Conference Proccedings

zborník

aplikácia nových technológii v malých sochárskych formách

Dílo rozložené v časové ose Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD.

Opět nám digitální technologie dovolují rozlišit rysy, které byly překotně přeskupeny a zařazeny do všeobecné definice „reprodukce“. Tak jako jsme již dříve zažili, přesně to samé intelektuální zjednodušení a chybné zařazení se již stalo ve chvíli, kdy Benjamin psal o „mechanické reprodukci“. Jistěže je celá věc o přesnosti, porozumění a respektu – pokud chybí, výsledkem je otrocké napodobování. Stejné digitální postupy mohou být použity buď otrocky, nebo neotřele…

Bruno Latour a Adam Lowe1 (překlad: autorka) Můj projekt začal již v momentě, kdy mě zaujala práce dvou německých umělců „Jiná Nefertiti“. Pomocí zařízení Microsoft Xbox 360 Kinect Sensor údajně tajně naskenovali bustu Nefertiti, jenž je přístupná veřejnosti v Neue Museum v Berlíně (2) . „Odcizili“ tak formu ikonického artefaktu, aby jeho 3D tisk potom představili v Káhiře, jakožto symbolickou repatriaci díla. Tento akt by především kritikou neschopnosti Západu vyrovnat se s koloniálním dědictvím, kde velké části sbírek muzeí jsou prakticky uloupené zemím jejich původu. 2 Současně je detailní 3D sken přístupný na internetu veřejnosti pod licencí Creative Common, čili každý si může model stáhnout a neomezeně s ním nakládat (1).

„S únikem dat jako součástí protiváhy celého příběhu chceme aktivovat artefakt, inspirovat kritické zhodnocení současného stavu a přehodnotit vnímání koloniálního vlastnictví v Německu.“ Jan Nikolai Nelles a Nora Al-Badri Prohlášení k projektu „Nefertiti Hack“ (překlad: autorka)

1 Z kapitoly “Ther Migration of the aura or how to explore the origonal through its fac similes“ z knihy Switching Code, University of Chicago Press 2010

Busta Nefertiti byla objevena v. 1912 v Tell-el-Amarna německým archeologem Ludwig Borchardtem. Podrobná historie snahy o navrácení díla Egyptu (tzv. Nefertiti Affair) je popsána na: http:// blog.nationalarchives.gov.uk/blog/nefertiti-affair-history-repatriation-debate/ 2

The work of art unfolded in time Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD.

Once again, digital techniques allow us to distinguish features that are being regrouped much too quickly into the generic term „reproduction“. As we have seen, exactly the same intellectual oversimplifications and category mistakes happened when Benjamin wrote about „mechanical reproduction“. Surely the issue is about accuracy, understanding and respect - the absence of which results in „slavish“ replication. The same digital techniques may be used either slavishly or originally…

Bruno Latour a Adam Lowe1 My thinking about the project started already at the moment when the work of two German artists Jan Nikolai Nelles and Nora Al-Badri called “Nefertiti Hack” caught my attention. These two artists 3d scanned with the Microsoft Xbox 360 Kinect Sensor device the original sculpture, the portrait of Nefertiti which is on display at the Neue Museum in Berlin 2. With this act they „stole“ the iconic artefact so they can present it as 3d printed physical object in Cairo as a symbolic repatriation of the sculpture. This act is the overall critique of the impotence of the Western societies to deal with the troubled colonial heritage, thus pointing at many artefacts held in the museum collections of Western museums which were in fact looted from the countries of their origin. Egypt had requested return of the Nefertiti many times.2 The digital file of the Nefertiti bust is also available on the internet under the Creative Common License as very detailed 3d scan free to download.

“With the data leak as a part of this counter narrative we want to activate the artefact, to inspire a critical re-assessment of today’s conditions and to overcome the colonial notion of possession in Germany.”

