Peter May: Ochráním tě — ukázka by Host nakladatelství

P E T E R M AY | O C H R Á N Í M T Ě

BRNO

2019

OCHRÁNÍM TĚ

Věnováno Danielle Dastugueové

Harris Tweed je jediná tkanina na světě chráněná výnosem britského parlamentu. V zákoně z roku 1993 je popsána následovně: „Ručně tkané zboží vyráběné obyvateli ostrovů na Vnějších Hebridách, které se dokončuje na Vnějších Hebridách a tká se z nové stříže ovčí vlny barvené a česané na Vnějších Hebridách.“

VÝSLOVNOST

(hláska „ch“ se vyslovuje jako ve slově „loch“, tedy velice blízko českému „ch“) GAELŠTINA Amhuinnsuidhe Anndra Bilascleiter Bodach Bothag Breasclete Cianalas Cuishader Eachan Linshader Niamh Ranish Róisín Ruairidh Seonag Taigh ’an Fiosaich Uilleam

Avansúj Aoundra Bilisklejčr Botach Bouheg Bríasklič Kýanalas Kúišádur Jachan Línušádur Nýv Reniš Rošín Rúari Šonag Tajenfiséch Uiliam

FRANCOUZŠTINA Braqueová Faubert Gilles

Braková Fóbér Žíl

PROLOG

Slyší jen zvonění v uších. Pronikavý tinnitus přehlušuje všechny ostatní zvuky. Chaos, který ji obklopuje, je nereálný, neuchopitelný. Z noční oblohy stále padají hořící úlomky po výbuchu a na betonu kolem leží těla. Přes prostranství se k ní natahují stíny postav prchajících před plameny, mihotají se jako monochromatické obrazy na displeji. Mezi plameny ještě rozeznává kostru auta a představuje si, že vidí obrysy řidiče i spolujezdce, pořád připoutané k sedadlům. Jak by někdo mohl takový výbuch přečkat v celku? Provoz na Boulevard de Magenta pokračuje dál, bizarně, nevhodně a pomalu, jako řeka srážející se krve. Ve tmě pořád svítí neonové poutače. Poslední chvíle normality zmrazené v čase. Ale naděje, že by ještě mohla zachránit svoje manželství, už je pryč. Protože už s naprostou jistotou a pocitem nekonečné prázdnoty a smutku ví, že její muž je mrtvý.

1 .

KAPITOLA

Poslední hodiny jejich společného života se znovu přehrály v bolestivé, zamlžené vzpomínce. Opravdu se mění lidé kolem nás, nebo se mění jen to, jak je vnímáme? A když už, dá se vlastně říct, že jsme je kdy vůbec znali? Ke změnám ve vztahu dochází pomalu; nejdříve si jich vůbec nevšimnete. Jako přechod mezi jarem a létem, mezi létem a podzimem. A najednou je zima a vy se můžete jenom ptát, jak vás období úpadku mohlo schvátit tak nenápadně a rychle. Zima však ještě nepřišla. Vztahy mezi nimi zase tolik neochladly. Ale ve vzduchu bylo cítit jemné mrazení, předzvěst arktického vichru. A když se prodírali mezi davy opouštějícími Parc des Expositions, Niamh se zachvěla, přestože vzduch toho zářijového večera byl pořád jemný a teplý. Přicházející podzim prozrazovalo pouze ubývající denní světlo. V RER už byla jenom místa ke stání a vlak klokotal při průjezdu severovýchodními předměstími Paříže. Villepinte, Sevran Beaudottes, Aulnay-sous-Bois, místa, kde nikdo nevystupoval ani nenastupoval. Bylo jí úzko z těl, mužských i ženských, která se tísnila kolem ní. Pachy česneku v nakyslém dechu, potu na umělé tkanině, vyčpělého parfému, gelu na vlasy. Snažila se dýchat co nejméně a klouby prstů měla úplně bílé, jak svírala chromový sloupek, aby neupadla při věčném zpomalování a zrychlování kolem stanic. 14

