TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA
Brno 2010
WILLEM FREDERIK HERMANS TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA
Willem Frederik Hermans De donkere kamer van Damokles Copyright © 1958 by Erven W. F. Hermans Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2009 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Epilogue © Milan Kundera, 2007, Le Monde �is book has been published with the financial support of the Dutch Foundation for Literature. Tato kniha vychází s finanční podporou Nederlands Letterenfonds. isbn: 978-80-7294-354-8
… Celé dny bloudil na voru, bez vody. Zmíral žízní, protože voda v oceánu byla slaná. Nenáviděl tu vodu za to, že ji nemůže pít. Když však udeřil do voru blesk a plavidlo začalo hořet, nabíral nenáviděnou vodu rukama, aby se pokusil požár uhasit! Učitel se rozesmál první, třída se nakonec taky přidala. Pak zazvonilo. Děti se zvedly z lavic. Henri Osewoudt byl o půl hlavy menší než ostatní chlapci ze třídy. Husím pochodem prošli po chodbě a u školních vrat se dali do běhu. Osewoudt ještě přemítal o učitelově vyprávění, když ho právě přijíždějící modrá tramvaj oddělila od ostatních. Když projela, nesnažil se je dohonit. Zahlédl tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ ,
četl ji cestou ze školy denně. Stála na začátku úzké hlavní ulice ve Voorschotenu. Ta ulice je tak úzká, že se tramvajové koleje přibližují k sobě a prolínají. Ve středu městečka se tramvaje nemohou křižovat. Trafika Osewoudtova otce byla na druhém konci, nedaleko místa, kde se tramvajové koleje znovu rozcházejí. Když došel k evangelické škole, uviděl u dveří do trafiky shluk lidí. Velkou skupinu sousedů, kteří gestikulovali, překřikovali se a sem tam nahlíželi dovnitř. Stáli tam i dva strážníci. Drogista Turlings si Osewoudta všiml, oddělil se od skupinky a přišel k němu. — Dej mi ruku, Henri! Půjdeš se mnou. Domů nemůžeš! Stalo se neštěstí, strašné neštěstí! Osewoudt neřekl nic, podal mu ruku a nechal se odvést. Lidé zahradili skoro celou ulici. Turlings ho táhl za sebou tak
�
�
rychle, že Osewoudt nezaslechl, co si povídají, ačkoliv si byl jistý, že mluví o něm. — Stalo se něco mamince? — Chlapče, je to tak strašné, že se to vypovědět nedá! Jednou ti to řeknou. Hrozné neštěstí! — Je tatínek mrtvý? — Chlapče, jak se můžeš tak ptát. Je to děsné! Děsné! Turlingsova drogerie byla blízko tramvajové zastávky, šikmo proti trafice Osewoudtova otce. Osewoudt se ohlédl, ale viděl jen lidi, jak tam stojí, a tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ , přesně takovou jako na opačném konci městečka. Vešli dovnitř a drogista ho dovedl do pokoje za krámem. Drogistova žena na sobě měla bílý laboratorní plášť. Vrhla se k němu. — Ty můj chudáčku! Takové hrozné neštěstí! Dala mu pusu do vlasů, z obchodu mu přinesla ruličku lékořicových cukrátek a posadila ho na židli u kamen, ve kterých se netopilo. I v obývacím pokoji to bylo cítit pastilkami proti kašli a jelenicí na čištění oken. — Je to hrozné! Jak někdo může něco takového udělat! Chudáčku! Ubohý, ubohý chlapče! Osewoudt odloupl z ruličky, kterou dostal, cukrátko. — Udělala to maminka? — Jak je to možné! Jak to ví!… ptala se drogisty. Ani nepláče! Turlings se naklonil k Osewoudtovi a řekl: — Za chvíli pro tebe přijde strýček. Pojedeš do Amsterodamu. Šel do obchodu a zatelefonoval. — Maminko! Viděl jsem na ulici krev! Jejich Evertovi bylo taky dvanáct, jako Osewoudtovi, ale chodil do evangelické školy. — Viděls mou maminku? — Mlč, Henri! Mlč, Everte! Umýt ruce a ke stolu! Teď byly v pokoji cítit brambory a zelí.
