Idioti na plavbě kolem světa by Ivan Orel

Ježour, Jindra, Sorel, Iví, Janička, Ruda, Ondra, Jindřiška, Mišu, Staropramen, Hasič, Mirek

Motto: „To vám povídám, existuje hodně verzí, jak se tenhle příběh udál, ale to, co vám teď řeknu já, je pravda.“ Jack Crabb alias Malý velký muž

Prolog Hangárem se rozléhá zvuk kladiv a vrtaček. Několik špinavců sveřepě a soustředěně pracuje na hromadě umně stlučených prken. Zdá se krásná, ta hromada. Ne, nezdá se. JE krásná. Vždyť už staří Číňané říkali, že na světě existují jen tři základní tvary: žena, kůň a plachetnice. Ti umounění dělníci stavějí plachetnici. Nelze říci, že by si byli vědomi toho, co vlastně dělají. Samozřejmě vědí, že právě zatloukají hřebík, že nýtují prkna obšívky nebo vrtají díru pro stěžeň. Vědí, že je večer budou bolet záda a že dřív nebo později se opět klepnou do bolavého palce. Co neví, je, jestli se jim jejich dílo podaří. Jen tuší, že se podílejí na úžasné a velké věci, která je doslova vezme na cestu kolem světa. Nazval jsem je idioty. Ne proto, že by byli mdlého rozumu. Idiot v nich povýšil na člověka jdoucího za svým cílem po svém. Člověka čistého, jurodivého a schopného vydržet nespočet drobných strádání a také dost a dost velkých trampot. Několik takových jedinců žilo příběh odhodlání hraničícího s fanatismem, příběh naivního hrdinství, dobrodružství, lásky, selhání, naděje i zklamání. Jejich oddanost a odhodlání dosahovaly přímo epických rozměrů. Příběh, ve kterém byli vystaveni všem možným situacím a pokušením, ze kterých jen málokdo vyvázl s čis-

tým štítem. Pokud máte rádi takové příběhy, jste tu správně. Toto je příběh, nebo spíše mozaika, o idiotech a já měl to štěstí, že jsem mohl být jedním z nich.

Idioti

na plavbě

kolem světa Ivan

Mým rodičům

Orel

Idioti

na plavbě

kolem světa Ivan

Mým rodičům

Orel

Ježour, Jindra, Sorel, Iví, Janička, Ruda, Ondra, Jindřiška, Mišu, Staropramen, Hasič, Mirek

Motto: „To vám povídám, existuje hodně verzí, jak se tenhle příběh udál, ale to, co vám teď řeknu já, je pravda.“ Jack Crabb alias Malý velký muž

tým štítem. Pokud máte rádi takové příběhy, jste tu správně. Toto je příběh, nebo spíše mozaika, o idiotech a já měl to štěstí, že jsem mohl být jedním z nich.

kapitola 1

O idiotech aneb o antielitě

Nikdy jsem nesnil, že bych chtěl být námořníkem, nikdy jsem na moře nechtěl. Ale v tu vteřinu mi blesklo hlavou, že tohle by mohlo být to pravé ořechové. Opatrně jsem začal sondovat co a jak. Myslel jsem, že na takovou akci musí být stovky zájemců. Myslel jsem na výběrová řízení, konkurzy, testy, zkoušky. „Jediné, co potřebuješ,“ řekl vousáč, „je spacák a montérky. Dojeď a zkus si to. Uvidíš sám.“ Tak jsem se dozvěděl, že nějaký Krautschneider staví repliku dřevěné plachetnice Victoria, která první obeplula Zemi. Bylo to na počátku 16. století. Portugalský kapitán Fernão de Magalhães dostal od španělského krále 5 lodí a 250 mužů posádky a 21. září 1519 vyplul hledat průliv skrz tehdy novotou vonící Ameriku. Průliv našel a byl prvním Evropanem, který se plavil Tichým oceánem. To už měl jen lodě tři. Po strastiplné cestě se dostal na Filipíny, v té době už poznanou část světa. Věděl, že obeplul Zemi.

diotem jsem se stal na podzim roku 1995 ve výšce 2 225 metrů nad mořem. Seděl jsem na horské chatě Pod Rysy a při petrolejce se snažil učit anglicky. Moc mně to nešlo, chyběla motivace. Z vedlejší místnosti se nesl opilecký zpěv a každou chvíli se někdo naklonil do okýnka a „vraj či by něbolo ešte trochu vínka“. Samozřejmě že bylo. K veliké nelibosti mého společníka, zapřisáhlého abstinenta. Hustý plnovous, věk mezi dvaceti a čtyřiceti. Moc toho nenamluvil. Oba jsme přijeli na každoroční závody horských nosičů Šerpa rallye o týden dříve. Kvůli aklimatizaci a roznošení. Za byt a stravu jsme pomáhali chatárce. „Co děláš?“ zeptal se. „Trochu pracuju, trochu se flákám.“ Už třetí rok jsem byl na volné noze. „A co děláš ty?“ nedala mi zvědavost. „S kamarády stavíme loď a poplujeme na cestu kolem světa.“ Řekl to úplně normálně, asi jako když říkáte, že letos opět pojedete na dovolenou do Chorvatska.

Pak byl v potyčce s domorodci zabit. Flotila pokračovala v plavbě pod různými kapitány, až se 11. září 1522 vrátila plachetnice jediná, Victoria. A na ní 18 mužů. Trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem se skutečně rozhoupal. Až na Velikonoce následujícího roku jsem sbalil batoh a stopem vyrazil do Semanína, malé vesnice u České Třebové. Právě tam byla pila, na které se řezala prkna pro loď. Katr byl v hale, u haly maringotka, v maringotce pestrá skupina zaprášených jedinců. Vousáč mě poznal. „Čau, už jsem myslel, že nepřijedeš.“ Seznámil jsem se s osazenstvem a začal makat. Odpoledne přijel Krautschneider. „Ahoj, ahoj, ahoj!“ pozdravil. Dal mi prostor tak akorát na představení se a půl hodiny bez přerušení mluvil. O svých plavbách, o plachetnicích, o Victorii, knížkách, politické situaci v zemi a kráse Orlických hor. Pak zmizel a viděl jsem ho až za čtrnáct dní. „Zítra odjedu...“ začal jsem. „Věděl jsem, že nevydržíš, nevadí, měj se hezky...“ Nevěřil mi. Takových lidí už viděl spoustu. Zpočátku nadšených, ale po pár dnech tvrdé práce rychle vystřízlivělých. „Ne, potřebuju si vyřídit pár věcí, a pak se vrátím nastálo.“ Ani to ho nepřesvědčilo. Měl své zkušenosti. Rudolf Krautschneider, všeobecně známý jako Ruda, je člověk charizmatický a nepře-

hlédnutelný. Statné postavy, energických gest, inteligentních postřehů. Dřevorubec, spisovatel a mořeplavec. Muž slova a činů, kombinace dnes tak zřídka viditelná. Pro Rudu, stejně jako pro Platona, existují tři druhy lidí: živí, mrtví a ti, co se plaví po mořích. Skutečný enfant terrible mezi českými námořními jachtaři a také jeden z nejodvážnějších. Na překližkové Vele doplul na Island, na ocelové Polce se zamotal do válečného konfliktu v roce 1981 na Falklandách, na ocelové Polárce obeplul svět kolem Antarktidy. Všechny si je postavil sám. Teď stavěl repliku Victorie. Dlouho jsem přemýšlel, proč se vlastně rozhodl zrovna pro tuto loď, i když musel vědět, že to bude přinášet jen obtíže. Měl bohaté zkušenosti se stavbou ocelových plachetnic. Victoria je dřevěná. Přesné plány původní Victorie neexistují a jakákoli replika je tedy jen přibližná. A samozřejmě věděl, že podobná plavidla měla velmi špatné plavební vlastnosti. U tak zkušeného matadora byla praktičnost vždy na prvním místě. Přesto do toho šel. Nejjednodušší vysvětlení by bylo, že dodnes, necelých 500 let po Magalhãesově výpravě, na světě není realizována replika plachetnice, která první obeplula zeměkouli.

kapitola 1

O idiotech aneb o antielitě

V různých světových přístavech stojí repliokruhu působení, oslněn. Protože Ruda sám ky Kolumbových plachetnic, Díazovy karavely, hořel, nebyl problém zapálit i ostatní. Zbývá Cookovy Endeavour nebo vzpourou proslavedoplnit, že Rudovi bylo 53 let a díky svému né Bounty. Ale neexistuje jediná Magalhãesova organizačnímu talentu si vysloužil přezdívky Victoria. Až se toho chopil Ruda. Po návratu ze typu Náčelník, Šéf, Establišment a Ataman. své tříleté plavby kolem světa v roce 1993 si Rudův nejbližší spolupracovník a přítel jako další cíl, větší a náročnější, vytyčil naprabyl Sorel. Sorel je Sorel, vlastním jménem vení této historické křivdy. Julius Ecsi. 42 let. S Rudou na Polárce obeplul Pak jsem Rudu poznával víc a víc. Začalo svět. Nejtvrdší chlapík, kterého osobně znám. se mi zdát, že si s tak jednoduchým vysvětNepamatuju se, že by si kdy na něco stěžolením nevystačím. Ruda se val. Když ho něco opravdu nikdy netajil svým obdivem bolelo, raději zalezl do kouk Magalhãesovi. Vždy říkal, ta. Být v Americe, řekl bych že Kolumbova zásluha nefarmář tělem a duší. Vlastník spočívala v objevení Amerinejzdravějšího selského roky, ale že vůbec vyplul. Mazumu na sever od 50. rovnogalhãesovou cestou dostala běžky. Miluje koně. Země svůj tvar. Poprvé v děSlužebně druhým nejstarjinách tu byla perspektiva ším byl Staropramen. Vlastsvěta, jak ji známe dnes, byť ně se jmenuje Petr Starozatím velmi nepřesná. Kdo pražský, ale co s takovým někdy viděl Rudu osobně, jménem, že? 32 let. Dříč z ví, že tu je i jistá podobnost rodu těch, ze kterých se dají s dochovanými portréty porstavět dálnice. Vznikla potugalského mořeplavce. Nedle něj nová jednotka síly, jen ta vnější. jeden staropramen (1 Stp). O Magalhãesovi se říkaNapříklad Šebrle dosahuje lo, že byl člověk mimořádně síly 1,1 Stp. Praktičtější jsou klidný a zároveň energický, násobky: jeden milipramen, schopný, cílevědomý a lstivý. jeden kilopramen a jen v jaRudolf Krautschneider in natura Ruda je jeho moderní verze. derné energetice se používá Dokážu si ho představit, jak jeden megapramen. Dlouhá podnikal své osamělé plavby Atlantikem a za léta pracoval coby horský nosič v Tatrách. Zadlouhých dní dychtivě četl útlou knížečku Stepřisáhlý nepřítel alkoholu a cigaret. Byl to on, fana Zweiga Magellan. A snil o době hrdinů, kdo mi o stavbě řekl. kteří své činy konali ne pro slávu a bohatství, Něžné pohlaví zastupovaly dvě dívky. Jana ale pro sílu svého přesvědčení a charakteru. Kmentová, dcera Rudova známého. Neřekli Stejně jako Magalhães i Ruda věděl, že hisjsme jí jinak než Janička. Zdravotní sestra, 20 torie se neptá poražených, jen vítězů. Stejně let. Inteligentní megera. Rudova slova! Brzy se jako Magalhães dokáže Ruda být vypočítavý a stala jeho sekretářkou, spojovacím důstojnídemagogický přesvědčovatel, tvrdě jdoucí za kem, stříhačkou filmů, asistentkou, děvčetem svým cílem. Účel světí prostředky. Být politipro všechno. kem, byl by nesmírně úspěšný, kdyby ovšem Naše zlatíčko byla Jindřiška, příjmením Buuměl mazat med kolem správných hub. Neubeníková. 22 let. Drobná, milá, v síle a vůli by mí, protože umět nechce. Chodí proti proudu, strčila do kapsy většinu chlapů. Umělkyně anebo ještě lépe, vytváří vlastní proud, který s příjemnou duší. Pro každého měla dobré čeří stojaté vody velkých toků. Některé strhslovo. Když na stole ležela dvě jablka, jedno ne, některé vyvrhne, některé pohltí. Lze ho jen čerstvé a šťavnaté, druhé staré a červavé, ona milovat. Nebo nenávidět. U Rudy není pros by si vzala to horší a nechala lepší kamarádovi. tor pro lhostejnost. Měl jsem ho brzy poznat Byla to Michalova dívka. líp. Ale zatím jsem jím byl, jako všichni v jeho Michal, zvaný Mišu, Nešvara. Benjamínek

souboru. Kvůli Viktorce ukončil studia na pražském matfyzu. Typově domácí kutil. Jen on má právo zpívat si písničku Forever Young. Vlastník nekonečně mladého, nepokojného ducha. Ač mu bylo 22 let, duševně stál na pokraji puberty. Jediný skutečný jachtař mezi námi, od mládí jezdil závody. A teď Pražáci. Petr Tatíček alias Hasič. 27 let. Profesionální pražský požárník a sportovec. Hlučný, přímý a z celé posádky nejmoderněji smýšlející, s mottem nekomplikovat si život víc, než je to nutné. Ambiciózní, neznající překážek. Lodní fotograf a potápěč. Ondra Kotáb, ač taky z té Prahy, je Hasičův protipól. 24 let. Tichý, až úzkostlivě odpovědný a obětavý. Několik let jezdil na šífu. Ztroskotat

na pustém ostrově, nebylo by lepšího parťáka. Se Staropramenem tvořil neporazitelnou dvojici. Nebyla náhoda, že se stali posádkou Polárky, která Victorii provázela. V tomhle složení přišla moje maličkost. Ivan Orel, někdy zvaný Iví. 28 let. Líný i pracovitý romantik s pseudouměleckým viděním světa. Myslel jsem si, že hodně vydržm, a byl jsem to často já, kdo chyboval jako první. Tohle byl základ budoucí posádky. Jací jsme byli? Nezkušení, naivní, odhodlaní. Jednoduše vyjádřeno Sorelovými slovy: „Jsme nejlepší posádka na světě. Sice nic moc, ale může bejt.“ Samozřejmě se při přípravách, stavbě a plavbě míhaly desítky dalších obětavých a pracovitých osobností. Na některé se ještě dostane.

kapitola 2

Přípravy

aneb největší dobrodružství je práce

ěkdy na jaře roku 1996 objevil Ruda v polském přímořském městě Kolobřeh rozestavěný trup dřevěné plachetnice. Vlastně to už byla relikvie. V 60. letech ji začala stavět skupina Poláků soustředěná kolem architekta Janusze Kirszaka. Plán měli velkorysý – americký škuner. Krásnou a rychlou loď. Nad rozestavěnou plachetnicí postavili masivní betonový hangár. Po dvaceti letech byl hotový kýl s vazy, žebra, palubníky a dvě třetiny obšívky. Traduje se, že na jeden zatlučený hřebík padla jedna láhev vodky. Kdyby se všechna vypitá vodka nalila do hangáru, a pak prudce otevřela vrata, loď by bez problémů dosáhla moře (200 metrů). Pak se ale Kirszak utopil. Opilý se sesunul z mola do vody. S ním zemřel i vůdčí duch a hnací motor stavby. Projekt se zastavil a veškeré práce se soustředily na konzervaci hotového. Z nedostavěné plachetnice se stal muzejní exponát, dokládající veselé časy hangáru. Ruda trup koupil. Jednak ze sentimentálních,

ale také praktických důvodů. („Byla by škoda, aby takové úsilí a práci sežrali červotoči.“) A hlavně – bylo to u moře! V polovině července přijel Ruda ve svém trabantu na pilu. Jako vždy měl na sobě džíny, hnědou větrovku, červenou čepici na hlavě a tašku přes rameno. „Sbal si věci, potřebuju tě na týden v Polsku.“ Vrátil jsem se v říjnu. Mým úkolem bylo ze skladiště udělat loděnici. Za ta léta nicnedění se hangár zaplňoval věcmi, až pod nimi samotná loď mizela. V květnu první úderná skupina udělala nejšpinavější dřinu a teď bylo na mně, abych rozběhl asanační práce. Rozkaz zněl jasně. Udělat kolem lodě místo a zahájit stavbu. Ze starožitnictví udělat zase loděnici. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V hangáru stále bydlel jeden ze zakladatelů projektu, Jarek Bogusławski. Osobitý muž, baltský mořský vlk a znalec tajů stavby dřevěných lodí. Tak jsem ho zpočátku bral a ctil. Bohužel, také to byl staromilec až pietně

zabrat, aby nýt nevyjel ze dřeva. „Klepány!“ zařve zase ten uvnitř a drobnými údery rozklepává konec nýtu. „Bušány!“ zachraptí naposled a velkými ranami dokončí hlavičku. Práce navýsost těžká. Uvnitř lodě se vše krásně ozývá jako v kytaře a po deseti nýtech už v hlavě hučí všechny Niagary světa. Na Victorii bylo celkem použito 9 000 měděných nýtů. Pravda, ve srovnání s parníkem Great Eastern, kde byly 3 000 000 železných nýtů, to hodně není. Brzy jsme poznali, že na stavbě lodě funguje jiné časové pásmo než v normálním životě. Člověk si myslí, že mu nějaká práce bude trvat třeba jeden den. Ve skutečnosti je třeba tento čas násobit třemi, teprve pak se odhad blíží realitě. Práce se zahajuje hledáním materiálu a nářadí. Následuje oprava nářadí a úprava pracoviště. Vlastní práce je pak zpomalena několikerým přerušením dodávky elektrického proudu, ošetřením zranění, čajem o páté, návštěvami. Relativita času v praxi. Další, pro suchozemce netypickou prací bylo utěsňování boků lodě. Obšívka je tvořena osm centimetrů širokými a třicet milimetrů tlustými prkny doraženými k sobě. Odborně se tomu říká karvelová (někdy karavelová) obšívka. Aby se zvětšila těsnost, mezi plaňky se plochým železem vbíjí konopný provaz a mezery se vyplní tmelem z olejové barvy a mastku. V této práci exceloval Matěj Halas, další výrazná

trvající na statu quo, které v hangáru trvalo. Hádal jsem se s ním o každý kousek starého rozklíženého nábytku, který jsem rozštípal, o každou dřevotřískovou poličku pravé komunistické stěny, o každý plát rozlepené překližky, o každé prkno pořezané na palivové dříví, protože si ho už dávno červotoči vybrali za svůj domov. Začala „kolejna dewastacja“. Ve své horlivosti a neznalosti jsem se moc neohlížel na Jarkovy připomínky, bral jsem je coby výstřednosti starého pána. A tak se stalo, že jsme v zimě topili teakem, mahagonem nebo zlaceným rámem obrazu po babičce. Ruda pak musel vše urovnávat a vypít spoustu vodky a Jarek mi dodnes neodpustil. Ale trup lodě se zvolna vynořoval ze zapomnění. Pracovali jsme od rána do večera. Netrvalo dlouho a přípravné práce, to jest úklid, skončily. S téměř posvátnou úctou, mocně podporovanou Jarkovými radami, jsme mohli začít pracovat přímo na lodi. První věc, kterou nás Jarek naučil, bylo nýtování. Prkna obšívky jsou s žebry spojena měděnými nýty (v dobách rozvinutého socialismu nebyla měď tak vzácným kovem, jakým je dnes). Jeden chlap zvenku drží v rukou mohutný přípravek zvaný nýtátor. Ten váží asi 15 kilo a vší silou se tlačí na nýt. Druhý je připraven uvnitř trupu s kladivem. „Podložka!“ křičí ten vevnitř a naťukne podložku. Člověk s nýtátorem musí

kapitola 2

Přípravy

aneb největší dobrodružství je práce

postava naší tehdejší ekipy. Mezi námi jediný přes Balt do Švédska. Pokud jsou první dojmy kuřák. 26 let. Ruda se ho ujal, protože Matěj nety nejpřesnější, pak jsem pro moře stvořený. zvládal svůj bohémský život a propadl drogám. Moc se mi to líbilo. Neměl jsem ani potuchy Měl se stát důkazem, že motivace a dostatečně o navigaci, pravidlech vyhýbání se ostatním přitažlivý cíl dokáží uspět tam, kde selhaly odlodím, práci s plachtami, mořských proudech. borné instituce. Teď se oháněl velkým dřevěNebylo se čeho bát. ným kladivem, pravidelně se praštil přes prsty Pro suchozemce je vždy zajímavé, když a k tomu si mocným hlasem zpíval. Repertoár mu z očí zmizí pruh země a okolo je jen neměl pestrý. Od Psích vojáků přes Brontosaury ohraničený horizont. Brzy jsem pochopil, že po Jima Čerta. Jako pravý vnuk slavného básna otevřeném moři hrozí méně nebezpečí než níka se do české literatury zapsal výrokem: „To při pobřeží, které je plné skal, útesů a zvýšeje pološílené!“ ného provozu lodí. Ruda Bylo to nejrychlejší dokonce říká, že nejbezléto mého života, a když pečněji je mu na oceánu. jsem jednoho rána vyšel Že se tam cítí zdravěji. z hangáru, byl podzim. Zatímco na pevnině má Polárka, Rudova ocelozápal plic dvakrát do vá plachetnice, celou tu roka, na moři bacily nedobu dělala plavby po jsou. Mnohem více úrazů Baltu a přilehlém okolí. vznikne v koupelně než Posádku stabilně tvořil na Atlantiku. A znáte neOndra a Staropramen. bezpečnější místo, než je Nemyslím si, že by jim dálnice z Brna do Prahy? zbytek skupiny, v prachu V očích mořských vlků a potu makající na pile Balt není sice metou čísnebo v Kolobřehu, závilo jedna, ale podceňovat děl. Užili si svoje. Některé jakékoli moře není známz plaveb, takzvané suché, kou odvahy, nýbrž hloubyly pořádány pro lidi posti. Ondra byl kapitán léčící se z různých závisa nic nepodceňoval. Spal lostí. Proto žádný alkojen na jedno oko a byl hol, žádné drogy. Byl to vždy po ruce, když se Rudův nápad, pro něhož mělo něco dít. je život sám největší droZa dva dny jsme byli Polárka gou a snaží se to ukázat v Kalmaru. Poprvé jsem i jiným. Na začátku října se konala poslední mohl okusit, co to je houpavý námořnický taková plavba do Švédska a Ruda mě na ni krok. Vystoupil jsem na molo a země se pode poslal. Prý za odměnu, ale spíš chtěl vědět, co mnou zahoupala. Trvalo to asi 15 minut, než se mnou udělá trocha moře. jsem si zvykl a pocit lehké opilosti zmizel. Teď je třeba popsat Polárku. Když půjdete Bohužel, už nikdy, ani po několikatýdenních kdekoli na světě do jachtového přístavu, kteplavbách, se mi širokorozchodný krok nevrátil. rému se říká marina, uvidíte tam stovky jachet. Vlastně všechno na této plavbě bylo poprvé. Čistých, elegantních, upravených. Psíci na výTřeba termíny, kterých se užívá na plachetnistavě. Od maličkých yorkšíráků po čistokrevné cích. Čeština má samozřejmě oficiální terminokolie. Polárka je mezi nimi vlkem, robustně stalogii, ale tím, že jsme loď stavěli v Polsku, jsme věným červenomodrým ledoborcem. Mohutný převzali podstatnou část polských odborných nerezový stěžeň, kokpit jako z tanku. Ruda ji termínů. Samozřejmě náležitě počeštěných. postavil koncem 80. let a podnikl plavbu koA polština má tyhle názvy odvozené z němlem světa hodně daleko na jih od rovníku. Plačiny, holandštiny, angličtiny. Výsledkem je chetnice s charakterem. Na ní jsme se skupioriginální paskvil, ale abyste se v následujícím nou mladých alkoholiků a narkomanů vyrazili textu orientovali, budu vás s ním postupně se-

znamovat. Tak například hlídce, která se stará o kormidlování a navigaci, se říká vachta. Ráhno je reja. Palubní nadstavba kastel. Kosatka (přední trojúhelníková plachta) je fok. Úpony jsou wanty. Vítr přímo zepředu – mordevind. Atd., atp. Po čtrnácti dnech na Baltu jsem se už cítil být zkušeným námořníkem. V hangáru mě vystřídala Jindřiška s Mišem a já se vrátil domů. To znamená na pilu, protože na rodinu, domov, kamarády a přítelkyně zbýval jen zlomek času. Stalo se to jedním z nepsaných pravidel. Kdo se chtěl počítat do stálé posádky, musel věnovat veškerou energii lodi. Kdo to tak necítil, brzy stavbu sám opustil. Nemůžu vzpomenout všechny. Zlata, Vlastík, Tomáš, Malagelo, Chroust, Michal... Ubytoval jsem se u Matěje v baráčku. Každé ráno jsme spolu jezdili na kolech na pilu, večer mastili karty o sušenky, těšili se na daleké cesty a čarokrásná děvčata. To Matějovi zbýval ještě rok práce na Viktorce. Bohužel, bohudík, kdo si to teď troufne posoudit, po téměř dvou letech práce odešel. Nebo přesněji byl odejit. Za nespočetné úlety dostal od Rudy několik „podmínek“ a po x-tém průšvihu se musel sbalit. Zapomněl, že když přijde ta pravá příležitost, musí do ní dát vše, co může. Lidé přicházeli a odcházeli. I ti největší snílci po několika dnech pochopili, že z toho, co jsme dělali, nekoukaly žádné peníze, ba ani sláva. Na pivo jsme moc nechodili. Za celou dobu stavby by se společné návštěvy hospod daly spočítat na prstech jedné ruky. Peníze vydělané na pile a naše úspory padaly do společné kasy a z té se platilo jídlo, přejezdy vlakem, materiál. Projekt byl otevřený všem. Mnoho lidí se cítilo povolanými, málo bylo vyvolených. Vydržela jen hrstka. Jedno podzimní odpoledne se objevil vytáhlý blonďák, Michael Ježek, přezdívaný Ježour. 28 let. Šikovný zámečník, dobrý společník a jedlík k pohledání. Ženatý, s jedním dítětem. Nikdo netušil, jak si to zařídil, ale žena ho pustila. Tak schopného člověka jsme potřebovali. Jen pár dní po něm přišel ještě někdo. Stoupl si do vrat pily, tiše tam stál a čekal, než si ho někdo všiml. „Ja sem Jindřich Kuchejda a pry stavite loď.“ Jindra je z Třince. Shodou okolností byl na pile i Ruda. Zašeptal mi: „Nemáme už těch lidí dost?“ Nakonec mu dal

šanci a nikdy nelitoval. Jindra umí pracovat midlo je jednou z nejdůležitějších částí lodi. s dřevem, kovem i lidmi. Vskutku renesanční Za základ jsme zvolili trubku, na kterou se osobnost. Moudrý, vnímavý, sečtělý. Stal se po navařila žebra a plášť. Plně jsme si uvědomoRudovi nejdůležitější osobou při stavbě i plavvali vážnost tohoto úkolu, a když nám téměř bě Viktorky. Vypadal jako španělský grand hotové kormidlo při přenášení prasklo, začali a bylo mu 32 let. jsme znovu. Až se vrátíme z cesty kolem světa, Vánoce a Silvestra jsme trávili u Sorela na máme společný podnikatelský záměr. Firmu ranči. Ranč, přesněji starší zemědělská usedVýroba kýlů a kormidel. lost v Dlouhé Třebové, se stal naší základnou. Zima byla povedená a studená. Svařovací Sorel, bytostný individualista a solitér, mlčky elektrody byly uložené v troubě zatopených trpěl neustálý pohyb lidí a materiálu. Stačilo kamen spolu s rezervním párem bot. Co půl říct: „Ahoj, posílá mě Ruda,“ a dotyčný dostal hodiny jsme se museli chodit zahřát k plotpostel, práci a chleba s marně. Když to počasí dovogarínem. Tam jsem se rozlovalo, jezdili jsme do lesa hodl psát si deník. Došlo kácet budoucí stěžně. Tramně, že se děje něco nebant reflektory řezal ranní obvyklého a velkého. Nemrazivou tmu a svítil na jen v mém životě. A byla zasněžené stromy. Z relaby škoda to všechno zapotivně teplého a útulného menout. Začal jsem malým interiéru jsme museli ven sešitkem a zapisoval jsem najít „klacky“ pro Viktosi jen každodenní práci. rku. Tři stěžně, pět rejí Kolik se zatlouklo hřebía bukšpryt (česky čelen). ků, kolik kdo složil prken, Prodírali jsme se metrovýkdy jsem se naposled myl. mi závějemi, teplota 10 °C Časem jsem přecházel na pod nulou. Brrr. Důležitý větší formáty a objevovala byl kontakt se stromem, se i sebereflexe. Nakopřilepit se k němu a v dunec to už byly velké knichu vylézt až do koruny. hy a důležité zápisy typu: Smrky totiž musí být rov„Můj milý deníčku, Jindra né, jako když střelí, s co mě dneska zase nasral!“ nejmenším počtem větví Na Nový rok 1997 jsme a suků. Čím pečlivěji vys Jindrou začali svařovat braný strom, tím míň práce balast. Balast je část kýlu, při jeho opracování. Celé Jindra jako Hefaistos která zlepšuje stabilitu dny jsme se plahočili bílou lodě. V našem případě to byla ocelová skříň krásou, než jsme našli a pokáceli devět stromů. 8 metrů dlouhá a metr dvacet vysoká, která Stáhli jsme je na ranč, a když měl někdo chvíměla být vyplněna olovem a betonem. Společli čas, pomalu je opracovával do budoucích ně jsme ji vymysleli, Ruda schválil a začalo se tvarů. Hlavní stěžeň byl už 15 let připravený. pracovat. Naplno se projevilo moje puntičkářRuda ho kdysi skácel a uschoval. Victorii měl v ství a Jindrova stoická povaha. Balast má tvar hlavě už tenkrát. dlouhé kapky vyřezávané autogenem z plechu Volna moc nebylo. Abychom šetřili čas, tak 10 milimetrů tlustého. Nutil jsem Jindru řejsme se nechodili projít. Chodili jsme se prozat přesně. „Tady ještě musíš půl milimetru spěchat. Makali jsme od časného rána, kdy buubrat!“ Ani jednou mě neposlal do prdele. díček dělal typicky hlučným způsobem Sorel, Dělali jsme od tmy do tmy. Na řadu přišlo až do noci. To jsme diskutovali, co a jak se kormidlo. Ruda rozhodl, že bude ze železa, bude dělat zítra. Nasazení bylo obrovské. O to což není příliš stylové, ale navýsost praktické. víc jsme si vychutnávali vzácné volno. Já jsem Moc se mi to tenkrát nelíbilo, ale při plavbě podnikal první pokusy s grafikou a dřevořejsem dal Rudovi mnohokrát za pravdu. Korzy. Sorel s Jindrou jezdili na koních, což Ruda

snášel jen s krajním sebezapřením. Nerad by nášku a svým pojetím světa vždy polovinu přišel o hlavní svářeče. Hasič pekl. Janička se přítomných nasere. Říká, že dřív všichni snili učila anglicky. Sorel jen málokdy vydržel nic o dalekých cestách a cestování. A nadávali. nedělat a odpočíval drobnou prací. Říkával, že Dnes můžeme jezdit, kdy chceme a kam chcepráce má být pro chuť, a ne pro nažrání. me, a jak to vypadá? Všichni sedí doma a naAbychom úplně nezpustli, snažili jsme se dávají. Není divu, že takové řeči mnohým hnunezanedbávat ani kulturu. Vedle pily byly ly žlučí a svědomím. Tentokrát ale Ruda příliš Sběrné suroviny na hadry a papír, tam jsme neprovokoval. Chlubil se námi a udělal z nás doplňovali garderóbu i literaturu. Třeba Playbudoucí hvězdy českého námořního jachtinboy z roku 1970 nebo prastaré vydání Babičgu. Ale měl trochu smůlu, byli jsme poněkud ky. Krom pravidelných autorských čtení Rudosvětloplaší na reflektory ramp. Nikdo nestál vých knih jsme chodili do o předvádění na pódiu. kina. Už jen kvůli tomu, Jedna z věcí, která nás že tam bylo teplo. Zhlédli nikdy neopustila, byl smysl jsme Lovce jelenů, Noc na pro humor. Někdy to bylo zemi i Pátý element. Hitem to jediné, co ještě zbývalo. se stala francouzská poKaždý ho měl jiný, každý stkatastrofická chuťovka svůj. I v těch nejtěžších Delikatesy. I Sorel mlaskal chvílích, kdy už všichni potěšením. Největším kulpadali na držku, jsme stále turním přínosem byly Ruvypadali jako banda optidovy dcery, agilní a enermistů. Nebo banda idiogická Doubravka a tichá tů. Zvlášť nepřekonatelný a jemná Daniela. Vzorně byl Staropramen. Jednou se staraly o naše duše i těla jsme měli návštěvu, krás– zpívaly, recitovaly, hrály nou ženu v nejlepších divadlo a přihlásily nás do letech. Chvíli jsme se baMikulášského volejbalovévili a Staropramen jí chtěl ho turnaje. Nejen že jsme udělat radost. „Vypadáte prohráli všechna utkání, moc hezky.“ Pak se zamysale zranilo nebo se zmrzalel, jestli to s tou lichotkou čilo 70 procent družstva. nepřehnal, a dodal: „To ale muselo stát peněz.“ Jindy Když nás Ruda viděl po Jindřiška zápase, prostě nám podojel Ruda a po trojitém dobné sportovní aktivity zakázal. Potřeboval ahoj přidal další ze svých zdravicích frází: „Neviděli jste tu nějakou nahou ženskou?“ Staroposádku, ne bandu kriplů. pramen reagoval okamžitě: „Doubravka se práJedno odpoledne naše strážná víla Goška, vě obléká.“ Ruda očividně ztuhl a smích jsme Rudova žena, dovezla malého mužíčka v silmuseli maskovat údery kladiv. ných dioptrických brýlích. Ludomir Mączka Na konci zimy bylo téměř všechno dřevo alias Ludojad, legenda polského námořního připraveno. Kubíky modřínu a smrku. Z drtijachtingu. Spolu s jiným skvělým mořeplavvé většiny to bylo dřevo čerstvé. Neměli jsme cem, Wojtkem Jacobsonem, proplul tzv. Sevečas čekat 10 let, než správně vyschne. Vybrali rozápadní cestou na severu Ameriky. Výkon, jsme nejdůležitější části budoucí lodě, palubu který se podařil jen hrstce lidí. Ludkovi bylo a obšívku, a dali usušit v sušičce. V březnu už přes 70 let. Při čaji jsme si vychutnávali příuž bylo všechno pohromadě na ranči, loď tomnost tohoto sympatického človíčka a nenáv Polsku a nám se zdálo, že před námi je jen padně z něj tahali rozumy. jeden rok stavby a můžeme vyplout. Co scháKaždý rok se v malé východočeské vísce zelo, byly – peníze. Libštát koná setkání českých jachtařů. SpoleKde na to berete? To byla, je a bude nejčasčenská událost roku a sjezd více či méně natější otázka, kterou cestovatel dostává. V nafoukaných lidí. Ruda tam má každý rok před-

šem případě lehká odpověď. Žádné sponzory jsme neměli. Nikdo nedošel, nepoložil prachy na stůl a neřekl: „Kluci, tady máte milion a jeďte.“ Byl jsem tomu rád. Nedokázal jsem si představit, že bychom na hlavní plachtě měli nápis typu: „Pivo Hořec! Kvalita, která se nevyplatí!“ Navíc nedostatek „levných“ peněz dobře prověřil charaktery všech zúčastněných. Nicméně v otázce sponzorů jsme jednotní nebyli. Hasič, člověk moderní společnosti, logicky argumentoval, že sponzorské peníze ulehčí stavbu a život. Stačí se maličko přisírat. Měl pravdu a Ruda uvažoval, jak si tíhu celého projektu ulehčit. S elegancí jemu vlastní přejmenoval sponzora na partnera ještě v době, kdy se tento mecenášský eufemismus nepoužíval. Šel dokonce tak daleko, že by si „dokázal představit Viktorku jako vlajkovou loď televize Nova, včetně změny názvu“! Naštěstí se spolupráci navázat nepodařilo. Myslím, že na to Ruda šel špatně. Z názvu Viktorka stačilo umazat poslední dvě písmena a zavolat na Bahamy. Kožený by jistě nějaké peníze poslal. Krom této oficiální linie probíhaly akce neoficiální. Hasič se při cestě stopem seznámil

s nějakým Italem a od něj jsme dostali několik desítek skvělých plastových kanystrů. Sloužily celou plavbu. Nebo od výrobců konzerv seh nal jídlo za několik tisíc korun. Osobně jsem pro ně jel. To se ve mně projevila typicky česká vlastnost. Vždyť to bylo zadarmo. Kde jsme tedy brali peníze? Něco málo bylo z pily. Něco vynesl prodej Rudových knížek. Něco byly naše úspory. Nejvíc jsme vydělali vlastní prací v kapitalistické cizině. Když peníze docházely, část lidí se sebrala a odjela pracovat do Rakouska, Německa, Itálie. Po dvou třech měsících se vrátili a místo nich jel někdo jiný. Takto jsme se střídali. Také jsme se snažili neutrácet. Je to jednoduché. Když se ráno probudíte a řeknete si: „Dneska si nekoupím nové auto,“ tak jste právě ušetřili 200 000 korun. Když si každý z nás tehdy nekoupil auto, rázem jsme měli 2 miliony. To se to staví. Nebo víte, co je šíbrsalám? Namažete si chleba s margarínem a na něj položíte tenké kolečko salámu. Jak se chleba ujídá, tak se i posunuje salám. Čím to zapíjet? Ondra vynalezl čaj bílý, což je vlastně vařící voda bez čaje, a homeopatickou kávu. Absolutní dokonalosti dosáhl

Sorel svým abstraktním kuchtěním. Oblíbené byly jeho brambory s hovězím na kopci nebo rýže s tuňákem nahluboko. Často byla i rýže s kaprem v rybníku. Abychom nemuseli dodržovat tak extrémní stravovací návyky, snažili jsme se vydělat co nejvíc. Právě v Rakousku mě zastihla zpráva, že máme průšvih neskutečný. Tento terminus technicus užíval Ruda často a rád, ale tentokrát to bylo vážné. Kvůli polským celním předpisům jsme nebyli schopni naše připravené kvalitní stavební dřevo převézt z Čech do Polska. Byla svolána porada, interně nazývána PŠM, neboli politické školení mužstva. Co teď? Padaly nejrůznější návrhy. S tím nejlepším přišel opět Ruda. Trup provizorně doděláme a po vodě přetáhneme do Čech! V té době jsme už věděli, že nic není nemožné. Ruda nás to naučil. Když člověk chce, tak může. Přesunuli jsme se do Polska a v kolobřežském hangáru se teprve začaly dít věci! Jarek nevěřil vlastním očím, když skupina vlčáků skočila na jeho miláčka a začala z něj dělat hausbót. Jen si pod vousy mumlal: „Kolejna dewastacja.“ Vztahy se ještě zhoršily, když Sorel, ve snaze povzbudit morálku mužstva, každé ráno zahajoval křikem: „Jdeme se vychcat!“ Jarkovi se už nelíbilo vůbec nic. Naším heslem se totiž stalo provizorium. Ať jsme dělali, co jsme dělali, muselo to vydržet transport do Čech. Provizorní kormidlo. Provizorní obšívka. Provizorní paluba. Provizorní přepážky. Jedna četa měla za úkol rozebrat čelo hangáru, kudy měla Viktorka odejít. Jarek se dušoval, že stěna je provizorní, jen z cihel a bláta, aby šla snadno zbourat. Byl to poctivý beton, a protože jsme slíbili, že hangár dáme do původního stavu, bourali jsme zeď s citem archeologů. Konečně bylo vše hotovo a připraveno. Nejvyšší čas. Atmosféra zhoustla, když Sorel obohatil svůj repertoár na: „Jdeme se vysrat!“

Ruda se snažil Jarka udobřit a nabídl mu, aby s námi plul. Koneckonců to nebyl špatný chlap. Dostalo se mu strohé odpovědi. „Nie jestem samobójcą.“ Samobójca = sebevrah. Pod trupem Jindra svařil konstrukci z ocelových profilů, takovou lodní kolíbku. Celé to bylo zapřáhnuto za náklaďáček a na několik mocných trhnutí Viktorka vyjela z hangáru na denní světlo. 12. června 1997 byla ve svých třiceti letech poprvé venku. U vody na ni čekal velký jeřáb. Za napjatého očekávání davu a dojetí Kirszakových pohrobků se konečně dotkla vody. Ani do ní příliš neteklo. Na okolo stojících bylo vidět, že nikdo už nevěřil, že by se loď vůbec kdy dostala na vodu. Jarek a spol. odjeli na hřbitov sdělit tuto novinu Kirszakovi a nám začala jedna z nejdelších šichet. Trup houpající se na hladině byl velice nestabilní. Museli jsme dovnitř nanosit balast, samozřejmě provizorní. V dřívějších dobách plachetnice měly jen vnitřní zátěž, co nejníže položené kameny, děla, zásoby nebo jen pytle s pískem. Nás čekal podobný úkol. Začali jsme ládovat. Nejprve betonové pražce, každý bratru 80 kilo, mramorové bloky a velké kameny. Na to vše pytle s pískem. Ruce jsme měli sedřené z kůže. Když už Viktorka pěkně seděla na hladině, padli jsme všichni jako hadrové panenky na její palubu a usnuli vyčerpáním. Díru v hangáru jsme zazdili a rozloučili se s Kolobřehem. Nikdy nezapomenu na dojem, který jsem měl, když jsem tam poprvé přijel. Vůně ryb a nafty v přístavu, rybářské lodě, ožralí námořníci, rackové a obrovští, věčně přežraní kocouři z rybárny. Žádný jiný zážitek se tomu už nevyrovnal. Ani tichomořské ostrovy, ani některá ze světových metropolí nepřebila vůni Kolobřehu. Ale bylo třeba změnit lokál. Ruda sehnal a zaplatil rybářský kutr, který trup bez posádky přetáhl do Štětína. Až na tři výjimky jsme se rozprchli po Evropě vydělávat peníze.

kapitola 3

Ústí nad Labem aneb v nejsilnější sestavě

y tři výjimky byl Mišu, Hasič a Staropramen. Ruda je určil za provizorní posádku na cestu ze Štětína do Česka. Jak? Stopem po řece Odře, německých kanálech a po Labi. Jeden vždy stál se silným lanem na přídi a čekal na projíždějící říční lodě. Když kapitán některého šífu blahosklonně kývl, že je vezme, lodníci chytli hozené lano a přivázali ho na zádi. Naše provizorní posádka se pak už jen provizorním kormidlem snažila udržet za šífem, který si ani nevšiml, že má o náklad navíc. Večer byli odvázáni a ráno buď pokračovali se stejnou lodí, nebo si stopli jiný šíf. Jako pozornost posádkám byly v podpalubí

zásoby alkoholu. Jeden den táhnutí, jedna flaška rumu. Za dva týdny a čtrnáct láhví byla loď v Děčíně. Ruda nelenil. Zatímco se Viktorka probojovávala jednu láhev rumu za druhou proti proudu evropských řek, pronajal kus pozemku na břehu Labe v Ústí nad Labem. V malebném koutu zvaném Pod Větruší, s výhledem na Střekov, pár metrů od výpadovky na Prahu a nevěs‑ tincem přes cestu to bylo místo opravdu strategické. Tam jsme za velké vody v červnu 1997 vytáhli trup z vody a posadili na břeh. Kolem jsme ze suchých smrčků, dřevotřískových desek a vlnitého plechu postavili hangár č. 2. Náš domov na další rok. Za sousedy jsme

kapitola 3

Ústí nad Labem aneb v nejsilnější sestavě

Ze šlamastiky nám pomohl Polák Piotrek Szponarski. Asi 50 let, černovlasý zkušený škutnik. To je polské slovo pro někoho, kdo umí stavět dřevěné lodě. V češtině bychom řekli lodní tesař. Člověk, který je schopný z kurníku udělat plavby schopnou plachetnici. Piotrek se nám stal neocenitelným rádcem a trpělivým učitelem. Platili jsme jej, ale nedělal to pro peníze. Dobře věděl, co jsme za bandu idiotů, a chtěl, aby se dílo podařilo. Měl nás rád. Přijížděl na týden či na dva a pracoval od rána do večera šest a půl dne v týdnu jako jeden z nás. Jedl to co my. Spal v hangáru na dřevěné pryčně. A snesl dokonce i Sorelovy ranní budíčky. Sorel, přírodní člověk (spíš živel), chodil spát se slepicemi. O to dřív vstával, a když viděl, že ho nikdo nenásleduje, začal řvát. „Vstávejte, bando líná! Sluníčko už dávno pracuje a vy se tady válíte jako kravský ocasy!“ Jeho oblíbená báseň byla: „Slunce svítí jako prase, na zahrádce sere pes, na kundě se filcka pase, kurva to je hezky dnes.“ Když byla obzvlášť zima a ani toto nezabralo, zatopil v kamnech a odešel ucpat komín. Myslím, že bez Piotrka a Sorela by stavba trvala o rok

měli bezdomovce z blízké polorozpadlé továrny a rodinné klempířství. Zvlášť matka rodu, paní Janoušková, pro nás vždy měla milé slovo a úsměv. A poštu, kterou jsme si k nim nechali posílat. Viktorka brzy zmizela za zdmi hangáru a kdo nevěděl, že se tady staví loď, žádné podezření nepojal. V té době se objevil Mirek, vlastním jménem Jaromír Fiala. 25 let. Pracovitý, skromný, přátelský. Opustil zajištěné postavení celníka a připojil se k nám. Posádka Viktorky dosáhla svého vrcholu. Bylo nás dvanáct jako apoštolů a chutě do práce jsme měli na rozdávání. Strháno bylo všechno provizorní a začalo se znovu. Nevím, jestli si to někdo dokáže představit. Máte před sebou rozestavěný trup plachetnice. Máte nářadí. Máte materiál. Ale nikdy jste nic podobného nedělali. Knih o stavbě karak ze 16. století také příliš není. A loď není chata. Pravý úhel nenajdete. Dodnes se v Kolobřehu traduje historka, jak si na pomoc pozvali stolaře. Ten vzal úhelník a se sebevědomým úsměvem se vnořil do trupu. Za půl hodiny se brunátný vynořil, zahodil úhelník a zmizel. Bez pravého úhlu nepracoval.

déle. Když Piotrek rozdal úkoly, odjel do Polska. Za měsíc byl zpět a jen řekl: „To jest źle. To jest źle. To, to, i to.“ A my předělávali, jednou, dvakrát, třikrát, dokud nebylo vše v pořádku. Plachetnice opravdu není chata. První důležitou prací bylo dokončení obšívky. S Piotrkem to šlo jedna radost. Zatímco my jsme před ní stáli v téměř posvátné úctě, Piotrek se ničeho nebál. Prostě chytil do ruky prkno, svorkami ho připasoval k žebrům a navrtal díry. Do nich natloukl nýty a bylo hoto-

pili jsme sud a začali tavit. Piotrek se tvářil tajemně. Když asfalt tekl, přistoupil ke kotli a vyklopil dovnitř jeden margarín a 5 litrů motorového oleje. „Smoła będzie elastyczna.“ Hm, sto kilo asfaltu, půl kila margarínu. Pak jsme drážky zalili oním zázrakem a z krásné světlé paluby se stala špinavá asfaltová cesta. Nešlo lít přesně, každou chvíli ukáplo vedle. Asfalt navíc tuhl a Jindra ho musel autogenem přihřívat. Výsledek vypadal děsně. Tam, kde se podařilo dřevo nepotřísnit (1 procento

Piotrek Szponarski

vo. Hned vedle navázal dalším prknem, spoje zevnitř přeplátoval dřevěnou destičkou. Prkno za prknem, pás po pásu. Za 2 týdny byla obšívka kompletní. Nebo paluba. Krajní desku zvanou šandek si vzal Piotrek na starost osobně. Pak položil širokou středovou desku a od ní jen přidával prkna, pěkně jedno vedle druhého. Za tři dny se paluba bělala novotou. Kdo chtěl na ni, pak jedině v ponožkách. Chudák Matěj si musel brát čisté. Pomocí konopného provazu natlučeného do spár jsme za jedinou sobotu manufakturního rachotu kladiv palubu utěsnili. Ten den byli všichni rybáři na druhém břehu Labe úplně otrávení. Přišli si v klidu zarybařit, a místo toho měli před sebou fabriku. Pak začala škutnická alchymie. Spára mezi deskami se zalévá asfaltem. Kou-

plochy), to vypadalo hezky. Zbytek byl potečený až hrůza. Bylo nám do breku. Ruda se v té době objevoval sporadicky. Nějaký čas byl v nemocnici, havaroval s motorkou. Pak tu byly tradiční chřipky a zápaly plic. Zbytek času věnoval logistické práci, která sežere ohromnou spoustu myšlenkové energie, ale není vidět. Často si stěžoval, že by raději s námi otesával trámy sekerou. Moc jsem mu nevěřil. Byl alergický na piliny. Stavba i tak šlapala dobře, a dokonce se dá říct, že bez něj to šlo líp. Začaly se projevovat nejen generační rozdíly. Zatímco my jsme měli dost příležitostí se poznat, Ruda s námi prakticky nikdy dlouho nepobyl. Neznal naše sny a trápení a my neznali jeho. Nesžili jsme se, a to se mělo později vymstít.

Piotrek Szponarski

jsme vrazi a požírači zvířecích mrtvol (což je Tíha celého projektu ležela plně na Rudopravda), a hned dostali do rukou nýtátor a klavých ramenou. Dá se bez nadsázky říct, že podiva. Nedivil bych se, kdyby jim dodnes v uších stavit Victorii fyzicky bylo jednodušší než vše dunělo a znělo: „Bušány! Klepány!“ zorganizovat. A v organizování je Ruda nepoZ některých takových víkenďáků se starazitelný. Vletí do místnosti a zahřímá své obli naši kamarádi. Učitel chebského gymnáligátní: „Ahoj, ahoj, ahoj!“ Měl by si to nechat zia Martin alias Glocnař. Mohutný dobrák se patentovat. Následuje PŠM o celkové situaci, smyslem pro humor. Medik Aleš, jeden z mála našich možnostech, plánech a práci. Ruda má opravdu zručných pomocníků. Jeho tatínek ten dar správného vůdce, který přesně ví, kdy pro nás vytesal příďový galeon. Zubařka Olinje potřeba mužstvo povzbudit, a kdy ho zprdka se svým chlapcem Glocnařem II. Elektrikář nout na tři doby, kdy ho hnát za hranice jeho Břéťa zvaný Olson. Martina z Brna.Mezinámožností, a kdy zatroubit na ústup. Viktorka v hangáru pomalu dostávala horodní pomocníci Daniel z Tasmánie a Daniel tový tvar. Pracovali jsme z USA. A další desítky nejako čerti. Někdy to až méně zajímavých lidiček. hraničilo s fanatismem. Při Při pečlivém pročítání takovém nasazení vzniká svých zápisků jsem došel samozřejmě spousta konk zajímavému poznatku. fliktů a nedorozumění. Pomáhat přijížděli učni, Byli jsme necitliví k okostudenti středních i vysolí. Určitě jsme někomu kých škol. Měli jsme tam ublížili. Ale nedokážu si polárníka, skláře, počítapředstavit, že bez takovéčového experta. Ale naši ho fanatismu by šlo něco nejčastější pomocníci byli podobného podniknout. policisté. Vůbec nejvěrVolná jsme si nechávali nějším víkenďákem byl jen nedělní odpoledne. Jirka, policajt z Jičína, Moudří Poláci říkají: „Niepracovitý vousáč připodzielna praca w gówno się mínající Rumcajse. A dva obraca.“ Místo toho jsme kluci policajtští, Brabi se věnovali očistě v úsa Košánek. Všichni tři se teckém bazénu, nahřátí svezli a Brabi se do histoztuhlých kloubů v sauně a rie Viktorky zapsal i v saodpočinku. Na pomoc jezmém jejím závěru. dily desítky dobrovolníků. Nerad bych zapomněl Tasmánský tygr Podmínky byly jasné. Zána nejvýraznější postavu kladní posádka byla uzavřena, ale za jeden den našich pomocníků, i když se tak dostávám na stavby jsme nabízeli jeden den plavby. Drtivá tenký led rodinného podniku. Na stavbu Vikvětšina se o svou odměnu nepřihlásila. Jakmile torky se mi podařilo zlákat mého tatínka. Ani se Viktorka vzdálila evropským břehům, zdála to nedalo velkou námahu. Otec je v důchodu se jim nedosažitelná. Nedá se říct, že bez jejich a ochotně přivítal změnu. Měl jsem jedinou pomoci bychom nevypluli. Většina z nich oplýpodmínku. Tentokrát to bude on, kdo bude vala nadšením, bohužel ne zručností. Takovým poslouchat. Souhlasil. Je zručný zámečník a lidem nešla svěřit samostatná práce. Tak možřemeslník a brzy si vysloužil respekt ostatních. Zapadl do party, omládl o deset let. Dobře se ná broušení, natírání, uklízení. Jeden z nich, doplňoval s manuálními génii Jindrou a Sorejmenoval se Alois, strávil na Viktorce jediný lem. Jako patriarcha rodu a zkušený praktik den a při broušení spekl pásovou brusku. Prověděl, že pořádek na pracovním stole šetří čas. stě si v zápalu práce nevšiml, že mu hoří v ruce. A pedantsky ho vyžadoval. I Sorel se bál poTaké nýtování byla oblíbená práce. Po zaučení ložit šroubovák jinam než na jeho místo. Jeji skvěle ovládla čtyřka mladých vegetariánů z den z vegetariánů, přezdívaný Siki, byl už tak Ústí nad Orlicí. Přijeli do hangáru, oznámili, že

Martina a hlavní reja

vším, co má v dětských očích mít. Černou vlajku s překříženými hnáty, dělové koule řezající vzduch a děravící plachty, piráty hrozící zakřivenými šavlemi, vody plné ploutví žraloků. Napsali jsme mu, že děkujeme a že jen co trochu povyroste, pojede s námi. Ládík se pak chlubil ve škole, že zná kluky, kteří staví plachetnici a na ní poplují kolem světa. Paní učitelka ho zepsula, že si vymýšlí. Ládíkovi jsme pak celých pět let pravidelně posílali ze světa pohledy a já doufám, že paní učitelka ho už nepodezírá. Přišla zima. Pracovali jsme navlečení do vaťáků a filcových bot. V kuchyni stabilně hořela kamna, Sorelova pýcha. Pracoval na nich celý rok. Nebyla to totiž jen tak nějaká obyčejná kamna, byla to lodní kamna! Svařovaná z kusů plechu, pečlivě vymyšlená. K nim komín parametrů krematoria. Nic nebylo ponecháno náhodě. Češi jsou národ chlebožroutů a plavit se týdny po oceánu bez chleba bylo nepředstavitelné. Sorel to věděl a jeho dílo sloužilo ještě dřív, než jsme ho vsadili do podpalubí. Zimní dny byly spíše ke prospěchu věci. Pracovali jsme, abychom se zahřáli, a čím bylo chladněji, tím rychleji. Jeden den jsme pokáceli vzrost-

vytočený, že ho místo tradičního „pane Orel“ schválně oslovil „pane Vlku“. A to už taťkovi zůstalo. Dnes mu nikdo jinak než pan Vlk neřekne a z mé maminky se stala paní Vlková. Od Piotrka, Sorela, Jindry a pana Vlka jsme se my ostatní, manuálně začínající, hodně učili. Všichni si vyzkoušeli práce, které jsou pro suchozemského řemeslníka naprosto exotické. Vyrábět kladky. Fundamenty pro stěžně. Segment kormidla. Otesávat bukšpryt. Kovat takeláže. Dosyta jsme si užili i práce naprosto fádní a těžké. Hoblování. Broušení. Řezání dřeva a železa. Přenášení a přerovnávání prken a fošen. Ale nikdy jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval na nudu. Vždyť stavba samotná byla úžasným dobrodružstvím. Každý měl dost prostoru, aby do Viktorky vložil něco ze sebe. Všichni dostali šanci se něco naučit a hangár se stal jedním z nejpozoruhodnějších učilišť v České republice. Genius loci čpěl na sto honů. Málem bych vynechal našeho nejvěrnějšího příznivce. Šestiletý Ládík Búr z Třince se doslechl, že Jindra staví loď, a poslal mu kresbu Viktorky. No, kam se na něj hrabu já nebo Turner! Pravá nefalšovaná plachetnice se

Martina a hlavní reja

Sorel

Jindra a Iví

lý dub, druhý den ho nechali na místní pile ořezat do tvaru pacholete a třetího dne už byl tento skoro třímetrákový klacek na svém místě ve forpíku. První falický symbol na lodi k potěšení všech mužských šovinistů v posádce. Tvrdě propracovaný podzim začal působit. Únava se stupňovala. Ranní ospalost se střídala s odpolední únavou, plynule přecházející do večerního vyčerpání, následovaného nočním bezvědomím. A tak stále dokola. Myslím, že to byl Jindra, který vždy v sobotu večer zvedal unaveného ducha slovy: „Tak ještě zítra, a pak až v pondělí.“ A ve chvílích nejhorších tu byl Staropramen, neúnavný dříč. Stačilo, aby zvolal: „Pořádného kluka nezabolí ruka!“ a práce hned šla líp od ruky. Na Vánoce a Silvestra jsme se všichni rozjeli ke svým maminkám. V hangáru zůstal jen Jindra se Sorelem. Společnost jim dělal Jirka Policajt a moc se divil, když druhý den ráno, na Boží hod, začal Sorel řezat dřevo. Pak někdo zabušil na vrata. Nějaká paní donesla celou mísu salátu a řízků. To byli naši praví a nejoblíbenější sponzoři. Přátelé, známí i úplně cizí lidé. Někdo přinesl hrst hřebíků, někdo

daroval strom. Někdo dodal dezinfekci – pět litrů slivovice. Kotvu nám udělali v Třinci. Třešnička vozil kapučíno. Někdo něco zadarmo opravil, někdo něco pomohl sehnat a dovézt. Fousův dalekohled sloužil na moři. Z teplické sklárny jsme měli krásná lepená prizmata, od Pospíšila olovo. Jiný donesl hrnec guláše nebo štrůdl. Místní zelinář co chvíli vyložil pár beden s ovocem. „Nejde to prodat, snězte to, kluci.“ Pak byly banánové hody, pomerančové obžerství nebo citronové vitaminové bomby. Stolaři udělali lodní dveře a okna. Ale nejvěrnějšími sponzory byly naše maminky a vždy, když někdo jel domů, přivezl zpět buchtu nebo koláč. Dodnes mě mrzí, že jsem nevyrobil trička s nápisem: „Tuto akci sponzoruje paní Kuchejdová.“ Nebo: „Ondrova maminka, hlavní sponzor Viktorky na cestě kolem světa.“ Z hangáru se stala dobře zaběhnutá manufaktura. K cirkulárce a protahovačce, dodané Ježourem, přibyla pásová pila. Několik vrtaček, od malých po desetikilovou potvoru. Kladiv nebylo nikdy dost. Pracovní ruch připomínal mraveniště. Zkusím z deníčků popsat jeden typický pracovní den: „Středa 19. listopadu 1998.

Jindra, Mirek, tasmánský Daniel a Sorel

chotí krysy a kradou nám brambory. Chladno, spát, zzzzzzzz...“ Pracovali jsme nerušeni a většina lidí z Ústí netušila, že se tu něco děje. Jen občas do hangáru zavítala návštěva nebo zástupci denního tisku. Tím, že jsme neměli sponzory, nemuseli jsme se nijak zviditelňovat. Navíc jsme byli mediálně plaší, kromě Rudy samozřejmě. Ale když už někdo přišel a byl dostatečně slušný, vždy se s námi domluvil. Mezi čestné výjimky patřil pan Zaoral z ČTK, který se cítil velmi suverénně. Sorel ho několikrát upozornil, že je na návštěvě a měl by se podle toho chovat. Pak ho prostě vyhodil. Ještě dlouho jsme se smáli jeho výhrůžkám, že v médiích si už neškrtneme. Jen máloco utuží mezilidské vztahy tak jako práce. Pokud chcete poznat, co v daném člověku je, dejte mu svobodu a práci. Podle toho, jak se zachová, můžete odhadnout, jaký je. Z dnešního pohledu považuju čtyři roky stavby za jeden z pilířů úspěchu plavby kolem světa. Práce, nejistota výsledku a minimum peněz vytvořilo takové síto, ve kterém uvízli jen idioti, a to ještě ti nejodolnější. Každodenní dřina utužila kondici i vztahy.

Vstáváme v půl sedmé. Sorel má nový ranní pokřik: Vstávejte, čajníky se můžou zbláznit, a vy na to serete! Je zima. Rychle, chleba, margarín, čaj. V půl osmé už kladiva buší. Janička zatlouká konopný provaz do nové obšívky. S Piotrkem se snažím vymyslet tvar palubníků kastelu a pak je dva dny vyřezávám. Ježour montuje palubní fundamenty na zesílení namáhaných míst. Jindra svařuje límce stěžňů. Sorel je dnes samostatná jednotka, řeže dřevo a kuchtí zelňačku a kovbojské boby (fazole s hrachem). Mišu dovezl tunu olova. Mirek šroubuje podélníky v podpalubí. Jindřiška dlátem dlabe drážky pro budoucí lodní schody. Staropramen chystá sloupky relingu. Ondra vlepuje dřevěné špunty. Hangárem to pěkně profukuje. Podle Beauforta tak čtyřka. Oběd dobrý, pepře hromada, hřeje dlouhé hodiny po poledni. Večer už máme dost, Piotrek to odpíská. Na večeři chleba, sádlo, cibule. Všichni jsou utahaní, je klid. Sorel šije batoh. Jindra si trhá chlupy z nosu a čte nějakou knížku. Co chvíli se zasměje. Není to žádný sobec a předčítá nám vybrané pasáže. Brzy zalezeme do spacáků. Pod podlahou ra-

Sorel

Jindra a Iví

Jindra, Mirek, tasmánský Daniel a Sorel

Návštěvníci

Jindřiška a Aleš

Stala se z nás uzavřená skupina žijící vlastním životem. Byli jsme tak sehraní, že často nebylo třeba cokoli říkat. Skutečná neverbální komunikace. Dodělával jsem se Staropramenem boční desky relingu. On řezal prkna, já je přidržoval. „Nepadají ti piliny do očí?“ zeptal se starostlivě. „Ani ne.“ „Tak to je škoda.“ Bylo jasné, že když se nepravidelně, jednou za měsíc objevil Ruda, jen těžko k nám hledal cestu. Nerozuměl aktuálním vtipům, nevěděl, co nás trápí. To si pak bral Sorela stranou a domlouval mu. Měli bychom se víc zklidnit, být víc normální. Normální? Kdybychom takoví byli, tak jsme doma, máme ženu, děláme děti a kariéru. Byl zázrak, že nedošlo k žádným závažným úrazům. Tisíckrát každý z nás musel po žebříku vylézt nahoru na loď, tam se pohybovat po lešení nebo palubě, pak opět dolů. Drobných překlepů přes prsty byly desítky. Mišu při vrtání dlouhé díry ohnul vrták a ten mu rozsekl obočí. Jindřiška málem přišla o prst na pile a o oko, když jsem jí neobratně hodil prkno. Hasič si na hoblovce uhobloval konce dvou prstů. Já si při lepení podélníků uvnitř lodě stříkl epoxidové lepidlo do nosu. Tavením olova se Sorel slušně přiotrávil. Při

svařování byly žhavé kousky železa ze svarů v botách doslova pečené vařené. Staropramenovi při vrtání železa vlétlo pár střepin do očí. Hasič ho tak, jak byl, ve špinavých roztrhaných kalhotách a letité mikině, odvezl k očnímu do ústecké nemocnice. Byla tam sličná sestřička. „Kde bydlíte?“ „U Labe v hangáru,“ odpověděl pravdomluvný Staropramen. „Pod mostem?“ To už Staropramen nevydržel a odsekl: „Vypadám snad jako bezdomovec?“ Doktor mu šponu vytáhl a Staropramen se vrátil do hangáru. Druhý den šel s druhým okem. „To jsem rád, že vás zase vidím,“ pozdravil slušně. „Vy jste tu včera byl, že?“ Doktor ho samozřejmě poznal. „Ale proč jste si nenechal ošetřit i to druhé oko?“ ptal se zmateně. Staropramen odvětil: „Nechtěl jsem být za hamouna.“ Také se nám podařilo si Viktorku nezapálit. To už je skutečný zázrak, protože loď i její okolí byly plné pilin. A fermeže. Tu jsme používali coby konzervační materiál a každý stolař ví, že hadr namočený ve fermeži může vzplát sám od sebe. Nebezpečí samovznícení hrozilo i nám samotným. Naše kalhoty byly tak promočené fermeží, že večer, když jsme se z nich píďalkovitými pohyby vyzuli, stály samostatně v koutu hangáru.

I když jsme budovali dřevěnou loď, spousta jejích částí je ocelových. Od nerezových špiček stěžňů po balastovou skříň. Svářečka byla v neustálé permanenci. Pro železo jsme jezdili na ústecký šroťák, kilo za 4 koruny. Sorel tyhle výlety miloval. Dalo se najít spousta užitečných věcí. Třeba hrnec plný hřebíků. Hřebíky jsme použili, v hrnci jsme pekli chleba. K nejhorším ztrátám došlo v posádce. Ježour si nešťastnou náhodou upletl ještě jedno dítě a musel zůstat doma. O pár měsíců později přišla další rána. Mirkův bratr se zabil v autě a Mirek se rozhodl podlehnout tlaku rodiny a na riskantní plavbu se nepustit. Nikdy jsem ho nepřestal považovat za člena posádky. Měli jsme toho přímého a hodného kluka rádi. K jiným ztrátám se teprve schylovalo. Úzké soužití skupiny lidí nepřeje mileneckým vztahům a Jindřiška se začala vzdalovat Mišovi i Viktorce. Vaření padalo nejčastěji na ni a my jsme si sobecky nevšímali, že jí to vadí. Po více jak třech letech práce na Viktorce zůstala Jindřiška na pevnině. Bez ní se na lodi citelně ochladilo. S jarem přišlo do hangáru sluníčko a dokončovací práce. Nejdůležitější bylo postavit loď na balast. Střecha musela pryč a jeřáb trup nadzvedl. Pod ni jsme šoupli jedenapůltunovou, zatím

prázdnou balastovou skříň. Viktorka teď trčela z hangáru jako přerostlý hříbek. Zvedl se počet návštěv, protože loď byla téměř hotová a dobře viditelná ze silnice. Jeden večer se objevil stařík s plnovousem a kytarou, doyen trampské písně, kapitán Kid. Závistivě po sobě s Rudou pokukovali. Jeden kapitán oceánské plavby a plachetnice Victoria, druhý kapitán hudby a vlajkové lodi českého trampingu. V kuchyni nepohrdl chlebem se sádlem a zahrál některé ze svých písní, tematicky vybíraných z námořnického soudku. Při loučení mu Staropramen podal ruku a řekl: „Tak vám tedy děkujeme za ty vaše kydy.“ Kapitán Kid už nepřišel. Když byla loď na balastu, bylo třeba ho přišroubovat. Nepamatuju se, že by mě někdy kdo zmlátil víc než velká zaseknutá vrtačka. Vrtákem o průměru 30 milimetrů se provrtá zevnitř lodě díra skrz dřevěný kýl a horní desku balastu. Rozkročený nad vrtačkou ji oběma rukama držím a jemně stisknu spoušť. Vrták se roztáčí. Jak se rychlost vrtáku zvětšuje, zvyšuje se tření. A teplota. A objem. A pak se kousne! Vrtačka má sílu. Někdy to ustojím jen s brněním v rukou. Někdy se mi vytrhne z rukou, držadly překope prsty, zamotá do elektrické šňůry a zastaví se. V horším případě jsem ka-

Iví, pan Vlk a americký Daniel

Návštěvníci

Jindřiška a Aleš

Iví, pan Vlk a americký Daniel

Jindra a Jindřiška

Horní řada: Goška, Janička, pan Vlk, Iví, Mišu, Sorel a tasmánský Daniel Spodní řada: Jana, Jindra, Staropramen, Jindřiška, americký Daniel, Tomek a Ondra Uprostřed: Martin Glocnař

fungl nový balkon. Sklápěcí bukšpryt se sklápěl. Mišu si dokonce našel čas na výrobu dřevěného stylového člunu. Práce mu šla pěkně od ruky, ale na dokončení mu už scházel čas a energie. Nastal okamžik odjezdu. Poklidnou atmosféru soustředěné práce nahradil řízený chaos a shon. Před rokem mohla ještě Viktorka plout sama, teď byl její ponor dobré 3 metry, a to je na Labe příliš. Ruda perfektně zvládl logistickou práci a vyčistil cestičku přes úřady a instituce. Objednal říční člun s příznačným názvem Dick. I tak bylo v Labi míň vody než obvykle, a aby se vůbec Dick dostal ke břehu, museli na střekovském zdymadle upustit vody. V té půlhodině už musely být připraveny dva jeřáby, aby korpulentní Viktorku do šífu dostaly. Naše kráska se ve stometrovém šífu scvrkla na lodičku z březové kůry. Vedle ní se složily stěžně a ráhna a tuny materiálu, který bude třeba na dokončení. Dick odplul. Na opuštěném staveništi to vypadalo neutěšeně. Polozbořený hangár, nepotřebná prkna, strašlivý nepořádek. Zůstali jsme na to čtyři. Ve smlouvě o pronájmu bylo, že po roce uvedeme pozemek do původního stavu. Pustili jsme se

tapultován podpalubím bez šance řízeného přistání. Klouby naříkají. Střídal jsem se v té otročině s Ondrou, a kdyby do hangáru vešel někdo nezaujatý, lehce by poznal, že my dva děláme stejnou práci. Stejně otlučené ruce, stejné šrámy na čele, stejně maniakální výraz ve tváři. Každá ze dvaatřiceti děr byla vykoupena krví, potem a sprostými slovy. Loď rostla před očima a nic nás nemohlo zastavit. V červnu bylo vše, co se týče trupu, na svém místě. Balast byl přišroubován. Sorel roztavil deset tun olova a nalil je dovnitř. Zbytek doplnil kusy železa a vše zalil betonem. Celý balast má necelých 20 tun. Dodělalo se mrtvé dřevo, kormidlo, reling, loď dostala první nátěry olejovou barvou ředěnou naftou (další z Piotrkových triků, prý kvůli elasticitě). Hotova byla kapitánská kajuta, achterpík i forpík. Zabudován byl kotevní vrátek, dar ústeckého nádraží, ještě se štítkem od výrobce - závody Vítězného února. V kastelu se houpal závěsný plynový vařič. V podpalubí byly přišroubovány nerezové nádrže na vodu. Ve všech kójích byly matrace. Hotova byla i navigační kabina a důležité pumpy. Nagel banka (místo, kde se vážou lana) se těšila na lana. Za zádí se skvěl

do práce. S dřevem jsme si poradili elegantně. Stačila cedule u silnice: Palivové dříví zdarma! Železo jsme dali bratrům cikánům do sběru. Zbytek skončil na smetišti dějin v odpadním dvoře. Za tři dny nebyla po hangáru ani stopa. A pokud jsme nějaký rezavý hřebík zapomněli, příští rok ho vzala velká voda. Viktorka mezitím doplula do Hamburku. Mohutný přístavní jeřáb ji vzal lehčeji než orlí pírko a spustil na vodu. Sorel skočil na palubu a nakoukl do podpalubí. Voda se valila dovnitř jako na hasičském cvičení. V té chvíli si myslel, že se loď potopí a propadl depresi. Situaci zachránil německý jeřábník. „Das ist normal. Das

ist Holzboat.“ Nechal Viktorku viset na jeřábu a odešel na oběd. Když se po dvou hodinách vrátil, dřevo už dostatečně nasálo vodu a trup se dotěsnil sám s jistotou starých necek. To už na místě byla Polárka, která s mezinárodní posádkou doplula z Polska, a odtáhla Viktorku do české části hamburského přístavního komplexu, do Moldauhafenu. Pod Rudovým neúnavným popoháněním byly postaveny dva stěžně, nezbytná takeláž a s provizorním oplachtěním vyplula Viktorka na svou první samostatnou plavbu, přes Kielský kanál na Balt, a skončila ve Štětíně v malé loděnici Leonida Teligy. Nastal poslední rok příprav.

