodnotou národa, představovalo imunitní ochranu před jakýmkoli dalším židovským ohrožením. Pochopitelné by pro Žida bylo, kdyby se kupříkladu v armádě dalo za peníze koupit nějaké důstojnické místo. Nepochopitelná, ba přímo strašidelná je pro něj organi‑

Rasová otázka a obranyschopnost

sace, jež zahrne poctami muže, který buď nevlastní vůbec žádné jmění, nebo jehož příjem představuje pouhý zlomek toho, kolik bere jiný, který ovšem v této organisaci požívá minimálního respektu a úcty. A právě v tom spočívala hlavní síla této staré nezaměnitelné instituce, jíž ovšem posledních 30 let míru hrozí poznenáhlé nahlodávání. Poněvadž se stalo módou, že se někte‑ ří důstojníci, obzvláště urozeného původu, pářili ausgerechnet s dcerami židovských majitelů obchodních domů, vznikalo tím pro staré vojsko stále rostoucí nebezpečí, které by jednoho dne narostlo do obludných rozměrů, kdyby vývoj pokračoval stále stejným směrem. Za vlády císaře Viléma I. pro tyto jevy každo‑ pádně nebylo pochopení. Když to vezmeme kolem a kolem, tak bylo německé vojsko na přelomu století nejgrandiosnější orga‑ nisací světa a jeho přínos pro náš národ byl více než blahodárný. Byla to chovná stanice německé disciplíny, německé zdatnosti, přímého smýšlení, otevřené chrabrosti, udatné odvážnosti, tuhé odolnosti a žulovité upřímnosti. Pojem cti jednoho celého stavu se pomalu a nepozorovaně stal společným majetkem celého ná‑ roda. Skutečnost, že tuto organisaci zničila Versailleská smlouva, byla pro náš národ o to horší, čím volnější prostor tím naši do‑ mácí protivníci konečně získali pro realisaci svých nejhorších úmyslů. Naše neschopné měšťanstvo však z nedostatku jakékoli geniality a schopnosti improvisace nebylo s to nalézt [za ztracené vojsko] ani tu nejprimitivnější náhradu. V důsledku toho ovšem německý národ přišel o arsenál i nosi‑ telku zbraní současně. Ale i to se v historii národů přihodilo ne‑ sčetněkrát, aniž by však kvůli tomu tyto národy zanikly. Naopak: Nic nelze nahradit snáz než ztrátu zbraní, a jakoukoli formu or‑ ganisace lze znovu vytvořit, respektive obnovit. Nenahraditelná je však zkažená krev národa, zničené vnitřní hodnoty.

Adolf Hitler

Proti dnešnímu měšťanskému názoru, že národ odzbroji‑ la mírová smlouva z Versailles, mohu jen namítnout, že naše bezbrannost ve skutečnosti spočívá v naší otravě pacifisticko ‑demokratickým jedem, stejně jako v internacionalismu, který kontaminuje a ničí nejvzácnější prameny síly našeho národa. Neboť zdroj veškeré moci národa nespočívá ve vlastnictví zbraní nebo v jeho vojenské organisaci, nýbrž v jeho vnitřní hodnotě, která je representována jeho rasovým významem, tedy celkovou rasovou hodnotou, přítomností nejvyšších individuálních hodnot jednotlivce, stejně jako jeho zdravým postojem k myšlence sebe‑ záchovy. Jestliže jako nacionální socialisté předstupujeme před veřej‑ nost s tímto názorem na skutečnou sílu národa, činíme tak s vě‑ domím, že stojíme proti celému dnešnímu veřejnému mínění. Už jen to představuje nejhlubší smysl našeho nového učení, který nás jako světonázor odděluje od ostatních. Vycházíme‑li ze zá‑ sady, že není národ jako národ, tak stejně není hodnota národa jako hodnota národa. Pokud ovšem není hodnota národa jako hodnota národa, pak má každý národ, bez sebemenšího ohledu na jeho početní velikost, coby hodnotu sumární ještě jednu mi‑ mořádně specifickou hodnotu, jež je vlastní jen jemu a kterou v téže míře nemůže plně vykazovat žádný jiný národ. Účinky této mimořádné národní hodnoty mohou být nejrůznějšího druhu a mohou spočívat v mnoha oblastech, souhrnně však přece jen poskytují měřítko obecného hodnocení národa vůbec. Definitiv‑ ním výrazem tohoto obecného hodnocení je historicko‑kulturní obraz národa, v němž se zrcadlí suma všech paprsků vyzařujících z hodnoty krve, respektive v ní sloučených rasových hodnot. Tato zvláštní hodnota národa ovšem rozhodně není pouze esteticky‑kulturní povahy, nýbrž obecnou životní hodnotou jako takovou, protože v zásadě utváří, formuje a tvaruje život národa

Rasová otázka a obranyschopnost

a dodává mu všechny ty síly, které národ musí nasazovat k pře‑ konávání životních překážek. Každý kulturní počin je totiž, posu‑ zováno z lidského pohledu, ve skutečnosti porážkou dosavadního barbarství, každé kulturní dílo je podporou ve stoupání člověka nad jeho momentálně dosažené hranice a tím zároveň posílením jeho posice, anžto v takzvané kulturní hodnotě národa věru spo‑ čívá síla k zachování života. Čím je ovšem vnitřní energie národa v tomto směru silnější, o to bohatší jsou také nesčetné možnosti zachování života ve všech oblastech životního boje. Čím vyšší je tedy rasová hodnota národa, tím větší je obecná hodnota jeho bytí, kterou je povinen nasadit v zápase s ostatními národy právě ve prospěch vlastního života. Význam hodnoty krve národa dospěje svého plného účinku teprve tehdy, až národ tuto hodnotu rozpozná, začne si jí náležitě vážit a ctít. Národy, které si této hodnoty nejsou vědomy, anebo ji už z nedostatku přirozeného instinktu nevnímají, ji začnou oka‑ mžitě ztrácet. Důsledkem je potom míšení krve a pokles rasové kvality, jimž dá zpravidla už na samém začátku impuls takzvaná xenofilie1, tedy podceňování vlastních kulturních hodnot vůči hodnotám cizích národů. Tak jako si národ přestane vážit kultur‑ ních projevů svého krví podmíněného duševního života, nebo se za ně dokonce začne stydět, zatímco své smysly věnuje projevům života cizího, tak se současně vzdává i síly, jež se skrývá v harmo‑ nii jeho krve a z ní klíčícího kulturního života. Takový národ se rozpadne, ztratí jistotu v posuzování obrazu světa a jeho projevů, ztratí poznání a cit pro vlastní poslání, aby se namísto toho pro‑ padl do chaosu internacionalistických představ a názorů a z nich vyrůstajícího kulturního babylonu. Tehdy může Žid infiltrovat, jak se mu zlíbí. Tenhle mistr mezinárodního travičství a rasové zkázy nedá pokoj, dokud dotyčný národ beze zbytku nevykoření 1

Přehnaná obliba všeho, co je cizí, nebo od cizích pochází. – p.v.

