400 by Veřejný sál Hraničář

400 01

ES PŘ

ZÁPADNÍHO NÁDRAŽ Í IŠTĚ OMU PSALY P. VĚTŠ PROTI T I LEJ K SE KO , TA DY SE BE

ETIC NA E. D T E Ď S OMŮ E

U KO L VÁ D E . PŘ OVA

L AH

ZB PŘ O IŠ Ř Í I LA T U UD

U KOVO U T OŠ DV OU

C ÁM

DO M

VÝZDOBU, MIMO JE DNO HO

Ž ÍM,

TI MĚLY BÝT NÁJ E VATŮ Z D YN BCH OO A MO ÉH OR ZACHRÁNÍ ASP AL VEST IM E IN

OŇ B ST UD O VU Č E SK É ST

, VR AR Č, SP ER NT

O ET J Ů,

BÝ T

E PO C Ž TĚ

DPRŮMĚRNÁ ZÁSTAVBA . KD YŽ

CO MELETE. TOHLE S E MĚ

DÁ VN OP TU RY MĚ L

LO BÝ T

Úvodní poznámky k jednomu experimentu

Nové město a ulice u České besedy

„Výsměch historii, smutek z budoucnosti ”

Projekt Oblast 1

Demolice /

Demolice //

Demolice ///

Vrak

Blues zapomenutých sponek

Vzpomínka pamětníka

51 Když sníš o záři světel

400 01

LADISLAV ZÁŘECKÝ

Úvodní poznámky k jednomu experimentu…

tázku, v jakém městě chceme žít, nemůžeme oddělit od otázky, jakými lidmi chceme být, jaké druhy společenských vztahů hledáme, jaké vztahy k přírodě si hýčkáme, po jakém způsobu každodennosti toužíme, jaké technologie považujeme za vhodné, jaké estetické hodnoty vyznáváme.“ David Harvey

ještě z kraje minulého roku, nám to nejlépe, protože jako vždy krutě a výstižně, vyjádřil severočeský básník Daniel Hradecký, pro nějž Ústí představuje „město omezených nemožností.“ Když k této básnické licenci ale přistoupíme strategicky, nikoliv po Hradecku existencionálně nebo cynicky (…až na dřeň. Ač klišé, takový život v Ústí někdy bývá…) co z toho můžeme vyzískat? No především se v mluví o zániku občanské společnosti ve městě a lhostejnosti jeho obyvatel. A to příčinou radikálních sociálních, institucionálních a urbánní restrukturalizací napříč jeho historií, počítáno od velké průmyslové revoluce. Dá se říct, že v současnosti žijeme právě v době akumulace jejich neřešených dopadů, ve stínu jakéhosi pomalého násilí jež jsme si na sebe uvalili, a jehož se těžko zbavovat, protože ho denně máme materializované před očima. Vraťme se ale na začátek, k našemu „láskyplnému“ spojení. Co s tím má společného? Onen zmíněný experiment se u nás zrodil tedy z určité potřeby i zkušenosti a dal by se formulovat do následující otázky: Bylo–by možné rozběhnout a udržet při životě cosi jako otevřenou platformu která by spojovala výzkum urbánních/městských fenoménů s edukativním, aktivně občanským a kritickým přesahem? A je něco takového vůbec potřeba? Představme si asi, jak by popis námi zamýšlené platformy mohl vypadat: Záměrem Platformy pro urbánní kreativitu a kritiku je otevřít prostor pro urbánní spolu–tvorbu, sdílení poznatků, diskuzi a výzkum města Ústí nad Labem. To, že město by mělo být místem pro život, a ne nástroj finanční akumulace a produktem směny je výchozí

400 01

…protože to, čím právě listujete, je výsledkem jednoho takového experimentu. A bude tomu již dva roky, co jsme na něj poprvé připadly; samozřejmě že v nějaké vyhlášené ústecké putyce, kterých časem bude pod tlakem „vyšších rozvojových a investičních zájmů“ ubývat. O co jde? Šlo nám o to spojit dohromady několik věcí, které děláme s láskou (nebo snad už i ze zvyku) a těch, ke kterým bychom s láskou přistupovat chtěli, poněvadž víme, že je to možné, i když se o tom moc nemluví, resp. někdo o tom nechce ani slyšet. S láskou děláme vědu i umění, s láskou takovou vědu a umění mezi sebou křížíme. Velice neradi pak něco musíme kritizovat, protože to přeci znamená, že to něco je v nepořádku. Nebo ne? Pointa tkví samozřejmě v tom, umět poznat, zda něco je v nepořádku. Podívejte se třeba na naše město. Ústí nad Labem. Město, ve kterém někteří z nás žijí celý život a někteří dostatečně dlouho na to, aby ho mohli vnímat jako svůj domov. Město, které bychom opravdu rádi milovali nebo si pro to alespoň vytvořili podmínky. Ale z řady nelichotivých přívlastků, kterými je častováno, vám asi dojde že „Love Is Not In The Air“. To, že „Ústí je obří ubytovna bez kultury a historie“, nebo že v „Ústí je úplný hovno. Tady chcíp pes. Jen bordel, špína a hlad. Není tu nic, co by lidi táhlo“, je už vlastně docela folklorní nápěv, nicméně pořád odráží místní zkušenost. A úplně nedávno,

400 01

4 filosofií, která stojí za naší aktivitou. Město vnímáme jako prostředí, které spoluvytváříme všichni a všichni tak máme k jeho podobě co říct. Proto je důležité nahlédnout jeho složitou povahu, a učinit jí komunikovatelnou a srozumitelnou; nalézt v jeho ne–sdíleném kontextu vlastní pozici a hlas. Chceme praktikovat výzkum i intervence, které jsou citlivé na místní kontexty a které využívají pře- spíše o setkávání, interpretace, kritiku, polemiku, devším kooperativní, interaktivní a participativní tvorbu… (ono i přeskočení zídky nebo močení na metody. Každé město, každá lokalita a každý městský ulici vygenerují nějaké ty vědomosti o městě). Měsfenomén má svoji specifickou povahu, svou specific- to je podle nás potřeba znovu stvořit. Samozřejmě, kou strukturu, jež nelze redukovat na jednoduchá že nikoliv v silném slova smyslu, ale metaforicky. schémata. Znovu si určit a pojmenovat na jakých základech Snahou je tak na jedné straně překlenout propast stojí nebo by mělo stát, co a kdo se na jeho podomezi kritickou a tvůrčí prací, podpořit metodické bě podílí a učinit jejich hybridní a složitý charakter inovace a výměnu při vytváření nových poznatků srozumitelný. S tím souvisí další bod. Nechceme o městech a inspirovat k dalším experimentům i spo- suplovat nějakou ideální podobu občanské společlupráci (lokální expertíza s extralokální spoluprací). nosti (poučená, „transparentní“ a inkluzivní debata Na straně druhé zapojit samotné obyvatele města a demokratická správa věcí veřejných), nebo si hrát a poskytnout jim v řadě různorodých výstupů vý- na nějaký předvoj, v tom smyslu, že bychom zastusledky společně práce. povali nebo vyjadřovali obecní/veřejný zájem. Jde Jako bezprostřední reakce na chybějící formát o platformu, otevřený prostor, ve kterém se společně diskuze o zkoumání prostředí a mapování přeměny z přispění rozličných hlasů chceme učit, jak do města města Ústí nad Labem vzniká Participativní platfor- aktivně „vstoupit“ tzn. jaké možnosti a nástroje obma pro urbánní kreativitu a kritiku. Platforma je ote- čanské participace máme k dispozici a popřípadě vřena každému bez ohledu na profesi, zkušenosti vynalézat nové. V horizontu otázky která tím vzniká, i znalosti. Kolektivně diskutuje a mapuje současný totiž Komu patří město? je totiž určující umět artikuměstský prostor, který uvízl ve stavu mezi utopickou lovat svůj zájem. K tomu nám může dopomoci řada touhou po dobré městské části a stagnující realitou. workshopů, přednášek, diskuzí, vycházek ale i cosi, Prostřednictvím pochopení minulosti a kritického co bychom si mohli označit jako lidovou univerzitu. pohledu na jeho současný stav pracuje na navržení Tedy sérii na praktické a teoretické otázky zaměřemožností, které budou mít posilující charakter v ho- ných seminářů pro veřejnost. Nejsme odborníci na rizontech sociální a environmentální spravedlnosti. slovo vzatí a i přesto že s mnohými spolupracujeme Zní to nádherně, věci už se daly do pohybu, pár a nadále budeme. Zastáváme názor, který výstižz nich ale bude třeba ještě vysvětlit (a na spoustu ně formuloval francouzský filosof Olivier Mongin: dalších si počkat). Ve Výzkumech se nesnažíme o zís- „Ačkoli nesou v první řadě odpovědnost architekti, kávání vědomostí encyklopedického charakteru. Jde urbanisté a politici, a to počínaje respektem ke stavitelství a k vazbám s okolním světem, město nesmí být chápáno výhradně jako předmět vědění odborníků, ale jako prostor, který artikuluje celek našich problémů a vytváří fyzické podmínky pro pohotovou odpověď.“ A tímto celkem problémů žijí především jeho obyvatelé. Citace také vyjadřuje myšlenku, že město je možné svým způsobem vnímat i jako instrument pro dobrou a spravedlivou správu našich životů (do té míry, do jaké se městský prostor a společnost vzájemně ovlivňují a utvářejí). Nesmíme však zapomínat na to, co nás učí sociální ekologie: Především

Jednoduše se tedy pokoušíme jak při snaze pochopit jak takové město vlastně funguje (výzkum) tak při snaze vstupu do (politického rozměru) města (možnost debaty, edukace, participace a diskuze) pomalu, poctivě, pečlivě i překvapivě nabýt takového přístupu, který nám umožní překročit stav omezených nemožností. Co z toho se uskuteční, co z toho se prokáže jako nosné a užitečné, to ukáže čas a prostředky. A co s tím vším má vlastně společného zin/časopis, který držíte v rukou nebo jím scrolujute na obrazovce (Jehož název jak si asi každý ústečák odvodí, odkazuje k jednomu z administrativních vymezení města: poštovní směrovací číslo)? Důvodů, proč jsme se rozhodli pro toto médium, je několik. Stručně v bodech: – Když si člověk udělá i jen zběžnou analýzu toho jaká lokální média v našem městě kolují, padne na něj tíseň. A tak jsme si vtipně řekli, že by bylo možné udělat něco takového jako kontra–Ústecký deník, jehož obsah by netlumočil často podivně netransparentním způsobem zájmy některých skupin a neklouzal po povrchu. Zároveň by do svého obsahu

