Tomáš Kubíček: Dvojí domov Jana Čepa — ukázka

TOMÁŠ KUBÍČEK DVOJÍ DOMOV JANA ČEPA

Jádrem vědecké monografie je povídková sbírka Jana Čepa Dvojí domov. Analýzy jednotlivých povídek se paprskovitě vydávají ke kontextu dvacátých a třicátých let dvacátého století a k celku Čepovy tvorby. Kubíček prostřednictvím textové analýzy poukazuje na souvislost poetiky a estetiky díla Jana Čepa s pojmy jako moderní literatura, realismus, ruralismus, tradicionalismus, katolické ghetto a literární život první republiky. Součástí knihy je kompletní bibliografie díla Jana Čepa i sekundární literatury, která se stává základem studia proměn recepce Čepovy tvorby.

Tomáš Kubíček

DVOJÍ DOMOV JANA ČEPA

Cena 299 Kč ISBN 978-80-7491-261-0

Kubicek_Dvoji domov_obalka final.indd 1

1.12.2014 13:34:16

H ST

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 1

1.12.2014 16:29:48

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 2

1.12.2014 16:29:49

Tomáš Kubíček

DVOJÍ DOMOV JANA ČEPA

BRNO 2014

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 3

1.12.2014 16:29:49

4|

Publikace je součástí výstupu projektu podpořeného GA ČR P406-11-1421.

Recenzovali: prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc. doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. © Tomáš Kubíček, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7491-261-0

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 4

1.12.2014 16:29:49

|5

Tรกtovi

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 5

1.12.2014 16:29:50

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 6

1.12.2014 16:29:50

|7

Obsah

DVOJÍ DOMOV JANA ČEPA .......................................................... 9 Úvodem ............................................................................................ 11 Druhý Čep ........................................................................................ 13 Dvojí domov I. (čas)........................................................................ 26 Dvojí domov II. (geneze)................................................................ 41 Dvojí domov III. (vypravěč) .......................................................... 50 Dvojí domov IV. (esej) .................................................................... 63 Dvojí domov V. (publicistika) ........................................................ 81 Dvojí domov VI. (styl) .................................................................... 92 Dvojí domov VII. (ruralismus).................................................... 104 Dvojí domov VIII. (prostor) ........................................................ 114 Dvojí domov IX. (událost) ........................................................... 125 Dvojí domov X. (postavy) ............................................................ 139 Dvojí domov XI. (svět) ................................................................. 158

Citovaná literatura ......................................................................... 166 Two homes of Jan Čep — Summary ............................................. 172 Jmenný rejstřík ............................................................................... 175 BIBLIOGRAFIE JANA ČEPA ....................................................... 179 Samostatně vydaná knižní díla Jana Čepa ................................. 183 Práce Jana Čepa v časopisech a sbornících ................................ 198 Dopisy a korespondence Jana Čepa ............................................ 219 Překladatelské dílo Jana Čepa ...................................................... 223 Redakce edic .................................................................................. 230

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 7

1.12.2014 16:29:50

8|

Ostatní publicistické aktivity Jana Čepa ..................................... 233 Studie o životě a díle Jana Čepa ................................................... 234 Osobní vzpomínky a rozhovory o Janu Čepovi ........................ 249 Medailónky — krátká připomenutí, glosy ................................. 254 O adaptacích a rozhlasových pořadech ...................................... 260 Konference a výstavy o Janu Čepovi ........................................... 262 Literární pozůstalosti, bibliografie .............................................. 265 Encyklopedické heslo ................................................................... 266 Šifry a pseudonymy Jana Čepa .................................................... 268 Periodika, ve kterých Jan Čep publikoval .................................. 269 Jmenný rejstřík k bibliografii ......................................................... 272 Poznámka autora ........................................................................... 282

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 8

1.12.2014 16:29:50

DVOJÍ DOMOV JANA ČEPA

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 9

1.12.2014 16:29:50

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 10

1.12.2014 16:29:50

| 11

Úvodem

Povídkový soubor Dvojí domov vznikal v průběhu druhé poloviny dvacátých let a k definitivní podobě se formoval ve třicátých letech dvacátého století. V důsledku toho prochází řadou proměn, které nám pomáhají pochopit nejenom osobní vývoj autora, ale i společensko-kulturní proměny české společnosti v době meziválečné.

Dvojí domov je textem, který vystupuje z běžné produkce i nebývale kladným přijetím ze strany literární kritiky — nezávisle na světonázorovém založení kritiků či na jejich příslušnosti k některému z mnoha dobových uměleckých uskupení, které spolu byly v neustálém střetu. Už v okamžiku prvního vydání byl tento povídkový soubor vnímán jako mimořádný počin, který v české povídce rozrušoval tradiční podobu venkovské prózy.

Dvojí domov však současně patří do období, kdy se znovu definuje obsah pojmu moderní literatura. Do období, kdy moderní autoři přijímají závazek nového hodnotového ukotvení člověka a programově přetvářejí svá díla ve specifické nástroje poznání.

Tato díla tak mají sloužit jako experimentální prostor pro formulování otázek po smyslu lidského života, po významu a zdroji nadosobních hodnot.

Dvojí domov je integrální součástí této vývojové fáze moderní literatury a i Jan Čep jeho prostřednictvím hledá výrazové prostředky, které mu mají umožnit, aby se narativní text stal výsledkem nové syntézy. Tato syntéza má za úkol nejenom nově uchopit skutečnost jako celek, ale současně zrušit hranici, která oddělovala

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 11

1.12.2014 16:29:50

12 |

čtenáře od fikčních světů, a donutit jej, aby se angažoval v zápase o smysl nejenom textu.

