Vítězslav Nezval: Básně III — ukázka

Vítězslav Nezval

NAKLADATELSTVÍ HOST

ČESKÁ KNIŽNICE

BÁSNĚ III

Prebal_Nezval_III_edicak.indd 1

11.4.2013 14:55:19

ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST

nezval_3 - sazba_v03.indd 1

19.12.2013 18:16:28

Vítězslav Nezval

nezval_3 - sazba_v03.indd 2

19.12.2013 18:16:28

BÁSNĚ III / 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida / Pět minut za městem / Kůň a tanečnice / Balady Manoně / Křídla / Nedokončená

BRNO 2013

nezval_3 - sazba_v03.indd 3

19.12.2013 18:16:28

Uspořádání, ediční příprava a komentář Milan Blahynka Vědecká redakce Jiří Holý

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR © Vítězslav Nezval — dědicové c/o DILIA, 1936 (52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida), 1940 (Pět minut za městem), 1962 (Kůň a tanečnice), 1945 (Balady Manoně), 1952 (Křídla) a 1960 (Nedokončená) Editor and commentary © Milan Blahynka, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-703-4

nezval_3 - sazba_v03.indd 4

19.12.2013 18:16:29

52 HOŘKÝCH BALAD VĚČNÉHO STUDENTA ROBERTA DAVIDA

nezval_3 - sazba_v03.indd 5

19.12.2013 18:16:29

nezval_3 - sazba_v03.indd 6

19.12.2013 18:16:29

nezval_3 - sazba_v03.indd 7

19.12.2013 18:16:29

Komentář

1 / ROZVRŽENÍ EDICE Třetím svazkem Básní se uzavírá publikace vybraných knih poezie Vítězslava Nezvala (1900—1958) v České knižnici, usilující o představení básnické tvorby mimořádně plodného autora v její pestrosti tematické, žánrové i slohové a také ve všech základních jejích proměnách a problémech. Zatímco v knihách vybraných do předešlých dvou svazků byly i autorovy veršované hry, malé básnické prózy a esejistické texty jako živá připomínka, že Nezval psal i prózu, divadelní hry, scénáře a do historie české literatury dvacátých a třicátých let zasahoval i svými studiemi, úvahami a glosami, poslední tvůrčí dvacetiletí Nezvalovo se vyznačuje i tím, že celky básní, prózy, dramatiky a esejistiky knižně vycházely odděleně. Komentář proto zaznamenává nejen bibliografické údaje o knihách i jednotlivých básních, nejzávažnější varianty textu v rukopisech, novinách, časopisech i v jiných textových pramenech a souvislosti veršů s poměry v české společnosti a kultuře, ale i souběžně vydávané knihy prózy, her a studií, monografie o výtvarnících a vzpomínkově laděné kapitoly o lidech, se kterými Nezval téměř čtyřicet let spoluutvářel českou moderní kulturu.

Básně I a II (Host, Brno 2011 a 2012) zpřístupnily dnešním čtenářům Nezvalovu tvorbu z let 1922—1937, tj. z doby těsně před poetismem, za poetismu a jeho doznívání a pak za surrealismu, pro jehož prosazení, zdomácnění a rozvoj v české literatuře a umění vykonal právě Nezval práci průkopnickou. Přinesly první komentovanou edici 451

nezval_3 - sazba_v03.indd 451

19.12.2013 18:16:42

knih Most, Pantomima, Rozdělená (roku 1926 rozčtvrcena na Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Diabolo a Blížence), Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času (ten se stal součástí Básní noci až později), Pět prstů (v Básních I) a knih Žena v množném čísle, Praha s prsty deště a Absolutní hrobař (v Básních II).

Básně III přinášejí z nesurrealistické poezie, kterou Nezval začal znovu psát už během svých let surrealistických, 52 hořkých balad, první — a souhlasně považovanou za nejzdařilejší — knihu ze tří, publikovaných anonymně jako verše věčného studenta Roberta Davida; pak z poezie po rozchodu básníkově se surrealisty knihu Pět minut za městem, z dalších veršů psaných za Protektorátu Balady Manoně a sbírku Kůň a tanečnice; konečně z Nezvalova posledního tvůrčího období knihy básní Křídla a Nedokončená. Balady Manoně vznikly v čase vřelého diváckého i kritického přijetí Manon Lescaut, Nezvalovy dramatizace galantního románu abbé Prévosta z osmnáctého věku; k villonským baladám z této hry básník připsal další, ale chystané bibliofilské vydání v roce 1941 stejně jako další reedice Manon a Loretky už nebyly povoleny a knížka vyšla až roku 1945. Sbírka Kůň a tanečnice, napsaná k obrazům Františka Tichého, byla už roku 1944 připravena k vydání, nemohla však tehdy vyjít, a protože nevyšla jako celek až do konce básníkova života, zařazujeme ji do naší edice podle roku zmařeného vydání před Balady Manoně. Část básní z ní Nezval vtělil do sbírky Veliký orloj (1949) a jako samostatná kniha vyšla až posmrtně.

