Na obálce použita upravená reprodukce:
Jacob van Hulsdonck, Zátiší s citróny, pomeranči a granátovými jablky, detail, před 1630, The Getty Center, Los Angeles
Vychází za finanční podpory statutárního města Brna a Státního fondu kultury
© Michal Konečný, 2024
Illustrations © Ondřej Bodlák, 2024
Držitelé autorských práv k obrazové dokumentaci
jsou uvedeni na s. 191
© Židovská obec Brno, 2024
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2472-3
Jakob Frank Nisan 24
Adar II 10
Mojses Dobruschka
Baruch Jakob Placzek
Sivan 52
Elul 92
Fritz Grünbaum
Kislev
Par listu na uvod
Dnes platný žid. kalendář (nezměněný asi od 10. stol.) má lunisolární charakter, tzn. že měsíce jsou počítány podle Měsíce a roky podle Slunce. Den začíná večer a má 24 hodin. Dny týdne jsou označovány prvními šesti písmeny hebr. abecedy, sedmý den se nazývá šabat. Rok má 12 měsíců s 29 nebo 30 dny. Jejich názvy jsou převzaty z babylónštiny: tišri, (mar)chešvan, kislev, tevet, švat, adar, nisan, ijar, sivan, tamuz, av, elul. Roky se rozlišují neúplné, pravidelné a nepravidelné běžné (obyčejně s 353, případně 354 nebo s 355 dny) a přestupné(s 383,případně384a 385dny).Žid.érazačíná„postvořenísvěta“ (7. 10. 3761 př. n. l.). Nový rok (Roš ha-šana) připadá na 1. a 2. tišri (září/říjen).
Bedřich Nosek, „židovský kalendář“, Religionistická encyklopedie
Začátky moderní společnosti, tak jak ji známe dnes, bývají často kladeny do druhé poloviny 18. století, kdy Evropu zasáhla myšlenková epocha nazývaná osvícenství. Právě v tomto období začali intelektuálové z nejrůznějších států a různých náboženství formulovat dosud neznámé požadavky týkající se občanských svobod, rovnosti, víry v pokrok, tolerance, demokracie a lidských práv. Z intelektuálních debat v osvícenských salonech začaly nově působící názory prostupovat veřejným míněním a brzy se staly nedílnou součástí politiky, ekonomie, spravedlnosti i umění. Z kořenů osvícenství vzešla pozoruhodná literární díla, reformy Marie Terezie, Josefa II. a dalších evropských panovníků, Ústava Spojených států amerických, odmítnutí otroctví, stejně tak jako představa rovnosti, volnosti a bratrství, s níž vytáhli do boje za spravedlnost vůdci Velké francouzské revoluce. Proměna společnosti zasáhla téměř všechny vrstvy obyvatelstva a viditelně se dotkla také řady dosud opomíjených lidí, vytlačených na okraj společnosti. V habsburské monarchii to byli mimo jiné i Židé, jimž dal reformní proud vídeňského dvora novou naději. Změnu zosobňoval zejména císař Josef II. Během své vlády vydal toleranční patent a řadu dalších nařízení, díky nimž mohli Židé začít provozovat většinu řemesel a věnovat se obchodu, studovat na vysokých školách, žít po boku křesťanů v královských městech a po případném křtu také vlastnit půdu. Ačkoli šlo jen o skromné začátky, které měly do rovnoprávnosti daleko, splynutí židovských poddaných s křesťanskými obyvateli státu a jejich právy i povinnostmi prolomilo několik století trvající osamění oddělených židovských ghett a odloučených městských čtvrtí po celé monarchii. I toto drobné
uvolnění však přineslo dalekosáhlé důsledky. Židé, zpočátku jen nemnozí, se začali zapojovat do hospodářského života říše. Těm nejobratnějším se podařilo ještě před napoleonskými válkami získat neotřesitelnou pozici díky finančním službám a obchodu, což zjevně určilo vývoj do budoucna. Z veřejného života ještě donedávna vyloučení Židé se v průběhu dramatického začátku 19. století stali často důležitou součástí společnosti, což se výrazně projevilo při dalším uvolnění pravidel v důsledku revolučního roku 1848. Za jejich práva se postavila většina svobodomyslných lidí a podařilo se jim je prosadit. Židé na Moravě i v celém státě získali svobodu pohybu a možnost
žít na jakémkoli místě, zrušena byla ghetta, toleranční daně a další omezení bránící Židům ve sňatcích a regulující počet potomků. Už v této době byly mnohé významné rodiny zapojeny do hospodářského života měst a říše. Jejich podnikání, finanční služby a obchodní činnost, vedlo k jejich faktickému zrovnoprávnění, přestože na to skutečné si museli Židé počkat až do vydání prosincové ústavy v roce 1867. Od tohoto roku obdrželi státní občanství, politickou a občanskou rovnost před zákonem a nikdo nemohl protestovat proti jejich akademické kariéře či povýšení do šlechtického stavu. V souvislosti s těmito změnami, jimiž byla s pomocí většinové společnosti završena emancipace Židů v rakousko-uherské monarchii, začal velký přesun jejich rodin z malých měst a městeček do velkých center, kde bylo možné lépe uplatnit veškeré schopnosti a talent.