Jindra a Jindřiška

Horní řada: Goška, Janička, pan Vlk, Iví, Mišu, Sorel a tasmánský Daniel Spodní řada: Jana, Jindra, Staropramen, Jindřiška, americký Daniel, Tomek a Ondra Uprostřed: Martin Glocnař

kapitola 4

Před vyplutím

aneb štěstí přeje nejen odvážným, ale i připraveným

když se počet posádky zmenšoval, nadšení a entuziasmus nepolevovaly. Ne že by se občas neobjevily nějaké disharmonické tóny. Víc a víc se projevoval generační rozdíl mezi Rudou a zbytkem posádky. Špičkou ledovce byl spor o motor. Když už jsme nebyli schopni postavit skutečnou repliku, chtěli jsme se jí přiblížit alespoň v tom, že Viktorka bude bez motoru. Dokázal to Magalhães, dokážeme to i my. Ruda byl protřelý praktik a na rozdíl od nás věděl, do čeho se pouštíme. Motor nakonec nebyl, protože nebyly peníze. V Polsku se loď stávala víc a víc plavbyschopnou. Starali se o to hlavně Sorel s Jin-

drou. Vytvořili skvělý tým, zkušeně se infiltrovali do okolních dílen a práce na takeláži probíhaly jedna radost. Když dokončili první plošinu na předním stěžni, sedli si na ni, nohy spustili dolů a ve svých starých zamaštěných montérkách společně zanotovali: „Ve strážním koši seděli dva hoši, kouřili havana, kejvali nohama. Nás nebezpečí přece nerozbrečí, my sedíme nahoře, čumíme do moře!“ Zbytek ekipy se střídal ve vydělávání peněz. V září 1998 jsem poprvé přijel do Štětína. Od likvidace hangáru jsem byl v Rakousku a bylo to poprvé, kdy jsem Viktorku viděl v plné kráse. Lanoví se třpytilo ve sluníčku a provazový žebřík na wantech zval k procházce po stěž-

ních. Nohy se mi třásly hrůzou a dlaně potily. Držel jsem se špičky hlavního stěžně a neviděl šedé domy Štětína, špinavou Odru, betonové molo. Viděl jsem modrý oceán a vlny a mořské ptáky a delfíny. Byli jsme kousek od splnění našich snů, kousek od vyplutí. Na plavbu jsme se připravovali i po stránce jazykové. Po večerech to někdy připomínalo spíš schůzi lingvistického kroužku než budoucích mořeplavců. Do několika světových jazyků jsme si přeložili základní zdvořilostní fráze. Například: „Ahoj, máš mě ráda a dneska budeme spolu spát,“ nebo poněkud překladatelsky náročné: „Jsi krásná jak sviňa, miluju tě jak cyp.“ Důležitým mezníkem v našem snažení byl křest. Oficiálně se naše loď jmenuje Victoria, podle originálu. Ale jinak než Viktorka jí už dávno nikdo neřekl. Viktorku jsme převezli na Wały Chrobrego, jedno z nejhezčích míst ve Štětíně, přímo naproti mořskému muzeu. Vedle nás stála Polárka i Mączkova Maria. Několik dnů se sjížděli hosté zblízka i z dálky. Rodiče, příbuzní, přátelé, pomocníci z hangáru, děti z dětského domova v Písku, muzikanti, jachtaři. Každý tu měl někoho. Viktorka byla uklizená a slavnostně naladěná. Nejdůležitější částí příprav bylo přivázání láhve šampaňského na

provaz a vypočítání trajektorie letu přímo na kotvu. Bylo by trapné, kdyby láhev kotvu minula a udělala díru do boku. Odpoledne to začalo. Poláci zazpívali námořnické písničky, tzv. szanty, manželé Vedralovi moravské lidové. Pak se slova chopil Ruda. Přivítal všechny přítomné, krátce promluvil o lodi, její posádce a cestě, která nás čeká. Sklonil se k našim dvěma kmotrám, šestiletému cikánskému děvčátku Darince Zemanové z děcáku v Písku a Dominice Ecsiové, malé dceři naší kamarádky. „Do toho, holky!“ Spustily naučenou větu: „Křtím tě jménem Victoria.“ Vzduch zhoustl očekáváním. Uzávěrky fotoaparátů cvakaly a... nic. Domča nechtěla pustit šampaňské. Celý její kraťoučký život ji buzerují, aby nic neupustila a nerozbila. A teď ji nutí k opaku. Ruda jí řekl: „Dnes je to dovolené a nikdo se nebude zlobit, když se ta láhev rozbije.“ Šampaňské se zhouplo vzduchem a vzorně se roztříštilo o kotvu. Potlesk a slzičky v očích. Celá posádka stála na předním kastelu. Věděli jsme, že teď už se nám naše cesta podaří. Oslava pokračovala hudbou, zpěvem a tancem dlouho do noci. Práce bylo stále dost. Od drobností, jako dodělávky interiéru, až po vážné starosti se sta-

Pan Vlk, Janička, Daniela a Jindra

kapitola 4

Před vyplutím

aneb štěstí přeje nejen odvážným, ale i připraveným

Pan Vlk, Janička, Daniela a Jindra

Pozdrav Štětína

Mirek

bilitou. Rudův dlouholetý kamarád, lodní konstruktér Andrzej Armiński, udělal pár zkoušek a došel k závěru, že budeme muset ještě dodat zátěž. Nejlepší by bylo olovo. A hned prozradil, že kdysi, za časů komuny a Solidarity, v tomto přístavu dělník převážel na vozíku několik desítek odlitků olova. V rohu přístavního bazénu se mu u vozíku zlámalo kolo a náklad skončil ve vodě. A měl by tam furt být. Neváhali jsme. S Hasičem jsme si oblékli neopren a masky a šli jsme lovit olovo. Stačila chvíle, a už jsem se třásl zimou a hnusem. Ve vodě plavaly všemožné zbytky Štětína. Nafta, mrtvé ryby a ptáci, odpadky, vložky i použité kondomy. Těm jsme říkali bílí úhoři. Potápěli jsme se do té inkoustové vody a hmatali po dně. Když jsme odlitek našli, přivázali jsme jej na lano a parta na břehu ho vytáhla. Co kus, to 20 kilo. Olovo bylo bezpečně zabořené v bahně plném rezavých plechovek a skla. Není divu, že jsme se oba pořezali. Hasič to zvládl, já dostal gangrénu a skončil na 14 dní v nemocnici. Přehoupla se poslední zima a jaro 1999 už bylo plně ve znamení finišování a příprav. To, co plachetnici dělá plachetnicí, jsou plachty. Ušili nám je přátelé v plachtovně Runner Sails z moderního materiálu dakronu. Nebylo to příliš stylové, ale aspoň jsme nemuseli užívat triku starých Vikingů, kteří návětrnou stranu

plachet mazali tukem, aby vítr „lépe klouzal“. Moderní materiál nás této praktiky zbavil, ale i tak Ruda sehnal jen nejhrubší materiál, ze kterého se šijí bouřkové plachty. Naše plachty tak byly téměř stejně těžké jako plachty na starých lodích. A abychom to neměli tak jednoduché, kvalita byla II. b třídy a jednotlivé vrstvy se působením slunce a větru rády a často rozlepovaly. Užil jsem si spoustu příjemných chvil za šicím strojem. Ruda provedl generální PŠM. Rozdělil odpovědnost a pravomoce. Jindra se stal zástupcem kapitána. Nebyl rád, není příliš ambiciózní. Mišu je první navigátor a náčelník první vachty. Jindra dostal ještě druhého navigátora a velitele druhé vachty. Já jsem navigátor třetí kategorie a šéf třetí vachty. Hasič má na starosti jídlo a potápění. Janička zdravotnictví. Sorel je bosmanem. Ondra a Staropramen řídí Polárku. A hlavně bychom se měli vykašlat na všechny bokovky a soustředit se na důležité věci. Proběhla první zkušební plavba. Kormidlování, práce v lanoví, ovládání plachet, všechno bylo pro nás nové. Jindra a Sorel byli naši učitelé, vždyť spolu vše vymýšleli. Ukázali, co to jsou šoty, gordinky, gejtavy, kde je perta a proč jsou brasy zdvojené. Vše je maximálně zjednodušeno. Nesmíme zapomínat, že v časech Magalhãese bylo na lodích podobné velikosti

Pozdrav Štětína

Mirek

o nás v Dziwnówě očití svědkové po hospodách nevypráví, jak „Viktorka vyryla dva záhony kukuřice, přídí převrátila holubník, a když dal kapitán konečně rozkaz zakotvit, tak kotva zabila krávu“. Šťastně jsme dosáhli slipu, který Viktorku vytáhl z vody. Boky už byly řádně porostlé řasami. Potřebovaly očistit a natřít speciálním protiporostvým nátěrem zvaných antifouling. Každá loď dříve či později začne obrůstat řasami a přilnavou mořskou faunou. Čím silnější porost, tím pomaleji loď pluje. Antifouling by teoreticky měl zabránit rychlému nárůstu. V dřívějších dobách se dělal na bázi olova nebo mědi. To spolehlivě zabilo nejen řasy na trupu, ale i vše v nejbližším okolí. Proto se začaly vyrábět antifoulingy „nature friendly“ a všechny jiné byly v civilizovaných částech světa zakázány. Jejich účinnost je nutně menší a každý, kdo může, si jezdí natřít loď jedovatým antifoulingem do zemí, které jsou benevolentnější. Nemělo smysl ztrácet čas, každá hodina na suchu stojí majlant. Nastaly dlouhé dny a krátké noci. Jedna parta pracovala na nátěrech, druhá otevřela balastovou skříň a doplňovala olovo.

kolem 30 až 40 mužů posádky. Nás bylo na Viktorku jen sedm. A bůh ví, co nás čekalo dál. Byli jsme všichni na palubě, koukali na moře, plachty, vlnky. Jen Sorel scházel. Sorel totiž trpí mořskou nemocí. Trpěl jí celé tři roky na Polárce při plavbě kolem světa. Říká, že když si vzpomene, že by měl každé ráno vstávat ve čtyři do kravína, „tak se raději nahnu přes burtu a vybliju se“. No nevím, ještě jsme pořádně nevyjeli z přístavu, a už bledý zalezl do kóje. Ale i Jindrovi se nějak neudělalo dobře a byl první, kdo potupně vrhl. Snad ho to přejde. Chvíli foukalo z dobrého směru a nadšeně jsme vytáhli všechny plachty. Pak vítr zdechl a Polárka nás vtáhla do Dziwnówa. Přístav leží na řece, a než jsme dojeli do loděnice, několikrát jsme dnem pohladili mělčinu. Není věru o mnoho více stresujících situací než bezmocně trčet uprostřed plavební dráhy. Okna okolních činžáků se plnila diváky, břehy obsadili čumilové. Rychle zkoušíme jeden trik za druhým. Třeba běháním z jedné strany lodě na druhou rozhoupat loď. Ta si trochu prohrabe místo a Polárka se nás snaží ze všech sil svého nového zetoru stáhnou z mělčiny. Po dvou hodinách se podařilo, byli jsme volní. Doufám, že

Zbylý prostor byl zabetonován. Mišu koupil a namontoval rychloměr a echosondu, kterou se měří hloubka pod lodí. Byla to další úlitba moderní době, kterou Magalhães určitě neměl. Vědět, kolik volné vody pod kýlem lodi ještě zbývá, je velmi užitečné. Zvedající se dno naznačuje, že se blíží pobřeží nebo překážka, pro kotvení je to údaj téměř nezbytný. Jak tedy Magalhães zjišťoval hloubku? Na provaze s označenými vzdálenostmi měl uvázaný kus olova. Když se dotkl dna, námořníci na provaze odečetli hloubku. Vůbec první zmínka o zaznamenání hloubky je právě v Magalhãesově lodním deníku. Mezi ostrovy St. Paul a Tiburonským měřil hloubku šesti olovnicemi svázanými dohromady. Protože dna nedosáhli, usoudil, že objevil nejhlubší místo oceánu. Později se tvar olovnice ustálil do válcového zvonku a ve spodní části se objevila díra vyplněná tukem. Na něj se nalepovaly kousky dna. Kamínky, písek, korál, a tak ti nahoře poznali, jakého druhu je dno. Myslím, že už je jasné, jak důležitým nástrojem olovnice byla. Ale to předbíhám, zatím jsme stále otročili kolem Viktorky. Po třech dnech vyčerpávající práce sklouzla do vody a odplula zpět do Štětína. Začal závěrečný sprint. Volno přestalo existovat, všechna energie šla na loď. Na Viktorce se začal hromadit materiál. Pečlivě vybraná náhradní prkna. Rezervní plachty a lana. Materiál na plachty. Kauše, kladky, raksy. Starobylý ruční šicí stroj Singer. Hřebíky, vruty, šrouby. Barvy, štětce, ředidlo. Dva čluny. Samonafukovací záchranný vor pro 25 lidí, větší jsme nesehnali. Plechy obyčejné i nerezové. Signální pistole a světlice. Rezervní asfalt. Desítky kilogramů map a navigačních příruček. Fermež. Rybářské náčiní. Tři jízdní kola. Ručně šité vlajky. Nepromokavé oblečení

do těžkých podmínek zvané šturmáky. Potápěčské láhve i s kompresorem. Hrnce, nože, lžičky a nerezový papiňák. Benzin do generátoru na dobíjení baterií. Petrolej na svícení. Náhradní vesla, záchranné vesty. Vlajkový kód a dalekohledy. Půl tuny knížek. Ruční tiskařský stroj. Nástroje a nářadí včetně vrtaček, svářečky a elektrod. Metráky konzerv, těstovin, rýže, mouky, cukru a luštěnin, tuna vody v nerezových nádržích. Bylo až s podivem, že se v lodi našlo místo i pro posádku. Každý měl svou vlastní kóji. Ty největší byly 2 metry dlouhé, 70 centimetrů široké se světlostí asi půl metru. Takové rakvičky. K tomu trocha prostoru na vlastní věci. Stálá posádka měla už dávno vybrána svá místa. Pro Rudu byla připravena kapitánská kajuta, jediná kabina na Viktorce. My ostatní jsme se rozlezli po lodi. Já jsem ještě v Ústí na Labem obsadil forpík. Ruda tvrdil, že tam nikdy nikdo nechce bydlet, protože na přídi to nejvíc houpe. Měl pravdu, někdy jsem tam opravdu lítal jako vlaštovka v průvanu. Ale nad hlavou jsem měl dvě paluby a kóje patřila mezi nejsušší. Zbýval čas jen na poslední návštěvy doma. Každý se chtěl rozloučit. Česká televize už začátkem července odvysílala šot o našem vyplutí. Někteří příbuzní byli z toho šotu v šoku. Kuchejdovi nemohli pochopit, jak je možné, že Jindříšek vyplul bez rozloučení. Nezbytné bylo vyřídit zdravotní pojištění, naposled zajít do hospody na pivo, dát sbohem přítelkyním, vykoupat se v rybníku, sníst pravý český gumový rohlík. Kdoví, kdy se sem vrátíme. Já jsem ještě stihl prodělat grafický rychlokurz v jižních Čechách a k několika desítkám kilogramů věcí přibalit i pana Vlka. Sešli jsme se všichni ve Štětíně. Bylo rozhodnuto. V neděli vyplouváme.

kapitola 5

Vyplutí

aneb magoři na moři

S lodí plnou hostů jsme přepluli Štětínský záliv a zastavili na 13. kilometru kanálu vedoucího k moři u domu strážce kanálu a našeho přítele Konráda. Ruda celou dobu s obavami sledoval přetíženou Viktorku. Pak vydal rozkaz. „Musíme ji odlehčit. O dvě tuny.“ A odjel. Zoufale jsme se na sebe podívali. „Dvě tuny? Kde?“ Museli jsme něčím začít a zaplatit daň nováčkovské nezkušenosti. Vynesli jsme kotevní řetěz. Kotvit budeme na laně. Jak lehce jsme se teď řetězu zbavili, tak pracně a obtížně jsme ho sháněli cestou. Následoval jiný materiál, každý přidal nějaké to tričko. Spíš psychologické odlehčení, Viktorka dál seděla ve vodě s grácií přežrané kachny. Polárka nás přetáhla do Svinoústí. Tam se na cestu kolem světa připravovala i jachta Maria Ludomira Mączky. Podle Rudových plánů jsme měli tvořit flotilu a plnit nejrůznější vědecké úkoly. Maria by byla rychlá a mobilní

aká byla poslední noc před vyplutím? Podle všech předpokladů měla být plná snů o modrém moři, větru ve vlasech a dobrodružství. Ve skutečnosti jsme do poslední chvíle ukládali materiál, přebírali nýty a dřevo. Do rána jsem tiskl pohledy, abychom na vyplutí měli nějakou památku. Žádné velké umění, jen užitá grafika. Ale pak konečně přišlo ráno 1. srpna 1999 a Viktorka s věrnou společnicí Polárkou vypluly. Pro únavu nebylo čas na nějaké emoce nebo oslavy, zmohl jsem se jen na jedinou oslavnou báseň. Zvláštní, že se nikomu nelíbila. „Vypusťte lana, napněte plachty, dnes časně zrána vyplouvaj jachty. Štětín nám mává, my plujem, věře, že se vyhneme jasnej choleře.“

kapitola 5

Vyplutí

aneb magoři na moři

průzkumná loď, Polárka by se odvažovala extrémních akcí a Viktorka by zůstala mateřskou lodí. Vědci by se střídali. Ale nic není tak, jak se naplánuje, a Viktorka s Marií nikdy neplula. Alespoň jsme společně oslavili odjezd. Ráno jsme s paluby smetli opilce a odvázali se. Jen o pár stovek metrů dál bylo celní molo. Každá loď, která opouští polský přístav, se tam musí odbavit. Celníci nevěřili vlastním očím, když k nim připlouvala Polárka s bachratou Viktorkou na laně. Udělali na lodích zběžnou prohlídku a já jsem měl poprvé možnost vidět v praxi přísloví „rychlý jako polský celník“. Jeden pojal podezření nad jedním z mnoha temných zákoutí v podpalubí. Místo bylo tak úzké, že tam nemohl strčit baterku a hlavu zároveň. Nejprve si tedy dovnitř posvítil, a pak se tam rychle podíval. Těžko říct, co hledal a co našel. Nakonec jsme dostali výstupní razítka a bez bázně a hany jsme vypluli. A taky bez Rudy. Jeho nepokojný duch a závazky ho přinutily zůstat na pevnině. Sraz byl v německém hansovním městě Stralsund. Provizorním kapitánem Viktorky se stal Mišu. Obě plachetnice byly narvané k prasknutí nedočkavými lidmi. „Jaké bude moře? Bude to houpat? Přijde bouře?“ Krom Ondry, Staropramena a Sorela jsme byli všichni začátečníci zelení jak tráva, a to nejen přeneseně. Mořská nemoc si už vybírala své miláčky. Všemi oceány otrkaný Sorel zalehl, k němu se přidal pan Vlk. Ale stále bylo vše v normě. Čestným a milým hostem byla mladičká Polka Martyna. Vyhrála soutěž o nejlepší literární příspěvek na téma

Viktorka, první cenou byla plavba na Viktorce. I když nikdy dřív na moři nebyla, kormidlovala skvěle. Dokonce se dá říct, že byla nejlepší kormidelník, kterého jsme za celou plavbu na palubě měli. Někdo to má prostě v krvi. Ono to totiž není tak úplně jednoduché, to kormidlování. Před sebou máte jen prázdný horizont, příď lodě a kompas. Základem je uvědomit si, že je to loď, kterou otáčíte, ne kompas! Logické? To byste se divili, kolik lidí se už snažilo otočit zemskou osou, a pak čuměli, že jim uhýbá loď! Ale nebyl nikdo, kdo by se to brzy nenaučil, byť většinu času strávil s očima hypnotizujícíma kompasovou střelku, místo aby s přehledem a klidem přejížděl zrakem horizont a vnímal krásu okolo sebe. Svět kormidelníka je stěžněm, kompasem, kotevním vrátkem, pacholetem a bukšprytem rozdělen na dvě levobok a pravobok, často zcela rozdílné poloviny. Vlevo může být ještě den, zprava už přichází noc. Vlevo je moře oranžové, hravé a teplé v zapadajícím sluníčku, vpravo už je šedě oděné, mírné, spící. Kormidelníkův zrak pomalu těká z jedné strany na druhou, pohledem přejede horizont, zaostří do vln, zda v nich nezahlédne tanker, trosečníka v záchranném člunu, velrybu nebo třeba jen plastovou láhev. Mžiknutím oka zkontroluje kurz na kompasu a dál žije svým zasněně pohotovostním životem, napůl snící, napůl na stráži. První noc, první vachty. Úplně jako v pohádce. Nebo ve filmu. Změť lan a bloků, šumění vody před přídí. Hvězdy. Měsíc. Poprvé uží-

Ruda řval povely, rozkazy a nadávky. Nervy pracovaly. Teoreticky se není čeho bát. Polárka zvolní a jen tak pomaloučku připluje ke břehu. Někdo z posádky vyskočí na břeh a odebere lana Viktorce, která mezitím setrvačností doklouže k molu. Lana se pevně přivážou, obě lodě stojí těsně za sebou, kapitán spokojeně mručí nad povedeným manévrem. Šedivá je teorie, zelený (vzteky) je strom praxe. Ne vždy je k dispozici dlouhé molo. Zpravidla je plné jiných lodí, s místem tak tak pro jednu loď. Vítr vane téměř vždy od břehu. Když je setrvačnost Viktorky malá, vůbec se ke břehu nedostane. Když příliš velká, může tam udělat pěknou šlamastyku. Škoda na Viktorce je ještě půl bídy, vše lze opravit. Ale poškodit jinou jachtu by znamenalo konec lodní pokladny. Pojištění nemáme. A jak brzdit rozjetého šedesátitunového drobečka? Jedině lanem ze zádi. Ne příliš volně, žádné lano není nekonečné. Ne příliš tvrdě, každý materiál má své možnosti. Těch několik přistání ukázalo, do jakého podniku jsme se pustili. Můj obdiv k Rudovi, jakkoli poznamenaný neshodami, rostl. Neznám nikoho jiného, kdo by se pustil s partou začátečníků na takové plachetnici bez motoru na cestu kolem světa. Všem novotám ještě zdaleka nebyl konec. Dodnes si pamatuju, co Ruda řekl při výjezdu z brünsbutelského zdymadla. „To bylo naposled, co jste se nemuseli starat o přílivy a odlivy, chlapci. Od teď to bude váš denní chlebíček.“ A taky že byl. S příznivým proudem obě lodě uháněly ústím Labe. S nepříznivým i na plný výkon motoru Polárky stály na místě. Nemělo cenu bojovat proti proudu. Přistáli jsme v Cuxhavenu a čekali, až se situace obrátí. Byla to poslední možnost, jak ve zdraví opustit výpravu. Nikdo toho nevyužil a někteří měli už brzy hořce litovat. Před námi bylo Severní moře.

váme námořní mapy v praxi, poprvé vyhlížíme poziční světla jiných lodí. A také první úlovek. Někde jsme zachytili kus rybářské sítě a v ní se mrskal mořský úhoř. Milosti se nedočkal, usmažili jsme ho a sežrali. Nad ránem jsme vpluli do Stralsundu. Rudovy dlouhé prsty dosáhly až tam a stali jsme se oficiálními hosty mořského muzea. Hostitelem byl dvoumetrový přírodovědec doktor Rainike. Jen co přišel, čelem přepočítal všechny palubníky a pak se Viktorce zdaleka vyhýbal. Podpalubí i kastel byly totiž vyrobeny pro normální lidi, to jest na výšku 180 centimetrů. Vrátil se Ruda, neporušenou Martynu jsme předali rodičům a vyrazili na moře. Obě plachetnice praskaly ve švech. Angličtina má pro to hezký termín: full house. Plný dům. Na Polárce bylo deset lidí, na Viktorce čtrnáct. Nebylo tam k hnutí. Jirka Policajt musel spát v předním kastelu, ve skladišti plachet. Od té doby jsme tomu říkali chlívek a Jirkovi chlívák. Lidí bylo tolik, že jsme si kormidlo málem rvali z ruky. Za dva dny jsme byli v Kielu, vstupní bráně Severomořsko-baltského průplavu. Kielský kanál zkracuje cestu z Baltu na západ a umožňuje vyhnout se dánským úžinám. Zdymadlo nás vyzdvihlo jen pár decimetrů a Polárka vtáhla Viktorku do kanálu. Cesta byla idylická, krom jednoho člověka za kormidlem není žádná jiná činnost nutná. Kanál je bezmála 100 kilometrů dlouhý, kolem 100 metrů široký se zaručenou hloubkou 11 metrů. Ale dřevěná loď má tu výhodu, že je na ní vždy práce, i když se člověku nechce. Třeba cídit mosazná okénka a bronzový zvon. Nebo odlívat olůvka na rybaření. Zpevňovat stěžně splétanými turbánky. Třídit a chystat mapy na Severní moře. Za dva dny jsme byli na druhém konci kanálu. Přistání, které má vždy adrenalinovou příchuť, ještě zkomplikovalo zatmění Slunce.

kapitola 6

Kolem Evropy

aneb jedna vlastní zkušenost je lepší než deset rad

pět se projevila naše nezkušenost. Námořníci samozřejmě pověrčiví nejsou, ale protřelý mořský vlk NIKDY na plavbu nevyplouvá v pátek. A ještě třináctého. To je chyba, kterou Neptun neodpouští, a my jsme se o tom měli brzy přesvědčit. Polárka nás do Severního moře vtáhla za relativně slušného počasí. Zamávali jsme německému ostrovu Helgoland a jeden z polských kluků dostal poslední esemesku od svého zkušeného tatínka: „Trzymaj się tratwy, synuś!“ (Drž se záchranného voru, synku!) Neohroženě jsme pluli vstříc temným mrakům na obzoru. Stařičké ruské rádio, pamětník Rudových prvních výprav, nám hlásilo předpovědi počasí. Nečekalo nás nic dobrého. A co hůř, kolem lodi už několikrát prolétl nejpodivuhodnější pták světových moří, kavoň. Prazvláštní tvor s darem předpovídat počasí. Když letí zobákem napřed, bude vítr vát proti vám a bude pršet. Ani tentokrát se kavoň nemýlil. Jen pomalu pluly obě lodě proti větru a vlnám. K bočnímu houpání se přidalo i velmi nepříjemné podélné. Polovina posádky onemocněla mořskou nemocí. Je to druh nemoci z pohybu, kinetózy, kdy protichůdnost vjemů a opakující se zrychlení a brzdění vede k dezorientaci mozkových center. Typickými projevy jsou nevolnost, závratě, bolesti hlavy a zvracení. Tolik odborná literatura. A teď, jak to vypadalo v reálu. Podpalubí Viktorky se změnilo k nepoznání, nejblíže mělo k polnímu lazaretu za první světové války. Křik a sténání, beznaděj a skřípot zubů. Sorel nebyl zdaleka jediný, kdo trpěl mořskou nemocí. Kdekdo už nakrmil rybičky. Pan Vlk si přivázal kýbl k ruce, aby mu ho neukradl jiný nemocný. Ruda jen stál na palubě, ruce překřížené na prsou a pískal si slavný hit Arama Chačaturjana – Šavlový tanec. Na Polárce to nevypadalo líp. Ondra a Staropramen měli na krku téměř vzpouru. Dva Poláci, manželé, se tam přetaho-

vali o společný kýbl a snažili se Ondru podplatit, aby to otočil. Severní moře se s nikým moc nemazlilo. Jeden zvlášť silný poryv větru roztrhl foka. Velká škoda, protože to byla nejúčinnější plachta při plavbě do větru. Mrzelo mě to ještě dlouho, stalo se to za mé vachty. Stačilo plachtu stáhnout dřív. Stará námořnická pravda říká, že plachty má člověk stahovat ve chvíli, kdy mu to poprvé bleskne hlavou. Ve skutečnosti si ale říká, že ještě ne, že to ještě není nutné, třeba se vítr zklidní. Také jsme museli zamíchat vachtami, zdaleka ne každý byl schopný služby. Ale ani v podpalubí si člověk zrovna neodpočinul. Smrad neskutečný, skřípání přepážek, rachot hrnců. A voda. Vlny se převalovaly po palubě a skrz netěsné světlíky teklo. Už nešlo o to, kdo má v posteli sucho. Vodní postel měl každý. Když jsme za tři dny plavby upluli jen 60 mil na západ, vydal Ruda rozkaz k ústupu. Otočit a vrátit se na Helgoland. Neptun vyhrál. Ta zpráva vlila naději do žil umírajícím a barvu do tváří živým mrtvolám. Pan Vlk se dokonce napil čaje. Na tohle určitě do smrti nezapomene. Až bude slavit narozeniny, může se ožrat, jak chce. Stačí vzpomínka na Severní moře, a hned mu bude líp. Vítr teď vál přímo do zad a na rejové plachty jsme za pár hodin přistáli na Helgolandu. Třetina posádky se bleskově sbalila a prchla. Nedivím se jim. Kdybych já trpěl mořskou nemocí, nikdo by mě na moře nedostal. Dopřáli jsme si na tom nevelkém kusu červeného pískovce dvacet čtyři hodin odpočinku a s docela prostornými loděmi opět vypluli. Neptun byl tentokrát milosrdnější. Vítr vál z boku. Bočák. Silou nešetřil, místy 6 až 7 stupňů podle Beauforta. To je stupnice síly větru, sestavená v 19. století kontraadmirálem britského námořnictva Francisem

Beaufortem (ve skutečnosti to byl Ir). Podle účinku větru na vodní hladinu se dá jednoduše a bez přístrojů určit přibližná síla větru. Nultý stupeň je bezvětří a hladina je hladší zrcadla. Zajímavější to je až od čtverky, kdy se na vrcholcích vln začínají dělat bílé hřebeny, tzv. čepice. Stupnice končí dvanáctým stupněm, což je hurikán. Beaufort popisuje hurikán jako vítr, „kterému neodolá žádná plachta a vzduch je plný pěny a vody“. Hurikány se pak ještě dělí na 5 stupňů. O pár let později jsme měli tu čest jedním takovým zástupcem prvního stupně projet. V dobách slávy královen moří – kliprů – se jejich kapitáni modlili, aby nikdy nebylo bez-

kapitola 6

Kolem Evropy

aneb jedna vlastní zkušenost je lepší než deset rad

větří nebo první tři stupně Beauforta. Jejich rychlé a štíhlé plachetnice potřebovaly nejen silný vítr, ale také kapitána posedlého rychlostí, který hnal svou loď a svou posádku na hranice jejich možností. Byly to doby, kdy lodě byly ze dřeva a muži ze železa. Dnes je tomu naopak, lodě ze železa a muži... Darmo mluvit. Ba co hůř, plachetnice jsou z plastu a muži také. Staří mořští vlci vymřeli a ti zbylí říkají, že bouře a mořská choroba jsou na světě proto, aby suchozemské krysy zůstaly tam,

a smrděl motor, na jediné písknutí do vysílačky museli přijet na pomoc. Ondra a Staropramen by si zasloužili vyznamenání za vytrvalost, věrnost a odevzdanost, s jakou snášeli kletby a nadávky náčelníka. Nervy byly napjaté k prasknutí. Snad už po desáté se přetrhlo tažné lano. S Hasičem jsme připravili vše na hození nového lana a čekali, až se Polárka přiblíží. Ondra najížděl po závětrné straně, pomalu a opatrně. Ruda řve, aby jel rychleji. „Nemáš rychlost, nemáš kormidlo!“ Lano nedoletělo. Druhý pokus. „Jeď, kurva, jeď!“ Lano tentokrát dopadlo do Staropramenových rukou. Aby měl čas je přivázat, Ondra ještě malinko zpomalil. To už Ruda nevydržel. „Když nechceš jet, tak nás odhoď a jeď do hajzlu!“ Myslí to vážně. „Do hajzlu, jó?“ volá naštvaný Ondra. „Do hajzlu! A odhoďte nás!“ Kluci nás neodvázali a za pár minut bylo lano opět napnuté. Mířili jsme na jihozápad, do kanálu La Manche. Je třeba si uvědomit, že jsme toho o moři stále moc nevěděli. Všechno bylo nové, všechno jsme dělali poprvé. Ovládání plachet, spaní, vaření, kormidlování, navigace. Nebo chození na záchod. Ruda tvrdí, že neexistuje cestopis, kde by se autor s gustem nezmiňoval o tom, jak chodil chcát a srát. Ani já nebudu výjimkou, protože vyměšování prostě patří k životu jako cokoli jiného. Nepsat o tom by bylo nejen pokrytectví, ale hlavně škoda. Co veselých situací při tom člověk zažije. Možná vám to zní samozřejmě, ale na lodích se močí po větru. Stačí několik omylů a zvyk „po větru“ se vám dostane tak pod kůži, že i doma se točíte podle toho, odkud vítr fouká. Nebo záchod. Victoria samozřejmě je šťastnou majitelkou WC, ale upřímně, kdo by ho chtěl dobrovolně čistit? Proto jsme se gentlemansky (to jest bez přítomnosti žen) dohodli, že jej přeměníme v lodní spižírnu a potřebu budeme chodit vykonávat na balkon, na k tomu speciálně vyrobené, beztřískové prkénko. Ulovili jsme první rybu Severního moře. Podivná, asi 60 centimetrů dlouhá hadice s dlouhým zobákem a malinkými zuby. Sorel ji nazval nekonečný okoun. Byla to jehlice rohozubá. Vykuchal jsem ji, taky poprvé v životě, a pověsil vedle salámů do kastelu, přichystanou na oběd. Došel chleba, a tak jsme vařili na kamnech v podpalubí. Sorel se toho chopil a upekl neuvěřitelně dobrý, čerstvý a voňavý

kde patří. Na zemi. Když se pak o plavbě baví mezi sebou, mají tendenci sílu větru snižovat a z vichřice o desátém stupni Beauforta dělají málem příjemný vánek. Tíž námořníci, obklopeni zvědavci a ženskými v hospodě, přidávají ke každému větru pár stupňů a vyprávějí o bouřích, které přežili, stavíce tak na obdiv svou mužnost a odvahu. My jsme nic na odiv stavět nemuseli. Měli jsme toho plné zuby. Stanice BBC hlásila vítr osmičku. Dost na to, abychom znervózněli. Místo štormu přišly slabé větry a Polárka nás musela vzít do vleku. Uvědomoval jsem si, jaký veget na Viktorce máme. Jim tam rachotil

nost. Něco nám ukázal Ruda, něco jsme věděli z literatury. Ale to nejpodstatnější, bez čeho se člověk na moři neobejde, je získatelné jen vlastní zkušeností. A je jedno, jestli se plavíte na replice historické plachetnice nebo na moderní jachtě. Život na moři vyžaduje trpělivost, pozornost k detailům a okolí a zručnost zdokonalovanou každou uplutou mílí. Vítr byl dobrý, pluli jsme pod plachtami. Situace se teď obrátila, klid měli na Polárce, rachot motoru na Viktorce. Museli jsme dobíjet baterie vybité svícením v Severním moři. Ne proto, abychom si četli. Každá loď musí

bochník. Možná se budu v budoucnu opakovat, ale není lepší pochoutky na širém moři, než je čerstvý chleba. Mišu, milovník masa, mě pro to nemá rád. Já si ale stojím za tím, že chleba je nejlepší řízek. Blížili jsme se k Doverské úžině, nejfrekventovanější námořní křižovatce na světě, kde Francii od Anglie dělí strategických 34 kilometrů. První ji uviděl Jindra. Vylezl na hlavní stěžeň a vykřikl: „Anglie! Anglie!“ Bílé skály doverské byly na dohled. Provoz byl opravdu víc jak hustý. Trajekty pendlovaly z jedné strany na druhou, do toho dopravní lodě včetně čtyřistametrového supertankeru. Naštěstí se připozdívalo a ruch maličko utichal. V jednu hodinu po půlnoci byl Dover na traverzu. Uháněli jsme rychlostí 5 uzlů a pod tíhou slavnostní chvíle mě opět políbila múza a já složil píseň Dover is over. Aby těch výrazných momentů nebylo málo, 22. srpna jsme protnuli nultý poledník. Byli jsme na západní polokouli. S Hasičem, snad z nedostatku pohybu, jsme vymysleli novou hru. Na kývanou. To si na palubě stoupnou dva lidi proti sobě. Loď se na vlnách houpe z boku na bok a ti dva se snaží udržet rovnováhu. Kdo ji ztratí první, kdo udělá krok stranou nebo se jinak zapotácí, prohrává. Měli jsme dost času na její praktikování, a až bude uspořádáno mistrovství republiky v kývané, posádka Viktorky obsadí přední pozice. Často se lidé ptají, čeho je nejvíc třeba pro plavbu na moři. Odvahy? Síly? Obratnosti? Odolnosti proti mořské nemoci? Peněz? „To také,“ říkám, „ale nejdůležitější věc, co potřebujete, je čas a trpělivost.“ Není horšího nebezpečí než spěch. Když člověk spěchá, když musí být v určený čas na určitém místě, pak dělá chyby a riskuje. Ztrácí se krása plavby, vnímání nekonečného prostoru a živlů. Zůstává nervozita. I část naší posádky znervózněla. Některým končila dovolená, jiné čekala důležitá zkouška nebo přítelkyně. U francouzského města Cherbourg si spěchavci přesedli na Polárku a nechali se zavézt do přístavu. Viktorka na ni počkala. Posádka se tak během několika dnů zmenšila na polovinu původního stavu. Začalo nám být jasné, co Ruda myslel tím, že na moři je ten, kdo tam chce být. Učili jsme se za pochodu, nebyla jiná mož-

mít předepsaná poziční světla, aby bylo v noci jasné, kam pluje. Vlevo červené, vpravo zelené a záďové bílé. Není strašnějšího pohledu pro noční hlídku, než vidět červené a zelené světlo vedle sebe. Znamená to, že jiná loď pluje přímo na vás! Podle mezinárodního námořního práva má sice každá loď plující pod plachtami přednost před motorovou lodí, v praxi však platí právo silnějšího, a byli jsme to my, kdo včas uhnul. Není divu, že jsme se v tak rušných částech světa snažili mít baterie v pořádku. Všechno, co se týkalo světel, elektriky a elektroniky, měl na starost Mišu. To on tahal na rozhoupaném moři generátor z podpalubí

a benzin z chlívku. I tak jsme elektřinou šetřili a pozičkami svítili, jen když to bylo nezbytně nutné. A modlili jsme se, abychom nepotkali podobné šetřílky. Přiblížili jsme se k ostrůvku Ouessant, který je vstupní branou Biskajského zálivu. V dobách, kdy navigace byla uměním, v dobách před GPS, byl Ouessant obávaným místem. Silné proudy, nestálé větry a bouře z něj dělali pohřebiště lodí. Říkalo se, že kdo vidí Ouessant, vidí svou vlastní krev, a doporučovalo se plout tak, aby navigátor ostrůvek vůbec nezahlédl. Dnes na něm stojí maják a už z dálky bliká dvěma záblesky za deset vteřin. Každý maják má totiž svou jedinečnou charakteristiku, díky níž poznáte, který maják před sebou máte. Důležitost majáků pro bezpečnost plavby pochopili už antičtí námořníci a první (známý) maják byl postaven u Tróje už před rokem 600 před naším letopočtem. Jeho slavnější kolega, Pharos v Alexandrii, ukazoval cestu mořeplavcům od 3. století před Kristem. Od té doby stojí majáky všude tam, kde musí být námořník varován nebo veden, a jejich seznam, včetRuda ně charakteristik, pozice a vzhledu, je uveden v několika svazcích knížky, kterou má průměrný námořník v ruce určitě častěji než bibli – v Oceánografickým úřadem vydávaným List of Lights, neboli v Seznamu světel. Kolem Ouessantu jsme vpluli na Biskaj. Vítací delegaci obstaralo úplné bezvětří a delfíni. Konečně! Kdo by nestál o společnost elegantních torpéd! A pak velryba. Nálada na lodi byla hned lepší. Sorel mě naučil péct chleba. Není to žádná věda, jen rozhoupané podpalubí z toho dělá víc než jen obyčejné pečení. Všechny věci je třeba jistit, nic se nesmí nechat stát jen tak na

stole, skončilo by to na zemi. Základem jsou kvasnice. Pro jistotu je lepší nechat je maličko rozjet, s trochou cukru, mouky a vlažné vody. Pak už stačí jen mouka, kmín a ocet. Dobře zadělat mořskou vodou. Strčit za komín a nechat vykynout. Když už chleba trčí nad plech, rozjet dobře troubu, aby hajcovala, a bochník tam strčit. Za hodinu a půl až dvě, podle podmínek, je pochoutka hotová. Ve druhé polovině Biskaje přifouklo. Vítr 7 až 8, vlny veliké. S odhadem výšky vln je to vždycky těžké. Člověk je příliš blízko, aby byl objektivním pozorovatelem. Navíc jsou námořníci trochu jako rybáři. Vzpomínám si na jednoho jachtaře z Floridy, který s vážnou tváří mluvil o své plavbě v bouři s vlnami 30 metrů vysokými! Snažil jsem se ho opravit na 30 stop, to by bylo snesitelnější. Ale on trval na svém. V každém případě Biskaj s Viktorkou pěkně houpal. Pluli jsme na zadní vítr, a to je vždy náročné na přesnost kormidlování. Kormidelník nevidí za sebe. Přijde vlna, nabere loď a chce s ní pootočit. Kormidelník je tu od toho, aby tomu zabránil a držel co nejpřímější směr. Stál jsem za kormid‑ lem, v potu tváře točil kolem a surfoval na vlnách. Sorel vyšel na palubu a stoupl si na reling. Po větru samozřejmě. Náhle vykřikl: „Kopec! Za námi je kopec!“ A stihl seskočit dřív, než voda zalila reling. Po něm vyšel Jindra, ale ten už tolik štěstí neměl. Kopce za zádí si nevšiml a při náklonu lodi se octl po stehna ve vodě. Ano, vlny byly docela velké. V noci mě nechal Ruda vzbudit. Potřeboval někoho, kdo by sbalil horního foka. To je práce, která mě bavila, a začínal jsem dosahovat kvalit cvičeného orangutana. A lézt po stěžních v noci, za větru, deště a pětimetrových vln je ještě zajímavější. Pokud to na

smrdící potvoru v podpalubí. Ruda se naštval a odešel. Mé akcie definitivně klesly na nulu. Bez větších příhod jsme v mizerné náladě pluli dál. Slabé větry, mlha. Několikrát se přetrhlo tažné lano. Dvakrát se Polárce do lodního šroubu zamotala rybářská síť. Na to Staropramen čekal. Svlékl se donaha a jen s nožem, jako domorodec, se několikrát ponořil a síť odřezal. Nevím, jestli si uvědomoval, jaké nebezpečí mu hrozilo. Mohl se do sítě zamotat a zůstat tam. Klukům na palubě Viktorky vstávaly vlasy hrůzou, ale já mu rozuměl. Jsou lidé, kteří musí čas od času provést nějakou hloupost. Nebo je snad touha po extrému skrytou touhou po smrti? V noci jsme dopluli do Lisabonu. Neobešlo se to bez sednutí obou lodí na mělčinu. Už jsme si na takové situace zvykli a mlčky se vyprostili. Nakonec se podařilo bezpečně přistát u mola přístavu Alcantara. Další PŠM na stejné téma. Motor musí být, jakýkoli. Přívěsný, zabudovaný, cokoli. Polárka odplula na Kapverdy a Ruda odletěl do Čech. Osaměli jsme.

palubě houpe tak, že se člověk stěží udrží na nohou, na vrcholu stěžně je výkyv mnohem větší. V jednu chvíli jsem téměř ležel a hned na to byl v mohutném záklonu. Čepici, krásnou, černou a vlněnou, mi vítr vzal hned na wantech. Nahoře mi rval brýle z očí. Svázal jsem plachtu a chvíli se kochal tmavou nádherou rozhoupaného moře. Špičky vln svítily bílou pěnou a daleko za Viktorkou se kývalo poziční světlo Polárky. Vítr se opět otočil. Původní záměr, doplout až do Lisabonu, padl pod stůl. Vpluli jsme do malého portugalského přístavu Peniche. Vlny se tříštily o vysoké pobřežní útesy a vzbuzovaly respekt i za hezkého počasí. Nadšení způsobily palmy. Byli jsme v Portugalsku. Lodní log se zastavil na tisící sedmisté míli. Bylo svoláno generální PŠM. Ruda to sliboval už dlouho. „V klidu si posedíme a rozhodneme se, co dál.“ Bleskově nastínil, že Polárka z Lisabonu popluje na Kapverdy, on že poletí domů a Viktorka že bude mít motor za každou cenu. Pokoušel jsem se oponovat, nedovedl jsem si představit

kapitola 7

Portugalsko a zlý duch Madeiry aneb o latentních vzpourách a latentních ztroskotáních

isabon je krásné město, dýchající námořní historií. Byli to Portugalci, kteří začali objevné plavby podél afrického pobřeží, a princ Jindřich, který prozíravě a cílevědomě budoval základy portugalských námořních úspěchů. A byl to Portugalec Fernão de Magalhães, který nás inspiroval k této plavbě. Bez něj bychom tady nebyli. Plavba kolem Evropy ukázala spoustu drobných i zásadnějších nedostatků na Viktorce. Pustili jsme se do jejich odstraňování. Abychom se dostali ze závislosti na Polárce, upravil Jindra se Sorelem kovový žebřík pod balkonem tak, aby se na něj dal připevnit přívěsný motor. Ten jsme si vezli už z Polska. Měl patnáct koní. Poprvé jsme měli možnost seznámit se s jachtařskou komunitou. Námořní jachtaři jsou světem lidí se stejnými starostmi a radostmi a je téměř jedno, odkud kdo pochází. Moře se neptá na národnost ani kreditní karty. Proto jsou to lidé, kteří mají k sobě blízko. Vždy je o čem vyprávět, vždy se dají získat nové zkušenosti a informace. Vzájemně si pomáhají, půjčují mapy, nářadí, pomocnou ruku. Jedním z nich byl Angličan Martin. S vlastní lodí se vydal na jih, našel si portugalskou ženu a společně s dcerkou žijí na lodi. Nic výjimečného. Je jen málo roztomilejších věcí, než když krásná Portugalka vypráví dlouhatánský vtip v originále, Martin k tomu hraje na saxofon a Jindra na kytaru. Jindra je vůbec skvělý kytarista a zpívat umí s takovým citem, že srdce skáče radostí. Naštěstí je všechen ten cit vyvážen notnou dávkou cynismu, takže je Jindřich vcelku snesitelný parťák. Lisabonský přístav je veliký a připlouvají do něj velké rybářské, dopravní i osobní lodě. Sorel bleskově navázal kontakt s Rusy. Nejdříve jim vysvětlil, jak intenzivně naše země dřív spolupracovaly. My jsme jim posílali jeden vagon charašó, oni zpět vraceli dva vagony ničevó. Rusové chvíli vážně pokyvovali hlavami,

pak se rozesmáli. Alespoň to byly vagony dva. A dali Sorelovi hlubinné ryby, ulovené u Namibie pro japonský trh. Výborné a bez přehánění to nejlepší, co jsem kdy z moře jedl. A já nejsem milovník ryb. Na jednom zaoceánském parníku, přivázaném kousek od nás, hráli čeští muzikanti. Jejich kapelník Viktorku objevil a přinutil své hudebníky, smrtelně raněné nudou, k návštěvě u nás. Přivítal je Sorel. „Tak vy máte kapelu? Na to je nejlepší penicilin.“ Dvě vteřiny ticha, pak pochopili. „Vidíte, já vám říkal, že bude sranda,“ řičel kapelník. Přímo naproti Viktorce přes vodu byl striptýz. Od deseti večer do časného rána tam dusalo stupidní disko a v oknech se míhaly stíny lepých děv. Byli jsme na cestě už dva měsíce. Sorel a Hasič tlak koulí nevydrželi. V noci vzali člun a převeslovali do klubu. Gorila u vchodu je vrátila zpátky pro nespolečenský oděv. Sorel neváhal, vzal své nejlepší džíny a klobouk a s jistotou extravagantního petrolejáře z Texasu pronikl dovnitř. Ráno nám vše barvitě popsal: „Kolem pódia seděli staří onanisti a holky si strkaly ruku na čurinu.“ Sorelova zvědavost byla ukojena. Cestování na dřevěné lodi nejsou jen bouře nebo bezvětří nebo práce v přístavech, ale i výlety. Hasič, Mišu, Jindra i Sorel jezdili na kolech. Mne Ruda vyslal na speciální misi. Měl jsem projet přístavy na jihu a zjistit, za kolik by se tam dalo stát. Sbalil jsem si bágl a vyrazil stopem do Malagy ve Španělsku. Pak pomalu podél pobřeží Costa Brava do Gibraltaru. Šéfové přístavů si se zájmem poslechli příběh Viktorky, podívali se na fotografie, pochválili. A pak řekli ceny. V marinách se cena počítá většinou od metru délky lodě a ceny věru nejsou lidové. Dvě anglické libry za metr. Alespoň jsem prolezl slavnou skálu horem dolem a nenechal se okrást drzými opicemi. Afrika je nějakých 15 kilometrů přes průliv a sehnat hašiš není problém. Co chvíli někdo přistoupí a s grifem zkušené zmije mezi zuby

kapitola 7

Portugalsko a zlý duch Madeiry aneb o latentních vzpourách a latentních ztroskotáních

procedí: „Hasisssss.“ Patří to k místnímu koloritu. Třeba jako dredovaný zhulenec, který na skládacím kole jede na trajekt do Maroka. Nebo osmdesátiletý veterán bojů v Africe. Co na tom, že neumím španělsky. Kdo chce rozumět, ten rozumí. Bylo horko, španělské léto, a já se pomalu přesunoval podél pobřeží. Spíš flákal a potuloval. Stál jsem na vyhlídce nad mořem, dole pláž, holky s kozičkami vevnitř i venku, nádhera. Stojím tam, mlsně slintám. Zvlášť jedna je hezoučká, ne víc než osmnáct. Je tam, zdá se, s maminkou. Ta se opaluje (nahoře bez), dcera si pinká s volejbalovým míčem (nahoře s). Docela jí to jde, prsty, bagr, prsty, bagr. A skoro vždycky, když má balon nad hlavou, povytáhne si plavky kolem boků. Plavky neposlouchají a každý míč je co spravovat. Elegantní, svůdné, erotické. Měl bych už jít, ale stále ji pozoruju. Míč, plavky, míč, plavky. A pak si všimnu, že nejsem sám. Opodál se o zábradlí opírá menší chlapík. Evidentně pozoruje stejnou dívku. „Co to je za šmíráka?! Co tu očumuje?!“ Mé voyeurství ztratilo kouzlo. Jdu pryč, schválně kolem něj. Jdu a vidím. Ten chlapík má místo rukou dva zakrnělé pahýlky ne větší než sněhulák nešikovného děcka. A stále se dívá na to děvče. Míč, plavky, míč, plavky. Prsty, bagr, prsty, bagr. Zkouším si představit, co se mu asi honí hlavou. Ale nejde to. V každém případě se už na něj nezlobím. Brzy jsem na tu příhodu zapomněl a dál pátral po levných a vhodných přístavech. Tarifa. Cádiz. 20. září 1999 jsem stál v málo známém přístavním městečku Sanlúcar de Barrameda. Leží u ústí řeky Guadalquivir. Odtud přesně před 480 lety vyplul Magalhães na svou cestu. Zmožený horkem jsem se sesul do písku pláže a čuměl jsem na klidnou vodu řeky. Tudy musel proplout! Tady naposled viděl svou ženu, děti. Tušil, do čeho se pouští? A i kdyby to věděl, couvl by? Zalekl by se?

Koupil jsem si pražená slunečnicová semínka a po vzoru Španělů plival slupky do vody. Měl jsem o čem přemýšlet. Necelé dva měsíce po vyplutí nebyla naše budoucnost o nic víc jasnější než ta Magalhãesova. Vztahy v posádce více či méně klapaly. Dobře jsme se znali a společná několikaletá dřina byla nezaplatitelnou školou tolerance. Každý měl své chyby a neřesti. Mohli jsme se navzájem na sebe spolehnout. Ale co Ruda? Budeme schopni se s ním sžít? Bude on vůbec chtít? Při vší úctě k naší práci, nasazení a obětem, Viktorka je jeho dítě. Bez něj bychom se až sem nedostali. Přesto se mi zdálo, že Ruda sedí na dvou židlích. A na každé je navíc rýsováček. Jedna část jeho osobnosti ho táhne na moře. Volnost a svoboda. Druhá potřebuje stres civilizace a odraz jeho akcí. Potřebuje překážky a protivníky, nové cíle a projekty. Huba už mě pálila od slaných slunečnic – a stejně jsem k ničemu nedospěl. Těšil jsem se na věci příští. Přes Sevillu se slavnou katedrálou jsem se dostal na portugalské hranice, kde mě do auta vzala tři individua. Už nevím, proč jsem k nim vlezl. Koledoval jsem si o průser. Chlapci byli už řádně rozjetí a alkohol to nebyl. Dopíchané předloktí jednoho z nich mě nijak neuklidnilo. Začali být agresivní. Ještě před první ranou se zeptali, odkud jsem. Třeba některé národnosti mlátí raději než jiné. „Checo...“ zakoktal jsem roztřeseným hlasem. „Checo! Poborsky! Benfica! Olé!“ zajásali. Karel Poborský hrál v té době za Benfiku Lisabon. Naštěstí hrál dobře. Hned jsem byl kamarád. I tak jsem rád po pár kilometrech vystoupil a zhluboka si oddechl. Dík, Karle. Ještě pár dní jsem brouzdal krásným jižním pobřežím Portugalska Algarve. V malém městečku Sagres jsem nasával plnými doušky historii námořní plavby. Právě tady založil portugalský princ Jindřich první námořní školu na světě. To byla první polovina 15. století. Mladý

princ tak prokázal neobyčejnou prozíravost, kterazit. Přívěsák putoval na žebřík. S problémy rá mu vynesla lichotivý přídomek Mořeplavec, ač a dotiskajícím větrem, kdy jsme málem o molo sám nikdy žádnou větší plavbu nepodnikl. Porozmačkali motor pod balkonem i s Mišem, chopil význam moře pro obchodní cesty, jejichž jsme vypluli. Přívěsák kvílel v maximálních ovládnutím lze získat bohatství a moc. Ve stínu otáčkách a opravdu nás strkal ven z přístavu. silného souseda Španělska to byla nutnost. PoloPěkně se rozfoukalo a postavili jsme plné prážil tak základ budoucím úspěchům portugalské dlo, celkem 9 plachet, včetně latinské plachty mořeplavby, ztělesněné Bartolomeem Díasem či na zadním stěžni. Tou se v době, kdy se pro Vasco da Gamou. Po dvou týdnech jsem byl dořízení lodě užívala páka, usnadňovalo kormidstatečně nasáklý historií a vrátil se do Lisabonu. lování. Kormidelník byl zavřený v podpalubí Byl jsem rád, že jsem zpět. a neměl téměř žádný výhled. Pákou hýbal poNálada na lodi byla jiná, než když jsem oddle pokynů důstojníka a za těžšího počasí mu jížděl. Svobodnější. Sorel, muselo pomáhat víc lidí. dlouholetá Rudova pravá My jsme měli kormidelní ruka, se uvolnil. Jako by kolo, v 16. století neznáse poprvé nadechl. S tromé, další z kompromisů, chou smutku a hořkosti který jsme při stavbě děmluvil o tom, že moře pro lali. Protože s latinskou něj vlastně není. Že pod plachtou je hodně práce Rudovým vlivem jede dál a těžko se s ní manipuluje, jen ze setrvačnosti. Že cesstavěli jsme ji jen za veltovat nechce. Že doma má mi výjimečných okolností, koně, přítelkyni, ranč. Že které by šlo spočítat na chce stát na vlastních noprstech jedné ruky. Musel hou a nenechat se věčně na nás být krásný pohled. hnát od čerta k ďáblu. Pod plnými plachtami A plánuje a sní o své vlastjsme uháněli na jihozání budoucnosti. Po sorepad, směr Madeira. lovsku. Takového jsem ho Všiml jsem si, že každé ještě nezažil. Není velkým moře je trochu jiné. Balt vypravěčem, jeho příběhy je jen jezero skoro sladjsou jiné než Rudovy. Zaké vody. Hladí studenou čínají slovy: „Jó, to byly rukou a říká: „Pozor na časy, kdy to stálo za hovmě, jezera jsou zrádná.“ Sorel no. Teď to stojí za dvě.“ Severní moře už hrozí: Nejsou to vybroušené drahokamy inteligence „Ty, ty, ty, já už jsem doopravdické!“ Kanál a verbální ekvilibristiky. Jdou mu přímo z duše La Manche je anglicky suchý a distingovaný, a při svíčce blikotající na dřevěných stěnách jako by si myslel: „Málo se o tebe starám, nic kastelu mají magické kouzlo. I zbytek posádky pro mě neznamenáš.“ Biskajský záliv je drzý se rozvyprávěl o svých myšlenkách, obavách vtipálek, hned bezvětří, hned smrtící bouře. a nejistotách. Ukázalo se, že ten zdánlivě jedA pak je tu konečně král, Atlantik. Velkorysý nolitý kvádr neohrožených tvůrců Viktorky má až za obzor. své limity. Ruda soustředěně vytvářel image Zrovna teď si s námi docela pohazoval. party mladých lidí, kteří neochvějně jdou za Špatně bylo nejen Sorelovi, ale i Jindrovi, svým cílem. Nepijí, nekouří, nepíchají. Rychlé Hasičovi a Grzegorzovi. Nebylo zbytí, musel šípy. Přestala platit Hasičova trojčlenka: makat jsem se chopit vaření. Až dosud, celou dobu – mlčet – chválit. Naráz se tu vztyčovalo pět stavby a plavby, se mi dařilo vaření úspěšně osobností s vlastním pohledem na svět. Na vyhýbat. Nenáviděl jsem to a pouhé pomyšlení vzpouru bylo zaděláno. na vařečku mi nedělalo dobře. Rozhodl jsem Dojela posila, jednooký Polák Grzegorz, se pro něco jednoduššího, zapékané bramboa Ruda. Po nezbytném PŠM jsme mohli vyry s rajčaty. Kupodivu to bylo k jídlu. Jindra

sice svou porci odevzdal moři, ale druhou už udržel a ještě si přidal. Hrnce myje kuchař, skleněnou jídelní misku pak každý sám v mořské vodě. Nikdo nespočítá, kolik lžic nenávratně zmizelo na mořském dně, kolik misek se rozbilo při nečekané vlně. Dostali jsme je od přátel ve Štětíně, a i když byly z nerozbitného skla, z dvanácti jsme přivezli tři. Sladkou vodou se na plachetnicích až úzkostlivě šetří. Užívá se jen na vaření a pití, vše ostatní se děje v moři, včetně hygieny a praní. Koupání je dobrodružství samo o sobě. Z chlívku si každý vybere dostatečně silné lano, přiváže se k němu a skočí přes palubu. Samozřejmě nesmí zapomenout přivázat druhý konec lana k lodi. Pak to začne. Při rychlosti 4 uzly a víc se z příjemné koupele za lodí stává boj o přežití. Tah lodě vás vtáhne pod vodu na dlouhé dvě tři vteřiny. Pak máte vteřinku na nadechnutí a odfrknutí slané vody z nosu, než přijde další zátah. Opět pod hladinu, opět rychlé nadechnutí. Odpor je tak velký, že přitáhnout se zpět k lodi je slušný fyzický výkon. Mýdla nebylo třeba, říkali jsme tomu tlakové mytí. Kdo se bál nebo si netroufal podstoupit vodní otryskávání, mohl se na palubě polévat z kýblu.

Po šťastně zvládnutém obědě a pečení chleba jsem odpočíval na horní palubě a sbíral síly na koupání. Lehl jsem si na záda a nechal se houpat mořem a zahřívat sluníčkem. Přiletěl nějaký pták. Občas se stává, že silný vítr odnese pár nešťastníků daleko od pevniny. Čeká je smrt vysílením ve vlnách. Jen někdy mají trochu štěstí a najdou loď, která jim poskytne útočiště. Tento neomylně zamířil přímo na mě. Sedl si mi na sepjaté ruce a oklovával zaschlé těsto z prstů. Lekl jsem se a trhl sebou. Uletěl. Vítr zmizel. Hladina byla, přesně podle Beaufortovy stupnice, hladká jako zrcadlo. Hasič se rozhodl, že nám dá první lekci potápění. Trocha teorie na palubě a pak už neopren, bomby na záda a do vody. Samozřejmě na laně, pod kýlem bylo 4 000 metrů. Pomalu se potápím podél lodě, profukuju tlak v uších. Je to nádhera a každý, kdo se potápí, si dobře pamatuje, jaký byl jeho první ponor. Kochal jsem se krásou Viktorky z pohledu, jaký se mi ještě nenaskytl, až mě s trhnutím zastavilo lano. Osm metrů. Nechám se nadnášet, zvykám si. Sluníčko si láme svou cestu vodou, paprsky světélkují a ozařují plankton. Nade mnou se

s elegancí žáby plácá Jindra. Pomalu jsem se vynořil. Byla to nádhera. To byl také poslední pozitivní zážitek té plavby. Ruda už dlouho pozoroval změněnou atmosféru na lodi. Pasivita není v jeho povaze. Svolal nečekané PŠM. Razantně dal najevo, že já jsem vychcaný hajzl. Hasič čurák. Mišu oportunista. Jediní jeho kamarádi jsou Sorel a Jindra. Nedokážeme ocenit jeho snahu, jen kritizovat. Jsme piče a on by nejradši vystoupil, mít slušný člun. Docela mu ujely nervy. A v lodním deníku se objevila poznámka: „12. 10. 1999, 12:00 hod., změna kapitána z Rudolfa Krautschneidera na Michala Nešvaru.“ Atmosféra se dala krájet. Ještě v Ústí nad Labem nás Piotrek varoval před ponorkovou nemocí. „Mořská nemoc? To není nic proti ponorce!“ A vyprávěl příběh party Poláků plujících přes Atlantik. Jednotvárnost, stále stejné tváře, nemožnost útěku po několika týdnech jednoho z nich zlomila. Přestal komunikovat. Přestal pracovat. Přestal vůbec vstávat z kóje. Začal chcát do plechovek a ty schovávat u sebe v kóji. A že když na ně kdokoli sáhne, tak ho zabije. Museli ho svázat a zbytek plavby strávil coby španělský ptáček. To je jen jeden z příkladů, kam až může vést neochota akceptovat ostatní, takové jací jsou. Podívat se na sebe očima jiných. K tomu stres, dlouhodobý pobyt na stejném místě, spěch. Není divu, že Rudovi došla trpělivost. Už pro nás nebyl všemocný bůh. Byli jsme mladí a chtěli jsme plout. Odřezali jsme všechna spojení s domovem. Žádná pupeční šňůra, žádné závazky, pohledávky. Před námi byl celý svět, tak proč se vracet? Vítr se naštěstí umoudřil a Viktorka popojela správným směrem. Nálada na lodi se začala oteplovat, z bodu mrazu na takových 10 stupňů. Komunikace stále vázla, ale spolupráce byla navázána. Ruda je muž velkého srdce a ani při pečlivě hýčkané křivdě by nás ve štychu nikdy nenechal. Bylo třeba táhnout za jeden provaz. Na žádném jiném místě na světě to neplatí víc než na lodi. A to jak přeneseně, tak doslova. Madeira se objevila před přídí. Ruda vzal kapitánskou taktovku opět do svých rukou. Přivázali jsme se k rybářské bóji asi 300 metrů od břehu u městečka Machico. Takovým bójím se říká mooring. Většinou to je kus beto-

nového kvádru na dně s řetězem nebo lanem vedoucím k plovoucí bóji na hladině. Užívají ho hlavně rybáři, aby nemuseli pokaždé kotvit. Výhodou je, že stačí k němu přijet a přivázat se. Nevýhodou, že nikdy nevíte, co je pod vodou. Jak velký kus zátěže, jak pevné lano, na jak velkou loď je mooring připraven. Ruda hned nařídil spustit člun a odjel na břeh zjistit, jak to vypadá s Polárkou. Přivezl dobré zprávy. Polárka v Dakaru zdárně vyzvedla polské vědce, bez větších škod narazila na útes mezi Kapverdskými ostrovy a kotví v Mindelu na São Vicentu. Začalo PŠM. Nervózní Ruda přesvědčoval, že celou Madeiru lze lehce projet za jediný den. Že tu není nic moc k vidění a že bychom měli odjet co nejdřív. To ruply nervy mně. Nechápal jsem to. Jeden z nejkrásnějších ostrovů světa nám ležel u nohou – a my bychom měli odjet jen proto, že on spěchá? Řekl jsem, že chci týden na výlet. „Třeba na rok!“ zaskřípal zuby. A bylo po poradě. S těžkým srdcem a batohem jsem odjížděl na břeh. Neměl jsem z té situace dobrý pocit. Ruda je kapitán, jeden z nejlepších na světě. Na lodi je kapitán prvním po bohu. Má zavelet drsným hlasem a my, posádka, bychom stáhli uši a šlapali líp než švýcarské hodinky. Tahle

hra na demokracii nikam nevedla. Na silnici s výhledem na zakotvenou Viktorku jsem začal stopovat a chytil dva mladičké narkomany. Cestou si kupovali dávku. To mi na náladě taky nepřidalo. Dovezli mě do Funchalu, hlavního města Madeiry, které leží v údolí začínajícím u moře a končícím v oblacích. Potkal jsem Hasiče na kole. I on vydýchával lodní atmosféru. Svěřená starost je poloviční starost a po hodině stesků a lamentací jsme se v mnohem lepší náladě rozešli objevovat krásy ostrova. Madeira znamená v portugalštině dřevo a je to název pro celé souostroví, které tvoří osm sopečných ostrovů. Až do 15. století byly neobydlené, než je objevili portugalští mořeplavci. Hlavní ostrov, Madeira, se těší mírnému slunečnému oceánskému podnebí s malými teplotními výkyvy. Na 740 kilometrech čtverečních jsou písečné pláže, rostliny mírného pásma a vše korunují hory a Pico Ruivo s 1 861 metrem nadmořské výšky. Byl říjen a babí léto řádilo v celé své kráse. Dozrávaly jablka, víno, banány, jahody i ostružiny. Madeiřané nikdy nevysbírají své terasovité vinice a sady úplně, vždy nechají trochu hroznů či jablek pro kolemjdoucí. Pět dní jsem se toulal po kopcích a údolích. Chodil jsem po levadách, dlouhých zavlažovacích kanálech, a zapomněl na nevrlého kapitána a nespokojenou posádku. Cpal jsem se jedlými kaštany a ořechy a chytal základy portugalštiny. Poslední den jsem se časně zrána vracel do údolí. Šlapal jsem mlhou po úzké, málo používané silnici v hustém eukalyptovém lese. Za zatáčkou seděl starý silničář a svůj pracovní den zahajoval červeným vínem přímo z láhve. „Bom día,“ vyměnili jsme si pozdravy a s naprostou samozřejmostí mi podal láhev. Zhluboka jsem se napil. Mlčky jsme seděli na patníku a pozorovali mlhu mezi kmeny stromů.