Adolf Hitler

a tím nezkazí. Výsledkem pak bude ztráta určité jednotné rasové hodnoty a z toho vyplývající definitivní rozpad. Proto je také dis‑ ponibilní rasová hodnota národa neúčinná, či dokonce ohrožená, tak dlouho, dokud si ji národ plně neuvědomí, se vší svědomitostí o ni nezačne pečovat a na prvním místě o ni opírat všechny své naděje a stavět na ní. Internacionalistické smýšlení je proto smrtelným nepřítelem této hodnoty. Místo něj musí celkový život a jednání národa napl‑ ňovat a určovat vyznávání jeho vlastní národní hodnoty. Jakkoli tedy nacházíme opravdový faktor věčnosti pro velikost a význam národa v jeho hodnotě, nedostane tato hodnota ve svém celku příležitost k účinku, dokud dřímající energie a talenty národa nenajdou své buditele. Neboť tak jako lidstvo nevykazuje jednu stejnou průměrnou hodnotu, nýbrž, jak se zdá, se naopak skládá z různých rasových hodnot, tím méně je hodnota osobnosti v rámci jednoho národa stejná u všech jeho příslušníků. Každý národní počin, lhostejno v jaké oblasti, je výsledkem tvořivé práce konkrétní osobnosti. Není strasti, kterou by pokořilo jen pouhé přání těch, kdož jsou jí stiženi, dokud toto všeobecné přání nenajde spásu v jednání člověka, jenž byl pro tento úkol národem vyvolen. Majority nikdy nevykonaly tvůrčí dílo. Většina lidstvu nikdy nedala vynález. Pů‑ vodcem lidského pokroku vždy byla konkrétní osoba. Národ jisté vnitřní rasové hodnoty – je‑li tato hodnota ve svět‑ le jeho kulturních či jiných výkonů vůbec rozpoznatelná – potom bude muset již dopředu disponovat hodnotami osobnostními, bez jejichž výskytu a uplatnění v tvůrčím smyslu by obraz kul‑ tury takového národa nikdy nevznikl, čímž by zároveň chyběla možnost činit o jeho vnitřních hodnotách logické závěry. Jestliže hovořím o vnitřní rasové hodnotě národa, činím tak na základě těch výkonů, které vidím očima, čímž zároveň potvrzuji existenci

Rasová otázka a obranyschopnost

osobnostních kvalit, které prostřednictvím konání representantů rasové hodnoty národa vytvořily daný kulturní obraz. Čím více se zdají být rasové a osobnostní hodnoty propojeny – jelikož rasově bezcenný národ by nemohl z nějakého takového zdroje čerpat významné tvůrčí osobnosti, stejně jako na druhé straně není možné dovozovat existenci rasové hodnoty, chybí‑li tvůrčí osobnosti a jejich výkony –, tím více může národ povahou for‑ mální konstrukce svého organismu, své pospolitosti nebo svého státu podporovat, či přinejmenším usnadňovat projevy svých osobnostních hodnot, nebo je naopak mařit. Ustanovuje ‑li národ regentem svého života majoritu, rozu‑ měj, zavádí‑li demokracii dnešního západního ražení, způsobuje tím nejen újmu myšlence významu osobnosti, nýbrž zamezuje účinku osobnostních kvalit. Prostřednictvím formální konstruk‑ ce svého života brání vzniku a práci jednotlivých tvůrčích osob. Neb toto je dvojitým prokletím dnes vládnoucího demokraticko ‑parlamentárního systému: Nejenže je sám o sobě neschopný sku‑ tečných tvůrčích výkonů, nýbrž také brání vzestupu a tím i práci mužů, u nichž hrozí, že budou nějakým způsobem vyčnívat nad úroveň průměru. Majority totiž ve všech dobách spatřovaly nej‑ větší ohrožení právě v člověku, jehož velikost přesahovala průměr všeobecné hlouposti, nedostatečnosti, zbabělosti a nafoukanosti. K tomu se přidává také skutečnost, že prostřednictvím demo‑ kracie se do vedení musí takřka zákonitě dostávat méněcenné osoby, takže tento systém, důsledně aplikovaný na nějakou in‑ stituci, znehodnocuje celou masu vůdců, pakliže lze o něčem takovém ještě vůbec hovořit. To vychází ze samotné podstaty demokracie, která spočívá v absenci odpovědnosti. Majority jsou až příliš neuchopitelnými entitami, než aby vůbec moh‑ ly být zatíženy jakoukoli odpovědností. Jimi dosazení vůdcové jsou vpravdě pouhými vykonavateli vůle těchto majorit. Jejich

Adolf Hitler

úkolem proto není ani tak vymýšlení geniálních plánů či idejí, které pak, opřeni o disponibilní správní aparát, důsledně prosa‑ dí, jako spíše dávat dohromady majority, jež jsou nezbytné k re‑ alisaci určitých úmyslů. Přičemž majority se ani tak neřídí oně‑ mi úmysly, jako se spíše úmysly řídí majoritami. Lhostejno, jaký resultát z takového jednání vyplyne: Odpovědné nelze uchopit. Tím spíše, když každé učiněné rozhodnutí je stejně zase jen vý‑ sledkem řady kompromisů, jejichž podstata a obsah se nakonec vždy projeví. Koho pak chce člověk učinit odpovědným? Je‑li odstraňována čistě osobní odpovědnost, nutně tím od‑ padá i důvod pro vznik silného vůdčího kádru. Srovnejme or‑ ganisaci vojska, nejúzkostlivěji lpící na autoritě a odpovědnosti jednotlivce, s našimi demokratickými civilními zařízeními ve vztahu k resultátům vzdělávání jejich vůdců, a budeme zděšeni. V prvním případě organisace jak odvážných, tak odpovědností se blažících, své řemeslo ovládajících mužů, ve druhém případě odpovědnosti se štítící nýmandi. Německá vojenská organisace čtyři a půl roku odolávala největšímu shluku nepřátel všech dob. Civilní, demokraticky rozleptané vnitřní vedení se doslova na první pokus několika stovek lumpů a desertérů zhroutilo. Žalostný nedostatek skutečně velkých vůdčích hlav v ně‑ meckém národě nalézá nejjednodušší odůvodnění v pustošivém rozpadu způsobeném demokraticko‑parlamentárním systémem, jenž před sebou vidíme. Národy se budou muset rozhodnout. Buď budou chtít majority, anebo hlavy. Obojí se navzájem nikdy nesnese. Velké věci na této planetě však doposud vykonaly pouze hlavy, a to, co vytvořily, bylo většinou opět zničeno právě majoritami. Národ tedy samozřejmě na základě své obecné rasové hod‑ noty může chovat oprávněnou naději, že dokáže přivést na svět skutečné hlavy. Pak ovšem také musí prostřednictvím povahy

