Lenka Brodecká: Hledá se hvězda — ukázka

Dobrodružná pohádková detektivka

Za sedmero horami a sedmero staletími leží království Zářivé hvězdy. Dlouhá léta tam vládl klid a mír, protože zemi chránil bájný meteorit, který kdysi spadl z nebe.

Všichni zločinci se té zázračné noci změnili v kamenná vejce. Zlo zmizelo. Avšak v den, kdy započíná náš příběh, v týž den, kdy na královský hrad přichází nový kašpárek, se náhle ukáže, že Zářivou hvězdu — onen bájný meteorit — někdo ukradl. V kamenných vejcích to pracuje, hrad s napětím očekává útok zlých sil.

Existuje jediný způsob, jak zabránit katastrofě: vypátrat zloděje a Zářivou hvězdu na hrad vrátit. Tohoto převelikého úkolu se zhostí dvojice detektivů, které si zamilujete: nevšední kašpárek s jednou rolničkou a malá, trochu osamělá princezna. Podaří se jim království zachránit?

Půvabný románek o zločinu a lásce pobaví čtenáře všeho věku, nejvíce však děti od sedmi do dvanácti let.

Lenka Brodecká Hledá se hvězda

nejen pro princezny

Lenka Brodecká

Hledá se hvězda

Ilustrace Tereza Ščerbová 269 Kč isbn

978-80-7491-495-9

Host

náhled

Host

Lenka Brodeckรก Hledรก se hvฤ zda

Lenka Brodecká

Ilustrace Tereza Ščerbová

Brno 2015

Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

© Lenka Brodecká, 2015 Illustrations © Tereza Ščerbová, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 isbn

978-80-7491-495-9

Den předtím

Za úsvitu překročil hranice království Zářivé hvězdy. Šel pěšky a sám. Těžko říct, byl‑li to chlapec, či muž, ale ti, kdo ho cestou potkali, tvrdili, že to byl kašpárek, protože měl červený obleček s třásněmi v pase, rohatou čepici a úzké dlouhé boty se zatočenými špicemi. Na zádech nesl červený ruksak.

V poledne se zastavil, sedl si na souček, rozprostřel na kolena plátěný ubrousek a skromně poobědval. Vypadal zamyšleně. Pak vytáhl z ruksaku velký notes a cosi si do něj zapsal. Vzhlédl k nebi a brzy se vydal dál. Už zítra má pokleknout před zdejším králem.

9

Princezna

R

áno se princezna probudila, protáhla se a vklouzla do růžových pantoflíčků. To bude dneska den!

těšila se. A hned běžela k oknu. Vykoukla ven na klikatou cestu, která vedla k první hradní bráně, ale zatím nic, nikde nikdo. Tak rychle umýt, obléct a učesat. Dveře do koupelny se s bouchnutím zavřely.

Princezna se jmenovala Princezna. Opravdu. To jméno jí dala maminka. A dala jí také svou podobu, kulatou tvář, zlaté vlasy a tisíc rarachů v oku. Všichni, kdo královnu pamatovali, se té podobě podivovali, ale Princezna si maminku nepamatovala. Podle obrazu sice věděla, jak vypadala, a také jí řekli, že byla moc hodná a odvážná; Princezna ale netušila, že má stejný smích, jako měla ona, že se stejně ráda dívá do dálky a sní, a že když se najednou stane něco hodně zvláštního, zakrývá si jako maminka oběma dlaněmi pusu. Tak tohle Princezně nikdo neřekl — i když tu přece byl tatínek a možná ještě někdo, kdo všechny ty podobnosti miloval.

10

Princezna se halabala umyla, natotata oblékla a už zase stála u okna a hleděla na klikatou cestu. Hbitými prsty si přitom pletla cop přehozený přes rameno — už byl dlouhý půl metru a ještě jednou tolik zbývalo. Cesta k hradu byla stále prázdná. Princezně se to nelíbilo, vždyť slunce už vystoupalo vysoko nad stromy a začalo pálit, tak kde jsou? Kolem okna prolétlo pár bílých holubů. Princezna si povzdechla a pletla dál.

Zrovna když se jí zazdálo, že se úplně vzadu na cestě vynořil pocestný, zaťukal někdo na dveře její růžové komnaty. Byl to pan ceremoniář ve slavnostním baretu.

