do:slova

1

2

A pak došlo na nejhorší.

Na má slova.

3

4

5

„Račte dál,“ uvítám hosty, aniž se hnu z přivřených dveří. „Co nejdál odsud.“ Pak ale uznám, že je to návštěva nejenom nehlášená, ale též ozbrojená, uniformovaná a soudním příkazem opatřená. Uvolním jí cestu k osobním věcem a na uvolnění se dám na rozmýšlenou o tom, že nic jako osobní věci stejně neexistuje, že se toho osobního všichni denně vzdáváme dříve, než ho vůbec nabydeme. Někdo že se přes zákaznické kartičky nechá sledovat, co kupuje a jak často, vyměnil totiž své rodné číslo, telefonní číslo, číslo domu a dost možná i číslo bot za pár bodíků na věrnostních kartách. Jiný že do systémů cestovních, pojišťovacích nebo slevových firem opakovaně hlásí, kdy a kam plánuje zamířit na dovolenou. A někteří že ze svých životů pravidelně podají hlášení celým shromážděním cizích lidí, cestou do práce, do školy nebo k lékař£i, při hlasitém telefonátu s někým, komu se mohou svěřit.

Pánové s odznaky si mezitím nabídnou prošlé diáře s poznámkami, krabice s ještě prošlejšími vzpomínkami, počítač. Zabaví mi mobil a nechají svítit v koupelně. „Víte, jak člověk vždycky najde něco, co zrovna nehledá,“ zkusím přeci jen zlehčit situaci po návratu z cigarety pro to jejich soudní lejstro. „Kdybyste 6

narazili na ovladač od televize, udělali byste mi radost, hledám ho už tejden,“ „Žádnou televizi tady nevidím,“ zazní povýšeně nepobavená a hlavně uniformovaná, ozbrojená, soudem krytá odpověď. „No jo,“ chopím se balónu konverzace, abych zasmečoval na druhou stranu hřiště a odebral se na další cigaretu. „Televizi hledám taky.“ Všechny ty scény okolo soukromí děláme stejně jenom proto, že to na sebe chceme vyžvanit první, projede mi tou hlavou skloněnou nad tím úředním papírem.

Jako ty holky, co stráví víkend v soukromí zkušebních kabinek, aby pak vyšly ven s výstřihem pod kolena.

Až pak si přečtu, co v onom soudním příkazu stojí. Co tu vlastně pohledávají ti, kteří tu prohledávají. „Trestní řízení ve věci přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.“ To jsem celej já, procedím si pro sebe, abych pomohl mozku do stavu, v němž mě bude schopen ujistit, že ničím závažnějším než nočním hulákáním pod okny poslušně spících jsem se neprovinil.

Což se nakonec ukáže být poněkud složitější.

O tom jsem ale zatím nemohl vědět. Zrovna jsem ani nevěděl o sobě.

7

8

BROUCI Nestěžoval jsem si. Neměl jsem komu.

Probudil jsem se tedy tady, smíchy, ve snu jsem totiž vymyslel skvělý vtip. (Víte, proč se diabetici neumí oblíkat? Nemůžou sladit outfit.) Ústy jsem do sebe nasál charisma cigarety, očima výčitky jarního slunce a ušima zase poznámku vyslanou ke mně odněkud ode dřezu. „Co ty bysis počal, nebejt chlastu a cigaret.“ Samozřejmě. Od manželky, se kterou žijete věčnost, podobnou poznámku můžete očekávat. Je to přeci manželka, se kterou žijete věčnost. Jste dlouhotrvající součástí jejího života, týká se jí to.

Nehledě na to, že jste ji tehdy sami požádali, aby si vás vzala a nazývala vás svým manželem, manželem, kterého má.

Jenže když Co ty bysis počal, nebejt chlastu a cigaret prohlásí pingl ve věčně zakouřeném nonstopu, je to na zamyšlenou asi tolik, jako proč na vás mluví jiná obsluha než ta, před níž jste skládali hlavu na barový pult, nebo proč jste tak zřízení, když přeci popíjíte nezřízeně. „Co já bych si počal nebejt chlastu a cigaret?” vypustil jsem proto a krátce se pověnoval úvaze, že se všemi těmi škrábanci a vrypy a ulepenostmi 9

a dalšími použitostmi lidmi, které k němu nikdo nezval, je ten pult dřevěnou modelací mojí duše. „Ptám se tě já snad, co bysis počal, nebejt umělejch vagín a péčka? Dám si to ještě jednou, ať už to bylo cokoli, děkuju.”

No tak co. No tak jsem usnul v nonstopu na baru.

Koho by nakonec nezmohlo opírat se do něj pohledem takhle dlouho. Třináct hodin ho povyšovat na runway pro průhledné bombardéry typu RUM a dělat jim dispečera. Jenže obsluha se nenechala odbýt ani odbít. „Achjo, hele, Schlendri, seber se. Zamysli se nad sebou,” reagovala moje barová ženuška a mrskla panákem v dřez. „Máš přece na víc, prčic.“ Zamyslel jsem se. Ne moc, to jsem si nemohl dovolit. Ale že bych se na to úplně vykašlal, to zase taky ne: „Vážně? Vážně myslíš? Že mám? Vážně mám na víc?”

Zatímco jsem rozradostněně koktal, zdvihl jsem od vrypu své dvě stoky barikádované ospaleckými pytli hnijícího kompostu a zabodl je do pingla. Což ho obměkčilo. „Neasi, Schlendri, vole. Chlape. Ty přece máš na mnohem víc! ” „Tak to si dám támhle Walkera. Dvojitýho.

Jahahá, to je skvělý, děkuju! Fakt jsem si myslel, že 10

na Walkera už nemám. Dáš si taky? Na tvýho Walkera mám taky? Mám?”

Rozchechtal jsem se jako čistokrevný hulvát a vylil si u toho pivo. ♠♠♠

Johny Walker, řeknete si. To zas není tak moc peněz.

Jenže když střídáte práci častěji než milenky, je to poměrně drahá záležitost a já práci častěji než milenky střídal. Letos to byla už třetí výpověď, přičemž ještě nebylo léto. Když se to vezme do důsledku, nebylo ještě ani jaro.

I proto mě to znovu stáhlo zrovna sem, do nonstopu jménem Kapitán Jack. Odtud se nevyhazovalo.

Kapitán Jack byl požehnaný pajzl. Barový pult s vrypy, pár podměrečných stolečků pro přerostlá ega a věčně ztlumený automat na písničky mezi zdmi bez oken, tapetovanými plakáty na dávno odehrané koncerty, pod střechou bývalých garáží. Sedával jsem tam tak často, že mi to místo u pultu s vrypy připadlo jako nějaké čestné členství za věrné služby.

Pokud jde o hospodu, není lepšího místa než bar.

Právě tam pingl, když zrovna nemá náladu dělat z vás lepšího člověka, nejlépe dostojí svým povinnostem, neb vidí na dno vaší sklenice, a ta 11

proto nikdy nevyschne. Právě tam můžete celé hodiny strávit zíráním na úhledně vyrovnané lahve tak, jako to dělají děti před výlohami hračkářství.

Přemítáním, na co byste si ukázali, kdyby bylo za co, případně na co si ukážete, až se vám zase podaří přesvědčit nějakého štěstím zmámeného oslavence o tom, jak moc mu přejete tu právě vylíhnutou trojici vřískajících komárů, kteří právě získali celých dvacet let na to, aby z něj sáli šťávu i škváru, že už brzy si to začnou trénovat na dudlíku. Právě tam totiž přijde štěstím zmámený oslavec zvát na pití, aniž by tušil, že vaše radost nevyvěrá ani tolik z jeho radost, jako ze skutečnosti, že používáte kondom. Právě tam, kde je vždy s kým si povídat a o čem. Říkal jsem vám už například o zpěvačce naší kapely? Říkal jsem vám vlastně vůbec, že mám kapelu? ♠♠♠

„Johny Walker?” vyrušil mě z barové meditace zvonovitý hlas, vycházející z cizího chlapiska v saku.

V saku. V saku a kravatě. V saku a kravatě v nadměrně zakouřené putyce, kde každá narážka na počet vykouřených cigaret od pingla působí dosti nepatřičně.

12

Zatímco jsem si chlapisko prohlížel, uvědomil jsem si, že ta otázka náležela mně. Na to, jak dlouho jsem tu už vysedával, jsem měl poměrně briskní reflexy. Musel to zopakovat jen jednou. „Johny Walker?” „Ne, to bude omyl,” zareagoval jsem konečně, protože na to, že slaví narození dítěte či cokoli jiného, se tvářil příliš seriózně. „Ale nejste první, kdo si nás plete. Nosíme s Johnym stejnej cylindr.” „Chci vás pozvat na skleničku,” pokračoval hlubokým tónem. „Ale já už tyhle věci nedělám, zlato,” hrál jsem dál odbíjenou. „Ekluje se mi to.” „Pardon?” „Sex s mužskejma. Mužskej anál hrozně dře a navíc člověk vždycky vyšťourá nějaký ty zbytky.

Chlapi v tomhle nejsou tak důsledný jako ženský a taky...” „... Radku, prosím!” zvýšil hlas pan Sako, aby se dostalo ke slovu. Tím, že mě oslovil pravým jménem, se mu to podařilo na jedničku s hvězdičkou. „Promiňte. Dneska jsem si omylem nevzal servítky,” hlesl jsem. „To jsou takový prášky na hlavu.”

13

„Mám pro vás obchodní nabídku,” zklidnil se, aby mohl dál jednat rozvážným, kultivovaným, zde nepatřičným projevem.

Obchodní nabídku! „Takže nakonec pošlu do prdele já vás,” zkusil jsem naposledy odseknout. „To se nám ta story ovšem komplikuje.”

Obchodní nabídka mě ale zajímala. A taky mi chtěl koupit ten drink. Řekl jsem si tudíž, že se trochu umírním. „Jste velmi talentovaný. Máte potenciál.”

Co dneska všichni máte s mým potenciálem? zadržel jsem těsně před hlasivkami. „Víte určitě, že nemluvíme o sexu?” uteklo mi, jak už se mi pod vlivem stávalo. „A říkejte mi IANE. Že jste to vy.” ♠♠♠

Takže. Mám kapelu. A ta naše zpěvačka, o níž jsem se vám zmínil, je Klaudie.

Když se podíváte do encyklopedií, zjistíte, že Klaudie je ženské křestní jméno latinského původu, které pochází ze slova claudus – kulhavý. Když se podíváte na naši zpěvačku, zjistíte, že Klaudie nekulhá po žádné stránce. Že encyklopedisté se 14

museli zmýlit. Že to jméno musí pocházet z anglického clouds – oblaka. Oblaka v nebi.

Klaudie je typ dívky, který nutí mužské pokolení mlátit hlavou do zdi nad pisoárem veřejných záchodků a s otevřeným poklopcem hystericky řvát: A CHCI A CHCI! JÁ CHCI! JÁ POTŘEBUJU!!!, zatímco z druhé strany lebky duní údery do poníženého sebevědomí. To nedokážeš. Něco takového nikdy nezvládneš. Nejsi ten typ, co v sobě zvládne byť jenom na vteřinu sesbírat všechno to, co je potřeba, aby odvrátil zrak od toho nádherně aranžovaného poprsí.

Od toho výstřihu hlubokého tak, že to hraničí s krutostí. Od její vypiplané postavy. Nazlátle jemných vlasů v culíku. Obličeje plného věčných rysů dospívajícího dítěte. Spodních proudů ve vodách zelenomodrých očí. Od té roztomilé škvírky mezi zuby.

Každá buňka Klaudiina těla od rána do večera vykřikovala do světa, že je připravena počít muži zdravého, silného potomka. Neznám nikoho, kdo by si při setkání s ní alespoň na oka mžik nezkusil namluvit, že by si ji namluvil. Že by ji chránil za cenu vlastního života i v případě, že by ten život za něco stál. Že by jí dovolí být její.

Ani já se těm úvahám mnohdy neubránil, byť jen na ten oka mžik. Než mi došlo, že už její jsem.

15

Klaudie byla moje přítelkyně.

Poslední dobou jsem na to zapomínal. Poslední dobou jsem na to zapomínal často.

Dobrá, přiznávám: Milenky jsem toho času střídal víc než práci. ♠♠♠

Sako pro nás objednalo Johny Walker a zapálilo si Malboro. „Hovoříme tu o vaší potenciální kariéře v hudebním showbusinessu.

Strmé kariéře.

Jedinečné, vrcholové, životní kariéře. Hovoříme tu o vás. A vaší kapele, samozřejmě. Pomohu vám profesionalizovat se, do roka se prosadit a získat pro sebe čelní příčky hitparád. Mám k tomu své prostředky.” „A s tímhle jdete za mnou?“ zpozorněl jsem. „Kromě toho, že vaší kapele skládáte texty, jste také bend menedžr, mám pravdu?”

Bylo mi evidentní, že kravata neblaze ovlivňuje proudění krve do hlavy. Jen co utáhnete uzel, říkáte mám pravdu? namísto žejo? a používáte termíny jako menedžr pro břídily jako jsem já. Kravata vám okatovala badžet kyslíku v mozku, pročež se tonalita vašeho vordingu absolutně míjí s korporejt ajdentity 16

garážového nonstopu, jehož genius lokí je zjevně úchyl. „Myslel jsem to jinak,“ prohlížel jsem si ho jako nedofouknutou gumovou pannu na přehlídkovém molu vesnické soutěže o královnu návsi. „Proč s tím za mnou jdete SEM?” „Říkali mi, že tu budete,” vysvětloval trpělivě, hlazeně a očividně vážně a já nedokázal rozšifrovat, nakolik mě všechna tahle jeho nepatřičnost baví a nakolik štve. Jasno jsem měl asi jenom v tom, že kdyby byl kniha, po každém odstavci ho zavírám a zase otevírám, oči k popraskání vysušené od toho, jak si je neustále musím mnout. „To ne!“ chytil jsem Sako za sako. „Když jste mě tady našel vy, najdou mě tady i oni!

Je se mnou konec!”

Z míry ho to však vyvedlo v nulové míře. „To byl vtip,” narazil jsem zklamaně svojí sklenkou do té jeho. „Mohu to brát jako souhlas?” „Jestli fakt nejde o ten sex...”

Sako típnulo malborku a podalo mi pravačku: „Daniel.”

Konečně jsem věděl, jak mu říkat. „Schlendri,” trval jsem na svém.

17

♠♠♠

Daniel Bor, mjůzik prodakšn end bůking.

Otáčel jsem ji, ohýbal, narovnával. Ukládal do brašny a zase vytahoval ven. Během tří zastávek autobusu, jímž jsem se vcelku natěšeně odebíral k domovu, jsem pro tu vizitku sáhnul snad stokrát.

Potenciální kariéra v hudebním showbusinessu.

Začínal jsem se těšit, až se o to podělím s Klaudií.

Přinejmenším mi to může být vykoupením z role někoho, kdo zabil dva dny jedním barem.

A protože Klaudie se stejně jako většina osob ženského pohlaví ve volném čase ráda zabývá telepatií, zrovna, když jsem přemýšlel o možnosti ne zrovna vlídného uvítání, z mobilu zapípala ne zrovna vlídná SMS. „jsi zralej na odmastovnu”.

A tak jsem si vystoupil, že se někde ještě stavím. ♠♠♠

Pozdně noční dilema: Jak na ty dveře?

Zjemna do nich zasouvat každý zoubek klíče, celé věky, zlehounka je odlepovat od futer, ani nedýchat... jen abyste ji nevzbudili? Aby nemohla třeštit oči výčitkami, že ze samého strachu o vás 18

nemůže spát (přestože se jí ještě před chvílí zdálo o růžových kozačkách ve slevě)? Případně že ráno vstává do práce (o čemž někdo, kdo nejenže neumí přijít domů včas, ale ještě ji u toho burcuje, nemůže nic vědět)?

Začíná to rozsvícenou lampičkou. Pokračuje přehnanou oslavou pozorovacích schopností jedince.

Podívej se na sebe, jak vypadáš. Vždyť se na sebe podívej!

Jenže jak se na sebe můžete podívat? Proč byste to vůbec dělali? S tím vším alkoholem na mozku víte naprosto úplně, jak vypadáte. Jako James Dean, který se směje technikou Hugha Granta, jen u toho bývá více kouzelný, třeba když k pobavení dětí na ulici tahá z klobouku Schrödingerovu kočku designovanou studiem Walta Disneye. Takže o čem to tady ta rozcuchaná osoba bez líčení, zato s otlačeným polštářem přes půl hlavy, vůbec mluví?

V tu chvíli je doma zaděláno na něco, co nespraví ani tapety od Michelangela. Na něco, co nechce ani masochistický macho.

Takže? Jak na ty dveře?

Hlasitě zachrastíte klíči a otevřete dveře intenzitou zásahové jednotky? S hlasitým pokřikem Hrdinní bojovníci se vrací pod peřiny svých věrných žen, přiložte v hrudích pod oheň své nekonečné touhy, nechte kolem něj tančit své životní priority a oslavujte, 19

oslavujte sexem, tu radostnou událost, že milosrdní k vám dnes byli bohové? To aby nemohla předstírat, že spí, zatímco tajně sleduje, kterak se potácíte při svlékání kalhot, a poté, co si láskyplně přilehnete, se už jen mručivě otočit na bok a otázat se, kolik je hodin, přestože to ví na vteřinu za vteřinou přesně, přestože už je hotova pohoršeně ten čas komentovat s tím, že táhnete chlastem a táhnout že máte jinam?

Scénář je pak podobný, jako v případě první možnosti. Najít společnou řeč je obtížné.

Kam jinam? Kvůli čemu jste asi nechali pingla v ohrožení opilých pankáčů, málem přimrznuli k lavičce při věčném čekání na autobus, do posledního okamžiku bránili svoji poslední cigaretu přede všemi žebráky města. Kvůli čemu, když ne proto, abyste se mohli přitulit a zašeptat Zbožňuju, když jsi rozvrkočená? To jste mohli zůstat tam, kde jste byli.

Docela spokojení, mimochodem. Když už se vás někdo zeptal, kolik je hodin, nejprve slušně poprosil.

Ne. Ani tento scénář se nezdá býti optimální.

Takže! No tak! Ty dveře!

Klaudie pro mě měla nápovědu. Z druhé strany zámku vstrčila klíč, abych se nedostal dovnitř, díky čemuž jsem přišel na možnost číslo tři: Bít a kopat do dveří, dožadovat se vpuštění dbaje etikety tvrdého jádra fotbalových fanoušků, jejichž tým 20

právě dostal výprask 10:0, a dobrovolně se tak vystavit výčitkám, že jí už zase dělám ostudu na celý dům. Případně se na ty dveře jen vztekle vymočit a odejít.

K čemuž jsem nebyl zrovna svolný. Byly to moje dveře, hergot. Byl to můj byt. Hergot. Ne, že by mi vyloženě patřil. Ale přistěhoval jsem se tam dříve nežli ona. Ona přišla bydlet ke mně.

To já jí dal ty klíče, co visí z druhý strany dveří!

Tohle mám za to?! To snad ani... to snad ne!

Vztek ve mně rostl jako zakomplexovaný jedináček po anabolikách. Kopnul jsem do těch dveří, až to zabolelo, a přece jen začal močit.

Na Klaudii, která otevřela, zatímco jsem se rozepínal. „Ahoj?“ Cvrk. „Jé.“ Cvrk. „Já tě vzbudil? To jsem nechtěl.” Řekněte sami. Za těchto okolností. Můžete se na sebe podívat, jak vypadáte? ♠♠♠

21

K ránu mě vzbudila noční můra.

Za zamknutými dveřmi naší koupelny trpěla dívka. Její naříkání nepravidelně prosakoval zvukem tekoucí vody. V umyvadle mísily se nestravitelné slzy a pitná voda se zbytky mé moči na její noční košili. Poslouchal jsem to celou věčnost, trpělivě vyčkával, až to skončí, očekával, že už to musí být každou chvílí. Ale nekončilo to a čím déle se to dělo, tím více jsem věděl, že mě to přijde nepěkně draho.

Vodné dnes rozhodně není špás.

Probudil jsem se propocený, pohledem lapal po každém kousku reality.

Tady je zase bordel, všude oblečení.

Na zemi ponožky, určitě smrděj...

Na dveřích skříně trička, pomuchlaný...

Na topení pohozené... ou!

Nejhorší noční můry jsou ty, které vás políbí na čelo. Dobré ráno, je libo hodně silnou kávu?

Nebyl to sen. Bylo to něco, co nevyžehlím tak, že to jako vždy vyvěsím na ramínko.

Má vůbec cenu omlouvat se? Neměl bych se dát na útěk z domova? Neudělala to už ona?

V posteli neležela. U počítače neseděla. V koupelně neplakala a pro snídani mi, hádal jsem, také nešla. Nejspíše jsem měl celý den na přemýšlení o samotě. Nejspíše až do večera, kdy se s Klaudií uvidím ve zkušebně.

22

Co jí řeknu? Řeknu jí něco? Bude poslouchat? Tak, aby slyšela?

Snad nikdy to nedělala. Odpouštěla, aniž bych musel cokoli říkat. A to i když jsem něco říkat chtěl.

Tolikrát jsem jí předhodil problém jako setnutou hlavu soka vrženou do tábora nepřátel. Tváře ve válečných barvách, tělo v plné zbroji. Nohy podlamované tíhou argumentů, jimiž jsem se chystal vystřílet pro sebe kus území, na němž platí moje pravidla, moje pravda... nebo ta její, obhájí-li si to.

Jenže to bývalo k ničemu.

Jé, dobrý den, vy mi nesete mi ultimátum, viďte?

Momentek strpení, tady někde jsem tu bílou vlajku měla, ještě včera jsem ji držela v ruce...

A tak jsme problémy nechávali bez ladů a skladů.

Jen pološeptem jako bychom je zmínili, aby byly uznatelné jakožto probrané, a hned je hodili za záda, někam mezi ty ponožky, kde se pomalu rozkládaly a vsakovaly do podlahy.

Povstaňte a poslyšte obžalobu jménem republiky.

Tyjo, to je stránek, to snad ani nebudu číst, víte co, necháme to být. Pro tentokrát. Jděte a koukejte se polepšit.

Přitom jsem měl tolik toho, co s ní rozebrat. Co jí říct.

Ty si fakt si myslíš, že jsem zralej na odmašťovnu?

Hele. Já vím, že to vypadá, že v tom báru trávim 23

možná až moc času, chápu, že to tak vnímáš. Že ti to je líto, protože tam trávim vlastně i tvůj čas, čas, co bysme mohli trávit spolu, takže si to pak bereš osobně a... le! Ale! Je to jinak.

Bylo to jinak. Ten bar pro mě nebyla jen výdejna alkoholu. Byl mým autonomním územím, světem, kde jsem mohl být sám se sebou. Uvnitř sebe.

Napadlo mě, že to tak mívá mnoho mužů, že proto muži tráví tolik času v hospodě. Že potřebují svět mimo vnější svět, svět plný zákazů a příkazů, očekávání, všech těch mužských rolí plných protichůdných scénářů statečné bojovnosti a pokorně citlivých ústupků. Že proto tráví tolik času na záchodě, když jdou zrovna doma.

Zároveň to tak asi nebylo. Schovával jsem se tam přece i před ní. Před jejími příkazy, zákazy, úkoly a očekáváními, protichůdnými požadavky a... ... a to jí řeknu hned, až ji uvidím. Jak mě to drtí, jak už to odmítám.

Vydrželo mi to přesně do okamžiku, kdy zazvonil zvonek na dveřích. Osm minut.

Je to ona? Žejo. Kdo jinej než ona. Prdele, co jí řeknu? Jak to bylo? Šel jsem otevřít. „Policie. Máme povolení prohledat váš byt. Tady.”

24

„Účel a důvody domovní prohlídky: Trestní řízení ve věci přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.“ „Račte dál. Co nejdál odsud.“ ♠♠♠

„Opravdu se nezdržíte?”

Stál jsem v předsíni a snažil se jim k tomu všemu, co si ode mě odnášeli, přibalit jízlivou poznámku.

Napadaly mě jen přízemnosti v intencích urážky veřejného činitele, Vy jste byl hnusnej už jako sex vašich rodičů a tak.

Až je omrzí přehrabovat se v použitých trenýrkách a lézt po kolenou mezi chuchvalci prachu, před potenciálními zločinci, se svítilnou v ruce prozařovat rezervoáry použitých kondomů pozapomenutých pod postelí, jistě ještě mají šanci s firmou poskytující stěhovací služby. Zabavit mi snad všechno, co potřebuji k životu, jim šlo od ruky příkladně. Sotva jsem stihl vykouřit tři cigarety. A protože kriminální seriály zjevně dost přehání i mimo reklamní blok, pány ani nenapadlo, aby se mi rozvalovali na gauči v botách, s otázkami na to, co jsem dělal před třemi týdny kolem osmé večer.

Beztak bych měl okno.

25

Prý se ozvou. Na ten telefon, co mi právě zabavili, prý ne.

Vyprovodil jsem je až k autu a zamával na rozloučenou. „Tak chlapi, ať vám to v práci utíká, jo?”

Jakkoli jsem to zamýšlel jako onu jízlivou poznámku, nemělo to s nimi zase tolik společného.

Tedy krom cesty, kterou jsme spolu vykročili před dům, na ulici, pod okna sousedů žijících cizími životy. To, co skutečně mělo utíkat, byla moje hlava po událostech posledních dvanácti hodin. Zmizet mezi lidmi v meditativním režimu.

A tak jsem do zkušebny zamířil se značným předstihem a ještě značnější oklikou. Ostatně.

Zařadili mě do výběrového řízení na pozici kriminálníka. Mohla to být poslední procházka s volnějším režimem.

Co bylo důležitější. Ve zkušebně měla být Klaudie.

Taky mě mohli zabásnout, říkal jsem si tím pádem.

Odklonilo by to téma stavu vztahu na vedlejší kolej.

Měl jsem nad čím přemýšlet. Na co vzpomínat.

Co si představovat.

Já? Já bych k sebevraždě nepohnul ani mouchu! Jak se to vůbec dělá?! „Hele, zkus to, za to nic nedáš”? „Přinejhorším to nevyjde, na to se neumírá”? „Teď jsem 26

viděl, někde mají žiletky ve slevě, počkej, ten letáček jsem určitě nevyhazoval, co kdyby se hodil”?

Vlastně ani nepřipadalo v úvahy, že bych k sebevraždě byl důvodem, tak důležitý jsem přeci pro nikoho nebyl.

Než jsem to stihl rozluštit, vrátný toho bloku plného hudebních zkušeben a dalších doupat, pán toho jinak nevyužívaného, po teplech domovů stýskajícího si, všem ukradeného, přesto při nejbližší příležitosti od squatterů hrdinsky jistě pohotově chráněného domu, na mě familiárně mával. Přes ulici. Dýmící pravačkou tak vehementně, že rozehnala všechny ty myšlenky kamsi nad střechy činžovních domů. „Dobréj! Kluci už tam sóu! Helejté, prej vás hráli v rádiu, jó!” „Jo, to hráli,” odvětil bych asi, kdybych se okamžitě nepozvracel z otravy adrenalinem, když mi trocha toho došla.

KURVA? COŽE? To snad! Nebo fakt... KURVA! ♠♠♠

27

Klaudie – ref: dneska jsem k sežrání mouchama tolik jsem už podělala těma svejma rukama v hlavě si to přebírám s broukama broukám si la la lalala pod basama fousama s broukama s broukama do palouku plným brouků pod mnohejma nohama s broukama s broukama zmizím s broukama Ani nevím, kde na mě vzala číslo. Prostě jednoho dne začala psát SMSky. Že mě potkává, že po mě pokukuje, že jí to přestává stačit. Pivo dalo pivo, řeč se stočila k ženskému pohledu na anální sex a my si to rozdali v přítomnosti Klaudiina plyšáka. A pak ještě několikrát.

28

Od Klaudie jsem pak pravidelně dostával pochvalu za vyměněné povlečení. Ty havraní vlasy by jinak byly všude.

Ian – rap: zmiz mi z mysli, dím a dělám, že tě nevidím tak schválně, jestli sejdeš nebo mě s úsměvem přejdeš jako má dobrá nálada bejvat ti samá zábava s broukama s broukama v tvý sbírce barevnejch brouků se silnejma krovkama s broukama s broukama nebudu s broukama Skončilo to stejně rychle, jako to začalo. Po čtvrté lahvi rulandského jsem ji přistihl, kterak se snaží vstrčit si do kabelky záložní klíče od bytu. Nechat se vyhodit nechtěla, natožpak aby slyšela na to, že je tohle je nutně konec. Seděla před domem a řezala hlavou do zdi, abych ji pustil zpět. Nechala toho až 29

v momentě, kdy jsem po ní hodil utěrku. Ať si ji obtočí okolo hlavy. Že mě ty rány ruší a že si chci číst z Koránu.

Utěrku si přiložila ke krvácející ráně střední velikosti a byla pryč.

Jediné, co po ní zbylo, byla píseň psaná v opilosti z toho, co ve mně ta scéna zanechala.

Klaudie – ref: dneska jsem k sežrání mouchama tolik jsem už podělala těma svejma rukama v hlavě si to přebírám s broukama broukám si la la lalala pod basama fousama s broukama s broukama do palouku plným brouků pod mnohejma nohama s broukama s broukama zmizím s broukama 30

A protože se ta píseň líbila na koncertech, domákl se jí jeden drogami pokroucený diskžokej v místním rádiu. Najednou jsme měli k zapůjčení studio, co nám domluvil. Zvuk byl přes veškerou snahu placatější, než by bylo na místě, ale náladu ta píseň měla obrovskou.

Alespoň pro mě. Má přítelkyně lítostivě zpívá part dívky, kterou by měla proklínat.

I proto jsem dopustil, aby tam zněl i můj hlas.

Ian – rap: potichoučku polehoučku podél hloučku lidí anonymně se stydím s mašlí našli tě hozenou tvůj pláč slyším ozvěnou dneska ti to sluší, broučku s broukama s broukama na na větvi ze všech těch brouků nad holejma hlavama s broukama s broukama dobrou s broukama 31

Byl jsem čistokrevná svině. Šlechtěná. Ale zase ne taková, abych přál smrt sličné dotěře, tak jsem to nikdy nemyslel.

Spíš jsem se o ni bál. Co když její příští milenec nebude mít utěrku? Mohla by dostat infekci.

Přesto jsme si už nezavolali. Ani nenapsali.

Uzavřel jsem na to. Ve chvíli, kdy bylo zmasterováno a její part nadobro připadl Klaudii, jsem to prohlásil za minulost a nechal na to padat prach.

Jenže teď tu byla ta drobnost se sebevraždou. A všechno nasvědčovalo tomu, že právě o tuhle bláznivou holku s klíči v kabelce a dírou v hlavě by se mohlo jednat. Policistům, kteří si nejspíš právě čtou text mého prvního rozhlasového hitu na záchodě, to možná dávalo ještě větší smysl než mně.

Klaudie – ref: dneska jsem k sežrání mouchama tolik jsem už podělala těma svejma rukama

32

v hlavě si to přebírám s broukama broukám si la la lalala pod basama fousama s broukama s broukama do palouku plným brouků pod mnohejma nohama s broukama s broukama zmizím s broukama ♠♠♠

Jestli jste si říkali, že vrátnému toho bloku nic neunikne, mýlili jste se. „Poslala jsem je pryč...” hlesla, zatímco jsem se nechápavě díval po zkušebně, protože jedna zpěvačka kapelu nedělá. Alespoň u Klaudie to platilo. „... protože si chci promluvit.”

Jestli jsem vám říkal, že Klaudie problémy řešit nechtěla, mýlil jsem se.

Atmosféra by se dala krájet mojí tupou hlavou.

Nebyl ale důvod, na výbornou to zvládal její ostře broušený hlas.

33

„Nelíbí se mi, jak piješ. Když nepřijdeš domů, mám o tebe strach.”

A proto jsi mě chtěla nechat spát na chodbě? Nebo jako cože?! No dobře, vždyť nic neříkám, jenom si tak mluvím pro sebe, což tě nemusí zajímat. Pokračuj. „A taky mám strach, aby se ti to nevymklo z rukou.” Pokračovala.

Pravda. Tuhle jsem si rozlil pivo. „A jestli máš za to, že na tebe budu po večerech trpělivě.” Nadechla si. „A marně.” Vydechla si. „Čekat s večeří jenom proto, že já jsem ženská a ty chlap, tak to můžeme ukončit rovnou.”

Tohle že si myslím? Tohle že si myslíš?

Znělo to nadějně. Třeba se konečně pohádáme natolik, abych jí řekl to o té mé nezávislosti muže.

Ve zkušebně by to mohlo mít super zvuk a navíc se nemusíme ohlížet na sousedy. Kdyžtak to svedeme na nedostatek hudebního talentu, to ani nebudeme lhát.

Dobře věděla, že zrovna já tyhle genderové stereotypy popírám a potírám. Nikdy jsem nebyl z těch, kdo mají oči jen pro ženu u plotny. Jestli místo toho touží provozovat hospodu, ať si ty sudy piva ze sklepa klidně tahá. Jen ať pak netrvá na tom, že povinností muže je vzít jí tašku s nákupem. To ona, to ony společnost dělí stejně jako panďuláčci na dveřích veřejných toalet. A nejsou v tom fér. Sluší 34

se, aby pán zaplatil večeři za dámu, ale nesluší se, aby den na to pán žádal po dámě uvařit. „Víš ty vůbec, jakej na tebe mám po včerejšku vztek?! Mám chuť ti nafackovat ti tou... pochcanou rukou!” vypravovala ze sebe. Ženy totiž muže uhodit smí, víte? Taktéž mají svolení lhát a podvádět. Zuby strhnete bujnou podprsenku a koukají na vás rozhašené jedničky. A tahle holka, jež nosí nafukovací oblečení a líčidla, co jí narovnají obličej do falešných úsměvů a ještě falešnějších pohledů, pak prohlásí, že se vám nedá věřit, protože jste muž. Nechá se od vás pozvat na ty svoje paničkovské, čili nesrozumitelně drahé drinky a za ušetřený peníz si pak zavolá taxíka, aby odjela bez vás, za přítelem, postěžovat si na idiota, který to na ni zkoušel na baru pozváními na drink.

Proč potom máme od vedlejšího stolu poslouchat, že ty kruté, necitlivé bestie, do kterých nemá cenu investovat citově ani jinak, jsme my, muži? Už jste viděli muže, který neopětoval pozvání na drink?

Uděláme to vždycky. Přestože pak od žen posloucháme, že neumíme pít, že jsme se ožrali a že to není fér. Co by mohlo být víc fér, než oplatit pozvání na drink!?

A že neumíme pít? Není nic protivnějšího než opilá ženská. Naplno se v ní projeví to, co někde uvnitř, pod těmi líčidly a podprsenkami, důkladně 35

skrývá. Tamagotchi. Hra, v jejímž světě nemá místo nic než jedno roztomilé, neustále dožadující se zvířátko.

Mám žízeň! Pila jsem, chce se mi čůrat! Cítím se tak prázdná, víš, prostě je mi nějak, jé, hele, veverka!

A když to zvířátko v ní ignorujete, pateticky vás opustí. Kdyby Tamagotchi měla volitelný režim Opilost, nikdo by ho nehrál. A když už, nedohrál by ho, všechna ta Tamagotchi by umřela. A ještě před tím by si to hodila většina mužů.

Jak říkám, stereotypy genderu popírám a potírám.

A tak jsme se konečně pohádali. ♠♠♠

„Doma jsme měli policajty,” servíroval jsem jí to s panákem bez ledu, na nějž jsem ji pozval. „Prej se kvůli mně zabila jedna holka, nebo co.“ „Cože? Jaká holka?”

Přišla moje šance. Právě teď, v léčivé atmosféře právě pročištěného vztahu. Otevřel se prostor říct jí o tom, kam se poděla její oblíbená utěrka a proč. A když už v tom budu, tak taky o dalších vilných stycích. Prostor pro demarkační čáru, za níž v objetí na důkaz vše přeživší lásky nastolíme nový režim. Ále. Jedna z těch, se kterejma jsem se ti kurvil. Stejná jako všechny ty další, krásná, nadržená, znáš to. Jenže 36

magorka. Větší mahorka než ty. Vlastně buď ráda, že tě nezabila, aby mě mohla mít jenom pro sebe. Čůza.

Promiň, tak to prostě je, asi bys to měla vědět. Dáš si ještě něco, nebo půjdem?

Vidíte sami. Ve skutečnosti tam žádný takový prostor nebyl.

Kde by se tam vzal.

Rádi říkáváme, že kdyby nás druzí podváděli v posteli, chceme to vědět. Že samotný styk není tak špatný, že jde hlavně o to, že se to děje za našimi zády, že to podvádění se vlastně neděje v posteli, ale až následně, v kuchyni při společném mytí nádobí, v restauraci při výročí, tam, kde se ta postel natajno převléká v neposkvrněnou. Že chybu jsme ochotni tolerovat jako chybu, z níž se jeden může poučit, ale že nehlásit se k ní je zbabělost.

Jenže: Zbabělost je přijít domů po červeném koberci pleteném z endorfinů a tu čistě vlastní špínu vykydat na hlavu dívky, která už hodiny čeká, aby nám udělala potěšení. Vyběhne ze sprchy jen proto, aby nás uvítala polibkem a zašeptala Ahoj, miláčku, těšila jsem se na tebe. Nahá, bezbranná, naivní, čistá.

Není fér to kazit. Není fér ji tím tížit.

Protože to, co trápí podvedenou stranu v momentě, kdy to zjistí, není pocit, že ji někdo zklamal. Ale že zklamala ona. Nevěra našich protějšků děsí jakožto důkaz, že ve vztahu nejsme 37

stoprocentní. Jestli to někdo nedal, jsme to my. Být nahrazován v posteli pro podváděného znamená, že v ní neobstál, v intencích přírodních zákonů prohrál, porazili ho silnější, krásnější, obratnější... lepší. Těžko s tím bojuje, ještě hůře smiřuje. Nedáte to ze dne na den, dost možná to nedáte nikdy, možná se potom už nikdy neuděláte. „Nevim, právě, ňáká holka,” odpověděl jsem proto.

Ublížit druhým tajně – odtrpět to za ně, napadlo mě a toužil jsem si to poznamenat. Jenže moje poznámky měli pánové s odznaky. „Odnesli si počítač a texty, co jsem napsal, a... a tak mě napadla taková... asi blbost, ale: Jak dlouho hrajou v rádiu ty Brouky?”

Byla to divná teorie. Copak někdo spáchá sebevraždu na základě písničky z rádia? Klaudii to ale coby vysvětlení domovní prohlídky mohlo dávat smysl, a tak jsem ji vyjevil. „Myslíš, že to je možný?”

Místo odpovědi jí zazvonil mobil. „Volali ty tví policajti,” řekla, když se vrátila dovnitř. „Prej kdy se mi to hodí.”

Takže nakonec jí to teda řeknou oni. To nevymyslíš. Živote, živote. Tyvole. Chtěl bych to umět psát tak jako ty.

38

„Fakt nevíš, co to bylo za holku?” podívala se zmateně.

Poslední příležitost skutečně jí to svěřit. „Ále...” dal jsem si čas na rozmyšlenou. „Jedna z těch, se kterejma jsem se ti kurvil.” „Ty jsi blbej, viď,“ rozchechtala se. „Dej mi radši pusu.”

Jo, blbej to já jsem. V tom jediným mě trochu znáš. ♠♠♠

Zatímco jsme se usmiřovali ve všech možných polohách, kluci z kapely posedávali v pajzlu přes ulici a při každé třetí větě pohlédli ke dveřím, jestli jim nejdeme do analýzy našeho vztahu. Jak se dalo vcelku snadno vypozorovat, když jsme za nimi s Klaudií skutečně nepřišli.

Aby se rozpačité ticho u stolu nesvezlo na tu mrtvou holku, vytasil jsem vizitku, na níž stojí Daniel Bor, mjůzik prodakšn end bůking, a mezi nádechy nikotinového kouře mlčky nasával všeobecné kapelní nadšení i následné pochyby o motivacích člověka, co jde dobrovolně nechat se ode mě urážet do zakouřeného nonstopu.

Bubeník Hanz navrhnul opatrnost, abychom se neupsali televizním estrádám a firemním večírkům.

Basák Anders kontroval, že to je šance, na kterou 39

čekáme, a že Bor by určitě věděl, jak si na kauze s tou mrtvou holkou udělat PR. Klaudie se totiž byla v některých věcech napřed.

To jste si třeba odskočili na malou a ona už rozjela praktiky znuděných důchodkyň držících celé dny stráž za záclonou.

Vy to, pánové, nevíte? Ježišmarjá! Na mou duši!

Připadala si tím zajímavá, proto to dělala. Pro sebe. Narozdíl od Anderse, který prostě jen neměl smysl pro situaci. Což naštěstí neplatilo pro Severina, brilantního kytaristu naší kapely. Ten o mých sexuálních migracích věděl možná víc než já a u stolu zřejmě pochopil, jak se ta historka se sebevraždou dostala až ke mně do bytu.

Se Severinem jsme si neměli co vyčítat. Manželce sice denně prokazoval slib věrnosti, cizí klíny už nějaký ten rok zvládal obcházet obloukem, ale zase měl jiné slabosti. Třeba na základě čtyřmístné kombinace čísel vyjmout peníze z jedné krabice a přemístit je do krabice druhé. Ta je schvátila a na základě trojmístné kombinace ovocných symbolů zpravidla nenavrátila. Já osobně vždy považoval za moudřejší vhazovat peníze do jukeboxu, ten za deset korun dokáže hrát i dvacet minut art rock, zatímco forbes se vzmůže tak na vteřinu diska, ale nemluvil jsem mu do toho. Můj názor znal z písničky Kruh.

40

nesnáší svou práci ale miluje svůj plat na automatu vyhrávacím může ho prohrávat když si to svý vypije a zase vybrečí jak ho ten život zabije a potom bez řečí a snů odejde spát A on zase nemoralizoval mně. Oba jsme věděli, že chlap se bez hříchů cítí jako pes bez aportů. On měl halekací citróny (často je na druhý den nemohl cítit ani v čaji), já broskvičky (často bych je v tom čaji klidně srkal). Byli jsme si kvit, bylo to fér.

Vůči našim dívkám, před nimiž jsme to o sobě vzájemně tajili, to tedy férové nebylo ani za seschlé zrnko máku. To tedy ano. Jenže tady platila mužská logika férovosti. Nedonášet na sebe. „A co takhle mu pochcat sako?” osopil jsem se na Klaudii dle mužské logiky férovosti, dbaje zlatých pravidel expresionismu.

Andersovi se nápad líbil. „Pochcaný sako! Bulvár by po tom skočil, vole! Bulvár, chápeš ten dosah?” „Dochcah,” vyrušoval slovní hříčkou Hanz.

41

„Hele, Andersivole, jestli ještě cekneš, BULVÁR se hned zítra bude jmenovat můj novej pitbul, kterýho si pořídím jenom kvůli tomu, aby ti překousnul levý varle,” cukly mi pod klidnou vybrací hlasivek nervy.

Vzápětí mě to mrzelo, neb jsem tím vyhodil kilo za panáka, na nějž jsem Anderse pozval ve snaze omluvit se mu a odblokovat tak jeho nemluvnost.

Přijal. „Takže jestli tomu rozumím dobře, řeknu Borovi, že to berem?”

Přikývli. Anders zatleskal, Hanz vyrušil slovní hříčkou že to Borem. Severin mi půjčil mobil. „Dobrej! Schlendri. Ten z toho baru, jak jste chtěl ten anál...”

Severin zadržel smích. O mých sexuálních migracích opravdu věděl všechno. ♠♠♠

Raz. Raz. Raz. Tři. Tři. Čtyři tři, raz, tři raz, tři. Šest. Šššššest.

Inu. Zvukaře na koncertech bych dělat nemohl.

Dobrovolně vklouznete do ohrádky o rozměrech dvakrát dva metry a posloucháte, jak na vás někdo mluví s cesty apatickým hlasem. Žužlám žužu. Žužlám žužu. Čičinčino čiči či kočičino čičiči. Šišlám šušněm, šišlám šušněm.

42

Méně významné kapely mají tendenci být při zvukové zkoušce humorné, protože tou dobou už se většinou motají v klubu návštěvníci. Méně významné kapely na zvukovce honí body.

Nesázej se zase o svý zase ze sna. Nech ty nehty, nech ti nehty. Nech si to. Nechci to.

Významnější kapely vás do klubu pustí až po zkoušce, ale dělají to taky. Minimálně na festivalech.

Na festivalech honí body i významnější kapely. A tam bych zvukaře nedělal už vůbec, tam to posloucháte celý den.

Krkolomné krkání. Krkolomní krkání. Brkolomné brkání.

A pakliže tu přehlídku tupých frází, úderů a riffů přežijete, stejně coby zvukař nemáte vyhráno, protože kapela vás buzeruje během koncertu.

Vejšky níž. Středy dál. Víc mně.

Nejvíc samozřejmě buzeruje ta, která neumí hrát.

Když to dělá dostatečně často, lidé získají pocit, že to té kapele coby zvukař kazíte. Nejvíc samozřejmě ti, kteří tomu nerozumí.

Zbytečné trápení zvukařů jsme si zakázali před prvním vystoupením. Po druhém jsme zanechali i oslavného představování jednotlivých členů kapely na pódiu. Řekněme, že to pomohlo eliminovat výskyt našich jmen při přisprostlých kresbách na WC jistých hudebních klubů. Někteří z kapely 43

dokonce dodnes orodovali za to, aby kapela přestala děkovat lidem, že přišli na koncert. Že prý se tím ponižujeme a rovnou bychom mohli po každé písni nadšeně tleskat a hvízdat, že to někdo vůbec poslouchal.

Což se, mimochodem, dříve nebo později, stejně stane stejnou součástí živého hraní jako to děkování.

Na koncertech totiž opravdu poslouchá jen někdo.

Méně a méně pozorně, v menším a menším počtu.

Jak se pořád máš? Nezajdeme dneska někam na kus řeči? – Ale jo, ale kam? – Počkej, podívam se, kde je nějakej koncert. Můžeme tam na sebe hulákat a srát lidi kolem...

Bylo jich tolik, že jsem mezi své prázdné plány začlenil vlastní klub, který bude přímo pro ně.

Kapela by hrála méně nahlas, ve VIP kójích by nebyla slyšet vůbec, za drobný poplatek bych zapůjčoval megafony, na vstupenky tisknul téma k hovoru a neslyšící by měli vstup zdarma.

Dříve mi nebylo jasné, co je tou motivací zaplatit vstupné a s odbytým pivem v kelímku jít do chumlu cizích lidí probrat, kdo z dávné party otěhotněl a kdo se nadobro zbláznil. Bylo možné, že za to berou honoráře, o tom bych ale musel něco vědět.

Bylo možné, že si hudební kluby pletou s hospodou, což by vysvětlovalo, proč si v hospodách k pivu místo hovorů pouští hudbu z mobilních telefonů.

44

Jako nejpravděpodobnější se mi však jevilo vysvětlení, že tím hlavním důvodem, proč jdete na koncert, který vás nezajímá, je vaše posedlost nic nepromarnit. Byla přeci doba miliónu možností a nevyužít jich alespoň polovinu v mnoha kruzích znamenalo, že žijete zbytečně. Proč by se jinak lidé jezdili válet na hotel přes půl planety, dobrovolně sledovali divné filmy, nechávali si nabít na fotbale a mívali sex v zatuchlém průchodu... než proto, aby měli splněno. Aby se mohli chlubit, co všechno zažili. Bez ohledu na to, jestli to zažít chtěli.

Dost možná proto kecálisti chodili i na naši kapelu. Hrálo nás rádio, říkalo se, že jsme nadějní...

Pro případ našeho úspěchu chtěli být součástí cesty na vrchol a pod pódiem řvát do rytmu VÍŠ CO! JÁ NA NĚ CHODÍVALA, JEŠTĚ KDYŽ NEBYLI SLAVNÍ! S MOJÍ KAMARÁDKOU Z GYMPLU, VŽDYCKY SI MÁME CO ŘÍCT! TEĎ UŽ TO NENÍ ONO, TENKRÁT MĚLY TY KONCERTY VĚTŠÍ GRÁDY! A TO JIM TO KURVIL ZVUKAŘ!

Toho večera přišla kecálistů dobrá polovina.

Zhruba dvacet. Což byla nadprůměrná návštěvnost, hráli jsme tak často, že se většina z našich fanoušků rozhodla vždy až pro ten příští koncert.

Dokonce i Daniel Bor, který slíbil zavítat, aby s námi probral tu naši slibnou kariéru, se zřejmě zdržel kdesi nad krevetami.

45

Zato se stavil ten chlap, jenž u mě tak spolehlivě dohlížel na domovní prohlídku. Postával u stěny a foukal si do čaje. Nešlo si ho nevšimnout. A po všech těch pivech, co jsem vypil bez jediného močení, mi nešlo si ho nevšímat.

Stal se ze mě kecálista na koncertu vlastní kapely. ♠♠♠

„Měl jste říct dopředu, že přijdete,” napadl jsem detektiva ze zálohy. „Připsal bych vás na guestlist. A zatrhnul vám na baru ten čaj, kazí nám to imáge.”

Podíval se na mě jen po očku, tak už to asi policejní očka dělávají, a hned se navrátil zrakem na pódium. Přikývnutím však dal najevo, že mě dobře vnímá. Dobře tedy. „Přinesl jsem vám tohle,” pronesl nevzrušeně a spíše mimoděk mi podal sáček s mobilním telefonem. „Doufám, že jste z toho nevolal na erotický linky.

Jsou tam zvyklý na můj hlas,” pronesl jsem, zatímco jsem vyťukával PIN a svítil do přítmí displejem. Což taky nesnáším. „Jen vaší matce,” kontroval Očko. „V pátek byste přišel na policii k výslechu a dostal byste nazpátek další věci. Tohle je vlastně taky pro vás.”