Rasová otázka a obranyschopnost

konstrukce národního organismu hledat formy, které nebudou uměle, ba plánovitě tyto hlavy brzdit v jejich tvořivosti a stavět před ně zdi z hlouposti, zkrátka, které jim budou bránit v půso‑ bení. V opačném případě dojde k zasypání jednoho z nejohrom‑ nějších pramenů moci národa. Třetím faktorem síly národa je jeho zdravý, přirozený pud sebezáchovy. Z něj potom resultuje celá řada hrdinských ctností, jež národu propůjčují schopnost vést boj o svou existenci. Žádné vedení státu nebude s to docílit velkých úspěchů, pokud bude národ, jehož zájmy má zastupovat, příliš zbabělý a ubohý, aby se o tyto zájmy zasadil. Žádné vedení státu pochopitelně nemůže očekávat, že jeho národu bude vlastní heroismus, když ho k hero‑ ismu nebude samo vychovávat. Tak jako internacionalismus ško‑ dí disponibilní rasové hodnotě, čímž ji oslabuje, ničí demokracie kvality osobnosti a pacifismus ochromuje přirozené sebezáchov‑ né síly národa. Tyto tři faktory, hodnota národa jako taková, disponibilní osobnostní hodnoty a zdravý pud sebezáchovy jsou pramenem sil, s nimiž může moudrá a odvážná domácí politika neustále kout zbraně, jež jsou nezbytné k sebeprosazení národa. Poté bu‑ dou vojenské organisace, stejně jako zbrojní otázky, vždy nalézat taková řešení, která budou s to podržet národ v těžkém boji za svobodu a chléb. Pokud vnitropolitické vedení národa tyto aspekty pustí ze zře‑ tele, anebo bude‑li věřit, že k boji je třeba se ozbrojit pouze fysic‑ kými zbraněmi, pak může dosahovat tolika dílčích úspěchů oka‑ mžiku, kolika jen chce, budoucnost takovému národu ovšem ani tehdy patřit nebude. Úkolem všech opravdu velkých zákonodárců a státníků této planety proto nikdy nebyla omezená příprava na válku, jako spíše neomezené vnitřní vzdělávání a výcvik národa, aby se jeho budoucnost podle veškerého lidského rozumu jevila

téměř zákonitě zaručenou. Potom i války ztratí charakter jed‑ notlivých, více či méně násilných překvapení, nýbrž se začlení do přirozeného, ba samozřejmého systému důkladného, dobře podloženého, trvalého rozvoje národa. Že tyto aspekty neberou současné vedoucí garnitury států té‑ měř vůbec na vědomí, spočívá částečně v podstatě samotné de‑ mokracie, které sami vděčí za svou existenci, a částečně v tom, že se stát stal čistě formálním mechanismem, který se jim zdá být samoúčelným, aniž by se musel alespoň minimálně krýt se zá‑ jmy národa. Národ a stát se staly dvěma různými pojmy. Úkolem nacionálněsocialistického hnutí bude přinést Německu v tomto ohledu zásadní změnu.

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky Pro větší pochopení možností uvedených v předchozí kapitole je vhodné si znázornit velké zahraničněpolitické cíle ostatních evropských mocností. Tyto cíle jsou částečně znatelné na dosa vadní činnosti a působení těchto států, částečně se jeví být do slova programově dané, za další spočívají v nezbytných životních potřebách, jež jsou tak jasně rozeznatelné, že ačkoli tyto státy na okamžik šly jinou cestou, tlak tvrdší reality je nutně musel k těmto cílům vrátit zpět. Že má Anglie jasně stanovené zahraničněpolitické cíle, doka zuje fakt existence a tím vzniku této obrovské říše. Ať si nikdo nenamlouvá, že světovou říši lze ukovat bez potřebné jasné vůle. Je samozřejmé, že ne každý jednotlivý příslušník takového náro da chodí každý den do práce s myšlenkami na velký politický cíl, avšak celý národ bude zcela přirozeně přece jen pomalu nějakým takovým cílem uchvácen, takže i podvědomé konání jednotlivce bude tak či onak v souladu s obecnou linií tohoto cíle a bude mu tak ve skutečnosti ku prospěchu. Ba dokonce se tento obecný politický cíl pomalu odrazí i v povaze takového národa. Ostatně

225

Von Moltke byl považován za mistra zkratky, některé jeho výroky v německém jazyko‑ vém prostředí zlidověly, například: „Nejprve uvažuj, pak se odvažuj.“

226

hrdost dnešního Angličana není ničím jiným než hrdostí někdej šího Římana. Názor, že světové říše vděčí za svůj vznik náhodě, nebo že přinejmenším události, které jejich vznik podmínily, byly náhod nými historickými procesy, které vždy národu přinášejí štěstí, je chybný. Starý Řím vděčil za svou velikost, stejně jako dnešní An glie, správnému Moltkeho65 výroku, že štěstí dlouhodobě přeje pouze zdatnému. Tato zdatnost národa ovšem rozhodně nespo čívá jen v rasové hodnotě, nýbrž také ve schopnosti a obratnos ti, s nimiž je tato hodnota uplatňována. Světová říše o velikosti antického Říma nebo dnešní Velké Británie je vždy výsledkem snoubení nejvyšších hodnot národa a exaktního politického zací lení. Jakmile jeden z těchto faktorů začne chybět, dostaví se jako důsledek oslabení a nakonec mnohdy i úpadek. Zacílení dnešní Anglie je podmíněno hodnotou národa An glosasů jako takovou, jakož i ostrovní polohou. Touha po získá vání prostoru vychází z hodnoty národa Anglosasů. Tento pud musel nutně najít naplnění jen mimo dnešní Evropu. Ne že by se snad Angličané nepokoušeli připravit si čas od času půdu pro své expansivní chutě též v Evropě, nicméně všechny tyto pod niky ztroskotaly na skutečnosti, že se proti nim postavily státy vykazující tehdy přinejmenším stejně velkou rasovou zdatnost. Pozdější expanse Anglie do takzvaných kolonií již předem vedla 65 Helmuth Karl (Carl) Bernhard svobodný pán von Moltke (1800–1891), od roku 1870 hrabě von Moltke, byl německý generál polní maršál pruské armády. Jako velitel a vedoucí Velkého generálního štábu se rozhodující měrou účastnil Německo ‑dánské války (1864), Prusko‑rakouské války (1866) a Německo‑francouzské války (1870–71). Za jeho největší vojenský výkon je považován nástup jednotek v Prusko ‑rakouské válce, kde pruská armáda vyrazila proti semknutým rakousko‑saským jednotkám v oddělených formacích. Coby vojenský teoretik vycházel z učení von Clausewitze, jehož teorie dále rozvinul. Byl zastáncem strategie maximální pohyb livosti a rychlosti; podřízeným velitelům přiznával rozsáhlou svobodu rozhodování při provádění zadaných bojových úkolů. Své příslovečné skromnosti a nemluvnosti vděčí za přezdívku „velký nemluva“ (Großer Schweiger). – p.v.