Vrátil jsem se na loď. Ruda vyřídil poslední telefonáty, Hasič dokoupil čerstvou zeleninu. Všechno bylo připraveno k odjezdu. Stačilo odvázat se od mooringu. Ale na lodi bez motoru to není tak jednoduché. Vítr už dva dny foukal z otevřené strany zátoky a pro Viktorku, která jen stěží stoupala proti větru, to znamenalo nepřekonatelnou překážku. Hasič s Mišem se domluvili s místními rybáři, že nás ze zátoky vytáhnou. Ale až odpoledne. Jindra mezitím vařil, Sorel si četl, Ruda spal, já uklízel na palubě. Zdálo se mi, že se naše pozice mění. Vlny trhaly s přídí lodě a ta nadzvedávala mooring ze dna. Popojížděli jsme, vítr nás tlačil na břeh! „Prodlužte lano!“ zařval Ruda, skočil do člunu a vesloval pro pomoc. Sorel s Hasičem navazovali lano, aby ulehčili mooringu nadzvedávanému ze dna. Ale nějak špatně se domluvili, a pak jen bezmocně zírali, jak jim lano prokluzuje z rukou. Byli jsme volní. Teď začalo opravdové dusno. Do vody letěla připravená kotva. Dno zátoky tvořila tenká vrstva písku na skalní plošině a kotva jen bezmocně klouzala. Útesy se blížily. Bleskově jsme nachystali a vyhodili druhou kotvu, ale to už byl jen výkřik zoufalství. Byli jsme u břehu. Deset metrů. Pět. Mišu stál na balkonu s tyčí v ruce jako osamělý hrdina připravený odstrkovat skálu. Už to vypadalo, že se z nás stane parta táborníků, když se stal zázrak. Kotva se chytla! Stojíme! Útesy tři čtyři metry za zádí, kormidlo metr od skály. Několik dlouhých minut jsme takhle stáli a skoro nedýchali. Konečně rybáři vyjeli, Ruda na palubě, člun u boku. Hodili nám lano a pomaloučku, polehoučku nás odtáhli pryč. Uf! Vytáhli jsme kotvy na palubu, nabrali Rudu a člun. Míli od zátoky nás rybáři odhodili. Krom díků jsme jim mohli dát jen pár láhví alkoholu.

kapitola 8

Kanárské ostrovy aneb o čekání na

a moři nebyl čas na nějaké katastrofické představy. Vítr nás tlačil pěti uzly ke Kanárským ostrovům. Vlny si s Viktorkou pohrávaly, kdekomu už bylo špatně, ale bylo třeba uklidit nepořádek na palubě. Lana do chlívku, kotvy na svá místa, člun na horní palubu. Jedna z vln se zalomila těsně u relingu, zrovna když jsem smotával kotevní lano. Dostal jsem ránu a mokrý od hlavy k patě se tomu smál. I tak jsem si chtěl umýt hlavu. Plavba rychle sklouzla do zaběhaných kolejí. Už jsem se zmínil o vachtách. Každá měla alespoň dva členy. Jeden musel stát za kormidelním kolem a kormidlovat. Viktorka byla velmi návětrná, to znamená, že měla tendenci stáčet se do větru a plachtami byla prakticky nevyvážitelná. Případů, kdy plula sama, nebylo mnoho. Slovy jednou za celých pět let. Druhý člen hlídky se staral o navigaci a plachty. Když byl klid, mohl si klidně zdřímnout, kormidelník stíhal hlídat okolí, a jak jsme nabírali zkušenosti, tak i obsloužit plachty. Hlídky se střídaly pravidelně po čtyřech hodinách. Aby nedocházelo k tomu, že někdo bude mít stále vachtu ve stejný čas, od dvanácti hodin v poledne do čtyř odpoledne byly dvě „krátké“ vachty po dvou hodinách. Minuli jsme pusté a nepřístupné Ilhas Deserthas, patřící Madeiře. Oceánské vlny se o ně tříštily s rachotem slyšitelným na několik mil. Třetí den se moře zklidnilo a nepravidelné a ostré vlny vystřídalo dlouhé oceánské dmutí. Vlny se prodloužily do stometrových délek a připomínaly lehce zvlněnou krajinu jižní Moravy. Trochu mě to roztesknilo po domově. Atlantik a Hodonínsko, krajiny mé nejmilejší. Příjemné setkání bylo se spící velrybou. Už z dálky byla patrná skvrna na hladině oceánu, malý plovoucí ostrůvek. Viktorka tiše mířila až ke zvířeti, aby ho minula co nejblíž. Všichni jsme se nahrnuli na přední palubu a kormidelník musel natahovat krk, aby spícího ky-

Godota

kapitola 8

Kanárské ostrovy aneb o čekání na

Godota

Zakotvili jsme na kotvišti před marinou. „Kanáry, kluci,“ zadeklamoval Ruda, „tisíce turistek teď právě onanují a čekají na vás!“ Bylo jasné, že chce odletět domů. Kanárské ostrovy není třeba nějak zvlášť představovat. Byly známé už ve středověku pod krásným jménem Insulea Fortunae, neboli Šťastné ostrovy, podle mimořádně příznivých klimatických podmínek. Už ve 14. století se rozšířil španělský název Islas Canarias – Psí ostrovy – podle velkých psů (latinsky canis) žijících na jednom z ostrovů. Pro svou strategickou polohu se staly zásobárnou a základnou plachetnicím vyplouvajícím na Atlantik. A to platí dodnes. První procházka po břehu má vždy kouzlo nového místa. Nicméně se u nás začala projevovat určitá deformace, přímo nemoc z povolání. Po dvaceti minutách bloumání městem jsme se zastavili. „Kam půjdeme?“ Jindra nezaváhal. „K moři!“ A tak jsme se po týdnu na otevřeném moři šli podívat – k moři. Také jsme si na poště vybrali dopisy z domova. Systém poste restante funguje docela dobře i v době

tovce nepřejel. Byl to vorvaň. Probudil se, až když jsme byli na pět metrů od něj. Ze snění o obřích krakaticích ho vytrhl náš vzrušený šepot. Ponořil se a zahlédli jsme ho ještě jednou za pět minut daleko za zádí. Moře začalo dávat některé ze svých darů. Poprvé jsme ulovili jednu z nejchutnějších ryb světových oceánů. Zlak nachový, jak zní český název, je známější pod názvem doráda. D´or. Ze zlata. Krásný dravec hrající zelenožlutými barvami. Vytažený na vzduch je rychle ztrácí, rychleji než svůj život. Takovou rybu si nikdo nenechá ujít a jen těžko se smiřuje s případnou ztrátou. Také jsme vylovili několik utržených rybářských bójí. Některé byly ve vodě tak dlouho, že se ztrácely pod porostem řas a mořských živočichů. V noci jsme dopluli do Las Palmas na Gran Canarii. Důležité bylo neplést si navigační přístavní světla se semafory na městských křižovatkách. Přípravy už byly standardní. Kotva na palubě, přívěsák pod balkonem. Tentokrát jsem byl operátorem já, skrčený na trubkách balkonové konstrukce, prochladlý a ztuhlý.

nemám žádné zkušenosti a na moři jsem nováčkem. Steve, pupkatý kapitán jachty, ostatně žádné zázraky neočekával. Polyphagus byl bůh jídla a řecky jeho jméno znamená mnoho žaludků. Podle toho vypadala i morálka družstva. Ze tří rozjížděk byl náš Polyphagus dvakrát poslední a potřetí byl diskvalifikován. Není nadto zvednout si hladinu adrenalinu špičkovým sportovním výkonem. Postoj na kotvišti byl vcelku klidný. Kotvu jsme kontrolovali každý den. Jen tak na nádech. Už jsme se naučili, že člověk se musí snažit být maximálně připravený na nečekané situace. Jsou ale události, které předvídat nejde. Na břeh jsme veslovali člunem. Kdo chtěl na výlet, vždy někoho požádal, aby ho zavezl. To odpoledne na začátku listopadu 1999 jsem na břeh vezl Hasiče. Když jsme odráželi od lodě, slyšel jsem, jak Mišu skočil do vody. Na placáka, proto to tak cáklo. Hasič se zasmál. Vysadil jsem ho i s kolem na molo. Ještě mě lákal, abych se s ním šel podívat na jachty v přístavu. Nechtělo se mi. Vrátil jsem se a přivázal člun za zádí. Mišu na lodi nebyl. Možná plaval ke kamenům šmírovat ryby. Neviděl jsem ho. Znovu jsem dvakrát obešel loď. V podpalubí byl

internetu. Na dopis, balík nebo pohled se napíše jméno příjemce, název lodi a pošta, kam se dopis posílá. K tomu velká písmena poste restante. Poštovní úředníci by měli poštu zadržovat alespoň tři měsíce, často to bývá déle. Tak dlouho, dokud úředníky neunaví pohled na nevyzvednutý dopis a nepošlou ho zpět. Každý jsme tam něco měli, a kdo někdy cestoval, ví, jak příjemné je dostat dopis. Mně rodiče poslali tisíc čtyřicetihaléřových známek. V průběhu plavby jsem totiž tiskl pohledy. Počet našich přátel a známých rostl téměř geometrickou řadou a kupovat každému pohlednici by lodní pokladnu rychle vyždímalo. A k tomu známku! Lodní tiskárnou jsem chrlil pohledy a vyrobil speciální razítko POSTED ON HIGH SEA – orazítkováno na širém moři. Podle dávné úmluvy taková pošta mohla mít známku domovské země. Čtyřicet haléřů není zrovna správně ofrankovaná pohlednice, ale bylo už na příjemci, jestli pokutu doplatil, nebo ne. Ruda odletěl do Čech. Vzal s sebou i Sorela, který se definitivně rozhodl odejít do námořnického důchodu. Bylo nám to líto, ale nedivili jsme se. Zaslouží si trochu klidu a života na vlastních nohou. Kdoví, kdy se s ním opět potkáme. Bez velkého sentimentu jsme se rozloučili. Sorel si nikdy nepotrpěl na velká slova a gesta. Brzy jsme se seznámili s okolními jachtaři. Viktorka patří mezi hrstku lodí, s jakou se nejde schovat. Zakotvená uprostřed hejna moderních jachet působí jako přízrak Kolumbových časů. Začínali jsme lenivět. Už jsme nemuseli chodit nikam na návštěvy. Všichni chodili k nám. Výjimkou byly víkendové závody jachet, pořádané místním jachtařským klubem Nautico. Anglická jachta Polyphagus potřebovala posádku a požádala nás o pomoc. Mišu, jediný závodník mezi námi, byl na výletě. Jindru a Hasiče bolela záda. Zbyl jsem já. Nepovažoval jsem za důležité říkat, že se závoděním

Hasič, Ruda, Sorel a Jindra

jen Jindra schvácený žlučníkovým záchvatem. u německého parníčku MS Caputh v malém ryVyběhl jsem už pěkně znervóznělý na přední bářské městečku Arguineguin. Mišu skočil na kastel. Kurva! Mišu plaval pod přídí, z vody jeho palubu a zadním lanem brzdil. Já skočil mu trčely jen záda. Ještě jsem zadupal na Jinza ním a přitahoval příďové lano. Všechno šlo dru: „Vstávej, průser!“ a skočil do vody. Mišu v pohodě, než se objevilo překvapení. Obrovbyl modrý. Nedýchal. Srazil jsem mu masku ské černé psisko. Hafan se zběsile rozštěkal, z obličeje. Nos plný krve a hlenu. Vyčistil jsem a protože my jsme měli lana v ruce a on tlamu mu ho a vrazil pár facek. Mluvil jsem na něj. ve výši našich beder, situace vypadala nevábTo už byl na palubě Jindra a společně jsme ho ně. Očichal nás. Pak začal vrtět ocasem. Uf, vtáhli do člunu. Začal chrčet a konečně dýchat. byli jsme zachráněni. Pakt o neútočení jsme Byl celý ztuhlý, tělo v křeči, posraný, poblitý. stvrdili několika sušenkami. Benny se stal Ale dýchal! Ještě jsem mu naším prvním arguizkontroloval zorničky. neguinským kámošem V pořádku. Stále v šoku a spolehlivým likvidátose vyškrábal na loď, umyl rem všech zbytků z lodní se a padl do postele. Pokuchyně. tápěl se ke kotvě a při náPo nepříjemnosvratu na hladinu omdlel. tech s kotvami jsme teď Pak si už jen pamatuje, mohli týden stát v klidu. jak jsem mu otevřel oči. Postoj u mola je bezNačali jsme flašku vína pečný a pohodlný, ale a oslavovali jsme Mišovy společensky mimořádně nové narozeniny. náročný. Brzy jsme měli Po této události jsme si spoustu známých a přázačali myslet, že nás hned tel a na návštěvy chodili tak něco nepřekvapí. Už i lidé úplně cizí. Viktopo dvou dnech jsme byli rka byla vždy otevřená vyvedeni z omylu. Vozili komukoli, kdo přicházel jsme s Jindrou člunem v dobrém. Nepamatuju vodu a při návratu s pose, že bychom někoho slední várkou Jindra zaodmítli, když požádal myšleně pronesl: „Zdá se o prohlídku. A těch dobmi, že loď je nějak blízko ře míněných rad, jak na břehu.“ „Klid,“ vesluju tom zbohatnout, co jsme Mišu dál, „na lodi je Hasič.“ dostali! „Kdybyste vybíByl. Usilovně řezal dříví do kamen a nevšiml rali vstupné, třeba jen dolar na osobu, lidé by si, že Viktorce opět povolila kotva a kormidlo to rádi dali. Vždyť máte krásnou plachetnici! už naráželo na kameny vlnolamu. Ze břehu Bylo by dost peněz na živobytí a nemuseli byspolicajti zavolali pilotní člun a ten nás odtáhl te pracovat.“ Měli pravdu, bylo by to snadné do přístavu. Tam jsme se chvíli vzpamatovávaa jednoduché. Přesto jsme to nedělali. Nikdy. li z toho zbytečně rychlého přesunu. Důležité Dostávali jsme něco, co se nedá koupit za žádbylo, že kormidlo bylo sice maličko ohnuté, né peníze. Přátelství. ale fungovalo. Jak říká Jindra: „Blbý můžeš Často se stalo, že se návštěva druhý den být, ale štěstí musíš mít.“ Rychle jsme zaplatili vrátila a donesla krabici studených piv. Nebo odtahovou službu a zmizeli z Las Palmas. zmrzlinu. Nebo dort. Nebo nás pozvala k sobě Noční plavbou jsme se přesouvali podél podomů na večeři. Nebo pomohla sehnat něco, břeží na jih Gran Canarie. Nálada nebyla nijak co jsme zrovna potřebovali. Třeba palivové rozjásaná, ale vzhledem k tomu, že jsme během dříví. To jsme dostali ze sto let starého nortří dnů mohli přijít o Mišu i o loď, nebyla naše ského škuneru, který jeho majitel předělával situace nijak zvlášť špatná. Nikdy není tak zle, na výletní loď. Dřevo nahrazoval železem. Na aby nemohlo být líp. Nad ránem jsme přistáli břehu jsme řezali a sekali krásné borové stěž-

ně a ostění. Polední slunce a mužná práce nás nakazily filozofickou horečkou. Stali jsme se vážnou konkurencí zubu času, který všechno zničí. Ale zub času je přece jen ve výhodě. Zatímco my můžeme ničit jen po krátkou dobu života a jen na určitém místě (lokálně), on pracuje neustále, dvacet čtyři hodin denně. Globálně. Ba co víc, zub času pracuje i na nás samotných. Čím víc ničíme, tím víc se opotřebováváme a pomáháme mu. Je to nespravedlivé a plyne z toho poučení, že ničit se nevyplácí. Hasič se spřátelil s místními rybáři. Pravidelně od nich dostával sardinky a někdy s nimi vyjížděl na noční lov. Od dělníků na blízké stavbě jsme postupně doplňovali zásoby pitné vody. Zkontrolovali jsme kormidlo pod vodou. Bylo trochu ohnuté a drhlo. Kormidlování se stalo fyzickou dřinou a chvilku trvalo, než se panty opotřebovaly. Z rybářské lodě jsme odebírali elektrický proud a platili jsme chlastáním s její posádkou, která byla ještě nesourodější než ta naše. Estonce Hilvu a Ghaňana Yankeeho vedl obří Kapverďan Matouš. Od nich jsme dostali skoro metrového rejnoka k obědu. Pěkně děkuju. Rejnočí polévka, rejnočí rizoto, rejnočí řízky. A úplně na závěr, rejnočí guláš. I Jindra, který snese hodně, do-

konce řekl: „Fuj.“ Jaká je tedy chuť masa rejnoka? Jako kuřecí s příchutí hoven. Kanárské ostrovy jsou oblíbenou destinací českých turistů a toho využili i někteří příslušníci našich rodin. Doletěli Tatíčkovi, Nešvarovi i pan Vlk, a dokonce Jindřiška! Rozštěbetali jsme se jeden přes druhého, vybalovali domácí buchty, bábovky, vysočiny a řízky. Až došlo na denní tisk a časopisy. To byl konec jakékoli konverzace. Vyhladovělí po zprávách z domova jsme se vrhli na štos novin a Viktorka se stala klubem introvertních čtenářů minimálně do doby, než byly přečteny nejdůležitější novinky, Zelený Raoul i poslední jedovaté sliny J. X. D. Postoj u mola má dvě zásadní nevýhody. Na loď nalezou nejrůznější potvory. Ať je to krysa nebo šváb, je to společník prakticky nezbavitelný. Právě na Kanárech jsme na Viktorce přivítali první generaci švábů (španělsky cucarachas) a už nikdy se jich nezbavili. Druhá nepříjemnost je, že se musí platit. Proto jsme se přesunuli na kotvu do zátoky. Potápěním jsme našli a označili nejvhodnější místo pro kotvu, asi třímetrovou díru ve skalnatém mořském dně. Do ní jsme hodili osmdesátikilovou admirálku. Měla by mít dost šancí, aby

se chytla. K ní jsme přivázali ještě jednu menší dovezl člunem na loď. Hlava rodiny, jeho žena admirálku. Pro jistotu jsme ještě tlustým lanem a osmiletý syn Joshua. Pomohli jsme jim na obvázali veliký kámen, přidali další lano a kapalubu a zavedli je do kastelu. Posadili se, naždý den jsme celou sestavu kontrolovali. Už pili čaje a Joshua se bez varování pozvracel. jsme nechtěli zažít ten pocit bezmocnosti, kdy Po pěti minutách na palubě! Absolutní rekord. loď pomalu a nezadržitelně drifuje na skály. Maminka se vše ještě snažila zachránit a zaNěkteré zkušenosti, zvlášť ty těžce nabyté, se cpat mu pusu rukou, ale vznikl tím tlakový vryjí hluboce pod kůži. Viktorku jsme neneefekt. Ten den už nikdo neobědval. Možná chávali samotnou a na noc si vždy někdo ustlal vás pohoršuje, že píšu tak často o chcaní, sraní v kastelu. Pohotovostní kotevní hlídka. Jejím a blití. Ale plavba po moři nejsou jen romanúkolem bylo spát jen na půl ucha a být přitické západy slunce, mužný boj s bouří, tapraven zakročit, kdyby se podmínky zhoršily. jemné hlubiny moří nebo filozofické úvahy A to se stávalo až zbytečně často. o Bohu, životě a vůbec. Jsou to každodenní Zatím ale bylo vše v postarosti a trapasy. řádku a byl čas na výlety, Ze stereotypu ovšem potápění a samozřejmě s pravidelnou jistotou práci na Viktorce. Plachetpomáhají různé nepřínice je nekonečný příběh jemné události. Kanárské údržby, oprav a vylepšoostrovy jsou v pásmu, kde vání. A každý jachtař vám vanou převážně severořekne, že plachetnice je východní větry. A jen obhotová, až když se tříští čas jsou vystřídány bouří na útesech. Bylo třeba naz jihozápadu. To je práfermežovat palubu a stěžvě strana, na kterou je ně. Koupit novou baterii otevřena zátoka v Arguia zabudovat ji. Opravit neguinu. Bylo to 1. pročluny. Zašít plachtu se since 1999. Od rána bylo čtyřmetrovou trhlinou ze podezřelé horko a klid. Severního moře. Vyrobit Dusno před bouří. Vítr držáky kravat. Ne, není se stočil na jižní a zesítřeba se bát, že bychom lil. Udělaly se vlny, větší Viktorku změnili v móda větší. Kousek od nás stály vedle sebe rybářní salon. Kravata je kus provazu, který slouží k ské lodě našich přátel a vázání čehokoli, co je pránarážely o sebe. Bylo slyšet Matoušovo klení. Za vě třeba. Její délka může Iví a Jindra velkých problémů se jim být jakákoli, od několika podařilo schovat do přídecimetrů po několik mestavu, ale Viktorka bez motoru, navíc uvázatrů. Dělají se ze zbytků delších lan a vždy je o ná ke kamenu, takovou šanci neměla. Začala ně nouze. Ať je jich připraveno jakékoli množdlouhá noc. ství, ve chvíli, kdy kravatu potřebujete, nebude Brzy byly vlny dva metry vysoké, příď žádná k nalezení. K dobrému mravu na plaViktorky sebou divoce házela. Kotevní lana chetnici patří místa, kde se váží, aby v případě se napínala a povolovala. Drnčela napětím a nutnosti stačilo jen sáhnout. Velmi prozíravé, zarývala se do dřeva. Podložili jsme je hadry, zvlášť v noci. abychom šetřili lana i loď, a neustále je konNávštěvy chodily, i když jsme stáli na kottrolovali. Sto metrů za zádí byly už jen skály vě. Nesmazatelně se do tabulky rekordů na a hukot tříštících se vln na klidu nepřidal. Ve Viktorce zapsala jedna německá rodina. Brali větru a dešti jsme se dočkali rána, kdy se moře Hasiče stopem z Las Palmas do Arguineguinu začalo zklidňovat. Další užitečná lekce. Sbírali a slíbili, že přijedou na návštěvu. A opravdu, jsme zkušenosti, kde se dalo. jedno odpoledne zapískali ze břehu. Hasič je

Po takových nocích jsme vylepšili kotevní systém a dovedli ho k dokonalosti. Hasič už reptal, že pro věčné hraní s kotvami není čas na skutečnou práci. Ale několikadenní dřinou jsem získal dost materiálu pro další knížku. Bude se jmenovat Naše slavná kotvení. Možná bude stačit příručka Jak kotvit těžce a pomalu. Jindra prosazuje biografický román Kotva – náš život, já se přikláním spíše k filozoficky laděné Cestě Kotvy. Jedno odpoledne připlula Polárka. Bylo to radostné shledání se Staropramenem, Ondrou a Janičkou. Užili si svoje. V Dakaru nabrali

nesli velmi špatně. Byli skvěle sehraní, Polárku měli rádi a o Viktorce se neuctivě vyjadřovali jako o „hromadě shnilých prken“. A byly tu i osobní antipatie. Nesmíme zapomínat, že to, co nás spojovalo, byla Viktorka. Kvůli ní jsme byli ochotni snášet naše často protikladné povahy a rozmary. Ale kluci měli svůj svět na Polárce a zdaleka nebylo jasné, jestli se k nám v Karibiku připojí. Budoucnost měla ukázat, jak moc se mé obavy vyplnily. Abychom Polárku naposled trochu využili, udělali jsme si výlet na vedlejší ostrov Tenerife. Je na něm největší hora nejen Kanárských

skupinu vědců a vezli je na Kapverdy. Mezi ostrovy narazili na útes, který měl být podle mapy o 5 mil dál. Ondra vzpomíná, že ho z kóje vynesl náraz, a on v hrůze vyběhl na palubu. Byla černočerná noc a loď plná lidí. Ale ne nadarmo je Polárka plovoucím tankem. Na vlnách přeskákala mělčinu a plula dál. Za světla zjistili, že útes rozpáral kýl a udělal v něm díru skoro půl metru velikou. Jinak žádná škoda nevznikla. Polárka dokonce po nehodě plula líp než před ní! Bez větších problémů dokončili svou misi na Kapverdách a dovezli vědce zpět do Senegalu. Tam nabrali dva Poláky a dopluli na Kanáry. Bylo to naposled, co se Viktorka a Polárka setkaly. Ruda rozhodl, že se Polárka vrátí do Polska. Nejen kvůli poškození. Bylo nás čím dál méně a lidí bylo třeba na Viktorce. Ondra a zvlášť Staropramen to

ostrovů, ale i celého Španělska, Pico de Teide, 3 718 metrů. Vrcholek se i uprostřed léta bělá sněhem. Dole bylo horko, nahoře zima. Bylo znát, že příliš pohybu si na lodi neužijeme. I mírný stoupáček, ne větší než hang na Rysy v Tatrách, nás rozfuněl a byli jsme rádi, že jsme se vyškrábali do refugia pod vrcholkem. Přesto, že je Tenerife stále aktivní vulkán a z několika míst hory stoupá pára, zima byla neskutečná. Ráno jsme se vydali dobýt vrchol. Abychom to neměli tak jednoduché, tak přímo přes ledové pole. Mišu se několikrát projel a prokázal obratnost kočky, jak do ledu zatínal nehty. Vzdali jsme to tak padesát výškových metrů pod vrcholkem. V našich očích byl Pico de Teide dobyt. Abychom se zahřáli, utíkáme dolů. Málem jsme při tom srazili anglické turisty z cesty. „Do you run for record?“ zeptal

se jeden z nich. Stihnu zafunět: „No, for fun,“ si pak můžeme celý rok sáhnout a připomenout si Vánoce. a snažím se dohnat Jindru. Dole jsme se svalili Ruda opět odletěl do Čech. Před odjezdem mezi kameny pemzy a ujišťovali se, že tak vydržel další z PŠM. Leitmotivem bylo, že velet soko nás už nikdo nedostane. Námořník by se měl držet svého kopyta. musí jen jeden člověk. A zatím je on, Ruda, ten nejlepší. Samozřejmě měl pravdu a myslím, Přišly Vánoce. A protože to byly první na že nikdo z nás to ani v duchu nezpochybnil. naší cestě, přípravy jsme nepodcenili. Vše odByl to on, kdo nás stmeloval dohromady a kdo startovala mohutná diskuse o pečení cukrodával celé plavbě směr. Jeho zásluhy mu nikdo ví. Posádka Victorie a Polárky se rozpadla na nebere. Udělal z nás námořníky a postavil nás několik skupin. Jedni horovali pro biskupské na vlastní nohy. Ale zatímco chlebíčky, jiní nedali dopuspro nás bylo každé místo na tit na kokosové pusinky, obnaší cestě zajímavé a hodhájci ořechových řezů tvrdě né prozkoumání, pro Rudu narazili u milovníků linecznamenalo nudu a ztracený kého cukroví. Zcela neuspěčas. Já jsem večer co večer ly buchty a bábovky. Hrozížasl nad prostým faktem, cí konflikt slibující mnohem že jsme opravdu na Viktovětší dusno, než jaké jsme rce, opravdu na Kanárech. zažili při cestě z PortugalRuda byl v Čechách a my ska, zažehnalo šalamounské jsme beztrestně mohli uspořešení. Každý mohl napéct, řádat další sportovní akci – co měl nejraději. Lodní Mezinárodní silvestrovský kamna ani na chvilinku duatlon. Už několik dní přenevychladla, dřevo mizelo dem jsem vyrobil elegantní před očima a podpalubím plakáty a Hasič je rozvěsil voněly Vánoce. po blízkém i dalekém okolí. Štědrý den. Bezpochyby „Jen aby nepřišlo moc lidí. nejoblíbenější den v roce. Vidím to tak kolem stovky,“ Místo stromečku jsme k lodsýčkoval. Nakonec nepřišel nímu pacholeti přivázali nikdo a čest světových spora ozdobili několik palmoPedagog na dovolené tovců zachraňovala polskových listů. Celou loď jsme -česká posádka Viktorky a Polárky. Start byl uklidili. Upekl jsem vánoční chleba, Hasič přímo z lodě. Plavalo se na břeh a následoval udělal bramborový salát a Mišu sekanou, za běh asi 5 kilometrů. Podle hesla „sláva vítěkterou by se nestyděla žádná z našich mamizům, hanba poraženým“ se zmíním jen o nek. Setmělo se. Na palmě jsme zapálili svíčvítězi. Hasič předvedl skvěle načasovanou forky, zapěli několik koled a společně povečeřeli. mu a zkušenosti z hasičských závodů. Ruda za námi na svátky přiletěl z Čech a byl A naráz tu byl Nový rok. Pomalu se blížilo to jeden z posledních společných hezkých vedatum vyplutí na naši první plavbu přes Atlančerů. Došlo i na dárečky, povídání. Skoro jako tik a bylo třeba toho ještě hodně udělat. A taky doma. Jen za okny šuměl Atlantik a místo vran vydělat nějaké peníze, aby v lodní pokladně křičeli racci. něco přibylo. Hasič a Mišu jezdili do blízkéPro většinu z nás to byly premiérové svátky ho přístavu škrábat dna jachet. Jejich pomoc mimo republiku. A možná poprvé jsme pocítili využil i náš soused v zátoce, Angličan Sean. tíhu odloučení od rodiny. Po večeři i ti největší Jeho škuner potřeboval drobnou opravu pod drsňáci zatelefonovali pár slov domů a šli na čarou ponoru, a tak kluci vzali potápěčské vypůlnoční mši. Kostel zněl krásnou španělštibavení a ponořili se. Za chvíli měli hotovo nou, hrálo se divadlo, zpívalo. Místo vybírání a vrátili se na Viktorku. Už za patnáct minut se peněz chodili lidé po kostele a rozdávali malé přiřítil člun ze škuneru. Do jejich lodi strašně kamínky z pláže. Ty si pak každý vyměnil se teče! Mišu totiž některá špatná místa tak dobře sousedem na znamení dobré vůle. Něco, na co

jsme promočení na kůži a třásli se zimou. Přes pročistil nožem, že lidem ze škuneru proměnil sluncem rozeschlou palubu do kastelu tekospalé středeční odpoledne v boj o záchranu ly provazce vody. Ale loď byla v bezpečí. Za lodě. Pumpy jely na plný výkon, kýbly putochvíli se k nám přivázala Polárka a Alf se svou valy z ruky do ruky. Mišu a Hasič se bleskově lodí. Další varování, že na moři není nic jisté. navlékli do výstroje a skočili do vody. Díry V jedné minutě je všechno v pohodě, sranzatloukli překližkou a hřebíky – a škuner byl da. Ve druhé může být všechno jinak a znáz nejhoršího venku. má pravda říká, že když se něco pokazí, tak Čím déle stojí plachetnice na jednom místě, se to pokazí naráz a v tom nejnevhodnějším tím víc k němu patří. A tím víc lidí poznáváme. pořadí. O tom by mohli vyprávět naši přáteTřeba rtuťovitého Němce Alfa, který svou cestu lé z Kapverd. Jejich loď kolem světa právě začíná, zdrifovala na mělčinu. stejně jako my. Nebo AnHodinu nad nimi krougeliku a Sašu, ruský pár, žil vrtulník, než připlula opravující si svou plachetvětší loď a pomohla jim ničku Malenkaja Koroleva. do přístavu. Na návštěvu došel i MiloU mola jsme zůstali slav Šimek s manželkou. jen tak dlouho, jak trvalo Hasič je potkal na letišti špatné počasí, a pak jsme a ve své bezprostřednosti se přesunuli zpět do záje pozval na loď. Skutečně toky. Kotvy byly na svém došli. Dokonce několikrát. místě, při útěku jsme je Mimořádně příjemní lidé, odhodili, a teď jen stačilo inteligentní a přirození. najít lana a znovu se přiStaropramen se samozřejvázat. Ale všichni jsme už mostí jemu vlastní vyzval cítili, že tady stojíme příŠimka k partii šachů. Hráli liš dlouho. Z Čech se kona šachovnici vyryté do nečně vrátil Ruda a dovedesky kotevního vrátku zl novou posádku. Naše a ani pověstná oběť dámy prořídlé řady se rozrostly za pinčlíka Staropramenona dav dvanácti mužů vi k vítězství nepomohla. Marcel, Primavera, Lenka, Agadíse a Janičku. Čtyři Poláci, Symbolem a maskolesník ze Šumavy, starý známý medik Aleš a ty našeho kanárského postoje se stali paraPetr Nagy. Ne, nebyl to onen populární zpědoxně Češi. Jarek, zvaný Primavera, jeho vák, ale i tak automaticky vyfasoval přezdívku žena Lenka a osmiměsíční holčička Agadíse. Marcel. Časem si nás tak zamiloval, že se z něj Narodila se tady a jméno je guančského půstal náš nejvěrnější mořeplavec a ještě dvakrát vodu. Už tři roky žili na Gran Canarii v hose na Viktorku vrátil. rách ve skvěle zabydlené jeskyni. Primavera Zbývalo uklidit. Čím déle se někde stojí, pěstoval trávu a prodával ji turistům. Jedni tím víc věcí se shromažďuje a brzy se samotná z největších pohodářů, co znám. Bylo vidět, loď ztrácí. Znali jsme to už z Kolobřehu a říže času na přemýšlení mají dost. Jejich žikali jsme tomu hangárový efekt. Ale za někovotní styl a názory jsou velmi vyrovnané. lik dní usilovné práce bylo všechno palivové V každém případě se chovali velmi uvolněně dříví pořezáno a uskladněno. Hasič nakoupil a brzy nakazili celou posádku Victorie, která jídlo na celou cestu Atlantikem. Byla vyhláv té době měla přece jen blíž k Rychlým šípům šena akce „kobylky“. Nová posádka byla vynež k bratrstvu Kočičí pracky. Několikadenní slána do hor na pomeranče, banány, cukropařbu přerušilo až počasí. Vítr se otočil stejně vou třtinu, avokádo a citronovou trávu do nečekaně a prudce jako před několika týdny. čaje. Zbývalo doplnit nádrže s vodou a rozlouKlidný a bezpečný postoj se změnil v rodeo. čit se s přáteli. Po třech měsících jsme s chutí Už jsme nic neriskovali a za lijáku jsme se neopustili Kanáry. chali rybáři odtáhnout k molu do přístavu. Byli

kapitola 9

Kapverdy

aneb poprvé v černochově

o madeirské příhodě i horkých chvilkách na Gran Canarii bylo jasné, že motor potřebujeme. Ruda to už ani nemusel připomínat. Plány se změnily. Magalhães se z Kanárů vypravil přímo do Brazílie. Naše cesta měla vést přes Kapverdy a Karibik do Ameriky. Proč zrovna Spojené státy americké? Všechny věci pro jachty a lodě, od motorů přes příslušenství až po navigační přístroje, tam jsou o polovinu levnější než v Evropě. Z cesty po stopách Magalhãesových jsme se vypravili po stopách motoru. Stará dobrá Polárka nás vytáhla tři míle od ostrova. Byla to její poslední služba Viktorce. Naposled jsme si zamávali a byli jsme opět sami. Kolem nás jen oceán a portugalští plavci. Poprvé jsme měli možnost setkat se s tímto podivným živočichem, brázdícím oceány se stejnou samozřejmostí jako naše Viktorka. Jejich žahavá chapadla budí respekt. Když plul legendární Thor Heyerdahl na voru Ra přes Atlantik, jeden z jeho souputníků byl portugalským plavcem vážně popálen. Protijedem je amoniak. Ale kde ho na moři vzít? Amoniak je naštěstí obsažen v moči, postiženého stačí pomočit. Rozdělili jsme si vachty. Na nedostatek lidí jsme si nemohli stěžovat. Každá hlídka měla čtyři lidi a za kormidelním kolem nastala tlače-

nice. Takovou inflaci lidské síly jsme už nikdy neměli zažít. Vítr byl zpočátku slabý a Mišu se odhodlal k heroickému činu – obětovat své dlouhé zlatavé vlasy Neptunovi. Jindra vytáhl ruční střihací strojek na ovce a sklidil Mišovi vlasy. Ten si hned narazil vlněnou čepici. Prý kvůli průvanu. Po něm na podobnou proceduru nastoupili i Poláci a za hodinu to na palubě vypadalo jako na sjezdu skinů. Hned první noc mě probudil rachot na palubě. Jako by někdo dostal epileptický záchvat. Nebo vypukla rvačka. Vylezl jsem ven. A tam se na palubě mrskal kapitální úlovek. Mečoun, 185 centimetrů délky, kolem 20 kilo. Ještě děťátko. Jak se ho Jindrovi podařilo dostat na palubu, není jasné. Teď ho vraždili a krve bylo všude dost. Poslední vyběhl v bílých trenýrkách Aleš. Uklouzl na kluzké palubě a pěkně se v té krvi vyválel. Budoucí povolání doktora nezapřel. Mečouna jsme měli druhý den na oběd. A večeři. A snídani. A oběd... Dostali jsme se do pásma pasátů, stálých větrů vanoucích ze severovýchodu. Už Kolumbus využil jejich služeb a po něm tisíce obchodních plachetnic. Odtud anglický název pasátů - trade winds. Až do 19. století, kdy se výrazně zlepšily plavební vlastnosti plachetnic

při plavbě proti větru, byl pasát jedinou jistotou kapitánů, kteří pečlivě sledovali směry větrů a proudů. Objevy nových pravidel a směrů byly drženy v tajnosti coby státní tajemství. Viktorka teď plula s takovým pasátem stabilní rychlostí 5 uzlů a její houpání a kolébání bylo téměř pravidelné. Ani to ale nepomohlo některým našim nováčkům. Mořská nemoc, ta psychicko-fyzická zkouška vůle, kdy se celý svět točí a nechce se žít, byla opět mezi námi. Jindrovi nebylo dobře, ale vše snášel s klidem Marka Aurelia. Říkal: „Není hrdinství plout po moři, když je ti dobře, ale když je ti špatně.“ Dokonalosti dosáhl Honza ze Šumavy. Už v Arguineguinu na kotvě se cítil nesvůj. Teď ulehl do své kóje a dvacet tři a půl hodiny denně trávil v pozici naležato. Ruce měl preventivně zkřížené na prsou, oči vytřeštěně zíraly na palubu zespodu a vzdychal. Říkali jsme mu admirál Nelson na smrtelné posteli. Nováčci na palubě pro nás neznamenali jen vítanou pomoc s řízením lodě, ale i starosti. Hlavně o ně samotné. Schopnosti nás, stálé posádky, jsme znali. Ne nadarmo jsme spolu čtyři roky Viktorku stavěli a věděli jsme, co si můžeme dovolit. Ale na každého nezkušeného plavčíka číhaly desítky větších či drobnějších

kapitola 9

Kapverdy

aneb poprvé v černochově

nástrah. Kdyby někdo spadl přes palubu, nebyli bychom schopni se pro něj vrátit. Viktorka má ohromnou plochu nad čarou ponoru a i při stažených plachtách by prostě plula dál. Za větších vln by nešel spustit člun. Stát se to v noci, zbývalo by jen udělat do mapy křížek a jeho pozici poslat rodičům. Noční můra každého kapitána. Proto jsme byli velice citliví na otázku bezpečnosti. Strašně mě vytočil jeden z Poláků v mé vachtě, málomluvný hodný hoch, přezdívaný Němý Bobeš. Jedné noční hlídky zmizel. Nebyl na palubě, nebyl na kastelu. Jen si šel lehnout do kóje, aniž by někomu řekl, a v panice jsem ho zalezlého pod dekou přehlédl. Krve by se ve mně nedořezal! Taky mě sral Hasič, který si s oblibou za kormidlo bral walkmana. Na lodích platí (nebo by mělo platit), že když nikdo, tak alespoň kormidelník je ten, kdo dává VŽDY pozor. Odkud vane vítr, jestli neplácají plachty, kdo šel na záchod. Bál jsem se, že s hudbou Kiss by přeslechl i pád Columbie těsně vedle lodě. Nebo kormidlování. Takový talent jako Martyna se na Viktorce už nikdy neobjevil a všichni se to museli pracně učit. Někteří pochopili rychle, jiní s dopomocí. Jistý nejmenovaný plavčík se po dvou dnech celkem dobrého kormidlování zeptal, jestli když zatočí kormidlem doprava, loď též zatočí doprava? To má člověk chuť mu vyrvat kolo z rukou. Přitom nejde o nic jiného než točení volantem. Stejné to je i s tlakovým mytím. Na první pohled to vypadá jako zábava. Jeden z Poláků zvaný Stary viděl, jak se koupeme na laně za lodí, a myslel si, že to musí být úžasná sranda. Vzal si lano, přivázal se a skočil. Tlak vody ho hned vtáhl pod hladinu a Stary zpanikařil. Začal se topit. Chvíli trvalo, než jsme pochopili vážnost situace a vytáhli ho. Totéž se stalo Alešovi, který měl trochu smůlu. Zrovna kolem plavali delfíni a trvalo déle, než jsme si ho všimli. Víc a víc se nám pod kůži dostávala přirozená obezřetnost a opatrnost. Nejvíc průšvihů se stává, když si člověk o sobě začne my-

slet, že je mistrem světa. Několik takových nemilých příhod – a byli jsme bezpečně vyučeni. Myslím, že si to Ruda ani neuvědomoval, ale pomalu a nepozorovaně jsme mu ubírali tíhu z jeho ramen. 30. října, přeplutí obratníku Raka. To je místo s téměř magickou přitažlivostí, a slavná knížka Henryho Millera se stala lodním bestsellerem. Vyfotili jsme se, dokonce si ulili trochu whisky do kalíšků. Vítr se ustálil na africké variantě pasátu, tzv. harmattanu (neplést si s harmasanem, to je něco jiného), a naši loď pokrýval jemným, okrově zbarveným prachem. Je to písek ze Sahary, pozdrav Afriky. Zachytával se v lanoví a špinil plachty. Písku bylo dost, ryb málo. Jednou z naivních představ, kterou jsme o moři měli, byl nadbytek ryb. Každý den ryba, to byl sen. Ve skutečnosti jsme byli rádi za rybu jednou týdně. Vždyť krom mečouna bylo naše konto téměř čisté. Nad Viktorkou se vznášelo nějaké zlé kouzlo a ryb jsme se rozhodně nikdy nepřejedli. Možná i proto se většina posádky nechala zlákat k česko-polskému masakru tupou sekerou. A zbytek jí v tom nijak nebránil. Už několik dnů jsme potkávali desítky želv a jejich provokace neznaly mezí. Vždy vystrčily hlavu, aby se podívaly, co to kolem nich pluje. Pak zpupně odfrkly: „Ále, zase Češi,“ a ponořily se. A když se Ruda dlouho rozplýval nad chutí želví polévky, na vodu putoval člun a v něm vražedné komando. Stary byl velmi špatný veslař, Boniek harpunář, Aleš kat. Vtáhli nešťastnou želvu do člunu a umlátili ji sekerou. Na palubě byla rozporcována. Z patnáctikilové krasavice tak čtyři kila masa... uznávám... člověk by měl zkusit co nejvíc, ale... je to škoda... stydím se. Polévka se nepovedla, maso průměrné. Alespoň můžu ujistit rozhořčené čtenáře, že jsme už nikdy žádnou želvu o život nepřipravili. Po dvanácti dnech jsme vjeli do průlivu mezi ostrovy São Vicente a Santo Antão. Průliv funguje jako tryska. Objevuje se proud,

pitán povinen vzít lodní papíry a pasy všech členů posádky a obejít imigrační úřad, celníky a kapitanát přístavu. Někdy se úředníci chtějí podívat přímo na loď, ale většinou se spokojí s papírováním z kanceláře. Člunem se jezdí na pláž, která je plná nejen kamínků a mušlí, ale i věcí mnohem nevábnějších. Mnozí obyvatelé Mindela ji používají místo záchodu. Smrad děsný. Neodvažujeme se člun nechávat na břehu, vždy se někdo musí obětovat jako převozník. Celou dobu stavby nám Ruda říkal jednu věc. „Nejkrásnější černošky jsou na Kapverdských ostrovech.“ Věděl jsem, jak rád a často přehání a nic extra jsem nečekal. Jaké to bylo rozčarování! Vůbec nepřeháněl! Holky a ženy jsou nádherné, vysoké, urostlé a hrdé. A chlapi si v ničem nezadají. Svalnatí a atletičtí. Byla sobota a pláž žila ruchem, sportem a pohodou. Černošky se opalovaly (sic!), černoši hráli fotbal, metali salta, sportovali. Působili jsme mezi nimi trochu nepatřičně. Marcel se rozhodl vykoupat a své bílé tělo nesl mezi tou černou krásou. Ve vodě předvedl tápavý kraul a vylezl. V tu chvíli mě to napadlo. Kraken! Takhle vypadá Kraken! Neodvolatelně nadržení jsme se vrátili na Viktorku. Poláci neunesli nápor

zvedají se vlny. Jen co jsme vpluli do zátoky, vlny se zmenšily a my jsme mohli nasadit do akce přívěsáček. Opět jsem si vlezl pod balkon a túroval patnáct koní ke kotvišti v Mindelu. Kapverdy, v originále República de Cabo Verde, jsou ostrovní stát asi 600 kilometrů od Senegalu. Tvoří ji devět obývaných a půl tuctu neobývaných ostrovů vulkanického původu. Většina z nich je vyprahlá na troud a voda je vzácností. Byly objeveny roku 1460 portugalskými mořeplavci a nazvány Ostrovy Zeleného mysu, protože leží naproti stejnojmennému mysu na africkém kontinentu. Od roku 1975 jsou nezávislým státem. Obyvatelstvo tvoří ze 70 procent míšenci, 28 procent jsou Afričané a zbývající 2 procenta běloši. Pravý černochov. Mindelo je největší přístav Kapverd. V jeho četných barech a putykách se setkávají námořníci z celého světa. Nejčastěji se pije třtinový rum, který má prý ještě zhoubnější účinky než ten bramborový. Nás si získal punč, což je rum s ovocem. Velmi dobrý, velmi levný. Zakotvili jsme na dvě kotvy v překrásné zátoce u města Mindelo. Chvilka zklidnění. Každý si vychutnával nehybnost a ticho. Krom kapitána. Toho čekal nevděčný úkol – jednání s úřady. Při doplutí do jakékoli země je ka-

by ho zde nenašel a do konce věků by ležel na dně liduprázdné kotliny.“ Šplhal jsem po obličeji až k „nosu“, 1 615 stop nad mořskou hladinou. Mindelská zátoka se drobotila pode mnou a zakotvená Viktorka byla příliš malá, abych ji vůbec poznal. Nebylo moc času kochat se krajinou. Čas pokročil, a pokud jsem chtěl za světla sejít z hory, musel jsem vyrazit. Původní záměr, sejít „po vlasech“, byl sebevražedný, tam už nebyly ani kozy. Jinou cestou jsem slezl skoro až k moři a téměř lezeckým terénem (4+) na zvětralé skále jsem dosáhl údolí. Slunce už zapadalo. Byl jsem spálený od slunce, špinavý, utahaný, s žízní ukrutnou. Ale stálo to za to. Vytiskl jsem další dvě stovky kapverdské edice pohlednic a se čtyřicetihaléřovou známkou je chtěl poslat. Jenže ouha, v Mindelu nejsou dopisní schránky. Prý do nich obyvatelé cpali hovna, a proto všechna pošta musí přímo na poštu. Úřednice si vzala štos pohlednic. Letmým pohledem zkontrolovala, jestli jsou na nich známky. V pořádku. Za čtrnáct dnů byly doma. Potkali jsme Matouše, našeho kamaráda z Arguineguinu. Protáhl nás několika místními bary na úrovni i přístavními špeluňkami. Některé se staly našimi oblíbenými punčový-

exotiky a neskutečně se sťali už první noc. My jsme si zkušeně odpočinuli a noční akce podnikali čerství. A hurá na výlety! Kluci se šli potápět do San Pedra, já se vydal zdolat horu nad zálivem. Jmenuje se Monte Cara, hora Obličej. Vypadá jako tvář krásné ženy s vlasy prudce padajícími do moře. Výlet jednoduchý, i když mě Ruda varoval, že skály jsou zvětralé a drolivé. Měl pravdu. Hned zpočátku jsem pochopil, že to nebude lehká záležitost. K nejistému terénu se přidal silný vítr kolem 6 Bft., prudké slunce a dusno. Strmé svahy spadaly vlevo vpravo, každou chvíli jsem musel obcházet nějakou menší nebo větší propast. Co zprvu vypadalo jako hodinová hřebenovka, se protahovalo. Záhadou zůstaly kozy, které se pásly na řídké trávě s obratností kamzíků. Pastevce jsem nikde neviděl. Už na „krku“ jsem byl unavený, odřený z několika pádů a dopíchaný od opuncií. Pak přišla „brada“, která nešla přelézt ani obejít. Musel jsem sejít vyschlým korytem potoka k moři do opuštěné rybářské osady a pak opět nahoru. Znovu brada! Na obou stranách stometrová propast. Napadla mě slova úplně vystřižená z rozhlasové hry: „Jediný chybný krok, a byl by konec všem nadějím. Pád do hlubin by mu byl osudným. Již nikdo

mi dírami. Ponurá místnost s ručně tesanými stoly a stálou klientelou několika opilců. Ale punč nejlepší v celém Mindelu. Blížily se volby a v ulicích propukl volební boj. Celkem tři politické strany se snažily získat přízeň voličů, ale krom několika plakátků na to šly úplně jinak, než je zvykem v našich zemích. Každou noc se konala předvolební shromáždění, maskovaná za živé koncerty, taneční zábavy a karnevalové pochody. Trocha proslovů, hodně muziky. Princip byl jednoduchý. Kdo měl lepší hudbu, vyhrál volby. Hasič se hned zapojil do víru dění a s rojem bubeníků obcházel město. Město žije hlavně večer, mladí, staří vycházejí korzovat, večeřet, procházet se, lelkovat, seznamovat se, bavit se. Z punčových děr se vyvalí punčové báby a prodávají své ohnivé vody přímo na ulici. Všeobecné veselí trochu kazily dvě korvety francouzské cizinecké legie, zakotvené v přístavu. Byly na cestě do Senegalu a jakoby náhodou se zastavily na Kapverdách zrovna v době voleb. Když šli vojáci na vycházku, bylo jich všude plno. Býčí šíje, chodící hory masa a svalů. Respekt z nich měla i místní policie. Aleš byl svědkem rvačky, kdy bez problémů vymetli hospodu i s policajty a zásahovou jednotkou. Zklidnili je až empíci z cizinecké policie, chlapíci ještě o hlavu větší. Zatímco São Vicente je na troud vyprahlý, vedlejší Santo Antão vypadá o moc přívětivěji. Všichni jsme si tam postupně udělali výlet a shodli se, že je to bezesporu jeden z nejkrásnějších ostrovů světa. Už cesta tam stojí za to. Mezi ostrovy funguje pravidelná lodní doprava. Koupili jsme si lístek a zařadili se do

fronty na přetíženou loď. Několik bělochů, ale většinou místní obyvatelé s rukama plnýma zavazadel, beden a domácím zvířectvem. Vypluli jsme. Počasí bylo nevalné, foukal silný vítr a v průlivu se zvedaly slušné vlny. Pluli jsme napříč a houpalo to čím dál víc. Nenápadně jsme se posunuli na návětrnou stranu, která byla sice občas pokropena sprškou slané vody, ale byla to alespoň voda. A pozorovali jsme děj věcí příštích. Většina černochů, už značně pobledlá ještě před začátkem cesty, ulehla na palubu a přikryla si hlavy. Skupina německých turistek se zhoufovala k sobě. Francouzský dobrodruh se usmíval. Až dosud se všichni drželi, ale pak si jedno děťátko ublinklo. To byla ta rozbuška, na kterou všichni čekali. Nejvíc zvraceli lidé právě na návětrné straně. Vítr bral obsah jejich žaludků, snídaně i večeře, a vodorovně a spravedlivě je metal po palubě. Kdo se nepoblil z houpání, začal z toho smradu. Ještě že cesta trvala jen hodinu, kdo ví, jak by dopadla chrabrá posádka Viktorky. Z přístavu Porto Novo jsme se pustili po silnici z kočičích hlav rovnou do kopce a šlapali a šlapali. Hasič si za krabičku cigaret stopl taxíka a vydal se po vlastní ose. Zbytek výpravy si utřel pot z očí, aby z té krásy něco měl. Tahle tvář ostrova je tvořena zvrásněnými suchými údolími, ale postupně se objevuje tráva, keře, kaktusy, a dokonce i rajčata. Na hřebenu už byly stromy, borovice, eukalypty. V blízké vesnici jsme si koupili víno a ovčí sýr a utábořili se. Pro dnešek bylo zážitků dost. Ráno jsme se pustili dál k horám. Krajina byla zelenější a obydlenější. Vesničané z hor s obrovskýma rukama a nohama nás zdravili.

I po těch nejstrmějších stezkách chodili bosky nebo v žabkách. Není raritou potkat ženy s dvěma pětilitrovými kbelíky s vodou v rukou a na hlavě dvacetilitrový barel plný vody! Vedle nich jsme se s našimi párkilogramovými batohy cítili dost trapně. U jedné vesničky proti naší skupině vyšel chlapec. V rukou měl kanystry, šel pro vodu. Jakmile nás spatřil, strašně se lekl. Zahodil kanystry a zdrhl! Byli jsme pravděpodobně první bílé tlamy, které ve svém životě viděl. Abychom předešli mezinárodnímu konfliktu mezi Českou republikou a Kapverdami, sedli jsme si na kraj silnice a čekali. Za chvíli se objevil chlapcův otec a s úsměvem protáhl kluka kolem nás. Ten za odvahu dostal pár bonbonů. Od tatínka jsme se dozvěděli, že cesta dál nevede. Končí v nějaké díře. Znavení celodenním pochodem jsme šli dál a zbytek dne strávili v lezeckém terénu. Zvlášť Marcel, rozený dobrodruh, ryčel štěstím. Na druhé straně jsou údolí celá zelená a plná banánových plantáží a cukrové třtiny. Chudoba obyvatel je vyvážena krásou přírody. Slibuju si, že začnu víc kreslit. Byl by hřích to nezaznamenat. Ale sliby chyby. Procházel jsem už sám podél terasovitého pobřeží. Cesta byla dlážděná neopracovaným kamenem a všechny zdi, hráze a zídky byly postavené s neobyčejnou precizností nasucho, bez malty. Generace a generace musely tvořit a udržovat tento za-

padlý kout Země. Národ přírodních architektů. Kochal jsem se samotou a krásou kamene a moře. Náhle se naproti ze zatáčky vynořila nějaká bledá tvář rámovaná rezavým ježkem. Hasič! Jak rád jsem ho viděl! Podělili jsme se o zážitky a jídlo. Bohužel, bylo to jedno z posledních milých setkání, naše společné vztahy se začaly zhoršovat. Ať už jsem procházel sebevětší samotu nebo sebemenší vesnici, jakmile vedle sebe stály dva domy, hrál se fotbal. To je národní sport číslo jedna. S nadšením a radostí z pohybu, každý gól je oslavován přinejmenším jako na evropském šampionátu. Ani jsme se nepokoušeli to s nimi zkusit. Trhli bychom si neskutečnou ostudu. Polykal jsem prach a pot a přecházel horský masiv zpět do Porta Nova. Doprovázel mě mořský orel. Možná že viděl, jak melu z posledního, a doufal v hostinu. Byla to nejkrásnější horská cesta, jakou jsem kdy šel. Občas projelo auto a troubilo, že mě vezme. Zatvrdil jsem se. O takovou krásu se nenechám připravit. Na noc jsem si ustlal v borovicovém hájku a bylo to skoro jako na čundru doma. Jen hvězdy byly nějak posunuté. Zbytek cesty včetně přejezdu na São Vicente proběhl bez větších příhod. Těšil jsem se na Viktorku, kde už bylo všechno připraveno k další etapě naší cesty.

kapitola 10

Poprvé přes Atlantik aneb zaostřeno na nekonečno

vedli jsme kotvy, oprášili plachty od saharského písku a vydali se na oceán. Plavba přes Atlantik je sen většiny jachtařů. Laik by si mohl myslet, že není heroičtějšího činu. Opak je pravdou. Každý, kdo na Kanárech sedne do člunu, který se nepotopí a který má dost vody a jídla, se dříve či později dostane do Karibiku. Pasát a proud ho tam dožene. Dokonce není tak docela nutná ani ta voda a jídlo, stačí si přečíst knihu francouzského doktora Alaina Bombarda Trosečníkem z vlastní vůle. V 60. letech chtěl dokázat, že většina trosečníků v záchranném člunu umírá kvůli nedostatku vůle žít. Pro ztrátu naděje v záchranu. Aby to dokázal, vyplul sám z Kanárských ostrovů na malém gumovém člunu. Bez vody a potravin. Ty sice měl v zapečetěných krabicích, pro jistotu. Žil jen z toho, co chytil. Vodu získával

zpočátku ždímáním ulovených ryb a později chytáním dešťové vody. Ohrožovaly ho vysoké vlny, žraloci, mečouni i vlastní hloupost. To když si šel zaplavat a člun mu odfoukl vítr. Po více jak šedesáti dnech přistál na ostrově Barbados. K takovým extrémům jsme se na Viktorce nikdy uchylovat nemuseli. Živit se jako Bombard jen rybami, to bychom umřeli hlady. Abychom vůbec věděli, jak chutná tuňák, museli jsme si ho koupit na Kapverdách. Nicméně nikdo nezhubl ani kilo, a pokud náhodou ano, pak to v přístavech rychle dohnal. I nešťastník Nelson přežil Atlantik bez příznaků podvýživy. To ovšem neznamenalo, že by s jídelníčkem byli všichni spokojeni. Jedlo se pravidelně třikrát denně. Jídlo bylo spíš prosté. Na snídani chleba s přiděleným kouskem salámu nebo paštiky. Na oběd mohla „vařící“ vachta uvařit, co chtěla, a zpočátku se skutečně objevovaly snahy o vypracovaná menu. Časem ale všichni sklouzli do ajntopfů, fazolí a čočky. Na večeři byly zbytky od oběda nebo chleba. Netušil jsem, že zrovna jídlo má tak důležitou roli v životě na palubě a bude zdrojem mnoha nedorozumění a sporů v budoucnosti. Kdo neměl hlídku nebo nemusel vařit, měl volno. Mohl spát, odpočívat, učit se cizí jazyky, číst si. Každá část naší plavby kolem světa měla svou knihu, která putovala z ruky do ruky. Atlantik bych charakterizoval knihou George Orwella Farma zvířat a Babičkou Boženy Němcové. Koho unavila literární klasika, mohl sám psát, kreslit, dlabat bubny, vyřezávat sochy, navrhovat vynálezy, snít, klábosit nebo jen tak čumět do moře. Moře má stejné magické kouzlo jako oheň. Kdo se nikdy fascinovaně nezahleděl do plamenů! A moře má stejný účinek. Hodiny a hodiny se můžete jen tak kochat proměnlivou krásou vln a oblohy. Žádná vlna není stejná, není barvy, kterou by vlny nehrály.

kapitola 10

Poprvé přes Atlantik aneb zaostřeno na nekonečno

A v noci se ke kráse moře přidávalo tajemství i strach. Plankton, jak se říká nesčetným drobným plovoucím organismům, světélkoval. Každá vlna, rozstříknutá přídí, se podobala spršce jisker při odpichu oceli. Kdo si nabral do kýblu vodu a rozhodil ji po hladině, rozséval hvězdičky. Kdo plivl, vyslal kometu. Některé noci byly tak výjimečné, že se Viktorka stávala kosmickou lodí plující vesmírem. Hvězdy byly nad námi i pod námi. A vůbec nejpodivnější, hrůzu vskutku nahánějící, byla světelná kola, dobře dva metry v průměru, která kolem Viktorky tu a tam zablikala. Oko obří krakatice? Oko nějakého mořského Kyklopa? Světélkující plankton není o nic tajemnější než svatojánské mušky našich lesů. Světlo vzniká biochemickou cestou a už šest malých planktonních krunýřovek ve sklenici s mořskou vodou vyzařuje tolik světla, že člověk s dobrým zrakem může číst. Za druhé světové války dokonce japonští důstojníci používali prášek z rozdrcených těl lasturnatek. Po navlhčení a rozetření dlaní poskytl dostatek světla k přečtení zprávy v podmínkách, kdy by bylo použití elektrického světla nebezpečné. Ale i po takovém vysvětlení vyvolával světélkující plankton mrazení za krkem. Jak asi musel působit na námořníky objevitelských plaveb? Pozdrav z pekla? Znak blížícího se konce světa? A jak se velitelům dařilo udržet posádku na uzdě?

Už jsem říkal, že plavba přes Atlantik je bezpečnější než jízda po dálnici z Brna do Prahy. Má to jeden háček. Pokud na moři někdo onemocní nebo se stane nehoda, pomoc je daleko. Stary při noční vachtě kontroloval návnady a háčkem si hluboce propíchl dlaň. Následná operace na rozkolísané Viktorce zaměstnala půl posádky. Někdo operoval, někdo svítil, někdo musel držet operujícího, někdo operovaného. Podařilo se, omdlel jen Skřiňa, který držel Staryho. Drobná nehoda byla ještě komplikovanější tím, že Stary je cukrovkář a píchá si inzulin. I Janička onemocněla. Vysoké horečky, bolesti. Jen mlhavě z knih můžeme určit diagnózu. Břišní tyfus? Malárie? Kdoví. Ruda se ujal role ošetřovatele a vydal rozkaz dezinfikovat vodu chlorem. Dal se do toho Hasič a trochu to přehnal. Asi tak desetkrát. Naše pitná voda chutnala hůř než bazén v Ústí nad Labem. Přesně v polovině cesty na mě padla romantická nálada. Sedl jsem si v kastelu k rozhoupanému stolu a napsal dopis. O sobě, Viktorce a naší cestě. K tomu jsem připojil adresu do Čech, psaní dal do prázdné láhve od vína, kterou jsme vyžahli s Francouzi v Mindelu, zašpuntoval a hodil do moře. Šťastnou cestu. Do deníčku jsem si zapsal pozici: 16° 44´ severní šířky, 043° 42´ západní délky a zapomněl jsem na to. Za rok došla odpověď! Na pláži na jednom z Bahamských ostrovů ji zpola zahrabanou v písku našel manželský pár

z Jižní Afriky. Na své jachtě Pennywhistle už deset let brázdili vody Atlantiku a teď kotvili u ostrova Eluethera. Po počátečním zklamání, že v láhvi nebyl plánek vedoucí k pokladu nějakého zasloužilého piráta, ocenili tu odyseu, kterou láhev měla za sebou. Rok drifovala s proudem a větrem a uplula téměř 2 000 námořních mil, necelých 3 700 kilometrů! Netroufám si spočítat, jaká byla pravděpodobnost, že se láhev neroztříští o útesy nebo nebude do konce věků kroužit Atlantikem. Pasát si vybral pár dní dovolené. Vodní hladina se uklidnila a připomínala hladinu Brněnské přehrady. Stáhli jsme plachty a nechali se unášet proudem. Nastal veget. Vylezl jsem na hlavní stěžeň a zkoušel skoky do vody. Poprvé

jen z wantů, pak ze salingu, nakonec z horní reje. Patnáct metrů volného pádu, pak rána, protože jsem zapomněl upažit. Ruda to nerad viděl. Stačí malé zaváhání, a z výletu se stane noční můra. Potápěli jsme se kolem Viktorky a pozorovali život malých rybek hledajících ve stínu lodě úkryt. Už od Kanárů nás doprovázel lodivod, pruhovaná rybka. Objevilo se hejno dorád a vyvolalo horečnou činnost na palubě. Poláci nahazují udice, Hasič nabíjí kuši, Ruda běhá z jedné strany na druhou a zlatavé ryby harpunuje. Nikdo neuspěl. K návnadám dorády znuděně dopluly a podívaly se na ně. Jediný šíp kuše, který jsme měli, zapomněl Marcel přivázat a vystřelil ho do hlubin oceánu. Při harpunování Ruda uklouzl a nabil si holeň.

Už jsem se na to nemohl dívat. Vzal jsem si masku a ploutve a skočil do moře. Naskytl se mi úžasný pohled. Dorády jsou zvědavé a chytré ryby. Jen málokdy jsou dál než pět metrů. Jejich krásná těla se leskla ve sluníčku těsně pod hladinou. V koutku duše jsem rád, že šíp je na cestě na dno Atlantiku. Neubránil bych se pokušení střelit. Bezvětří bývá nejen dobrou příležitostí pro odpočinek, ale i pro ponorkovou nemoc, jednu z nejzákeřnějších chorob, co na světě existuje. Vkrádá se tiše a nepozorovaně, nahlodává i to nejidyličtější soužití. Ne nadarmo na starých plachetnicích důstojníci zaměstnávali posádku všemožnou prací včetně drhnutí paluby. Nebyla to touha po sterilní čistotě. Mužstvo bylo potřeba neustále udržovat v akci, nedat mu žádný čas na přemýšlení, nespokojenost, vzpoury. Pirát Edward Teach řečený Černovous dokonce prohlašoval: „Když čas od času nezabiju někoho z posádky, ztrácím u ostatních respekt.“ Na Rudovi bylo vidět, že by mu tyhle praktiky vyhovovaly. Nebyl zvyklý žít tak dlouho v úzkém okruhu lidí. Byl nervózní a neuralgickým bodem se stalo jídlo. „Žereme si tu jako králové,“ mručel si pod vousy, „mně na plavbu přes Atlantik stačily dvě konzervy sardinek.“ Na opačném pólu byl Hasič, který měl na starosti jídlo a nejlíp věděl, jak na tom jsme. Já se klonil spíš k Rudovi. Je lepší peníze procestovat než projíst. Netušil jsem, na jaké trable bylo zaděláno.

Žádné bezvětří naštěstí není nekonečné a po pár dnech se opět objevil vítr. Dostatek času dovolil vymýšlet různá zlepšení a vylepšení na Viktorce i si přímo hrát. Kluci polští, inspirovaní duchem výpravy, se vrhli na výrobu starodávných navigačních přístrojů. Skřiňa stloukl Jakubovu hůl, navigační úhloměr. Tyč se namíří na nebeské těleso, jeden konec se přiloží k oku a ramena se posunují tak, aby se jejich konce kryly s nebeským tělesem a obzorem. Stary a Boniek stvořili primitivní astroláb, což je opět úhloměr, maličko propracovanější, na měření úhlu mezi tělesem a obzorem. Pak si své výrobky ověřili v praxi. Měřili úhly, počítali, listovali tabulkami, a opravdu, po několikahodinové lopotě nám přesně řekli, kde jsme byli včera. Po dvaceti čtyřech dnech experimentů, houpání a napínání nervů se z obzoru vyloupl Martinik. Bylo třeba začít pracovat na nové edici pohlednic. Dal jsem si osobní úkol. V každém místě, kde budeme alespoň chvilku stát a kde bude pošta, vytisknu jednu várku pohlednic. Nepodařilo se mi to beze zbytku, ale snažil jsem se. Martinický pohled jsem pojal jako kolorovaný dřevořez. Už z Ústí nad Labem jsem si vezl připravené dřevěné destičky. Do nich jsem vyřezal zrcadlově obrácený motiv a ručně, často i za plavby vytiskl. Pak zbývalo ručně vodovkami kolorovat. Zvlášť při větších sériích to byla otročina, ale opakoval jsem si: „Zvládl to Guttenberg, zvládnu to i já.“

kapitola 11

Martinik

aneb bezpečná exotika, nebezpečná jablíčka a

atímco s pasátem může plout kdejaký blb, přistát u ostrova už tak jednoduché není. Byl jsem rád, že Ruda je na palubě. Až za tmy jsme za bravurního halsování proti větru zakotvili v dobře chráněné zátoce u hlavního města Martiniku Fort-de-France. Kousek za námi stál největší katamaran na světě Douce France. Byla to obluda 42 metrů dlouhá a 15 metrů široká. Plocha paluby 600 metrů čtverečních. Její osmičlenná posádka pozorně pozorovala naše přistávací manévry. Pochopili, že nemáme motor, znervózněli a druhý den odpluli. Nedivím se jim. Teorie kotvení je v podstatě jednoduchá. Kotva se vyhodí, samozřejmě se nesmí zapomenout přivázat. Loď pomocí motoru nebo větru začne couvat a lano nebo řetěz se pomalu odvíjí. Minimální bezpečná délka je zhruba trojnásobek hloubky, běžnější je pětinásobek. Záleží na prostornosti kotviště. Za těžkých podmínek, větru a vln, se délka zvětšuje. Zmenší se tím úhel mezi dnem a lanem a zvětší šance kotvy, že se udrží tam, kde se zahrabala. Užívat kotevní řetěz je účinnější, jeho váha pomáhá amortizovat rázy lodě na vlnách. Jeho nevýhodou je právě ta váha. Od určitého průměru článku řetězu ho prostě rukama nevytáhnete. A vytáhnete-li, nadřete se. Druhy kotev jsou různé. Klasická admirálka, danfothka, pluhovka. Záleží nejen na váze, ale hlavně na tvaru. Ortodoxní mořeplavci přísahají na váhu, modernější dávají přednost lehčím a účinnějším kotvám.

Tchimber Raid

Pro jistotu jsme člunem vyvezli ještě jednu kotvu a ráno vše zkontrolovali s potápěčským přístrojem. Naneštěstí jsme na Kanárech dostali krásnou knihu o žralocích s mnoha barevnými fotografiemi. Zrovna večer po dojezdu jsem četl kapitolku o žraloku tygřím, milujícím kalné vody přístavů a řek sopečných ostrovů. Říká se mu popelnice oceánů. Ale bylo třeba jít pod vodu. Hloubka 18 metrů, viditelnost nulová. Obě kotvy byly bezpečně zabořené do metrové vrstvy bláta. Vše bylo v pořádku. Ruda s neozbrojeným doprovodem Janičkou odešel vyřídit úřední formality a na palubě vypukla oblíbená činnost – zušlechťování. Stříhání vlasů, vousů a obočí, mytí, praní. U našich cestujících to byla nutnost. Koupili si letenky a vrátili se do Evropy. Zůstalo nás šest. Vlastně pět. Ruda po několika dnech odletěl taky. Nastal čas výletů. Byli jsme mladí a nezkušení a mysleli jsme si, že cestování je o místech, kam se člověk může podívat. O horách, plážích, moři, katedrálách. Všechno vyfotografovat a pak to doma ukazovat, chlubit se. Mělo ještě chvíli trvat, než jsme se zklidnili a dálné kraje poznávali hlavně prostřednictvím jejich obyvatel. Zatím ale batoh na záda a vzhůru na břeh. Martinik je s 1 000 kilometry čtverečními největším ostrovem Malých Antil. Původně byl osídlen indiánským kmenem Arawaků a až na konci 15. století objeven Kryštofem Kolumbem. Byl kolonizován Francií a vypadá právě jako Francie přenesená do Karibiku se vší krásou, která k tomu patří. Palmy, pláže, dešt-

kapitola 11

Martinik

aneb bezpečná exotika, nebezpečná jablíčka a

Tchimber Raid

né lesy, mangovníky, cukrová třtina, banány, korálové útesy. Nicméně na nezkušeného cestovatele číhá několik nástrah. Pár dní jsem se potuloval po východním pobřeží a živil se hlavně kokosovými ořechy. Po třech dnech takové diety jsem si chtěl dopřát změnu. Krásné košaté stromy na pláži byly plné malých zelených jablíček lákajících k osvěžení. Natrhal jsem si jich plné kapsy a do jednoho se zakousl. Fuj! Pusu jsem měl v jednom ohni, jako bych se napil louhu! Sousto jsem vyplivl a vypil všechnu vodu, co jsem s sebou měl. Až do večera mě pálila huba a na všechno přešla chuť. Byl to manchineel tree, latinsky Hippomane mancinella. Obsahuje jedovatou látku, a to nejen v „jablíčkách“. Nedoporučuje se kontakt s listy ani za deště pod ním hledat úkryt, protože z listů by stékala látka způsobující popálení kůže. Ba ani na oheň se nehodí, kouř dráždí oči a otráví maso. Karibové do jedu manchineelu namáčeli hroty svých šípů a své vězně mučili tak, že je ke stromu přivázali a nechali jej za deště, udělat špinavou práci. Dominantou Martiniku je sopka Mont Pelée. Její noční výbuch před sto lety zničil tehdejší hlavní město Saint Pierre a zahubil všech

30 000 jeho obyvatel. Mračno až 700 °C horkého popela se po svahu vysoké hory „vezlo“ rychlostí 160 kilometrů za hodinu a doslova zpražilo celé město. Katastrofu přežil jediný člověk – černoch zavřený ve vězení. Dveře jeho kobky se teplem zdeformovaly a vydržely tlak lávy, která vystoupila k okraji zamřížovaného okýnka. Ztráty na životech byly tak velké proto, že následující den se měly konat volby a do města se sjelo hodně hostů a delegátů. Novým hlavním městem se stal Fort-de-France, krásné město s koloniální atmosférou. Velký přístav hostí lodě z celého světa. Nejčastěji plují pod liberijskou nebo panamskou vlajkou. Právě tyto země mají mírnější bezpečnostní a pojišťovací předpisy a pro majitele lodí je jednodušší zaregistrovat loď pod jejich vlajkou. Ale ať už byla loď odkudkoli, téměř vždy byla část její posádky polská. Kapitán, důstojníci, vrchní strojník. A Poláci jsou národem nejen mořským, ale i přátelským. Drží při sobě, a když je to v jejich moci, pomohou. Schopnost či tradice, která Čechům schází. Na jedné dopravní lodi vyřazovali štos námořních map. Podle přísných předpisů se musí mapy pravidelně aktualizovat a ty staré používá lod-

ní mechanik místo těsnění k hlavám válců motorů. Mišu a Jindra dostali plné náruče takových cenných pomocníků. Námořní mapa je drahá záležitost. Nová může stát i 50 dolarů. Mezi jachtaři, kteří jsou pověstní svým drobným škudlilstvím, se mapy vzájemně půjčují, vyměňují a kopírují. Není divu, bez mapy se člověk většinou nepustí ani do šumavských hvozdů, natož na moře. Námořní mapa je trošičku jiná než mapa Prachaticka. Je zaměřená na vodní plochy vhodné pro plavbu a obsahuje takové informace jako obrysy pobřeží, přístavy, kanály, plavební překážky, proudy, přílivy a odlivy, hloubky a navigační pomůcky (majáky, bóje, světla). Díky těmto údajům můžeme plout tam, kde jsme v životě nebyli a kam bychom se bez mapy nikdy neodvážili. Dodnes mě jímá posvátná úcta ke všem mořeplavcům-objevitelům, jejichž jediné pomůcky při objevování nových míst byly zrak, zkušenosti a olovnice. Lapidárně řečeno – byli to borci. Rozhodli jsme se překotvit z rušného Fort-de-France do klidné zátoky na jihu. Opět jsme zakotvili na dvě kotvy, ale protože dno je tvořeno tvrdým korálovým pískem, rozhodli jsme se pro trochu podvodní prá-

ce a pro jednu kotvu vykopali díru a zahrabali ji tam. Musel jsem se pod vodou smát. Byli jsme praví dělníci moře. S klidným svědomím můžu říct, že jsme strávili pracovním potápěním víc času než sportovním. Ale stáli jsme bezpečně a mohli v noci klidně spát. To jsme si alespoň mysleli. V noci vítr zdechl a Viktorka se stala hříčkou proudu. Její tvar pod čarou ponoru je natolik odlišný od okolních jachet, že se točí jinak než okolo stojící jachty. Pravidelně jsme podnikali noční manévry, abychom žádnou nesmetli. Krom klidného postoje přes den a nočních cvičení jsme si užívali hlavně čisté vody a potápění. Nepatřím mezi klasické potápěče s tukovou ochranou proti chladu, vážím 60 kilo po Vánocích, proto mi byla už po dvaceti minutách pod vodou zima i v neoprenu. Oblíbil jsem si šnorchlování. Žádná náročná příprava, žádná kontrola, žádné ládování flašek. Maska, šnorchl a ploutve. Trávil jsem hodiny a hodiny na korálovém útesu, hloubka do deseti metrů je stejně nejzajímavější. Miloval jsem ten barevný svět korálů, rybek, želv, murén. Viděl jsem hejna tuňáků, chobotnice, mořské úhoře, rejnoky, ropušnice, langusty, kanice. Byl jsem šťastný.