400 01

jde o to rozpoznávat problémy, a z jejich povahy vyvodit i povahu pro citlivá řešení, nikoliv do žitých vazeb a lokálních kontextů zasahovat mrtvým dílem bezkoncepčního zásahu (těch jsme si tu užili už víc než dost). Legenda oboru Bohuslav Blažek k tomu, přímo pro kontext města, dodává: „Skutečné problémy mnohdy zůstávají dílem utajovány, dílem vytěsňovány a dílem neznámy. Jejich místo často zaujímají pseudoproblémy různého typu: jedná se například o tzv. obětní beránky (např. ,Romové‘ místo hlubší analýzi příčin kriminality), problémy nedostatečně dekomponované (např.“doprava“) nebo naopak příliš detailní. Přežívají i eufemistické fráze a nálepky z minulého režimu (např. ‚monotonie sídlišť‘), která za sebou vlečou i navyklá pseudořešení (,humanizace sídlišť‘). Místo aby v tom, že problémy včas pojmenují a ve veřejné diskuzi zmobilizují veřejnost k jejich řešení, spatřovali úředníci a politici ten nejlepší způsob získávání důvěry občanů, sklonem zejména hrozivé problémy do poslední chvíle utajovat nebo alespoň bagatelizovat.“

400 01

zahrnoval i příspěvky a názory samotných obyvatel. Je však jasné, že na časové bázi nic takového jako deník dělat nemožno, nicméně kritika lokálních medií je v naší snaze přítomná. A to především z toho důvodu, že to jakým způsobem o sobě město mluví, jaké o sobě vytváří a získává informace, jaké jsou tyto povahy, kdo a za jakým účelem s nimi přichází, je pro vlastní vztah obyvatel ke svému městu v lecčem více než zásadní. – Teoretická nekonečnost výzkumů. Potřebovali jsme mu dát nějakou konečnou podobu, uzavřít ho v celek. To však neznamená, že tím končí náš zájem o dané lokality, jímž se jednotlivá čísla zinu věnují. Simultánně s časopisem vzniká blog, ve kterém se budeme k jednotlivým lokalitám vracet ale také se věnovat problémům/místům/lidem které do koncepce zinu nezapadají. – Z estetického a mediálního hlediska je pro nás zin uspokojivou formou. Umožňuje v sobě sladit rozličný obsah a zároveň se úplně „neroztříštit“. Pro výkopové číslo jsme si vybrali ulici U České besedy a její přilehlé okolí (rámováno ulicemi Panská, Brněnská, U Chemičky, Revoluční). A proč zrovna toto místo? Ve svém přechodovém stádiu se stává složité na uchopení, zároveň je právě zajímavé – a v lecčems vlastně i příkladné – tím, jak místem

pomalu přestává být. Dají se na něm vykázat mnohé dopady prostorové politiky typické pro všechny zásadní společenské režimy, jež se tudy prohnaly (od průmyslové revoluce přes komunismus po raný porevoluční kapitalismus středo–východního typu) a zároveň kritizovat v složitém propletenci zájmů a pochybných regeneračních politik jeho zamýšlené (budoucí) podoby. Samozřejmě s volbou souvisí i aféra okolo výstavby prodejny Lidlu na dolním Střekově, protože naše místo čeká podobný osud. Dá se tak i jejich srovnání porovnat, jaké reakce a dopady podobné záměry s ohledem na charakter dané lokality mají. A „last but not least“ šlo o to zachytit, dokud jsou věci ještě čerstvé, materiál pro memento. V budoucích dobách se totiž začne zapomínat a jisté skutky se promlčí. Nezbývá tedy než doufat, že nám drahocenný čtenář, ať už je to kdokoliv, odpustí naše výstřelky a pustí se společně s námi do kritiky a tvorby tam, kde je jí třeba. V jeho vlastním městě.

JAN HROUDA

Nové město a ulice u České besedy

400 01

ěsta a sídla obecně jsou od pradávna živým organismem reflektujícím vývoj společnosti a širokých aspektů života a lidského soužití. To, co je jednou generací vnímáno za pevné a stabilní, může být dalšími generacemi proměňováno či zcela mazáno a nahrazeno něčím novým. Město Ústí nad Labem je v tomto smyslu jistě velmi reprezentativním příkladem dlouhodobé a mnohdy zásadní proměny duše, charakteru i fyzického prostředí města. V průběhu 19. století prošlo město Ústí nad Labem výrazným rozvojem spojeným s výstavbu železnice a především rozmachem průmyslu. V těsném sousedství města vyrůstal areál Spolku pro chemickou a hutní výrobu, rostl počet obyvatel. Byly bourány městské hradby, město se rozrůstalo. Přičiněním tehdejšího starosty Antona Rőslera vznikl kolem roku 1860 územní a regulační plán pro výstavbu tzv. „Nového města“ na území mezi dnešním Lidickým náměstím a areálem chemičky, což bylo území bezprostředně navazující na hradby historického středověkého centra města, které byly v té době bourány. Na pravoúhlém rastru ulic tak postupně vznikla část

,, “

Po revoluci místo postupně nabíralo nový dech, některé domy se dočkaly investic a oprav, vracel se sem život. V roce 2006 však přišla silná iniciativa soukromého investora na vybudování velkého nákupního centra na celé ploše území mezi Panskou ulicí a areálem chemičky. Byla vykoupena velká část domů, a to dokonce včetně nešťastného prodeje celé ulice U České besedy z majetku města. K výstavbě však, i díky protestům veřejnosti a ekonomické krizi, nikdy nedošlo. Na celé území ovšem padl pomyslný stín a většina domů od té doby zůstala nevyužitá a opuštěná. Z živé části města se tak postupně stávalo zapomenuté a nepříliš proslulé místo. Neobydlené domy bez pravidelné údržby začaly rychle chátrat, po záhadném rozebrání částí střech se pak doslova rozpadaly. Území mezitím prošlo proměnou vlastníků a aktualizované plány výstavby supermarketu a blíže neurčených obchodních ploch znamenaly pomyslný poslední hřebík do rakve původní zástavby. V průběhu roku 2020 tak domy obehnal drátěný plot a do jejich více jak stoletých kamenných stěn se zakously demoliční bagry. Během několika málo měsíců tak prakticky zmizela celá část historické městské čtvrti. Zbylo jen pár posledních fragmentů domů a mezi nimi původní žulová a čedičová dlažba ulice U České besedy, jejíž osud je rovněž nejistý. Ústí nad Labem, zkoušené během celého 20. století nálety, demolicemi a asanacemi, tak i ve století 21. přišlo o část své historické zástavby a tradiční městské struktury. V tuto chvíli bude nahrazena typizovanou výstavbou periferních obchodních jednotek, co bude dál, je nyní ve hvězdách. Nezbývá než doufat, že se sem jednou město a městský život, tak jak ho zažily generace našich předků, vrátí.

400 01

města s uzavřenou blokovou zástavbou se dvěma náměstími: Špitálským a tzv. Novým trhem, který se postupně přeměnil na park, dnes Sady Bedřicha Smetany. Domy v tomto území stavěli převážně jednotliví soukromí stavebníci, významným investorem byl také Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který zde nechal, především v části navazující na tovární areál, postavit několik domů v neogotickém slohu jako sociální a bytové zázemí zaměstnanců. Historicky asi nejcennějším místem byl objekt České Besedy, postavený původně jako běžný městský dům roku 1887 stavitelem Franzem Grossmannem. Česká Beseda byla založena roku 1876 jako centrum kulturního a společenského života české menšiny v tehdy jinak většinově německém Ústí. Jednalo se tak o jedno z nejvýznamnějších míst moderní české historie města. Do relativně nedávné doby v tomto později opuštěném domě stále fungovala restaurace s názvem Česká beseda. V meziválečném období, v roce 1928, se do zdejší zástavby výrazně zapsal ústecký architekt a vedoucí stavební sekce Spolku Erich Breindl, který v ulici U České besedy vystavěl pro chemické závody po architektonické stránce dva pozoruhodné bytové domy s prvky expresionismu a kubismu. V dobách socialismu byla celá čtvrť velmi výrazně narušena rozsáhlými demolicemi pro budování tzv. malého obchvatu města – dnešní Panské ulice. Tato dopravně nesmyslně předimenzovaná silnice narušila původní strukturu bloků odbouráním celých částí ulic, otevřela pohledově nesourodé vnitřní dvory a odřízla celé území, včetně honosných městských lázní, od centra města. Prakticky zaniklo i reprezentativní Špitálské náměstí a došlo k zásadnímu poškození tradiční městské struktury historického Ústí.