227

Adolf Hitler

k mimořádnému zintesivňování anglických námořních aktivit. Je zajímavé pozorovat, jak zprvu lidi exportující Anglie nakonec přejde k exportu zboží a tím si odbourává vlastní zemědělství. Třebaže větší část dnešního anglického národa, arci jeho průměr, leží pod nejvyšší66 německou hodnotou, přešla tomuto národu staletí trvající tradice natolik do masa a krve, že má vůči národu německému zásadní politické výhody. Jestliže dnes planeta Země hostí světovou anglickou říši, pak v současnosti také není národa, který by k tomu byl na základě svých všeobecných státněpolitic kých vlastností, jakož i své průměrné politické chytrosti, předur čen více než právě národ anglický. Základní myšlenka, která ovládala anglickou koloniální poli tiku, spočívala na jedné straně v nalezení odbytišť pro anglický lidský materiál a v jeho zachování prostřednictvím státního vzta hu k mateřské zemi a na druhé straně v zajištění odbytových trhů a zdrojů nerostných surovin pro anglické hospodářství. Je pocho pitelné, když Angličan zastává přesvědčení, že Němec nemůže kolonisovat, stejně jako je pochopitelné, když si naopak Němec myslí totéž o Angličanovi. Oba národy při posuzování kolonisač ních schopností zaujímají odlišná stanoviska. To anglické při tom bylo nekonečně praktičtější, střízlivější, to německé pak spíše romantické. Když Německo začalo usilovat o první kolonie, tak už bylo v Evropě vojenským a tím i mocenským státem první tří dy. Svými nehynoucími výkony si vydobylo titul světové mocnosti jak ve všech oblastech lidské kultury, tak ovšem také v oblasti vojenské zdatnosti. Bylo příznačné, že zvláště v 19. století kolonie táhly všeobec ně všechny národy, přičemž původní vůdčí myšlenka se mezitím zcela vytratila. Kupříkladu Německo motivovalo svůj nárok na 66 S ohledem na smysl celého odstavce je evidentní, že se jedná o chybu. Logi ce výroku odpovídá slovo „průměrný“. – p.v.

228

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

kolonie schopností a přáním rozšiřovat německou kulturu. Ve své podstatě nesmysl. Neboť kulturu, která je souhrnným výra zem života konkrétního národa, nelze zprostředkovat jinému národu se zcela jinými duševními předpoklady. Něco takového by bylo možné jen s takzvanou mezinárodní civilisací, která má však ke kultuře asi takový vztah jako jazz k Beethovenově sym fonii. Nicméně bez ohledu na to by Angličana v časech zakládání anglických kolonií nikdy nenapadlo motivovat své jednání jinak než velmi reálnými a střízlivými výhodami, které mu to přinese. Jestliže Anglie později vystoupila za svobodu moří a podmaně ných národů, pak nikdy proto, aby tím odůvodnila svou koloniální aktivitu, nýbrž proto, aby zničila nebezpečné konkurenty. Proto musely být anglické koloniální aktivity, do jisté míry z naprosto přirozených důvodů, nutně velmi úspěšné. Neboť čím méně An gličan myslel na to, aby divochům vnucoval něco jako anglickou kulturu nebo anglické mravy, tím sympatičtější musel takový to regiment pro absolutně kulturou nepolíbeného divocha být. K tomu se nicméně přidal ještě bič, který mohli používat tím spíš, když nikdy nehrozilo nebezpečí, že se tím dostanou do rozporu s obrazem kulturní mise. Anglie potřebovala odbytiště a zdroje nerostných surovin pro své zboží. A tyto trhy si mocenskou poli tikou zajistila. To je smyslem anglické koloniální politiky. Pokud si Anglie později přesto brala do úst slovo kultura, tak jen z čistě agitátorských důvodů, aby mohla své vlastní střízlivé jednání morálně trochu přikrášlit. Ve skutečnosti byly Angliča nům vnitřní poměry divochů tak moc a tak dlouho lhostejné, do kud se nedotýkaly životních poměrů samotných Angličanů. Fakt, že kolonie o velikosti Indie byly později spojeny s ještě jinými představami z kategorie politické prestiže, je jasné a pocho pitelné. Že ovšem indické zájmy nikdy nebudou určovat zájmy anglické, nýbrž naopak, nemůže nikdo zpochybnit. A že taktéž

229

Adolf Hitler

Angličan nezřizuje v Indii nějaký kulturní statek proto, aby do morodcům umožnil sdílet anglickou kulturu, nýbrž aby ze svých kolonií dokázal vytěžit ještě více prospěchu, rovněž nelze popírat. Nebo snad někdo věří, že Anglie přinesla Indii železnici proto, aby Indové mohli disponovat evropskými dopravními prostředky a nikoli proto, aby pomocí ní dosáhla efektivnější výtěžnosti ko lonie a zároveň si tím zajistila snadnější nadvládu? Jestliže dnes Anglie v Egyptě kráčí ve šlépějích faraonů a zadržuje Nil v gigan tických přehradách, tak si takto rozhodně nepočíná proto, aby nebohým feláhům67 usnadnila jejich pozemské bytí, nýbrž proto, aby anglickou bavlnu osvobodila od amerického monopolu. Toto všechno jsou nicméně aspekty, o kterých si Německo při úvahách o koloniální politice sotva troufá otevřeně přemýšlet. Angličan byl vychovatelem domorodců pro zájmy Anglie, Němec byl učite lem. Že se pod námi domorodci nakonec prý cítili snad ještě lépe než pod Angličany, by v očích normálního Angličana zdaleka ne hovořilo pro naši, nýbrž právě pro anglickou filosofii koloniální politiky. Tato politika plíživého dobývání světa, při které šla ruku v ruce hospodářská moc s politickou silou, zajistila posici Anglie vůči ostatním státům. Čím více Anglie upevňovala svou posici světové koloniální mocnosti, tím více potřebovala ovládat moře. A čím větší vládu nad mořem získala, stávala se v důsledku toho zase větší koloniální mocností a o to žárlivěji začala koneckonců bdít nad tím, aby nikdo neohrozil její vládu nad mořem, stejně jako vlastnictví kolonií. V Německu je široce rozšířený zcela mylný názor, a sice že An glie okamžitě potírá jakoukoli vůdčí evropskou mocnost. To ve skutečnosti není pravda. Anglie se, přísně vzato, starala o evrop ské poměry vždy pouze minimálně, dokud z nich nevzešel pro ni 67

230

Rolník v arabských zemích. – p.v.