Dvojí domov i díky tomu, že tento název nenese pouze povídkový soubor, ale i esej, jenž vzniká s desetiletým odstupem od prvního vydání sbírky, dokládá, jak turbulentní byl vývoj kulturní a společenské situace v období první republiky. Je svědectvím toho, jak se proměňovalo postavení autorů z prostředí katolické inteligence, jak radikálně obrannou, popřípadě jak radikálně útočnou pozici zastávaly její vůdčí osobnosti v dobových uměleckých i ideových střetech a současně jak negativní význam tyto sváry měly pro fikční světy, které se v důsledku radikalizace autorů ideově zplošťovaly, a jak se literatura z pozice nástroje poznání stávala nástrojem přesvědčování.

Dvojí domov přitom jednoduše nenásleduje tuto proměnu vztahu katolické inteligence a dobové společnosti, stojí proto v opozici i k Čepově vlastní publicistické činnosti. Soubor povídek si tak uchovává neideologičnost, polemickou nevyhraněnost, a tedy i zvláštní podobu nástrojovosti. Díky ní může čtenář vstoupit do dialogu s Čepovým myšlením — do dialogu, v němž pro něj není určeno předem vyhrazené místo, v němž není manipulován k jednoznačnému významu, do dialogu, který ovšem také nemůže skončit jednoznačně formulovanou odpovědí. A možná právě tento charakter utváří životnost Čepova textu.

Dvojí domov Jana Čepa sleduje nejenom přijetí, kterého se drobným prózám dostalo ze strany literární kritiky, ale i principy syntézy, které mají angažovat čtenáře, individualitu Čepova stylu i myšlenkové zázemí, které určuje jeho funkční význam. Kniha analyzuje postupnou proměnu souboru i jednotlivých povídek a hledá kontext pro tuto proměnu. Snaží se na příkladu jedinečného textu zrekonstruovat nejenom základní podobu celku Čepova díla, ale i schopnost díla vypovídat o svém kontextu, nést jeho rysy a otisky ve svém tvaru. Studie Dvojí domov Jana Čepa se pokouší pomocí povídkového souboru Dvojí domov zjistit, jaké jsou invarianty moderní literatury předtím, než na sebe vezme různé ideologicky či světonázorově předjednané podoby.

Dvojí domov Jana Čepa je především studií o Čepově poetice, která je však vnímána jako výraz a nástroj funkční výstavby sdělení. Tento funkční princip je pak schopen vystavět široký literární, umělecký, kulturní, společenský i myšlenkový kontext — aniž by přestal být principem textovým.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 12

1.12.2014 16:29:50

| 13

Druhý Čep

V prvním čísle časopisu Hovory o knihách z roku 1938, který vydávalo nakladatelství Melantrich jako součást propagace své produkce, se objevila devátá kapitola detektivního příběhu, u něhož nebyl uveden ani název, ani autor.1 Šlo o čtení na pokračování, které mělo mít celkem jedenáct kapitol. K napsání jednotlivých kapitol byli vyzváni kmenoví autoři nakladatelství.2 Jejich jména však 1 Příběh vycházel s prozatímním titulem Detektivní příběh od sedmého čísla prvního ročníku (9. 9. 1937) do třetího čísla druhého ročníku (10. 2. 1938).

Název Mrtvý mluví se objevil až u desáté kapitoly, do té doby příběh vycházel s podtitulem „prozatím bez názvu“.

2 Tuto podmínku, zdá se, nesplňovali pouze dva autoři: Mirek Elpl (vydal ovšem v Melantrichu v roce 1937 úspěšný román Marco Polo, druhé vydání tohoto románu v roce 1944 se však už uskutečnilo v Elplově kmenovém Družstvu Moravského kola spisovatelů) a František Erik Šaman (ten rovněž vydal v Melantrichu jedinou knihu, román Dělník Závada, 1937), jiní, jako například Josef Kopta, Marie Majerová a Vladimír Neff, krátce před vydáním Hovorů o knihách (tedy v letech 1936–1938) přecházejí do Melantrichu (tedy v letech 1936–1938) a dávají k dispozici své rukopisy jeho literárnímu a obchodnímu řediteli Bedřichu Fučíkovi. Některým z nich začínají vycházet v Melantrichu spisy (to se týká jak Majerové, tak Ivana Olbrachta). Spolupráce ostatních autorů s Melantrichem byla zahájena už dříve v průběhu třicátých let v důsledku proměny nakladatelské politiky, kterou inicioval Bedřich Fučík po nástupu do funkce v roce 1929. To se týká Jana Morávka, Karla Nového či Egona Hostovského. Do této skupiny patří také Jan Čep, Fučíkův osobní a velmi blízký přítel, jehož první „melantrišská“ próza — třináctistránkové bibliofilské vydání povídky Cesta na jitřní — vyšla v roce 1930. Původně byl mezi autory uveden ještě Karel Konrád. Ten však nakonec ustupuje. Jméno Marie Majerové se objevuje od druhého pokračování příběhu.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 13

1.12.2014 16:29:50

14 |

nebyla u textů uvedena, byl poskytnut pouze jejich seznam a čtenář sám měl poznat, kdo se skrývá za rukopisem, stylem té které z nich.

Nakladatelství pouze oznámilo, kteří autoři byli osloveni a souhlasili se svým spoluautorstvím. Šlo o spisovatele s jasnou a vyprofilovanou poetikou, o autory, kteří se stávají tvářemi české literatury konce třicátých let i v důsledku Fučíkovy promyšlené nakladatelské koncepce, jež zcela přestavěla podobu vydavatelského domu Melantrich, formu propagace knih a dala vzniknout snad nejprogresivnějšímu, ale jistě nejaktivnějšímu československému prvorepublikovému nakladatelství.