,, “

LE S NÍ P OR

Ď NÁKUPNÍ CENTRUM NEB U B O DA ITĚ Č LŠÍ R U KR

OBNÉHO ABY T O P OD BY ĚCO L O ON O EB Ž Í A A R L D E BU TN U NÁ D M E OS VÉ T KO LA V

NO E L DĚ

AB I CE

PO ŽE SE TAM STAVÍ CHEM I Č K A TA E TÍM K AŽ T AM YL BÝT AUTOBUSO B V É AB U Y TAM N ÁDR DE LO B OD A Ž Í. J OH

A M

E T OB

L Í Z KO

STA. Ě M OD

400 01

BEC NEMĚLY ST Ů V ÁT. AM T DO Y M H O D UDE VELKÝ PRO TY B ST AM T OR Ď E T

HANA KOKŠALOVÁ LADISLAV ZÁŘECKÝ

„Výsměch historii, smutek z budoucnosti“ K dotazníkovému šetření a kolektivnímu obrazu jedné Ústecké „ohyzdy města“

400 01

Stávání se průchodem

400 01

dyž jsme v prosinci minulého roku vypouštěli dotazník o lokalitě ulice U České besedy a jejím okolí, připravovali jsme se na možnost minimální odezvy. Přeci jenom, kombinace v tu chvíli vrcholících příprav na vánoční svátky a všudypřítomné únavy ze života v krizi a nejistotě pandemické situace nás všechny zaměstnávala dost. I přes tyto možné komplikace dotazník zodpovědělo něco málo nad dvě stovky respondentů. Což už by se dalo považovat za slušný základ pro cíle našeho výzkumu. Nejdříve byla většina z nás k této metodě skeptická i z jiných důvodů. Jde-li nám o klasičtější metody, inklinujeme spíše ke kvalitativním přístupům. Jde např. o rozhovory s lidmi, kterých se daný problém přímo týká. Nakonec se však dotazník ukázal být důležitým, a to z několika důvodů. Jedním z cílů naší platformy je i snaha o rekonstruování toho, jakým způsobem obyvatelé Ústí své město vnímají – jaký „obraz města“ v sobě nosí a jak ho (mezi sebou) komunikují. A právě dotazník by nám mohl ukázat, jak je místo našeho výzkumu vnímáno napříč celým městem. Musíme tedy hrát na kvantitu a průměr. Ale ne pro to, abychom zde pak vystavili ony pověstné koláče grafů nebo dělali poměry. Spíše je třeba vyladit si nuance obrazu,

který se nám (možná) ukáže. Způsob vyhodnocení tak plně neodpovídá klasickému dotazníkovému šetření přinášející „tvrdá data“, ale stává se jemnější a více spekulativní operací, jejíž výsledkem by měla být další debata nad povahou tohoto obrazu. Ke geografické struktuře zastoupení možno říct, že se město nakonec skutečně zapojilo co do obvodů celé (dokonce i několik „mimoústeckých“ zástupců sousedních sídel) a to s největším zastoupením Střekova a centrálního obvodu. Jelikož se některé záležitosti související s „přešlapy“ ve správě města mají tendenci zametat pod koberec nebo nechat vyšumět, je na podobných iniciativách, jako je ta naše, tyto problémy nalézt, pojmenovat, zprostředkovat a v této činnosti kontinuálně pokračovat. V tomto právě spočívá mimo jiné ona důležitost lokálně ukotvené občanské společnosti, která se může projevit v podobě iniciativy, opozice, místního media nebo spolku – udržuje stálost rozpoznávání a veřejného pojmenovávání místních problémů. Dotazník ukázal právě tuhle rovinu onoho „všichni víme“. Míru, do jaké je většina z nás obeznámená se skutečnými zdroji problémů a jakými způsoby jejich problematičnost vyjadřujeme. Navzdory tomu, co se často říká, obyvatelé Ústí nad Labem se zajímají. Vědí, co se děje. I přes veškerou snahu je těžké skrýt něco, co mají denně tisíce lidí na očích a co má přímý vliv na kvalitu prostředí, ve kterém žijí. Otázkou pak ovšem může být, jakými způsoby informace interpretují, do jaké míry si zde mění své pozice příčina s následkem, ale tomu se budeme věnovat níže. V neposlední řadě bylo třeba zvolené místo, které v současnosti trpí na svůj „přechodný“ charakter, jaksi znovu „zahustit“. Zohlednit vztah mezi minulostí, přítomností a budoucností z různých zkušenostních úhlů. Dát mu hlas; znovu k němu strhnout pozornost. Přece jenom šlo o místo, kde se (v mnohem větší míře než nyní) bydlelo a žilo, nikoli pouhá průchozí proluka z centra města na Západní nádraží. „Byli to naše domovy“, jak napsala jedna z respondentek a nebyla s touto zkušeností zdaleka jedinou. Byty, hospoda, cukrárna – navíc s přídavkem historické hodnoty některých domů, přímo spojených s formováním lokální identity tenkrát ještě menšinového českého obyvatelstva. To,

Asociovat úpadek

že se s ním už jaksi nepočítá, a to do bodu jeho možného (a předpokládaného) úplného „vymazání“ dopravní infrastrukturou v podobě silničního nadjezdu nebo tou, kterou si tu ve své lokalizační praxi roztahují globální potravinové řetězce je samo o sobě dostatečným důvodem ke snaze o vytvoření jakéhosi opozičního „znovu–stvoření“ daného místa mobilizací živé zkušenosti s místem i jeho historií proti těmto cynickým politikám, které sami sebe klamně staví jako racionální odpověď na lokální potřeby.

První obrys celkového obrazu se nám objevil po přečtení odpovědí pod dvojící otázek k představám a asociacím s místem spojeným. Nemohli jsme si nevšimnout zajímavé podobnosti slovníků, které slouží k popisu místa a těch, kterými obyvatelé často vyjadřují pocit z celkového stavu města. Tato vazba má dvě roviny – buďto výzvu ke komentáři stavu místa ihned pojmeme jako šanci k zoufání nad širší situací Ústí, nebo se do popisu místa vtěluje celá lokální zkušenost přímo. Místo tak možno označit za jeden z pomníků pociťovaného úpadku našeho města. Jeho, prozatím ještě pořád ztělesněnou, metaforu. Nutno ještě poznamenat, že pojem „úpadek“ zde popisuje spíše než faktický stav věci jistý pocit nebo naladění, které ve městě vládnou. Nenaznačujeme tím však, že by město a jeho struktury (sociální, kulturní, materiální apod.) bylo v pořádku a „úpadek” byl jen záležitostí naladění obyvatel, je ale nutné (i přes jejich vzájemnou provázanost) umět obě tyto roviny oddělit. Úpadek je totiž úpadkem od něčeho k něčemu, od ideálního stavu k jeho narušení. V případě Ústí nemůžeme mluvit o nějaké kontinuitě úpadku, ale spíše o jakýchsi zlomech nebo traumatech, které město vychýlily z rovnováhy. Od infrastrukturního a environmentálního šoku v podobě průmyslové revoluce, přes válečné bombardování, násilí asanace a centrálního plánování

400 01

Centralizace a periferizace

v minulém režimu (společně s poválečným vysídlením původního obyvatelstva), k bezhlavé privatizaci a financializaci pozemků v období porevolučního kapitalismu. Právě toto vyčerpání kraje a z toho plynoucí lhostejnost a rezignace sebou nese onu emocionální spirálu zmaru a úpadku z níž těžko vybřednout. Navíc v čele s nekompetentní politickou reprezentací, pochybnou regionální politikou a správou města není žádná kontinuální pozitivní snaha možná. Vyjmenujme si jen několik přízvisek a asociací, které ve vztahu k místu zazněly: vyloučená lokalita; ruiny; ghetto; ostuda; strach; hnus; špína; průmysl; negativita; zmar; kriminalita; šeď; pustina; zkáza; smutek a hněv; průchozí místo; požáry atd. Emoce s místem spojené myslíme mluví za všechno. Pro mnohé je nicméně jejich zdrojem i fakt, že je místo, které se ocitlo v takovém stavu, lokalizováno přímo v centru, a tak do něj vnáší problémy většinou odsunované na okraj.

Centrum města jaksi všeobecně a intuitivně vnímáme jako pro město reprezentační. Je jeho vizitkou i srdcem. Souvisí to s evropským modelem města, kdy se postupem času kolem jeho centrální části (šlo v drtivé většině případů o tržiště) akumulovala další zástavba více či méně odpovídající na nově vznikající funkce spojené s městem. Například s rozvojem průmyslu v 19. století vznikaly na periferiích měst rozsáhlé industriální zóny a s tím spojené dělnické kolonie, později panelová sídliště. Ve výsledku se restrukturalizace nevyhnula ani samotné centrální oblasti, jež si po většinu času zachovávala svou „původní“ podobu. Bouralo se a přestavovalo, rozšiřovalo a „provzdušňovalo“. Křivolaké uličky musely ustoupit hygieně, přirozené přechody železničním koridorům a co je nejdůležitější, bouraly se městské hradby, které vlastně byly jakousi materiální definicí města jako takového. Dnes je situace v podstatě taková, že co přežilo všechny možné revoluce se konzervuje a udržuje, to i z toho důvodu, aby nezaniklo původní genius loci místa, jež si v případě našich evropských měst spojujeme právě s představou „historického centra“. Potenciál centra tak leží samozřejmě i v jeho turistickém využití a na turismus se váží další potencionální zdroje pro rozvoj města, minimálně v rovině jeho sebevědomí. Centrum města není však určené pouze nějakým administrativním vymezením, ale i „pocitem centra“, který v sobě kombinuje výše zmíněnou představu o srdci města s vlastní zkušeností a praxí. V případě Ústí se můžeme současně setkat i s názorem, že „toto město nemá centrum”. Všechny výše zmiňované zásahy do urbánní struktury a výrazné přestavby Ústí nad Labem se centrální části města nevyhnuly a centrum tudíž postrádá tento žádoucí zachovalý charakter. Argument absence klasické evropské představy centra v českém kontextu často jednoduše slouží k ukázání, že „je zde něco špatně”

“

rozhodující správní kategorie příslušnosti k městskému obvodu, nebo výskytu „těch pár důležitých” městských institucí, infrastrukturních staveb, ať už jsou kdekoliv. Ve většině případů jsme byli lidově řečeno „za blbce“. Proč se vůbec ptáme?! „To je přeci centrum“. Jeho přináležitost k centru je vnímána jako samozřejmost právě díky příslušnosti k obvodu. Další zdůvodnění stojí na jeho průchozí pozici mezi dvěma nádražími (Západním a Hlavním) na jedné straně, na druhé se vyjadřuje příslušností k historickému dědictví města. Ti, kteří místo vnímají v tomto historickém smyslu, jsou však zástupci starší generace a je otázkou času, kdy dojde k zapomenutí jejich zkušenosti a tato městská část se od centra odloupne na mentální a potažmo i prostorovou periferii. Udržení její přináležitosti k historické centralitě tak zůstává na městských paměťových institucích (např. Muzeum) nebo na osobně dále předávaných vzpomínkách pamětníků. Varianta vnímaného „nesplnění nároků” místa na možné označení za centrum se též objevuje. Některé důvody souvisejí se strukturálními zásahy provedenými již v minulosti, například oddělení Nového města společně s ulicí U České besedy naddimenzovanou čtyřproudou silnicí v ulici Panská („podchodem pod