Jan Nikolai Nelles a Nora Al-Badri From the „Nefertiti Hack“ project

1 From the chapter “Ther Migration of the aura or how to explore the original through its fac similes“ from the book Switching Code, University of Chicago Press 2010 2 The Bust of Nefertiti was discovered in 1912 at Tell-el-Amarna by the German archeologist Ludwig Borchardt. Detailed history of the endeavor of repatriation to Egypt (Nefertiti Affair) is described at: http://blog.nationalarchives.gov.uk/blog/nefertiti-affair-history-repatriation-debate/

8|9

Veškeré problémy vyvstávají především ze vztahu hmotného a virtuálního objektu, originálu a jeho kopie. Milióny bodů umístěných v matematicky popsaném nekonečném prostoru, popisuje tvar bubliny, kterou socha zabírá v reálném světě. Žádný materiál ani barva, jen popis tvaru. Tento přízrak nenese nic víc z dvoutisícileté existence své předlohy. Mohli bychom tedy usoudit, že všechny památky by se mohly stát přístupné skrze své avatary. Zvýšila by se pak pozice originálu, či by jeho význam klesl? Rozšířila by taková demokratizace hmotného dědictví vzdělanost? I přece já jsem se dovídala o většině významných děl skrze jejich reprodukce. 4 To, na co jsem nebyla při setkání s originály připravena, které jsem znala z ilustračních snímků v knihách, bylo měřítko. Velikost reprodukce byla v nejlepším co do velikosti omezena formátem publikace. Nevím, na základě čeho jsem usuzovala na velikost, prostě některá díla při setkání s originály, byla pro mě příliš malá a jiná velká. Když jsem poprvé viděla bustu Nefertiti v Berlíně, téměř dva a půl tisíce let starý originál,5 měla jsem velmi povznesený pocit.

3 K tomuto přesvědčení mě vede fakt, že digitální model má detailně popsanou strukturu spodní plochy, na níž busta stojí.

V širším kontextu bych připomenula vztah sochařských děl z doby starověkého Řecka a výrobou jejich kopií v době římské. S mnohými slavnými díly antiky se seznamujeme právě skrze ně.

4

5

Pravděpodobný vznik díla se datuje okolo r. 1345 př. Kr. Autorem busty je sochař Thutmose.

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD.

Po uveřejnění tohoto projektu se rozhořela debata o původu 3D dat, neboť vysoké detailní rozlišení digitálního modelu rozhodně neodpovídá možnostem zmíněného zařízení. Navíc metoda skenování originálu ve skleněné vitríně, které probíhá tajně ve snaze uniknout pozornosti pracovníků muzea, jak je zveřejněno na videu autorů [1], ukazuje, že tímto způsobem s velkou pravděpodobností digitální model nevznikl. Kde se tedy vzal? Naskenovali umělci ve vysokém rozlišení repliku, kterou prodává samotné muzeum za téměř devět tisíc eur [2]? Či se vlomili do muzejní databáze a ukradli digitální soubor 3d skenu? Někdo z muzea 3D sken vynesl [3]?

Ať už je pravda jakákoliv, věřím, že oficiální verze celé partyzánské akce je fikcí.3 Nad příběhem o problematickém koloniálním dědictví, což si myslím, že je velmi aktuální problém, mi vyvstává další: umělci lhali. Do jaké míry je sdělení důležitější než samotná metoda? Je přípustné vymýšlet si příběh, který popisuje nabourání do muzejního prostředí, když více pravděpodobná verze o získání skenu z databáze muzea je ve střetu se zákonem (5)? A co když byla skenovaná replika Nefertiti, a digitální model tedy není popisem originálu, ale rozdíl mezi oběma je setřen jen existujícím mračnem bodů? Skenování kopie přece není žádná svatokrádež…

After the publishing of the project the fierce discussion had started about the origin of 3d data. The high resolution of the digital model exceeds the technical limits of capturing the 3d form through the 3d scanning by the digital device artists announced to be using. Also the fact that the sculpture is behind glass makes the scanning complicated. The way the secretive scanning was executed to cover the prohibited act is documented on the video footage published online by the artists [1]. It is not very convincing. All those questionable methods point to the fact that this was not very likely the way how the detailed 3d model was acquired.

Where than the 3d scan comes from? Did the artist scan the replica of the sculpture which museum sells for almost nine thousand Euros [2]? Or did they hack the museum database and stole the file? Or somebody from the museum downloaded the file to give it to the artists [3]?

