A. M. Homesová: Kéž je nám odpuštěno — ukázka

Kniha tak vtipná, že budete slzet smíchy, a přímo srdceryvně osobitá. Vypráví o svobodě a zklamání, úspěchu a druhé šanci, ale nechybí v ní ani milostný příběh, tajemství a pomsta servírovaná za studena.

Los Angeles Times

369 Kč

Kéž Je Nám ODPušTěnO

Homesová zachycuje temnou stránku americké psychiky lépe než kterýkoliv jiný autor od dob Johna Updikea…

National Public Radio

Women’’s Prize forr Fiction 2013

A. M. HOmeSová

Foto © Marc Melki

A. M. Homesová (nar. 1961) pochází z Washingtonu, píše romány, povídky i literaturu faktu, svými texty přispívá například do New York Times, spolupracuje s Vanity Fair.

Pracovala také jako producentka pro HBO a napsala scénář k televizní adaptaci svého prvního románu Jack (1989). Její knihy, za které získala řadu ocenění, byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.

Za nejnovější román Kéž je nám odpuštěno (2012) obdržela prestižní cenu BAILEYS Women’s Prize for Fiction 2013 a nyní se připravuje jeho filmová verze. Žije v New Yorku a učí tvůrčí psaní na Princetonské univerzitě.

Román už začíná na maximu — a pak se ještě rozjede. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy četl knihu s takovou vypravěčskou intenzitou…

Naprosto úžasné.

Salman Rushdie, spisovatel

Příběh o nečekaných tajemstvích, která vám ze dne na den změní celý život.

Harold Silver tráví život pozorováním svého mladšího, ale vyššího, protřelejšího a úspěšnějšího bratra George, výstředního televizního producenta, který má sympatickou manželku, dvě děti a vilu na předměstí New Yorku. Harry, historik a expert na prezidenta Nixona, však také zná Georgeovu násilnickou povahu. A chvíle, kdy se George přestane ovládat, má za následek čin tak násilný, že oběma bratrům převrátí život naruby.

Bezdětný Harry se naráz ocitá v roli náhradního rodiče i opatrovníka.

Pomoc hledá v houštinách online sexu, svépomocných skupinách i akademickém prostředí. To vše sledujeme autorčiným pohledem, třeskutě satirickým a soucitným zároveň. Po roce je Harry někým úplně jiným — ale kým?

HosT

A. M. Homesová Kéž je nám odpuštěno

Brno 2015

may we be forgiven A. M. Homes Copyright © 2012, A. M. Homes All rights reserved Translation © Lenka Kapsová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-249-8

Věnováno Claudii, které jsem zavázána vděčností

„Kéž je nám odpuštěno“ — zaklínadlo, modlitba, naděje, že z toho všeho nakonec vyjdu živý. Taky se vám někdy stalo, že jste si říkali — dělám to snad všechno schválně? Že vždycky všechno nakonec poseru a ani nevím proč?

Chcete znát můj recept na katastrofu?

Varovné znamení — loňská oslava Dne díkůvzdání u nich doma. Dvacet až třicet lidí u stolů, které se táhly z jídelny do obýváku a končily až u piana. On seděl v čele stolu, šťoural si párátkem ze zubů kousky krocaního masa a mluvil o sobě.

Sledoval jsem ho, kdykoli jsem nesl z kuchyně nebo do kuchyně další talíř a máčel si konečky prstů v nepopsatelných břečkách — brusinková omáčka, zbytky sladkých brambor a cibulek, chrupavky. S každou další cestou z jídelny do kuchyně jsem ho nenáviděl o něco víc. Vracel se mi každý jeho prohřešek z dětství, počínaje jeho narozením. Přišel na svět jedenáct měsíců po mně. Zpočátku byl neduživý, protože měl nedostatek kyslíku, takže se všechno točilo kolem něho.

A od té doby, přestože jsem mu neustále říkal, jak je hrozný, se pořád choval, jako by byl darem z nebes. Dali mu jméno George. Rád si říkal Geo, protože to znělo interesantně, vědecky, matematicky. Já jsem mu říkal Geoda, protože to slovo označuje duté místo v hornině. Jeho nadpozemské sebevědomí, božská hlava s nahoru vyčesanou blonďatou kšticí odjakživa přitahovaly pozornost, vzbuzovaly v lidech dojem, 9

že George něco ví. Často se ho ptali na jeho názor, chtěli s ním spolupracovat, ale já jsem na něm nikdy žádné kouzlo neviděl. Když mi bylo jedenáct a jemu deset, přerostl mě a byl i silnější a urostlejší. „Nemáš ho s řezníkem?“ vtipkoval občas otec, ale nikdo se tomu nesmál.

Nosil jsem těžké talíře a podnosy, hrnce upatlané od zbytků večeře, a nikdo si nevšiml, že je potřeba pomoct. Ani George, ani jeho dvě děti, ani jeho směšní přátelé, což byli vesměs jeho podřízení — hlasatelka počasí a pár moderátorů, kteří tam prkenně seděli s natuženými účesy jako barbíny a kenové.

Ani moje čínsko-americká manželka Claire, která krocana nesnáší a nikdy nás nezapomene upozornit, že v její rodině se na Den díkůvzdání podává pečená kachna s lepivou rýží. Georgeova žena Jane byla od rána na nohou — uklízela, vařila a teď seškrabovala do obrovského odpadkového koše kosti a zbytky.