Abychom pomohli štíhlé lodní pokladně, našli jsme si práci na vedle kotvící lodi Ster II. Asi padesátimetrový trampík, jak se říká menším dopravním lodím. Majitel byl Francouz, který na lodi žil se svou rodinou a přáteli a v podpalubí měl místo nákladu osobní auto, pingpongový stůl a malou jachtu. Ale trampík byl samozřejmě ocelový, a to znamenalo nekonečný boj s korozí. Najal si nás na oklepávání rzi a natírání, a tak jsme se střídali v potápění a práci. U Francouzů jsem zjistil, že naše úspěšná recyklační metoda, kdy své využití najde téměř všechno, má už své jméno. Francouzi tomu říkají „système de“. To je zkratka pro „système de merde“, volně do češtiny přeloženo jako odhovnění. Cítil jsem, jak je život na lodi jednotvárný na pohyb. Staří námořníci bývali prťaví chlapi se širokými rameny, lopatami místo rukou a tenkými nožičkami. Na palubě toho člověk moc nenachodí. Rozhodl jsem se, že začnu každé ráno běhat. Při jednom z tréninků jsem narazil na plakát, zvoucí k mezinárodnímu běhu bláznů, Tchimber Raid 2000. Nic většího, nic menšího než šedesátikilometrový běh vnitrozemím ostrova s čtyřkilometrovým převýšením. Limit 24 hodin. Každý účastník běží na vlastní riziko. Povinná je výbava: dva litry vody, baterka, píšťalka, aluminiová přikrývka. Byla to výzva. Den před závodem jsem dostopoval na místo startu v městečku Saint Joseph. Neměl jsem závodnickou licenci a pořadatelé mě nechtěli do závodu pustit. Musel jsem zalhat, že jsem špičkový český atlet na dovolené. Měl jsem

štěstí. Limit byl 250 závodníků a já jsem byl poslední přihlášený. Vyfasoval jsem číslo 240. V sobotu v půl páté ráno byl start. V chumlu nabušených borců jsem si připadal poněkud nepatřičně, ale už bylo pozdě. Startovní výstřel! První hodiny do rozednění se běží tmou po lesních cestách. Zkušení matadoři mají čelovky. Držím se jich, jinak bych se ztratil. Jen co se rozednilo, vbíhá se do pralesa. Prší, stezky jsou rozmoklé a připomínají klouzačku. Jsem vděčný Hasičovi, který mi rozmluvil lehké běžecké boty a půjčil pohorky. Do kopce neklouzaly, z kopce skvěle brzdily. Díky nim předbíhám jednoho závodníka za druhým a probojovávám se z chvostu závodu na přijatelnější pozice. V polovině tratě jsem osmdesátý a docházejí mi síly. Bahno sahá do poloviny lýtek, příjemně chladí, ale vysává energii. Pomáhám si rukama. Do kopců se škrábu, z kopců se chytám stromů a brzdím. Po padesáti kilometrech, kdy klesla cesta skoro k moři, čeká závěrečný bonbonek – sopka Mont Pelée se svými 1 397 metry nad mořem. Z posledních sil se škrábu kamením nahoru už za tmy, mlhy a deště. Konečně vrchol! Fučí tu vítr a je zima. Rychle dolů. Zbývá seběhnout hustým bambusovým hájem dolů k moři. Šťastný se dopotácím do cíle, 15 hodin a 11 minut, 106. místo. Ještě dodám, že vítěz doběhl v čase 8 hodin a 37 minut. Z Čech se konečně vrátil Ruda i s vízy do USA. Loď jsme uvedli opět do stavu schopného plavby, protože čím delší postoj, tím víc se věci kumulují a shromažďují. Ještě trocha čerstvé zeleniny, a mohli jsme vyplout na naši nejdelší krátkou plavbu. Na Dominiku.

kapitola 12

D ominika, Guadeloupe a Montserrat aneb o bezvětří, motoru a činném vulkánu

Martiniku na Dominiku je to 60 mil plavby. Odpoledne jsme zručně za Rudova nervózního velení odkotvili a těšili se, že druhý den nejpozději večer tam budeme. Rozdělili jsme se do dvou vachet podle momentální schopnosti komunikace. Ruda, Jindra, Janička. Hasič, Mišu, já. Propast mezi „velením“ a „plebejci“ se prohlubovala, Jindra se dostal do nevděčné pozice „styčného důstojníka“. Čtyřmi uzly jsme se prohnali kolem Monte Pelée. Vrcholek byl schovaný v mracích a já byl šťastný, že už tam nemusím. Do půlnoci jsme byli u Dominiky a zbývalo 14 posledních mil. Vítr definitivně zmizel a začala přetlačovaná s proudem. Několik mil vpřed, několik mil vzad. Míli ke břehu, míli od břehu. A dny plynuly. Každý jsme to zvládali po svém. Ruda s Ja-

ničkou mastili karty. Já si uhnal chřipku a byl jsem rád, že se nic neděje. Mišu kontroloval, jestli jsou manga měkká, a rozmáčkl přitom vejce. Celý zbytek dne musel poslouchat vtipné poznámky o slavném filmu s Vlastou Burianem „Tři manga do skla“ nebo pochoutce „mango v aspiku“ nebo o Mišově nejoblíbenějším podávání manga – natvrdo. Doufám, že Miša nevykresluju nějak zle! To mě chraň bůh! Mišu je naopak člověk mimořádně tvořivý a nápaditý, troufám si dokonce tvrdit, že je poslední neobjevený génius. Hned po této knížce se pouštím do dalšího díla, které se jistě stane bestsellerem. Jeho název bude Sto oblíbených otázek Michala Nešvary. Zde je malá ukázka. Otázka první: Je u černošek vidět cuc flek? Otázka druhá: Kolik je v populaci procent sadistů, a kolik masochistů? Otázka třetí:

kapitola 12

D ominika, Guadeloupe a Montserrat aneb o bezvětří, motoru a činném vulkánu

Když existují nadočnicové oblouky, existují i podočnicové oblouky? Otázka čtvrtá: Proč je hovno hnědé? Otázka pátá: Když existuje klaustrofobie jakožto strach z uzavřených prostor, existuje i agrofobie, strach ze zemědělských prací? Samozřejmě na každou z těchto

omývala modrou barvu, kterou jsme Ster natírali. Zamávali jsme. Oni zamávali nám. A pluli dál. Mysleli si, že jsme ortodoxní jachtaři a nesnížíme se k takové potupě. To definitivně rozleptalo morál Victorie, a když jsme za posledních 9 hodin upluli 2 míle, zazněl hluboký

otázek Mišu přináší novou, objevnou a zcela originální odpověď. Hasič vylovil další dary moře, ztracenou rybářskou síť a s ní několik set metrů lana. Dobrý úlovek. Jediným skutečným zpestřením bylo mnohasethlavé hejno delfínů obecných. Jejich přítomnost rozpoutala zuřivou intelektuální debatu na téma, jestli je správnější hejno delfínů nebo stádo delfínů. Hejnaři argumentovali, že delfíni žijí jako ryby v moři. Stádaři kontrovali, že delfíni jsou savci jako třeba krávy, a tudíž patří do stáda. Cesta se opravdu táhla. Čtvrtý den takového courání a lovení kdejakého vánku konečně svitla naděje. Na obzoru se vynořil Ster II a plnou parou plul na Dominiku. Připravili jsme tažná lana a počkali, až nás bude předjíždět. Příďová vlna krásně

hlas: „Dejte motor.“ Přívěsák putoval pod balkon, já za ním. Konečně jsme mohli zakotvit v Princ Rupert Bay u města Porthmouth. Dno zálivu je korálové, a to je pro nás nová zkušenost. Každé lano by bylo velice brzy předřeno korály ostřejšími než břitva. Měli jsme štěstí. Hasič na Martiniku našel 13 metrů řetězu a k němu vážeme ocelové lano, které jsme dostali na Kanárech. Byli jsme tomu rádi. Dominiku předcházela pověst, že domorodci v noci připlavou k zakotvené jachtě a přeřežou jí kotevní lano. Jachta skončí na útesech, kde ji pohodlně vybrakují. Dominika je považována za nejdivočejší ostrov Malých Antil. Byla objevena jedné listopadové neděle 1493, odtud její název. Domingo je španělsky neděle. Objevitelem nebyl nikdo

jiný než Kryštof Kolumbus. Původní osídlení indiánským kmenem Karibů úspešně odolávalo francouzské a britské kolonizaci. Teprve roku 1903 přestali Karibové bojovat a spokojili se s rezervací na východním pobřeží. Dnes je Dominika nezávislý stát v rámci Britského společenství a osmdesát tisíc obyvatel mluví anglicky a kreolsky. Hornatý povrch má 790 kilometrů čtverečních a je i dnes pokryt neprostupným pralesem, díky němuž se Karibům dařilo vzdorovat tak dlouho. Princ Rupert Bay je nejlepší kotviště ostrova u města Porthmouth, které je se 4 000 obyvateli druhým největším městem ostrova. Většina domů jsou stlučeniny z prken a plechu. O žebráky není nouze. Jak vysvětlit někomu, kdo nemá téměř nic, že vy, kteří jste připluli na velké lodi z bohaté země a jste na cestě kolem světa, nemáte peněz na rozdávání? Ani jsem se nezlobil, když mi někdo odsekl: „Fuckin´ white men! No money for people of Dominica.“ Ale většina jen smutně pokývala hlavou a pozdravila místním pozdravem: „OK, man.“ Jeden z nich byl i zneuznaný, přesněji ještě neobjevený malíř Truetrue. Jeho podivné jméno Jindra trefně přeložil jako Pravda pravdoucí. Nejdříve se pochlubil malbami v polorozpadlých barácích s nezbytným Bobem Marleyem a sebevědomě se prohlašoval za dominického Picassa. Na závěr exkurze nočním městem si řekl o peníze na pivo. „Ne! Já nežebrám! To je sponzorský dar, vy jste mí mecenáši! Vy rozumíte umění! Až budu slavný a mé obrazy se budou prodávat za 1 000 000 dolarů, já vám ho prodám za 100 000!“ Ó, jak se těším. Ale na pivo samozřejmě dostal. Abychom ulevili neurčitému napětí na Viktorce a trochu se nadýchali čerstvého vzduchu, prostřídali jsme se ve výletování. Každý jsme měli čtyři dny na ostrov. Vyrazili jsme stopem do hlavního města Rosseau, které má celých 20 000 obyvatel. Přímo metropole. Koloniální architektura, jedna katedrála, molo pro osobní parníky. Zanechal jsem kluky jejich osudu a vydal se sám pěšky a stopem na okružní cestu kolem Dominiky. Šance vidět ji trochu z jiného pohledu. Stopl jsem malou dodávku, a aby řeč nestála, chválil jsem krásy a pohostinnost ostrova. „Jistě, Dominika je krásná. Ale hlavně pro tebe,“ odpověděl s lehkou hořkostí v hlase mladý řidič. „Za pár dní se sbalíš

a odjedeš pryč. My tu v té kráse musíme žít.“ Jen bláhový člověk si může myslet, že na světě existuje ideální místo pro život. Ani Dominika není žádný ráj. Žít a uživit se není jednoduché nikde na zemi. Velikonoce jsme oslavili lidovou diskotékou přímo na pláži i v kostele. Za kostelní sbor složený ze tří krásných čokoládových děvčat by se nemuseli stydět ani Pink Floyd. Rozdíl mezi Martinikem a Dominikou není jen v životní úrovni. Na Martiniku všichni hrají pétanque, tady je sportem číslo jedna kriket. Jasné anglické dědictví. Místo koženého míčku starý a propíchnutý tenisák, místo pálky palmový list. Prašná silnice coby hřiště. Asi něco na té hře bude, když ji vášnivě hrají mladí i staří. Ne nadarmo světový pohár v kriketu hraje výběr karibské oblasti West Indies. A to potápění! Na Martiniku člověk při potápění co chvíli narazil na kolegu potápěče-amatéra. Na Dominice nic takového nehrozí, kilometry a kilometry korálových útesů bez kousku cizího neoprenu. Podvodní svět okouzlí každého, kdo ho kdy okusí, ať už má na sobě drahou výbavu, nebo zteřelou masku, do které teče. Je to jiná poetika než podzim v Jeseníkách, jiné barvy než vlčnovská jízda králů, jiné ticho než v kostele ve Křtinách. To vše mě napadalo při beztížném vznášení nad korálovým útesem, než jsem hlavou vrazil do dna dřevěného člunu. Sběrači mořských hub! Nelehké živobytí, chvíli jsem je pozoroval při práci. Až si příště budete mýt záda mořskou houbou, vězte, že se nejedná o mořskou rostlinu, ale o primitivní kmen bezobratlých živočichů. Jejich cesta do našich koupelen je dlouhá. Nejprve se musí ručně odtrhnout ode dna. Ihned po tom se ještě na lodi musí oloupat vnější vrstva zvaná ectos a vymačkat mléčná hmota, která spojuje její kostru. Měkké části se musí odstranit, jinak zrosolovatí, spojí se s kostrou a houbu znehodnotí. Zpracované kostry se pověsí na stěžeň člunu na sluníčko a suší se. Na břehu pak probíhá vymývání v různých lázních kvůli dezinfekci. Každého postoje na pevnině posádka využívá nejen k výletům, potápění a pracím, ale i k vlastnímu šlechtění. S praním to na Viktorce nikdy nikdo nepřeháněl, ale čas od času neškodilo spodní prádlo přepláchnout. Praní v mořské vodě je za trest, vždyť v jednom ku-

bickém metru mořském vody je kolem 35 kilo soli! I přes důkladné ždímání zůstává sůl v látce a oblečení je stále jakoby vlhké. Na sluníčku krásně uschne, ale chytá jakoukoli vzdušnou vlhkost. Je to stejně příjemné jako nosit stále mokré tričko. Proto jsme využívali každé možnosti prát si ve sladké vodě. Na Dominice bylo nejjednodušší vzít si batoh plný špinavých věcí a dojít k blízkému potoku, nepozorovaně se vmísit do houfu žen a spolu s nimi si vyprat. Cestou zpět ještě nasbírat z divoce rostoucích stromů mango, grapefruity nebo kakao. Mohli jsme vyplout. V lodním deníku se v kolonce počet uplutých mil objevilo krásné číslo 5 555 mil. Krom začátků s Polárkou vše jen za pomoci větru, Rudova námořnického umění a notné dávky štěstí. Plout s šedesátitunovým drobečkem bez motoru je jako se vydat kamionem z Hodonína do Prahy. Ovšem bez brzd. Dokud se sviští po dálnici, je vše v pořádku, cesta příjemně ubíhá a jen se točí volantem.

Potíže začínají s vyhýbáním jiným autům, nebo když je třeba zastavit. Nemluvě o přecpaných ulicích a parkování. Po devíti měsících jízdy takovým kamionem jsme se aktivně rozhlíželi po motoru. Na Martiniku nám někdo poradil, že na Guadeloupe leží na pláži katamaran vyvrhnutý posledním hurikánem. To byla šance. Začátkem května 2000 jsme zakotvili u správního centra Guadeloupe, Basse-Terre. Guadeloupe je největší a nejlidnatější ostrov Malých Antil a další ze zámořských departmentů Francie. Jméno dostal opět od Kolumba, podle španělské svatyně v Pyrenejích. Blížila se hurikánová sezona, začínající v červnu, a proto jsme neztráceli čas. Ruda s Janičkou vyřídili celní formality, já s Mišem jsme se vydali na pláž v zátoce u přírodní rezervace Íle Pigeon, kterou proslavil francouzský oceánolog Jacques-Yves Cousteau. Katamaran tam opravdu ležel a krom ohnuté hřídele a uražených lopatek lodních šroubů

byl v pořádku. Dokonce nebyl poškozen ani vandalstvím, ani „sběrem užitečných věcí“. Motory měl dokonce dva, stačilo si vybrat. Mělo to ale háček. Majitel je nechtěl prodat. Trochu zklamaně jsme se vrátili a už na nic nečekali. Ani jsme nemohli. Začal foukat silný vítr a doslova nás z kotvy sfoukl. Bylo to o chlup. Vracel jsem se poslední ze břehu, když na mě Jindra z paluby naprosto klidným hlasem zavolal: „Zaber, nebo ti ujedeme.“ Myslel jsem, že si dělá srandu, a dál vesloval rovnoměrným karibským tempem. „Jak chceš, ale uvidíš.“ A viděl jsem. Loď už stála o pěkných pár metrů dál, a než jsme vytáhli člun na palubu, už byla na širém moři i s kotvou volně visící dolů. Severně od Guadeloupe leží Montserrat, další z řetízku Malých Antil. Je to samosprávná britská kolonie s činným vulkánem Soufriere Hills. Jméno získal pro svou podobu se slavným poutním místem poblíž Barcelony. Před rokem 1995 tu žilo na 12 500 obyvatel, po erupcích jich 8 000 ostrov opustilo. Zbytek žije v severní části ostrova, která je také jediná přístupná návštěvníkům. Střední zóna je vyhrazena jen stálým rezidentům a jižní část je uzavřena všem s výjimkou armády a vědců, zkoumajících vulkán. Bývalé hlavní město Plymouth na západním pobřeží bylo při erupci v roce 1997 úplně zničeno. Už od břehů Guadeloupe bylo vidět obrovský fialovožlutý mrak kouře nad montserratskou sopkou. Sopečný kouř prorazil mraky. V šeru jsme pluli podél západního pobřeží a na plachty padal jemný šedivý popílek. Vzduch byl cítit sírou. Mišu šlukoval z plných plic. Připomnělo mu to domov, rodné Štětí, papírnu. Plymouth byl pohřbený vrstvou bahna a sopečného prachu, trčely jen střechy některých domů a sloupy elektrického vedení. Nejpůsobivější byly řídce roztroušené pahýly ohořelých stromů. Celé odpoledne jsme pluli kolem tohoto přírodního divadla a vše sledovali z první řady. Za tmy jsme dopluli do nového správního střediska v Port Little Bay. Celou noc silně foukalo a kotva držela jen taktak. Ani ráno to nevypadalo o nic líp. Rudovi nedalo velkou práci přesvědčit nás, že tohle není poslední sopka na naší cestě, a po dvanácti hodinách postoje na Montserratu jsme spěšně vyzvedli kotvu a odpluli.

kapitola 13

Portoriko

aneb

La Regata D os Mil!

akové rozhodnutí nejhůř snášel Hasič. Jediný z nás měl skutečné cestovatelské vlohy a přirozenou touhu po nových místech a zážitcích. Odjezd z Montserratu ho vytočil. „Aspoň pár zkurvených dnů!“ mumlal si pro sebe. Byl na sračky vzteklý, stresovaný a zklamaný. Nedivil jsem se mu, ale podobné situace jsem snášel líp. Každá plachetnice musí mít jen jednoho kapitána. Dokonce je lepší, když velí jeden špatný než dva dobří. Dva géniové se budou tak dlouho přít, jestli útes před přídí objet zleva nebo zprava, až na něm ztroskotají. A Ruda určitě nebyl špatný kapitán. Svižný jihovýchodní pasát hnal Viktorku na dohled ostrovům Redonda, Nevis, St. Kitts, St. Eustatius, St. Martin, Saba a Panenským os-

trovům až k prvnímu ostrovu Velkých Antil, k Portoriku. Ach, Portoriko! Dodnes v nás to slovo ožívá rytmy salzy a merenge, chutí třtinového rumu Bacardi a vůní velkých lásek. Jak fádní je historie Portorika proti jednomu dni v uličkách San Juanu! Hornatý ostrov obydlený indiánským kmenem Arawaků byl objeven Kolumbem 19. listopadu 1493. Své jméno získal až o 15 let později, kdy španělský šlechtic Ponce de Leon při vplutí do dnešní sanjuanské zátoky zvolal: „Que Puerto Rico!“ („Jaký skvělý přístav!“) Portoriko se pro Španěly stalo strategickou vstupní branou do Latinské Ameriky a ztratilo ji až v roce 1898 ve španělskoamerické válce. Od roku 1952 je Portoriko státem dobrovolně spojeným s USA, díky čemuž má jasně nejvyš-

kapitola 13

Portoriko

aneb

La Regata D os Mil!

ší životní úroveň ze všech latinskoamerických zemí. Čtyřista tisíc obyvatel mluví španělsky a částečně anglicky. Vplutí do onoho skvělého přístavu San Juan bylo vskutku husarským kouskem Victorie a její posádky. Už u vjezdu si nás přijela okouknout loď americké pobřežní stráže. Zamávali jsme jim a vpluli dovnitř. Nad námi se tyčila letitá majestátní pevnost El Morro. Zakotvit jsme chtěli na konci asi míli dlouhého a jeden kabel širokého kanálu San Antonio. Vál východní vítr a Victoria zuřivě bojovala o každý metr. Všichni, co stáli na břehu, nechali své práce a sledovali manévry Viktorky pod plachtami. Musel to být velmi neobvyklý pohled na křižující loď s človíčkem pod balkonem, jak „vaří“ vodu. Ve většině přístavů není dovoleno plout na plachty a za chvíli se z vysílačky ozval znepokojený hlas kapitána přístavu: „Do you have any troubles with your engine?“ S čistým svědomím jsme mohli odpovědět, že ne, že žádné problémy s motorem nemáme. Jak bychom mohli mít! S pomocí ukvičených patnácti koní pod balkonem a sehranosti celé posádky jsme se za hodinu prokřižovali na kotviště. Ještě nám ani neuschl pot na čele a už u boku přistál člun s nadšeným Američanem. „Jste skvělí! Připluli jste sice o několik dní dříve, ale zato pod plachtami, praví námořníci!“ Zbytek jeho proslovu tvořila jen přídavná jména great

a wonderful. Hleděli jsme na něj jako kočka z roští a až za chvíli nám svitlo. V San Juanu bude mezinárodní přehlídka námořních plachetnic Operation Sail 2000, pořádaná k výročí milénia. Flotila několika desítek plachetnic z celého světa bude putovat po velkých atlantských přístavech a San Juan je prvním z nich! Šťastnou náhodou dorazila Viktorka jen několik dní před začátkem a stala se hostem a ozdobou přehlídky. Slovy ředitele celé akce: „Princezna San Juanu.“ Bylo to trochu nadnesené. Spíš než princezna byla naše loď Popelkou. V tvrdé konkurenci velkých školních plachetnic to opravdu neměla lehké. Doplul uruguayský trojstěžňový škuner Capitan Miranda. Brazilský plnoplachetník Cisne Branco. Chilská čtyřstěžňová barkentina Esmeralda, fregata Rose, holandský škuner Oosterschelde i Eagle, pýcha amerických Coast Guards. Každá z těchto lodí byla naleštěná jako kanady na přehlídce. Většinou to jsou ocelové vojenské plachetnice pro výcvik budoucích důstojníků. Ale to, co Victorii scházelo na lesku a pompéznosti, doháněla krásou dřeva a kouzlem minulosti. Po půl roce jsme opět mohli stát bezpečně u břehu se vším pohodlím, co k tomu patří. První oficiální návštěva na Viktorce byl pracovník coastguard. Přišel zajistit bezpečnost lidí, kteří se na loď přijdou podívat. Neměl to,

„Que Puerto Rico!“

Cisne Branco

hošánek, lehké. Hasicí přístroje nepatřily k nejmladším a byly bez certifikátů, navíc zaskládané palivovým dřívím. A to neviděl mé chemikálie k vyrábění fotopolymerových štočků pro tisknutí pohlednic ani plechové kanystry na benzin. Nakonec přimhouřil všechny oči a zakázal nám topit v kamnech. Návštěvní šílenství mohlo vypuknout. Některé dny se na molu tvořily fronty čekatelů na prohlídku Viktorky a organizátoři dodali desítku mladičkých, asi šestnáctiletých děvčat, která se o ně i o nás starala. My jsme jen přijímali gratulace a obohacovali slovní zásobu španělštiny. Paluba byla tak rozpálená sluncem a šlápotami stovek návštěvníků, že jsme ji museli každou hodinu polévat vodou. Každý den odpoledne začínaly na několika místech koncerty té nejlepší portorické hudby a scházeli snad jen popové hvězdičky Ricky Martin a Jenifer Lopez. Hrálo a tancovalo se pozdě do noci a jen stěží jsme se do postele dostali dřív než ve tři ráno. Dny byly horké a hektické, noci žhavé a krátké. Je až neuvěřitelné, jaký mají ostrované rytmus v krvi. Přirozeně a elegantně se vrtí v tempu hudby a je jedno, jestli to je krásná mladá dívka, sedmdesátiletý stařík nebo půlroční dítě. Opravdu. Viděl jsem na vlastní oči, jak děťátko v šátku na zádech mladé maminky pohupovalo hlavičkou v rytmu merenge líp, než jsem to dokázal já.

Až jako posádka někdy půjdeme na oslavu v jiné zemi, nic nás nemůže uspokojit. Vždycky někdo řekne: „To je hovno, to na Portoriku...“ Některé z hudebních skupin mají politické zabarvení. Uvědomuju si, že Portoričané žijí ve své malé schizofrenii. Na jednu stranu nemají rádi Američany, k jejichž státům patří. Americká armáda si z několika portorických ostrovů udělala vojenskou střelnici bez ohledu na tamní obyvatele. Jinými slovy, medvěd si může dovolit srát na mouchy. Proto by se chtěli trhnout. Na druhou stranu je Portoriko právě díky USA nejrozvinutější zemí Latinské Ameriky a mnoho mladých Portoričanů odchází studovat a pracovat do USA. Bližší košile než kabát. Ještě jeden postřeh, o jídle. V Čechách říkám, že hlad je nejlepší kuchař a doma má člověk jíst, co má, na návštěvě, co mu dají. Pokud Portoričanům něco nechutná, tak se modlí k Bohu, aby to byl nejhorší okamžik jejich života a aby to už bylo jen lepší. Posádky jednotlivých lodí bloumaly městem a poprvé v životě jsem zalitoval, že nemám rád stejnokroje. Mladí kadeti i starší důstojníci korzovali ulicemi a Portoričanky na nich mohly oči nechat. Sněhobílé uniformy svítily do daleka a říkaly: „Já jsem námořník, kdo je víc!“ Dobré vztahy jsme navázali na kanadské Concordii. Concordia není nic jiného než plovoucí škola. Kluci a holky v gymnaziálním věku každý

„Que Puerto Rico!“

Cisne Branco

kým autistou Josém. Uměl česky a dopisoval si s nějakou dívkou z Olomouce. Nebo starší paní, která své vlastnoručně vyráběné suvenýry měnila s posádkami jednotlivých lodí. Dodnes si spolu píšeme. Nebo maminka dvou dcer jako obrázků. Přinesla dobrou náladu i domácí buchty. Nebo portorický pistolník Pedro. Nebo naše dvoumetrová kamarádka Lisa, jachtařka z Německa. Připlula před dvěma lety a zůstala. Oblíbila si ten portorický mix rozvinuté civilizace a středoamerické mentality. Neustále jsme se museli s někým fotit, neustále odpovídat na otázky. Už jsme to měli nacvičené. Jakmile v otázce zaznělo slovo „donde“, odpověď zněla „Czechoslovakia“ (jen málokdo znal současnou situaci a všichni si pamatovali federaci). Když se ozvalo „tiempo“, odpověděl jsem „dies meses“. A když slyším „barco“, bez zaváhání střílím od boku „nuevo“. Dva týdny portorických oslav se slily do strhujícího rytmu salsy a všichni jsme se do Portorika zamilovali. A nejen do Portorika. Z počátku se nám zdály místní dívky jakoby,

den navštěvují školu, učí se s vyznamenáním i propadají z matematiky, a k tomu plují po světových oceánech. Jeden z dřívějších kapitánů byl i náš kamarád Wojtek Jacobson. Měli jsme možnost se po Concordii trochu porozhlédnout a pamětníci na Wojtka dobře a rádi vzpomínali. Krom posádky a studentů jsou na palubě samozřejmě i učitelé. I dnes dvě třetiny posádky tvoří Poláci, včetně kapitána. Ten je ale klasik ze staré školy. Zamračený, nevrlý bručoun, u kterého si to Mišu navždy rozlil tím, že se s ním na jedné party chtěl bavit polsky. „Jsme námořníci, budeme mluvit anglicky!“ odsekl mu, a už nic víc neřekl. První důstojník byl mnohem normálnější a vzal nás na výlet do stěžňů Concordie. Lézt po patnáctimetrových stěžních Victorie je zážitek, ale téměř čtyřicetimetrové klacky Concordie jsou o maličko výš. Jedna z výhod Portorika je, že se tu člověk může seznámit, i když nechce. S otevřeností a přátelskostí jsme se setkávali na každém kroku. Obzvlášť zajímavé bylo setkání s portoric-

Jindra na Cisne Branco

vání přináší i smutné okamžiky a nejsmutnější bývají odjezdy.“ Poslední party se protáhla do časných ranních hodin a spánkový deficit z celého týdne příjemného šílenství byl na každém znát. Vyplouvali jsme jako trosky. Zato v nejlepší společnosti. Krásné plachetnice pluly jedna za druhou podél pobřeží plného diváků a předváděly se v celé své kráse pod plnými plachtami. Uvědomil jsem si, jak důležitý vynález v historii lidstva je plachta. Už se asi nikdy nedozvíme, kdo poprvé na svém dlabaném člunu nebo voru přivázal ke klacku kus kožešiny a nastavil ji větru. Ale plachta je bezesporu vedle kola, knihtisku, střelného prachu, antikoncepce a esemesek nejvýznamnějším vynálezem v dějinách lidstva. Závěrečná přehlídka plachetnic skončila a flotila se přesunovala k další destinaci na trase OpSail 2000, do Miami. Díky slušnému větru Viktorka zpočátku držela krok s pelotonem, a dokonce to i vypadalo, že dorazíme bez většího zpoždění. Přepluli jsme nad nejhlubším místem Atlantského oceánu, Portorickým příkopem s 8 648 metry hloubky, protáhli jsme se úzkým Old Bahama Channel a už jsme se těšili na setkání s přáteli z jiných lodí a pokračování hektických oslav. Pak u mělčiny Cay Sal nastalo bezvětří. Všechny ostatní plachetnice, malé i velké, nakoply své motory, aby do cíle dorazily včas. Viktorka trčela na místě, hladina jako zrcadlo, podle kterého by se dalo holit, kdybychom se toho zlozvyku už dávno nezbavili. Zavládla deprese. Nebyli jsme v ní tentokrát sami. Naši šestici doplnil Portoričan Iván Soto. Viktorka se mu v San Juanu tak zalíbila, že projevil přání se s námi svézt. Klidně, místa bylo dost. Výlet si naplánoval na pět, maximálně sedm dní. Týden uplynul, do Miami zbývalo dlouhých 200 mil a vítr nikde. Jeho povídavost a nadšení mizí. Objevuje se nepěstěný vous, rezignace, zoufalství. Abych ho trochu rozveselil, vylezl jsem s ním na stěžeň. Bylo to ještě horší. Viděl jen nekonečnou vodní pláň okolo sebe a na obloze ani mráček. Náhle jsem ve vodě zahlédl stín. „Žralok!“ volám dolů a už slyším žblunknutí. Hasič s maskou a šnorchlem plaval přivítat našeho prvního žraloka osobně. Na žralocích je něco fascinujícího. Většině lidí z nich naskakuje husí kůže, ani nemusí být

řekněme, přefouklé. Dobře stavěné s pevným zadkem. Ale stačilo pár dní (a půl roku na moři) – a vše bylo jinak. Oceňovali jsme jejich přirozenou eleganci, ladnost a překrásné obličeje. Portoričanky o sebe rády a dobře pečují, a pokud by jim jejich chlapec řekl, že se kvůli němu nemusí krášlit, myslely by si, že je nemá rád. Mišovi dodnes naskočí husí kůže, když uslyší slovo Marmeláda. To byla přezdívka šéfky našich „ochránkyň“, Yamillety. Předposlední večer jsme se s našimi strážnými anděly sešli na molu před Viktorkou. Zábava trochu vázla, až jedna z dívenek konečně promluvila: „Vy jezdíte po světě, abyste ubližovali.“ Situaci naštěstí zachránila rodinka korzující po molu. Jejich dcera, asi šestiletá copatá holčička, se s námi dala do řeči a pak vypálila zákeřnou otázku: „Do you like to travel?“ (Cestuješ rád?) „Ano,“ odpovídám po pravdě, „ale cesto-

u moře. Všech 390 druhů žraloků předchází špatná pověst a nejvíc obav vzbuzují u toho, kdo o nich nejmíň ví. Jen ty tituly, kterých se jim dostalo: dokonalý zabiják, mořský ohař. Francouzský výraz pro žraloka – requin – pochází ze slova requiem, mše za zemřelého. Ale málokdo ví, že například sloni, ti dobráčtí valibuci s velkýma ušima, zabijí ročně desetkrát víc lidí než žraloci. Abychom si udělali vlastní obrázek o žraločí krvelačnosti, museli jsme za nimi do vody. Je na něj neuvěřitelný pohled! Krásné tělo, asi metr a půl délky, něco mezi torpédem a vesmírnou lodí. S úžasnou lehkostí a elegancí se pohybuje vodou a je zvědavý. Troufá si docela blízko k nám i k lodi, než se ho Ruda pokusil harpunovat. Pak byl opatrnější. Snažil jsem se ho nalákat trhavými pohyby a plácáním ploutví o hladinu a trvalo mi další hodinu, než jsem si získal jeho důvěru. Hráli jsme takovou hru. Žralok se potopil do hloubky, až zmizel z dohledu. Pak se začal opatrně

přibližovat z druhé strany, a když byl kus ode mě, prudce změnil směr a odplaval. Vzdálenost se zmenšovala. Nejdřív uhnul pět metrů přede mnou, pak čtyři, tři... Nakonec jsem se dotkl jeho ocasní ploutve, a to ho tak poplašilo, že zmizel a už se nevrátil. Do Miami jsme dopluli právě včas, abychom zamávali odplouvajícím plachetnicím. Po pěti dnech oslav a radovánek celá flotila odjížděla a mířila k dalšímu přístavu na východním pobřeží USA. Lilo jako z konve, učiněná průtrž mračen. K tomu silný vítr a slušné vlny. Úplný protiklad proti přehlídce v San Juanu. Museli jsme čekat, než poslední loď vyjede na moře. Teprve pak jsme dostali pokyn a mohli jsme dovnitř. Vlevo ostrov boháčů Fisher, vpravo slavná Miami Beach. Dobyli jsme k molu v centru Miami. Nemělo smysl honit flotilu, bez motoru jsme byli outsideři odsouzení k věčnému zpoždění. Florida se dočasně stala naší konečnou stanicí.

kapitola 14

Floridské intermezzo aneb o práci, recyklaci, horku a motoru

vedou zvedací mosty a Viktorka musela čekat, než je otevřou. Několikrát si sedla na mělčinu. Po nespočtu infarktových situací jsme dorazili na malé jezero Maule. Maule Lake se stal naším domovem na další měsíc. Při kotvení jsme neponechali nic náhodě a do bahnitého dna zaryli tři kotvy. Celou akci si připlula prohlédnout malá rodinka kapustňáků. Nic příjemného, když na vás z vody vykoukne ošklivá tvář s masitou tlamou. Fuj. Kapustňák, anglicky manatee, je mořský savec živící se výhradně rostlinami. Ač je příbuzný s africkými a indickými slony, připomíná spíš krávu a je zhruba stejně nebezpečný. Na Floridě, jejíž vody jsou řezány tisíci rychle se otáčejícími noži lodních šroubů, je jeho přežití nejisté. Kapustňákům se také říká ochechule, což je přece jen trefnější jméno. Přesto býval námořníky zaměňován za éterické mořské bytosti sirény, které je svým nádherným zpěvem lákaly na útesy, odkud nebylo úniku. Pod tenkým závojem romantické legendy jsem objevil mnohem přízemnější pravdu. Po měsících na moři byli námořníci hledající lásku (lásku?) tak vyprahlí, že vhodný objekt svých tužeb viděli i tam, kde by je to za normálních okolností ani nenapadlo. Snili o mořské panně, napůl ženě, napůl rybě. A samice kapustňáků, díky svým bradavkám, by s trochou dobré vůle mohla být za takovou pannu považována. Ale upřímně, kapustňačky mají k okrouhlým ňadrům, plavému vlasu a půvabnému zpěvu stejně daleko jako já k Jacku Londonovi.

merika! Země neomezených možností! Kolébka demokracie! Tak se o ní alespoň mluví. Vystoupili jsme na nábřeží. Hm, beton jako každý jiný. Z Ivána spadl všechen stres a nervozita a kolemjdoucím nadšeně vyprávěl o úžasné plavbě, žralocích, bouřích a bezvětří. Zvláštní, jak nerad člověk pluje po moři, ale jak rád o tom vypráví. Pak si bleskově koupil letenku a odletěl domů. Osaměli jsme. Nejdůležitější bylo najít si levný postoj, nejlépe zadarmo. V marině na Miami Beach by pro nás místo bylo, za pouhých 100 dolarů denně. Ruda naplno rozjel svou logistickou mašinérii a brzy jsme se s pomocí nových přátel přesunuli na Moule Lake. Od doby balastování Viktorky v Kolobřehu a madeirské příhody si nepamatujui větší odyseu než tuto celodenní výpravu. Hlavní tažná loď byla dvoustěžňová plachetnice a doprovodným vozidlem malý motorový člun. Zapřáhli jsme se za sebou a podobní třem mušketýrům vypluli na moře. Podstatnou částí východního pobřeží USA se táhne vnitrozemská vodní cesta Intercoastal Water Way, takže člověk může plout z Miami do New Yorku, aniž by viděl moře. Naneštěstí je tahle cesta pro Viktorku příliš mělká. Průměrná hloubka je 10 stop, přesně jako má Viktorka. Na podstatnou část naší přeplavby jsme museli na moře a až v poslední fázi jsme absolvovali kanály. Byla to jatka. Tažné lano prasklo přesně ve vjezdu do přístavu nebo se zamotalo do lodního šroubu v tom nejnevhodnějším okamžiku. Přes kanály

Zabydleli jsme se uprostřed jezera a zahájili recyklaci amerických přebytků. V blízkém supermarketu vyhazovali věci, kterým se blížila expirační doba nebo měly poškozený obal. Vyslovené poklady. Od dortů a ovoce přes balíky rýže a těstovin až po konzervy a hrnce. Rychle jsme odhodili zábrany a předsudky a vesele kontejner vybírali. Byl to Jindra, který rozvedl bezdomovecké pořekadlo „popelnice je naše máma“ na „kontejner je náš táta“. Některé z nalezených potravin jsme dojídali ještě v Pacifiku. Jedinou konkurencí, s níž jsme se museli o dobrůtky dělit, byli medvídci mývalové. Pěkně drzé potvory. První věc, kterou si v Americe musíte koupit, je auto. Bez auta jste ztraceni. Nedostanete se do práce, nenakoupíte, nedojdete do kina. Vzdálenosti jsou dělané pro auta, hromadná doprava je velmi řídká. Pochopil jsem to velice brzy. Ptal jsem se v Miami na cestu do obchodu s jachtařskými potřebami. „Jó, chlapče,“ odpověděl mi starší černoch, „to je tak půl hodiny cesty odsud.“ Pohoda, krátká procházka nemůže uškodit. Šel jsem hodinu, dvě... Ne, ten dobrý muž nelhal. Jen myslel půl hodiny autem. Vůbec ho nenapadlo, že by někdo

mohl chodit pěšky. Za dvoutýdenní plat jsme si pořídili staršího pontiaka a zapojili se do budování amerického snu. Rychle jsme si našli práci a začali vydělávat, abychom na motor, hlavní důvod naší floridské pauzy, vůbec měli. Cena nového motoru je kolem 40 000 dolarů, to je prakticky za hubičku. Museli jsme se poohlédnout po něčem jiném. Rudova mravenčí práce přinesla brzy ovoce. Někde ve vnitrozemí, na vlastním ostrově uprostřed řeky, žije Ponorka, jinak český emigrant Petr Menzl. Je v něm něco klukovského. Věčně mladý. V minulém životě musel být Mirkem Dušínem. Z Evropy do Ameriky se dostal motorovým člunem. Přeplout oceán na motorové lodi vypadá jednodušší než na plachetnici, ale opak je pravdou. Plachetnice je stavěná do vln a může použít větru i motoru. Motorák je odkázaný jen na motor a naftu. Ponorka bez znalostí navigace tak patří mezi první na světě, kteří to dokázali. Přezdívku získal díky ponorce, která mu stojí na zahrádce, a kdo by o něm chtěl mít jasnější představu, doporučuju film Slavnosti sněženek. Jako by Hanzlíkovi z oka vypadl. Od něj jsme získali vysněný motor! A zadarmo. Dvacet let starý

Jindra...

... a motor

kapitola 14

Floridské intermezzo aneb o práci, recyklaci, horku a motoru

Jindra...

... a motor

dieselový motor značky Perkins z potopené ryz celého světa. Češi, Slováci, Poláci, Mexičani, bářské lodě. Stačilo vytáhnout, vyčistit, opravit Kubánci, Brazilci, Kolumbijci, Venezuelané, a zabudovat. Maličkost. Haiťané. Celá budova zní cizími jazyky a jeZ jezera, kde jsme stáli zadarmo, jsme se dinou skutečnou společnou řečí je americký opět za asistence přátel přesunuli do loděnice dolar – důvod, proč tu většina těch lidí je. Jen ve Fort Lauderdale. Tam postoj stál 1 800 dostěží si lze představit kosmopolitnější společlarů měsíčně, ale nebylo zbytí. Jindra zahájil nost. Zvláštní, ale největšími rasisty se zdáli práce na motoru a k tomu potřeboval nějaké být Češi. Američan je prokultivovaný a má zázemí. Ruda byl už jako tygr v kleci a bylo politickou korektnost, ať už si o ní myslíme jasné, že nás tu chce nechat a letět domů. To cokoli, v krvi (nebo ji dovede mistrně předstíby bylo v pořádku. Horší bylo, že Ruda chtěl rat). O to víc vynikl český buranismus a v něm do Pacifiku skrz Panamský průplav. Prý kvůchlapec s přezdívkou Malý velký muž. Prťavý li času, plánům, termínům. Nechápu to, vždyť rtuťovitý človíček prskal nadávky na všechny jsme si Magalhãese brali za vzor, a teď bychom barvy kůže v okolí sta metrů a po dlouhé době neměli plout jeho průlivem? I Jindra prohlajsem se opět styděl za to, odkud pocházím. Ale šuje, že Rudovi už slušně to byla spíš výjimka. jebe. Na lodi zavládla atUž jsem se zmínil o němosféra ticha. kterých našich přátelích. Naštěstí netrvala dlouZnámých jsme měli hodho. Motor byl přivezen ně, ale jen některé vztahy a všechny kontakty dopřerostly význam vzájemmluveny. Ruda si začátných sympatií. Zmínit se kem srpna koupil leteno všech by bylo nemožku do Evropy a odletěl. né, to by se tahle kniha Osaměli jsme. Loď v drazměnila v jejich seznam. hém přístavu, lodní kasa Nejvýraznější postavou byl prázdná, na břehu rezaMilan Novák, asi pětaševý, nepoužitelný motor. desátiletý obr neznající Bylo to na nás. Největší překážek. Dobrodruh tědíl odpovědnosti si mulem i duší, pravděpodobsel uříznout Jindra. Jako ně nejodvážnější Čech na Jindra u Ponorky na ostrově nejšikovnější z nás měl západní polokouli. Že je na starosti motor. Polovina odborníků i kibiců stále naživu, je záhadou nejen jeho milé ženě z loděnice si myslela, že se ten motor už nikdy Stáně, ale i nám, kteří jsme měli tu čest s ním nerozběhne. Polovina tu jakous takous šanci spolupracovat. Některé jeho příhody jsou hodviděla v případě, že si pozveme odborníky. Ale ny pionýrů dobývání nepoznaných krajů a krev to neznali Jindru! Později se svěřil, že nejtěžší při nich tuhne v žilách. Milan všechno zvládá bylo tvářit se, že všechno bude klapat, jak má, s elegancí Golema obtěžovaného opilým mari když sám tonul v hlubokých pochybnostech, šálkem. U některých akcí jsem byl osobně a dozda to bude vůbec fungovat. dnes na ně vzpomínám s mrazením v zádech. Zbytek posádky se s maximálním nasazeMilan ovšem nad takovými patáliemi jen mávním vrhl na vydělávání peněz. Deset hodin ne rukou. Jeli jsme třeba lovit ryby na moře. denně, šest dní v týdnu. Maskovaní za dělníPříliš se nám nedařilo, a tak jsme zakotvili v malé ky v montérkách jsme poznali nejatraktivnější hloubce a chvíli se potápěli. Pak Milan opět místa Floridy. Známe ty nejluxusnější hotely nakopl motor svého člunu, řekl: „A jedem na pláži i nevkusné rezidence boháčů z West domů!“ a zamířil přímo na východ! Nebo za Palm Beach, což je údajně jediné místo na svěnámi na Maule Lake rád jezdil na návštěvy. tě, kde pravidelně dochází ke srážkám dvou Jednou zavolal, že přijede odpoledne. Čekali vozů Rolls-Royce. S trochou nadsázky se dá jsme na něj. Nic. Večer uběhl a Milan nikde. říct, že každá stavba na Floridě je malou BaAsi si to rozmyslel, řekli jsme si a šli spát. Ve tři bylónskou věží. Pracují na ní dělníci posbíraní ráno tupý náraz do boku Viktorky. Milan! Příď

člunu měl pokrytou travou, urvanými větvemi stromů a kusy betonu. Odbyl to slovy: „Trošku jsem zabloudil,“ a víc o tom nemluvil. Milan a Stáňa patřili do generace „staré“ emigrace politické. Většina lidí, se kterými jsme pracovali nebo popíjeli, byla emigrace ekonomická. Odcházejí za prací, a když se jim podaří vydělat a ušetřit dostatek peněz, vracejí se domů. Je to trochu zrádné. Čím déle v Americe člověk žije, tím více se přizpůsobuje jejímu životnímu stylu. A k tomu patří nakupování a utrácení peněz. S utrácením peněz jsme starost neměli. Všechny peníze šly do společné kasy. Asi největší vrásky na našich stárnoucích tvářích nám dělaly hurikány. Jejich sezona kalendářně začíná 1. června a trvá do 30. listopadu. V tomto období je bezpečnější být někde jinde. Část jachtařů jezdí na jih do Venezuely, která je mimo dosah tropických bouří. Část jezdí na sever až někam k New Yorku. A část vždy zůstává a doufá, že žádný větší hurikán v letošní sezóně nepřijde. Hurikány jsou tropické bouře vznikající u Kapverdských ostrovů a postupující na západ do karibské oblasti. Tam dosáhnou stupně 12 dle Beauforta a začíná být veselo. Hurikán 1. stupně vane rychlostí 117 km/h, hurikán 5. stupně přes 300 km/h. Panečku, to je skutečný fičák. Aby si je lidé lépe pamatovali, dostávají hurikány svá jména. Začíná se podle abecedy od A. Ještě donedávna to byla jen ženská jména, po zásahu amerických feministek se jména střídají. Pravděpodobnost, že se nad Floridou přežene hurikán zrovna ve chvíli, když se budete válet na Miami Beach, je různá. Může přijít kterýkoli měsíc v roce, ale prastará karibská říkanka radí:

Jejich síla je srovnatelná s atomovými bombami a nejničivější sílu předvedly v roce 1970 v Bengálském zálivu, kde zahynulo kolem půl milionu lidí! Aby starostí nebylo málo, už delší dobu se nám zdálo, že do lodi teče víc než normálně. Do každé dřevěné lodi teče. Za plavby, kdy trup pracuje a kroutí se na vlnách, vniká vody víc. V přístavu míň. Voda se shromažďuje na nejhlubším místě podpalubí, a pak se čerpá ven pumpami. Ale tentokrát jsme museli pumpovat stovky litrů denně. Něco nebylo v pořádku. Při potápění okolo čáry ponoru jsme objevili desítky malých dírek. Vše je jasné, z Portorika jsme si neodvezli jen nezapomenutelné zážitky, ale i postrach všech dřevěných lodí a pohromu větší než všechny útesy a bouře světa. Sášeň lodní! Tento měkkýš, živící se dřevem a planktonem, dokáže potopit i tu nejlépe stavěnou plachetnici a zničit sebelepší přístav.

„June – too soon. July – stand by. August – look out you must. September – remember. October – all over!“ Tolik lidová moudrost. Ale ani moderní technika není všemocná, a když dojde na předpověď směru hurikánu, není každé hlášení ničím jiným než pouhým vědeckým odhadem. Všechny tropické bouře mají svou hlavu (vždyť mají oko) a jsou nevyzpytatelné.

tesařů. Pomocí stetoskopu najít přesné místo hodující sášně a opatrně ji zevnitř dlátem vysekat. Pro nás bylo pozdě, trup se už otřásal v rytmu kusadel. Viktorka musela z vody. Přepluli jsme do loděnice s portálovým jeřábem s nosností 80 tun. To stačilo. Po roce a půl je Viktorka opět na suchu. Museli jsme pracovat rychle. Čím delší postoj mimo vodu, tím víc trup rozeschne. Očistili jsme dno od porostu řas a škeblí a hledali poškozená místa. Bylo jich víc než dost, zvlášť vodoryska byla skoro celá sežraná. Nejdřív jsme museli celou loď obrousit. Práce pro soumary, špinavá, těžká, prašná. Myslím, že až umřeme, vydržíme v hrobě hodně dlouho, tak jsme nažraní prachu z barev a antifoulingu! To červům moc chutnat nebude. Teprve pak nastal den zúčtování se sášní. Jedna z metod, jak si poradit s tímto nezvaným hostem, je použít rozžhavený drát. Strčit ho do díry a měkkýše spálit. My jsme použili humánnějších metod. Injekční stříkačkou jsme do každé díry stříkli aceton. Ten bezpečně sášeň zabil a rozpustil. Nesměli jsme zapomenout na jedinou sášeň. Některá prkna obšívky byla tak sežraná, že jsme je museli vyměnit. Jinak stačilo všechny díry převrtat a vlepit do nich dřevěné zátky. Osm set děr, osm set špuntů. Jindra se mezitím vrhl na přípravy na zabudování motoru. Musel vymyslet a zrealizovat otvor do kormidla na lodní šroub

Kryštof Kolumbus na své čtvrté cestě do Ameriky musel čtyři ze svých lodí opustit, tak byly sežrané. A v dobách dřívějších, když se mluvilo o „čistém“ přístavu, nemyslela se čistota vody, ale nepřítomnost sášní. Je to zákeřný nepřítel. Zatímco zvenku není dírka větší než milimetr, v prkně si tento „červ“ prokousává chodbičky o průměru i desetkrát větším. Pracuje a množí se neúnavně a hlad má jako zavalený havíř. S trochou štěstí lze použít metodu lodních

patovou situací. Jeho buldočí vůle a šibeniční a pak vyvrtat díru skrz zadní vaz pro hřídel. smysl pro humor nám budou chybět. Ondra Ani v jednom případě neměl opravný pokus. si koupil letenku a koncem září přiletěl. Coby Ale Jindra je šikula. Díra je přesná (to se pozkušený námořník si vybral kóji na nejlepzná teprve několik měsíců po zabudování moším místě na lodi, ve forpíku, přímo naproti toru) a kormidlo se stalo mistrovským kusem mně. Přišel jsem tak o své separé a klid, ale slezského kubismu. v Ondrově případě to nevadilo. Měli jsme hodně Po sedmnácti dnech na suchu a vyčerpáspolečného. Já jsem si po nocích při baterce četl vající práci šla Viktorka opět do vody. Opět v knížkách o filozofii, Ondra hleděl do nebes chodíme do práce. Jindra zůstal u moto‑ a podle hvězd navigoval. ru. Čistil, vyměňoval, opraFilozofie a navigace jsou voval. Z hliníku svařil nási podobnější, než by člodrže na naftu, komfortní věk čekal. Jedna hledá kapitánskou kajutu změnil odpověď na otázky „kdo ve strojovnu, zamontoval jsem“, „odkud pocházím“ startovací baterie. Abychom úplně neotua „kam jdu“, druhá řeší pěli prací, chodili jsme vždy problém „kde jsem“, „kam v sobotu večer do kina. Na jedu“ a „kdy tam budu“. Floridě bylo léto, horko na Ondra se hned vrhl na zdechnutí, a klimatizovaný pomoc Jindrovi. Jako šíkinosál bylo jediné místo, fák má blízko k černému kde jsme alespoň chvíli řemeslu, a spolu vytvořili mohli sedět, aniž bychom skvělou šmíráckou dvojse potili. Měli jsme tu čest ku (od slova šmír). I když zhlédnout mnohá díla amejim pomáhali naši polští rické produkce, ale z celkem přátelé, stejně si nedokážu 31 filmových představení představit, jak dokázali cestály za zapamatování malou tu hromadu součástek, ximálně dva filmy. Bylo táhel, trubiček a čepů dát nám jedno, na co se dívádohromady. Museli prome. Po týdenní dřině to byl vést kompletní generální Viktorka a její přátelé rituál, který dovoloval na opravu. Abych to zjednopár minut opustit každodenní starosti a dával dušil, vršek vyměnili a spodek dali nový. Vše šanci posedět v místnosti s klimatizací. Byly to zabudovali do achterpíku, zprovoznili a konprakticky jediné společné chvíle mimo práci. cem října provedli zážeh. „Brum, brum, brum,“ Po Rudově odjezdu se začaly drobné neshody chrčel náš nový člen posádky a třásl celou lodí. objevovat i mezi námi. Není se čemu divit. Dostal přezdívku Parkinson. Byli jsme skupina lidí z různých sociálních Díky motoru se nám uvolnily ruce. Už jsme prostředí a hlavně s jinými zkušenostmi. Hanebyli na nikom závislí a mohli jsme plout, sič je muž dneška. Nikde nevidí problém a jde kam jsme chtěli. Jen o pár mil dál, v místě zvarovnou k věci, i když ty se mohou jevit jinak ném Hollywood, jsme našli místo přímo na Inv jiných očích. Já a Jindra jsme „stará garda“, tercoastal Water Way o polovinu levnější. Nedědci bručouni a staromilci. Zvlášť já. Mišu byl byl důvod, proč platit víc, a jedné listopadové spojnicí mezi Hasičem a námi. A Janička? Ta noci jsme přejeli. Ještě naposled s námi plul už tenkrát věděla, že budoucnost přinese mnodoprovodný člun pro případ potíží s motorem. há překvapení. Přece jen to byla premiéra. Jindra nastartoval, Závanem čerstvého větru byl příjezd OndOndra se chopil kormidla, Polák Witek, další z ry. Polárku bezpečně převezli z Kanárských ospřátel a pomocníků, navigoval. Byl to zvláštní trovů do Polska. Opravili ji, natřeli. Staroprapocit. Opíjeli jsme se lehkostí, s jakou Viktormen se rozhodl nepokračovat. Pro Viktorku ka plula. Zvládla mělčiny, na kterých stála při pracoval od roku 1995 a byl unavený celkovou cestě sem, zvládla ostré zatáčky říčního mean-

do obydlené části. Bývalý král močálů je teď vzácným a ještě k tomu nevítaným hostem. Samo město Miami vyvolává dojem křížovky vymyšlené úzkoprsým architektem se skautskou minulostí. Je rozděleno na čtyři části podle světových stran. Ulice jsou přísně pravoúhlé a názvy fantazií neoplývají. Člověk bez orientačního smyslu je ztracen, český tramp jásá. Ulice vedoucí od východu k západu se nazývají street, ulice od severu k jihu avenue. K tomu zkratka čtvrti a číslo domu. Jak pragmatické. Krom nákupů u táty jsme chodili nakupovat i do normálních obchodů, přesněji supermarketů. Občas jsme kupovali i pivo (sic!) a při jednom z takových nákupů mě mladá prodavačka požádala o identifikační kartu. Takovou americkou občanku. Musel jsem se rozesmát. Ta milá dívka mě podezřívala, že mi ještě není 21 let! To je v USA hranice podávání alkoholu mladistvým. A mně bylo už třicet dva. Musel jsem se červenat. Z Čech přiletěla další posila. Klára, 27 let, Ondrova přítelkyně. Statná, pracovitá, inteligentní. Pomáhala už na stavbě Viktorky v Polsku a svezla se na Polárce. Chtěla s námi plout co nejdéle a byla vítanou pomocnicí. Zatím. Její příjezd otevřel další z nikdy nezahojených

dru. Kolem ubíhalo pohádkově bohaté město a motor šlapal jako zamlada. V životě Viktorky to byl jeden z jejích nejdůležitějších dní. Z Karibiku se na Floridu hnaly v jednu chvíli čtyři hurikány, všechny nakonec šly mimo Miami. Bylo z nich jen několik průtrží mračen. Štěstí, ta muška jenom zlatá, nás neopouštělo, zrovna jako mračna malých písečných mušek, vedle nichž jsou komáři trapní příštipkáři. Američané jim říkají no-see-ums. Mrchy. Ani repelent na ně nezabíral. Ale i to k Floridě patří. Její objevitel Ponce de Leon by mohl vyprávět, vždyť sám na jejím pobřeží na počátku 16. století nalezl smrt. Jistě netušil, že z toho kousku země plného močálů, moskytů a aligátorů jednou bude jeden z nejbohatších států USA. Pro jeho oblíbenost movitými penzisty, kteří se sem houfně stěhují trávit podzim života, se mu také říká stát důchodců. Celé východní pobřeží je hustě obydleno a oblíbeno. Dost s podivem, vzhledem k tomu, že pravidelné hurikány si tu podávají ruku. Slavné močály Everglades každoročně ztrácejí ze své rozlohy, až musely být vyhlášeny rezervací. Hlídač z loděnice tam mě a Hasiče vzal na výlet lodí. Kdeže jsou doby de Leona! Aligátora aby člověk pohledal, i když se údajně stává, že některý ze zvědavých plazů se zatoulá až

ran nedorozumění. Měli jsme takové lidi brát jako plnohodnotnou posádku s právem mluvit i do věcí zásadních a rozhodovacích, nebo v nich vidět pouhé platící cestující? Byl jsem zastáncem první varianty, Hasič druhé. Kdo z nás měl pravdu, ukázal čas. Přiblížily se další Vánoce a na Floridu uhodila vlna tropických zim, černoši a Latinci vytáhli péřovky a ušanky. Jeden den teplota klesla na neslýchaných 40 °Fahrenheita (5 °C). Vytiskl jsem speciální vánoční edici. Už jsem úplně upustil od fotopolymerových štočků. Přeměnit podpalubí lodě na fotokomoru a tiskařskou dílnu zabralo tolik času a námahy, že jsem se věnoval výhradně dřevořezům. Čerst vá síla Klára se postarala o cukroví a Ruda o překvapení. Přiletěl z Čech. Nastala poslední etapa společného soužití. „Není snadné poslouchat vládu, jíž si nevážíme,“ říká nejmenovaný francouzský filozof. A není snadné popsat, proč jsme se s Rudou tak odcizili. V posádce vždy byly velké rozdíly a pospolu nás držel společný cíl, který jsme si vytyčili už dávno – na Viktorce obeplout svět. A pokud možno ho maličko vidět a poznat. Proto jsme se dali dohromady, proto jsme vydrželi tak dlouho. Zdálo se, že pro Rudu je to málo. Jeho aktivity a schopnosti dalece převyšovaly naše běžné tužby a starosti. Vedle Rudy – nerudného neurotika, tu byl Ruda – námořník, Ruda – dětský domov, Ruda – člověk. Nelze ho nemít rád. Ale nelze s ním žít. Až postupem času jsem si uvědomil, že to nebyl Ruda, kdo mi kazil náladu. Byl jsem to já sám. Mohl jsem být mnohem iniciativnější, aktivnější, nápaditější, pracovitější, přemýšlivější. Bylo tolik věcí, které šlo dělat. Navigace, cizí jazyky, historie, filozofie, cestování, potápění, žurnalistika, řezbářství, tiskařina. Měl jsem k dispozici plovoucí ateliér a celý svět inspirace. Vedle sebe stály MOŽNOSTI a SCHOPNOSTI. Jaký bude jejich poměr, záleželo jen na mně. Jak to všechno dopadlo? Posuďte sami, vzhůru do toho. Nebyly to povedené Vánoce. Teplota sice

byla kolem deseti stupňů, ale do představy bílých svátků to mělo daleko. Na Štědrý večer jsme se sešli v kastelu a všem bylo jasné, že to jsou naše poslední společné svátky v této sestavě. Snažili jsme se potlačit vzájemné averze a nepokazit pracně vytvořenou vánoční atmosféru. Klára vykouzlila skvělou čočkovou polévku a neméně dobrý bramborový salát s lososem. Falešně jsme zazpívali „Néséém vám noviny...“ a vrhli se na dárečky. Ježíšek na Viktorce nikdy nebyl příliš bohatý. Upřednostňovali jsme praktické dary a ten největší byl už v lodi. Náš milovaný Parkinson. A k němu přibylo 135 metrů pořádného kotevního řetězu. Průměr článku 16 milimetrů, váha jednoho metru přes 7 kilo. To se bude kotvit! Na druhý den svolal Ruda generální PŠM. Bylo jasné, že padne rozhodnutí. „Už s vámi nechci plout, konkrétně s Ivanem, Hasičem a Mišem,“ začal hodinový monolog, „a proto odcházím. Loď svěřím tady Jindrovi jako kapitánovi, a až obeplujete svět, tak mi ji někde v Evropě vrátíte.“ To bylo královské gesto. Ruda je právně jediným majitelem Viktorky, a kdyby opravdu chtěl, mohl nás bez problémů vyhnat. Byli jsme každý překvapený po svém. Nejvíc Jindra, na kterého se valila kapitánská odpovědnost. Přesně to, oč nikdy nestál. „Když jsem dojel poprvé do Semanína na pilu, už tenkrát jsem věděl, že budu tisíckrát litovat. A už jsem nejmíň dvěstěkrát litoval.“ Smutná slova budoucího kapitána. Bylo mi ho líto, ale neexistovalo lepší řešení. Jindra z nás byl nejlepší. On samozřejmě říká, že to vzal, protože to nikdo jiný dělat nechtěl, ale v mých očích byl jediný, kdo mohl vést Viktorku i její posádku. Podle starých mistrů námořní plavby má mít velitel plachetnice tři nezbytné vlastnosti: 1) Zdravý selský rozum. 2) Trpělivost. 3) Trochu strachu (respektu) před silami přírody. Celý Jindra. Krom toho měl přirozenou autoritu, nesčetněkrát prokázanou při každodenní dřině i krizových situacích. Přemýšlel dopředu, dokázal domyslet nejrůznější problémy a předvídat průšvihy.

Jindra a Ondra

Vždy našel společnou řeč i s člověkem, který by si zasloužil nakopat do prdele. Dělal z nás nejméně chyb. Při jeho skromnosti a neambicióznosti se taková slova mohou zdát přehnaná, ale fakt, že Viktorku a nás dovedl čtyřikrát přes Atlantik a jednou po Tichém a Indickém oceáně, je dostatečně výmluvný. Po tak zásadním zvratu jsme měli každý o čem přemýšlet. Jana se už rozhodla. Na lodi nezůstane, vrátí se do Čech. Byla příliš ovlivněna Rudou a snad s výjimkou Jindry jsme k sobě nedokázali najít cestu. Nejspíš jsme nechtěli. Posádka Viktorky se tak za rok na cestě drasticky zmenšila na polovinu a na povrch začaly vyplouvat starosti a problémy, o kterých se nám v ústeckém hangáru ani nesnilo. Ale každodenní hon za dolary pokračoval a po téměř půlroční neustálé dřině byla lodní kasa stále skoro prázdná. Byl tu Silvestr. Mezilidské vztahy na lodi byly hluboko pod bodem mrazu a tomu se přizpůsobila i teplota vzduchu. Ráno bylo 36 °Fahrenheita, to je kolem 2 °Celsia! Na Floridě zavládla nefalšovaná zima a zaskočení černoši zapalovali popelnice a hřáli si ruce. Celý den na Viktorku chodily návštěvy a jedna z nich donesla řízky ze žraloka. Hasič je u přátel zkoušel upéct, ale jen jim na dlouhé týdny zasmradil byt. Maso nakonec udělalo radost pelikánům, kteří sedávali na stromech na druhé straně kanálu jako poslové pravěku. Vycvičili jsme si je. Je neuvěřitelné, jak vnímaví a pozorní jsou to ptáci. Kousek žraločího masa bezpečně poznali na sto metrů. Přiletěli a nechali si ho dát až do krku. Když jsem jim nabízel cokoli jiného, třeba ohryzek z jablka nebo buchtu, neobtěžovali se ani klapnout zobákem. S vodními ptáky je vůbec větší sranda než s jejich suchozemskými protějšky. Ti mi připadají poněkud sušší. Vydržel jsem hodiny pozorovat lovící rybáky, ukřičené racky nebo vysoko na nebi plachtící fregatky. Po Novém roce události nabraly spád. Lodní pokladna začala přibírat na váze a konečně

jsme si mohli dovolit koupit věci, které nám v budoucnosti měly usnadnit život. Motor už v lodi byl, teď byla na řadě vysílačka. Mišu se místo prohánění děvčat poctivě učil morseovku a na jaře se stal majitelem licence i operátorem zbrusu nové stanice. Zlá zpráva. Na lodi je krysa! Jen co jsme se jakž takž sžili se šváby, přistěhoval se další podnájemník, v nesčetných zákoutích Viktorky host prakticky nevypuditelný. Vyzkoušeli jsme všechny druhy pastí a pastiček, od těch z obchodu po ručně vyrobené pekelné stroje. Nic nezabralo. Několikrát jsme ji zahlédli a často nacházeli zbytky po jejím hodování. Nakonec jsem si vzpomněl na Viktora Dyka a začal jsem poctivě cvičit na kytaru. Do týdne krysa vylezla ze svého úkrytu a dobrovolně skočila přes palubu. Přišla tak o velkou zkušební plavbu. Náš floridský pobyt se chýlil ke konci a chtěli jsme, aby se na Viktorce svezli i naši přátelé. Jedno nedělní dopoledne se kastel, paluba i podpalubí zaplnily milými tvářemi a společně jsme se vydali ven z přístavu. Chladicí boxy byly plné dobrého jídla a pití, naši přátelé pojali plavbu jako piknik na moři. Nebylo se čemu divit. Počasí bylo skvělé, společnost vybraná, nálada výborná. Všichni si pochvalovali, jak krásně to s Viktorkou houpe, a jen ojediněle se objevily slabé příznaky mořské nemoci, které byly zažehnány lehkou opilostí. Večer jsme elegantně přistáli na starém místě a myslím, že většina našich přátel byla ráda, že se může vrátit k jistotám svých apartmánů a plout dál nemusí. Bylo to opět jen a jen na nás. Čas nabral tempo k závěrečnému sprintu. Loď byla připravena, podpalubí praskalo zásobami, v nádržích žbluňkala nafta, vysílačka vysílala a čekali jsme jen na dobré počasí. Konečně padlo rozhodnutí – 14. března 2001, hned po půlnoci, abychom nevyplouvali třináctého. Pár minut po dvanácté jsme nahodili motor a odstrčili se od floridského břehu. Po devíti měsících opět volní.

kapitola 15

Dry Tortugas

aneb o dobrodružstvích vonících naftou

e Spojených států jsme odjížděli bez sentimentu nebo smutku, 275 dní amerického životního stylu nás stálo hodně sil a energie. Za spokojeného brumlání motoru jsme se sunuli tmavou nocí k výjezdu z přístavu. Náhle se z křoví na břehu česky ozvalo: „Ahój, kluci! Tady Lábus! Hodně štěstí!“ Byl to náš kamarád přezdívaný po známém herci. Nestihl se dojet včas rozloučit, a teď nás honil autem podél břehu. Bylo to poslední pozdravení Floridy a všem nám zvedlo náladu. Vpluli jsme na moře. Naši stálou pětku doplňovala Klára a Polák Jarek, starší zkušený jachtař, 55 let. Několikrát přeplul Atlantik, usadil se v USA a za ženu si vzal Číňanku, kterou před svatbou viděl jen jedenkrát. Dobro-

druh každým coulem. Chtěl se s námi svézt na Kubu. Rozdělili jsme si hlídky. Jindra s Ondrou, Hasič s Mišem a já byl s Klárou a Jarkem. Byly tři hodiny ráno. Šťastný, že opět plujeme, jsem si mohl jít lehnout do kóje. Vachta mi začínala až za hodinu. První hlídka po tak dlouhém suchozemském životě má vždy své kouzlo a jiskru. Každý se těší na kormidlování, práci s plachtami, navigaci. Východy sluníčka, vítr, volnost. Dokonce i na ranní kaše a houpání a vlny. Jenže počasí bylo exkluzivní pro jízdu na motor. Vlny malé, vítr jižní, přesně proti nám. Pluli jsme asi půl míle od hranice útesů, která je dobře značená majáky a bójemi. Tady by měl být silný Golfský proud nejslabší. Florida Keys jsou řetízkem malých ostro-

kapitola 15

Dry Tortugas

aneb o dobrodružstvích vonících naftou

vů, na kterých se vlny Atlantiku i trupy lodí tříští po celá staletí. Jak zrádné to muselo být místo pro navigátory 16. století! Většinu roku tu převládají východní větry, v létě hrozí hurikány. Neexistovaly přesné mapy, nebyly majáky. Dnes jsou ostrovy Florida Keys obydleny a navzájem spojeny mosty. Přes den jsou vidět vysoké budovy a vysílače, v noci světla majáků a bójí. V době slušných předpovědí

jsem ze všech sil, ale loď mi beznadějně ujížděla metr za metrem. Byl jsem nahý, bezmocný, nadýchaný výfukových plynů z Viktorčina motoru. Kluci se naštěstí dívali, jestli jsem se v pořádku chytil. Bylo to jedno z nepsaných pravidel, starat se nejen o sebe, ale i o druhého. Vypnuli motor a loď postavili do drifu. Za chvíli jsem byl na palubě, ale pocit bezmocnosti a totální samoty mi zůstal ještě dlouho.

počasí a satelitní navigace není plavba podél Keys ničím dobrodružným. Plují zde tisíce jachet a malých rybářských člunů, důchodci i děti. Jen Viktorka se s více než třímetrovým ponorem musela držet trochu dál od korálových útesů, dlážděných vraky lodí všech možných konstrukcí. Některé jsou zakresleny do námořních map. A protože Jindra s Ondrou museli měnit olej v motoru, který i přes své stáří byl vlastně stále v záběhu, zakotvili jsme na deseti metrech hloubky poblíž jednoho z nich. Vytáhli jsme potápěčskou výstroj a s Hasičem skočili do vody. Proud byl silný, viditelnost malá. Plavali jsme k vraku, když se objevil žralok. Maličký, maximálně metr délky. Pak druhý, stejné velikosti. To už jsme znervózněli. Kde jsou dva malí, může být jeden velký. A potápění jsem vzdali. Pomalá jízda na motor dusným horkem proti Golfskému proudu lákala ke koupeli. Hasič vždycky skočil z boku lodě a stihl se zachytit vzadu pod balkonem. Vypadalo to jednoduše a zábavně. Skočil jsem také, ale nějak jsem to s odrazem přehnal a balkon jsem minul. Plaval

Po třech dnech motorování proti proudu a proti větru jsme byli na dohled poslednímu z ostrovů, slavnému Key West, nejjižněji vystrčenému výběžku USA. Žil tu Hemingway a pětiprsté kočky a na rozdíl od nudné Floridy je to místo vyhlášené svým volnomyšlenkářstvím (v rámci USA). Pro Viktorku to znamenalo poslední možnost doplnit palivo za lidové americké ceny. Litr nafty, která je v Americe dražší než benzin, stál v přepočtu méně než 15 korun. Doplnili jsme nádrže, dopřáli si zmrzlinu a vpluli do vod Mexického zálivu. Posádka Viktorky byla úspěšná téměř ve všech odvětvích lidské činnosti. Každý měl svůj oblíbený píseček, na kterém kraloval, a zvládali jsme na slušné úrovni astronomii, film, meteorologii, hudbu, filozofii, dřevorubectví, umění, potápění, sport, mechaniku, radiovysílání a mnoho dalších. Všeználci na výletě. Jen jeden odborník nám scházel – rybář. Muž pevných nervů, ocelových paží a svaté trpělivosti, znalec ryb a jejich vrtochů. Občas jsme sice něco ulovili, ale i v místech, kde je i ten nejmenší rybářský člunek přetížený makrelami nebo tuňáky, jsme my chytli ryby dvě.

