Republika Černobyl

PETR TOMAN

REPUBLIKA ČERNOBYL SEVERNÍ UKRAJINA 2010 –2014

REPUBLIKA ČERNOBYL – Tato kopie knihy je věnována

© Petr Toman, 2014 www.republicofchernobyl.petrtoman.eu

PETR TOMAN – REPUBLIKA ČERNOBYL – SEVERNÍ UKRAJINA 2010 –2014

JE ČERNOBYL VÁŽNĚ JEN HISTORIE, NĚCO TEMNÉHO V MINULOSTI, JEN VZPOMÍNKA?

na začátek.

NA ČERNOBYLU NENÍ NIC HEZKÉHO. Otrávil těla a mysl stovek tisíc lidí a stále v tom pokračuje.

Nikdo ho nezastaví, jedině čas. Protože dokud zde budou žít lidé, bude žít i Černobyl.

Zajistil si věčnost tím, že otrávil lidské geny. Jak s ním chceme bojovat, když se vetřel do podstaty člověka a stal se jeho součástí? Koluje nám v krvi a je to silný soupeř.

Je nebezpečný z medicínského hlediska, ale stejně tak (a ne-li více) je nebezpečný pro lidskou duši.

Změnil nás. Černobyl není historie, epizoda, která se stala před čtvrtstoletím. Žije dál. Není možné odstranit ho sebelepší operací, není možné vyhnat ho z hlavy. Nespoután, určuje si pravidla, jako by vytvářel novou formu života. Je to anomálie a těch se lidstvo vždy bálo.

Třináctá komnata lidstva.

Co s ním? Odpověď neexistuje. Nezbývá než se poučit co se stane, když lidstvo míří příliš vysoko. Nezbývá, než zůstat v pokoře.

–

~ zóna

Černobylská zakázaná zóna jsou ve skutečnosti zóny tři, podle míry kontaminace. Na vstup je potřeba speciální povolení, které se předkládá na jediném oficiálním check-pointu Dytjaky. Skutečný Černobyl, respektive ten, který za skutečný považuji já, se ale odehrává na periferii. V sousedství hranic zakázaného území. Odehrává se tam, kde žijí lidé své relativně běžné životy.

KÁCÍME LESY, ABYCHOM MOHLI ROZŠIŘOVAT HŘBITOVY. ABY BYLO KAM POHŘBÍVAT. ŽIVÉ STROMY USTUPUJÍ MRTVÝM LIDEM. KDY SE TO ZASTAVÍ? ~ Irina Severova, matka, Ivankiv

~ Tetjana Bortko, Ivankiv

Tetjana držela fotografii svého syna a usmívala se. Seděla v dvoupokojovém bytě na chátrajícím sídlišti ve městě Ivankiv, které je posledním větším městem před zónou. Její nevlastní rodiče pracovali několik let jako likvidátoři. Uvařili mi kávu, překvapení, že někoho ze Západu zajímá příběh jejich rodiny, a pomalu, velice klidně vyprávěli. O tom, jak si Tetjanu vzali z dětského domova a ze začátku vše vypadalo v pořádku. Prý jen nechtěla držet hlavičku, ale nepřikládali tomu význam. Vyrůstala jako každé jiné zdravé dítě, to se po roce 1986 ale změnilo. Začala trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy a rodiče se smiřovali s tím, že ani mentálně nebude zřejmě v pořádku. Lékaři její zdravotní stav nedávali do souvislosti s černobylskou havárií, i tak jí ale nedoporučili mít děti.

Tetjana přesto porodila syna Mykolu. Varování lékařů se naplnilo, Mykolovi byla diagnostikována mentální retardace.

~ Stari Sokoly

Oblasti severní Ukrajiny, které se dotýkají černobylské zóny, jsou velmi chudé. Chybí tam průmysl, služby, infrastruktura. Sehnat práci je nemožné. Před havárií se oblasti přezdívalo obilnice Evropy, většina místních byla zaměstnána v zemědělských kolchozech. Ty se po kolapsu Sovětského svazu rozpadly a půda se kvůli obsahu radionuklidů přestala zemědělsky využívat.

Tohle prase a několik slepic, to je celé naše hospodářství, tvrdil Fedja. Zajímavé je, že od nikoho z místních jsem se nedozvěděl, kde pracují, kde si vydělávají na chleba. Přitom obchody i v té nejzapadlejší vesnici jsou celkem slušně zásobené. A ceny evropské.

 Oleksandr Hrebenjuk, Kyjivské jezero

Na Černobyl nemyslím. Prostě mě nezajímá. Je to něco abstraktního z historie a já chci žít teď. Užívat si život, myslet na pěkné věci, plánovat si budoucnost. Nechci přemýšlet nad tím, jestli budu mít ve třiceti letech rakovinu, jestli budou mé děti zdravé. Co bych z takového života měl? Stres a strach zabíjejí! Nikdo z mých přátel nad Černobylem nepřemýšlí, nebavíme se o něm. Nebyl jsem se tam podívat, i když v Prypjati žili a poznali se moji rodiče.

Pro nás je to vyřešená minulost, stejně jako válka.

– Černobyl možná sedmadvacetiletého Alexe trápí víc, než je ochotný připustit. Patří do rizikové skupiny, narodil se pouhý rok a půl po havárii. Oba rodiče pracovali v elektrárně a okolí jako civilní likvidátoři.

Alex vyrůstal a studoval v Kyjevě. Každé prázdniny a většinu víkendů trávil na břehu jezera, v obci Stracholissja.

Tedy několik stovek metrů od černobylské zóny. Dodnes proto chodí jednou ročně na kontroly do kyjevského Centra pro radiační medicínu.