Wherever the truth is I believe that the official version of the guerilla action is a fiction.3 On the top of the troublesome postcolonial situation I see another problem: The artists had lied. To what extend is the message of the art performance more important that the process of its execution? Is it acceptable to invent the story which describes the hacking of the museum environment while more likely version in fact can be defined as a criminal act 5? And what about the possibility that the commercially available replica was used for 3d scanning and the digital file is not the description of the original but of the replica, even though the difference is wiped out in what is left – only the cloud of points in virtual realm? The scanning of the replica is no sacrilege…

All these issues are arising from the complex relation of the physical object and its virtual version, of the original and its copy. Millions of points distributed in the mathematically defined infinite space describes the shape of the bubble which the artefact occupies in the real world. No material, no color, just the description of the form. This phantom does not contain anything from the almost two thousand yearlong existence of its prototype. We could assume that all the historical artefacts can be scanned and accessible through their avatars. Would that increase the importance of the original or not? Would this replication of scarce precious objects to make them available to everyone promote deeper understanding and knowledge about the history? Even I learned about the majority of significant pieces of fine art through their reproductions.4 The only thing I was not ready for, when facing original works I knew from pictures in books, was the scale. The size of the reproductions was limited by the format of the book. I don’t know what was my key to assume the size of a piece. When meeting the originals some of them were too small or too big.

My conviction is supported also by the fact,that the digital model of the bust has detailed structure of the base on which it stands.

3

In the broader context I would like to mention the production of copies of Greek sculture during the Roman time. We learn about many famous Greek sculptures through these copies.

4

10 | 11

Poohlédla jsem se tedy po osudu virtuální Nefertiti: Stal se z ní květináč pro masožravky, hlavička pro lego panáčky, zásobník na bonbóny [4]. Lidová tvořivost pohltila důstojnost a význam díla. Ponechala si jen její všeobecnou známost a zařadila ji mezi hrdiny animovaných seriálů, která jsou takto velmi často zpracovávána pro potěšení a pobavení. Jen doufám, že dítě lapající mušky a donášející je ke krmení své květeny zasazené v hlavě zmenšené repliky portrétu Nefertiti, se jednou bude zajímat o to, kdo je ta paní a proč ji chybí oči.

Digitální model jsem si tedy stáhla a se zájmem, přiznávám se, otevřela v 3d modelovacím programu.

Mračno deseti miliónů devět tisíců a sto osmnácti bodů vykresluje její tvar ve virtuálním prostoru.

I tak je krásná. Je to jedno z děl, které jsem dokázala dlouze zkoumat v otevřené knize dějin umění. Obracím si ji v digitální podobě, zkoumám detaily, praskliny, vidím jak hluboké má nosní dírky a vyvrtané díry zvukovodů v uších. Až nepatřičná mi přišla tato podrobná prohlídka vzhledem k respektu, který k tomuto dílu chovám.

Je virtuální model ve vztahu ke svému originálu skutečně jen koncept? Je možné, že míra detailu přibližuje kopii svému předobrazu (v tomto případě snad „předmodelu“)? Je ale vůbec reprodukovatelná hodnota originálu, jehož součástí je historická zátěž samotného osudu tohoto díla, obohacená lží obou německých umělců? Výsledkem je pro mě nyní to, že zkoumám v jemné síťi polygonů drobné prohlubně pod pravým uchem na hraně spodní čelisti.

Minulost je neproniknutelná, její obraz vyvstává jen z útržků, podléhá nutné interpretaci. Interpretace nemají hranici, množí se, popírají se navzájem, nabalují se na ně další události. Rozhodla jsem se pracovat tedy jen s fragmentem na hranici rozlišitelnosti. Obličej Nefertiti jsem mazala, krájela hlavu na plátky, tak jako dříve hledali anatomové abnormality v mozcích kriminálníků. Použila jsem různé strategie pro destrukci modelu. Rozbíjení na elementy podle předem daného pravidla, rekonfigurace tvaru, gumování charakteristických rysů [5-8].

6

Velikost díla je asi 48 cm na výšku.

Digitální model samozřejmě má určité rozměry. Ale model zobrazený na monitoru nemá k ničemu proporční vztah, jeho velikost je tedy opticky irelevantní. Rozměry digitálního modelu Nefertiti odpovídá velikosti originálu.

7

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD.

A jevila se mi překvapivě malá.6 Její virtuální verze na obrazovce monitoru nemá měřítko.7 Nemá k ničemu vztah. Je sama ve výřezu prázdnoty.

When I saw the ancient Nefertiti bust in Berlin5 for the first time it felt very special.

And she seemed too small to me.6 Even its virtual version floating on the monitor screen has no scale, has no proportional relation to anything. The model is alone in the cutout of the emptiness. Again, I have to invent the idea of the probable size. Of course I can check the size in millimeters, but still it is just an information without any relation to me.