V předešlých svazcích ponechala edice Nezvalovy tvorby v České knižnici stranou delší lyrickoepické skladby (Dobrodružství noci a vějíře, Snídaně v trávě a Jan ve smutku), knižně vydané samostatně a téměř bezvýhradně považované za méně významné. Ze stejných důvodů není do Básní III zařazena ani žádná ze tří knižně publikovaných skladeb z přelomu 40. a 50. let (Stalin, Zpěv míru a Z domoviny), i když také z nich, jak nedávno konstatoval z pohledu postmoderny (v časopise Host 2012, č. 7) Jiří Kratochvil, lze citovat verše, v nichž jejich autora bezpečně poznáme. Bezmála všechny Nezvalovy básnické knihy — i z let před rokem 1945 (paradoxně s výjimkou básní, které byly nebo měly být publikovány za Protektorátu) — tvořily jak básně oslovující každého nezaujatého čtenáře aspoň s elementárním smyslem pro poezii, tak verše, jimiž Nezval manifestoval své politické krédo, a veršované zdravice; těmi manifesty, proklamacemi a pozdravy nalézal souhlas jen u těch svých současníků a pozdějších čtenářů, kteří smýšleli a cítili stejně jako on. O velkém množství obecně 452

nezval_3 - sazba_v03.indd 452

19.12.2013 18:16:42

působivých veršů z Nezvalových knih po roce 1945 nejlépe svědčí slova na jejich obranu v esejistice Jiřího Kuběny; ten u Nezvala také této doby nalézal dokonce i podněty k vlastní tvorbě, jak dokládá například jeho rozměrná báseň Síť, jež koresponduje s Nezvalovou krátkou básní Až se ti zasteskne ze sbírky Křídla.

Ze čtvera převážně lyrických sbírek po roce 1945 Česká knižnice předkládá čtenářům Křídla, jejíž součástí je i Balada o smrti matky, té Matky Naděje ze stejnojmenné básnické knihy z roku 1938, která se do Básní III prostě „nevešla“, a Nedokončenou. V ní dvě znělky i verše básníkova okouzlení francouzským jihem navazují na rozsáhlejší Chrpy a města (na 12 sonetů Robertu Nezvalovi a na oddíl Moře) a cyklus Černé moře evokuje a snad i lehce koriguje básníkův pohled na Sovětský svaz, k němuž básník vzhlížel už ve svém Podivuhodném kouzelníkovi a ve svém Vyzvání na cestu v Milencích z kiosku a jemuž věnoval ve Velikém orloji oddíl Vzduchoplavba a tam i potom ve sbírce Chrpy a města vzdával hold dalšími básněmi. V Křídlech a v Nedokončené pozorný čtenář najde Nezvala jeho posledního tvůrčího období ve všech hlavních motivech, přáních, úzkostech, iluzích i jasnozřivých postřezích, zkrátka v celé jeho složitosti i rozpornosti, nad kterou si nelze nevybavit výrok Vladimíra Holana z Lemurie: Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.

2 / POSLEDNÍ TŘI ETAPY Etapy básnické práce Vítězslava Nezvala lze až do roku 1937 poměrně snadno rozpoznat podle „způsobu“ této práce, pro který byl v jednotlivých etapách básník (řečeno slovy jeho Papouška na motocyklu) zaujat jako pro svůj způsob dominantní. Dvě nejvýraznější fáze — poetistická a surrealistická — byly už ve své době definovány (na tom se esejisticky vydatně podílel sám básník) a pojmenovány. V posledních více než dvaceti letech svého života Nezval naopak o členění své práce na etapy už nerozhodoval sám (především z vnitřní potřeby po svém reagovat na proměny světa a umění), ale přechod do jiné etapy si až brutálně drsně vynucovaly události a poměry vnější, tvrdě zasahující i do sféry umění a poezie. Už tím se poslední tři etapy básnické práce Nezvalovy liší od jejích prvních tří etap (předpoetistické, poetistické a postpoetistické), tj. od začátku tvorby, jíž ovšem předcházely juvenilie. Poslední tři období Nezvalovy tvorby se odlišovala navzájem už co do podmínek. Až do začátku okupace v březnu 1939 hrozily jen cenzurní zásahy a po Mnichovu bylo zastaveno vydávání některých 453