~ Pisky

Chudoba a provizorium pár stovek metrů od zóny. Katja má tři děti, nejmladšímu Andrejovi je teprve rok.

Z pohledu Středoevropana žijí v rozpadající se dřevěnici jen pár stovek metrů od černobylské zóny ve velice chudých podmínkách. Přesto Katja působila šťastně. Mateřská láska je milosrdná.

Mám tu fotku rád, působí na mě optimisticky. Jako kousek štěstí v beznaději.

~ Stracholissja

Příroda si pomalu bere zpět to, co jí patří. Nerad do těchto domů vstupuji, necítím se tam dobře. Jejich majitelé neodcházeli dobrovolně a s radostí, že jdou za lepším životem. V domech zanechali smutek. A ten tam zůstal dodnes.

V jednom z těch domů jsem se potkal s Kianem Lovettem. Irským operním zpěvákem a fotografem s neuvěřitelně silnou poetikou ve fotografii i v duši. Kian stál v místnosti a soustředěně poslouchal. Slyšíš? Ti lidé tady stále jsou.

Musíme být pokorní. Vstoupili jsme do jejich kuchyně, ložnice, tohle je jejich svět. A my tu nemáme co dělat.

NA ČERNOBYLU NENÍ NIC PĚKNÉHO. JE TO ZRŮDA. NEMĚL SE NIKDY STÁT, NEMĚL. CO TAM TÁHNE VŠECHNY TY CIZINCE? CELÉ ZÁJEZDY? ŠLAPOU PO CIZÍCH ŽIVOTECH. BEZ ÚCTY, BEZ RESPEKTU. ONI TO NECHÁPOU? ~ Tetjana Nazirenko, Kyjev

~ Illinci

Fedja Chvedarovyč žije v zóně. Ve vesnici Illinci, zhruba deset kilometrů od města Černobyl. Žije sám, prý mu to nevadí. Sám v celé vesnici bez elektřiny a plynu. Celý život pracoval v kolchoze, byl řidičem traktoru, s půdou si rozumí. Na jaře vysadí brambory, zaseje řepu, hub jsou plné lesy, nene, neztěžuje si. Dokonce si pěstuje i vlastní tabák, který pak balí do novinového papíru. A když jednou a někdy i dvakrát do měsíce dorazí pojízdná prodejna, koupí si několik vek chleba a baterky do malého rádia.

Fedja odejít nechce. V Illincích se narodil, žije tu celý život, tak tu i zemře. Stejně jako jeho maminka. Ta krásná paní z fotografií, které má vystavené v kuchyni. Moc mu chybí, je tomu sedm let, co zemřela. Leskly se mu oči, když na ni vzpomínal.

~ Kyjivské jezero

Existoval plán celé Kyjivské jezero vypustit a zamezit tak šíření radionuklidů řekou Prypjať, která protéká kolem jaderné elektrárny a vlévá se do jezera. Šílená myšlenka se naštěstí nerealizovala. Hrozilo totiž nebezpečí, že celá oblast včetně Kyjeva by byla neobyvatelná. Stačilo, aby zafoukal vítr, a zvedla by se stěna kontaminovaného prachu a písku.

~ Mychajlo Rožok, Stracholissja

Do havárie jsem pracoval jako ředitel mysliveckého hospodářství v obci Stracholissja. Po evakuacích obyvatel se řešilo, co se všemi zvířaty, která po lidech zůstala. Neměl se o ně kdo postarat. Takže k nám postupně přijížděli myslivci a myslivecká sdružení z celé Ukrajiny, organizovali se tady a odjížděli do zóny. Každý nafasoval ochranný oblek, což byla bunda, kalhoty, holiny, k tomu krabici nábojů, tekutý jód na ochranu štítné žlázy a jelo se. Do každé vesnice, do Prypjati, do Černobylu, všude. Zónu jsme projeli mnohokrát. Radiace neradiace, my museli všude, zvířata nezajímají hranice. Že to nebylo nic veselého, celé dny jen střílet zvířata, to nemusím popisovat…

Mychajlo Rožok má titul likvidátora. Z celé brigády dnes žije jediný, rakovina zabila i jeho sestru. Je to úžasný člověk, poskytuje mi přístřeší a jeho dům je pro mě vždy otevřený. Nedávno ho zbrzdila mrtvice, má pomalejší reakce a jeho dcera mu zakazuje vyplouvat na jezero.

 Oleh

Měl jsem večerní směnu na pátém bloku, natírali jsme tam konstrukce. Zvláštní bylo, že po půlnoci na nás nečekal mikrobus jako obvykle. Tak jsme ke čtvrtému bloku, kde byly šatny, vyrazili pěšky. A jak tak jdeme, přes cestu leží černé kameny. Byl to grafit z reaktoru, kusy tyčí, které výbuch rozmetal všude kolem. Jen tak to tam leželo a my se k tomu shýbali a říkali si, co to ksakru je. Na čtvrtém bloku byl chaos. Bylo jasné, že se stalo něco strašného, ale stejně nás namísto evakuace nechali čekat, až dorazí směna na vystřídání…

Odpoledne se mi udělalo špatně. Odvezli mě do nemocnice. Bylo jasné, že je zle, netušili, co se mnou. Tak mě vzali do Kyjeva a odtud rovnou letadlem do Moskvy. Tři čtvrtě roku jsem ležel na jednom oddělení s hasiči. Umírali vedle mě, čekal jsem, kdy to přijde.

– Oleh mi udělal ten nejlepší boršč na světě. A otevřel vodku. Druhou. Třetí… Pak mám jen klasické vzpomínky v mlze: jak jsme se loučili, jak jsem nad ránem stopoval na nějakém kyjevském sídlišti, jak mi zastavil šílenec a chtěl se mnou spáchat sebevraždu, alespoň podle toho řídil… Kyjev se slil do dlouhé barevné šmouhy šílené jízdy a já se modlil, abych to přežil, protože jsem moc chtěl Olehův příběh někdy někomu vyprávět.