Od šedesátých let 19. století tak začala hrát židovská komunita naprosto nepřehlédnutelnou roli také v dějinách a osudech hlavního moravského města Brna. Věhlasu a obdivu zde dosáhli učenci, podnikatelé, umělci, lékaři, advokáti, sběratelé a mecenáši, žurnalisté i developeři, na něž sice mohli někteří lidé pohlížet skrze prsty, ale na věci nic nezměnili. Práva Židů hájil stát, jeho zákony i císař František Josef I., který svými postoji naplňoval vlastní představu povinnosti ke svým poddaným, bez ohledu na to, jaké byly jeho vlastní názory dané výchovou. Z antisemitismu živelného a opředeného starobylými předsudky a pověrami se stal antisemitismus politický. České obyvatelstvo Brna pohlíželo na německy hovořící židovské rodiny jako na tuhé Němce, proti židovským podnikatelům vystupovalo stále sílící socialistické hnutí a to vše živila doutnající nenávist, příznačně vyhřezlá během Hilsnerovy aféry na sklonku 19. století. Lživá zkreslení začala hýbat celou společností a ostře kritický hlas Tomáše Garrigua Masaryka byl česky hovořícími občany monarchie
vnímán jako národní zrada. Jako už tolikrát v dějinách se vztah k Židům stal výmluvným indikátorem toho, v jaké kondici se nachází většinová společnost.
Ten stejný Masaryk, tentokrát už jako prezident Československé republiky, se snažil působit jako mravní autorita a záruka spojeného soužití Čechů, Němců, Židů a dalších národnostních menšin i po roce 1918.
To se sice dařilo jen se střídavými úspěchy, antisemitismus však ve veřejném životě státu nehrál až na výjimky žádnou významnou roli. Židovský původ měli významní spisovatelé, umělci, vědci, podnikatelé, sousedé, spolužáci, kolegové v práci a přátelé. Nad touto skutečností se v demokratickém státě nikdo nepozastavoval.
O to nepochopitelněji a odpudivěji působil rasismus německých nacistů, jejichž politický program začal nabírat na síle už od konce dvacátých let. Po roce 1933, kdy se nacisté ujali v Německu moci, začali přecházet přes hranici států první uprchlíci. Nejdříve z Německa, následně z Rakouska, a nakonec ze Sudet, kam se nacistická moc rozšiřovala. Československo se zlu snažilo vzdorovat, ale bez podpory spojenců šlo o marný boj. Po krátké předehře v podobě druhé republiky, kdy se stala „židovská otázka“ společenským a veřejným tématem, nejlépe dokládajícím stav české společnosti, došlo k okupaci a zřízení protektorátu Čechy a Morava. Další roky, během nichž nacisté uskutečnili svůj plán konečného řešení, představují jedno z nejhorších období v dějinách světa. Lidé dosud
žijící v sousedství se stali oběťmi, pachateli a diváky. Miliony evropských
Židů byly v důsledku zrůdné ideologie a její propagandy vyloučeny ze společnosti lidí, okradeny, poníženy a nakonec bez jakéhokoli slitování zavražděny. Bezbranní muži, ženy a děti byli nuceni projít hrůznou cestou těžko pochopitelného utrpení a beznaděje, končící v neoznačených hromadných hrobech nebo továrnách na smrt. Z početných a kvetoucích židovských komunit zůstaly po porážce nacismu jen nepatrné zbytky.