V jedenácti kapitolách se Vladimír Kulík, detektiv amatér, či spíše mladý muž, jenž je puzen zvědavostí, rozhodne rozlousknout tajemství figuríny kuchaře, která ho minula, když v zahrádce kavárny na Václavském náměstí popíjel kávu. Následuje spletitý příběh plný zvratů a naschválů, prozrazující, jak dobře se jeho autoři při psaní bavili a jak přesně jsou obeznámeni s žánrovými normami i klišé.

Příběh sám je venkoncem banální, jeho účelem ostatně nebylo přinést originální beletristický útvar či jeho originální modifikaci. I skrývání autorských tváří bylo jen hrou. Autor měl být buď jak buď rozpoznatelný, což je ostatně vždy účelem tohoto typu kvízů. Následné čtenářské uspokojení, plynoucí z vyřešení zadaného úkolu, je klíčové pro reklamu a účel takové kampaně. Zkouška čtenářských zkušeností však nesměla být zase příliš jednoduchá. I to je součástí pravidel takové hry. Bylo tedy třeba, aby autor, ustupující do anonymity psaní, za sebou zanechával vedle skutečných i falešné stopy. Aby psal takříkajíc proti sobě. Na jedné straně se musel stylizovat do vlastní poetiky, tedy zostřit její základní rysy, a současně ji nějakým způsobem narušit. Negovat ji.

Výzva hry. Autor může vystoupit ze své vlastní podoby, stát se na chvíli jiným autorem. Vždyť jde jen o nezávaznou hru.

Redakce se ostatně netajila svým záměrem, s nímž čtenáře Hovorů o knihách seznámila už před první kapitolou detektivního příběhu, a vyzývala k rozvernosti a k zábavě: „Jeden spisovatel začne 1. kapitolou, druhý převezme samostatně nit vypravování a napíše kapitolu druhou, načež stejným postupem budou následovati ostatní. […] Nepovažujte naši detektivku za nějaký vážný literární pokus nebo za znešvařování literatury. Nejde o nic jiného, než o trochu vtipné zábavy.“ (Hovory 1937: 7) Pravidla byla vyhlášena, autoři se zahalili do anonymity a čtenáři byli vyzváni

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 14

1.12.2014 16:29:50

| 15

k pozornému čtení. Fučík nezapomněl avizovat bohatou čtenářskou odměnu pro vítěze. Bylo tedy třeba jen stanovit pořadí, v němž autoři k psaní přistoupí.

Los určil, aby se autorem deváté kapitoly stal Jan Čep. Příběh detektiva už byl rozehrán, bylo třeba jej jen posunout o kousek dál. Vyprávění je na konci své druhé třetiny. Z hlediska žánru jde o jednu z nejméně vděčných částí. Zápletka již byla rozvinuta, rozuzlení je ještě daleko. Všechny figurky na šachovnici už mají svůj charakter a obsadily svoji typovou roli, která vychází z pravidel žánru. Je tedy třeba je jen udržet ve hře. Konec druhé třetiny vyprávění už nemůže přinést žádné překvapivé děje ani nové dějové linky. Ty by jen zamotaly příběh. Narativní napětí nemůže být tedy zvyšováno na bázi epičnosti. Příběhovost ustupuje. Nemá-li však autor detektivky k dispozici novou indicii vedoucí ke zločinci (na závěr druhé třetiny vyprávění by ovšem už čtenář získal pocit, že mu bylo něco podstatného zamlčeno, že se s ním hraje nepoctivě, a ztratil by důvěru ve vypravěče či detektiva), nemůže-li rozehrát novou příběhovou linii, a tedy prodlužovat vyprávění novým dějem, co potom žánru ještě zbývá?

To, co zbývá, je vlastním prostorem poetiky Jana Čepa. Napětí může být prodlouženo, aniž by se příběh hnul z místa. Z vnějšího prostoru dějů je možné sestoupit do vnitřního světa postav.

Příběh může být zastaven vyprávěním. Jednání může být nahrazeno popisem.

V deváté kapitole se z hlediska dějového skutečně nic podstatného neodehraje. Kulík následuje četníka lesem, potom jdou mezi poli a vesnicí, až se dostanou na malé venkovské nádraží. Vzápětí přijíždí vlak, do něhož oba nastupují. Rázná pointa, v důsledku níž Kulík končí rozplácnutý za tratí v mokřině na kraji lesa, završuje tuto krátkou epizodu příběhu.

V souvislosti s devátou kapitolou si je tedy třeba položit dvě základní otázky: Jaké stopy za sebou autor nechává? Jaké stopy čtenáři umožní, aby původce textu identifikoval? A co zůstává v textu navíc? Co je v rozporu s pravidly Čepovy poetiky, s celkem jeho fikčních světů? Čep zdržuje příběh svým základním stylistickým prostředkem, jímž je popis.3 Čepův charakteristický popis je přitom formou, 3 To je ostatně něco, co už na první pohled odlišuje Čepovu kapitolu od ostatních. Zatímco zbylí autoři se opřeli o jeden ze základních prostředků