100

101

100

101

branou do Atlantského oceánu. Pikantní je, že stavbu prováděli zejména otroci. Materiál musel být přivážen ze vzdálenosti 500 mil. Jen vybudování základů budovy ve tvaru šestiúhelníku s délkou jedné strany 100 metrů trvalo dvanáct let. Pevnost pohltila 16 milionů cihel do chvíle, než stavba musela být zastavena. Ostrůvek je písčitý a pevnost se vlastní vahou propadala. V roce 1861 vypukla občanská válka a Unie sem poslala vojáky a děla, včetně patnácti palcových děl typu Rodman (průměr hlavně čtyřicet centimetrů). Hmotnost jednoho děla je 22 tun a stopadesátikilový náboj měl letět do vzdálenosti pěti kilometrů. Žádné dělo ale nikdy nevystřelilo. Konfederace měla jiné starosti než dobývat pevnost uprostřed moře a Fort Jefferson se stala vojenským vězením. Alcatrazem Atlantiku, Ďábelským ostrovem východního pobřeží. V dobách největší slávy tam bylo přes 1 200 vojáků a vězňů. Důvody trestů? Nejčastěji dezerce, zbabělost v boji, pití ve službě, neuposlechnutí rozkazu. Pro mě osobně byl nejzajímavější nějaký Richard Eagle z 16. NY kavalerie. Za co se sem můj jmenovec asi dostal? Za snění ve strážní službě? Seděl zde také doktor Samuel Mudd, nejslavnější justiční omyl americké jurisdikce 19. století. Mudd poskytl lékařskou pomoc zraněnému vrahu pre-

S vůní smažené dorády se na obzoru vyloupl nízký profil Dry Tortugas. Jedná se o skupinu sedmi ostrůvků objevených roku 1513 španělským kapitánem Ponce de Leonem. O jméno celého souostroví se postaraly želvy, kterých je tam i dnes přehršel. Anglický přídavek Dry (suchý) se u jména objevil později jako varování námořníkům, že zde nenajdou pitnou vodu. Hlavním lákadlem Dry Tortugas je ostrůvek Garden Key s pevností Fort Jefferson. Předcházela ji skvělá pověst pomníku vojenské hlouposti, ptačí rezervace a dobrého kotviště. Tam měl premiéru náš vylepšený kotevní systém. Do vody letěla stodvacetikilová kotva a za ní řetěz jako z parníku. Celých 135 metrů vážilo téměř 1 000 kilogramů a dostat ho zpět na palubu byla dřina hodná otroků. Po zkušenostech z počátků jsme potu a plotýnek nelitovali, bezpečné kotvení je základem dobrých nervů a nerušeného spánku. Viktorka klidně stála uprostřed průzračné tyrkysové vody a nikdo neodolal potápění. Co je k vidění? Korálové útesy, vraky lodí z 19. století a cihly z pevnosti rozmetávané hurikány posledních 150 let. Roku 1846 se vláda Spojených států rozhodla na tomto bohem opuštěném místě postavit pevnost chránící blízká kotviště válečných lodí, a tak posílit kontrolu nad

102

zidenta Lincolna a byl na doživotí odsouzen a uvězněn ve Fort Jefferson. Nad jeho celou byl nápis: „Whose entereth here, leaveth all hopes behind!“ (Vy, kdož vstupujete, zanechte všech nadějí!) Dry Tortugas jsou skutečně dobře zvolené místo pro vězení. Nejbližší přístav 70 mil daleko, horko, hurikány. A pravidelné epidemie žluté zimnice roznášené komáry Aedes aegypti z nádrží na zachycování dešťové vody. Nemoc si nevybírá mezi vězněm a vojákem a při jedné epidemii zemřel vojenský lékař. Dr. Mudd nastoupil na jeho místo a jeho obětavé úsilí spolu s protesty rodiny a přátel vyústily v milost nového prezidenta. Že by základ happy endů filmů hollywoodské produkce? V té době už byl osud pevnosti zpečetěný. Peníze na dostavbu nebyly, stavba se pomalu hroutila. Ještě na přelomu století sloužila jako zásobovací stanice a uhelná základna, ale to už byla její labutí píseň. Půvabně se o ní zmiňuje praotec všech moderních cestovatelů Richard Halliburton v knížce Královská cesta za dob-

rodružstvím. Až v roce 1982 jsou Dry Tortugas vyhlášeny národním parkem a pevnost se pomalu opravuje. Z Key Westu sem pravidelně vozí turisty rychlé motorové katamarany a hydroplány, zdroj dalších finančních prostředků. Takhle se to má dělat, tvrdě vydělávat na výjimečnosti. Jak jsem byl rád, že jsme to na Viktorce neuměli. Převalila se další studená fronta. Využili jsme silného severního větru na přeplutí sta mil, které dělí Spojené státy od Kuby. Odkotvili jsme, obepluli cihlovou krásku a nabrali kurz jih. Společnost nám dělal Golfský proud, který jsme téměř kolmo protínali. O půlnoci, na půl cesty do Havany, jsem do vody hodil další dvě láhve se svým vzkazem světu. Spolu se Stingem jsem si zpíval Message in the Bottle a přemýšlel, kam je až může proud zanést. S trochou štěstí budou kroužit Atlantikem do konce světa. Tak dlouho jsem čekat nemohl a byl jsem rád, že se za svítání na obzoru objevila země. Kuba! Ještě několik hodin – a naše dobrodružství dostane zase trochu jinou tvář.

102

kapitola 16

Kuba

aneb socialismus s kapitalistickou tváří

a mermomocí nechtějí zpátky. Na závěr přišla upjatá paní ze zemědělské kontroly a do pytlů zapečetila salámy a vajíčka, které se nesmí dovážet. Ještě uvidíte, kolik na Kubě může stát pár kousků uzenin! Po čtyřech hodinách papírování a úplatků jsme se mohli uvázat k molu v marině Hemingway, přímo naproti hotelu El viejo y el mar. Stařec a moře. Ernest je na Kubě stále živý. Bylo pozdní páteční odpoledne. Někdo vyrazil do Havany, někdo odpočíval na lodi. S Jindrou jsme šli vyzkoušet místní rum. Netušili jsme, že hospoda, na kterou narazíme, se stane naším kubánským osudem. První knajpa, první rum, a první Kubánec, se kterým se dáme do řeči, umí... česky! Svět je malý. Štefan, zvaný Tati, pracoval čtyři roky ve slévárně v brněnských Modřicích. Je to vysoký elegantní černoch s největšíma rukama na světě. Naše upra-

a to, aby člověk poznal Kubu a její obyvatele, je měsíc málo. Je to ostatně málo na každou zemi. O Kubě to ale platí dvojnásob, ale zaplať pánbůh alespoň za těch třicet dní. Sto mil z Dry Tortugas zvládla Victoria za dvacet čtyři hodiny. Zamířili jsme si to rovnou do mariny na předměstí Havany, protože starý havanský přístav je čistě komerční a otevřený pouze dopravním lodím několika málo vybraných spřátelených zemí. Přistáli jsme u celního mola a napjatě čekali na odbavení. Psal se březen 2001, jen pár dní po propuštění pánů Pilipa s Bubeníkem z kubánského vězení. Na Viktorce se střídal jeden úředník za druhým. Celník, doktor, cizinecká policie, protidrogový pes, protiteroristický pes. Připlaval potápěč a zkontroloval dno Viktorky, jestli se třeba Pilip a Bubeník nedrží kormidla

Tati

104

kapitola 16

Kuba

aneb socialismus s kapitalistickou tváří

Tati

104

Už 400 let před začátkem novověku byl ostrov osídlen indiánskými kmeny. Až do večera 27. října 1492, kdy připlul Kryštof Kolumbus na své první objevitelské cestě. Domníval se, že objevil Japonsko, a ostrov pojmenoval Ciapongo. Svůj omyl brzy napravil novým jménem Juan, ale ujal se název Cuba podle jednoho z indiánských kmenů. Do sta let byla původní indiánská populace vyhlazena. Kuba se stala klíčem k Novému světu a Havana jeho klíčovou dírkou. Má skvěle chráněný přístav, do kterého mířily španělské galeony naložené zlatem a stříbrem Jižní Ameriky. Čekala je dlouhá cesta do Evropy a Kuba byla poslední možnost na doplnění zásob. Město rostlo a bohatlo, rozvíjel se obchod s africkými otroky. O Kubu, „pokladnici“ Karibiku, „továrnu“ na cukrovou třtinu, tabák a sladké brambory, základnu otrokářů, měli zájem mnozí. Světové velmoci i piráti. Nastala éra přepadů, převratů, revolucí a válek. V roce 1899 Kubu získaly Spojené státy. Ostatně americká základna Guantánamo je na jihu země dodnes. Oficiálně byla Kuba nezávislá, ve skutečnosti kolonií USA. Vyrůstala nová generace revolucionářů a mezi nimi zářila hvězda Fidela Castra. Po letech partyzánské války a střídavých úspěchů přišel 2. leden 1959. Día de la Victória, Den vítězství. Už o šest dní později mluvil Fidel Castro k celému národu. Zrodil se El comandante en jefe a s ním reformy, svazek

cované dlaně jsou proti těm jeho jen dětskými pacičkami. Nepřeháním, jděte se podívat do taverny Jaimanitas. S Tatim jsme popíjeli levný třtinový rum a pozvolna zapadali do místního koloritu. Jeho čeština se stala symbolem našeho kubánského pobytu a Tati sám byl naším nejlepším kamarádem a průvodcem složitou kubánskou současností i minulostí.

106

se sovětským svazem a studená válka s USA. Revoluci následovala kontrarevoluce, embargo, invaze otevřené i utajené. Nejhůře z toho, jako vždy, vycházela Kuba samotná a její obyvatelé. Po takovém úvodu jsme začali poznávat Kubu na vlastní kůži na jejím nejviditelnějším místě, v Havaně. Představte si tu nejhorší cikánskou čtvrť v Ústí nad Labem, Drážďany koncem druhé světové války a ty nejkrásnější ulice Toleda nebo Granady. Výsledný mix je Havana, nejšpinavější perla Karibiku. Nemělo cenu řídit se mapami nebo turistickým průvodcem. Snažil jsem se splynout s ruchem ulic, i když sluncem vyšisované vlasy a rezatá

bradka ze mě Kubánce stejně neudělaly. Za pár dní jsem dobře znal starou Havanu i okolní čtvrtě. Každá, i ta nejzapadlejší ulička nabízí živé Habaneros, jejich dobrodružství všedního dne a divadlo života. Život v Havaně je poznamenán všudepřítomnou konfrontací reality s ideologií, kompromisu mezi ideály revoluce a dolarem. Ne nadarmo Tati říká: „Havana není Kuba, Havana je kapitalizm.“ Ale havanský kapitalismus má daleko do výkladních skříní západních velkoměst. Devadesát procent domů a budov je v dezolátním stavu. Raritou není dům podepřený trámy o protější budovu. Ze zdi odtéká odpad do kanálu na ulici a otevřenými dveřmi

107

106

107

co nejlépe. Samozřejmostí je perfektní účes. A muži jsou neméně elegantní. Narazit na obézního člověka není snadné. Zdá se, že Fidelova dieta má alespoň v tomto směru pozitivní účinek a určitě by prospěla i jiným zemím, včetně té naší. Ale toto je jen pohled cizince, byť se zkušeností z postkomunistické země. Jsou to Kubánci, kteří musí žít svůj každodenní život. A ten není jednoduchý. Každý, kdo se chce mít jen trochu líp, než je národní standard, se musí hodně otáčet. A standard je proklatě nízký. Plat barmana je 140 pesos měsíčně, což odpovídá sedmi dolarům. Lékař má kolem pěti set pesos. Za jedno peso přitom pořídíte 2 deci limonády. Zmrzlina stojí tři pesa, houska se salámem pět a chleba 10 pesos. Obchody jsou však poloprázdné, nedostává se věcí denní potřeby, od šamponů po toaletní papír. Na pomoc přichází stát s přídělovým systémem. Každý Kubánec má nárok na půl kuřete měsíčně, jedno kilo rýže, nějaký chleba, trochu benzínu. Není to příliš a i tak příděly často nejsou. Snad proto jsou pro kubánské uvažování charakteristická Tatiho slova: „Já žiju dnes, co bude zítra, nevím.“ Oficiální kurz k dolaru je 1:1, kvůli kterému Castro vymyslel tzv. konvertibilní peso, jakýsi kubánský dolar. Ještě před sedmi lety bylo Kubáncům zakázáno vlastnit jakékoli dolary. Dnes je to volnější a kdo dolary má, může nakupovat v dolarových obchodech, kde jsou ceny vysoké a zboží dostatek. Fidel Castro vládne rukou pevnou a mocí neotřesitelnou. Možná i proto nejsou na Kubě skalní komunisté, ale skalní fidelisté. I odpůrci systému uznávají sílu jeho osobnosti a charisma. V každé větší ulici fungují jakési stranické buňky fidelistů, Výbory na obranu revoluce. Krom divoké krásy Havany, nedotčené přírody a hor, pověstných doutníků a skvělého potápění, se na Kubu jezdí i za sexuální turistikou. Zejména letadla z Evropy jsou plná samotných pánů, protože z USA neexistuje na Kubu žádný přímý let. Američané musí létat přes Mexiko. Prostituci na ostrově provozuje spousta žen a dívek. Studentky si přivydělávají na studium, matky dětí zabezpečují své rodiny, mladé dívky si prostě chtějí dobře žít. Všem bez výjimky se říká jiniteras - žokejky. Coby cizince mě celou dobu provázelo mlaskání a syčení žokejek lákajících každého turistu.

je vidět do domovů. Jejich obyvatelé posedávají na schodech, lelkují z oken a jakoby bez ustání na sebe pokřikují a smějí se. Do toho se proplétají hlučící a troubící auta nejrůznějších značek a prodavači stranického tisku Gramma se hlasitě snaží prodat cenzurované zprávy. Zvoní zvonky kol a šlapacích rikš, někdy cinkne podkova koně táhnoucího povoz. Ale to je jen půl Havany. Druhou polovinu tvoří její obyvatelé. O Čechách se často říká, že je tu nejvíc hezkých holek na metr čtvereční. Hm, souhlasím, ale uprostřed havanské ulice bych za to ruku do ohně nedal. Vysoké, štíhlé, elegantní. Havana není centrem módy, ale každá žena nebo dívka se snaží vypadat

108

Lámanou španělštinou jsem se vymlouval, že jsem námořník a nemám peníze. Pro všechny, kteří by z těchto vět měli dojem, že na Kubě se člověk může seznámit jen za peníze, dodávám Tatiho slova: „Ty mluvit, ty mít všechno. Ty nemluvit, ty nemít nic.“ Dalším charakteristickým rysem Kuby jsou auta. Kubánci jsou nouzí dotlačeni k tak ohromné vynalézavosti a schopnosti improvizace, že tam jezdí všechno, co kdy bylo dovezeno. Nová auta jsou v menšině, většinou jezdí pro hotely nebo půjčovny aut. Většina aut udělá radost každému staromilci. Staré lady, moskviče („moskvoviče“, jak jim říká Tati), fiaty, wartburgy. Drahokamy mezi nimi jsou staré americké káry dovezené do roku 1959 – fordy, chevrolety, buicky. Ulice Havany vypadají jako při velkém srazu veteránů. Každý jsme trávili čas, jak nám bylo libo. Hasič a Mišu objevovali krásy Kuby na venkově, Ondra s Klárou v ulicích Havany, já a Jindra jsme brouzdali předměstím a sledovali život v jeho oprýskané kráse všedních dnů a svátků. Už jsme znali místní kurvy i jejich pasáky, opilce, štamgasty a mimoně. Měli jsme pseudopřátele toho nejhrubšího dolarového ražení i upřímné a prosté kamarády. A ač jsme každý večer chodili jen na „jedno“, téměř vždy jsme se vraceli pozdě v noci. V neděli jsme navštěvovali místní kino Caribo. To nás tak okouzlilo, že jsme chodili pravidelně na kaž-

dé představení a už třetí neděli jsme byli jedinými návštěvníky. Opravdu, na Kubě se do kina moc nechodí. Tati nám vyprávěl, že když byl malý a zlobil, tatínek ho klidnil: „Ty, ty, ty, jestli zlobit, tak ty do kina!“ Promítání v Caribo začínalo vždy až po setmění, a to včetně filmů pro děti, protože ve střeše byla díra po posledním hurikánu. V sále pro půldruhé stovky diváků jsme sedávali sami a skvěle se

109

108

109

ho a všichni tancovali. Marně jsem se v koutě krčil za láhvemi rumu, za chvíli jsem tančil i já. Jasně bylo poznat, kdo je z Evropy a kdo místní. Jako bychom snídali pravítka. Křepčil jsem v křečích třicetiletého starce a největší kompliment svého života jsem dostal od jedné z dívek. Tlumočil Tati: „Ty víš, co ona mluvit do tebe? Ty být na Kubě dva měsíce, ty umíš tančit salsa.“ Ale pouze hlupák by si myslel, že Kuba jsou jen oslavy, rum, tanec. My jsme se jako hlupáci zachovali. Nekompromisní úřednice ze zemědělské kontroly se přišla přesvědčit o neporušenosti zapečetěných salámů. Nezaváhala a za poškozenou plombu nám napařila pokutu 500 amerických dolarů! Okamžitě a bez možnosti odvolání. Nejdražší klobásy na světě! Hasič říká, že to byla daň za blbé zákony této země. Myslím, že to byla daň za naši vlastní blbost. Aby vzruchů nebylo málo, tak se Hasič rozhodl navštívit Fidela Castra. Vzal si foťák a ve vládní čtvrti se ptal, kde bydlí Fidel. Strávil několik hodin na policejní stanici za asistence hlavní samopalů. Abychom se vyhnuli dalším nevítaným zpestřením a ulehčili lodní kase od každodenních 45 dolarů za postoj v marině, přepluli jsme do nedaleké Bahía Honda. Chtěli jsme stát na kotvě a poznat Kubu z jiné strany. Vojáci hlídkového člunu nám však vůbec nedovolili vystoupit na břeh. Raději jsme se pokorně vrátili do mariny Hemingway. Na nedostatek práce jsme si stěžovat nemohli. Před námi byla druhá a náročná cesta přes Atlantik a bylo třeba Viktorku na to připravit. Utěsnit světlíky, nafermežovat palubu, zašít plachty, zkontrolovat motor, dopnout lanoví, natřít kování. Kubánci si nás se zájmem prohlíželi, jak to špinavcům z Česka jde pěkně od ruky. Někdy jsem váhal, jestli jsme námořníci nebo spíš dělníci moře. Je jasné, že se nikomu pracovat nechtělo. Velice brzy se tak ukázalo, jak je svoboda křehký pojem. Pro jednoho to znamená práci a odpovědnost navíc, pro druhého opak. Zvlášť Mišovi a Hasičovi kubánská lákadla dávala tak zabrat, že to s přípravou Viktorky nijak nepřeháněli. Docela mě to štvalo. V dobách dřívějších platilo námořnické heslo: „Jedna ruka pro tebe, jedna pro loď.“ Při práci v lanoví se námořník jednou rukou držel, druhou pracoval.

bavili při filmovém týdeníku z mistrovství světa v karate z roku 1978 a černobílém italském filmu El Ultímo Vikingo ze třicátých let. Film slabý, umělecký zážitek silný. Celá posádka jsme se sešli až na oslavě Tatiho narozenin. Už dva týdny před akcí nás Tati ujišťoval: „To není pro turismo, to je pro Kubánci.“ Chce říct, že to bude tradiční kubánská oslava pro rodinu a přátele s rumem, fazolemi a salzou. V ten den si Klára nechala nalakovat na nehty kubánskou a českou vlajku a s dary z českých luhů a hájů jsme dorazili na narozeninovou party. „To je dům mého tatinko,“ usmál se zeširoka Tati. Seznámili jsme se s rodinou a zapojili se do veselí. Netrvalo dlou-

Myslím, že to rčení má širší smysl. Námořník nesmí myslet jen na sebe, ale i na loď. Vždyť je to ona, která ho nese k cíli, která je mu cestovním prostředkem i domovem. Ale Hasič situaci viděl jednoznačně. „Viktorka je Rudova, nebudu mu na ní otročit.“ Na to není moc co říct. Od Floridy jsme se s Hasičem odcizovali a tohle byl další kámen do zdi mezi námi. Přišla studená fronta a přinesla s sebou silný severní vítr a vlny, které se rozbíjely na mělčině před vjezdem do přístavu. Neodolal jsem a skočil do vln. Místo jsem znal, chodil jsem se tam každý den potápět. Pěkně jsem se nechal válcovat, masírovat a protřepat zalamujícími se vlnami. Na místy odhalené korálové útesy jsem raději nemyslel. Ze břehu mě pozoroval zděšený manželský pár z Ruska. Když jsem, už značně vysílený, vylezl zpět, vysvětlil jsem jim, že trénuju na pokus o překonání Floridského průlivu. Pravděpodobně si mysleli, že lžu. Že jsem Kubánec a z Kuby chci emigrovat plováním. Proplaval jsem totiž hustou mazutovou skvrnou a od hlavy k patě mě kryla tenká vrstvička hnědého mazlavého filmu. Jindra mě musel umýt ředidlem. Severní vítr polevil a přišel čas odjezdu. Víza byla jen na jeden měsíc. Třicátý den jsme se rozloučili s Tatim a Jarkem, ze kterého se vyklubal dobrý parťák na moře i do hospody.

Vracel se domů na Floridu jinou plachetnicí. Zbylo nás šest a před námi byl už jen oceán. Někteří měli slzy na krajíčku. Marně připomínám slova lorda Harringtona: „Je lepší milovat o jednu víc než o jednu méně.“ Láska je jen jedna a je fuk, zda ke slečně nebo zemi.

Che Guevara, Ondra a Klára

110

111

Che Guevara, Ondra a Klára

110

111

kapitola 17

B ermudský trojúhelník aneb o tajemné ztrátě rumu, větru a iluzí

o měsíci rušného suchozemského života jsme vpluli do neméně rušných vln Atlantského oceánu. Neobyčejně silný východní vítr vál proti tradičně silnému Golfskému proudu a výsledkem byla mořská oranice krátkých a vysokých vln, které zaplavovaly palubu. Paluba, sežehlá kubánským sluncem, netěsnila a naše postele příjemně studily mořskou vodou. Někteří, aby unikli kapající vodě, si museli v podpalubí postavit stany. Stali se tak prvními Čechy, kteří stanovali na otevřeném moři. Ani tak nebylo před vodou úniku. Jediný způsob, jak se po hlídce zahřát, bylo zatnout zuby, vlézt do

mokrého spacáku a vlastním tělem proměnit okolní vlhko ve vyhřátý termoforek. Horší to bylo s mořskou nemocí a nejvíc to odskákal ten, který si ji nejméně zasloužil. Jindra. Tři dny nejedl, nepil, nespal. Živoucí perpetuum mobile. Nejí, nespí, maká. Nevzpomínám si, že bych ho zaslechl nadávat nebo stěžovat si. I v těch nejhorších vlnách, kdy se zdálo, že to Neptun opravdu už přehání, maximálně zašeptal: „Nehoupat.“ A s lodí to skutečně házelo na všechny strany. V podpalubí šplouchala voda, která z něho dokonale vyplavila všechen smrad. Každá vachta musela co hodinu pumpovat ruční pumpou vodu ze

112

zenzy. Zenza je prostor pod podlahou, který slouží za skladiště věcí odolných vůči slané vodě. Nerezovým kouskům železa, uhlí, kanystrům s olejem. Všechna voda, která se do lodi dostane, postupně steče do nejhlubšího místa zenzy a odtud se čerpá ven. O poklidném zvykání si na houpání nemohla být řeč. Nepomohla ani drobná havárie kormidla. Spadla lana vedoucí od kormidelního kola k sektoru. Za tmy, houpání a vlhka nám to trvalo hodinu, než byla Viktorka opět ovladatelná. Jindra ležel zmožený v kastelu a určitě dumal, co tady vlastně dělá. Na moři je mu špatně, v přístavech jen starosti a práce. Co ho tu drží? Čert ví. Na konci třídenní hladovky z něj vypadla jeho osobní definice romantiky. „Romantické by to bylo, kdybych tu nebyl.“ Vlastně má pravdu. Moc jsem si přál, aby tam s námi v tu chvíli byli všichni, kteří nám závidí, že si plujeme kolem světa, a oni musí chodit do práce. Přál bych si je vidět, jak se potácejí po palubě v třímetrových vlnách, jak jim vítr rve čepici z hlavy a spršky slané vody promáčí poslední suché kalhoty. S vydatnou pomocí Golfského proudu, té skutečné mořské řeky, jsme se po čtyřech dnech prokřižovali až k pobřeží Floridy, kde pro změnu nastalo bezvětří. Jindra snědl suchý krajíc chleba a vyšlo sluníčko. Konečně jsme si mohli usušit mokré věci. Kdejaké lano bylo ověšeno spacáky, matracemi, prádlem. Victoria, ta hrdá pýcha oceánů a dědička námořních tradic, se proměnila v cikánský tábor. I Neptun, jako by se chtěl omluvit za způsobené trable, nahnal k pomalu se kolébající Viktorce krásnou makrelu a několik hejn dorád. Musely být chuděrky pěkně vyhladovělé, protože každý, kdo nahodil alespoň prázdný háček, chytil rybu. Ve dvou dnech jsme nalovili víc ryb než v předchozích dvou letech dohromady. Potvrdilo mi to mou teorii, že ryba není blbá. Když má hlad, skočí na cokoli, co se jen lehce zatřpytí. Když ne, není šance. Z rybáře se stává trapný divák, nervózně zkoušející všechny možné návnady od umělohmotných chobotniček po sardinky z konzervy. Ryba si zvědavě prohlédne každý nový pokus a spokojeně si plave dál. Tahle floridská úroda byla ve skutečnosti jediná, kdy jsme se ryb přejedli. Námořní příručky pro tuto část oceánu doporučují měsíc květen jako nejlepší čas pro

Mišu a doráda

plavbu na Bermudy. Měla by být doba dostatečně letní, aby se jí vyhnuly zimní bouře severního Atlantiku, a dostatečně zimní, aby se vyhnula předčasným hurikánům. Strategie je jednoduchá. Vyjet nad Bahamské ostrovy, střihnout zatáčku doprava, do plachet nabrat převládající jihozápadní vítr a pádit přímo na Bermudy. Přímo po hraně bermudského trojúhelníku.

113

kapitola 17

B ermudský trojúhelník aneb o tajemné ztrátě rumu, větru a iluzí

112

Mišu a doráda

113

Bermudský trojúhelník. Dvě slova plná ru. Po téměř dvou letech na moři se zdálo, katastrof, tajemství a záhad. Desítky autorů, že všechno už je na věky na svém místě. Ne vědců, expedic a výzkumů zplodily desítky tak pro Jindru. Těžiště plachet je na Viktorhypotéz a stovky knih na jejich podporu či ce posunuto hodně dozadu a loď je návětrvyvrácení. Rohy trojúhelníku se umisťují do ná. Logicky potřebovala víc plachet na příď. Miami na Floridě, San Juanu v Portoriku a na A Jindra vymyslel jak. Ze základny bukšprytu Bermudy. Jedná se o obrovský kus oceánu natáhl nový štag a my jsme mohli nosit dalšího a hloubka kolísá od bahamských mělčin po velkého foka. Ne nadarmo na něj padla kapiPortorický příkop. Ze tří stran je omýván siltánská funkce. nými mořskými proudy, v zimě tu řádí studené Každým dnem se víc a víc projevovala sefronty, v létě hurikány, z mořského dna docháparace, která začala už na Floridě. Vytvořily zí k uvolňování plynů. Navíc přes tuto oblast se tři samostatné buňky. Ondra logicky tíhl ke vede řada frekventovaných námořních drah, Kláře. K Jindrovi jsem měl blízko věkově i nátakže není divu, že se v zorově. Mišu se upnul na bermudském trojúhelníHasiče, se kterým jsem si ku letadla a lodě ztrácely vůbec nerozuměl já. Od a občas se tu a tam ztráFloridy, kdy jsme v Rudocet budou. vi ztratili „společného neFakt je ten, že i na papřítele“, se naše komunilubě Victorie se začaly dít kace zhoršovala. Hasičův prapodivné věci. Napřípřímý styl jednání balanklad se nám začal ztrácet coval na hraně agresivity rum. Na Kubě jsme koua sobectví. Naše plavba pili bohaté zásoby dobré měla šanci na úspěch jen třtinové pálenky. Láhve tehdy, když spojíme síly. se záhadně vyprazdňovaly Tak jsem si to aspoň mysjedna za druhou a jen výlel. Pokud se mušketýrské jimečně dobrá nálada na motto „jeden za všechpalubě zabránila vzniku ny, všichni za jednoho“ paniky. Úplně se vytrazmění v „každý sám za tily i ryby, na háčky se sebe“, pak se ztratí smychytaly jen řasy Sargassl a kouzlo téhle plavby. ového moře. Moře bylo Stal jsem se přecitlivěplné plovoucích ostrůvků lým lakmusovým papírhnědých sargasových řas, kem a netolerantním vůči nadnášených vzduchonetolerantním. Můj vztek vými kuličkami a lapených mě nechával beze slov, Jindra a mořská nemoc ve středu severoatlantských mé opovržení si to přálo. proudů. Nejhorší ale bylo, že se ztratil praviVěčné dilema. Ne vždy se mi dařilo se krotit. delný jihozápadní vítr a nahradil ho velmi silJak jsem si přál být La Bruyèrem: „Do not let ný vítr severovýchodní. Přesně ze směru, kam yourself be carried away against men, when jsme chtěli plout. Několik dní jsme uháněli you see their hardness of heart, ingratitude, rychlostí přes pět uzlů přímo na New York, injustice, pride, love of themselves, and forgetpak několik dní přímo na Portoriko, až se pár fulness of others. That is the way they are.“ mil před Bermudami vítr ztratil úplně. Ať mi A vůbec? Kdo jsem já, abych mohl někoho odnikdo neříká, že to není začarované místo. suzovat? Jindrovi otrnulo a naplno se projevila jeho Na Bermudy jsme dojeli po 23 dnech. Na pravá povaha. Zatímco jsme ho poslední dny mapách tahle skupina asi sto padesáti ostrůvlitovali a snažili se mu jeho muka ulehčit, on ků vypadá jako malý puntík uprostřed oceánu. celou tu dobu nejenže trpěl, ale i přemýšlel, Dvacet největších je obydleno. Díky teplému jak to udělat, aby Viktorka plula líp do větGolfskému proudu to jsou nejseverněji polo-

114

žené korálové ostrovy na světě, kde ani v zimě teplota neklesá pod 15 stupňů Celsia. Byly objeveny roku 1522 Španělem Juanem Bermúdezem a poprvé obydleny posádkou anglické lodě Sea Venture, která tam v roce 1609 ztroskotala. Tím se ostrovy staly nejstarší anglickou zámořskou državou. Po roce nedobrovolného kolonizování si trosečníci postavili další loď a dokončili plavbu do Virginie. Skuteční osadníci se objevili až o pár let později a dnes jsou Bermudy britskou korunní kolonií

lodě, vplout nejdřív. Tam podstoupí všechny celní, pasové a přístavní formality. Přistát jinde je zakázáno a přísně se trestá. Na Bermudách je jediným takovým přístavem St. George, bývalé hlavní město. Vjezd do dobře chráněné zátoky vede skrz uměle prokopaný kanál. I když byla neděle, všechny formality proběhly hladce a pro posádku Viktorky nastaly tři dny bermudské dovolené. Proč jen tři dny na místo, o kterém každý turistický průvodce mluví jako o ráji na zemi?

s vnitřní autonomií a jednou z nejhustěji zalidněných zemí světa. Na území 53 kilometrů čtverečních žije na 65 tisíc obyvatel. Až do roku 1947 nebylo na Bermudách dovoleno používat auta a i dnes jsou v platnosti omezení týkající se jejich velikosti a počtu. Zdroje pitné vody jsou velmi omezené, většina se získává zachycováním dešťovky a odsolováním vody mořské. Hlavním zdrojem příjmů je turistický ruch a mezinárodní obchod. Každá přímořská země má několik předem určených přístavů, kam musí všechna plavidla, ať už jsou to plachetnice nebo velké dopravní

Především kvůli počasí. Bermudy leží příliš jižně od severních větrů severního Atlantiku a příliš severně od východních pasátů. Je nutné využít každé dobré předpovědi počasí pro další plavbu na východ. A také Bermudy působí příliš upraveným a decentním dojmem. Zvlášť ve srovnání s Kubou. Není tu škaredých domů. Vše má styl a řád anglického venkova. Vše je tak dokonalé, že se až zdá, že spíš než vkus obyvatel tu působil zkušený designer. Zřejmě nezbytná daň země žijící z turistů. Vnější dokonalosti odpovídaly i ceny a my si gratulovali k zásobám nakoupených vlidových USA.

115

114

115

i Grand Nelly a její kapitán Jeff. Grand Nelly je luxusní, skvěle vybavená jachta. Pravý protiklad Viktorky. Přesto je Jeff jedním z mála kapitánů zazobaných lodí, kteří v sobě mají něco ze špinavců, trhanů a lidí téměř bez peněz. Kteří chápou, že svoboda je i v dnešním světě rovnocenným soupeřem bohatství. O tom Jeff něco ví. Jachtu mu koupila jeho nesympatická žena a ona je také majitelem. Bylo na něm vidět, že by se s námi bez váhání svezl. Takhle nás, poloviční asociály, v tomhle prostředí značkové prestiže, alespoň pozval na večeři, hostil nás a naléval opojný koktejl brainkiller. Nikdy jsem nepil lepší a plně jsem pochopil Richarda III. Království za brainkiller! Jeff ani tentokrát nezaváhal a plným plynem dojel k zakotvené Viktorce. „Ahoy!“ zahalekal a už mával flaškou whisky. Bylo na něm vidět, že by svou naleštěnou krásku i s ošklivou velitelkou nechal na pospas osudu a přesedl na Viktorku. Ale každému, co jeho jest. K jeho cti třeba dodat, že na rozmyšlenou neměl příliš času. Předpověď počasí byla příznivá, a tak jsme ve chvíli, kdy trocha čerstvé zeleniny doplnila lodní spižírnu, vytáhli kotvu a vyrazili dál na východ. Zpět do Evropy.

kapitola 18

aneb podruhé přes

Azory

Atlantik se zastávkou na zelených Azorech

ohlo by se zdát, že po mořích a oceánech je možné na plachetnici plout kudykoli a kdykoli se člověku zachce, stačí jen prst zabodnout do mapy – a jedééém! Ve skutečnosti jsou oceány rozděleny větry a proudy na dálnice, silnice I. a II. třídy, okresky, polňačky a stezky. Jejich znalost odedávna ulehčuje mořeplavcům život. A stejně jako na silnicích platí i na moři, že zkratka je nejdelší možná vzdálenost mezi dvěma body. Když jsme se na Kubě domlouvali, že se vrátíme na původní Magalhãesovu trasu a poplujeme do Brazílie, bylo jasné, že nás čeká velké atlantské kolečko. Přímá cesta skrz Karibik by vedla proti proudům a větrům. Museli jsme plout cestou objevenou už na konci 15. století Kolumbem. Plavba z Bermud na Azory je jednou z takových dálnic. Vystoupali jsme na 40. stupeň se-

verní šířky a už jsme si to svištěli na východ. Rychlost neklesala pod 5 uzlů a s údivem jsme zapisovali uplutou vzdálenost do lodního deníku. Padl nový rekord. Za 24 hodin jsme ujeli 141 námořních mil, což je slušný průměr pro moderní jachtu, ale pro Viktorku výkon daleko za hranicí snů. Zběsilá plavba s větrem v zádech pěkně odsýpala. Upluli jsme 10 000 námořních mil! Na oslavy nebyl čas ani chuť. Lana, plachty i nervy drnčely napětím. Co povolí první? Nevydrželo dvanáctimilimetrové ocelové lano vedoucí ke kormidlu. Uprostřed noci prasklo a neovladatelná loď se stočila bokem k větru. Plachty musely dolů a za tmy, deště a nepříjemných vln se z Viktorky stala příšerná pouťová atrakce, na které šestice postaviček balancovala a zápasila s lany a kladkami. Zafixovali jsme kormidlo, aby sektor nikomu neutrhl prsty, vyprostili

Jedinou nezbytnou věcí na doplnění byla voda. V marině chtěli dolar za litr. S úsměvem jsem jim řekl, že takovou láci nemají ani na Kubě. Vodu jsme si pak navozili od dělníků z blízkého staveniště. Od nich jsme se dozvěděli, že cenám místního zboží odpovídají i platy. Pomocný stavební dělník vydělá 17 dolarů za hodinu, což je trojnásobek hodinové mzdy na Floridě a měsíční plat učitelky na Kubě. Příjemným zpestřením bylo setkání s dávným přítelem z Portorika. Na své cestě jsme potkávali stovky plachetnic a jachet. Většina z nich člověku v paměti neutkví, ale některé jsou nezapomenutelné. Jednou z takových je

116

117

kapitola 18

aneb podruhé přes

Azory

Atlantik se zastávkou na zelených Azorech

116

117

hybných předmětů a tvůrčí dílnou nových nadávek. U rozpálených kamen kuchaři hrozilo popálení a opaření, a když se vyšel na palubu nadýchat čerstvého vzduchu, schytal spršku ledovou vodou. Namátkou vybírám jídelníček z 25. května 2001: „Polévka – včerejší nastavovaná. Hlavní jídlo – kašovitý blivajz z připálených fazolí.“ Nejdůležitější ingrediencí je česnek, vděčný zdroj vitamínů a vtipů. Ne nadarmo se říká, že kde se jí jablka, tam nechodí doktor a kde se jí česnek, tam nechodí nikdo. Myslím, že není třeba velké fantazie k představě, jak to v podpalubí někdy vypadalo. Každý si rychle odkroutil svou vachtu a prodral se dusnou atmosférou do vlhka své kóje. Krom čtení a přemýšlení nebylo moc věcí, co by mohl člověk dělat. Z jednoho takového zadumání nás jednou vytrhl Mišův výkřik: „Trolba! Trolba!“ Velký vzdušný vír se točil nad vodou a blížil se k nám. Rychle jsme stáhli plachty, nahodili motor a ujížděli na druhou stranu. Tornádo nás minulo o 200 metrů. Bylo škaredě, pod mrakem, pršelo. Nebylo divu, že jsme se těšili na pár dní sucha. A klidu. Hasič začínal mít dost. Už od vyplutí z Kuby vyhrožuje, že se tam vrátí. Teď stál za kormidlem a vykřikoval: „Co je tady? Nic. Voda. Vpředu voda,

přetrhnutý ocelák a pomocí svorek napojili. Výkon hodný Harryho Houdiniho. Za 6 hodin bylo hotovo. Viktorka dál letěla Atlantikem, aby se o čtyři dny později stala stejná věc na druhé straně! Ocelové lano opět nevydrželo strašný tah a námahu a prasklo za téměř stejných podmínek. Tma, vlny, vítr, déšť. Zkušeně jsme závadu opravili za 2 hodiny. Příště to už bude zívačka na 10 minut. Noční akce nicméně nezůstaly bez odezvy. Nejdřív mě bolela pravá kyčel. Kopl mě snad někdo plnou silou bodlem? Pak mě začala pobolívat celá pravá noha. Nemohl jsem ji pořádně natáhnout a uvnitř taková divná, tupě řezavá bolest! Jako by ji někdo pomalu řezal lupenkovou pilkou. „Vítej do klubu revmatiků,“ řekl Jindra. Revma? Už? Vždyť mi bylo teprve 32 let a 354 dní! „Zánět šlach,“ prohlásila Klára a v nové roli lodního lapiducha mi naordinovala antibiotika. Nezbylo než jí věřit. Přestal jsem vychvalovat příjemné chladno a vytáhl rolák, bundu, čepici. Příliš pozdě. Polykal jsem brufen na bolest a netušil, jaké komplikace a překřížené plány mě ještě čekají. Silný vítr a jedovaté vlny se podepsaly i na kuchařském umění. Pečení chleba se stalo tříhodinovou bitvou s dynamikou původně ne-

118

vpravo voda, vlevo voda. A co je to támhle vzadu? Aha, zase voda!“ Azory, kde jste?!!! V roce 1427 objevila výprava portugalského kapitána Cabrala skupinu neobydlených ostrovů 1 300 kilometrů západně od Portugalska. Dostaly název Ilhas dos Açores – Ostrovy jestřábů, podle velkého množství těchto ptáků. Co na tom, že to jsou ve skutečnosti luňáci, jediní denní dravci Azorských ostrovů. Často bývají viděni osamoceni nebo v párech vysoko na obloze. Potravou jsou jim králíci, krysy, hmyz a ještěrky. Od roku 1445 byly Azory postupně kolonizovány a staly se významnou zastávkou lodí na cestě z Ameriky do Evropy od dob Kryštofa Kolumba po naši Viktorku. Dnes jsou autonomní oblastí Portugalska se čtvrt milionem obyvatel. Největším lákadlem ostrovů je počasí a příroda. Azory se těší mírnému podnebí bez větších výkyvů. V létě je průměrná teplota 20 °C, v zimě jen o šest méně. Zelené ostrovy vulkanického původu jsou plné úrodných polí, lesů, přírodních rezervací a desítek jezer. Každý ostrov je trochu jiný, každý nabízí jiná lákadla. Po sedmnácti dnech mořského rodea jsme konečně zakotvili u malé rybářské vesnice Porto dos Lajes na ostrově Flores. Že se nám tu bude líbit, potvrdily už vstupní formality, které se odbyly v hospodě u portského vína. Útratu platili celníci. Byli jsme na nejodlehlejším místě Evropy a jeho obyvatelé byli jako jejich ostrov. Přátelští, usměvaví, a zároveň tvrdí a uzavření. Nevelký ostrov (143 km2) doplácí na svou odtrženost od azorských center. Krom hrstky jachtařů plujících přes oceán, kteří si Flores vyberou za první zastávku, sem mnoho turistů nezabloudí. Nepříliš veselé místo. Zdá se, že něco podobného si myslel i Ha-

sič. Jedno ráno vstal a všem nachystal snídani. Pak vzal buben, začal mlátit a řvát: „Je třeba vstávat a žít! Chci žít! Chci žít!“ Myslel to dobře. Bylo to jeho volání o pomoc, o pochopení. Pokus o navázání kontaktu. Nepovedl se. Tak si opravil kolo a odjel zjišťovat ceny letenek na Kubu. Možná by lidé, kteří spolu dlouhodobě žijí a pracují, měli víc číst klasiky. Znali by pak slova z Kupce benátského: „Přesvědčení o vlastní pravdě vede k pohrdání pravdami jiných. A z pohrdání se rodí nenávist.“ Raději utopit vztek v opravách. Nejdůležitější bylo vyměnit provizorně spojená lana kormidla. Nahradili jsme je nerezovými lany, které nám dali Dánové na Bermudách. Bylo třeba slepit některé prasklé palubníky, nevydržely tlak stěžňů. Utáhnout hodně povolenou takeláž. Znovu přetěsnit světlíky, kterými voda beztrestně tekla na naše hlavy. Očistit porostlý lodní šroub. Práce víc než dost, ale i tak se mi na břeh nechtělo. Noha bolí. Zvolna jsme poznávali okolostojící jachtaře. Příležitostí bylo dost. Jedno dopoledne jsem s Mišem vyvážel člunem zadní kotvu, aby se Viktorka příliš netočila. Jindra nám z lodě ukazoval místo, kam ji máme hodit. Mávl.

119

118

119

„Nech to, Iví, bolí tě noha, hodím to sám,“ řekl Mišu, vzal za šedesátikilovou kotvu a převalil ji do vody. Jenže její rameno se zachytilo za kraj člunu a katapultovalo nás do vody. Brrrr, voda ledová, boty a svetr táhly pod hladinu. Mišu měl vlastně geniální nápad, bolest okamžitě zmizela (blahodárný účinek studených zábalů). Člun vzhůru dnem pomalu nabíral vodu a začal se potápět. V tu chvíli dojel na pomoc Francouz, který celou akci pozoroval z kokpitu své jachty. Uvázal potápějící se člun na lano do vleku a dotáhl tu ponořenou ponorku k Viktorce. Tam jsme si dali s Frantíkem rum s čajem a pastis, dojel Angličan se svou brazilskou přítelkyní, dvě francouzské rodiny s celkem sedmi dětmi od osmi do patnácti let. Viktorka není sice nejrychlejší plachetnice na světě, zato skvělá společenská loď. Jen tak ze srandy jsem navrhl, že kdo chce, může na stěžně. Děti nezaváhaly a lanoví bylo rázem plné děcek obratných jako opice. Život na jachtě jim evidentně prospíval, i když od pondělí do pátku měly školu jako každé jiné děti. Dvacet hodin týdně je jejich rodiče vyučovali předměty od matematiky po jazyky. Dokážete si představit lepší školu zeměpisu, než je plavba na plachetnici kolem světa? Nebo biologii ryb, když otec uloví makrelu? Spřátelili jsme se i s místními. Vyprávějí nám o své povaze. Na Flores často prší a Floresané jsou ve skutečnosti uzavřenější a smutnější, než se na první pohled zdá. Většina ze čtyř tisíc obyvatel jsou rybáři a zemědělci a asi není divu, že stále více mladých lidí odchází za civilizací podle svých představ do Portugalska. Nebo o velrybářství, které má na Azorech velkou tradici. Azořané byli uznávaní velrybáři a při všech civilizačních předsudcích, které vůči lovu velryb máme, nezbývá než je obdivovat. Na dřevěných člunech s plachtou vyjížděli ke kytovcům, které zpozorovaly hlíd-

ky rozmístěné na okolních kopcích. Čluny poháněné plachtami a vesly, jen ruční harpuny. Poslední velryby lovili v roce 1981. Přepluli jsme na ostrov Faial, na kterém leží hlavní město Azor Horta. Přístav je narvaný jachtami po cestě přes Atlantik a zdi pomalováné tisíci kresbičkami a symboly plachetnic z celého světa. Je to tradice, každý chce po sobě nechat památku. Stoupli jsme si k betonovému molu v průmyslové části přístavu a já belhal do nemocnice na kopci. Už mě ta bolest nebavila. Doktor potvrdil Klářinu diagnózu – zánět šlach, a předepsal léky. Uklidněn, že to není nic vážnějšího, jsem ve chlívku našel modrou barvu a na přístavní zeď namaloval logo Victorie. Byla to skvělá příležitost k seznámení s okolojdoucími a do večera jsem znal všechny obyvatele lodí u mola. Party mohla začít. Vedle nás stáli Norové na své plachetnici s příznačným názvem Fram. Byla to parta čtyř kamarádů, kteří se vypravili na cestu kolem světa. Společně dali peníze dohromady. Společně koupili a opravili plachetnici. Společně dopluli do Brazílie. Tam se nešťastnou náhodou jeden z nich utopil při potápění. Plavba kolem světa pro ně náhle ztratila smysl. Byli na cestě domů. Dali nám dvoudílného pilota Brazílie (navigační příručky) a já jsem jim na oplátku na stařičkou dřevěnou lyži namaloval norskou vlajku a věnování se jménem mrtvého kamaráda. Lyži pak dali do známého hortského baru, kde se schází jachtaři z celého světa. Hodně projektů začíná jako sen a končí jako noční můra. Časně ráno jsme vypluli na vedlejší ostrov Pico, jehož stejnojmenná hora je nejvyšší horou nejen Azor, ale i Portugalska. Večer jsme už stáli v maličkém městečku na severu ostrova Roque de Pico. Jediný Mišu našel dost odvahy vystoupit až na vrchol, který je 2 351 metrů nad mořem. Ostrov je znám nejen svým

120

vrcholem, ale i vínem, které se dodávalo na stůl ruských carů. K boku Viktorky se přivázala anglická jachta, pro změnu plná důchodců. Nejstarší člence posádky bylo 75 let. Je vidět, že věk není rozhodující, jestli člověk je nebo není na moři. Vítr byl silný, anemometr Angličanů (měřič rychlosti větru) ukazoval 42 uzlů, což je slušná „devítka“ dle Beauforta. A jen co polevil, odvázali jsme se a vypluli na další z azorských ostrovů – São Miguel. Vítr byl tentokrát slabý a jen velmi pomalu jsme se sunuli k cíli. Odpoledne se před přídí objevila želva. Hasič nezaváhal. Bleskově se svlékl, skočil za ní a dal jí babu. Byla to pravděpodobně první želva na světě, která si hrála na honěnou. Mám rád takovou plavbu. Beze spěchu, beze stresů. I když jsme samozřejmě mohli nastartovat motor a rychle zbývající vzdálenost ujet, zvolna jsme se na plachty kolébali k cíli. Lehl jsem si na sluncem vyhřátou palubu, hřál si bolavou nohu a sledoval plachty jen lehce napjaté větrem. Odpoledne utíkalo podél břehů São Miguel a na slabý zaďák jsme se zvolna doploužili k vlnolamu největšího azorského města Ponta Delgada. Teprve tam Ondra nastartoval motor a zakotvili jsme. Přístav je plný velkých lodí a na břehu vládne ruch velkoměsta. São Miguel je prý nejkrásnější z Azorských ostrovů a je také jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj nebo kde kuchařky mohou vařit v horkých pramenech vyvěrajících ze země. Nevím, bolest v noze mi vzala veškerou chuť k cestování a krom několika procházek městem jsem nikde nebyl. Pracoval jsem

na lodi, kreslil, tiskl pohlednice. A pozoroval vodní ptáky. Vedle nás stály na mooringu dvě motorové lodě. Už asi pěkně dlouho, protože obě byly porostlé travou a doběla posrané od ptáků. Stařičký katamaran si za domov vybrali rackové, rezavý rybářský kutr okupovali rybáci. Teritoria byla přesně vymezena. Když některý z racků vletěl do pásma rybáků, vždy ho s křikem zahnali. Jeden z racků se usadil na Viktorce, kde Jindra natíral plynové bomby. V klidu pozoroval jeho práci, protože nás se nebál a rybáci si sem netroufli. Jak už jsem jednou říkal, s vodními ptáky je legrace. Ale čas letěl a z měsíce na Azorech zbylo posledních několik dní. Přesunuli jsme se na nejjižnější ostrov Santa Maria. Když se Kolumbus vracel po objevení Ameriky zpět do Španělska, dostaly se jeho lodě uprostřed Atlantiku do bouře a jen zázrakem se nepotopily. Za tento zásah boží se mořeplavec rozhodl poděkovat právě na Santa Marii v maličké kapli Andělů na kopci. Co Kolumbus přehlédl, bylo, že Azory jsou portugalskou državou, a část posádky byla zajata. Po dlouhých vyjednáváních, kdy kotvící flotila přežila další těžkou bouři, byli námořníci propuštěni a Kolumbus si konečně mohl dojet do Evropy pro svou nesmrtelnost. Zatímco velkého Janovana k ostrovu připoutala složitá mezinárodněpolitická situace, nás Azory uchvátily dramatickou krásou rozeklaných pobřežních útesů, sametovou jemností zelených pastvin a laskavou shovívavostí Azořanů, žijících u zadních vrátek Evropy. Na konci června 2001 jsme do plachet nabrali vítr a zamířili na jih, zpět do tepla. Aniž bychom to tušili, měli jsme se sem ještě jednou podívat.

122

kapitola 19

Salvageny a Kanáry aneb o dvojím vstupu do stejné řeky

aždý asi ví, kde hledat Kanárské ostrovy. Madeiru znají milovníci vína a o Azorech bývá slyšet ve zprávách o počasí: „... tlaková výše nad Azorami se pomalu přesouvá nad Evropu...“ Ale vsadím se, že nevíte, kde jsou Salvageny. Ani já to netušil do doby, než jsme se rozhodli na nich s Viktorkou přistát. Skupinka neobydlených ostrovů leží přímo na „silnici“ z Azor na Kanáry, asi 600 mil jihovýchodně od Santa Marie. Pár dní jízdy, na kterou nám Neptun daroval ukázkové počasí. Vítr tak akorát, malé vlny, sluníčko. Viktorka se jen lehoučce nakláněla ze strany na stranu, jako laskavá matka kolébá své dítě. Už to nebyla macecha, která s námi při plavbě z Bermud cloumala jako opilec dveřmi. Kdyby to takhle vypadalo pořád, oceány by byly plné plachetnic a na nich by pluly bezbarvé charaktery říkající si námořník. Na vodu putoval člun s přívěsným motorem, na zadní stěžeň jsme pověsili téměř nepoužívanou latinskou plachtu a lodní fotografové cvakali jedno foto za druhým. Byla to jedna z mála příležitostí, jak vyfotit Viktorku v plné parádě. Počasí bylo skutečně exkluzivní. Poprvé od vyplutí z Miami Jindra odložil péřovou bundu, vyhříval si revmatické klouby a labužnicky se protahoval. Že dobré protáhnutí je poloviční rozkoš, je všeobecně známá věc. Psi a kočky by o tom mohli vyučovat na univerzitách. Ale jaké zvuky při tom vyluzoval Jindřich, to svět neslyšel. Řev lva je jen chabou parodií jeho řvaní, a praskání staletých borovic ve vichřici skromnou ozvěnou Jindrových kloubů. Objevily se ryby. Tuňáci! Jediného tuňáka, kterého jsme za dva roky plavby na palubě Victorie měli, byl na Kapverdách koupený na

trhu. A teď jeden plaval kolem! Jindra se vrhl po harpuně, ocelovým okem zamířil, pevnou rukou hodil. Těsně minul. Škoda jen, že zapomněl harpunu přivázat k lanu, a ta zmizela v hlubinách. Tuňáka jsem nakonec paradoxně chytil já, který ryby rád nemá. Hasič, vrchní rybář, mi pogratuloval. Ne, velkorysost mu nechyběla. Ale náš vztah byl u konce. Bylo pozdě. Je velmi nebezpečné si o lidech utvořit pevný a nehybný obraz. Tento obraz lze později lehce zaměnit za věc a tuto věc odstranit. S rybami se roztrhl pytel. Ondra vylovil krásnou, víc jak metr dlouhou dorádu a jeho obličej zářil radostí z úspěchu. Pak se zamyslel a úsměv mu mizel ze tváře. Uvědomil si, že tak velkou rybu budeme muset taky sníst. Navíc už bylo namočeno kilo hrachu a ve spižírně zbytky ze včerejška. Smrt hlady nám určitě nehrozila. Naopak. Přebytek jídla rozpoutal debatu, kde jsou hranice plýtvání. Na Viktorce jsme nikdy jídlem neplýtvali. Když něco zbylo od oběda, stalo se nepsaným pravidlem, že se nejprve dojedly zbytky, a teprve pak se na stůl dalo další jídlo. Samozřejmě to dělalo zlou krev, nikomu se nechtělo dojídat včerejší obědy. Ale před Viktorkou byl rok a půl plavby

123

122

kapitola 19

Salvageny a Kanáry aneb o dvojím vstupu do stejné řeky

123

ňáků. Buřňáci jsou bezesporu vládci vzduchu nad otevřeným oceánem. Je jen málo krásnějších pohledů než na dokonalého letce plachtícího za každého počasí těsně nad vlnami, ze kterých sbírá svou potravu. Ne nadarmo se jim anglicky říká shearwater, což by šlo volně přeložit jako střihač vody. Celý svůj život tráví na moři, a na břeh létají jen kvůli vyvádění mladých. Dřív na Selvageny jezdili lovci vajec a populace buřňáků rapidně klesala. Pusté a divoce krásné jsou Salvageny i pod vodou. I když mě noha bolela víc než sto čertů, neodolal jsem. Vždyť kdy se sem zase podívám? Navlékl jsem se do gumového svetru (neopren) a vydal se pod hladinu. S překvapením jsem zjistil, že krásou se vyrovnají korálovým útesům. Šedé skály padaly do hlubin a nesčetné jeskyně jsou domovem hejnům ryb. Asi v desetimetrové hloubce se mi na plochém dně podařilo překvapit murénu. Stočila se do klubíčka a výhružně na mě otvírala tlamu plnou drobných žiletek. Murény mají mezi potápěči špatnou pověst, živenou historkami o jejich agresivitě a krvežíznivosti. Pravda je, že zaskočená nebo překvapená muréna

na další místo, kde se daly opět vydělat nějaké peníze, a lodní pokladna nebyla bezedná. Je lepší peníze procestovat než projíst. S plnými žaludky jsme dorazili k pustým skalám Ilhas Selvagens. Dvě skupiny ostrovů, ostrůvků a skalisek patří správně k Madeiře, a i když jsou vulkanického původu, jsou téměř bez vegetace. Jen občas slouží rybářům jako útočiště za špatného počasí. Před třiceti lety se staly přírodní rezervací, jejíž obyvatele tvoří chránění buřňáci žlutozobí, přemnožení králíci a dva profesionální strážci rezervace. Ti hlídají klid hnízdících ptáků a kontrolují povolení k návštěvě, které je nutno získat předem na Madeiře. Povolení jsme sice měli, ale z roku 1999, a při úprku z Madeiry jsme si na něj ani nevzpomněli. Rangeři velkoryse přehlédli starší datum na razítku a povolili vstup na ostrov Selvagem Grande. A když si uvědomili, že jsme Češi, krajané zbožňovaného Poborského, ledy se prolomily. Dělali nám doprovod s odborným výkladem v portugalštině a výlet po ostrově připomínal slalom mezi stovkami děr v zemi, ze kterých trčely hlavy hnízdících buř-

124

se aktivně brání a jedovatá krev a rány ostrých zubů mohou způsobit nepříjemná zranění. Ale s murénou je stejná svízel jako se žraloky. Jejich krása je silnější než strach z nich a byla by škoda se nechat ochudit o jejich společnost jen kvůli strachu a předsudkům. Na dně pod Viktorkou bylo několik opuštěných kotev. Dno zátoky je skalnaté a kotva po něm často bezmocně klouže nebo se naopak zasekne mezi kameny tak, že nejde vytáhnout. A když se na hladině zhorší počasí a je nutné rychle odplout a kotva nejde vytáhnout, musí se odříznout a odhodit s nadějí, že se pro ni někdo někdy vrátí. Jednu takovou kotvu jsme se pokusili vytáhnout. Pluli jsme do Patagonie a nikdo nevěděl, co nás tam bude čekat. Náhradní kotva se mohla hodit. Jenže ze břehu nás pozorným okem sledovali strážci rezervace a v momentě byli na Viktorce. „Tohle je přírodní rezervace a nic z ní nemůžete odvážet!“ V podstatě nás vyhodili. Bez problémů jsme vytáhli vlastní kotvu a s ruměncem na tvářích vyrazili k dalšímu cíli. Kurz 160 stupňů, Kanárské ostrovy.

Gran Canaria. Las Palmas a Arguineguin jsou pro Viktorku téměř domovskými přístavy. Hodně jsme v nich zažili, našli přátele a napjatě jsme čekali, jak to bude vypadat tentokrát. Nic se nezměnilo. Voda stále voněla naftou a rybinou, pláže byly plné sněhuláků (turistů, kteří se ještě nestihli opálit). Pokud bylo něco jiné, pak to byla Viktorka a její posádka. Loď byla otlučenější, špinavější, vybělenější sluncem i ztmavlá slanou vodou. Zkrátka dobře zajetá. Změny na její posádce nebyly tak viditelné, ale o to zajímavější. Někteří byli tvrdší, jiní klidnější. Nejvíc se změnil náš počet. Z devíti lidí, kteří tu přede dvěma roky přistáli, zbylo pět. Dřina, ztráta iluzí, únava, ponorková nemoc si vybraly svou daň. Další na řadě byl Hasič. Už dlouho se prohlubovala vzájemná propast mezi námi, a jediný, s kým si ještě rozuměl, byl Mišu. Po příjezdu na Kanáry oznámil, že se už s námi nebude jebat na oceánu a přijede, až budeme v Brazílii. A odletěl na Kubu. Nikdo ho nedržel. Večer jsme se sešli v kastelu a každý zvlášť se vyjádřil, zda chce nebo nechce s Hasičem plout. Mišu byl osamocený a Hasičův osud byl tak

125

124

125

liku a Sašu jsme našli na stejném místě, jen se přestěhovali z lodě do bytu na břehu. Nejsou zdaleka první ani poslední jachtaři, kterým se stalo něco podobného. Velké plány jsou vždy konfrontovány s realitou každodenního života. Je propastný rozdíl mezi tím, co člověk nutně potřebuje k životu, a co může potřebovat. Jakmile jednou jachtař vymění skromné podmínky na lodi se značně omezeným prostorem za byt, začne ho zaplňovat užitečnými předměty, které by si na loď nikdy nekoupil. Navazuje sociální vazby, získá všemožná pobytová a pracovní povolení, naučí se jazyk. Pak začne platit daně, přijdou děti... Z takových podmínek dokáží odjet jen ti největší drsňáci. Nebo zoufalci. Věřím, že naši ruští přátelé jsou stále na Kanárech. Angelika má krásně zařízený byt a Saša po nocích sní nad námořními mapami o cestě přes Atlantik, o tichomořských ostrovech, o plavbě. A jsou šťastní. Přestávku na Kanárech jsem využil k pátrání po příčině mého trápení. Noha bolela nechutným způsobem a brala mi radost ze života. Z moudrých knih jsem vyčetl, že moje problémy mají původ v páteři. Musel jsem do nemocnice do rukou odborníků. Španělský neurochirurg mě prohmatal a poslal na „cétéč-

zpečetěn. Drsný způsob, jak se zbavit člověka, který s vámi strávil a pracoval kus života. Otázka zní, proč jsme to neudělali hned, když byl ještě na lodi. V kontrastu s Hasičovou přímostí a přímočarým řešením problémů to nutně vypadá jako křivárna. Každý jsme se s tím museli vyrovnat sám. Člověk má strašlivou schopnost dokázat se proměnit v tvora naprosto bezcitného, kdykoli se mu zlíbí. Jídlo převzala Klára a hned pro začátek dostala nevděčný úkol hodný kouzelníka: s minimem peněz nakrmit celou posádku. Vzala to od podlahy, maximálně vědecky a zodpovědně. Tak zodpovědně, že si u většiny posádky vysloužila posměch na hranici pohrdání. Co dnes vypadá jako vtip, se na palubě Victorie rozhořelo do podoby strašáku hladomoru. Klára tři dny seděla a počítala nutriční hodnoty potravin v závislosti na jejich ceně. Výsledek byl ten, že jsme jedli méně masa a více kaší, sóji a klíčených semen. Neboli zdravě. Zvlášť Mišu sledoval přípravy na své vegetariánství velice nevraživě. Z Las Palmas, jednoho z mála míst na světě, kde se platí i za kotvení (za metr čtvereční paluby), jsme se na několik dní stavili v Arguineguinu, z čistě sentimentálních důvodů. Ange-

126

ko“. Pak se podíval na snímky a s úsměvem prohlásil, že mám štěstí. Nejedná se o mechanické poškození, ale jen lehce vyhřezlou plotýnku a zánět. Výborně, ale proč to tak bolí? Plotýnka tlačí na nerv, který způsobuje bolest v noze. A prý to chce týden v klidu a budu zase chlapík. Po dvou měsících bolestí mě to opravdu uklidnilo. Vyfasoval jsem léky a vrátil se na loď. Úbytek v posádce a zhoršující se stav našich zad přinutil Jindru k přeměně našeho navijáku v elegantní kotevní vrátek. Vymyslel a vyrobil z kousků nerezu systém na navíjení řetězu, čímž se kotvení výrazně ulehčilo. Do nablýskané krásy elektrických navijáků ovládaných jediným tlačítkem měl sice daleko, ale točit klikou bylo o něco snadnější než tahat řetěz rukama. I tak jsme potřebovali čerstvou sílu. Přímo na Kanárech jsme potkali dobrovolně ztraceného počítačového šílence Petra, který se hodiny dokázal bavit o výhodách posledního typu procesoru, čímž si vysloužil přezdívku Čip. Sympaťák, kterému utekla holka, okradli ho v Maroku a pes se mu oběsil na přívěsném motoru. Do posádky zapadl bez problémů. Z Čech přiletěl Pepan a Pája, horolezci a nerozlučná dvojice kamarádů do nepohody, a naši staří známí Marcel a Aleš, už ne medik, nýbrž doktor. Místo dárků přivezl knížku užitečnou a masově čtenou, Slovník cestovní medicíny. Jeden by nevěřil, kolik zákeřných chorob, bacilů a parazitů na člověka čeká! Varuju vás, při jejím čtení a prohlížení některých fotografií vás dozajista přejde chuť na jakéhokoli cestování. Brrr. Jen ty názvy! Břišní tyfus. Cholera. Horečka dengue. Žlutá zimnice. Elefantida! Raději na to nemyslet a rychle na moře. Nejprve jsme ale museli vyhledat Lenku s Primaverou. Těšili jsme se na ně už od Bermud. Stále obývali svou jeskyni vysoko v horách, už měli auto a druhé dítě. K malé Agadíse přibyl Filipe. Radost na ně pohledět. Vůbec se nezměnili. Nezávislí, jistí si svým životním stylem, přirozenou inteligencí, rozumem, dobře promyšlené názory přizpůsobené místním podmínkám. Naposled jsme spolu zapařili u táboráku v eukalyptovém háji. Angelika zazpívala teskné ruské písně, my jsme přidali staré námořnické, abychom vyrovnali ten ruský sentiment. Mohli jsme se dát potřetí do Atlantiku.