Když vydrhla talíře, naskládala všechno nádobí na hromadu a začala namáčet mastné stříbrné hrnce do horké vody plné saponátové pěny. Letmo na mě pohlédla, odhrnula si vlasy z čela a usmála se. Šel jsem pro další nádobí.

Podíval jsem se na jejich děti a představil si je v šatech z doby Otců poutníků, v černých botách s přezkami, jak vykonávají domácí práce, třeba jak tahají těžké džbery s mlékem. Dvanáctiletý Nathaniel a jedenáctiletá Ashley seděli u stolu shrbení, skoro schoulení, jako by je do křesel někdo nalil, jako by ani neměli páteř, s očima přilepenýma k displejům mobilů. Nejspíš psali esemesky přátelům, které v životě neviděli, nebo zabíjeli digitální příšery. Byli neskuteční, bez osobnosti, nepřítomní — a s výjimkou prázdnin opravdu nepřítomní byli. Poslali je do internátních škol ve věku, který by většina lidí považovala za příliš nízký. Jane kdysi poznamenala, že to bylo z nutnosti — letmo se zmínila o potížích s učením a o tom, že doma se děti nemůžou rozvíjet tak, jak by bylo potřeba. Naznačila, že kvůli nepředvídatelným výkyvům Georgeových nálad pro ně domov není ideálním útočištěm.

10

Někde v pozadí marně soupeřily o pozornost dvě televize.

V jedné běžel fotbal a v druhé starý hraný film s gorilou v hlavní roli. „Patřím firmě tělem i duší,“ vykládá zrovna George. „Dělám v naší společnosti ředitele zábavných pořadů. Musím neustále sledovat, co se děje, čtyřiadvacet hodin denně.“ Televizi má George v každé místnosti. Pravým důvodem je, že nedokáže být sám, dokonce ani v koupelně.

Taky se zjevně neobejde bez neustálého ujišťování o vlastní úspěšnosti. Někdo z jeho pracovny vynesl více než desítku zlatých sošek Emmy a nenápadně je rozestavil po celém bytě, kde je vhodně doplňovaly zarámované citáty a ocenění vychvalující Georgeovu schopnost rozumět populární kultuře a vracet nás k sobě samým, byť ve formátu známém jako půlhodinový sitcom nebo stručné zprávy.

Uprostřed stolu stál tác s krocanem. Natáhl jsem se své ženě přes rameno a tác zvedl — byl těžký a začal se naklánět.

Zuby nehty jsem se snažil neztratit balanc, což se mi podařilo, takže jsem na druhém předloktí udržel i kastrol s růžičkovou kapustou na slanině.

Krocana, který se z nějakého důvodu považuje za „rodinné stříbro“, potřeli bylinkami a nechali uležet, ukolébali ho, takže si snad mohl myslet, že to není tak špatné mít při každoroční hostině uříznutou hlavu a zadek nacpaný nádivkou a brusinkami. Tenhle pták byl vykrmen za bohulibým účelem, s vědomím konkrétního dne, kdy na něj dojde.

Stál jsem v kuchyni a obíral zbylé maso. Jane myla nádobí, ruce v jasně modrých rukavicích ponořené do mastné vody.

Měl jsem ruce uvnitř krocana, vytahoval ještě teplé kousky nádivky a cpal si je do pusy. Jane se ke mně otočila. Stál jsem tam s mastnou pusou a prsty zabořenými do místa, kde by krocan mohl mít erotogenní zónu, pokud něco takového u ptáků existuje. Jane vytáhla ruce z vody, došla ke mně a dala mi pusu. Ne takovou tu kamarádskou. Tenhle polibek byl navážno, vlhký a plný touhy. Bylo to děsivé a nečekané. Pak si sundala rukavice, 11

odhodila je a vyšla z kuchyně ven. Držel jsem se kuchyňské desky a mastnými prsty ji křečovitě svíral.

Podával se moučník. Jane se zeptala, jestli chce někdo kávu, a vrátila se do kuchyně. Šel jsem za ní jako pes. Chtěl jsem ještě.

Ignorovala mě. „Ty mě ignoruješ?“ zeptal jsem se.

Neřekla nic a pak mi podala kávu. „Nemůžeš mi prostě dopřát malinké potěšení? Něco, co dělám jenom pro sebe?“ Odmlčela se. „Chceš tam mlíko a cukr?“

Od Díkůvzdání do Vánoc a od Vánoc do Nového roku jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak George šuká Jane. Představoval jsem si George na ní, nebo výjimečně, pro změnu, pod ní. Jednou jsem si dokonce naprosto absurdně představoval, jak si ji bere zezadu a oči má přitom upřené na malinkou televizi na zdi, kde v dolní části obrazovky běží nepřetržitý řetízek zpráv. Nemohl jsem na to přestat myslet.

Byl jsem přesvědčený, že navzdory svému šarmu a profesním úspěchům George v posteli za moc nestojí a že všechno, co o sexu ví, má z časopisů, kterými potajmu listuje při kadění.

Myslel jsem na to, jak můj bratr šuká svoji ženu — neustále.

Kdykoli jsem spatřil Jane, tak mi ztvrdnul. Nosil jsem volné, nařasené kalhoty a dvojité žokejské boxerky, abych svoje proradné nadšení skryl. Tahle snaha ovšem vedla jedině k tomu, že jsem byl celý vyboulený a vypadalo to, že jsem přibral.

