Jurij Lotman: Kultura a exploze — ukázka

3

CESTA AVANTGARDY HOST

OZE L P X AE A R U KULT man

ot Jurij L

JURIJ LOTMAN

KULTURA A EXPLOZE

Cena 229 Kč

Lotman_obal.indd 1

26.9.2013 16:20:13

CESTA AVANTGARDY HOST

Lotman_blok_v01.indd 1

3

2.10.2013 15:24:11

Lotman_blok_v01.indd 2

2.10.2013 15:24:11

OZE L P X AE A R U KULT man

ot Jurij L

BRNO 2013

Lotman_blok_v01.indd 3

2.10.2013 15:24:11

.......................................................................................................

Jurij Lotman: Kultura a exploze Copyright © 1992 by Yuri Lotman, © 2011 by The Estonian Semiotics Repository Foundation Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary Agency Translation © Miluše Zadražilová, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013 Překlad a vydání této knihy byly realizovány v rámci Centra výzkumu české umělecké avantgardy (LC06053), řešeného na FFUK ISBN 978-80-7294-621-1

Lotman_blok_v01.indd 4

2.10.2013 15:24:11

OBSAH

.......................................................................................................

Jurij Lotman. Etika možností / Libuše Heczková ..........................7 I / Vymezení problému ................................................................13 II / Systém s jedním jazykem ......................................................16 III / Sukcesivní vývoj ..................................................................19 IV / Přetržitost a nepřetržitost .....................................................24 V / Sémantický průnik jako exploze smyslu. Inspirace ................30 VI / Myslící třtina .......................................................................36 VII / Svět vlastních jmen .............................................................41 VIII / Hlupák a blázen ................................................................48 IX / Text v textu ..........................................................................72 X / Převrácený obraz ..................................................................84 XI / Logika exploze ...................................................................115 XII / Moment nepředvídatelnosti ..............................................121 XIII / Vnitřní struktury a vnější vlivy ........................................130 XIV / Dvě formy dynamiky ........................................................135 XV / Sen jako sémiotické okno .................................................139 XVI / „Já“ a „Já“ ......................................................................144 XVII / Fenomén umění ..............................................................147 XVIII / „Konec! Jaký zvuk v tom slově…“ ................................156 XIX / Perspektivy .....................................................................162 XX / Namísto závěru .................................................................168 Jmenný rejstřík ........................................................................173

Lotman_blok_v01.indd 5

2.10.2013 15:24:11

Lotman_blok_v01.indd 6

2.10.2013 15:24:11

JURIJ LOTMAN. ETIKA MOŽNOSTÍ Libuše Heczková

.......................................................................................................

Svou knihu Kultura a exploze, prvně vydanou v roce 1992, končí Lotman nadějí, že se Rusku podaří zbavit se svého prokletí bipolárních „věčně nesmiřitelných opozic“1 a násilných zásahů do rozvoje kultury. Po téměř dvaceti letech Rusko opět ohrožují jeho tradice, jeho převládající binární sémiotická struktura, kterou Jurij Lotman celý život studoval a snažil se najít její zapomenuté možnosti, jež by jeho milované kultuře daly naději evoluce, kterou vložil do své poslední knihy…2 Kdokoliv se s Jurijem Lotmanem setkal jako student nebo badatel (či jako čtenář), byl vtažen do jeho laskavé, přitom přísné a přesné „hry“ o ruskou kulturu i základní otázky naší existence, které bývaly vysloveny jaksi mimochodem. Sémiotika mu sloužila jako noetický a etický nástroj. Díky Lotmanovi vznikla 1 2

7

Omezeností binárních struktur v protikladu k ternárním strukturám se Lotman zabývá v kapitole „Perspektivy” této knihy.

