prelozila Helena Stiessová
Kristina Sigunsdotterová Ester Erikssonová
Brno 2022
Překlad této knihy byl podpořen Švédskou kulturní radou The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged
Humlan Hanssons hemligheter Text © Kristina Sigunsdotter Illustrations © Ester Eriksson © Natur & Kultur, Stockholm 2020 Czech edition published in agreement with Koja Agency Translation © Helena Stiessová, 2022 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-275-1070-2
Jmenuju se Humla Hanssonová, je mi jedenáct let a chodím do 5. C. Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Nour a chodí do 5. B. Mám se celkem dobře, až na to, že jsem právě chytila neštovice. ZAPOMEŇTE, co jsem napsala! Odteď platí tohle: jmenuju se Humla Hanssonová, je mi jedenáct let a můj život je jedna obří POHROMA. Naskákalo mi STO TŘI pupínků, které v jednom kuse svědí, a musela jsem zůstat ČTRNÁCT DNÍ doma. Když jsem se vrátila do školy, zjistila jsem, že moje nejlepší kámoška Nour se dala dohromady s partou holek rajťaček. Teď dělá, jako bych byla vzduch. Nesnáším školu a nesnáším svůj život.
7
V pátek jsme ve výtvarce dostali za úkol nakreslit autoportrét. Nejdřív mě napadlo namalovat sto tři pupínky, ale pak jsem si to rozmyslela a nakreslila jsem sama sebe jako krtka. Slyšela jsem, že je to prý hrozně osamělé zvíře. Náš učitel Pekka ale řekl, že jsem to namalovala blbě, že takhle se autoportrét nedělá. Tak jsem to musela přepracovat.
9
V neděli k nám přišel na oběd děda se svojí přítelkyní Bobinou a s nimi teta Fanny. Jako obvykle rozebírali samé nudné věci. Proč musejí dospělí pořád vykládat o tom, co jim vadí? To jsou furt nějaké nemoci, životní krize nebo zánik lidstva. Teta Fanny byla zticha. Ona toho během nedělních obědů nikdy moc nenamluví. Obvykle na sebe děláme tajné posunky, to když už nám ostatní lezou fakt na nervy, ale tentokrát neodtrhla oči od ubrusu. Teta Fanny je malířka, stejně jako budu já, až vyrostu. Viděla jsem, že si kreslí na ubrousek. Načrtla koně se zdivočelým pohledem a dlouhonohou holku. Najednou, uprostřed hovoru o manželské krizi nějaké vzdálené příbuzné, nahlas vykřikla. Pak hodila svojí skleničkou o stěnu, měla v ní víno. Udělal se tam velký červený flek. Nedal se utřít, tak přes něj táta pověsil obraz.
10
Škoda, byl to povedený flek. Vypadal jako starý strom. Takový ten vykotlaný, do kterého si můžete něco schovat. Když všichni odešli, zeptala jsem se, proč teta Fanny křičela. Táta odpověděl, že mi to může být jedno. Prý na sebe jenom upozorňuje. Máma vzdychla. Ten zvuk nesnáším. Každé ráno u snídaně se nejdřív podívá na mě, pak na tátu, a pak si vzdychne. Dělá to snad odjakživa. Vzdychá dokonce i tehdy, když k nám má přijít někdo na návštěvu. Obzvlášť pokud je to teta Fanny. To vypustí vzdychanec jak na lesy.
Nechápu, co máma proti tetě Fanny pořád má, já ji mám děsně ráda. Když jsem byla menší, často mě hlídala. Pokaždé jsme vyráběly něco uměleckého. Jednou jsme objevily v garáži plechovku s černou barvou a vytvořily jsme u nás na zahradě instalaci. Všechny květináče a taky naši magnolii jsme natřely na černo. Nazvaly jsme to Tisíc let černoty. Máma s tátou se tak rozčílili, že se mnou celý večer nemluvili. Od té doby už mě teta Fanny hlídat nesměla.