Strčil dovnitř hlavu a popřál Princezně dobré ráno.

Princezna se k němu nedočkavě hrnula. „Tak co, už jsou tady? Kolik jich je?“ „Zatím žádný, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl ceremo­ niář, „ale zakrátko jistě přijedou. Teď byste se ovšem měla co nejrychleji dostavit ke snídani. Pan král vzkazuje, že vám stydne kakao.“ „No jo, ale co s tímhle?“ Princezna ukázala poloviční cop.

Pan ceremoniář se zatvářil zoufale. „Já nevím, co třeba něco takhle…“ Předal Princezně rudé desky, které držel pod paží, a tam, kde cop končil, uvázal z vlasů dvojitý rybářský uzel. „Výborný nápad, pane ceremoniáři!“ zasmála se Princezna a utíkala do jídelny.

11

* Dnes na hradě pořádají konkurz, vybírá se nový kašpárek.

Starý kašpárek, pan Ceplecha, odešel minulý měsíc do důchodu a pan král, vládce království Zářivé hvězdy, dal po celé zemi rozhlásit, že se přijme někdo šikovný a zábavný místo něj — tedy místo pana Ceplechy. Všichni zájemci se dnes mají dostavit na hrad, předvést, co dovedou, a pan král mezi nimi vybere toho nejlepšího kašpárka.

Odbila desátá hodina. V přijímacím sále postávalo několik dam a pánů oblečených ponejvíce v zástěrách.

Asi to tu bylo zvykem, protože nikdo se nad těmi úbory nepozastavoval. Král seděl vpředu na trůně, Princezna vedle něj na trůnečku. Béžovým kapesníčkem si zakrývala skvrny na sukni, co jí zbyly od snídaně — byly koblihy s kakaem. Princezna nedočkavě sledovala dveře do sálu.

Napětí houstlo. Zazněly fanfáry, dveře se otevřely, vstoupil pan ceremoniář ve slavnostním baretu a hlásil: „Na rozkaz Jeho Veličenstva přicházejí kašpárci!“ Ceremoniář ustoupil stranou a do sálu vešel jeden kašpárek, druhý kašpárek — a třetí kašpárek.

Jenom tři?! pomyslela si Princezna a obrátila k tatínkovi zklamaný obličej. Myslela, že zájemců bude aspoň tři sta! Král pokrčil rameny a řekl nahlas: „Vítám vás, milí kašpárci, na našem hradě. Za chvíli začne výběrové řízení. Ten z vás, který naše veličenstva nejlépe pobaví, dostane místo hradního kašpárka. Bude 13

u nás bydlet, s námi jíst a dělat na hradě dobrou náladu až do důchodu. Ostatní dva dostanou bonboniéru a můžou jít zkusit štěstí jinam. Prohlašuji konkurz za zahájený!“ Ozval se potlesk a nato předstoupil první kašpárek.

Udělal legrační pukrle, dvě salta mortale a zahrál na rolničky Kočka leze dírou. Potom dělal přemety a kotrmelce přes celý sál, podél řádky diváků, tu a tam někoho cvrnkl do nosu, ba dokonce i pana krále zatahal za cíp pláště.

Všichni se náramně bavili, jenom pan král se nezdál být spokojen. Pak kašpárek vytáhl z kapsy velký bublifuk a začal dělat mraky bublin. Jednu duhovou bublinu nafukoval tak dlouho, až byla veliká jako on sám. Vlezl do ní a vznášel se výš a výš až ke stropu. Obecenstvo sledovalo jeho výkon se zakloněnými hlavami a zatajeným dechem.

U stropu bublina praskla a kašpárek padal dolů. Cestou ještě stačil zakřičet vtip o Pepíčkovi a paní učitelce — pak se ozvalo žuchnutí a všichni strnuli hrůzou. Kašpárek však hnedle vyskočil, jako by byl z gumy, uklonil se a rozdával pusinky do vzduchu.

To byl potlesk! Všichni se smáli a Princezna dokonce poskakovala kolem trůnečku. Tak se jí to představení líbilo. Jenom pan král se mračil.