Jane volá jednoho večera na konci února, okolo osmé. Claire je ještě v práci — jako ostatně pořád. Jiný chlap by měl podezření, že mu žena zahýbá. Já si prostě říkám, že Claire je chytrá. „Potřebuju pomoct,“ řekne Jane. „Neboj se,“ vyhrknu ještě dřív, než se dozvím, o jakou pomoc jde. Představuju si, jak Jane stojí u kuchyňského telefonu a okolo těla má omotanou kroucenou šňůru.

12

„George je na policii.“ Letmo pohlédnu z okna na newyorské panorama. Náš dům je ohavná poválečná budova z bílých cihel, naprosto nezajímavá. Byt má ale široká okna a je vysoko. Na malé terase jsme si kdysi dávali ranní topinku. „Provedl něco?“ „Vypadá to tak,“ říká. „Mám si pro něj přijet. Nemohl bys to udělat ty? Nemohl bys bráchu vyzvednout?“ „Neboj se,“ opakuju jako robot.

Za pár minut už mířím z Manhattanu na venkov, do Westchesteru, kde George a Jane bydlí. Z auta volám Claire; ozve se hlasová schránka. „George má nějaký trable, musím ho odvézt domů. Už jsem večeřel — nechal jsem ti něco v lednici.

Ještě se ozvu.“

Rvačka. To je první věc, která mě cestou na policii napadá.

George to má v sobě odjakživa — atomovou reaktivitu, která dřímá pod povrchem, dokud ji něco nespustí. Pak George vybuchne, převrátí stůl, napálí pěstí do zdi… Nejednou jsem se stal terčem jeho frustrace já — vší silou po mně zezadu mrskl baseballový míček, praštil mě do ledvin a srazil na zem, u babičky v kuchyni mě prohodil skleněnými dveřmi, abych si nevzal poslední kus koláče dřív než on. Takže teď předpokládám, že si po práci zašel na skleničku a někoho zmydlil.

Třiatřicet minut poté vypínám motor před venkovskou policejní stanicí, bílou plechovou krabicí ze sedmdesátých let.

Uvnitř mi padne do oka kalendář s prsatými slečnami, který by na policejní stanici nejspíš viset neměl, a dóza s cucavými bonbony. Podaří se mi zakopnout o jeden ze dvou plechových stolů, který zarachotí, jako když se srazí dvě auta, a převrhnu přitom plechovku dietní limonády Dr. Pepper. „Jsem bratr toho člověka, jehož ženě jste volali,“ hlásím. „Přijel jsem vyzvednout George Silvera.“ 13

„Vy jste jeho bratr?“ „Ano.“ „Volali jsme jeho ženě, vyzvedne ho.“ „Ona mě ale požádala, abych pro něj přijel já.“ „Chtěli jsme ho převézt do nemocnice, ale nedal si říct. Pořád opakoval, že je nebezpečný, že ho máme odvézt do města a dát pod zámek a že bude mít utrum. Já osobně si myslím, že potřebuje doktora. Z něčeho takového člověk těžko vyvázne bez újmy.“ „Takže se porval?“ „Měl bouračku, ošklivou. Nezdá se, že by byl pod vlivem alkoholu. Dechová zkouška byla v pořádku a podrobil se i testu moči, ale stejně by ho měl vidět doktor.“ „Bylo to jeho zavinění?“ „Projel na červenou a naboural do minivanu. Muž byl na místě mrtvý, žena v okamžiku nehody ještě žila. Seděla vzadu s klukem, ten to přežil. Záchranáři ji vyprostili hydraulickými nůžkami, ale na místě zemřela.“ „Z auta vypadly její nohy,“ dodává někdo ze zadní kanceláře. „Kluk je na tom obstojně. Přežije to,“ říká mladší z policistů. „Váš bratr je vzadu, přivedu ho.“ „Je obviněný z trestného činu?“ „Zatím ne. Bude se to vyšetřovat. Kolegové na místě činu říkali, že byl v šoku. Odvezte ho domů, sežeňte doktora a právníka — tyhle věci se můžou vyvinout dost nehezky.“ „Nechce jít,“ oznamuje mladší policista. „Řekni mu, že tu pro něj nemáme místo,“ říká ten starší. „Pohroz mu, že se tu za chvíli objeví opravdoví zločinci, a jestli hned teď nevyleze, udělají z něj v noci fašírku.“ George se celý rozcuchaný objeví ve dveřích. „Co tu děláš?“ ptá se. „Volala mi Jane a navíc jsi měl auto ty.“ „Mohla přijet taxíkem.“ „Je pozdě.“ Vedu George tmou přes malé parkoviště. Mám neodbytný pocit, že ho musím vést za loket — nejsem si jistý, jestli mu 14

chci zabránit v útěku, nebo ho jen podpírám. George každopádně neprotestuje a nechá se vést. „Kde je Jane?“ „Doma.“ „Ví, co se stalo?“ Vrtím hlavou. „Bylo to strašný. Pamatuju si jenom světla semaforu.“ „Viděl jsi červenou?“ „Asi jo, ale vůbec mi to nedávalo smysl.“ „Jako že se tě to netýkalo?“ „Jako že nevím.“ Nastoupí do auta. „Kde je Jane?“ ptá se znovu. „Doma,“ odpovídám. „Připoutej se.“

Když vjíždíme před dům, reflektory auta osvítí dům a já v kuchyni zahlédnu Jane s hrnkem kafe. „Jsi v pořádku?“ ptá se, když vejdeme dovnitř. „To asi těžko,“ řekne George a vyloží obsah kapes na kuchyňskou linku. Sundá si boty, ponožky, kalhoty, trenky, bundu, košili a nátělník a všechno nacpe do odpadkového koše. „Dáš si kafe?“ ptá se Jane.

