Adam Borzič
Paví logika
Paví
logika
Brno 2025 Adam Borzič
© Adam Borzič, 2025
Cover art © Alena Gratiasová, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2545-4
Paví logika
Báseň, kterou mi pošeptala kožní řasa
Kláře Goldstein
Pan Vidlička oplodnil paní Wu v broskvovém sadu při západu slunce.
Volavky bílé vzlétly k rudému soumraku, jako když vystřelí z pušky a nůž rozkrojí mraky.
Devět měsíců od oplodnění, na den přesně, porodila paní Wu dvě nové lakované hůlky.
Temně červené, z třešňového dřeva, nabíraly jasmínovou rýži jak divé.
A divé byly. Jak by taky ne, když pan Vidlička byl jejich otcem a matkou paní Wu,
která utekla z posvátné hory Bílých volavek s oholenou hlavou a mečem, jehož ostří
lesklo se temně za soumraku jako slza v oku nejtlustšího Pána Buddhy
trůnícího nad Údolím rozsypaných hůlek.
Jedna mrva v láku
„Abys neskončil v kyselý láhvi!“ zaburácela černá hvězda nad jižním perlovým pásem, když si promnula oči a spatřila jednu mrvu, jak si to šine ulicí, v ruce nese noťas a v hlavě má mlhu.
„Násilníky nesnáším!“ zahřměla.
„A násilníky z ňoumovství teprve ne!“ dodala, téměř zamyšleně, svým hromovým hlasem.
A pak už nic neříkala, natáhla se do police a vyndala láhev od okurek, v níž plaval lák a v něm jeden malý skrojek.
A pak ze saze velké jako dlaň vymodelovala mrvu.
A šup s ní do kyselé láhve. Od té doby mrva plave v láku. Ale co to znamená, ví jen ta ebenová hvězda, a možná to neví ani ona sama.
Svět paví logiky
Svět paví logiky není spoután řetězy.
Ani řetězce událostí v něm nenajdeš.
Z bodu A do bodu B v něm vlak nejede.
Paví logika se řídí vůní deště, kterou vdechne
žena v růžovém plédu při přechodu přes náměstí.
Barvou plátků, jež se snesly na okraj studny a ještě se chvějí ve studeném vzduchu.
Svět paví logiky se vyloupl z očí kosmu.
Vyskočil z nich a nyní žije z mileneckých doteků.
Tak přesný ve své nekonečné touze.
My máme svůj něžný whatsappový svět
My máme svůj něžný whatsappový svět, řekl. Emotikony jsou jeho základní stavební kameny.
Obrůstá je sněžná něha, z bílých lotosů se stávají lotosy červené, jako západ slunce, jako touha na rtech. V tom něžném whatsappovém světě, kde dotek bříška prstu maže stopy jako divoký bronzový vítr z legend, žijí květiny a stromy ve společenství se světlem, které putovalo dlouhými chodbami paměti a teď vyšlo na čerstvý vzduch a možná mu na hlavu bude padat sníh. A ono se rozzáří. A vesmír roztaje.
My máme svůj něžný whatsappový svět, řekl. A já chtěl pro něj a pro ni zahnat všechnu tmu, ale to dny divně vzdorují dechu, který vychází z úst otevřené zahrady plné granátových jablek a pavího křiku. To každodennost hraje v kostky s Paní, která tká světy, a tak tká i whatsappový svět, kterým se rozlévá hudba — voda věčnosti — a na snových koních brázdí lesy samotné sny.
Leguán v Ostravě
O tom, jak se leguán ocitl v jarní Ostravě, v den, kdy zima bodala růžové a bílé stromy a sněhová vánice zakrývala studené slunce, jako by její vláda neskončila v den rovnodennosti, se dodnes v říši leguánů vypráví barvité zkazky.
Podle modrých pramenů se leguán vydal do Ostravy, aby se přesvědčil, že to bájné město existuje.
Doslova chtěl na vlastní vrásčité kůži zakusit jeho přístavní severovýchodní atmosféru, z níž prý leguánům rostou dýmová křídla. Tato verze se však nepotvrdila.
Dle červených pramenů se leguán rozhodl, že v Ostravě lze počít zlaté leguání mládě, o němž básníci tohoto národa praví, že bude mluvit ve verších od narození. A v těch verších budou hvízdat vousatí revolucionáři nad rozbouřeným šálkem temné kávy. Tato varianta nebyla nikdy vyvrácena.
Básníka odnesli na dveřích
Básníka Jana Škroba odnesli na dveřích. Bylo pravé poledne. Vyrazili dveře a pak ho na ně posadili a vynesli ven.
Dveře měly barvu hořčice a na nich byl namalován pomněnkový půlměsíc.
Básník by se culil jako ten půlměsíc, nebýt toho, že v zubech drtil obludně bílou kostku cukru uchystanou pro bělouše jménem Pegas.
Kam ho odnesli ti muži v montérkách?
Na Parnas! Položili ho na vrchol ukrytý pod oblačným závojem a na rozloučenou zvolali: Pař za nás!
Marko Pogačar a tygřík
Básník Marko Pogačar se v hale starého bytu na Starém Městě, v bytě jogínky, která mísila čočku s koriandrem, jak Evropu s Indií, potkal s tygříkem.
Chtěl tygříka pohladit. Ale tygřík byl plyšový a stál, no spíš se nepatrně pohupoval, oranžovo-bílý, jak tygři bývají, měl černé pruhy. Bodejť by se s ním nechtěl básník pomazlit.
Tak stáli naproti sobě: Pogačar s tou svojí geniální lebkou, laskavýma očima, v džínové bundě a světlounce zelené košili, překvapený, že tygřík není živý pes, ale živá duše v nehybném plyši. A tygřík, jehož dozajista potěšilo, že si básník jeho života povšimnul.
Ach, hleďte, jak ten dlouhý, dlouhatánský muž se svítící hlavou plnou velkých a oblých básní natahuje ručku, aby pohladil houpajícího se tygříka.
A jak ten tygřík natahuje krk, aby tu ruku oblíznul, jako slunce olizuje sněžné vrcholky hor.