400 01

a i město jako celek v tu chvíli ztrácí svou hodnotu, klesá v pomyslném žebříčku atraktivity pod všechna města, která historizující vzhled centra mají. Dalším možným prvkem centra může být jeho klasifikace jako „místo setkávání”, chápaného ne jako čistě místo setkání (zároveň může, je-li s centrem spojen nějaký výrazný monument, místo srazů), ale jako místo ekonomické a zároveň volnočasové (sociální) interakce, trvající určitý čas, což znovu vychází z (dříve) žité zkušenosti tržiště (dnes nabývající i jiných forem). Těchto míst je však plošně v Ústí minimum, ať z důvodu čisté komercionalizace prostorů nelokálními subjekty bez jejich uživatelského přizpůsobení, zanedbávání péče o veřejný prostor a dalších strategií preferujících rychlý zisk před řešeními zohledňujícími dlouhodobý přínos a obecně chápanou „příjemnost” místa. (Zádrhele i možnosti specifických propojení různých ekonomických a volnočasových aktivit obecně ve tvorbě prostorů a modelů jejich fungování nyní není kapacita detailněji probírat.) Pro nás vyvstala otázka, zda je okolí ulice U České besedy vnímáno jako součást centra, nebo jestli ho jeho současný stav neuvedl do stavu periferie. Dále je také možné, že bylo jako periferie vnímáno už dávno, např. kvůli přítomnosti průmyslového areálu. V návaznosti na výše zmíněné je také ve hře varianta zpochybňující možnost rozdělování centra a periferie na území Ústí nad Labem dle odlišného vzhledu, pocitu z užívání, „funkčnosti” prostoru a ponechávající jako

400 01

lhání vlastníka v údržbě majetku nejčastějším „producentem“ opuštěných a zchátralých pozemků, jež se pak prodávají dalším investorům za hubičku. A nebo to tak vůbec nebylo? Takovýto úmysl se dá těžko dokázat pouhým pozorováním a mohlo by tedy jít i podle některých názorů „jen” o obecný nezájem vlastníka. Tato skutečnost je ale pro mnohé jen jakýmsi vyvrcholením dlouhodobého procesu. V prvé řadě, říkají, jde o strukturální problémy. Co nezničila „pochybná politika města“ nebo před tím ještě „komunisti“, to po revoluci „dodělala privatizace”. K těm, co mají za viníka úpadku onu specifickou „metonymickou figuru“ známou jako „ty nepřizpůsobivý“ můžeme podotknout, že si pletou příčinu s následkem. Je pravdou, že podobná místa slouží lidem vyloučeným z běžného sociálního provozu, ale hlavní problém bude nejspíš strukturálního charakteru, ať jde o dlouhodobě nefunkčně nastavenou sociální, nebo regionální politiku. Nelze z jejich projevů obviňovat jak jedince za nepřizpůsobivé označované, tak ty, kteří je za nepřizpůsobivé označují. My všichni se potýkáme s následky nesprávných rozhodnutí ve„Zajímavé, jak někdo může něco beztrestně zničit“ doucích k problematickým soužitím (nejen) v rámci byla jedna z odpovědí na otázku, čím je místo vlastně našeho města. zajímavé. Kdo co zničil? Kdo způsobil, že je místo materiálním dokladem toho, „kam až je možné zajít“? Jako vždy jde o souhru okolností, nicméně přece se vždy najde jeden nebo více faktorů, které na tom Nad lokalitou visí vědomí přicházející nové výstavmají zásadnější podíl. by, která svým charakterem jakékoliv (místní) vazby V některých odpovědích na otázku, co stojí za ny- v podstatě znemožňuje. Jak se to tedy má s tou slavnější podobou místa se nám demonstrují pro Ústí nou „metropolitní prodejnou“ Lidlu? Většina respontypické kategorie nejčastějších viníků: buď za “vším dentů je proti a svůj názor odůvodňují následujícím – špatným” stojí expresivně řečeno „zmrdi z magist- market bude likvidovat obchodní aktivity v centru rátu“, nebo oni mýtičtí „nepřizpůsobiví“, popřípadě a především ho už vzhledem k „přehuštění“ města kombinace obou dvou činitelů v různých poměrech. a zároveň nízké poptávce a kupní síle není potřeba. Mezi tím zaznívá jedno konkrétní jméno a zaznívá Zdůrazňovány jsou také především architektonické bez sebemenších pochybností. Ironicky řečeno: „Ús- a estetické ohledy. Podle někoho totiž takový druh tečáci své kmotry znají“. Jde o podnikatele a bývalé- stavby do centra nepatří. Mnozí zase odkazují spíše ho politika (ODS) Patrika Oulického. Ten začátkem k alternativnímu využití místa, k tomu však později. minulého desetiletí začal skupovat pozemky okolo areálu Spolchemie a pak je nechal úmyslně chátrat. Jeden z respondentů to koncipoval zcela přesně jako politiku chátrání, která je vedle spekulace nebo se-

Český sen

Kdo za to teda může? Aneb politika chátrání vs. „nepřizpůsobiví“

silnicí Panská vedoucím na Západní nádraží začíná místo, kam se v Ústí nechodí“.), nebo bezprostřední blízkost industriálního areálu Spolchemie. Další důvody odkazují k současné podobě místa. Část obyvatel souhlasí s tím, že nelze vnímat jako k centru náležející toto „opuštěné, zchátralé místo“, „šedou díru“, „pustinu a zbořeniště”. Někdo sice pro tyto „kvality“ může z místa v duchu „ruinofiie“ a urban exploration čerpat estetické potěšení a vyjadřovat obdiv k jeho „opuštěnosti”, “rozbořenosti”, „nefunkčnosti”. Tyto úhly pohledu sice vytvářejí jiné způsoby vztahování se k danému místu a rozšiřují definici možného užívání prostoru (zde souhlasíme, že místo nemusí být zastavěné, upravené, perfektně urbanisticky vyřešené, aby bylo nějakým způsobem funkční, užitelné), jsou však ze své povahy extraktivistické a exotizující, těžící zvláštnost, přisuzující daným místům status jisté specifické bizarnosti, kterou je potřeba zachytit a vystavovat na odiv. Tyto tendence zamezují zodpovědnému, pečujícímu a popřípadě konstruktivnímu pohledu na lokalitu. Nesnaží se její situaci vylepšit, ani ji uznat za variantu běžné, „normální”, důstojné. Klasifikují ji jako „postiženou” bez snahy ji s ohledy na specifické potřeby rozvíjet, pouze její postižení estetizují. Ostatně, jsme někdy svědky podobného přístupu i k Ústí celkovému.

Za jakousi středovou pozici možno považovat tvrzení: „Lepší než nic“ nebo „lepší než ruiny“. Tato pozice, i když ji zde popisujeme jako středovou, tudíž stojící mezi výrazným vítáním i odmítáním prodejny a poměrně výrazně zastoupenou, tak je nutné podotknout, že není neutrální, ale kvůli zdánlivé absenci alternativ se nuceně přiklání ke stavbě prodejny. Může se jednat o individuální proces smiřování se s nevyhnutelným, hlavně je to však kýžený výsledek politiky chátrání – nechat lokalitu zajít do takového stavu, kdy se v očích veřejnosti stane zanedbanou, prázdnou a nároky na kvalitu jakoukékoliv „oživovací” aktivity tak padnou na úplné minimum. Zastánci marketu si myslí něco jiného než první skupina. Obchodů podobného ražení je tu podle nich naopak málo, především těch velkých a levných, tudíž se musí nakupovat v předražených večerkách. Navíc s novým, větším obchodem také prý přijde více pracovních míst a jeho přítomnost místo oživí. Vítaná je také jeho pozice na cestě k nebo ze Západního nádraží, které i přes svou poměrně vysokou

400 01

frekventovanost postrádá služby komercionalizovanějších terminálů (trafika, obchod s potravinami…). Problém umístění „dalšího marketu” není samozřejmě pouze přehuštěný trh, ale i přímé ekonomické, prostorové a sociální dopady na lokalitu. Obchodní, nebo zprostředkovatelská funkce kterou zastával locus městského tržiště se s rozvojem globální trhu osvobodila z této původní lokalizace a funkce a zpětně začala městský prostor kolonizovat na základě své vlastní lokalizační a teritoriální praxe. Tvoří sítě maloobchodních prodejen, skladů a dalších zařízení podle vlastních kritérií atraktivity lokalit a optimalizace distribuční strategie. Tyto prodejny často nedbají na kontext dané lokality, a to ani v rovině ekonomické. Lokální ekonomice tak nic nepřinášejí, ba jdou proti logice jejího rozvoje, protože dochází k odlivu peněz z místa do kapitálových center. Navíc často přímo ničí konkurenci v podobě malých prodejců. Ve městech pak úbytek obchodů způsobuje vylidňování center a oslabení sociálních kontaktů. S úbytkem pohybu ve městě přichází i větší lhostejnost k jeho podobě. Lokalizační praxe jsou realizovány agresivními strategiemi (za pomoci nejnovějších kartografických technologií pod hlavičkou geomarketingu). Nekompetentní a úplatné městské správy, kterým je jaksi ukradené, že tyto projekty nemají žádný

potenciál pro územní rozvoj naprosto selhávají ve své funkci obrany a vyjednávání proti těmto dravým praktikám. Mnohá zahraniční města, která s podobným fenoménem mají dlouhodobější zkušenost, dospěla k častým regulacím nebo dokonce zákazům výstavby tohoto druhu prodejen. Korelátem marketu je automobil. Jedním z důležitých faktorů pro výstavbu nové prodejny je tak napojení na silniční síť. Jelikož mají tyto koncerny povětšinou své velké zahraniční dodavatele, zvyšuje se intenzita autodopravy a zatížení dopravní infrastruktury, nemluvě o samotném nárůstu počtu osobních automobilů. Často taky slýcháme, že s příchodem marketu přicházejí i pracovní místa. To je pravda jen částečně a z dlouhodobého hlediska tento argument neobstojí. Likvidace malých obchodů, zpracovatelů i producentů potravin vede přirozeně k likvidaci jejich pracovních míst a ve výsledku můžeme mluvit o katastrofálnímu dopadu na lokální ekonomiku, i z hlediska tlaku nastavování co nejnižších výkupních cen u dodavatelů. Snižuje se tak soběstačnost regionu. A nemluvě o ekologických dopadech konání nadnárodních korporací, jejichž „konci chapadel” podobné prodejny jsou. Jejich úkolem je vytěžit hodnotu od zaměstnanců, zákazníků a komunit v místech, kde působí a v tocích globálního kapitálu ji distribuovat mezi akci-

Alternativní využití

onáře. To je důvod, proč existují. Rozvoj míst, do kterých přichází, není jejich úlohou. Vzhledem k předmětu našeho výzkumu si lze tak předešlé shrnout: Prodejny nadnárodních potravinových řetězců devalvují ideu města jako životního prostředí s lokalizovanou praxí a zkušeností.