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 15

1.12.2014 16:29:50

16 |

jíž se do epického vyprávění dostává lyrika. Subjektivně zabarvený vjem, prchavá nálada, místo, které vytvoří mezeru v narativizovaném čase. Popis má v deváté kapitole příběhu několik funkcí. Jednak je to funkce charakterizační. Jeho prostřednictvím před čtenářem vyroste postava četníka Vincence Ošťádala a nové kontury získá i postava Kulíkova. Druhou jeho funkcí je vytvoření efektu reálného. Prostor a postavy, které jsou výsledkem popisné aktivity vyprávění, se stávají plastickými, zaplňují se detaily, nacházejí své nejbližší okolí a přibližují ho s velkou mírou rozlišení „pohledu“ čtenáře. Další funkce je spojena s žánrem detektivky. Popis prostoru i postav má za úkol zvýšit napětí — ne náhodou proto kráčíme temným lesem, ne náhodou se četníkova tvář stává náhle cizí, ne náhodou se znejasňuje jeho identita („není někým jiným?“, ptá se sám sebe Kulík, jenž o něm následně začne uvažovat jako o „domnělém“ četníkovi) a sama četníkova přítomnost, jež mohla být původně uklidňující, je vnímána jako „mrazivá“. Z toho, co už bylo řečeno, vyplývá, že je zde využita i retardační funkce popisu. Příběh se zpomaluje, zastavuje, otálí. Ovšem tou nejdůležitější funkcí popisu, funkcí, v níž můžeme popis rozpoznat jako typický rys Čepova stylu, jako základní kámen konstrukce jeho fikčního světa, je něco podstatně odlišného, něco, v důsledku čehož se v této podobě staví proti tradiční funkci tohoto narativního prostředku. V deváté kapitole máme před sebou jednu z funkčních variací tohoto Čepova ústředního stavebního materiálu.

Popis prostředí a jednajících postav, popis nebývale podrobný a plastický, v důsledku nevede k jejich pevnému, stabilizujícímu pojmenování, ale naopak vytváří skutečnost jako pluralitu možných skutečností. Mezi popisovaný jev a to, co je produktem tohoto popisu, tedy obraz, jenž povstává ve čtenáři, když se pokouší na jeho základě zaplnit fikční svět, se klade subjektivní vědomí.

Skutečnost se stává něčím individuálním. V případě tohoto vyprávění je navíc zmnožena několikerou perspektivou. Výsledkem není stabilní tvar narativní skutečnosti, ale její znejistění, rozmnožení. Jedincem vnímaná skutečnost je jako soubor vjemů i hodnot výsledkem jeho projekce. V důsledku se to, co se ještě před chvílí zdálo přehledné a bezpečně známé, obrací v opak. Máme-li před dobrodružné literatury, který spolehlivě zrychluje děj a dramatizuje jej, totiž o dialog, u Čepa k dialogu vůbec nedojde.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 16

1.12.2014 16:29:50

| 17

sebou v tuto chvíli prostředí vnímané přes dvě postavy — četníka a detektiva, máme před sebou už dvě skutečnosti, které ovšem nejsou obrazem reálného, ale jsou zrcadlovým odrazem vnímání a myšlení postavy, jejího vlastního vztahu k tomu, co ji obklopuje.

Skutečnost je tak výsledkem subjektivní projekce vnímajícího jedince a v důsledku se pluralizuje. Jedná se o jednoduchý narativní prostředek, který je současně jedním z nejtypičtějších postupů moderní literatury. Výsledkem jeho použití je subjektivizace fikčního světa a omezení jeho „objektivní“ platnosti.

Způsob, jímž Čep konstruuje v detektivním příběhu tuto podobu svého typického popisu, je založen na narativní strategii, kterou můžeme doložit už v Čepových juveniliích a která se stává součástí nejsilnějších a z hlediska budování prozaického tvaru i umělecky nejvýznamnějších autorových textů. Je to technika, na níž Čep soustředěně a vědomě pracuje už od své první publikované povídky Z vesnice4 a jejíž účinek využívá s čím dál tím větší virtuozitou. Základem této narativní strategie je oddělení mluvčího narativního aktu od toho, jehož prostřednictvím je fikční svět vnímán. Ten, kdo vypráví, není současně tím, kdo vnímá. Formálně se zdá, že vyprávění je svěřeno kompetenci er-formového vypravěče, který stojí mimo vyprávěný příběh a který je současně „vypravěčem bez těla“, tedy jenom hlasem vyprávění. Jde o tradiční figuru realistického vyprávění, která bývá označována jako vševědoucí vypravěč.5 Ve skutečnosti vedle této figury rozehrává Čep ještě jinou narativní strategii, která bývá označována jako reflektor.6 Určujícími prostředky jsou obvykle polopřímá řeč, vnitřní monolog a proud vědomí. Narativní strategií se stává střídání nulové a vnitřní fokalizace. Důsledkem je subjektivizace narativního prostoru, jeho individualizace.

Prostor, který prochází subjektivním vnímáním, se stává náhle jiným. Ukazuje se jeho druhá tvář. Tvář, jejímž prostřednictvím, alespoň tak tomu v Čepových povídkách bývá, může 4 Čep ji vydal pod pseudonymem Jan Milovický v říjnu 1921 v Moravsko-slezských besedách, což byla příloha v Ostravě vycházejícího Moravsko-slezského denníku.

5 Genettem inspirované pojmosloví pro ni má označení heterodiegetické vyprávění na extradiegetické rovině.

6 V Genettově terminologii bychom museli říci, že nulová fokalizace, která neklade žádná omezení pro konstrukci prostoru fi kčního světa, je nahrazena omezenou fokalizací vnitřní, přičemž fi kční svět je důsledkem obrazu, jenž vzniká ve vědomí postavy, která je součástí tohoto fi kčního světa.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 17