Poslední kniha Jurije Lotmana byla spíše diktována než psána. V roce 1994 ji pro druhé vydání doplnila Ta ana Kuzovkina, která se významně zasloužila i o první vydání. Dovolím si drobnou osobní poznámku: V roce 1991 mi Jurij Lotman v Tartu bez sentimentu řekl, že ještě musí naposled do Prahy, kam skutečně po roce přijel přednášet. Chtěl se vlastně rozloučit s místem, k němuž ho vázaly vztahy přátelské a badatelské. Již se zde ale nemohl setkat se svým blízkým přítelem rusistou, překladatelem Miroslavem Drozdou.

Lotman_blok_v01.indd 7

2.10.2013 15:24:11

8

jedinečná tartusko-moskevská škola,3 v Čechách se do jeho „sféry vlivu“ dobrovolně ponořil Vladimír Macura.4 Jurij Lotman působil po celý svůj vědecký život na staré, původně německé univerzitě v Tartu (německy Dorpat, rusky Derpt nebo Jurjev), zde inicioval dnes již legendární letní sémiotická sympozia (v Kaariku poblíž Tartu) a také vydávání časopisu Trudy po znakovym sistemam. Univerzita v Tartu v tehdejším sovětském Estonsku se ukázala pro rozvoj sémiotiky š astným místem. Mohla se zde poměrně svobodně vyvíjet bez větších zásahů sovětských úřadů. K úspěšnému rozmachu těchto bádání významně přispěla i estonská nechu k Moskvě, silné národní vědomí a místní univerzitní tradice (jedním z nejzajímavějších badatelů, kteří působili v Tartu, byl významný lingvista Jan Niecisław Baudouin de Courtenay a biolog, sémiotik Jacob von Uexküll.

Počátky tartusko-moskevské školy Lotman popisoval jako setkání lingvistů, kteří se „svým způsobem“ zabývali literaturou, a literárních teoretiků, kteří se „tak nějak“ zabývali lingvistikou. Jeden z nejbližších spolupracovníků Jurije Lotmana Boris Uspenskij v článku o počátcích sémotických studií „K probleme genezisa tartusko-moskovskoj semiotičeskoj školy“5 zdůraznil dvojí tradici sovětské sémiotiky. Lingvistickou (moskevskou) a literární (petrohradsko-leningradskou), které mají kořeny ještě v 19. století v pracích 3

4 5

Lotman_blok_v01.indd 8

Srov. Doslovy Tomáše Glance v obou českých výborech z Tartuské školy — Glanc, Tomáš. Povaha a sebereflexe tartuské školy. In Tartuská škola. Sborník filmové teorie II, Národní filmový archiv, Praha, 1995, s. 217–230; Glanc, Tomáš. Tartuská exotika. In Exotica. Výbor z prací tartuské školy. Brno: Host, 2003, s. 287–305; a také doslov Milana Hamady k jeho slovenskému překladu — Hamada, Milan. Doslov. In Štruktúra umeleckého textu. Bratislava: Tatran, 1990. Český sémiotik Vladimír Macura sdílel s Jurijem Lotmanem také lásku k Estonsku, byl jedním z mála českých překladatelů z estonštiny.

Uspenského úvahy o vzniku tartusko-moskevské školy autor prvně proslovil na konferenci ve východním Berlíně roku 1981. Publikovány byly: Uspenskij, Boris. K probleme genezisa tartusko-moskovskoj semiotičeskoj školy. In Trudy po znakovym sistemam 20, 1987, č. 746, s. 18–29. Na konci 80. let 20. století a na počátku 90. let vznikla řada retrospektivních článků, které se pokoušely vysvětlovat a obhajovat vznik a základy tartuské školy, viz např. Gasparov, B. M. Tartuskaja škola 1960-ch godov kak semiotičeskij fenomen. In Wiener Slavistischer Almanach 23, 1989. Řada článků pro tartuský studentský časopis Alma Mater později přetištěných i jinde, např. Pjatigorskij, A. M. Zametki iz 90-ch o semiotike 60-ch godov. In Novoje literaturnoje obozrenije 3, 1993, s. 78–80. Celá diskuse vyšla knižně v díle spisů J. M. Lotmana Jurij Lotman i tartusko-moskovskaja škola, Moskva, 1994. Srov. česká shrnutí debat a výklad tartusko-moskevské školy: Glanc, Tomáš. Povaha a sebereflexe tartuské sémiotiky. In Tartuská škola. Sborník filmové teorie II, Národní filmový archiv, Praha, 1995, s. 217–230.