46

Tohle byla obálka s pruhem. Stejně jako telefon mi ji podával, jako by šlo o kontraband: ledabyle, zrak strnule upřený na pódium. Přemýšlel jsem, jak to dělá a proč. A kde to mám podepsat. „Vážně budete pít čaj?” protnul jsem to ticho. „Chci říct: Nedáme panáka? Naleju se a přiznám se, k čemu budete chtít.”

Poprvé se pousmál a věnoval mi soustředěný pohled. Pohled chladný jako cela. „Támhle do toho mikrofonu se přiznám, platí?

Ještě dva songy a jdu na scénu. Hm?” S kapelou jsem vystupoval vlastně jako stálý host, na žádný nástroj jsem neuměl a hlasově jsem si právem nevěřil. Brouky ale lidé znali z rádia s mým přednesem. A hodně z nich tam byla kvůli nim.

Proto mě Klaudie přemluvila, abych v písni zůstal i na koncertech. Přemlouvat ona uměla. „Zvukař vám z toho udělá empétrojku... případ uzavřen...” šťoural jsem dál do Očka. Ani nemrknulo. „Motám holkám hlavu – do smyčky kol krku – slyšíte jak ztrácí hlas – když dělaj vrku vrku,” odfrázoval jsem s cigaretou před ústy a přidal pár rockových figur. „Máte talent,” chytil se konečně a začal se mi věnovat. „Dar.” „Líbilo? Autogram? Na prsa?” „Víte, jak jsem to myslel,” zkoušel mě zastavit.

47

„Svoji nejoblíbenější stíhačce bezradně Ian Schlendri.

Jen mi nejdřív dejte chviličku, fakt si musím odskočit. Chci říct, na stage.”

Kapela uvedla píseň, po níž mělo následovalo moje intermezzo, nadešel čas připravit se. „Na to si počkejte, uslyšíte naživo náš hit. Brouky.

Píseň, na kterou se umírá, naživo. Uznejte, že to je vzrušující.”

Můj odchod do zákulisí nasvítil překvapený pohled. Poslední věta ho zjevně rozhodila.

Měl jsem proč to chápat. Na chlápka haleného stínem podezření jsem celý rozhovor bral dost na lehkou váhu. On navíc byl ten, kdo ten stín vrhal, a každý takový fórek mohl být přitěžující okolností.

Doufal jsem totiž, že ona lehkovážnost mi udělá dobrou službu. Měl si myslet, že kriminálu se nebojím, protože nemám důvod. Což jsem opravdu neměl, i tak jsem se toho ale bál víc a víc. Teď třeba o dost víc, neb ta naslepo vystřelená poznámka o písni Brouci zřejmě skutečně byla trefou do černého puntíku ve vyšetřovacím spise.

Celé mi to docházelo, až když jsem vykráčel na pódium. Roztřásl jsem se tak, že pár tahů z cigarety mě mohlo jen těžko stabilizovat. Zadíval jsem se do publika a všiml si, že ve dveřích do sálu už stojí Daniel Bor. V saku.

48

„Saka – čaje – to se nám to hraje sakra,” stihnul jsem na pódiu opilecky vklopýtat pod kytarový bridge ještě před svým partem. ♠♠♠

Pro verše jsem nikdy nechodil velké tůry. zadarmo ani kuře nehrabe chodí spát se slepicemi za peníze když kohout není doma Stačilo třeba jen ohřát si kuřecí párky po návratu z hospody. když zas už v bordelu je pere pera na smetišti sobě sám další tam moc nesnese Kam na to chodíš? ptávali se mě už na škole. kohouti mnoho nesnášejí navzájem klovali oči si sobě obraz jim trochu zrní 49

Nikam jsem na to nechodil. Přišel jsem na to, že to na mě vždycky přijde samo. Napadalo mě to ze zálohy, mozkomíšním světlíkem. Přepadalo mě to. ranní ptáče budívá je by poznali, že čas přichází a by už kokrhali Chtěl jsem té písni přisoudit název Kur veni, kapela si však odhlasovala, abych našel jiný. Jde to z kotce už vadilo méně. na ty svý slepice starý že už půjdou domů že mají pomalu ohřát bidlo Nakonec si kapela odhlasovala i to, že dáme přednost jiným textům. protože dobré bidlo pálí

50

Samozřejmě. Nebyl to ten nejvyšší vrchol veršotepectví na světě a dost možná ani nešlo zařídit, aby to mělo poslouchatelný rytmus. udržuje se tak teplo domova Na druhou stranu, byla to pravda.

Zadarmo ani kuře nehrabe.

Vzpomněl jsem si na ten text, když jsem Borovi odebíral slovo, sotva začal s tím, že nám přišel sloužit jen tak, bez nároku na honorář. „Chci vám být nápomocen. Své už jsem si vydělal.

Teď si chci své splnit.” „Bobříka hudebního showbusinessu?” „Vlastně ano. Pokud vám to pomůže pochopit, co tím sleduji, pak ano. Dobrý skutek, chcete-li.”

A právě to se mi nepozdávalo. Lidé nekonají dobré skutky pro jiné lidi. Lidé konají dobré skutky pro sebe.

Vezměte si neziskové organizace a zkuste v jejich čele najít neziskové lidi. Takové, kteří nad chodem celé té rozvrzané mašiny bdí i z jiných důvodů, než že se jim špatně spí, protože nechtějí do pekla, 51

natožpak k psychologovi. Jistě, jsou i tací, kteří boji proti zhoubným nemocem zasvětí život se vším všudy. Naplno. Od prvního okamžiku, kdy jim doktor stanoví diagnózu.

Kdekdo už to musel uznat, dokonce i vědci. Říkají tomu sobecký gen: Gen, který nám velí myslet v první řadě na sebe. Zůstat sedět, když přistoupí babička o holích. Za úplatek vpustit zlo někam, kde se mnoho nepohybujeme. Sníst druhé, umíráme-li hlady, nebo jim alespoň sežrat medovník, co si ušetřili k odpolední kávě.

Máme to v sobě už od nepaměti. Těžko věřit tomu, že pračlověk si dělil lov s ostatními jen proto, že nerad jedl sám.

Jdu si pro něco k snědku, nechcete taky? Mamutí steaky, může být? Medium? Rare? Kam byste chodili, já tam skočim a uděláme si to spolu hezký... Říkáme Miluju tě, ale myslíme tím Potřebuju tě. Je mi s tebou dobře neznamená Je mi dobře s tebou, znamená S tebou je dobře mně. Chci s tebou žít – chci žít s tím, co od tebe dostávám. Až přijde někdo, kdo mi dá víc, opustím tě. Láska, přátelství, dobré skutky... to všechno je většinou jen dobře maskovaná investice.

A je to naprosto v pořádku, příroda s tím souhlasí, i pověstná psí věrnost se nejspíš zakládá na plné misce žrádla prospívajícího kostem a srsti. Jeho 52

upřeně zvědavý pohled, ve kterém čtete Prosím, dej mi další pokyn, ať pro mě má tahle chvíle smysl, ve skutečnosti říká Velel jsi „sedni”, kde je piškot? Měli jsme dohodu, vzpomínáš? To nemyslíš vážně. Kdybys neměl po ruce ten klacek, vysral bych se ti na nohu. „Jestli vám to činí problém, můžeme se domluvit.

Laskavost za laskavost, platí?” odkopal se konečně Bor. Sám jsem se chytil do pasti, musel jsem to ocenit.

Jako jsem ocenil toho bezdomovce, který si nabídnul cigaretu z plné krabičky tak, že přejel po celém horním patře filtrů čerstvě olíznutými prsty.

Nebo tu kurvu, co mi na ulici dlaní podebrala rozkrok pod záminkou sexu, aby mi mohla nepozorovaně vytáhnout mobil z kapsy. I podvod se musí umět. Je to show. Má-li originální nápad a precizní provedení, je-li v určitém smyslu strhující, měli bychom se uklonit stejně, jako před schopným iluzionistou. Jsou to ostatně velmi blízká řemesla. „Chcete se mnou hrát šachy?” usmál jsem se pobaveně. „Fajn. TÁHNĚTE.” Měli bychom spoustu věcí. Viďte. ♠♠♠

53

„Dělám co umím,” ohradila se po chvilce. „To se moc nepředřete, žejo,” plivnul jsem další slinu jedu do jejích zastřených očí.

Máte pravdu, připito jsem samozřejmě měl. Ale zase ne natolik, aby to zapříčinilo manko v honoráři, o které se mezi námi právě jednalo. Ostatně, kapelní účet na baru byl otevřený jen do tisícovky. Čímž chci říct, že opilost moji agresivitu maximálně tak tříbila.

Naopak šéfproducentka klubu se v konverzaci držela zkrátka. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že umlkne navždy. S jemnými přestávkami na pláč. „Prosím, nerozčilujte se,” zkoušela na mne trpělivě.

Nerozčilujte se. Co to vůbec je za frázi, kdo to vymyslel, to přece nemá logiku. Copak člověk rozčiluje SE? Sám sebe? Krávo?

Zapomínal jsem v tom vzteku mluvit nahlas.

Rozčilovat SE. Proč bych to asi dělal?

Ten večer mě rozčiloval někdo. Pořád někdo. Jako by se na mě domluvili.

Nejdříve detektiv, co přišel pozvat si mě na kobereček. Pak mjůzik prodakšn end bůking vyložil z rukávu zajíce v pytli. A teď na mě tady slečna pouštěla průvan vlastní kasy. „Zkuste pochopit, že... přišlo jedenáct platících.

Dvacet jich bylo na váš guestlist. A jestli jsme 54

vytočili jeden sud, tak...” argumentovala dál s tím, že při další akci to můžeme dorovnat. Nějak.

Při další akci. Co byste jí na to řekli? Dali byste si říct? „Dobře...” upokojil jsem tón komunikace.

A odmlčel se na to, na to, abych měl čas zvážit každé slovo. „Oba jsme udělali chybu. Já v momentě, kdy jsem se rozhodl věřit vám a netrval na smlouvě. A vy v momentě, kdy jste se rozhodla zkoušet na mě tyhle kecy. Třeba jste to myslela dobře. Třeba nám serete na hlavu čistě proto, abyste nebyla jediná v tomhle zasranym městě, kdo má místo vlasů něco takhle příšernýho. Výsledek je ale ten, že to ze mě teď dělá povadlýho čuráka před mojí vlastní kapelou. Mejma kamarádama. A mojí dívkou. Což, víte, vůbec není potřeba, už teď o mně nemaj valný mínění. Prej bych se měl jít léčit, chápete to? Že ženskejm, i když mě serou sebevíc, nemůžu lámat kosti, zkoušeli mi rozmluvit aspoň ty žebra, ale teď s tím prostě jen nesouhlasej. Dívaj se jinam. Ale to jsem odbočil, žejo. Kde jsme to... no prostě se seberte pro ty zbylý tři tisíce. A až je budete mít. V navoněný obálce se srdíčkem rtěnkou bych to poprosil. Vlhčený vlastníma slzama. Jinak... Ne, co to kecám, promiňte, promiňte mám těžkej den. Jinak to nebude, to nepřipadá v úvahu.”

55

Myslím, že zbytek neslyšela zcela zřetelně. Zmizela přede mnou jako další možnost zahrát si v příjemném klubu. Jako cigarety z mojí krabičky.

Prázdné krabičky, zrovna teď, jako vždy, když jsem chtěl umocnit pocit radosti z toho, že se mi něco povedlo. „Nabídněte si ode mě,” ukončil mi hledání dalšího paklíku přítel v saku. „Určitě se potřebujete uklidnit.” „Teď už jo. Tenhle váš outfit, vždycky mě rozhodí, to mi snad děláte schválně,” poděkoval jsem a nechal si připálit. „Jak dlouho už tu stojíte?” „Dost na to, abych se ujistil, že proti si vaše invektivy nemusím brát zase tolik osobně. Prostě jste jen hrubián.” „Hrubián,” odchechtnul jsem si. „Tenhleten váš slovník. Dá se sehnat knižně?” „Je mi líto,” usmál se. „Panáka? Šnaps? Aby mi bylo rozuměno?”

Přikývnul.

Bylo to poprvé, co jsem přímo na baru ukradl láhev. A zrovna láhev toho nejdražšího alkoholu.

Odhadem za dva a půl tisíce.

Takže jsem jim tam vlastně nechal pět set dýško. ♠♠♠ 56

Marná snaha.

Při krádeži alkoholu z nejexponovanější poličky baru můžete být sebelstivější (já kupříkladu, a tím vás nechci nikterak navádět, odlákal obsluhu alarmujícím hlášením o protékajících pisoárech, pod nimiž jsem to před tím s radostí pomočil; než půjdete na bar, nezapomeňte chvíli počkat, až pach moči řádně prostoupí místností). Jenže když se vám na paty lepí smůla, to vám nepomůže pemza, to vám nepomůže nic. Moje smůla nosila sváteční oblek a hovořila řečí dávných generací. „Ten nedoplatek dáma z produkce dorovná, ujistila mne, že do měsíce,” řekl mi Bor po minutovém telefonátu v ústraní, kdy si okázale překrýval ústa dlaní. „Já jsem na baru vyrovnal tu lahev, přijměte to jako pozornost. Na vás zřejmě je, a to by bylo přinejmenším milé, abyste se dámě omluvil.”

Typický gentleman. Jeden z těch, kteří si u vás poctivě vyslouží dokonalou nenávist, když se po drtivé partnerské hádce na veřejnosti jdou zeptat vašeho uplakaného miláčka, jestli je v pořádku, čímž z vás vůči uplakanému miláčkovi učiní ledabylého idiota, a pak se ještě odváží domlouvat vám s přátelskou tváří, že to máte jít dát do původního stavu, že přece o tolik nejde.

57

„To by si musela hodně připlatit,” vzepřel jsem se. „Mám už dost štací, na kterejch mě tahaj za nos.

Vidíte, jak ho mám odřenej? Proti světlu je to fakt hnusnej pohled, ani vysmrkat se nemůžu. Musím to polykat, což je dost na hovno, hlavně když to ulpí tam někde vzadu na horním patře, toho se kolikrát nezbavíte celý dny. Takže: Ne. Prostě ne, takhle se to nehraje. Vždyť si všichni tisknou naše jména na plakáty jenom proto, aby si s náma mohli vytřít prdel! Dokonce na to maj speciální jemnej papír!

Bože. Bore.” „Proto jsem tady,” chytil se znovu šance Bor. „Nechte mě jednat za vás a věnujte se skládání.

Tomu, a to prosím nechápejte jako projev neúcty, co vám jde mnohem obratněji.” „Zvládám obé,” posnažil jsem se znovu přiblížit jeho jazyku. „Touží ten štramák pomoci – anebo touží po moci? Vidíte? To mě napadlo teď, jak s váma mluvím.” Čekal jsem, že uhne pohledem a přizná tak méně kalý úmysl, ale namísto toho se pousmál. Klidně, pevný v kolenou, silný v tom svém zvonovitém hlase, rovný v pucích na kalhotách. Nechutný.

Přesto. Bylo mi patrné, že na spolupráci přikývnu.

Slzy nebohé šéfproducentky byly poslední kapky.

Nejenže pár větami cíděnými v dlani zvládl Bor to, co se mně nepodařilo v mnoha souvětích i 58

slohových útvarech. Ale hlavně měl pravdu: Na managementu našeho ansámblu mě bavil snad jenom ten otevřený účet na baru, což bych si mohl vymínit i do budoucna.

Měl jsem už dost pilování role, jíž se netleská.

Přesvědčování nezávislých klubů, že jim koncert jistě vydělá přesto, že se o vás nikde nepíše. Podbízení se hudebním publicistům, kteří natolik žijí hudbou, že nemají čas pustit si vaše demo. Přemlouvání kytaristy, aby se omluvil z narozeninové oslavy příbuzenstva, když už vás ten nezávislý klub vmáčknul mezi další dvě kapely. Nářků basisty, kterého už nudí hrát po městě a přilehlém okolí, na tříhodinovou cestu autem. Nářků zpívající exhibicionistky na šatnu, v nichž se musí rozezpívat v blízkosti cizích mužů. Obvolávání promotérů, kteří v klubu nejsou přítomni, abych i já měl komu naříkat. Vyjednávání o honoráři, o němž předtím nebyla řeč v kapele a tím pádem ani vůči promotérům při dojednávání podmínek, když si bubeník náhle usmyslí, že šlo o náročnější večer, než myslel, takže tisícovku pro každého, ani o korunu méně. Následné nespokojenosti se sedmi tisíci, což je o dva tisíce více než kapela žádala, ale zároveň o tři tisíce méně, než dostala ta druhá kapela.

Kdo ví. Třeba všechno to mrzení s pořádáním našeho nespořádaného uměleckého života vážně 59

bylo ve tmě mě. Nebyl jsem vůdčí typ, snad nikdy, o to méně v souboru, jehož frontman byla dívka a ještě k tomu moje.

Ostatně, ani doma jsem nevelel. ♠♠♠

Doma nevelel nikdo.

Když se nad tím zpětně zamyslím, právě to mohlo být jedno z nejvrzavějších koleček našeho vztahu.

Neměl tahouna. Ani jeden z nás se nehlásil k tomu vzít to ho vlastních rukou. Koupit lístky do kina.

Letenky do Paříže. Jízdenky na kolotoč. Ona to patrně nechtěla proto, aby nemohla nic pokazit, já patrně proto, abych nemusel nic dělat.

A tak jsme se vlastně jen potkávali doma, mezi zbořenými komínky svých vlastních oděvů, cédéček a časopisů, striktně rozlišovaných na moje věci a její věci, umístěné v mé části bytu a v její části bytu.

Nemyli jsme svoje společné nádobí, to ona umyla můj hrnek, o čemž mě nikdy neopomněla významně informovat, a když mu pro samou dobrotu urazila ucho, dojemně se mi omluvila. „Rozbila jsem ti ten tvůj hrnek. Asi.” Jediné, co nám šlo bez potíží, byl sex. Její orgasmus byl můj a můj zase její, v posteli, v jediném bodu domácnosti, kde hranice mého a 60

jejího území neexistovaly. Jedině zde jsme se nebránili iniciativě. Jedině tam jsme byli opravdu spolu.

Tahle holka má nejkrásnější prsa na světě a je ohebná jako jogín a mrštná jako kapsář. A nejenom v pravačce. A vzdychá vážně jako zpěvačka... říkal jsem si v těch časech. Ale stačí to?

Abych s ní byl šťastnej?

V těch časech jsem si to říkal stále častěji. Stále hlasitěji v sobě odháněl stále silnější myšlenky na to nejhorší.

Na rozchod. ♠♠♠

Začít s někým chodit je jiná záležitost než s ním chodit. Naprosto.

Je to princip dlouhohrající desky, kterou si pořídíte na základě nakašírovaného obalu nebo krátké ukázky, často vnímané ne zcela obezřetně – ale jestli to bude hrát tak, aby to rušilo sousedy ze spaní, teprve máte zjistit.

Musíte se rozhodnout, dokud je čas rozhodnout se i jinak: Určitě to chcete sjíždět všechno?

Opakovaně? Nebo zůstanete u toho, čemu se říká single? Opravdu chcete znovu poslouchat i Myslela jsem, že to uděláš ty? Protože jinak budete nutně 61

muset hledat něco, čím to lze přetočit, stopnout či vypnout: Neřeklas, že to mám udělat. Načež se pokojem rozezní To je snad samozřejmý anebo Neptal ses, pročež zkusíte Umíráš na CreutzfeldtJakobovu chorobu? a ona se na vás podívá jako na idiota a vy dodáte Protože kdybys náhodou umírala na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, chtěl bych, abys mi to řekla. A v tu chvíli to začne hrozně řvát! A ne, nedá se to přetočit, stopnout ni vypnout.

Musíte se rozhodnout opravdu dobře a pevně. A počítat s tím, že dříve nebo později se vám to ohraje.

Zpočátku je to pro vás to jediné na světě a když už si pouštíte porno, pak s těmi, jež jsou podobni vašemu novému objevu. Ale dříve či později přijde nevyhnutelný moment. Zlom.

Nemusíte mít výčitky, že jste to neuhlídali, začasto je ten moment zároveň nepostřehnutelný. Dá se sice zpozorovat, že z konverzace před spaním vymizely zdrobnělinky. Že z ranního vstávání vyprchaly oxytocinem lobotomované úsměvy na líci, na jejich místě je nahradily výrazy flámujících zombie. Ale stejně nezmůžete mnoho.

Najednou to, co vás nutilo zpívat si a tančit před zrcadlem, začíná znít všedně, víc a víc, dokud se to, co bylo hitem, nestane podkresovou kulisou vašeho života.

Co uděláte pak? Jak se s tím vyrovnáte?

62

V mém případě nešlo o nic zrovna nejsvědomitějšího. To přiznávám. Mluvil jsem o tom snad s každým, jenom ne s ní. Hledal jsem odpověď po barech, zatímco otázka ležela doma v posteli a čekala, až se vrátím domů. Léčil jsem bolavý kaz podchlazováním, ledem ve sklenici tvrdého.

Přátelé se mi snažili poradit, jenže nemohli.

Nevyčítám jim to, byli to moji vrstevníci. Po těchtéž vrstevnicích řešili tytéž sračky.

Vlastně si asi ani nevzpomínám, kolikrát od nich zaznělo, že jedinou možností je na celý vztah se vykašlat. Rozejděte se, tady není nic k vidění!

Nanejvýš jednou, řekl bych, a to jsem to pro jistotu zdvojnásobil. Ani to jim nevyčítám. Lidé často mají pocit, že podpora tonoucího vypadá tak, že mu podrží hlavu pod vodou. Ty to zvládneš. Věřím ti.

Prostě nedýchej. Nechtějí mít podíl na tom, že se něco pokazilo zcela. Byli by spoluviníkem. Tím, kdo vám podal sekeru, abyste tomu konečně setnuli hlavu. A takový spoluviník nese následky, večer co večer mu voláte, ať vás jde ožrat, ať nastaví rameno pro vaše nářky o tom, že ji chcete zpět, když si v jukeboxu pustíte tu vaši zamilovanou. Leze to do peněz a do svědomí. Proto vám to raději řeknou, až když je po všem a vy jste zase nad vodou, úlevně plavete znak, celí dojatí z racků opisujících obrysy 63

mraků na podkresu azurové oblohy. Je dobře, že nejste spolu, nehodili jste se k sobě. Bylo to jasný, celejch těch deset let, že to nikam nevede, každej to viděl.

Druhá fáze podpory.

Ve výsledku to bylo jedno. Beztak jsem o rozchodu nechtěl slyšet. Chtěl jsem se rvát a hájit pozice, na které jsme to s Klaudií dotáhli. ne pokaždý bodujeme ale aspoň bojujeme Lidi se za vztahy rvou málo, to ať se pak nediví, říkal jsem si.

A náš vztah za to stojí, namlouval jsem si. někdy se to trochu hroutí ale stejně budujeme Lhal jsem si.

Což bylo lepší, než kdybych lhal jen jí, ale i tak k hovnu. ♠♠♠

64

„Ví vaše přítelkyně o tom, že jste se sexuálně stýkal s obětí?“ udeřil vyšetřovatel.

Za tu jízlivost v jeho v hlase jsem si mohl sám.

Podal mi ruku, nabídnul kávu, věnoval úsměv a já hned na první otázku, Jak byste popsal svůj vztah k oběti?, odpověděl slovy Byl to čvachták.

Ano. Vcelku logicky, na základě dřívějších zkušeností se mnou, byste z toho mohli vyvozovat předpoklad, že autorem tohoto výroku byly polední panáky v baru Kapitán Jack. Ta domněnka by ale nebyla správná. Hovořila pálenka z mé lednice a našla své uplatnění už v průběhu nekonečně probdívané noci.

Víte. Ono jít na výslech není zrovna procházka růžovým sadem. To spíš Mosadem. Sice vás vyšetřovatel poučí, že nějakého výslechu se ve skutečnosti nemusíte bát, neb v této věci jde o podání vysvětlení, což je snad cosi jiného než výslech, prý. Jazyk policejních obsílek je ale jednoznačný. Představa o nepohodlné židli, k níž jsem připoután koulí v chladné místnosti za kouřovým sklem, je neodbytná.

A teď jsem tam seděl. Dobrovolný příchozí s visačkou Návštěva. Žádné kouřové sklo, mnoho chladu na mě taky nešlo a dokonce jsem si vcelku pohodlně hověl. Akvarijní rybičky byly v té překvapivě útulné kanceláři snad jedinými tvory, 65

kteří si mohli připadat omezovány na svobodě. Jestli si mě tam chtěli nechat, šli na to překvapivě chytře.

Přesto jsem se tam zase tolik necítil, jen z části. A to ještě mluvím o odéru z té slivovice. „Nikdy se to nedozví,“ odvětil jsem konečně, tiše a výhružně na impertinentní otázku, která mě přinutila znovu zapřemýšlet o vztahu s Klaudií.

Kde se vůbec mezi námi vzalo to křeslo pro hosta, do něhož jsem usazoval kal nevěry? Tehdy v tom bordelu po třech lahvích heavy-vína? Na druhý den jsem se zkroušil na bar a své rozčarování nad sebou samým přeťukával do veršů na klávesnici starého mobilu. zatímco usínáš na privátě poplivá tě ústy, které líbáš A hlavně, snažil se vymluvit se si na polygamii ve svém genomu. Chlapi mají nevěru v DNA, říkal jsem si. U stovek generací to tak chodilo na zelenou. Strčit to kamkoli, kam to strčit šlo, šlo. Zatímco jedna žena čekala dítě, muž nečekal, šel otěhotnět jinou, nejspíš právě díky tomu je Klaudie na světě, takže je to vlastně v pořádku.

Ze starého policejního počítače se rozezněla píseň.

66

„Potichoučku, polehoučku – podél hloučku lidí – anonymně se stydím. S mašlí našli tě hozenou – tvůj pláč slyším ozvěnou – dneska ti to sluší, broučku.“ Vyšetřovatel ji dirigoval levou rukou svírající levnou propisku, snad aby mne znervózněl svým klidem.

Podání vysvětlení. Jasně. „Já vím, že to není zrovna na Grammy,“ pokusil jsem se vymanévrovat svého krále z ohrožení střelcem, „ale že by před ní někdo vyskakoval z okna?“ V tu chvíli píseň Brouci přerušilo tupé kliknutí utahané myši. Bylo to tady. Místnost započala pouštět chlad mrazivým tichem. „Odkud víte, jak oběť zemřela?“ udeřil můj věrný vyšetřovatel podruhé. Šach. „Vrabci na střeše?“ vypadlo ze mě. „Byli u toho, když se to stalo...“ Další chvíle ticha. Vítejte v ledové jeskyni.

Asi to vážně začalo tím bordelem. Vnitřní výčitky přešly s první zpovědí Severinovi u piva, který mě ujistil, že jemu nevěry svého času pomáhaly křesat v jinak vyhořelém vztahu jiskry. Nadto mě seznámil s teorií, dle níž se bordel do nevěr nepočítá, jde přeci o byznys vykoupený úměrnou tržní cenou, stejně jako vyhazování rohlíků koupených v sámošce na 67

rohu není upírání jídla těm, co ho potřebují víc.

Kulhalo to na obě nohy, ale pomohlo mi to projít si tím někam, kde už o to zase tolik nešlo.

Když se mi pak Klaudie svěřila, že se jí v noci, přesně v té noci, o níž jsme spolu nikdy nemluvili, zdálo, kterak souložím holku v latexu, řekl jsem si, že takovou hloupost už nikdy neudělám. Poučil jsem se, čímž jsem se vypořádal s vesmírem, hodil jsem to za hlavu. A pak ještě mnohokrát. „Nevzpomínám si dost jasně,“ prolomil jsem konečně to ticho, když přestalo být zcela snesitelné. „Možná to byli holubi.“ Husí kůže. Chlupy na těle stály v pozoru, div nelámaly samy sebe. „Zemřela oběšením,“ vyrukoval konečně vyslýchající s pointou.

To je debil, ulevilo se mi podobně jako tenkrát na koncertu kapely, na němž na mě chlap rostlý jako mamut řval POJĎ VEN a když jsem se nakonec uvolil s tím, že to bude méně bolet než všechnu tu hmotu obíhat ve snaze o útěk, odpálil v temné uličce jointa.

To. Je. Ale. Debil.

Jít o skok z okna, byl to šach mat jako z filmu.

Takhle jsem snad získal body. Hrají šachisté na body?

68

„Tak to vidíte, už ani ty vrabci nejsou, co bejvali,“ dovolil jsem si proto. „Nebo jsem se možná přeslech. To se mi stává.“ Jenže. „Na větvi ze všech těch brouků – nad holejma hlavama – s broukama, s broukama – dobrou s broukama,“ rozezněla se znovu naše píseň z těch zaprášených repráčků. „Já mám totiž ve zkušebně židličku hned vedle bicích, jinam se mi nevejde. Mívám kvůli tomu problémy s motorikou, hlavně nad ránem. Jednou mi jedna řekla poslouchej mě, já jsem slyšel ošoustej mě, krásný nedorozumění.”

To už jsem poněkud žvanil z nouze, ctnost nectnost. Z rohu, do něhož mě vepchal. „Mimochodem, všimnul jste si někdy, že když přidáte dvě písmenka do slova opít, vznikne vám opíchat? A ve slově líbat dokonce stačí jedno písmenko vyměnit a máte lízat.”

Moje teorie doznávala absolutního potvrzení správnosti. On si vážně myslel, že moje píseň jakýmsi způsobem přispěla k tomu, že Čvachták je po smrti. A co bylo horší: Já jsem si to začínal myslet taky.

Bylo mi zle.

Mám průšvih?

Střízlivěl jsem.

69

♠♠♠

„Přečtěte si to, každou stránku podepište, kopie je vaše.“ Do protokolu zanesl skoro všechno. Jen slovo čvachták nahradil eufemistickým spojením sexuální poměr a podobně zjemnil několik dalších obratů.

Zábleskem mě osvítil nápad dát mu celý záznam k přepracování. Obzvláště na několik obratů jsem byl hrdý natolik, že by mi to za vzpupnou řeč stálo. „Byla nasazovací“ se mi kupříkladu zdařilo velmi, co myslíte. „Lízával jsem ji o sto sex“ taky. Co myslíte.

A třeba tu historiku o klíštěti v šourku vypustil zcela. A taková pěkná byla. Našel jsem ten hmyz při vyholování, v očekávání toho, že Čvachták se vrátí a s ní přijde sex. Dezinfikoval jsem si to whiskou, pročež mi pak, po vyvrcholení, starostlivě sdělila, že při orálním sexu silně cítila alkohol a že bych měl přestat pít.

A taky tu historku o tom, jak jsem se vejakuloval do jejích vlasů a pronesl „Máš krásně udělanou hlavu.”

A taky! Těch překlepů a gramatických chyb, co strážce zákona neuhlídal. Čárky mu utíkaly, háčky braly roha, přísudek s podmětem vedly válku a narušovaly oční klid. Nevšiml jsem si, že to píšete 70

obuškem, dralo se mi na jazyk z lásky k jazyku. Jsem přece textař, pod tohle se mám podepsat?

Jenže když vám teče do bot, je těžké stát si za svým. Podepsal jsem se pod to.

Vyprovázel mě labyrintem dlouhých chodeb a jediný zvuk, který vydával, bylo vrzáním podkreslované dusání vysokými, těžkými botami z kůže, těmi výraznými prvky dnešních uniforem, někdejším protestem proti uniformitě. Třikrát svůj monotónní projev proložil hřmotným cinkotem klíčů a táhlým zavrzáním železnou mříží. Možná to byla jen má stíha, ale zdálo se mi, že tyto momenty, momenty propouštění zpět na svobodu, si obzvláště dramaticky užíval.

Výjimečně jsem se neozýval. Namísto glád jsem tehdy nosil tenisky a klíče jsem zpod všech těch mincí a zapalovačů lovil jen velmi nerad. I mobil jsem nastartoval až při popelníku před budovou.

Tralala, vlož PIN. Bang, vlož správnej PIN. Bang, blbe, poslední pokus. Pak budu chtít PUK a je mi FUK, že nevíš, co to je. Ha, tak přece, tudlidů.

Napotřetí, ale já ti to uznám, vítej zpátky na vodítku, chycenej v sítích GSM, dobře ti tak, myslel jsem to s tebou dobře. Zmeškanejch zvonění jak na kostele, měj si z toho hlavu jak zvon, s voláním pomoci za mnou nechoď. Mimochodem, chci hned teď dobít baterii, zařiď si to jak chceš. To o té baterii ti řeknu ještě 71

třikrát, u čehož hodlám svítit a vibrovat a dělat další věci, co mě oddělaj dřív než pro to seženeš adaptér.

Nevěděl jsem, co mi ten člověk chtěl, ale něco to být muselo. Zatímco jsem si užíval pohostinnosti klecí o dvě patra výš, dobýval se na mě sedmkrát.

Jistě si u toho překrýval telefon rukou a klel jářku, že to nezvedám. Rád bych si v té chvíli uvědomil, že jsem na něj málem zapomněl. Ale to by se muselo dít jindy a jinde.

Vypnul jsem to bez ohledu na PIN, PUK apod., že to nahodím pak, až si dám pár piv. Potřeboval přece napájení, no ne?

Proplétal jsem k zastávce šrotištěm vrnících automobilů, troubících nervozitou z kolony, kterou nevytvářelo nic, než ony samy. Nikdy jsem pro ně nenašel pochopení. Co vede moderního člověka k tomu, aby se vřítil do nejužších partií přetíženého centra tankem, u něhož k výměně světla potřebujete lešení, a projížděl jimi rychlostí chůze? Zmutovaná forma exhibicionismu? Otisk minulého života, v němž byl připoután na invalidní vozík? Tůtůfilie?

Možná to je tajný pakt se všemi těmi aktivisty za nemotorizované město, ve snaze obsadit ještě více prostoru. Můžete prosím na chodník? Máme tady happening, na silnici závodíme na dětských odrážedlech. Ne, tam tudy ne. Tam už máme stánek s brožurami, přejděte si na druhou stranu. Teď ne, až 72

chvíli. Teď pojedou kačenky. Slyšíte, jak roztomile kvákají klaksony? Táhněte nám z cesty.

Jindy bych jim tu frontu přál, těm krabicím ze železa, skla, gumy, plastu, kůže, špíny a agrese, tentokrát pro mě ale neexistovaly. Všechno, co pro mě právě existovalo, bylo všechno to, co jsem právě zakusil. To, jak se tvářil, když mi přehrával Brouky a dirigoval. To, jak se zajímal o ponětí Klaudie o mých nevěrách a pomstychtivě se usmíval. To, jak se dušoval, že o mě se mu primárné nejedná, a máčel si pytlík čaje v hrnku na šestnáctkrát krát tři.

Vecpal jsem se do autobusu probodávaného dopravní špičkou. Bezpečnostní madlo jsem nebezpečně nechal madlem a jednoduše se zaklínil mezi batoh vonící marihuanou a břicho těhotné ženy, zpocené tak, že zbrocené. Mocné cuknutí pod taktovkou jinak bezmocného řidiče. Další cuknutí.

Jak je to s dobrými řidiči MHD? Jakmile se odnaučí cukat s lidmi, být na ně nelidští, jdou za odměnu na dispečink, nebo kde řídí?

Jindy bych zařval do kabiny něco ve smyslu Vím, kde máš depo!, tentokrát pro mě ale neexistovalo ani tohle. Existovalo jen to, jak se mě vyšetřovatel pokoušel nachytat na amfetaminech: „Koušete se do rtu, to znám. Já to bral pět let. Nebo jste snad nervózní?”

73

Vyprostil jsem se zpod gravidního ruksaku a trávou vonícího pupku, drát se pryč ze zastávky.

Cestu tarasila čtveřice žen v pečlivě zhuštěné rojnici.

Všimli jste si někdy, že ve štrůdlu lidí jdou v čele vždycky ti nejpomalejší? Jak se do toho čela dostali?

Jindy bych je oslovil obligátním Škoda, že vás není dvacet, vole, tentokrát pro mě neexistovaly ani ony.

Existovalo jen to, jak se ohradil na moje podivení a odceknul „Buďto víte, nebo vás to nemusí zajímat.“ To, jak se mě zeptal na Bora. ♠♠♠

Bylo to jako zažít špatný escort service. (Kdybyste náhodou chtěli předstírat, že nevíte, co je escort servis: Escort servis je něco jako donáška pizzy, akorát musíte počítat s tím, že ve výsledku budete mít ještě větší hlad, než na začátku. Jinak je princip podobný. Z nabídek vyberete podle toho, na co máte chuť, posoudíte fotky, zohledníte cenu... a pak už jenom doufáte, že na to máte dost peněz.)

Bylo to jako natěšit se na základě inzerátu na mlaďounkou, hebkounkou něhu, která pod navoněným prádýlkem rafinovaně skrývá bičík pro případ, že by se mi zachtělo pohrdnout překvapivě zralou romantikou. Něhu, která právě naspala dvacet hodin, aby na mě byla čerstvá, během nich se 74

jí samozřejmě zdálo cosi vzrušujícího o někom, jako jsem já.

Bylo to jako vysprchovat se, oholit, vyholit, mírně vystřízlivět a konečně si trochu poklidit, to aby mě nepomluvila tam, odkud přichází, v sedmém nebi.

Jako otevřít dveře a za nimi odbývat zestárlého domovníka s tím, že co mi je do sčítání vody právě v tuhle noční dobu, kdy čekám společnost. Jako slyšet domovníka namítat Vždyť sis mě, kocoure, objednal. Ženským hlasem. Domovníka, který mává kondomem a odmítá nechat se vyhodit, dokud nezaplatím. Obtloustlou ošoupanou špindíru s knírem, drahou k tomu.

Přesně takové bylo dočkat se po celém tom výslechu a celé té cestě vytouženého závanu svého nonstopu – a vidět, že mi na židli sedí pochybná existence, od níž se můj barman nechá tlouci do hlavy jakousi historkou.

Pravda, tahle byla zajímavá. Nepatřila mezi historky o tom, čeho a kolik kdo kdy s kým kde vychlastal. Nešlo ani o žádnou z urban legend vydávaných za vlastní zážitky, jejichž tok utnete jen nevychovaným Nech mě hádat! V tom kontejneru tou hlavou uvíznul a pak ho kdosi ošukal zezadu. Neasi.

Nebyla ani jednou z těch, které vlastně nikdy nevyslechnete, protože vypravěč se jejich pointě 75

směje od začátku do nekonce, protože vypravěč tak činí tak vášnivě, že pointy nikdy nedojde.

I o to ale právě šlo. Byla to historka o mně. „Vy se mi snad zdáte,“ nasadil jsem pochybné existenci kroužek proti vyvrcholení děje. „To byl kompliment, dřív jste se mi vůbec nezdál,“ dodal jsem vzápětí, neb existence se na mě neotočila zrovna vraživým pohledem. „Volal jsem vám,“ odvětil mi nakonec Bor z té mé židle.

To už jsem ale na barmana mával nabíječkou s telefonem, což jsem vyhodnotil jako dostatečnou odpověď Borovi, a poručil si pivo. „Když mi řeknete, co jste mi chtěl,“ dodal jsem přece jenom a vyhradil si odmlku na zasyčení piva, „řeknu vám, na co mě pozvete dneska.“ „Cosi jsem pro nás vyjednal. A na to se raději posaďte,“ odvětil. „Díky, že to říkáte: Sedíte mi na místě.“ Uvolnil pro mě jedinou obsazenou židli v místnosti a nechal se ode mě přerušit poručením druhého piva. „Brouky začnou hrát celostátně,” pronesl nakonec vítězně. „Mám příslib tří rádií a jedné televize, takže budeme točit videoklip, o tom už ostatně také jednám,“ pokračoval energicky, patrně pro svůj 76

mylný dojem, že to pivo jsem vyprsnul z čiré radosti. „O Broucích!“ přesekl jsem jeho zvučné nadšení. „Nechci! Už. Ani. Slyšet. V rádiu! V televizi? Ani v řídícím centru NASA! Kurva!” vibroval můj nekontrolovaný křik ozvěnou v dokořán otevřených ústech muže, který za pár desítek hodin zvládl domluvit zdánlivě nedomluvitelné, pročež měl nárok čekat odměnu. „Sorry. Tak to prostě je.“ „To vy se zdáte mně,“ hlesl nakonec, po půlcigaretě odmlky Bor. V jeho hlase cinkala okovy krocená křivda, vztek a tendence pronést velmi neslušné slovo.

Na chvíli se dokonce zdálo, že ve mně vyvolal lítost, sebelítost, ba dokonce vinu. Zřejmě jsme se konečně začali sbližovat. „Dobře, tak já se teda omlouvám. Vím, že to asi dalo fušku, vyjednat takovejhle zájem o takovýhle nýmandy, děkuju za tu snahu.”

Nereagoval. Buďto trucoval, nebo zkoumal podstatu chladnoucího čaje. „Mimochodem, to místo u nás v kapele máte.

Bude nám velkou ctí.”

Odsýknul a zavrtěl hlavou, v čaji zřejmě nenašel to, co v něm hledal. „Nechtěl jsem se vás dotknout. Prostě teď Brouky chci na čas zahrabat pod zem. Není to osobní.”

77

V němém úžasu řetězově explodoval směrem dovnitř. „Teda. Vlastně to osobní je. Heleďte, umřela jedna holka, znal jsem ji. Sebevražda. Ta píseň je o ní.

Nikomu ani muk.”

Bor pozvedl obočí a pokynul hlavou: „V tom případě je čas na vaši část dohody. Na co že vás to mohu pozvat?”

Líbilo se mi, co řekl. Líbilo se mi, jak to řekl.

Překvapeně, bez jediného náznaku důvodů, proč by se mě na něj měli ptát na policii. „Johny Walker.“ ♠♠♠

Nakonec jsme si dali nejenom pan Walkera, ale taky pana Jamesona, vodku, rum, hruškovici a snad i něco likérů pro báby. Všechno gratis.

Za barem zrovna nastal okamžik místními štamgasty oslavovaný, místní obsluhou proklínaný: Poměřování zásob alkoholu účtovaného lidem versus alkoholu lidem skutečně nalitého. Zrcadlo.

U Kapitána se nalévalo od oka, v některých lahvích znatelně přebývalo, zejména v těch, z nichž se nalévá na led. A bylo zde dobrým zvykem, že to, co přebývá, pingl postupuje právě přítomným hostům.

78

Přibývající přebytky v zrcadle znamenaly úbytek Borovy hlazenosti. Jeho vnitřní exploze pronikaly více a více ven, až v jeden okamžik provlékl svoji kravatu za mým krkem, s její pomocí si mě přitáhl blíže ku svým ústům a pronesl „Jsi čurák.“ Takže jsme si potykali. „Jsi čurák. A proto tě žeru. Tedá, né doslova, to neni slovní hříčka, nežeru čuráky. Mám přece doma ženu, tu žeru. Ženu žeru – to už slovní hříčka je, žejo? Hehe. Tedá, né že bych měl za ženu slovní hříčku. Za ženu mám ženu. Sakra, hehe, jak ty to s těma slovama děláš, aby se ti nevymkly, to nechápu.

To nevim.” „Když vony se mi právě asi vymykaj,“ pronesl jsem šklebem a kopnul do sebe nebetyčně sladký nesmysl s třešní.

Hlava znovu vyvolávala negativy z policejní kanceláře. Dirigující vyšetřovatel, dlouhé chodby s mřížemi, rybičky vzaté do vazby. Chlupy trčící z nosu strážnice na vrátnici. „Ser na to,“ ponoukl mě Bor, aniž by chápal zcela, na co.

Napadlo mě, že přišel čas uvést ho do problému, má být přece náš manager. Na druhou stranu, ten fízl se mě na něj přece ptal z nějakého důvodu. Neměl bych to před ním radši zatajit a vysledovat, co v těch spisech Bor pohledává?

79

„Dáme si další střípek na tohohle gentlemana!“ zařval pán ze spisu na prázdný podnik, zatímco jsem zvažoval pro a proti.

Byl naplech. Nebylo by fér z něj cokoli dolovat, když byl naplech.

Na druhou stranu: „Dane? Musím se tě na něco zeptat. Je to důležitý.“ „Dhůl... Dhůežhithýýý... thýýýý!!!“ rozesmálo to Dana. „Hele, to, co jsem říkal s těma Broukama...” odhodlal jsem se pokračovat... „... mě pěkně sere,“ vskočil mi do řeči, aby mi vyčetl, kterak jsem ho zklamal, varoval mě, že není radno chování tohoto typu opakovat, a celkově aby maximálně demonstroval, jak nevděčný parchant že to jsem.

Chápal jsem jeho lícení. V žilách mu kolovala infekce naivní dobročinnosti. S Brouky mi učinil službu a já ji nepřijal. Jednou ho z té infekce jistě někdo vyléčí, ale teď na ni trpěl. „To, co jsi říkal s Broukama, bylo, že už o nich nechceš slyšet,” zakončil svoji přednášku. „Takže o nich nemluv, nebo ti rozbiju tenhle popelník o tenhle tvůj nadočnicovej oblouk. Nebo navopak. A všechy ty vajgly v něm ti vysypu do voka. Nebo navopak.”

80

Už nebyl na plech. Byl na přesdržku. Sebelítostivý, naštvaný na celý svět. Věřil, že činy bývají odměněny spravedlivě, bez domněnek, bez křivd.

Nebývají. Nevděk k nám patří. Musíme se s ním smířit. Usmířit.

Bor to zjevně ještě neuměl, takže s ním bojoval.

Připustíme-li si ovšem, že jsem se v něm mýlil. Že se skutečně snaží být naší kapele k užitku. V tu chvíli jsem mu tuhle šanci chtěl dát, věřit mu to.

Podpořilo by to totiž platnost teorie, že vyšetřující subjekty se v něm mýlí taktéž, pokud ho tedy taktéž odhadly jako mistra kalkulu. Že není důvod ptát se mě na ho. Což by bylo značně nejisté, neb buďto jsem měl vědět, o co jim jde, nebo jsem se o to neměl zajímat. „Víš co, vole,“ uložil mi k zodpovězení Bor. „Srát na Brouky. Prosadíme si jinou písničku. Nějakou nebolavou. Co? CO! Čuráku, vole.” Řekl jsem, že jo.

Nikdy si v baru nedávejte drahé pití na led. ♠♠♠

Proč by nás vlastně měli chválit?

Každý den vstávají miliardy lidí, aby snili: Jednou, možná hned dnes, přijde zlom, který za ně roztrhne díru do světa, načež jim ten svět začne zobat z ruky.

81

Zbláznili bychom se připustit si, že jsme jen otroky samospádného systému, kterému jsme ukradení. A tahle iluze samozřejmě nastavuje laťku vysoko. Tak vysoko, že dobrý skutek typu Vytřel jsem chodbu je proti tomu samozřejmost. Jednou nám přece pro tu díru do světa budou vytírat díru do zadku – vlastním jazykem během toho, co nám do něj polezou. Ba co dím, ba co víc, po našich chodbách povedou červené koberce, není důvod zabývat se škálou záslužnosti kvůli hadrům z kýblu. Ahoj miláčku, schválně jestli poznáš, co je na mně novýho? – Mluvíš. Je to tak se vším.

Samozřejmě, bylo by to krásné. Kdyby muži chválili ženy za to, jak hezky si vymysleli nový účes a sladili outfit. A ženy muže za to, že příkladně zaparkovali. Šéf podřízeného za včasný příchod, podřízený šéfa za včasnou výplatu. Zákazník trafikantku za to, že to spočítala správně, a trafikantka zákazníka za to, že dobře zvolil denní tisk a kouří dobré cigarety. Ale neděje se to, protože to považujeme za samozřejmé. Samozřejmě, že jí to sluší. Kdyby jí to neslušelo, nežiju s ní.

Neděje se to i proto, že zavděčit se druhým je stále obtížnější. Odhadnout, kdo co chce, umí to snad někdo? Ani u svých blízkých to nezvládáme, vezměte si předvánoční nákupy: Vyrazíte shánět dárky a najednou si uvědomíte, že nevíte, co by 82

obdarovávaného mohlo bavit, dojmout, roztleskat.

Mixér? Vibrátor? Né, dyť je to matka. Ta nemixuje. Že toho svého opravdu blízkého člověka vlastně vůbec neznáte A kéž by to bylo jen pod stromečkem, jednou do roka – stává se to denně. V práci, ve vztazích, ve snaze napsat dobrý písňový text.

V dětství je to jednoduché, pravidla jsou daná, člověk dostává jasné instrukce. Ukliď si pokoj a můžeš ven... Kdo vypracoval domácí úkol, tomu jednička, kdo ne, tomu pětka... Na záchod můžeš, až se tamten vrátí do třídy... V kolik máme být doma, jakou knihu si máme přečíst, co budeme jíst a co si myslet o světě, všechno za nás v tomhle věku rozhodují druzí. Vlastní angažovanost je skoro trestná, ti, co se naučí látku dříve, než se probírá v hodinách, jsou u spolužáků za šprty a u vyučujících za provokatéry. Svým způsobem jde o bezstarostný stav, jenže tehdy si ho nevážíme, těšíme se, až přijde den, kdy ty pokyny nebudeme muset poslouchat a knihu a jídlo a čas na močení si vybereme sami. A když ten den přijde, pokyny chybí. Postavíme se na vlastní nohy a pro odměnu se musíme naučit panáčkovat, aniž by nás někdo instruoval dostatečně srozumitelným Popros. Místo toho se na nás štěká.

Prostě nemám náladu! Čemuž nerozumíme, stejně 83

jako pes nerozumí lidské řeči. Znamená to Aport nebo Lehni?

Je to těžké a mnohdy i nemožné. Místo nahlas řečených pokynů mlčenlivé očekávání iniciativ, empatií, invencí. A dalších superschopností, co nikdo z nás neovládá. Protože ti, co nás tomu mohli naučit, nás naučili přesnému opaku – explicitním pravidlům. A jak jde čas, pokyny jsou čím dál nejasnější. Nech ten mobil ležet, když jsi se mnou, věnuj se mi... Vím, že jsi byl s kamarádama na pivu, ale můžeš mi snad napsat... Když mi píšeš, zní to krásně, ale pak se dva dny neukážeš... Jak se můžeš opovážit přijít v tomhle stavu? Když jsme spolu, přijdeš mi takovej svázanej, ani pivo si nedáš...