Je to už bezmála patnáct let, kdy se poprvé objevily s místem spojené plány výstavby obchodního centra a od myšlenky využití prostoru ke komerčním účelům se nikdy neustoupilo. Teprve v posledních letech se však přešlo od plánu diferencovanějšího prostoru obchodního centra sdružujícího více rozdílných prodejen k variantě monopolní pobočky jednoho nadnárodního řetězce. Celou dobu plány provázela vyjadřovaná nevole občanů, která komplikovala naplnění prvotních záměrů stavby obchodního centra. Situace se však místo snahy o důmyslnější alternativu, se kterou bude veřejnost souhlasit vyřešila pře-

400 01

dáním plné kontroly nad územím nadnárodnímu řetězci, u kterého je naplnění plánu nevyhnutelné. S nepotřebností supermarketu na místě ulice U České besedy pro některé respondenty dotazníku souvisí dva zásadní zásahy do občanské vybavenosti města. Jelikož se jednak stihlo za tu dobu postavit v centru města obchodní centrum Forum, které nahradilo městskou tržnici a nyní je částí respondentů vnímáno jako pro Ústí akorát dostačující možnost nákupu, tak také došlo ke zrušení autobusového nádraží. Zřízení „Autobusáku“, tak jak „ho má každý normální město“, se tak stává žádanou alternativou. Nejčastějším návrhem byl však park. Park, jehož funkcí by bylo mimo jiné odstínit areál Spolchemie a vrátit do lokality zeleň. Park bývá vůbec nejžádanějším využitím veřejného prostranství v našem městě, což dává smysl s ohledem na onu neustále zmiňovanou všudypřítomnou šeď. Požadavek parku by se též dal označit za nejjednodušší variantu odporu veřejnosti proti komercionalizaci prostorů. S okamžitou dostupností okolní krajiny může preference této alternativy zároveň leckoho překvapit. Jako další by si respondenti přáli to, co v podstatě odpovídalo původnímu využití místa, totiž byty a obchody. Tvrzení mnohých, že jde v případě místa o zmařený potenciál, je nakonec třeba kontextualizovat právě s ohledem na obraz tohoto místa a to, jak je vnímáno v celku města. V oficiálních dokumentech je místo zapsáno jako ekonomická zóna, ale šlo by ho také vnímat jako brownfield. A jak nás mnozí poučují, právě do nich by se měla „zapisovat budouc-

400 01

Postscriptum: Naděje jménem rychlodráha?

22 nost města“ (Francouzské autonomistické hnutí Neviditelný výbor k podobné, ale přesto jiné situaci v americkém Detroitu kousavě podotýká: „Trvalé pobízení k inovacím, k podnikání, k tvořivé činnosti nefunguje nikde tak dobře jako na hromadě ruin.“). Ostatně když se podíváme na analýzy Czechinvestu (Agentura pro podporu podnikání a investic), Ústecký kraj patří co do počtu brownfieldů, jejich monitorování a podnikatelského zájmu s nimi spojeného mezi republikovou špičku. Každopádně, jak si tedy kdo představuje potenciál místa se liší v závislosti na jeho představě o hodnotách budoucnosti, ať chápané jako cíle cesty ke zlepšení životní úrovně, či investiční příležitosti. Je vždycky dobré se snažit prohlédnout závoj lákavě znějících vizí obsahujících pokrok, inovaci, lukrativnost, rozvoj a další podobně (emočně) laděná hesla a ptát se, kdo tak mluví, proč, jaké má motivy? Aktivity motivované ziskem se někdy mohou protínat s těmi, které sledují vidinu důstojného života ve městě, což neruší potřebu oficiální obraz „dobrého města“ distribuovaný městskou správou nebo investory konfrontovat s tím, který vychází ze zkušeností jeho obyvatel. V důsledku to ale neznamená, že jakýsi domnělý „hlas lidu“ má poslední slovo. Spíše jde o to znovu přiblížit instituce zařízené ke zprávě našich „věcí veřejných“, demokratickému principu otevřené debaty, jemuž se v neprůhledné byrokratické a kapitálové mašinerii vzdalují. Zároveň je potřeba se zajímat i na úrovni jedince. Jedním z prvních kroků může být snaha pochopit, jaké si o sobě město vypráví příběhy, jak o sobě a svých problémech přemýšlí a mluví.

O stavbě vysokorychlostní trati se v České republice mluví už desítky let. Ústí nad Labem by mělo být jednou ze zastávek, v naší lokalitě materializovanou terminálem, který by v této variantě vznikl přestavbou Západního nádraží. Tomuto návrhu však brání blízká přítomnost areálu Spolchemie, která koleje u Západního nádraží používá k rizikovému převozu vagonů chemických surovin. Většina občanů o možnosti napojení Ústí nad Labem na vysokorych-

lostní trať ví, nicméně nezanedbatelná třetina respondentů odpověděla, že o plánech neví. Co se týče odpovědí na otázku, co by toto nové dopravní spojení mohlo městu přinést, objevují se nám tu tři kategorie odpovědí. První skupina jednoduše neví a nedokáže si možné dopady představit. Zde se není čemu divit – opravdu není zřejmé, co bude implementace rychlodráhy v českém kontextu přesně znamenat, k jakým konkrétním změnám povede. Skupina stavící se k vysokorychlostní trati spíše skepticky má k takovému postoji několik důvodů. Prvním je ztráta důvěry v pravděpodobnost uskutečnění záměru kvůli jeho stále protahovanému datu realizace, podpořená ještě zkušeností s rychlostí a kvalitou výstavby sítě dálniční. „Nevidím v naší republice možnost vůbec dokázat postavit rychloželeznici, když neumíme postavit pořádně dálniční síť”. Skutečnost přítomnosti vysokorychlostní trati v Ústí nad Labem je tak pro mnohé nejistou záležitostí vzdálené budoucnosti, která se

400 01

jich netýká, které se „už nedožijí”. „To je nějaká legrace? Rychlodráha tady přece nebude stát ani za 50 let, tak asi nemá velký význam se tím zabývat”. Zde je nutné podotknout, že je českou část trati nutné vnímat v celoevropském kontextu jako součást multimodálního Orient/East–Med koridoru propojujícího sever s jihovýchodem Evropy a zajišťujícího spojení střední Evropy s námořními terminály. Právě český úsek nyní neodpovídá dopravní poptávce globalizované světové ekonomiky, což jeho zkvalitnění činí do budoucna nevyhnutelným. S novým dopravním spojením jsou spojená hesla rozvoje turismu, zatraktivnění lokality pro investory a přílivu nových obyvatel. Tato očekávání jsou pro mnohé důvodem k vítání záměru. Pro skupinu zpochybňující přínosy rychlodráhy jsou tyto motivy vnímány jako irelevantní, neslučitelné s realitou města. Kladou otázky, zda-li je Ústí nad Labem vůbec dostatečně turisticky atraktivní. Nemá výše zmiňované očekávané centrum a největším lákadlem zůstává okolní krajina. Jak jeden z respondentů apeluje: „Musí se začít dělat nejdřív něco s městem, pak s dráhou, kdo tady bude chtít vystoupit, když tady máme už přes 10 let díru v centru města?”. Architektka a urbanistka Jitka Žambochová ve své diplomové práci zabývající se stejnou lokalitou i potenciálem rychlodráhy zmiňuje právě nutnost vybudování silné image města, která zaručí větší návštěvnost a ve výsledku i lepší přechod na jeho „post–industriální“ existenci města služeb, kultury a inovací. Propagační strategie spojená s tvorbou „image města“ je právě taktikou, která má řešit vnitřní problémy tím způsobem, že město „nabízí“ jako lukrativní lokalitu investorům nebo možným novým obča-

400 01

nům (žádaná je vysokoškolsky vzdělaná střední třída) apod. Strategie to je legitimní, ale svým způsobem má tendenci tlačit se na externí zdroje „záchrany“ a neobrací se na podněty přicházejících zevnitř. Pro skupinu považující napojení na rychlodráhu za pozitivní jsou podobná hesla spíše jakýmisi obecnými přáními do budoucnosti města a doufají, že tato realizace by je mohla (konečně) splnit. Ve zjizveném Ústí často nekriticky přijímáme vše, co je nám předkládáno jako nové a slibné. Musíme však dbát relevance těchto slibů. A na rozdíl od supermarketů je možné, že toto infrastrukturní posílení skutečně přinese zájem o město jak ze strany investorů (otázkou stále zůstává, jakého charakteru) i širší, mimoměstské veřejnosti. Zkrácení času cesty mezi Ústím–Prahou a Ústím– Drážďany je oslavováno z důvodu možné proměny skladby místního obyvatelstva. Střední (vysokoškolsky vzdělána) třída se nebude muset stěhovat za prací a pražští, či zahraniční se budou do Ústí stěhovat kvůli cenám nemovitostí v tomto srovnání vnímaným jako nízké. To povede k (častí současných obyvatel kýženému) příchodu „mladých kreativních profesionálů”, kteří vytvoří poptávku po nových službách a posunou město pozitivním směrem na žebříčcích statistik. Tyto úvahy ale výrazně diskriminují potenciál stávajícího obyvatelstva na úkor abstraktní skupiny nových, „lepších” příchozích. Což jde zcela v ruku v ruce se západním trendem, kdy regionální politiky a samosprávy řešení svých problémů a artikulaci změn hledají spíše na úrovni globálních toků než úrovní (znovu)tvorby míst zohledňující lokální prvek. A jak k tomu poznamenává sociolog Manuel Castells: „Lidé stále žijí v místech. Přesto, podobně jako v naší společnosti, jsou funkce a moc organizovány v prostoru toků. Strukturní dominance logiky tohoto prostoru zásadně proměňuje smysl a dynamiku těchto míst. Žitá zkušenost, ukotvená v místě, je odstřižena od moci a smysl se vzdaluje vědění. Proto hrozí, že

strukturní schizofrenie vznikající mezi těmito dvěma logikami přeruší komunikaci ve společnosti.“ Stavba terminálu VRT bude rozhodně výrazným zásahem do urbanistické struktury centra města. Tento potenciál si někteří uvědomují: „Doufám, že tato oblast projde obnovou a stane se plnohodnotnou součástí centra – právě i díky zmiňované stanici VRT.” Kvůli zmiňovanému sousedství Západního nádražní a Spolchemie se uvažuje o možnosti umístění terminálu na území bývalého autobusového nádraží. To by znemožnilo přání obnovení „autobusáku”, ale přineslo možnost komplexnější proměny centra, která však musí být (už projednou) provedena velmi citlivě. Je také otázkou, co budou mít ze stavby trati obyvatelé okolních menších sídel. Slibuje se zlepšení regionální dopravy, odlehčení stávajících tratí, napojení regionálních spojení na spoje rychlodráhy. V ideálních koncepcích udržitelné mobility se zmiňují možnosti hladkých přestupů mezi různými módy dopravy (nejlépe s jednotným jízdným). Takové návrhy jsou však s privatizací drah a současným systémem několika konkurenčních dopravců nemožné. Nemluvě o oblastech, pro které bude nová trať znamenat pouze zábor půdy na jejich území.