1.12.2014 16:29:50

18 |

člověk zprostředkovaně nazřít sám sebe v nové podobě. Aby dosáhl subjektivního charakteru prostoru, má pro jeho konstrukci Čep k dispozici dvě postavy. Kulíka — kterého už čtenář zná z předchozích částí příběhu, a četníka Vincence Ošťádala — to je vlastní Čepova postava, kterou uvádí na scénu, a na ni se také plně soustředí jeho pozornost. Ostatně už její rigidní pojmenování jménem i příjmením a časté opakování obou je pro postavy Čepových próz charakteristické.7 K její konstrukci slouží Čepovi tři různé perspektivy. Nejprve se nám dostávají informace o této postavě prostřednictvím toho, jak ji vnímá Kulík. Posléze se chopí aktivity er-formový vypravěč. Ten současně využije i — vlastně čtvrtou — perspektivu, kterou získává odkazem na obecné mínění Ošťádalových nadřízených. „Představení ho měli za muže poctivého, ale poněkud těžkopádného. Podezřívali ho jenom, že je s to někdy podlehnout citu a neprojevit v pravou chvíli náležitou přísnost.“ (Čep 1938: 6) Ovšem toto tvrzení vypravěč sám okamžitě zmírní a to, co by mohlo způsobit negativní konotace, se opět obrací v četníkův prospěch. Konečně „slovo“ právě prostřednictvím polopřímé řeči a vnitřního monologu dostane i Vincenc sám. Přechod mezi prvním a druhým typem narativní promluvy (mezi pásmem vypravěče a pásmem postavy) je přitom velmi nezřetelný, a přestože nenarušuje plynulost čtení, radikálním způsobem svazuje hodnocení toho, co se ve fikčním světě děje, s postavou a subjektivizuje fikční svět.

Otec vrchního strážmistra Vincence Ošťádala byl kolářem a syn se vyučil poctivému otcovu řemeslu, při kterém se dalo dobře užít obratnosti a svalů. Člověk si musil umět odměřit ránu a vědět, kdy smí uhodit hodně a kdy jenom zlehka. Ale šlo při tom vesměs o věci, 7 Příjmení Ošťádal vzniklo z příčestí minulého činného moravského nářečního slovesa oščádat se, tj. ostýchat se, lenošit, či z apelativa oščádal, tj. skrblík.

Server „Kde jsme“ (www.kdejsme.cz), který zpracovává data Ministerstva vnitra České republiky, uvádí, že v roce 2012 žilo v České republice 732 osob s příjmením Ošťádal/Ošťádalová, z toho 363 mužů a 369 žen. Nejčastěji pak v Prostějově (123), Olomouci (95), Litovli (50) a v Praze (40). Domnívám se, že poměr výskytu tohoto jména bude přibližně odpovídat situaci v roce 1938 s tím rozdílem, že pozdější migrace obyvatel z vesnic do Prahy a jejich následná přeměna na Pražany výrazně navýšila aktuální počet nositelů tohoto jména v hlavním městě. Každopádně jde o jméno, které opět odkazuje k rodnému kraji Čepovu.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 18

1.12.2014 16:29:50

| 19

které se braly do ruky, daly se z netvárnosti měnit v podoby úhledné a užitečné, a takový pořádný vůz, který stál pevně na zemi svými čtyřmi koly a běžel, jako když hraje, to bylo něco dobrého, co mohlo potěšit srdce. (tamtéž) Rozhodující roli pro identifikaci původce promluvy přitom hrají hodnotící výrazy, které projektují perspektivu a osobnost mluvčího. Jejich prostřednictvím vstupuje do vyprávění subjekt, subjektivní vědomí.

Ostatně podobný typ promluvy se objevuje i u Kulíka: Jeho delikvent byl ostatně právě tak málo spokojen se svým průvodcem. Co tohle je za četníka, jak to koná svou povinnost? Místo aby hned udělal alarm a pustil se za těmi ničemy, vleče kamsi jeho, Kulíka, jako pobudu a podezřelého chlapa. (tamtéž) Zatím se silnice stočila k řece a před Kulíkem se objevila ves s kostelíkem na skále. Pilný čtenář Morávkových románů rázem věděl, kde je. Vždyť to je rodné hnízdo slavného regionalisty!8 (tamtéž) Popis, který je prostředkem charakterizace postavy, se dynamizuje. Dochází k proměně charakteristiky z přímé na nepřímou, respektive přímá charakteristika (jež se nám dostává prostřednictvím postavy Kulíka, který pozoruje strážmistra Ošťádala, a naopak) se stává současně nepřímou charakteristikou. Způsob, jak Kulík či strážmistr hodnotí jeden druhého, je současně zdrojem informací o každém z nich. Nazývá-li strážmistr Kulíka v duchu třasořitkou a hejskem, staví se současně do pozice nositele opozitních vlastností. To má logicky důsledek pro konstrukci čtenářského postoje sympatie či antipatie k těmto postavám. Skutečnost, že je hodnocení přeneseno do domény postav (v případě této prózy ovšem jen částečně, důsledné převedení do domény postav by znamenalo jednak rozchod s předchozími částmi textu a jednak 8 Jedná se o humornou narážku (nezapomeňme na tuto figuru!) na spisovatele Jana Morávka, jednoho z autorů tohoto detektivního příběhu a současně představitele venkovské realistické prózy; ve třicátých letech dvacátého století šlo o jednoho z nejčtenějších autorů vůbec. Místo, kam se Kulík s četníkem Ošťádalem v tuto chvíli dostali, tak mohl dobový čtenář poměrně rychle identifi kovat jako fi kční protějšek reálné posázavské vísky Kamenný Přívoz u Jílového.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 19

1.12.2014 16:29:50

20 |

by v této podobě narušilo žánrové normy), umožňuje současně čtenáři, aby se s některou z nich (s jejím hodnotovým vnímáním světa) snadněji identifikoval.