Sál utichl a předstoupil druhý kašpárek. Uklonil se, začal trochu baletit a přitom zpíval žertovnou písničku: „Znáte tchořka — strašně smrdí!

14

Znáte tchořka — smraďocha!“ Chachacha! Obecenstvo se smíchy popadalo za břicha, Princezna tleskala, ale král se nesmál. Nato kašpárek nadul tváře a rukama naznačoval, že hraje na trumpetu.

A přestože ta trumpeta byla neviditelná, sálem se rozlehlo pronikavé troubení. Kašpárek hrál na neviditelnou trumpetu žertovnou písničku o tchořkovi. To byla záhada! Jak jen to ten tatrman dělá? divili se všichni. Pak kašpárek předváděl hru na housle. Pravou rukou fidlal neviditelným smyčcem a sálem zněla stejná písnička v krásných houslových tónech. Tytéž zázraky předvedl muzikant s klavírem a basou. Nástroje nebyly vidět, ale všichni je slyšeli! Na závěr sundal kašpárek z hlavy čepici.

Ve vlasech mu seděl kanár, který na povel zapěl „tchořka“ svým ptačím hláskem, pak snesl vajíčko, to se skutálelo na zem, rozbilo se a v tu ránu z něj vyrostl čokoládový zajíc. Kašpárek zajíce vzal a s úklonou jej předal Princezně.

To byl zase potlesk! Všichni se smáli a Princezna i se zajícem poskakovala kolem trůnečku. Tak se jí to představení líbilo. Jenom pan král se stále mračil.

Na řadě byl poslední uchazeč. To jsme zvědaví, co předvede tenhle filuta, mysleli si diváci a nedočkavě sledovali třetího kašpárka. Třetí kašpárek popošel nejistým krokem doprostřed sálu. Nevypadal, že by se chystal k nějakému představení, dokonce si přede dveřmi ani neráčil odložit 15

ruksak. Co je, co je? No tohle! šumělo sálem. Kašpárek pomalu předstoupil až před trůn, poklekl na pravé koleno a upřeně se díval na pana krále. Také pan král upřeně hleděl na kašpárka. Chvíli to trvalo. „Nu, kašpárku, předveď nám i ty, co umíš!“ řekl pak král a pokynul pravicí.

Kašpárek promluvil: „Ale já přece, Vaše Veličenstvo…“ A zase dlouze hleděl králi do očí.

Sálem zněl tlumený nesouhlas a Princezna se nechápavě rozhlížela. „Nu ukaž, ukaž něco,“ povzbuzoval ho král, pohodlně se opřel a čekal.

Kašpárek se plaše rozhlédl. Pak sundal ruksak a vytáhl z něj napřed notes a potom velké nůžky. Vytrhl z notesu list papíru, na několikrát jej přeložil a začal pomalu stříhat. Napřed stříhal dozubata po obvodu a pak začal vprostřed tvarovat jakési dírky. Za chvíli se do práce zabral tak, že mnoho nechybělo a překousl si jazyk.

V sále to zlostně hučelo. To je jako celé? To máme sledovat, jak nějaký kašpar pižlá papír? Princezna se mračila. Jen pan král, ten jediný, se plácal do kolen a smál se a pochrochtával celý ten dlouhý čas, co se kašpárek činil s nůžkami. „Tatínku,“ rozčilovala se Princezna, „jak se můžeš něčemu takovému smát? Vždyť si z nás ten kašpárek dělá legraci!“ 16

„No, kašpárku,“ povídá král, „co ty na to?“ Kašpárek na to nic. Pomalu dokončil své dílo, schoval nůžky zpět do ruksaku a přede všemi rozložil prostříhaný papír. Jééé, vydechlo okouzleně obecenstvo. Kašpárek proměnil list papíru v ozdobný kulatý ubrousek, překrásnou papírovou vločku. Teď ale nevěděl, co s ní, nevěděl, jak představení poutavě ukončit. Bezradně se rozhlížel kolem, až mu zrak padl na Princezninu upatlanou sukni — a už se nemohl odtrhnout. Plivl doprostřed vločky vydatnou slinu, přistoupil k Princezně a v tu ránu jí vlípl vločku přímo na flek od snídaně. Nastalo trapné ticho. Princezna se vzpamatovala, vyskočila a odběhla ke královu uchu: „Tati, okamžitě ho vyhoď, drzouna, udělal mi ostudu!“ Král šeptal: „Dcero milá, odpusť mu to,“ a pohladil Princeznu po tváři. „Podívej, jak je teď tvoje sukně pěkná.