nezval_3 - sazba_v03.indd 453

19.12.2013 18:16:42

periodik, ve kterých mohl Nezval publikovat. V druhém období k nim přistoupila navíc i hrozba zákazu publikace a osobní perzekuce; k zákazu došlo už roku 1941, k zatčení (ne však motivovanému dílem) až v létě 1944. Ve třetím poválečném období, dále členitelném na tři úseky, odvíjely se podmínky pro tvůrčí práci podle toho, nakolik se Nezval identifikoval s dobovým pojetím komunismu a s jeho politickou realizací v Československu.

Od konce roku 1936, tedy ještě za jeho surrealistického období, nebyl už Nezval ztotožnitelný jen s jedním svým způsobem poezie a po jeho rozchodu se surrealisty se už žádná z dalších etap jeho tvorby nedá vymezit a pojmenovat podle jednoho převládajícího básnického směru. Ani za poetismu a vzplanutí pro surrealismus Nezval nebyl s to být jednomu „způsobu“ své tvorby oddaný beze zbytku. Jak dokládá často citovaný neodeslaný a ani nedokončený dopis z roku 1925 Mahenovi, už mezi prvním a druhým vrcholem poetismu — směru, který s Teigem inicioval, pojmenoval, proklamoval a jehož nejvýznačnějším představitelem byl — povzdechl si Nezval, jak je smutné pro literární předsudek příslušnosti k nějakému směru nechávat ležet ladem tisíce krásných věcí, které se nepasují do metody či módy, a položil si otázku, proč by nemohl napsat jednou divoké, nelogické drama, podruhé úplný realismus, potřetí romantický příběh, počtvrté povídku bez děje, popáté psychologickou věc (…), tedy bez ohledu na poetiku „svého“ poetismu.

A proč ne tohle všecko třeba v jednom jediném díle, nebo v mnoha dílech, podle toho, jak mi zrovna bude? Takto si už předem preventivně zformuloval možnou odpověď na námitky a výtky, jichž se mu dostávalo zejména od druhů v českém surrealistickém hnutí, když si v rozporu s jeho zásadami dovolil třeba psát klasické verše o T. G. Masarykovi, ale později i od tzv. mladé kritiky, která u něho od konce druhé světové války naopak shledávala nežádoucí stopy nepřekonaného poetismu a surrealismu; zároveň a pak až do konce života byl v nemilosti i u těch ctitelů své poezie, kteří s jeho politicky exponovanými, zejména příležitostnými verši paušálně zavrhovali celé jeho poslední třináctiletí a tu a tam doposud je označují za úpadek a zradu jeho lepší minulosti.

Svůj dopis z hloubi dvacátých let, který vlastně anticipuje základní princip poetiky postmoderny, Nezval nedopsal a se svou odvahou tvořit podle toho, jak mu zrovna bude, odvolávaje se na absolutní tvůrčí svobodu, nesvěřil se ani svému Mahenovi, jemuž důvěřoval jako nikomu jinému. Odhadoval správně, že v tom nenajde ani u něho pochopení? Tušil už tehdy, jak uplatněním tohoto kréda v podobě anonymní knihy hořkých balad přímo pobouří Mahena, básníka Balad, 454

nezval_3 - sazba_v03.indd 454

19.12.2013 18:16:42

prvních villonských českých balad ve dvacátém století, a vyslouží si jeho striktní odmítnutí?

První postsurrealistická etapa Nezvalovy poezie začíná v přísném utajení na podzim 1936 právě 52 hořkými baladami věčného studenta Roberta Davida, už v čase básníkovy zdánlivě naprosté oddanosti surrealismu. Během toho roku Nezval vydává pod vlastním jménem pět knih veršů a prózy o celkovém počtu 1081 stran: dvě knihy surrealistické poezie Žena v množném čísle a Praha s prsty deště, surrealismu věrný román Řetěz štěstí, esejistickou knihu velikého okouzlení hlavně surrealistickou Paříží roku 1935 Ulice Gît-le-coeur a ve znamení surrealismu napsanou knihu pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert. Nabízí se výklad, že k rozhodnutí pro anonymní publikaci pod fiktivní identitou věčného studenta přinejmenším přispěla snaha najít způsob, jak se básník ještě mohl uplatnit na trhu jeho knihami až přeplněným; vždyť právě z obavy, aby na jeho novou knihu čtenáři ještě měli po zakoupení reedice atraktivní Pantomimy, nakladatelství přesunulo vydání Ženy v množném čísle do roku 1936 z roku předešlého, kdy vyšla nejen pozměněná Pantomima, ale i Neviditelná Moskva.