Jedno je jasné: ten večer nechtěl vzpomínat. Nevím proč, dost možná chtěl mít od Černobylu jednou provždy klid. Bylo mu 24 let, když došlo k havárii. Už nikdy nepracoval, léta strávil po nemocnicích, sanatoriích.

V bolestech a strachu z budoucna. Černobyl mu ukradl život. Přesto Oleh působil vyrovnaně, spokojeně.

– Oleh Šimonko, Kyjev

~ muzeum Černobylu, Kyjev

Zvláštní místo. Nemyslím obsahem, ten splňuje všechna očekávání jaká se od takového prostoru žádají. Pro mě osobně je zvláštní v tom, že většina likvidátorů, vysídlenců, respektive lidí, kterých se havárie osobně dotkla, do něj nikdy nezavítali a nemají to rozhodně v plánu.

Ivana jsem přemlouval dlouho. Vždy našel důvod, proč tam půjdeme až příště, proč tam není nutné vůbec chodit, sváděl jsem to na jeho sklony k lenivosti. A až když procházel expozice a jen velmi těžko zadržoval pláč, došlo mi, že Černobyl je skutečně obrovská, lidská tragédie.

~ Ivankiv

Vyfotografovat se na památku před narychlo vybudovaný sarkofágem byla skoro povinnost. Aby bylo jednou o čem vyprávět, mít co ukázat vnoučatům. Byla to i forma, jak říct – dokázali jsme to. Zavřeli jsme ďábla zpět do pekla, zvítězili jsme nad atomem.

Bohužel, většina z těch likvidátorů – vojáků nebo civilistů – se vnoučat nikdy nedožila. Rakovina, leukemie, srdeční problémy… Umírali brzy. Dnes jejich fotografie žloutnou v rodinných albech, stejně jako vzpomínky těch, kteří ještě žijí.

 Pisky

Zajímavější je pro mě etický pohled. Černobyl je jedno velké a stále bolavé pohřebiště. Vzpomínek, osudů, snů, tužeb… Vlastně čehokoli, co tvoří minulost, budoucnost. Lidé museli přes noc opustit místa prorostlá jejich kořeny, Neměli šanci smířit se s tím, že odcházejí, opouští své předky a tradice, své současné životy. Zejména pro Ukrajince, kteří mají velmi silný vztah k domovině a půdě, to bylo velmi stresující.

Není tajemství, že skutečné oběti jaderné havárie se nedají spočítat. U kolika vysídlenců, tedy lidí, kteří museli opustit kontaminované oblasti zóny a byli nuceni začít život úplně jinde, se objevily posttraumatické stresové poruchy? Copak lze jako diagnózu stanovit – zemřel steskem po domově, usoužil se? Na to medicínské šablony neexistují.

Víc lidí zabil stres a stesk než radiace nebo rakovina, řekl mi jednou můj přítel Ivan Hrebenjuk.

Blbost, myslel jsem si. Jsem tu proto, abych fotil umírající na rakovinu, mutanty, postižené děti.

Abych světu ukázal tu hrůzu! A ne stres, který se nedá ani vyfotit. To mě nezajímá.

– Jak moc jsem se mýlil!

– Až po několikáté návštěvě jsem pochopil, že Černobyl zabíjí především duši.

~ Volodymyr Čubaruk, Kyjev

Volodymyr bydlí se svou ženou a rodinou dcery v dvoupokojovém bytě na kyjevském sídlišti. Je po několika operacích rakoviny hrtanu, vyhráno stále ještě nemá. Operace mu navíc poškodila hlasivky natolik, že přestal mluvit. Proto má po ruce neustále blok. Když jsem ho navštívil poprvé, nemohl ani polykat. Veškeré jídlo mu jeho žena rozmixovala a trubičkou si ho lil přímo do jícnu. Dnes je na tom o něco lépe, pevnou stravu polknout stále ale nedokáže.

Bylo to zvláštní odpoledne. S jeho bývalými kolegy, kteří mě k němu vzali na návštěvu, jsme se cpali salámem a vařenými brambory. Otvírali jsme jednu láhev vodky za druhou, a ještě než se se mnou začal točit svět, všiml jsem si něčeho vážného. Ivan s Olehem vtipkovali, bavili se a vzpomínali na práci na Černobylu. Byli mladí, kdo by nevzpomínal v dobrém! Volodymyr jim odpovídal psaním do bloku. Smáli se, ale přitom se na kamaráda dívali vážně, ustaraně. A se strachem. Jako by se ve skutečnosti dusili otázkou – čeká mě tohle taky? Vždyť jsme pracovali ve stejný čas na stejných místech.

– Říká se, že většinu likvidátorů nezabila radiace, ale strach a stres. Strach z budoucna, z toho, co bude.

 Stracholissja

Pracoval jsem jako inženýr ekologické expedice moskevského institutu Severova. Zkoumali jsme radiaci. Její rozložení, kde se nachází, kde jsou jaké hodnoty. Přijížděli sem vědci z USA, Nizozemska, Japonci, měřili také můj domek, pozemek a vycházelo vše čisté. Dokonce mi říkali, že se mám, že žiju v čistším prostředí než oni doma. A to jsme čtyřicet kilometrů od Černobylu. Ona si ta radiace totiž sedá do fleků, pokrývá náhodné území. Vůbec to neznamená, že je všude a že je všude stejná. Dokonce i v zóně jsou úplně čistá místa a naopak, v Ivankivu je to podstatně horší než u nás. A to jsme nedaleko Černobylu.