Drogista šel se ženou a synem ke stolu, Osewoudta nechali sedět u kamen. Na nic se už neptal, ale cpal si do pusy jedno cukrátko za druhým. Drogista s manželkou se před jídlem hlasitě pomodlili, na závěr u kaše přečetl Evert úryvek z bible. Pak hlasitě vzdali dík. Strýček Bart zazvonil, když už měli zavřeno. Vešel dovnitř s drogistovou manželkou, klobouk v jedné ruce, v druhé bílý kapesník. — Jak se to stalo, strýčku? Řekněte mi to. Jsem už velký kluk, strýčku! — Tatínek stůně, řekl strýc Bart, a maminku odvezli do ústavu, stejně jako před pěti lety, však víš. Venku už byla tma. Nastoupili do tramvaje do Leidenu. Osewoudt se díval oknem, a když projížděli kolem trafiky, všiml si, že se nikde v domě nesvítí. Zatahal strýce Barta za rukáv. — Nevěřím, že tatínek stůně, jak by mohl onemocnět současně s maminkou? — Dej pokoj, Henri. Já nemám předsudky. Příležitostně ti to všechno vypovím. — Maminka často říkala, že tatínka umlátí hasákem. — Hasákem? — Hasákem, co leží pod pultem, strýčku. Z jedné strany je to hasák a z druhé kladívko. — Jak to můžeš říct! Maminka je nemocná. Mysli na něco jiného. Zůstaneš na čas u nás. Smíš chodit do školy v Amsterodamu. Už se těšíš, viď? Dojeli až k leidenskému nádraží a pak vlakem do Amsterodamu. — Pan učitel nám dnes odpoledne vyprávěl příběh, řekl Osewoudt. Bylo to o trosečníkovi na voru. Neměl nic k pití, nenáviděl oceán, protože voda v něm byla slaná. Pak ale do voru sjel blesk a on nabíral tu nenáviděnou vodu z oceánu rukama, aby požár uhasil.
�
��
— A uhasil ten požár? — Jestli ten požár uhasil, tak stejně zahynul žízní. Strašně jsme se tomu nasmáli. — Vypráví vám pan učitel takové příběhy často? — Dobrý den, teto Fietje! — Nazdar, Henri! Chudinko, ubožáčku. Dlouze ho hubičkovala, ale moc vábně nevoněla. — Nazdar Rio! — Nazdar Henri. Mazlila se s ním stejně dlouho jako teta, ale voněla mnohem liběji. Strýc Bart řekl: — Těší se, že bude chodit do školy v Amsterodamu. A teď šup do postele, Henri! Ria ti ukáže, kde to je. Rie bylo devatenáct. Odvedla Osewoudta, vystoupili po dvojích uzoučkých schůdkách a dostali se do komůrky, kde stála ustlaná postel. Ukázala mu, kam si má pověsit šaty a kde se má umýt. Svlékl se a umyl, ale když si lehl do postele, nemohl usnout. Slyšel strýce a tetu, jak si jdou lehnout, a pak se dveře pootevřely a nakoukla k němu Ria. — Co to má být? Ty ještě svítíš? Ty nespíš? — Já se bojím. Otevřela víc a ukázala na jiné dveře, o schůdky níž. — To je můj pokoj. Jestli nemůžeš spát, tak smíš za chvíli přijít ke mně. Když k ní přišel, ležela v posteli. — Vlez si ke mně pod deku, ať ti není zima. Když si k ní přilehl, zhasla. — Maminka mě taky vždycky bere do postele. Rozvzlykal se. Podložila mu hlavu paží. — Vždycky jsem si přála brášku. Smíš dneska v noci zůstat u mě. Nikdo si toho nevšimne. A vůbec, taťka dovolí všechno, říká vždycky. — Nechtěl mi říct, jak se to stalo. Neřekla bys mi to ty?
— Já to taky nevím přesně, Henri. Nesmíš na ty věci myslet. — Chtěl bych to vědět. — Nepřipadá ti, že mi pěkně voní vlasy? — Voní pěkně, ale já se bojím. — Musíš spát. — Já spát nemůžu. — Jsi ještě malý kluk. — Nejsem. Jsem velký kluk, ale na svůj věk jsem malý, za to já nemůžu. — Vážně? Tak ty už jsi velký kluk? Víš to určitě? Když jsi tak velký kluk, tak to mi musíš dát hubičku.
��