Ruairidh byl zaklíněný; na jedné straně stál vysoký muž s oranžovým obličejem, namalovaným obočím a nanesenou rtěnkou a na straně druhé byla dívka potetovaná snad na každém viditelném centimetru kůže. Černě obarvené vlasy a piercingy v obličeji vypadaly obstarožně. Goth. Retro. Niamh sledovala, jak si Ruairidh vráží ruku do kapsy a vytahuje svůj iPhone. Jeho obličej na okamžik osvítila obrazovka přístroje a Ruairidh zamračeně svraštil kůži mezi očima. Dlouho jen hleděl na displej, ale potom zničehonic znejistěl, nervózně po hlédl na Niamh a strčil telefon zpátky do kapsy. V Gare du Nord přišel masivní odliv pasažérů, ale hned po něm se dovnitř z přeplněného nástupiště na hrnula další vlna čerstvých těl. Na tu jeho zvláštní reakci se ho tak mohla zeptat až potom, co vystoupili v Châtelet les Halles. „Nějaké špatné zprávy?“ Podíval se na ni, když vycházeli po schodech na ulici, a opět nakrčil kůži mezi očima. „Jaké špatné zprávy?“ „Ten tvůj e‑mail. Nebo to byla textovka?“ „Aha. Tohleto. Ne, to nic.“ Rozpačitě pokrčil rameny. „Zavoláme si taxi?“ Okna Whisky Shopu Paris propouštěla světlo na Place de la Madeleine a okolní stromy vrhaly stíny do přítmí. Uvnitř bylo nepřirozeně jasno. Zavěšené koule ozařovaly bílé stěny a na skleněných policích jantarově žhnuly lahve whisky. Nasládlá vůně prostupovala vzduchem jako parfém. Uvaděčka pod schodištěm si od nich vzala kabáty a dvojice pokračovala k recepci v prvním patře. Firma Harris Tweed Hebrides pozvala dva mladé ostrovany, kteří měli na starost keltskou kulturní vložku. 15

Stáli v rohu a plnili místnost zvuky houslí a akordeonu. Atmosféra připomínala whisky a domov. V srdci francouzské metropole působili nezvykle. Ruairidh si vzal koktejl z whisky, ale Niamh na pití neměla náladu. Pak oba stáli rozpačitě mezi kupci, návrháři a agenty a připadali si podivně cize. Jejich hostitelé byli přece jen pořád i jejich konkurence, přestože se tak sami nevnímali a rádi se s Ranish Tweed podělili o prostor v Première Vision. Vždyť jsou to všichni Skoti, nebo snad ne? Ostrované. Prodávají Hebridy stejně jako jejich tkaninu. Jen na různých trzích. Ruairidh opět koukal do telefonu. „Až se vrátíme do hotelu, budu muset ještě zajít do kanceláře YSL.“ „Proč?“ Kolem Niamhina srdce se obtočila chladná mlha. „Zapomněl jsem parafovat smlouvy,“ řekl. „Centrála je jinak nezpracuje. A zítra na to už nebude čas. Letíme hodně brzo.“ Jako kdyby to nevěděla. Tak či onak mu nevěřila ani slovo. Ruairidh si v průběhu dne zašel na oběd s kupcem z Yves Saint Laurent, nebo jí to alespoň řekl, než ji na stánku nechal samotnou. Byl to důležitý obchod. Jeden z několika, které na letošním pařížském textilním veletrhu uzavřeli. Že by zapomněl parafovat smlouvy? Rozhodla se, že ho vyzkouší. „Chceš, abych šla s tebou?“ „Ne.“ Odpověděl podezřele rychle. Pokusil se to zamluvit. „Nebude mi to trvat dlouho. Budu hned zpátky.“ Strávili tam tolik času, kolik považovali za zdvořilé, a pak se rozhodli odejít. Už stáli u schodiště, když je píárista zavolal zpátky. „Hele, vy dva, ještě neodchá16

zejte,“ řekl. „Zrovna jsme se chystali losovat tombolu.“ Lístky dostali hned při příchodu. A k tomu se dozvěděli, že majitel vítězného losu taženého z klobouku vyhraje překrásnou fotografickou knihu From the Land Comes the Cloth od Iana Lawsona, vizuální vyprávění o tom, jak se barvy a vzory tvídu z Harrisu inspirovaly krajinou už od první chvíle, kdy ostrované tkaninu začali vyrábět. Byla to obrovská, těžká bichle, která se prodávala ve speciálních edicích zhruba za dvě stě eur. Zástupci Harris Tweed Hebrides si očividně přáli, aby skončila v rukou oblíbeného zákazníka, ale ze zdvořilosti museli do soutěže zahrnout všechny hosty. Proto se také většina přítomných usmívala strojeně, když organizátor z klobouku vytáhl Ruairidhovo číslo. Niamh se svoje rozpaky pokusila zamaskovat a navrhla, aby knihu přenechali dalšímu šťastlivci z následujícího losování. To však samozřejmě všichni odmítli. Niamh s Ruairidhem se tak potom usadili po bocích vyhraného fasciklu, který se stal fyzickou připomínkou bariéry, jež se mezi nimi zdánlivě vytvořila. Ruairidh řekl: „Jsem rád, že si ji nevzali zpátky. Vždycky jsem tu knížku chtěl.“ Mohl si ji koupit už stokrát, ale z nějakého důvodu se k tomu za celou tu dobu nedostal. Nakonec mu ji do rukou přihrála štěstěna. Tatáž štěstěna, která ho za necelou hodinu poté opustila. Když je taxi dovezlo před hotel Crowne Plaza na Place de la République, byla už tma a u chodníku už se začala tvořit noční řada policejních vozidel a antonů. Strážníci v neprůstřelných vestách a s automatickými zbraněmi v rukou postávali ve skupinkách a kouřili. V chladném 17