I searched for the fate of the virtual Nefertiti: the portrait became the flowerpot for carnivore plant, head of a LEGO man, PEZ dispenser [4]. The plebeian creativity devoured the dignity and importance of the piece. It kept only its fame and placed the object in-between the cartoon characters which are produced for amusement. I only hope that the child catching flies and bringing them to feed his hungry flower planted in the small replica of the head of Nefertiti will ask who is this lady and why she has empty eyes.

Accessible model of the Nefertiti bust I keenly downloaded I must admit and opened it in 3d modeling software. The cloud of ten million nine thousand and hundred eighteen points outlines its form in the virtual space. Even though the depiction of Nefertiti is beautiful. It is one of the pieces of art I could look at for long time at the pictures in books. I turn the model around, I search all details, cracks, I see how deep are the nostrils and how are drilled auditory meatus in the ears. This close examination felt inappropriate clashing with the respect I have to this piece of art.

Is the virtual version really only the concept of its original counterpart? Is it possible that the quality of detail brings closer the copy to its original? Is the value of the original somehow reproducible since there is also the heaviness of the history of the artefact combined with the lie of authors of the Nefertiti Hack project? The outcome of the story is that I study in detail the subtle dimples in the modeling under the right ear in the fine spider net of polygons.

The past is impenetrable, its picture raises from the fragments succumbed to interpretation. The interpretations have no limits they multiply, contradict each other, absorb other events. I decided to work only with the fragments on the tipping point of recognizability. The face of Nefertiti I had erased, sliced the head as the anatomists had sliced the brains of criminals to find the cause of abnormal behavior. I used different strategies for the destruction of the model such as braking down to pieces according to primarily set up rules, reconfiguration of the form, erasing of familiar features [5-8].

5

The creation of the piece is dated around 1345 b.c. and credited to Thutmos.

6

The height of the sculpture is 48 cm.

12 | 13

Tvary jsem doplnila o shrnutí popisujících bodů v prostoru do jednoho. Je to pomyslná poslední viditelná informace, kterou máme. Paprskovité uspořádání mizejícího tvaru je jako mizející časová osa. V některých případech sbíhající se ve dvou směrech, minulosti a budoucnosti.

Model jsem nejprve vytiskla na 3D tiskárně, zhotovila formu, odlila voskový model, který se pak zaformoval pro potřeby lití kovu. Ten jsem odlila do železa v rámci Konference Vysokých teplot 2017, pořádanou Fakultou výtvarných umění v Banské Bystrici [9]. Začala jsem uvažovat i o měřítku. Samotná kvalita železa, jeho tíhy, mě navedla k uvažování o monumentální velikosti, kdy by tento fragment mohl být jako obří pendulum zaražené v zemi, jenž již nikdy více nezměří jemný pohyb Země, ale stává se její součástí [10].

Během práce jsem přemýšlela o dalších asociacích: Zlaté paprsky svatozáří na zašedlých barokních sochách, digitální model zmrzlé vybuchlé hvězdy Kasiopea z databáze NASA, jejíž model mám. Ale hlavně jsem přemýšlela o zobrazení času. V učebnicích byl vždy zobrazovaný lineárně, v časové ose. Odtamtud až tam. Při takovém zobrazení se jedná jen o výřez dějin, tak jako fotografie vyřízne z kontextu událostí jen jeden zamrzlý obdélník. Výřezy oznamují hranice.

Nefertiti je těžký oříšek. Je starověkou Mona Lisou, reprodukce díla ji zprofanovaly. Její obraz v kulturním vědomí je jen výřezem. A žena, která byla modelem pro tento portrét, je jednou z nejhledanějších osob historie. Portrétu chybí její předloha. A virtuální model pro svou existenci, již daný portrét nepotřebuje.

Odkazy: 1 Nefertiti Hack; [Online]; cit. 1.12. 2017.

Dostupné na: http://nefertitihack.alloversky.com/ 2 Nelles Al-Badri: Museumhack; [Online]; cit. 3.12. 2017.

Dostupné na: https://vimeo.com/148156899 3 The Nefertiti Bust (Hollow); [Online]; cit. 3.12. 2017 Dostupné na: https://www.thingiverse.com/thing:1372787 4 The Nefertiti Hack: Digital Repatriation or Theft?, 7.3. 2016 ; [Online]; cit. 3.12. 2017.