2.10.2013 15:24:11

Filippa F. Fortunatova v Moskvě a Alexandra N. Veselovského v Petrohradě a které v Moskvě rozvíjel Moskevský lingvistický kroužek a v Petrohradě skupina Opojaz. (Podle jejich vzdělání řadil Uspenskij Jurije Lotmana a jeho ženu Zarju G. Minc k petrohradské tradici.) Propojenost obou směrů v tartusko-moskevské škole se postupně stále více prohlubovala. Zpočátku byla tato sémiotika svou orientací k metajazyku více lingvistická, později se silněji přiklonila k výkladům samotných kulturních fenoménů: „[…] zatímco v prvních letech nás zajímaly především problémy jazyka popisu (metajazykovosti), to znamená jak popisovat objekt, nyní se předmětem vědeckého zájmu stal především objekt sám, tedy kultura ve svých různorodých kulturních projevech: již ne jak je možné popisovat, ale co se popisuje.“6 Jurij Lotman a jeho žena Zarja G. Minc jako historici ruské literatury vytvořili kromě teoretického sémiotického centra také centrum významných literárněhistorických bádání, vedle Trudov po znakovym sistemam vycházel nedocenitelný Blokovskij sbornik, věnující se ruské kultuře tzv. stříbrného věku (tedy kultuře přelomu 19. a 20. století). Lotmanova puškinská bádání jsou dodnes nedocenitelná. Jeho kniha o Puškinovi (která byla jako jediný Lotmanův titul přeložena do češtiny)7 je jedinečným příkladem vědecké monografie, jež je jak teoreticky podložená, tak také metodologicky přesná a detailní díky znalostem historických a literárních skutečností, které však nejsou cílem. Cílem je odpově na otázku, co je to umění a proč je potřebujeme, a také proč ruská kultura pořebuje otázky a cesty, jež za sebou zanechal Puškin. Je to kniha, ve které se odráží Lotmanovo živé vyprávěčství a přednašečství, o němž se dnes bohužel už jen tradují historky.8 Kniha Kultura a exploze shrnuje celoživotní teoretické a literárněhistorické bádání. Je založena na drobnohledné analytické perspektivě, která dokáže zaostřit na dynamický detail, jenž se stává klíčem k pochopení celků. To je umožněno širokými znalostmi kontextu, 6 7

8

9

Uspenskij, Boris. Poetika kompozice. Brno: Host, 2008, s. 29.

Vedle knihy Puškin (Praha: Lidové nakladatelství, 1987) existují ještě dva překlady ve slovenštině, již zmíněná Štruktúra umeleckého textu a Text a kultura (Bratislava: Archa, 1997).

Jedna z historek vypráví o Lotmanových přednáškách o ruské kultuře 17. a 18. století v estonské televizi na konci sovětské éry. Těžko si lze představit něco Estoncům v této době vzdálenějšího než ruskou kulturu, a přesto pravidelně velké množství diváků usedalo k televizi, aby si poslechlo svého Lotmana. Rodina Jurije Lotmana v Estonsku skutečně naprosto zakotvila. Syn Michail Lotman je profesorem na Tartuské univerzitě a společně s Peterem Toropem a Kalevim Kullem rozvíjejí sémiotiku tartusko-moskevské školy.

Lotman_blok_v01.indd 9

2.10.2013 15:24:11

v nichž se tento detail a jeho funkce sledují, a koncentrací na mechanismy komunikace. Lotman hledá dorozumění mezi čtenáři a autory, mezi texty a čtenáři, mezi texty a texty, mezi kulturami současnými a starými, mezi Západem a Východem.