nočním ovzduší byl cítit kouř a taky tlak rozporuplných emocí nudy a strachu, který je obklopoval jako duchové teroristů i jejich obětí, jejichž krev potřísnila ulice po celé čtvrti. Nedalo se předpovědět, kdy se něco stane. Taková byla životní realita ve Městě světla. Výtahem do druhého patra vyjeli beze slova. Niamh se pokradmu podívala na svého muže, ale ten byl duchem někde jinde. Někde, kde ona podle všeho už nebyla vítaná. Najednou jí připadal starší, vypadal na víc než čtyři cet dva let. Krátké tmavé kadeře kolem spánků protkané šedinami, stíny pod modrýma očima, které se těm jejím v posledních několika týdnech většinou jen vyhýbaly. A ona se trápila bolestivým pocitem ztráty. Co se jim to přihodilo? Celoživotní láska, deset let manželství se jí vypařovaly před očima jako déšť na horkém asfaltu. Přišlo jí to nemožné. Úplně všechno. A o to odhodlaněji se před ním snažila uchránit svoje tajemství. Když jí otvíral dveře do apartmá, všimla si, že tenký balíček v hnědém papíru pořád leží na toaletním stolku, kde ho předtím nechala. Rychle přešla na druhou stranu pokoje a strčila si ho do tašky, aby si ho nemohl všimnout a zeptat se, co v něm je. „Jdu se osprchovat,“ řekl, hodil sako na postel a zamířil rovnou do koupelny. Cákání tekoucí vody jen zdůrazňovalo ticho v místnosti a její pocit samoty. A proto zapnula televizi, jen aby navodila iluzi života. Normality. Došla k oknu a podívala se na prostranství dole. Hosté seděli u stolů pod rozložitými čtvercovými slunečníky, jedli a pili, nadšeně se bavili. Jemným nočním vzduchem se k ní nesl i smích, který jako by ji káral za její neštěstí. Jakmile Ruairidh vyšel z koupelny zabalený v ručníku, neotoči18

la se. Jen poslouchala, jak se prohrabuje kufrem a hledá čisté tričko a spodní prádlo. Následně zase zmizel v koupelně. Ozvalo se stříkání deodorantu a plácnutí dlaní s vodou po holení o tváře. Když se potom vynořil, ucítila ho. Nakonec se otočila. Právě si natahoval černou polokošili a pročesával si nevysušené vlasy prsty. „Parádíš se pro svou přítelkyni?“ Nedokázala si pomoct. Zarazil se s rukama zabořenýma do vlasů. Zamračil se, stejně jako dvakrát předtím. „O čem to mluvíš?“ „O Irině.“ „Cože?“ Zatvářil se a řekl to tak nevěřícně, že by mu to skoro i uvěřila. „Ale no tak, Ruairidhu. Mluvím o Irině Větrovové. Máš s ní poměr už od loňského jara. Když jsi tehdy přijel do Paříže uzavřít dohodu, že jí Ranish dodá tvíd na příští kolekci.“ Málem se jí vysmál. Neznělo to však úplně přesvědčivě. „Irina Větrovová? Ty si myslíš, že s ní mám poměr?“ Niamh věděla, že lidi běžně opakují svá obvinění, když hrají o čas a snaží se vymyslet nějakou odpověď. Ona ji však nepotřebovala slyšet. Místo toho přešla rychle ke skříni, otevřela dveře a dřepla si k trezoru. Původně Ruai ridha vůbec konfrontovat nechtěla, ale už se tomu nemohla dál vyhýbat. Vytáhla iPad a otevřela kryt. Čtyř ciferným kódem probrala úvodní obrazovku a několika přejetími se dostala k e‑mailům. Píchla prstem do obrazovky a přidržela ji před ním. Přišel k ní s nejistým výrazem, vzal si iPad a pro hlédl si displej. Věděla, co čte. Ta slova měla vyrytá v pa měti. Sama je přečetla. Opakovaně, několikrát dokola. 19