George stojí uprostřed kuchyně nahý a se skloněnou hlavou, jako by něco poslouchal. „Kafe?“ zeptá se Jane znovu a zamává hrnkem.

George mlčí. Projde jídelnou a obývákem a nahý se potmě posadí na židli. „Porval se?“ říká Jane. „Měl bouračku. Měla bys zavolat do pojišťovny a právníkovi.

Máte nějakého právníka?“ „Georgi, máme právníka?“ „Je to nutný? Jestli jo, zavolej Rutkowskému.“ „Něco s ním není v pořádku,“ říká Jane. „Usmrtil lidi.“ Je ticho.

15

Jane nalije Georgeovi hrnek kávy a spolu s utěrkou mu ho donese do obýváku. Položí mu utěrku přes genitálie, jako by mu na klín dávala jídelní ubrousek.

Zazvoní telefon. „Neber to,“ říká George. „Haló?“ říká Jane. „Je mi líto, právě není doma, můžu něco vyřídit?“ Jane naslouchá hlasu ve sluchátku. „Ano, slyším vás a je mi to naprosto jasné,“ řekne a zavěsí. „Chceš něco k pití?“ zeptá se neadresně a pak nalije sama sobě. „Kdo to byl?“ „Přítel té rodiny,“ řekne a zjevně má na mysli rodinu, která zahynula.

George sedí na židli a má zakryté intimní partie. V ruce opatrně drží hrnek. Najednou se pod ním začne tvořit loužička. „Georgi,“ říká Jane úpěnlivě, když uslyší kapání, „máš nehodu.“ Stará fenka Tessie se zvedne z pelechu, dojde k nám a přičichne k loužičce.

Jane běží do kuchyně a vrací se s rolí papírových utěrek. „Vylízala by to rovnou z podlahy,“ říká.

Celou tu dobu má George bezvýrazný pohled. Připomíná prázdnou slupku kůže, kterou po sobě zanechal nějaký ještěr.

Jane mu vezme z rukou kávu a podá ji mně. Stáhne Georgeovi z klína mokrou utěrku, pomůže mu vstát a papírovými ubrousky mu otře zezadu stehna a zadek. „Pojď, půjdeme nahoru.“

Dívám se, jak stoupají po schodech. Sleduju tělo svého bratra — ochablé, s lehce vystouplým břichem, kyčle, pánev, plochý zadek, všechno tak bílé, že to ve tmě skoro svítí. Když jsou skoro nahoře, mezi nohama zahlédnu jeho svěšený nafialovělý pytlík, který se při chůzi komíhá jako starý lev.

Sedám si na gauč. Kde je moje žena? Copak Claire vůbec nezajímá, co se stalo? Nediví se, proč nejsem doma?

16

V místnosti to páchne močí. Mokré papírové utěrky stále leží na podlaze. Jane se nevrací, aby louži vytřela. Udělám to sám a znovu si sednu na gauč.

Zírám ve tmě na domorodou masku s konopnými vlasy, ptačím pérem a korálky, kterou dovezl Nat ze školního výletu do Jižní Afriky. Neznámá tvář masky na mě hledí, jako by někomu patřila, jako by mi chtěla něco říct, a její mlčení mě drtí.

Nesnáším tenhle obývák. Nesnáším tenhle dům. Chci domů.

Píšu Claire textovku a vysvětluju, co se stalo. Odepisuje: „Využila jsem toho, že nejsi doma, a zdržela jsem se v práci.

Myslím, že bys tam měl zůstat přes noc, kdyby se to zhoršilo.“ Poslušně si tedy ustelu na gauči a balím se do malé, podivně čpící přikrývky. Tessie si ke mně vyskočí a zahřívá mi nohy.

Ráno mě probudí vzrušené telefonní hovory a z faxu leze kopie policejního protokolu. Máme George odvézt do nemocnice, kde se doktoři pokusí něco najít, nějakou neviditelnou příčinu, která by ho zbavila odpovědnosti. „Jsem snad hluchej, nebo co se tu ksakru děje?“ ptá se George. „Georgi,“ říká Jane zřetelně, „musíme do nemocnice. Sbal si tašku.“ A on poslechne. Řídím já. George sedí vedle mě. Na sobě má ošoupané manšestráky a flanelovou košili, kterou nosí už asi patnáct let. Je špatně oholený.

Jedu opatrně, protože se bojím, že jeho klid může každou chvíli přejít ve výbuch hněvu, že mi může strhnout volant. Pásy v autě jsou ale dobré, brání prudkým pohybům. „Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí, natrhala lupení…“ začne zpívat George. „Přišel na ni Pepíček, rozšlapal jí košíček.