A právě proto neustále hovoří o nedorozumění a nesrozumitelném, o zapomenutém a nerealizovaném. V roce 1992 v rozhovoru pro tehdy ještě studentský časopis Volné sdružení českých rusistů řekl: I nesrozumitelná řeč patří do dialogu. Když budu mluvit tak, abyste vůbec nic nepochopili, něco vám tím sděluji. Text obsahuje velké, neohraničené, nekonečné množství potenciálních možností interpretace, reakcí. Podle toho, jak jedna strana dynamicky mění svou řeč, své sdělení, svůj jazyk, druhá strana odpovídá. Může odpovědět (a je to častý případ) dynamikou nepochopení. Účastníci dialogu se mohou rozcházet, může dojít k nesprávnému pochopení, protože já se budu vždy snažit převést váš jazyk na soubor jazyků, jež jsou mi vlastní. Budu tvrdit: Ano, chápu, jde o jazyk „n“. Ale přitom půjde o docela jiný jazyk. Po celou dobu mezi námi probíhá, jako mezi Hamletem a Laertem, boj na kordy.

Nezapomeňte ale, že si kordy vyměnili! V průběhu boje si vyměňujeme pozice. A tak jazykové, znakové, jakékoliv obcování představuje dynamickou strukturu.9

10

Lotmanovy úvahy o textech a historii byly vždy úvahami o celé kultuře, o funkci sémiotického systému, o možnostech jeho vývoje a proměn. Kultura, nebo obecněji sémiotický systém, není izolovaný model, sémiotický prostor je konglomerát prvků, které se různorodým způsobem propojují. Kultura je modelována v mnoha určitých specifických kódech, je polylingvální, právě to umožňuje radostnou nesrozumitelnost a ambivalentnost, pluralitu možností pochopení, při silných vnitřních pravidlech. Podívejme se na ukázku z předložené knihy Kultura a exploze. Lotman se v kapitole „Text v textu“10 pokouší vysvětlit dynamiku mnohonásobného kódování textu v textu, ukázat, jak fungují hranice a k čemu jsou dobré, pokud je nebudeme brát jako jasná omezení svého vnímání a situování. Hranice, jak řekl v již citovaném rozhovoru, „je vždy mimořádně zajímavá“: „Text v textu“ je specifická rétorická konstrukce, v níž se rozdílná zakódovanost různých částí stává zjevným faktorem autorské výstavby a čtenářského vnímání textu. Přepojení z jednoho systému sémanticky 9

10

Lotman_blok_v01.indd 10

Přetištěno z „Text se mění zároveň s námi. Rozhovor s profesorem Jurijem Michajlovičem Lotmanem (Tartu)“, otázky kladli T. Glanc a L. Heczková. In Slovo a smysl 2, 2004, s. 270–282.

Stejný název měla i jeho sta vydaná česky ve sborníku tartuské filmové teorie Tartuská škola, Praha, 1995, je však odlišná.

2.10.2013 15:24:11

chápaného textu na systém druhý je v případě určité vnitřní strukturní hranice základem pro generování smyslu. Taková konstrukce především vyostřuje moment hry: z pozice jiného způsobu kódování nabývá text rysů zvýšené stylizace zdůrazňujících jeho hravost — dostává ironický, parodický, teatralizovaný atd. smysl. Zároveň se zdůrazňuje úloha hranic textu jak vnějších, které ho oddělují od ne-textu, tak i vnitřních, oddělujících úseky různého kódování. Aktuálnost hranic podtrhuje právě jejich pohyblivost, to, že při změně zaměření na ten či onen kód se mění i struktura hranic.