Toto kompoziční řešení výstavby postavy prostřednictvím paralely, kdy se jedna postava zrcadlí v negativu postavy druhé, současně zřetelně ukazuje, na čí straně stojí sympatie autora a jak autoritativně jsou modelovány sympatie čtenáře. Svoji roli tu samozřejmě hraje prostor, jeden z důležitých nástrojů Čepových fikčních světů. Tradičně se hodnota a stabilita jedince v Čepových prózách odvozuje ze vztahu mezi člověkem a zemí, krajinou, přírodou. I v této miniatuře Čep využívá tohoto svého klíčového postupu při konstrukci axiologického systému fikčního světa. Zatímco Kulík se za soumraku ocitá v prostředí, které je pro něj cizí, nepřijímá ho a on se jej obává, v důsledku čehož se rozpoznaná neznámost prostoru přelévá v pocit nedůvěry k četníkovi, četník sám je na opačné straně těchto pocitů a jeho pohyb prostorem je jistý. Čep nechá Kulíka „škobrtat o výmoly a vyčnělé kořeny“, cesta se pod ním „propadá“, zvuk potoka se v jeho vědomí proměňuje na nelibozvučné „hrčení“, výsledkem je sílící nejistota detektivova o povaze věcí. Ošťádal je naproti tomu prezentován jako někdo, kdo je s prostředím sžitý, a je-li třeba, i za ztížených podmínek najde cestu: „[…] našel i potmě kámen uprostřed vody, a vymrštiv se na druhý břeh, vytáhl svého zajatce s sebou.“ (tamtéž) Ostatně četník sám říká v jednom okamžiku, když se mu podařilo zachránit Kulíka před pádem díky tomu, že jej chytil za předloktí a podepřel: „Po takových cestách se musí umět chodit.“ (tamtéž) Četníkovo spojenectví s prostředím a s přirozeným řádem věcí se zračí i v jeho potřebě fyzické práce s přírodním materiálem: „Četník ještě teď často cítil vůni dřeva, když se řeže, hobluje a dlabe, a sotva měl volnou chvilku, uchyloval se do malé kůlničky na dvorku svého bytu v městečku J.“ (Čep 1938: 6) Znalost prostředí a spjatost s přirozenou povahou věcí se spolu se zdrženlivou mlčenlivostí (v tomto charakterizačním souboji je Kulík líčen jako mluvka, jenž se ovšem v řeči „pletl a koktal“, zatímco četník je synekdochou představen s „klidnou a pozornou tváří“) přelévá i do vztahu mezi četníkem a společností. Zatímco jeho nadřízení jej mají sice za poctivého, ale těžkopádného (čtenář však velmi dobře rozpoznává, že slovo „těžkopádný“ je

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 20

1.12.2014 16:29:50

| 21

třeba nahradit pozitivním významem slova „rozvážný“), vypravěč zcizuje tento jejich soud výrokem: „Zkušenost, podporovaná jistou přirozenou vlohou, v něm vypěstovala jakýsi smysl pro lidský materiál, s kterým přicházel do styku. Ať už byl přestupek jeho delikventa větší nebo menší, uměl Vincenc Ošťádal odhadnout, kolik váží člověk, který se ho dopustil.“ (tamtéž) Tento rozpor mezi zdáním a postavou je rovněž typickým způsobem, jímž Čep staví své charaktery a v důsledku kterého buduje vědomí dvojdomosti věcí či jevů. Charakterizační práce autorova, jež je vlastním obsahem deváté kapitoly příběhu, tak zcela zřetelně staví obě postavy do vzájemného kontrastu a přetváří je do podoby nositelů určitých hodnot, které jsou v tuto chvíli v tomto narativním souboji prověřovány.

Kulík se stává zástupcem „intelektuálních amatérů“, kteří se spoléhají na svůj rozum, jenž má racionálním zřením vydláždit cestu poznání, ale ve skutečnosti ulpívají na povrchu a nechávají se svést vnější tvářností jevů a věcí, s nimiž si hrají „jako s něčím, co nemá váhy ani ostří“, jak si v rámci vnitřního monologu „čte“ Kulíka Ošťádal (tamtéž). Četník je naproti tomu mužem, jenž v důsledku své přirozené moudrosti a rozvážnosti, v důsledku až jakési archetypální spřízněnosti s prostředím a s lidmi nahlíží pod jejich povrch a blíží se k pochopení jejich pravé podstaty. Tento intelektuální souboj je také vlastní zápletkou, na níž je vystavěna kompozice tohoto krátkého vyprávění.

Rozdělení detektivního příběhu mezi jedenáct autorů vyžadovalo, aby každý z nich pracoval se svým úsekem jako s uzavřenou, ale nikoliv uzavírající částí. Kompozičně je tedy na místě, aby každá kapitola vytvářela samostatný celek, který však bude otevřen části předchozí a umožní další pokračování. Zdá se, že Čep se ve svém případě rozhodl spolehnout na tradiční kompoziční výstavbu dramatu, jež počítá s expozicí, kolizí, krizí, peripetií a katastrofou či katarzí a kterou pevně svázal linkou gradace a završil ráznou pointou. Onu gradaci zajišťuje vzrůstající odpor, který k sobě postavy navzájem pociťují a který vyústí v dvojí akt nepřátelského jednání, v dvojí podobu rozhodného činu.

V rámci expozice jsou obě postavy uvedeny na travnatou lesní cestu a jdou bok po boku bez jakýchkoliv vzájemných pocitů.