Svět se změnil. Ti, kteří šoa přežili, začali hledat smysl života. Často stiženi výčitkami svědomí, že oni sami žijí, zatímco jejich nejbližší zemřeli, museli přihlížet tomu, jak od nich společnost odvrací zrak. Továrny a podniky židovských majitelů získal stát, ve vilách a bytech již bydleli úplně jiní lidé a na cennosti ukryté u sousedů si už nikdo nevzpomínal. Kdo by toužil po návratu starých časů a lidí, kterým všechen ten majetek patřil?
V prvních týdnech po osvobození se Národní výbor města Brna rozhodl vystavět židovským obětem památník na místě vypálené synagogy. Alespoň
symbolická připomínka toho, že město přišlo o tisíce svých obyvatel, jejichž předkové pomáhali moderní Brno vytvořit, zůstala nenaplněna.
Namísto návratu tak mnozí přeživší raději opustili Československo a hledali svůj nový domov v Izraeli, Německu či kdekoli jinde ve světě. Důvodem nebyl jen nezájem spoluobčanů, ale také nové politické poměry. Vztah k Židům jako už mnohokrát předtím i tentokrát ilustroval stav celé československé společnosti, nezadržitelně mířící k další totalitě. Komunisté, po únoru 1948 ovládající Československo na dlouhých čtyřicet let, se k Židům chovali podle přání sovětského vedení. Jejich nenávist se nejotevřeněji projevila během politických procesů v padesátých letech, kdy nechala v procesu s Rudolfem Slánským odsoudit k smrti většinu členů vedení strany s židovským původem. Trestu se nevyhnuli ani židovští intelektuálové, jakým byl například „objevitel“ Franze Kafky Eduard Goldstücker. Strach brněnských Židů z přítomnosti a budoucnosti však tentokrát provázela naděje v každém nově narozeném dítěti, z něhož se spolu s rodiči radoval i rabín Richard Feder. Muž, který zažil temnotu šoa, se stal v poválečných letech oporou všech brněnských Židů, od nichž nepožadoval nic víc než odvahu věřit ve svobodu, důstojnost, radost a lásku.
Kniha Třináct snů o svobodě představuje třináct židovských osudů spojených s Brnem, od příjezdu samozvaného Mesiáše Jakoba Franka v polovině 18. století až do působení rabína Richarda Federa po druhé světové válce. Životy těchto mužů a žen nejlépe dokládají, jak obrovské výhody má město, ve kterém spolu žije několik kultur a náboženství.
Díky židovským osobnostem se Brno během 19. století zařadilo po bok nejvýznamnějších průmyslových center habsburské monarchie a ve století následujícím se jeho jméno skloňovalo v souvislosti s významnými architekty, malíři, vědci, podnikateli, lékaři, spisovateli a intelektuály. Pohnutému 20. století navzdory by se na žádný z těchto příběhů nemělo zapomenout, protože každý významně přispěl k tomu, že se Brno a jeho obyvatelky a obyvatelé posunuli do doby moderní.
Tato kniha by nikdy nevznikla bez laskavé pomoci a podpory
Miroslava Balaštíka, Jana Břečky, Jiřího Dufky, Iva Habána, Petra Houzary, Jáchyma Kanarka, Moniky Konečné, Alžběty Nagyové, Petra Ondráčka, Evy Petlákové, Martiny Popovičové, MaryAnn Placzek Scheuer, Jakuba Polácha, Evy Sládkové, Martina Šolce, Tomáše Valeše a Evy Yildizové.