400 01

JINDŘICH JANDEČKA

Projekt Oblast 1 Zvukové mapování oblasti blízko Západního nádraží v Ústí nad Labem

á fascinace tímto místem začala během procházky městem a pomalu se rozšiřovala pokaždé, když jsem šel na Západní nádraží. Během velmi krátké doby jsem si k tomuto místu nalezl vztah, který jsem ještě prohloubil tímto projektem. Nikdy předtím jsem se nesetkal s místem, které by působilo tak moc odděleně od zbytku města, jako právě tady. Místo, které, ačkoliv se dá říct, že se nachází v centru města, trpí odtržením jak po stránce pocitové, pro lidi, kteří jím prochází, tak i po stránce infrastruktury tohoto místa. Specifická kombinace elementů jako silnice, přechody, nádraží a továrny tomuto místu dodávají jinačí rozměr i na poměry „běžného“ industriálního prostředí Ústecké metropole. Můj původní záměr byla „pouhá“ fotodokumentace. Ta mi ale časem začala připadat nedostatečná. Na první pohled se totiž toto místo neliší od jiných „vybydlených“ oblastí v Ústí. Co mne skutečně zaujalo, byly zvuky, které lze na tomto místě slyšet. Po několika procházkách a „průzkumech“ jsem seznal, že toto místo je velice zvukově bohaté. Rozhodl jsem se tedy pracovat se zvuky, které se na tomto místě nachází. Skrze své pozorování a procházky se zvukovou technikou jsem si našel tzv. hraniční body - rohy tohoto místa a zbytku města, lokalizované následovně - roh u Městských lázní, podchod

u benzínové pumpy, přechod u Západního nádraží, roh směrem k „Chemičce“. Je důležité podotknout, že každý roh tototo čtverce měl zcela jinou zvukovou strukturu. Obsahoval jinačí zvuky a ukazoval tak o tomto místu mnohem více než „pouhá fotografie“. Projekt jako takový vyústil hned dvěma způsoby. Prvním je skladba, která obsahuje všechny zvuky. I ty, které běžný člověk nemá šanci zaznamenat (ať už kvůli hluku z továren či celkově zvuku města), jako např. tekoucí říčka, ptačí hnízdo, dravec kroužící nad oblastí a další. Druhým byla má klauzurní práce, zvuková instalace „hraničních bodů“ tohoto místa přesunutá do místnosti, doplněná mapou, kde byly tyto hraniční body znázorněny. Díky tomuto projektu jsem si uvědomil, kolik zvukových elementů v prostoru nám (lidem) ve skutečnosti uniká a nakolik málo procent skutečně vnímáme. Našel jsem tak i svůj další „evoluční stupeň“, kdy fotografie již není mým jediným médiem. Skladbu Jindřicha Jandečky tvořenou ze zvuků lokality si můžete poslechnout na: soundcloud.com/ppukak

“

“ ,,

400 01

LADISLAV ZÁŘECKÝ HANA KOKŠALOVÁ

Demolice / N

ásledující fotografie zachycují demolici domů u České besedy, která probíhala na podzim minulého roku. Jejich autorka, paní D., která nám také fotografie sama poskytla, na místě žije bezmála dvacet let (od roku 2000). Podělila se s námi i o její zkušenosti s bydlením v lokalitě. Přeci jenom, naše posudky obecnějších procesů v určitých ohledech nemohou nahradit tuto přímou, dlouhodobou zkušenost. Schůzka proběhla v polovině ledna v prázdném sále kavárny Hraničář, kde jsme si v zimě u čaje povídali o tom, jaké to vlastně je, bydlet na adrese spojené s tolika nelichotivými přívlastky. Na začátek jednoduše řečeno, slovy paní D. „není to ideální místo pro žití“. Obzvlášť když tu máte vychovávat děti. Důvody? Jak už mnozí zdůrazňovali v našem dotazníku, místo samo nepůsobí nikterak vábně a je zde v podstatě nulová využitelná infrastruktura. Ostatně, jak dosvědčuje menší anekdotou, s tím, že by tady někdo žil se vlastně místo moc neslučuje: „No, mě se jednou na úřadě ptali – tam fakt někdo bydlí, v tý Brněnský?“ Manžel paní D. zde žije už delší dobu a dům, ve kterém bydlí v podstatě zrekonstruoval. Také na místě podniká a jak paní D. potvrdila, alespoň pro podnikání je lokalita výhodná. Zákazníci zde mohou dobře zaparkovat a k centru je blízko. Toliko vlastně k důvodům, proč zde stálé zůstávají.

“

Výhodu v podobě blízkosti centra totiž vyvažují až převažují jiné, „nevýhodné“ blízkosti. Například přítomnost sociálně vyloučených jedinců, kteří zchátralé a opuštěné domy v lokalitě obývali. Na nepříjemnosti až neúnosnosti situace přidávala samozřejmě ona známá „politika chátrání“ způsobená podnikatelskou aktivitou Patrika Oulického a pozdější odklady výstavby obchodního centra, související s velkou recesí v roce 2008. Ulici Panskou možno vnímat jako zdroj dvou (v podstatě tří, ale s tím, že s přítomností silnic přichází větší hustota emisí výfukových plynů počítá každý) druhů znečištění, totiž toho světelného (obří, podsvícený banner Centropolu a benzínová pumpa) a zvukového (frekventovanost silnice). Nejzásadnějším faktorem diskreditace místa je však Spolchemie. Paní D.: „No my jsme to třeba zažili, že tak hořelo, že jsme se museli evakuovat, to člověk neví jsou tam zastaralý technologie, něco se může stát, není to ideální místo pro žití. A smrdí to tam, když přijedu odněkud, třeba z Novýho Boru, tak cejtim ten smrad z tý chemičky (…) člověk si zvykne, ale když přijde návštěva tak řiká: “ Fuj, tady to smrdí.““ A k únikům z roku 2004: „To bylo hrozný. To jsme normálně stáli, koukali z okna a byla tam mlha, nebylo vidět ven, valil se chlor, pak další rok, to taky něco uniklo, to jsem zrovna nastupovala do vlaku na západě, byl plnej vlak, ujížděli jsme, všichni kašlali, no to bylo hrozný.“ Ostatně to je podle paní D. i hlavním důvodem pro skepsi ohledně takového scénáře, který by v budoucnu na místě rád viděl bytovou zástavbu: „No, já

400 01

bych ty bytovky fakt nikomu nedoporučila, vedle tý jako, tou k tý chemičce. Takže tam je klid, hodné zvíchemičky, fakt ne, to je fakt strašný místo.“ řat tam běhá – zajíc, tem už je tam snad 20 let, nevim, Co se týče scénáře chystané výstavby „metropo- jestli rodí, ale prostě tam je furt, každej večer a ve litní prodejny“ Lidlu je D. o něco smířlivější, i když dvanáct si ustele na parkovišti, uprostřed parkoviště, si uvědomuje jistá rizika s tím spojená. „Já už jsem kuny tam jsou, lišky… si zvykla na tu myšlenku, že nahodim prut a koupim No ten zajíc ten už je tak fakt spoustu let, a on se si rohlík z okna.“ Blízkost obchodního centra, doslo- umí i rozhlídnout na přechodu on zastaví, rozhlídne va za barákem, je vítaná, na druhou stranu „nevim, se, pak přeběhne, takovej socializovanej…teď už má jestli bude úplně fajn, když tam bude tolik lidí zase, zaječici, ale dřív byl sám. pendlovat, a ty auta všude, toho se taky docela bojim. To takhle sledujete? (…) U nás bude zadek Lidlu, tam se budou asi točit No, co se tam dá z okna…no, ale my jsme využívali kamiony.“ Jinak ale dodává, což je k výše řečenému tu louku, co tam byla oplocená, tam jsme chodili venpochopitelné, že „… hlavně když tam bude něco nor- čit psa, tak tam bylo spoustu zvířat no, i ježek tam běhá. málního, ne takový ruiny no.“ Ta louka (louka za domy v Brněnské ulici, nyní je Tak i tak, paní D. nám potvrdila, že na pozitivním většina z ní na Lidl čekajícím staveništěm pozn. red.) vztahu k městu život na podobném místě moc nepřidá- už je teď dost zmenšená, část je naše, dřív to bylo vá. Což bychom mohli na závěr trochu vyvážit takovou celý přístupný zezadu z baráku, dřív tam byly krásmilou „zprávou“ o (druhově) jiných obyvatelích města, ný stromy, ten velikej akát, vrba tam byla nádherná, kteří na podobných místech, jež pomalu přechází do všecko porazili a vyrostly z toho ty pláňata, takže se stavu „vágního terénu“ nacházejí útočiště. Tedy zprá- tam nedá už projít ani. Ale dřív to tam bylo až dozadu vou o městské divočině (Fenomén, kterým se současná průchozí, manžel to tam udržoval, sekal. Dřív to tam „věda“ o městech znovu začala zabývat ve větším měřít- bylo hezký no, pak zbourali ten první barák, to byla ku.). Přímý přepis z rozhovoru, začínající smířlivým škola nebo něco. (.,)Ještě k louce – chodili jsme tam gestem vůči zmiňované silnici v ulici Panská: na ostružiny, sice u silnice, ale dobrý ostružiny. Ale Ta blízká silnice – je to hodně slyšet? kdybychom to neudržovali, tak je z toho prales, to No, jsem si zvykla. to neni zas tak strašný a o víkendu by to nikdo nesekal. to je jako na vesnici, tam neprojede auto kolem nás,