Znáte to. Každý to zná. Lidé se totiž bojí chtít nahlas. Měli by, už právě proto, jak málo umíme dávat nebo dostávat to, co je na místě, ale nedělají to. Pro samé obavy, že si svými žádostmi a přáními zavřou vrátka, raději nikdy nevezmou za kliku. Než aby překonali strach, že za svá přání dostanou vynadáno, raději nadávají druhým a na druhé, že nevyhovují. V lásce je taková komunikace důležitější o to, oč těžší je nastavit si hranice vlastních teritorií na samém začátku vztahu, kdy si s tím druhým vyhovujete ve všem, kdy se snažíte maximálně splnit zejména jeho představy. Teprve časem, jak se hukot kopulačních sirén tiší, slyšíme znovu svoje ego, hlásí 84

se o slovo, že za to všechno, co pro toho druhého děláte, zasloužíte si dělat i to, co chcete vy. Zájem druhé strany střídá zájem váš a vy zjišťujete, že je stále více protichůdný oproti protějšku. ♠♠♠

„Nepřemejšlels o tom, že přestaneš?“ pronesla proto Klaudie někdy tou dobou. Otazník v té větě měl být strachy krčený vykřičník a já to měl pochopit. „S čím jestli přestanu?“ přiložil jsem podobně deformovaný vykřičník. Ten můj byl na rozdíl od toho Klaudiina vnitřně vytočený. „S tím kouřením, jestli nepřestaneš,“ nabídla mi Klaudie odpověď, kterou jsem už předtím znal. „Víš co, všechny ty rakoviny a infarkty... a sperma... nepřemejšlels nad tím, že kvůli tomuhle všemu přestaneš? A kvůli mně...”

Láska je nejen slepá, ale taky hluchá a úplně blbá.

Příslovečný souboj rozumu a citu je možná klišé, ale jistě se zakládá na pravdě. Mozek těžko může mít srdce v lásce. Co by mozek rád, to srdce staví na hlavu. Zdánlivě to nedává smysl a tím spíše je to pravda. Vinou lásky nám na druhých imponují vlastnosti, které nás později budou ničit. A tak se stane, že dívku oslní reflektory houževnaté tvrdosti nezkroceného býka-nadsamce. V každodenním 85

světle domácnosti pak tato žena přivírá zrak před agresí a neomaleností výjimečného vola. Ano, jsem vůl, přikývnul by jí on. Málem jsem požádal jsem o ruku rozmazlenou, v životě nepoužitelnou harantku.

Proč? Láska důvod zná: Namluvila jsem ti, že tě učiní šťastným naivní hravost tohoto mladého koťátka, roztomilého ve své bezbrannosti. „Máš pravdu, to bych měl,“ odvětil jsem Klaudii k její rozzářenosti očí. „Máš pravdu, udělám to...“ Vztah s Klaudií ostatně nezačal jinak. Ona Ve zdravým těle dravý tele, já zamilovaný až po kořen, klapalo to. A pleskalo a... „... a dám se do toho hned zejtra, platí? Hned zejtra se do toho dám: Budu přemejšlet nad tím, že přestanu. Aspoň chvilku. Přemejšlení je dobrá věc.

Skvěle se u toho kouří.” ... a pak to jednoho dne začalo skřípat. Jejími zuby, zakusujícími se s každou porcí jídla do kovového příboru za nechutného mlaskání i v případě sebesušších soust. Zvukem spouštějícím poplašná, efektorová zařízení šedé kůry: Uteč na záchod a spláchni! Zevnitř mísy! HONEM!!!

A taky jiné zvuky. Slova, například. Můj mozek se naučil doručovat mi je jen do té míry, abych poznal, kdy domluvila. Aby mě ušetřil výčtu všech těch nehtových a solárních a fitness studií, které denně navštívila. Za co vůbec stojí všechny tyhle moderní 86

mučírny, když jejich praktikami trpím hlavně já? říkal jsem si, když to mozek ještě neuměl.

Tak moc byla soustředěná na svůj zevnějšek, že to nebylo únosné vnitřně. Přitom: Nepustil jsem si její tělo k tělu svému právě proto, že uměla být krásná?

Proč se mi potom svojí snahou být krásnější a krásnější začínala hnusit? A proč jsem se já začínal hnusit jí těmi zvyky, které dříve vítala? Dříve bývala schopná vypít se mnou lahev tvrdého v zakouřené putyce, postupem času si začala pěstovat averzi jak vůči putykám, tak vůči alkoholu. Pozvání na pár piv s mými přáteli s díky odmítala, ponoukala mě, ať jdu bez ní, aby mě pak vyhlížela s vírou, že si opravdu dám jen pár piv.

Což se nestalo nikdy. Věděl jsem totiž, že když se vrátím domů před půlnocí, stejně se nedočkám sexu. Sexu, na který v těch putykách dříve trpělivě čekávala do zavíračky, a kolikrát i marně, zatímco mě zvala na ten alkohol. „V tom případě končím s kouřením já!“ urazila se Klaudie a odešla třísknout dveřmi od koupelny.

Jako vždy, když se odvážila chtít nahlas.

Ona se uklidnila sprchou a já cigaretou. ♠♠♠

87

Vlastně jsem Klaudii jakoby rozuměl: Pokud jsem vážně byl cítit po cigaretách, jak mi v souvislosti s orálním sexem vyjevila (a ono pokud je zde na místě, neb šlo o jedno z mála Klaudiiných tvrzení, jež jsem nebyl s to spolehlivě ověřit), nemohl jsem to po ní chtít ani s poukazem na to, že to byla ona, kdo kouření mého penisu vyžadoval, a já byl ten, kdo svolil.

Ale pak jsem vlastně jakoby rozuměl sobě: „To by mě zajímalo, kde jsi se tak rozmlsala.“ Víte. Neškodím si fast-foodovými kuřaty, které srší transmastnými kyselinami. Nepřipojuji se k plynovém terorismu ze strany řidičů aut vůči městům, vsím, polím, lesům, raději si v tom dám zdravou procházku. Nesedím v kancelářích managementů, kde bují smrtonosný stres. Přesto jsem zřejmě největším nepřítelem takzvaně moderní společnosti i sám sobě. Jsem kuřákem cigaret.

Kuřákem cigaret! Žádám o odpuštění. Vím, jak vás, nekuřáky, to ničí. Nemohl jsem si toho nevšimnout, dáváte mi to najevo, když apelujete na majitele restaurací a pány dalších prostorů, aby mi zakázalo kouření u nich provozovat, přestože oni sami mi to chtějí umožnit. Coby dobrovolní obyvatelé prostoru náležícího někomu jinému v něm žádáte vlastní pravidla. Dotkne se vás totiž, hluboce, niterně, pokud vstoupíte do podniku už 88

zvenčí značeného cigaretou v kroužku, dostatečně velké i pro vaše přezíravé pohledy, a tam se kouří.

Zakázali byste nejraděj i kouření u mě doma, co kdybyste jednou za čas chtěli přijít na návštěvu. I tam bych vás jistě omezoval, protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného.

Vaše vlastní, rozpínavá svoboda. Svoboda vašich rozkmitaných deštníků snažících se vypíchnout mi oko, s nimiž do té smrtonosně zakouřené hospody vybíháte z MHD. Svoboda zaujmout v té MHD takové místo, že vás buďto musím překročit poté, co mi jiní z vás neumožnili posadit se. Svoboda vašich malicherných historek, kterým se v té smrtonosně zakouřené hospodě smějete na celý dům.

Vážně: Chápu vás. Zapácháme. Štípeme vás do očí. Uvádíme vás v znechucení. Vždy, kdy si naší cigarety všimnete, i na fotografii. A my, bezohlední, se na vás pokoušíme vyzrát tím, že mezi vás nosíme elektronické cigarety! Samozřejmě, že i ty vám vadí.

Vydávají kouř! Elektronické cigarety vydávají kouř.

Chápu vás i v tomto, ostatně, na varnou konvici v momentě varu se jistě také nemůžete dívat s pocitem bezpečí. A na ranní mlhu. A vůbec.

Jak říkám, chápu vás. Prostě se potřebujete vůči někomu vymezit, ukázat na něj prstem, abyste mohli být lepší. A být okázale lepší než kuřák, to je 89

neuvěřitelně komfortní. Sami vědci a další autority přece opakovaně provolávají, jak škodliví jsme tomuto jinak křišťálově bezpečnému světu. Díky nim víme, že nic nás nezabije tak dobře jako cigareta, přesto si ji zapálíme a dobrovolně umíráme, takže jsme ještě hloupí k tomu.

A nejenže jsme snadný terč. Ještě nás je všude tolik, že každý z vás mezi námi může mít svého vlastního, osobního nepřítele, aniž by vám ho bylo líto.

Jak už jsem pravil, žádám o odpuštění. Za to, že vám teď říkám to samé, co jsem tehdy řekl Klaudii. „Vadí ti to, OK, respektuju,“ završil jsem sled všech těch myšlenek. „Na rozdíl od tebe respektuju tebe, tvý já, se vším, co k němu patří. Proto ti dám jedinečnou možnost, díky níž se ti uleví. Nemusíš se mnou být. Můžeš jít. Táhni si za tím chlápkem, kterej ve volným čase dělá osvěžovač vzduchu. Místo spermatu stříká vůni cikorky. Užij si to a dávej pozor, ať se ti to nedostane do očí.” ♠♠♠

Samozřejmě.

Ani tesáky několikaletého soužití pod jednou střechou nerozdrásaly vše, co jsme měli rádi jeden na druhém. Klaudii zůstala náklonost k výběru hudby, 90

který jsem si doma rád pouštěl. A mně se zase líbilo, že doma ráda chodí jen v celé své kráse. Když si povšimla, že její 24 hodin denně pečované tělo mi i po té době zase upoutává pozornost, ráda se protahovala, špulila, olejíčkovala.

Zdánlivě mimoděk. Oba jsme ale věděli, o co jí jde, že jí to jde a že jí to zase vyjde. Nikdo by se nemohl divit, že jsme snad nikdy neroztáhli závěsy.

Nemusím si snad dvakrát obhajovat, že v tomto ve mně měla nezlomnou oporu. Jen snad s výjimkou onoho večera, kdy jsem zmínil vůni cikorky. To na sobě mohla mít alespoň tričko a kalhotky.

Totiž, když na moji hrozbu rozchodem zareagovala beznadějně nesrozumitelným vřískotem, napůl na smrt vyděšeným a napůl k smrti děsivým, naběhly jí žíly i v místech, kde jsem je nikdy nechtěl spatřit. Když pak z kuchyňské linky smetávala ty skleničky, talíře a hrnky, které se nestačily rozletět náporem toho nelidského zvuku, div se nepořezala.

A také se vzhledem k její nahotě nejevilo optimální, když proskočila těmi závěsy do ulice a v plném záchvatu zmizela mimo světla pouličních lamp, do tmy.

Panečku.

Zpětně těžko hádat, zda v tu chvíli zvládala vyhodnotit, že bydlíme v přízemí a vzhledem k provětrávání na základě bezmezného horka 91

tehdejších dní lze okenní zátaras prolomit, aniž bych musel jednat se sklenáři. Tak jak tak byla ta tam.

Tam v noci.

Myslete si o mně třeba, že jsem bezcitný cynik, ale svoji dívku jsem tehdy následoval dveřmi. Poté, co jsem se obul a zapálil si onu proklatou cigaretu.

Kterou jsem si ubalil překvapivě pevnými prsty. A protože lidé se všeobjímající kocovinou neumí běhat, alespoň jsem přidal do mátoživého kroku.

Uklidňovalo mě, že Klaudie není v běhu bosmo plně trénovaná a že ostatně zbývá i ta šance, že místní úchylové jsou spíše na malé chlapečky, než na dozrávající dívenky, které zrovna vykráčely ze sprchy, namastičkované, vyvoněné, zrůžovělé, vyvoněné, jejichž veškeré couly značí jejich veškerou zranitelnost... ... přece jen bych měl spíš běžet, co?

Jak mi kvaltování kysličilo mozek, vzpomněl si zábleskem, jak mi Klaudie kdysi sdělila, že by chtěla psa. („Nepřemejšlels někdy o tom, že by sis pořídil psa?”) Že psy miluje. Že po jejich blízkosti zatouží vždycky, když ji přepadá smutek. Že to tak má od dětství, kdy psa doma měli, kdy s ním chodila do parku, když se její rodiče hádali.

Intuitivně jsem zamířil do parku a doufal.

Toho psa domů jsem tehdy odmítl. Nechtělo se mi kvůli němu vstávat bez sexu, nechtělo se mi kvůli 92

němu bez sexu usínat a taky jsem si ho hodlal nechat do zálohy coby nabídnutelnou alternativu, až mi Klaudie sdělí, že od toho sexu chce víc, dítě. Teď jsem ovšem musel uznat, že s těmi psi měla pravdu.

Alespoň pokud mělo jít o psa, u kterého jsem ji našel. Hotový terapeut.

Držel, přestože ho objímala vyvoněná, namastičkovaná, zrůžovělá Klaudie, koleny vbořená do špíny štěrkové cesty, topící se v neštěstí, vtažená pod proud hysterického pláče. Klečela před ním, upírala mu zrak do nevinných očí, a neodbytně se ptala, zdali ji miluje. Dusila se, jak nedýchala, hýkala. Blikající lampa do ní stydlivě opírala svojí žluť a podtrhávala ty žíly. Zvíře s netušenou vnitřní sílou, tváří v tvář zvířeti s netušeným vnitřním zraněním.

Držel, přestože jeho původní panička neurvale řvala na všechny kolem, ponejvíce na policisty. Ať jejího miláčka té magorky zbaví a mě ať zavřou, že jistě jsem domácí násilník, chudák holka.

Držel, přestože se policisté rozhodli paničce vyhovět, pročež se ocitnul ve hře na přetahovanou, coby trofej. Rovnoměrně rozděloval svoji pozornost, jazyk pokorně vyplazený, oči naprosto srozumitelně ujišťující všechny kolem, že všechno bude v pořádku.

93

Přestože jen co jsem dokvaltoval, v jeho bezprostřední blízkosti jsem se poblil.

Držel a držel. V momentě, kdy policisté zkoušeli nastavit Klaudii vlídnou tvář. A dokonce i v momentě, kdy se Klaudie pokusila do té vlídné tváře vškrábnout pěstěný nehet. Zjevně zvláštním způsobem zvládal chápat celou situaci lépe než já, ostatně, zrovna jsem přišel.

Já samozřejmě nedržel. Pár vteřin poté, co došlo na chvaty a přiléhání křehce klečící dívky, už bylo třeba paralyzovat i mě.

Vedle poučení o bontonu („ani květinou, ne, píčo”) jsem se snažil pánům jít vstříc s vysvětlením, že k té něžné dívce patřím („jak by se asi líbilo tobě, kdybych ti mlátil holku... počkej, až ji potkám, uvidíš, jaký to je”), čili se jim rád nabízím s tím, že se do poněkud nepřehledné situace elegantně vložím s cílem přispět k poklidnému vyvrcholení večera všech zúčastněných stran („serte na nás... serte na nás”).

Jejich reakce mi vyrazila dech, jen co se můj hrudník srazil se zemí. Na zápěstí jsem pocítil chlad okovů, v zádech nepřirozeně špičaté, puky lemované koleno, na bradě chlad trávníku. Pootočil jsem hlavu do leva a prohlížel si zmatený pohled hluboko uvnitř ztýrané dívčí tváře.

94

„Mám rád, když ležíš vedle mě,“ zkusil jsem to, ale k ničemu to nebylo.

Pes počal pohoršeně štěkat a trhat se z vodítka.

Aniž jsem se nadál, v parku blikaly majáčky celkem čtyř policejních vozů a jednoho vozu zdravotnické záchranné služby. Vystoupili z něj laskaví pánové v oranžových uniformách, Klaudii pohodlně usadili dovnitř a pohostili injekcí. Citlivě kladli řadu citlivých otázek, na něž získávali stále stejnou odpověď. „Řekněte mu, že to škodí zdraví, řekněte mu to.“ Pak ji odvezli. Nevinnou, omámenou a proti mé vůli opuštěnou. Dost možná do nemocnice a dost možná do blázince.

Já vyhrál místo v zadní části vozu těch méně vlídných. Snad aby mi to nebylo líto, rovněž jsem dostal řadu otázek. Zda můžu prokázat, že k ní patřím, například. „Jmenuje se Klaudie. Jistě má doklady někde po kapsách,“ odvěťoval jsem.

Policisté vrtěli hlavou, pejsek ocasem, paní na jeho vodítku se ošívala a křičela na mě, abych se styděl.

Nezbývalo než se s ní rozloučit. „Víte proč lidi nemaj rádi důchodce?“ přiměl jsem policistu, aby mě napomenul, ať mlčím. „Kvůli vám,“ prozradil jsem jí, než za mnou tentýž policista sihnul zavřít dveře s klikou pouze z jedné strany.

95

Porozhlédl jsem se po interiéru a spatřil odchytnou tyč. „Můžu si to půjčit? Propříště,“ zažertoval jsem, ale nikdo se nesmál. Včetně mě. „To už padá listí, tyvole?!“ slyšel jsem po chvíli pronést toho jednoho z nich. „Dyť je, tyvole, srpen.“ Teprve v tu chvíli jsem došel dalšímu zděšení.

To už padá listí, tyvole?! Dyť je, tyvole, srpen. ♠♠♠

Klečel jsem jí u postele a bořil nos někam do podpaží. V úkrytu před zápachem povrchových desinfekcí a před její otázkou. „Co se to s náma děje?“ Klečel jsem jí u postele, bořil nos někam do podpaží a vedl nevyrovnaný zápas s pláčem.

Vystrašený, zmatený a bezradný, možná víc než ona.

A to jí celou noc k hlavě přikládali elektrody, jako by byla spotřebič na revizi. Zmámili ji chemií a až do rána ji chodili budit vypínačem světla, jestli spí.

Jestli má všechny žíly pohromadě, protože všech pět pohromadě mít nemusela. Nebo co jsem si o tom měl myslet.

Teoreticky jsem si mohl myslet cokoli. K partnerům kartotéky hovoří jen mimo záznam, pokud vůbec, a se mnou zde nehovořily vůbec.

96

Zato jsem dostal řadu otázek na inkriminovaný večer. Na zorničky Klaudiiných očí nebo na chvilkové ztráty vědomí. A taky na nekontrolované pohyby končetin, což mě s přihlédnutím k proskoku oknem rozesmálo. Jak jistě, na rozdíl od nich, chápete.

Já ji přišel vzbudit odpoledne. Nejdříve pod dozorem, snad protože bych ji mohl rozrušit.

Později jsem s ní mohl být sám.

Nejvíce sám, když zavítala její matka. Přehlížela mě jako nevidomý reklamu na kapky do očí. A to jsem ji tam pozval! (Což bych neudělal, nepotřebovat ji jako osobu blízkou k získání informací o zdravotním stavu pacienta.) Teď tam ale maminka nebyla, a tak tam byla ta otázka. „Nic se s náma neděje. Je to v pořádku, spi.“ Odvrátila se na bok, čelem k oknu, a tak jsem k němu přešel a zadíval se do parku. „Opadalo listí. Jako by byl podzim,“ tlačil jsem do ticha ve snaze ho zlomit.

Nepodařilo by se mi to, nebýt oznámení o konci návštěvních hodin. Oba jsme najednou měli potřebu říct si v jedné minutě všechno, co jsme dvě hodiny zamlčovali. Alespoň soudě dle toho, jak jsme se nadechovali a po chvíli zase vyvzdechovali.

Rozloučil jsem se s ní polibkem do týla, znovu se totiž odvrátila na bok.

97

Ode mě.

A zatímco venku lidé hledali lék na tropické teploty letního města, ona si vzala medikament, který přinesla sestra, a zatřásla se zimou. „Mám strach,“ hlesla, když jsem se pokusil přilehnout si k ní a pohladit ji po vlasech. „Strach, že o tebe přijdu.“ „Chápu,“ hlesl jsem já a z druhého významu té věty si zohýbal obličej křečí. „Chci říct... mrzí mě to.“ Sípla, jak zadržela pláč, což ostatně dělala celé odpoledne. Snad ze studu, který cítila, a snad jen z toho, co jsem zač. „Chci říct, že mě mrzí to, co se stalo.“ Zpod té části mého těla, které se vešlo na postel, vyrvala chatrnou peřinu a přetáhla si ji přes hlavu.

Chápu.

Vstal jsem a jal se k odchodu. Poměrně jasnou reakci na moji omluvu stvrdily náhle obnažené modřiny a sedřeniny na chodidlech.

A jak teprv musí bejt zřízená vevnitř... „Já o tebe přijdu,“ zastavila mě ve dveřích, aniž by vynořila hlavu. „Žejo. Vrátím se domů a ty už tam nebudeš. Viď?“ „Neboj,“ vyslal jsem přes rameno, s mírnou otočkou, odpověď zlehka jako mýdlovou bublinu.

Dolehla tam jako granát.

98

„Až se vrátíš domů, půjdeme ti koupit boty,“ dodal jsem. „Kopačky,“ vynořovala najednou tu hlavu a možná se u toho usmála. „Kozačky,“ utíkal jsem pryč. ♠♠♠

Neutekl jsem nikam. Před pavilonem, na ulici a dokonce i v baru to bylo na hovno.

Cigareta ani alkohol mi nechutnaly, svým způsobem nesly vinu za to, že má přítelkyně se kvůli mě přestěhovala do rezidence rezignace. Domů se mi nechtělo, protože se mi tam už druhý den povalovalo roztřískané sklo a porcelán, odrážející scény toho večera. A taky jsem se bál zavolat Borovi, protože jsem od něj měl už třetí zmeškaný hovor, pokud tedy počítáme ten, který jsem se právě chystal nepřijmout. „Dane?“ rozhodl jsem se nakonec jinak. „Máš se?“ „Já?“ rozchechtal se Dan, trochu nuceně, na druhé straně telefonu. „To závisí na tom, jak se cítí Klaudie. To jsi mě nemohl informovat?” „Chtěl jsem tu čest nechat jí,“ řekl jsem, dodnes nevím proč. „Promiň, nechtěl jsem tě stresovat. A tak, no.“ 99

„Jak pozorné,“ nepřestával škrobit tón řeči. „Neubráním se však drobné námitce, že daleko více mne stresuje, pakliže domlouvám koncertní termíny pro kapelu, aniž bych měl jistotu, že její frontwoman zrovna není v ambulantní péči.“ „Není to jenom ňáká blbá frontwoman,“ přešel jsem do protiútoku, protože měl pravdu. „A je dobrá. Dokáže se přetočit na bok. Už zejtra ji snad pustí.” Jak jsem odposlechl od osoby pacientce vzdálené, dle paragrafu shledané osobou pacientce blízkou, na rozdíl od osoby mé, jakkoli s pacientkou sdílející lože, že. „Až se tak stane, rád bych byl obeznámen mezi prvními,“ nedal se vyvést z míry. „A zanes jí za mne květinu, ano? Jak hádám, od tebe tam žádnou ještě nemá.“ Ještě ty mě ser. „Halo?“ zeptal se Bor po chvilce, na kterou jsem se poté odmlčel. „Slyšíme se?“ „Nedáme panáka?“ zeptal jsem se já, protože jsme se slyšeli. „Nebo deset?“ „Moc si vážím tvé důvěry a děkuji za ni,“ zmedověl. „Každopádně, bohužel, nejde to. Jsem pracovně mimo město. Musím zařídit cosi důležitého, omlouvám se. Zítra se vracím, co takhle zítra?”

100

„Ne, to je v pohodě,“ bral jsem rychle zpět svoji nabídku. „Nedělej si starost.“ „Ale když už jsme u toho zařizování,“ dodal jsem po chvilce. „Hráli už někde tu novou věc?“ „Pardon?“ zanechápal Bor. „No ten novej singl, co jsi nám protlačil v rádiích.

Podzim. Chtěl bych udělat Klaudii radost, můžeš mi říct, jestli už ho někde hráli?” „Nó... hrát se bude určitě,“ kypřil mi půdu pro zklamání. „Ale, jak jsem avizoval, vyjednal jsem hitparády, ty startují od neděle, dnes máme teprve pátek a...“ „... a nemohl bys je obvolat? Kvůli ní,” vskočil jsem mu do řeči těsně před tím, co řekne, že jako správný manager by o tom jistě něco věděl. „Spolehni se. Zatím zajdi pro tu květinu,” dodal pro odlehčení. „Jsi v pohodě?“ zeptal se, neb jsem se zase odmlčel. „Neasi,“ nezeptal jsem se na nic. „Končí baterka, budu končit s ní. Dík, jo?“ „Ty, Dane,“ dodal jsem, když se znovu pokusil ujistit o tom, že jsem v pohodě. „Nemám prachy.“ „Pardon?“ zanechápal znovu. „Když jsem říkal, jestli nedáme panáka, děkoval jsi mi za důvěru. Že si toho vážíš a tak. Tahal jsem tě na něj, protože nemám prachy.” „Opatruj se,“ pronesl Dan chápavě a zavěsil.

101

102

PODZIM sloka: už ti to nesedí ta židle v cizím stavení hovět si ve znavení je tohle snad zkouška anebo znamení Podzim byla píseň o kancelářských kariérách. Fuk, o jakou kancelář jde, ve všech to beztak vyjde nastejno. Naprázdno.

A jestli ne ve všech, tak skoro ve všech. Je to zhruba sto ku jedné, že skončíte v množině nul, křivených do nekonečné osmičky. Vláční a vláčení v prachu cizí cesty.

Co je horší, můžete si za to sami. Zasloužíte si to.

Dobrovolně jste se zařadili do fronty před branami moderních pracovních táborů a žadonili, aby právě vám svolili vstoupit. Složit ruce do okovů klávesnic v celách z umakartu, s výhledem na internet, za dobré chování s pauzou na čůrání. Dobrý den, tak mě tu máte. Mě a polovinu mýho života, dělejte si s náma, co chcete... Mám dvě vysoký školy. Naučily mě to hlavní: Nechat si srát na hlavu, když mi něco slíbí.

103

Polovinu života. Dobrovolně odloučení od rodin, přátel i cizích lidí, s nimiž se lze dát do řeči. Od okolního světa. Sbohem, čekají mě za zdí. Nic to není, nejpozději k ránu mě pustí, vždyť druhý den se tam vrátím, kam bych taky jinak šel. A nezdržujte už, nerad bych měl zpoždění, pak už by mě tam nepustili.

Dobrovolně, pro nic většího a důležitějšího, než jsou peníze. Podobenky lidí, kteří na rozdíl od vás dokázali následovat svůj sen. To pro ně pokorně snášíte příkazy, s nimiž nesouhlasíte, a vytváříte to, co seznáváte za bezvýznamné. Tak bezvýznamné, že se sami stáváte bezvýznamnými, i pro sebe samé.

Což se snažíte zvrátit těmi papírky, dají se totiž směnit za to, co významné je. Za věci a činy, na něž se bez těch papírků nezmůžete. Jak byste mohli. Kde byste na to vzali čas, jste přece po polovinu svých dní drženi v celách. Kde byste na to vzali sílu, vždyť plnit příkazy, s nimiž nesouhlasíte, unavuje. Postav dům – zasaď strom – zploď syna? Vezmi si hypotéku – třiď odpad – umři dřív, než budeš dětem na obtíž. sloka: už ti to neladí na všechny ty lidi hrát že je máš rád vyzrávat na jiný a vevnitř uhnívat 104

Já si vystál celu v reklamní agentuře. Ničím zvláštní, nijak honosnou či úchvatně svobodomyslnou, jak se zdá studentům komerčního designu, když usínají nad svými skripty. Žádné lehké tanečnice v zasedačkách nebo tvrdé drogy ve spižírně. Vlastně byl dost zázrak, že jsme měli kávovar.

Na exkurzi by se tam nudil i bezdomovec. Nic než sťaté trojice stůl – člověk – monitor, tvořící Bermudské trojúhelníky, v nichž nevysvětlitelně mizí talent tamních kéž-by-jednou-umělců. To když se tito s plnou vážností zabývají věcmi, jež nebere vážně nikdo krom těch, kteří si ty věci objednali.

Klientů. Těch, kteří si z nejvyšších pater vyvoněných korporátních velínů, uvnitř svých bublin výjimečnosti, snaží získat lid, co tam dole kráčí špínou města ve své bublině zbytečnosti. Haló, ty! Ty... no... jak se jmenuješ... Uhádnu, na jakou kartu myslíš.

Nezajímají je přitom lidé, jako jste vy, jedinci z masa a kůže, osobnosti. Ale jejich vzorce, škatulky v tabulkách, idealizované prototypy, v jejichž existenci korporace nejspíš skutečně věří. V průzkumu jsme zjistili, že lidem nad pětadvacet let, kteří ještě studují a zároveň nemají psa ani rybičky, se líbí blonďaté vegetariánky. Zejména pak heterosexuálním mužům.

Tak dlouho totiž marketingoví křižáci obléhali 105

okolní světy, tak urputně vnucovali svá náboženství, až do té své víry polapili sami sebe. Obchodovali s deštěm tak vehementně, až si z toho pořídili deštník.

A právě těm mužům nabídneme to masážní akupresurní poklepové kladívko. Na inzerát dejte typickou blonďatou vegetariánku a napište... no sami víte nejlíp. Proto na každém kroku stojíme před desítkami sdělení, jež nemluví k nám, ale k sobě.

Objevte údery pod kolenem a podobně. Škoda. Mohli jsme na těch místech vnímat esteticky či názorově strhující tvorbu, rozjímat, kochat se, nebo cítit vzrušující zděšení z přelomovosti myšlenek těch, jež ta sdělení pro klienty formulují. Jenže ti pro nás nic takového nikdy nestvoří. Nejevíme o to zájem. Říkáme si totiž o marketingový kýč – těmi papírky, co v zájmu vlastní zajímavosti postupujeme těm velínům. Štvou vás billboardy u silnic? Jsou z vašich peněz, které jste mohli dát na něco hodnotnějšího. Připustíme-li ovšem, že byste upustili od přesvědčení, že umění je zdarma, a začali za něj konečně platit.

106

bridge: požil jsi zas do sytosti zkaženého ovoce mělo by být zakázané podlomené nohy v kosti máš zas po roce a bitvy své předem vzdané Spolu s našimi těly sedí v těch celách i naše duše.

Náš talent a naše vize.

Takže i já jsem svůj potenciální potenciál plýtval na texty letáků, brožur, zdánlivě osobních dopisů a dalších sběrných surovin. Coby reklamní agent korporátních vlád jsem svoji energii a jejich kapitál jsem vrážel do toho, aby lidé uvěřili, že naši klienti svými produkty a službami páchají dobro – namísto do toho, aby se takové dobro skutečně stalo.

Měřítkem kvality nebylo nic než to, kolik z vás mi to tvrzení sežralo.

107

Čímž neříkám, že by mě někdo nutil lhát, v tomto mě svědomí netrápí. Ono se vůbec s tou lží v reklamě nadělá víc než udělá. Spíše jsem klientům pomáhal nemluvit tolik z cesty.

Chovali se totiž jako čtyřicetiletý pupkáč bez vlasů, zato však s druhou mízou, který si vyrazil na vodku a neuhlídal míru: Z jeho srdce se vynořil sexuální ledoborec, kterému padne k nohám každá, na kterou pomyslí, jen co ze sebe strhá košili a zazpívá lovesong. A když ne, tak prostě vytasí keš.

Nejdříve jsem se tomu smraďochovi snažil domluvit. Nesvlíkej se, nesluší ti to. Nevykřikuj, nesluší se to. Sami zřejmě víte dobře, jaká domluva je s takovým umanutým Manitu. A tak jsem to vzdal a skládal mu ty lovesongy. Klient měl poslední slovo, jímž běžně protiřečil všemu, co řekl předtím. Ač platil za to, abychom MY tvořili pro NĚJ, měl potřebu vést nám ruku.

Byl geniální, všestranný, jistě znal i malovat fresky jen proto, že udržel štětec, a narodit se jako papež Pavel III., jistě by Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli dopadl zdaleka jinak. Peklem. Mimo to by zřejmě bylo vymalováno v řádu dní.

Při práci v reklamní agentuře totiž brzy zjistíte, že klient vládne i časem. Vaším. Sice se od vás očekává, že jako kreativec žijete bohémským, a tedy inspirativním životem, pročež život klientův 108

obohatíte nespoutanými myšlenkami, spontánními jako průjem po deseti pivech, které čas od času posnídáte ve čtyři odpoledne – jenže se po vás zároveň žádá, že budete sedět od rána do večera ve sterilizované Petriho misce a vyčkávat, kdy vás klient přijde naočkovat svou pokřivenou, doblemcanou pipetou. Přijde-li pozdě, jdete pozdě domů. Anebo nejdete vůbec nikam.

A tak jsem tam vysedával dny a noci a s ostatními kéž-by-jednou-umělci hrál pro klienta divadelní hry na rojnici koček a jednu bájnou bílou myš, dle marketingových analýz středního věku, žijící s rodinou v díře malého domu při centru velkého městě, s nadšením pro experimentování s novými sýry, přičemž nepohrdne ani uzeninou a – a snažil jsem se to všechno, co se v tomhle oboru děje, pochopit.

Což se mi nepodařilo.

Takže jsem jim s tím mrdnul. sloka: už ti to nevadí když tě tam teď pomluví samo tě omluví to, že jim nevoníš, nejsi jak voni 109

Slyšel jsem historku o kéž-by-jednou-umělci, který završil svoji reklamní kariéru vprostřed prezentace, pravým direktem do nevěřícného obličeje klienta.

Můj odchod byl podobně náhlý, avšak mnohem smířlivější. Kupodivu. Střízlivější totiž rozhodně nebyl: Jednoduše jsem prohlásil, že nejsem na hraní a odešel. Středem. Aniž bych věděl kam.

Když jsem se pak vyspal z toho, jak jsem to předtím zapil, a podíval se na to s čistou hlavou, začal jsem ji ztrácet. Nebylo kam. Inzeráty mě buďto odpuzovaly náplní práce, nebo odrazovaly svými požadavky. Znáte to: Podmínkou je praxe na stejné pozici alespoň 2 roky. Jinak čau. Dává to podobný smysl jako vybírat si životní partnery na základě toho, kolik mají bývalých. Bez ohledu na to, že první láska je jen jedna.

Přesto jsem sem tam na některé nabídky odpověděl. Aniž by kdokoli odpověděl mně.

Zpravidla. Z pravidla výjimkou byla pozvánka k pohovoru, o kterém snad nebudu ani vyprávět, ostatně stačí, že to dodnes dělá ta firma. (Končil otázkou: „Může mi vůbec nabídnout ňákej fajn džob firma, co jako HR manažerku zaměstná vás?”

Ostatní si klidně domyslete.)

Začal jsem ztrácet sebevědomí, což mě na trhu práce sráželo o regál níž. A níž. Až jsem začal přicházet na horší myšlenky: Potupně se vrátit mezi 110

kéž-by-jednou-umělce. Pardon, byl to omyl. Jsem na hraní.

Na velkou kariéru jsem nakonec rezignoval a dal se na malé brigády. A na alkohol. Jestli ve světě reklamy jsem se rozpil jako skvrna, po své katapultáži z něj jsem se vylil přese všechny meze. Čím víc mi docházely peníze, tím více jsem jimi marnil. Řádil jsem jako neřád, řád neřád.

Podzim jsem rozepsal někdy tou dobou, někde mezi vestibulem metra, kde jsem koupil květiny květinářce, a mřížemi nočního klubu, před nímž jsem mával tisícikorunou k vyhazovači. Ať jeho kurvy strčí kozy do ulice. Ta nejprsatější z okna a ta nejneprsatější klíčovou dírkou. Laskavě.

Tři měsíce na to mi ty rty konečně srostly a já, na nátlak našeho nového bend menedžra Daniela Bora, hodinu poté, co jsem mu zatrhl plány s písní Brouci, přímo před ním, na baru Kapitán Jack, dopsal ten refrén. V červenci jsme šli do studia, v srpnu šlo k zemi listí a v září první sníh. ref: dřív jako vloni s podzimem opadává všechno to, co v tobě uschlo dřív jako vloni mír tě zas přepadává a zimní vzduch odvane dusno 111

♠♠♠

Dost se změnilo.

Vzal jsem nerentabilní místo za barem a tam ani tak neobsluhoval, jako sloužil. Za zpovědníka Králi Brebentskému. Chlápkovi, který si ke mně našel cestu i dvakrát denně proto, aby měl čím zapíjet prášky na hlavu.

To mi pak společnost dělával nejen on, ale i jeho halucinace. Nejraději z nich jsem měl kluka na tříkolce, jemuž Brebentský poroučel meduňkový čaj.

Měli jsme tu sračku pod pultem jenom kvůli tomu.

Klaudii prášky na hlavu nenapsali. Podezření z duševních poruch ji zprostili. Ona si ho ale ponechala. Pro jistotu. K ránu hodnotila své sny, přes den hlídala své reakce a před spaním šeptala „Myslíš, že jsem magor?“ Namísto Dobrou noc.

I ke mně se chovala jinak. Cítila, že o mě přichází.

Před mými zraky uhýbala pohledem a když jsem se nedíval, soustředěně zkoumala, jak na ni asi pohlížím. Nosila mi dárky a odnášela špinavé nádobí. V kuchyni usilovala o nová jídla a v posteli o nová vzrušení. I tam z ní byl znát hlavně ten smutek.

Oč více zkrotla v soukromí, o to více divočila na pódiu. Snad aby lidé necítili její zděšení z toho, co vnímá uvnitř sebe. Či snad aby cítila odvahu porvat 112

se s tím, vyřvat to ven, pryč. A snad aby to alespoň přiměla spolupracovat.

Nebyla to však ona, kdo byl pro město za magora.

Nadarmo byste hledali čekárnu u lékaře, frontu u přepážky nebo nástupní ostrůvek, kde by nešly, v kruhu, řeči o počasí, co se vymyká kontrole.

Mudrlanti v médiích se předháněli, kdo přijde se zhrzenějším My jsme vám to říkali. Bodyguardy přírody počínaje, svobodnými zednáři nekonče. „Listopadový vzhled zapříčinilo napadení stromů klíněnkou jírovcovou. Housenky tohoto motýla napadají listy, které následně usychají,“ vysvětlovali komunální úředníci. „Není zde pro ně přirozeného predátora.“ „V podstatě nejde o nic mimořádného, na horách už se v září obvykle první sníh objevuje,“ uklidňovali meteorologové. „V nižších polohách to bývá ojediněle.“ „Příroda se mění. Ptáci, třeba, zpívaj v noci, ne přes den, protože je přestalo překřikovat lidi, jsme na ně už moc hlučný,“ přisadil si Brebentský na baru. „Sereme je. A právem, jsme jedinej živočišnej druh, co zabije hmyz jen proto, že se mu nelíbí se na něj dívat! Dřív byli lidi mnohem víc senzitivní, tyvole, ke zvířatům, k počasí, k sobě, todle má bejt ten náš pokrok?“ 113

Kulturní rubriky si pak všimly, že „výstřelky počasí vynesly skupinu na vrchol.”

A bodejť by si nevšimly. Podzim v rádiích rozrotoval jako křeček v bubnu ždímající pračky.

Lidé ho přijali jako soundtrack toho, pro co se vžilo sousloví nedočkavé klima letošního roku. Poslouchali ho ve svých bytech a pozorovali při tom, co se děje za okny. Posílali nám svá videa toho, jak se rochní v bazéncích pod hladinou listí, jak ometají sníh ze zahradního nábytku, a byl z toho silný videoklip, po tisících sdílený na sociálních sítích, posté hraný v televizích. I mimo hudební pořady.

Přitom si to uvědomil málokdo. Ta píseň vznikla dříve, než to klima ztratilo tu trpělivost.

Vlastně mi přišlo, že jsem jediný, kdo to řeší.

Mluvil jsem o tom s Klaudií v posteli, obvinila mě, že se pokouším dostat ji do schízy. Mluvil jsem o tom s Borem po koncertu, navrhl mi, že to připíše do kapelního bia. Mluvil jsem o tom se Severinem v herně, poprosil mě, abych mu půjčil něco peněz do tý hladový svině.

A bodejť bych to neřešil. Stalo se přece, co jsem napsal. Stejně jako v případě Čvachtáku a písně Brouci. Podruhé tatáž náhoda, minimálně.

Byl jsem na to sám. Alespoň doté, kdy za mnou na bar přišla novinářka s žádostí o rozhovor. S diktafonem v jedné ruce, bez přepisu mého výslechu 114

na policii v ruce druhé. Posadila se vedle Brebentského a vypadala jako jeho halucinace.

To, na co se zeptala po první kávě, v tom přitom hráli vedlejší roli. Bylo v tom cosi jiného.

To, jak v tom pajzlu dokázala vonět svými vlasy.

Ten její hlas, co jako zvonkohra přerušil řeč mého věrného hosta o tom, že on soudí lidi dle toho, kterým směrem ho pošlou, když se jich zeptá na cestu. Každý její pohyb, ten rovněž, plný něhy a zranitelnosti. Vprostřed toho všeho ty oči – ten pohled.

To, jak po hodině odvrátila moje „když chcete, umíte být milá”. „To ale já ale nechci.“ Byla tak svůdná, že by bylo lze to zažalovat.

Byla to dívka, kvůli níž bych si znovu začal holit penis. ♠♠♠

„Sedí tady někdo?“ opřela se ta dívka do mě, jen co se opřela o barovou stoličku a hlavou pokynula ke stojánku Reservé, který tupě trčel z pultu právě kvůli takovýmto hostům. Takovým, kteří už způsobem, jakým vezmou za kliku, zalarmují podezření, že se nezdráhají uchýlit se během konverzace s obsluhou 115

k tématům, jež nenajdete v žádném nápojovém lístku.

Udělala to sotva milimetrově. To s tou hlavou. A přece tak rozpohybovala celou hřívu svých bohatých vlasů, dost možná i ve zpomalení dramatických scén laciných režisérů. Podobně úsporně se usmála, což zase rozpohybovalo porost mně. Trochu níže. Jestli víte. „To se musíte zeptat tady pana Krále,“ odseknul jsem ve snaze vysápat se z hlubin jejího zraku a bezbranně odklidil ten plechový krám z baru. Což, tak to vidíte, bych skoro zapomněl zmínit: Na přezdívce Král Brebentský bylo zábavné právě to, že ten chlap nosil v průkazu příjmení Král.

Pan Král přikývnul, zřejmě byl toho dne sám, a neomaleně, přesto taktně poodsunul barovou stoličku, již si naše ctěná návštěva beztak už stihla nárokovat pletenou taškou.

Poděkovala. Šel močit.

Na věc nešla zrovna hned. Vypila dvě kávy, nechala si vnutit víno. Představila se. „Veronika.“ „Metropolitní deník?“ procedila pak najednou mezi důlky přátelského úsměvu. „Nó, tak ten nemáme,“ procedil jsem bezelstně já, „sem noviny nechodí.“ 116

„Takže kolega Bor vám nedal vědět,“ nechala po celém podniku rozkvést koruny svého smíchu a připomněla mi dávno zapomenuté výjevy ze včerejšího odpoledne. Mobilní telefon v nabíječce a rozjedený cheesburger v kapse bundy.

Nojo vlastně, napadlo mě. Teď už to neužvejkáš. „Sorry... teda... omlouvám se... ale říkal, že to udělá, že mě ohlásí,“ dodala, když ovládla svoji bránici, patrně na omluvu. „Copa náš Daneček,“ ťukal jsem už napodruhé PIN do svého mobilu a tvářil se, že si zrovna potvrzuji své tvrzení, abych nikomu nekřivdil. „Tomu buďte ráda, že jste se dovolala. Metropolitní deník? Jste říkala?” „Jednou tady ožrali poštmistrovou a rozlepili jí nad grogem všechny vobálky, co na těch kolečkách přitáhla,“ vložil se do věci Brebentský s notným zpožděním.

Dělával to tak. Někdy přispíval do diskuze tak pozdě, že bylo těžko rozlišit, zda navazuje na uzavřené téma nebo jen blábolí. Tady to stihl jen tak tak. „Liebesbrify proházeli s fakturama za eletriku a navopak, hovada, a vona to pak na druhej den nosila těm lidem. Tak už k nám pošta radši nikoho neposílá.“ Znenadání zazněla rána z kapesního děla.

117

Buchichicht.

To jak slečna Veronika vyložila na stůl karty v podobě záznamového zařízení.

Nijak teatrálně, spíše mimoděk, asi tak, jako si kuřák pokládá na stůl cigarety, mně však ztuhla krev v žilách. A to ji prý alkohol zřeďuje.

Záznamová technika mě totiž uváděla v notnou nervozitu.

Mikrofouny v ajfounech s mikrokamerkami a makrofotkami, navázané na weby rozpoznávající obličeje podle ptáků, a kdoví co ještě za cenu pár kartonů cigaret, všechno to, co za studené války mířilo na mocné, teď zabírá bezmocné, nenechá nás to ani vyzvracet se ve stínu lampy bez obav, že si zrovna nezaděláváme na kariéru on-line one-hit-wonder, příliš krátkou na zbohatnutí a dostatečně dlouhou na to, aby nás s ostudou vyhodili z práce nebo vyhostili z města, protože kdo se dnes dožaduje svolení, zda si vás smí zaznamenat pro vlastní potřebu stovek svých přátel a stovek přátel jejich, to v lepším případě. Bývaly pro potěchu, tyhle věci, pro čistou, intimní vzpomínku, o kterou jste se dělili jen s návštěvami, jež se vám doma už něco nachlastaly, a dnes abychom si intimitu hlídali mimo jejich dosah. Tak. A tak jsem si dával na čas. A do nosu. A s diktafonem začal svádět boj.

118

Nejdříve tak, že jsem sváděl řeč ke kamarádově dětství u babičky v Rumunsku, k podivným náladám ptačích útulků za úplňků a dalším kravinám, co mohly souviset se vším, jen ne s písní Podzim, kvůli níž sem níž přišla s tím, že v redakci Deníku připravují speciál o tom lokálním klimatu.

Následně i tak, že jsem na ni naléhal s přísnou otázkou, proč si zvolila nejhorší povolání na světě, otrocké a přitom zneuznalé, plné nutného kontaktu s lidmi ke kontaktu nesvolnými, což se ostatně chystám doložit svým chováním. Nakonec jsem ji pozval na karamelový likér, spolehlivě zatmelí každá ústa.

Nedala se. Nikoli tak, že by kladla odpor nebo mě napomínala, dokonce to zčásti hrála se mnou.

Nikoli proto, že by se bránit bála; jak křehká vypadala navenek, tak silná se zdála uvnitř.

Jednoduše čekala, až mě to přestane bavit, a beze špetky agrese, opovržení či lítosti, vlastně jen tím, že tam seděla, přítomná, mě nutila být milým, vstřícným, všechno jí říct.

Až ze mě vypadlo prostě jen něco jako „Ale nesmíte se smát. Víte. Já si vlastně myslím, že je to určitá nadpřirozená schopnost. Něco, co má co dočinění s předpovídáním budoucnosti.”

119

Bylo to poprvé, co jsem to od sebe slyšel. A přitom jsem v ten moment nepochyboval, že už to mám na jazyku pěkných pár dní. Jestli to znáte. „Jo, máte pravdu, tak dobře,“ dodal jsem, když mě nevěřícně zkoumala jako vyslýchající, který vám namísto lampy svítí do očí svým úsměvem. „Dobře, vy se smát můžete, vy se smějete hezky,“ dodal jsem a zastyděl se.

Pak kdo tady brebentí. Běž na hajzl a dej si facku.

Nebo si ho vyhoň, jestli jsi tak nadrženej, domlouval jsem si.

Přesto, zastavit to nešlo. Dokázala poslouchat tak důvěřivě a důvěryhodně, otevřeně, bez jakéhokoli, i nonverbálního hodnocení... že jsem pokračoval.

Vysvětlil jsem jí, že veškerá genialita načasování té písně spočívá maximálně v tom, že jsem to psal příliš pomalu. Ukázal jí a nenechal ji vyfotit rukopis písně na stránce viditelného data, v diáři, kam jsem si běžně psával veškeré poznámky, včetně textů, neb takový diář managera kapely, jímž jsem ještě nedávno býval, je sám o sobě dostatečně těžké břímě, než aby se člověk obtěžoval s dalšími notýsky, notesy, notovými deníky či snad deníky osobními. A pro úplnost jsem pronesl i neúplnou větu v tom smyslu, že se to ostatně nestalo poprvé, že přece už ta minulá píseň... ... Nó, chlapče...

120

„... ále to je jedno...“ ... ty si ho běž rovnou urvat. „Myslíte Brouky,” zůstávala přítomná. „I tam jste předpověděl budoucnost.“ „My si vážně chceme vykat?“ zkusil jsem ji vyvést z míry a když to ani s nejtvrdší slivovicí na seznámenou nevyšlo, odmítl jsem odpovědět s tím, že to je osobní. „Právě jsme si potykali,“ vrátila mi smečí a já cítil, že se mi to líbí. Až moc.

Nicméně nenaléhala. Dokončili jsme rozhovor i bez toho. Poděkovali jsme si. Přenechala mi tu čest vypnout ten ošklivý diktafon. Vcelku obratně, silně, přesto však citlivě mi vykroutila zápěstí, jakmile si všimla, že hledám tlačítko ke skartaci právě pořízeného záznamu. Volně přešla k nezávaznému tlachání, při němž se, Verča jedna okatá, neokatě ujišťovala, že to všechno z mé strany nebyla jen hra se čtenáři.