Adar II Marz Brezen
Jakob Frank
Josef Maserle, Brno a jeho předměstí, sedmdesátá léta 18. století
Byl konec března roku 1773. Místo očekávaného jara skučel z východu chladný vítr, se kterým přišly těžké mraky. Dlouhé dny z nich padal studený déšť se sněhem. Všechno bylo rozbředlé a šedivé. Kdo nemusel ven, raději zůstal doma u kamen. Příjezd toho zvláštního cizince proto viděl jen málokdo. Do Brna dorazil s dcerou Evou v přepychovém kočáře, v jakém obvykle jezdili jen urození pánové, a doprovázelo ho sedmnáct pestře oblečených sloužících. Tajemný pán vystoupil před hostincem
U Modrého lva na Starém Brně, kde ho přivítala celá rodina majitele a kdovíkolik okounějících. Cizinec se chvíli protahoval a pak si vybral malou holčičku s hadrem omotaným kolem hlavy. Udělal k ní pár kroků a ze svého pláště vytáhl jakousi růžovou kouli. Holčička vykulila oči a pán se jí s úsměvem zeptal, jestli ví, co to je. Děvče zavrtělo hlavou. Potom se dozvědělo, že Poláci říkají kouli granat, Turci nar, ale nejdůležitější je její pojmenování v řeči Židů — milgrojm. Podle cizince totiž Židé věří tomu, že je v granátovém jablku šest set třináct semínek, právě tolik, co je přikázání v Tóře. Není divu, že zrovna tento plod přinesli Židé praotci Mojžíšovi, aby mu ukázali, jak úrodná je země zaslíbená. A ještě něco. Muž vytáhl nůž, jablko nakrojil a rukama rozlomil na dvě části. Mezi prsty mu vytryskla krev.
Ten podivný člověk ukázal obě poloviny všem lidem okolo. Jablko bylo uvnitř plné malých červených kuliček. Cizinec položil obě poloviny plodu holčičce do dlaní, z jedné vydloubl dvě kuličky a hodil si je do pusy. Chvíli mlčel a pak promluvil. To vzácné jablko bylo podle něj jako sami Židé. Každý Žid se zdá být takovou krásnou, ale bezbrannou kuličkou, roztroušenou kdekoli na zemi. A to i daleko od Svaté země. Ve skutečnosti ale Židé patří k sobě, tak jako semínka ve vzácném jablku. Potřebují jeden druhého. Společně jsou proti všemu nebezpečí chráněni tuhou slupkou, která je tak neporazitelná jako víra a svoboda. Pán se zase zasmál, utřel si ruce do kabátu a skončil tím, že každé takové jablko přináší opravdové štěstí. Tak s ním honem do pusy. Konečně se zasmála i holčička. První návštěvou příchozího byli pánové z úřadu krajského hejtmana. Z toho, co se dozvěděli, jim spadla brada.
Cizinec se představil jménem Jakob Frank. O peníze podle všeho neměl nouzi. Kdesi daleko v Polském království prý choval velká stáda koní, krav a ovcí, a jestli to pánové dobře pochopili, patřily mu i majetky v ještě vzdálenějším Turecku. V Brně nechtěl ani obchodovat, ani vydělávat peníze. Do moravského města zamířil jen proto, že se v Polsku začal obávat nepřátel. A patrně měl proč. Kolem osoby Jakoba Franka se už točilo tolik pověstí a drbů, že kdyby je někdo sepsal, bylo by to na pořádnou knihu. Možná dokonce na dvě.
Narodil se někdy kolem roku 1720 chudé židovské rodině ve vsi Korolówka v tehdejším Polsku jako Jankiew Lejbowicz.
Chytrý chlapec se od mládí věnoval obchodu, za kterým se vydával stále dál od rodné vesnice. K tomu, aby vydělal hodně peněz, potřeboval odvahu a ta mu nechyběla. Putoval po území dnešní Ukrajiny, dlouhé měsíce poznával obrovské Rusko, dostal se na Krym, a dokonce do nepřátelských zemí pod vládou tureckého sultána. Tam všude se učil jazyky, seznamoval se s místními lidmi a jejich zvyky a poznával jejich náboženství. Když se roku 1750 vrátil z dalekých cest do Polska, všude ho vítali jako učence a moudrého člověka. Jankiew si uměl lidi získat na první pohled. Vyprávěl krásné příběhy, často se smál, pomáhal lidem a vypadalo to, že se vyzná skoro ve všem. Kdo by se s takovým člověkem nechtěl přátelit? Netrvalo dlouho a kolem Jankiewa se shromáždil zástup posluchačů, kteří věřili, že jeho podmanivou osobu vyvolil sám Bůh. A chytrý Lejbowicz se tomu nebránil. Naopak. Když
ho lidé poslouchali, stal se jejich prorokem. Obřadně zavrhl a spálil posvátný Talmud, ve kterém se dalo najít celé učení a tradice židovského náboženství, a svou pozornost věnoval knize Zohar. Ta rozhodně nebyla určena každému. Zohar obsahoval hned několik knih vykládajících Tóru a hledajících odpovědi na složité otázky týkající se povahy Boha, mystiky, původu vesmíru, duší, vykoupení nebo vztahu člověka ke světlu Božímu. Ani to však Jankiewovi nestačilo. Tvrdil, že
Bůh je pouze jeden, ale zjevuje se ve třech podobách, které ovšem tvoří neoddělitelnou jednotu. Pokud se objeví na zemi, pak jen v lidské podobě. Žije, pracuje a jedná jako člověk, ale nikdy se nedopouští hříchu. Židé marně čekají na Mesiáše, který je má vykoupit! Místo něj totiž na zem sestupuje sám
Bůh, aby spasil všechny lidi bez rozdílu. Podle Lejbowiczova učení navíc žili lidé, kteří byli úplně osvobozeni od mravních zákonů. Tedy jinými slovy: mohli si dělat cokoli, co uznali za vhodné. Šlo jen o to, aby byli svobodní a šťastní. Zdá se vám to všechno zbytečně složité? Možná ano, ale asi jen proto, že vám to všechno nevyprávěl sám Jankiew Lejbowicz.