Hodně lidí tady v obci Stracholissja má status likvidátora. Za vesnicí místní lidé plnili pytle pískem a ten se pak shazoval z vrtulníků na reaktor.

I olovo, všechny zásoby, co měli myslivci, se tam házelo, aby se roztavilo a uhasilo požár. Zkoušelo se všechno možné. Vždyť nikdo pořádně nevěděl, jak reaktor uhasit.

– Mychajlo Rožok, Stracholissja

~ Stari Sokoly

Život kolem zóny je vlastně normální. Radost, smutek, láska… Člověk se přizpůsobí, zvykne si. Nelze žít pořád ve stresu, že místo, které považuji za svůj domov, mě pomalu zabíjí.

~ Mala Makarivka

Rychle a zběsile! Život stejně nemá cenu a ve třiceti chcípnu, pojeď se mnou, svezu tě, lákal mě Ihor chvíli předtím, než jeho rezavá lada vylétla ze silnice a skončila zaklíněná na obrovském pařezu. Ihor byl namol. Tak namol, že nedokázal ani otevřít dveře. Vypadl z auta a odpotácel se směrem ke kostelu. Bylo 10 hodin dopoledne.

DOKUD BUDEME ŽÍT, BUDE ŽÍT I ČERNOBYL. NESEME SI HO V SOBĚ.

V KRVI, V GENECH, V MYŠLENKÁCH. ZAJIŠŤUJEME MU VĚČNOST, PROTOŽE HO PŘEDÁVÁME SVÝM DĚTEM. A TO JE ASI TO NEJHORŠÍ. ~ Ludmila Bukovskaja, psycholog, Kyjev

~ Staré Sokoly

Jaký filozofický rozměr, o čem to mluvíte? Mě zajímá, jestli vezmete mé dítě odpočinout si tam k vám. Ať se nadýchá čistého vzduchu, dejte mu čisté jídlo. Alespoň pár dní ho nechte ve zdravém prostředí. Děti jsou naše budoucnost. A my přitom vidíme, jak je jim hůř a hůř. Co je čeká, když jsou Černobylem diskvalifikovaní hned na začátku?

Jsou vyřazení z dětské společnosti, protože nemají sílu, pořád odpočívají. Přijdou ze školy a musí si jít lehnout, jak jsou unavené.

–

matky dětí ze zóny

~ Staré Sokoly

Bylo by ideální, kdyby tu žádné děti nežily, nerodily se. Protože tady je každý nemocný, těžko najdeš skutečně zdravého člověka. A do takového prostředí přicházejí děti. Nejde jen o fyzické, tedy medicínské problémy. Ještě vážnější je to s psychikou. Tyhle děti vidí kolem sebe bídu, neúctu k životu, apatii, absenci hodnot. Hodně rodičů fakt chlastá, nemají o nic zájem, dávno rezignovali. A v tomhle prostředí děti vyrůstají a přebírají z něj vzory. Skutečně jsem přesvědčená, že na tomhle území by lidé žít neměli.

– Iryna Kozyrjeva, lékařka a psycholožka, Ivankiv

~ Stracholissja / Zelený Mys

Černobylská zóna je obehnána ostnatým drátem. Měl bránit vstupu do zóny a migraci „špinavé“ zvěře. Teď je z něj jen gesto. Plot je plný děr, kterými místní prolézají do zóny pro houby, borůvky. Hlavně se tudy ale pašují všemožné zbytky kovů, které lze zpeněžit na černém trhu. Výdělek je sice bída, ale často představuje jediný příjem. Legální to pochopitelně není, zóna je vojenské území, kam se správně můžete dostat pouze s platným povolením.

~ Mychajlo Musijenko, Chočeva

Nemyslete si, není opilý, takhle špatně chodí, protože ho spálila radiace. Svatoušek ale není, to ne, oni pijou všichni. Přepíjí bolesti. Léky nedostane, protože jsou tak drahé, že na ně nemáme. A stejně nepomáhají. Nikdo nám nepomůže, nikoho nezajímáme, rozčilovala se Olena, žena bývalého likvidátora Mychajla Musijenka. Nedá se říct, že bych jí věřil, ale kdo má právo soudit cizí lidi. Byl krásný dubnový den, Mychajlo zavěšený do své ženy a dcery něco drmolil a sotva se došoural na lavičku. A poslouchal, jak se jeho žena rozčiluje, nebo se jen dlouze a tiše díval do země.

Od roku 1983 pracoval v elektrárně jako řidič cisterny. Vozil oleje, mazut, pendloval mezi Černobylem a smolenskou atomovou elektrárnou. Dnes má problémy se srdcem a s chůzí. To je pro většinu likvidátorů typické – radioaktivita se drží u země, nejprve tedy útočí na nohy.

 Feďa, Staré Sokoly

Ten den bylo Feďovi prý čtyřicet pět let. Moc jsem mu nevěřil, vypadal spíš na šedesát. Dal jsem si s ním tedy dvoudecku – abych neurazil – když mě, cizince z ulice, pozval na oslavu narozenin. Zbytek dne jsem se z toho snažil vzpamatovat – točila se mi hlava, byl jsem dezorientovaný, nic příjemného. Pamatuji si ten strach a paniku, že jsem se pár metrů od černobylské zóny otrávil chlastem.

Pít na Ukrajině alkohol z neoznačené plastové láhve je jako škádlit ruskou ruletu. Těžko říct, co se to vlastně nalévá. Pravidlem je tedy vždy pít z okolkované láhve, protože otravy metylalkoholem nejsou nic výjimečného. Od té doby jsem zásadový. Vždycky se dá odmítnout nebo utéct. A žádná fotka za zničený život nestojí, žádná.