Hlavně však! Dala mi číslo svého telefonu a nechala se prozvonit. Pravda, kvůli autorizaci článku, prý. Ale měl jsem právo chápat v tom víc. „Kdybys chtěl bejt někdy osobnější,“ dodala totiž. „Může bejt,“ řekl Brebentský, poté, co jsem vyhodil Verčin účet s tím, že mi bylo ctí, a vyprovodil ji z baru. „Seš napojenej.“ 121

„Napojenej? Co to zas meleš, měl jsem jen pár panáků,“ opáčil jsem Brebentskému, poprvé vděčný, že si se mnou povídá. Bylo mi třeba mít s kým utřídit ten zmatek v mojí hlavě a Klaudie tím někým zrovna nebyla. Protože, jak se zdálo, zmatek jsem měl i jinde. „Na budoucnost napojenej seš,“ upřesnil Král a vnuknul mi tak myšlenku, že se na chvíli schovám ve skladu.

Až moc nových vjemů na jednu směnu v opuštěném baru. „Znal jsem kdysi takovýho!“ křičel na mě přesto tam k těm sudům a rolím toaletního papíru. „Co byl takhle napojenej.“ ♠♠♠

Takže jsem tam seděl.

Ve skladu. Ve službě. Na sudu piva, s lahví Johnyho Walkera v levé ruce, marlborkou v ruce pravé. Vzdálené rozumy Krále Brebenského jedním uchem tam, druhým dovnitř.

Vrtalo mi to hlavou jako vykvedlaný vrut. Praskal z toho mozek, jeho šedá kůra se odlamovala a měnila v nepřeberný bordel, v němž bude třeba se přebrat, jinak to nepoberu.

122

„Lidi říkaj, že bůh neni!“ brebentil Král ozvěnou. „A jestli je, že prej je zlej, protože nás nevyslyší!“ Jako: Mít tak možnost vědět předem, co se stane, říkal jsem si tam já. „Tak jednak!“ řval tam na mě.

Co všechno bych mohl... „Jednak to neni žádnej chlápek na lince důvěry! Žádnej šedovousej pán, co nás tady začal z dlouhý chvíle pěstovat a měl by se o nás starat! Ten to fakt neni!”

Mohl bych třeba vyhrát v loterii a na všechno se vysrat. „A jednak nás nevyslyší, protože neposlouchá s hrnkem na stěně! To by, milej zlatej, neslyšel nic!”

Anebo si přehodit směny podle toho, kdy přijde tenhle žvanil. Prostořekej. Pročstořekej. Heh. „Je to jako když tě neposlouchá vlastní kočka! To se ti jenom zdá! Že tě neposlouchá!”

Tolik lidí, co si plete rozjímání a projímání. Teče to z nich proudem, znenadání, bez konce, bolí to. A co je na tom nejhorší, vždycky je to nahlas. „Kočka nevnímá slova – ale? Ale to, co z tebe jde skrze ty slova! S kočkou se nedomluvíš těma slovama, ale s těma slovama! Emocema, řečí vočí a vobočí a to! A tak. Slova jsou jenom to, skrz co se ty na tu rádiovou vlnu naladíš.”

123

Copak je tenhle bar ňákej, tyjo, tyvole? Konverzační tábor? „Možná proto se v kostele zpívaj modlitby!

Duchovní hudba je možná duchovní proto, že vodráží to, co se ti děje vevnitř! Teprve pak to ten bůh, nebo co to je, může vnímat!”

Ta holka taky. Zařídí si novinářskou akreditaci ke mně do práce a ptá se na vyšetřování, fotí si, nic jí do toho není, kde to jsme? V prdeli jsme. „Takže to, čemu říkáme bůh, neposlouchá na slovo proto, protože to na to slovo neslyší!

Poslouchá to jenom to, co má noty a naopak to notama mluví s náma! Třeba.”

A vůbec, co vlastně jako je s tím případem? Od toho výslechu, nebo co to bylo, se už neozvali. No ale teď se teda asi ozvou. Až mě uviděj v těch novinách. „Okno – do duše vokno! Hudba – k bohu huba!

Může bejt. Nevim, co já vim!”

Každou chvilku tady můžou stát jak ta Veronika.

Tyvole, ale ta Veronika! DOHAJZLU. „Seš tam?!“ zařval Král.

Drž už hubu. „Máš tady hosta!“ A tak jsem si řekl DOHAJZLU ještě jednou. V tu ránu do hlavy jsem ho tam viděl stát, smát se mi do ksichtu, utvrzovat mě v tom, že tu budoucnost fakt předvídám.

124

No koho asi. „Von tam asi usnul, von to vobčas dělá.“ A pak jsem si řekl UF. To, co jsem viděl v představách ze skladu, nebylo k vidění na baru. „Jdeš pozdě,“ uvítal jsem skutečného, jiného hosta, když jsem vytanul ze skladu. „Prošvihls mý první interview.“ „Ta žurnalistka?“ zatápal se Bor. „Ona už tu byla?“ „Hlavně už tu není,“ ucekl jsem si a šel si nalít ještě něco obilnin. „Škoda,“ pronesl on. „Ani nevíš jaká,“ ucekl jsem si a obilniny zbavil zajetí sklenice. „Však si počteš.“ „Čili? Ono zmíněné interview?” „Zmínil jsem víc, než bych mínil,“ řekl jsem a jazyk už mi trochu ujížděl. „A je to tvoje chyba.“ „V jakém smyslu?“ „Měls tady bejt, ne. Chránit mě! Dávat na mě pozor! Sedět vedle mě a říkat: Na tuto otázku nebude můj klient odpovídat. Jako v těch filmech.” „Nedělejme z toho detektivku,“ pousmál se Bor svému vtipu. Zábavnému vtipu, to jsem musel uznat. „Ona není geniální Colombo, ale studentka žurnalistiky na praxi. Já nejsem tvůj advokát. A ty nejsi ve vazbě.“ 125

„Z toho si nic nedělej, mám ještě celej život před sebou.“ „Stále nerozumím,“ zvážněl.

Začal jsem škytat. „Nic, dobrý, vo... ... vole.

To třeba bude do... ... dobrý.

Třeba se tahle... ... žurnalistická zanedbatelnost... ... na tom mým zase... ... zasebevražďování druhejch!

Moc nepodepíše.” „Opil jsi se,“ udeřil vyčítavě. „Heč!“ odvrátil jsem ten úder. „Žvanil a žvanil,“ opozdil se Král. „V jakém smyslu?“ stíhal Bor. „Polibte mi prdel,“ pospíšil jsem si já. ♠♠♠

Byl už u nás na baru jeden toho typu. Nezvykle dlouho mluvil výhradně o Bohu a pak se poblil.

Rozuměl jsem mu. Téma boha nebylo po chuti ani mně. Hnusila mi ho všechna ta náboženství, dělící lid na znepřátelené tábory různých přesvědčení, stejně jako to dělají vlády, aby se ty 126

masy lidí náhodou nesemkly a nevymkly ve své jednotě. Ten, co napsal Bibli, vlastně neodvedl o nic lepší práci než ten, co napsal Mein Kampf. Což jsem rád říkával pouličním fanatikům s letáčky a knihami o tom, že když Ho nebudu milovat, On mě smete, zřejmě proto, že On je nekonečně milosrdný.

Tedy. Neříkal jsem to vždy. Jen když mi na ně náhodou nezabralo ověřené nimrání se v detailech biblických příběhů. „A byl teda Ježíšův otec bůh, nebo Josef z Nazaretu? Nebo snad byl Josef z Nazaretu převtělenej bůh? Jestli jo, jaktože ho neprokoukli? Jako tesař byl tak špatnej, že místo poliček na knížky nechal přibít svýho kluka.“ Což zabralo skoro vždycky.

Brebentský se ale nepoblil. To, co říkal, mělo s posedlostí bohem společného asi tolik, jako náboženský ideál asketismu s výzdobou katolických kostelů.

Takže jsem nad tím přemýšlel.

Bůh není, aspoň ne v podobě, v níž bychom si ho rádi malovali na sakrální domy, kdyby to nebylo zakázaný. Chlápek, co nás stvořil a nechal nás rozmnožit se na miliardy s tím, že to, co se nepovede, vyhodí. A co se povede, nechá si na zahradě jako trpaslíky. Taková pitomost, i ta bláznivá ženská odnaproti ví moc dobře, že těch dvacet koček je na jeden barák tak akorát.

127

Chm. Ale existuje tady s náma něco jinýho na první dobrou nezřejmýho a dostatečně schopnýho na to, abysme se z toho posrali. A dá se na to napojit, najít společnou řeč, která ale není ani tak na jazyku, jako na srdci. Takže tu řeč musí každej najít sám.

Vlastně to, bez ohledu na to, jestli jsem tomu věřil nebo ne, mělo určitou logiku. Zajímavý teoretický model, když si, teoreticky, dáte zajímavý model.

Nebo, prakticky, těžší víno.

A tak jsem se přistihl, že zatímco ve skladu hledám další lahev, o tom všem vážně přemýšlím. Že si v hlavě předčítám vlastní verše, jestli v nich třeba nenajdu něco... vlastně jsem ani nevěděl co.

Je pravda, ukázal jsem si pro sebe sám na sebe, že většina těch textů přišla nečekaně. „Kam na to chodíš?“ ptávali se mě už na škole.

Nikam jsem na to nechodil. Přišel jsem na to, že to na mě vždycky přijde samo. Napadalo mě to ze zálohy, mozkomíšním schodištěm či kudy.

Nenapadalo, ba přepadalo mě to.

Takže? Nebyl to vnitřní hlas, ale vnější? Mluvilo ke mně něco, abych tomu něčemu připravil prohlášení toho, co to něco chystá? To, čemu, jak říkal Brebentský, říkáme bůh? A vážně o tom vážně přemýšlím?

128

Třeba jsi tajemník osudu. Nebo něčeho nebo někoho jinýho. Potenciálně vlivnýho kamaráda. Třeba právě ten mluvil k tomu Ježíšovi. Jestli opravdu existoval.

Jestli jo, byl to fakt mizernej textař.

Jo. Vážně jsem o tom vážně přemýšlel.

Je pravda, ukázal jsem si pro sebe sám na sebe, že většinu textů na mě mluvila ve chvílích, kdy jsem se opil do němoty. Teprve tehdy jsem dokázat být pokorný a naslouchat. Byl stav pozdvižení chlastem zdvižení sluchátka vyšší moci? Volalo mi to proto, že jsem byl na příjmu denně?

Jestli jo, právě jsem měl další hovor: jako výr velký ses vznášel nad zářemi noci jako lovec šeroslepý sám sebe jsi sestřelil jak jsi klesnul, když jsi zhášel hvězdy bez emocí domů, dolů, níž než sklepy ke dnu dne, pro kinedryl zapisoval jsem si do diáře. jsem sova z hlíny pálená o chladných nocích 129

cítím znova pecí žár a praskám v bocích jak křídly mávám jak se nevzdávám pro místa vzdálená četl jsem po pár minutách s vycvaknutou propiskou. Jeden z těch textů, kterým jsem – věřil.

Dopil jsem druhou lahev a řekl si, že teď se uvidí.

První text, který mě děsil.

A to nejsem ornitolog. ♠♠♠

Tak takles dopadnuls. Na tohle ses teď upnuls. Říkal jsem si pár týdnů poté.

Snad to způsobilo zoufalství, které jsem si bál přiznat. Zoufalství ze sebe sama.

Vize vyšších schopností ti měla podvědomě, sebespásně zdvihat hlavu. Abyses nepropadnul vlastní tíhou svědomí. Říkal jsem si.

Co jsem zveršoval onu podivnou ptačí konverzaci, uplynuly tři týdny. Denně, kolikrát i několikrát denně, jsem sledoval, co z toho. Hledal druhé významy ve zpravodajství z domova, ze světa, ze svého okolí. Kdybych to uměl, možná bych i 130

telemetricky monitoroval soví populaci v přilehlých lesních terénech.

A nic. Co z toho.

Možná nejsem tak zbytečnej, říkal sis. Hele, vždyť jsem věštec, třeba. Říkal sis. Říkal jsem si.

Ano. Pil jsem a ztrácel kontrolu nad sebou samým.

Ztrácel drahé věci. Drahé lidi. A naděje a sny, to všechno jsem propil. Zdálo se, že co nevidět i já padnu za chlast.

A tak se mi nechtělo zavrhnout naději, že i takto, vpitý do hospodských ubrusů, mohu být užitečný.

O to více, že mi v tom může být alkohol, jakkoli, i takto neuvěřitelně, nápomocný. Zřejmě.

Kolik ti je. Každej kolem tebe něco znamená. Něco umí. Malovat obrazy... nebo je prodat... upýct muffiny... Jediný, co ty dělat dobře, je ostuda.

Zcela jistě, v tom jsem vynikal. Nemohl jsem si pomoci. Bylo to pnutí z nevybouřenosti. Určitá forma nadrženosti. Svrbění iracionality, které bylo třeba si poškrábat. Čím menší dávalo smysl to, co jsem chtěl udělat, tím jsem to chtěl udělat více.

Chuť zadělat si na strach z vlastního já. I o vlastní já.

A dokud jsem tu danou hloupost neztropil, byl jsem neklidný a musel myslet na to, jaké to asi je. Takže jsem ji zpravidla ztropil. V zatmění. Jako ve snu, kde člověk bývá sám sobě divákem.

131

Ty sis snad myslel, že i tohle pnutí řádit ti jde zvenčí. Že to něco vyššího po tobě chce něco většího, a tak tě to nutí řádit. Žejo? Žejo, blbe?

Když jsem pak přišel k sobě a přistihnul se, jak si rovnám záda pod kurvou, kterážto mne už potřetí napomíná, abych jí ty prsa netisknul tak přísně, říkal jsem si to znovu. Že je čas dospět, žít úhledný život.

V hospodě pít jenom pivo nebo víno, panáka si nechat na doma. Domů jít ještě za hluboké tmy, rovně, rovnou, mimo herny a priváty. Nikomu nevolat ani nepsat, natožpak fyzicky sdílným kamarádkám.

Jenže vždy přišel tak akorát čas dospět k rezignaci.

Znovu jsem se probudil s kocovinou, pod jejím nátlakem pronesl, že končím s pitím, a šel si přihnout na spravení. A když už se náhodou zdálo, že jsem na dobré cestě, že se z té lví jámy, plné těžkých rán v bezvědomí a ran od svědomí, nárazových dluhů a kontinuálních průjmů, začínám hrabat ven, že už cítím čerstvý vzduch slušného života, co ku mně shora doléhá, pustil jsem se šance a po blátivých stěnách vlastní duše upadnul zpět v úpadek. Bylo to tak pohodlnější a bezpečnější. Bez ohledu na to, že ve výsledku to způsobovalo přesný naopak.

Per astera ad posera. Jestli se chceš k něčemu rozhoupat, najdi si nějakej strom s pevnou větví. Nebo 132

skončíš jako tvůj otec. Se zaprášenou poličkou odloženejch koníčků. V osobní válce s celým světem, kterýmu jsi jedno. Odcizil jsi se mu, a tak jsi mu ukradenej. Ty i tvý debilní veršíky.

A tak mi promiňte, pokud jste byli napnutí nečekaným zvratem děje. Chápu, jak se cítíte. Byl jsem napnutý stejně. A stejně nic.

Ten hovor zvenčí, shora, kdovíodkud, byl omyl. Tvůj omyl.

Zato mi přišla SMSka. A ta přišla správně, byť v nesprávnou dobu. „NEZAJDEM NEKAM BEZ DIKTAFONU?:-) VERONIKA“ Vykolejení.

Absolutní.

Až jsem ji zapomněl upozornit na to, že mám přítelkyni. ♠♠♠

Bylo to jen tak tak a nebylo to jen tak.

Seděl jsem v posledním autobusu, který jel mým směrem. Byl jsem rád, že jsem ho stihl, a přesto plný nervozity. Nejen z toho, že nade mnou stojí jakási stará paní a zdlouhavě si mě prohlíží. I z toho, že s tou paní jedu opačným směrem.

133

Ten směr jsem změnil záměrně. Někdy v půlce trasy. Abych se viděl s ní namísto s ní. Čímž rozhodně nemyslím tu starou paní, ta se mi jen v zatáčkách nakláněla do obličeje.

Celé mi to přišlo směšné. A já byl ten nejsměšnější. Změnit plán z minuty na minutu na základě jedné SMS. Kvůli holce, kterou jsem viděl jednou v životě. Na jednu stranu to ze mě dělalo nenadálého romantika, na stranu druhou přelétavou svini.

Dvě protilehlá sebehodnocení v protisměrných autobusech pendlujících mezi dvěma dívkami opačných pólů. Jedna na mě čekala ve vyčítavém bezpečí, druhá v přívětivém nebezpečí.

Ta druhá mě dnes uvidí jako první.

A do toho mě ta babička škrábla taškou do ucha.

Jak se autobus blížil k dohodnutému místu setkání, přišlo mi, že zrychloval. Nemohl jsem to zastavit. Neměl jsem brzdy. Nebyl jsem řidič. „Chcete se posadit?“ oslovil jsem vlídně tu paní. „ANO,“ ona na to vyčítavě.

Samozřejmě, mohl bych znovu vystoupit v půli cesty. Získat alespoň trochu kontrolu nad tím, co dělám. Což by ovšem znamenalo zůstat sám mezi dvěma možnostmi. To jediné, co jsem té noci nebyl ochoten připustit. „A proč si nesednete?“ ukázal jsem krávě na pár volných sedaček.

134

Začala na mě křičet, což mě jen utvrdilo v tom, že budu sedět do poslední možné chvíle.

V tu poslední možnou chvíli jsem opravdu vystoupil. Zvuková signalizace zavíraných dveří za mnou mi rozbušila srdce.

Vida, ještě ho tam někde mám. Anebo bych měl míň kouřit.

Bába pohoršeně mlátila do okna odjíždějícího vozu, proto jsem jí zamával. Rozhlédl jsem se do přítmí. Přehlédnout v ní tu holku bylo vyloučeno.

Tvý oči svítí do tmy jak rozpálený plotny, vytanul mi na mysli další verš hned, jak jsem si jí všiml.

Nepoznamenal jsem si ho, soustředil jsem se na ni. „Ahoj,“ řekla a smála se nevinně. „Ahoj,“ řekl jsem a usmál se kdovíjak.

Do jejího hlasu by se dalo zachumlat jako do deky u krbu. A její oči byly tím krbem. Hotová rodinná atmosféra. Když si odmyslíme tu nevěru. „Kam se ti chce?“ zeptala se.

To na prvním rande nechceš slyšet, pomyslel jsem si. „Neznám to tu,“ odpověděl jsem bezradně. „Někam, kde ti je dobře.“ Vabank. „Jsi odvážnej,“ zareagovala pohotově a mrkla oběma těma kolečkama.

Bingo.

135

„Kde jsi?“ roztrhla mi málem kalhoty první SMS od Klaudie.

Jistě. ♠♠♠

Veronice bylo dobře v parku na kopci. S výhledem na celé město, s vínem z večerky, pro které bychom se mohli stavit, jestli souhlasím.

Souhlasil jsem, došly mi totiž cigarety.

S novou krabičkou jsem si to najednou uvědomil.

Kouřil jsem před ní bez výčitek. A vůbec jsem se choval nenuceně. Aniž bych se do toho nutil.

Mluvili jsme o všem, jenom ne o tom, co nás seznámilo. Ještě by došlo na zpěvačku, na kterou se teď nedostávalo.

Vlastně jsem chtěl mlčel. „V baru jsi byl mluvnější,“ všimla si. „Mám dneska nízkej tlach,“ vylovil jsem na omluvu a zatahal za špagát kouzelného zvonečku. I tentokrát se smála nádherně.

Noviny s naším společným rozhovorem, které mi přinesla jako dárek, jsme dali pod sebe a sedli si do trávy, vonět spolu s ní. U druhé lahve mě to rozmluvilo.

Rozžvanilo, přesněji řečeno.

Nekontrolovaně.

136

Spíš než víno nebo ta vegetace to ale byla ona, kdo mi rozvázal jazyk. Měla na to speciální náčiní.

Někde uvnitř. Řekl bych.

A tak to šlo ven samo. Co lok ze společné lahve, to nové téma. O kapele, kterou poslouchá stále více lidí, a tisku, který stále méně lidí čte. Ptala se a já odpovídal a pak mluvila a já přitakával a přitokával a naslouchal.

O snech zapálené novinářky a smířeních znuděného barmana.

Skutečně jsem ji poslouchal. Opravdu jsem ji vnímal. Každé její slovo, pozorně, po dlouhé době.

Znak toho, že mi na ní záleží mnohem víc, než na tom, jak to vlastně dopadne.

O společných zálibách.

U Klaudie jsem se časem naučil neposlouchat. V toku slov poznat, kdy přichází čas přikývnout a říct: „Fakt?” Nebo „Hmmm!” Tajná schopnost superantihrdinů.

O odlišných zálibách, kterým jsme se navzájem mohli naučit.

Všechno mi na tom trávníku přišlo jinak. Jako by se kolem ní rozpínal další vesmír. Alternativní realita, v níž existovalo moje lepší já. Otevřenější, vyrovnanější... dospělejší. Hebčí.

O kráse znovu rozkvétajícího parku.

137

Cítil jsem se komfortně. Dobře skrytý před světem, který se mě snaží sprovodit ze sebe. Z něhož jsem už nastokrát chtěl neohlášeně zmizet jinam.

Volat mi budete, psát, ptát se po mně a já nikde, sníval jsem, nikdo nikdy už mi nijak nic. Jednou, najednou.

Taková krása to bude a vy u ní nebudete. Bude to jako bych umřel, ale budu naživu. Nezbude vám nic než zapomenout.

O kráse města potaženého tmou, z níž jako šperky svítí pouliční lampy. Možná bych mohl zmizet s ní.

O vztazích.

Téma jako na zavolanou, rozřinčelo se to zrovna ve chvíli, kdy na Veroniku začala sedat zima od sezení v trávě ve tři hodiny ráno.

O přítomnosti.

Hergot, zrovna teď.

Jeden z důvodů, proč by si člověk neměl zvolit jako vyzváněcí tón svoji oblíbenou píseň. Takové situace vám ji zkazí podobně, jako setkání tváří v tvář s jejím interpretem. Nikdy se nechtějte důvěrně seznámit s interpretem, jehož tvorbu milujete. Máte devadesátiprocentní pravděpodobnost, že jako člověk vás zklame tak, že o něm už nikdy nebudete chtít slyšet ani tón. „Tak to vezmi, ať nemá strach,“ pronesla Veronika zlehka do nelehké situace. „Jsem v pořádku, s kamarádem, trošku jsme se zapovídali, víš přece, jak 138

se to dělá,“ dodala posměšně. Bez jakékoli jízlivosti, nedotčeně, naopak.

Odešel jsem opodál zavolat nazpět a připadal si provinile. Vůči oběma. Veronice to nejspíš bylo jasné od začátku a Klaudie na to dost možná nikdy ani nepomyslí.

Jak ty dvě byly rozdílné.

A stejně jsem to dokázal. Podvádět je současně, tímtéž chováním.

Dovymlouval jsem se Klaudii a zadíval se z kopce na to, ano, měla pravdu, nádherné noční město. Že si dám jednu cigaretu o samotě, než se vrátím na trávník, jsem si myslel. Že si to celé musím ještě promyslet.

Neměl bych to celý zabalit? Do těch přiblblejch novin? Jít tam, kam patřím? Jenže co vlastně chci zabalit? Kam vlastně patřím?

Na takové úvahy je krátký i doutník, natožpak cigareta, takže jsem se vrátil akorát tak s další otázkou. „Půjdem?“ „Takjo,“ rozezněla Veronika mile ten Disneyland. „A kam?“ „Domů,“ já na to provinile. „To je kam?“ usmála se čile.

Jestli ta holka náhodou nebyla novinářka.

139

„Nevím,“ hlesl jsem po chvíli ke svému překvapení a věděl.

Novinářka k nakousnutí. Intimních partií. „Tak ať nemáš průšvih,“ ponechala si úsměv a úhledně složila ty noviny a zamávala s nimi, jako by mávala na TAXI. „Chceš je ještě?“ zamávala těmi novinami, aniž by se na ně podívala, dvojsmyslné otázky jí šly nejlépe. „Chci,“ chytil jsem se a rozjiskřilo se ticho.

Nechali jsme si ho až na zastávku. „Tak ahoj?“ „Tak ahoj.“ A pak už jen zvuková signalizace zavíraných dveří.

A to srdce. ♠♠♠

První ranní autobus už mě vezl správným směrem.

Nebo špatným, jak se to vezme.

Tak jako tak do postele, v níž, možná, pořád ještě spočívá výstavní domácí mazlivka.

Ochočená tak, až to je vlastně protivné. Jako povlečení, u kterého to kdosi přehnal s aviváží. Jestli chápete.

Zdají se jí živé sny o tom, co zatím bezohledně zabíjím v ranní rose. Něžně oddychuje a čas od času roztomile chrochtne. To se pak odchumlá a ze spaní 140

zamumlá něco choulostivého. Něco, co většinou to patří mně. „Miláčku, co mám dělat?“ Třeba.

V době, kdy jsem si ji ještě držel od těla. Což je trochu nepřesná formulace, protože to šlo právě jenom o to tělo. Mně. Jí šlo od začátku o víc. „Miláčku, co mám dělat?“ hnula se mnou tehdy prvně i mimobok.

Prorazila hráz, kterou jsem si vůči ní, vůči jakékoli, vystavěl. Nechal jsem ji, ať se do mě vleje.

Když jsem si to tak přehrával, byl to vztah započatý z lítosti.

Nic by se nemělo dělat z lítosti.

Teď, o tři roky později, na mě skrze mlžené okno autobusu dýchala představa, že tu otázku právě opakuje. Teď, kdy u toho nejsem. Dost možná poprvé po těch třech letech. Po záruční době našeho vztahu.

Probudí se v míru a lásce, jakmile zavrávorám nad první nástrahou našeho bytu. Což bude s největší pravděpodobností ta průhledná podprsenka, v níž na mě nedokázala počkat, neb ji zvolila záměrně o číslo menší, aby mi dopřála pohled na ještě plnější poprsí. Špitne na pozdrav a půjde se napít vody, která jí záměrně proteče mezi ústy a sklem na chladem vyplašené bradavky. Přitulí se, dá mi pusu 141

a jediná výčitka, na níž se vzmůže, bude stýskalo se mi.

Od toho návratu z nemocnice to tak dělala zpravidla.

Můžu se jí vůbec podívat do očí, když koukám po jiný? honilo se mi hlavou už třetí zastávku.

Zbývalo jich ještě šest.

To tam snad radši nepůjdu, ne?

Pět příležitostí zdrhnout.

Ublížit druhým tajně znamená trpět tím za ně, začalo se mi honit hlavou pátou zastávku. Což je horší. Nikdo ti to nedá sežrat tak, jako ty sám.

Na tohle jsem rozhodně nebyl zvyklý. Tolik jsem si přece nevyčítal ani ty nejtemnější večery. I toho rána na festivalu se mi ze sebe zvedal žaludek spíš proto, že po dvou dnech v blátě a potu ta holka zrovna nevoněla. Tím spíš, že to bylo v toi-toice.

Dokonce i při cestě z toho bordelu plného matek jsem cítil hlubší lítost, že ona se udělala třikrát a já odcházel s plnými varlaty. Dostal jsem dík tomu slevu.

V případě Veroniky se přitom zase tolik nepřihodilo. Ani pusu jsem jí nedal, ani obejmout ji jsem nezkusil.

Jenže mě to trápilo víc. Byla to totiž nevěra mysli.

A ta, jak jsem zjišťoval, nekončí výměnou křestních jmen, navléknutím kalhot a potupným Tak jo, tak 142

dík, dobrou noc. Trvala už osm zastávek a vlastně se jevila tak, že teprve hodlá nastat. Už zase se mi začínalo zdát věrohodné, že je tu se mnou to kdovíco. jako výr velký ses vznášel nad zářemi noci jako lovec šeroslepý sám sebe jsi sestřelil Zařekl jsem se přece. Věřit tomu jsem už nechtěl.

Přece.

Jenže to na mě dopadalo tak těžce, že mi to podlomilo nohy. jak jsi klesnul, když jsi zhášel hvězdy bez emocí domů, dolů, níž než sklepy ke dnu dne, pro kinedryl A to na mě ještě nedopadlo zdaleka všechno.

Třeba že namísto spodního prádýlka bude náš domov posetý kapesníky, potrhanými bolestí, co musely pojmout. Nebo že s ní nepohne ani mobilní telefon, který mi z kapsy padne na zem tak, jako by náš bubeník našlápnul na minu svého kopáku.

Případně že když sjedu malíčkem po jejím chodidle 143

přes chundelatou ponožku s infantilním vzorkem srdíček, zasyčí, trhne sebou a rozpláče se, aniž by otevřela oči. jsem sova z hlíny pálená o chladných nocích cítím znova pecí žár Jestli nebylo na panáka tohle, tak už nic. a praskám v bocích jak křídly mávám jak se nevzdávám pro místa vzdálená Na mnohem víc panáků. „Ahoj. Promiň. Spi.” A z tohodle stejně nekouká ani šuk.

Minimálně u mě. ♠♠♠

144

Měl jsem to tam jako na dlani. Celé to malátné představení, které potrvá ještě několik hodin.

Sídliště, když vstává.

Seděl jsem na dětském hřišti uvnitř našeho bloku a porušoval městskou vyhlášku vrzáním víčka od placatky. Šelest líně rozhrnovaných závěsů a žaluzií.

Neochotně se rozblikávající žárovky kuchyňských osvětlení. Klapnutí kliky od plastového okna, co se proti očekávání nikde neotevře. Tlumené zachrchlání kuřáka vkrádajícího se na balkon. Šoupání pantofly o chodník a nepravidelné ťapání psích nohou. Tóny z mého telefonu signalizující, že na druhé straně to vyzvání. „Bor?“ ozval se nejistě a rozespale hlas volaného. „To musíš vědět ty,“ odpověděl jsem a připadal si vtipný, pročež jsem si přisadil. „Copak ty nikdy nespíš?“ „Schlendri,“ přicházel k sobě. „A to jsem si myslel, že mám problém se jménama. Proti tobě jsem jmennej rejstřík.”

Tentokrát se ozvalo jen otrávené povzdechnutí.

Asi mu tam někdo ubližoval. „Správně, já jsem Schlendri. A ty jsi Daniel Bor. Je druhého června a...” „... hlavně je půl šesté k ránu, vážený příteli.

Pokud se nemýlím.” „Správně! Děláš pokroky.”

145

„Dobrá, necháme toho,“ dal mi najevo, že se nebaví. „Pokud voláš kvůli tomu studiu, domluvil jsem ho na...“ Kvůli studiu? „... Kvůli studiu?“ „Takže nevoláš kvůli studiu. Ach tak.” „Kvůli jakýmu studiu?!“ Vklínil jsem mobil mezi ucho a rameno, abych mohl odšroubovat to víčko. „My jdeme do studia?“ optal jsem se v grimase Stephena Hawkinga.

S víčkem to nešlo zrovna dobře, třásly se mi ruce. Šokem. „Kdy jsi byl naposledy v kontaktu s Klaudií?“ optal se a znělo to v dobrém. „Záleží, na jakej se ptáš kontakt,“ snažil jsem se nedat najevo, že to studio mě vlastně vůbec nezajímá. Aby nevycházelo najevo, že nemám ponětí, která bije. Krom toho, že půl šesté k ránu. „Dobrá tedy. Je druhého června. Ty máš přítelkyni...”

Jo, tak jo, ha ha... „... a ta hraje v kapele, pro kterou píšeš písně...“ ... a dost... „... a ty jsi její manažer na hovno,“ uštípnul jsem to.

146

„Správně, děláš pokroky,“ dával si mě na másle, co jsem v tu chvíli najednou měl na hlavě. „Bore?“ zeptal jsem se netrpělivě.

Placatka se ocitla na dně. „Ano?“ zeptal se trpělivě.

Stejně jsem ještě trochu toho chlastu povykláněl. „Kvůli? Jakýmu? Studiu.“ zeptal jsem se starostlivě. „Úlet,“ rozesmál se.

To byla poslední kapka. Víc toho z plechovky už nevyteče. „Jo, úlet je to dost,“ zavrtěl jsem hlavou. „Příteli. Úlet je vaše nová demonahrávka. Napsal jsi ji, doufám, ty. Nebo snad mám mylné informace?” „Já už fakt nevim, tyvole.“ Haló, je tady někdo? Doplňte mi sakra tu placatku.

Kdokoli. „Má tvůj rukopis. Vzpomeň si přeci.”

Mluvil se mnou, jako bych mu volal z pečovatelského domu v den svých stých narozenin. „Výr velký nad městem...“ pokračoval. „Sova pálená v peci...“ Další slova jsem neslyšel zcela přesně. Mrštil jsem telefon přes plot, ven z dětského hřiště. Zhruba tím směrem, odkud jsem předtím zaslechl ono tlumené zachrchlání kuřáka vkrádajícího se na balkon.

147

♠♠♠

Matně se mi vybavil jakýsi experiment. Šlo v něm o soužení jakýchsi chudáků špendlíkem, jehlou či čím, přičemž někteří z nich měli svolení onu trýzeň projevit a jiní se měli bát ozvat. První prý snesli více než druzí.

Pokud vás zajímají detaily, jistě je lze dohledat.

Mně plně postačuje, že kdosi objektivně doložil, že když si člověk od plic zařve narvat jí piču do voka a nechat mrkat tim, že mrdat, snese toho více než běžně pokorný manžel. O to více, rozhodne-li se to vážně udělat. Možná proto lidé drží v tajnosti, když se věnují sebepoškozování: Nechtějí si kazit zážitek.

A tak jsem si ve jménu vědecké činnost ulevil na celé sídliště. Bez jakékoli větné stavby. „UÁ!“ Nebo tak něco.

Jiné výzkumy tvrdí, že ideální partnerkou pro život je blondýnka s modrýma očima, která to umí v posteli a jen a pouze tam. Ne zrovna intelektuálka, jakkoli brýle jsou v pořádku, pakliže působí sexy.

Výška nad 1,8 metru a váha nad 60 kilo prý vadí víc.

A tak jsem si na to sídliště zahulákal znovu.

Klaudie nelidský model seznamek plnila do puntíku nad podbříškem a pro mě to bylo dostačující asi 148

tolik, jako pro žíznivé pouštní poutníky rýma v nose.

To proto jsem patrně volal Borovi v půl šesté k ránu. Že patrně přemýšlím, že opouštím kapelu, neb že se patrně rozhoduji, zda opustit její zpěvačku.

Včetně užití slova neb, neb Bor si na slova jako neb potrpěl a mohlo by mu to tak zaznít alespoň mírně přijatelněji.

Zahulákal jsem si i potřetí. Vzpomněl jsem si na to málo romantických filmů, které jsem byl nucen spatřit s Klaudií z počítače. Na to, jak v nich ti dva překonají sami sebe pro sebe spolu a spolu pak skutečně skončí. Jak jsem si vždycky říkal, jaká je škoda, že ty příběhy skončí právě tím. Že to režiséra s celým štábem přestalo vzrušovat s první pusou, pro niž jeden běžel za tím druhým zmoknout, takže já teď nevím, jak to těm čerstvě zamilovaným asi klapalo. Jestli přišly hádky kvůli práci. Že si ji ten druhý nedokáže najít. Nebo že ten první pracuje až moc. Jestli se rozešli na první dovolené.

Budete si oporou v dobrém i zlém? zeptá se člověk, který vás vidí poprvé v životě. A u toho zůstane, a tak zůstanete a řeknete, že ano. A to ano je zavádějící. Kdyby vás znal déle, zeptá se jinak.

Budete mu tolerovat alkohol? Půjčovat mu peníze, aby měl z čeho zaplatit telefon a vy se mu dovolala, až zase nepřijde domů? A táži se i vás, budete snášet její kecy, 149

že moc pijete? Že vám odmítá dát na pivo, přestože si zrovna z vašeho příjmu pořídila dvanáctou kabelku?

Přijdete pak vůbec někdy domů“ U oltáře by pak zůstal stát málokdo.

A není pak smysl všech těch randění, chození a prvních spolubydlení právě v tomhle? Nejsou testováním kvality, jestli má ta kost jakost jakou snese moje povaha a naopak? Strach, že toho druhého ztratím, pak nedává smysl, nebo ne? Maximálně se můžu dozvědět, že ten druhej není ten pravej, což je k dobru.

Myšlenky konečně zpomalovaly a pískaly v hlavě jako brzdy těch nočních autobusů.

Držet vztah, aby neutrpěla rozchodem, pak znamená ubližovat ve snaze neublížit. Třeba.

Myslel jsem, že když se rozejdu, jsem dezertér, co se bál bojovat. Ale co když to je naopak a je naopak špatně to neudělat? Mám vůbec šanci zachovat se správně? Nebo.

Počtvrté. To už mě okřikl některý z mnoha sousedů, které jsem nejspíš nikdy nepotkal.

Jsi uzavřená kapitola, mám tě přečtenou.

Popáté. Protože to bolelo. Přestože jsem se snažil pouštět si to k tělu jenom na úrovni chladné hlavy: Jsou to závěsy, co jsem chtěl už dávno strhnout. Protože kdo ví, co je asi za oknama. A taky jsem na to byl moc pohodlnej.

150

Až doteď. Do chvíle, kde jsem brázdil sídliště a alkoholem střeným zrakem hledal svůj mobil jen proto, abych poslal SMSku. A vy moc dobře víte, komu.

Víte. Říká se, že opilí vidí rozmazaně, ale opak je pravdou. Teprve v opilosti člověk vidí jasněji. A tak, jak jsem tak pohledával trávníky a okrasné křoviny města, nacházel jsem sám sebe. Po kouskách.

Jak jsem je tak spojoval, bylo evidentní, že ideální partnerkou pro život mi je Veronika. S lávou místo zlata mezi vlasy. A léčivými kameny místo nebe v očích jakbysmet. Tak trochu intelektuálka bez brýlí, schopná i jinde než v posteli.

Jak to vůbec umí v posteli?

Odmítnul jsem dozvědět se to, než si udělám pořádek na kulečníkovém stole svého života.

Dát do díry rovnou černou, aniž bych měl poklizený všechny ostatní koule, je subjektivně snazší a snad i vychytralejší, objektivně to ale znamená prohru. Řekl jsem si a típnul cigaretu o strom.

A protože v opilosti člověk též vidí věci snáze, řekl jsem si i něco jako Tak jo, jde se, s chutí od toho.

Udělám to hned teď.

Pošesté a naposledy. Na kuráž, protože placatka přeci byla prázdná. „Mám na tebe poslat benga?“ optal se mě kdosi z okna, dosti rozezleně na to, abych mu to věřil.

151

„Co to bylo za křik?“ optala se mě Klaudie mezi dveřmi, když jsem je vyrazil svým odhodláním.

Dosti vystrašeně na to, abych ji uklidnil polibkem, když dodala, že se o mě bála. A omluvil se. „Zavolala bys mi prosím na mobil? Asi mi vypadl někde před barákem, zkusím ho najít,” požádal jsem všelijak, jenom ne bojovně, a s přiblblou záminkou se vrátil na ulici. „Prosím.“ Zvonilo to mezi krabicemi u popelnic. Jestli jste v nich tou dobou viděli někoho sedět a usedavě bulet, nebyl jsem to já.

152

153

154

ÚLET Znělo to.

A znělo to krásně. Znělo to v hlavě, v břichu i v bříškách prstů. Poletovalo to zkušebnou tak sebejistě a tak smrtelně, jako to umí jen maminky s kočárkem, když bez varování vjedou do silnice.

Husí kůží to potahovalo i plata na slepičí vejce, co visela po stěnách.

Alespoň pro mě. „Pomóc, miláčku, mně to tu zase něco píše,“ mívávala přece ve zvyku, když si půjčila můj počítač.

Rozuměla si s ním jako veganka s pistolí na prasata – a najednou dokázala nejen počítač spustit, ale i otevřít v něm Ableton a nahrát v něm takovouto píseň.

Jak jsem napínal sluch a povoloval svěrače úst, Bor rozšiřoval zorničky a úžil čelo. Zřejmě nemohl uvěřit očím, jak nemohu uvěřit uším. Což jsem nemohl.

Neběželo jenom o to, že nejenom že to nazpívala, dokonce pro to poskládala hudbu. Jakkoli jsem jí ten studiový software ukazoval jen jednou, krátce a kdysi v létě. Pod antibiotiky, v polohalucinacích, do nichž jsme společně upadali s naší navzájem živenou angínou. Místo dek od babiček umocňovali míru pocení vlastními těly, klouzavě se po nich hladili tři 155

dny a čtyři noci. Mlčky, neb krk si postavil mandle, snad jen s výjimkou stenů Jak ti je? – Lež, já ten čaj udělám... – Né, já tam jdu, spi.

Běželo též o to, jestli jsem jí ten text dal sám, nebo jestli si ho drze našla a vzala. Podobně, jako si tenkrát našla a vzala mě, na lavičce vprostřed náměstí. Mezi rty, jimiž na mě předtím francouzsky zašeptala cosi, co evokovalo větu Dala bych si do kornoutku jeden kopeček tebe, alespoň pokud mělo jít o nonverbální doprovod. V kleče. Ve výloze noci.

Souhlasím. Na to, že mi už třetí den pulzovaly hlavou motivační věty související se spřádaným rozchodem, jsem se v tom našem společném životě až přespříliš rochnil. To máte pravdu.

Nemohl jsem se zbavit zvláštní fascinace, kterou mi to přinášelo. Verše, co teď získávaly významy konce, na hbitém jazyku, co tehdy vypláznul začátek.

Když jsem si nad tím uvažoval, musela to demo nahrát v jeden z večerů, kdy jsem se nedostavil domů. Dost možná ve chvíli, kdy jsem ji zrovna zatajoval jiné. A o to začínalo běžet nejvíce. „Zkusíme to?“ řekla, když její empétrojka dozněla.

Bor přikývl a šel někomu zvednout telefon.

Přikývla i kapela a šla ke svým nástrojům.

Anders do ticha pokládá předehru na basu.

Temnou a smutnou. Přidává se Severin a drze, o 156

něco radostněji naladěná kytara. Načež začne bublat v Hanzových kotlích. Rozvlní se vzrušení v Klaudiiných bocích a po chvíli i v hlase. „Jako výr velký ses vznášel – nad zářemi noci – jako lovec šeroslepý – sám sebe jsi sestřelil.”

A ty vlny v bocích a v hlase rozrážejí kry, co v posledních měsících ledovaly naši intimitu. „Jak jsi klesnul, když jsi zhášel – hvězdy bez emocí – domů, dolů, níž než sklepy – ke dnu dne, pro kinedryl,” z ní zní božsky.

Božsky, bože.

Bože? ♠♠♠

Běželo to.

Běželo to v mojí hlavě, po trase, z níž jsem sešel s tím, že je bez cíle. Tohle všechno byl důvod se na ni vrátit.

A třeba proto se v kostele zpívaj modlitby! zazněl v té hlavě znovu Brebentský. Hudba – k bohu huba! „Máme to!“ zazněl mezi futry Bor a vyřídil si SMSku. „MAME SE?“ vyřídila mě SMSka od Veroniky. „Kdo ti píše?“ do toho od Klaudie hrubším tónem z mikrofonu.

157

Účel to splnilo. Pozornost ansámblu se upřela na můj mobil. „Tvůj psycholog,“ nevzmohl jsem se na víc a odešel z místnosti. „Seru na to, jdu chcát.“ S vyčítavým pohledem jsem zřetelně pohodil telefon na gauč a odešel. Jako bych předkládal důkaz případnosti svého pohoršení, jakkoli ani jedno z toho neexistovalo. Protože jsem si byl jistý, že Klaudie by mi telefon nelustrovala. Minimálně v momentě, kdy v místnosti málem ztropila žárlivou scénu. Toalety jsem minul s tím, že na močení bude dost času, až mi dojdou cigarety, a šel si zapálit na dvůr.

Taky jsem mohl zareagovat klidnějc. Jenomže, dopr.

Dele, copak můžu bejt klidnej? Měl bych bejt. Ale copak můžu, dopr? Dele!

Když mě zrovna nikdo neslyší, hovořím ještě hůře.

Co to má jako znamenat? Jakože náhoda je náhoda, ale todle? Co to je za pitomost, co to je za debilitu.

Vždyť ty texty jsou debilita.

Kor když mě někdo naštve.

Proč se to děje? Děje se to vůbec? To fakt mám věřit na to, co na mě vykřikuje od piva dědek s halucinacema? Jak můžu předpovídat budoucnost, tyvole? Dyť sám žádnou nemám!

Teď jsem se ale snažil hovořit k sobě co nejumírněněji, s racionálním nadhledem.

158

Dyť ani nesedí to načasování. Důsledek – příčina – pičovina.

Jenže ve mně vítězilo to iracionální. Přiživené událostmi posledních dní, posílené citovými výboji mezi dvěma póly sexuálního napětí. Tím, jak jsem byl naměkko.

Tak ale naposled, kapituloval jsem.

Vrátil jsem se do zkušebny a zvýšil hlas. „HELE.“ V diáři jsem namátkou nalistoval půlrok starou črtu. Zbrkle, ale kontrolovaně. „Hele, co třeba todle?“ pravil jsem a črtu přednesl. až přeběhne nám přes cestu velká černá kočka hlavně nezapomenout kam dem sejít až s věkem pak až proběhne nám před očima celej dlouhej život hlavně neuhnout pohledem jen ať přechází zrak „Na celej song to nestačí, ale sloka dobrá, ne?“ Ticho. Dost možná znamenalo to ne. A dost možná pokračuj.

Otočil jsem něco stránek a pokračoval.

159

v podstatě mám jen pár let na to abych ti řek’ že mám tě rád ze srdce ti poděkovat v podstatě mám jenom pár dnů na to změnit celej svět a do něj vstát a v něm se umět chovat „Jako refrén?“ rozhlédl jsem se po nich.

Nebýt těch vaječných pláství, můj hlas by se tam rozléhal jako v jeskyni. „Když už jsme v tom zkoušení. Novejch věcí. Tak jsem si právě říkal. Že tó. Có?”

Nic. „Voe, coe?!“ osopil jsem se proto. „Teď na to seru já,“ pohodila mikrofon na zem stejně zřetelně, jako jsem to já udělal s telefonem o cigaretu dříve. Ránu z komba následovala rána dveřmi a Klaudii zase následoval Bor. „Pojďme se raději soustředit na píseň Úlet,” otočil se na mě, ještě než zmizel. „Cígo?“ vyzval Severin ansámbl, a tak jsme v místnosti zůstali dva. Já a moje ego.

160

Vida, přešel jsem k oknu vyklonit se a vypustit něco dýmu nad komíny sousedních domů. Vada.

Telefon ležel přesně tak, jak jsem ho pohodil.

Nebo ne? Zatímco jsem byl pryč, něco se zřejmě stalo. Zřejmě s tím mám něco společného, aniž bych byl u toho.

Ale furt lepší bejt mimo mísu, vzal jsem sirku po škrtátku, než úplně v hajzlu, vyfouknul jsem ven. ♠♠♠

„Tak dávej,“ udeřil jsem na Severina, ještě než si sklepal děšť z bundy a chopil se židle. Zůstal se mnou ve zkušebně, dokud všichni neodejdou, aby navrhnul pivo. „Trápíš ji,“ usednul na židli. „Bulela, kdyžs šel pryč.“ „Jo, to dělává vždycky,“ odceknul jsem. „Sedí u dveří a kňučí, kouše do dveří... Nechápe, že se páníček zase brzo – “ ”– ta holka tě má ráda!” přerušil mě rozezleně Severin. „A má pocit, že ty nemáš rád ji. Že vo ni už nemáš zájem.” „Včera jsme šoustali,“ vznesl jsem faktickou připomínku, i když se nezakládala na pravdě. „Tu písničku nahrála, aby na tebe udělala dojem.

Aby ti ukázala, že... nevim, prostě aby ti ukázala.

161

Dost se s tím nadřela. Byla na to hrdá. A čekala, že na ni budeš hrdej taky. Že ji třeba pochválíš. Aspoň.

Místo tohos na ni vyjel a –“ „– na nikoho jsem nevy–“ zkoušel jsem se hájit, ale přerušila mě rána dlaní do stolu. A tak jsem zmlknul.

Kdybyste viděli Severinovy ruce, pochopili byste. „– vyjel. A pak ses pro jistotu vrátil, abys ten song smetl ze stolu jinou písničkou.” „Tyvole, co to –“ zkusil jsem to ještě jednou, s podobným výsledkem.

Jsou to ruce jako radlice od traktoru. Jednou mě jimi pohladil a od té doby mi plandá ucho. ”– Neříkám, že máš jít ke zpovědi. Ani že má ve všem pravdu. Vysvětluju ti, cos vysvětlit chtěl. Co se tam stalo. A stalo se tam to, že brečela. Že má strach, že o tebe přichází. Že neví, co má dělat.”

Na stole přistála dvě piva a zapípala další textovka od Veroniky. „BOURKAAA...“ „To teda neví. Nepije, nekouří, taková s ní bejvala sranda.” Vtip, který Severin neocenil. „Taky se mě ptala,“ pokračoval starostlivě a tou svojí tlapou se mi začal sápat po mobilu, sotva jsem ho položil zpět na stůl, „jestli nemáš ňákou jinou.“

162

„To brzo,“ odbyl jsem jasnou narážku a v poslední vteřině vyklínil telefon z pracek, abych ho přesunul do bezpečí kapsy. „Nikdy jsem ti do toho nekecal, uznej,“ reagoval Severin klidně, jako by se nic nestalo. „Ale to neznamená, že mi na Klaudii nezáleží. Potřebuješ zahejbat, abyses vypíchal – oukej. Jestli je to pro tebe jediná slabost v tom vztahu. Ale jestli si jedeš další vztah na stejný koleji a to, cos dřív dával Klaudii, teď dáváš jinde, pak už to neni vo přeplněným pytli, ale vo –“ Odmlčel se, protože za okny udeřil blesk jako hrom. ”– ale vo tom, že nemám koule,” nabídnul jsem pointu. To už se naštěstí usmál. „Takže?“ zrentgenoval mi sítnici Severin. „Tak... že,” chopil jsem se slova a chvíli si užíval, že mě nepřerušuje. „Takže, takže, takže. Takže je to v říti. Celý to je v říti. Od tý nemocnice úplně. Je to vyhořelý; čím víc to hasne, tím víc ona hoří. Trpím vedle ní, vyhejbám se jí, co to jde; čím víc to jde, tím víc ona se těší, že budeme večer spolu. Ona plánuje, já končím. Chápeš.” „Chceš se s ní rozejít.“ Chápal. „Asi bych měl.“ „Asi?“ V kapse mi zapípala další zpráva.