Kolize přichází s tmou a Kulík se s nedůvěrou dívá na četníka, který se náhle zdá být někým jiným. V Kulíkovi roste nedůvěra,

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 21

1.12.2014 16:29:50

22 |

ale i četník začíná pociťovat antipatii k tomu „třasořitkovi“. Vzájemná nevraživost graduje do krize jejich vztahu. Kulík obviňuje (ve vnitřním monologu) četníka z hlouposti a chystá se mu „zatopit“. Ostatně i Ošťádalovi se Kulík „protiví“ a ten, který byl před chvílí označen vypravěčem jako někdo, „kdo dokáže odhadnout, kolik váží člověk“, pronáší (opět formou vnitřního monologu) ve vztahu ke Kulíkovi jednoznačně odsuzující hodnocení: „Specifická váha žádná…“ (tamtéž) Katastrofa, rozuzlení a katarze přicházejí vzápětí na zadní plošině vagonu, do kterého oba nastupují. Zatímco Kulík se pokusí zasáhnout četníka do brady, ten, když pohotově uhne ráně „ničemného třasořitky“, rázným kopancem do Kulíkovy zadnice jej pošle do mokřiny na kraji lesa. „Přece se tam vešla [poměřována je tu četníkova velká bota s malou zadnicí detektivovou — což rovněž, jako synekdochická figura, není bez hodnotícího významu], oddychl si četník spokojeně, a než ho mohlo napadnout, že by byl měl udělat něco jiného, vlak se už docela rozjel.“ (tamtéž) A Čepova postava mizí z příběhu, vzdaluje se z něj na zadní plošině „vláčku s ohnivýma očima“.

Ve věcech je skrytý řád a tajemství, říká svým ustrojením Ošťádal, a to je třeba respektovat. A jelikož tohle Čepův Kulík nechápe, jeho vztah k četníkovi troskotá na vnějším pozorování. Detektiv vidí jen to, co může sledovat na povrchu četníkova jednání, Ošťádal však vidí do Kulíka. Zatímco Kulíkův výpad je výpadem z pomsty (má potřebu se pomstít četníkovi za strach a bezmoc, které pociťoval, za své ponížení — nezapomeňme, jak mu „hoří uši“), a jeho motivace je tedy nízká, Ošťádalův kopanec je z řádu přirozené reakce, je očišťující a uvádí věci na pravou míru.

Kulíkův výpad je trapný, Ošťádalův kopanec pak jen podtrhuje trapnost této postavičky, již čtenář opouští směšně rozplácnutou v mokřině.

Chceme-li, můžeme Čepem vytvořený konflikt mezi četníkem a detektivem vnímat i jako výsledek dobového sporu, který Čep vede jako esejista i jako prozaik. Čep trvale opakuje, že poznání věcí skrze rozum je neúplné. To je principem jeho fikčních světů i jeho úvah o umění či společnosti. Pravé umění je podle něj takové, které dokáže zachytit tuto dvojjedinost. V přednášce Empirická skutečnost a umělecký tvar tak například píše: „Na dně života je kus iracionality, kterou se dosud nepodařilo popřít nebo vyložit sebepyšnějšímu inženýrskému rozumu, který spoléhá jenom sám

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 22

1.12.2014 16:29:50

| 23

na sebe.“ (Čep 1993: 47) Racionalizující postup Kulíka se mu i proto musí jevit jako nedostatečný, naopak Ošťádal, který respektuje tuto povahu světa, je blízký jeho vlastnímu nazírání. V jiném textu (který časově předchází přednášce o empirické skutečnosti) můžeme číst velmi podobné stanovisko: „Nelze vyloučit z jeho života [z života člověka] tajemství, metafyzický paradox. Je v lidském životě oblast iracionálnosti, kterou z něho nevyoperujeme, budeme-li se tvářit, že o ní nevíme nebo že není.“ (tamtéž: 89) Z Čepových dobových esejů ostatně můžeme vyčíst, že v podobě, v jaké mu Kulíka předchozí autoři připravili, šlo o postavu, s níž nemohl sympatizovat.9 Byla pro něj typem rozbředlého intelektuála (ostatně Ošťádal o něm mluví jako o „intelektuálním amatérovi“), který zastupoval všechno, co bylo Čepovi cizí. Snahou proniknout rozumem k podstatě věcí je vlastně o jejich podstatu připravoval. Podstata věcí (podstata světa, podstata člověka) není, jak Čep trvale jako esejista, ale i jako prozaik opakuje, pouze materiální, a tedy převeditelná na stranu rozumu. Rázný kopanec, jímž se Ošťádal s Kulíkem vypořádává, by tedy mohl být satisfakcí i pro jeho strůjce.

Ukazuje se, že platí to, co napsal Čep v úvaze Ruralism (Listy pro umění a kritiku, 1933): „Každý umělec je determinován ve volbě námětů fondem zkušeností, který má v sobě, pracuje s materiálem, který má po ruce.“ (Čep 1993: 188) Ale ukazuje se současně, že autor je figura, do níž se spisovatel stylizuje. Hra, k níž byl 9 Přestože se mladý muž, jenž se stane hlavním hrdinou příběhu, objeví už na závěr první (tedy Olbrachtovy) kapitoly, jeho charakteristika je rozehrána teprve v následující kapitole, kde se mu rovněž dostane jména. Vladimír Kulík je tak stvořen jako postava s nezaměnitelnou identitou Egonem Hostovským v druhé kapitole příběhu a je vylíčen jako racionálně a systematicky uvažující detektiv, který nepodlehne hysterii ani v okamžiku, kdy je napaden. Tento rys nebojácnosti podtrhne i Mirek Elpl ve třetí kapitole, když nechá Kulíka s neotřeseným klidem odvádět svého „třesoucího se“ přítele.

O Kulíkovi se nyní dozvídáme, že jde o bytost statečnou, prahnoucí po dobrodružství a nepodléhající strachu ani panice, jež je schopna i ve vypjatém okamžiku říci svému bojácnému příteli: „Poohlédneme se tu, Pochodile, snad najdeme nějaké stopy,“ (Elpl 1937: 7) a jež se soustavně pokouší zkoumat skutečnost svým chladně uvažujícím rozumem. Jde o hrdinu, který nemilosrdně pohrdá ženami i jejich intelektem (autorkou tohoto rysu je Marie Majerová v páté kapitole), jenž v proudu událostí docela otrnul (Benjamin Klička v kapitole šesté) a jemuž nebylo nic vzdálenějšího než fatalistické poraženectví (rovněž Klička).