Podstatnější důvod pro zrození Roberta Davida, který se s rozhodnutím dále nepřesycovat trh jménem Nezval nevylučuje, ale naopak pojí, objasnil ve svých memoárech Knihy a osudy (Kolín nad Rýnem 1972, Praha 1991) Julius Firt. S touto vedoucí osobností nakladatelství Fr. Borový se Nezval ještě před příklonem k surrealismu spřátelil. Našel v něm nakladatele obdivujícího jeho poezii, který mu až do roku 1939 zajišťoval mimořádně dobré a spolehlivé vydavatelské zázemí a jemuž se neváhal svěřovat i v době, kdy zahořel pro surrealismus a stál v čele Skupiny surrealistů v ČSR, na jejímž založení na jaře 1934 měl lví podíl, a zdánlivě byl surrealismem zcela absorbován. Přátelství bylo oboustranně upřímné a pevné. I po válce, která je rozloučila a politicky rozdělila, Firt, postupně poslanec strany národních socialistů a parlamentní zpravodaj o rozpočtu, po roce 1948 mj. dlouholetý ředitel československého vysílání Svobodné Evropy, v Knihách a osudech na Nezvala vzpomínal rád a s porozuměním, přestože mu Nezval vyčetl útoky jeho parlamentních kolegů na Václava Kopeckého a na začátku roku 1948 se vyhnul náhodnému setkání s ním. Tak jsme se vlastně beze slova „rozloučili“ (Fi, 244). Ani Nezval vůči Firtovi nezahořkl. Ačkoli se sice jednou po roce 1945 na svého Julka rozzlobil, nenapsal však nikdy o svém příteli z třicátých let špatné slovo (jiné by mu neotiskli) a k Firtovým padesátinám (17. listopadu 1947) načrtl tři pozdravné sloky, v nichž jméno Villon evokuje, co přítel pro něho 455

nezval_3 - sazba_v03.indd 455

19.12.2013 18:16:42

znamenal a co udělal zvláště pro knihu 52 hořkých balad: Když vydával jsi u Borových / básničky v pestrých obálkách / zelených žlutých oranžových / nemluvili jsme o válkách // Pryč s Němci s Hitlerem i s Kantem / málem nás všecky pozřeli / ty ses stal českým exulantem / mě nakonec i zavřeli // Jak François Villon v testamentě / odkazuji ti dalších třicet let / abys moh rozebírat v parlamentě / rok co rok státní rozpočet. Veršovaná zdravice ovšem tiskem nevyšla (komunistický tisk by ji neuveřejnil a do jiného Nezval tehdy nepsal), ale zřejmě ji Juliu Firtovi ani neposlal (byla nalezena až v básníkově pozůstalosti; nyní v Díle VN sv. 37, Pozůstalé básně, 1990, 377). Julius Firt by ji jistě připomněl už v souvislosti s parlamentními útoky na Kopeckého, které Nezvala rozlítily, a v Knihách a osudech by při vzpomínce na hovory, v nichž mu Nezval už někdy v roce 1937 předpověděl jeho válečný i další osud (Fi, 240—241), jistě korigoval Nezvalův verš nemluvili jsme o válkách. Hovořívali ovšem o Praze, o poezii i o sobě. Firt vzpomíná, jak právě jemu, nepochybně roku 1936, Nezval prozradil, co ho už delší dobu trápí: Jednou jsem ho vzal do kavárny a chtěl vyzpovídat, co se s ním děje. Zdálo se mi, že zachází ve svých projevech trochu daleko, a měl jsem podezření, že je snad za tím nějaký vážný rodinný problém. / Nic takového. Sláva mně vyklopil své srdce a objasnil, jak trpí pod diktátem surrealismu. Cítil se svázán, směstnán do dogmatických formulek a zákonů, upoután na Záhořovo lože. Jeho vybuchující poezie se bránila úzkým, vymezeným břehům (…). Firt dále uvádí, co mu doporučil říci Nezvalovi na jeho trápení Jaroslav Stránský: Tak mu poraďte, ať píše ty rýmovačky do šuplíku. Aspoň si tak uleví! A ředitel koncernu, jemuž patřily i Lidové noviny, nelenil: To jsem tedy Nezvalovi poradil, třebaže ne doslova. Nemluvil jsem o šuplíku, věděl jsem, že to by mu nepomohlo, na to nebyl, ale požádal jsem ho, aby mi každou takovou básničku přinesl, a já ji pak nechám pod cizím jménem, které si vybere, uveřejnit pod čarou v Lidovkách. Samozřejmě jsem se zavázal, že se nikdo nikdy nedoví, kdo je skutečným autorem, pokud se on sám ke svým veršům nepřihlásí. / Nezval byl nadšen, začal mne objímat a pochopitelně jsme naši úmluvu řádně zapili. Nesměl by to být ovšem on, aby mi, sotva uplynul měsíc, nepřinesl ne jednu básničku, ale hned celý rukopis. Po dlouhém půstu, vynuceném sektářstvím surrealismu, mohl konečně zase pocítit obžerství svých bohatých rýmů, mohl rozpoutat celou ekvilibristiku své poezie a své básnické řeči. Sbírka, kterou mně předložil, nesla název 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. K Firtovu objasnění, jehož význam sotva lze zpochybnit, lze jen dodat, že se Nezval rozhodl pro tento způsob, jak dát průchod své 456