163

„CHCES ME ZACHRANIT?:-)“ Schoval jsem mobil zpět do kapsy a zpozoroval, kterak to poutá Severinovu pozornost. Tázavou pozornost. ♠♠♠

Z úst se mi vylnulo cosi jen obtížně rozeznatelného.

Cosi jako smích silně zastřený nechutenstvím a třeba ještě podrážděním sliznice. Jako bych měl namísto bránice rezavý buben pračky. A v něm zrzavou kočku s umělou nohou.

Vím, že si to teď snažíte představit, někteří z vás jsou tomu možná i blízko, ovšem tak, jak to skutečně zaznělo, to stejně nesvedete. Není to vaše chyba. Sám jsem takovýhle zvuk nikdy předtím neslyšel. Nečekal jsem ho od sebe. Přesto jsem musel uznat, že zde, při Severinovu tématu jestli někoho nemám, byl na místě.

Totiž. Severin měl pravdu. Byl jediným, komu jsem se v tomto svěřoval. Nakreslil by vám mapu všech mých sjezdů z umetené cesty vztahu, jichž jsem se ve svém taxíku lásky stihl dopustit. Včetně poloh dosažených vrcholů a snad i vrstevnic sexuálních objektů, kdybych tedy ve vyprávění nedělil poprsí pouze na akorát do ruky – akorát do Severinovy ruky – hlavně pozor na hlavu. Veroniku 164

jsem mu ale tajil, aniž bych s ní zažil větší intimitu než mísení slin ve společné lahvi vína. Přišlo mi to zábavné a zároveň trapné. Proto ten zvuk. „Takhle,“ pokývnul jsem hlavou na pravou stranu a věnoval část pozornosti reklamnímu stojánku. „Jednou jsme se sešli. Nic nebylo.”

Jistě. Byla to promarněná příležitost pro květnaté vyprávění. Ale na to jsem neměl náladu, naštěstí pro vás, neb v opačném případě bych vás dostal do situace člověka, který u hospodského stolu slyší tu samou historku podruhé za sebou, a tak jde radši na záchod. „Jenom si píšeme.“ Alespoň ocitovat něco SMSek jsem v zájmu poutavosti mohl. Nemluvil jsem přece jen tak o něčem. „Jak sis asi všimnul.“ „Ale?“ zeptal se Severin, protože to možná viděl v nějakém z mnoha filmů, v nichž se to tak dělá. „Nemůžu ji dostat z hlavy. Drží se tam jako kocovina. Jako když slyšíš hlasy, jestli to znáš.”

Ty blesky venku byly nádhera. „Protože tě nechce. Kdyby ti padla k nohám jako jiný, tak – “ ”– Já nevim, jestli mě chce nebo nechce!”

Vystartoval jsem.

165

Měl pravdu. A nemyslel to osobně, chováme se tak všichni. Stačí se podívat ke stolu v restauraci, u něhož si dá každý něco jiného. To tvoje vypadá hezky, můžu ochutnat? – Dej si, stejně mě na to přešla chuť, když jsem viděl tvůj talíř. Kudrnatí vám potvrdí, že alespoň jednou v životě měli v ruce zapnutou žehličku na vlasy. U plastických chirurgů si podávají dveře ženy umělého poprsí s těmi, co si ho jdou zmenšit. Nemluvě o poprsí těch, s nimiž žijeme. Obrazně řečeno. A co, že dělá levný večeře, aspoň ti dělá večeře. Se máš, ten můj tou dobou tak akorát vydělává pětinásobek průměrný mzdy. Ve vztazích navíc platí princip přetahování lanem. Když ona nechce k němu, on se může ulomcovat. A jakmile ji má dostatečně blízko, povolí. Couvá. V tu chvíli zase lomcuje ona. Je to tak a asi to tak má být.

I tak se mě ta logika dotkla. „V jednu chvíli mě posílá, ať zavolám Klaudii, ať chudáček nemá strach – a hned v další chvíli mě zve k sobě domů a mrká na mě. Měl bys vidět, jak mrká.” „Klaudii? Ona zná Klaudii?” „Ne. Hele. Byli jsme spolu, ona se začala tulit. Tak jsem ji předem upozornil, že mám přítelkyni.”

Já vím, že víte, že to bylo jinak. Že to nakrucuji tak, aby to na mě házelo lepší světlo. Neříkejte, že vy to nikdy neuděláte.

166

„A do toho volá Klaudie, takže Veronika – ta holka se jmenuje Veronika, seznamte se – že bych to měl teda zvednout, ať Klaudie nemá strach. Jako by byly největší kámošky, chápeš? A tak to jdu vyřídit a vrátim se a ona na mě zase začne mrkat těma svejma – tyvole, kdybys je viděl – a že prej, jestli nejdeme spát k ní. Chápeš?”

V tom, co se stalo, mi měl udělat jasno názor na něco, co se nestalo. „Třeba se ti to jenom zdálo,“ pronesl Severin. „Třeba se fakt chce jenom kamarádit.“ „Tahala mě domů!“ Dobře, to už jsem přeháněl. I kvůli sobě. Bál jsem se připustit si, že by mohl mít něco pravdy. „Proč jsi teda nešel,“ optal se a jistě v tom nebyla ani trocha nedůvěry v detaily mého vyprávění. „Nechtěl jsem.“ Což kamaráda bezohledně rozesmálo. Vzhledem k tomu, že tohle slyšel zrovna ode mě, a snad i vzhledem k tomu, co zrovna ode mě slýchal v minulosti. „Nechtěl jsem, aby mě měla za děvkaře.“ Rozesmál se znovu. Víc. Dotýkalo se mě to. „Já o ni fakt stojím!“ „Sorry,“ řekl pak, když se vydýchal a setřel z podočí slzy smíchu. „Seš zamilovanej, to je přece super! Panáka?”

167

„To teda,“ povzdechl jsem si a zadržel slzy dojetí.

Tušil jsem, že tam někde jsou. „Jakýho?“ Že tam někde je to ono. „Fuk jakýho, stejně to vybleju.“ Já vo ni fakt stojim! opakoval jsem si pro sebe, když to šel objednat. „Hele, třeba ti jenom dává najevo, že se jí líbíš,“ uklidňoval mě, když se z toho baru vrátil. „Ale nechce posrat Klaudii. Chce, abys s ní počítal pro případ, že to s Klaudií neklapne, ale nechce, kdyby to neklaplo, aby ona byla ten důvod. Vzal jsem ti ruma. Ten je na tyhle stavy nejlepší.”

Panáky zacinkaly, hrdla zaglogala, zapípala další SMSka. „Anebo mě má na hraní,“ podíval jsem se na displej a ocitoval Severinovi z displeje telefonu. „POMOC...“ ♠♠♠

Vrchní byl povrchní. „Končíme, jsem ožralej!“ řval na nás, když jsme si šli přidat rumu.

Když vám někdo pošle SMS ve tvaru POMOC, může to znamenat mnohé. Většinou to, že potřebuje něco najít na internetu. Nebo mu došly cigarety.

168

Případně vás mate diakritika. Tak jako tak: Nechodí o opravdové, vážné volání o pomoc. Nikdo, kdo je v ohrožení, nepíše SMS, pro takové situace nejsou smajlíky. Není důvod k panice a už vůbec ne k opuštění hospody. „Tak aspoň počkejte, až dopijem. Se,” zkoušeli jsme to na vrchního po dobrém.

Neporozuměl zcela a začal sčítat čárky na lístku.

Napadlo mě, že bych přece jen Veronice zavolat mohl. Nereagovala na „Co se deje?” ani na „Deje se neco?” A už vůbec ne na „Jestli mi ted hned neodepises, nemuzu vyloucit, ze o Tebe budu mit strach:-)” Což už mohlo něco znamenat a to něco by se mi nemuselo líbit. A taky jsem se chtěl vyhnout placení.

Mávnul jsem na Severina svítícím mobilem a šel před hospodu. Kývnul na mě hlavou a šel pro peníze.

Bouřka byla ta tam, déšť utichal, takže jsem si mohl dovolit chvíli jen tak stát venku a váhat, jestli se volat vůbec hodí. Jestli neprošlápnu tenký led krátké známosti tím, že se mi rozklepou kolena, jen co si slečna pískne. Přičemž se ode mě třeba chce naopak to, abych zůstal někde na břehu, nedobytný, na výši, to je ne zrovna na větvi, přesně jak pár piv předtím správně připomenul Severin.

169

Po přezrálé, až shnilé úvaze jsem se ale rozhodl, že je na čase trochu strachu přeci jen mít.

Neodepisuje. Už je to... ... podíval jsem se na čas doručení a pozorně ho odečetl od času aktuálního... ... minuta. Už to bude minuta. A Severin je tady co nevidět, tak ať to neslyšet.

Položil jsem palec na tlačítko VOLAT tak váhavě, jako by sloužilo k odpálení bomby.

TŮŮŮ zněl vyzváněcí tón, než jsem se nadál.

TŮŮŮ.

TŮŮŮ.

Kolik je asi dle etikety povolenejch tůtů?

TŮŮŮ.

Aby to nevyznělo moc osobně?

TŮŮŮ.

TŮŮŮ.

TŮŮŮ.

Dobře, tak ještě třikrát a dost.

TŮŮŮ.

TŮŮŮ.

TŮŮŮ.

A ještě jednou pro jistotu.

TŮŮŮ.

Kdyby to zrovna teď chtěla zvednout.

TŮŮŮ. Žejo.

170

TŮŮŮ.

T–klap.

Moje klap. Následně klap dveří od hospody, jak Severin vycházel. „Tak co?“ zjišťoval. „Mrtvá?“ Což mě zapíchalo pod žebry. „Odkdy jsi tak hnusnej na svý kamarády?“ odvětil jsem na tu otázku a snažil se, aby to znělo káravě.

Jenže neznělo. „Co jsem tě poznal.“ Rozsvítil jsem telefon a letmo zkontroloval, jestli nemám novou zprávu nebo zmeškaný hovor. Mlčky. „To byl vtip,“ nabídnul Severin něco jako omluvu. „Ne, nebyl,“ odmítnul jsem ji. „Ty volé,” kál se dál. „Příště pusť umělej smích,“ snažil jsem se zůstat nad věcí. „Jó, sorry. Kam dál?”

Já za Veronikou, napadlo mě. Možná se jí fakt něco stalo.

Hned jsem si ale uvědomil, že to je pitomost.

Nevím, kde bydlí. A hlavně bych neměl. „Nebere to,“ neodvětil jsem na tu otázku a snažil se, aby to neznělo ustaraně. Jenže vyznělo. „Ty ses do ní fakt zabouch!“ řekl po chvíli melodií, jakou mluví muž, když se před ním žena 171

poprvé přestane kontrolovat. Tys to všechno fakt snědla! Touto melodií.

Zapípala melodie SMSky. Sáhnul jsem po mobilu do kapsy, div jsem ji neurval. „UZ DOBRY:-)“ Zablesklo se mi před očima. Blesk Severinova telefonu. „Čum! Čum! Čum jak se tváříš!” chechtal se a ukazoval mi můj blažený úsměv na máznuté fotografii. „Víš, že fotíš jako kretén?“ nevzmohl jsem se bránit. „Asi proto, že seš kretén.“ A já jsem kretén taky. Větší. Duchovní vůdce všech kreténů. Vědět, kde ta holka bydlí, už to beru tágem.

Mám snad na ježdění tágem, piči? „Takže kam dál?“ dál dorážel ten Severin.

A vona si mi pošle slogan se smajlíkem. „Někam hned tady za roh.”

Co víc: Možná s výsměšným smajlíkem! Nachytal se pitomeček, ví to celá obora! „Hlavně rychle.”

Možná, teda.

Musel jsem se napít. ♠♠♠ 172

Z reproduktorů do podniku vtrhne omamný funk Jamese Browna. Hudba, kterou trsat do kamene patří, v podání chlapa, s nímž by jeden na koncert světa zašel. Ve vzduchu cítite pot života, pod nohama toho života žár nutí nadskakovat v rytmu, jakkoli zrcadla u parketu říkají, že to není zrovna nejlepší nápad...

Nádherný obrázek. Kor když musíte zírat do takové diskotéky, do jaké jsme museli my. Ve vzduchu jsou cítit maximálně tak výpary potu z vyholených podpaždí a jediné, co zde plane žářem, je vaše poslední cigareta.

Postávali jsme tam se Severinem v očekávání příšerného piva, zatímco jsem se snažil přehrát si z paměti Get up, get on up a přehlušit tím sólo pro zanesený vysavač. Kolem chodila pnutá trika s dementy uvnitř a dorážela na sukně, pod nimiž byly až skoro viditelně znát žlábky na kreditní karty úspěšných mužů. „Hele!“ zařval Severin do shluku hluku. „No!“ zařval jsem do něj já. „Nic! Šly kolem takový prsa, ale už jsou pryč!

Všiml sis někdy, že nejhezčí prsa maj holky s nejhnusnějším ksichtem?”

Abys odešel po dvou, měl bys odejít po dvou, napadlo mě. To už rozhodně nestíháme.

173

„Hele třeba na támhletu!“ pokračoval. „Vykulený voči, žvejká jak tele... určitě volí komunisty! Ale jak jí to prosvítá!”

Přikývnul jsem ještě před tím, než ta slova vůbec dolehla do mého mozku. Ta slova doléhala pomalu.

Prodírala se hustými myšlenkami na Veroniku. „Vidíš to, vole? Vidíš to? Dneska si ho vyhonim aspoň třikrát!”

Do podniku přivlála další trika, vykukovala z nich nevkusná tetování, taková ta, co díky nim člověk působí spíše nemytě, než bohémsky. Jeden z dementů uvnitř zatleskal mimo rytmus hudební produkce. I to dolehlo se zpožděním.

Možná jen tatérovi ujela ruka, napadlo mě, když temnou komorou mojí hlavy kdoví odkud prosvitl výjev z cejchování dobytka. Zase tak dlouho jsem se tím ale nezabýval. V té temné komoře jsem totiž zrovna vyvolával vzpomínku na její oči. A na její vlasy. A na krásný, plnohotnotný zadek.

Cejchovaní se vydali k baru a při té příležitosti se otřeli do Severina tak silně, že mu nezbylo, než provést taneční úkrok–přísun. Vzal jsem ho kolem ramen a jal se ho odtlačit o kus dál. Kdo někdy stěhoval vzpouzející se almaru, umí si představit, jak snadné to bylo. Byl bych v té chvíli mnohem radši, kdyby ta ramena byla útlejší. Ženštější.

174

Její ramena.

Jeden z ocejchovaných si náš manévr změřilo pohledem a švitořivě na nás zapískal, čímž směrem k nám obrátil pozornost svých spolushoppovníků.

Spíše popískáníčko, než hvíznutí to bylo. Takové, co by jeden rád loudil pod okny, aby z nich do dlaní vypadnul klíč od bytu.

Její klíč. Od jejího bytu.

I oni si kamaráda podrželi, zapopískal však znovu.

A vyplázl jazyk. Vlhký, slizký. Po všech stránkách nechutné centrum chuti. „Hlídejte si ho, nebo o něj přijdete!“ neudržel jsem se.

Vystartoval jako střela. Stál u mě, ve společensky nepřijatelné blízkosti, snad aby mě poslal k zemi směsicí pižma a odporné voňavky. Dement uvnitř trika se tvářil dementně a kýval hlavou, taktéž dementně, jako by se chtěl zbavit té dementní patlaniny pod kůží. „Jak je venku?“ zachoval jsem klid. „Furt hnusně, když už tam nejsi ty?“ Takhle zblízka ta patlanina vypadala jako staroněmecký symbol smrtihlava. Totenkopf.

Což se rozhodně nedá srovnávat s jejím mateřským znaménkem pod ouškem.

Připotácel se Severin, s čímž jsem ostatně od začátku počítal. Klidným hlasem pronesl, že jestli 175

toho nenechají, tak je rozcuchá, což byla vhledem k nulovému pokryvu jejich hlav velmi zábavná poznámka. Parta o ní odešla přemýšlet zpět k baru a nechala nás být. „Co to s těma lidma je?“ projevil mi věrnost. „Je jich zbytečně moc,“ nabídnul jsem vysvětlení a poručil whisky na Severinův účet. „Omlouvám se,“ řekl jsem po chvíli. „Mám nerva.“ „Klasika,“ vskočil mi do ní Severin a rozhlédl se po diskotéce. „Víš co, to si nevybereš. Ženský jsou stejný. Nemlich. Jen prsa maj trochu jiný. Ale teda támhleta, čum!” „A do toho,“ využil jsem situace, protože jediné, o co jsem schopen se dělit, jsou problémy, „k tomu všemu se něco děje. Něco jinýho. Ty se tomu budeš smát, ale...”

Dal jsem si pauzičku na šluka a trochu toho zaváhání, jestli s ním o tom mluvit. Chtěl jsem, trávili jsme po dlouhé době jeden z těch svěřovacích večerů, kdy si můžeme říct cokoli, aniž bychom na druhý den přemýšleli, jestli to vzít zpět s tím, že to byl vtip, nebo s tím, že si nic nepamatujeme. „Nezapomeň to, musim,“ postavil se k věci zády a šel se zdržet nad pisoár.

Hodně zdržet.

176

Když jsem se tam po něm byl podívat, ležet už v tratolišti krve, zatímco parta cejchovaných krků začala nakrucovat hlavy směrem ke mně.

Napadlo mě, že bych jí mohl poslat básničku. ♠♠♠

Pravda. S tím tratolištěm jsem to mírně přehnal.

Vlastně si jen odsmrknul trochu krve na podlahu, zatímco vykazoval známky šoku. Já si musel vystačit s hlenem, neb vyhazovači zasáhli, s ohledem na stavbu svých těl překvapivě, rychle.

Severin odmítnul záchranku a jal se odebrat ku domovu. Doprovodil jsem ho a vzbudil mu ženu s tím, co se stalo, to pro případ otřesů mozku a podobných suvenýrů.

Před domem jsem si napošestý pokus zapálil cigaretu a věnoval minutu nenávisti všem násilníkům planety Země. „Co si dáte?“ zeptala se mě obsluha nejbližšího baru, kam jsem dovrávoral.

Velmi udržovaná čtyřicátnice, jak jsem si dovolil vyhodnotit. „Co je nejhnusnější?“ zaskočil jsem ji.

Zaváhal jsem, jestli není udržovaná až příliš. „Vodku. Trojitou. Levnou.”

Nenáviděl jsem totiž i sebe.

177

Za to, jak jsem reagoval. Aspoň jednu ránu bych zvládnul. I trefit slabinu bych asi zvládnul.

Lidé na baru se dobře bavili. Někde nad městem zřejmě vycházely hvězdy a někde ve mně zřejmě něco scházelo. Ať už to bylo cokoli, místo pro to vyhrazené přebírala lítost. A sebelítost.

Chvilku jsem to zkoušel s tou poezií, ale básnické střevo vykazovalo zácpu. píšu ti básničky stoupám si na špičky dělám všechno pro to abych dal ti co pro to co zasloužíš ať zatoužíš Když už ze mě něco vypadlo, zrovna dvakrát mi to nevonělo. mám vlastní nadaci tak přispěj slož se vedle mě na konto dadací udělej mi to k dobru 178

Nehledě na to, že jsem netušil, jestli je to vůbec dobrý nápad. a já jsem opilej a ty jsi nádherná a tahleta drzost je čistě záměrná Nakonec jsem přeci jen něco poslal. „Panaka nekde?“ Mám-li tedy být konkrétní. račte tudy slečno tudy z mojí hlavy podržím vám dveře tam „KAFE U ME? :-)“ opravdu odepsala. je v ní nebezpečno račte radši, aby bych moh pod kadeře vám „Ale s rumem.“ Neodpustil jsem si.

Pro jistotu jsem pro něj zašel do večerky.

Kompromis mezi předčasnou květinou a případným očekáváním. „Ale prijdes...“ 179

Ukázalo se, že nebydlí zrovna za rohem. Ale já měl ten rum. ♠♠♠

„Páčko.“ Náš společný rituál. „Dáme opáčko.“ Místo rukoudání, tlesku dlaní nebo těch podivných tanečků po vzoru psích námluv rozdělit si pozdrav rovným dílem. „Páčko. Dáme opáčko.”

Jednoduchá záležitost.

Po sedmi letech poprvé jsme se se Severinem rozloučili bez toho. Beztak by to s tím rozbitým rtem nevyslovil správně.

Zatímco taxikář řezal zatáčky, v záhybech paměti bodala scéna z toalet. Docházelo mi všechno, co se stalo, a dost z toho, co se stát mohlo. To, jak mám Severina rád a jak moc nesnáším nácky. Zmrdy. ve volnech vyráží mimo logiku pravačku vysoko nad vlastní úrovní sebevědomí zvedá si pozdvižením Doloval jsem pro něj ze sebe něco těch veršů jako akt podpory.

180

na srdci stejnej aft jako na jazyku a totéž, co na hlavě, nosí i vní známá firma s ručeným omezením V SMSce na ráno, až rány začnou bolet. Pálit.

Natékat. „Tady?“ zeptal se řidič tím tónem, který nedává mnoho na výběr.

Pouliční osvětlení zde tu noc vypovědělo službu, a tak tmou prosvítaly jen stíny cihlové zástavby. „Vim já?“ procedil jsem, protože jsem potřeboval upustit páry a Veroniku jsem do toho tahat nechtěl. „Stěpadesát.“ Prozvonil jsem ji a zavadil přitom o nápad, že bych si ji v tom mobilu mohl přejmenovat. Veronika přestávalo dostačovat pro to, kým se stávala.

Jeden z domovních vchodů ožil žlutým světlem, dal jsem za ním. Přese prosklenou část dveřích bylo možné zachytit ozvěnu klapajích přezůvek.

Nevěronika.

Byl to krok pozvolný. Neuspěchaný. Rozhodně ne vzrušený tak, jak by si muž v mé situaci přál.

Nejdříve se zjevily sportem tvarované nohy, jež jako zvýrazňovač podtrhovaly barevně pestré podkolenky. Následovaly je delší neformální šaty, které naopak rozostřovaly zbytek těla. Výstřih 181

zakrytý lehkým šálem kolem krku, dávající mi tak dostatečně najevo, že tu kávu stihneme.

A nakonec ten úsměv. Bezstarostný. Vlídný.

Očima.

Otevřela dveře a zavoněla způsobem, jakým voní půvabné dívky. Stál jsem před ní a určitě to ze mě táhlo. „Ahoj?“ První setkávání bývají křehká. Když se s někým znáte roky, můžete se klidně uvítat slovy: Horší místo jsi si vybrat nemohla? Hledám tě tady už deset minut. Ale když se s někým teprve seznamujete, žádá si to diplomacii. Promiň, trochu jsem tu zabloudil, nezlob se.

O to více, jde-li o dvoření. Můžete se naklonit a čekat na němé svolení k polibku. Čímž to můžete celé rozbít, pokud jde opravdu jen o kávu. Nebo to můžete rozbít tím, že zůstanete odtažití, pokud jde o víc. Můžete mlčet a počkat, jestli se jí chvěje hlas.

Nebo zkusit udělat první krok, hlasem pevně sebevědomým. Jak se máš? Nebo Sluší ti to. Zašeptat.

Konečně. Případně Jsi sama? „Mám ten rum,“ řekl jsem já.

Zasmála se a pokynula ke schodům. „Mám to kafe.“ Zul jsem se a doufal, že ne příliš pozdě. Optal jsem se, zda nepotřebuje pomoci, a doufal, že ne 182

příliš brzy. A najednou jsem seděl u pressíčka s rumíčkem.

U ní. V její intimní zóně. Na stole hořela svíčka a já hořel s ní. Zbavovala se svého vosku a já toužil po tomtéž.

Nevěronika se zvedala a odcházela. Pro víno. Pro olivy a sýr, které snad byly záminkou pro pití toho vína. Pro další kávu, která byla záminkou pro rum.

Vždy když se vrátila, byli jsme o kus dál, neb jsme seděli o kus blíž. Vnímal jsem tu vůni. Hovořil. „A teď ho tam vidím ležet,“ uslyšel jsem najednou sám sebe. „A...“ A odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou nad tím, že to opravdu vyprávím.

Naklonila se, aby mě objala. A taky že objala. Čekal jsem, kdy její ruka sklouzne z ramen níž.

Kdy její čelo nadzdvihne moje čelo. Abychom si mohli hledět do očí na pár centimetrů, na pár minut. A pak se začít líbat dle filmových scénářů. Čekal jsem dlouho. A dost možná čekala i ona. „Bude ti vadit, když půjdu na cigáro?“ „A vrátíš se?“ Kývnul jsem na souhlas. „Tak já ti zatím povlíknu.“ Poprvé v životě jsem si uvědomil, jak blízko se má povlékání ke svlékání.

183

♠♠♠

Ráno vládlo pevnou rukou.

Ráno dostatečně chladné na to, aby zklidnilo čas dusných veder. Dostatečně slunné na to, aby zostřilo smysly člověku, který po celou noc pohrdal spánkem. Ráno dostatečně ranní na to, aby ve mně posílilo pozici vyvrhele.

Nepatřil jsem do něj. Od Veroniky jsem odcházel jsem s pocitem provinění. Zasloužil jsem si ho.

Užíval jsem si ho.

Totiž, když to s ním umíte, splín je příjemný.

Nadto bývá užitečný. Je to kamarád, který vám řekne nepříjemnou, krutou pravdu do očí. A vy si můžete být jistí, že vám nelže. Snad proto ve splínu vzniká tolik uměleckých počinů, umožní dostat ze sebe maximum emocí. Snad proto splín bolívává.

Má a musí bolet. Jako všechno, co vede k odměně.

Jel jsem od ní rovnou do práce, ještě v lihu, jako už tolikrát, a projektoru vzpomínek si přehrával čerstvě pořízené scény, jako ještě nikdy.

Kterak jsem se uložil na tvrdou, chladnou podlahu a snažil se zmizet z jejího světa pod její dekou.

Kterak mi prokouřené triko a džíny nepřišly pro tu deku patřičnou, a tak jsem si je sundal.

A nic jiného tím opravdu nemyslel.

184

dám povel nohám rukám ať vyjmečně daj klid Kterak ona trvala, abych tu deku vrátil, aby ji přemístil do její postele, včetně všeho, co je pod pod ní.

Kterak jsem se snažil sblížit s hranou té postele.

Kterak jsem toho nechal, zrovna když mi hrana té postele chtěla nabídnout tykání. Když Veronika požádala o obejmutí.

Kterak byla má ruka vyhnána z ráje klína.

A nic jiného už opravdu nezkusil. dáma, co vedle spinká si to chce promyslit Vdechoval jsem vůni vanilky, vydechoval dehet.

Tak, jak už to bývá, kdy do plic, do žaludku, do celého těla nasajete sladkost touhy a pak si uvědomíte, že je neopětovaná. „Omlouvam se.“ Jakkoli jsem věděl, že jedna SMS to nespraví. Že jsem se znemožnil. Že je tu možnost, že už nebude možnost spravit to něčím méně digitálním. předchozí zápas jsem vzdal a ten další nevyhrál 185

Rochnil jsem se v tom.

Spokojeně smutný, smutně spokojený, melancholický a, jakkoli jsem se bál vyslovit nahlas, a přitom to chtěl vyprávět na potkání, zamilovaný.

Závislost na dalších lidech škodí, prohnal mi hlavou splín. Přestaň se vázat na druhý a budeš v klidu. Kdo ví, třeba se sebou jednou dokážeš vycházet. i poslední fanoušek už mě dávno vypískal „MNE SE NEOMLOUVEJ...“ zněla SMS z druhé strany. „OMLUVIT BYSES MEL JINDE.“ Měla pravdu. Okolnosti už nemohly dál jen tak stát okolo a dělat, že nic. Musel jsem to udělat. Bez ohledu na to, jak to se mnou Veronika myslí. „To nech na me. Ale dik. Krasnej den...“ Ve mě a mně jsem pravidelně dělával chybu.

Jenže jak se chcete rozejít s dívkou, která pro vás udělá cokoli? S dívkou, co skončila v péči psychiatrů jen kvůli drobné výměně názorů? Nejde jen tak společně večeřet při svíčkách a zavést do něj konverzaci typu: Myslíš na to, co já? – Ano, miláčku.

– Nemyslíš. To bys mě opustila. Ani zamávat jejím pohozeným spodním prádlem před obličejem a říct: TOHLE. Tohle je přesně ten důvod, proč jsem se s tebou teď rozešel. Nejde přijít po nedělním obědě u 186

její maminky k její mamince a říct Já se omlouvám, ale doma mi to nějak blbne. Vemte si to prosím zpátky a vraťte mi peníze. „Tyvole si magor tohle je na novej song:-)))“ vzbudil se Severin.

Když jsem mu pak volal, nahlas skučel.

Já jsem skučel potichu.

Ale víc.

187

188

HOLÉ NEŠTĚSTÍ věc národního cítění chápe do vlastních cíděním ač přesvědčen, že vzorem je národu nádorem bojíme se tak bují Ten song jsem Severinovi skutečně napsal. Byla to dost možná první věc, co jsem kdy komu skládal na přání. Na zadání pevně daného tématu. Holé neštěstí, jak nakonec zněl název písně.

Pracovat dle předepsané osnovy jsem nebyl zvyklý.

Dost jsem se s tím textem trápil a dost možná je to z něj dodnes znát. chodí pochody a sní však nejdou mu ty mentální ač bílou silou hrozívá hnědou na podrážce má jak za tím svým si stojí 189

Dělal jsem to kvůli Severinovi.

Z toalet diskotéky si nakonec přinesl naražená žebra a vykloubený malíček. Přesto na slova, co jsem mu té noci poslal v SMS, hned druhý den nahrál hudební motiv. Na kytaru.

Tak moc se pro ty noční verše nadchnul. Tak moc to chtěl těm z diskotéky vrátit. hrdý na své vyznání rouškou brání v poznání násilí dobrodružstvím veškeré jeho mužství vejde se do pěsti Až jsme se v kapele shodli, že část písně odzpívá právě Severin, přestože hlasovými kvalitami nevládne. Ujal se toho s grácií a své party pojal dle nejlepších tradic Oi! punku. „čechy čechům“ vyhlásí k němectví se přihlásí Kytara řinčela špínou a on hospodsky hulákal tak, že z toho dostával záchvat smíchu i náš kravaťáček Bor. Málem jsme mu volali záchrannou službu.

190

chová se jako vagína i hlavu si vylínal Na Klaudii bylo čeřit buranské vyznění nezúčastněnými dovětky do riffu mizícího v tichu. holé neštěstí V refrénu, který slokám hudebně oponoval popově citlivým, hudebně čistým vyzněním, si pak role vyměnili. Hlavní slovo měla Klaudie, Severin přitakával polohlasem. ve volnech vyráží mimo logiku pravačku vysoko nad vlastní úrovní sebevědomí zvedá si pozdvižením na srdci stejnej aft jako na jazyku a totéž, co na hlavě, nosí i v ní známá firma s ručeným omezením Bylo nám zřejmé, že to není nic, co rozvibruje břicho lidu.

191

Nešlo nám o to. Šlo nám o to, že to vibruje v nás.

O pocit, že proti těmto lidem, jakými jsou neonacisté či jiní extremisté, samozvaní hybatelé společností, nejsme bezbranní, jakkoli odmítáme užít násilí. Ulevit si.

Tedy. Až na Bora. „ENAR. Znáte?“ začal snad jen týden poté, co pro samý smích na konto Severinova Oi! Punku málem střílel oční bulvy na cíl. „Jednou jsem ho měl,“ odpověděl jsem provokován kocovinou. „To ale strašně svrbí, tyvole.“ „ENAR!“ pokračoval chápavě, „je Evropská síť proti rasismu. Síť nevládních organizací po celém kontinentu Evropy.” „Těší mě,“ nevzdával jsem to. „Mělo by,“ odvrátil má slova Bor. „ENAR u nás, stejně jako i v zahraničí, připravuje hudební kompilaci proti neonacistickému smýšlení. S přispěním evropských financí, státních financí...

Jeden milion výlisků. V novinách a magazínech, ve školních škamnách, v restauračních zařízeních...

Rozhlasové stanice. Televizní stanice. Údajně též i nákupní centra. Hlavní redaktor kompilace je můj dávný přítel a Holé neštěstí ho zajímá.”

Odmlčel se. Zjevně čekal hurónský potlesk.

Zavládlo ticho.

192

„S tebou! S tebou bych chtěl chodit, bejt ženská,” ujal jsem se slova.

Klaudie na mě vrhla nechápavý, přesto podrážděný pohled. „Ty máš prostě prsty všude,“ dodal jsem proto.

Jakkoli bych to dodal i bez onoho obočí. „Nerad bych k vám mluvil v intencích předvolebních projevů kandidáta na post amerického prezidenta,“ nevšímal si Bor mých provokací. „Ale toto je vaše šance. Podzim byl nečekaný úspěch. Lidé vás zaznamenali. Sledovali vás. Zdvihali pro vás ruce. Ještě před měsícem, možná ještě před týdnem, někteří snad i dodnes. Ti všichni, tihle vaši fanoušci, na vás už zase zapomínají. Pokud jim nedáte něco dalšího, podobně epického, zůstane z vás další z mnoha onehit-wonders. A takoví one-hit-wonders ve výsledku bývají, s odstupem času bývají, přiznejme si, k smíchu. Tohle může být ono cosi epické. I kdyby jen pokud jde o to, kde všude se znovu objevíte.”

Byl to projev amerického prezidenta hollywoodského velkofilmu. „Ten redaktor té kompilace, kterého jsem zmínil,“ pokračoval proto Bor. „Jakkoli to někteří z vás nevnímali,“ podíval se na mě káravě. „Něco mi dluží. Z Holého neštěstí může být singl. Vlajková loď celé té iniciativy.”

193

Studio již objednal.

Dělo se to rychle. Média se na Holé neštěstí snesla jako vosy na sirup, na koncertech jsme začali mít vyprodáno, Borovy přišly první výhružky opatřené pravopisnými chybami.

Avšak.

Pakliže máte za to, že popularita skladby způsobila cosi jako házení výkalů na neonacistické pochody, neb v té písni znělo hnědou na podrážce má, jste na omylu.

Bylo to mnohem závažnější. ♠♠♠

Už zase jsem mlčel.

Mnohdy je totiž ticho totiž to nejlepší stanovisko.

Znamená cokoli. S trochou štěstí dokonce znamená to, co si myslí ti na opačném konci stolu, a tedy je pokorně smířlivé, aniž byste pro to museli podstupovat něco jako Ano, máš pravdu nebo Omlouvám se. Ticho je nejen lék, ale i prevence.

Je zvláštní, jak málo lidé přednosti ticha upřednostňují. To radši pronesou první, co je napadne. Bez ohledu na to, nakolik to nedává smysl, nakolik pohoršujícím to může vyznít, nakolik se tím sami vyvedou z míry.

194

Samozřejmě. Zrovna já na téma mlčení nemám zrovna co mluvit. Toho večera jsem však výhod ticha požíval z plna hrdla. Vlastně ani nebylo co říci.

Jak se obhájit. Ani čím vinit. Za to, co se právě dělo, jsem byl zodpovědný výhradně já. V plném rozsahu.

Udělal jsem správně? Udělal? Nebo ne?

Potřeboval jsem slyšet něco utěšujícího, povzbudivého, neřkuli pochvalného.

Udělat špatnou věc je někdy jedinej možnej způsob, jak udělat správnou věc. Ne? Nebo?

Jediného člověka, který mi v hodnocení toho všeho mohl naklikat všech pět hvězdiček a zformulovat pro mě povzbudivý komentář, jsem se právě zřekl. Odkopnul ho, abych byl přesnější. Ji. Abych byl přesný zcela.

Bylo to jako topit koťátko. Hleděla na mě vzhůru, se zbytky důvěřivosti, snad jen trochou těch otazníků v zorničkách, avšak beze strachu, zda to teď uplave a kam ji to všechno vlastně donese. Koťátko se srdcem lva.

Nevěděl jsem, jak zareaguje. Měl jsem strach, jak zareaguje. Že si podřeže žíly solničkou či tak něco. A tak jsem jen čekal.

Posranej až za nehtama.

Totiž. Žít s někým ve vztahu je jako žít se sebou samým. Akorát nemáte tušení, co se vám honí hlavou. A tak ta holka, která se mi stokrát 195

rozfňukala na veřejnosti kvůli zbytečnosti, jako to dělají malé děti, když nedostanou to, pro co zrovna zaplanou, tahle dívenka zranitelná jen neinterpretovatelností krátkého pohledu či neobvyklým tónem hlasu při jednoznačné odpovědi, to právě ona tu teď seděla a statečně zachovávala tvář.

Nepoznával jsem ji. Byl jsem na ni hrdý.

Neuplynula ani hodina od chvíle, kdy jsem ji opustil, a už jsem ji znovu obdivoval tak, jako kdysi, v počátcích našeho sbližování. Poznával jsem ji.

Abys něco mohl, nejdřív něco musíš. Tak to přece chodí?

Ne a ne se uklidnit, že to je v pořádku.

Věčně děláme něco kvůli druhejm. Aby se nezlobili.

Aby se neurazili. Aby se v nás nezklamali, aby jim to udělalo radost, aby nás nepomluvili. Aby. Až nakonec zapomeneme dělat věci kvůli sobě.

Je správný dělat věci hlavně kvůli sobě. I v lásce!

Láska je to tehdy, kdy to, co chce ona, abys dělal, dělat chceš. To, co chce váš vztah. Bez upřímnýho chtění do toho a toho všeho, co to všechno chce, ideály nenaplníš.

Když to nejde z tebe, když se do toho nutíš... Jó. Přece.

JÓ.

Ona věci kvůli sobě dělávala právě kvůli mě.

Třeba když mi vymyslela, zaplatila a jako překvapení darovala tuhle dovolenou v romantickém hotýlku, v 196

náruči pohádkové krajiny a bodrého lidu. A zde musíme uznat, že ne každá, která tohle udělá pro svého milého, zrovna netrpělivě čeká na to, až za to bude vyhnána z jeho života.

Ani já to tak neplánoval. Jenže když sedíte na pokoji v privátní vířivce se šampaňským v ruce a vnímáte, jak marně se vám osoba druhého pohlaví snaží udělat mezi všemi těmi bublinkami dobře, jediné, co z vás cákne, je ta poslední kapka.

Horší než strach ze smrti je strach žít. Tak uznejte mi to kurva někdo už!

A tak jsem ji pozval na ten bar. Snad čekala další šampaňské. Snad kvůli tomu strávila před zrcadlem další z těch chvil, které nejenže v případě těchto typů žen bývají nekonečné, ale ve snaze zlepšit dokonalé i zbytečné.

Už jdu! řeknou pak na shledání po věčnosti. Ještě si dovolí použít tohle slovo. UŽ!

Trvalo jí to čtyři panáky. Až při tom pátém přišla první slza. A nebyla to ostuda.

Rozchod se totiž nedá ustát se ctí. Na konci se oba cítí poražení, bez ohledu na to, kdo řekl Jdi a kdo touží zůstat. Ten první je vrah, ten druhý se o sebe bojí a tak to má být.

Mlčel jsem dál. A vlastně to všechno jen pozoroval. Bylo to pro mě nové. Zajímavé.

197

Pozoroval i číšník hotelového baru, zvyklý, více než na podobná dramata, na roztoužené vrkání.

Připravil se tím o spropitné.

Pozorovali jsme dost možná všichni. Jak plakala a snažila se to skrýt, zhluboka dýchat, ovládnout se.

Hrála mi na city jako orchestr a já nemohl nic. Ani vzít ji za ruku, té jsem se právě navždy zřekl.

Přesto jsem to zkusil.

S očekávanou reakcí.

A tak jsem mlčel dál. neumím zmizet zadem nemůžu odejít středem nejde mi rozpustit se jako kouř z cigára Není pravda, že ženy jsou bezbranné. tak aspoň objednám ti dvojtýho s ledem ať je čím vydat zvuk když už řeč ustála Mají slzy. tak čau au au 198

tak čau au au au A když přes ty slzy spustí, že to všechno vždy myslely dobře, že neví, v čem udělaly chybu, že je bolí, že to nevidíte, že nic z toho nechápou – je to ten nejtvrdší výprask, co jste kdy dostali. Jistě sami uznáte, že nic jako Není to tvoje vina by situaci nijak neprospělo.

A tak jsem mlčel dál.

Hotelový bar končil. Vzhůru vytrčené nohy otočených židlí. Zavíračka kolem nás i uvnitř nás.

Nezbylo než na to všechno zhasnout. Říct si, že čas ukáže.

Fakáče. ♠♠♠

Na druhou stranu. Rozejít se na dovolené nese nespornou výhodu. Máte sbaleno.

Opravdu dobře sbaleno. Hygienu, nejoblíbenější oblečení, pečlivě vybranou knihu na dlouhé večery...

Tak důkladně a promyšleně to v tom minovém poli nejednoznačných emocí, haleném do mlhy vnitřních monologů vůči tomu druhému, člověk jistě nesvede. Bere, co mu přijde pod ruku, hlavně 199

aby už byl pryč, a jen naivně může očekávat, že druhá strana ho upomene na tu nabíječku k telefonu.

Nabíječku jsem měl taky. Dokonce i pas. Jet pod stan, nemusel bych ani shánět bydlení.

A to já shánět musel. Přišlo mi důstojné přihlásit se dobrovolně o místo toho, kdo ztrácí střechu nad hlavou. Se vším, co bylo do té chvíle naše.

Společné nádobí, v němž mi dobře vařila.

Společná peřina, pod níž mi dobře dělala.

A jakkoli jsem si namlouval, že tím pro ni dělám to poslední dobré, co pro ni udělat můžu, někde hluboko jsem musel tušit, že zase tolik jsem jí tím nepomohl, že usínat i probouzet se v muzeu někdejší lásky, dělat si kávu do jednoho z desítek exponátů, dokumentujících, že tu kdysi nežilo Já, ale My, a při odchodu vždy na poslední chvíli zadržovat Tak ahoj, to nemůže být zrovna výhra.

Dobře sbalenou tašku jsem dobře schoval za sudy piva u Kapitána. Rozhodl jsem se, že se pro jednou zase vyspím s barovým pultem místo polštáře.

Rozejít se na dovolené nese nespornou výhodu i v tom, že se můžete opíjet mimo stín toho, že na zítra jste někomu něco slíbili.

Kouřil jsem tím tempem, kdy při odklepávání zjistíte, že na popelníku už jedna vaše cigareta hoří, objednával si drinky, co jsem dosud neochutnal, a 200

jako profesionální ostřelovač čekává na svůj cíl, vyhlížel jsem svoji slabou chvilku, jež mě bude nutit k nekonečným, sebelítostivým proslovům o vlastních chybách, kajícným telefonátům či rovnou návratům zpět s kyticí růží a velkému finále v podobě slzavé exhibice ve falešné hrdosti na to, že se jako chlap nestydím za svoje city.

Pro začátek jsem z mobilu vyňal baterii a dal ji za bar. Do mrazáku. Připraven.

Směnu měl František. Šedesátiletý tramvaják trpící bolestmi zad z celoživotního poskakování vagóny po dokroucených kolejích, který se pro kariéru pingla rozhodl přímo tady, těsně poté, co rozemlel svého třetího chodce. Snad díky této zkušenosti poznal, kdy naslouchat, kdy domlouvat, kdy vyprávět veselé historky a kdy zůstat stranou.

Měl jsem klid. Klid na své rušno.

Klid mrtvých chodců.

Vztah je jako pitka: Po euforii dycky přijde kocovina.

Hloupá moudra se mi honila hlavou jako rozjívení psi v parku.

Se vztahem to je jako s restaurací: Spokoj se s tím, co máš na talíři, a hlavně nechoď do kuchyně. Prostě to nedělej.

Neokřikoval jsem je, jen ať se vydovádí, pak třeba dají pokoj.

201

Se vztahem je to jako s fast-foodovou restaurací: Až s odstupem zjistíš, jaká to byla chyba. Na začátku za tebe rozhoduje chuť na kus masa, nemůžeš se toho nabažit, dáváš si to i za chůze, všude fleky. Ale druhej den ti je blbě.

Zneklidňovalo mě jiné. To s tou slabou chvilkou.

Očekával jsem ji každou chvilkou, už dávno měla stát ve dveřích a pátrat po mně po podniku. Jenže nepřicházela.

A hlavně. Namísto ní doráželo sílící příjemno.

Nejdříve jsem ho považoval za uklidnění, že se vše obešlo bez eskorty do blázince. Později za spokojenost s tím, že jsem v sobě překonal strach a odhodlal se, že nejsem tak měkký, aby se ve mně nemohlo něco zlomit. Nyní se to ale tvářilo spíše jako úleva, že už s Klaudií nepatříme k sobě. Jako štěstí.

Odmítal jsem připustit si ho k hlavě.

Mělo by to bolet. Mělo by se bulet. Nebo to fakt byly zbytečný roky, ztracený ve lži, sebelži, mimo sebe? „Notypíčo.“ Notypíčo jsem nedopatřením pronesl nahlas.

František to přijal jako oslovení a slušně se optal, co potřebuji. „To už jste zpět?“ zaduněl na mě Daniel Bor ještě před pozdravem a já si vzpomněl, že jsem to byl já, 202

kdo ho sem před několika hodinami seslal. Abych mu oznámil, že končím v kapele. „To už jsem pryč,“ začal jsem tedy, býval jsem vtipnější. „Pryč?“ „Tři roky stačily. S minulou prací jsem vlastně taky seknul po třech letech. Myslíš, že to je konstanta? Proto bejvá záruční doba 24 měsíců?”

Zdálo se, že pochopil, přesto si počkal, až to řeknu naplno. Nejspíš, aby nezuřil předčasně. Dopřál jsem mu tu jistotu, a tak zuřil na čas. Zvládl to za rekordních 34 minut.

Nezapomněl na nic. Vynadat mi za Klaudii, že ji opouštím poté, čemu všemu čelila, zejména se mnou. Vynadat mi za kapelu, že ji opouštím před tím, čemu všemu čelit má. Rozmlouvat mi to.

Zakazovat mi to. Hrát na přátelství i na autoritu. A ještě se docela slušně ožrat.

Na oplátku jsem mu vyčetl, že není soucitný: „Měl byses starat, jestli jsem v pohodě, abych ti mohl odpovědět, že ti do toho nic není. Právě jsi mě sklamal víc než péčko s luxusní rajdou, která v devátý minutě vytáhne zpod kalhotek ptáka.”

Pak už si jen vzpomínám, jak usínám. U Bora doma. Na podlaze.

203

„Nikam,“ mumlal mi na dobrou noc z balkonu a smrděl mi odtud doutníkem. „Až natočíme tu desku, dělej si, co chceš. Teď ale nikam.“ Nemohl jsem přijít na to, kdy jsme se bavili o natáčení desky, ale nezabýval jsem se tím. „A do té talk-show jdeš, slíbil jsi to,“ řekl totiž, a tak jsem se zabýval tím.

Začínal jsem chápat, co jsou to ty problémy s pitím. ♠♠♠

Bylo to jako erekce. A možná to byla ta erekce.

Tak jako tak tlak, který je těžké jen tak trpět. Přese všechna ta Tak to prostě nevyšlo, To se stává a Snad v příštím životě, to už asi jako kudlanky, které jsem se snažil přijmout, když jsem od ní odcházel, jsem jí napsal hned večera po tom. I potom. Psal jsem jí denně, několikrát.

Veronice, samozřejmě.

Co jste mysleli.

Psal jsem pozdravy i pozvání. Někdy neměla čas, jindy náladu. „Jak se mas?“ „NUDIM SE.“ „To bych te mohl pozvat na sklenicku?;-)“ „ALE DYT RIKAM, JA UZ SE NUDIM:-)“ 204

Psal jsem komplimenty i přiznání hraničící s vyznáním. Držela držet si mě od těla. Odrážela. „Bylo mi dobre. S tebou. O samote.“ „JA VIM. I MNE JE DOBRE SE MNOU O SAMOTE:-)“ Možná právě to urychlilo to s Klaudií. To bez Klaudie. Určitě.

Přinejmenším to s tou Veronikou – v onom zmatení, nakolik jsem důležitý v životě někoho, kdo je pro mě důležitý, v té zřejmé bezmoci jakkoli ovlivnit míru těch důležitostí, důležitosti mě i důležitosti pro mě, a tedy ve výsledku pouze v oddaném spoléhání se na toho, o koho v tom jde, v tom, že ten, ta, na mé snažení buď naváže, nebo ho odstřihne, a ať už to první, nebo to druhé to je, ať už to hlavně konečně je – umožnilo mi vidět se očima oné oddané, která už jen čeká, zda si ji nechám nebo ji nechám, nechává to všechno na mě.

Jestli chápete.

Nejdříve jsem přijal. Přistoupil. Si. „Protoze se mnou nikam nechces, napadlo me: Nemas dvojce?“ „NE:-)“ „A nemuzeme predstirat, ze mas?“ ”:-D” Užíval jsem si to.

205

„Beru to tak, že všechny ty divný věci, co děláš kvůli holkám, kytky, básničky, víkendy s překvapením,“ vysvětloval jsem Severinovi u piva, „je potřeba si užít. Dělat je tak, aby sis je užil. Když tě pak ta holka odkopne, nebudeš mít pocit, žes ten čas a tu energii a tak promarnil. Možná na to budeš hrdej.“ Je správný dělat věci hlavně kvůli sobě.