Nové významy vznikají z překračování hranic. „Hra s nepochopením, boj proti němu i samo nepochopení vytvářejí hodnotu informace.” Proto se Lotman ve své knize Kultura a exploze zabývá protiklady evoluce a revoluce, kontinuitami a diskontinuitami, uměleckými pokusy neustále nás vystavovat nedorozumění, průrvami v monolitech našeho „správně pochopeného” světa s tím, co nás obklopuje; proto v této knize sleduje opozice bláznů a hlupáků, z nichž jeden překračuje hranice, zmnožuje možnosti systému, a druhý je vlastně jen dodržuje, a tedy nijak nezvyšuje pro systém tak potřebnou dynamiku; odhaluje fungování vlastních jmen v textech, snech, koncích a počátcích a dalších momentech, kde se zmnožují významy systému.

Etika, která je vestavěna do této koncepce, může být utopická, ale je také úkolem přesahujícím hranice literární vědy a vědy obecněji. Pokud sledujeme sémiotiku, která podobně jako Lotmanova vyšla z Bachtinovy teorie různohlasí, můžeme podobný zvláštní patos pluralismu najít také u francouzské sémiotičky Julie Kristevové.

A myslím, že to je také vedle širokého pole teoretických inspirací11 důvod, proč je Lotmanovo myšlení stále aktuální. Kniha Kultura a exploze byla nedávno vydána v německém a anglickém překladu.12 V českém prostředí nalezneme lotmanovské inspirace v sémiotice Vladimíra Macury, měli bychom také zmínit českou filmovou teorii, práce muzikologa Iva Osolsobě, ale v poslední době v lotmanovském smyslu asi „nejbláznivější“ odpově na jeho impulzy se zrodila na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v úvahách Antona 11

12

11

Mohou to být nová studia médií a jejich technologií, kulturní studia, soudobé sémiotické teorie multimodalit a tzv. remediace. (Srov. např. Scollon, R. Mediated Discourse: The Nexus of Practice. London: Routledge, 2001; Kress, G. — Leeuwen, T. Multimodal Discourse: The Modes and media of Contemporary Communication. London: Routledge, 2001.)

Lotman, Jurij. Culture and Explosion. Berlin: Mouton de Gruyter, 2009; Kultur und Explosion. Frankfurt: Suhrkamp, 2010; polský překlad byl vydán již v roce 1999.

Lotman_blok_v01.indd 11

2.10.2013 15:24:11

Markoše, Karla Kleisnera, Anny Klikové a dalších, kteří rozpracovávají biosémiotické teorie, v nichž se propojují Lotmanovy úvahy o dynamice sémiotických systémů s moderním darwinismem a koncepcemi Umweltu.13 Překladatelka Wilma Clarková končí své vyznání Lotmanovu textu slovy syna Michaila Lotmana, která přednesl na První mezinárodní konferenci o sémiosféře v srpnu 2005 v Sao Paolo: „Pro mého otce existovaly dva druhy vědců: jedni, kdo se ptají, a druzí, kteří znají odpovědi. On patřil k těm prvním.“14 Jurij Lotman sám by možná jen ironicky pozvedl obočí.

13

14

Lotman_blok_v01.indd 12

Srov. např. Markoš, A. — Grygar, F. — Hajnal, L. — Kleisner, K. — Kratochvíl, Z. — Neubauer, Z. Life as its own designer. Springer, 2009. Srov. http:// www.biosemiotics.org Clark, Wilma. „Translator’s preface“. In Lotman, Jurij. Culture and Explosion, c. d., s. xvi.

2.10.2013 15:24:11

I / VYMEZENÍ PROBLÉMU

.......................................................................................................