nezval_3 - sazba_v03.indd 456

19.12.2013 18:16:43

bytostné méličnosti, už i proto, že to byla vlastně hra na schovávanou, jež se mu připomněla pět let předtím, když ho František Götz přiměl, aby adaptoval pro Stavovské divadlo Calderónovu Schovávanou na schodech. Vypočítané motivy (nezahlcovat pod vlastním jménem trh, uvolnit se ze surrealistického korzetu, těšit se z dětské i milostné hry na schovávanou) samy však sotva stačí k vysvětlení početí Roberta Davida. Nelze pominout Nezvalův názor na situaci v soudobé české poezii. Ve svém zaujetí pro svůj způsob, vlastně své způsoby poezie byl Nezval skeptický k jiným „způsobům“. Napsal-li v Třetím manifestu poetismu (1930, tiskem až v Díle VN 25, 1967), že poetisté českou poezii přistihli (…) v době jejího krajního vysílení, ani v čase svého zaujetí pro surrealismus neviděl v žádném jiném soudobém proudu ani osobnosti spojence pro to, co v Ženě v množném čísle nazval bojem za vidoucího člověka. A protože nebyl tak naivní, aby nevěděl, že surrealistická poezie je sotva s to si najít širší čtenářskou obec, a protože od mládí toužil dobírat se i zpěvu, který (jak zní verš z pozdějšího Velikého orloje) je adresován všem, rozhodl se stvořit si takového spojence sám, jako byla stvořena Eva z žebra Adamova: oslovit čtenáře — surrealistickými verši (zatím?) neoslovitelné — jiným způsobem, pro který v sobě cítil dispozice a měl náklonnost: rozhodl se rozdvojit, aby mohl vést boj za vidoucího člověka na dvou frontách. A tak vedle básníka surrealisty, který si občas porozumí s lidmi z blázince a sám zdá se být čirým bláznem (řečeno slovy Boje za vidoucího člověka z Ženy v množném čísle), pokusil se vžít do situace člověka vzdělaného, bez vlastní viny vyvrženého za okraj dobré společnosti, odsouzeného toulat se, hladovět a o dobrém životě jen snít a básnit. Po ženě v čísle množném se tak objevil básník v čísle aspoň dvojném. Kniha i díky vynikající vydavatelské strategii (vydalo ji prestižní nakladatelství jako dílo anonymně mu zaslané, vydání předcházela mj. celostránková ukázka z chystané knihy v respektovaných Lidových novinách) vzbudila velký čtenářský zájem. Navíc rozdvojila čtenářskou obec i kritiku v názoru na svou hodnotu. Nezvalovi záleželo na Robertu Davidovi natolik, že riskoval svou pozici v surrealistickém hnutí, která by byla v případě prozrazení jeho autorství v sázce, a obětoval i přátelství s Jiřím Mahenem, když pochopil, že se tomuto jeho jedinému učiteli ve věcech básnictví a koneckonců i v žánru villonské balady knížka ani trochu nelíbí; ke svému autorství se mu nepřiznal a nezaváhal ho navíc ranit a popudit, když mu na přímý dotaz odpověděl, že ty balady jsou, mimo jiné, přisuzovány i Tobě. Na mimořádném čtenářském ohlasu 52 hořkých balad měla ovšem velký podíl záhada 457