12
13
Dneska jsme na hodině tělocviku dělali gymnastiku. Na nářadí cvičíme skoro pořád, protože naše tělocvikářka Ann-Louisa gymnastiku přímo zbožňuje. Když vyleze na žebřiny a vykřikuje povely, co má kam přijít, doslova jí září oči. „Bradla tam, kladina sem, kruhy dolů, švédská bedna támhle!“ Jednou se tak rozparádila, až v obličeji úplně zfialověla. Musela ze žebřin slézt a posadit se s hlavou mezi koleny, aby z toho neomdlela. Já teda gymnastiku z duše nenávidím. Nejvíc mi vadí, jak celá třída včetně Ann-Louisy sleduje, kdo spadne. Palčák a já jsme tentokrát prohlásili, že cvičit nebudeme, a směli jsme místo toho jít hrát pinčes. Palčák smrděl potem. K obědu byl trhanec a to mi trochu spravilo náladu. Mám ho hrozně ráda, hlavně s jablečným pyré. Ve škole jsme k němu sice dostali brusinkovou zavařeninu, ale ta mi taky chutná. 14
15
Ve frontě na oběd jsem stála za Hezoušem Fransem z 5. A. Bunda mu byla cítit po benzínu. To je tím, že ho do školy vozí na skútru jeho hezký starší brácha. Až mi bude patnáct, taky si pořídím skútr. Bude jedovatě zelený a s boxem na ukládání věcí. Když jsme seděli v jídelně, zahlédla jsem oknem rajťačky. Klusaly po školním dvoře jen ve spoďárech, řehtaly se a řehtaly jako koně. Nour s nimi nebyla a já asi vím proč. Na pravém stehně má mateřské znamínko, těsně pod zadkem, a stydí se za ně.
16
Večer se u nás zastavil děda s Bobinou. Pověděl nám, že teta Fanny je v nemocnici, leží prý na oddělení, které se jmenuje Psychiatrie. Všimla jsem si, jak táta na mámu významně koukl. Když jsem chtěla vědět, jakou nemoc teta Fanny dostala, táta odpověděl, že hypochondrii, a všichni se tomu zasmáli. Přitom ale vůbec nebyli veselí. Zeptala jsem se, jestli ji půjdeme do nemocnice navštívit, a táta řekl, že se uvidí.
17
Dneska ráno jsem zavolala na Psychiatrické oddělení pro dospělé číslo 84 a zeptala jsem se, jestli smím přijít za tetou Fanny na návštěvu. Paní, která to zvedla, mi zvesela odpověděla, že přijít rozhodně můžu, jen s sebou nemám brát nic ostrého, čím by si teta mohla ublížit. To jsem ani neměla v úmyslu. Vezmu jí balíček práskacích cigaret. Teta Fanny má tyhle práskačky děsně ráda. Koupím je ve stánku u Labutího jezírka, protože tam nechce prodavač ukázat občanku. Kolem vždycky postávají spolužáci z osmičky a kouří. Občas je tam i Hezouš Frans se svým hezkým bráchou. Já kouřit nikdy nebudu. Na krabičce je vždycky nějaká nechutná fotka. Člověk málem nepozná, jestli je to shnilé ucho nebo seschlá noha. Teta Fanny navíc tvrdí, že z kouření se lidem dělá chlupatý jazyk.
18
Slíbila mi, že na konci letních prázdnin s kouřením přestane, ale do té doby prý bude hulit jako kartáčník, jak se u nás ve Švédsku říká. To slovo se mi líbí. Naše třídní Balvína nám pověděla, že je to povolání, které dřív často vykonávali slepci. A Bobina zase říká, že děda občas kleje jako kartáčník. Nour a já máme jedno svoje místo v lesíku u nás za domem, kde si občas hrajeme na to, že jsme slepé kartáčnice. Sedneme si každá na svůj kámen, zavřeme oči a vyrábíme kartáče ze šišek a z borového jehličí,
19
klejeme při tom, jak nejlíp dovedeme, a kouříme čokoládové cigarety, až z toho máme hnědý jazyk. Jenže teď už to vlastně neplatí… Když si pomyslím, jak nám s Nour bylo skvěle, bolí mě u srdce. Jako bych místo něj měla v hrudníku rozvařenou bramboru, která je z toho úplně na kaši.
20
21