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

nebezpečný světový konkurent, přičemž ohrožení vždy vnímala pouze ve vývoji, který by jednoho dne musel zhatit její námořní a koloniální nadvládu. Neexistuje jediný evropský konflikt Anglie, ve kterém by ne chránila své obchodní a námořní zájmy. Střety se Španělskem, Holandskem a později s Francií měly svůj původ nikoli v ohrožu jící vojenské moci těchto států jako takové, nýbrž ve fundovanos ti této moci, stejně jako v jejím reálném dopadu. Kdyby Španěl sko nebylo zaoceánskou a tedy pro Anglii konkurenční mocností, zřejmě by si ho Anglie ani nevšímala. Totéž platí pro Holandsko. Dokonce i pozdější gigantický souboj Anglie s Francií nebyl veden proti Napoleonově kontinentální Francii, nýbrž proti napoleon ské Francii, jež svou kontinentální politiku viděla jako odrazový můstek a základ pro větší, v žádném případě výlučně kontinen tální cíle. Mocností, která Anglii nejvíce ohrožuje, bude díky své geografické poloze navždy Francie. Zřejmě to byl také jediný stát, u něhož v sobě i kontinentální vývoj mohl skrývat nebezpečí pro budoucnost Anglie. Je však o to pozoruhodnější, a pro nás Němce poučné, že se Anglie i přesto rozhodla jít ve světové válce s Fran cií. Poučné, jelikož to dokazuje, že navzdory veškeré konstataci velkých základních myšlenek anglické zahraniční politiky tam vždy počítají s aktuálně reálnými možnostmi a nevzdávají se jich jednoduše jenom proto, že by z nich v blízké či vzdálené budouc nosti mohlo vzejít ohrožení pro Anglii. Naši němečtí politikové, propagující heslo „Bůh ztrestej Anglii“, totiž nepřetržitě razí ná zor, že dobré vztahy s Anglií musí do budoucna nutně ztrosko tat už kvůli tomu, že Anglie ani nepomýšlí na to, aby Německo podporovala spojenectvím, a to proti ní pak jednoho dne opět nestálo jako nebezpečná mocnost. Samozřejmě že Anglie nebude uzavírat spojenectví s Německem proto, aby ho podpořila, nýbrž proto, aby podpořila britské zájmy. Vždyť Anglie k dnešnímu dni

231

Adolf Hitler

poskytla nespočet příkladů toho, že hájení jejích zájmů se dosti často krylo s hájením zájmů jiných národů a že častokrát sáhla po paktech, jež se po zdravém uvážení nutně musely později pře klopit v nepřátelství. Koneckonců politické sňatky vždy dříve či později trpí rozvody, protože neslouží jednomu, oběma stranám společnému zájmu, nýbrž chtějí pouze společnými prostředky chránit či podporovat v zásadě různé, avšak momentálně nikoli protichůdné zájmy dvou států. Že Anglie a priori nevyráží do boje proti jakékoli evropské velmoci mimořádného vojenského významu, dokud jsou zahra ničněpolitické cíle této velmoci evidentně pouze kontinentální povahy, dokazuje její chování vůči Prusku. Nebo snad někdo chce popírat, že za Friedricha Velikého byla pruská vojenská moc tou dalece nejsilnější v celé Evropě? Ať si nikdo nemyslí, že Anglie tehdejší Prusko nenapadla jen proto, že bylo v Evropě co do ve likosti území, navzdory své vojenské hegemonii, počítáno spíše mezi menší státy. Vůbec ne. Neboť když Anglie sváděla svého času boje s Holanďany, bylo holandské území v Evropě co do prostoru podstatně menší než pruské pozdně friedrichovské doby; a o hro zící hegemonii či vůdčím postavení v Evropě nemohlo být ve spo jitosti s Holandskem ani řeči. Když však Anglie přesto všechno po desetiletích bojů položila Holandsko na lopatky, pak důvodem bylo pouze a jen ohrožení anglické námořní a obchodní nadvlá dy ze strany Holanďanů, stejně jako obecná koloniálně‑politická aktivita. A neoddávejme se zde klamným představám: Kdyby se pruský stát nevěnoval striktně jen kontinentálním cílům, tak by býval měl Anglii ve všech dobách za svého nejostřejšího nepřítele bez ohledu na velikost jeho čistě kontinentálních vojenských pro středků nebo na nebezpečí možné pruské hegemonie v Evropě. Naši méně přemýšlející nacionálně‑vlastenečtí politici ne zřídka trpce vyčítají nástupcům Velkého kurfiřta, že zanedbali

232

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

pruské zámořské državy, které Velký kurfiřt založil, respektive je vlastně vydali všanc a neměli tak již žádný zájem ani na zacho vání, ani na rozvoji braniborsko‑pruské flotily. Bylo štěstím pro Prusko a pozdější Německo, že tomu tak bylo. Nic nesvědčí o vynikající státnické chytrosti, zvláště Fridri cha Viléma, více než fakt, že navzdory veškeré spořivosti kon centroval i tak značně omezené prostředky malého pruského státu výlučně do podpory pozemního vojska. Nejen že tak tento malý stát dokázal získat silnější postavení, ale především tím zůstal ušetřen nepřátelství Anglie. Prusko, kráčející ve šlépějích Holandska, by s Anglií jako protivníkem v zádech bývalo ne vybojovalo tři slezské války. Nehledě na to, že jakýkoli pokus o vydobytí skutečně pevného postavení na moři by pro tento malý pruský stát z dlouhodobého hlediska musel nutně skončit nezdarem kvůli více než omezenému a vojensky nevýhodnému teritoriálnímu základu mateřské země. Pro Anglii by tehdy bý valo bylo hračkou zbavit se nebezpečného konkurenta v Evropě všeobecnou koaliční válkou. Tomu, že se z malého Braniborska vůbec mohlo stát pozdější Prusko a z něj zase nová německá říše, vděčíme oné moudré orientaci ve skutečných mocenských pomě rech a možnostech tehdejšího Pruska, s níž se Hohenzollernové až do bismarckovské doby téměř bez výjimky omezovali na po silování moci na pevnině. Byla to jediná jasná a logicky správná politika. Pokud německé Prusko a posléze Německo vůbec chtělo jít vstříc nějaké budoucnosti, pak mohla být zabezpečena pouze svrchovaností na pevnině, jež odpovídala té anglické na moři. Neštěstím pro Německo bylo, že se od tohoto poznání pomalu vzdalovalo, mocenské prostředky na pevnině budovalo jen nedo statečně a místo toho přešlo k politice budování loďstva, která byla v konečném důsledku také jen polovičatá. Ani pobismarc kovské Německo si nemohlo dovolit luxus zajištění a udržení jak

233

Fridrich Vilém Braniborský, zvaný „Velký kurfiřt“ (1620–1688), vládl v letech 1640–1688 v Braniborsku‑Prusku. V roce 1680 inicioval vyslání expedice do západní Af‑ riky, jíž velel Otto Friedrich von der Groeben. Tomu se podařilo vyjednat s náčelníky domorodých negerských kmenů mírumilovnou cestou smlouvy, jež vedly k vytvoření kolonie zvané Groß‑Friedrichsburg. Následovníci Fridricha Viléma o kolonie ztratili zájem a nakonec je prodali Holanďanům za 7 200 dukátů.