Tvůj manžel má poměr s Irinou Větrovovou. Zeptej se ho na to. Pozorně sledovala, jak její muž zareaguje. Zvedl hlavu. Už se nemračil, ale přímo nevraživě šklebil. „Ježišikriste, co to má sakra znamenat?“ „Myslím, že je celkem jasné, co to znamená.“ Tak jistá jako na začátku si však už nebyla. On opět sklopil hlavu a nahlas přečetl: „tvuj.dobrodinec.xx@gmail.com?“ Potom se jí podíval do očí. „Kdo to kurva je?“ „To mi řekni ty.“ Okamžitě si uvědomila, jak hloupá a zbytečná reakce to byla, protože to očividně nevěděl. Odhodil její iPad na postel. Vyřízená záležitost. „Je to úplná kravina, Niamh. Prostě to není pravda. Vůbec nechápu, že tomu věříš.“ „A čemu mám podle tebe věřit? Poslední dobou hrozně tajnůstkaříš. Plánuješ si beze mě schůzky a dostaveníčka. A ženuška mezitím čeká v krámku.“ „Proboha, Niamh!“ „Takže to popíráš?“ Uvědomila si, že začíná ječet. „Že mám poměr s Irinou?“ „Ano!“ „To jsem snad popřel už před chvílí.“ „Tak proč mi někdo psal, že s ní poměr máš?“ „To se asi budeš muset zeptat toho neznámého dobro dince, protože já nemám nejmenší tušení.“ Tvářil se ublíženě. Podíval se na hodinky a řekl: „Musím jít.“ „Kam?“ Otočila se, a když kolem ní procházel, chytila ho za paži. Vykroutil se jí. „Už jsem ti to říkal.“ „YSL?“ „Ano.“ „Nevěřím ti.“ 20

Dlouze a přísně se jí podíval do očí. „Říká se, že když zmizí důvěra, umře láska. Nečekej na mě a jdi klidně spát sama.“ Zabouchl za sebou dveře. Niamh zůstala stát a v útrobách jí začal vřít kotel smíšených pocitů. Teď k tomu všemu měla ještě pocit viny. Jako kdyby to byla její chyba. Jako kdyby nedůvěra, kterou teď otevřeně projevila, byla neopodstatněná. Ale byla oprávněná, nebo snad ne? Jak se celý jejich vztah nedávno změnil. To jeho zvláštní, provinilé chování. Ten e‑mail. Posadila se na kraj postele a přemohla nutkání plakat. Takovou satisfakci mu dát nehodlala. Potom si uvědomila, že on by se o tom stejně nedozvěděl. Avšak ona by to věděla. A byla odhodlaná nepodlehnout. Displej iPadu po její levici už lehce ztmavl, ale text e‑mailu byl pořád zřetelně čitelný. Tvůj manžel má poměr s Irinou Větrovovou. Zeptej se ho na to. To zrovna udělala a přineslo jí to jen bolest a ještě větší zmatek. Nečekej na mě a jdi klidně spát sama, řekl na odchodu. Jak si ale mohl vůbec jenom myslet, že by mohla jít spát potom, co mezi nimi právě proběhlo? Potom, co to odmítl jakkoli řešit? Seděla tam zdánlivě celé hodiny, ale ve skutečnosti uběhlo jen několik minut. Pak se zvedla a odšourala se k oknu. Dole pořád seděli, jedli, pili a veselili se další hosté. Tolik si přála být jedním z nich. Aby se všechno vrátilo do stavu, v jakém to bylo předtím. Ona a Ruairidh toho společně prožili tolik — a všechny zkoušky a úklady osudu je jenom posílily. Nebo si to přinejmenším myslela. 21