nezval_3 - sazba_v03.indd 457

19.12.2013 18:16:43

autorství. Čtenáři poezie, mezi nimi i někteří básníci, pokoušeli se uhodnout identitu autora; toto pátrání dále posloužilo k udržování a stupňování zájmu o knihu. Do Lidových novin ze 14. března 1937 nakreslil Antonín Pelc čtyři osobnosti, o jejichž autorství se mimo jiných spekulovalo, pod názvem Kdo je Robert David aneb Osudy jedné knížky, a to s textem: Tak mnohý pražský intelektuál se proměnil v detektiva, aby zjistil, není-li Robert David Vítězslav Nezval nebo Voskovec, nebo snad Jindřich Hořejší, možná i Jaroslav Seifert. Teprve když všechno pátrání selhalo, šel a přečetl si tu záhadnou knížku. Bezděčnou reklamu 52 hořkým baladám obstarávaly i četné parodie: Balada o honění Davida, podepsaná Franta Vylon, v Literárních novinách z 16. ledna 1937; Balada padesátá třetí, adresovaná Karlu Čapkovi, a Balada padesátá čtvrtá, laděná poněkud jízlivě, zařazené do poslední části článku Jaroslava Přibíka v Českém slově z 29. ledna 1936; Cassiova Balada o pánu, o němž se neví, co je zač, České slovo z 31. ledna 1937; Balada padesátá třetí, která spadla Robertu Davidovi pod stůl a byla nalezena Milošem Hlávkou, Verše na zeď, Básníkův rok 1936—1937; Hořká balada pro Roberta Davida, Polední list z 25. dubna 1937, dva dny nato tamtéž: měla býti označena iniciálami A. D. z Brna, které byly vynechány omylem. Právě tento A. D., tj. Antonín Dokoupil, někdejší profesor Jiřího Wolkera na prostějovském gymnáziu, také překladatel, vydal anonymně knižně v Brně 10 satir Roberta Davida (1937), v nichž se podle Moravské orlice z 22. prosince 1937 52 hořkým baladám pošklebuje způsobem skutečně vtipným a i literárně pozoruhodným. Roberta Davida se opakovaně pokoušel zesměšnit literární měsíčník Tank. Naopak Jiří Taufer, který v Tvorbě nazval 52 hořkých balad knihou hluboce lidskou, inspirován právě jimi napsal do Indexu 1937 pod šifrou -jita- ironickou Baladu věčného génia Ferdinanda Peroutky.

V pátrání po původci 52 hořkých balad a stálém připomínání soudobé vypočítavé módy literárních pseudonymů nebylo místa pro pozornost k otázce žánru. Už „divadlo o prokletém básníkovi v patnácti obrazech“, hra V+W Balada z hadrů, která měla premiéru v dočasně Spoutaném divadle 28. listopadu 1935, napověděla sbližování dvou rozdílných samostatných žánrů poezie: francouzské (villonské) balady o třech pravidelných strofách a poslání na jedné straně a na druhé straně lyrickoepické básně osudově nebo sociálně tragické, tedy balady, jakou u nás psali Erben, Neruda, Bezruč a Wolker. Přitom obojí balady došly v české literatuře meziválečného dvacetiletí autorské i čtenářské obliby. Francouzská balada zazářila roku 1927 díky 458