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 23

1.12.2014 16:29:50

24 |

vyzván a která mu zapůjčila masku anonymity, jej ponoukla k využití prostředků, které jako Jan Čep nepoužíval. Smích a komika je něco, co je cizí Čepovým fikčním světům. Pročítáme-li jeho povídky, procházíme-li jeho eseje, zjišťujeme, že jde o fenomén, který je v nich nepřítomný. Jenomže zde ho nacházíme rozehraný s nebývalou grácií. Uspokojení, které je výsledkem konstrukce významu, jenž využívá jako vrcholný gradační prvek tento komický, znevažující a současně osvobozující akt, je důkladně a s virtuozitou budováno od počátku jeho textu. Čep ho nechá čtenáři vytušit už na závěr druhé třetiny vyprávění10 a potvrdí jeho tušení v grandiózním finále hodném grotesky. Smích je čepem deváté kapitoly a současně mistrovsky zvládnutou figurou. Ale i ve směšnosti, jak jsme ostatně viděli, je obsažen střípek vážnosti.

Smích plynoucí z komické situace deváté kapitoly je nečepovský. Přesto jej Čep dobře ovládá. Je schopen s ním pracovat. Buduje jej nejenom jako pointu, ale jako skutečnou katarzi. Nechá jej rozeznít z prostoru čtenářské recepce nad postavou ubohého detektiva, který náhle poznává, že ničemu nerozumí, a jehož víra v rozum musí ztroskotat.11 Proč však smích nepronikl do jiné z Čepových povídek? Proč nenaruší jejich trvalou vážnost? Že by z obavy, aby svou pokřivenou grimasou neznevážil úkol, který na sebe Čep jako spisovatel vzal?

Ještě jedna věc však v deváté kapitole přebývá a je zvláštně nepodobná charakteru Čepových fikčních světů. Aktivní čin. Jednání, kterým se postava vzepře, v důsledku kterého odmítne být pasivní, trpnou a pokornou. Čin, který přestaví skutečnost a dá jí nový směr. Co je však opět čepovské, je rozdvojení tohoto motivu. Čin Kulíkův, pokus o zasazení rány četníkovi, se stane trapným, čin Ošťádalův je současně trestem (pro detektiva) i zdrojem uspokojení (pro četníka). Kolik takových činů bychom našli v Čepových fikčních světech?

10 „A znovu se ho [četníka Ošťádala] zmocňovalo ono dřívější pokušení. Ohledal bezděky očima příslušnou část těla svého svěřence a trochu malomyslněl. Zdálo se mu, že by tam nebylo ani dosti místa pro jeho botu. Zdržel se u té představy dlouho, příliš dlouho. Její přitažlivost se mu měla stát co nevidět osudnou.“ (Čep 1938: 6) 11 Nezapomeňme ostatně, že postava detektiva má ještě jeden svůj dobový kontext, a to ten, který je dán podobou této figury v Čapkových „kapesních povídkách“, jež vyprovokovaly ostrou diskusi, v níž Čapka kritizoval například i Jaroslav Durych. Argumenty této diskuse jako by našly své zúročení v Čepově narativním souboji mezi detektivem a četníkem.

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 24

1.12.2014 16:29:50

| 25

Zdá se, jako by devátá kapitola přinesla osvobození nejenom vrchnímu strážmistru Ošťádalovi, ale na chvíli osvobodila i skrytého Čepa. Za maskou anonymity odložil Čep masku Čepa.12 12 Pro úplnost je třeba dodat, že pouze jediná čtenářka detektivního příběhu Mrtvý mluví, učitelka z Nového Přerova u Mikulova Jarmila Chlupová, poznala všechny autory jednotlivých kapitol. Největší procento úspěšnosti bylo u Jana Morávka, autora sedmé kapitoly, což ostatně odpovídalo jeho dobové čtenářské oblibě. Morávek sám navíc čtenáři značně ulehčil práci, neboť detektiva Kulíka přesunul z městského prostředí, v němž se příběh až do sedmé kapitoly odehrával, do prostředí venkova (tedy do tradičního prostoru svých příběhů). Toho Čep následně využil, takže formálně nenavázal svojí devátou kapitolou na kapitolu osmou, ale vrátil se v ději tam, kde Morávek hrdinu opustil, tedy k venkovské myslivně. Za Morávkem v úspěšnosti čtenářského rozřešení autorství následovali F. E. Šaman, Marie Majerová, Egon Hostovský a na pátém místě Jan Čep (viz Hovory 1938: 6). Nejméně vděčný úkol připadl Vladimíru Neffovi, jenž jako autor závěrečné kapitoly měl dovést příběh ke zdárnému a uspokojivému konci, což se mu nakonec podařilo, přestože (jak doznává prostřednictvím úplně zmateného Kulíka): „Prostě není v lidské moci, logicky vysvětlit spleť nesmyslů tak netvorných. […] Byly už napsány detektivky plné záhad ještě neřešitelnějších, ale přece byly vždy na posledních stránkách rozlousknuty s překvapivou, ba pohoršlivou snadností. Ano, uvažoval dál, ale to jsou detektivky, kde lstivý autor sedlal koně odzadu, a dávno znal podstatu záhady, když předstíral, že ji začíná hledat. Kdežto tady — to je život sám. Příběh, jehož černá nit byla snována s hýřivou a neodpovědnou libovůlí tvůrce — a byla snována tak klikatě, že by člověk spíš hádal na tvůrců deset. Čert vzal poslední kapitolu. Co s ní?“ (Neff 1938: 5)

Kubicek_sazba_uprava cislovani.indd 25

1.12.2014 16:29:50