Ztrácel jsem zábrany. „Neboj se, ja nekousu. Ja jenom lizu.“ Dobrá, zase tolik zábran jsem neztratil, ne vždy jsem se odvážil ke všemu. Nicméně jsem v sobě překonával mnohé, na čemž bylo cosi vzrušujícího.

Poznával jsem, že zvládám více, než jsem si myslel.

Poznával jsem si lepší Já. A ještě lepší Já.

Až mi začalo být divné, že toto Já Veronika nechce k sobě. Že mu odolává.

Přestalo mi to stačit. Přátelské počutávání míčem tam a zpátky přerostlo ve fotbalový zápas, který už přetéká do několikáté hodiny prodloužení. Dvojice dílků dřevěného puzzle, přikládané k sobě nahodile tak, jak jen přijdou pod ruku, se náhle jevily jako padnoucí kousky židle z IKEA, kterou se marně snažíte sešroubovat nadoraz, aby se to pod vámi neviklalo.

Když jsem se poprvé vzbudil na Borově podlaze – odmítám zbytečně retušovat atmosféru přidanou 206

dekadencí, vyspal jsem se ve spacáku vypodložený třemi karimatkami, postaral se o mě dobře – byla Veronika první, s kým jsem mluvil. V SMSkách, pro jistotu. Že se s ní musím vidět, že jí musím líčit všechno, co se kolem mě stalo i co se děje ve mně. Řekl jsem samozřejmě já. „Nenech se rusit. Jen si tak rikam, ze dneska bys na me ten cas radsi mit mela.“ „CO SE DEJE?“ „Deje se hodne.“ „AHA.“ „Neboj, nejde mi o sex. Beztak je moje nejoblibenejsi pozice indispozice.“ A protože granáty vhozené do konverzace někdy namísto střepin metají konfety, poprvé jsme si zavolali, hovor trval dvanáct minut, deset z nich jsme promlčeli. Naštěstí to platila ona.

Co víc. Stihli jsme se domluvit na setkání v řádech hodin.

Ona vybrala hospodu, já vybral kartu, a když jsem jí řekl o rozchodu, řekla „To mě mrzí”.

Kamarádsky. ♠♠♠

„Dámy a pánové, a naším dalším hostem je pan: IAN! SCHLENDRI!!!”

207

Co vás přes televizní obrazovku hřeje všemi barvami, to ve skutečnosti pálí jako dálkové reflektory mimozemské flotily. Ostře levotočivou cestičku kolem živé kapely jsem tak svými kroky nacházel nejistě. „Dóbry večér,“ podal mi moderátor pravačku jako plavčík tonoucímu a levačkou pokynul, kde zhruba je publikum. Potlesk a hudba mi pohyb ještě více znesnadňovaly, nevnímal jsem přes ně vlastní kroky.

Kdybych věděl, jak to v těchto roztřpytěných pořadech chodí. Šel bych jistě jistěji. Nevypil bych u Kapitána tolik skleniček. Nenabral si s sebou tolik do placatky. Třeba. „Ian Schlendri, hudební textař, člen kapely Budík, který zaspal,” mručel jako na autorském čtení nákupních seznamů moderátor, jehož jméno jsem si nemohl vybavit. Věděl jsem jen, že znělo jako název pro neléčitelnou nemoc.

Neznal jsem toho prý populárního pána, neznal jsem jeho prý populární pořad. Televizi jsem nevídal od dětství. „Říkám to správně?“ vznesl a tvářil se, že tou nemocí trpí. A že to bolí.

Dal jsem si na čas, abych si našel nejméně nepřirozenou polohu v jeho sofa, zrudlým pod náporem těch světel. „Jojo.“ Dal jsem mu nakonec za pravdu.

208

„JO JÓ?“ ušklíbl se a publikum se kdoví proč ušklíblo s ním. ”Čili Budík, který zaspal, to mě zaujalo. To je docela zajmavej název,” pokračoval.

Začínal jsem se smiřovat s tím, že v talk-show budu muset mluvit. „To je taková z nouze ctnost. Já chtěl kapelu ObříSka, ale jednak nehrajeme ska a jednak jsme nesehnali dost Židů, aby to bylo fakt obří. Od jistý doby jich je málo.” „Aha?“ Usmál se, ale jen trochu. Až později jsem se dozvěděl, že má židovské předky. „No ale měli bysme říct, že Budík, který zaspal je kapela, která aktuálně bourá hudební hitparády s písní Holé neštěstí... která vzbuzuje poměrně velkou nevoli našich radikálnějších spoluobčanů... my tady máme ukázku...” chodí pochody a sní však nejdou mu ty mentální ač bílou silou hrozívá hnědou na podrážce má Píseň zněla do lidí, zatímco na obrazovce, vysuté zpod pódia, se prolínaly nenávistné internetové příspěvky extremistických spolků i, více či méně 209

pochvalné, texty předních periodik. Ani jsem o nich nevěděl. jak za tím svým si stojí „Tak to by stačilo,“ utnula moderátorova pravice naši píseň a obrazovka se zasula zpět. „Z jakých reakcí máte větší radost. Ze sympatií rádií a posluchačů, nebo z nesympatií těch, o kterých váš text vypráví?”

Přemýšlel jsem. Dlouho. Ať si střihač zaslouží svůj honorář. „No. Vono to téma. Vono z toho nejde mít radost,“ propustil jsem celní kontrolou svých niterních pochodů, „nebo myslíš, že jo?”

Tykání se mu nelíbilo, ale přitakával. „Kdyby to byl britskej sitcom, tak se směju, ale není. To. Britskej sitcom. Rasisti, antisemiti, radikálové, jak říkáš ty, pohybujou se mezi náma, seděj s náma v hospodách, půjdou s tebou stejnou ulicí, až vylezeš z týhle budovy a ujede ti limuzína.”

Reflektory mi probudily k životu alkohol pod kůží a ten začal cizelovat moje slova. „Nechci říct, že je máme pozavírat do blázinců.

Ale normální zrovna nejsou.”

Začínalo mě zajímat, co řeknu.

210

„Děláme si srandu z ženskejch, že si vybíraj auta podle barvy. Divný, co? Tyhle týpci si podle barvy – vybíraj lidi. A divný to přijde málokomu.” „Navíc jsou ošklivější,“ přihřál si polívenku moderátor. „Navíc!“ nechal jsem se strhnout. „Hezká ženská si na to auto aspoň vyprcá,“ přehnal jsem to. „Možná proto tyhle typy organizujou ty demonstrace, ne? Místo poznávací značky transparent, místo kapoty navoskujou hlavu, kapuce je sklápěcí střecha, kabriolet, rozumíš. A teď se jdou prohánět ulicema!”

Agresivněl jsem. „Přehnaná gestikulace. Omezená artikulace.

Nulová argumentace.”

Napadlo mě, že střihač si nakonec bude muset zasloužit hodně. „Túrujou na křižovatce na další lidi. Sieg Hail! trouběj, Uhněte mi z cesty! Spanilá jízda autíček na setrvačník.”

Někde v tomto momentě jsem vytasil ruku vzhůru tak vysoko, že jsem s ní vymrštil zbytek těla, a při dopadu sjel z pohovky pod sofa.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, a tak jsem zprvu mylně předpokládal, že A dost!, jak zaznělo studiem, ku mně pronáší někdo ze štábu.

Jenže ten, kdo to křičel a kdo se ke mně právě řítil 211

ze tmy patřil maximálně tak ke generálnímu štábu wehrmachtu. Holohlavý agresor, odhadem soudě střízlivý podobně jako já.

Obtloustlá ochranka ve studiu ho na cestě ke mně zkusila zdržet, nicméně selhala.

Vůči fyzické zdatnosti opilce ostatně neselže málokdo. ♠♠♠

Mohlo jít o nůž, mohlo jít o boxer. A třeba jen o hodinky.

Tak jako tak ve světle z reflektorů na výtržníkově ruce cosi problesklo. „Ty musíš bejt todleto,“ konstatoval jsem na adresu výtržníka, když se zastavil půl metru ode mě, byť jsem si v kontextu jeho výhružek musel připustit možnost, že hodinky to nejsou. Zachovat klid se mi jevívá jako nejvhodnější reakce na agresi. Sebejistota, podaří-li se, vyzní jako pádnější výhružka než, dejme tomu, nůž nebo boxer. Tedy, obecně platné to nejspíš není, ale vždy jsem na to spoléhal. „Ty musíš bejt potrefená husa,“ upřesnil jsem klidným tónem. „Trochu vypelichaná, ale já tě poznal.“ A jakkoli provokace onu sebejistotu podporuje, ze slin rozprašovaných na můj obličej jsem si stačil 212

povšimnout, že se stačil přiblížit tělo na tělo. Že mě drží pod krkem. „CHCÍPNEŠ!”

Tlačil mě v hrtanu na sofa upocenou rukou, jež značila pozitivní zprávu. Měl na ní ty hodinky.

Odvrhnul jsem ho od sebe k zemi jakýmsi netušeným chvatem, který vám opilost umí napovědět lépe než sensei, a sledoval jeho cestu z pódia zpět k publiku. Pokud tedy publikum ještě existovalo, neb krom tupého, tak trochu zmuchlaného zvuku z přistání se nic neozývalo, natožpak aby se ozval někdo, natožpak aby kdokoli přišel na pomoc. „Jak by bylo tobě?“ optal jsem se do stínu. „Kdybych tě soudil podle zevnějšku. Podle toho, jak ses narodil?“ dodal jsem, jistě k jeho překvapení. „No tak ti nenarostly vlasy, no!“ Nevracel se. Ve chvíli, kdy se ke mně chtěl drát podruhé, už byla na místě obtloustlá ochranka. To už bylo na místě, podle barvy potu z mého krku, skutečně šlo o nůž. „Kde by byla ta tvá skinheadská hudba bez černošský kultury, tý,“ hulákal jsem na agresora na chodbu, kam ho odklízeli za panického řevu. „Tý hřibe na štupování ponožek!“ Zavládl klid.

Sedl jsem si do sofa, abych se uklidnil.

213

Vydýchal. Vyklepal se. Zapálil si.

Studiem se ozval potlesk, snad jako ocenění, že jsem se zařídil bez jejich pomoci. Z reproduktorů se ozval pokyn, že natáčení bude pokračovat. „Tyvole. Seš tu?“ volal jsem na moderátora, zatímco mi maskérka čistila a zakrývala drobounké říznutí, pročež jsem se nemohl mnoho rozhlížet. „Z který voni jsou planety? Co dělaj tady na Zemi?

Nebyli sem vyhoštěný pro blbost?!” řval jsem, protože se neozýval. „Babička dycky říkala: Ten je tak blbej, ten to má napsaný na čele,” vítal jsem ho zpět, když se mi mlčky zjevil před obličejem. „Tihle jsou tak blbý, že si to čelo musej mít přes celou hlavu.”

Dal se do pořádku, aby volně navázal. S profesionalitou sobě vlastní, v místě, kde nás incident přerušil, pro případ, že střihač dostane ty příplatky. „No ale voni většinou říkaj, že lidem...“ pronesl jako z popela vstalý, znovuzrozený, klidně glosující okolní svět. „Že lidem, co nežijou s tou menšinou, nemaj s ní zkušenost...“ nad věcí okolního světa. „Že se jim to kecá.“ „Grázlíci jsou všude,“ rozcuchal jsem se, protože to maskérka s tou úpravou přehnala. „Asi i mezi ženskejma na mateřský jsou. Ale kvůli tomu přece nebudu plivat do každýho kočárku, co potkám.”

214

Jeho tvář znovu nabyla sebevědomí. Onemocněla. „Voni právě říkaj, že tyhle, jak voni říkaj, cigáni, parazitujou na společnosti a voni že tu společnost léčí.“ Neohroženě.

Kontroverzní téma nastolené zpoza stolu. Čímž mě donutil k hlubokému zamyšlení: Chce se mi blejt z toho chlastu, nebo z týhle debaty? Protože jestli z týhle debaty, nebyla by ostuda nechat mu to tady na památku... „Stejně tak žije z daní mrtě takzvaně bílejch, Honzo,“ vzpomněl jsem si alespoň na křestní jméno. „A určitě bysme našli i skupinu blonďatejch, pihatejch – nebo těch, co maj velkej nos.“ Usmál se, ale jen trochu. ♠♠♠

Je jedno, jak chytří jsou lidé, s nimiž sedíte nad sklenkou. Alkohol za pár hodin utlumí většinu mozkových funkcí, takže ve výsledku vždy sedíte nad sklenkou s lidmi nechytrými. Jediná možnost, jak to ustát, je držet s nimi lok. Abyste se tolik nesoustředili na to, že se nesoustředí, že si nechají všechno opakovat, že to do rána zapomenou.

Případně abyste se nenechali rušit tím, že vás neustále přerušují, mluví, mluví a mluví, jen oni, 215

stále oni, stále o tom samém. Což byl případ mého opilství.

Nojo, no. Člověk nemůže bejt furt střízlivej.

Vzbudil jsem se a na památku na hlavu padlé talkshow pana Jana zapálil cigaretu.

Končím s chlastem, slíbil jsem světu a okamžitě jsem si na to připil z lahve, o niž jsem zavadil pod peřinou. Moje kocovina nikdy nemívala vysoké šance to stihnout.

Když se člověk zleje, druhej den mu zle je.

Ten pořad, co teprve měl mít premiéru, jsem si přehrával od prvního oka mžiku po probuzení.

Nerad. Ani ne snad kvůli tomu, co všechno jsem tam řekl, šlo přece o talk-show. Spíše kvůli tomu, co všechno jsem tam neřekl, šlo přece o populární talkshow.

Vzpomněl jsem si, jak to do mně po natáčení padalo, proklel za to gravitaci a opřel se o stěnu.

Chladila. Můj recept na bolehlav.

Takže. Když se mi pak z telefonu ozval redaktor bulvárního média s tím, že o rvačce při natáčení připravuje článek, nezavěsil jsem s omluvou, že mi jeho vady řeči způsobují úzkosti. Naopak. Jeho nabídku podat k inkriminovanému večeru veřejné 216

prohlášení, jsem se rozhodl vyčerpat přinejmenším zcela. Když se optal, zdali toho lituji, vzal jsem to sprintem přes oslí můstek k tomu, že mi přijde maximálně tak líto, jak si to ten s tím nožem v ruce vyjedl za celou společnost. Že pravicoví extrémisté jsou jen vrchol toho plovoucího hovna o velikosti ledovce. Že vlastně jenom nahlas říkají to, co si mnozí kolem nás tajně myslí, čímž pádem bychom jim měli být vlastně vděční, neb tím připomínají těchto tendencí existenci. Že než plešatá hlava v televizním studiu, v níž někomu přeskočilo pár jízlivých poznámek, jsou nebezpečnější tisíce hlav před obrazovkami, které na plešaté hlavy souhlasně kývají, když nesouhlasně vrtí na cokoli, co je jiné než to jejich. Na rasu, kulturu, subkulturu, jedno na co, je-li to jiné. Že vlastně stačí vidět, jak se stavíme k cizincům, od nichž bychom se mohli mnoho naučit nasloucháním, ale namísto toho učíme my je, vyslovovat slovo prdel. Že když se v zahraničí stane neštěstí, zajímá nás hlavně to, zda při něm nezemřeli naši krajané, a když zjistíme, že ne, tak se nám uleví, neštěstí je rázem menší. Že i to o nás mnohé říká. Že to je vlastně bez výjimky, že jsme takoví v principu všichni, když v hospodách nenávidíme politiky, v práci nadřízené a doma zase sousedy, abychom se cítili lepšími než ostatní, lepšími než jsme, kvalitními tak, jak bychom chtěli, 217

přinejmenším navenek, když v tramvaji upíráme pohoršené pohledy na hlučné děti s tím, jak jsou nevychované, a pak vystupujeme se slovy Pardon, s dovolením, nezlobte se, děkuji, přičemž myslíme spíše na Uhněte zmrdi anebo na Fakt hezký kozy, ty bych fakt chtěl mačkat, tak to si prdnu až za rohem, co kdyby mě třeba chtěla. A protože jsme dobří méně a méně – to jak se naše kvality omezují na ťukání do klávesnic a displejů, vždyť jen sledujte tu paniku, až zase přestane fungovat internet, v souvislosti s čímž že mě nedávno napadlo, jestli bolesti, které svádíme na záněty karpálních tunelů, ve skutečnosti nezpůsobuje proces rozrůstání se našich rukou o další, pomocné dlaně, klubající se tam pod zápěstím, neb už to všechno nestíháme, vždyť dokonce i tu kávu, to kapalné skupenství klidu a odpočinku, pijeme za spěšné chůze – potřebujeme nadávat na druhé víc a více. Že možná proto, a možná taky ne, se společností šíří tahle nenávistná, brojivá nálada, z níž mám strach, takový až, že bych se asi měl naučit střílet, na což však nejsem dosti chrabrý, vlastně jsem dost chabý, a tak si asi jenom nechám vykopat kryt, nakoupím konzervy a stáhnu spoustu dojemně lidských filmů na ještě horší čas, čas války ras, který asi přijde, jakkoli vůbec nemáme právo hrát si na jakoukoli nadřazenost z pověření přírody, neb jsme tehdy coby strunatci s těmi členovci dosti dlouho 218

prohrávali, a tak buďme rádi, že vůbec chodíme po světě, což jsme se mimo jiné, zdá se, naučili v Africe, kde se to bělochy nikdy zrovna nehemžilo.

Nabídnout jsem chtěl i jednoznačný titulek pro ten rozhovor: Před Bohem jsme všichni Nazi.

Ovšem. Redaktor bulvárního média spolu se svým jazykem přišlapoval i tuto zašmodrchanou nit mých myšlenek ještě před tím, než došlo na ono plovoucí hovno. „Co říkáte na to, jak ten pán dopadl po zásahu vaší ochranky?“ dohnal mě rychle po tom oslím můstku. Tak rychle, že u toho koktal. „Záleží na tom, jak dopadl,“ naznačil jsem, že netuším, o čem jeho defektní a přesto sebejistá řeč je. „Vy nevíte?“ donutil mě dát najevo nervozitu přeskakujícím hlasem při odpovědi. „Ne,“ nevěděl jsem.

Možná za to mohl likvidační nápor alkoholu na moji hlavu. A možná to byla jen likvidační psychologická hra. Každopádně jsem cítil, že se mi na druhé straně směje. „Když jste se na jeho konto bavili ve studiu, bojoval v sanitce o život?“ A tak jsme koktali oba. „Cos–ses–stalo?“ 219

„Vy fakt nevíte?“ tlačil mě do rohu dialogu a já slyšel, jak mu na druhé straně odkapávají sliny seběhnuté na mé právě grilované maso. „Vy mi nerozumíte?“ zkusil jsem uniknout. „Klepla ho pepka,“ řekl vítězně, jako by mi oznamoval zásnuby.

Kurva. Kurva pepka, kurva novinář, kurva zpráva, kurva fix. A v neposlední řadě kurva píseň, psaná tím fixem. „Zatím to vypadá na trvalý poškození mozku.“ chodí pochody a sní však nejdou mu ty mentální „Bude se posrávat...“ ač bílou silou hrozívá hnědou na podrážce má „... pěna u huby, mluvit bude přinejlepším jako já...“ chová se jako vagína hlavu si k tomu vylínal „... jste tam? Co na to říkáte?”

220

holé neštěstí „Mrtvice?“ ujistil jsem se. na srdci stejnej aft jako na jazyku „Těžká. Mozek to odsral dost,” řekl potěšeně. a totéž, co na hlavě, nosí i v ní „Něco mi k tomu říct musíte, dáváme to jako votvírák. A určitě nebudem jediný, co o tom budou psát.” známá firma s ručeným omezením „Co to s váma dělá? Cejtíte se zodpovědnej?”

A tak jsem zavěsil s omluvou, že mi jeho vady řeči způsobují úzkosti. ♠♠♠

Dalo se to očekávat, ale přišlo to hned.

Pětky, které ve své přezíravosti přehlédnul pan Koktot, jak jsem přezdil svého prvního telefonistu z bulvárního média, si dali dohromady jiní. Styčných 221

bodů mezi písní z rádií a skandálkem z televize sice vídali mnohem méně než já, spojit si je však zvládli.

Někteří novináři zůstali jen u názvu písně, neb jim dobře sloužil k přešívání útočníka v mučedníka a ochranky v sebranku. „Jedna věc je zamezit útoku člověka, který jedná pod zřejmým vlivem alkoholu a v pochopitelném afektu (a to mělo být řešeno už při vstupu do televizního studia – nůž v kapse ani alkohol v dechu jistě není snadné tajit profesionální ochrance). Věc druhá je nakládání s tímto člověkem poté, co je odzbrojený (neřkuli zcela bezbranný) způsobem, že to skončí trvalými následky na zdraví. S ohledem na následky: Jistě ani první pomoc nebyla tak bezpečnostní, jak bychom u bezpečnostní služby měli právo spoléhat. Holé neštěstí může potkat každého z nás. Stačí mít smůlu na vyhazovače, jimž je dovoleno odvléci vás mimo zraky ostatních, kdoví kam a s jakým úmyslem. Před takovými je holý každý.“ Méně hysteričtí autoři poukazovali na zvrácený paradox situace. „Přihlédneme-li k tomu, jaké názory agresor hájil a jakým způsobem, je těžké nepřemýšlet o něm jako o komické postavičce. A to nejen přes vědomí nešťastných důsledků jeho jednání, ale právě pro ně: S nožem si přišel vynucovat uznání své normálnosti, 222

čímž se o ni připravil. To, s čím nebyl schopen se smířit, proti čemuž protestoval, si de facto právě tímto jednáním přivodil. Vše před televizními kamerami, v zábavním pořadu. Jestli mělo jít o boží trest, nezbývá než uznat, že bohové mají smysl pro humor. Trochu černý, přece jen, ne všichni z toho vyšli v pořádku. Na druhou stranu, nikdo nezemřel a navíc, ta lepší (v mezích přijatelnosti jednající) strana konfliktu z něj vyvázla celá.“ Byli i ti, kteří si pro souvislosti zašli až k našemu hitu z léta, v němž padalo listí, pokud si vzpomínáte. „Kapela Budík, který zaspal si jen těžko mohla zvolit příznačnější název. Sní totiž (přinejmenším marketingový) sen hudebního showbusinessu a odmítá se z něj probudit. V době, kdy masová reklama na umělecký produkt působí více nepatřičně než jindy (minimálně pokud jde o finanční návratnost), se těmto muzikantům opakovaně podařilo připlést se k události, která je vděčným tématem pro média, sociální sítě i běžné pivní tlachání. Stejně jako píseň Podzim, která se proměnila v hudební synonymum letošního léta, je i tato televizní kauza kampaní k nezaplacení. To, že se něco takového přihodilo už podruhé za krátkou dobu té samé garážové kapele, působí až 223

neuvěřitelně a dělá to z Budíku hudební šťístkaře roku.”

A opravdu, našlo se i pár řadových uživatelů internetu, kteří si zdánlivě procházeli tím, co jsem já měl už za sebou. Plus jedna začínající novinářka. „A JA TI TAM TO VESTENI TEHDY VYSKRTLA!!!:-)“ Jistě, nejspíše šlo o nadsázku. Přesto, dít se to o pár týdnů dříve, nabízenou pozici věštce zřejmě přijmu. V životopise by se to mohlo vyjímat. „To je dobre.Delal jsem si legraci:-)“ Změnil jsem názor. Holé neštěstí nevzniklo na zadání vyšších sil, těžce jsem ho vypotil na zadání Severinovo. Toho smradu z toho potu. Žádná voňavě náhlá vnuknutí, vnitřní hlasy, nic takového.

Slovník veršů, přátelé. „I TAK:ZADAM DRUHOU SANCI;)SLIBUJU,ZE UZ TI NIC NESKRTNU...“ Na druhou stranu mě to vracelo ke Koktotově otázce, zda se cítit zodpovědným. Neodbytně. „Vis, ze ten diktafon ti vubec neslusi?“ Správně. Tušíte správně. „ALE TOBE SLUSEJ ROZHOVORY:-)“ Začal jsem si procházet něčím ještě šílenějším než otázkami, zda nevidím to budoucí: Zda těmi svými texty vlastně to budoucí neudávám.

224

„A SE MNOU TO BYLO POPRVE A NA TO SE NEZAPOMINA;-)“ A po tom všem, co se stalo. A to snad sami uznáte.

Musel jsem to vyzkoušet. „JEN JEDEN ROZHOVOR...“ Jen jednu píseň.

A pak psychiatra. ♠♠♠

Věděla, oč žádá.

Holé neštěstí rajcovalo domácí i zahraniční média.

Můj pokroucený obličej a jeho pokroucená ruka zíraly z každého článku. Z každého druhého pak mohla civět moje citace. „Promiňte. Maminka říkala, že se nemám bavit s cizíma lidma.“ Například. „Ano, mluvíte s panem Schlendrim. Ale nebojte, to už brzy skončí.“ Nebo. „Víte, proč jsem vám to vzal? Abych se ujistil, že tohle brát nemám.“ Taky.

Celé to došlo tak daleko, že mě to ucaprtalo.

Hovory z cizích čísel jsem přijímat přestal. Kvůli novinářům i kvůli kamarádům, známým, sousedům, trafikantům a dalším, kteří se ke mně začali hlásit.

Co si taky počít se slávou a úspěchem. Stejně o tom nemůžete mluvit. Jistě, zeptají se vás na to, ale 225

nechtějí to slyšet. To, o čem se chtějí bavit, jsou jejich vlastní neúspěchy. Je jedno, jakou právě prožíváte radost, protože jste jediný na světě, komu to tu radost udělalo.

Radím vám dobře. Nikdy nemluvte o svých úspěších. I kdyby to mělo být jen to, že jste po tom včerejším mejdanu zvládli vstát, nezadávit se a ještě si utřít zadek, přestože máte encyklopediální průjem. Budou vás mít za do sebe zahleděné.

Zpychlé. Za ty, které ovládlo vlastní démonické ego.

A. Je to ještě složitější. Když o svých úspěších mluvit přestanete, ti samí lidé vám řeknou: Viděl jsem tě v televizi! Že ses nepochlubil!

Vlastně z toho není cesta ven. Krom toho, že jim pomůžete k jejich úspěchu. Což bylo přesně to, z čehož jsem nechtěl podezřívat Veroniku.

Chtěl jsem věřit tomu, že se neozvala chlápkovi z novin, ale mně. Že si nemyslí jenom na rozhovor, kterým zaboduje na akademické půdě i v žurnalistické branži. Že si myslí i na mě. Alespoň z desetiny jako já na ni, třikrát denně s penisem v ruce a tisíckrát denně s ocasem staženým mezi stehna. Že její SMSky... Žádám ještě jednu šanci, slibuju, že už ti nic neškrtnu, se mnou to bylo poprvé... jsou dalšími z jejích zdařilých dvojsmyslů, skrývajících více.

Touhu, dejme tomu.

226

A tak tam stála přede mnou. Zase po čase. Na vánočních trzích, se třetí horkou medovinou toho večera, sledovala, jak kouřím svoji třetí cigaretu posledních deseti minut. „Ty mi ten rozhovor nedáš, viď?“ tázala se smířeně. Nedotčeně.

A že dotknout jsem se jí chtěl silně. Nežně.

Byla rybou v akváriu. Nemohl jsem se vynadívat a zároveň se bál zavadit o ni i jinak než pohledem.

Kdybych ji vytáhnul z vody, abych se s ní pomazlil, abych se jí podíval pod šupiny, mohl jsem o ni navždy přijít. „Neříkej, žes přišla kvůli rozhovoru.“ Což se jí možná opravdu dotklo, alespoň co lze usoudit z toho, že barový stoleček z ulepeného plastu začal dekorovat ten její kovový diktafon. „Zkouška?“ pustil jsem na přístroj směsici kouře a páry.

Bylo to zvláštní. Po tom všem. Nesnášel jsem novináře, bytostně, to musíte chápat. Ale zároveň jsem jí, té, kterou jsem chtěl chránit přede vším, co by ji jen náznakem mohlo způsobit nervozitu, přál, aby se jím stala. Chtěl jsem jí v tom pomoci a mít ji za to rád. „A co takhle naostro. Co takhle říct první, co tě napadne.”

Měla totiž talent. Veletalent.

227

„Co jsme?“ Začal jsem a ona poslouchala a snad očekávala, že z mé podnapilé hlavy (proč bych taky měl pít medovinu, když prodávali svařák s absintem) vypadne rozbor společnosti. „Jsme my... kamarádi? Nebo něco jinýho? Něco o něco víc? A co víc: O co víc?”

Prodejce byl tak laskav, že mi do svařáku tajně lil dvojitou porci. „Potřebuju vědět, na čem s tebou jsem. Jestli s tebou můžu počítat. Do života. Potřebuju to tak, že se o tom klidně mohlo psát v novinách.”

Rád bych teď pronesl cosi o tom, že jsem ji tím uvedl v překvapení. V rozpaky.

Jenže. Ve skutečnosti však: Byla z toho v píči.

Dokud nedopila tu svoji medovinu.

Dokud nepronesla „Tohle vypadá na exkluzivní rozhovor.“ ♠♠♠

I to je na smyslu pro humor to skvělé. Poznáte podle něj, jaký kdo bude v posteli. Smysl pro humor zcela jistě ovlivňuje míra fantazie, kreativity, hravosti a třeba ještě odvahy, kterých je v posteli zcela jistě třeba.

228

Tedy. Ne že bychom si toho s Veronikou stihli říci tolik. Ale bavil jsem se. A tak jsem věděl, že v posteli bude skvělá.

V té posteli jsme skončili.

Kdyby u konce večera bylo záznamové zařízení, jako tomu bylo na začátku, byl by to záznam skvělý.

Pakliže by se tedy v té posteli stalo cokoli silnějšího, než polibek na krk, jak přiznávám, silný.

Vlastně jsme v té posteli skončili dříve, než jsme v ní cokoli začali.

Se sbližováním to jednoduše bývá složité. Ona to má napovědět a on to má dopovědět. Proto on čeká na náznak svolení. Prošvihne-li ho, končí. Uši na pérkách, oči na pérkách, péro na pérkách... A najednou to tajné znamení vidí. A ona ho nedala, pročež ona odmítne, pročež on je zmatený.

Nemusí to nutně vadit. Někdy stačí, že tu medovinu dopije. Že neuteče ani od barového stolečku z ulepeného plastu ani od tématu kamarádi, nebo něco víc.

O tvrzení Potřebuju čas si můžete myslet cokoli, ale vždy to bude jen vaše osobní zkušenost. Zde platila presumpce naděje. Naládovala mě důvěrou.

Dopadne to. Rozhodnul jsem se.

Kdo mě zneklidňoval, byla Klaudie. Klidná, zdánlivě, Klaudie.

229

Borovi jsem totiž onoho prvního brzkého rána u něj na podlaze kývnul: Než natočíme desku, zůstanu v kapele. Budu chodit na zkoušky. Budu dál psát.

Budu se s ní dál vídat.

Chovala se ke mně hezky, pozorně, mile. A právě to byl problém. Činila tak s plnou nadějí na to, že mi časem, krátkým, dojde, že ten rozchod odvolávám. Vůbec nejmilejší byla toho podvečera, kdy jsem k ní zavítal tam, kde jsem dříve vítával já jí. U ní doma.

Věcí jsem tam ponechal celou místnost a ona mě slušně, citlivě a vlastně i pochopitelně požádala, abych ji těch věcí zbavil. Těch vzpomínek, možná.

Těch barikád pro někoho budoucího, snad.

Rovnal jsem knihy do sportovní tašky a poslouchal její přešlapování v koupelně. Nechávala mi plné soukromí, a tak jsem se začetl do Exupéryho Malého Prince. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...” Vhodil jsem Princátko k ostatním knihám, tašku přehodil přes rameno, pomodlil se, ať to záda vydrží, a na celý ten byt rozezněl zip bundy.

Jako alarm.

Zhmotnila se přede mnou rychleji než vy u stánku s ochutnávkami. V košilce. Zapnuté jen tak tak. Tak aby na mě mluvilo její poprsí. Ahoj, vzpomínáš si na 230

nás? Plné. Mladé. Hladké. Nemáš chvilku? Rošťácky pokukující.

Problém takovéto situace bývá ten, že s dívkou je to jako s alkoholem. Když to máte každý den, vypěstujete si na tom závislost. A i když se na něj odnaučíte chodit, stejně máte chuť vždy, když si jen přičuchnete.

Stál jsem v chodbě, klíče v ruce. Druhá ruka mezitím ověřovala pevnost jejího poprsí. Když mě za ni vzala a přiložila ji ke své pravé a hlavně natopořené bradavce, nestihl jsem protestovat.

S dívkou je to jako s opravdu dobrým vínem, které když ochutnáte, chcete ho pít celý život. Jen málokteré jiné má šanci, navíc, každé je jiné. A vy to víte. Alespoň v okamžiku, kdy se ono vaše víno podává na stůl.

I tu blůzu jsem rozepínal bezmyšlenkovitě.

Kdybych tak činil myšlenkovitě, upustím ty klíče a netrápím se jednoruč. Kdybych tak činil myšlenkovitě, podíval bych se, co dělám, a nezírám po podlaze. Nezametla ji, jako ostatně nikdy.

Co s tím? Nechat si to víno na později, pít nejprve z krabice a to dobré, šlechtěné, nechat si na sklonek života, až se chutě zcela vytříbí? Nebo si naopak začít užívat co nejdříve co nejlepšího? Co když už pak nebude k dostání? A co když by časem bylo lepší?

231

„Přece bys teď neodešel.“ To už jsem tu podlahu pokládal slinoleem. máme, co jsme jednou chtěli chceme, co jsme jednou měli děláme to tady všichni od Adama a od Evy Abych to zkrátil: Byla vlhčí než bývala a já byl dřív než jsem býval.

Růže píchá nejvíce, když si to nejméně hlídáte. ♠♠♠

„Tohleto nemuzeme...“ poslal jsem Klaudii z první lavičky, kterou jsem potkal při cestě na autobus, neb se mi podlamovaly nohy.

Za tohleto šukání měl bych činit pokání.

Mohlo to být tím orgasmem, neuplynulo od něj ani deset minut, tak rychle jsem od ní zmizel. Přesto jsem to přičítal hlavě.

Zná mě jako svý boky.

Vida mě. Měl jsem výčitky vůči Veronice, byť nebyl důvod brát na ni ohledy a dodržovat jakákoli pravidla. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl jejím chlapcem, nebyla nejspíše ani ona mojí dívkou.

232

„ani jako kamaradi? nic vic? to me uz nikdy nechces videt?“ A tak jsem vyčítal Klaudii, které jsem souložíval zezadu za zády, přestože tam důvod k braní ohledů a dodržování pravidel byl. A klamal ji dál. „Vzdyt takhle se z toho nikdy nevyhrabem...“ Klamal jsem ji v tom, jak mi záleží, abychom vše co nejdříve překonali, zapomněli, odříznuli, hlavně s ohledem na toho druhého, přičemž mi záleželo na tom třetím, na Veronice, na tom, aby nebylo překážek na cestě k ní. Až tu cestu překlopítám, až budu vcílený, aby Klaudie byla dostatečně připravena zmizet mi ze života. Měla si nechat zajít chuť, abych si já chuť zajít nemusel.

Choval jsem se pokrytecky?

Přišlo mi vhodné optat se na to Bora, když jsem k němu dvě hodiny nato, konečně, dovláčel ty svoje knihy. Vyšetřil mi u sebe samostatný pokojíček – bydlel tu sám, dříve tu snad někoho míval, alespoň soudě dle věčně hořící svíčky u rámované fotografie v chodbě – než mi prý najde byt. Ujal se mě a věnoval mi péči takovou, že jsem mnohdy vzpomínal, zda mě ve skutečnosti nenašel u popelnic v krabici od bot.

Rozuměli jsme si. Zejména proto, že on tu nebyl přes den a já přes noc. Když už jsme se potkali, v polovině případů se tak stalo v hospodě za rohem.

233

Při debatách nad kapelou. Při debatách nad tím, že kapela by šla ještě výš, kdybych složil něco politicky angažovaného. Taková je prý nálada ve společnosti.

Byla. Ubývalo těch, kteří ještě vkládali naděje do demokratických voleb, čímž politický mandát mohl schvátit kde který. Těm, kteří ještě věřili v sílu peticí a pokojných demonstrací, se tito kde kteří vysmívali do kamer s tím, že v demokracii je třeba trpět i takováto pochybná pochybení pochybných.

Přibývalo tím těch, kteří trpěli a kde které oslovovali nábojnicemi nebo imitacemi smrtonosných prášků v dopisech, čas od času ještě adresněji, přímo na veřejnosti, tu vajíčkem, tu barevnou kapslí a tam zase kamenem.

Jistěže. Že kapela by šla ještě výš, kdybych složil něco politicky angažovaného, bylo pravděpodobné.

Stačilo podívat se na všechny ty písničkáře s protestongem na rtech, byla jich celá řada. Celá fronta na slávu, v podstatě zaručená, většina se dočkala minimálně festivalových pódií nebo nominací na hudební ceny.

Právěže. To přesně byl ten důvod, proč jsem cokoli politicky angažovaného odmítal. Znamenalo to zaprodat se víc než lichotit ženám jen kvůli sexu, pochlebovat šéfům jen kvůli prémiím, kývat kamarádům jen kvůli pozvání na pivo.

Nechtěl jsem se chovat pokrytecky.

234

„Mluvit o politice je stejně prázdný, jako mluvit o počasí,“ řekl jsem proto jiného večera. „S tím rozdílem, že ovlivnit politiku je těžší,“ přičemž jsem si připomněl ono listí v létě a léto v listí a připustil si, že politicky angažovaný text by mohl zafungovat více, než si připouští Bor. „Mimochodem,“ řekl jsem toho večera a pokračoval o Klaudii. O sexu. O jejích nadějích a snad i lásce. O Veronice, svých nadějích a snad i lásce jsem pomlčel. „Takže teď se nějakej čas na zkoušce neukážu,“ utrousil jsem nakonec. „Sorry, ale je to tak.“ Nezlobil se. Vlastně se i pousmál. „ Co bychom pro ženy neudělali, není-liž pravda.”

Co bychom pro ženy neudělali.

V tom mě to napadlo. „Ale mám pro tebe text, Dane.“ A zachoval jsem se pokrytecky. ♠♠♠

ostře střežený nýt mezi srdce vbít bez nesvárů svařit zažehnutými lýtky

235

„Je to o mně a Klaudii. O tom našem rozchodu.

Ale to jí neříkej,” namluvil jsem Borovi. blížeji si být co žít chtít, to žít a nemá-li se dařit tak alespoň nýtky Chtěl jsem totiž, aby jí to řekl.

Aby to nazpívala přesto, že jsem si ji začal držet od těla, doslova. hlavně neztratit nit hlavně se neztrapnit hlavně to nezmařit hlavně hodně štěstí Aby mi pomohla k Veronice, to o ní ta píseň byla.

O nás. „Co. Líbí?“ zeptal jsem se Bora. až vyvedou tě mimo lid že vyvádíš pro ten cit pravdu budou hovořit sraz je na náměstí „Pude to?“ doplnil jsem tu otázku.

236

to asi nezdá se mi že ta těla spí že ta těla splývají „Je to dokonalé,“ dal tomu Bor zelenou a dal si zelenou. žít v nebi už na zemi dvě duše že smí hříchy už se smývají „pisnicka drsna... ale krasna“ růžověla Klaudie po telefonu. „v sobotu to nahravame. prijdes?“ Až na to přijdeš... rudnul jsem já. „Nemuzu.“ Ale chápu, že si děláš naděje. Černalo mi svědomí. „skoda... budu ji zpivat pro tebe“ Promiň mi to. Odpusť mi to. Opusť to. Bude nám oběma líp.

Nebylo.

237

238

ÚČET Klaudie – ref: točíme se v kruhu opisujeme nulu uzavřeni v sobě sami čísla beznadějí počítáme s tím že budeme víc jistě jednou jedničkami nahoře se smějí Chodil jsem po jeho drahém bytě a doutnal. Čímž nemíním jeho drahé cigarety. Kouřit drahé cigarety se v tom drahém bytě nesmělo.

Klaudie – sloka: bohacením jsme tu zchudli při sobě stojíme zády na znalosti máme googly a místo rozumu vlády

239

Klepal jsem ty drahé cigarety na tu jeho drahou podlahu. Kopal jsem do jeho drahých věcí. Rozbíjel jsem o ně sklenky drahého alkoholu, co jsem vypíjel. ať děláme, co děláme pořád žádná velká sláva z potu našich smutných tváří v botách roste nejvýš sláma „v sedum si pust radio. zpivala jsem pro tebe;-)“ Ani na hudební soustavě Bor nebál utrácet.

Alespoň jsem v to věřil, když jsem ji utrácel. a tak se tu máme k činu až když v botách máme tůňky chceme léčit rakovinu až když na to máme buňky Že se mi ta intrika s písní může vymstít, jsem hádal. Ale že natolik, mě nenapadlo.

Vás to taky nenapadlo.

Vidíte.

Klaudie – ref: točíme se v kruhu opisujeme nulu 240

uzavřeni v sobě sami čísla beznadějí Ani Bor teď možná netušil, jak se mu to vymstí.

Netušil jsem to sice ani já, ale hodlal jsem na to přijít. Rozhodl jsem se totiž, že mu to nemůže projít. počítáme s tím že budeme víc jistě jednou jedničkami nahoře se smějí Prolistovat mi diář, vzít kusé verše a podstrčit je kapele jako celek, který jim posílám se srdečnými pozdravy.

Jistě, podařil se mu snad soudržný celek, aniž by na mých slovech cokoli zásadněji měnil. Ovšem celek v oné soudržnosti vyznívající jinak, než jak jsem zamýšlel to kusé.

Klaudie – sloka: pořád jenom v jednom kole nerozhýbali jsme nic dozrává čas klidit pole zasadit se trochu víc 241

Proč jsem byl tak nepříčetný, však nemělo za důvod ono zpolitizování kusého. Zpolitizování, po němž tak moc prahl proti mé vůli a které si tímto prosadil. než se židle zakymácí nerozhoupeme se vstát až potom s celou legrací vážně půjde koncovat To, proč mi vzteky vybuchovala hlava až u klíční kosti, bylo bytnící vědomí, co všechno to takto pohromadě může způsobit.

Pokud tedy moje texty umí to, co jsem si myslel, že umí.

Klaudie – ref: točíme se v kruhu opisujeme nulu uzavřeni v sobě sami čísla beznadějí Co bylo ale úplně nejhorší. Měl jsem pravdu. počítáme s tím že budeme víc 242

jistě jednou jedničkami nahoře se smějí Do týdne prolomili brány Úřadu. Namísto transparentů zbraně a kamery. Každého, kdo vpád přežil, prohlásili za rukojmí, a za několik hodin už se po celém internetu šířil záznam toho všeho.

Klaudie – sloka: tak dlouho jsme si chodili pro plivance se džbánem že strhaní jsme skončili u skleniček nad ránem „Nechtějí slyšet!“ křičeli do záběru, když váženým pánům probodávali uši. úplně poslední kapky nakonec potečou z očí stačí jen odklopit klapky uschne, kdo se nenamočí „Nechtějí vidět,“ křičeli do záběru, když...

Když tam vpadla zásahová jednotka, bylo po všem.

243

Klaudie – ref: točíme se v kruhu opisujeme nulu uzavřeni v sobě sami jsme jen čísla beznadějí Váženým pánům vytloukli zuby železem. počítáme s tím že budeme víc jistě jednou jedničkami a nahoře se dosmějí Zalili jim ústa olovem. ♠♠♠

Měl jsem trochu zpoždění, proto přidal jsem do kroku něco svého nadšení. Nadšení ze svolení, z další naděje. Nešlo to zrovna dobře, bolel mě kotník.

Zkurvený busy. Zasraný taxíky.

Ve vedlejší ulici dýmila vymlácená, vypálená auta, lemovala cestu těžkooděncům, postupujícím na 244

náměstí nadívané davem. Pokojné bubnování, neklidný šum vzrušených hovorů, vrzání stovek přešlapujících nohou, haleky z megafonů. Vše zastíral nadřazený překlapot vrtulníků, posedávaly nad vším tím rozdováděným děním a kužely svých světel sebevědomě rozhrnovaly závěs noci.

V pozadí hořelo cosi dalšího. A bylo asi jedno, co.

Zkurvená demonstrace. Zasranej člověk.

Lidskost zasypával popel společenské erupce, v níž naráz vyvěralo vše, co jsme si roky nechávali líbit.

Všechna ta vyklešťování našich životů, prý pro život plodnější, lepší, delší. Všechna ta finanční i jiná oslabování jedinců, prý pro silnější společnost.

Všechen ten režim přátelství s režimy nepřátelskými.

Všechny ty sliby. Ty přísahy. Ty příležitosti snít, z nichž jsme se dlouho nechtěli probudit.

Možná. A možná to opravdu bylo mnou. Tak jako tak se to dělo.

Lidé zapochodovali. Obchody pozavíraly. Noviny vyskloňovaly pojem stanného práva, politici se odmlčeli a do toho všeho vydýmila ta auta.

Veronika navrhnula sraz na svém oblíbeném místě. Tam prý bude klid.

Nebyl. „Ahoj,“ řekla. „Promiň, netušila jsem, že tady bude tohle.“ „Ahoj,“ řekl jsem já. „To buď asi spíš ráda.“ 245

Proplétali jsme se mezi barikádami, těmi nepropustnými hranicemi mezi různými názory, a hledali místo ke sbližování. Hlavu mi pnulo, proč jsme to s Veronikou neodpískali, než se to uklidní, nebo se nepotkali tam, kde nic uklidňovat netřeba.

Snad nám to přišlo vzrušující. Snad jsme po takovém vzrušení na prvním rande toužili. „Tohle nedopadne dobře,“ řekl jsem na cestu.

Ani jsem nevěděl, co tím myslím. Snad to, že dav se ani tentokrát neptal po příčinách. Nehledal správné řešení. Z podstaty své hlasitosti neslyšel, co každému z nás dávává – rozum.

Dav nečinil nic, než že hledal viníky pro svá provinění. Prý čisté pány v kravatách, prý i špinavé okraje společnosti. A nacházel je a vybíjel si na nich svoji frustraci. Vybíjel je.

Stmelený tím vším – rozdělováním. „Co se ti stalo?“ zeptala se ona.

Kulhal jsem totiž. Při tom spěchu se kotník rozbolel víc, než je zdrávo. A pak tu byla ta maličkost s těmi mými maličkými nehty.

Možná jsem měl Borovi dát jenom facku. Já ale cítil, že když už dát mu kopačky, pojmu to se vším všudy. Doslova. „Ále,“ zazněla ze mě nepromyšlená odpověď. „Kdosi mi hodil pod nohy svůj zakomplexovanej klacek,“ rozesmálo ji.

246

Znovu tu byl. Její smích. Znovu ve mně zahýbal mnou, planul jako to náměstí. „Co myslíš?“ pokynula hlavou z kopce, po němž jsme šplhali nad ten kužely nasvícený lid. „Kdo má vlastně pravdu?“ „Pravdu bude mít asi ten, kdo vyhraje, ne?“ posnažil jsem se být chytrý, vtipný, nad cokoli dané okolím povznesený. „Nevim, promiň,“ nebyl jsem ani jedno z toho. „Víš, že se prodávaj pozemky na Marsu?“ zapokyvovala hlavou. „Jak může někdo prodávat pozemky na Marsu? Kdo si na tohle může dělat právo, co to je za lidi? Ty samí, co obsazovali indiánský rezervace, ne? Asi...” Ukázala se být chytrou ona. „Chci říct,“ dodala pak po chvíli, natahované mým selhávajícím zapalovačem. „Mám strach.“ Zastavili jsme se v druhé půli kopce. Vtulila se do mě a tím strachem se třásla. Bylo mi úkolem svůj strach utajit.

Líbat ji bylo jako ochutnávat z čerstvě natrhaných jahod. Špikovaných deštěm léta. V zimě, v mrazu, ve tmě. ♠♠♠

247

Jak už jsem naznačil, ne-li prořekl zcela: Namísto bití nabízím pití. I v případech, kdy se to účinkem míjí, na slabiny zrovna dvakrát nemířím.

S Borem to byla jiná. Nepříčetná. Snad až mimo mě daná.

Sotva jsem se vzpamatoval a seznal, že leží na té své drahé podlaze, už do jeho slabin šla má síla vedená bosou nohou. Nešlo tomu zabránit. Natož abych se stihnul obout, pevně zavázat tkaničky a vykalibrovat kop tak pečlivě, abych předešel vyklínění chodidla z původního směru, čímž pádem ve výsledku i z původního tvaru.

Dodnes věřím, že jsem k tomu měl hájitelné důvody.

Prvním z nich byla další lavina novinářů, o niž jsem nestál. Tedy, těch, co moji nevoli k novinářům nepochopili napoprvé. Tedy lavina stále dosti dusivá.

Ten druhý z nich proseděl tři dny před tím dvě hodiny u mě v baru. „Věděl jsem to,“ opakoval spokojeně. „Věděl jsem, že máte ten dar.”

U stolečku posedávali tři jemu přidělení zakuklení.

Nervózně se rozhlíželi a nedali si říct, aby si ty své pistolky uložili ke mně do skladu. O to více na ně sahali, o to více se rozhlíželi.

Po očku.

248

Policejním.

Očku. „Co víte o Borovi, proč u něj bydlíte?“ pokládal zatím otázky Očko. „Co vám říká hnutí Ne moc?” „Kdy jste složil píseň Účet? Co vás k tomu vedlo?” „Zaplatili si vás? Co vám nabídli?“ Odpovědi jsem tahal s patra, podepíraného páně Walkerem. Lovil jsem je z jeho cylindru. Marně. „Ty jsi tak blbej, že bys to mohl přednášet,“ byla jednou z nich.