Předtím jsi byla hotová šmudlinka.“ Zamrkal. „A vyhazovat ho nebudu, právě jsem si ho vybral.“ „Cože?!“ vykřikla Princezna. „Vždyť ti první dva byli tak zábavní, zatímco tohle je učiněný suchar. A má jen jednu jedinou rolničku!“ „Už jsem řekl,“ zakončil král, „vím, co dělám.“ Princezna byla zvyklá poslouchat, a tak se schlíple vrátila na trůneček. Král zatleskal a nahlas přikázal: „Ať přinesou bonboniéry pro prvního a druhého kašpárka!“

17

Černý rak

K

ašpárek se ubytoval v komůrce ve třetím patře hradu. Z okna měl pěkný výhled na hluboký les, ze

kterého tu a tam čouhaly skály. Na les se kašpárek díval rád, raději než na rybník. Teď mu před oknem přeletělo hejno holubů. Udělali kroužek směrem k lesu a zase se vraceli někam za roh. Hezká příroda, pochvaloval si, a také komůrka se mu zamlouvala. Stála tam postel a malovaná skříň, stůl, židle a odpočívací křesílko. Na stěně byla připevněná polička a na zemi ležel strakatý kobereček. Ve výklenku za dveřmi se schovávalo umyvadlo s malým zrcadlem.

Kašpárek vybalil svůj červený ruksak. Moc věcí v něm neměl: jeden náhradní kašpárkovský úbor i s čepicí a špičatými botami, mýdlo, ručník, kartáček na zuby a pastu, šampon a hřebínek a také kartáč na šaty a hadřík na boty.

Tyto věci si vyskládal do skříně nebo k umyvadlu. Potom vytáhl dva tlusté notesy, pero, tužku s gumou, nůžky, kterými předtím v sále stříhal vločku, a kapesní nožík — tyto 18

věci dal do šuplíku ve stole. A nakonec vyndal své věci nejmilejší: knížky. Měl dvě, jednu o stromech a druhou o zločinech, obě na cestu pečlivě zabalené. Teď je rozbalil a zkontroloval, jestli se jim něco nestalo. Naštěstí byly v pořádku, kamarádky. Kašpárek přivoněl ke stránkám a opatrně je položil na poličku nad stolem. Tak, pěkné to tady má.

Do oběda zbývalo ještě půl hodiny, a tak se kašpárek vydal na procházku po dlouhých hradních chodbách. Byly studené a nevlídné. V jiných hradech a zámcích měli na stěnách obrazy a pozlacené svícny, na podlahách červené běhouny a sem tam malovanou vázu s kyticí, ale tady to všechno chybělo. Kašpárek sešel do druhého patra a uslyšel zvuk klavíru. Potichu našlapoval kolem řady dveří, až našel místnost, ze které hudba vycházela. Nezaváhal ani chvilku, nahrbil se a přilepil oko ke klíčové dírce. Uvnitř spatřil kousek temného pokoje s fialovým závěsem, černou desku piana a část klaviatury, po které běhaly čísi vrásčité ruce jako dva vyplašení pavouci. Zbytek tajemného klavíristy vidět nebylo. Jeho závratná hra náhle nabrala forte a vrásčité ruce začaly bušit do kláves tak vztekle, že kašpárek leknutím uskočil ode dveří. „Vida,“ pomyslel si, „mají tu i strašidlo. A muzikální!“ A hned si to zapsal do notesu.

Potom sešel do prvního patra a zadíval se oknem na arkádové nádvoří. Mělo pravidelný čtvercový tvar a v jeho 19

středu se tyčil košatý strom. Kašpárek upřel pohled do severozápadního rohu: tak tohle je ta proslulá Zrcadlová věž, tady schovávají Hvězdu. Očima šplhal po mohutném kamenném válci vzhůru, ale až na špičku odsud nedohlédl. Vtom se odkudsi ozvalo divné hučení. Kašpárek se rozhlížel, až pochopil, že hučení vychází ze zdi. Přiložil k ní ucho, uslyšel vzdálené cvaknutí — a nic. Zvláštní.