K základním otázkám každého sémiotického systému patří za prvé jeho vztah k mimo-systému, ke světu, který leží za jeho hranicemi, a za druhé vztah statiky a dynamiky. Tuto otázku by bylo možné zformulovat také jinak: Jak se systém může rozvíjet, zůstávaje sám sebou? Obě tyto otázky patří k nejzákladnějším a zároveň i nejsložitějším. Vztah systému k realitě ležící mimo něj a jejich vzájemná neprostupnost se nejednou stávaly předmětem bádání už od dob Kantových. V našem případě berou na sebe podobu antinomie jazyka a světa, který zůstává za jeho hranicemi. Prostor ležící mimo jazyk a za jeho hranicemi se proměňuje v „obsah“ jedině jako součást dichotomie obsah — výraz. Mluvit o nevyjádřeném obsahu je nesmysl.1 Nejedná se tedy o vztah obsahu a výrazu, ale o konfrontaci světa jazyka a jeho obsahu i výrazu se světem ležícím mimo jazyk.

Ve skutečnosti se tato otázka kryje s druhým z našich problémů: přirozenou jazykovou dynamikou.

Vztah jazyka k mimojazykové realitě je jedním ze základních problémů. Plán obsahu v podobě, v jaké tento pojem zavedl F. de Saussure, představuje konvenční realitu. Jazyk si vytváří svůj svět.

1

13

To, co bylo řečeno, nevylučuje, že výraz může být znamenán jako významová nula a být přítomen svou nepřítomností. „A toliko mlčení jasně promlouvá.“ Jde o závěrečný verš básnického fragmentu V. A. Žukovského, který byl inspiračním zdrojem programní básně F. I. Ťutčeva „Silentium!“. Viz Žukovskij, V. A. Nevyrazimoje. Otryvok. In Russkije poety. Antologija v četyrech tomach, t. I. Moskva: Detskaja literatura, 1963, s. 276. [Pozn. M. Z.]

Lotman_blok_v01.indd 13

2.10.2013 15:24:11

14

Zároveň vzniká otázka, v jaké míře je svět vytvořený jazykem adekvátní světu existujícímu mimo jazyk a ležícímu za jeho hranicemi. To je starý problém noumenálního světa, který vytyčil už Kant.

V Kantově terminologii je rovina obsahu „oním sebevědomím, které tím, že vytváří představu Já myslím [kurzíva Kantova — J. L.], která musí moci všechny ostatní představy doprovázet a která je ve veškerém vědomí jedna a táž, nemůže být doprovázeno žádnou další představou“. Kant ji nazývá původní apercepcí. „Její jednotu,“ pokračuje Kant, „nazývám transcendentální jednotou sebevědomí, abych naznačil, že na jejím základě je možné apriorní poznání. Rozmanité představy, které jsou dány v nějakém určitém názoru, by totiž vůbec nebyly mými představami, kdyby všechny nepatřily k jednomu sebevědomí, tzn. jako mé představy (i když si jich třeba jako takových nejsem právě vědom) musí nutně odpovídat podmínce, za které jedině mohou náležet k sobě v jednom obecném sebevědomí, protože jinak by mně vůbec nenáležely.“2 Apriorně se tedy předpokládá, že existují dva stupně objektivity: objektivita světa náležejícího jazyku (a tedy objektivního z jeho hlediska) a objektivita světa ležícího za hranicemi jazyka.3 Jedna z ústředních otázek pak spočívá v tom, jak převést obsahový svět systému (jeho niterné reality) do reality, která leží mimo něj, za jeho hranicemi. Z toho pak vyplývají dvě speciální otázky: 1. Nutnost více než jednoho (minimálně dvou) jazyka pro vyjádření reality ležící za hranicemi systému; 2. Prostor reality nemůže být vyjádřen pouze jedním z těchto jazyků, nýbrž pouze v jejich souhrnu. Představa o jediném ideálním jazyce jako optimálním mechanismu pro vyjádření reality je iluzí. Minimální funkční strukturou jsou dva jazyky a neschopnost obsáhnout vnější svět bez vzájemné součinnosti. Sama tato neschopnost přitom není nedostatkem, ale podmínkou existence, protože právě ona diktuje nezbytnost něčeho jiného (jiné osobnosti, jiného jazyka, jiné kultury). Představu o optimálním modelu s jedním co nejdokonalejším jazykem nahrazuje jiná podoba struktury s minimálně dvěma různými jazyky, ve skutečnosti však s nekončícím soupisem různých jazyků, které se navzájem potřebují, nebo žádný z nich není sám o sobě schopen vyjádřit svět. Tyto jazyky se jednak kladou jeden na druhý, když různým způsobem odrážejí jedno a totéž, jednak rozprostírají „v jedné rovině“ a vytvářejí v ní vnitřní hranice. Jejich vzájemná nepřevoditelnost (anebo omezená 2 3