Počet jeho posluchačů se zvětšoval skoro každý den. Lidé nosili svému prorokovi nejrůznější dary a peníze, které Jankiew rád přijímal. To všechno využíval pro své obchody, které jen kvetly. Vedle všech těch nadšených příznivců se velmi rychle objevili i naštvaní odpůrci. Byli mezi nimi hlavně ortodoxní polští
rabíni. Co si to ten pomatený chlap dovoluje? Pálit Talmud a žvanit takové nesmysly?! Bůh že se zjevuje ve třech podobách? Říkat si tomu může, jak chce, ale není to nic jiného než víra v křesťanskou Nejsvětější Trojici. Ale kdepak pomatený, je to jen prospěchář a podvodník! No vezměte si celou tu věc s Mesiášem? Že má místo něho přijít na zemi sám Bůh? Vždyť je to jen další nápad ukradený křesťanům. Ten jeho Bůh sestupující k lidem je úplně stejný jako Kristus, který má soudit živé i mrtvé. Rozhněvaným rabínům zrovna tak vadila Lejbowiczova slova o tom, že Bůh má spasit všechny lidi. Nejen Židovky a Židy, ale všechny lidi, ať dělají nebo věří v cokoli. Tak to tedy ne a ještě jednou ne! Takové hříšné řeči se musí zarazit! Kacíř je to, nic jiného! A hotovo…
To, co se nelíbilo židovským učencům, se však začalo líbit polským katolickým kněžím, a dokonce mocnému biskupovi Mikołaji Dembowskému z Kamence Podolského. Ten dokonce Jankiewovi i jeho stoupencům slíbil ochranu a podporu. Když se Lejbowicz tak moc přiklání ke křesťanství, to by v tom byl čert, aby se všichni ti jeho posluchači jednou nedali pokřtít.
Biskup si musel mnout ruce. Nařídil pálit Talmud a mezi příznivci Lejbowicze a talmudisty dokonce uspořádal veřejnou rozpravu. Židovky a Židé pak byli v Polsku od křesťanů i Lejbowiczových stoupenců pronásledováni tak, že musel celou věc urovnávat nuncius vyslaný z Říma samotným papežem. Jankiew Lejbowicz se dostal do úzkých, ale protože nechtěl přijít o své učení ani o vliv, nechal se koncem roku 1759 ve Varšavě pokřtít. Křest to byl slavný. Za kmotra mu s velkými fanfárami nešel nikdo jiný než vypasený polský král August III. Tak moc křesťanům záleželo na tom, aby si Lejbowiczova křtu, při němž přijal jméno Jakob Frank, všimli všichni Židé. A oni si všimli. Po vzoru svého milovaného Jakoba Franka se nechaly pokřtít stovky Židů a jeho učení se šířilo rychlostí blesku po Polsku, Moldávii, Slezsku a zasáhlo i Moravu. Odhadovalo se, že sekta Jakoba Franka mohla mít přes patnáct tisíc členů. Jankiew Lejbowicz se ocitl na vrcholu své moci. A jak to tak často bývá, celé mu to stouplo do hlavy.