127

126

127

kapitola 20

Potřetí přes Atlantik

aneb znovu o

Kapverdách, křtu na rovníku a strašlivé smrti hladem

evyplouvali jsme sami. Saša a Angelika oprášili Malenkuju Korolevu a vyprovodili nás několik mil od ostrova. Zase na moři! Marcel se touto svízelnou cestou snažil získat odklad dotírajících manželských povinností. Řekl snoubence, že se nemůže oženit dřív, než se ještě jednou sveze na Viktorce. Teď stojí celý šťastný za kormidlem, usmívá se a jen občas nám ho půjčí. Je spokojený. I mně se udělalo o něco lépe a noha téměř nebolela. Pravděpodobně placebo efekt navozený návštěvou nemocnice. Dlouho nevydržel. Každým dnem bolest přicházela blíž a blíž a za několik dnů jsem už zase zatínal zuby. Copak to nikdy neskončí? Začala má cesta na Kapverdy v lůžkovém voze. Sklad optimismu byl prázdný, z kóje jsem vstával jen do hlídek a na

jídlo. I tak jsem na nic neměl chuť. Nebyl jsem jediný. Mořská nemoc si přišla vybrat svou daň a několik dnů nováčkům nic neodpustila. Zvlášť Pája si to užíval. Klára se ujala vlády nad našimi žaludky. Na snídani se začaly pravidelně připravovat kaše. Krupicové, ovesné, kukuřičné. K obědu přibyla sója, cizrna a naklíčená čočka. Maso každý třetí den. Na večeři drožďová pomazánka. Měla přesně spočítané, jaké množství oleje, paštik a mouky se může týdně spotřebovat. Přesný opak Hasičova velkorysého zásobování. Měla vliv nejen na to, co do nás leze. Na příděl byl i toaletní papír. Ale byla to šance, jak dojet na Nový Zéland s minimem požadovaných peněz. Viktorka se sunula Atlantikem s prašným pasátem v zádech a my, posíleni téměř vegetariánskou stravou, jsme mohli postavit jednu z

nejpracnějších sestav plachet, jakou jsme kdy vymysleli – ruskou trojku. Aby se zvětšila plocha plachet na zadní vítr, pod přední rejovou plachtu jsme věšeli malou plachtu „blindu“ (původně měla být pod bukšprytem) a na boky, jako obří uši, jsme tahali dvě plachty trojúhelníkové. Rychlost se zvýšila asi o desetinu uzle, ale za tu práci to stálo. Jednou odpoledne bdělá hlídka, i když toho přes ruskou trojku příliš neviděla, ztropila poplach. „Támhle stříká voda!“ ukázal Pepan několik stupňů před přídí na levoboku. Docela početné hejno vorvaňů vyskakovalo z vody, plácalo ocasní ploutví o hladinu, radovalo se ze života (nebo také zbavovalo parazitů). Pluli jsme blíž, veselící se vorvaně člověk nevidí každý den. „Jen aby nás nechtěli opíchat!“ vcelku oprávněně se strachuje Jindřich. I když je Viktorka pořádný kus lodě, přece jen by se znásilnění nějakým nadrženým vorvaněm těžko bránila. Útoky na jachty nepatří do říše pohádek, jak by se mohlo zdát, a příběh Moby Dicka, nejslavnější velryby, je jen jeden z řady. V roce 1984, při závodech osamělých mořeplavců přes Atlantik, najel Američan Luis Tonizzo na velrybu, která vymrštila celou jach-

tu z vody. O čtyři roky později, při stejném závodu, byl David Sellings na plachetnici Hycantacup mučen několik dní třemi velrybami, než nakonec zaútočily a jeho loď potopily! Měl jen tolik času sebrat pár věcí a skočit do záchranného člunu. A do třetice, tentokrát v Pacifiku, tři kosatky napadly a během jediné minuty potopily dřevěný škuner Lucette. Jeho pětičlenná posádka, tři dospělí a dvě děti, strá‑ vili 38 dní v nafukovacím záchranném voru. 1. srpna 2001, druhé výročí plavby! Velký den pro posádku Viktorky i pro všechny trpící mořskou chorobou. Na obzoru se objevily známé tvary pobřežních skal ostrova São Vicente. Kapverdy! Naše pohledy už nehořely plamenem objevování, ale spíše klidnou jistotou návratu. Je to vždy příjemný pocit, vracet se do míst, kde jsme už byli a kde bylo dobře. Monte Cara se usmívala už z dálky. Mrzelo mě, že mám takové problémy. Tak rád bych se znovu vypravil dobýt nos. Vpluli jsme do zátoky Porto Grande u Mindela a zakotvili téměř na stejném místě. Ze břehu zní hudba a skoro cítím vůni rumového punče. Kluci se rozprchli po výletech a nočních radovánkách Mindela. Stal jsem se nedobro-

Klára

Mindelo

128

129

kapitola 20

Potřetí přes Atlantik

aneb znovu o

Kapverdách, křtu na rovníku a strašlivé smrti hladem

Klára

Mindelo

128

129

na ostrově São Tiago. Ještě jsme doplnili vodu do všech nádrží a kanystrů, a vypluli jsme. Bylo nás sedm, tři hlídky po dvou lidech. Já jsem se snažil udobřit záda klidem na lůžku. Pomalu jsem hnil v kóji a nevycházel. Naučil jsem se poznávat život na lodi podle zvuků. Podle kroků jsem poznal, kdo zrovna jde, co dělá a dokonce v jaké je náladě. Co bych byl dal za zdravá záda! Člověk si nikdy neváží toho, co právě má. V duchu slibuju všechno možné i nemožné za uzdravení. Budu se šetřit, čistit si pravidelně zuby a nebudu se hrbit. Budu víc kreslit, psát domů, pracovat na Viktorce, naučím se navigovat podle hvězd. Nebudu mluvit sprostě. Nic nezabralo, a po třech dnech jsme přistáli na São Tiagu. Zátoka u Praii, otevřená Atlantiku na jihu, má daleko do ideálního kotviště, a proto většina plachetnic stojí v Mindelu. Oceánské dmutí přinášelo vlny, které rozkývaly Viktorku a pak se za zlověstného šumu vybíjely na pláži. Na vodu putoval člun a v něm výsadek. Chlapci spěchali na brazilskou ambasádu, než zavře. Zalezl jsem opět do kóje a přemýšlel, co dál. Za deset minut vlezl durch promočený Ondra do forpíku. „Škoda, že jsi nejel. Mohl sis zahrát novou společenskou hru: výstup na pláž

volným strážcem Victorie a nočním převozníkem rozjařené posádky. Za dva a půl měsíce potíží se zády jsem značně pohubl a i zblízka připomínal Charóna. Ale jak to bývá, když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi. Jednomu z místních prodejců módního oblečení se Viktorka tak zalíbila, že na ní chtěl nafotit podzimní kolekci šatiček. Když žádost podepřel třemi láhvemi rumu, nic nebránilo změnit Viktorku v módní molo. Druhý den tu byl a s ním i dvě štíhlounké modelky. Nijak zvlášť krásné, normální kapverdský průměr. Dostaly kastel k dispozici za převlékárnu a začala přehlídka. Uzávěrky foťáků cvakaly o život a naše mlsné pohledy měly sílu rentgenu. Byli jsme vtipní až hrůza. Škoda že naše výmluvnost neměla tu sílu a děvčata nezůstala na večerní party na Viktorce. Pepan, Pája a Petr se letecky vraceli na Kanárské ostrovy. Jejich mořeplavecké a finanční možnosti končily právě tady. Škoda, byla to povedená partička. Vypili jsme právě vydělaný rum a nechali si dovézt další. Ale i náš čas se krátil. Brazílie je jedna z mála zemí, kam mořeplavec potřebuje vízum předem. Bez něj vám napaří pokutu a vyhostí. Museli jsme do hlavního města Kapverd Praia

130

Víza nejsou problém, stačí vyplněný formulář, patnáct dolarů na osobu a fotka. A v tom by mohl být zakopaný pes. Léta stavby a plavby se na našich zvětralých tvářích podepsalo trvalými změnami. Fotky nemilosrdně odhalily každou nerovnost a poskládané vedle sebe vypadaly jako přehlídka bolivijského drogového gangu na dovolené. Každý agent Interpolu by bez váhání střílel. Přesto u brazilského ambasadora bez problémů prošly. Asi je zvyklý na ledacos. Poslední rozhodnutí zbývalo na mně. Už dlouho jsem se zabýval hamletovskou otázkou: jet či nejet. Aleš, už skoro hotový doktor, mě varoval, že plotýnka by mohla tak dlouho tlačit na nerv, až by ho trvale poškodila. Výsledkem může být ochrnutí. Stál jsem před dilematem. Odletět domů z Kapverd a doléčit se doma, nebo to risknout a plout přes Atlantik potřetí? Někde jsem četl, že nemoc je vlastně dar. Upozornění, že tělo potřebuje změnu. Dva a půl měsíce bolesti je dost dlouhé varování, ale moje volba byla jednoznačná. Pluju dál. Příď Viktorky se opět zabořila do vln oceánu. Potřetí přes Atlantik! I když to byl stále stejný oceán, přesto nás čekal úplně jiný druh plavby. Zatímco kurz na západ do Karibiku je

v příbojové vlně.“ A to už jsem slyšel čvachtání zbytku komanda. Nejsušší byl Marcel, zachránil kšiltovku. Ten den jsme už o víza nežádali. Na druhý den jsme se o pláž ani nepokoušeli a vystoupili na starém polorozpadlém molu.

132

typickou ukázkou pasátové cesty, přejezd ze severní na jižní polokouli je úkol, který trápil kapitány velkých čajových kliprů 19. století i supermoderních závodních jachet dneška. Maličko na sever od rovníku se rozkládá konvergentní zóna, pověstné pásmo tišin. Působením pravidelných větrů tak vzniká oblast bez větru. Plachetnice, odkázané jen na své plachty, tu na dny i týdny uvízly v bezvětří, které občas střídají krátké a prudké poryvy větru a divoké tropické lijáky. Žádná univerzální taktika na překonání tohoto pásma neexistuje, protože konvergentní zóna je v různých místech a v různou roční dobu různě velká. Její šířka kolísá od dvou do tří set námořních mil. Viktorka vsadila na tzv. africkou variantu. Kopírovat africké pobřeží na jihovýchod tak ostře, jak to jen protivítr dovolí, a po překonání pásma tišin a rovníku nabrat do plachet jižní rovníkový pasát. Taková je teorie. V reálu jsme do plachet lovili kdejaký vánek a v lijácích zběsile bičujících palubu chytali dešťovou vodu. Pro jistotu. Pitné vody jsme měli dost, ale na palubě nás bylo sedm a před námi stále pěkný kus cesty. Největší žízeň měl náš nejhlasitější člen posádky – motor. Aby nezrezivěl, Jindra mu pravidelně provětrával faldy. A ve chvílích, kdy se už několik dní nehnul ani policajt (tenký proužek látky na určování směru větru), byl motor užitečným pomocníkem na dobití baterií a změnu místa. Abychom si naklonili boha větrů, všichni jsme se jako jeden muž nechali ostříhat na ježka. Včetně Kláry. Zvláštní, jak taková drobná venkovní úprava dala plavbě duchovní rozměr. Vypadali jsme líp než tibetský klášter na výletě a já sám v kulatých kostěných brýlích mohl hrát Ghándího. Jindra mi neřekl jinak než lodní souchotinář. Marcel, ta duše poetická, která se nikdy nespokojí s tak přímočarou paralelou, vymyslel jinou přezdívku – rakvář. Většinu času jsem trávil ve svém brlohu ne nepodobnému rakvi, rychle hubl a vycházel ven jen sporadicky. Mé rozhodnutí pokračovat v plavbě bylo špatné. Při baterce, dobíjené maličkým slunečním panelem, jsem po nocích přečetl půl lodní knihovny, abych zahnal myšlenky na to, co mě v Brazílii čeká. Že to byly myšlenky neveselé, může doložit i tento citát z Goethova Fausta:

133

„A kdyby ses byl ztrácel v oceánu a nekonečnu v líc tam zřel, přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu, třeba bys hrůzu ze zániku měl. Zřel bys přec něco! Zřel jak za tišiny kmitá se mořská zeleň za delfíny, zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí… Nic neuzříš v té věčné prázdné dáli, krok neuslyšíš tam, jímž jdeš, a ničem pevném stát tam nebudeš.“

132

133

Ještěže jsme v posádce měli Marcela, který mi pomáhal z deprese. Nenápadně jsem mu podstrčil skvělou knížku – Störigovy Malé dějiny filozofie. Marcel se chytil. Zalezl do podpalubí, vybral si kapitolu a chvíli četl. Pak vyběhl na palubu, zuřivě mával knížkou a křičel na mě, že ta filozofie jsou naprosté bludy totálně pro život neužitečné, nepraktické a zhoubné. Marcel je totiž realista do hloubi duše. Vždy jsme se skvěle celé hodiny hádali a takové diskuse zabíraly na bolest lépe než analgetika. Nakonec nás od sebe, zakousnuté s buldočí sveřepostí, odtrhával Jindřich smírčími slovy: „Život je life is life.“ K rovníku jsme se už blížili s pasátem v zádech a každý chtěl mít tu hlídku, která rovník přejede první. V pět hodin ráno se rozezněl lodní zvon. Bylo to předem dohodnuté znamení, protože zvonu jsme užívali jen ke dvěma účelům. Ten první byl příjemný – svolával k obědu. Druhý jsme si rezervovali k poplachu v případě muže přes palubu. Všechno ostatní zvonění bylo zakázáno. Teď nás jeho hlas zval na palubu. Naše chytrá navigační mašinka GPS ukázala nula stupňů, nula minut a nula vteřin – rovník! Ani to nedrclo. Ve tmě, za hvízdotu větru a šumění vln jsme otevřeli láhev darovaného francouzského vína, ušetřeného speciálně pro tuto příležitost. Kapitán si odkašlal a začal pronášet slavnostní řeč. „Blahopřeju všem přítomným k vybranému vkusu, s nímž

Ondra u křtu

si vybrali právě Viktorku na překonání rovníku. Chci zdůraznit právě zde, na nejteplejší kružnici světa, že...“ Ze tmy se ozvalo nesmělé: „Jindro, zkrať to, je tady zima jak v psírni.“ Přiťukli jsme si už lehce zkyslým vínem, svou dávku dostal i Neptun a zalezli jsme zpět do tepla kójí. Nejvíc člověk prochladne na rovníku. Ráno následoval křest, nezbytná to procedura čekající na každého, kdo rovník překračuje poprvé. Na Viktorce jsme to ovšem byli všichni! Prekérní situaci jsme vyřešili elegantně. Jindra se převlékl za Neptuna, vládce mořských hlubin, a já za malou mořskou vílu, jeho dceru. Do kýblu jsem z mýdla, šamponu, chloru, saponátu, špetky vyjetého motorového oleje a kvasnic namixoval mazlavou pěnu na holení. Křest mohl začít. Mořská panna uvedla Neptuna malou básničkou z domácí dílničky:

134

Já jsem malá mořská víla, přišla jsem dnes k vám. Vlna mě sem vyhodila, to vám povídám.

Jsem krásná, štíhlá, svůdná, mladá a vlasy mám jako len. Jsem tu s vámi tuze ráda. Dnešní den budiž pochválen.

Pojď, Neptune! Vládče můj milý, prokaž jim dnes velkou čest. Přicházíš v tu pravou chvíli, vykonat rovníkový křest.

Hleď! To jsou oni! Chrabrá dívka a chrabří muži! Nechť rovníková voda je zkropí a rovníkové slunce osuší.

Malá mořská víla

Neptun

V tu chvíli Neptun s mručením vylezl z forpíku, místo trojzubce bosák, a chvíli pouštěl hrůzu na plavčíky třesoucí se zimou. Jeden po druhém předstupovali před vládce hlubin a slibovali mu věrnost a oddanost. Mořská panna ho smetákem napatlala dobře napěněnou hmotou, Neptun oholil přiostřeným prknem. Spláchnutí několika kbelíky mořské vody a mohutný panák kapverdského rumu na zahřátí. Každý vyfasoval nové křestní jméno, které je povinen používat na vzdálenost deseti mil od rovníku. Úplně nakonec šel na řadu Neptun a mořská panna. Bylo to poprvé, kdy byla celá posádky Victorie vymydlená a vydrhnutá. Rovník byl za námi. Už jsem se definitivně smířil s tím, že z Brazílie pojedu domů pokusit se vyléčit záda. Nebylo zbytí. Některé dny šly charakterizovat třemi slovy: „Au, au, au.“ Vím, už se opakuju, ale když má člověk příliš mnoho času na

sebe a své bolístky, samozřejmě se jim věnuje. A za plavby přes oceán je takového času víc než dost. O to víc jsem si užíval každé chvilky, kdy si bolest vybírala oddechový čas (nebylo jich mnoho). Jak kouzelné se mi zdály ranní vachty. O půl šesté začne nad východním horizontem svítat a svět vypadá o něco veseleji. Pak hlídka nachystá snídani a směje se pomačkaným obličejům střídajících kamarádů. Nebo psí hlídky o půlnoci. Vstávat se nechce ani za nic, ale bylo věcí cti každého, aby starou vachtu nenechal čekat a střídal přesně. Čtyři noční hodiny rychle utekly, a jen se člověk rozkoukal, byl konec. Co je sladšího, než po hlídce usínat po nos zavrtaný ve spacáku? Dařil se nám rybolov. Co chvíli jsme na háčku měli „hadici“ – pamakrelu hadovitou. Prý vzácná a až donedávna málo známá ryba, ale my jsme tohoto nočního dravce měli na návštěvě docela často. Tak často, že jsme jeho

135

Ondra u křtu

134

Já jsem malá mořská víla, přišla jsem dnes k vám. Vlna mě sem vyhodila, to vám povídám.

Jsem krásná, štíhlá, svůdná, mladá a vlasy mám jako len. Jsem tu s vámi tuze ráda. Dnešní den budiž pochválen.

Pojď, Neptune! Vládče můj milý, prokaž jim dnes velkou čest. Přicházíš v tu pravou chvíli, vykonat rovníkový křest.

Hleď! To jsou oni! Chrabrá dívka a chrabří muži! Nechť rovníková voda je zkropí a rovníkové slunce osuší.

Malá mořská víla

Neptun

135

maso, plné kostí, používali jako návnadu na větší ryby. Třeba dorády. V rámci recyklace Mišu vzal hlavu, přivázal ji na veliký hák a tahal za lodí. Návnada na žraloky. Občas se žralok skutečně chytil, ale scénář byl až na výjimky stejný. Naviják se rozdrnčel, vlasec napnul a praskl. Všichni jsme si oddechli. Neměli jsme ani ponětí, jak bychom nějakou větší potvoru vůbec na palubu dostali. A pak ji ještě jíst! Příští hlavy jsem se ujal já. Místo na hák jsem ji uvázal jen na lano a nechal vlát za lodí. Druhý den nás na palubu vyhnal Marcelův výkřik: „Žralok!“ Byl tam, asi metr a půl dlouhý exemplář žraloka dlouhoploutvého. Líně plaval za lodí, občas otevřel tlamu a zakousl se do masa. Pomalu jsem přitahoval lano k lodi. Žraloka to nijak neznervóznilo, dál plaval za návnadou a okusoval ji. Nijak nespěchal, věděl, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Hrál jsem si s ním až do večera. Přitáhnout, povolit. Pamatuju si dobře ten den. Bylo 11. září 2001 a kluci zapnuli rádio. BBC hlásilo teroristický útok na New York. Při vší výmluvnosti reportérů jsme si nedokázali představit, co se stalo a jaký to bude mít vliv na naše další životy.

Daleko větší vliv na duševní stav posádky mělo jídlo. Už jsem řekl, že Klára se svého minimalistického zásobování zhostila na sto procent. Kdo selhal, jsme byli my. Místo toho, abychom se radovali, že se Brazílie blíží, že máme dobré větry (zvlášť po fazolích) a nic nám neschází, stresovali jsme se kvůli jídlu. Nikdy bych netušil, jak důležitou částí lodního života jídlo je. Jak veliký rozdíl je mezi dobře a špatně najedeným Mišem! Jediný, kdo ztrácel hmotnost, jsem byl já, a nebylo to tím, že by nebylo co jíst. Viktorku začalo obcházet strašidlo hladomoru. A kurdějí. Ano, i na počátku 21. století jsou vitamíny neméně důležité než ve století šestnáctém. Ochablost, vypadávání zubů, vnitřní krvácení, smrt. Nic takového nám samozřejmě nehrozilo, měsíc na moři není žádný extrém. Čerstvá zelenina a ovoce vydrží i čtyři týdny, Klára pro jistotu klíčila čočku (nikdy jsem to otevřeně nepřiznal, ale chutnala mi). A pro ty, co by se opravdu báli, jsme měli vitamíny v tabletách, takzvané pilulky proti smrti. Přesto se kurděje staly mocným argumentem v ústech nespokojenců.

Jak to tedy s avitaminózou je? Obecně se soudí, že lék na kurděje vynalezl Angličan James Cook svým nepopulárním opatřením, kdy posádky jeho lodí musely jíst kysané zelí. Konzervativní námořníci odmítali, a tak, aby je Cook přesvědčil o nezbytnosti tohoto podivínského rozkazu, museli důstojníci jít příkladem. To bylo na konci 18. století a Cook shrábl veškerou slávu. Ale už roku 1601 plula na ostrovy koření Moluky flotila pěti lodí Východoindické společnosti. Jak bylo zvykem té doby, posádky trpěly kurdějemi a muži padali jako mouchy, krom lodi jediné, jménem Red Dragon. Kronikář výpravy si do deníku zapsal: „Důvod je ten, že kapitán vzal s sebou na moře láhve s citrónovou šťávou a každého rána muži dostávali po třech lžících. Mnoho mužů takto vyléčil a mnoho zachránil.“ Ke smůle stovek námořníků se na tuto plavbu zapomnělo a až o 170 let později Cook přišel se svým zelím. Naštěstí se objevilo pobřeží. I ten nejzarytější mořský vlk po měsíci na širém moři zjihne a rád uvidí kus pevné země. Zvlášť když tou zemí je Brazílie. Už to jméno září a zpívá slun-

cem, fotbalem, karnevaly, Amazonkou, kávou, rumem. A rytmem samby. Ano, to je to pravé slovo pro pátou největší zemi světa. Rytmus. Když v Brazílii někdo jede na kole a chrastí mu blatník, lidi okolo se už pouští do tance. Od Azorských ostrovů, kde jsme se seznámili s první Brazilkou, byla posádka Victorie v jistém vnitřním pnutí a očekávání. Vpluli jsme do velké zátoky u Salvadoru, třetího největšího města Brazílie. Staré budovy vedle barevných betonových činžáků. Malá marina, do které se nevejdeme. Chytili jsme se mooringu u kruhové pevnosti a Jindra se vydal za úředníky. Trvalo několik dní, než jsme dostali všechna razítka a povolení. Kluci neztráceli čas a vrhli se do víru velkoměsta. Salvador patří mezi nejkrásnější města Brazílie a některé zasvěcené prameny považují salvadorský karneval za lepší než ten v Riu. Ani já jsem neztrácel čas. Sehnal jsem si letenku a s těžkým srdcem odletěl na zdravotní dovolenou do Čech. Vůbec se mi nechtělo. Už třetí den v Salvadoru se o Viktorce vědělo jako o lodi, která vydrží každou oslavu.

Horní řada: Jucimara, Marcel, Michele, Angelica, Denis, Jean Philipe Dolní řada: Jindra, Aline, Ondra, Klára

136

137

Horní řada: Jucimara, Marcel, Michele, Angelica, Denis, Jean Philipe Dolní řada: Jindra, Aline, Ondra, Klára

136

137

kapitola 21

D omů a zpět

aneb o domácím léčení, špatných rozhodnutích a honu na

eodjíždělo se mi s lehkých srdcem. Když člověk opustí domov s myšlenkou na pětiletou cestu, návrat po dvou letech mu připadá příliš brzký. Ale neměl jsem na výběr. Nikdy jsem nebyl žádná korba a za poslední tři měsíce jsem zhubl deset kilo. Skoro jsem se ztrácel, stejně jako Brazílie v hloubce pod letadlem. Uklidňovaly mě jedině dvě věci. Zpáteční letenka do São Paula a jméno pilota: Castro Magalhães. To nemohla být náhoda! I přes množství spolykaného brufenu jsem věřil, že se brzy zase vrátím. Za několik hodin jsem byl v Praze. Vzdálenost, kterou jsme pluli několik měsíců, trvala letadlem dobu průměrného spánku. Ať žije globalizace! Ale fyzicky jsem byl na dně. Z letiště jsem se doplížil na Hlavní nádraží a zalehl mezi bezdomovce. Musel jsem načerpat sílu na cestu nočním vlakem domů, kde už čekali na návrat ztraceného syna. Dobře se cestuje po světě, když se má člověk kam vrátit. A domov je jen jeden. Hned jsem začal běhat po doktorech a ležet v nemocnici. Po třech týdnech byl vynesen ortel. „Pane Orel, vaše plotýnka je vyhřezlá 7 milimetrů, konzervativní léčba nezabrala, vypadá to na operaci. Na kdy vás můžeme objednat?“ Ježek na hlavě mi vstával hrůzou! To by byl konec mých plánů. Žádná Jižní Amerika, žádný Magalhãesův průliv, žádný Tichý oceán! Nechal jsem se propustit a zahájil individuální léčbu. Z Brazílie mezitím chodily zprávy o vypitých lahvích cachaçy, lepých děvách, rozpále-

Viktorku

ném Riu a další cestě na jih podél brazilského pobřeží. Já běhal po lidových léčitelích, šarlatánech, masérech a homeopatech. Samozřejmě nic nepomohlo a nejúčinnějším lékem se ukázala domácí strava mé maminky. Přehouply se Vánoce a Nový rok, bolest nepolevovala a já opět stál před rozhodnutím. Jet či nejet? Toť otázka. Ale to zbytečně dramatizuju, byl jsem rozhodnutý vrátit se za každou cenu. Koupil jsem si letenku, dobře se zásobil domácími produkty vysoké voltáže a po třech měsících neúspěšné léčby odletěl na sraz do Argentiny. Mezipřistání v Miami zavánělo tragédií. V letadle, dobře zabalená uprostřed batohu, praskla láhev s domácí slivovicí. Zvláštní, že si úředníci nevšimli flekatého batohu a čpavého smradu. Byla to doba antraxu v poštovních obálkách. Seděl jsem sám v přeplněné hale, pach slivovice vytvořil kolem mne vzduchoprázdno. Noha bolela, byl jsem unavený a já si řekl, že to bylo nejhorší rozhodnutí v mém životě. Nikdy mi nebylo tak zle jako na miamském letišti. Ale už nebylo návratu. Za pár hodin jsem vystoupil na letišti v Buenos Aires. V Praze jsem mrzl, tady se potil horkem. Na jižní polokouli léto vrcholilo. Naštěstí pro mě tam už čekal Vlasta, nový člen posádky. Spojil se se mnou ještě v Čechách. Zkušený cestovatel, 33 let, vysoký obrýlený dobrák. Bez něj bych cestu za Viktorkou jen těžko zvládl. Ta před několika dny opustila Brazílii a s pamperem v plachtách se posouvala víc a víc na jih (pampero je prudký a studený vítr z argentinských pamp). Nijak mě to neroz-

138

Iví

hodilo. Věděl jsem, že když je vítr příznivý, je třeba ho využít. Vydali jsme se s Vlastou stopem honit Viktorku. Nebyli jsme v tom sami. Jen několik dní přede mnou odletěl z Čech druhý dobrodružství chtivý človíček, Aleš z Brna. Polyglot, znalec španělštiny a brněnského hantecu. Mladý, kolem třiceti let, typově nejblíže hrdinnému Gimlimu z Pána Prstenů. Netušil, že Viktorka má dobrý vítr a pokračuje v plavbě na jih. Stopem dojel do Mar del Plata, velkého přístavu na atlantském pobřeží, na místo původního srazu, a čekal. Den, dva. Nikdo tam o Viktorce neslyšel. S klidem zkušeného Brňáka čekajícího

na šalinu se přesunul podél pobřeží do Bahía Blanca. Zase nic. Další místo, poloostrov Valdés. Po Viktorce jakoby se zem slehla. To už Aleš konečně zpanikařil a zavolal mi do Čech. „Ty sis ze mě udělal srandu, co? Jsem už ve třetím přístavu, všechny salámy pro posádku snědené, a oni nikde!“ Uklidnil jsem ho a přesměroval do Puerto Deseado, kde vítr přestal Viktorce přát. A tam, 2 000 kilometrů od Buenos Aires, jsme se v polovině ledna 2002 všichni šťastně shledali. Patagonie zabírá třetinu rozlohy Argentiny a žijí tam pouhá tři procenta obyvatel. Vzdálenosti mezi osídlenými místy se počítají na stovky kilometrů, mezi nimi jen pampa oživená ovcemi, pštrosy nandu a lamami. Viktorka stála v Puerto Deseado, což v překladu znamená přístav touha. Oprýskaná, vybledlá, špinavá, vonící fermeží a naftou. Všichni jsou doma. Ondru bolí zuby a chodí k zubaři, Kláře dorostly vlasy, Jindrovi vous, Mišu je vysmátý. V návalu radosti jsem si nevšiml změněné atmosféry na lodi. Když jsem odjížděl, byly vztahy posádky v mezích normy vzhledem k prá‑ vě překonanému oceánu, více jak dvěma letům na moři a probíhajícímu experimentu s jídlem. Teď byla posádka rozdělená na dva jasně ohraničené tábory. Jindra a Mišu versus Ondra s Klárou. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Myslel jsem, že je to jen výsledek náročné plavby z Brazílie, kdy byli na obsluhu lodě jen čtyři. Jak jsem se mýlil! Bágl letěl do forpíku a zapojil jsem se do přípravných prací na chladný jih. Tady příroda nepřijímá žádné omluvy za slabost posádky nebo lodě. Obě reje z hlavního stěžně putovaly na palubu. V patagonských kanálech příliš zadního větru neužijeme a reje by zbytečně zvětšovaly odpor větru. Blízkost Antarktidy dokreslovala zvířata, která jsme ještě neznali: tučňáci, kormoráni a lachtani prohánějící se v ledové vodě. Tropické pásmo patřilo minulosti a před námi se otevřely krásy jachtingu ve studených mořích. Ke slovu se dostaly dobře schované a dosud nepoužité tlusté ponožky, rukavice, šály, beranice, vaťáky a teplé spodní prádlo. Mohli jsme vyplout. První noc byla nejhorší. Zuřil liják venku i vevnitř. Paluba Victorie už dávno netěsnila, jak by měla. Všechno bylo mokré. Matrace, knížky, kytara. I hodiny se zastavily a petrolejka nechtěla

139

kapitola 21

D omů a zpět

aneb o domácím léčení, špatných rozhodnutích a honu na

Viktorku

138

Iví

139

hořet. O půlnoci na mě čekala psí hlídka. Psí se jí říká proto, že by v tu hodinu ani psa nevyhnal. Její největší výhodou je, že člověk musí vstát, i když se mu nechce. Abych se zahřál, dal jsem si trochu polévky od oběda. Seděl jsem v nepromokavém rybářském plášti v kaluži vody, kapalo mi na hlavu a polévky v mis‑ ce neubývalo. Až po týdnu dešťů se paluba zatáhla a byla opět vodotěsná. I posádka Viktorky si brzy zvykla na několik vrstev oblečení, červené nosy a spaní s čepicí na hlavě. Co moře ubralo na komfortu cestování, to přidalo na svých krásách. Obloha i hladina byly plné nádherných albatrosů, kteří se hladově vrhali po všem, co by mohlo být k snědku, včetně toaletního papíru a našich návnad na ryby. Ty nejvíc nenažrané jsme museli vyprošťovat ze smyček vlasců, které si obratně omotali kolem křídel. V dobách dřívějších bylo oblíbenou zábavou námořníků chytání albatrosů na udici. Háček zobáku neublížil a pták měl na palubě málo místa na start. Komu by se to zdálo kruté, pak je třeba připomenout, že námořníci bývali (a jsou!) velmi pověrčiví. Věřili, že v mořských ptácích žijí duše utonulých námořníků, a proto je nikdy nezabíjeli.

Námořnických pověr je samozřejmě mnohem víc, ale bylo by příliš jednoduché nevědomé námořníky šmahem odsoudit bez bližšího pohledu. Na palubu například nesměly ženy. Správně, ženy. Jedna žena ano. Dvě ženy ne. Zlaté pravidlo klidu a pohody, které jsme dodržovali i na Viktorce. Další z pověr je hůře vysvětlitelná. Bylo zapovězeno zelené šatstvo. Aby nepřipomínalo domovské hvozdy a hluboké lesy a nevyvolávalo stesk po domově? Staropramen nenosil prakticky nic jiného, co nebylo brčálově zelené, považoval za nehodné svého těla. Taky se nesmělo pískat. Takový člověk si prý vypíská bouři. Tomu porozumíte, až budete na jednom místě, odkud není úniku, s člověkem, který si od rána do večera pohvizduje a ještě si myslí, že to ostatní baví. Tak byli námořníci pověrčiví. Nebo moudří? Nezapomenutelná setkání uprostřed studeného moře byla s velrybami. Zvláště ta noční. V naprosté tmě se vedle lodě ozývaly zvuky jako z přetopené lokomotivy. Lekl se každý. Ve dne jsme pak původce zvuků identifikovali. Byly to velryby černé, které žijí ve vysokých zeměpisných šířkách, v oblastech, kterým staří mořští vlci dali hrůzu nahánějící jména.

Od 40. stupně jižní šířky dolů jsou to „řvoucí čtyřicítky“, od 50. stupně „kvílející padesátky“. Sorel vždycky s chutí dodával, že nejnesnesitelnější jsou ale „pištící osmnáctky“. Vítr v lanoví opravdu ječel, řval a kvílel a za několik dnů jsme připluli k zálivu San Julián, místu, kde bychom se museli zastavit, i kdybychom nechtěli. Zde se Magalhães 31. března 1520 rozhodl přezimovat. Na kopci Monte Christo, který je se svými 286 metry nad mořem široko daleko nejvyšším bodem, vztyčil kříž. Na ostrůvku příznačně pojmenovaném Isla de la Justicia dal pro vzpouru popravit jednoho ze svých kapitánů a po přečkání pěti zimních měsíců tam ze stejného důvodu zanechal další dva muže, což byl rozsudek smrti neméně jistý než katův meč. V San Juliánu má původ i název celé jižní části Jižní Ameriky – Patagonie. Antonio Pigafetta, italský kronikář Magalhãesovy výpravy, popsal místní Indiány jako „obry tak vysoké, že jim jen stěží dosahovali po pás“. Tak velikému tělu musela odpovídat i velikost chodidla, které se španělsky řekne pata – tlapa, pracka, noha. A na světě byl Patagonec i Patagonie. Padesát osm let po Magalhãesovi se v San Juliánu objevila další z velkých postav mořeplavby, anglický kapitán sir Francis Drake. Ten v zálivu kotvil při své objevitelskopirátské plavbě kolem světa v červnu roku 1578. I on na Isla de la Justicia dal popravit šlechtice, Thomase Daughtyho, opět za vzpouru. Vtírá se otázka, jak si s touto tradicí poradí kapitán Jindra. Bylo nás sedm, plýtvat nemohl. Nedaleko San Juliánu stojí zbytky vůbec prvního osídlení této části Patagonie, pocházející z roku 1780. Španělský král tehdy nařídil zbudovat pevnost Floridablanca a celou oblast osídlit. Nevlídnost podnebí a prostředí výmluvně dokresluje fakt, že pevnost byla po čtyřech letech opuštěna. O to víc zaráží poznámka z roku 1844, kdy se Charles Darwin o San Juliánu zmiňuje jako o „půvabném pustém přístavu“. Tehdy zde kotvila plachetnice Beagle, na níž mladý přírodovědec podnikal pětiletou cestu kolem světa. Z navigačního hlediska je San Julián docela tvrdý oříšek k rozlousknutí. Rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 9 metrů, což představuje obrovskou masu vody, která se zhruba každých šest hodin řítí do zálivu a zase

zpět. Proudy dosahují rychlosti až 6 uzlů a celý záliv je posetý množstvím mělčin a skalisek. Bylo třeba celkem pětkrát měnit směr a Mišu se pěkně zapotil, než našel všechny náměrníky. Zakotvili jsme v dostatečné vzdálenosti od pláže, aby nás nepřekvapil odliv. Odvezl jsem Jindru na břeh kvůli vyřízení formalit. Městečko San Julián velikostí připomíná Dubňany u Hodonína a opuštěností pacifický ostrov. Nejbližší obydlené místo je 200 kilometrů daleko. Dojem ze zapadákova potvrzuje i letitá zkušenost při jednání s úředníky: Čím menší díra, tím víc papírování. Před prefekturou,

Vlasta

141

Vlasta

141

kdo. Denně byla Viktorka obsazená návštěvami, od televizního štábu po místního historika, který nás přesvědčoval, abychom tam zůstali napořád. Místní mu neřekli jinak než Loco Walker, „Blázen Walker“, který vedle tučňáků viděl v Magalhãesovi jedinou možnost, jak přilákat turisty. A naše Victoria mu musela připadat jako dar z nebes. Vyprávěl nám o svých vizích a vařil jeden yerba maté za druhým, nápoj oblíbený v celé Jižní Americe a v Argentině zvlášť. Obecně se mu říká čaj maté, ale s čajem má společné jen zalévání teplou vodou. Jsou to listy stromu cesmína paraguayská, vrchovatě nasypané do kovové nádobky nebo menší tykve. Do ní se zasune kovové brčko zvané bombilla a vše se zalije horkou vodou. Pití je společenský zážitek. Jeden člověk vysrká obsah prvního zalití (bývá nejhořčejší). Pak se opět dolije voda a pije další člověk. A tak neustále dokola, i deset zalití, dokud z listů maté lze získat nějakou chuť. Hygienické to není, ale za to na výsost společenské. A dobré. Maté

které vládne polovojenská horda byrokratů nemající nic lepšího na práci než razítkování lejster, stojí vrak argentinské stíhačky, pomník konfliktu z roku 1981, kdy se bohatá Velká Británie tahala s ambiciózní Argentinou o Falklandské (z pohledu Británie), respektive Malvínské (argentinská verze) ostrovy. Argentina dostala tenkrát rychle na zadek a shodou okolností se mezi válečné lodě zamíchal na své jachtě Polka i Ruda Krautschneider. Počasí ho tenkrát donutilo zůstat v přístavu Stanley a stal se tak jediným českým „válečným“ jachtařem. Krom letecké základny je tu i třetí největší kolonie tučňáků magellanských na světě, údajně 120 tisíc kusů. Tito tučňáci tvoří monogamní páry, a pokud jeden ze dvojice zemře, druhý už zůstane sám. Jako král v houfu poddaných tam mezi nimi stál jediný tučňák patagonský. O dvě hlavy větší, s do žluta zbarveným krkem, se do zátoky zatoulal z Falkland. San Julián není přístav, kam by jezdily hordy plachetnic. Vlastně tam nejezdí téměř ni-

142

obsahuje, mimo jiné, i kofein a pije se ráno, odpoledne i večer. Kdykoli. První ochutnání nepatří mezi nejlepší zážitky a nejspíš vám chutnat nebude. A pravděpodobně ani druhé či třetí. Ale milá společnost Latinoameričanů dá zapomenout na nahořkle svíravou chuť maté a ani si nevšimnete, že vám ta hnědozelená břečka chutná. Sanjuliánské kotviště není přívětivé ani bezpečné. Příliv a odliv točily s Viktorkou tak dlouho, až se kotva několikrát zamotala do kotevního řetězu a hnaná silným jižním větrem drifovala podél pláže. Ještě štěstí, že k tomu došlo za dne. Bleskurychle jsme nastartovali motor a překotvili. Opatrnosti není nikdy dost. A protože se krátké patagonské léto blížilo ke svému konci a před námi byl ještě pořádný kus cesty, vypluli jsme. Za deště a prachmizerné viditelnosti jsme vykličkovali ze zálivu a vydali se dál na jih. Vítr se nestyděl a foukal ze všech sil, plachty a lanoví byly napjaté na hranici pevnosti materiálu. Příroda sama zkoušela hranice jejich odolnosti. A zrovna když jsem si nahlas pochvaloval, jak dobře a pevně jsme si tu lodičku postavili, s ohavným prasknutím se roztrhla naše nejlepší plachta! Neptun mě asi musel slyšet, neváhal a dal mi další lekci v respektu k živlům. Ale to už se před přídí objevil Cabo Virgenes, mys Panen, který neomylně značí vjezd do Magalhãesova průlivu. A jakoby Magalhãesův duch chtěl, abychom si toho místa užili co nej-

víc, vítr se otočil na jihozápad, přímo z úžiny, a ještě pro jistotu zesílil. Zakotvili jsme přímo pod mysem a chráněni stometrovými útesy čekali, až nám příroda dovolí vplout do průlivu. Rozdělili jsme si kotevní hlídky, hlídali jsme celou noc. Ve 4 ráno mě budil Jindra. „Je tam zima jak v obýváku, pořádně se obleč!“ To mně nemusel říkat, vyhřezlá plotýnka sama věděla, co je pro ni dobré. „Pryč s falešným hrdinstvím,“ řekl jsem a navlékl se do dvojitých podvlíkaček, trika, košile, svetru, roláku, bundy a vaťáku, dvou párů ponožek, komisňáků, rukavic, šály, čepice a zateplených brýlí. Brrr. Funěl jihozápad, 25 uzlů. Rozednívalo se. Po létech snění byl vysněný i obávaný Magalhãesův průliv doslova na dosah ruky. Za rohem.

143

142

143

kapitola 22

Magalhãesův průliv aneb konečně v něm!

em Magalhães doplul na den Svaté Voršily 21. října 1520. Průliv, nesoucí jeho jméno, pojmenoval Průlivem Všech svatých a trvalo mu 38 dní, než 310 mil dlouhou úžinou projel. Druhý tudy proplul Angličan Drake za rekordních 16 dní. Potom ho bouře v Tichém oceánu zahnaly daleko na jih a on tak nechtěně objevil druhý průliv spojující Atlantik s Pacifikem, dnes pojmenovaný Drakeův. Tento fakt byl držen v tajnosti a potvrdil ho až roku 1616 Holanďan Wilhelm Schouten, který nejjižnější bod Jižní Ameriky pojmenoval podle svého rodného města Hoorn. Až do dob parníků byla preferovanou vodní cestou mezi oceány právě plavba kolem mysu Horn. To znamená

převládající západní větry, z nichž více než třicet procent má sílu bouře, obří vlny, silné proudy a přítomnost antarktických ledovců. Ne nadarmo mys Horn byl a je jachtařskou metou i metlou číslo jedna. S rozvojem parní dopravy vzrostl význam cesty, která umožňovala vyhnout se bouřím u mysu Horn. Dnes, necelých 90 let od otevření Panamského průplavu, se Magalhãesům průliv užívá velmi řídce. 27. ledna 2002 čekala zakotvená Victoria u Cabo Virgenes na příznivý vítr. Léto na jižní polokouli vrcholilo. Teploty neklesaly pod 6°C a ve vodě se proháněly nám dosud neznámé druhy delfínů – plískavice strakaté a plískavice jižní. Za dva dny jejich milé společnosti se vítr umoudřil a my mohli plout dál.

Vpravo byly vysoké útesy Patagonie, vlevo nízké břehy Ohňové země. Jméno dostala od Magalhãese, který na březích viděl ohně zapalované Indiány. Ani dnes se Ohňová země za své jméno stydět nemusí. Plameny z vrtných plošin šlehají do výše a za nočních hlídek se nebylo těžké přenést o pět set let do minulosti. Mys Punta Dungenes je hranicí mezi Argentinou a Chile. Ačkoli je dnes Chile více či méně fungujícím demokratickým státem srovnatelným s Českou republikou, vojsko a policie stále hrají v životě země velkou roli. Chilské námořnictvo – Armada de Chile – má absolutní moc nad všemi loděmi plujícími v jeho teritoriu. Každý den, vždy v osm hodin ráno a osm večer, se musí nejbližší stanici vysílačkou hlásit tzv. PIM, neboli Posición e Inteción de Movimiento (pozice a záměr plavby). Záleží na naturelu každého jachtaře, zda tato opatření bere jako zbytečnou buzeraci, nebo rozumnou prevenci pro případ ohrožení. Po širokém ústí posetém vrtnými plošinami jsme se dostali ke skutečně obtížnému úseku Magalhãesova průlivu – Primera angostura (První úžina). Velký rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem znamená silné proudy (6 až 8 uzlů), úžinami ještě zesílené. Takovým místem se dá plout jen s příznivým proudem. Čekali jsme na kotvě před úžinou a noc strávili houpáním na dvoumetrových vlnách a opravou chladiče oleje. Proud se hrnul proti nám a spadnout do vody by znamenalo fatální chybu. Ráno jsme se s přílivem pustili mezi šedé útesy úžiny a bez motoru se řítili rychlostí přes 10 uzlů. Ještě jsme se ani nestačili vzpamatovat z té jízdy, a už tu byla Segunda angostura, kterou jsme zvládli stejnou taktikou i rychlostí jako tu první. Plavební dráha průlivu je v těchto místech poměrně dobře značená a za doprovodu plískavic jsme brzy dopluli do Punta Arenas, hlavního města 14. chilského regionu Magallánes y Antática Chilena. Město, stojící na stoupajícím svahu s majestátními Andami v pozadí, je komerční i industriální centrum Patagonie. Šedivý přístav se pyšní jediným, 380 metrů dlouhým molem a kotvištěm, které je častým cílem severozápadních větrů zvaných panteoneros, dosahujících až 12. stupně Beauforta (117 kilometrů za hodinu – hurikán 1. stupně). Pro Victorii byl Punta Arenas vstupním přístavem

na chilské území. Armada de Chile požaduje od lodí plující v těchto vodách pojištění a předepsané vybavení od světelných raket přes samonafukovací záchranný vor po hasicí přístroje včetně platných certifikátů. Pokud to loď nemá, je zadržena až do chvíle, kdy je vše v pořádku. Ať se kapitán a posádka starají, jak umí. Už když Jindra šel na úřady, tušil, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Spolu s ním šel i kapitán nablýskané anglické plachetnice kotvící kousek od Victorie. On, dokonalý gentleman, s koženým kufříkem na dokumenty. Jindra, lehce zpustlý a zarostlý španělský grand s očima opuchlýma od nevyspání a rukama zčernalýma naftou a olejem. Angličan vytahoval všechny papíry, pojištění a certifikáty na křídovém hlavičkovém papíru a úředník jen spokojeně mručel. Pak přišla na řadu Viktorka a její jediný dokument, zalaminovaná kartička. Úředník tázavě zdvihl obočí. Jindra se plaše usmál. A oheň byl na střeše. Neměli jsme pojištění a bez něj nás prostě dál nepustí. A co horšího! Nejenže nás nepustí dál, ale ani zpět! To už nebyla patová situace, to byl mat!

Cabo Virgenes a Iví

144

145

kapitola 22

Magalhãesův průliv aneb konečně v něm!

Cabo Virgenes a Iví

144

145

Viktorka se svým 500 let starým designem není zrovna typickou jachtou a při její stavbě jsme spíše než na nejrůznější povolení mysleli na vlastní bezpečnost. A najednou nějakému úředníku nestačilo, že třikrát přeplula Atlantik! Byrokrat byl neoblomný, situace se zdála beznadějná.

tři roky nato tam anglický bukanýr Thomas Cavendish krom zbytků těl a osídlení nalezl jediného přeživšího osadníka. Odtud název Hladový přístav. Zátoka je mělká na západní straně, což jsme poznali na vlastní kýl, když jsme za ranní mlhy najeli na mělčinu. Všichni slyšeli drhnutí kýlu o písek a vyběhli na

Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele, a my jich poznali hned celou pirátskou bandu. Od Mączky jsme měli kontakt na prastarou organizaci s krásným názvem Hernandad de la Costa, Pobřežní bratrstvo. Dříve to bylo sdružení regulérních pirátů, dnes lidí milujících moře. Rybáři, námořníci, potápěči, důstojníci válečného námořnictva. Společnými silami zatlačili na ty správné páky a Viktorie dostala permiso especial, povolení k plavbě Magalhãesovým průlivem a patagonskými kanály. Hurá! Bratrstvu jsme poděkovali mohutnou oslavou a vypluli. Okolní scenérie se začala měnit. Až dosud plochá pustina na obou březích se zvlnila a zalesnila, asi jako naše Vysočina. Skvělá podívaná, přímo panoramata! Denní etapy byly naplánovány tak, abychom za denního světla upluli co nejvíce a večer bezpečně zakotvili na některém z kotvišť. Prvním z nich byl Puerto del Hambre, Hladový přístav. Roku 1584 tu Španěl Pedro Sarmiento de Gamboa založil osadu Rey Don Filipe, ale pouhé

palubu. Sedíme! Běháním celé posádky z jedné strany na druhou jsme šedesátitunovou Viktorku rozhoupali a na zpátečku vycouvali. Magalhãesův průliv nám připomněl, jak zrádným místem může být. Nezapomenutelné bylo kotviště v Bahía Bougainville, nazvané po veliteli první francouzské expedice kolem světa v letech 1786 až 1789. Zátoku užívají hlavně rybáři a lovci lachtanů. Poprvé jsme měli možnost vyzkoušet si na vlastních kůžích teorii kotvení v malých a hlubokých zátokách. Teorie je jednoduchá. Loď se otočí zádí ke břehu a spustí se kotva. V připraveném člunu se lano vyveze na břeh a tam uváže za kmeny stromů nebo za balvany. Zatímco se na přídi popouští kotevní řetěz, na zádi se dobírá lano, až je ve vodě dostatečná délka řetězu, aby loď nebyla vržena na břeh. Pak se podle podmínek vyvezou další lana a výjimkou nebylo ani pět lan, kdy Viktorka připomínala pavouka ve své pavučině. V praxi ovšem do hry vstupovala spousta jiných vlivů, které měnily nudnou teorii v komedii plnou

146

nervů, ječení, klení a nadávek. Poryvové větry přicházely zpravidla v tom nejnevhodnějším okamžiku a nabíraly z hladiny takové množství vody, že pršelo vodorovně. Kotva se často zamotávala do řas a nedržela. Průtrže mračen začínaly pět minut před zahájením manévru a končily pět minut po něm. Posádka výsadkového člunu klouzala po vlhkých kamenech do vody a pravidelně zůstávala uvězněna v hustém podrostu, kde se snažila uvázat lano. Vrcholem byl námořníkův zlý sen – zamotané stometrové lano. Ještě dnes znějí v patagonských pralesích ozvěny českých vulgarismů. Jen co byla loď bezpečně vyvázána, vyhrnuli jsme se všichni na břeh jako výletníci ve stylu Homolků. Mišu uvařil fazole, Aleš rozdělal oheň a upekl vyhublé puentaarenské kuře, spíš jakousi jeho reinkarnaci. Piknik jak má být. V bledém odpoledním slunci jsme nahřívali klouby dobře schované pod několik vrstev oblečení a pochvalovali si, jaké je to patagonské plachtění pohodlné. Až dosud nám počasí více či méně přálo, než se před přídí objevil Cabo Froward, nejjižnější bod amerického kontinentu. Je vý-

zvou všem plachetnicím plujícím na západ a představuje výraznou, prakticky hmatatelnou změnu v meteorologii a orografii. Zalesněná krajina ustupuje ledovcům a vysokým horám s celoročně zasněženými vrcholky. Počasí je charakteristické téměř nepřetržitou sérií tlakových níží, častými dešti a bouřemi, mlhami a nízkou oblačností. Při obeplouvání mysu Mišu pohotově vklouzl do navigační kabiny a do lodního deníku zapsal naši pozici s tím, že je to nejjižnější místo, kam se Viktorka dostala. Netušil, že se trochu unáhlil a ještě kousek na jih se dostaneme. Slibovaná změna počasí na sebe nedala dlouho čekat a hodinu po minutí Cabo Froward začal vát silný protivítr, který v Paso Froward zvedal dvoumetrové vlny. Schovali jsme se do blízké Caleta Hidden (caleta znamená španělsky malá zátoka, hidden je anglicky schován, skryt). Až tady, na 53° 57´ jižní šířky, jsme si mohli říct: Viktorčin absolutní jih. A nebylo to ošklivé místečko. Krátkým výšlapem na severní hřeben ostrova kapitána Araceny lze zjistit podmínky panující v průlivu, protože zatímco tam může vítr svištět rychlostí 80 km/hod,

147

146

147

lázeň byla připravena. Postava nahého Ondry stojícího v hrnci a obklopeného parou se velmi podobala slavnému Botticelliho obrazu Zrození Venuše. Další etapa nás zavedla do Bahía Fortescue, prostorné a dobře chráněné zátoky, kde jsme potkali místní rybáře. Viktorka byla první plachetnice, kterou ten rok viděli. Přirazili k našemu boku a rádi se s námi na zahřátí napili oblíbené chilské pálenky z cukrové třtiny pisco (jihoamerická obdoba vodky). Aby nás uctili, dali nám několik mořských ježků, které jsme museli před nimi sníst. Takový čerstvě vylovený ježek se rozpůlí nožem, lehce pokape citronem a zkřehlými prsty se sní vše, co je uvnitř. Není na světě mnoho těžších věcí než s krkem staženým hnusem polykat nazelenalou hmotu a přitom se mile usmívat a chválit, jaká je to lahůdka! Ale upřímně, čtvrtý ježek už nebyl

v zátoce se na stromech nehne ani lísteček. Z potoka jsme doplnili zásoby čerstvé vody a nastal čas na koupání. Ledová voda Patagonie nelákala zrovna k velkému čvachtání a otázku osobní hygieny řešil každý po svém. Jindra se například rozhodl, že nesmrdí. Klára využívala každého vaření na kamnech a pomocí dek a roz‑ topeného kotle si vyrobila privátní saunu se vstupem povoleným jen Ondrovi. Já co třetí den zatnul zuby a dopřál si koupel kýblem vody přímo ze zálivu. Brrr, tak nějak musí vypadat akupunktura, tisíce jehliček se zabodává do kůže. Ale většinou, pokud byl potok přímo na pláži, jsme vytáhli obří hrnec, který Sorel našel ve šroťáku v Ústí nad Labem. Chtěla ho na něm místní cikánka, ale Sorel byl tvrďák a nevyměnil ho ani za nabízený sex. Teď jsme mu byli na dálku vděční. Hrnec jsme naplnili vodou a rozdělali pod ním oheň. Velrybářská

tak špatný. Přídavkem jsme dostali chobotnici, a tím bylo postaráno o maso na zítřejší guláš. Teploty v noci neklesaly pod 5 °C a přes den se držely na příjemných 10 °C. Magalhãesův průliv se začal úžit a klikatit. Počasí bylo obzvlášť nestabilní, prudké poryvy větru byly

doucího přímo do Tichého oceánu. Zatímco náš velký vzor plul přímo vstříc svému osudu v Pacifiku, my jsme u Isly Tamar střihli ostrou zatáčku do kanálu Smyth (opravdu se to píše s ypsilonem) a pustili se do nekonečného labyrintu kanálů západní Patagonie.

doplňované hustým deštěm, mlhou i sněžením. Dva dny jsme strávili ukrytí v zátoce Borja, na jejímž břehu stojí mohutný strom pobitý cedulemi se jmény lodí, které tu kotvily. Zhruba dvacítku jmen, z nichž nejstarší byla z roku 1957, doplnilo i jméno Viktorky. V Pasu Largo se sníh střídal s kroupami v rychlém sledu za sebou. Ostré štíty vystupovaly přímo z černé vody a pobřeží připomínalo Vysoké Tatry. Bylo to jako plout po Popradském plese. V této části Magalhãesova průlivu není žádné bezpečné kotviště, plavební příručky se zmiňují o několika nouzových. Jedním z nich je i Caleta Sylvia, kde jsme se do detailu seznámili se spádovými větry španělsky zvanými rachas a anglicky williwaws. Za relativně dobrých podmínek se rychleji než blesk z čistého nebe přižene větrná smršť, pět minut řádí a nastává chvilka klidu, aby se další poryv zdál ještě ostřejší a divočejší. Už v noci jsme museli překotvit a snad abychom se nenudili, tak ještě dvakrát ráno. Ani jednou jsme nevystoupili na břeh, noční kotevní hlídky byly ve znamení nervózního přešlapování na palubě s očima vytřeštěnýma do černočerné tmy. Vjezdem do zátoky byla vidět část Paso Largo, a když se zdálo, že podmínky v průlivu jsou lepší, s chutí jsme kotviště opustili. Ještě jsme stihli nahlédnout do Pasa del Mar, posledního úseku Magalhãesova průlivu, veOndra, Klára, Jindra, Mišu a Iví

148

149

148

149

kapitola 23

Patagonské kanály aneb o putování bludištěm

ejich šířka kolísá od několika metrů po 5 mil v kanálu Messier. Tlakové níže se pohybují tak rychle, že jakákoli předpověď počasí je jen orientační a nejlepším ukazatelem zásadních změn je barometr. Ani naše mapy nebyly z nejnovějších, a proto opatrnosti nebylo nikdy dost. Měli jsme dost příležitostí se o tom přesvědčit. Původní osídlení patagonských kanálů tvořily indiánské kmeny Chonů, Alakalufů a Jahganů, bezesporu mistrů v přežití v drsných podmínkách. Objevování Patagonie Evropany probíhalo od severu. První tudy v letech 1557 až 1559 proplul španělský kapitán Juan Ladrillero od ostrova Chiloe po Magalhãesův průliv. O další objevy se podělili Holanďané, Angličané a Francouzi a jednotlivé etapy lze odhadnout podle jmen, které ostrovy, zátoky a průlivy od svých objevitelů dostávaly. Odráží se v nich jména známá z Evropy, patriotů, svatých, objevitelů samých, jejich žen, dětí, národních hrdinů, vládců i vizuální podoba se známými věcmi. Na rozdíl od Magalhãesova průlivu je pobřeží poseto stovkami známých i dosud nezmapovaných zátok, poskytujících útočiště před špatným počasím i dobrá noční kotviště. Na noc jsme kotvili v zátoce Burgoyne nedaleko majáku Fairway, který je jedním z mála majáků současnosti se stálou lidskou obsluhou. K němu směřovala naše každodenní hlášení PIM. Mišu byl hlavním radioamatérem Viktorky a díky pravidelným hlášením si zdokonalil svou španělštinu. Jako bych ho slyšel: „Aqui yate Victoria. Estamos navegando sin problemas. Mi posicion es...“ Den za dnem jsme pluli na sever nedotčenou přírodou, noc co noc kotvili v přenádherných zákoutích obklopeni kopci, lesy, vodopády. V Puerto Mardon jsme oslavili Ondrovy třicáté narozeniny – bez Ondry. Byl trochu unavený a hodně naštvaný. Většinu času trávil s Klárou a začal svět a hlavně život na Viktorce vidět

jejíma očima. A ten pohled se výrazně lišil od našeho. Vlastně se není čemu divit, špinaví, zarostlí, hrubí, vulgární chlapi přece nemohou být stejní jako její vyvolený. Zatímco dříve byly naše vtipy jako mouchy pestřenky, nad kterými člověk s úsměvem mávl rukou, teď se naráz proměnily v nepříjemné ovády, jejichž bodnutí svrbí celý den. Ondra zůstal na lodi, my ostatní jsme na břehu rozdělali oheň, vytáhli karton dobře vychlazeného piva z Kanárských ostrovů a skvěle se bavili. Hlasitě jsme říhali, vedli chlapské řeči, sršeli vtipem a vzpomínali na Portoriko, Kubu, Brazílii. O půlnoci došlo dřevo a my se člunem vrátili na loď. První kotevní hlídka vyšla na mě. Byla to až neuvěřitelně tichá noc, hladina klidná, hvězd plné nebe. Vytáhl jsem si Kunderovu Nesmrtelnost a obklopen medúzami si četl. Byla to noc bourání iluzí o jedné malé výjimečnosti, noc nečekaného souznění s lidstvem i noc škodolibé radosti nad sdíleným nekonečným trápením s láskou, životem a hlavně nesmrtelností. Ale zpět do reality. Při vjezdu do Bahía Welcome jsme třikrát sedli na mělčinu. Caleta Moonlight Shadow je téměř tři kilometry

151

kapitola 23

Patagonské kanály aneb o putování bludištěm

151

60 centimetrů za den. Jeho důležitost potvrzuje i to, že na námořních mapách bývá zakreslen stylizovanou větévkou. Počasí se horšilo, pršelo celé dny, viditelnost slabá. Postrašila nás velká dopravní loď, která se vynořila z mlhy, a potěšila setkání s jinými plachetnicemi. Pravda, nebylo jich mnoho. Osamělý japonský mořeplavec s krásným novým špicgatem Aurora a kočkou v kokpitu (špicgat je tradiční tvar trupu plachetnice s oběma konci do špičky), nebo Tasmánci mířící dolů na jih. V Puerto Bueno údajně španělský admirál Sarmiento několik měsíců čekal na anglického piráta Drakea, který, slovy současníků, „byl muž, proti němuž se všichni skuteční i vymyšlení piráti vyjímají jako ubozí kapsáři“. Drake poté, co vyloupil španělské državy na západním pobřeží Ameriky, se do Evropy vrátil plavbou na západ a byl po Magalhãesovi druhý, kdo obeplul svět. Více jak 400 let po neúspěšném Sarmientovi na stejném místě kotvila i Viktorka spolu s chilskou plachetnicí Foam. Její posádka sbírala materiál pro výzkum patagonské pohromy, rudého přílivu. Rudý příliv, španělsky marea roja, je toxická řasa okem neviditelná, která intoxikuje některé mořské živočichy, zejména

dlouhá nudle, široká od dvaceti do sta metrů. Kotvili jsme na samém jejím konci za úplného bezvětří a já si uvědomil, jaký dokonalý ateliér na Viktorce mám. Jen kdyby někdo nechal zmizet hejna malých vzteklých mušek, které nám večer co večer ztrpčovaly život. V Caletě Dock, chvilku před půlnocí, přesněji za pět minut dvanáct, začala loď popojíždět. Poplach! Během chvilky jsme měli skály za zádí. „Startuj motor, ale bleskem!“ Všichni vyběhli na palubu a zapojili se do akce. Kotva se zamotala do kelpu jako děťátko do povijanu a nedržela. Museli jsme ji vytáhnout na palubu, kelp uřezat a znovu zakotvit. Půlhodinka práce ve tmě, dešti a větru – a opět se mohlo jít spát. Kelp je vůbec kapitola sama o sobě. Je to souhrnný název pro několik desítek druhů hnědých řas s dlouhými listy a malými vzduchovými měchýřky. Druh Macrocystis pyrifera je považován za nejdelší rostlinu světa a druh Durvillea utilis je sklízen a prodáván do salátů. Použití má také v kosmetice, farmacii či zemědělství. Námořníky je zatracován i chválen. Menší plachetnice v něm může i uvíznout, ale také může varovat před skrytým nebezpečím. Roste totiž na podvodních kamenech a skalách v hloubkách od pěti do dvaceti metrů rychlostí

152

plže a mlže. Napadená ústřice nevykazuje žádné vnější známky nakažení, ale i malé zkonzumované množství způsobí smrt. Marea roja se objevuje na různých místech v různou dobu a o jejím výskytu varuje chilské námořnictvo. Konečně jsme pochopili, proč všichni chilští rybáři s sebou na lodích vozí kočky. Povolení pro plavbu patagonskými kanály získané v Punta Arenas platilo jen pro tzv. route comercial, neboli hlavní plavební kanál. Tolerovanou výjimkou z route comercial tvořily plavby k ledovcům v bočních kanálech. Estero Peel k takovému ledovci vede. Barva vody se změnila z inkoustově černé v barvu mléka, vstříc nám pluly kusy ledu, ledovec dýchal chladem, teplota klesla z komfortních 14 °C na 8 °C. Na mapách Britské admirality je ledovec zakreslen o dobrou míli blíž, a jak jsme se pomalu blížili k místu, kde podle mapy mělo ležet čelo ledovce, ozývaly se zklamané výkřiky: „Ukradli ledovec! Ukradli ledovec!“ Mapa, saprlote, nebyla z nejnovějších (rok vydání 1957) a ledovec za posledních 50 let ustoupil o téměř 2 kilometry. Údivem i úlevou jsme jen vydechli, když se z mlhy vynořil obrovský, modrotyrkysový ledový jazyk končící ve vodě. Viktorka nehybně stála v dokonalém bezvětří

uprostřed ledové tříště. Na vodu putoval člun, a už jsme se proháněli ledovým polem. Kdo by nikdy nechtěl být polárníkem? Slavnostní chvíli nešlo než korunovat přípitkem a ve sklenicích cinkaly kousky ledu starého tisíce let. Pomocí bambusových bidel jsme si proklestili cestu ledem ke kotvišti Caleta Amalia. Místo odpočinku nás čekal půldenní postoj na mělčině, na které Viktorka obratným manévrem uvízla zrovna v době vrcholícího přílivu. Dřív, než jsme se stačili vzpamatovat, voda začala opadávat. Nepomohl motor na zpětný chod, nepomohlo rozhoupávání ani jiné triky, a během několika hodin se celá posádka rázem dostala na šikmou plochu. Aspoň jsme měli možnost vidět mořskou vydru. Jediný Ondra neváhal a času využil k očištění odhaleného boku Viktorky od docela hustého nárůstu řas. S dalším přílivem a s pomocí kotvy, sto padesáti metrů lan, bloků, kotevního vrátku, desítky silných paží a mocného klení jsme Viktorku stáhli zpět na hlubokou vodu. V Caletě Villarica se konečně ukázalo sluníčko. Krásný den jako stvořený na výlet. Upekl jsem chleba, nasbíral trochu calafetes (takových patagonských borůvek) na ranní kaši, a vyrazil na nejbližší kopec. To jsem

153

152

153

Patagonská hygiena – Jindra a Iví

ale netušil, jak zrádný terén mě čeká. Les už dávno není lesem, je to prales, vedle něhož je Boubín pouhý anglický parčík, udržovaný úzkoprsým zahradníkem. Po staletí stromy padají jeden přes druhý, a tak se k pevné zemi turista dostane jen tehdy, když se propadne několikametrovou vrstvou tlejících kmenů, větví, kořenů, keřů, mechů a trav. Je to nádhera, ale jen stěží lze udržovat tempo větší než kilometr za hodinu. Nakonec jsem se vydrápal nad pásmo stromů a z vrcholu se rozhlédl po širokém okolí. Pohled, který se mi naskytl, stál za propocenou košili, natržené kalhoty a šrám na čele. Viktorka se pohupovala na kotvě dole v zátoce a podle dýmu stoupajícího z ohně na břehu jsem poznal kamarády páchající velkou hygienu v Sorelově hrnci. Na route comercial jsme se vrátili bočními kanály a nedobrovolně tak prozkoumali zátoku užívanou jen rybáři, do které nás zahnal zlobící chladič oleje. Řekl nám o ní kapitán z Foamu. Vjezd jsme s Mišem prozkoumali tradičním způsobem – olovnicí z člunu, a za námi pomalu vjela Viktorka. Ondra s Jindrou opět spojili své síly a um a za dvě hodiny bylo opraveno. Ještěže je Viktorka soběstačná jak co do materiálu, tak pracovních sil. Náhradní díly bychom tu těžko sháněli a do servisu daleko. Bezejmennou zátoku jsme nenápaditě pojmenovali Caleta Chladiče oleje, a jen co si kluci umyli ruce v naftě, vypluli jsme dál. Počasí, které nebylo z nejpovedenějších, bylo možno charakterizovat třemi slovy: déšť, déšť, déšť. Když na chvilku přestalo lít, to si to člověk pochvaloval, že mu nekape na hlavu nebo že si může dát usušit bundu. I tak

Horní řada: Iví, Mišu Dolní řada: Vlasta, Jindra, Klára, Aleš

jsme se plout odvažovali jen ve dne, na noc jsme kotvili, jak nejlíp jsme uměli, a kotevní hlídky byly samozřejmostí. Každý ji trávil po svém. Někdo si četl a jen občas vykoukl na palubu, jestli je vše v pořádku. Já jsem po nocích překresloval své denní náčrty a psal deník. V každodenním shonu a povinnostech nemá člověk příliš času uvědomit si výjimečnost našeho podniku a kouzla míst, kudy právě plujeme. Ale v noci, když loď a vítr utichnou, přichází podmanivá a plachá radost. Beru si kytaru a potichu, abych nerušil své spoluplavce v jejich zaslouženém spánku, brnkám si Plíhalovu písničku o nočním nebi, které volným pádem rozmačkalo zem...

Mišu u pohlednic

155

Patagonská hygiena – Jindra a Iví

Horní řada: Iví, Mišu Dolní řada: Vlasta, Jindra, Klára, Aleš

Mišu u pohlednic

155

týdny vařit kafe či jinak posluhovat, Vlasta si vymohl, že ho budu do konce plavby titulovat Velký Vezír. Budiž. Vlasta je vůbec povedený kus. Dlouhodobý pobyt v zelené pustině patagonských kanálů se začal projevovat i na zvýšené hormonální činnosti všech mužů na palubě. Když se vyplouvá z přístavu, bývá většinou vše OK. Po týdnu se objevují první náznaky, že sličnou blondýnkou by nikdo nepohrdl. Po dvou týdnech to ani nemusí být blondýnka. A po měsíci klidně i s hrbem. Kritický třicátý den se blížil a většina svobodných námořníků na palubě se této tíživé situaci poddala s odevzdaností budhistických mnichů. Ne tak Vlasta! Z několika letitých pornočasopisů vystříhal vhodné obrázky a vytvořil erotické pexeso, které si vysloužilo přízvisko Vlastovy mlsné jazýčky. Je to síla, některé obrázky jsou si tak podobné! Jindra se pexesových dýchánků neúčastnil, protože „by po takové hře neusnul“. Od Cabo Froward na jihu Magalhãesova průlivu jsme neměli jediný den příznivého větru. Neustále foukal protivítr, ať jsme zatočili kamkoli, a tak nás do jedné z nejosamělejších vesnic světa, Puerto Edén, zavedl řev našeho motoru. Od dob, kdy tu se svou expedicí působil Jaques-Yves Cousteau, se hodně změnilo. Mezi 283 obyvateli žije posledních deset Alakalufů. Zásobovací loď staví dvakrát týdně. Malý obchůdek, telefonní ústředna, škola. Když mladí chtějí na diskotéku, musí ve čtvrtek ráno sednout do lodí, v sobotu zapaří ve městě a v úterý jsou zpátky doma jako na koni.

Některé části patagonských kanálů jsou tak úzké, že to jsou doopravdické jednosměrky. Ostrov Angle dělí kanál Escape na dvě ramena, jedno pro lodě směřující na jih, druhé pro plavbu na sever. V jednom z ramen jsme objevili další nezmapovanou zátoku. Na Vlastovu počest dostala název Caleta Velkého Vezíra. S novou posádkou se totiž na lodi objevil i nový duch soutěživosti. Co chvíli se někdo sázel, nejčastěji já. A když jsem už téměř všem členům posádky v rámci prohraných sázek musel

156

Domy postavené podél břehu, místo chodníků kluzké dřevěné molo nad vrstvou bahna. Na pláži chátrají dřevěné rybářské bárky, jen málo z nich je ještě schopno plavby. Vše je zahaleno do mlhy a deště. Ideální místo pro melancholiky, jejichž hloubková zamyšlení by rušili jen nízko létající kolibříci. Ano, kolibříci. Tito nejmenší ptáci, které máme spojené spíše s tropy, žijí i na tak bohem zapomenutém místě. Jen Jindřich mně celou dobu tvrdil, že si nemám plést kolibříka s čmelákem. Ale co by čmeláci dělali v Puerto Edén? Únor se zlomil do března a naše plavba pokračovala na sever úžinou Inglesa, ve které proudy mají rychlost 6 až 8 uzlů. Za ní se otevírá široký kanál Messier, jehož hloubka dosahuje úctyhodných 1 200 metrů. Uklidněni hloubkou i šířkou nás zaskočilo hlášení bdělé hlídky o podivné, pravidelně vyhlížející skále uprostřed kanálu. Co to ksakru je? Byl to parník, odhadem minimálně desetitisícitunový kolos, naražený na útes uprostřed plavební dráhy, rezatý prst varující před domnělým pocitem bezpečí. Vpluli jsme do Seno Iceberg, kanálu vedoucímu k dalšímu z ledovců, který v patagonském pošmournu září všemi možnými odstíny modré barvy. Střídali jsme se na přídi v ukazování kormidelníkovi, aby se co nejlépe vyhnul plovoucím kusům ledu. Krásný a ponurý kraj. Bohužel, ke slovu se opět přihlásila záda, která o sobě dávala vědět čím dál méně. Tady a teď, kousek od ledovce, jsem si opět uvědomil rela-

tivnost lidských předsevzetí. Když jsem se do Patagonie vracel zpět na Viktorku, přál jsem si alespoň zvládnout plavbu Magalhãesovým průlivem. Pak bych se spokojený mohl vrátit domů. Jak bolest mizela, přestávalo mi to stačit, a já začal doufat v Tichý oceán. A do toho se objevil známý pocit pilky na kotníku! Moje plány se hroutily s kusy čela ledovce velikosti rodinného domu do vody. Na sebelítost nebyl čas. Jindra, Mišu a Aleš se ještě stihli vyfotit na kře ledové, ale pak protivítr natolik zesílil, že jsme museli odbočit z předepsané trasy do jednoho z bočních kanálů, kde vítr ztrácel něco ze své síly. Pluli jsme jen málo zmapovanými průlivy. Při zatáčení do jedné z úžin jsme byli příliš blízko břehu a narazili jsme na podvodní skálu. Rána jako bucharem loď ve čtyřech uzlech zastavila a ještě chvíli bylo slyšet rachot padajících kamenů na dně. Každého z nás náraz zastihl nepřipraveného a na jiném místě. Já jsem v chlívku rovnal nářadí a skončil s hlavou v klubkách lan. V kastelu to prý připomínalo letecký den. A nejhůř dopadl, a to doslova, Aleš, který zrovna z podpalubí nesl plný hrnec polévky. Sletěl ze schodů rovnou na rozehřátý motor a jen díky vrozené šikovnosti se ani nespálil, ani neopařil. Oběd byl bez polévky a nudle jsme ještě týden nacházeli po celém podpalubí. I loď vyvázla bez většího poškození. Byl to přímý zásah okovanou přídí. Osm milimetrů tlustý plát železa byl vmáčknut do dřevěného kýlu, prasklo několik prken mrtvého dřeva, ale obšívka vše přežila bez úhony.