A pokud už pijete s někým, komu důvěřujete, pamatujte – vyhrát nemůžete. Ve vsi Stracholissja mě přepil 85letý rybář a ani nemrkl. Strašně se smál.

Na to, že jsem Čech, prý nejsem špatný člověk, takže na zdorovja! Pak jsem usnul pod stolem, zatímco on sedl do kánoe a vyrazil natahovat sítě na jezero.

Fedja byl frajer, uměl v tom chodit. Polykal panáky jeden za druhým, zajídal je oschlým salámem, koulel očima a pořád líbal svůj talisman. Prý ho ochrání.

– Před čím?

~ Stracholissja

Rybářská vesnice na kraji Kyjivskeho ozera. Rybolov a pronajímání parkovacích míst na zahradách jsou prakticky jediné možnosti výdělku pro místní. Je to taková vesnice paradoxů. Na jednu stranu se vylidňuje, roubenku tu lze koupit za cenu 700 amerických dolarů, ale po rozmlácených cestách se prohánějí čtyřkolky a namachrované offroady. Kyjevská smetánka tu objevila kouzlo relativního klidu a okolní přírody, vždyť je to sem pouhou hodinu cesty.

Takže zatímco na jedné straně ulice se dřevěnice vrací přírodě, na druhé vás sledují bezpečnostní kamery. A radiace? Tu tady vážně nikdo neřeší. V obci Stracholissja, která je od Černobylu dvacet kilometrů, je jako zázrakem čisto.

Naopak, do zóny se jezdí na lov.

~ Mykola Havrylen, Ivankiv

Vyvážel lidi ze zóny, hned od prvních dnů. Večer přijel domů a vyprávěl, jak lidé nechtěli odjet, plakali, nevěděli, co si s sebou vzít, tak brali třeba kocoura namísto písemností. Muselo to být těžké, asi nikdo nevěřil, že odjíždí nadobro. Jezdil každý den a asi po měsíci koukám, třese se mu ruka. Pak druhá, nohy… Dvakrát mu operovali hlavu, měl nádor na mozku. Pomohlo mu to od třesu, ale přestal mluvit. Radiace tam byla, ale myslím si, že to má i od nervů.

Protože to bylo moc zlé, když se museli dívat, jak lidé opouštějí domovy, to člověka poznamená.

Sama jsem v Černobylu pracovala 14 let jako hospodářka. Musela jsem, Mykola měl invalidní důchod, nevyžili bychom, děti jsme měli na studiích. Měnily jsme povlečení, uklízely, hodně děvčat pracovalo velmi blízko reaktoru.

I na mně se to podepsalo, mám nemocné srdce.

– Antonija Havrylenko, manželka

VÍTE, JÁ OSOBNĚ JSEM POČÍTALA S TÍM, ŽE KDYŽ CESIUM A STRONCIUM MAJÍ POLOČAS ROZPADU TŘICET LET, ŽE SE TO ZAČNE LEPŠIT. ALE UŽ NEJSEM TAK OPTIMISTICKÁ. ~ matka od zóny

~ Ivankiv

Desetitisícovému městu nedaleko černobylské zóny sloužil jeden hřbitov necelých sto let. Několik let po explozi jaderné elektrárny se musel vybudovat hřbitov další, který se neustále rozšiřuje. Za několik let přestane stačit i jeho kapacita, město se proto poohlíží po místě pro hřbitov třetí. Ivankiv nebyl přímo zasažen radioaktivním spadem z havárie, o těžkou kontaminaci se postarala jeho geografická poloha. Proudily sem tisíce aut, povozů a autobusů s vysídlenci, kteří zde byli dekontaminováni a odesíláni do nových domovů po celé Ukrajině.

Tenkrát se nedala přejít ani silnice, všude byla namačkaná auta a lidé. Ten obrovský provoz sem zavlekl radioaktivní prach. Jdi si změřit radiaci kolem cest, ještě dnes to tam pěkně svítí. A to se ty cesty myly, vzpomíná bývalý policista Mykola Kušnirenko.

~ Vasyl Mykolajovyč Mychalkov

Těžko říct, proč Vasyl ve skutečnosti přišel o levou nohu. Jeho žena tvrdí, že je to následek práce likvidátora v černobylské elektrárně, lékařská zpráva uvádí jako důvod cukrovku. Každopádně, Vasyl se může po dvoupokojovém bytě na sídlišti v Ivankivu pohybovat jen v chodítku, protože ani druhá – zatím zdravá – noha mu příliš neslouží.

Větší problémy mu ale způsobují výpadky paměti, dezorientace a velmi špatná artikulace. Moc jsem mu nerozuměl, ale jedno bylo jasné: několik let, které strávil jako hospodář vojenské jednotky ve městě Černobyl, se na něm těžce podepsalo.

 Orane

Když jsem k černobylské zóně přijel poprvé, nemohl jsem se zbavit pocitu, že je tam něco jinak. Něco divného, těžce pojmenovatelného jako by bylo vsáknuto v místních lidech. Celé to místo mi připomínalo nějaký zvláštní druh blázince. Černobyl je na jednu stranu poměrně zmapovaná technologická a přírodní katastrofa, na druhou stranu něco neuchopitelného, s čím nemáme žádnou zkušenost.

Někdy vážně pochybuju, že může člověk vůbec pojmout, co se tam vlastně odehrálo. Jako by se při havárii otevřely nějaké dveře, do kterých lidi nikdy neměli ani nahlédnout.

Až časem mi došlo, že tohle je můj Černobyl. Že tak ho vidím a cítím já, tedy člověk zdaleka, kterého to místo přitahuje jako magnet. Blázinec, kterého se bojím, ale nedokážu si ho odepřít. Mísí se tam všechny mé strachy, stejně jako fascinace.