234

pozemní, tak i námořní výzbroje současně. Nejdůležitějším, na věky věků platným principem ovšem je, že národ vždy rozpozná, která zbraň je pro zachování jeho bytí naprosto nezbytná, aby ji poté, za použití všech prostředků, nejusilovněji podporoval. Anglie to pochopila a řídila se tím. Neboť pro Anglii bylo opano vání moří skutečně alfou a omegou jejího bytí. I ta vojensky nej zářnější období na pevnině, proslulé války, vojenská rozhodnutí, jež nesnesou srovnání, nemohla Angličany pohnout k tomu, aby na svou kontinentální moc nakonec přece jen pohlíželi jako na něco podružného a sílu celého národa koncentrovali na zacho vání převahy na moři. V Německu jsme se ovšem nechali strhnout velkou koloniální vlnou 19. století, patrně ještě posíleni romantickými vzpomínka mi na starou hansu68, jakož i hnáni mírumilovnou hospodářskou politikou spočívající v utlumení výhradní podpory pozemního vojska a vybudování flotily. Poslední známkou této politiky pak byla stejně scestná jako neblahá věta: „Naší budoucností je voda.“ Nikoli, naopak, naší budoucností byla a je pevninská Evropa, stejně jako příčiny našeho zániku budou vždy čistě kontinentální povahy: Toť naše nešťastná, teritoriálně a vojensko‑geograficky strašlivá poloha. Dokud Prusko svou zahraničněpolitickou vůli omezovalo čistě na evropské cíle, nemuselo se ze strany Anglie obávat ni čeho vážného. Námitka, že v Anglii již v letech 1870–71 stejně panovala profrancouzská nálada, je irelevantní a nic neříkající, jelikož tehdy v Anglii panovaly rovněž proněmecké názory, ba 68 Hansa (Hanse – skupina, spolek, houf) znamenala svazek německých ob chodních měst, která provozovala dálkový obchod. Založena byla v polovině 12. stole tí a fungovala půl tisíciletí, až do poloviny 17. století. Z původního spolku německých obchodníků se Hansa rozrostla ve svaz hansovních měst, který své zájmy prosazoval v cizích zemích i vůči vlastnímu panovníkovi. – p.v.

235

Adolf Hitler

dokonce i v anglických kostelích se z kazatelen snášely odsudky označující francouzské jednání za prohřešek. Nicméně nakonec vždy rozhoduje skutečný, oficiálně zaujatý postoj. Je totiž napros to pochopitelné, že ve státě o významu Anglie bude mít i Francie trvalé sympatie, tím spíše, když je vliv na tisk země nikoli zřídka vyvíjen prostřednictvím cizího kapitálu. Francie pro sebe vždy velmi obratným způsobem dokázala mo bilisovat sympatie. K tomuto účelu ve všech dobách nastrkovala Paříž jako znamenitou pomocnou zbraň. To se ovšem nedělo jen v Anglii, nýbrž dokonce i v Německu. Během války let 1870–71 se v berlínské společnosti, ba i na berlínském dvoře, nacházela ne zrovna malá klika, která se svými profrancouzskými sympatiemi ani netajila a dokázala po delší dobu účinně oddalovat ostřelová ní Paříže. Že pak anglické kruhy pohlížely na úspěchy německých zbraní se smíšenými pocity, je lidsky pochopitelné. Každopádně však anglickou vládu kvůli jejímu oficiálnímu postoji nemohly přimět k nějakému zákroku. Ani názor, že je to nutno připisovat pouze krytým zádům ze strany Ruska, které si Bismarck zajistil, na tom nic nemění, neboť toto krytí zad bylo v prvé řadě myšle no proti Rakousku. Kdyby se však tehdy Anglie vzdala neutrální posice, tak by ani krytí zad ze strany Ruska nebylo s to zabránit velkému požáru. Protože potom by samozřejmě Rakousko teprve vstoupilo na scénu a tak či onak by se sotva dostavil úspěch roku 1871. Ve skutečnosti měl Bismarck nepřetržitý latentní strach ze zapletení ostatních států nejen do války, nýbrž dokonce i do mírových jednání. Neboť co se Rusku přihodilo o pár let pozdě ji – intervence69 ostatních mocností –, by klidně mohlo být Anglií stejně tak dobře inscenováno proti Německu. 69 Vůdce zde naráží na britské vměšování do Rusko‑osmanské (turecké) války (1877–78). Rusové tehdy dobyli Drinopol (Edirne) a táhli přímo na Cařihrad (Konstan‑ tinopol). Vidina dobytí mořských úžin Rusy zneklidnila Británii natolik, že k Bospor skému průlivu vyslala vlastní flotilu a pohrozila Rusku vyhlášením války, pokud bude

236

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

Obrat anglického postoje vůči Německu lze přesně vysledo vat. Jde paralelně s naším vývojem na moři, zintensivňuje s naší koloniální aktivitou až k otevřené aversi, až nakonec s naší po litikou námořního loďstva končí vyloženou nenávistí. Že Anglie v tomto vývoji tak schopného národa, jakým je ten německý, vět ří budoucí nebezpečí, nelze mít skutečně starostlivému státnímu vedení za zlé. Nikdy bychom totiž neměli naši německou hříšnou nečinnost používat jako měřítko pro posuzování jednání ostat ních. Lehkomyslnost, s níž pobismarckovské Německo dopustilo ohrožení svého mocenskopolitického postavení v Evropě Francií a Ruskem, aniž by proti tomu něco vážného podniklo, nám zda leka nedovoluje požadovat totéž po ostatních mocnostech, nebo nad nimi s morálním rozhořčením lámat hůl, pakliže zájmy svých národů zkrátka hájí lépe. Kdyby se předválečné Německo namísto politiky světového míru a hospodářství, s jejími vesměs osudovými zpětnými účinky, bývalo rozhodlo k pokračování někdejší pruské kontinentální po litiky, pak by zaprvé bývalo mohlo pozvednout svou kontinentál ní moc do oněch výšin, v jakých se nacházela za dob někdejšího pruského státu, a zadruhé by se nemuselo obávat bezpodmíneč ného nepřátelství Anglie. Neboť jedno je jisté: Kdyby Německo bývalo použilo všechny své mohutné prostředky, které investo valo do loďstva, k posílení pozemního vojska, pak by své zájmy bývalo mohlo hájit, přinejmenším na rozhodujících evropských bojištích, zcela jinak a národ by byl ušetřen osudu vidět svou do jisté míry nedostatečně vyzbrojenou pevninskou armádu pomalu vykrvácet pod zdrcující světovou koalicí, zatímco loďstvo, alespoň v ofensivě pokračovat. Válkou oslabené Rusko nemohlo riskovat konflikt s Británií, načež své ofensivní tažení zastavilo u San Stefana (dnes Bakırköy, na evropské straně ležící část Instanbulu). Také ostatní evropské mocnosti, zneklidněny zesilujícím vli vem Ruska v oblasti a především na Balkáně, žádaly revisi podmínek příměří ze San Stefana; porovnej s Berlínským kongresem (1878). – p.v.