Ztuhla a cítila, jak se jí s mrazením napřimují chloupky v zátylku. Ruairidh zrovna vyšel z baru na prostranství se sklenicí piva v ruce. Usadil se u prázdného stolu a položil na něj nedotčené pivo. Potom se předklonil s položenými lokty na kolenou a na chvíli svěsil hlavu do dlaní. Když ji pak zase zvedl, opřel se, zkřížil ruce na prsou, natáhl nohy a sledoval šumící jantarovou tekutinu před sebou. Ale očividně se vůbec nechystal napít. Niamh ho dlouho a bolestivě sledovala. Kolik jen mezi nimi bylo kouzelných chvil a šílenství. Tolik vzpomínek. Byla v pokušení sejít dolů a posadit se vedle něj. Omluvit se mu, že o něm pochybovala. Zeptat se, co se za poslední dobu pokazilo a jak by to mohli napravit. A potom od baru přišla Irina. Chvíli se rozhlížela, zahlédla Ruairidha a vydala se k němu. Byla menší než Niamh, štíhlá jako proutek, měla dlouhé kaštanové vlasy a rovnou ofinu, která jí nad očima visela jako opona. Mandlové oči, téměř šikmé. Tak tmavé, až se zdálo, že pohlcují veškeré světlo. Každý kousek její osobnosti vyzařoval ženskost. Způsob chůze, držení rukou, elegantní dlouhé štíhlé prsty. Svůdný a lehce chraplavý hlas. Niamh se s ní osobně setkala jen jednou, ale připadala si v její přítomnosti velká a neohrabaná, což podle normálních měřítek rozhodně nebyla. Vysoká, to ano. Měřila přes sto sedmdesát centimetrů, ale nad váhou rozhodně netrpěla. Její dlouhé štíhlé nohy jí záviděly všechny kamarádky na Nicolsonově institutu. A díky hustým, po ramena střiženým blonďatým kadeřím působila dojmem ženy kolem třicítky, rozhodně ne čerstvé čtyřicátnice. Vedle drobné Iriny si přesto 22

připadala obrovská a právě teď ji pozorovala s rostou cí závistí. Ruairidh vstal, hned jak si Iriny všiml, a na uvítanou ji políbil na obě tváře. Prohodili spolu pár slov a Niamh v té chvíli litovala, že neumí odezírat ze rtů. Pak se otočili a společně odešli do baru, přičemž jeho pivo nechali na stole nedotčené. Niamh zalila vlna beznaděje. A hned nato i zoufalství. Bála se, že když ho teď nechá odejít, vyjít z hotelu s Irinou Větrovovou, nechá ho odejít z vlastního života. Navždy. Spontánně popadla svoje sako Ranish Tweed z opěradla, kabelku a ke dveřím pokoje skoro doběhla. Rychle prošla chodbou a přitom si natahovala sako. Hned za vysokými obloukovými okny s výhledem na prostranství zabočila doprava. Několikrát stiskla tlačítko na přivolání výtahu a už přemýšlela, že seběhne po schodech, ale vtom se výtah najednou objevil. Když dorazila do vstupní haly, Ruairidh a Irina už v hotelu nebyli. Niamh se podívala skrz skleněné dveře na náměstí a zahlédla je nastupovat do Irinina auta, bílého mercedesu třídy A. Jeho výstražná světla zablikala. Niamh se rozběhla halou a zadýchaná se musela dvakrát zastavit před posuvnými dveřmi. Jakmile se vyřítila na chodník, obklopilo ji tisíc pachů, vůní a zvuků v chladném nočním vánku. Mercedes už ujížděl pryč kolem kordonu policejních vozů, směrem ke křižovatce na opačném konci náměstí. Na pohled klasicistní budova v bloku za Crowne Plaza byla obalená lešením a zlověstně se skrývala za síťovanou plachtou. Podél chodníku před stavbou parkovala 23

řada na noc opuštěných pracovních dodávek a kontejnerů. Niamh vyběhla doprostřed ulice, kolem klasického otočného sloupu s kopulí na vrcholu. Uváděl reklamu na reprízu Le Fusible v Théâtre des Bouffes Parisiens. Několik ozbrojených policistů zbystřilo a otočilo se k ní. Ona je však vůbec neviděla. Brzdová světla mercedesu červeně zazářila a vůz zastavil před semaforem za dodávkami dělníků. Hned potom se rozblikal levý blinkr. Niamh se podívala na druhou stranu náměstí, za devítimetrovou sochu Marianne ozářenou světlem reflektorů v symbolických barvách — červené, bílé a modré. Pomyslela si, že když se rozběhne úhlopříčně přes dlažbu, dorazí na druhou stranu náměstí dříve a nenechá auto ujet. Za předpokladu, že na semaforu vydrží svítit červená. Proběhla kolem posprejovaných červených kontejnerů u chodníku, minula Marianne a schody sbíhající dolů k Métro République. Jen matně vnímala večerní strávníky u zelených kovových stolků v Café Fluctuat Nec Mergitur nalevo od ní. Kavárna byla v roce 2015 zničena při požáru a po znovuotevření do svého jména přijala motto Paříže po dalších útocích ve stejném roce. Vlny s ní kymácejí, ale nikdy ji nepotopí. Jedna taková vlna se právě blížila. Niamh si všimla, že na semaforu zasvítila zelená a mercedes odbočil doleva. Vtom náhle oslepla. Spalují cí žhnoucí světlo proniklo úplně vším. A necelou vteřinu poté ji srazila k zemi rázová vlna. Jakmile dopadla na zem, zrak se jí vrátil. Viděla, jak z rozbitých oken Fluctuat Nec Mergitur létají střepy a jak se stolky i židle kutálejí do všech stran po náměstí. Když se přetočila, mercedes 24