– Možná je Černobyl lekce sebepoznání.

~ Poliske

Zakázané, a přesto vybrakované město, do kterého se lze dostat přes check-point a jen se správným razítkem.

A přesto je v něm udržovaný kostel s dvojitými mřížemi na všech oknech. Kostely v zóně jsou zvláštní místa.

Lidé odešli, ale jejich prosby a naděje v nich zůstaly. Vše je intenzivnější. Jako by tam Boha bylo více zapotřebí.

~ Anatolij Dyvak, Ivankiv

Anatolij byl první likvidátor, kterého jsem potkal. Byl krásný dubnový den a on seděl na zahradě, ruku opřenou o hůl, díval se do slunce. Před ním stála dětská láhev s dudlíkem a miska rozmixované mrkve. Pak ho tchán vzal do náruče a odnesl do pokoje. Svlékl ho a uložil do postele. Zůstali jsme sami. Něco drmolil, ale nebylo mu rozumět. Už jsem chtěl odejít, když otevřel oči, podal mi voskovou ruku a po tváři mu stekla dlouhá, smutná slza. Ten den se poprvé po pěti měsících dostal z postele na vzduch.

– Anatolij Dyvak sloužil u černomořské flotily, když ho v roce 1986 odveleli likvidovat následky černobylské havárie. Radiace mu spálila nervová zakončení. Ztratil cit v rukou i nohou, nemůže se sám pohybovat. Je po operaci nádoru na mozku.

 Stracholissja

Co bude dál? Budou se lidé vracet do zóny? Kdy? A proč vlastně? Často se o tom mluví. I sami lidé od „plotu“ sem tam utrousí, že železná opona je dávno nesmyslná.

Nevím, jaké štěstí by tam ale hledali. Nedostatek místa opravdu není problém severní Ukrajiny, takže lobby? Podívejte, vlastně se nic nestalo, tři desítky let a vše je v pořádku. Zapomeneme a – důležité je přece svítit, dívat se na televizi. A k tomu potřebujeme energii, hodně energie.

– Tedy kde je pravda?

~ likvidátorská medaile

Tisíce lidí, kteří pracovali do roku 1989 na odklízení následků radiačního zamoření, poslala černobylská havárie na invalidní vozíky, dohnala k sebevraždám, alkoholismu a často i na ekonomické dno, protože průměrný věk pro odchod do likvidátorského důchodu byl 33 let. Obrovský dopad měla havárie na psychiku lidí, odhaduje se, že 90 procent bývalých likvidátorů trpí psychickými problémy, depresemi a fobiemi, které je vyřazují z plnohodnotného života. Pocity nedocenění a podvedení ze stran vlád, které nesplnily sliby o odstupném, dostupnosti zdravotní péče, léčiv a sanatorií, v nich zanechávají zahořklost a nedůvěru.

V likvidátorech převládá pocit, že obětovali své zdraví a životy pro dobro společnosti, která se k nim obrátila zády. Často jim nebylo ani třicet let, když nastoupili na práce do radiací nejzamořenějšího místa na světě, „chráněni“ jen plátěnou rouškou a vojenskou uniformou. Odměnou jim byly jen sliby. Většina z nich dokonce ani nezná přesnou dávku radiace, které byli vystaveni, protože tehdejší byrokratický aparát běžně manipuloval s výsledky měření.

Likvidátoři si prošli peklem bez ohně, mnohým stačilo jen několik týdnů v zóně na to, aby si zničili zdraví na zbytek života. Nemoci, noční můry a stigma likvidátora se táhne jejich životem bez šance na zlepšení.

~ Viktor Samalyha, Stracholissja

Na opravu jsme měli patnáct minut. Jenže za tu dobu jsme do haly nestihli ani doběhnout! Museli jsme si proto práci rozdělit na etapy. Co dříve dělal jeden člověk, dělali teď tři. Jeden kontroloval elektriku, druhý ovládání, třetí rozebíral. A za námi běželi další tři, vystřídat nás. Hned za zdí byl totiž čtvrtý blok, tedy ten, co vybouchnul. Strop byl prolomený, všichni nám říkali, no vy jste se zbláznili, co tady děláte…?! Co by, poslali nás sem, tak děláme, co po nás chtějí…

Mám problémy s nohama, srdce zlobí. Cítím, že to není dobré. Spousta kamarádů, kolegů už nežije. Nedávno jsem viděl pořad o Černobylu. Říkali, že tam nejsou žádné mutace, že je tam možné bydlet, že zahynulo 35 lidí. Co to je za nesmysly?! Naši lékaři, profesoři říkají, že zahynulo minimálně 150 až 200 tisíc lidí! Je tolik lží o Černobylu, všechna ta utajená fakta… Ženám zakazovali mít děti, postavili je do linie a řekli, musíte se chránit. Vy děti mít nesmíte, pamatujte si to, zakazujeme vám to. Jak může někdo ženské zakázat mít dítě…?! Tohle všechno jsme zažili.

Když si vzpomenu, kde jsme se pohybovali a pracovali, tak se vlastně divím, že ještě žiju.

POLISKE SE PO HAVÁRII STALO CENTREM LIKVIDAČNÍCH PRACÍ.

JENŽE PAK ZJISTILI, ŽE JE TU VELIKÁ RADIACE, ŽE TU NENÍ PRO LIDI BEZPEČNO A MĚSTO EVAKUOVALI. BOHUŽEL AŽ PO DVANÁCTI LETECH. ~ Elena, Poliske

~ Poliske

Cigarety si Larysa balí sama. Dlouhé a tenké, za den jich vykouří kolem patnácti. Ve vsi Poliske by si stejně krabičku cigaret nekoupila. Nic tam není. Ani obchod, hospoda, nic. Je to jen zbytek města s minulostí, ale bez budoucnosti.