Ty ty ty, ty ty ty, ty to budeš platiti.“ „Dej si pozor,“ říká mi pak, „nebo dostaneš, o co sis koledoval.“ 17

Na pohotovosti jde Jane k přepážce s údaji o pojištění a zprávou od policie a vysvětluje, že její manžel se včera stal účastníkem osudné dopravní nehody a podle svědků vypadal dezorientovaně. „Tak to nebylo,“ vyštěkne George. „To zkurvený esúvéčko přede mnou vypadalo jako nějakej bílej mrak, neviděl jsem přes něj ani kolem něj, nezbývalo mi nic jinýho než proletět skrz něj jako přes nějakou hliníkovou přepážku nebo nějakej zasranej bílej polštář. Vyletěl airbag, vyrazil mi dech, a když jsem se konečně vyhrabal ven, uviděl jsem lidi v tom druhým autě slisovaný jako nějaký lasagne. Kluk na zadním sedadle pořád vřískal. Měl jsem chuť dát mu pěstí, jeho máma na mě zírala a oči jí lezly z důlků.“ Zatímco George mluví, zezadu se vynoří dva chlapi jako hora a blíží se k němu. Neví, co se na něj chystá. Popadnou ho.

George je ale silný, začne se s nimi prát.

Potom George vidíme až v kóji na jipce, ruce a nohy má připoutané k lůžku. „Víte, proč jste tady?“ ptá se ho doktor. „Měl jsem špatnou trefu,“ říká George. „Pamatujete si, co se stalo?“ „Nejspíš na to nikdy nezapomenu. Asi v půl sedmé jsem odešel z práce a jel domů. Pak jsem si řekl, že se někde najím, což normálně nedělám, ale byl jsem grogy, to přiznávám. Neviděl jsem ji. Jakmile jsem si uvědomil, že jsem do něčeho narazil, zastavil jsem. Zůstal jsem u ní. Držel jsem ji. Klouzala ven, vytékala zpod ní nějaká tekutina jako z rozbitýho motoru. Bylo mi z toho na blití. A nenáviděl jsem ji za to, jak vypleskle se tváří, za to, jak je šedá v obličeji, za to, že se pod ní dělá ta louže — ani jsem nevěděl, odkud přesně to vytéká. Začalo pršet. Objevili se tam lidi s dekama — nechápu, kde ty deky vzali. Uslyšel jsem houkačky.

Projížděli kolem nás lidi v autech, viděl jsem, jak na nás čumí.“ „O čem to mluví?“ ptám se a uvažuju, jestli jsem mimo já, nebo jestli je totálně vedle George. „Takhle to nebylo, možná to byla nějaká jiná nehoda, ale tahle určitě ne.“ 18

„Georgi,“ říká Jane. „Četla jsem policejní zprávu — bylo to jinak. Vybavilo se ti něco jiného? Možná se ti něco zdálo nebo jsi to viděl v televizi.“ George mlčí. „Měl někdy v minulosti nějaké příznaky duševní nebo neurologické poruchy?“ ptá se doktor. Všichni vrtíme hlavou. „Jaké máte zaměstnání?“ „Práva,“ říká George. „Studoval jsem práva.“ „Víte co, nechte ho chvíli tady u nás. Uděláme mu pár vyšetření,“ říká doktor. „Pak budeme řešit, co dál.“ Znovu přespávám v domě u George a Jane.

Druhý den dopoledne za ním jedeme a já přemýšlím nahlas. „Je pro něj tohle to pravé? Psychiatrické oddělení?“ „Je to na kraji města,“ říká Jane. „Copak mu může nějaká předměstská psychiatrie ublížit?“ George je v pokoji sám. „Dobré ráno,“ říká Jane. „Dobrý? Ani jsem si nevšim.“ „Snídal jsi?“ ptá se Jane, když vidí tác položený před ním. „Je to žrádlo pro psy,“ říká George. „Vem to domů pro Tessie.“ „Je ti cítit z pusy — čistil sis zuby?“ ptám se. „Oni to tu nebudou dělat za mě?“ opáčí George. „Já jsem ještě nikdy v blázinci nebyl.“ „To není blázinec,“ říká Jane. „Prostě tě náhodou dali na psychiatrické oddělení.“ „Nemůžu do koupelny,“ říká George. „Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla — prostě nemůžu.“ V hlase se mu začíná ozývat hysterie. „Pomůžu ti s hygienou, jestli chceš,“ říká Jane a otevírá toaletní taštičku, kterou mu nechali. „Nenuť ji k tomu,“ říkám mu. „Nech toho, nejsi mimino.

Přestaň se chovat jako zombie.“ 19

George se rozpláče. Samotného mě můj tón překvapil. Vyjdu z pokoje. Při odchodu zahlédnu, jak Jane pod kohoutkem namáčí žínku.

Večer po práci se za námi Claire zastaví v nemocnici a donese všem jídlo z čínské restaurace. Na to, že Claire pochází z Číny, je překvapivě nevybíravá, pokud jde o kvalitu čínského jídla — říká, že je to stejně všechno na jedno brdo, nekonečné variace na totéž téma. Ohříváme si jídlo v mikrovlnce s nápisem pro potřebu pacientů — nevkládejte žádné léky. Ruce si myjeme pěnovou dezinfekcí z nádobky, jaké tu visí na každé stěně. Bojím se cokoli položit, čehokoli se dotknout — najednou mám obavu, abych nepozřel nějaké smrtící bakterie. Kouknu na čínské jídlo a vidím červa, tak ho diskrétně ukážu Claire. „To není červ, to je zrnko rýže.“ „Je to larva,“ šeptám jí. „Jsi cvok.“ Vezme vidličku a odsune zrnko rýže pryč. „Copak rýže má oči?“ ptám se. „To je pepř,“ říká Claire a setře ze zrnka oči. „Odkud to jídlo je?“ ptám se. „Z toho podniku na Třetí avenue, kam jsi tak rád chodil,“ říká ona. „Z toho, co dal hygienik zavřít?“ ptám se znepokojeně. „Máš před sebou velkou cestu, viď?“ přerušuje nás Jane. „Jo, letím na pár dní do Číny,“ říká Claire. „Na pár dní nikdo do Číny nelítá,“ zavrčí George.