nezval_3 - sazba_v03.indd 458

19.12.2013 18:16:43

výboru Villon, sestavenému a přeloženému pro první svazek Škeříkovy edice Prokletí básníci Otokarem Fischerem. Úvodem ke své Baladě z hadrů V+W napsali, že Villona ve hře citují z krásných překladů Otokara Fischera. Nezval už roku 1928 napsal do Kmene na první vydání Fischerova Villona obdivnou recenzi, v níž ocenil zvláště Villonovo polární vidění, které dělá z něho typicky moderního básníka, neiluzionistu. Též osudová balada, jejíž nové možnosti prokázal svými Baladami (1925) Jaroslav Durych, nabyla především ve své sociální variantě v době velké hospodářské krize nové přitažlivosti, jistě i díky baladám Wolkerovým, a to kupodivu nikoli v poezii, ale v próze, kde našla své mistry ve Vančurovi (Marketa Lazarová), v obou Čapcích (Josefův Stín kapradiny, Karlův Hordubal), v Ivanu Olbrachtovi (Nikola Šuhaj loupežník i Golet v údolí), v Karlu Novém (Chceme žít) a zdaleka ne naposled v Marii Majerové (Havířská balada). Prolnutí balady sociální a francouzské našlo svého básníka právě v autorovi 52 balad, který uvažoval i o epitetu proletářských, ale patrně veden svou celoživotní nechutí k proletářské poezii je nahradil přívlastkem hořkých, a toto prolnutí bylo jen dočasné. Už třetí anonymní kniha s Robertem Davidem přinesla i balady zcela prosté sociálního motivu a hra Manon Lescaut je postavena celá na villonské baladě ve službě milostného vyznání. A když Nezval napíše na začátku padesátých let jako oddíl sbírky Křídla cyklus České balady, nejsou to už balady villonské. Stejně jako žánr, který si Nezval 52 hořkými baladami objevil (před nimi nenapsal žádnou villonskou baladu), i svého virtuálního dvojníka Roberta Davida si oblíbil tak natrvalo, že se za něho schoval ještě dvakrát: v milostných 100 sonetech zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (1937) a v 70 básních na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida (1938). Jimi se Nezval rozloučil také s první z trojice etap závěru své básnické práce. Jak drahý byl Nezvalovi Robert David přes všechno pohrdání, jehož se mu dostalo od některých osobností, které miloval (od Mahena i Šaldy a za 100 sonetů i od svého kamaráda Julia Fučíka), naznačuje, že dal svému synu v padesátých letech jméno Robert a v jednom ze sonetů, které pro něho napsal a zařadil do Chrp a měst (1955), svého věčného studenta připomíná a přímo jmenuje: Tvůj otec přečkal starý strašný svět. / Neohlížej se nikdy po něm zpět. / Zkameněl bys jak tulák Robert David!

Celá první Nezvalova postsurrealistická etapa, tajně započatá už za surrealistických let, uzavírá se ve znamení loučení. Po Absolutním hrobaři (1937), jehož prezentoval jako začátek druhé věty celé své tvorby v Předmluvě k dosavadnímu dílu (v reedici své prvotiny 459

nezval_3 - sazba_v03.indd 459

19.12.2013 18:16:43

Most, 1937), rozloučil se Nezval se surrealistickým hnutím monografií Štyrský a Toyen a poslední knihou procházek po milovaných městech Pražský chodec, vydanou stejně jako 70 básní z podsvětí na sklonku roku 1938. Na samém konci toho roku se Nezval rozloučil s průvodcem mladých básníků verši Karlu Čapkovi (Lidové noviny 28. prosince 1938). A s první republikou se básník začal loučit vlastně už Třemi smutečními básněmi (za TGM) ve zvláštním nečíslovaném vydání Lidových novin ze 14. září 1937 a v loučení pokračoval Historickým obrazem, napsaným kupodivu patrně až za Protektorátu, po zveřejnění sbírek a sborníků české poezie podzimu 1938, vydaných nebo aspoň k vydání připravených ještě za druhé republiky. Historický obraz vyšel až na konci roku 1939 jako bibliofile u F. J. Müllera, u něhož podle zprávy v Právu lidu z 16. září 1938 měl vyjít sborník ke 20. výročí ČSR pod názvem Praha v nebezpečí s verši Halasovými, Horovými, Nezvalovými, Novomeského a Seifertovými; ten byl vydán jako soukromý tisk k Novému roku 1939 s názvem Praze 1939 a už bez veršů Novomeského. V období rychle se stupňujícího ohrožení republiky po Masarykově smrti se Nezval po ostrém konfliktu rozešel se surrealisty, kteří mu vyčítali obhajobu stalinismu a básně o Masarykovi, a na jeho básnickou práci už předtím dolehlo i těžké onemocnění jeho matky, z úzkosti o jejíž život vzešla v rekordním čase sedmi dní na konci ledna 1938 básnická kniha Matka Naděje, už na jaře 1938 vydaná, v níž se střídají klasické sloky s verši plnými surrealistické obraznosti. Čas přechodu od surrealismu ke klasicizující poezii byl též časem posledních veršů básníkova stínu, Roberta Davida, překladů a prací pro rozhlas. V lednu 1938 se vysílala Veselohra s dvojníkem, Nezvalova adaptace Calderónovy hry, v únoru pásmo Básníkův kabaret, rovněž v únoru Nezval přebásňoval Rypkův překlad Nizámího Příběhu panice, v březnu byl vydán překlad imaginativní prózy Dory Gabe Dávno. Na jaře Nezval napsal a přednášel o svém pojetí práv a povinností avantgardních básníků revolučního světového názoru a o poezii ve světě, na prahu léta se zúčastnil pražského sjezdu PEN klubů a v červenci 1938 na pařížském sjezdu spisovatelů na obranu kultury ubezpečoval kongres o naší vřelé lásce k národu Goethovu, Beethovenovu, Heinovu, a jakoby na důkaz upřímnosti svého projevu v září 1938 překládal verše Heinricha Heina (pod názvem Kniha písní knižně až 1950), v nacistickém Německu pálené. Roku 1938 vyšel i první cizojazyčný knižní výbor z Nezvalova díla, paradoxně německý, Gedichte v překladu Otto Eisnera a Hanse Schönhofa (Verlag Julius Kittls Nachfolger, Leipzig — Mährisch-Ostrau; patrně lipské 460

