Dělám to jak nejlíp to jde
OSOBNOST
V pátek 23. května k nám do Harrachova po turné v USA zavítá Vašek Havelka s jeho kapelou Please The Trees, kterého zde jistě všichni znáte buď osobně (celé své mládí zde žil), nebo například z jeho koncertů ve zdejším kině. Rozhovor před jeho návratem do města, ve kterém strávil mnoho let, s ním vedl Petr Bůžek.
Václave, hned v úvodu našeho rozhovoru se čtenářům harrachovských novin rád přiznám, že jsi to byl právě ty, který mně pomohl otevřít dveře do světa progresivní rockové hudby. Jak vzpomínáš na mládí strávené v Harrachově na hotelu Silent a na naše výlety za kulturními zážitky? Neměnil bych a považuji za štěstí, že jsem měl možnost, díky rodičům, v takových podmínkách vyrůstat. Život v Krkonoších jsme začínali půl rokem stráveným v maringotce na Benecku než se dostavěl první hotel, kde naši měli začít pracovat. Pro sedmiletého kluka si neumím představit nic víc romantického. Skoro deset let jsme kočovali z hotelu na hotel než jsme se usadili v Harrachově. Taky jsem měl štěstí na chápající učitele, hlavně třídní na střední škole paní Staňkovou, která mě pouštěla na koncerty do Prahy místo odpoledního vyučování. Školu jsem protrpěl. Nebylo to nic pro mě. Šel jsem tam prakticky proto, že jsem byl líný dojíždět jinam. Předměty jsem doslova pročetl pod lavicí. Měl jsem jasno co chci dělat už tehdy. Zásadní bylo přátelství s Jindrou Hanzlíčkem, který svého času v Harrachově vedl kino, což byla, řekl bych, zlatá éra kulturního dění v Harrachově. Začal jsem mu zapáleně pomáhat. Vedl mě a zasvěcoval. Ve stejnou dobu vedla kino v Desné rodina Tombova. Začaly se pořádat koncerty, výstavy, čtení poezie. Celé dění bylo pro mě zásadní a směřovalo mě dál. Máš také ten pocit, že dřív měli lidé na kulturu ve svém volnu víc času a možná se uměli i víc bavit, než v dnešní hektické době? Myslím, že měli jen větší hlad obecně po nedostupných věcech, což změnil internet. Lidé ztratili smysl pro kontext. Pateticky hltají informace, jsou dezorientovaní. Všechno, myslí si, že je maximálně dva clicky na dosah. Živý
Foto: Bet Orten
koncert je a vždycky bude nenahraditelný, stejně tak jako poslech hudby z LP desky. Technologická dokonalost nedělá z písně dobrou píseň a z filmu dobrý film. Internet devalvoval na nulu hodnotu kultury, hudby, umění obecně. Lidé mají pocit, že všecko je zadarmo. Pokud pak sami tvoří, mají pocit, že stačí talent. Je to přesně naopak. Mají pocit, že když něco dělají, že za to musí dostat zaplaceno atd. To je nesmysl. Mně prakticky všecko od začátku usnadňuje jasné vědomí toho, jak se věci mají, a proč je dělám. Od začátku je to pro mě potřeba konkrétně tohle dělat, jak to dělám, baví mě to, naplňuje. Je mi jedno co si kdo myslí, co se kolem děje. Za všecko nesu jenom svoji odpovědnost. Nezajímá mě sláva. Nečekám, že za mě někdo něco udělá. Nikdy jsme neměli žádné managery, agenty. Cítím odpovědnost k věcem a lidem, kteří mě inspirují a se kterými pracuji. Dělám to jak nejlépe to jde. Nikdo na tebe nikde nečeká. Nezáleží na tom co máš, ale na tom, co s tím uděláš. Lidé mají tendenci neustále si stěžovat, místo aby se soustředili na sebe. Všechno chtějí hned. Mě naplňuje cesta. Mám svůj čas. Vím, že jsi v této „zvláštní“ zimní sezoně navštívil s celou rodinou Harrachov. Jak jste si užili pobyt na čerstvém
vzduchu, lyžování a vše další? Jsou to pro nás výjimečné momenty. Najít termín, kdy máme společně volno. O to víc si to ale pak užíváme. Jsem rád, když se poštěstí vidět kluky ze školy, Marušku Harcubovou, u které jsem jako asistent strávil civilní službu. Ani toho roku a půl nelituji a byl pro mě čas důležitý na cestě k seberealizaci. Jsem také rád, že jsem s někým jako je Maruška mohl strávit čas v tom nejlepším slova smyslu. Nalyžoval jsem se až až, když jsem žil na horách. Výjezdy si v tomhle ohledu užívá manželka. Mně stačí s našimi kluky blbnout pod kopcem nebo s nimi jít do lyžařské školy. Jak vnímáš současnou podobu Harrachova? Moc do toho, co se děje, nevidím. Čerťák se zalesňuje, z toho mám radost. Komerční stránka věcí šla nějak tak vždycky kolem mě. Centrum je mix čínsko světskýho tržiště. Co tě jako první napadne, když uvidíš zdejší budovu ZŠ? Vzpomínám na kamrlík v přízemí u vchodu do tělocvičny, kde jsem, mezi hodinami vyučování Marušky, loudil první tóny z kytary půjčené právě od Jindry, četl a psal texty. V tělocvičně jsem pak nahrával první demáče na diktafon. Ke kazetám jsem dělal obaly
5/2014
Harrachovský zpravodaj
9