400 01

LADISLAV ZÁŘECKÝ HANA KOKŠALOVÁ

Demolice // F

otografie o které se s námi paní D. podělila, mohou být vnímány buďto jako neutrální obrazové zachycení „standardního procesu demolice v městské zástavbě“ (takový pohled dělá z demolice neutrální aktivitu, bez významu, kontextu, historie prolínání politických rozhodnutí a sociálních a materiálních praxí) nebo také jako „svědectví o něčem“. Svědectví o důsledcích nekompetence, pomalého násilí stravující naše město, o „podnikání“ s pozemky? Paní D. fotila demolici, mimo estetické důvody, také kvůli tomu, aby celý průběh pro sebe zdokumentovala a zarchivovala. Ač by to tak sama třeba nenazvala, je zde možné mluvit i o aktu jakéhosi vizuálně paměťového aktivismu, o vytváření „kontra–paměti“ skrze vizuální svědectví. Zezdola „psaná“ a udržovaná paměť místa. To může být pro někoho samozřejmě nemilé, protože v jistém kontextu se zde usvědčuje. Právě proto, že fotografie nejsou pořízeny a ani nejsou v rukou těch aktérů, kteří by skrze ně vyprávěli zcela jiný příběh, jež by jim mocensky nahrával.

„

K průběhu vědomého procesu dokumentování demolice jsme poprosili o komentář vysokoškolského pedagoga (fakulta umění a designu UJEP) a umělce Radka Janderu, který vytvořil videozáznam bourání pavilonu A bývalé Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Areál bývalé Masarykovy nemocnice se nachází od naší lokality poměrně blízko – přes areál Spolchemie – a dá se označit jako součást Nového města. Nemocnici vévodily dva dominantní pavilony A a B vysoké architektonické kvality. Po přesunu do nové Masarykovy nemocnice na Bukově (Krajská zdravotní) v roce 2004 areál získala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně s plánem zde zbudovat kampus. Pavilon B byl v roce 2008 přestavěn (za sporů o nedostatečné zachování původní architektonické hodnoty) na budovu Fakulty umění a designu. Pavilon A (navíc bývalá porodnice, tudíž místo narození většiny současných ústečáků) byl ponechán chátrat. V roce 2013 byl zbořen, aby uvolnil místo velkému rozvojovému projektu univerzity – stavbě Přírodovědecké fakulty.

Nyní už slovy Radka Jandery:

Nicméně tak i tak, v obou případech jde o kvalitní dokumentaci jedné z dalších demolic na jejichž nedostatek si v Ústí nemůžeme rozhodně stěžovat. Ještě jednou tak děkujeme paní D. za to, že fotografie můžeme v našem časopise otisknout, že ten může být jejich novým, usvědčujícím, kontextem.

400 01

Dlouhodobě nedůvěřuji filtrům kladeným mezi to, co nazýváme realitou a diváka. Filtrům ve významu nejen optického pokřivení a zakalení původní informace, ale obecně i manipulacím vybraným způsobem interpretace. Prvoplánově slouží k estetizaci situace, jako výraz autorské exhibice, útok na divácké pudy. Místo jim tradičně patří v reklamě, propagandě, šoubyznysu. Zpětně se o prožité realitě a dobové atmosféře ve společnosti dozvídáme víc z anonymních soukromých rodinných alb nebo zdrojů účelově vzniklých za dveřmi různých institucí, spíše než z tiskových agentur a fotografických portfolií, příliš zatížených dobovou profesní (uměleckou) konvencí. Materiál vzniklý bez uměleckých ambicí obsahuje podstatné informace ve formě nenápadných banalit, které časem, změnou kontextu dozrávají do zásadních, autentických svědectví své doby, mnohdy s originální, nezáměrnou estetickou hodnotou. Způsob, jak se snažím odolávat vábení pomíjivých vizuálních kouzel a triků, je určitá vizuální zdrženlivost, pokus definovat si podstatu a jít přímo za ní. Přes původní záměry jsem většinou nakonec spokojen s tvarem vzniklým osekáváním původních košatých představ až na sdělné, funkční minimum. Podobně tomu bylo i v případě zachycení několika fází bourání budovy „A“ v areálu ústecké nemocnice. Vědomí nemožnosti zachytit celý proces co nejvěrněji, ideálně kompletně od začátku do konce a ze všech úhlů, muselo vést ke zkratce. S jasným začátkem – první zakousnutí ozubené čelisti, s dlouhými záběry „struktury“ demolice, s dočasným spočinutím, nejasným finále, kdy práce ještě není hotova. Výsledný tvar lze chápat jako snahu zdokumentovat nevratnou změnu pomocí trvalého obrazového záznamu. V tom se nebudu lišit od autorů fotografií podobných situací, kteří (možná.) k dokumentování přistupovali s osobním sentimentem a prožitkem vlastní minulé zkušenosti nebo se snahou objektivně zachytit, registrovat zánik konkrétní budovy pro budoucnost. Přes zdánlivou inspirační (ve velké generalizaci i formální) podobnost je moje motivace jiná. K pořizování videozáznamu jsem přistupoval jako k zaznamenávání (atraktivní) proměny formy, přeskupování hmoty za uvolnění nezbytného množství energie. Uvolněním mohutné síly vracíme věci na další začátek.

Proces(y) jsou zde symbolem něčeho neodvratného, co se děje mimo naši vůli, mechanicky a proti čemu nemá smysl se bránit. Bourání, destrukce, devastace má své podmanivé kouzlo a, ovšemže, skýtá nové naděje. Možných výsledných tvarů vzniklého záznamu bylo víc, nakonec se z toho stal příběh o velké zubaté čelisti, příběh s trochu nejasným koncem. Ale to je jenom jedna z možných interpretací. Jako obvykle se těžko zbavuji pocitu provinění, že diváka podvádím, když se nemůže konfrontovat s něčím obdivuhodným, nedosažitelným, unikátním – geniálním.

400 01

MONICA NARULA

Demolice /// D

emolice je akce, kterou provádějí znalci, urbanisté, policisté a vojenští příslušníci, aby nešťastným občanům selektivně (a zbytečně) demonstrovali zákony newtonovské mechaniky. Stavby se zvedají, jen aby dokázaly, že zase mohou spadnout. Zemskou přitažlivost potvrzují dějiny. Vše, co se postaví, se jednoho dne nutně rozpadne. Přírodní proces rozkladu však obvykle sleduje jistý rytmus. Lidé se na určitých místech usazují a zase odcházejí, staví města a zase je opouštějí, což se projevuje formou určité časové dynamiky střídavého oživování a následného opouštění. Čas od času může sice proces rozpadu urychlit náhlé zemětřesení, epidemie anebo invaze, pokud jsou však lidská sídla ponechána sama sobě, rostou a vrství se, aby vyhověla budoucím nárokům, a svou minulost nemusí nutně bořit. Demolice tedy zaručuje, že město nebude ponecháno samo sobě. Zatímco rozpadající se zdi a drolící se trámy svědčí o tom, že materiály podléhají zkáze času,

demolice (zemětřesení vyvolané šustěním papíru u soudu anebo v politických kuloárech) jsou v podstatě zrychlenými dějinami. Nástroji demolice jsou dokumenty, posudky, průkazy totožnosti, formuláře, buchary, buldozery, bagry, bourací závaží a občas i bomby a dělové střely. Demolici sice provádí bomba či buldozer, jejím spouštěcím mechanismem je však posudek, rozsudek či dokument. Osud stavby, jež má být zdemolována, se odvíjí od její neschopnosti prokázat oprávněnost obývat to které místo. Někdy se dokonce ukazuje, že toto oprávnění je zcela naprosto mimo vliv drtivé většiny obyvatel města. Jejich osud je křehký domeček z karet, jenž čeká na zlostný závan nařízení a jeho výkonu. Demolice ale znamená mnohem víc než jen zbourání postavené struktury, jedno zda domu, vesnice, čtvrti anebo města. Znamená to i nenadálé zrušení celého života práce, zničení příbuzenských vztahů, osobních historií a způsobů života, sdílení, myšlení a snění. Demolice přepisuje osud města tím, že ná-

silí soudního výnosu proměňuje v úder bucharu do přediva času. Když je dům srovnán se zemí, je to takřka jako by život, jenž se v něm odehrával, byl vyrván času, jako by roky a dny prožité tím, že stavbu (byť zchátralou) naplňujeme zvukem a dechem života, zčistajasna vůbec nic neznamenaly. Demolice je rána uštědřená nejen prostoru, ale i celému času. Dům je sice možné postavit znovu, jakmile však jednou ztratíme čas, v němž plynul život vdechující mu život, už jej nikdy nezískáme zpátky.

Atlas Transformace (Tranzit, 2010)

400 01

Vrak N

ásledující fotografie vzpomínají na autovrak, který se na místě nacházel přibližně dva roky (2018–2020), během kterých se stal jeho (alespoň pro část obyvatel) oblíbenou, zapamatovatelnou součástí. Před demolicí v Revoluční ulici a v ulici U České besedy byl odstraněn.