Začal o sobě prohlašovat, že je znovuzrozený Kristus a Mesiáš, a aby tomu celému dodal na vážnosti, obklopil se
dvanácti apoštoly. Tentokrát přetekl pohár trpělivosti křesťanům. Toto že je nový Kristus? Tady ten hochštapler a podvodník?
To by tak hrálo! Do vězení s ním! A tak se také stalo. Roku 1760 nechala Jakoba Franka zatknout polská inkvizice, jejíž soud ho poslal do pevnosti Częstochowa. V kriminále pak samozvaný
Spasitel Frank strávil dlouhých dvanáct let. V pevnosti ho sice nečekala žádná kobka a někdo by klidně řekl, že šlo o vězení pohodlné, ale kriminál je kriminál. Prostě nic moc. Jakoba Franka vysvobodila až ruská armáda roku 1772, která si jen tak mimochodem přišla ukrojit kus polského království. Tak jak to vlastně dělá ruská armáda dodnes. Spasitel na nic nečekal. Spočítal své příznivce, vybral od nich peníze a co nejrychleji pelášil do jakéhosi Brna, kam ho pozvala jeho sestřenice Schöndl Dobruschková. To jméno si dobře zapamatujte.
V Brně vedl nejdříve spořádaný život. Zanedlouho si pronajal dům nedaleko premonstrátského kláštera v Zábrdovicích, kam docházel každý den na mši. Proti jeho přítomnosti breptali pouze moravští rabíni, kteří od svých přátel v Polsku moc dobře věděli, co je slavný pan Frank zač. Netrvalo dlouho a všechno to, co mnozí považovali za pomluvy, se začalo pomalu naplňovat. Za tajemným cizincem začali přicházet jeho příznivci z celé východní Evropy. Chovali se k němu jako ke skutečnému Spasiteli. Líbali mu ruce a nohy, nechali si od něj žehnat a donášeli mu peníze a cenné dary. To by vlastně ani nevadilo, horší bylo, že se skoro všichni nechávali pokřtít. A kdo je ke vší té hrůze navedl, bylo nad slunce jasné. Jakob Frank si začal žít jako král. Po Brně chodil v pestrých tureckých šatech a vždycky se to kolem něho hemžilo služebnictvem. A že rabíni v celé zemi prskali vzteky? No co, ať si ze závisti klidně zezelenají! Pověst o chování podivuhodného polského Žida pronikla až do Vídně. Hned jak se o tom Jakob Frank dozvěděl, sedl se svou krásnou dcerou Evou do kočáru a hurá do hlavního města říše. Na jaře roku 1773 je v Hofburgu přijala císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. Otec s dcerou udělali na oba ten nejlepší dojem, takže z Vídně na Moravu odjížděli s velkou slávou. Dům v Zábrdovicích už jim nestačil. Přestěhovali se blíž hradbám
města a roku 1776 do velkého domu na Petrské ulici vedoucí do Komárova. Tam si žili jako na zámku, obklopeni přepychem a zástupy věřících, s nimiž prováděl Frank ve svých pokojích divoké obřady. To bylo ale Brňankám a Brňanům jedno. Tajuplný pán pro ně zůstával zbožným cizincem, kterého vídali projíždět městem ve drahém kočáře nebo ležícího na podlaze kostela před oltářem. Navíc kdokoli se na něj obrátil s prosbou, tomu dal nějaký ten zlaťák, tak proč se na něj dívat nějak zle, že?
Síla učení Jakoba Franka začala slábnout na začátku osmdesátých let 18. století. Císař Josef II. dal lidem náboženskou svobodu a to, co se dříve mohlo zdát jako náboženství svobodných lidí, teď byla běžná věc. Do Komárova přicházelo lidí stále méně a Spasitel začal tušit, že mu docházejí peníze. Toho si všiml nejen on, ale i páni z úřadů, kteří začali zničehonic naslouchat neustálému láteření moravských rabínů. Proč by se měli radovat z toho, že Židovky a Židé přestupují ke křesťanům? Všechno už je dávno jinak. Císař nařídil, že židovské náboženství je stejně významné jako každé jiné, tak jaképak změny! Za Jakobem Frankem začala chodit jedna nepříjemná kontrola za druhou. Vychytralý Frank se však nevzdával. Kdo chce rychle zbohatnout, potřebuje zlato. Tak tomu bylo vždycky.