byl ještě ve vzduchu. Od té chvíle si i v budoucnu bude pamatovat, že se vznášel nejméně tři metry nad zemí. Ve skutečnosti však povyskočil pravděpodobně jenom zhruba o půl metru. Ohnivá koule vozidla dopadla na zem a Place de la République zasypal déšť hořících úlomků. Zrak se jí sice vrátil, ale sluch ne. Zvonění bylo ohlušující. Náhle se však vedle tinnitu ozval něčí křik. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to křičí ona sama. Zvedla se na kolena, ale na to, aby se postavila, neměla sílu. Opřela se o ruce a jako v transu sledovala hořící vůz na cestě. Někde na okraji jejího vidění a vnímání běžely nocí tmavé postavy, dlouhé mihotající stíny odražené světlem hořícího auta. Cítila, že pořád ještě ječí. Opakovaně, hystericky, po dávkách. Pochopila, že do noci křičí jeho jméno. Ucítila, jak ji po obou stranách chytají něčí paže. Muži v uniformách a černých neprůstřelných vestách ji zvedli na nohy. Jeden z nich na ni něco křičel. Hýbala se mu ústa, ale ona ho neslyšela. Potom se před ní objevila nějaká žena. Žena s dlouhými tmavými vlasy spočívajícími na ramenou zakrytých hedvábím. K tomu šátek, pouzdrová sukně a lodičky. Vytáhla z kabelky peněženku a ukázala ji mužům, kteří drželi Niamh. Kvůli požáru za jejími zády Niamh neviděla ženě do obličeje. Ale její hlas se kupodivu prořízl vším okolním hlukem. Důrazný, rozkazující hlas zatěžkaný obavami. Niamh cítila, jak se jí do tváří vpalují cestičky od slz. Přestala křičet, aby se zhluboka nadechla. Slova už slyšela, ale nerozuměla jim. Beznadějně zavrtěla hlavou. Pak zničehonic všechno vnímala jasněji. Žena na ni mluvila anglicky. 25

„Jste Angličanka?“ ptala se. Naprosto jistě si tím chtěla jen potvrdit, že jí Niamh rozumí. Niamh o sobě však nikdy takovým způsobem nesmýšlela. „Skotka,“ zachraptěla. Pomyslela si, že v tom to okamžiku to byl naprosto absurdní rozdíl. „Běžela jste za tím autem.“ „Ano.“ „Proč?“ „Ruairidh…“ Stačilo jen vyslovit jeho jméno a sevřelo se jí hrdlo a z očí jí vytryskly čerstvé slzy. Chvíli lapala po dechu. „Můj manžel.“ „Váš manžel byl v tom autě?“ Niamh rázně přikývla. „A Irina.“ „Irina?“ „Větrovová. Ta módní návrhářka.“ Tentokrát se ženiny oči rozjasnily. „Jsou mrtví, že?“ Žena přikývla. Niamh se opět zhroutila. Rozplakala se a kvůli vzlykání se málem nedokázala nadechnout. Žena jí konejšivě položila ruku na rameno. „Proč jste za tím autem běžela?“ Niamh to ještě nevěděla, ale právě z této otázky se později stal refrén, který se v následu jících hodinách neustále opakoval. „Oni byli…“ Při tom šoku a zmatení jí chvíli trvalo, než našla to správné slovo. „Milenci.“ Přerušovaně se při pláči nadechla. „Celou tu dobu, a já o tom vůbec nevěděla.“ Prohlédla si světlo v očích, které si ji prohlížely, a hledala v nich… co vlastně? Soucit? Vysvětlení? „Teď už se ho nikdy nezeptám proč.“