Ale Claire ano.

George odmítá jíst a jenom sebemrskačsky vysrkne ze sáčků horkou hořčici. Nikdo mu v tom nezabrání. Mám sto chutí říct za něj: „Dal bych si ještě,“ ale odpustím si to. „Kdy odlétáš?“ otočí se Jane ke Claire. „Zítra.“ Podám Georgeovi další sáček s hořčicí.

20

Později, mezi čtyřma očima, se mě Claire zeptá, jestli mají George a Jane doma zbraň. „Jestli ne, tak by si měli nějakou pořídit,“ říká. „Co to povídáš? Proč by měli mít zbraň? Přesně takhle přijdou lidi o život — koupí si pistoli a někdo je s ní zastřelí.“ „Jenom chci říct, že by mě nepřekvapilo, kdyby Jane jednoho dne přišla domů a tam na ni čekali příbuzní těch lidí, co jim George ublížil. Zničil jim život a oni se budou chtít pomstít. Zůstaň tam, nenechávej ji samotnou. Jane je zranitelná,“ říká Claire. „Zkus si v té situaci představit sám sebe. Kdyby ti přeskočilo, nechtěl bys, aby se o mě a o náš dům někdo postaral?“ „My bydlíme v bytovém domě s recepcí. Kdyby mi hráblo, byla bys v pohodě.“ „To je fakt. Kdyby se ti něco stalo, byla bych úplně v pohodě, ale Jane není já. Někoho k sobě potřebuje. Taky bys měl navštívit toho kluka, co bouračku přežil. Právník ti určitě řekne, abys to nedělal, ale stejně tam zajdi, George a Jane aspoň budou vědět, na čem jsou. Neletím do Asie pro nic za nic,“ říká Claire. „Pořád přemýšlím.“ Poklepe si na spánek. Myslet, myslet, myslet.

A tak druhý den zajdu za tím klukem, spíš z pocitu jakési kolektivní viny než že bych chtěl vyčíslit nemožnou cenu, za kterou by toho chlapce šlo „dát do pořádku“. Zastavuju se v obchodě s dárky, jehož nabídka sestává z pestrobarevných karafiátů, přívěsků s křížky a sladkostí. Vybírám krabici čokoládových bonbonů a bleděmodré karafiáty. Chlapec je ve stejné nemocnici jako George, jen na dětském oddělení o dvě patra výš. Sedí na posteli, jí zmrzlinu a oči má přilepené na televizní obrazovku — dávají Spongeboba v kalhotách. Může mu být tak devět, je zavalitý a nad očima se mu spojuje obočí do tvaru písmene M. Kolem oka má černou modřinu a po jedné straně hlavy vyholené vlasy, takže je mu vidět obnažená rudá čára plná stehů. Podávám dárky ženě, která sedí u jeho postele a sděluje mi, že chlapci 21

se daří v rámci možností dobře a že u něj pořád někdo je, buď příbuzní, nebo některá ze sester. „Kolik si toho pamatuje?“ ptám se. „Všechno,“ říká žena. „Vy jste od pojišťovny?“ Přikývnu — je to totéž jako lež? „Máš všechno, co potřebuješ?“ ptám se kluka.

Neodpovídá. „Přijdu zase za pár dní,“ říkám a toužím už být pryč. „Kdyby tě napadlo, co bys chtěl, dej mi vědět.“

Je zvláštní, jak rychle se z něčeho může stát rutina, zaběhlý zvyk. Zůstávám u Jane a vypadá to, jako bychom si hráli na maminku a na tatínka. Večer vynesu odpadky a zamknu. Jane udělá sendvič a ptá se, jestli přijdu nahoru. Chvíli se koukáme na televizi a já si čtu. Čtu všechno, co četl George — jeho noviny, jeho časopisy jako Media Age, Variety, Economist a velký životopis Thomase Jeffersona, který leží na nočním stolku.

Nejdřív se přihodí to nedopatření a pak všechno ostatní.

Nestane se to ten večer, co došlo k autonehodě, ani ten večer, co jdeme všichni navštívit George. Stane se to ten další večer, kdy mi Claire řekne, abych nenechával Jane samotnou, ten večer, co Claire odletí do Číny. Claire je na výletě, s Georgem to jde z kopce a právě tehdy se to stane. Stane se to, co se nikdy stát nemělo.

Večerní návštěva v nemocnici skončí fiaskem. Z nejasných důvodů George zavřeli do vypolstrované místnosti a přivázali mu ruce k tělu. Já a Jane se střídavě díváme malým okýnkem dovnitř. George vypadá zbědovaně. Jane žádá, aby ji k němu pustili, sestra se jí to snaží rozmluvit, ale ona na tom trvá. Jde k němu a osloví ho jménem. George k ní zvedne oči, ona mu odhrne vlasy z tváře a pohladí ho po čele. George se na ni vrhne, povalí ji, celou vahou ji zalehne a začne ji kousat, kouše ji do obličeje, do krku, do rukou, místy až do krve. Dovnitř vběhnou zřízenci a odtáhnou ho. Jane odvedou dolů na poho22

tovost, vyčistí a obvážou jí rány a píchnou jí injekci, něco jako očkování proti vzteklině.