Cestou k dodávce jsem jim sice několikrát upadnul, o což jsem zrovna nestál, ale alespoň mi nic nezlomili. Bylo to sice s látkovým pytlem přes hlavu, ale alespoň jsem se na nemusel dívat. Sice jsem jim nemohl věřit, že předtím zamknuli bar a za dveře dali oznámení DNES: Z důvodu únosu obsluhy zavřeno, ale alespoň mi to nikdo nemohl vyčítat. „Nechám tě hnít za velezradu, nechám tě umučit, Vymítač si tě podá, hajzle,“ šeptal na mě zhrzený Očko po cestě. Nebo co to vlastně šeptal. Z těch úderů do hlavy mi pršelo v uších. „Řekni mi to do očí,“ chytil jsem pod tím pytlem konečně slinu.

Otázkou pro mě však stále zůstávalo, na co se spolehnout v případě Bora.

249

„Zradil jsem kde co,“ řekl jsem proto odevzdaně. „Ale o tomhletom fakt nic nevim.“ „Fakt! Nevim!! Kurva!!!” Pronesl jsem poněkud rozrušeně, když se dodávka dala na cestu. „Kurvy! Pusťe mě!! POMOC! POMOC!!!” dodal jsem.

Zbytečně. ♠♠♠

Když se máte setkat s někým, komu říkají Vymítač, doufáte: Zdá se mu překrásný sen o hrátkách se sousedovic dětmi jejich milovanou krysičkou, takže na vaši schůzku zaspí. Tatéři včera odřekli tu lebku, co si chtěl nechat vetknout v obličej, a tak se stydí mezi lidi. Nebo se, kéž by alespoň, opil se svým oblíbeným televizním dramaturgem silvestrovských pořadů a bude mít kocovinu.

V kocovině je totiž chlap nejcitlivější, víte? Snad proto, že se cítí mizerně, a tedy zranitelně. Snad proto, že ví, kolik toho na sebe před zavíračkou vyžvanil, kolik svých tváří ztratil, že ty tváře měl rád, zejména až dojde na prokazování mužské nezávislosti a hanu žen chvíli poté, co si doma vyžadonil ono jenom jedno s klukama. A snad jen proto, že veškeré zásobníky štěstí vyplýtval při vypitém dojímání se nad krásami třetího světa.

250

Tak jako tak si s ním v tu chvíli můžete dělat, co chcete. Je schopen kývnout bývalé tchýni na společný večer s čokoládou a romantickým velkofilmem z budoucnosti. Dokonce na konci předstírá, že spí, aby ho neviděla plakat, když hlavní hrdina opraví záložní motory talismanem pro štěstí na klíčích, které si zapomněl v práci.

Příroda totiž nezná diskriminaci pohlaví. Ženám dala sny o spokojeném manželství – mužům porno. Ženy mají menstruace – muži kocoviny. Čímž se dostávám k tomu, že pokud něčemu mohu být vděčný za to, že stále mám obě bradavky, tak spíše menstruaci než kocovině.

Vymítač byl žena. Žena, a to v zájmu věrnosti příběhu nutno dodat – a já se po celé vyprávění příběhu o věrnost příběhu snažím, ba dokonce i když zobecňuji, se snažím být fér, činím ta zobecnění čistě proto, aby se zapostyděli konkrétní –, ohleduplná.

Ne zcela nepravděpodobně to byla snad i žena humánní. Když mi z těch bradavek proudem tekla krev – pokud tedy z mužských bradavek nevytéká nic jiného lepkavě horkého – přestala. Uznala, že buďto o předmětu jejího zkoumání nevím nic, čehož zjištěním by se mohla skrze ty bradavky prsit, nebo že se mnou více nezmůže. Jak už to se mnou některé ženy mívají.

251

V jejím brblání snad dokonce bylo lze vycítit omluvu. A snad ne. Tak jako tak odešla. Právě včas, zrovna když jsem si říkal, že bych chtěl být na chvíli sám.

To už ale vrzlo železo. Železo dveřních pantů, jak jsem stačil za poslední desítky hodin vypozorovat. „Takže,“ rozpoznal jsem v uších Očka a ve svěračích posté zadržel moč, výkaly a snad i zvracení. „Jestli nevíte, o co tu jde, je mi vás upřímně líto.

Na druhou stranu. Vy to víte,” pravil Očko a já se vnitřně vysmál mučícím praktikám té, již zovou Vymítač: Stačilo by, aby mě konfrontovala s tímto nevěřím ti na ženský způsob, a jistě bych se přiznal k čemukoli. „Jdeme,“ pronesl zklamaně Očko a já cítil, že mi cosi malého přistálo na břichu. Odrazilo se to od něj a poskočilo na podlahu. A pak to kdosi zvedl. „Na tomhle stisknete zelené tlačítko, až se tam u vás doma Bor objeví. Červené tlačítko je pro případ, že byste byl v ohrožení.”

Ten kdosi mi to cosi vstrčil do zadní kapsy, nejspíše že v přední kapse bych to mohl zapomenout spolu se žvýkačkami, zapalovači, kondomy a životními plány. „A opovažte se zkoušet... ... ... cokoli.”

252

Vláčeli mě zpět do polohy vleže, do onoho auta, co mě přivezlo. Poznal jsem ho podle zápachu.

Cestou tam jsem se obával, že jde o zápach po mrtvolách, cestou nazpět už mi to bylo trochu jedno. „Jste v hledáčku. A! Opravdu. Opravdu si nedovedete představit, kdo za tím hledáčkem je, chápete?” naléhal na mě odkudsi v tom autě, zatímco mě zmáhala únava všech těch svěračů. „Poslouchejte a třeba z toho vyjdete se ctí...“ vzpomněl jsem si, že říkal, když mě probudil soused.

Našel mě ležet u vchodových dveří domu, jako už jednou předtím, když jsem nechtěl znát svoji míru.

Asi proto nevolal sanitku ani policisty, jen mě nechal legitimovat svým pudlem. Uznal jsem, že svěrače už nesvedly více svírat, a vyrazil jsem vzhůru po schodech.

Klíčem od bytu jsem se vstrefil napočtrnácté.

Napotřetí jsem se zvedl z Borova botníku v chodbě.

Jistě o dobrých několik hodin později. To když mě Bor polil vodou, zatímco si dával záležet na přednášce o mně a mých problémech s alkoholem.

Na omluvu, zdálo se, v té veškeré péči zapomněl.

Tak jako tak, jeho přítomnost chladila můj krk prohořívající tam kdesi, v té díře po injekci.

Hajzle! padlo na mě namísto vděčnosti, protože jsem se cítil poškozený i jinde než na hrudi, v 253

konečníku a taktéž tam, kde jsem ještě nedávno měl čerstvě ostříhané nehty. „Hajzle!“ padlo ze mě, protože kocovina z uspávací injekce je zřejmě zcela jiná, než kocovina z alkoholu.

Zbytek znáte z vyprávění a já ostatně taky. Když jsem si vyvrátil kotník o jeho pánev a zůstal na té drahé zemi spolu s ním, přišla mi ta situace natolik potupná, že jsem sáhnul do zadní kapsy a stisknul zelené tlačítko. „HAJZLE!!!“ setrval jsem, ač na dně srolovaný, v roli setrvalý.

Nějakou chvilku poté vpadli do bytu oni. Křičeli.

Příšerně křičeli. Nikdy jsem nepochopil, proč tito lidé v těchto situacích takto křičí.

Nelíbilo se mi to. Za co jsem však byl vděčný: Ještě než mu dali na hlavu můj oblíbený látkový pytel, stihnul jsem Bora vyhodit z kapely. ♠♠♠

„Hele,” řekl mi Severin a podtrhl to slovo zvukem agresivně rozepínaného zipu svých kalhot. „V tomhle jsem na její straně.”

Směřoval tím k pivu větrajícím na mém oblíbeném tričku. Ke Klaudii, která mi to pivo na to tričko chrstla poté, co se v klidu otázala, o co mi jde, 254

a pak to zopakovala v neklidu tak značném, že si toho všimli všichni ostatní hosté podniku. „Nemyslíš?” navázal volně Severin a podtrhl to slovo řízným pšoukem, úlevným povzdechnutím a zaduněním čela o kachličky na stěně.

To už tak při pisoárech veřejných toalet bývalo naším zvykem. „Uvědomuješ si to vůbec? Chodíš si světem a bleješ si na život. Támhle zahodíš další z mála šancí, co ti ještě zbyly, támhle od sebe odřízneš dalšího z toho mála lidí, kterejm na tobě ještě záleží,” rozdováděl se v řeči a dováděl by se snad ještě víc, kdyby nedostal škytavku. „A. A fakt. Fakt po nikom nemůžeš chtít, aby to od. Síral s tebou.”

Mluvit spolu upřímně při pisoárech veřejných toalet také bývalo naším zvykem. „Likviduješ sebe, je to tvoje věc. Likviduješ to, co je mezi váma dvěma. Je to va. Še věc. Ale tímhle.

Tímhle likviduješ i kapelu. A to je i na. Naše věc a můžu ti říct. Říct jedno: Začínáme. Začínáme tě mít do. St.” Při pisoárech veřejných toalet jsme si totiž nemuseli hledět do očí. Hleděli jsme si svého. „Nahráváme desku. Pojedeme tu. Rné! Tyvole!

Chápeš! A ty přijdeš. S tím, že jsi vyhodil manažera?

Viděls? Viděls je dneska na koncertu? Viděls? Viděls 255

je dneska?! Mimochodem. Cos to řekl. Klaudii? Co jsi s ní zas proved? Co to naná. Na nás všechny zkoušíš?!”

Byly to první pisoáry po mnoha pivech, a tak měl čas opakovat již řečené, jak už to ke cti podnapilých patří. „Kdo si myslíš,” vydal ze sebe spíše pro sebe a podtrhl to zvukem agresivně zapínaného zipu kalhot. „Že seš?” „Ten, co tu vaši slavnou kapelu založil?” křičel jsem na něj k umyvadlu, přestože jemu to u pisoáru vždy trvávalo déle. „Ten, co vám na tu desku píše ty vaše hity? Ten, co vám ještě před půlrokem byl dobrej?“ „Bor byl dobrej,” zjevil se Severin za mými zády s papírovými utěrkami mnutými v ruce. „Bor udělal z těch písniček hi. Ty, ne ty. On zařídil desku, ne. Ne ty. Vytáhl nás z hoven. Ve kterejch jsme se. Abysme si rozuměli. Před tím půlrokem kou. Pali. Kdyby nepřišel, skončili bysme to. Protože ty jako manažer jsi to pos. Ral. A teď jsi to posral znovu.” „Posloucháte mě vůbec někdo?!” zařval jsem, když zmizel zpět k umyvadlu.

Směroval jsem tím k hovoru, který jsem s nimi vedl celý večer. O tom, jak si mě podali divní lidé s páchnoucí dodávkou a vyvoněnou mučitelkou. O tom, že Bor kapelu zapletl do divných věcí. Že mu 256

nemůžeme věřit, že se ho musíme zbavit. Že jim ho vynahradím.

Nevěřili. Snad proto, že se mi už trochu pletl jazyk, neb vzpomínky na drcené bradavky a trhané nehty někde ve vlhku, tmě a smradu je těžké líčit bez slz. A protože v naší partě touhle dobou už tak dost slzela Klaudie. A snad i proto, že pravda je v podobných případech nejméně uvěřitelná. „Poslouchá tě celá hospoda, mladej!” odvětil mi namísto Severina místní štamgast a ozvěna jeho vypitého hlasu rozezněla všechny ty pisoáry kolem. „Sbalte se a vypadněte, na tyhle scény tady nejsme nikdo zvědavej. Tady jste ve slušným podniku.

V našem podniku. Říkám to jasně?”

Když jsem se vrátil ke stolu, zjistil jsem, že podobnou žádost musel směřovat i na Severina. A že Severin jí vyhověl. Zanechal po sobě větrající pivo a seškrtaný lístek, měl jsem tím pádem ještě na pár panáků.

U výčepu jsem slíbil, že budu zticha, jako výpalné poručil rundu i štamgastům a odhodlal se, že Bora zastoupím se vším všudy. Tu desku že doděláme a že bude větší, než si dovedou představit. Dostal jsem dokonce pár nápadů, o čem budou další písně.

Na příslib toho všeho sobě samému jsem do sebe kopnul panáka, zatloukl sklenku do baru a zaslechl 257

výbuch. Za okny, v dáli. Až nezaregistroval SMS od Veroniky. „Zitra medovinu?”

jsem

skoro

♠♠♠

Mimochodem. K Severinovu mimochodem.

Jakmile si ti pánové odnesli ten pytel s Borem uvnitř, šel jsem se přesvědčit, že mu tam zbylo ještě něco alkoholu. Hned nato jsem se přesvědčoval, že to alkohol je. Dodnes mě mrzí, že prázdné lahve jsem vyhazoval z okna v ulici, neb nikdy už asi nezjistím, jaké značky to nádherně těžké víno bylo.

Těžké tak, že do člověka padá jako kamení.

Dva dny jsem se pak vyvaloval v pokoji a sledoval zpravodajství o nepokojích. Po nějakém čase jsem vždy usnul, po jiném se zase vzbudil – a znovu se přesvědčoval, vždyť to s tím alkoholem se mi mohlo zdát. Chlastání na směny.

K ránu druhého dne mě kdosi vzbudil zvoněním a klepáním na dveře a já si stačil povšimnout, že vedle mě spí nanejvýš náctiletá dívka. Snad Vietnamka, snad Thajka, zkrátka jedna z těch, co si volá s přáteli tím tónem, jaký snad vydávají Evropané, když se někdo snaží oloupat si bramboru v jejich řitním otvoru. Tak jako tak, rozhodně byla nahá. A cizí k tomu.

258

Nechal jsem ji spát a šel otevřít. „Donesla jsem ti snídani,” řekla mi Klaudie na chodbě na pozdrav nevinně a zatvářila se zrovna tak, nadto trochu promrzle.

Vzal jsem ji dovnitř, zavřel dveře bytu a nadto se jal zavřít dveře do svého pokoje, předstíraně klidným krokem. Cizí dívka si zrovna mnula oči.

Naznačil jsem jí, že předstírám a že ona má předstírat se mnou, nepřítomnost. A začít se balit na tajnou výpravu.

Vietnamka, usoudil jsem, když si Klaudie z chodby roztomile postěžovala, že ve večerce měli zavřeno.

Pokynul jsem nečekané návštěvě, aby mě následovala směrem do kuchyně a začal ctít společenský zvyk omluvy za nepořádek. „Čaj? Rum?” zavolal jsem do chodby a udělil si souhlas litím vody do konvice. Opatrným, to abych po uchu mohl kontrolovat, že Klaudie nešmejdí po bytě.

Kdybych rozbil hrnek, opustí předsíň, aby mi přišla na pomoc, napadlo mě. Nechal bych ji, ať to smete, a mezitím vymetl tu holku.

To už ale Klaudie stála umně u mě, v rukou dámské, asi vietnamské boty. „Bor někoho má?” „Ty jsou jeho. Pár věcí tak trochu tají,” zakoktal jsem a doufal, že to bude stačit.

259

Zasmála se a do té kuchyně konečně vešla. „Kam si můžu dát kabát?” rozepnula se tou svojí svádivou choreografií, kabát sklouzl z ramen.

Ukázalo se tím, proč je tak promrzlá. Aby se ukázala. Už zase stála proti mě v té své bílé, průsvitné košilce, zapnuté jen tak tak, bradavky na stopkách.

Jestli mi teď ukáže cestu ke mně do pokoje, jsem v prdeli. „Dám ti ho vedle,” zpanikařil jsem a sebral ten kabát.

Ten jsem totiž měl na mysli tím, co jí dám vedle. „Zatím hlídej vodu. Ať se někam nevypaří, chachááá.”

Dal jsem se do kroku tak mírného, jak jsem to ve své panice jen dokázal. Asiatku jsem našel ještě v posteli, oč hůř, ještě stále nahou, pročež jsem jí zuřivě naznačil, že už dávno měla být pryč.

HNED! udeřil jsem ji kabátem přes obličej a vytáhl ji za ruku z postele, protože se zatvářila neochotně. „Něco jsem ti přinesla,” přerušila tu zvláštní komunikaci Klaudie.

Mezi dveřmi, v té své bílé, průsvitné košilce, zapnuté jen tak tak, bradavky na stopkách, objevovala asijského vetřelce vzhlížejícího z pokleku.

260

Ve vzduchu kořeněném sexem předešlé noci jsem odtušil, že bych měl k celé situaci něco podotknout. „Jak se ti líbí můj novej věšák?” podotknul jsem tedy a hodil přes Vietnamku onen kabát.

Zatmělo se mi. Vlastně si vzpomínám jen tolik, že věšák se mnoho nelíbil Klaudii a kabát zase věšáku.

Dost možná to bylo i dramatičtější.

Pak jsem se z toho sna probudil.

Bylo mi jasné, co mám udělat. Obeznámit Klaudii s Veronikou dříve, než se něco podobného skutečně odehraje.

Tolik k tomu mimochodem. K tomu, co jsem jí řekl, co jsem jí zas provedl, na co se ptal Severin.

S Veronikou jsem Klaudii obeznámil ještě toho večera. ♠♠♠

A tak se stalo, že Klaudie po mnoha měsících konečně věděla, s čím počítat.

Zírala do bankovního účtu našeho vztahu, u nějž v ten nejméně vhodný okamžik zjistíte, že máte méně, než jste mysleli. Osobní konto s nulovým zúročením, zato vysokou cenou za dlouhé vedení a hlavně nepředpokládanými odvody v prospěch jiného konta. Znehodnocenou hodnotou, špatnou investicí, součtem minusů. Tím, co se nevyplácí.

261

Já byl naopak v zisku. Mobil mi přestaly plnit SMS pozvánky na zkoušky kapely, které jsem předtím obcházel stále širším obloukem méně pohodlnějšího terénu člověka, který v ansámblu dostal ještě jednu manažerskou šanci, dost možná spíše šanci pro kapelu, neb Bor se po peripetii s pytlem více neukazoval. Přestala přicházet zdánlivě spontánní vábení na drink, která ve srovnání s dřívějšími, stále naléhavějšími výhradami vůči alkoholu působila průhledně jako lahev ředěné vodky a lákavě stejně tak. Ba dokonce ustaly pozvánky do sauny, které se stávaly její specializací, ještě před pár týdny pilně pilovanou, například pokud jde o formulace typu „jestli se prede mnou stydis, muzu se tam venovat sobe;-)“ Oznámení o Veronice jednoduše zpřetrhalo telefonní i jiná spojení mezi mnou a Klaudií a zakopalo je hluboko pod zem, již vyplenilo. Jak jsem alespoň doufal vždy, když jsem si na její pobídky vzpomněl.

Ono. Totiž. Vnitřně přehodnotit chození na přátelství je podobně snadné jako přesvědčit čínského komunistu, aby se stal tibetským mnichem. Aniž by přitom vytáhl paty z Pekingu.

Co si vůbec takoví uchození přátelé mají počít? Co si mají vyprávět? Chlubit se, kam to každý konečně 262

dotáhl bez toho druhého, nebo vzpomínat na to, co dříve dokázali společně? S kým se mají stýkat? S lidmi, které si navzájem půjčovali a pak si je znovu rozdělili, aniž by je na to mohli připravit, natožpak jim dali na výběr? Kde se vůbec mají scházet? Na svých oblíbených místech, k nimž mají svůj bývalý vztah, či snad na neutrálním území? Mají mnišský celibát držet, nebo porušovat? Jak se u toho všeho mají cítit? Co je proti tomu zkouška v Šaolinu? „Teď budou mít koncert,” řekl jsem v jeden z těch oka mžiků Veronice s dozvukem vzpomínky na věčné Klaudiiny návrhy, že na tuhle a tamtu kapelu, jíž jsme spolu tolik fandívávali, bychom třeba i případně mohli myslet s tím, že na ni zkusíme společně zajít. Leželi jsme za jednoho z těch oka mžiků s Veronikou v posteli, pili víno, které ještě před pár týdny bylo svěcenou vodou, a snažili se přehlušit vysilující bouři lidu tam dole zesilováním hlasitosti písní hraných z LPček tam nahoře. Vždy, když deska dohrála, krátce jsme mlčeli a pak dlouze debatovali. O myšlenkách, které snad nesl jejich text. O pocitech, které snad nesly melodie, aranžmá, hlasové polohy. O příbězích, které jsme si dosazovali do pozadí doby, v nichž ty písně vznikly, i životů, jichž byly součástí. „Víš, co mě napadá?” špitla mezi nevyřknutou řečí Veronika, když sáhla po dalším z dvaceti mých 263

vinylů. „Že znalce hudby nepoznáš podle toho, že má doma stovky desek, ale podle toho, že jich má doma pár. Ty nejlepších ze všech desek na světě.”

Dostal jsem z jejího způsobu vidění světa erekci a šel spořádaně usínat za její záda tak, aby mé vzrušení nepocítila.

V zahledění do tmy pokoje mi mezi pouličními jiskrami a vlastními mžitkami začalo svítat nejen to, že nejde o vztah založený na sexu, přestože v prvních měsících se jeví přirozené vyvíjet snahu o co nejvlhčí povlečení a co nejvychýlenější nohy postele. Ale i to, že se mi to tak nejspíš líbí.

Všechna ta spontánní potkání na počkání.

Všechna ta co kdybysme a co bysme bez očekávání, následovaná pohotovým mohli bysme třeba bez závazků. Mohli jsme třeba a to nám stačilo. Co ještě můžeme a co už nemůžeme, jsme vědět nemuseli.

Protože jsme to byli my, kdo to určoval, nikdo jiný a nic jiného. Jak už to v takových počátcích bývá, více než v pokračováních.

A tak to, co jsem dříve na trávníku nad městem jen tušil, mi potvrzoval každý okamžik společně utvářené reality. Opravdu mě činila jiným. Méně čpícím nad svými sklenkami, neb méně truchlícím nad svým životem, neb méně zbytečným.

Polepšenějším. Nenuceně. Nevynuceně. A tedy 264

skutečně. Ideálním, dalo by se říci, nebýt několika vedlejších efektů.

Efekt první: Začalo se ukazovat, že se sílícím kouzlem Veroniky slábne kouzlo mých písní.

Efekt druhý: Severin přinesl zprávu, že Klaudie zkusila nahradit antikoncepci pilulkami na spaní. ♠♠♠

Mohlo se v souvislosti s těmi prášky zdát, že to všechno vzdala. „Prej, že až tě potká, uvidíš,” odvětil mi Severin na otázku, zdali to Klaudie opravdu nese tak těžce, jen co mě ujistil, že obrácením na prášky se v prach nakonec neobrátila.

Jistě. Čekat, že to jen tak překousne a obratem spolkne, jsem nemohl. Ale že začne trávit chemii v množství, nad nímž by farmaceutický průmysl zaplesal, jsem nehádal.

Pár pár nocích poté, kdy jsem se o tom dozvěděl, jsem nespal zrovna nejlépe. Mlelo to se mnou zevnitř jako jídlo, které jsem tak dlouho odmítal strávit, až ve mně vyhnilo do nezadržitelného stádia.

Zadržovaný, dlouho netrávený smutek. Duševní agenda prošlé trvanlivosti. Otrava emocemi.

Principiálně to je dosti podobné. Stejně jako je zvrácené zadržovat v sobě zvracení, je nešťastné držet 265

v sobě neštěstí. Mít knedlík v krku. Což je nepřesné pojmenování. Není to žádný knedlík, jsou to blitky.

Několikrát to vybojujete, překouříte, přepijete, ale ve výsledku nepomůže nic než to ze sebe vydávit.

Ven. Severinova zpráva o pilulkách zapůsobila jako ruka jeho velikosti vražená do mého krku. V huňatých zatuchlých rukavicích po prababičce patoložce. V palčácích, samozřejmě. Šlo to ze mě celé hodiny, jako po másle, co žlukne.

Stékalo to po tvářích. Pálilo to v krku, v nose.

Nechutně. Úlevně.

Přesto. „Zatím jsem ji, chválabohu, nepotkal,” pokusil jsem se o citovou rovnováhu takovou, aby ji Severin mohl vnímat. Takovou, jakou jsem potřeboval vnímat já.

A zadařilo se. Uvěřil jsem dokonce v souvislosti s těmi prášky, že spíše než že to Klaudie všechno vzdala, teprve začíná pořádně bojovat. Že z celé krabičky sáhla maximálně tak po příbalovém letáku. Že to, co Severinovi zdánlivě pošeptala do piva, bylo mně, či dokonce Veronice, adresovanou depeší. Ze zákopu.

Díky tomu jsem se mohl přepnout do obranného módu. Mobilizovat. Potlačit city.

266

A tak jsem si dal patřičně záležet, abych do telefonu zněl patřičně suverénně. Otázku Víš vůbec, jak mi je?, otírající se o moji nově známou známost, jsem zodpověděl slovy Ehm, nó, mám to na jazyku, pomož mi trochu. Její Já ti to vysvětlím na téma konzumace léčiv jsem zase záměrně odbyl Neslibuj nic, co nedokážeš splnit.

Nechávala si to líbit.

Omlouvala se mi, ujišťovala mě. Nepřímo i o tom, že moje podezření je správné.

V tomto totiž byla jiná než většina jiných žen.

Věčně vybíravých, o svém výběru pochybujících.

Všimněte si přeci. Například ve zkušebních kabinkách módních domů si všimněte: Tam, kde muži stačí vlastně jen to, že našel džíny svého střihu a své velikosti za své finanční možnosti, žena stráví odpoledne, aby si svůj těžce zkoušený šat ponechala za pokladnou s rezervací na čtyřiadvacet hodin a vrátila se pro něj za minutu dvacet čtyři. Dokonce i dlouho poté, v době, kdy muž ty svoje kalhoty už dávno obnosil, neb je navléká ode dne zakoupení den po dni, denně, ona žena o těch šatech pochybuje, zda jí sluší, zda si je může dovolit nosit a kam vůbec. Zda si je nechá.

Podobně se většina jiných žen chová ve většině jiných situací. Ať už jde o výběr toho, co si vzít na sebe do baru, co si tam dát k pití nebo s kým odtud 267

odejít domů. (Na rozdíl od mužů, kteří své džíny tahají životem tak sebejistě, že je dříve či později roztrhají, pití do sebe klopí tak bezhlavě, dokud ho neklopí i na stůl, a své bezhlavě volené partnerky přinejmenším unudí.)

Klaudie nepochybovala. Věděla přesně, co chce.

Mě. Tedy bezpodmínečně věřila. Mně. Ve svém šatníku života mi nepřestávala držet místo, přestože už si mě navlékala jiná. A naopak pak v mém šatníku se snažila být džínami, které se netrhají, aniž chápala, že už jsem z nich vyrostl, že jsou mi nesnesitelně těsné.

Mohla si to dovolit. Tak jako si to dovolujeme my všichni, když určujeme, co ti kolem nás znamenají pro nás. V nás.

Ona volila cestu strmým terénem pochopení, zatímco já se jal procházet podél hladiny drinků, v nichž se odrážel můj udivený výraz tváře nad tím, s kým jsem to vlastně žil.

Oběma nám nezbývala jiná možnost než přijmout pravou povahu toho druhého. Povahu jinou, než jsme se rozhodli vnímat.

Což je na lámání srdcí možná to nejtěžší lámání chleba: Přiznat si, že ten, koho jsme si k sobě vybrali, nebyl takovým, jakým jsme si ho vybrali. Že je jiný, než jakého jsme ho vedle sebe znali.

Ten, koho jsme milovali, nikdy neexistoval.

268

269

270

PEACEŇ a dost a dost-dost a dost a dost-dost

Když to Severin ponuře, smířeně a přitom s varovnou vážností namluvil, vnímal jsem rajc. Husí kůže až pod šourkem. Přesně tak jsem si to představoval s každým stlačením tužky na plochu toho svého diáře, kde to snad všechno začalo. a dom a dom’-dom’ a dost a dost-dost Rytmy slova. Zvuky beatů. dost-dom Tohle všechno. Techno.

271

zahrál by si v ohni čoudu další misi býti proudu na Pí Sí Když to Klaudie ponuře, smířeně a přitom s varovnou odtažitostí nazpívala, vnímal jsem cosi jiného. Na husí kůži to mělo taky, jen to nemělo nic společného s rajcem. Šel z ní chlad, až z toho mrazilo.

Ono na Pí Sí možná skutečně záměrně nechala zaznít jako nachčí si. A možná jsem si to tam skutečně jen dosadil, jako už tolikrát, kdy jsem měl pocit průšvihu jen proto, že jsem věděl, že jsem ten průser udělal, a pustil si k tělu dojem, že se na to přišlo.

Záleží, jak si člověk vyloží, když ho bývalá přítelkyně při cestě ze studia přehlíží striktně odhaleným ramenem. a dost a dost-dost a dost a dost-dost 272

Nebýt výkonu Severina, dost možná tu píseň nechám skartovat. A to i přesto, jak vysoký pro mě měla smysl. a ‘dou a dost-dost Odvolat. a dost a dom’-dom’ Právě proto se mi jeho přednes tak líbil. Duněl přesně jako ty rány z reprobeden podloubí, tunelů, okenních tabulek města. Náloží a výstřelů.

Komplikovaných kázání z megafonů a úsečných výstrah v heslech. Obav opustit svůj domov i strachu tam doma zůstat. vykašlem šlem situace domů 'dem-'dem bez ovace si být blíž

273

Přese všechnu tu ledabylost v Klaudiině hlase, snad otevřeně uraženou a snad poraněně uzavřenou, skartace v úvahu nepřipadala.

Muselo to klapnout.

Muselo to sklapnout.

To zahlazování vyčnívajících. To noční vláčení do zimy z ospalého tepla povlečení. To mocí zabíjení bezmocné pobíjených. Ve strachu veřejně vznášet cokoli. a dost a dost-dost a dost a dost-dost Ten jeho přednes zabíjel skoro jako ti mladí, v životě nerozkoukaní, ozbrojení. Plexisklem přilbic zaslepení ve jménu stanného práva mocných, daného podobným stláčením tužky na plochu těch jejich dokumentů. a-lou a dost-dost a dom’ a dost-dost 274

Když jsem si před studiem zapálil přehnaně levnou cigaretu, nepochyboval jsem: Klid, brzo to všechno pude do prdele. Teda za podmínky, že... ... žejo. Však víte.

Než má přelevná cigareta připomněla stáří starostlivých žen, než spokojeně zvrásněla, zasyčela a dozářila típnutím o patník, stihlo tu píseň odkývat několik rádií.

Bora už nebylo třeba. Budík, který zaspal byl dostatečně etablovaný coby kapela aktuálního dění.

Přesto. ♠♠♠

Jistě. Načasování bylo skvělé.

Dav se odebere zdobit vánoční stromečky.

Pořádkové jednotky dostanou volno. Odejití, odjetí, v dojetí z rodinných objetí si to všichni rozmyslí a na náměstí už se vrátí maximálně s prázdnou.

Umřelo maximálně tak něco kaprů. Lennonova Happy Xmas (War Is Over) koledou roku, závěrečné titulky, poděkování městu za poskytnutí lokace, vyrobeno letos za minutu dvanáct.

Jenže. Nebyl jsem sám, kdo si na skvělé načasování myslel.

Za minutu dvanáct se náměstí dalo do pohybu.

Pohybu očekávaného a příjemného asi jako 275

vyhřeznutí ploténky. Obrněné vozy, které zde po týdny poklidně špuntovaly dav rozrušených, rozpumpovaly motory tak synchronizovaně, jako by kdesi kdosi otočil klíčem ve společném zapalování.

Kdosi, kdo se před jízdou zfetoval.

Obrnění, kteří do davu poslední týdny šťourali tonfami jako babička vidličkou do brambor, když je nechce rozvařit, v podobné jednotě dali ruce z obušků a chopili se svých automatických zbraní. A ti další, ti koprnění, ti uvnitř zašpuntovaní, ti občané proti vlastní vůli, prochřadlí a o to více odevzdaně odolní, zase začali jednat v jednotě podobné mraveništi, do nějž agresivně vrazíte klacek.

Někteří se sebrali a vzali zavděk koridory, které jim armáda v posledním záchvěvu lidskosti připravila v horní části náměstí, a více či méně dbali vzájemně se neušlapat, více či méně úspěšně. Jiní sebrali odvahu a drželi pozice. A pak tu byli ti, kteří po tom klacku začali šplhat.

Dvě strany barikád, z nichž každá po ty poslední týdny hájila své pojetí míru, náhle ve společně vedené válce. Zvony města, které chtěly jen zavelet k nedělnímu obědu, náhle bijící na poplach. Z břehů vylité potoky posil úspěšně přilévaly do ohně a v tom ohni plály a vyhasínaly. Dlažba náměstí praskala v rudé spáry, v nichž jako kameny ve studnách mizeli lidé.

276

Mlýnek na maso.

Nebe postupně sláblo. Oč více, o to méně byl v dohlednu konec toho všeho.

Až pak to skončilo. Když sněžilo.

Několika lidem se zaběhli psi. ♠♠♠

LEDOVKA I OMRZLINY. MRÁZ ŘÁDÍ PO CELÉ ZEMI SVÁTKY JAKO NA HOUPAČCE. ORKÁN STŘÍDÁ INVERZE VÁNOCE NA BLÁTĚ?

VÍME, KDE SE LYŽUJE! Jednu z nejsilnějších vánočních tradic drží v médiích. Adventní počasí si tam hýčkají déle než nákupní horečku.

POČASÍ UŽ ZASE BLÁZNÍ! křičela by teď jistě do světa, pokud by si na to nechala prostor. ZEMI KŘIŽUJÍ BLESKY A ZNÍ HROMY! panikařila by, kdyby veškeré své stránky a vysílací časy nenamáčela do krve. Ten rok, snad poprvé po desetiletích, nebyla řeč o Vánocích bílých nebo blátivých, ale rudých a pošpiněných.

Seděl jsem za oknem zamlknuté kavárny, v níž si mě ta nemístná bouřka vystavila, popíjel několikáté 277

presso s rumem a pozoroval diskotéku na večerní obloze: Hřmění coby basy, blesky jako stroboskopy, měsíc namísto disco koule. Sníh poletující vzduchem všemi směry, tvořící umělou mlhu, protínanou kužely světel dezorientovaných automobilů. „Neboj:-)” napsal jsem Veronice a zacítil se výjimečně, že mě k sobě pustila tak blízko, že vím o jejích slabinách.

I ten dárek, který jsem pro ni sehnal pár hodin před tím, jsem nejspíše vybral dobře.

Bouřka v zimě. Přímo nad městem. Miloval jsem to.

Po čase znovu jsem v sobě mohl posbírat rozházené myšlenky, prohlížet si je, rovnat si je do poliček vytesaných z šedé kůry. Blesky mohly podkreslovat jejich blikot a hromy zase to, co ve mně vyvolávaly. Dokud to neskončí, obsluha mě těžko bude chtít vyhodit s tím, že se jde domů. Z té spouště venku se těžko vynoří někdo, kdo by mě vyrušil svým Jé, ahoj, co ty tady? Stačilo vypnout telefon a stal jsem se neviditelným.

Bohužel, zrovna tyhle myšlenky se mi třídily snadno asi jako vyprané ponožky po tmě. Už proto, že minimálně jedna chyběla. Zrovna, když jsem tomu začal věřit. Když všechno začalo dávat smysl.

Když se zdálo, že to funguje.

278

VÁNOČNÍ OLOVO ZABÍJELO! křičela domácí i zahraniční média roztřeseným hlasem.

SVĚT ŽÁDÁ UKONČENÍ NÁSILÍ. HROZÍ VÁLKA? panikařila ve svých rubrikách a relacích.

BOŽE NÁŠ, SKAPEL PROSÍM: KATEDRÁLA SE ZMĚNILA V POLNÍ NEMOCNICI vyžívala se.

Jako prvňáček nad písemkou jsem si ukazoval na prstech: Listopad v létě.

Klaudie na kapačkách, skinhead na odpis.

A teď ta revoluce, nebo co to je.

A ta mrtvá holka, vlastně. Ještě.

Pět z pěti.

Sevřel jsem své počítadlo v pěst, abych si stvrdil, že náhod shodě ve všech těch případech odmítám uvěřit.

Podíval jsem se znovu na ten dárek a začetl se do krabice: „Frekvenční průběh s ohledem zdůraznění hlasu. Vícevrstvý koš chránící před nárazy větru.

Nízký manipulační hluk. V každém ohledu navržený pro precizní záznam v exteriérech.“ V exteriérech to udeřilo tak nahlas, až v interiérech kdosi upustil skleničku. Tak blízko, až mi v něm zacukalo.

Podíval jsem se na tu krabici potřetí: Reportérský mikrofon k tomu jejímu diktafonu. Tři tisíce korun.

V předvánočním výprodeji.

279

Nemohl jsem se dočkat, až jí do něj zašeptám něco něžného. Nebo oplzlého. Něco o nás.

Dostal jsem na ni chuť jako komár na krev cukrovkáře v rozpuku. Nahodil jsem proto znovu telefon.

Mohl bych ji obdarovat hned teď, do Štědrého dne přece nezbývalo tolik. „Volaný účastník není dostupný. Prosím zavolejte později.” ♠♠♠

„Máte štěstí, měl jsem už namířeno do postele.

Nemít vás po cestě, jdete v tom pěšky.”

Marně jsem přemýšlel, jestli mi víc vadí jeho hlas, nebo hlas té paní ze záznamu. „Volaný účastník není dostupný.”

Tu paní jsem alespoň mohl vypnout. Jednu z mála na světě. „Dopravou byste se taky nedostal, všude jsou popadaný stromy. Jindy s tím pomáhá armáda, ale teďkonc?” „Prosím zavolejte později.” „Já se tak těším do postele, čtyři hodiny jsem se nezastavil. Čtyři hodiny!” pokračoval. „The person you are calling is not available at the moment.”

280

„Jsou teprve tři, ne?” přidal jsem se konečně do řeči. „Please try again later.” „Dyť jo!” namítnul taxikář. „Řikám! Od jedenácti lítám tam a zpátky! To jsou dohromady čtyři hodiny, kolik jste toho měl?” „Pardon, já vás neposlouchal. Klidně mi to naúčtujte.” „A teď vám skáčou pod auto, abyste je vzal taky...

Vypadám snad jako autobus?” jel za jízdy dál svoje. „Volaný účastník není dostupný.” „Lidi blázní, počasí blázní...” nezastavoval, zatímco pokračoval v cestě. „Prosím, zavolejte později.” „Jo!” přibrzdil pak na semaforech. „V centru to prej fláklo do mladý holky.” „The person you are calling is not available at the moment.” ♠♠♠

Strážný nebyl zrovna anděl.

V přivřených dveřích svého pavilonu zavalitě navazoval na nejnižší tradice cestování hromadnou dopravou a snaživě úročil dar vyvolávat v lidech pocit viny.

281

„Víte, co je to ARO? Víte, kolik je hodin? Sem nemůžete, chápete to?” „Nemusíte mě tam pouštět,” rval jsem za uzdu svých poplašených emocí. „Chci jenom vědět...” „... informace o cizí osobě, pochopte to konečně,” vetknul mi znovu někam nad nosní přepážku. „Není cizí. Teda, jestli je to vůbec ona. Proto jsem tady.” „Dyť ani nevíte jméno, do prdele!” „Veronika. Kolik tady máte vole Veronik, do kterejch dneska praštil blesk? Kam je všechny dáváte?”

Na příjmení jsem si nemohl vzpomenout. Na příjmení ani na to, jestli mi ho vůbec řekla. „Napadnul bych vás kvůli cizí holce?” řekl jsem proto. „Cože?” řekl proto on. „Za tři vteřiny dostanete takovou za uši, že vám to zasukuje tkaničky. Podle toho poznáte, že je to láska. Platí?”

Láska. Tak přece jenom jsem to slovo použil. „Tak a dost, volám policajty,” zavřel přede mnou a změnil se v siluetu za sklem.

Napadlo mě, že jsem tím prošvihl šanci napadnout ho. Že při troše štěstí bych se dostal dovnitř po červeném koberci. Stačilo, aby mě uvedl do bezvědomí tím svým teaserem, s jehož pomocí mi 282

na dálku ještě před chvílí způsoboval úzkost.

Tisícovky malých blesků.

Měl jsem to udělat, i když jsem si nemohl být jistý. I když ta holka, do níž to fláklo v centru, nakonec nemusela být Veronika. Vypnutý telefon a nepříjemně odpovídající popis v podání taxikářova kolegy, který jí volal záchranku, přece nemusely znamenat více než moje kartička pojištěnce pro bezpečnostní službu anesteziologicko-resuscitačního oddělení. „Dyť jsou Vánoce, lidi na sebe maj bejt hodný!” křičel jsem na tu bezpečnostní službu přes prosklené dveře. „Pojďte si zavolat ode mě!” „Jděte se z toho vyspat a ráno se stavte na příjmu,” objevil se znovu vyklidněný ve dveřích. „Když budete mít štěstí na sestru, řekne vám, jestli tady leží opravdu ta vaše. Před tím si ale fakt zjistěte příjmení. Hodně štěstí, dobrou noc.”

Dveře se zavřely nadobro. Rezignovaně jsem pokývl hlavou, vzal zavděk promrzlým patníkem a usadil se do své paměti. „Bártová,” napověděl mi z přítmí známý hlas. „Veronika Bártová,“ zvonovitě. „Ty jsi prostě píča,” pozdravil jsem Bora. ♠♠♠ 283

„Co,” pokoušel jsem se formulovat otázku. „Co ti o,” nedařilo se mi to. „Co tady chceš,” vyprsknul jsem nakonec přese rty povadající zimou, tmou i bezmocí. Zakroužkovat tečku té věty zřetelným kurva jsem už nestihl, cítil jsem ale, že se přes to zvládnu přenést. „Cigaretu,” roztáhl, na rozdíl ode mě mrštně, své koutky do přátelského tónu. Čtyři týdny poté, co jsem se snažil prokopnout ho jako kýbl z plastu. „Nemáš?”

Jako by mezi námi znovu bylo přátelství na vrcholové úrovni. Jako by mi to všechno odpustil a já to všechno měl odpustit jemu. Jako by nic. Noc. Neodpouštěl jsem mu. Důvodů, proč jsem se nepokusil ublížit mu znovu a lépe, nicméně bylo hned několik. Například berle, o niž se opatrně opíral obvázanou rukou, a černé mapy v tváři, deformující obličejové rysy lépe než vojenské maskování. Někdo už to udělal za mě. „Marlbora neměli,” vydechl jsem jako rodič, který odpovídá svému dítěti na třicáté A próč? v řadě, a nabídnul čerstvě rozkouřenou krabičku.

S naprostým klidem si připálil a s pobavenou grimasou mi podal krabičku zpět. Také jsem jednu tasil. Zapálil si ji. Vyfoukl Borovi do obličeje a zavrtěl hlavou.

284

„Mě teda překvapí máloco,” řekl jsem a pamatoval na to, aby mi kurva pro tentokrát neuteklo. „Ale tohle kurva nedávám ani já. Vždycky přece mívali Malbora, ne?”

Byl to jeden z těch řidších vtipů, v této situaci však posloužil skvěle.

Pokud nás tou dobou někdo sledoval, mohl to pro něj být zajímavý obraz. Dvě siluety přešlapují vprostřed cesty potěmnělého nemocničního areálu.

Z lamp na ocelových stožárech popadává sníh, siluetám od hlav mizí směsice kouře, páry a nekontrolovaného chechotu. Jedna ze siluet se rozkašle a položí si ruku na hruď, chvíli se cukavě ošívá, ale to naštěstí mnoho neznamená, to jen dlaň její ruky měla doznat tvar malé náprsní nádoby.

Smích se stahuje, směsice slábne, sníh sílí.

Zahřál jsem se z placatky a podal ji Borovi, aby se zahřál se mnou. Logicky. Psychologicky. „A teď vážně,” poodešel jsem k lavičce a nabídnul si něco sněhu. „Narovinu, nebo střílím,” řekl jsem přes dohořívající cigaretu v koutku a pohodil si výhružně čerstvě uplácanou koulí.

Odmlčel jsem se. Bylo totiž otázkou, na co se ptát.

Ta situace mi v hlavě vystavěla indickou křižovatku, po níž se prohání témata v dopravní špičce. Jestli znáte ten pocit. „Všechno je to tajný,” předběhl mě nakonec.

285

Sněhový projektil ho nedopatřením zasáhl jen pod bradou a rozletěl se mu po krku a uších. „Chci ti to říct!” zaduněl. „Já vim,” pronesl jsem, snad zlehka. „Nemohl jsem si pomoct.” „Je to celý složitější,” zůstal vážný. „Neprojdeme se?”

Nedůvěřivě jsem pohlédl na jeho berli a pokrčil rameny. ♠♠♠

„Tam vevnitř.” Zeptal jsem se Bora s poukázáním na pavilon, u něhož jsme se znovu shledali. Za sto metrů chůze ze sebe vydal pouze tři zvuky: slova takže a no a křupot sněhu. „Je tam ta Veronika. Žejo.” A to jsme šli poměrně volným krokem. „Připojená na přístroje,” odpověděl opatrně. „Vědomí na nule.” „To jsme v týhle době všichni,” navázal jsem v předstírání, že to se mnou nehýbá. Šlo mi totiž o pravdu a nechtěl jsem riskovat, že v ohleduplnosti kýženou informaci zkreslí. „Ještě chvilku,” zanaléhal jsem, protože se na to nechytil. „Ještě chvilku kolem týhle horký kaše!” řval jsem v uličky, ulice, silnice, domy a stromy, v celé to černobílé nemocniční bludiště. Jak se odtud má 286

dostat nemocnej, když to nedokáže ani zdravej napadlo mě zároveň. „Ještě chvilku a chrstnu ti tu kaši do ksichtu.”

Odvětil klidně, že víc o Veroničině stavu neví, že přísahá. Jemně přiskrceným hlasem, má pravačka ho zrovna svírala pod krkem. „Dobře,” ulevil jsem mu od pravačky rozpřahem tak širokým, že se mi v zápěstí blýskly hřeby Ježíše Krista. „Jak teda víš, jak se jmenuje. Jak teda víš, že tam je!”

Odvětil klidně, že při telefonátu do nemocnice sehrál roli jejího otce, že to většinou nějakou tu informaci přinese. Že prý se stačilo zmínit o tom blesku. „A jak’s věděl o tom blesku, jak’s věděl o mně,” pronásledoval jsem ho při švestkách. „Jaks vůbec?

Tohle všechno? Jak?” klopýtal jsem.

Spřáhnul jsem si ruce před bradou tak znatelně, že to tlesklo, a uvědomil si, že do tváře mi kdosi nasadil bezradný výraz. „Kdybys mě nechal mluvit, ježišikriste,” rozpřáhnul v Pána on. „Kdybys mě konečně nechal mluvit, laskavě.”

Konečně jsem si všimnul, že jeho dbaný jazykový projev se kamsi vytratil. „Byli jste dokonalí,” rozbelhal se znovu. Vztekle. „Měli jste to tam, do hajzlu, jako jedni z milionu.

287

Tyvole, ani Bob Dylan nemá na to, na co jste měli vy. Což je teda velký štěstí, jinak bysme tady ty zasraný islamisty měli už v sedmdesátejch letech.” „Co to meleš,” držel jsem s ním krok maximálně tak v chůzi. „Až když to přezpívali White Stripes! Až když... Až když He said ‘are you looking for something easy to catch?’ I said 'I got no money’. He said 'That ain’t necessary’...” začal mě děsit svým zpěvem. „I was thinking about turquoise, I was thinking about gold, I was thinking about diamonds and the world’s biggest necklace. Tyvole. Všechny ty covery od White Stripes.“ „CO! TO!! MELEŠ!!!” „Tohle ty amíci – jestli za tím teda fakt byli amíci – posrali. Prostě sejmem Saddáma. Jasně. Co si vlastně mysleli, dyť to má přes deset slok, to o ten průser přímo žadonilo! A taky že jo! Isis, oh Isis, you mystical child.”

Podkopnul jsem mu tu berli a zuřivě si ho prohlížel. Zuřivě a vyděšeně. „Byli jste mocný, tyvole, vy byli tak mocný?” pokračoval vkleče. „Ty jako Bob Dylan – vona jak Jack White. A ty si najednou přijdeš s tím, žes to s ní skončil. Že to prostě zahodíš.”

Podal si berli a vrátil se na nohy.

288

„Víš moc dobře, o čem tady mluvím, zase tak blbej nejseš. Víš moc dobře, že vám ty písničky fungovaly. Jakým způsobem fungovaly. Ne úplně tak, jak mohly, ale spolu bysme to zvládli.”

Zatímco jsem se snažil rozklíčovat, jestli má vůbec smysl snažit se to rozklíčovat, hlasitě se rozchechtal. „Takovýmu Jacksonovi to třeba došlo, až bylo pozdě. To bylo furt lásky a dětí a planety – a pak si nechá dát na obal desky padající Manhattan! Postaví se na vyleštěnou šachovnici v místě těch Dvojčat. A říká tomu Blood On The Dancefloor – pro jistotu!

Podívej se někdy na ten booklet, kolik ukazujou jeho ruce. Čas, kdy to do těch baráků narvali, plus mínus pár minut.” „Tak hlavně, že měl černou pásku,” řekl jsem znuděně. „Právě. No. No a pak se jim vzepřel, dál to znáš z médií.”

Chytil jsem ho znovu pod krkem. Beze slova.

Věděl, co tím chci říct. „Sudičkáři, piči!” zakřičel. „Ty a Klaudie!! Máte slovo!!!”

Z okna jakéhosi pavilonu kdosi zakřičel, abychom byli tiše. „Teda,” zašeptal proto. „Měli jste,” strhl mi ze sebe ruce.

Natočil se ke mně bokem.

289

♠♠♠

„Jedno se ti musí nechat.” Zklidnil se Bor, když jsme tonuli v další slepé uličce areálu, u budovy nenápadného nápisu Gynekologicko-porodnické oddělení.