Autoři fotografií Barbora Bahlsenová, Marek Fanta, Stenly Curse, Jaromír Harna, Dany Vigil

400 01

HANA KOKŠALOVÁ

Blues zapomenutých sponek M

by byl výrazně jiný, manifestující vyloženě mé řešení podoby lokality, ale snažím se vytvářet experimentální situace vně lokálního kontextu. I. Do hlíny odkryté po demolici ulice připravované na stavbu obchodního domu jsem zasadila strom. Při pohledu zespoda úplně zmizela okolní silnice, rozrytý povrch se spojil s okolní krajinou a lidské stavby, benzínová pumpa nebo podchod se najednou zdály být maličkými pozůstatky „civilizace“ v zarůstajícím světě. Mrtvý vánoční stromeček. Nikdy nezakoření, už druhý den ho jistě někdo odstraní. II. K betonovému květináči u vchodu do podchodu k Západnímu nádraží, prakticky neodstranitelnému pomníku své doby, obliby a masového rozšíření, zde navíc ještě ztěžklému zalitím vnitřního prostoru jinak sloužícího pro rostlinu, jsem připevnila heliem nafouknutý balonek. Balonek se pohyboval ve větru, nahoru a dolu, květináč jakoby táhl za sebou. Ten se však nikam nehne, balonek za pár hodin splaskne a stane se odpadkem. III. Domy v ulici U České besedy jsou vzpomínané jako místo společenského života, bývalé slávy, nesoucí kulturní dědictví. Na zeď jednoho z domů, které demolici přežily, jsem pověsila diskokouli. Koule, sama pozůstatek své éry, do místa vrací pocit slavnostnosti, přitom hořce připomíná kouli demoliční. Dala jsem ji dost vysoko, snad se nikomu nebude chtít pro ni lézt, ale lidé jsou vynalézaví. Nebo se začne říkat: „Sejdeme se u koule?“ Prý tam je pořád a visí z ní rampouchy.

400 01

á úvaha nad intervencemi výrazně vycházela z úvahy nad charakterem lokality jako celkem. Co je pro místo i přes jeho roztříštěnost, nekoncepčnost možným spojovacím prvkem? Jaká jsou současná specifika lokality a jak na ně můžu reagovat? Lokalitu vnímám jako místo “zbytků”, posledních hmotných pozůstatků odkazujících na bývalé skutečnosti, pomníků různých dávných přítomností. Tuto vlastnost se dá obalovat do nostalgických nářků, vnímat čistě jako “důkazní materiál” pro (ne)zažité nebo jako překážku dalšího, nového vývoje. Začala jsem přemýšlet nad touto kategorií – jaké další věci, které znám, jsou podobně neodstranitelnými, “nerecyklovatelnými”, nezaměnitelnými odpadky své doby? Od věcí s nemovitým prostředím spojených jsem se přesunula do úrovně spotřebitelského zboží, předmětů “denní” potřeby, kratšího přiřčeného životního výměru. I umístěné předměty jsou tedy jen zástupci nepotřebných mimo svou chvíli slávy, obliby, novoty jako chvilky nalákaní. Zamýšlím se nad stárnutím věcí jako o posunu v člověkem vymezeném životním cyklu předmětu, závislým na úrovni situační potřebnosti, aktuálnosti, trendovosti, prodejnosti. Z dříve oslavovaných, nezbytných symbolů žádanosti, lákadel, jsou najednou v některých případech trofeje hodné archeologů, muzejníků, v jiných “ošklivé” odpadky. Chtěla jsem vidět, co vznikne z kombinace, konfrontace sobě neznámých, ale definicí podobných věcí. Jak se místo promění umístěním něčeho podobného, avšak v nečekaném, hravém, “nepraktickém” spojení. Prostředí sice přetvářím, ale balancuji na hranici možného, náhodného, nalezeného zátiší a jasného autorského vstupu. Netvořím vklad, který

400 01

49 II.

400 01

III.

K. ŠŤASTNÝ

Vzpomínka pamětníka M

V domě U České Besedy 2 bývala ve sklepě voda, nedalo se tam jít. Dům byl jinak zachovalý až do konce 80. let, kdy začal chátrat. Propadly se stropy, byla opravena střecha, ale ani to nepomohlo devastaci. V bytech chyběly koupelny, topení na tuhá paliva. V domech U Chemičky byly suché záchody s žumpou pod okny kuchyní v přízemí. Nebyly zde také koupelny, ale byl zaveden plyn. Topení na tuhá paliva.

’

400 01

“

oje babička bydlela v ulici U Chemičky od roku 1958 do 1961. Naše rodina bydlela v ulici U České Besedy 2 od roku 1965 do roku 1981. V 50. letech jsem byl v divadle, které bylo za domem České besedy, to ještě stála ulice U Chemičky s velkým dvorem a vjezdem. Část mám zachycenu na fotografii, kterou přikládám. V ulici Brněnská stávala váha. Za ní postavili budovu, která ještě stojí.

400 01

TOMÁŠ PETERMANN

Když sníš o záři světel

ikdy jsem nestála o přílišnou pozornost. Byla jsem poměrně stranou ruchu města, spolu s blízkými sousedícími ulicemi jsem ale dávala dohromady zajímavou městskou čtvrť. Z jedné strany ukončená rušnou obchodní ulicí, z druhé pak poklidným náměstím, s nímž jsem sdílela budovu lázní. Byla to příjemná spolupráce na něčem větším, bez nutnosti být v centru dění. To mi vyhovovalo. Jenže pak přišli oni, zprvu měli v rukách pravítka, rychle je však vyměnili za výbušniny. Strhali ze mne, co se dalo, a nadopovali mě asfaltovými steroidy o několika pruzích. Slibovali slávu a důležitost, co nevidět se po nich ale slehla zem. Nechali mě polonahou, ani mrtvou, ani živou. Všichni pak odvraceli zrak tak dlouho, až na mě dočista zapomněli. Jak se to stalo, už ani nemohu říct. Chci změnu. Chci zhubnout, aspoň o dva pruhy. Chci dospět, být významná, být milovaná, být chtěná. Chci všechno, auta, kola, lidi. Hlavně lidi, spoustu lidí. Chci mít vlastní autobusovou zastávku! „Příští zastávka, Panská,“ jak krásně to zní… A chci domy, krásné domy. Chci v nich obchody. Chci, aby se sem lidi těšili, aby tu bydleli, aby tu žili. Chci zpátky život! Mívám o tom dokonce sny. Když se setmí a auta utichnou, když nikde není ani živáčka, představuji si světla. Světla v oknech, kde problikávají obrazovky

s filmy v domovech lidí, kteří si tak krátí čas, než půjdou spát. Světla hospod a barů, kde se lidé baví se svými přáteli i sousedy, seznamují se a tančí nebo si v hlavě připravují bolavé ráno. Světla vývěsních štítů obchodů lákajících věrné i nové zákazníky. Světla lamp, které tu nestojí jen z povinnosti, ale proto, aby dovedly domů poslední noční duše či přivedly první ranní ptáčata, co nemohou dospat rozbřesku. U nohou mi leží blyštivé a stále živé nádraží, vstupní brána do města, kterého já jsem výkladní skříní. Jsem tím prvním, co uvidí ti, kdo sem zavítají poprvé. Jsem tím prvním, kdo na uvítanou obejme ty, kteří se vrací ze svých cest. Korunou mi je malé náměstí, jenž má kromě svého jména zpátky i svůj prostor. Jeho stromy dávají stín stolkům před kavárnami, ke kterým se hrnou odpočatí plavci vylézající z lázní. Vím, že toho chci hodně, ale chamtivá nejsem! Nechci to přeci jen pro sebe. Zdá se mi takhle i o ostatních ulicích, těch mně blízkých i těch vzdálenějších. Budeme propojené, budeme zas jeden celek, budeme zas skvělá čtvrť. A kdo ví, třeba si nás všimnou i jinde a řeknou si: „Ty jo, takhle to chceme taky!“ O slávu je třeba se dělit.

No…jenže k ránu se zas rozsvítí jen semafory, jediná tři světla, která u mě žijí. Červené, oranžové a zelené, přesto šedivější než ty nejhustší ústecké mlhy. Přes čelní skla projíždějících aut vidím ty smutné obličeje, žádný z nich ale jako by neviděl mě. A když nevidí mě, jak mohou vidět všechnu tu záři a světla, které ve snech vídám já? To už snad všichni zapomněli snít? Já ale ta světla chci. A nemyslím si, že by mohlo být těžké, je všechna mít. Já to přece unesu, já to zvládnu!

400 01

Ústecké Panské ulici se před téměř čtyřiceti lety stalo to, co žádné ulici nepřeji. Přišla o domy, které jí lemovaly a utvářely. A byť jí bylo dopřáno a na šířce jednou tolik nabrala, z krásné městské ulice se stala prachobyčejnou silnicí. Špitálské náměstí, dříve komorní plácek s dominantou městských lázní, potkal obdobný osud – je z něj beztvarý shluk křižovatek, parkovišť a zbytkové zeleně. Obě místa jsou postižena asanací ve jménu dopravy. Místa bez zamýšlené budoucnosti. Panská silnice tvoří neobyvatelnou a neprostupnou hranici oddělující centrum města a prostor chemičky. Ten zásah znehodnotil vnímání a užívání obytných domů, které zůstaly za onou hranicí, a z rozšířeného centra města rázem udělal periferii. Vznikla situace, kdy ulicí za budovou městského divadla začíná konec města. Přesto pořád věřím v její budoucnost. Vraťme Panské ulici její okolí, vraťme Panskou ulici městu.

400 01

400 Zin vznikl jako výsledek kolektivu Participativní platformy pro urbánní kreativitu a kritiku /PPUKAK/, která byla iniciována v rámci výstavy Komu patří město v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem. Editoři: Hana Kokšalová, Martina Johnová a Ladislav Zářecký Autoři textů: Jan Hrouda, Jindřich Jandečka, Hana Kokšalová, Monica Narula, Tomáš Petermann, K. Šťastný, Ladislav Zářecký Fotografie: Alex Fürst, Martina Pecha, Jindřich Jandečka, Dany Vigil, Martina Ducháčková Grafická sazba: Veronika Moravčíková Ilustrace: Tereza Špádová Korektura: Lukáš Pokorný, Tomáš Petermann Dokument otištěný na vnitřku obálky je územní rozhodnutí na stavbu Obchodního centra „Nové město“ (2007–2020) Nesouvislé textové vsuvky napříč zinem jsou převzaty ze sociálních sítí, periodik, rozhovorů aj. Zin je volně ke stažení. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR. Kolektiv PPUKAK: Alex Fürst, Jindřich Jandečka, Hana Kokšalová, Martina Johnová, Štěpán Rejent, Veronika Moravčíková, Ladislav Zářecký Kontakt: 400platforma@gmail.com