Vracíme se domů. Jane v mikrovlnce ohřeje dietní čokoládovou buchtu. Já si na svůj kousek dám nízkotučnou zmrzlinu, ona na ten svůj šlehačku ze spreje s nulovým obsahem tuku.

Nakonec oba kousky vylepším čokoládovým posypem. Jíme mlčky. Vynesu odpadky, převléknu se, protože už několik dní nosím stejné oblečení, a vezmu si Georgeovo pyžamo.

Obejmu Jane. Chci ji utěšit. Mám na sobě bratrovo pyžamo, ona je ještě oblečená, a tak si myslím, že se nemůže nic stát. „Je mi to líto,“ vypadne ze mě, aniž pořádně vím, co říkám. V tu chvíli se ke mně Jane přitiskne, chytne si okraj sukně a stáhne si ji dolů. Přitáhne si mě k sobě.

V jednu chvíli jsem Claire málem řekl o tom Díkůvzdání — opravdu jsem se jí to pokusil říct, jednou večer po milování, když jsem měl dojem, že jsme si blízko. Sotva jsem začal, Claire se posadila, přitáhla si peřinu k tělu a já jsem si to rozmyslel.

To o líbání jsem vynechal a jenom jsem se zmínil, že se o mě Jane otřela. „Asi jsi jí stál v cestě a ona se okolo tebe chtěla protáhnout,“ řekla Claire.

Neřekl jsem, že jsem cítil, jak se špička mého ptáka dotýká boku švagrové, která tam stála se semknutými stehny. „To snad může napadnout jenom tebe, že na tebe něco zkoušela,“ řekla Claire znechuceně. „Jasně,“ řekl jsem mechanicky. „Jenom mě.“ Jane si mě k sobě přitáhne. Má úzké boky. Vklouznu jí rukou do kalhotek. Je to neznámá džungle. Jane vzdychne. Dotýkat se jí, cítit tu intimní měkkost je neuvěřitelné. A v duchu si říkám, že tohle přece nemůže být pravda.

Jane se ke mně přitiskne ústy. Sahá pro něco, pro nějaký krém, který nejdřív studí a pak začne hřát. Hladí mě a dívá se mi do očí. Pak mě zase líbá a neexistuje způsob, jak ji odmítnout. Stáhne mi pyžamo a posadí se na mě jako jezdkyně.

Exploduju.

23

Celého mě zaplavila její vůně, ale jsem příliš roztřesený, než abych se dokázal jít osprchovat nebo usnout v jejich posteli. Čekám, až usne, a pak jdu dolů a umyju se prostředkem na nádobí. Ve tři ráno stojím v kuchyni svého bratra, mydlím si ptáka nad jeho dřezem a utírám se ručníkem s vyšitým nápisem „Všude dobře, doma nejlíp“. Ráno se to opakuje, když mě Jane najde na gauči, a pak ještě jednou odpoledne po návštěvě u George. „Co to máš s rukou?“ ptá se George, když si všimne jejích obvazů. Už je zase na pokoji a nemá ponětí, co se včera stalo.

Jane se rozpláče. „Vypadáš hrozně,“ říká George. „Měla by sis odpočinout.“ „Bylo to teď dost náročné,“ říkám.

Ten večer si otevřeme láhev vína a děláme to znovu, pomaleji, vědomě, záměrně.

Pustí ho z nemocnice, respektive se sám rozhodne odejít.

Není jasné, jak dokáže zmizet uprostřed noci, aniž si ho někdo všimne. Přijede domů taxíkem za drobné, které našel v kapse bundy. Nemůže najít klíče, tak zazvoní a pes se rozštěká.

Možná jsem ten štěkot slyšel.

Nebo George vůbec nezvonil a pes neštěkal. Možná si vzal náhradní klíč, schovaný pod umělým kamenem vedle dveří, a vkradl se do svého vlastního domu jako zloděj.

Možná přišel nahoru a chtěl vklouznout do postele, jenže jeho místo bylo obsazené. Nevím, jak dlouho tam stál. Nevím, jak dlouho čekal, než zvedl lampu z jejího nočního stolku a vší silou ji s ní udeřil do hlavy.

Právě v tom okamžiku jsem se probudil.

Jane křičí. Jedna rána nestačila. Pokouší se vstát. Lampa se ani nerozbila. George se na mě podívá a pak znovu sáhne po lampě a mrští ji po Jane. Porcelánový podstavec lampy se jí roztříští 24

o hlavu. V tu ránu jsem na nohou. George odhodí zbytek lampy, po rukách mu stéká krev. Vezme telefon a hodí mi ho. „Zavolej je,“ říká.

Stojím čelem k němu, na sobě mám jeho pyžamo. Jsme stejní, jako mimové, máme tatáž gesta, tytéž rysy tváře, typickou bradu naší rodiny, stejné obočí po otci, stejnou rozháranou osobnost. Zírám na něj a netuším, jak se tohle vyvine. Podivné zachroptění mě přiměje vytočit číslo.

Telefon mi omylem vyklouzne z ruky, a jak se pro něj shýbám, bratr mě kopne takovou silou pod bradu, že mi málem odletí hlava. Odejde z místnosti a já zůstanu ležet na zemi.