157

156

157

tagonie a osadu něčím zvelebit. Čtyři dny jsme takhle přes den šířili slávu českého trampingu, po večerech v kastelu popíjeli yerba maté a udržovali tradici čtenářského klubu. Jindra hltal Malého velkého muže, Vlasta Katyni, já Nesmrtelnost, Ondra Astronavigaci, Klára Junga a Mišu s Alešem fazole od oběda. Ale zpět k námořnickému řemeslu. Lodě plující patagonskými kanály musí v těchto místech opustit relativní bezpečí průlivů a pustit se do otevřených vod Tichého oceánu v místě zvaném Golfo de Penas. Už název napovídá, že se nejedná o výletní místo na nedělní projížďku. V anglických mapách se záliv jmenuje Golfo de Peñas, kde peñas španělsky znamená skály. V chilských mapách se ale píše Golfo de Penas, kde penas představuje bolest nebo potíže. V každém případě záliv nemá dobrou pověst. Špatné počasí, to jest silné větry, velké vlny, malá viditelnost a deště, jsou považovány za normální, zatímco dobré podmínky se vyskytují výjimečně. Převažující severní větry zdvihají vlny, které se kříží s východním proudem a oceánským dmutím z jihozápadu. Výsledkem je mimořádná oranice, anglicky výstižně nazvaná „rough sea with nasty seas“. Ani tentokrát se Golfo de Penas nedal zahanbit a připravil nám tři mokré, větrné a řádně prohoupané dny. Zvlášť ti členové posádky, kteří trpí mořskou nemocí, si po klidné vodě v kanálech docela užili. Oddechli si, až když Viktorka opět vplula do kanálů v souostroví Chonos, přímo mezi tučňáky, lachtany, kormorány, racky, volavky, albatrosy, delfíny i zvláštní druh nelétavé kachyně Tachyeres pteneres, které se říká parníková. Ta když prchá, vytvoří křídly skutečná parníková kola, a než se člověk naděje, zmizí z dohledu. Prý tak dokáže vyvinout rychlost až 30 kilometrů za hodinu! V Puerto Morgan jsme se po těch nepříjemných penáských dnech pořádně vyspali a z potůčku doplnili zásoby pitné vody. V Puerto Americano, který plavební příručky doporučují za dobré kotviště, byly poryvy větru tak prudké, že naše stodvacetikilová kotva ryla dno jako lžíce bramborovou kaši a několikrát jsme museli překotvit. Tahle oblast patagonských kanálů je poměrně navštěvovaná chilskými rybáři. Na břehu jsou jejich sezonní chatrče, a netrvalo dlouho, a k boku Viktorky přirazil velký rybářský kutr. Jeho posádka byla z naší

Vlasta šerifem

Jak jsem byl šťastný, že jsme si s tím tenkrát v Ústí nad Labem tolik hráli! Štěstí zase jednou stálo na naší straně. V pravidelných hlášeních jsme totiž udávali falešnou pozici a v těchto zapadlých končinách by nás jen těžko někdo hledal. Noc jsme strávili v další bezejmenné zátoce na ostrově Justician a další den se raději vrátili na oficiální trasu. Čekal nás nepříjemný úsek, Golfo de Penas, ale dřív, než jsme se do tohoto kousku otevřeného moře mohli pustit, vítr se opět obrátil proti nám. Museli jsme se schovat do Calety Austral, docela slušného kotviště mezi ostrovy Penguin a Juan Stuven. Rozpomněli jsme se na naši čundráckou minulost a na pláži Isla Stuven založili nejjižnější českou trampskou osadu T. O. Kelp. Vlasta se jmenoval šerifem a začal historicky první osadní potlach. Vzplál slavnostní oheň a kamenný kruh čistoty mohl překročit jen ohnivák, aby skomírající mokré dřevo oživil vyjetým motorovým olejem. Postavili jsme totem, šerifské křeslo i houpací síť, vyčistili studánku. Členem T. O. Kelp se může stát každý, tramp či paďour, stačí zajet do Pa-

158

přítomnosti tak vyvalená, že dvě hodiny chodila po palubě a nevěřícně osahávala lanoví a stěžně. Dostali jsme darem podivnou hlubinnou rybu (velmi dobrou), kterou jsme nenašli v žádném z atlasů ryb, a Vlasta s Alešem se ještě tři dny hádali o její jméno. Podobně překvapený byl i osamělý rybář v malém člunu s vychrtlým psiskem s maďarským rodokmenem a jménem – Lászlo. Rybář dostal kafe a Lászlo psí konzervu ještě od amerického táty. Chtěli jsme plout dál, ale stále převládal severní vítr. Bylo to k uzoufání. Ráno, chvíli po rozednění, jsme pracně odkotvili a vypluli dál, abychom po pár hodinách jízdy marného boje s protivětrem rychle hledali útočiště. Jednu z takových bezejmenných zátok jsme chtěli pojmenovat Caleta Járy Cimrmana, aby tento český génius měl svůj pomníček i na dalekém

jihu. Ale proč se přisírat takovému velikánu, který má dost svých epigonů? Nakonec jsme zátoku poněkud nenápaditě pokřtili Caleta Sin Nombre – Caleta Beze jména. Nicméně i bez přispění velkého Járy začal vát příznivý vítr! Využili jsme dobrých podmínek a na jeden zátah dopluli až k ostrovu Chiloe. Po šesti týdnech v divočině se Viktorka opět vrátila do lůna civilizace. Lodí se ozývaly překvapené výkřiky: „Hele, auto! A tamhle další!“ Vlnu nadšení vyvolal autobus. Ještě na vodě jsme se stihli ostříhat a oholit, a bylo tu město Castro, založené roku 1567 a se svými 20 000 obyvateli hlavní město regionu. Dopřáli jsme si několikadenní odpočinek. Proklatý chladič oleje musel na opravu, Ondra k zubaři a někteří z nás ke kardiologovi. Objevily se totiž obvyklé srdeční potíže. Chilanky jsou tajemné

Iví a Jindra

Castro

159

Vlasta šerifem

158

Iví a Jindra

Castro

159

a schopného kapitána, odjet včas, než se mu rozprchne posádka. La ultíma noche... Maličko se nám obměnila posádka. Rozloučili jsme se s Alešem (odlétá do Čech) a Vlastou (patagonské národní parky), a místo nich přiletěl Mišův otec, nepřehlédnutelný pan Nešvara. Bodrý důchodce, který ví, že dobrodružství a romantika jdou ruku v ruce s dřinou, námahou a odříkáním. Byl vítaným a platným pomocníkem, protože Ondra s Klárou museli odjet do Santiaga k zubaři. Alespoň si od sebe trochu odpočineme. Rozdělili jsme se do dvou vachet a střídali se po šesti hodinách. Já byl s Jindrou a Nešvarovi vytvořili rodinnou hlídku. Ve čtyřce jsme vypluli na několik posledních desítek mil Patagonií a byl tu poslední kanál, který vede přímo do Pacifiku. Proud se střetával s vlněním oceánu a zvedal nepříjemně vysoké a krátké vlny. Stál jsem na špičce čelenu, abych se s novým oceánem přivítal, a skončil s mokrými koulemi. Tichý oceán byl tu. Trvalo nám to dva a tři čtvrtě roku, než jsme se k němu probojovali. Třicet tři měsíců sbírání zkušeností metodou pokus – omyl. Nikdo nás za ručičku nevodil, některé zkušenosti byly draze vykoupené. A mnohé na nás ještě čekaly.

a krásné a každý, kdo trpí závratěmi při pohledu do studny, by se měl Chile zdaleka vyhnout. Takové jsou oči Chilanek. Mišu si zpěvavě notoval Anita ve dne v noci a já jsem ještě dlouho skloňoval jméno Eliana. (Eliany. Elianě. Elianu. Eliano! Elianě. Elianou). Španělštině jsem nijak zvlášť neholdoval a až do Castra jsem netušil, jak chudá slovní zásoba stačí na dlouhé rozhovory. Vrkal jsem, šaškoval, tokal. Jindra se na mě s úsměvem díval jako na chvilkového pomatence. Museli jsme z Castra odjet dřív, než se tam většina z nás stačila oženit. Ano, i v tom spočívá tajemství úspěšného

160

kapitola 24

Juan Fernandez a Velikonoční ostrov aneb o tom, co

Daniel Defoe zatajil a moai neprozradily

smahlí rovníkovým sluncem i otužilí patagonskými vichry jsme stáli na prahu největšího z oceánů, stejně jako Španěl Vasco Nuñez de Balboa. Byl prvním Evropanem, který 29. září roku 1513, po obtížné cestě panamskou šíjí, spatřil nekonečnou vodní plochu oceánu. Nazval jej Mar del Sur – Jižní moře. Název souvisel se španělským pojmenováním Atlantiku nad rovníkem – Mar del Norte, Severní moře. Protože Balboa měl tohle moře za zády, nutně volil jeho protipól. Pokud Balboa byl první Evropan, který tento nový oceán viděl, Magalhães byl první, který jej přeplul. Osmadvacátého listopadu 1520 vpluly jeho tři lodě do oceánu, jemuž dal jméno, pod jakým ho známe dnes. Océano Pacífico. Tichý oceán. Při své neuvěřitelné

odvaze měl Magalhães neuvěřitelnou smůlu. Proplul celým Pacifikem, aniž zahlédl zemi. S posádkou trpící kurdějemi, nedostatkem vody a jídla zvládl 7 000 námořních mil dlouhou plavbu neznámým oceánem za tři měsíce a sedm dní, než doplul na ostrov Guam v dnešních Marianách. Denní průměr jeho lodí byl stejný, s jakým naše Victoria brázdí světové oceány dnes. Viktorka do Pacifiku vplula průlivem Chacao a zamířila na sever podél chilského pobřeží. Magalhães oceán pojmenoval podle výjimečně dobrého počasí. Nás pán oceánů přivítal zcela jinak, bouří u ostrova Mocha. Kdo ví, co ho tak rozzlobilo, ale v návalech zlosti mlátil svým trojzubcem do vody, že z toho byla nejhorší nepohoda, jakou jsme na moři zažili. Nejlépe na tom byl ještě nováček na palubě, starý Ne-

161

160

kapitola 24

Juan Fernandez a Velikonoční ostrov aneb o tom, co

Daniel Defoe zatajil a moai neprozradily

161

Jindra a Pobřežní bratrsvo

španělština připomíná kulometnou palbu, se nestyděli ze břehů zavolat, že chtějí na návštěvu. Byly dny, kdy jsem na potrhaných plachtách mohl pracovat jen dopoledne, pak se loď zaplnila lidmi. Sami bychom je nezvládli bez pomoci místního přístavního povaleče Juanita, který nám zdarma a s obrovskou chutí dělal převozníka. Jednu neděli jsem napočítal víc než padesát návštěv! Od normálních Chilanů (takové návštěvy byly nejlepší) přes oficiální představitele města, televizní štáby, novináře až po Pobřežní bratrstvo, které zorganizovalo pravé pirátské přepadení. Asi dvacet bratrů za bojového pokřiku a v plné zbroji přeskočilo reling Viktorky. Šavle a dýky se leskly, pistole křesaly zámky, černaly se pásky přes oči, dřevěné nohy duněly palubou. Cinkaly láhve s výborným chilským vínem, a tak nám ani příliš nevadilo, když na hodinu nad Viktorkou zavlála černá pirátská vlajka. Přišla další obměna posádky. Pan Nešvara měl už dost modřin po celém těle a spokojen se mohl vrátit domů. Ondra už měl spravený zub, nikoli však náladu. A z Čech přiletěli Martina s Mírou, naši kamarádi, které jsme potkali na Floridě. Procestovali kus centrální Ameriky a teď projevili zvrhlé přání projet

švara. Protože nemohl srovnávat, nevěděl, jak špatným počasím projíždíme, a byl naprosto v pohodě. Když bouře zuřila nejvíc, s klidem starého mořského vlka vytáhl kyblík a začal si prát. Nevěřil jsem vlastním očím, když za osmimetrových vln začal věšet prádlo po lanoví. Až když ho nečekaná vlna shodila z kastelu na dolní palubu, pochopil, že nezvolil na hygienu nejvhodnější čas. Demoralizováni takovou drzostí jsme si s Jindrou museli namíchat campirinhu. Vítr roztrhl grota, jako by byl z papíru, a ještě rádi jsme se schovali do dobře chráněného přístavu Talcahuano. Chvíli jsme postáli v jachtařském klubu uprostřed základny chilského válečného námořnictva, kde se ze břehů od rána do večera rozléhaly rozkazy buzerující mladé námořní kadety. Bezpečné, ale poněkud formální prostředí, kam byl civilistům vstup zakázán. Raději jsme se přesunuli do rybářského přístavu, bezkonkurenčně nejšpinavějšího bazénu, v jakém kdy Viktorka stála. Ve vodě plavalo všechno, co si jen člověk dokáže představit, od nafty po nafouklá těla mrtvých lachtanů. Náš přejezd přilákal na nábřeží davy čumilů a už hodinu po zakotvení jsme na palubě měli první zvědavce. Chilané, jejichž

162

s námi Pacifik. Proč ne? Ona je vytrvalá dívka do nepohody, on vytáhlý hromotluk s kovbojskýma očima („Štěrbiny místo očí mu plály mužným plamenem“.) Patřili k sobě a vysloužili si společné jméno Slavíčci. S nimi byla pacifická posádka kompletní. Došil jsem plachty, Jindra s Ondrou zkontrolovali motor, Klára se Slavíčky nakoupila zásoby až na Nový Zéland, od přátel jsme dostali kubík pravého chilského dubu do kamen. Nechtěnou výhodou námořnického řemesla je, že člověk musí odplout, i když se mu nechce. Nejvhodnější měsíce pro plavbu z jihoamerického kontinentu na západ jsou prosinec až březen, kdy se příznivé větry posouvají na jih až k 25. stupni jižní šířky. S každým dnem zpoždění se pasát vrací blíže k rovníku, a to znamená větší a větší zajížďku. Začal nás tlačit čas. A nejen čas. Snad vlivem nedostatečně upravených mariscos (škeble a mořští ježci) k obědu jsme všichni do jednoho dostali sračku. A tak v polovině dubna 2002 Viktorka konečně vyplula s posádkou sice odhodlanou, ale naprosto vysílenou a zdecimovanou běhavkou. Opět si můžete klást otázku, proč

ten Orel vůbec mluví o takových věcech. Ale jen si to zkuste představit! Jste na kraji největšího z oceánů. Modravé dálavy slibují závratná dobrodružství a jemnou romantiku. Bělostné pláže panenských korálových atolů a čokoládové paže jejich exotických obyvatelek. Mořští ptáci křičí pacifickým přízvukem o snu vlnícímu se u vašich nohou – a vám je blbě! Nepomohla ani pravá domácí slivovice, ročník ´91. Prkénko na balkonu nestačilo vychladnout, zásoby toaletního papíru mizely tempem rulička za hodinu. K tomu silný jižní vítr a vlny. Koho neskolily nedomrlé mariscos, toho dorazila mořská nemoc. Nejoblíbenějším jídlem, prakticky jediným, se staly prastaré lodní suchary. Nejhůř ze všech to odnesla Martina, citlivá na každé zhoupnutí. Poctivě krmila rybičky a ve své upřímnosti jen těžko maskovala zklamání nad rozdílem mezi představou, jakou o plavbě měla, a realitou. Ale vždy, když se loď vydá na cestu, není návratu. Na plachtách Viktorky se bělaly nové záplaty a podpalubí bylo nacpané proviantem až na Nový Zéland. Rozcvičkou před nekonečným oceánem bylo 350 mil na málo navštěvova-

163

Jindra a Pobřežní bratrsvo

162

163

ta u zátoky Cumberland. Mezi desítkami rybářských člunů (lov langust je jeden z mála způsobů obživy) byla Viktorka jedinou plachetnicí. A nad ní se tyčil překrásný barevný ostrov s tak romantickou minulostí. Pravda, moc jsem z ní nevnímal. Bylo mně tak zle, že jsem poprvé a naposled na Viktorce krmil rybičky. Jindra mě odvedl k chilské doktorce, statné ranhojičce Julii, která mi změřila teplotu tím nejméně důstojným způsobem, zkušeným okem odhadla problémy a vrazila mi injekci do zadnice. Zlaté časy Alexandra Selkirka! Několik dní jsme nabírali síly, abychom se dostali ze střevní krize. A taky k nepříjemnému radikálnímu řezu posádkou. Od Brazílie se vztahy mezi Klárou a Jindrou horšily každou ujetou mílí, každým společným obědem. Jindra se cítil jako člověk, který není pánem ani ve svém vlastním domě, a jen těžce snášel Ondrovu pasivitu a závislost na Kláře. Zbytek stálé posádky stál na Jindrově straně. Napětí na lodi bylo tak velké, že voltmetr ukazoval, kdykoli se k sobě přiblížili. Jedno krásné odpoledne jsme se všichni čtyři sešli na horní palubě

né souostroví Juana Fernandeze. Tři nevelké ostrovy byly po 400 let oblíbeným místem plachetnic pro doplnění zásob potravin, pitné vody a (údajně) pirátským úkrytem naloupených pokladů. Do historie vstoupily 12. února 1709, kdy zde anglický korzár Roger Wooden nalezl skotského námořníka Alexandra Selkirka, vysazeného před čtyřmi lety a čtyřmi měsíci pro neposlušnost jiným anglickým pirátem Johnem Eatonem. Se Selkirkem se později v Londýně seznámil Daniel Defoe a podle jeho osudů napsal slavnou knihu Život a podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Defoe ovšem trochu podváděl, protože Robinsonův ostrov přesunul od nehostinného chilského pobřeží do Karibského moře se všemi nezbytnými rekvizitami tropického ráje, včetně kokosových palem a lidojedů. Dnes souostroví Juana Fernandeze patří Chile a v roce 1935, kdy se staly národním parkem, dostaly ostrovy i nová jména podle svého nejznámějšího hrdiny. Obydlený je jen členitý a zalesněný ostrov Robinsona Crusoa, 600 obyvatel žije ve vesnici San Juan Bautis-

164

k „rozumné“ debatě o minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti. Tři hodiny starých ublížení, křivd, šlapání na kuří oka, názorů, postojů a důvodů, tři hodiny ukřivděných monologů. Závěrečná otázka rozhodla. „Chceš s námi plout bez Kláry?“ Ne, Ondra nechtěl. Následujícího dne se oba sbalili a vojenskou lodí se vrátili zpět do Chile. Skončila další kapitola v kronice Rychlých šípů. Naučili jsme se stavět lodě, spolupracovat v extrémních situacích, plout pláněmi světových oceánů i úzkou spletí patagonských kanálů, ale nenaučili jsme se naslouchat si a odpouštět. Až mnohem později jsem pochopil, že s Ondrou odešla i velká část duše Viktorky, ta, kterou jsem měl nejraději. V náladě patřičně uvolněné a smutné zároveň jsme mohli pokračovat směrem Velikonoční ostrov v pětičlenné sestavě. Historií byly pohodlné hlídky po čtyřech hodinách. Museli jsme se střídat každých šest hodin. Vždy od osmi do dvou jsem byl já s Jindrou, od dvou do osmi Mišu s Martinou a Mírou. Chvíli trvá, než si člověk na takový režim zvykne. A tak zatímco my jsme si zvykali na den dělený šesti

hodinami, Martina se snažila zvyknout na mořskou nemoc. Na rozdíl od Míry, který se během několika málo dní dokonale přizpůsobil a bez problémů zapadl do koloritu života na lodi, Martina procházela dvojím stadiem mořské nemoci. V prvním si je postižený jistý, že zemře. V tom druhém se už cítí tak zle, že se bojí, že se tak nestane. Každé začátky jsou těžké. I kdyby Martina byla v pořádku a mořskou nemoc poznala jen v přístavu po nadměrné konzumaci rumu, neznamenalo by to, že vaření by padlo na její hlavu. Přes hraný a záměrně přeháněný machismus („Buď holka bude makat stejně jako chlap, nebo dá všem!“) jsme se o kuchtění a uklízení dělili rovným dílem. Život jsme si nijak zvlášť nekomplikovali. Vařilo se podle vachet, nádobí umýval kuchař. Každý mohl uvařit, co chtěl a lodní zásoby dovolily. Jednoznačně nejoblíbenějším pokrmem lodního jídelníčku se staly luštěniny ve všech svých variantách a podobách. Fazole, čočka a hrách, ďábelská trojice. Zatímco v počátcích byly jen okrajovou záležitostí, omezující se na Sorelovy kovbojské boby, teď byly luštěniny

165

164

165

na stole alespoň třikrát týdně. Zvítězily díky úžasné jednoduchosti v přípravě. Stačilo je dát do papiňáku (někteří se ani neobtěžovali probrat fazole, zda tam nejsou kamínky; přišel jsem tak o nejeden zub), zalít vodou, na mírném plamenu natlakovat a nechat v dekách. Za dvě hodiny bylo hotovo. Pak jen zahustit a ochutit. Ani z pečení bychom od Rettigové jedničku nedostali, užívali jsme Staropramenův vynález – univerzální těsto. Mouka, kvasnice, voda. Když se to osladí, je to buchta, když osolí, je to chleba. Když se to zaplete, je to vánočka. Když je to kulaté, je to pizza, když se to rozvaří, jsou to knedlíky. A když se to připálí, je to perník. Není divu, že s každou novou tváří v posádce jsme žili v očekávání změny v jídelníčku. Jaké bylo zklamání, když po několika úvodních pokusech o sofistikovanější menu stejně všichni skončili u fazolí a čočky. I Míra záhy zjistil, jak náročné je vařit na rozhoupané lodi, a přešel na luštěniny. Bohužel, scházelo mu to správné měřítko, a místo aby vařil malé, nenáročné obědy pro pět unavených, nechutenstvím trpících lidí, byla z toho jídla pro deset hladových jedlíků v přístavu. A když už jsme u toho jídla. Po Klářině odchodu osiřela funkce lodního provianťáka. Jindra jakožto kapitán, bosman a strojník měl svých starostí dost. Mišu se staral o elektriku a mapy. Proviant dobrovolně padl na má bedra a už brzy jsem měl poznat, jak nelehká a nevděčná činnost to je. Jen zjistit, kde a co je uskladněno, mi zabralo měsíc cesty na Ve-

likonoční ostrov. Zelenina se musí každý den probírat a určovat k okamžité spotřebě. Ovoce, zpravidla neprakticky kulaté, se muselo rovnat a hlídat, aby se neotlouklo a nepřezrálo. Každý den jsem bral na procházku klobásy koupené v Talcahuanu. Otíral jsem je octem, aby nezplesnivěly, a ve stínu nechával celý den větrat. Bylo znát zpoždění nabrané v Jižní Americe. Pasát jsme našli až na 22. stupni jižní šířky, ale ani s příznivým větrem v zádech to nebyla lehká plavba. Asi v polovině cesty jsme projeli přímo středem bouře. Udržet kurz šlo jen silou vůle, z lidských smyslů nefungoval ani jeden. Oči oslepené blesky neviděly kompas, hromy přehlušily všechny zvuky a zvonily v uších ještě následující den. Zimou ztuhlé ruce ztratily cit, vzduch byl cítit statickou elektřinou a na jazyku zůstala jen slaná pachuť vln zalévajících palubu. Zbavený smyslů a promočený deštěm jsem se cítil (přestože jsem Orel) jako zmoklá slepice a docela obyčejně se bál. A o týden později nám jiná vichřice doslova odstřihla roh kosatky, znovu roztrhla hlavní plachtu a poničila i naše „neprůstřelné“ ráhnové plachty, které jsou ušity ze zvlášť silného materiálu. Jeden z ocelových štagů taky praskal a držel na posledních dvou pramenech. Začali jsme tušit, že se na Velikonočním ostrově nudit nebudeme. Snad aby Neptun odčinil napáchané škody, občas na naše udice pověsil nějakou rybu. Dorádu, v Pacifiku nazývanou mahi-mahi, tuňáka nebo prapodivného křížence ryby a hada

166

– pamakrelu hadovitou. Říkali jsme jí hadice. Poprvé byla popsána až v padesátých letech 20. století a vědci ji dlouho považovali za vzácný druh. Zvláštní, na Viktorce to byla druhá nejčastěji ulovená ryba. Naneštěstí není nijak zvlášť dobrá, s mnoha kostmi, takže ve většině případů se stávala návnadou na jiné, jedlejší druhy ryb. Jen to dokládá naši rozežranost. Martinu už přestávalo bavit neustále ležet, číst si a poslouchat zvuky, řeči a smích na palubě. Statečně vstávala do vachet, snažila se kormidlovat i pracovat s plachtami. Byla to právě ona, kdo přeplul obratník Kozoroha, a na rozdíl od Obratníku Raka tahle kniha Henryho Millera v lodní knihovně scházela. Museli jsme se spokojit s jinými tituly. Všiml jsem si, že každá část oceánu má své oblíbené autory a náměty. První plavba přes Atlantik byla ve znamení Orwellovy Farmy zvířat. U Bermud, kde to docela foukalo, jsme četli Na Větrné hůrce. Před Azorami, s jejich velrybářskou tradicí, došlo i na objemnou Bílou velrybu. Třetí plavba přes Atlantik byla jednoznačně ovlivněna Katyní Pavla Kohouta (kdo nečetl Katyni, nemohl na Viktorce existovat). Temné patagonské kanály nahrály Nesmrtelnosti a našli se jedinci, kteří zvládli i Kafkův Zámek. A teď a tady, na zápraží největšího z oceánů, přišla k duhu kniha manželů Robertsových Přežili jsme v Pacifiku i Svět podla Garpa. Dvacátý devátý den, zrovna na mé narozeniny, se na obzoru objevil Velikonoční ostrov. Hezký dárek, přestože si tento ostrov dělá nárok na nejizolovanější místo na světě. Nejbližší civilizace, ostrov Pitcairn, leží 2 100 kilometrů na západ, pobřeží Chile, odkud právě připlouváme, 3 600 kilometrů na východ. Celý den trvalo, než jsme se přiblížili ke břehu. Třeštili jsme oči do tmy, abychom v pořádku obepluli ostrůvky Ptačího muže na jihu ostrova. O půlnoci jsme spustili kotvu v zátoce Hanga Roa. Velikonoční ostrov! Kdo se špetkou touhy po tajemství v krvi by ho neznal! Sto sedmdesát jedna kilometrů čtverečních půdy sopečného původu bylo (pravděpodobně) osídleno Polynésany z Markézských ostrovů, kteří tu vytvořili jednu z nejvýraznějších kultur celé Polynésie. Stvořili slavné kamenné sochy moai, které údajně vyzařují ochrannou sílu předků mana. Některé sochy mají obří klobouky pukao, oči jiných jsou vykládány bílým korálem. Milov-

Jindra a mahi-mahi

níky záhad láká dodnes nerozluštěné písmo rongo-rongo, kult ptačího muže orongo nebo skalní rytiny petroglyfy. Pro Evropu byl ostrov objeven na Velikonoční neděli (kdy jindy, že?) šestého dubna roku 1722 holandským admirálem Jacobem Roggeveenem. Rozšířené jsou i polynéské názvy Rapa Nui (Velký Rapa) nebo Te Pito o Te Henua (Pupek světa), neméně romantické je i jméno Mata Ki Te Rangi (Oči, které

167

166

Jindra a mahi-mahi

167

a jeli na jednu ze dvou kotvících plachetnic pro informace. V Hanga Pico je sice malý přístav s hloubkou 2 metry, kde je možné stát zdarma, ponor Victorie je však o víc než metr větší. Navíc je vjezd prosekán korálovým útesem a k navigaci je nutné najmout pilota za lidových 100 amerických dolarů. Viktorka v Hanga Roa působila impozantně a byla důstojným partnerem kamenných obrů na břehu. Během prvního týdne jsme se seznámili s živými i kamennými obyvateli Velikonočního ostrova. Když Mišu nakupoval na malém tržišti avokado, zkusil trochu smlouvat. „Cože?“ osopila se na něj statná trhovkyně. „Jestli se ti to zdá drahé, tak si to můžeš dojít natrhat ke mně do zahrady!“ Myslela to vážně, a od té chvíle začaly nejen avokádové, ale i mangové, kvajávové a banánové hody. Mišu jen musel chodit do evangelického kostela. Jindra zase přijal pozvání do místní školy a rukou nám na Viktorku přijel osobně potřást sám guvernér.

hledí do nebes). V době příjezdu Evropanů žilo na Rapa Nui kolem 4 000 obyvatel. Působení nemocí zavlečených námořníky, peruánských lovců pracovních sil a francouzských misií způsobilo, že roku 1870 klesla populace na pouhých 110 lidí! Když roku 1888 ostrov anektovala Chile, zbylé obyvatelstvo bylo soustředěno do jediné vesnice na ostrově Hanga Roa (jejíž území nemohli bez povolení opustit) a ostrov byl pronajat britské vlnařské společnosti. Desetitisíce ovcí zdecimovaly původní vegetaci, následovala eroze půdy. Dnes je ostrov téměř holý. Na pobřeží není žádné dobře chráněné kotviště. Když se vítr změní, a to se může stát jak rychle, tak dramaticky, je rozumné zavčasu opustit kotviště dřív, než se klidná zátoka změní v peklo zalamujících se vln. Tak to alespoň říkají plavební příručky. Ale i bez této informace bylo jasné, že loď bez dozoru nenecháme, a samozřejmostí se opět staly noční kotevní hlídky. Spustili jsme na vodu člun

168

Nicméně našimi průvodci se nestala oficiální místa, ale Hellen s Jorgem, bydlící na kopci nad Hanga Roa. Ona, krásná Chilanka se čtyřmi dětmi, on, její tmavooký přítel. Řízením osudu se dostali do tohoto koutu světa, zamilovali si ho a zůstali. S Hellen jsme se seznámili na vodě. Jeli jsme člunem na břeh, ona se svou kamarádkou veslovala v polynéské kánoi. Zamávali jsme na sebe. „Vítejte na Velikonočním ostrově,“ usmála se na nás kamarádka. Hellen ji zprdla: „Na ostrově, na ostrově. K sobě domů je pozvat, to ne!“ A zamířila prstem na domek na kopci. „Přijďte na večeři.“ Provedli nás ostrovem a ukázali ho trochu jinak než turistické informační letáky. Od roku 1966 jsou obyvatelé Rapa Nui občany Chile, ze 3 500 dnešních obyvatel jsou dvě třetiny potomci původního osídlení, zbytek tvoří přistěhovalci jako Hellen a Jorge. Letiště Mataveri bylo roku 1986 zvětšeno Američany jako nouzová přistávací dráha pro raketoplány. Asi největší změnu na Veliko-

nočním ostrově způsobil jiný Američan. Roku 1993 tu točil Kevin Costner film Rapa Nui – Pupek světa. Dobře placený kompars z řad místních obyvatel, do té doby nepříliš bohatý, využil výdělků k zlepšení své životní úrovně, a tak je na 20 kilometrů dlouhém a 12 kilometrů širokém ostrově jedno auto na dva obyvatele. Nicméně většinu času jsme stejně trávili na palubě Viktorky pracemi, které na moři dělat nejdou. Několik dní jsem se nehnul od šicího stroje a látal škody způsobené uvítacím větrem Pacifiku. Pravda byla, že plachty za sebou měly spoustu uplutých mil a jejich stav se zhoršoval geometrickou řadou. Proto se hodilo, když se vítr zničeho nic během hodiny otočil a zátoka přestala být bezpečná, že jsme na palubě byli všichni, celá posádka. Museli jsme přejet do závětří v zátoce Rada Vinapu. Do města to bylo trochu dál, zato přímo naproti na stráni stála nejzachovalejší platforma zvaná ahu, na níž stávaly sochy. Čas ani lidé neubrali nic na preciznosti kamenické práce tajemných umělců.

Viktorka v Hanga Roa

Míra, Jindra, Jorge, Iví a moai

169

168

Viktorka v Hanga Roa

Míra, Jindra, Jorge, Iví a moai

169

Zajímavé jsou názory na to, proč a jak obyvatelé Rapa Nui vyráběli a dopravovali kamenné obry z kráteru Raraku na místa, kde stojí (nebo většinou leží) dnes. Mezi desítkami vědeckých, laických i úplně blbých teorií se jako perla třpytí Sorelův názor založený na vlastních zkušenostech: „Museli přece něco dělat, aby se nezbláznili!“ Když jsem stál na vrcholu kráteru Raraku a viděl nekonečný obzor kolem dokola, v duchu jsem mu dal zapravdu. Z dnešního globalizačního hlediska není úplně mimo mísu ani myšlenka, že Rapanuiané předvídali rozvoj turismu a sochy byly geniálním marketingovým tahem neznámého manažera. Že kotvení na Velikonočním ostrově není ani příjemné, ani bezpečné, jsme věděli. Před třemi měsíci vítr od jihu překvapil italskou jachtu a její trosky leží na útesu v zátoce Hotuiti. Ale takové překotvení nepamatuju. V noci se vítr náhle otočil a zesílil a během dvaceti minut se Rada Vinapu změnila v bouřlivý oceán. Nebylo na co čekat. Za hukotu vln tříštících se o skaliska za zádí, černočerné tmy a deště jsme začali vytahovat kotvu. Martina stála v navigaci a hlásila hloubku. „Deset! Osm! Šest, pět, čtyři!“ Pak se jen naklonila vedle kormidla a vyzvracela se. Mořská nemoc si nevybírá a nezajímá ji, že nás vítr a vlny snášejí k útesu. Motor řval na plný výkon a kotva byla konečně na palubě. Velmi zvolna jsme vyklouzli z pasti Rada Vinapu a opět přejeli do Hanga Roa. Déšť ani na okamžik nepolevil a za ty dvě hodiny jsme se proměnili v rozmočené vybledlé příšery. Je děsná zima a čaj se slivovicí a medem si bohatě zasloužíme. Slovy našeho velkého slezského filozofa: „Byla to romantika jak cyp.“ Za tři dny se romantika opakovala a my jeli zpět do Rada Vinapu. Další dva dny klidného postoje, další změna větru. Tentokrát jsme těsně před rozedněním přepluli do nejkrásnější zátoky Velikonočního ostrova, do Anakeny. Rapanuiané věří, že legendární náčelník Hotu Matua se vylodil právě tady. V roce 1955 v Anakeně sídlila Heyerdahlova expedice, která tu zrestaurovala a znovu vztyčila první sochu na ostrově. Většina soch je totiž povalena tváří k zemi, prý aby nemohly užívat svou sílu mana soustředěnou v jejich očích. Dnes stojí jen ty,

o které se postaraly vědecké expedice, ať to byl Nor Heyerdahl, Čech Pavel Pavel nebo Japonci, kteří si na ně nechali přivézt jeřáb. Přes všechen genius loci Velikonočního ostrova jsou tím nejpůsobivější na něm (stejně jako na každém obydleném místě) jeho obyvatelé. Co takhle jednu obyčejnou příhodu? Při šití plachet si pomáhám lepidlem, takže dva kusy plachty nemusím stehovat, ale prostě je přilepím a pak přišiju. Po těch trhacích dnech východního Pacifiku bylo lepení víc než dost a lepidlo došlo. Vydal jsem se ho shánět. V jednom z obchodů mě do auta nabral místní dřevořezbář Miguel. „Mám tu auto, vezmu tě.“ Projeli jsme čtyři magazíny a v tom posledním lepidlo bylo. Při placení mně scházely peníze. Miguel bez zaváhání vytáhl peněženku. O dva dny později jsem seděl v parčíku a čekal na něj. Vedle si hrály dvě holčičky ve věku učení se psaní a čtení. A už jsem je slyšel štěbetat a smát se: „To je blbý turista, Angelo, ten nám nerozumí.“ Já jim dám, turistu! „Yo no soy turisto, soy un pirato de esta barca!“ a ukázal jsem na zakotvenou Viktorku. To je zarazilo a nastalo ticho. Dál jsem si kreslil do zápisníku, když jsem ucítil rýpnutí do žeber. „¿Como te llamas?“ „Ivan,“ odpovím, „¿Y tú?“ „Alexandra.“ „Fernanda.“ Kontakt byl navázán. Hodinu jsme si kreslili, hráli piškvorky a smáli se dětským vtipům, než dojel Miguel. O vrácení peněz nechtěl ani slyšet a na památku ještě přidal drobnůstky ze své dílny. Takových zážitků a setkání jsme za pět let cestování kolem světa nasbírali nespočet. Zdá se mi to tedy, že my, Češi, jsme často zbytečně uzavření a jaksi předem podezíraví? Po třech týdnech na ostrově jsme začali pociťovat magickou sílu mana sami na sobě. Vůbec se nám nechtělo odplout. Den za dnem jsme posouvali datum odplutí a ani jsme si nevšimli, že jsme už dávno překročili povolené tři měsíce v chilských vodách. Tím jsme získali několik dní navíc, než se vyřešilo všechno prodlužovací papírování, a v klidu se mohli rozloučit s milými obyvateli a krásnými sochami. S kapsami plnými rapanuiských obsidiánů (přírodní sopečné sklo) jsme zvedli kotvu, napnuli plachty s desítkou nových záplat a vypluli. Směr Pitcairn.

171

kapitola 25

Pitcairn

aneb jak je neprozřetelné pálit za sebou mosty

záchvatech. Jednoho rána jsem se probudil s divným pocitem, že něco není v pořádku. A nemohl jsem přijít na to, co to je! Vstal jsem, posnídal, kormidloval. Pak mi to došlo. Noha! Noha nebolí! Po více než roce jsem necítil bolest. Snažil jsem se nepodlehnout optimismu a nedůvěřivě čekal na známý pocit prvního zářezu bolesti. Nepřicházel. Zdálo se to neuvěřitelné, ale od toho rána, až na čestné výjimky, jsem mohl fungovat na 90 procent původního stavu. Bylo třeba to vyzkoušet a příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Slabé větry a bezvětří vystřídal slušný pasát a Viktorka klouzala na vlnách s bílými čepicemi. Rychlost pět uzlů je slušná cestovní rychlost a ideální pro kratochvilné tlakové mytí. Uvázaní na provazu se necháme vláčet za lodí a odpor těla ve vodě je tak velký, že přitáhnout se těch pár metrů zpět na loď je pořádný fyzický výkon. Diskuzi o tom, jak dlouhé lano lze ještě zvládnout, jsem vyřešil tak, že se přivážu na stometrové lano (nejdelší, co máme)

ři každém vyplutí na moře většinou chvíli trvá, než si posádka najde své „mořské nohy“, neboli způsob žití (někdy i přežití) na lodi. Tělo si musí zvyknout na neustálé houpání, ruce musí automaticky vědět, čeho se chytit, nohy, kde se zapřít. Po vyplutí z Velikonočního ostrova jsme měli dost času přizpůsobit se denní rutině na Viktorce, větry byly slabé, vlny malé. O jediné vzrušení těchto dnů se místo krkolomných pádů postaralo hejno neuvěřitelně drzých dorád, které několik dní plavaly za zádí. Jejich zlaté hřbety se ve vodě leskly za svítání, v poledním parnu i za kýčovitých západů slunce nad Pacifikem. Byly nepolapitelné a nezabral jediný z triků naučených za tři roky na moři, včetně smrtícího hodu avokádovou peckou. Už od Chile jsem s potěšením sledoval, že plotýnky o sobě dávají vědět méně a méně. Radoval jsem se z každé bezbolestné hodiny a zalézal do kóje při zvlášť nepříjemných

172

a skočím přes palubu. Uf, divný pocit vidět loď, jak se rychle vzdaluje. Šlapu vodu a čekám, až se lano napne. Jen jestli jsem ho nezapomněl přivázat! Horší je, že lano neplave a jeho váha mě začne táhnout ke dnu. Pak konečně škubnutí, můžu přestat panikařit a začít bojovat. Když mě vlna popostrčí, stihnu udělat dva přehmaty. Pak vlna popostrčí loď a já zajedu pod vodu. A tak pořád dokola. Dvě tempa k lodi, nadechnout, tři vteřiny pod vodou, dvě tempa, nadechnout... Trvalo to celou věčnost, než jsem vyčerpaný přiručkoval zpět. Ruce bolavé, žaludek plný vody, ale za odměnu jsem získal dvě nezaplatitelné zkušenosti. Jednak, že není horšího pohledu než na loď mizející ve vlnách. A jednak, že podruhé už bych to neudělal. Za dva měsíce plavby Tichým oceánem se nám dostalo ještě jedné zkušenosti. Zatímco v Atlantiku jsme potkávali kytovce téměř denně (nejčastěji to byli vorvani), Pacifik delfíny a velrybami šetřil. Mezi výjimky patřili dva plejtváci malí, kteří si asi Viktorku spletli se starší sestrou a plavali těsně vedle ní. Při rychlosti dva uzly jsme vláli na lanech za zádí a měli plejtváky na dosah ruky. Doslova. I přes jejich obrovitost vyniká elegance a lehkost, s jakou se pohybují vodou. Zvlášť ve srovnání s nemotornými pohyby našich sýrově rachitických těl je jasné,

kdo je tu pánem, a kdo jen na návštěvě. Hodinu jsme mohli pozorovat osmimetrové drobečky z bezprostřední blízkosti v jejich přirozeném prostředí. Zážitek, kterému se žádný přírodovědný film na ČT2 nevyrovná. Po čtrnácti dnech plavby se na obzoru vyhoupl nízký profil atolu Ducie, nejvýchodnějšího z Pitcairnových ostrovů. Byl objeven roku 1791 lodí HMS Pandora (zkratka HMS znamená Her Majesty Ship – Loď Jejího Veličenstva), pátrající po vzbouřencích z Bounty. Neobydlený a jen zřídka navštěvovaný atol je domovem tisíců vodních ptáků. Měli jsme v plánu zakotvit poblíž útesu a člunem vjet do zátoky, ale mořské dmutí zvedalo obří příbojové vlny kolem celého ostrova. Vylodění i jen zakotvení bylo nemožné. Doprovázeni hejny fregatek, terejů a rybáků, nalétávajících na hlídku na špičce stěžně, jsme jen atol obepluli a raději zkusili štěstí na největším z Pitcairnových ostrovů – Hendersonu. Korálový ostrov „syna starýho Hendera“ o rozloze 31 kilometrů čtverečních ční pouhých 30 metrů nad hladinu moře a není o nic přístupnější a přívětivější než Ducie. V roce 1819 byla americká velrybářská loď Essex potopena vorvaněm jižně od souostroví Tuamotu. Posádka v záchranném člunu doplula na Henderson, ale pro jeho nehostinnost raději pokračovala v plavbě k jihoamerickému po-

173

kapitola 25

Pitcairn

aneb jak je neprozřetelné pálit za sebou mosty

172

173

břeží. Událost se stala inspirací Hermanu Melvillovi k románu Moby Dick, u nás známému jako Bílá velryba. V 50. letech 20. století strávil na Hendersonu nedobrovolné tři týdny Američan Robert Tomarchin se šimpanzem Moko, které tu nechala posádka jachty Flying Walrus. Ukázka ponorkové nemoci v jejím extrému. Oba trosečníci byli zachráněni Pitcairňany, kteří občas na Henderson jezdí sbírat dřevo toro miro, vhodné pro dřevořezbu.

I za klidného počasí bylo vylodění nesnadné. Poté, co nám příbojová vlna obrátila a potopila člun, se nejsnadnějším způsobem vylodění ukázalo plavání. Čubičkou doplavat k útesu, s příbojem se přenést přes korál a bezpečně se rozplesknout na pláž. Určitou nevýhodou byli žraloci kroužící kolem, ale na jejich přítomnost si člověk rychle zvykl. Musel. Trable s přistáním bohatě vyvážilo kouzlo pustého ostrova. Miliony komárů, prakticky neprostupná tropická vegetace, žádný zdroj pitné vody a jen několik ko-

174

kosových palem. Nemohl jsem si nechat ujít promenádu trosečníka, svlékl své svršky a uschoval je do pobřežní jeskyně. Nahý, s mačetou v ruce a turbánkem na hlavě proti slunci, jsem se vydal po panensky bílé pláži poseté tisíci věcmi, které lze v přístavu a z lodě ztratit či zahodit a co moře za desítky let vyplavilo. Bedny na ryby, meteorologická bóje i s vysílačkou, záchranné čluny, sítě, rybářské bóje, nespočet láhví a bot. Postáli jsme dva dny a přepluli 169 kilometrů na perlu celého souostroví, na Pitcairn. To je pouhých 4,5 kilometru čtverečních úrodné půdy sopečného původu. V srpnu, nejstudenější měsíc v roce, je průměrná teplota 19 stupňů Celsia, na vrcholu léta 24 stupňů. Ostrov byl objeven roku 1767 anglickou lodí Swallow a jméno dostal podle námořního kadeta, který ho spatřil první. Tím byla scéna pro jeden z nejslavnějších příběhů námořní historie, vzpouru na lodi Bounty, připravena. V roce 1788 Bounty vyplula z Anglie pod velením kapitána Williama Blighe do Pacifiku pro náklad chlebovníků, které měly obohatit jídelníček karibských otroků. Po pěti měsících na Tahiti došlo při zpáteční cestě u souostroví Tonga ke vzpouře vedené čtyřiadvacetile-

tým Fletcherem Christianem. Kapitán Bligh a 18 jemu věrných mužů byli vsazeni do člunu a ponecháni svému osudu. Blighovi se pak podařilo vykonat neuvěřitelnou plavbu. V otevřeném člunu po 41 dnech a 3 618 námořních mílích doplul se sedmnácti muži do holandské kolonie Timor. Bounty se vrátila na Tahiti, kde část vzbouřenců zůstala. Roku 1791 byla zajata HMS Pandorou a odvezena do Anglie. Fletcher Christian, osm dalších námořníků a 12 polynéských žen a 6 mužů odpluli s Bounty hledat úkryt jinde. Na 18 let se po nich slehla zem. Až v roce 1808 připlula americká tuleňářská loď Topaz na Pitcairn, a tak vešel osud vzbouřenců ve známost. Na Pitcairn se Bounty dostala 15. ledna 1790. Loď byla odstrojena, zapálena a potopena v Bounty Bay a ostrov si rozdělili běloši. První roky života malé kolonie byly léty násilí a vražd kvůli nedostatku žen a přemíry alkoholu. Roku 1799 byli naživu jen čtyři vzbouřenci a všichni polynéští muži byli zabiti. Roku 1800 už žil jen námořník John Adams, devět žen a devatenáct dětí, základ dnešní populace. Roku 1838 se ostrov stal britskou kolonií a spolu s ostrovy Ducie, Henderson a Oeno tvoří Pitcairnovy ostrovy.

175

174

175

V červnu 2002 žilo na Pitcairnu 54 obyvatel a většina má příjmení Christian, Adams, Warren nebo Brown. Snad v důsledku divokých začátků jsou všichni Pitcairňané adventisté sedmého dne a na ostrově se nesmí pít alkohol, kouřit, jíst vepřové maso ani tancovat. Hlavní příjmy plynou ze zemědělství, investic a prodeje poštovních známek. Pitcairn má satelitní telefonní spojení, které nahradilo dřívější radiotelefonickou komunikaci. Nová technologie je ale podstatně dražší, a tak dvanáct ostrovanů stále vlastní licenci na amatérskou vysílačku. Tím pádem má Pitcairn největší počet radioamatérů v přepočtu na jednoho obyvatele. Elektřina se vyrábí v dieselové elektrárně a proud se zapíná vždy od 6 do 10 večer. Na ostrově je škola a poslední půlrok i internet. Pitcairn je jedno z posledních obydlených míst na světě, které nemá letiště ani pořádný přístav. Jediné přístupné místo je Bounty Bay, kde je za malým vlnolamem hangár s čluny ostrovanů. Pitcairňané jsou mistry v ovládání svých velkých hliníkových člunů s přívěsnými motory, kterými z dopravních lodí kotvících míli od břehu vozí na ostrov všechen materiál. Zásobovací lodě jezdí na trase Nový Zéland – Panama a staví jednou týdně, pokud to počasí dovolí. Z Bounty Bay vede prašná (za deště blátivá) cesta do jediné osady, vznešeně nazvané Adamstown. Domy jsou z moře téměř neviditelné, ukryté pod zelenou střechou kokosových palem nesou minulost vzbouřenců, kteří

se na Pitcairnu skrývali před spravedlností. Na malém náměstíčku stojí kotva z Bounty, pošta a kostel s původní biblí Fletchera Christiana. Kněz každý den obrací jednu stránku, aby kniha nezplesnivěla. Na Pitcairn jsme připluli tak trochu s křížkem po funuse. Po sedmnácti letech tam měli zase svatbu a Viktorka ji o jeden den prošvihla. Ale i tak nás Neptun odměnil třemi dny výjimečně klidného postoje, kdy jsme se mohli bez obtíží dostat na břeh a obdivovat barevnou krásu ostrova i samorostlost jeho obyvatel. Ne každá plachetnice má takové štěstí. Později jsme potkali jachty, které celé dny čekaly na dobré počasí a nakonec musely odplout. Jiní mluvili o štěstí, když se na břeh dostali na několik krátkých hodin. Vzbouřenci si Pitcairn nevybrali náhodou, jeho opuštěnost a nepřístupnost je působivá dodnes. Izolovanost místa se projevuje i v uzavřené povaze Pitcairňanů. Ve svých člunech jezdili kolem zakotvené Viktorky pro zásoby k dopravní lodě kotvící daleko na moři nebo jen tak na ryby. Vždy jsme si zamávali, usmáli se na sebe, ale nikdo se nehrnul na návštěvu. Na něco takového nejsme zvyklí! Viktorka není jen plachetnice bezpečně vozící svou posádku po světových oceánech, ale také vyslanec a reprezentant své země. My jsme byli její ambasadoři a při vší skromnosti si troufám tvrdit, že pro prezentaci České republiky jsme udělali víc než leckterý politik. Každý byl u nás vítán, každému se dostalo slušného přivítání, nezáleželo na barvě kůže nebo společenském postavení.

176

kapitola 26

Francouzská Polynésie aneb o ztraceném a nenalezeném ráji

P Rádi jsme se seznámili s každým, kdo přišel s dobrým úmyslem. Ale na Pitcairnu nechodí Mohamed k hoře, hora musí k Mohamedovi. Obejít ostrov není žádný velký chodecký výkon a lze při něm potkat většinu z místních obyvatel. Dojem zůstává stejný. Pozdraví, usmějí se a... jdou dál. Ani na poště, tradičním sídle pletich a drbů, se od tlusté mladé ženy nedozvíme nic víc než ceny známek. Ve škole jsme byli úspěšnější a pozvání na Viktorku přijalo všech osm dětí i s novozélandskou učitelkou. Ještě jsme vylezli do jeskyně Fletchera Christiana, kde údajně dumal o zločinu a trestu, který na sebe uvalil příjezdem na Pitcairn, a kde se ukrýval před vrahy z řad svých kamarádů. Je z ní krásně vidět Viktorka houpající se na kotvě v Bounty Bay. Mezi bobky divokých koz lze pak sestoupit k hrobu Johna Adamse, nad kterým se sklání nejchutnější mandarinkovník na ostrově. Díky, Johne. Cesta kolem ostrova mohla pokračovat. Vydal jsem se hledat skalní petroglyfy do místa zvaného Down Rope. Mohlo mě napadnout, že to není jen tak pro nic za nic. Do hluboké

zátoky na jihu ostrova se musí slaňovat na laně po hliněném drolícím se svahu, a než jsem se dostal dolů, zapomněl jsem hledat údajné doklady o dávném „předbountyovském“ osídlení ostrova. Na východním cípu jménem St. Paul´s jsem smyl pot v nádherném přírodním bazénku a pojedl banány a pomeranče. Na západním mysu, na Ted´s Point, jsem potkal nejstarší obyvatelku Pitcairnu. „Good afternoon,“ pozdravil jsem slušně. Vůbec se se mnou nechtěla bavit a nepromluvila, ani když jsem si jí sedl na záda. Chvíli jsem do ní šťouchal klacíkem, nabízel nejzelenější list z celého okolí. Nic, z asi metrové želvy galapážské jsem nevypáčil ani slovo. Postoj na kotvě v Bounty Bay nebyl ničím příjemným a opět jsme celé noci drželi kotevní hlídky. Vlny s neúprosnou pravidelností rolovaly loď ze strany na stranu a všichni jsme si oddechli, když jsme zvedli kotvu. Viktorka nenásledovala osud Bounty, jejíž zbytky prý lze stále najít na dně zálivu. Napnuli jsme plachty, zamávali rybařícím Pitcairňanům a vypluli do exotického světa Francouzské Polynésie.

ozemský ráj si každý člověk představuje trochu jinak. Pro někoho to jsou pláže na Havaji, pro jiného dovolená v Bibione, třetí nedá dopustit na divokost Madagaskaru. Čtvrtý by prodal duši za studené pivo v hospodě, pátý tráví večery před televizní obrazovkou. Ale už po generace dobrodruhů, mořeplavců a romantiků je symbolem takového ráje na Zemi skupina ostrovů Francouzské Polynésie – Tahiti, Bora-Bora, Markézy a zhruba tisícovka dalších. Patří k nim i Gambierovy ostrovy, ležící 300 mil na západ od Pitcairnu, což je vzdálenost asi jako z Hodonína do Prahy a zpět. Vítr nám opět nefandil a bylo jasné, že z třídenního přeletu bude minimálně týden. Ale čas je velmi relativní pojem, což je názor, který evidentně zastával i náš GPS. Ukazoval čas o dobré dvě a půl minuty rozdílný od času londýnského. Při poslouchání BBC tloukl Big Ben dvanáctou

a GPS už měl 150 sekund po poledni. Docela velký rozdíl a další upozornění, abychom údaje GPS nebrali za status quo. Možná bych konečně mohl představit právě zmíněného elektronického navigátora. „Džípíesku“ znají všichni. Global position system je soustava satelitů, které vysílají signály, a když signál alespoň ze tří satelitů zachytí krabička velikosti strojku na holení, vyhodnotí je a na displeji ukáže svou pozici. Kdykoli. Kdekoli. Už není třeba přesných chronometrů, tabulek a počítání. Už není třeba hodiny a hodiny cvičit a praktikovat navigaci pomocí nebeských těles. Přesnost a spolehlivost GPS je tak veliká, že dnes na moře může každý blbec. My jsme toho důkazem. Přesto nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. GPS je závislý na zdroji energie. Dojdou baterie? Smůla. Elektronika si občas žije vlastním životem a někdy i vlastním tem-

179

kapitola 26

Francouzská Polynésie aneb o ztraceném a nenalezeném ráji

179

pem (viz náš GPS). A co když někdo zruší signál? V roce 1991 stejné ministerstvo, které satelity na oběžnou dráhu vyslalo, je na víkend vypnulo. Kanadský žertík, že? Proto jen skutečný blbec by na moře vyjel pouze s GPS a téměř každý jachtař se vám přizná, že v kóji pod polštářem má sextant po dědečkovi a občas, tajně, trénuje. Protože navigace není věda. Je to umění, a proto jsme ji přenechávali umělcům a jezdili podle GPS. Díky větrům slabým a proměnlivým a bouři ze západu jsme nakonec na moři strávili osm dní, než příď Victorie rozřízla hladinu obří laguny. Na moři byly třímetrové vlny, uvnitř hladina jako na Vranovské přehradě. Laguna je poseta korálovými útesy a Jindra musel navigovat ze stěžně. Hluboká, pro plavbu bezpečná voda má barvu tmavě modrou, se zmenšující se hloubkou je světlejší. Mělčiny jsou světle modré, korálové hlavy hnědé a útesy pod hladinou žluté a bílé. Několika ostrými zatáčkami jsme prokličkovali až na kotviště u ostrova Mangareva. Ta úleva! Poprvé od Jižní Ameriky postoj na opravdu klidné vodě. S až dětskou

radostí jsme si užívali drobných luxusů. Hrnek s kávou postavený na stůl bez dozoru, klidný spánek bez rolování z jedné strany na druhou. To už stálo za otevření poslední láhve s červeným chilským vínem. A všude okolo, téměř na dosah ruky, kruh Gambierových ostrovů. Málo známá skupina deseti ostrovů, navzájem spojených pětašedesát kilometrů dlouhým korálovým útesem, byla pro Evropu objevena až v roce 1797 lodí Londýnské misionářské společnosti a pojmenována podle anglického kapitána Gambiera. Francie z Gambierů udělala v roce 1844 protektorát a roku 1881 ho celý anektovala. Největší z ostrovů je Mangareva, Polynésany nazývaný Plovoucí hora. Ať už byl život původních obyvatel idylický či prozaický, zásadní změnu v jejich životech způsobil jezuitský kněz Honoré Laval. Přišel na ostrov v roce 1834, pro křesťanství získal posledního krále Muputeoa a začal na Mangarevě vládnout sám. Zavedl tak nelítostné morální zásady a tuhý pracovní režim, že za 37 let jeho působení vznikla z bílého korálového kamene největší katedrála jižního Pacifiku (pro

1 200 lidí), klášter a kaple, a počet obyvatel klesl z 9 000 na 500. Pak byl Laval z Gambierů odvezen, odsouzen a zavřen do blázince. Aby to současní obyvatelé neměli příliš jednoduché, tak 400 kilometrů na západ leží atol Mururoa, kde Francouzi provádějí nukleární testy, jejichž následky jsou spojovány s rozšířením nemoci ryb ciguatera. Přes 400 druhů tropických útesových ryb, od barakud po murény, jsou nositelkami této otravy a neexistuje žádný způsob, jak podle vzhledu poznat, jestli je ryba nakažená nebo ne. Jí samé jed neškodí. Za původce je označován jednobuněčný živočich, obvykle žijící v hlubinách oceánu. Při narušení ochranného korálového útesu (ať už přírodní katastrofou nebo zásahem člověka) pronikne do laguny a rozmnoží se. Potravinovým řetězcem se pak od malých rybiček dostane až k člověku. Mezi symptomy patří nemoci kůže, nevolnost, zvracení a bolesti, které po několika dnech odezní a vracejí se v průběhu let následujících. Protože ryby z laguny tvoří podstatnou část jídelníčku ostrovanů, není na Gambierech nikdo, kdo by ji neprodělal.

Ale krom neveselé historie a stínů současnosti žije 700 Gambieranů neuspěchaným životem daleko od stresů světového dění, a problémy, které si sami nevytvoří, nemají. To by ovšem nebyli lidé, a tak napětí bylo znát mezi třemi skupinami. Polynésané neměli v lásce Francouze žijící na ostrově a spolu s nimi nevraživě nahlíželi na japonskou menšinu pěstující perlorodky. Ale prasata (vepřové je v Polynésii oblíbené maso) krmí všichni stejně, kokosovými ořechy. Krom vzájemné nevraživosti mají ještě společnou poštu, několik miniobchůdků, školu, policii, malou nemocnici (spíš ambulanci) a jednou týdně letecké spojení s Tahiti. A taky nejlepší kotviště Francouzské Polynésie. Nebyli jsme jediní, kdo to věděl. Kolem stála desítka jachet nejrůznějších národností, téměř mačkanice. Trochu překvapivě, protože Gambiery leží mimo hlavní transpacifické trasy plachetnic. Devadesát devět celých, devadesát devět setin procenta jachet v dnešní době pluje skrz Panamský průplav na neméně atraktivní Galapágy a Markézy. Gambiery stojí na okraji zájmu.

181

Viktorka odpočívala na zrcadlové hladině laguny, a než jsme se stačili rozkoukat, už byly na palubě první návštěvy. Rybáři, opilci, zvědavci a pěstitelé perel. Pro básníky je perla kapkou rosy ozářenou slunečními paprsky, která spadla do otevřené lastury. Ve skutečnosti je to obranná reakce měkkýše při vniknutí cizího tělíska, nejčastěji zrnka písku, do jeho schránky. Ve snaze ho izolovat obalí vetřelce perletí, která tvoří vnitřní stěnu lastur, a perla roste přidáváním dalších a dalších vrstev. Každá tropická laguna představuje obří hrnec planktonní polévky a poskytuje tak ideální podmínky pro kultivaci černých perel, které jsou vzácnější než jejich bílé sestřenice. Ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly perlorodky Pinctada margaritifera pěstovány hlavně pro jejich ulitu – materiál na perleťové knoflíky a perly byly jen vedlejším produktem. Dnes je to obráceně, většina vzácných kuliček je kultivována člověkem. Trvá to tři roky, než v perlorodce vznikne perla kolem něčeho, co dovnitř dá člověk. Gambierská laguna nabídla i setkání s prazvláštním druhem ryby. Štítovec lodivod, občas známý pod jménem pilot, bývá podezírán, že přisáním na kýl lodě dokáže plachetnici

182

zpomalit nebo dokonce zastavit. Trochu přehnaná očekávání. Přesto se kolem Viktorky brzy utvořilo stabilní hejno asi třiceti kusů, které se staralo o veškerý náš biologický odpad, od zbytků od oběda po... Ale na průzkum všech tajemství korálových útesů nebyl čas, ze břehu se ozývaly bubny a zpěv. Tentokrát jsme připluli včas, 14. červenec je největší francouzský svátek – dobytí Bastily – a ať už je vztah Polynésanů vůči rozpínavé Francii jakýkoli, je to důvod k týdenním oslavám. Na rozdíl od turisticky pošlapané Tahiti to na Gambierech dělají hlavně pro sebe. Dny jsou plné soutěží. Přátelská fotbalová utkání mezi ostrovy, závod v lovení ryb, běh s banány (poctivých dvacet kilogramů!), soutěž o nejupravenější zahrádku, to vše o hodnotné ceny! Není divu, že se na jednu z běžeckých disciplín, maraton, přihlásili nejen všichni místní sportmani, ale i příležitostní amatéři, jako jsem já. A když pro mimořádné vedro byl závod zkrácen na trapných sedm kilometrů, nalákalo to i šilhavého opilce a kulhavého rybáře. Poledním horkem zazněl startovní výstřel a padesátka atletů vyběhla. Běžel se okruh hlavní vesnicí Rikitea, a snad každá domácnost vytáhla zahradní hadici a závodníky poctivě kropila, pro zchlazení stříkaných a potěšení stříkajících. A výsledky? Přepálil jsem začátek a doběhl na chvostu s domorodci. Ceny si rozdělili Francouzi žijící na Gambierech. Každý večer soutěžily tři taneční skupiny o přízeň publika a poroty. Za rachotu bubnů a rytmu ukulele statní chlapi dusali prastarý rytmus nohama do písku a překrásné čokoládové krasavice v rákosových sukýnkách a podprsenkách z mušliček kroutily zadky, až oči přecházely. Nechtěl bych být v roli rozhodčího, některé holky měly místo boků rozžhavenou pec. Tanečnice byly svůdné k zbláznění a hlavně o tom věděly. Zvlášť na Mišovi bylo vidět, jak lituje, že nežijeme v 17. století, kdy Evropané a železo byli takovou vzácností, že noc lásky stála jeden jediný hřebík. I tak byly večery plné vůně kouře, potu a zvířeného prachu, ale přece jen žijeme v jedenadvacátém století (už?) a po tradici následovaly docela obyčejné diskotéky. Opilci jsou stejní všude na světě a ti místní nemají rádi Francouze. A dřív, než stačíme vysvětlit, že s Francií máme společný jen kontinent, vzduchem létají nadávky, sliny i flašky s pivem.

183

182

183

Klidných dnů jsme využili k práci na Viktorce. Každá loď, a dřevěná zvlášť, je jako žena. Potřebuje neustálou péči, lásku a pozornost, zanedbávání se dříve či později krutě vymstí. A tak jsme čistili boky pod vodou, fermežovali stěžně a palubu, oťukávali rez z kovových částí Viktorky a znovu je natírali, spravovali plachty. Některé z našich plachet byly staré, už když jsme vyplouvali, a na jednu z menších jsem jen na Gambierech našil dvaadvacet nových záplat. Po dvou týdnech taneční horečky jsme se vydali opět na cestu a západním průlivem vypluli na širé moře, vstříc největší skupině korálových ostrovů na světě, Tuamotu. Na ploše oceánu 600 kilometrů široké a 1 200 kilometrů dlouhé je roztroušeno 78 atolů, na pětačtyřiceti obydlených žije 13 000 lidí. Tuamotu byly dřív známé jako Nebezpečné ostrovy nebo taky Bludiště. Placaté ostrůvky s kokosovými palmami není vidět dál než na osm mil a jsou lemovány nesčetnými korálovými útesy těsně pod hladinou. K tomu připočtěte silné proudy, náhlé bouře a nepřesné mapy, a je jasné, proč si Tuamotu vysloužily mezi námořníky tak nevalnou pověst. Nejproslulejší z tuamotských ostrovů je „atomový“ atol Mururoa. Mezi léty 1966 a 1992 tu bylo odpáleno 175 podzemních atomových náloží (v průměru šest ročně) a jen v roce 1974 bylo provedeno 44 atmosférických testů. Ani největší optimista nebo zastánce atomu nemůže počítat, že takové pokusy zůstanou bez následků. Ostrov, provrtaný jako ementál, po každém výbuchu klesne o pár milimetrů a radioaktivní částice roznáší vítr a mořské proudy do celého Pacifiku. Říká se, že potopení vlajkové lodi Greenpeace The Rainbow Warrior v roce 1985 bylo iniciováno Francií, aby jí zabránila v cestě na Mangarevu s doktory na palubě. Měli zkoumat přítomnost a vliv radiace na obyvatele. Ale ani vědomí takových globálních průšvihů nezabránilo docela obyčejným starostem a radostem, kterými nás moře obdarovávalo na Viktorce a které jsme si uštědřovali navzájem. Martinu sklátila mořská nemoc a jako bonus se připojila chřipka. Bylo jí opravdu špatně, ale stěžovat si tu statečnou dívku neslyšel nikdo. V noci, při střídání hlídek, se ptám Míry: „Co Martina? Žije?“ „Nevím, ještě jsem ji nekontroloval.“

Další bezvětrný den, po houpavém začátku příjemná změna. Martina se oklepala a na oběd usmažila několik velkých plodů chlebovníku. Od brambor, zvlášť pokud jste je už týdny neměli, téměř nerozeznatelné, a navíc příjemná změna po fazolích. Po takovém obědě vždy zavládla lenošivá atmosféra, ale Jindra zpravidla vytáhl fermež a začal natírat některou část lodě. Stával se takovou němou inspirací, že bychom měli na Viktorku myslet i ve chvílích pohody. Já se snažil průběžně kontrolovat proviant. Některé naše potraviny pamatovaly hangár v Ústí nad Labem a rekordmany se staly nudle. Většina sáčků se proměnila v domovy nejrůznějšího hmyzu a pak už záleželo jen na otrlosti kuchaře, zda před vařením provedl hloubkovou selekci. Alespoň si pak Mišu nemohl stěžovat, že je zase bezmasé jídlo. Tentokrát ale broučí populační exploze přesáhla únosnou míru a já musel zasáhnout. Prosel jsem všechny zbývající těstoviny a po dlouhé době byla nudlová polévka opět brouk-free. Důležitou prací bylo třídění česneku, který se bez jakýchkoli pochybností stal nejdůležitějším zdrojem vitamínů a dezinfekce. Vůbec si nedokážu představit, jak bychom bez něj celou cestu přežili. A komu by se česnek zajídal, ten se dorazil banány. Na Mangarevě jsme dostali darem několik trsů, které se houpaly přivázané v podpalubí na stěžních. Dozrávaly závratným tempem a každý den jsem rozděloval desítky

184

zralých a výborných banánů mezi čtyři hladové krky. Ten pátý krk byl můj. Vsadil jsem se s Mírou o denní příděl banánů, že sním ranní rýžovou kašičku. Nesnědl jsem, a o banánech si mohl nechat jen zdát. Musím se teď přiznat, že jsem někdy, pod rouškou tmy, po uši červený studem, šmátral v kuchyni po podlaze a hledal spadlé kousky, abych si je pak hltavě cpal do huby a slupky tajně házel do moře. Za zádí Viktorky jsem už třetí den vláčel na laně uvázanou návnadu na žraloky. Byla to hlava dorády a už pěkně smrděla. Podle starého osvědčeného filmu Čelisti by to mělo být přesně to, co by mělo žraloky navnadit. Ale protože protesty ze strany členů posádky s vyvinutějším čichem se množily, musel jsem se hlavy zbavit. Jen co klesla ke dnu, objevil se žralok. Konečně! Asi metr a půl velký exemplář žraloka dlouhoploutvého. Rychle masku, ploutve a šup do vody! Jaký rozdíl mezi pohledem na žraloka z paluby lodě a přímo ve vodě! Žralok dlouhoploutvý je zařazován spolu se žralokem bílým, tygřím a bělavým mezi čtyři nejnebezpečnější druhy žraloků, a protože žije mimo pobřežní vody, je mu připisována většina útoků na oběti námořních neštěstí. Možná to je pravda, možná ne, v každém případě to je nejkrásnější vodní tvor, jakého jsem kdy viděl. Nedbale elegantním plaváním opatrně kroužil okolo mne a nikdy mi nedovolil přiblížit se víc než na několik metrů. Samozřejmě jsem měl strach a respekt. Být

185

184

185

pokousán žralokem by bylo nepříjemné v dosahu civilizace, natož tady, uprostřed oceánu. Ale kdo chce s vlky výti... Ani Martina s Mírou neodolali a dopřáli si krátkého rende-vous se žralokem pod vodou. Propluli jsme 200 kilometrů (pro jistotu) od Mururoa a za jedenáct dní se před přídí objevil ostrov plný dramatických vrcholů, hřebenů a zelených údolí – legendární Tahiti. Ostrov lásky a dlouho přetrvávající vize tropického ráje a ušlechtilých divochů. Alespoň tak je Evropě popsali její objevitelé, obdivovatelé a oběti – kapitáni Wallis, Boungainville a Cook, filosof Rousseau, posádka prostých námořníků Bounty, spisovatelé Herman Melville, R. L. Stevenson a Jack London, malíř Paul Gauguin. Od poloviny devatenáctého století je Tahiti pod francouzským poručnictvím, více či méně snášeným místním obyvatelstvem, protože sny o nezávislosti jsou konfrontovány (a kompromitovány) ekonomickou podporou Francie. Škoda že Češi nejsou rozpínavější národ. Jak by to znělo: Česká Polynésie! Skupina sourozenců Ulrychových by se jmenovala Kokosy a v rádiu by na přání hráli polynéské písničky, Tuamoťanku a Karla Gotta. Zakotvili jsme u politického, ekonomického a kulturního centra Francouzské Polynésie – Papeete. Papeete, v polynéském jazyce znamenající vědro na vodu, je rušnou a barevnou metropolí plnou restaurací, obchodů a hotelů. Stodvacetitisícové město nabízí směs tichomořské a evropské kultury, od černých perel po bagety, ale jednoznačně nejúspěšnější vliv míšení kultur je vidět na ženách a dívkách – mix francouzské elegance a polynéského půvabu. Přílivu tuláků, plážových povalečů a vůbec lidí bez tučných bankovních kont se Francouzská Polynésie brání kaucí, kterou musí složit každý, kdo zamýšlí zůstat déle než jeden měsíc. Pro nás to dělá 1 500 amerických dolarů na osobu, pakatel, že? Protože banky si při vracení kauce odeberou několik procent, rozhodli jsme se raději odjet před vypršením měsíčního pobytu, a tím se nám pobyt na Tahiti smrskl na čtyři dny. Čtyři dny na Tahiti, to je zoufalství! Krom několika procházek po Papeete a krátkých výletů do okolí jsme rezignovali na hledání ztracených časů, překotvili do malé zátoky u paty letiště a za řevu přistávajících jumbojetů se

kapitola 27

Suvorov

aneb o prvním skutečném hemžení žraloků a kokosových krabů

vrhli na opravu Viktorky. Jindra čistil a natíral boky lodě na jejím nejzranitelnějším místě, na čáře ponoru. Já opravoval další z plachet, grota, a snil o nových. Mišu vyměňoval pod vodou pláty zinku. Ten se připevňuje na dna lodí kvůli elektrochemické korozi. Pokud jsou dva rozdílné kovy ponořeny do katalyzátoru (a slaná mořská voda takovým katalyzátorem je), jeden z nich, ten „slabší“, začne korodovat. Mohlo by se zdát, že u dřevěných lodí takový problém nehrozí, ale nesmíme zapomenout, že obšívka je nýtována měděnými nýty, že balastová skříň je železná, lodní šroub bronzový a lodní hřídel ocelová. Proto i Viktorka byla obložena malými pláty zinku, který je z těchto kovů „nejslabší“ a který za několik měsíců prostě zmizí. Rozpustí se. Pracovali jsme tedy dost, ale ať nad nebo pod vodou, nijak nás to mrzet nemuselo. Tahiti přišlo za námi na loď. Místní lidé a i přátelé z okolních lodí si vždycky našli cestu, jak nás vyrušit z práce, a my jim za to byli vděční. Na společné mezinárodní party jsme oslavili třetí výročí plavby a z novin se dozvěděli o povodních v Čechách. Bylo léto 2002. Nevím, na co si ti Pražáci stěžují! Vždyť stoletá velká voda taky mohla být slaná! Ve Vltavě se mohli prohánět žraloci, na Kampě velryby a sklepy by byly plné medúz a jiné mořské havěti. A Viktorka by na plné plachty plula po Staroměstském náměstí! S myšlenkami na domov, jakkoli se zdál být vzdálený, jsme napnuli plachty a se silným větrem v zádech vypluli z Francouzské Polynésie dál do hlubin jižního Pacifiku.