237

Adolf Hitler

co se týče rozhodujících bojových jednotek, rezivělo v přístavech, aby o své existenci nakonec rozhodlo více než ostudnou resigna cí70. Mějme odvahu si přiznat, že to spočívalo v samotné povaze této zbraně. Neboť v téže době bylo pozemní vojsko přehazová no z jedné bitvy do druhé bez ohledu na ztráty či jiné nesnáze. Opravdovou německou zbraní byla pozemní armáda, jež vyrostla ze stoleté tradice. Naše flotila však nakonec byla jen romantickou hračkou, okrasným artiklem, který byl vytvořen čistě pro sebe sama a který právě kvůli sobě samému nemohl být prakticky na sazen. Celkový užitek, který nám přinesla, nesnese srovnání se strašlivým nepřátelstvím, kterým nás zatížila. Kdyby se vývoj Německa nebyl ubíral tímto směrem, pak bychom se na přelomu století s Anglií, jež tehdy byla ochotna k dohodě, rovněž dokázali dohodnout. Nějaká taková dohoda by nicméně vydržela, jen pokud by ji doprovázelo zásadní pře hodnocení našich zahraničněpolitických cílů. Ještě na přelomu století by se Německo bývalo mohlo rozhodnout pro obnovení dřívější pruské kontinentální politiky a společně s Anglií dikto vat další vývoj světové historie. Námitka našich věčných otálečů a váhavců, že to vcelku není jisté, není založena na ničem jiném než na osobních pocitech. Proti tomu však každopádně hovoří celá dosavadní anglická historie. Jakým právem se takový pochy bovač domnívá, že by Německo nemohlo hrát tutéž roli, jakou hrálo Japonsko? Hloupou frázi, že potom by Německo za Ang lii vytahovalo kaštany z ohně, bychom mohli rovněž použít na 70 Na sklonku První světové války, 19. června 1919, vydal německý kontra admirál Ludwig von Reuter rozkaz k potopení vlastní císařské fotily internované v rámci příměří v britském zálivu Scapa Flow. V českém prostředí je událost známa také jako „incident ve Scapa Flow“. Německá vláda tou dobou stála před podpisem Versailleské smlouvy, podle jejíhož § 184 mělo dojít k vydání von Reuterovy flotily. S tím se kontraadmirál nehodlal smířit a místo toho nařídil její zničení. Spojenci kro mě toho požadovali předání ostatních, částečně velmi moderních lodí, včetně 400 000 tun přístavního materiálu. – p.v.

238

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

Friedricha Velikého, který přece na evropských bojištích taktéž

dopomohl Anglii ulehčit její mimoevropské zápolení s Francií. I námitku, že Anglie by potom přece jednoho dne vyrazila proti Německu, můžeme klidně označit za hloupou. Protože i v tomto případě by byla německá posice po úspěšném pokoření Ruska v Evropě lepší, než byla na počátku světové války. Naopak, kdyby byla Rusko‑japonská válka vybojována v Evropě mezi Německem a Ruskem, pak by Německo získalo takový přírůstek moci čistě morálního charakteru, že by si všechny ostatní evropské moc nosti na příštích 30 let dobře rozmyslely, zda poruší mír a ne chají se veštvat do koalice namířené proti Německu. Nicméně všechny tyto námitky stále pramení z mentality předválečného Německa, které, navzdory své oposiční roli, všechno vědělo, ale nedělalo nic. Faktem je, že to byla Anglie, která se jako první obrátila na Německo, a dalším faktem je, že jsme se, ovlivněni mentalitou těchto věčně otálejících váhavců, nebyli schopni rozhodnout pro nějaké jasné stanovisko. Co Německo tehdy odmítlo, po tom sáhlo Japonsko a poměrně laciným způsobem si zajistilo věhlas světové mocnosti. Když tohle ale v Německu nikdo za žádných okolností nechtěl udělat, pak jsme se holt měli dát alespoň na druhou stranu. Rok 1904 nebo 1905 jsme potom bývali mohli využít pro střet s Francií a měli bychom Rusko v zádech. Ale ani toto tihle otáleči a váhav ci ani trochu nechtěli. Ze samé opatrnosti, pochyb a „vědomostí“ nebyli ani na vteřinu schopni definovat, co vlastně chtějí. Jen a pouze v tom spočívá převaha anglického státního vedení, a sice že jí nevládnou tihle všeználkové, kteří se pak nejsou schopni rozhoupat k činům, nýbrž velmi přirozeně myslící lidé, pro něž je politika bezpochyby uměním možného, kteří potom ale také všechny možnosti chytí za pačesy.

239

Adolf Hitler

Tak jako se však Německo vyhnulo nějakému zásadnímu dorozumění s Anglií – které, jak jsem již poznamenal, by býva lo mělo trvalejší smysl, kdyby se Berlín dopracoval k jasnému teritoriálně‑politickému cíli –, začala Anglie organisovat odpor proti ohrožovateli britských velmocenských zájmů na moři. Samotná světová válka se s ohledem na vojenskou obratnost našeho národa, kterou netušili ani v Anglii, neodehrávala tak, jak si zpočátku mysleli. Německo nakonec porazili, teprve až se na bojišti objevila americká unie a Německu nakonec v důsledku vnitřního zhroucení přestala krýt záda vlastní domovina. Ovšem už díky tomu zůstal skutečný válečný cíl Anglie nedosažen. Bylo totiž sice odstraněno německé ohrožování anglické námořní he gemonie, nicméně na jeho místo nastoupilo fundovanější ame rické. Do budoucna se již největší nebezpečí pro Anglii nebude nacházet v Evropě, nýbrž v Severní Americe. Největším nepřátel ským státem Anglie je v samotné Evropě v současné době Francie. Její vojenská hegemonie má pro Anglii zvlášť nebezpečný význam v důsledku geografické polohy, kterou Francie vůči Anglii zaují má. Nejen že se značná část důležitých center anglického života zdá být téměř bezmocně vystavena potenciálním francouzským leteckým útokům, ale i nezanedbatelný počet anglických měst lze zasáhnout dalekonosnými střelami z francouzského pobřeží. Ano, jestliže se moderní technice podaří dosáhnout podstatného zvý šení palebného výkonu těžkých dalekonosných střel, pak i ostře lování samotného Londýna z francouzské pevniny nebude mimo oblast reálných možností. Ještě důležitější však je, že francouzská ponorková válka s Anglií má zcela jiný fundament než ta někdejší německá ze světové války. Široká rozloha Francie na dvou mořích činí blokádová opatření, jež bylo možné s úspěchem realisovat ve stísněném Mokrém trojúhelníku71, jen stěží proveditelnými. 71

240

Viz poznámka pod čarou č. 10 na str. 89.