~ Poliske

Larysa návštěvu nečekala, přesto měla v ložnici perfektně uklizeno. Boty srovnané, postel ustlaná. Stejně to bylo i při mé první návštěvě. Přibyly jen otisky rukou na začouzené zdi kolem vytrhané elektroinstalace. Je fascinující, jak si i v tak chudých a depresivních podmínkách člověk dokáže zachovávat vlastní důstojnost.

~ Poliske

Sběr zbytků železa je jedinou možností přivýdělku. Město je vyrabované, vše, co mělo alespoň minimální hodnotu, už dávno zmizelo. Včetně poklopů kanalizace, na to je dobré dávat pozor. Ve vysoké trávě nejsou díry vidět, pomoci by se člověk nedočkal.

~ Poliske

Město, kde nic není, nic nefunguje, není proč ani kam spěchat. Před havárií tu žilo deset tisíc obyvatel, dnes prý deset, těžko říct. Ani místní nevěděli, příliš se nestýkají.

 Poliske

Nejdříve úřady rozhodly, že je třeba udělat vše pro to, aby zde mohli po havárii lidé žít. Provedla se deaktivace, vyměnili dveře, okna, umyli střechy, ulice. Prostě vše, co mohlo být kontaminované. A pak znovu radiaci změřili a zjistili, že to bylo zbytečné, že je pro lidi nebezpečné tady zůstávat.

Nemohli se prostě rozhodnout co dál, uběhlo 12 let od havárie, než bylo Poliske evakuované.

Tehdy nám to přišlo důležité, přemýšleli jsme nad evakuací, nakonec jsme zůstali. Nevím proč. To, co bylo tenkrát důležité, už není podstatné. Zůstali jsme a žijeme, zvykli jsme si.

Když není proud, tak máme generátor nebo večeři při svíčkách. Máme auto, můžeme si dojet do obchodu, není už co řešit. Jsme staří, my už moc nepotřebujeme, ale pro mladé tohle místo není. Není tu budoucnost.

– Volodymyr, Poliske

~ Valerij, Poliske

Valerij pomalu umíral. Měl výduť na tepně v mozku, bez adekvátní péče jen čekal, kdy zemře. Nemohl se moc hýbat, namáhat. Když jsem za nimi přijel další rok, už nežil. Zemřel v nemocnici, zřejmě v Ivankivu. Ale je dost možné, že zemřel doma. Larysa nebyla příliš ochotná se na to téma bavit.

Ani nevím, kde je pohřbený, konstatovala. Nějaký čas přitom spolu žili v jedné domácnosti.

 Nina

Mám dva syny, ale nezajímají se o mě, už léta.

Odešli do Kyjeva, takže se asi mají dobře, nevím o nich nic už několik let. Chci už zemřít.

– Byly to jediné věty, které jsem Nině rozuměl. Je jí přes 80 let, zcela hluchá, špatně se pohybuje. Žije sama v rozpadajícím se domku, v naprosté bídě, nedaleko bývalého centra. Bez zdravotní, sociální péče. Bez tekoucí vody, topení, plynu. Občas jí přijde pomoct Olena, která ale žije na druhém konci města. Alespoň nasekat dříví a pomoct s nákupem, když dvakrát za měsíc přijede pojízdná prodejna.

Když jsem se po roce vrátil do vsi Poliske a šel k jejímu domu, byl jsem přesvědčený, že už dávno nežije. Jenže Nina žila a vypadala stále stejně.

Snad jen měla o něco víc vyděšené oči.

– bábuška Nina

~ Poliske

Lidé odtud odešli. Vše, co mělo cenu, bylo odvezeno, rozkradeno, vyrabováno. Zmizely i všechny vzpomínky.

Prošel jsem v Poliske hodně bytů, ale nenašel jsem jedinou fotografii, dopis, cokoli osobního, lidského.

~ Poliske

Jednou za týden až čtrnáct dní přijede soukromník s pojízdnou prodejnou. Bizarní lada s vozíkem, na kterém nechybí ani chladicí pult. Koupit lze chléb, uzeniny, sušenky, ale i celou prasečí hlavu. Pokud něco dojde dřív, do nejbližší vesnice s obchodem je to zhruba osm kilometrů.

– Bylo to adrenalinové setkání. Čekali jsme několik hodin na ulici, v půlce listopadu, kdy lilo a lilo. Nikdo z místních nevěděl, jestli jídlem přetížená lada skutečně dorazí, není to prý nic neobvyklého, když vynechá. Dorazila, ale chlápkovi z ní jsem se pranic nelíbil. Řval, co tam dělám, jak jsem se do vesnice dostal, a rovnou vytáčel číslo na milici. Měl jsem pěkně nahnáno, ani tak ne z něj jako z toho, že žádné oficiální razítko povolující vstup do zóny jsem neměl. Nakonec se potvrdilo, že dobré vztahy jsou víc než razítko a můj průvodce ví, co dělá.

~ Poliske

Čas je jediná jistota, která má v tom městě duchů ještě nějaké opodstatnění.

epilog.

Poprvé jsem do Černobylu přijel v roce 2010. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Byl to splněný sen, říkal jsem si, můj ty bože, jsem tady, to snad není možné!

Noc byla tmavší, vzduch sytější, barvy barevnější – zajímavé, jak „těšit se“ dokáže vybičovat smysly a prožitky na maximum. A když jsem viděl poprvé memento čtvrtého bloku, měl jsem pocit, že od té chvíle bude cokoli v mém životě už jen nuda. Velká nuda.