Zpod bundy mu jako nějaký ocas čouhá kus nemocničního županu. Slyším těžkopádné kroky, jak jde ze schodů. Jane vydává znepokojivé zvuky. Natahuju se po podlaze pro telefon a mačkám nulu, jako bych byl v hotelu a čekal, že se ozve recepční. Slyším dlouhou nahranou řeč o tom, na co všechno lze použít předvolbu nula, takže mi pomalu dochází, že se živého operátora hned tak nedočkám. Zavěsím a po několika roztřesených pokusech vytáčím 911, záchranku. „Zbili tu jednu ženu. Přijeďte rychle,“ říkám a udávám adresu.

Vyhrabu se na nohy, jdu do koupelny a vezmu tam žínku, jako by to k něčemu bylo, jako by stačilo otřít jí krev. Nedokážu ani najít ránu — všechno je jedna velká spoušť, krev, střepy z lampy a tříšť kostí, a tak tam trčím s žínkou v ruce a čekám.

Trvá to celou věčnost. Nejdřív dorazí hasiči. Jak se auto blíží, dům se celý otřásá. Opustím Jane a jdu k oknu. Hasiči kráčejí přes trávník v plné výzbroji, v přilbách a kabátech, nevšímají si stříkání rozprašovače načasovaného na dobu svítání.

Nevím, jestli jim otevřel George, nebo jestli vešli sami. „Nahoře,“ křičím.

Okamžitě se k ní vrhnou. Jeden ustoupí stranou a mluví do vysílačky, jako by vyprávěl příběh. „Máme tu ženu středního věku, otevřené poranění hlavy s obnaženou mozkovou tkání.

25

Vemte dlouhá nosítka, kompletní kyslík, lékařskou brašnu. Je třeba přivolat paramediky a policii. Kdo je ta žena?“ obrací se vypravěč ke mně. „Jane. Manželka mého bratra.“ „Máte její řidičský průkaz nebo nějaký jiný doklad?“ „Dole má kabelku.“ „Máte zdravotní informace — alergie a podobně, základní údaje?“ „Má Jane nějaké zdravotní problémy?“ volám dolů. „Dostala lampou do hlavy,“ říká můj bratr. „Ještě něco dalšího?“ „Bere nechutné dávky vitaminů,“ říká George. „Není těhotná?“ ptá se vypravěč.

Už ze samotné otázky se mi podlamují kolena. „Neměla by být,“ říká George a já v tom chtě nechtě slyším osten. „Stabilizujte jí krk,“ říká jeden z hasičů. „Nejde o krk, jde o hlavu,“ říkám. „Vy se držte stranou.“

Přijedou záchranáři, vsunou pod Jane oranžová nosítka a přivážou ji k nim páskou, která připomíná izolepu. Hlavu jí omotají obvazem, takže vypadá jako mumie, válečná oběť nebo příslušník nějaké sekty, který má namířeno na výroční sraz.

Když ji pět mužů zvedne, Jane zachroptí. Zůstane za nimi stopa z útržků zdravotnického materiálu a otisky obřích bot. Při zatáčení vrazí do zábradlí a jedna příčel s křupnutím praskne. „Promiňte.“ Vyjdou z kuchyně a naloží Jane zadními dveřmi do sanitky rychleji, než by člověk čekal.

George v kuchyni pije kafe. Na rukou má krev a na tváři skvrny a střepy z lampy. „Zákaz parkování na trávníku,“ říká prvnímu policistovi, který se objeví. „Informujte o tom prosím svoje kolegy.“ 26

„Kdo z vás je pan Silver?“ ptá se policajt. Usuzuju, že to bude detektiv, protože nemá uniformu.

Oba zároveň zvedneme ruku a řekneme: „Já!“ „Ukažte mi nějaký průkaz.“ George začne neohrabaně hledat doklady, překáží mu nemocniční župan. „My jsme bratři,“ říkám. „Já jsem starší.“ „Takže, kdo tady komu co udělal?“ Vytáhne zápisník.

George usrkává kávu.

Mlčím. „Není to složitá otázka. Lampu každopádně zajistíme kvůli otiskům prstů. Přineste prášek na otisky,“ zavolá detektiv. „Sežeňte celý tým kriminalistů.“ Odkašle si. „Takže — je v domě ještě někdo? Máme hledat někoho dalšího? Jestli tu ženu nepraštil lampou ani jeden z vás, možná je ten, co to udělal, ještě v domě. Může tu být další oběť.“ Odmlčí se a čeká, jestli něco řekneme.

Ozývá se jen tikání kuchyňských hodin. Málem mě klepne, když vyskočí kukačka — kuku, kuku, kuku, celkem šestkrát. „Prohledejte dům,“ zavolá detektiv na své muže. „Podívejte se, jestli tu není nikdo další. A zajistěte veškerý důkazní materiál.

To se týká i té lampy.“ Otočí se zpátky k nám. „Heleďte se, je pondělí ráno. Musel jsem se kvůli tomuhle vyhrabat z postele. Moje žena mi každý pondělí ráno dává, abych začal novej tejden s úsměvem, takže z vás upřímně řečeno nejsem nadšením bez sebe.“ „Co si kurva myslíš, že nám tady kurva budeš vyčítat, ty zkurvenej hajzle,“ zamumlá George.

Ve dveřích kuchyně se objeví dva uniformovaní chlapi jako hora. Najednou není úniku. „Nasaďte mu pouta,“ říká detektiv. „Já jsem nemluvil s váma,“ říká George. „Mluvil jsem s bráchou.“ George se na mě podívá. „A to pyžamo je moje,“ říká. „Takže se ti to konečně povedlo.“ „Z tohohle už tě vysekat nedokážu,“ říkám.

27