nezval_3 - sazba_v03.indd 460

19.12.2013 18:16:43

nakladatelství v moravskoostravském exilu). Za zamyšlení stojí překvapující poznatek, že do české poezie trpkého rozčarování z mnichovské dohody, publikované napřed časopisecky a shrnuté nejprve do soukromého tisku Český podzim 1938, pak v rozsáhlejší knížku Československý podzim (vyšla v únoru 1939) a do objemného sborníku po 15. březnu už nevydatelného (vyšel až v říjnu 1945 pod názvem K poctě zbraň praporu!) Nezval nepřispěl ani jediným novým veršem.

Do Československého podzimu zredigovaného S. K. Neumannem a F. Jungmannem se stejně jako do bibliofilie Praze 1939 dostal jen básní Až budeš Praho v nebezpečí, knižně poprvé tištěnou už v prosinci 1936 jako původně závěrečná báseň Prahy s prsty deště, tedy téměř dva roky před Mnichovem. Domnělé „mlčení“ básníka během podzimu pro národ z nejtěžších sotva lze vysvětlit tím, že Nezval nesdílel obecné rozčarování z velkých demokracií a že po zkušenosti s jejich neutralitou za občanské války ve Španělsku zřejmě od nich příliš neočekával, ani snad jen jeho přesvědčením, že svou odpověď hrůze doby vyjádřil už prozíravě předem básní Až budeš Praho v nebezpečí i Pražským chodcem, dopsaným v létě 1938 a za osudného podzimu nejen poprvé vytištěným, ale vzápětí i upravovaným do podoby méně zranitelné stále nepříjemnější cenzurou druhé republiky. Když Lidové noviny 27. listopadu 1938 oznamovaly, že nová kniha Nezvalova vychází v těchto dnech a v příloze téhož čísla 598 věnovaly celou stránku úryvku z Pražského chodce, bylo to už znění během podzimu přepracované. V něm Nezval nahradil slova, věty, odstavce a celé strany jinými jistě především proto, aby minimalizoval riziko cenzurního zmrzačení knihy nebo jejího úplného zákazu, ale také z vnitřní potřeby zkorigovat původní text, psaný ještě v živém roztrpčení z konfliktu se surrealisty. Nové vydání bylo na konci listopadu už připraveno a možná i vytištěno, neboť zmíněný úryvek není vzat z původního prvního vydání, dostupného v Národní knihovně ČR i jinde, též v soukromých knihovnách, ale z vydání fakticky druhého, jako druhé a změněné neoznačeného a jako vydání původní stejně datovaného V Praze roku 1938. Pro toto druhé a pozměněné vydání nahradil Nezval už na podzim 1938 osm stran prvního vydání extatickou prozaickou apostrofou Vltavy, kterou zarámoval přetiskem básní Tesknice (ze Hry v kostky, 1928/1929) a U alchymistů (ze Zpátečního lístku, 1933; oba přetisky jsou bez názvu básní). Obojí vydání z roku 1938 končí básníkovou autostylizací v člověka, jemuž se stalo osudem nalézat se a bloudit, nalézat se tím, že bloudí. Sotva si lze představit jasnozřivější vyznání na prahu posledních dvaceti let básníkova života a psaní.

461

nezval_3 - sazba_v03.indd 461

19.12.2013 18:16:43