Copak to může být? Šel dál a divil se, že nikde nepotkal ani živáčka, jako by na hradě bydlel sám. Až v přízemí ve vstupní hale, naproti proskleným dveřím, které vedly na nádvoří, na jednoho přece natrefil: na vysokém stolku ve zlaté kleci seděl papouch. „Ahoj papoušku,“ pozdravil kašpárek. „Ty máš ale krásné peří.“ „Lori, Lori,“ chrčel pták, „Lori krrrasavec!“ „Já jsem nový kašpárek a jdu na oběd.“ „Princezna mlsá, mlsá, Princezna mlsá,“ skřehotal Lori. „Nu ano,“ usmál se kašpárek, „asi to bude malá mlsalka.“ „Montér svítí, Montér, Montér svítí!“ Kašpárek nechápal. S papoušky přece jen není rozumná řeč. Zadíval se přes nádvoří na dvířka Zrcadlové věže. Čertví proč se jí říká zrcadlová, vypadá tak ošuntěle… „Tak já už jdu, ahoj Lori,“ řekl na rozloučenou a zamířil k jídelně.

20

* Hradní jídelna zřejmě pamatovala lepší časy. Možná se tu před lety pořádaly slavnostní hostiny a pod křišťálovými lustry hodovalo vznešené panstvo, teď však bylo všechno zašlé a oprýskané a místo panstva se tu proháněli moli. Na konci dlouhého stolu seděli pan král, Princezna a kašpárek. Král byl jaksi unaven. Podpíral si hlavu rukama a zíral na pepřenku, jako by čekal, že z ní vyjdou nějaké pokyny.

Princezna na sobě měla čisté šaty a mračila se. Dnešní výběrové řízení, na které se tolik těšila, ji zklamalo. A ke všemu teď místo pana Ceplechy nebo někoho legračního bude muset kamarádit s tímhle nudným klukem. Úderem dvanácté přinesli polévku. Kašpárek vstal ze židle a rozložil Princezně na klín plátěný ubrousek. „To je proti flekům,“ dodal na vysvětlenou a chtěl jí ze šprýmu cvrnknout prstem o nos, jenže Princezna ucukla, takže prst trefil levé oko. „Au!“ vykřikla a zakryla si oko dlaní. „Dávej pozor, nešiko!“ Polévka byla moc dobrá. Plavaly v ní nudle a masové knedlíčky. Jako druhé jídlo měli krůtí řízek a pečené brambory. Kdo chtěl, mohl si na ně dát majonézu. Ale dal si jenom pan král. Také přinesli talíř se zeleninou a misky s broskvovým kompotem. Princezna si vzala kompot, pan král rajče a kašpárek trochu brokolice. Při jídle bylo ticho, nikdo nemluvil. Kašpárek pomrkával po Princezně, snažil 22

se s ní udobřit. Vždycky když se na něj podívala, mile se na ni usmál. A zdálo se, že to zabírá, Princezna si užuž začínala myslet, že se ten kluk docela zajímavě šklebí.

Vtom do jídelny přiběhl pan ceremoniář a cosi králi pošeptal. „Ale jistě!“ zvolal král. „Ať jde rovnou sem! Přineste ještě jeden talíř a dejte mu oběd!“ Vzápětí se otevřely dveře a vstoupil muž… co muž: hotový lucifer! Kašpárkovi zaskočila brokolice. Urostlý pán v černém oděvu kráčel do čela sálu. Vracel se zřejmě z dlouhé cesty, protože byl zaprášený a voněl venkem.

Princezna povstala, prsty pravé ruky sevřela jako pistoli a udělala pif paf. Lucifer se chytil za prsa, zkřivil tvář bolestí a předstíral, že se kácí. Pak se rychle narovnal, srazil paty a pozdravil dvěma rychlými úklonami. „Vaše Veličenstvo — Princezno.“ A zadíval se na kašpárka. „To je náš nový kašpárek,“ vysvětloval král. „A toto je, milý kašpárku, hrabě Montér, zdejší purkrabí, zemský správce a můj přítel.“ Kašpárek zamrkal a poklonil se až do talíře.