Tady varujou rodiče, že to dítě nemusí být v pořádku, odskočil jsem si na tajno od jeho myšlenek k těm svým. Že to může mít vážnej problém. „Že opravdu odkopneš takovouhle holku, to jsme nečekali ani my,” vyjasnil, co má na mysli. „Ani vy, jo?” Ujistil jsem se tónem, jakým žena opakuje po muži slovo kolegyně.

Ve skutečnosti není postižený dítě to nejhorší.

Mnohem větší neštěstí je zplodit takhle sebevědomý, všehoschopný hovado. Napadlo mě, když na moje Ani vy, jo? s plnou vážností pokývl svým „ani my” a v náznacích se rozpovídal o tom, že lidé jako on v podstatě řídí běh událostí všude okolo. Měl pro to dokonce vlastní termín. Směrování. „Vy umělci nepíšete o dokonalejším světě,” slyšel jsem půl cigarety nato. „Píšete o tom, co se posralo, co se posere, bla bla bla. To směrujeme hlavně.

Směrujeme vás užitečně.” „Takže já a lidi jako já píšeme budoucnost. Bob Dylan, Michael Jackson, já... Homer Simpson 290

taky?” snažil jsem se nepodlehnout tomu, co už mě dávno dostalo na lopatky. „Pamatuješ si ten díl, kdy Bart uloví zmutovanou rybu se třema očima? Jakási studentka ekologie z Argentiny – dvacet let na to – ten díl citovala v diplomce o jaderným nebezpečí. Když jí to pak publikovali...” „... stal se zázrak!” vskočil jsem mu do řeči tónem, jakým žena opakuje po muži slovo hysterická. „Dneska by ji to nechali přepsat.” „Dneska,” pokračoval unaveně v řeči i v cestě. „Dneska s ní pracujou lidi okolo americkýho prezidenta. Na týhle atrakci se vezou všichni. Vlády, firmy. Nadace.”

Znovu se zvedl ten vítr, ten vítr znovu zvedl ten sníh, další komunikaci mám tudíž v bílé mlze.

Mluvil o tom, že Fifter Happier Radiohead vzniklo na zakázku Steva Jobse? Že Jules Verne psal pro NASA? Že jakýsi malíř určil hlasové vyhledávání na Googlu, že stačilo zorganizovat správně časovanou, vhodně lokalizovanou a umně medializovanou vernisáž?

Utkvělo mi maximálně to, že u toho připomínal všechny ty komiksové záporáky, kteří s komicky velkým tlačítkem detailně vysvětlují spoutanému klaďákovi, proč a jak koho zabili, přestože komiksoví klaďáci se vyznačuji tím, že z provazů za 291

zády se dostanou zhruba desetkrát rychleji, než si průměrný učitel fyziky ulízne patku na hlavě. „Ale buď klidnej.” Prohlásil nakonec pevně. „Veronika v žádným směrování nejede. Žádná vláda, žádná agentura, nikdo. Nejspíš se kolem tebe točí proto, že tě fakt miluje.” Že mě fakt miluje. Projelo mi hrudí, aniž bych to dal najevo. „Takže,” ponechal jsem si Že mě fakt miluje na první příležitost porochnit se v tom o samotě. „Účet. Náš Účet, možná si na něj vzpomeneš. Ten song z textů, cos mi ukradl. Jak pak jely ty tanky.

Do lidí.”

Podíval jsem se do telefonu, jestli mi mezitím Veronika neodepsala, protože člověk někdy doufá, i když na to nemá nárok. „Nešlo to jinak,” namítnul. „Přijde ti, že se v týhle zemi dá něco změnit volbama? Peticema?” „Gratuluju.” „Ty vůbec nemel. V momentě, kdy ti bylo jasný, co všechno můžeš: Ukončit hladomor, zrušit moderní otroctví, vymýtit AIDS a rakovinu… tolik toho trápí svět a ty se píšeš s písničkou, jen aby ti ta tvá Veronika dala. V tomhle jsi stejnej jako my. A my jsme v tom zase stejný jako lidi, který jsme před pár tejdnama svrhli. Hlavně si to nevyčítej.”

292

Déle jsem to poslouchat nezvládal. Nohy se mi však rozkmitaly jinou motivací, než ukončit pomatený rozhovor. „KAM JDEŠ!!!” Rozezněl znovu zdi těch domů. „Kam asi! Hádej!” Křičel jsem si na cestu a podkluzoval sněhem. „Právě jsi to říkal! Pár veršíků – a je jako parmička?! NE?!” „ALE TY MĚ NEPOSLOUCHÁŠ!!!” Už zase jsem mu zazáviděl zvonovitý hlas. „Ty jsi jenom ten Bob Dylan.” Ztlumil se, když jsem se zastavil, aby mě dobelhal. „Není to jenom tím, co píšeš. Je to taky tím, co zpívá Klaudie.”

Znáte ten pocit, kdy si připadáte jako včela, které zjistili alergii na pyl? To vnitřní pnutí, které vás nutí okamžitě lehnout břichem k zemi a předstírat výmol? „Tím, jak to zpívá. Co cítí, když to zpívá. Po čem touží, čemu věří. Co to pro ni znamená, tím to je.”

Znáte ten pocit? „Takže...” rozeznělo se odevzdání v mém hlase, „tohleto,” ukázal jsem do nemocničního komplexu jako bych prováděl turisty.

Tenhle pocit byl horší než tamten pocit. „Udělala ta vaše poslední písnička. Jo. Po tom, cos Klaudii odkopnul a řekl jí o Veronice. Byl jsi ve studiu, když to zpívala, myslela na ni, když zmáčkli record. Myslela na to, že tě chce zpátky, proklínala ji 293

u toho. Tušil jsem to, ale dělat s tím už nic nešlo. A, upřímně, ani jsem s tím nic dělat nechtěl, my Veroniku zrovna nemusíme, to určitě chápeš.”

V horizontu všech těch budov jsem najednou rozpoznal stíny psychiatrické kliniky a ve vzpomínkách nechtě vyvolal negativ Klaudie, otáčející se ke mně zády na lůžkovém oddělení. To Já o tebe přijdu. „Proto jsem věděl, že se na Veroniku Bártovou mám ptát po nemocnicích. Proto jsem na tebe čekal tady.” „Hovno,” rozchechtal jsem. „Vykašlem šlem situace, domů ‘dem-'dem bez ovace, si být blíž...” zpíval už zase. „HOVNO!!!” Přestal jsem se chechtat. „A dost-dost… a dom’-dom’...”

Nohy se mi rozkmitaly znovu, a tak jsem šel.

To pude. „ONA JÍ TO MUSÍ PŘÁT! ZE SRDCE PŘÁT!!!” zvonil mi na cestu.

Na cestu tím bludištěm kolem mě i vevnitř.

294

295

296

NÁVRATY „Doprdele,” rozvalila se Klaudie na ratanové sofa přesně mezi uraženost a pohrdání. „Ty ses už úplně vychlastal.”

Nechápal jsem, proč pro naše setkání vybrala právě koktejlový bar, který zdobí tolik umělých palem, lehátek, houpacích sítí a fototapet podvečerní pláže, že v něm citelně schází pódium se šimpanzem troubícím na mořskou želvu. Co mi naopak bylo jasné: Musím to tu ustát v sedě. Ustát nejenom to prostředí, do něhož jsem nepatřil soudě už dle nápojového lístku s pivem tak špatným, aby si člověk musel poručit něco mnohem luxusnějšího.

Ustát nejenom toho nezdravě opáleného servíra, který mi nenápadnými, ve světě mužů přesto zjevnými signály dával najevo to samé, co jeho nápoják. Ale též ustát atmosféru onoho setkání, do niž oranžově neúslužná obsluha, odmítavá nabídka podniku i veškeré dekorace zapadaly až přímo přirozeně. „Nebo jsi ze mě přišel dělat ještě blbější krávu, než’s už udělal? Nepřijde ti, žes mě dost ponížil tím vším... předtím?”

Pravou rukou si nervózně pohrávala se srandovním deštníčkem, vyňatým ze svého stále 297

prvního drinku, co ji opíjel stejně rychle, jako měnil barvy, takže se přede mnou nezdráhala ani sem tam si roztomile odříhnout. V levé ruce nezkušené svírala nezapálenou cigaretu, kterou ku mně právě tyčila výstražně jako ukazovátko. „Nahráváš si to? Abyste si to, s tou tvou Verunkou, mohli pouštět, až se doma budete nudit?

Ten debilní mikrofon tohle celý někam posílá?”

Tím debilní mikrofonem měla na mysli můj vánoční dárek pro ni, jejímž předáním jsem celé to setkání zprvu zaštítil. Fakt, že byl původně vánočním dárkem pro tu mou Verunku jsem si ponechal, a namísto toho do vyprávění dosadil, že jí ho nesu proto, že se svým hlasem dokáže zázraky.

Jako rozený architekt oslích můstků jsem tím uvedl následný monolog o písních Budíku, který zaspal, o tom, co probudily, a vůbec o všem tom, co vyprávěl Bor mně, čímž jsem se obratně přiblížil k pravém důvodu onoho setkání. Pašák. „Jdi do prdele, fakt,” posnažila se za smíchu zvláštního vyznění vyrovnat se s obrysy slz, zadržovaných s urputností letištního kontrolora za řasami, lemujícími jí tak až dětsky upřímnou dobrotu v očích.

Nemělo smysl Klaudii namlouvat, že s ní chci nahrát ještě jednu píseň ryze proto, abychom se mohli rozejít bez poskvrnky, abychom poslední 298

vzpomínku na sebe měli hezkou, když už jsou tu ty Vánoce. I když bych mohl, ostatně, přesně tahle historka mě napadla, když jsem do toho baru měl nakročeno. Dle Borových instrukcí jsem veškerou zápletku situace maximálně obnažil.

Což bylo tím hlavním, co jsem musel ustát: Ochotně se připlazit v prachu, na nějž rozdrtím vlastní ego. „Prosím,” řekl jsem a zacítil, že tím, kdo se tu rozbrečí, možná nebude ona. „Prosím tě.”

Lakovaným ukazováčkem si omylem přelomila deštníček a lakonicky ho po mně hodila spolu s podezřele lascivním pohledem. Sledovala mě, jako bych byl kabát ve výprodeji. Nevěřícně kroutila hlavu nad tím, jak nízko je teď moje cena, a nevydávala jiného zvuku než rozvážného chm. „Moc tě prosím,” nepoznával jsem se. „Věř mi, nelžu, prosím. Prosím.”

Tím, kdo se tam rozbrečel, nakonec byla ona. „Dobře?” řekla po chvilce a objednala si další drink. „Dobře.”

Její druhý drink v řadě přistál v řádech vteřin, na rozdíl od mého panáku, žádaného už před řadou minut. Utřela si slzy, aby uviděla na jednu z těch podvečerních fototapet a začala směrem k ní šeptat. „Tak jo.”

299

Vyexovala svůj nový drink a zopakovala objednávku. Nato zopakovala svůj lascivní pohled a na hlasivkách přeřadila z neutrálu na jedničku. „Ale mám podmínku. Jestli já mám vrátit život jí: Tak ona ho vrátí mě.”

Na vlastní oči jsem viděl, jak si tu cigaretu zapálila. ♠♠♠

„Život?” pronesl jsem, to jak jsem snahu vykroutit se z toho halil do předstírané snahy pochopit to. „Jakej život? Náš vztah tě ničil, já tě ničil, co to je za blbost.” „Miluju tě,” zachroptěla pod nátlakem cigaretového kouře a rozkuckala se.

Zhurta to zapila tím zhusta plážovým pitíčkem a poručila si rum odkudsi z Venezuely nebo Guatemaly. Nebo Panamy. „Nedokážu dělat něco pro někoho, kdo mi tě vzal,” řekla pak, když dotčeně típla dusivou cigaretu, aby si zapálila jinou, snad chutnější. Jak symbolické ve chvíli, kdy se snažíte slepit pouťové srdce Herkulesem. „Ať mi tě dá zpátky a já to pro ni udělám.” „A co to udělat pro mě?” stihl jsem ještě zkusit.

300

„Ber nebo nech bejt,” pozvedla na to ona svůj rum k přípitku s mojí whiskey, zřejmě jako gesto stvrzení té zvláštní dohody.

Natěšeně mžourala, pohledem tak opilým, že se jí s každým pomrknutím mohl vysklít do klína. Musel jsem uznat, že netuším, nakolik to hraje se mnou a nakolik na mě. Přesto jsem si přiťuknul. Přihnul.

Stvrdil. „Takže?” rozezněla se v ní neskrytelná radost.

Dokonce se mi zdálo, že si v sedě povyskočila. „Takže zítra ve studiu?” rozezněly se ve mně nezkrotitelné obavy, že se to opravdu děje.

Zasmála se. Krátce a rozjíveně, jako bychom hráli pitomou deskovou hru a jí zrovna padla šestka.

Che hé! Tak nějak. „Nenenene,” vyhodila mi pobaveně figurku z herního pole. „Nenene. Vrátí mi tě hned.”

Zaostřil jsem na ni a zahlédl, jak se jí v úsměvu leskne špička neposedného, sbíhajícími se slinami vlhčeného jazyka. Když se ujistila, že jí věnuji plnou pozornost, pokývla směrem k záchodkům. Uvolněně a zpomaleně, jako by místo hlavy měla špatně nafouknutý balónek. „Teď a tady.”

Che hé. ♠♠♠ 301

Plážovina podniku dosahovala na záchodcích vrcholu. Desku umyvadla pokrýval bílý písek.

Vyhřívaný písek. Vyhřívaný! Jak jsem pocítil na vlastní zadnici.

Co na to asi hygiena? pídil bych se u Klaudie, kdyby mi zrovna nebrala slova z úst ústy svými, v roztomilém podřepu.

Nikdy jsem si nebyl mnoho jistý, nakolik platí předpoklad, že sex proti vůli muže není proveditelný, už fyziologicky, technicky, logicky. A nezjistil jsem to ani v tomto případě.

Všechno to přeci bylo tak šílené. Tak neuvěřitelné, tak nemyslitelné, že na nějakou vůli nezbývalo. Sála ze mě poslední zbytky vědomí.

Co na to asi hygiena? vrátil jsem se k jedné z posledních myšlenek, jichž jsem byl ještě schopen, až se tady do toho písečku vycákám?, načež jsem zvládl už jenom úvahy, nakolik mi Klaudie připadá jako prohladovělé stepní kůzle a nakolik já si připadám jako pro to kůzle liz.

Jakkoli se teď nad papírem zdá takové smýšlení divné, možná perverzní, možná odpudivé a možná jen srandovní, v podobném kontextu pro takové bývá místo. V podobném kontextu přece neuvažujete o složité šachové partii. V podobném kontextu vám přece vládne touha slyšet slova jako mrdej, narvat a pěstí. Zaobíráte se představou, že 302

svého sexuálního partnera vláčíte do prachem zanešené promítací místnosti kina při premiéře dětského filmu, aby se akustika vašich těl rozléhala sálem ve chvíli, kdy kreslený králíček začne skákat radostí, že mrkvička je zralá. Hlavu vám plní, že jste připraveni hrát pacienta zvrácené ordinace a nastavit k vyšetření otvory, které ani nemáte. Nebo že si přejete být souloženi v provazech na větvích staletého dubu za vytí vlčí smečky na váš kulatý zadek. Že byste teď hned vzali do trojky starou bábu bez zubů s očekáváním zaslouženého Kam se hrabou ti klučinové, kteří nás tehdy přišli osvobodit. A tak.

To už jsem ale pozoroval, jak mě cosi strhává k WC míse a při tom strhává ze mě tričko mé a kalhoty mé a masky mé a za stepního mé-e-e-é, obratněji než panáček z manuálu IKEA, připevňuje mi k tělu, z nějž jsem na tom písku zřejmě stačil celý vysublimovat, tělo svoje, v němž v tom podřepu zjevně stačila celá roztát. A tak se naše choreografie rozezněla ze stěn z laminátu jako bubnování mopem na podlahu. „Uděláš se mi dovnitř, jo?” zakňourala.

Výstřih její košile, naaranžovaný tím způsobem, co navozuje otázku, proč vlastně ženy tolik nadělají se zavěšováním poliček, když zvládnou tohle, se rozhrnul jako závěsy jogínů brzy ráno.

303

Sledoval jsem ta dvě zdařilá umělecká díla přírody v rámu z podprsenky a nemohl si na ně vzpomenout. Nepoznával jsem je a nepoznával jsem ani to, co jsem z ní právě cítil mezi nohama. To, jak se tam po mně pohybovala, to, jak se hýbala vevnitř.

Neznal jsem to, jak mi citovala ze skript pro diplomované kurvy. Je zvláštní, jak krátký čas stačí, aby se vám někdo takto odcizil.

Nařizuje si pořád budíka na sedmou večerní? vrátila mi tím trochu toho ratia, když potřetí zopakovala to svoje dovnitř a pak zavřeštěla dělej tak fotbalově, až ten přehnaně opálený pingl za mnoha stěnami musel zauvažovat, na koho zapomněl s objednávkou. „Bereš prášky, že jo,“ osmělil jsem se.

Zvolnila v tempo, jaké volí kolotoče těsně před tím, než kdosi za mikrofonem úchylně oznámí poslední minutu jízdy, a podívala se mi skrze oči kamsi do žaludku. „Chceš ke mně zpátky, nebo ne?” odsykla a znovu rozehrála sólo pro mop a podlahu.

Jak zrychlovala poslední otáčky své sexuální centrifugy, přicházelo mi na mysl, a nejenom na mysl, že umanuté chtění možná nebývá zdaleka všespásné tak, jak se dočtete v motivačních knihách. Že motivační knihy opomíjejí situaci, kdy proti vám 304

stojí chtění umanutější, o to více, že je umanuté žensky.

Vynasnažil jsem se sice ze všech svých nadržením ochrnutých sil strhnout ji ze sebe. Byť jen o trochu, jen ponadzvednout, přinejmenším. Ale mrštnost Klaudiina těla, váha její touhy, v kombinaci se zvykem dotahovat věci do konce, tváří v tvář a klínu v klín tomu všemu: Nedokázal jsem nedokázat jí, že ode mě čeká mnoho. „Chceš to, nebo ne?” rozpatlávala mi laskavým tónem po ksichutu dort z černobílých grotesek. „Ty a tvůj čurák...” dávkovala ze sebe v tom úsměvu. „... jste mý, nebo ne?”

A tak se to stalo. Možnost volby byla natotata tatam. A tam v ní bylo to, proč ona teď mohla být v tom.

V tu chvíli mě popíchlo, že mohlo jít o víc. Že pojistkou, že s Klaudií zůstanu, pro ni nemusel být jen samotný sex, ponižující dosud čistý vztah s Veronikou kamsi v uhlí složené do kotelny, která vhání teplo pod nedalekou pláž u umyvadla.

Pojistkou nejspíš měla být naprosto prostá odevzdanost, daná následníkem porcelánového trůnu.

Kolotoč počal zastavovat, dojíždět, pokyvovat do stran a povrzávat sedáky. A ona si to užívala a líbala mě na krk a na ucho mi domlouvavě šeptala jó a 305

domlouvavěji miláčku a dost možná se skutečně cítila být na vlnách romantiku vyplivujícího more z těch debilních tapet a já dost možná byl její lodí, co právě nadnášivě zakotvuje po úspěšné výpravě. „Vezmeš nás domů?” pronesla pak nepochybně.

Vyděsilo mě to. ♠♠♠

Do polevy umělohmotného kýblu vtály skrz okno další pouliční stíny. Byl tu pro případ, že po cestě nevyzvracela všechno.

Seděl jsem u něj. U ní. U její postele.

Do toho kýblu zahleděný jsem zkoušel nasoukat se do nepohodlně kousavého přesvědčení, že znovu jde o postel naši. Tak, aby mi to v zrcadle slušelo.

Vnímal jsem její vzdechy ze sna, o hodně mělčí, než ty před pár hodinami, kdy se to ani jednomu z nás nezdálo. Ujišťoval jsem se, že už nejeví známky nevolností, a podivoval se, že už zase je celá neignorovatelně vysaténovaná. Bez poskvrnky provinění ve tváři.

306

teoreticky mám spoustu let na to abych ti to řek že mám tě rád hezky ti poděkovat Vlastně to dávalo smysl: Tím, kdo si to tady tak neomylně, neomytelně poblil – tu cestu, po níž se vydal, svůj doprovod na ní, taktéž sebe, celý venek i vnějšek svého soukromého vesmíru – jsem patrně byl maximálně tak já.

Jistěže bylo na místě sebeuklidňování, že tak činím dle rukovětí starověkých rytířů: Právě jsem pokládal svůj život za život své milované. Na obětní kámen žíhaný temnými konturami nechtěné budoucnosti.

K vydepilovaným, vyvoskovaným nohám bohyně, v niž tak nekonečně nevěřím. A za několik měsíců pak dost možná i k pudrované, nekonečně popatlaváné řiti jejího dítěte, co nikdy nebude i mým dítětem zcela. Mohlo se zdát. prakticky mám jenom pár dnů na to změnit celej svět a do něj vstát a v něm se umět chovat Čím soustředěněji jsem si dodával kuráže tímto svým hrdinstvím, tím soustředěněji jsem se obracel 307

k tomuto jejímu kýblu. Měl jsem s ním už brzy mít mnoho společného, mnohem více společného než s Klaudií: Naším totožným posláním bylo pojímat v sobě smrtelně dávivé, aby si druzí mohli dál pochutnávat na životě. Něco takového. Tak nějak. A tak vůbec.

Jestli se mi to teď podaří s Veronikou, může se mi to podařit i s dalšíma. Uklidňoval jsem se. Mohl bych fakt zařídit, abych byl užitečnej. Dělat něco pro druhý.

Aniž bych tomu věřil. Třeba se mi jednou podaří i necejtit to jako ňáký zotročující prokletí – ale jako osvobozující požehnání.

Přemýšlel jsem o tom vážně. Vážně jsem o tom přemýšlel.

A tak, přesně takto, na zemi u její postele, vznikal nejdůležitější text mého života.

Opakoval jsem si, že bych přece klidně mohl napsat Kočka leze dírou, bylo by to jedno, záleží přece spíše na dílu Klaudie, říkal přece Bor. Vzhledem k tomu všemu, co pro mě Veronika znamenala, vzhledem k tomu, že jsem se právě měl vzdát všeho, co pro mě ještě kdy znamenat mohla, jsem do toho ale dal o trochu víc.

308

až přeběhne nám přes cestu velká černá kočka zkusíme nezapomenout, kam jdem sejít až s věkem pak Když pak ráno našla ten text přitlačený magnetkou ke dveřím lednice, nebyl jsem u toho.

Nechtěl jsem u toho být. Až si ta slova poprvé zazpívá ve snaze najít pro ně melodii, až se posadí k počítači a tu melodii zhmatatelní na Veroničin mikrofon, až to celé zarámuje do varchlatého hudebního podkresu, chtěl jsem sedět na lavičce před okny možná jejího a možná našeho bytu, pít kávu z její termosky a vizoura z mojí placatky a kouřit a bát se okamžiku, kdy se na mě vyšpulí z okna v rozepnutém županu, aby mě rozverně ponoukla, že zaslouží odměnu. až proběhne nám před očima celej dlouhej život nesmíme uhnout vlastním pohledem jen ať přechází zrak Jenže. Venku beznadějně diktoval podmínky tvrdý mráz ve spolupráci s atmosférou nastávajícího 309

Štědrého dne. Nadto nade mnou občas proletěl vrtulník, zkontrolovat, že veřejné nepokoje nepokračují ani zde. Nesnesitelná kombinace.

Takže. Když jsem se opatrně vracel dovnitř, zrovna lomcoval stěnami výsledek Klaudiina snažení. Přitlačil jsem dveře na chodbu, natajno je přiklapnul. Sotva zašustěly nánosy prachu na podlaze.

Naslouchal jsem nedokonale dokonanému. Zpěvu popraskanému, nejspíše trémou a možná jenom kocovinou, přesto pokorně čistému, zodpovědně frázujícímu, ve výškách snad dokonce dojatému.

Těžko hádat, takto z předsíně.

Jedno jsem ale s jistotou slyšel jasně: Refrén si poupravila do druhé osoby singuláru. teoreticky máš spoustu let na to abys jí to řek že máš ji rád hezky jí poděkovat Čímž to vlastně dotáhla nadoraz. prakticky máš jenom pár dnů na to změnit celej svět a do něj vstát a v něm se umět chovat 310

♠♠♠

„No ale tak v tom případě pěknej večer, přátelové,” navázala na znělku hitparády Lala Lajky moderátorka pochybného pseudonymu, rozmlženého hlasu a ledabylého projevu. Jako vždy.

Kdyby to tedy bylo jako vždy.

Klaudii připadlo pravé a mně levé sluchátko kapesního přehrávače. Uvědomil jsem si zlehka, že silnější propojení než tohle mezi námi asi pořád ještě nevnímám. Namluvil jsem si snadno, že tomu prostě, správně, jenom nechávám potřebný čas. „U mikrofonu pěkně vítá a hudební žebříček na cestě k vrcholu vám už teďka jistí: Tvoje Bába.”

Být mladší, snad bychom si vystačili s reproduktory mobilního telefonu. A snad by to bylo vnímáno bez jediné námitky či udání, nedít se to všechno na nemocničním oddělení ARO. „Startujem první kolo hitparády novýho roku – pour feliciter, by the way – a to logicky znamená: Vidlema vyhnat ze stájí loňský favority a do závodu nasadit nový maso. Ovšem, jak velmi správně praví tradice týhle naší hitparády: až na tři výjimky.”

První kolo hitparády nového roku rovnalo se naší první příležitosti po dvou týdnech. Po dvou týdnech dramaturgické odmlky, pokud jde o regulérní 311

nasazování jakékoli nové písně do rozhlasového éteru. Pokud jde například o tu naši píseň.

O Návraty. „Jenom teda aby bylo jasno. Kde jindy bejvá místo pro čerstvě nasazovaný, tam je teda dneska místo pro ty, který loni nesundal jen tak někdo: pro tři nejúspěšnější skladby minulýho ročníku. Začínáme právě s něma, začínáme právě teď.”

Samozřejmě, byla tu i příležitost nasadit píseň ne zrovna regulérně.

Projít jakožto falešné narozeninové překvapení přes vrátnici do studia, omdlít DJe hlasitou reprodukcí písně z repertoáru vychraptělého neumětela, kterého na výsluní drží možná už jenom ta ponožka v rozkroku kalhot, a pak zkrátka nějak nabourat vysílání. Nám ale stačilo už to, že to celé provádíme za zády naší kapele.

Obešli jsme se bez ní docela statečně. Klaudie se během našeho odloučení zřejmě naučila s hudebním editorem v počítači, takže se dokázala postarat o vše umělecké i technické. Já se zase postaral o to, abych jí v tom nepřekážel. „Třetí nejúspěšnější skladbou loňska byla skladba Neumím skupiny Jasno. Jdeme na ni.”

Dva týdny dramaturgické odmlky. Dva týdny čekání. Dva týdny spolu, na sebe, na toho druhého.

Ona je využila na potvrzování své přijatelnosti, pokud jde o vztah. Na vánoční zdobení dveří a oken 312

a futer, mezi nimiž čekala políbení, a dost možná i pod korkem vánočně zdobené lahve vína. Na prvně v životě pečené, a tedy prvně v životě pálené cukroví, za nějž očekávala ocenění. Na košilku inspirovanou módními výstřelky Santa Clause s očekáváním, že to znovu nastříkám dovnitř. Na dárkové zaobalování plyšového dárku s obličejem, reagujícího na stlačení bříška, slovy Mám tě ráda.

Já ty dva týdny využil na rozporování své přijatelnosti, pokud jde o situaci. Pokud jde o roli, kterou se snažím přijmout, o roli ne nepodobnou rolím mladých žen krásných těl, jež ochotně drží basu, nejen basu, ve snaze vydělat na zajištěných mužích dávno odjištěných těl. Pokud jde o možnosti vyšších šancí oboustranné spolupráce na oboustranně spokojeném životě. Pokud jde o naděje, že Veronika mě možná naučila o ženách tolik, že Klaudii teď možná zvládnu porozumět, vyhovět, utvářet partnerství méně destruktivní, více konstruktivní, i pokud jde o můj pocit, o mé city.

Pokud jde o úvahy, že kdybych se ke Klaudii choval od začátku tak jako k Veronice, žádný rozchod by původně ani snad nebyl třeba. „Posloucháte Lala Lajky, tohle byla, byli, bylo, dejme tomu, Jasno a první postupující skladba z loňského roku, neb skladba třetí nejúspěšnější.

Skladba Neumím.”

313

Na to ARO jsme se dostali vlastně díky Borovi.

Tip, co mi tak velkoryse dával před pár dny – v případě zájmu projít všemi těmi barikádami v předstírání rodinných příslušností k hospitalizovaným – střetnul se s účinkem přímo čelně. Ona byla před nemocničními sestrami mojí sestrou, já byl před nemocničními bratry jejím bratrem, dva sourozenci držící se za ruce, sem tam nahlížející přes rameno, jestli už třeba nevchází do dveří naše maminka. O té mamince jsme původně mluvit nechtěli, avšak lidé tohoto oddělení se pídili po důvodu, proč já a Klaudie a vlastě i Veronika máme jiná příjmení. „Ano, jistě,” vypadlo ze mě, „naše mamka měla smůlu na chlapy. Jednou tady u vás, kvůli jednomu, vlastně ležela. Vidíte, jé, a já se bál, že netrefí.” „Druhou! Nejúspěšnější! Přátelové.”

Na to ARO jsme se dostali vlastně díky Borovi, ale zamířili jsme tam vlastně kvůli Klaudii. Měla mnou nepochopitelný zájem být u Veroničina probuzení, vemlouvala mi cosi o tom, že bych se měl rozloučit, že mě doprovodí, že mě v tom podpoří. „Se vokázala bejt: Dolej volej skupiny Tyjátra.” „Vím, že to je hnusný, ale,” uchichtla se Klaudie tónem žen, které v smích používají jako pokličku na vztek, když jsme poprvé na dálku sledovali 314

Veroničinu odevzdanost osudu. „Ale proč zrovna ona?” „Jdeme na ni.” „Co jsi na ní... Nepřijde mi... Není krásnější než já.”

Jindy bych pronesl cosi o tom, že to může být tím kovovým, na bílo špatně natřeným lůžkem, případně pak těmi hadičkami, co z ní trčí, a vůbec vším tím okolo pípajícím. Že medicína a design si přeci nikdy mnoho nerozuměli, a tak že to může mít zkreslující efekt. Notabene že Veronika už pár dnů tak nějak nestíhá vklouznout do něčeho reprezentativnějšího, hlavně jí to neříkejme, v tom kómatu by jí to mohlo trochu rozhodit.

Nepronesl jsem však vůbec nic. Dělal jsem, že neslyším, že jsem zabraný do poslechu rádia.

Bylo to přeci tak napínavé. ♠♠♠

„No a pomyslný pozlátko zlatýho místa našich Lala Lajků loňska! Přátelové? To si odnáší – a mezi nominovaný prvního kola letoška tím postupujou – a já jsem teda skoro až nadržená, jak dlouho vydrží v nový vostrý konkurenci, protože na to evidentně maj: Brouci z dílny partičky, která si říká Budík, který zaspal. Tak jdeme i na ně! Přátelové.”

315

Mírně to s námi trhlo a ještě mírněji nám to odlehčilo situaci. Vzduchem zavanula naše ega, odkasaná ve snaze nachytat na tom výsluní něco bronzu. dneska jsem k sežrání mouchama tolik jsem už podělala těma svejma rukama v hlavě si to přebírám s broukama broukám si la la lalala pod basama fousama Usmívali jsme se na sebe, snad i s pocitem toho, že to spolu možná přece jenom můžeme umět, společně možná opravdu zvládneme seskládat kompletní sílu, když budeme chtít. Alespoň na krátkou chvíli. s broukama s broukama do palouku plným brouků pod mnohejma nohama s broukama s broukama zmizím s broukama 316

Po té krátké chvíli se Klaudie rozvřískala.

Nerozplakala se, nerozbrečela, nerozbulela.

Rozvřískala. zmiz mi z mysli, dím a dělám, že tě nevidím tak schválně, jestli sejdeš nebo mě s úsměvem přejdeš jako má dobrá nálada být ti jen samá zábava „Já!” pokusila se vyslovit to jednoduché slovo na mnohokrát. „Já – to – tehdy,” kuckala, jak jí v krku zaskočil ten knedlík, po celou tu exkurzi oddělením polomrtvých zřejmě, teď až teď viditelně, zadržovaný. s broukama s broukama v tvý sbírce barevnejch brouků se silnejma krovkama „Já to tehdy chtěla.”

317

s broukama s broukama nechci bejt s broukama „Já. Já to tehdy přála. Jí. Já...”

Nastavil jsem výraz tváře nechápavého muže varianty pět a zákeřně vyčkával. „Věděla jsem, že máš milenku, dopíči!” Vykřikla. dneska jsem k sežrání mouchama tolik jsem už podělala těma svejma rukama Zkusil jsem tím pádem variantu tři, ale nebylo to o mnoho lepší. „Každá ženská to cejtí,” ovládla tu emoci. „Zeptej se na to nějaký tý... Nějaký z těch svejch kurev!” potichoučku polehoučku podél hloučku lidí anonymně se stydím „A?” pronesla pak ve snaze pronést to s klidem. „Proč to říkám?” Vydýchala si.

Tak schválně.

318

„Když jsi přišel s tím, že Veroniku uzdravíme, když jsi mi to všechno popsal...” mluvila najednou zase až moc rychle, ženy totiž mění tempo mysli nepravidelně tak, až to je tempo nepředpokládané, „tak mi to došlo.” s mašlí našli tě hozenou tvůj pláč slyším ozvěnou dneska ti to sluší, broučku „Já... Já tamtu holku... Já ji zabila?” do palouku plným brouků pod mnohejma nohama s broukama s broukama zmizím s broukama „Dohrála kapela Budík, který zaspal, a to je příležitost pro první skladbu do roku novýho.

Příležitost ideální, protože, přátelové moji, do toho novýho roku vstoupíme s novou skladbou právě týhle partičky. Budík, který zaspal: Návraty.” „Ty dva tejdny?” Zeptala se pak s netušeným klidem a já mlčel. „Líbily se ti?”

319

teoreticky máš spoustu let na to abys jí to řek že máš ji rád hezky jí poděkovat „Chceš, nebo ne?” Dodala. „Bejt se mnou.”

A já mlčel. prakticky máš jenom pár dnů na to změnit celej svět a do něj vstát a v něm se umět chovat Mlčel jsem a vrtěl hlavou.

Ne nesouhlasně. Jednoduše nechápavě. Nad tím, kde jsme. Kam to dospělo. až přeběhne nám přes cestu velká černá kočka zkusíme nezapomenout, kam jdem sejít až s věkem pak „Já.”

Zakuckala se znovu.

320

„Já?” až proběhne nám před očima celej dlouhej život nesmíme uhnout vlastním pohledem jen ať přechází zrak „Já tě do ničeho nutit nebudu.”

Vstala. „Nemůžu.”

Dala mi pusu před ucho a na tváři mi na památku nechala rozetřenou slzu. Těžko říct, jestli byla její, nebo moje.

Odcházela. Definitivně.

To poznáte. „Neboj!” ohlédla se na mě, aniž by na mě opravdu pohlédla. „Neboj, vzdávám to!”

Moje hlava jen smířeně pokývla. „Ale možná se ještě ozvu.” Špitla nakonec a nasměrovala zjemna ruce ke svému bříšku, před kterým nejistě naznačila oblouk.

Moje hlava jen smířeně pokývla podruhé.

A do toho to zaznělo.

321

když už to má takhle být musíš to tak chtít Najednou, z té naší písně. Do toho pravého sluchátka šeptem, v poloze hlasu, kterou jsem nikdy neměl šanci poznat. Klaudiina hlasu.

Slova, která jsem nikdy neměl šanci slyšet. Pro ujištění jsem si vpil do ucha i to levé sluchátko. když už to má takhle být musíš to tak chtít Znovu a znovu a možná ještě jednou ta slova. Jako zaříkadlo, tam někde na pozadí, nejdříve jasněji, pak dál a pak v ozvěnách.

Kdo ví, jak dlouho by to ve mně doznívalo. Kdo ví, jak dlouho bych se za těmi dveřmi díval, kdyby mi koutkem oka neproběhly sestřičky, o něco dramatičtěji než v seriálech z lékařského prostředí, do pokoje Veroniky. Kdybych si nevšiml, že vstávám a jdu za nimi, vítat Veroniku, zatímco se Tvoje Bába z Lala Lajků loučí ve své jistě maloukné, samotinké, dost možná i strašidelně svěrací místnůstce se světem okolo. „Takže love, přátelové.” ♠♠♠ 322

„Ahoj?” upustil jsem kámen na dno studny, když zamžourala očima.

Pokud to tedy vůbec udělala. Víc to připomínalo situaci, kdy se pohnou závěsy, jak za okny zafoukalo. „Ahoj?” Optala se ona tápavě. „Co je za den?” „Teď už jeden z těch lepších,” zkusil jsem.

Hned jsem si ale uvědomil, že pro takové řeči možná ještě nesvítí zelená, dost možná ještě ani oranžová. „Ian.” Usmála se přece jen. „Ahoj?”

Závěsy se rozhrnuly a těmi jejími okny na mě ostýchavě prosvitlo jarní slunce. „Co novýho?” pokoušela se držet tvář ona, „novej rok,” pokoušel jsem držel tvář já a tak dál, tak, jak už to tak v těchto situacích běžně bývá, znáte to. „Vítej zpátky. Bouchnul bych šampaňský, ale máme se tu chovat tiše.”

Neusmála se. „Oukej, promiň, máš pravdu. Na šáňo jsem zapomněl. Já vždycky jak vidím slevy, tak nevim, pro co jsem to tam vlastně přišel.”

Pořád se nesmála. „Prej do mě uhodil blesk.” Řekla jenom. „Oslnila jsi pár lidí. Nic, co by někoho překvapovalo.”

Ta zelená pořád nikde.

323

„Nechceš mi o tom vyprávět?” zamumlala. „Oni mi víc neřekli.”

Usnula. ♠♠♠

„No a teď spolu mluvíme,” dokončil jsem to vyprávění, co jsem započal, když se zase probudila. „I když teda je asi pravda, že teď mluvim spíš jenom já, žejo.”

Mlčela a já se nedivil. Divení teď přece jenom bylo na ni.

Ono asi není zrovna jednoduché dozvědět se v pár minutách o tom, že žijete jen díky nějaké písni, protože jiná píseň vás zaklela v bleskosvod, že v tom všem hraje jednu z hlavních rolí bývalý partner vašeho nového partnera, takže vlastně všechno, co teď cítíte, co dýcháte, co na sobě nahmatáte, jde na účet kohosi, koho máte důvod nepřipouštět si zcela k tělu, a jako by to nestačilo, jede v tom i člověk, kterého jste si k tělu pustili, je to i jeho zásluha, stejně tak jako je to i jeho vina, no tak prostě umí uhranout veršem, smiřte se s tím, s někým takovým teď žijete, zkuste ho někdy naštvat, a hlavně, kdyby se sestřičky ptaly, není to vlastně vůbec váš partner, je to váš sourozenec, stejně jako ta jeho bývalá, co tu byla, když jste leželi v komatu, to hlavně nesmíte 324

zapomenout vysvětlit i své matce, až vám přinese pomeranče, kor jestli je přinese s vaším otcem, tomu pak zase nesmíte zapomenou vysvětlit, že zde je jedním z mnoha dalších otců. „Mám takovej pocit.” Vypustila, zatímco si rovnala polštář, takže to vyznělo trochu ledabyle.

Polštář dávno výstavní. Rovnaný však dál, ve svých úhlech popotahovaný, ve svých objemech naducávaný. Poplácávaný, splácávaný. Naprcávaný a připrcávaný a zase popotahovaný a stahovaný a tak vůbec asi prozkoušený všemi těmi způsoby, co se s polštářem se dělat dají, krom podepírání hlavy. „Pardon, ale mám pocit, že možná...” usmála se a mně se to na chvíli líbilo. „Možná...” zakabonila se a mně se to ve chvíli nelíbilo. „Možná byses k ní měl vrátit.”

Blesk udeřil znovu, jen tentokrát do mě. „Ty zázraky, co spolu umíte. Jestli tomu teda věříš.

A já neříkám, že to jsou blbosti. Ale. Jestli tomu věříš. Pak věříš jí.”

Nechytal jsem se. A odmítal se pustit. „Víš, že tě mám ráda. A já tě mám ráda.”

Do pokoje vstoupila nemocniční sestra, otočila se na podpatku a zmizela.

Možná protože odtušila, že teď řešíme něco nevratně zásadního a zásadně nevratného. A možná jenom při pohledu na dokonalost Veroničina 325

polštáře odtušila, že by si měla začít hledat jinou práci. „A právě proto to teď řeknu,” naducávala Veronika mě.

Uhádnout, co řekne, ještě než to řekne, tentokrát nebyl žádný hlavolam. Což se v případě žen stává výjimečně, i proto si snad na to pamatuji dodnes. „Vrať se k ní. Běž. Prosímtě běž! Běž hned teď, běž, běž. BĚŽ.”

Načež mi názorně připomněla, že polštář je vlastně vhodný ještě na schovávání se před lidmi, co stojí u vaší postele. Na minutu, na pět minut, na tak dlouho, dokud to nakonec nevzdají. Dokud neodejdou.

Dokud si skutečně nepřiznají, že s tímhle nic nezmůžou. Dokud je nevyděsí, že i tudy může přijít to, čemu se běžně říká: konec. Že právě ten konec právě tudy konec právě přišel. A že ten konec nikam neodejde, že ten, kdo odejde, jste vy. ♠♠♠

„Piči!”

Když jsem procházel branami areálu, slíbil jsem si, že namísto jakékoli další návštěvy téhle nemocnice si raději intubuji oko prvním předmětem, který tím okem spatřím. Dokonce mě na chvíli napadlo, že už 326

jen kvůli tomuto novoročnímu předsevzetí budu žít už jen opatrně. Hned vzápětí jsem si však takřka ukopnul patu, jak jsem se pokusil uklidnit se osvědčenou jogínskou pozicí otylého karatisty.

Kopal jsem do odpadkových košů a kontejnery na odpad se pokoušel převrátit na bok, protože destruktivní energie jsem měl na rozdávání. Protože kdybyste uspořádali mistrovství světa v nepříjemnosti, zrovna tyhle dva pocity by se jistě umístily na stupínku vítězů. Křivda a bezbrannost.

Nejspíše by nastoupily spolu v jednom dresu. Na ploše mého závodiště tak alespoň zrovna činily.

Vyrvával jsem sluchátko telefonní budky a vyřvával HALOHALO, SLYŠÍMESÉ!, zatímco jsem jím třískal do výloh jako osamělý husita provizorním řemdihem, jelikož mi na čelo ťukalo mnoho nezvaných hostů v podobě nových myšlenek. Třeba té, že to, jak proti vlastní vůli doufám v to, že si to Veronika rozmyslí, že mi zavolá, že jen co se vzpamatuje, vyhledá u mne objetí a ojetí – je až příliš podobné tomu, co jsem Klaudii měl za zlé, když znovu a znovu zkoušela získat u mě razítko na žádanky k návratu, když znovu a znovu sahala do železných zásob své dobroty pro další a další šance, co by mi ještě mohla dát. Že se asi, kdo ví proč a kdo ví jak, stává, že cokoli člověk provede druhému, dá mu dříve nebo 327

později pocítit někdo třetí, aniž by to tak zamýšlel, o to však důrazněji.

Močil jsem rozkročený vprostřed křižovatky na přizastavující automobily krom vozu a štítů pořádkové policie, ani na ten vrtulník nade mnou jsem nezkoušel domočit, protože jsem vzdáleně slyšel sám sebe říkat si, že si za jejich pohotový zásah přeci jen taktéž trochu můžu. Přeci jen by nejspíš nebyli tak připravení, nebýt těch písní.

Kdybychom se s Klaudií tolik nesoustředili na to, co se dělo nám dvěma, kdybychom se opravdu soustředili na to, co se dělo kolem nás dvou.

Kdybychom se i my nestali zaslouženou součástí současné kultury jednoho, v níž pod hladinou zvuků ze sluchátek, za hrazením monitorů a displejů, v dokonalém odclonění odklonění od okolního světa, ve svém vlastním světě za retina zrcadlem, světě tak malém, že se do něj mnohdy dostatečně pohodlně nevejdou ani naši nejbližší, jednáme každý dle kultu jednoho, úspěšně samostatného, posunujícího se dál a výš než ostatní bez pomoci ostatních, bez ochoty se o ten úspěch, mylně kladený za vlastní, dělit, a tak se rozvádíme a rozcházíme a rozjíždíme firmy o jednom člověku a druhého člověka vytáhneme ze sraček jen v případě, že se při tom neumažeme, že se při tom blýskneme, přesně jak praví moderní 328

přikázání typu Jdi si za svým cílem, ať je jakýkoli nebo Nic není důležitější než to, co chceš ty sám.

Více jsem se bránil skandovanému Policejní stát! ze strany kolemjdoucích, než omezování na svobodě ze strany těžkooděnců, protože jsem možná chtěl začít v sobě vnímat zvláštní ochotu nastoupit výkon veškerých trestů, jež mě právě dostihují. Přestože jsem teprve teď mohl začít chápat, že moderní rozvojové příručky se svými pravidly chování jsou to samé, co pradávné náboženské příručky se svými desatery, že ať se vám otevře prostor za nebeskou branou nebo na titulní straně časopisu Forbes, všechno je to jen o vašem vlastním rauši. Že Ráj a Peklo skutečně existují, ovšem nikoli po životě, ale v životě, že toho, co dal rozhovor redakci Bible, špatně pochopili, že tím myslel spíš něco jako Žij tady správně, protože ti to udělá dobře. A že tohle je tím pádem to moje Peklo, kterým si musím projít, jen co si uvědomím, jak moc jsem to prosral a posral.

Chcaním to začalo, chcaním to končí, došlo mi maximálně tak za mřížovanými okny vozu, eskortujícího mě mně neznámo kam.

Třeba jenom na služebnu. A třeba tam, kde se ztrácely desítky lidí během těch malých předvánočních pouličních půtek.

329

♠♠♠

Řidič vozu pořádkové policie dodržoval předepsanou rychlost a na každé zelené zastavil, snad aby bylo všem okolo jasné, kdo z naší posádky je ten hodný a kdo ten zlý. A snad aby mi šel příkladem.

Hleděl jsem z okna, přes jeho mříže město vypadalo jako roztřískané a znovu poslepované.

Možná takové i bylo. Klidné, tiché, neškodné.

Možná takové byly i životy těch lidí na chodnících a přechodech, opatrně našlapujících po lanech svých novoročních předsevzetí.

Jestli mě pustí, asi bych to taky mohl zkusit, napadlo mě, když jsme, snad náhodou, přejížděli ulici, na jejímž konci měl otevřeno bar U Kapitána. Polepšit se.

Kopírovali jsme směr nočních spojů, kterými jsem dříve jezdíval od Kapitána domů, za Klaudií.

Pomyslel jsem na ni a na ten nejistý oblouk rukama, který udělala před svým bříškem. Pomyslel jsem na téma falešného těhotenství o němž bych si mohl něco vygooglit, kdyby můj mobil neležel někde tam v kabině řidiče, na sedačce, vedle toho nejnaštvanějšího z nich, spolu s dalšími osobními věcmi, a samozřejmě kdybych neměl ty pouta.

Zadoufal jsem, že její když už to má být, musíš to tak chtít mi v tomto ohledu snad jistí pozici o trochu 330

víc, než moje nezapomenout kam jdem, které jsem do písně Návraty pro jakousi jistotu zanesl já.

Z kabiny řidiče se rozeznělo vyzvánění, které jsem v mobilu vyhradil pro telefonní číslo Veroniky.

Snad náhodou zrovna, když jsem se na obzoru snažil rozeznat kopec, na němž jsem s ní seděl a koukal dolů, na město. Jeden z těch v brnění vyhodil můj mobil z okýnka na silnici, kde ho během vteřin rozcupují kola dalších automobilů.

Stejně už znovu nezavolá, odtušil jsem z historky, kterou mi Veronika vyprávěla, historky, ve které se odhodlá k usmíření se svým otcem, ale on jí to típne, a tak se už nikdy nespojí.

Jestli mě pustí, mohl bych to zkusit ještě jednou. V tomhletom smutným světě přece potřebuješ někoho, s kým umíš bejt veselej, no ne? Kor, když opravdu chceš tohleto. Polepšit se.

Padalo na mě domnění, že lepším jsem se vlastně už stával, teď, pod okamžitým závalem všech těch nepřízní. Že v jejich ohni jsem se měnil v popel, ze kterého mi třeba narostou čistější, barevnější a snad i silnější perutě. Že pokud někoho chcete dostat dál, pohnout jeho životem, pohnout jeho osobností k lepšímu, musíte mu dát přes ústa a ta mu skrze bahno přitlačit ke dnu.

Zastavili jsme na kruhovém objezdu na kraji města. Za mřížemi mého okna postávala barmanka s 331

telefonem u ucha, k němuž takřka sahal její nádherný úsměv, rámovaný černými vlasy zaháknutými za lalůčky uší, jako šipky směřujícími k vysportovanému tělu.

Jestli mě pustí, mohl bych se stavit sem. Na dva Walkery, na ten můj a na ten její. „Kdybyste se viděla, pozvete se na panáka.”

Opouštěli jsme město a trasa, kterou jsme se vydali, rozhodně nepatřila mezi ty frekventované.

Byla to dobrá výmluva, proč to s tím polepšováním zatím nepřehánět.

Dokud jsem si nebyl jistý zítřkem, na polepšování bylo ještě brzo.

A člověk se přece vždycky polepší, až když je už pozdě.

332

333

www.schlendri.cz ian@schlendri.cz

334