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

Kdo se chce pokusit najít v dnešní Evropě přirozeného ne přítele Anglie, ten pokaždé narazí na Francii a – Rusko. Francii jako mocnost s kontinentálními politickými cíli, které ovšem ve skutečnosti tvoří pouze krytá záda pro velmi rozsáhlé všeobecné politické záměry ve světě. A Rusko jako nebezpečného nepřítele Indie a vlastníka zdrojů ropy, která dnes nabývá stejného význa mu, jako měly rudné či uhelné doly v minulém století. Zůstane‑li Anglie věrná svým velkým světovým politickým cí lům, pak jejími možnými soky budou Francie a Rusko, ve zbytku světa ale do budoucna především americká unie. Naproti tomu není žádného důvodu ke zvěčňování anglického nepřátelství vůči Německu. Ledaže by od nynějška byla anglická zahraniční politika vedena motivy, jež jsou mimo veškerou re álnou logiku a snad jen v hlavě nějakého německého profesora mohou mít zásadní vliv na určování politických poměrů mezi ná rody. Ne. V Anglii budou i nadále zaujímat postoj z čistě střízlivé ho pohledu jeho účelnosti, jak tomu bylo v uplynulých 300 letech. A tak jako se v uplynulých 300 letech mohli ze spojenců Anglie stát její nepřátelé a nepřátelé zase spojenci, tak tomu bude rov něž i v budoucnu, jestliže pro to budou hovořit všeobecné nebo nějaké zvláštní potřeby. Pokud se však Německo propracuje k nové zásadní politické orientaci, která již nebude v rozporu s námořními a obchodními zájmy Anglie, nýbrž bude vyčerpána v cílech kontinentálních, pak logické důvody pro anglické nepřá telství, které by tak zůstalo pouhým samoúčelným nepřátelstvím pro nepřátelství samotné, přestanou existovat. Neboť i evropská rovnováha zajímá Anglii jen do té doby, dokud zabraňuje vzniku pro Anglii nebezpečné námořní a mezinárodně‑obchodní moc nosti. Patrně snad ani neexistuje zahraničněpolitické vedení, jež by ještě méně než to anglické bylo určováno nějakými realitě vzdálenými doktrínami. Světová říše nevzniká sentimentální

241

Adolf Hitler

nebo čistě teoretickou politikou. I v budoucnu proto bude urču jícím faktorem anglické zahraniční politiky střízlivé hájení brit ských zájmů. Kdo bude tyto zájmy hatit, ten se stane nepřítelem Anglie. Kdo se jich netkne, toho existence se netkne ani Anglie. A kdo jí může být čas od času užitečný, ten je přizván na její stranu bez ohledu na to, zda byl dříve nepřítelem a v budoucnu se jím třeba opět může stát, či nikoliv. Odmítnout užitečné spojenectví, protože by možná později mohlo skončit nepřátelstvím, to dá dohromady jen měšťansko ‑nacionální německý politik. Něco takového přisuzovat Angliča novi by bylo urážkou politického instinktu tohoto národa. Když Německo absolutně není schopno propracovat se k ně jakému politickému cíli, načež tak jako doposud, prosto nějaké nosné myšlenky, jen ze dne na den bezcílně šlendriánčí, nebo když tento politický cíl spočívá pouze v obnovení hranic a ma jetkových poměrů roku 1914, a tím opět končí u naší politiky mezinárodního obchodu, kolonií a námořní moci, tak si můžeme být nepřátelstvím Anglie i v budoucnu jisti. Německo se pak pod Dawesovým72 břemenem hospodářsky zadusí, pod Locarnskou smlouvou politicky zpustne, rasově bude stále více slábnout, aby nakonec zpečetilo své bytí v Evropě v roli druhého Holandska nebo Švýcarska. To naši měšťansko‑nacionální a vlastenečtí političtí břídilové dokážou. K tomu jim stačí jenom pokračovat v cestě dnešního omílání frází, velkohubého chrlení protestů, agitace proti celé Evropě a zbabělého odplazení se do děr ze stra 72 Z anglicko‑americké iniciativy vzniknuvší Dawesův plán byl podepsán 16. srpna 1924 jako navazující úprava německých reparací v rámci Versailleského diktátu. Bez určení konečné sumy byla stanovena roční částka ve výši 2,5 miliardy zlatých marek. Jako záruka plnění byla Říšská banka a Říšskoněmecká železniční společnost postavena pod zahraniční dohled v čele s americkým generálním zmoc něncem v Berlíně. Německo, neschopné takto vysokou sumu splácet, bylo nuceno si na splácení půjčovat na úrok u amerických bank. Tvůrcem plánu byl americký generál a bankéř Charles Gates Dawes (1865–1951). – p.v.

242

Srovnání anglické a německé kolonisace a spojenecké politiky

chu před jakýmkoli činem. Tomu se říká nacionálně‑měšťansko ‑vlastenecká politika obrození Německa. Tak jak naše měšťan stvo dokázalo v průběhu sotva 60 let zneuctít a kompromitovat pojem „nacionální“, tak se mu v rámci svého zániku daří ničit též krásný pojem „vlastenecký“ tím, že jej ve svých spolcích degradu je na pouhou frázi. Avšak co se týče anglického postoje vůči Německu, vstupuje na scénu ještě jeden velmi důležitý faktor: Světové Židovstvo, jež má v Anglii zásadní vliv. Stejně jako je jisté, že Angličané zvlád nou překonat válečnou psychósu vůči Německu, je jisté, že světo vé Židovstvo neopomine nic, čím by mohlo držet při životě staré nepřátelství a zabránit uklidnění Evropy, aby ve stavu obecného chaosu mohlo dát volný průběh svým bolševickým rozkladným tendencím. O světové politice nelze hovořit, aniž bychom při tom nezú čtovali s touto nejděsivější silou. V této knize se proto budu ještě zvlášť zabývat tímto problémem.

243