Lotman_blok_v01.indd 14

Kant, I. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikúmené, 2001, s. 108–109, přel. Jaromír Loužil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem.

Vědomě tu do jisté míry transformujeme ideu I. Kanta, když ztotožňujeme jeho „já“ se subjektem jazyka.

2.10.2013 15:24:11

převoditelnost) je zdrojem adekvátnosti mimojazykového objektu jeho odrazu ve světě jazyků. Mnohost jazyků je původní, prvotná, později však z této mnohosti vyrůstá potřeba jediného univerzálního jazyka (jediné konečné pravdy). Tato situace se stává druhotnou realitou, kterou vytváří kultura.

Vztah mezi mnohostí a jedinečností patří k základním, fundamentálním příznakům kultury. Logická a historická realita se tu rozcházejí: ta logická konstruuje podmíněný model jisté abstraktivity, zavádí jediný případ, který se má stát ideální reprodukcí ideální jednoty.

Například osvícenská filozofie k pochopení podstaty lidstva zavedla model Člověka. Reálný pohyb probíhal ovšem jinak. Za jisté podmíněné východisko je možné vzít stádní a/nebo geneticky zděděné chování, které nebylo ani individuální, ani kolektivní, protože tento rozdíl nebylo schopno rozlišit. To, co se nevešlo do tohoto obvyklého vzorce chování, znakově neexistovalo. K tomuto „normálnímu“ bezpříznakovému chování bylo v protikladu pouze chování nemocných, raněných, těch, kdo byli vychováváni jako „neexistující“. Například už Tolstoj ve Vojně a míru dokonale vystihl podstatu této archaické stádní psychologie, když v případě zajatých Rusů ustupujících s francouzskou armádou popsal, jak umírá Platon Karatajev. Pierre Bezuchov si přestává svého umírajícího přítele úplně všímat. Dokonce v okamžiku, kdy francouzský voják Platona Karatajeva zabíjí, Pierre vidí/nevidí — dochází u něj k oddělení psychologického a fyziologického vidění.

V další variantě chování je zajímavé sledovat, jak se netypové chování začleňuje do vědomí jako možná porucha — zrůdnost, zločin, hrdinství. V této etapě se vyčleňuje chování individuální (anomální) a kolektivní („normální“). A teprve v následující etapě bylo možné, aby se individuální chování stalo příkladem a normou pro chování obecné a obecné chování bodem, z něhož se hodnotí chování individuální. Tedy aby vznikl jednotný systém, v němž se obě možnosti realizují jako nedílné aspekty jediného celku.

Chování individuální a kolektivní tedy vzniká ve dvou kontrastech, které jsou navzájem nezbytné. Jim předchází nevědomí, a v důsledku toho sociální stav jako jakási „neexistence“ jednoho i druhého. Prvním stadiem přechodu z nevědomí je choroba, zranění či periodické fyziologické vzruchy (například jarního cyklu). V průběhu těchto procesů se vyčleňuje individualita a ta se posléze opět rozpouští v neindividualitě. Dané trvalé rozdíly v chování (pohlavní, věkové) se z fyziologických stávají psychologickými teprve se vznikem osobnosti, tedy když nastává svoboda výběru.

Tak postupně získávají psychologie a kultura prostor na úkor nevědomé fyziologie.

Lotman_blok_v01.indd 15

15

2.10.2013 15:24:11