Začal se proto věnovat alchymii a výrobě zázračných zlatých kapek. Protože ale ne a ne dosáhnout nějakého pořádného výsledku, zabýval se také výkladem snů a psaním knih. Kvůli penězům podnikal zdlouhavé a úmorné cesty po celé Moravě a nezbývalo mu nic jiného než propustit většinu služebnictva. Však ono se to zase všechno vrátí! Ale samo se to neudělá.
Na jaře roku 1786 podnikl další cestu do Vídně. Jednou už císaře ohromil, tak proč by to nešlo podruhé. Na audienci vzal i svou krásnou dceru. Naposledy si moc dobře všiml, jak po ní Jeho Veličenstvo pokukovalo.
Namísto veselého mladíka se však tentokrát setkali s unaveným úředníkem v uniformě, který ani nevstal od stolu. Nevrle na Franka vybalil, že musí okamžitě, ale okamžitě zaplatit všechny dluhy. Jedno jak. Ať propustí služebnictvo nebo ať prodá všechny cennosti, to už je jeho věc, ale ty dluhy
prostě zmizí. Císař se zhluboka nadechl, podíval se na Evu a tiše dodal, že kdyby se měl Frank dostat do nějakých potíží, raději za něj ty peníze zaplatí on sám. A pak je propustil. Po příjezdu do Brna se tentokrát žádná sláva nekonala. Jakob Frank udělal všechno, co mu Jeho Veličenstvo nařídilo, a pomalu se vytratil. Přijal nabídku jednoho německého knížete, který mu půjčil svůj zámek ve městě Offenbach kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Cíl byl tedy jasný, vše ostatní ponechal
Jakob Frank Bohu. Během cesty se však stal zázrak. K jeho kočáru přibíhaly nekonečné zástupy lidí, kteří mu zase přinášeli peníze a dary. Jakoba Franka znovu obklopilo služebnictvo a nádhera. Už mu sice táhlo na sedmdesát, ale stále to byl podmanivý člověk, okouzlující každého, na koho pohlédl. V Offenbachu ho místní lidé přivítali jako krále. Dokonce o něm tvrdili, že je ve skutečnosti ruský car Petr III. Jakob Frank je při tom nechal. Na zámku v Offenbachu žil spokojeně až do své smrti v roce 1791.
Mesiáš a prorok Jakob Frank žil v Brně dlouhých čtrnáct let. I když se o něm říkalo, že je jen podvodník a šejdíř, co dělá z hloupých lidí ještě větší hlupáky, byl to muž, na kterého se ve městě jen tak nezapomnělo. Brňanky a Brňané o něm ještě dlouho mluvili jako o veselém, zbožném a velkorysém podivínovi, který měl daleko do povýšenosti všech šlechticů a boháčů. Dokázal se vybavovat s císařem i největším chudákem, a když měl peníze, neváhal se o ně rozdělit s každým, kdo je potřeboval. A takové bylo i jeho učení. Lidem dopřávalo svobodu, volnost, radost a naději. Bůh, který měl přijít na zem, chtěl podle Jakoba Franka spasit všechny duše, nejen ty židovské, křesťanské, muslimské nebo buddhistické. Bůh, tak jak ho chápal on, se chtěl postarat o každého, kdo měl rád lidi a život. Právě v tom spočíval celý jeho úspěch. Jeho proslovy prostupovala tolerance, úcta k jakékoli kultuře, odvaha, lidskost a touha měnit staré pořádky. Jakob Frank předběhl o pár let osvícenství a ve svém drahém kočáře přivezl do Brna moderní dobu. O tom, že se na něj ani v současnosti nezapomnělo, nejlépe svědčí román nositelky Nobelovy ceny za literaturu Olgy Tokarczukové Knihy Jakubovy.
Podoba Jakoba Franka na grafickém listu z 18. století
Oslava císaře Josefa II., namalovaná ředitelem vídeňské akademie Franzem Antonem Maulbertschem, zachycuje panovníka obklopeného alegorickými postavami, mezi nimiž nechybí moudrost a tolerance. Právě za jeho vlády získali Židé v habsburské monarchii alespoň nějaká práva jako ostatní poddaní říše