Hrabě Montér odepjal meč s tepaným jílcem, sundal si rukavice, a jakmile dosedl, vyslal k Princezně okouzlující úsměv. Kašpárek měl co dělat, aby na něj obdivně necivěl.

Hrabě si z čela odhodil pramen černých vlasů a pustil se do polévky. „Kde jsi vlastně byl?“ zeptal se ho král.

23

„Ve Špicberku. Na turnaji.“ „Áááá, no jistě. Hrabě je slavný rytíř, víš, kašpárku, vítěz mnoha klání.“ Princezna se připojila: „Říká se mu Černý rak. Podle klepeta, co má v erbu.“ „Aha,“ řekl kašpárek. „Nu a jak, hrabě, vyhráls i tentokrát?“ otázal se král.

Hrabě místo odpovědi vytáhl zpod pláště zlatý pohár vítěze a položil jej na stůl. „Júúú!“ vypískla Princezna a zatleskala. „Vezmi si to na bonbóny,“ prohodil hrabě a mrkl na ni pravým okem. „Gratuluju k vítězství, pane,“ řekl kašpárek.

Hrabě si ho nespokojeně přeměřil a dál se bavil s králem: „Jak se má Madam? Uzdravila se, co jsem tu nebyl?“ „Ani nevím,“ zavzpomínal král, „ale na jídlo nechodí.

Máš hodiny klavíru?“ zeptal se Princezny. „Díkybohu ještě ne.“ „No, no, jaképak díkybohu,“ bručel král, „co by za to jiní dali, kdyby se mohli učit hudbě u takové staré umělkyně!“ „Když ona strašně moc kouří!“ kňourala Princezna. „Je zkrátka extravagantní, no. Takoví umělci jsou, že kašpárku?“ Kašpárek pokrčil ramínky. „Nevím, říká se o nich, že jsou jako malé děti.“

25

„Takže Madam je vlastně takové kouřící mimino,“ ozval se hrabě Montér a Princezna se rozesmála.

Král začal hudrovat: „Ty jsi dneska nějaká rozjívená, dcero. Nejvyšší čas, že jsem ti opatřil společníka. Abys věděla, mám pro tebe důležitý úkol: až se najíš, provedeš kašpárka po hradě.“ Princezna udělala otrávený obličej. „A pěkně mu všechno ukaž!“ „Směl bych vidět i Zářivou hvězdu?“ zeptal se kašpárek.

Ale asi to byla moc troufalá otázka, protože Princezna a hrabě Montér překvapením ztuhli. „Proč ne?“ odpověděl klidně král. „Princezna tě zavede i do Zrcadlové věže.“ „Ale tatínku!“ zvolala Princezna. „Ze všech lidí na světě smíme přece Hvězdu navštěvovat jen my dva, ty a já!“ „Ode dneška bude mít tu výsadu i kašpárek,“ řekl král. „A vůbec, běžte už, no jen jděte!“ Princezna s kašpárkem se zvedli od stolu a pomalu odcházeli. Hrabě Montér seděl jako opařený. Král jej plácl do zad a zvesela zahlaholil: „Dojez řízek, Černý raku, v salónu si dáme kávu nebo něco… víš co.“ A spiklenecky na hraběte zamrkal.

Hrabě však prudce vstal ze židle a zasyčel: „Neměl jsi tomu klukovi dovolovat přiblížit se ke Hvězdě. Je to proti majestátu.“

26

„Zlobí tě, že on tam může, kdežto ty ne, co?“ opáčil král poněkud škodolibě.

Hrabě přeslechl urážku a začal chodit sem a tam. „Co o něm víš?“ naléhal. „Jak se jmenuje?“ „Nevím — Kašpárek?“ „Odkud je? Co umí? Kdo ho sem poslal?“ „Proč zvedáš hlas, příteli?“ napomínal ho král. „Nerozčiluj se, prostě jen chci, aby Princezna měla kamaráda. Je to tak těžké pochopit? Jako otec o ni mám starost.“ Hrabě dosedl zpět na židli a zachmuřil se. Zdálo se, že chce říct něco moc důležitého, ale nenašel dost odvahy a slova mu uvázla v hrdle. Místo toho se smutně zadíval z okna na zeď Zrcadlové věže.

27