Abych nelhal, trochu mě brzdil i strach. Nevymstí se mi tenhle výlet? Přece jen Google chrlí tuny informací, rakovina, leukemie, mutace a smrt, to jsou jasná synonyma Černobylu. Tak jsem se alespoň schovával za roušku a panicky kontroloval baterky v dozimetru.

Nestoupal na mech, na trávu, nejedl, nepil, jak určují pravidla… Strach z neznalosti má velké oči, ale i opatrnost má svá opodstatnění.

Za rok od první návštěvy jsem byl zpátky. A se mnou velká očekávání, plány. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny a hledal senzace, ale život si tam plynul svým tempem a obyčejností a já ho vůbec nezajímal. Trpěl jsem tím jako zvíře. Okouzlenost z prvního setkání byla pryč a ta všednost, ta mě deptala. Nezbylo než se smířit s tím, že senzace a velký fotografický svět se odehrávají maximálně tak v mé fantazii. Ale někdy je dobré propadnout se až na dno vlastní osobnosti a vše tam zpřeházet, rozmlátit a vyhodit do smetí, aby mělo smysl vyrazit na další štaci.

Přesně to byla první, ale zásadní lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a chci-li něco pochopit, musím si v první řadě udělat pořádek v sobě. Pochopit neznamená přečíst ještě více knih a strávit více hodin na Googlu. Znamená to respekt, pokoru a především vyvlečení se z pout vlastních předsudků a představ.

Teprve potom se mi začalo dařit vidět Černobyl trochu jinak.

S každou další návštěvou Ukrajiny to bylo lepší a lepší. Zní to trochu nemístně, řeč je o tragických osudech, bolesti a depresi, protože Černobyl není nic jiného. Začaly se objevovat příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, a mně došlo, že skutečnost leží kolem plotu zóny, ne uvnitř. Chápu, že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, respektive jaderný ďábel zkroucený do rozpadajícího

se sarkofágu jsou atraktivní, ale… Lidé jsou klíčem k pochopení. A jejich příběhy svátost, kterou je nutné tesat do skály. Aby varovaly.

Přestal jsem usilovat o setkání s vědci, lékaři velkých jmen. Třeba jsem měl jen smůlu, ale pokaždé to dopadlo stejně – a jaký máte na svůj projekt rozpočet?

Nedokázal jsem to rozdýchat. Lidé kolem zóny, ti skutečně potřební, si o peníze nikdy neřekli. Maximálně o láhev, ale to je součástí folkloru a neměl jsem jim to nikdy za zlé.

Zásadní pro mě byla dvě setkání. Iryna Kozyrjeva, lékařka a psycholožka z Ivankivu. Posledního většího městečka u zóny, kde se snad každý život s Černobylem zapletl. Iryna mluvila angličtinou se silným slovanským přízvukem, ale mluvila dobře a dlouho.

O fobiích, nočních můrách, o depresi. O věcech a dějích, které nejsou vidět na ulici, které se drží doma pod pokličkou a protrpí se ve snech.

Ivan Hrebenjuk, bývalý likvidátor, který deset let pracoval v sousedství elektrárny a pomáhal mírnit následky havárie, nechtěl o Černobylu dlouho mluvit.

Celkem mě tím štval, chtěl jsem vědět víc. Ale vždy odvedl řeč a nechal mě tápat v příbězích druhých.

Změnilo se to při třetí návštěvě. Zavolal mi, že se večer sejdeme u jednoho sídlištního jezírka v Kyjevě.

Chodili jsme tam a zpátky, a jak mizel koňak z láhve (ne vodka, koňak!), Ivan vyprávěl a vyprávěl. Ne o minulosti, protože ta je sice atraktivní, teď už ale nepodstatná. Chtěl mluvit o současnosti. O strachu, frustraci, stresu a zmaru. A mluvil a mluvil, jako by se snažil dohnat ta společná léta mlčení.

Oba mi ukázali jiný, pro mě dosud nepoznaný Černobyl. Chce se mi tvrdit skutečný, alespoň tak skutečný, jak ho cizinec vůbec může pochopit. Rozhodně to bylo a je zajímavé setkání, jen tu běžnou radost z návratu postrádá. Černobyl je totiž vážná věc.

Běloruský profesor Jurij Bandaževskyj nazval území kolem černobylské zóny (Bělorusko, Ukrajina, Rusko) Republikou Černobyl. Domov miliónů lidí, kteří i kdyby stokrát chtěli, tak nikam neodejdou, protože nemají za co a kam. Dokud tam tedy budou žít, bude existovat i jejich hrůzná „republika“, bude existovat i Černobyl.

–

závěrem.

REPUBLIKA ČERNOBYL Tato kniha je zakončením čtyřletého období, ve kterém jsem se věnoval tématu Černobylu. Vracel jsem se na Ukrajinu, hledal a nacházel nové a nové příběhy a hlavně si tvořil vlastní názor. Kniha je shrnutím všeho, co jsem považoval za důležité. Uzavírá jednu kapitolu a zároveň otvírá dveře další, která bude zaměřená více na okrajová témata. Protože s každou cestou jsem si přivážel i nové a nové otázky a věděl, že je chci zodpovědět.

Děkuji za Váš zájem.

PODĚKOVÁNÍ Bez podpory a tolerance mé ženy Jany by tato kniha nemohla vzniknout. Ani bez pomoci rodičů a přátel, kteří mi vycházejí vstříc a dodávají energii. ~ Ivan, Tetjana, Oxana a Olexandr Hrebenjukovi ~ Mychajlo Rožok ~ Marina Svobodová ~ Antonín Kratochvíl, Václav Vašků ~ Ondrášek.

První série knihy REPUBLIKA ČERNOBYL vyšla v limitované edici 10 kusů.

© Petr Toman, 2014 www.republicofchernobyl.petrtoman.eu ~ support noba.collective