Dostupné na: http://earlymonasticism.org/2016/03/07/nefertiti/ 5 Scott J. Grunewald: Sorry, That Story About Covertly 3D Scanning the Bust of Nefertiti with a Kinect is Fake, 9.3. 2016. ; [Online]; cit. 2.12. 2017.

Dostupné na: https://3dprint.com/123368/covert-scan-nefertiti-fake/

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD.

Výsledné tvary jsem zkoumala z hlediska nejasné hranice mezi nepoznáním a šancí identifikovat ikonické dílo. Jednalo se vlastně o zkoumání jeho ukotvení v kulturním vědomí.

New shapes I observed from the point of unclear borderline between possibility of the recognition of the prototype and the inability to deďŹ ne it. It is actually the examination of the depth of anchorage of the signiďŹ cant historical artefact in cultural awareness.

During the working on the piece I thought about other associations: Golden rays of halos on the greyed baroque sandstone of saints, the digital model of the frozen explosion of the star Kasiopea from the NASA database I have. But overall I thought about the depiction of time. In school books the time was always pictured linear, in timeline which extends from left to right. With this concept of time it is only the limited concept of a history just like the photograph cuts out one frozen moment in rectangular shape from its context. The borders announcing limits.

Digital fragments I reduced in space into one point. It is symbolic last visible information we have. The extension of points in space resembles the rays of vanishing form it is like the disappearing timeline. In some variations there are two points on the fringe of the form, referring to past and future.

One of the digitally manipulated models I 3d printed, made the mold to cast the wax for the metal casting. The iron cast was made at the Conference of the High Temperature 2017 organized by the Faculty of Fine Art at the Academy of Arts at Banska Bystrica, SK [9]. I was thinking about the scale again. The quality of iron itself, its weight directed me to think about monumental scale, where the piece could be something like a giant pendulum thrusted into the ground, which will never measure subtle moves of the Earth again since it became its part, moving along [10].

Nefertiti is a tough cookie. She is the Mona Lisa of the ancient history, reproductions had profaned. Her image in cultural consciousness is the limited cut out.

And the woman, who was sitting as the model for the portrait is the one of the most wanted persons in the history. The portrait is missing its model. And the virtual model does not need the portrait for its existence.

References: 1 Nefertiti Hack; [Online]; cit. 1.12. 2017.

Accessible at: http://nefertitihack.alloversky.com/ 2 Nelles Al-Badri: Museumhack; [Online]; cit. 3.12. 2017.

Accessible at: https://vimeo.com/148156899 3 The Nefertiti Bust (Hollow); [Online]; cit. 3.12. 2017 Accessible at: https://www.thingiverse.com/thing:1372787 4 The Nefertiti Hack: Digital Repatriation or Theft?, 7.3. 2016 ; [Online]; cit. 3.12. 2017.

Accessible at: http://earlymonasticism.org/2016/03/07/nefertiti/ 5 Scott J. Grunewald: Sorry, That Story About Covertly 3D Scanning the Bust of Nefertiti with a Kinect is Fake, 9.3. 2016; [Online]; cit. 2.12. 2017.

Accessible at: https://3dprint.com/123368/covert-scan-nefertiti-fake/

14 | 15

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD. [1] Záběr z videa - projekt Nefertiti Hack: Tajné skenování originálu v Neue museum v Berlíně pomocí Kinectu, jak jej představili autoři 2 From the video „Nefertiti Hack“ – secretive 3d scanning by artists with Kinect device in Neue Museum Berlin 2

[2] Replika busty jako komerÄ?nĂ­ produkt 4 The replica of Nefertiti bust for purchase 4

16 | 17

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD. [3] Porovnání skenu z database muzea, pořízeného v r. 2008 společností TrigonArt a skenu zveřejněného autory projektu Nefertiti Hack 5 The comparison of 3d scans from the museum database created by TrigonArt Company in 2008 and the 3d scan supposedly created in the project „Nefertiti Hack“ 5

[4] Jedno z uplatnění virtuálního modelu 3 The example of use of the digital 3d file 3

18 | 19

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD. [5-8] Manipulace s virtuálním modelem The examples of the manipulation with the virtual file

20 | 21

Mgr. art. Helena Lukášová, ArtD. [9] Železný odlitek The iron cast

[10] Návrh velikosti možné realizace Visualization of the monumental scale

22 | 23

ISBN 978-80-89555-94-9 EAN 9788089555949