ěžké počasí patří k mořeplavbě stejně jako vánice k horám. Hned po vyplutí z Tahiti se příjemný větřík změnil ve slušnou „osmičku“ a Martina si opět dopřávala nedobrovolné diety. Po třech létech na moři jsme sice už byli zvyklí na ledacos, nohy samy nacházely oporu a práce s plachtami byla i za silného větru koncertem silných paží a lidské šikovnosti, ale čeho je moc, toho bývá příliš. Voda bez ustání zalévala palubu, vlhkost pronikala až do trenek, přepážky v lodi skřípaly hůř než Jindrova revmatická kolena. Už po dvou dnech takového nepříjemného houpání jsme všichni byli obouchaní jako řízky a s chutí uvítali pár dní bezvětří. Hladina se postupně uklidnila, Martina se zase začala usmívat a život na lodi se vrátil do příjemnějších kolejí. A kolem Viktorky začal kroužit další žralok dlouhoploutvý. Ani tentokrát si svou

šanci ujít nenechám, beru si masku a ploutve a skáču za ním. Odteď mi už žádný dokumentární film o žralocích nebude dost dobrý. Žralok dlouhoploutvý, kosmická loď oceánů, ztělesněná přirozenost, přezdívaný pán dlouhých rukou. Francouzští oceánologové, otec a syn Cousteauovi, ho popisují jako jediného žraloka, který se nenechá vyvést z míry, když se k němu přiblíží potápěč, a na rozdíl od mnoha jiných druhů se nedá ničím zastrašit. Nesdílím s nimi jejich zkušenost, ale ani tak si nedělám iluze o přátelských záměrech žraloka a držím se v blízkosti lodě. Co si o našem náhodném setkání uprostřed Pacifiku myslel on, to nevím, ale pro mě to byla nezapomenutelná půlhodina vzájemného očumování, strávená s jedním z nejkrásnějších živočichů naší planety v jeho přirozeném prostředí. Doufám, že nevzniká mylný dojem, že plavba po moři jsou neustálé bouře, roztržené

Jindra ležící spící

186

187

kapitola 27

Suvorov

aneb o prvním skutečném hemžení žraloků a kokosových krabů

Jindra ležící spící

186

187

plachty, žraloci či velryby. Většina dnů naopak plyne velmi pomalu v drobných starostech a radostech, na hony vzdálených vzrušujícím představám a dobrodružným románům. S vaším dovolením, zde je malá ukázka: „23. 8. 2002, pátek. Můj milý deníčku, jsme dvanáctý den na moři. Na snídani opět kašička, myslím, že už všem leze krkem. Došel chleba a jako naschvál vaření vychází na naši vachtu. Dopolední kormidlování je fajn, s kávou a větrem southeast 2 - 3, pohoda. Všichni zalezli spát, klid. Kolem ani noha, ani plachta, ani ploutev. Je horko, co chvíli se musí polévat paluba. V poledne předám kormidlo a jdu topit. Nějak to netáhne, kamna čoudí a vykouřím celou loď. Budíček pro noční hlídku, ani moc nenadávají. Chleba jen průměrný, do polívky jsem dal zbytky včerejších těstovin a poslední zeleninu z Tahiti. Tady není co zkazit, i když mouka se už hemží housenkami moučných červů a jíška z ní chutná, jako by v ní byly škvarky. Po nekonečné sérii luštěnin se neodvážím udělat fazole a pouštím se do větší akce – karbanátků. Našel jsem dvě poslední polské konzervy. Hořce toho lituju, práce jak na kostele a karbanátky stejně připomínají bláto. K nim bramborová kaše z prášku. Dnes jsem se nevyznamenal. I tak se Jindra přecpe a až do večera leží v kóji. Po obědě chvilku hrajeme karty, Martina nás naučila hru loupežníci, které jsme propadli tělem i duší. Pak zalezu do forpíku dřímat, nechce se mi nic dělat. V osm zase do vachty. Tma jak v prdeli, hvězdy, Měsíc, nic! Naštěstí noční vachty utíkají rychle. Ve dvě střídání a rychle do kóje. Baterka nefunguje, zkusím usnout bez čtení.“ Teď je ta pravá chvíle na výlet do říše snů. Snad neexistuje cestopis vyšších uměleckých ambicí, ve kterém by nebyla jedna či dvě snové pasáže dokládající lyrický potenciál autora. Mám snad já být výjimkou? Nikdy! A tak se zvolna podvoluju jemnému večeru jakoby utkanému z pavoučích sítí, s Pánem prstenů pod hlavou. Pacifik tiše otírá své vody o bok Victorie a jeho tichý hlas mě kolébá do krajiny fantazie a zapomnění... Probudil jsem se na ministerstvu obrany, jehož jsem byl šéfem. Zlý pán Sauron, nápadně podobný Rudovi, opět získával na síle. Musel jsem svolat vojska. „Přiveďte Isabellu Rossellini a Bustera Keatona!“ zavelel jsem. Objevil se Glocnař. „Nemohou Martina a Jindra

188

přijít, ó veliký. Právě spolu točí čtvrtý film během tří týdnů.“ Pocit zklamání, pak se vzchopím. „Nevadí, povolejte Jindru s Viktorkou!“ A Viktorka se už vynořuje z ranní mlhy, ale na ráhnu se houpe – ó hrůzo – tělo zohyzděné revmatismem. Jindra! Havrani mu vyklovali oči a prázdné díry se na mě vyčítavě dívají. „Pozdě! Příliš pozdě! I Jindru už Sauron dostal.“ Pak se z podpalubí vynoří Sorel a řve (anglicky): „Where is my pillow? Where is my fuckin´ pillow?“ (Kde je můj polštář?). Tak to je konec. Bez Jindry, bez polštářů. Sesunul jsem se bezvládně na zem, plně odevzdán svému osudu. Najednou se nade mnou sehnula krásná elfská tvář a Martininým hlasem říká: „Iví, Iví, vstávej, je čas jít do vachty.“ Klid na moři nevydrží nikdy příliš dlouho, opět se objevil vítr, loď poskočila o kus dál a vplula do teritoriálních vod Cookových ostrovů. Patnáct ostrovů o celkové rozloze pouhých 240 kilometrů čtverečních je rozseto na ploše 1,83 milionu kilometrů čtverečních oceánu. Severní skupinu tvoří šest korálových atolů, jižní devět ostrovů vulkanického původu, na kterých žije 89 procent z 15 000 obyvatel. Ač objeveny v 16. století Španěly, byly na dlou-

hou dobu zapomenuty a své jméno po slavném mořeplavci získaly až v 19. století. Dnes jsou nezávislým státem, volně asociovaným s Novým Zélandem. Viktorka zamířila do severní skupiny, přímo k atolu Suvorov. Ten byl objeven až roku 1819 ruským kapitánem Lazarovem, který jej pojmenoval podle své lodě. Dvacet kilometrů velká laguna s několika neobydlenými ostrovy se stala úkrytem záhadného pokladu zakopaného v roce 1855. Je tak záhadný, že se o něm víc neví, jen to, že je zakopaný na Suvorovu. V první polovině dvacátého století se tam produkovala kopra (sušený kokos), ale zavlečení termiti vývoz kopry ukončili. Od roku 1952 tu v různých obdobích osamoceně žil Novozélanďan Tom Neale, který o svém poustevnickém životě napsal knížku s přiléhavým názvem An Island to Oneself – Ostrov pro sebe. Poklad nenašel (prý), ale stal se jednou z novodobých legend Jižních moří. Jedno ráno se ostrov Toma Neala vynořil v ranním sluníčku z vody. Jediným úzkým vjezdem vplujeme do laguny a zakotvíme v průzračné tyrkysové vodě. Přesně takhle vypadají fotografie v reklamních brožurách cestovních

188

kanceláří. Kokosové palmy, písčité pláže, vlny šumící na korálových útesech. Na břehu dřevěná hacienda se střechou z palmových listů a před ní usměvavá postava, jediný stálý obyvatel ostrova. Ne, není to Tom Neale, který zemřel v roce 1977, ale John, domorodec z Cookových ostrovů, strážce, hlídač, imigrační úředník, celník, pokladník a pán ostrova v jedné osobě. Bez oficiálního povolení z Rarotongy, správního střediska Cookových ostrovů, může plachetnice stát na Suvorovu jen tři dny za poplatek padesát amerických dolarů. Ale John je pravým mužem Tichomoří a jeho pojetí úřadu odpovídá duchu ostrova. Razítka do pasů jsme si dali sami a místo poplatku pomohli Johnovi s úklidem ostrova. Na jachtách občas mají nějaké zvíře, nejčastěji psa nebo kočku, a podle zákona nesmí žádné z těchto zvířat na břeh bez několikaměsíční karantény (kvůli nebezpečí zavlečení různých chorob). Přesto se na pláži proháněl německý ovčák z francouzské jachty, hrál si s Johnem a vesele lovil ostrovní krysy. Jakže to John říkal? „Život se tu pohybuje v tempu, které musel mít bůh na mysli, když stvořil slunce, aby nám dávalo teplo, a ovoce, abychom ho jedli.“

Celý atol je přírodní rezervace, pohyb turistů je omezen na hlavní ostrov Anchorage a samozřejmě je vše živé, včetně ryb, chráněno. Nicméně jsme téměř každý den jezdili na Motu Vau (Osmý ostrov) lovit kokosové kraby. John nás vyzbrojil rukavicemi a vztyčeným prstem varoval před krabími klepety. Vlastně zbytkem prstu, který mu krab před lety ucvakl. Ale upřímně řečeno, varování byla zbytečná. Najít kokosového kraba znamená plazit se hustým podrostem k patě kokosové palmy a přehrabat stohy starých, zpráchnivělých a smrdících kokosových ořechů, protože to je přesně to místo, kde se krab přes den schovává. A když se v šeru tropické vegetace, s očima zaplavenýma potem, se slepenými vlasy hemžícími se pavouky a rukama plnýma štípanců od moskytů prohrabete hromadou humusu a najdete, co hledáte, krab vystrčí klepeta velikosti nůžek na plech. Není divu, že většinu krabů nachytal John, který s nimi zachází vyzbrojen zkušenostmi generací svých předků. Za hřbet vytáhne vzpírajícího se kraba z díry, utrhne mu jednu zadní nohu, zapíchne ji do kloubů klepet, a tím je znehybní. Klepeta ukroutí, utrhne zbytek nohou a tělo kraba i s příslušenstvím hodí do pytle. Když je krabí sezona slabá, trhá

se jen jedno klepeto a pár nohou a krab se zase pustí na svobodu. Takovému válečnému invalidovi chybějící části zase brzy dorostou a bude opět připraven na další sklizeň. Za časů Toma Neala byl námořní jachting výsadou dobrodruhů nebo velmi bohatých lidí a Suvorov stál mimo obvyklé trasy (proto si jej vybral). Když připlula jedna plachetnice ročně, mohl Neal mluvit o rušné sezoně. V současnosti nejsou plavby kolem světa ničím výjimečným a ke slovu se dostávají i méně obvyklé destinace. Například Suvorov. Jen za devět dnů naší návštěvy se na kotvišti u Anchorage Island vystřídalo na osm jachet a všechny byly na cestě kolem světa. Nejčastěji to jsou lidé hodně po padesátce a nezřídka lze najít osádky složené z ryzích důchodců. Tito lidé,

zpravidla z ekonomicky silných států, celý život tvrdě pracují, aby s věkem a vychovanými dětmi přišel pocit neklidu, touhy po dobrodružství nebo „jen“ snaha splnit si dětské sny. Prodají tedy své domy, auta a akcie, koupí jachtu a vydají se na cesty. Někteří brzy zjistí, že snít o moři je jednodušší, než na něm být, prodají svou vysněnou plachetnici a vrátí se zpět do řad pozemských krys. Většina ale na moři zůstane a své velké dobrodružství si prožije a vychutná se vším všudy. A jachtaři jsou národem družným. Večer co večer se na břehu scházela vybraná společnost, každý donesl něco k snědku z národní kuchyně a za Johnova dohledu se uvařili krabi. Společná večeře pak hlukem připomínala válcovnu plechu, každý se snažil rozbít tvrdé

Mišu a krab kokosový

190

191

Mišu a krab kokosový

190

191

John

Míra

schránky krabího těla, jak uměl. Kameny, mačetou, zkušení si vzali kladívka. Společnost se brzy rozpadla na skupinky. Muži si vyměňovali zkušenosti s údržbou svých jachet, ženy recepty z lodních kuchyní. Posádka Viktorky si sedla k Johnovi. John hrál na ukulele polynéské písničky, já na kytaru moravské lidové, švédské holky zapěly severské balady a do toho všeho bzučeli moskyti a v korunách palem šuměl večerní vítr. Největším lákadlem Suvorova, který lze navštívit jen vlastním plavidlem nebo zásobovací lodí přijíždějící jednou za tři až šest měsíců, je laguna – domov tisíců živočichů, od neúnavných stavitelů útesů korálů přes škeble, langusty a ryby až po obávané pány moří, žraloky. Tento atol je skutečně prvním místem, o kterém můžu s čistým svědomím říct, že se hemží žraloky. Ať jste v hloubce laguny nebo jen v plytké vodě pobřežního útesu, ať je ráno, poledne nebo večer, vždy je poblíž několik žraloků. Nejsou agresivní nebo dotěrní. Zvědavě krouží okolo, a když jim vyplavete vstříc, líně odplavou. Brzy jsem si na jejich neustálou pří-

tomnost zvykl, a pokud se náhodou stalo, že v dohledu nebyl ani jeden, cítil jsem se ošizený a zklamaný. V suvorovské laguně jsou k vidění tři nejběžnější druhy útesových žraloků. Žralok útesový černocípý, nejčastější obyvatel korálových vod, plachý a neútočný, dorůstající délky dvou metrů. Jeho věrný souputník, žralok útesový bělocípý, je o poznání drzejší kolega. A nejoprsklejší je žralok šedý, který si potápěče připlave skoro očichat. Obecně platí, že nevyprovokovaný žralok není útočný. Situace je ale náhle jiná, když se ve vodě objeví krev nebo zraněná ryba. Počet žraloků se v mžiku zdesateronásobí, jsou nervózní a nevypočitatelní. V nejhorším případě se jich zmocní alimentární frenezie, jakási žraločí obdoba amoku, kdy zuřivě koušou do všeho, co se hýbe i nehýbe, a jedinou účinnou obranou je nebýt v té chvíli ve vodě. Oblíbeným zpestřováním jídelníčku je lov ryb podmořskou kuší, samozřejmě jen s maskou a ploutvemi. Pořádný nádech, pomalu se ponořit, nevyplašit ryby a hledat oběť. Kupo-

192

divu nejčastější rybou, kterou nám John servíroval, byla barakuda. A to často úctyhodných rozměrů. Ciguaterra je tu evidentně neznámé slovo. Zatímco v Karibiku platí, že čím větší barakuda, tím jedovatější, tady John mlaská blahem nad tím, jak jsou tučné. Po každém lovu je čistil na břehu a vnitřnosti házel rovnou do vody, kde se o ně postarali žraloci. Padla další pověra o žralocích, která říká, že žralok se neodváží do mělké vody. Viděl jsem několik „černocípáků“, jak se rvou o hlavu barakudy na dvaceti centimetrech vody.

čeřili vodu na dosah ruky, kdybych si troufl dát ruce od těla. Měl jsem sice s sebou potápěčský nůž, ale to je zbraň spíše psychologická. Kopal jsem kolem sebe nohama, a když už se mi zdálo, že situaci nezvládám, vystartoval jsem z vody rychlostí balistické rakety. Na čvachtání se žraloky se stačilo spustit z boku lodě do vody, na setkání s jinými tvory se muselo dál. Při potápění uprostřed laguny jsem náhle pod vodou uviděl rogalo. Mávalo křídly a pomalu se blížilo ke mně. Byl to třímetrový rejnok manta, neškodný obr živící

Podmořský rybolov harpunou na Suvorovu není ovšem zábava pro samotáře. Je třeba dvou lovců. Jeden střelí rybu a snaží se ji co nejrychleji dostat do člunu nebo na břeh, druhý od něj odhání žraloky. Žralok nemá v úmyslu napadnout člověka, ale trhavými pohyby zraněné a stresované ryby je tak vydrážděný, že se může stát (a stává se), že potápěče kousne. Někteří lovci, pokud nemají možnost dát úlovek z vody ven, si střelené ryby uvazují na dlouhý provaz a tahají je za sebou. Někteří si naopak ryby dávají pod neoprén nebo k opasku, což byl důvod, proč v době našeho pobytu na souostroví Tonga velký žralok bělavý ukousl domorodému potápěči nohu. Proměnu žraloků z téměř mírumilovných a pohlazeníhodných stvoření v nevyzpytatelné bestie jsem si vyzkoušel téměř na vlastní kůži. Řekl jsem svým rybařícím kolegům, aby do kbelíku sbírali zbytky ulovených ryb a krev. Když byl plný, vysypal jsem obsah do vody a skočil za ním. Ještě než jsem se stačil rozkoukat, okolí lodě se zaplnilo žraloky, kteří se rvali o kusy rybích hlav. Příliš si mě nevšímali, ale jak se krev rozptylovala, byli náhle všude. Půlmetrová tintítka i dvoumetroví žraloci šedí

se planktonem. S otevřenou tlamou filtroval vodu, na jeho černošedém hřbetu se drželo několik štítovců. Asi mu plankton v mém okolí chutnal, začali jsme kolem sebe kroužit, několikrát jsem ho podplaval a mohl se dotknout jeho bílého flekatého břicha. Věděl jsem, že když to udělám, jen rejnoka poplaším, ale neodolal jsem. Manta párkrát mávla křídly a zmizela v modré hlubině. Pak jsem odplaval na korálovou mělčinu a odpočíval jsem s pocitem, že se na mě někdo dívá. Ponořil jsem se. Půl metru od mé nohy měla díru největší muréna, jakou jsem kdy viděl! Tlustá jako já v pase na mě zlostně cenila zuby a byl jsem to já, kdo urychleně opustil její teritorium. Nad vodní hladinou nebyl život o nic méně zajímavý. Tisíce vodních ptáků krouží od rána do večera nad lagunou a všemu kralují fregatky, skuteční vzdušní piráti. Jsou to velmi dobří letci s lehkou kostrou a dlouhými, štíhlými křídly. To je velmi znevýhodňuje, fregatka, která nějakým způsobem skončí ve vodě, nemůže vzlétnout a umírá. Snad i proto se víc než vlastním lovem živí olupováním jiných druhů ptáků. Důstojně plachtí vysoko na obloze, a když vidí úspěšnějšího lovce, bez skrupulí na něj

193

John

Míra

192

193

kapitola 28

zaútočí. Napadený pták ulovenou rybku raději pustí a nejrychlejší fregatka ji ve vzduchu bleskově polapí. Ne nadarmo mají fregatky v jiných jazycích působivá jména: man-of-war, hurricane bird, tijereta, rabijunco. Dny příjemně plynuly ostrovním tempem a z posádky Viktorky se pomalu stávali domorodci. Dobronzova ožehnutí pacifickým sluncem jsme pálili staré kokosy, učili se plést košíky z palmových listů, dlabat dřevěné bubny, brousit šperky z lastur perlorodek, lovit ryby kopím na korálovém útesu, lézt na palmy po domorodém způsobu pomocí smyčky z lián kolem nohou, péct chlebovník, vyrábět kokosové mléko. Deset dnů jsme se oddávali životnímu stylu Toma Nealeho a všech trosečníků na korálových ostrovech a bylo těžké nepropadnout iluzi o ráji na zemi. Ale život na tichomořském ostrově vyžaduje nemenší množství vynaložené energie v boji o přežití než u nás doma, jen k tomu není třeba kravaty, píchaček nebo osobních deodorantů. O Suvorovu jsme se všichni na Viktorce shodli, že v případě ztroskotání by to nebylo tak špatné místo, zvlášť s Johnem coby zkušeným instruktorem na přežití v Tichomoří. Ale i tak je lepší mít plavbyschopnou loď, vychytralého kapitána, neohroženou posádku a mož-

Niue

aneb o kokosových palmách a nedělích v kostele

B nost odjet, kdy se člověku zlíbí. Odkotvení se podobalo obřímu slalomu ve Špindlerově Mlýně. Řetěz se za deset dní postoje zamotal mezi korálové hlavy, a místo jednoduchého manévru, vyžadujícího jen hrubou sílu, jsme museli lodí celou hodinu popojíždět sem a tam, než jsme řetěz a kotvu osvobodili. S Johnem jsme si ještě tamtamy vyměnili poslední signály avypluli opět na širé moře.

194

yli jsme dobře zásobeni kokosovými ořechy i technologií, jak vyrobit kokosové mléko. Ořech se oloupe, rozbije, kokosová voda vypije a kokos vyloupne ze skořápky. Čím je ořech zralejší, tím tlustší je vrstva kokosu uvnitř. Vyloupaný kokos se musí nastrouhat, zabalit do látky a pečlivě vyždímat. Výsledkem je husté, sladké a olejnaté kokosové mléko, bez kterého se neobejde žádná polynéská hostina. Na získání jednoho litru kokosového mléka je třeba zhruba deseti kokosových ořechů a několika hodin práce. Kokosové ořechy jsou konzumovatelné jen do určitého stadia. Z kokosu uvnitř se stane houbovitá hmota plísňové chuti a konzistence tvarůžků. Někteří ji milují a mají ji za pochoutku, jiným smrdí víc než... Domorodci na Vanuatu například hmotu užívají jako repelent proti moskytům. Pokud se kokosový ořech nestane kořistí lidí nebo kokosových krabů, začne klí-

čit, zapustí kořeny a stane se další kokosovou palmou. Často se stávalo, že jsme i na moři, kdy nejbližší pevná zem byla stovky mil daleko, vylovili z vody kokosový ořech. Porostlý řasami a mořskými potvorami byl připraven klíčit a kořenit daleko od místa svého vzniku. Myslím, že každému je asi jasné, že skořápky kokosových ořechů, stejně jako slupky od pomerančů nebo brambor, putovaly do moře. Ale jak jsme si vlastně radili s ostatními odpadky? Co s plasty, sklem, papírem? Sbírat, třídit a pak na nějakém ostrově hezky šupky dupky do toho správného kontejneru? To bychom nesměli vidět, jak se pečlivě tříděný odpad smíchá v odpadním voze a na druhé straně ostrova vysype z útesu přímo do moře. Jak jsme to tedy dělali? Plechovky a sklo šly do moře. Plast a papír do kamen. Pravidelně se tak Viktorka měnila v pravý zaoceánský parník s hustou clonou kouře stoupající nad sněhobílé plachty.

195

kapitola 28

Niue

aneb o kokosových palmách a nedělích v kostele

194

195

Plavba samotná plynula víc než příjemně. Překročením 165. stupně západní délky jsme překonali polovinu zeměkoule! A to je důvod k oslavě a krátkému proslovu kapitána. „Tak já vám teda blahopřeju, že jste to právě vy, kteří můžete překročit polovinu naší cesty, teď už pojedeme furt z kopce. Ale hlavně bych chtěl poděkovat tady Viktorce, že to s náma vydržela a snad vydrží až do vítězného konce!“ Následoval cinkot skleniček. Od rána jsme chladili šampaňské a jeho teplotu se podařilo srazit z necelých 30 °C na příjemných 25 °C. Život bez ledničky patří k radostem života na historické plachetnici, na které jsme si už dávno zvykli. Teplé šampaňské samozřejmě nikomu nechutnalo, ale překročení zeměpisné poloviny naší cesty za trochu sebezapření stálo. I Neptun, král moří, dostal svou dávku vlažné břečky a kupodivu nás dlouho netrápil a dobrým větrem nás dotlačil k tajemnému ostrovu Niue. Proč tajemnému? Protože jsem ochotný se vsadit, že devět set devadesát devět lidí z tisíce nebude vědět, že takové místo vůbec existuje. Netušil to ani nikdo z nás, než jsme ho lupou objevili na námořní mapě a rozhodli se dát mu přednost před známějšími ostrovy Samoa. Jeho jméno, které domorodci vyslovují zhruba „njuí“, pochází ze slova niu – kokosová palma a e – spatřit, vidět. Málo známý ostrov

je ideálním místem pro umírněné dobrodruhy. Nenajdete tu nekonečné řetězce hotelů, restaurací a nákupních center, přeplněné písečné pláže (vlastně vůbec žádné pláže, rovnou z vody trčí dvacet metrů vysoké útesy) a pulsující noční život. Přesto můžete s dostatečným pohodlím objevovat stavby unikátních vápencových jeskyní, nejčistší vodu Pacifiku a okouzlující obyvatele ostrova. Niue je atol vyvýšený šedesát metrů nad hladinou moře. V létě je tu průměrná teplota 27 °C, v zimě klesá na 24 °C. Ostrov je pokrytý zelení, původním pralesem, dodatečným zalesněním a obdělávanou půdou. Motýli jsou prostě všude, stejně jako orchideje, ibišek a bougainvillea. Protože na ostrově nejsou řeky, je okolní moře tak čisté, jak jen může být, a viditelnost čtyřicet metrů je normální. Ve vodě žijí želvy, nesčetné druhy korálových ryb, převážně neškodní útesoví žraloci, delfíni, migrující velryby a mořští hadi z rodu vodnářovitých. Ač příbuzní kober a vybavení smrtícím jedem, mají tlamičku tak malou, že nehrozí vážné kousnutí, a je možné je i chytit (ale kdo má na to ty nervy, když se hádek začne hbitě otáčet kolem ruky?). Niue, přezdívaná Skála Polynésie, byla osídlena z Tonga a Samoy v době, kdy v Čechách vládli Přemyslovci. První styk s Evropou pro domorodce znamenal rok 1774, kdy se slavný kapitán Cook třikrát marně pokoušel vylodit, ale vždycky se setkal s nepřátelským uvítáním domorodých válečníků s červeně namalovanými zuby. Po takové zkušenosti Cook ostrov pojmenoval Savage Island – Divošský ostrov,

196

jméno, které se objevuje ještě na našich mapách. Ani neohrožený londýnský misionář John Williams neuspěl (ještě o něm uslyšíme v jiném příběhu) a křesťanství si svou cestu našlo až v polovině 19. století. V roce 1900 byla Niue zabrána Velkou Británií a až roku 1974 se stala samosprávním státem, volně spojeným s Novým Zélandem. Niuijci plně využívají výhod dvojího občanství. Na Novém Zélandu a v Austrálii žije patnáct tisíc Niuijců, zatímco na samotné Niue pouhé dva a půl tisíce. Všude na ostrově jsou desítky a desítky opuštěných domů a některé vesnice na východním pobřeží jsou tak vylidněné, že vytváří dojem středověké Evropy po morové ráně. Všichni obyvatelé žijí ve vesnicích podél pobřeží, s maličko hustším zalidněním okolo správního centra Alofi. Více než polovina pracovních sil Niue jsou státní zaměstnanci a dvě třetiny státního rozpočtu dotuje Nový Zéland. Zbytek příjmů plyne z nepříliš rozvinutého turistického ruchu, prodeje známek a medu. Zemědělství existuje jen pro potřeby ostrova, zahrady a pole jsou plné tara, jamu, papáji, sladkých brambor a všudepřítomných kokosových palem. Niueané jsou veselí, otevření a nábožensky založení lidé. V každé vesnici je několik kostelů a neděle je den věnovaný Bohu, odpočinku a návštěvám. Nikdo nepracuje, nesportuje, nekoupe se. Život v tak malé komunitě má jistě své výhody i nevýhody. Ušetříte za zámky a alarmy a jediné klíče, které lze ztratit, jsou od zapalování auta. Ostrovní vězení v době naší návštěvy hostilo tři osoby včetně bývalého bachaře. Vězni si vylepšují jídelníček i kapesné pěstováním vlastní zeleniny. Když jsem před odjezdem nakupoval čerstvé věci, uprostřed záhonu se vztyčil mohutný vězeň odsouzený za vraždu v opilosti a s mačetou v ruce se ptal, kolik těch brambor budu chtít a jestli je chci pomoct odnést do přístavu. Idyla? Tu je druhý příběh, který jistě vyvolá závist v řadách nejen českých vládních úředníků. Vláda Nieu dostala jednou větší finanční dotace určené školství. Peníze nějakým záhadným způsobem zmizely, prostě se ztratily, jak už to peníze občas dělají. Australský katolický kněz, po léta žijící na Niue, se začal šťourat ve financích plynoucích do školství a veřejně klást otázky tak dlouho, až se jednoho rána probudil s kontejnerem před vlastním domem

197

196

197

Mati a Rojene

a vládním příkazem k vystěhování. Příští loď ho odvezla i se všemi věcmi pryč z ostrova. Tady se holt nevyplácí šlapat si na kuří oka. Ale Viktorka a její posádka zatím vždy dobře zvládla všechna nautická, byrokratická i společenská úskalí a bezpečně kotvila u Alofi. No, slovo bezpečné není v tomto případě nejvhodnější. Není to dobré kotviště. Příliš hluboké a otevřené ze západu je slušným útočištěm jen při jihovýchodních pasátech, ale při západním větru se mění v nebezpečnou past. Nebyli bychom v ní sami. Čekali jsme pusto a prázdno a zatím tam stálo dobře patnáct jachet. Zase plno! Museli jsme kotvu hodit mimo mělká místa na hloubce víc než nepříjemné. Kotva se naštěstí chytla za obří korálový kámen a okolo lodi se začali prohánět želvy a mořští hadi. Voda je tak čistá, že pohled do ní vyvolává pocit závratě. Byla neděle a hned dojela první návštěva. Humberto von der Brook, typická oběť Pacifiku. Sympatický Holanďan na malé sedmimetrové plachetnici připlul ze Španělska do Karibiku a Panamským průplavem až sem. Vytvořil místní plátek Niue Report a jmenoval se šéfredaktorem. Loď vytáhl z vody a usadil se. „Jen na nějaký čas,“ říká a neskrývá své pochybnosti o idylickém životě na ostrově. Ale vždyť má loď a může kdykoli uprchnout vstříc dalším ostrovům!

V pondělí dopoledne jsme byli bezproblémově odbaveni a mohli se věnovat průzkumu ostrova. Veřejná doprava na Niue neexistuje, je možné si půjčit auto nebo motorku, což je pro Středoevropana nebývalý hazard, protože na Niue se jezdí vlevo. Já na výzvědy vyrazil pěšky. Velikost ostrova je matoucí, vypadá menší, než ve skutečnosti je, a jen obejít ho znamená šedesátikilometrový pochod, který ovšem stojí za to. Přírodní koupaliště královských rodin, divoké východní pobřeží s jeskyněmi plnými stalagmitů a stalaktitů, korálové útesy, deštný prales, podle legend sídlo tradičních bohů. V něm jsem narazil na skupinku několika mužů, trhajících velké listy palem. Zeptal jsem se, k čemu že chlapi trhají listí. Byl jsem za blbce, vždyť kdo by nevěděl, že těmi listy se zakrývá zemní pec, ve které se pěkně po polynésku vaří. Abych odčinil faux-pas, hodinku jsem s nimi osekával mladé listy a jen tak mezi řečí se dozvěděl, že každý rok odchází další a další zejména mladí lidé za prací a lepším životem do zámoří. To co nám, Evropanům, může připadat jako ráj, je pro ně vězením. Zatímco přírodních krás je na Niue bezpočet, noční život skomírá. Jen díky americké námořní pěchotě, opravující betonové přístavní molo poškozené posledním hurikánem, byly v pátek večer otevřeny dokonce dva bary a jedna restaurace nabízející místní speciality:

198

holuby, netopýry a pochoutku největší – kokosové kraby. Číšník nemohl pochopit, že po Suvorovu kraba nechceme ani vidět. Další neděli jsme šli, jak jinak, do kostela, pozváni našimi niujskými přáteli. Je zvláštní, jak se příznivci všemožných náboženství, když vidí zhýralé a peklu dávno propadlé námořníky, ještě snaží něco podniknout na jejich záchranu. Musel jsem vytáhnout nejlepší (protože jedinou) bílou košili, kterou jsem naposled potřeboval v Portoriku, a šlo se do jednoho z mnoha kostelíků. Mše to byla neformální, skoro klubová. Hudební skupina ve složení elektrická kytara, baskytara, bicí baterie s fidžijským rastamanem a vtíravé klávesy doprovází sboristky připomínající slavné pěvecké trio Zelenková, Červenková a Modrová. Vše korunuje skvělá sólistka. Celý sál zpívá, tleská, tančí, podupává, děti si hrají, běhají, spí, pláčou. Mše v pohybu, mše po polynésku. V druhé půlce jsou děti poslány pryč, a rozebírána jsou vážnější témata. Káže se v jazyku Niue i angličtině. A tak rozumím, když dvouchlapový (rozuměj tlustý) hostující australský kazatel mluví o tom, že bůh dává každému novou šanci. A znovu. A znovu. A že šance přichází neustále, nečekaně a nehledaně. A v tu chvíli vidím oknem černou kočku, která právě ulovila myš a hrdě si ji nese v tlamě. Prazvláštní podobenství. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Na závěr jsem byl požádán o proslov. Naprosto zaskočen a nepřipraven připomenu Noa, největšího z námořníků, a to, že cestování není jen o přesunování se z jednoho místa na druhé, ale hlavně o potkávání a poznávání lidí, což byl hlavní důvod, proč jsme pozvání do kostela přijali. Za odměnu jsme pozváni na tradiční oběd s přemírou tara, jamu (neplést si s džemem, spolu s tarem to je skvělá hlízová zelenina). Podle tradice jsou muži obsluhováni a jedí samostatně, aby mohli v klidu řešit vše důležité, zatímco ženy a děti čekají, až co zbude. A tak zatímco jsme s vážnou tváří probírali vysokou církevní politiku, z kuchyně se ozývaly vtipy, smích a zpěv, zkrátka sranda. Divíte se pak, že ženy přežívají muže o několik let?

Kostel není jen stánkem Božím, ale i všeobecně shromažďovacím místem, řekli bychom kulturním domem. Po večerech se tam scházejí mladí a trénují půvabné niuejské tanečky. Vetřu se dovnitř a zmocním se elektrické kytary. Rolling Stones, Los Lobos, Simon & Garfunkel nebo Nirvana nepatří do typického repertoáru kostelního bubeníka, kterému to ale vůbec nevadí a je rád, že si může pořádně zabušit. Kněz však příliš spokojený není a po půlhodině rockového pekla mě zdvořile odpojí a vyhodí. Vlastně se mu nedivím, pro místní lidi jsme tzv. overseas, ti, co přepluli moře. I u nás se podobně nedůvěřivě díváme na přespolní. Jako všude, kde se cítíme příjemně, dny letí rychle. Nebyli jsme ochuzeni ani o jedno z největších lákadel Niue, migrující keporkaky. Důvod jejich hlasových projevů, pro které si vysloužili přezdívku zpívající velryby, není přesně znám, ale zpívají výhradně v zimních měsících, tedy v období rozmnožování. Pak migrují z teplých vod na zimní pastviště a s trochou štěstí je možné je zastihnout odpočívající v nějaké klidné zátoce. Například u Alofi. Za tichých nocí je slyšet jejich hlasité odfukování a černé hřbety se ve svitu měsíce lesknou na hladině. Keporkaci asi vědí, že jsou chránění a teoreticky jim už od člověka žádné nebezpečí nehrozí. Samice s mláďaty i za dne plavaly těsně za zádí Viktorky. Velrybám se zátoka líbí, nám tak idylická nepřipadala. Celý týden jsme drželi noční kotevní hlídky, přečkali slabší, ale nepříjemný západní vítr, a když pasát nabral na síle, opět jsme vypluli. Vytáhnout z pětadvacetimetrové hloubky dobře zaseklou kotvu byla pro čtyři statné muže a jednu dívku docela dřina. Pot ještě neoschnul z našich tváří, když Viktorka nabrala vítr do plachet a rychlostí sedm uzlů doslova vystřelila na západ, k souostroví Tonga, poslednímu království Pacifiku.

199

Mati a Rojene

198

199

kapitola 29

Tonga

aneb lepší princezna v hrsti než král na střeše

Niue na Tonga je to kousek, nějakých 400 kilometrů. I s průměrným pasátem v zádech plavba na tři čtyři dny. Tím hůř, krátké přeplavby jsou horší než překonávání oceánů. Loď je nutné připravit stejně kvalitně, a jen co si tělo začne zvykat na rytmus moře, je plavba u konce. Ale ani nejkratší skok mezi dvěma ostrovy není nudný a překvapení číhá na každé míli. V našem případě to byla míle s pořadovým číslem 27 122, kdy jsme protkli datovou hranici. Už když člověk poprvé obeplul svět, zjistil, že něco není v pořádku s datem. Magalhãesova expedice se vrátila z tříleté cesty kolem světa 6. září 1522, ale v lodním deníku byl datum příjezdu 5. září! Dnes už

každý ví, že na západ od datové hranice se počítá datum vyšší, na východ datum nižší. Zbylí účastníci této průkopnické plavby byli obviněni, že chybějící den prospali, propili nebo prohýřili s exotickými obyvatelkami dalekých zemí. Za trest museli „ztracený“ den proležet v kostele na podlaze a zpytovat svědomí. Na naší Victorii jsme na tom přece jen o trochu líp, ale i tak jsme přeplutím myšlené čáry rázem ztratili jeden den života. Z dneška je zítřek, čtvrtek neexistuje, okradli stařenku! Nedá se s tím nic dělat, příští obeplutí Země budeme muset naplánovat opačným směrem, abychom ztracený den získali zpět. Až na problém s daty v lodním deníku plavba rychle a houpavě utíkala až k našemu cíli.

Neptun ani tentokrát Martině nedaroval jediné sousto navíc. Ani Jindrovi nebylo nejlépe. V duchu (a někdy i nahlas) jsem je obdivoval. Kdyby mně bylo špatně, nikdo by mě na moře nedostal. Martina měla alespoň motivaci. Byly spolu už sedmý rok a Míra ve chvíli slabosti prohlásil, že když to s ním Martina vydrží let deset, tak si ji vezme. Odvážná slova! Ale který kluk by nebral všemi deseti holku, která s ním vydrží takovou jízdu Pacifikem! Vítr, vlny, déšť. Krom kormidlování nešlo nic moc dělat, všude mokro a vlhko. A tak ať s mořskou nemocí nebo bez, všichni do jednoho jsme rádi vpluli na klidnou vodu průlivů souostroví Tonga. Tonga je nejstarší a poslední království Pacifiku a Tongané jediným polynéským národem, který nikdy nebyl kolonizován jiným státem. Sami byli zuřiví válečníci a brzy ovládli okolní ostrovy. Tonga znamená jih a neúnavný Angličan James Cook souostroví navštívil hned třikrát. Dostalo se mu mimořádně přátelského přijetí. Byly mu nabídnuty hory jídla, na jeho počest se tančilo a pořádala utkání v boxu mužů i žen. Šlo však o nedorozumění. Tongané chtěli Cooka a jeho posádku sníst a jen nešťastnou náhodou k tomu nedošlo. Cook, nevědom si zrádných úmyslů milých domorodců, náčelníkům rozsáhle poděkoval a daroval jim obří galapážskou želvu. Těžko říct, zda jemu a jeho mužům dar zachránil život, ale želva zemřela až v roce 1966 ve zralém věku 200 let v královské zahradě na Tongatapu a od Cookových dávných návštěv jsou Tonga nazývány Přátelské ostrovy. Souostroví 170 ostrovů (z toho 36 obydlených) o celkové rozloze 691 km2 je roztroušeno ve čtyřech skupinách na ploše oceánu 700 000 km2 velké. Nejsevernější jsou tři izolované vulkanické ostrovy Niuas. Nejnavštěvovanější skupinou je hrozen ostrovů Vava´u, který má mezi jachtaři pověst ráje pro plachetnice. Dobře chráněné a zmapované průlivy nabízí tolik vhodných zálivů a zátok ke kotvení, že na mapách nejsou uvedena jména kotvišť, ale

už jen jejich čísla! Tatam je čarovná krása cizokrajných názvů! Matamaka! Wahaavau! Luamoko! Sbohem, romantiko. Rozhovor dvou moderních jachtařů je spíše podobný dialogu úředníků sázkové kanceláře než ošlehaných mořských vlků: „Patnáctka je výborná, v šestce je hluboko, ve třiadvacítce špatné dno. Slyšel jsem, že v osmatřicítce je plno... “ Jedeme tedy do osmičky. Byla neděle a kromě kostelů nic nefungovalo. Misionáři přišli na Tonga ve dvacátých letech 19. století přímo mezi bojující kmeny

Jindra zasněný

200

201

kapitola 29

Tonga

aneb lepší princezna v hrsti než král na střeše

Jindra zasněný

200

201

znesvářených náčelníků. Ostrovy sjednotil v roce 1845 první pokřtěný král George Tupou I., zakladatel dnešní královské dynastie, a křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím s nedělí coby státem chráněným dnem. Zákonem je zakázáno pracovat, sportovat, lovit ryby, obchodovat. Všechny trhy, obchody a restaurace jsou zavřené. Dokonce i adventisté sedmého dne slaví svou sobotu v neděli. O sto tisíc duší se stará šestnáct církví a neděle je dnem mší, procházek a navštěvování přátel. I rádia jsou naladěna na stejnou vlnu. Vzpomínám si na jedno křesťanské vysílání, které jsem v neděli večer zachytil na středních vlnách. Posluchači kladli otázky, rozhlasový kněz odpovídal. „Může se křesťan rozvést? A může si potom vzít jinou ženu?“ Odpověď zněla jednoznačně: „Může, ale Bůh to nerad vidí.“ V pondělí ráno jsme zvedli kotvu v kotvišti číslo 8, propluli kolem čísel 19, 14, 52, 12, a 7 přímo k číslu 1, dříve Puerto de Refugio. Pověsti o oblíbenosti Vava´u nelhaly, kotviště bylo přeplněné, stěžeň na stěžni. Obtloustlá Victoria s velkým ponorem a obtížnou manévrovatelností neměla šanci vmáčknout se mezi štíhlé jachty. Kotvili jsme poslední na hloubce třiceti metrů u Neiafu. Neiafu je ospalé správní středisko Vava´u. V podobně neuspěchaném tempu se vyřídily všechny vstupní formality. Na zemědělské kontrole důstojník správně tonžských rozměrů zvedl hlavu od papírů: „Máte nějakou čerstvou zeleninu?“ (Do drti-

vé většiny zemí je zakázáno dovážet čerstvé potraviny.) Viktorka byla plná svěží zeleniny a ovoce z Niue. „Tři cibule,“ pevným hlasem prohlásil Jindřich. „Dobrá,“ řekl úředník. „Píšu si: Tři cibule – zničeny.“ Pak se zeptal, kolik je hodin. Bylo devět. „Dobrá. Píšu si: Kontrola na lodi provedena v 10:30.“ Hotovo. Mohli jsme se vrhnout do víru velkoměsta (4 000 obyvatel) i klidu přírody. Na rozdíl od bohatě sponzorované Niue je Tonga zemědělská země a všude jsou vidět pečlivě obdělávaná políčka oddělená plotem (plot je něco na Niue naprosto neznámého). Převažuje tichomořská klasika: jam, taro, maniok, ananas, sladké brambory a kokosové palmy, ale také vanilka a dýně, které jsou hlavním vývozním artiklem, hlavně do Japonska. Ale více peněz než celý tonžský export dohromady přinášejí turisté. Největším lákadlem jsou velryby. Od července do září směřují do místních chráněných vod keporkaci, aby se pářili a vyváděli mladé před návratem do Antarktidy. Desítky agentur nabízejí pozorování velryb a motorové čluny vozí turisty obřím kytovcům až před čumák. Setkání s velrybami není pro nás příliš velká vzácnost. Zato potkat doopravdickou princeznu se nepodaří každý den. Manželka následníka trůnu přijela slavnostně otevřít nové centrum tradičních řemesel a umění. Každý, kdo na Vava´u něco znamená, si vzal ten nejlepší oblek a ozdobil se pruhem látky, který

202

vypadá jako zástěra z hrubé pytloviny. Jedná se o taóvala, jemně zaplétané pandanové listy omotané kolem pasu. Taóvaly se dědí po generace a ty nejstarší se nosí jen při příležitostech nejvzácnějších. Dnešek takovým dnem byl. Vetřeli jsme se do davu čumilů a těšili se na princeznu. Budoucí královna je asi padesátiletá, elegantní, dobře udržovaná matrona, po levici doprovázená ministerským předsedou a po pravici svou suitou, která ji ovívá obřími vějíři. Nekonečné proslovy v tonžštině mají uspávací účinky, dojem spraví státní hymna zpívaná smíšeným sborem o několika stech hlasech. Následovala kulturní vložka, to jest tanec. Na rozdíl od Tahiti, kde hlavní roli hraje vlnění boků, na Tonga dívky tančí jen horní polovinou těla s důrazem na ladné pohyby rukou a paží. Muži okolo nich agresivně dupou a mručí do rytmu bubnů a ukulele. V průběhu představení jim na dobře naolejovanou kůži diváci lepí peníze a důležitost postavení a čest dárce se musí odrazit v hodnotě bankovky. Když princezna odjela, zvedli jsme kotvy i my, směr prostřední skupina nízkých korálových atolů Haápai s desítkami písčitých pláží. Právě zde Cook o vlásek unikl cti být servírován jako hlavní chod tonžské hostiny, což se o pár let později nepovedlo jednomu ze členů posádky nešťastné Bounty. Právě u ostrova Tofua došlo na Bounty ke vzpouře a kapitán Bligh s osmnácti věrnými muži byl vsazen do otevřeného člunu a ponechán osudu. Na 6 500

kilometrů dlouhé plavbě ztratil Bligh jediného muže, který byl při pokusu o získání vody ubit právě na Tofua. Překvapení jiného druhu nabízí Fonuafou, v překladu Nová země. Mimořádný přírodní úkaz byl poprvé pozorován roku 1865 a tento aktivní vulkán se stal postrachem námořníků. Někdy je to ostrov tři kilometry dlouhý tyčící se sto metrů nad mořem, jindy zrádná mělčina schovaná pod hladinou. Dnes je Nová země opět pod vodou, popáté za posledních sto dvacet let. Ale i bez sopek a lidožroutů jsou Tonga pro námořníky ne zrovna bezpečné, plné korálových útesů, skalisek a mělčin. Jeden z velkých mořeplavců minulosti, Abel Tasman, objevitel Nového Zélandu a – jak jinak – Tasmánie, jen o vlásek unikl katastrofě, když pod plnými plachtami přeplul nad útesem Nomuka, naštěstí v době přílivu. Naše námořní mapy byly jistě lepší než ty ze 17. století, dokonce byly výjimečně téměř nové, z roku 1998. Přesto byly plné poznámek, upozornění a varování: „Ostrov Hunga leží 3/4 míle jižněji než na zakreslené pozici.“ Nebo: „Útesy zasahují asi 4 míle na jih od Tongatapu.“ A do třetice: „Okolí Nomuka nebylo podrobněji prozkoumáno. Pravděpodobně existují mělčí místa než ta na mapě.“ To na klidu nepřidá, že? Zakotvili jsme u ostrova Nomuka a užívali si klidu a samoty. Jen málokterá jachta na Ha´apai staví, ke své škodě. Hodiny jsme trávili potápěním mezi nejkrásnějšími korálovými

203

202

203

útesy, jaké jsme za celou naši plavbu viděli, a na břehu jsme pro změnu byli atrakcí my. Všichni pokřikovali: „Palangi, palangi!“ což je slušné označení pro bílou tlamu. Na školním pozemku jsem si s dětmi začutal fotbal a snad ani návštěva Pelého by nevzbudila větší povyk. Palangi hrající fotbal, navíc bos, je málokdy k vidění a děcka mě s radostí okopávala. Nejsem žádný velký fotbalista. Tam, kde technika pokulhává, musí nastoupit hrubá síla a rychlost. Několika fauly jsem se zmocnil míče a sprintoval jako kometa s vlečkou dětí za sebou okolo hřiště. Občas jsem upadl, někdy schválně, většinou únavou, za obdivného křiku přihlížejících. Hřiště nebylo z nejrovnějších a i průměrně zdatný voják by tam za prudké palby našel dost vhodných úkrytů. Navečer jsme si poseděli s učiteli na zápraží sborovny. Nomuka se všemi svými 300 obyvateli patří korunnímu princi, který žije na Tongatapu. Jediným zdrojem obživy je zemědělství a rybolov. Základní škola funguje ráno i večer, aby si děti mohly psát domácí úkoly. Na ostrově totiž není elektřina a škola je jedno z mála míst s generátorem. No řekněte, není to sen, psát domácí úkoly ve škole? Jindra se obklopil dětmi a říká jim, že umí tonžsky. Hned předvede ukázku: „Huskimu basti bastu malamut udomu!“ a koutky úst mu hrají smíchy. Mládež zírala s otevřenou pusou a nechápala, proč nerozumí, když ten vousatý palangi mluví jejich jazykem. Abychom nebyli za větší ignoranty, než ve skutečnosti jsme, snažili jsme se naučit alespoň několik slov v místní řeči. Tady

je pár ukázek, abyste viděli, že nekecám. Fefe hake? znamená jak se vede? Malo je děkuju, fakamolemole prosím. A ještě něco praktičtějšího. Láska je ´ofa, spát se řekne mohe a prosté zájmeno tázací kolik zní ´oku fiha. Bohužel, než jsme se stačili v tonžštině zdokonalit, museli jsme po několika dnech Nomuku opustit. Vítr zesílil a postoj nad korálovým útesem se stal příliš neklidným. Vůbec počasí neodpovídalo reklamním standardům cestovních kanceláří. Teploty klesly na 20 °C, což se na konec října zdálo až zbytečně málo. Ani viditelnost nebyla zvlášť přehnaná, neustále pršelo. Celou cestu jsme museli dávat pozor, abychom nerozjeli nějaké tonžské rybáře (rychlost neklesala pod 4 uzly) lovící mezi ostrovy. Docela jsme si oddechli, když kotva rozčísla vodu korálové laguny u ostrova Tongatapu. A ještě než dopadly na hladinu kapky rozstříknuté vody, přijel šílenou rychlostí gumový člun a v něm vytáhlá postava s řídkými černými vlasy. Alf! Náš německý kamarád. Potkali jsme ho na Kanárech, kde dělal kazišuka (rozuměj parťáka) holce a klukovi na jejich svatební cestě kolem světa. Tenkrát byl skromný, tichý a plachý. Teď to byl on, kdo byl na cestě kolem světa, na vlastní jachtě Fargo, plný energie. Sebevědomá bradka mu drze trčela z brady a čelo zdobila nová jizva. A pak že námořní jachting je ztrátou času! „Welcome to Tonga!“ zahlaholil a hned domluvil oslavu setkání. Svět je malý a Tonga se na chvíli staly jeho středem.

204

Podle legend získal polynéský polobůh Mauli rybářský háček, který nahodil a vytáhl souostroví Tonga z moře. Pak je pošlapal a udělal plodné a vhodné pro pěstování zeleniny a kokosových ořechů. Podle geologů sedí Tonga na hraně indo-pacifické pánve a za svůj vznik vděčí sopečné aktivitě a korálům. Tongatapu, centrum života celého souostroví, je osmnáct metrů vysoká, hustě zalidněná placka. Jen v hlavním městě Nuku´alofa žije třetina obyvatel celého Tonga. Ale ani tam nevládne ruch a shon a takový moravský Kyjov by vyvolal vedle Nuku´alofa dojem hektické metropole. Tongané jsou mimořádně vlídní, uvolnění a neuspěchaní lidé, a kdo chce něco vyřídit či zorganizovat, musí se obrnit trpělivostí. Možná i proto mají Tonga nejnižší světovou úmrtnost, tady se i umírá pomalu. Typické jsou velké rodiny s mnoha dětmi. V rodině vládne matriarchát, vždy nejstarší dcera stojí v čele klanu, zatímco muži ovládají veřejný život. Pro Tongany je mohutnost těla měřítkem krásy, a tonžské dívky, do patnácti let štíhlounké jako proutek, začnou rychle tloustnout do krásy. Současný král, Taufaahou Tupou IV., jde příkladem. Se svými 190 centimetry výšky a 180 kilogramy váhy je typickým Tonganem. Ve srovnání s takovým tonžským standardem moje vychrtlá, šlachovitá postava s propadlým rachitickým hrudníčkem nutně u tonžských dívek vyvolávala soucit a ani figury mých spoluplavců nevzbuzovaly důvěru. Přímo tragický je pak osud jednoho tonžského mladíka, který se štíhlosti nemohl zbavit, ať jedl sebevíc. Denně

prý spořádal, mimo jiné, dvě podsvinčata, aniž přibral jediný gram. Žádné děvče o něm nechtělo ani slyšet. Nakonec byl ve rvačce zabit nějakým tlustým krasavcem a lid volal hurá. Samozřejmě i tady jsme zkoušeli nejrůznější triky, abychom udrželi špatnou pověst námořníků. Tonganky nebyly a ani nemohly být snadnou kořistí. Když holka dojde za klukem domů, byť na pouhou návštěvu, veřejnost automaticky předpokládá, že spolu skončí v posteli. O takovou pověst na konzervativních ostrovech žádná samozřejmě nestojí. Ve městě je to o něco volnější, kluk může mít několik moa, kamarádek, které ovšem neznamenají vážnou známost. Na vesnici je situace striktnější. Žádné chození spolu, žádná rande, držení za ruku, líbání, kino, kavárny. Nic. Jedna známost = manželství. Ale jako všude, spousta věcí je zakázána, ale pokud se to neděje na veřejnosti, je to přecházeno mlčky. Po svatbě dívky zůstávají doma, a pokud do požadované šířky dosud nedorostly, dohánějí to po svatbě. Bylo by naivní si myslet, že polynéská pospolitost a společnost je ideální a dokonalá. Jsou to normální lidé, včetně závisti, žárlivosti, nesnášenlivosti. Viktorku na Tongatapu přivedla vízová povinnost pro Nový Zéland, ale úředníci na ambasádě nás ujistili, že pokud připlouváme lodí, vízum je automaticky garantováno na šest měsíců. Nebyla to pravda, o čemž jsme se přesvědčili o měsíc později na Novém Zélandu, ale ušetřený čas jsme hravě dokázali využít v náš prospěch. Jak už jste asi poznali, Viktorka není nejskvělejší plachetnice na světě. Ani

205

204

205

rychlá, ani hbitá, zato fantasticky disponovaná pro party, pařby a oslavy. Je velmi pravděpodobné, že kdyby její posádku tvořili skuteční pařmeni, nikdy by neopustila první přístav, kam by doplula, a dodnes by se z její paluby ozývalo: „What shall we do with a drunken sailor?“ Takhle bylo příjemné poskytnout čas od času prostor ostatním jachtařům a užívat si pohodlí domácích. Hosté byli ideální. Občerstvení a opojení dovezli, s sebou dobrou náladu a hudební nástroje. A tak zatímco nám

už některé postavy a tváře splývají v jeden univerzální rozesmátý obličej, Viktorku si jistě pamatují všichni, kdo na ní prolili byť jedinou kapku alkoholu nebo i jen obyčejné vody. Ani o výlety jsme se nenechali připravit, a protože nás bylo dost, plošně jsme pokryli celý ostrov. Co neviděl jeden, o tom vyprávěl druhý. Symbolem Tongatapu je velký druh netopýra kaloň tonžský s až metr velkým rozpětím křídel. Ne nadarmo se mu říká létající liška. Je to jediný savec schopný aktivního letu. Tisíce kaloňů visí hlavou dolů jako vánoční ozdoby na několika obřích stromech uprostřed vesnice Kolovai. Údajně jsou darem samojské panny dávnému tonžskému námořníkovi. Snad i proto jsou kaloni považováni za posvatné a mohou být loveni jen členy královské rodiny. Útesy na jižní straně ostrova jsou tak provrtány přírodními tunely („blow holes“), že za větrného dne příbojová vlna prohnaná takovou dírou vychrlí proud vody za ďábelského syčení až třicet metrů vysoko. Pohled na tyto vodní ohňostroje mě tak unavil, že jsem si ustlal pod košatým pandánem a usnul. Probudila mě žízeň. Kokosy tak blízko – a já si zapomněl nůž. Sakra. Začal jsem hledat nějaký ostrý korál a ve vodě našel čepel dlouhého nože. Hurá, jsem zachráněn. Rychle jsem vylezl na jednu palmu a utrhl tři ořechy. Jaká slast, pít kokosovou vodu, nechat si ji stékat na prsa! Skutečný nápoj bohů. Nejznámější tonžská atrakce je trilithon Haamongaaa Maui, pět metrů vysoká a šest

metrů dlouhá kamenná brána, skládající se ze tří kvádrů. Břemeno boha Maui, takový je její název, stojí u vstupu na stará královská území a je obdobou Svatoplukových prutů z Jiráskových Starých pověstí českých. Okolo roku 1200 se tonžský král Tuitatui tolik bál nesvornosti svých synů, že dal postavit trilithon – symbol bratrství, který je spojuje. Tak jako tři spojené pruty v rukou Svatoplukových synů zůstaly nezlomeny, tak se na Tonga věří, že dokud bude trilithon stát, jeho kouzlo bude chránit společenskou harmonii království. Takové kouzlo účinně chrání poklidný život Tonganů, ale co náš život na Viktorce? Každý dlouhodobý vztah, i ten náš, prochází nejrůznějšími stadii nápadně připomínající sinusovku. Na Tonga naše křivka dosáhla svého historického minima. Jedno odpoledne jsme se ve zbylé trojce Jindra, Mišu a já bavili, co dál. Kam plout, jak dlouho se tam zdržet. Mišu navrhoval po Novém Zélandu prosvištět zbytkem Pacifiku a Indickým oceánem a zamířit domů. Argumentoval stavem posádky i Viktorky, nejistou budoucností. Já jsem chtěl strávit ještě jednu sezonu v Pacifiku, poflakovat se po ostrovech, nespěchat. Využít toho, že jsme tady. Vždyť kdo ví, kdy se sem opět podíváme, že? Jindra musel rozhodnout, a bylo na něm

vidět, že mu vedení Victorie leží na hřbetě víc, než dává najevo. Přiklonil se k rychlé variantě. Po Zélandu nabereme třetí kosmickou rychlost a hurá domů. Znamenalo to sice stále ještě rok a půl na moři, ale i tak jsem cítil hluboké zklamání a propadal se do světa nedůtklivých, vznětlivých a mrzoutských bručounů. Naštěstí mě z té nejčernější deprese vytáhl Gutenberg. I na Tonga jsem tiskl dřevořezovou edici pohlednic a poněkud jsem to pře-

207

hnal s počtem i pracností. Několik dní jsem od rána do večera koloroval, a to je ideální práce pro naštvaného člověka. Než jsem domaloval poslední ze tří stovek červených kvítků, smířil jsem se s tím, že beachcomber (anglický termín pro plážového povaleče) ze mne opět nebude. Život šel dál a s ním každodenní starosti i další důležitá rozhodnutí. V průměru dvakrát do roka jsou Tonga zasažena hurikány a jejich sezona začínající v listopadu se rychle blížila. Většina plachetnic proto pluje na Nový Zéland, který je teoreticky mimo dosah tropických bouří. Zní to jednoduše, tak rychle další informace. Vypluje-li se příliš brzy, hrozí u Zélandu opožděné zimní bouře. Vypluje-li se později, zvětšuje se šance potkat nějaký časnější cyklon. Tady je každá rada drahá, ale taktizovat se může, plout musí. Kdo se pozorněji podívá na mapu jižního Pacifiku, zjistí, že i uprostřed zdánlivě nekonečných vod existují překážky v podobě pustých ostrovů, skalisek a útesů. Na kurzu Tonga – Nový Zéland jsou hned dva korálové útesy: North Minerva Reef a South Minerva Reef. Útesy vystupují nad hladinu jen za odlivu, laguna je plná ryb a langust a jen málokdo odolá pár dnům odpočinku na klidné hladině, pokud to ovšem počasí dovolí. Díky satelitní navigaci GPS je jednoduché najít vjezd mezi útesy do laguny a dopřát si tak jeden z nejpodivnějších

i nejpodivuhodnějších zážitků, jaký jachtař může mít – kotvení na širém moři. Nebo ztroskotání. 6. července 1962 na South Minerva Reef najela tonžská motorová loď na cestě na Nový Zéland. Měla krásné jméno, Tuaikaepou, v tonžštině Pomalu, ale jistě. Deset pasažérů a sedm členů posádky se uchýlilo do vraku japonské rybářské lodě a přežívalo o rybách a vodě. Když je ani v září ještě nikdo neobjevil, pochopili, že si musí pomoct sami. Z posbíraných trosek postavili jednoduchý člun s vahadlem, který nazvali Malolelei (Díky, že se všechno daří). 6. října na něm vypluli tři muži na rozlehlé pláně Pacifiku s několika kousky žraločího masa a osmi litry vody. Za osm dní dopluli na Fidži a trosečníci ze South Minerva Reef pak byli zachráněni. Moderní technologie se paradoxně stala příčinou ztroskotání jedné americké jachty. Po zastávce na North Minerva Reef kapitán pomocí počítače a elektronických map nastavil kurz autopilota přímo na Nový Zéland. Nevšiml si ale, že mu v cestě leží ještě South Minerva Reef, a v noci, za plné rychlosti, na něj najel! Plachetnice z okolí mu na jeho radiové SOS připluly na pomoc a několik dní zachraňovaly alespoň vybavení lodě, která sama byla ztracena. Pokud ji už nějaká bouře nesmetla do hlubin, trčí uprostřed Pacifiku napíchnutá na útes jako upozornění, že sebelepší technika nemůže nahradit zdravý selský rozum.

Jiným překvapením může být opuštěný ostrov Ata, 110 mil na jih od Tonga. Pustý, nenavštěvovaný a nepřístupný, 290 metrů vysoký ostrov, byl ještě v polovině 19. století obydlen Tongany. Věřili, že Adam s Evou odjeli založit lidstvo na kanoi právě z Aty a dodnes se říká, že vstoupit na půdu Aty znamená přiblížit se ráji. Pak, v roce 1865, u ostrova zakotvilo 25 otrokářských lodí s lovci pracovních sil (anglicky se jim říká blackbirders) a unesli všechny práceschopné muže do chilských dolů v Andách. Na příkaz tonžského krále se zbylé ženy a děti musely přestěhovat na Tongatapu. Ata se stala naším cílem. Abychom nepřipluli za tmy, museli jsme večer stáhnout plachty. Celou noc s námi vlny mlátily na drifu a s radostí jsme uvítali rozbřesk a obrys ostrova, který se vyhoupl do prvních slunečních paprsků. Přibližovali jsme se opatrně, za deště a špatné viditelnosti není opatrnosti nazbyt, zvláště když jsme neměli žádnou pořádnou mapu. Jindra se opět uvelebil na vrcholu stěžně, aby lépe viděl případná nebezpečí skrytá pod vodou. Zároveň hledal místo pro zakotvení a vylodění. Všude se vlny tříštily o útesy, nikde žádné klidné místo, žádná plážička, jen skály a balvany. Obepluli jsme skalní jehlu na severu, celou bílou od ptačích hovínek. Tisíce ptáků, fregatek, terejů a dalších, které ani neumím pojmenovat, kroužilo kolem Victorie, vetřelce v jejich království. Dvakrát jsme obepluli ostrov a na-

konec zakotvili na jihovýchodní straně. Vylodění za těchto podmínek by nebylo bezpečné. Rozhodli jsme se počkat do dalšího dne. Ata je sto padesát let pustým ostrovem, ale přece jen občas nějaké obyvatele má. Na počátku 90. let dvacátého století na Atě ztroskotala německá jachta s dvoučlennou posádkou. Manželé Nowakovi pluli přímou cestou z Ameriky na Nový Zéland, když šedesátý pátý den jejich cesty nastalo bezvětří. Proudy snesly jejich katamaran na pobřežní útesy Aty, kde se roztříštil. Krom oblečení, které měli na sobě, a několika málo věcí vyplavených na břeh Nowakovým nic nezůstalo. Kokosové ořechy a papája se staly jejich hlavním jídlem. Strávili na ostrově jedenatřicet dnů nedobrovolné dovolené, než si jejich signálů všimli kolem projíždějící rybáři. Na pomoc připlula z Tongatapu loď tonžské námořní policie, ale Ata se svých nových osadníků nechtěla vzdát tak snadno. Výsadkový člun i se dvěma zachránci byl při pokusu o vylodění vlnami vržen na útesy a rozbit. Na ostrově byli naráz trosečníci čtyři. Zbyla jim jediná možnost. Museli skočit do vody a na záchrannou loď doplavat. Na Viktorce jsme samozřejmě nechtěli následovat německý příklad a celou noc jsme drželi kotevní hlídky. Ani druhý den ráno nebyly podmínky o nic lepší, ale my se nevzdáváme tak snadno. Spustili jsme člun, s Mišem vytvořili útočné družstvo a Jindra nás zavezl ke ská-

Tonžský hřbitov

209

Tonžský hřbitov

209

kapitola 30

Nový Zéland

aneb o dlouhé cestě na něj a pracovním intermezzu č.

Z pomocí slunce, občas vylézt na strom či palmu a hledat schůdnější cestu zpět k pobřeží. „Není nad procházku pustým ostrovem,“ pomyslel jsem si, „to tajemství, opuštěnost, samota a panenskost! To je pravá romantika! Tomu se žádný vandr v Jeseníkách nevyrovná.“ V tu chvíli jsem šlápl na plastovou láhev. No, nic není dokonalé. Odpoledne jsme se zrádným terénem spustili dolů a křikem přivolali člun. Byli jsme v situaci Němců před patnácti lety. Jediný způsob, jak se dostat z ostrova, bylo skočit do vody. Vybrali jsme balvan tři metry nad vodou, oblečení a v botách skočili do odražené vlny a co nejrychleji kraulovali od skal ke člunu. Na Viktorce pak zavládla pohoda a spokojenost výsadkového družstva nad zdoláním ostrova a taky kapitána, že to všichni přežili. Ale to nejdůležitější jsem neřekl. Každá pořádná plachetnice musí na svých cestách zakopat alespoň jeden poklad na nějakém opuštěném ostrově. A to jsme taky udělali. Na úpatí hory, v místě na mapce označené křížkem, leží tajemný poklad Victorie. Co to je, nemůžu prozradit, to by pak už nebyl tajemný.

le, která vypadala schůdně. Mezi dvěma vlnami se nám skutečně podařilo vydrápat se mimo jejich dosah a s rozklepanými koleny sledovat, jak Jindra vesluje ze zpěněného příboje a vrací se na loď. Drali jsme se suťoviskem do kopce, skála po století bičovaná větry se drolila pod nohama. Několik opatrných krůčků nahoru, sprosté zaklení, prudký sjezd dolů. Nakonec jsme se vyškrábali k náhorní plošině. Stovky neviditelných ptáků ukrytých v okolním porostu zpívaly, skřehotaly, křičely, krákaly a vrkaly do našeho hlasitého oddychování. Zatím nevlídný ostrov začal vydávat první příjemná překvapení, papáju a kokosové ořechy. Vylezl jsem na několik palem – a smrt hlady a žízní byla zažehnána. V džungli pobíhaly a kdákaly zdivočelé slepice, ale na pečínku jsme si museli nechat zajít chuť. Takovýmto slepicím se na Velikonočním ostrově říká atletas. Jsou to divočinou vytrénované sprinterky a den byl příliš krátký (a my málo hladoví) na skutečný lov. Džungle se směrem do nitra ostrova mění v hustý les, který má skrývat malé jezero. To jsme ovšem nenašli. Orientovat jsme se museli

210

Aty na Nový Zéland je to přímou čarou pouhých 900 námořních mil. Ale na moři, a o tom jsme se mockrát přesvědčili, větší roli než vzdálenost hraje počasí. Zpočátku byl vítr buď slabý, nebo vůbec žádný, pluli jsme pomalu a ještě k tomu špatným směrem. Mizérii šnečího tempa zvětšovalo neuvěřitelné vlhko. Zejména v noci vzduch skoro tekl. Přímo zkapalněná tma. Vše bylo pokryto kapkami vody a na stole se tvořily kaluže. V rámci tréninku bych budoucím plavčíkům doporučil vylít si kýbl vody do postele, hlavu slastně zabořit do mokrého polštáře a přikrýt se vlhkou dekou. Co přes den uschlo, v noci zase zvlhlo. Plavba se začala protahovat. Čas jsme zabíjeli rybolovem, skákáním ze stěžně, vymýšlením různých houpaček, mastěním karet a úklidem.

Nový Zéland má mimořádně přísné předpisy ohledně věcí, které se smí, ale většinou nesmí na ostrovy přivážet. Je zakázán dovoz jakýchkoli čerstvých potravin, to jest veškerého ovoce, zeleniny a masa, ale také uzenin, vajec, medu, rýže, luštěnin, mouky, vepřových a drůbežích (hlavně kachních) konzerv. Vše ostatní musí být předloženo kontrole, a pokud se důstojníkovi zemědělské kontroly něco nelíbí (prošlá záruční lhůta, otlučená, rezavá nebo jinak podezřelá konzerva), může to bez náhrady zabavit. Omezení se týkají i jiných produktů. Inspekci musí podstoupit vše vyrobené z přírodních materiálů – sošky, dřevořezby nebo košíky. Přísně zakázané jsou živé i sušené rostliny a jejich semena, výrobky ze slámy a banánových listů, lastury a mušle. Prohlídce podléhají i podrážky bot a podlážky stanů, to kvůli zbytkům hlíny a písku. Jakékoli

211

kapitola 30

Nový Zéland

aneb o dlouhé cestě na něj a pracovním intermezzu č.

210

211

porušení těchto pravidel se trestá pokutou, vězením nebo zabavením lodě, popřípadě vším dohromady. Možná to všechno vypadá jako jeden velký byrokratický nesmysl, ale Nový Zéland si tak důsledně chrání svou unikátní přírodu před zavlečením nejrůznějších škůdců a chorob. A tak jsme uprostřed oceánu usilovně gruntovali, vytírali, zametali, čistili, brousili, škrábali, vybírali, přepočítávali, ukládali, balili. A konzumovali vše, co by jinak muselo do vody. Neptun jako by věděl, že jídla „New Zealand free“ bylo víc jak dost a rozhodl se dát nám šanci ho sníst. Naneštěstí nejvíc přebývalo fazolí a hrachu, a tak luštěniny vládly lodi. Po takovém obědě bylo v podpalubí obzvláště dusno. Každý měl zadek jako žaluzie od větráku a i za bezvětří na palubě Viktorky vládly docela silné větry. Ani s rybami se pytel neroztrhl a jediným slušným úlovkem stojícím za zmínku byl kalmar ulovený v noci. Tento asi metrový hlavonožec po mně chvíli plival temnou ochrannou tekutinu, ale nakonec stejně skončil v hrnci. S fazolemi byl jedlý a jeho tmavě modrý pigment jsem půl roku užíval místo inkoustu. Kalmar se chytil na mou novou návnadu, zhotovenou z rybářského olůvka a starého trička po Ondrovi. Už od Atlantiku jsem s Mišem vedl spor o návnady. Mišu tvrdil, že naše smůla

s rybami je způsobena nedostatkem kvalitních návnad kupovaných za těžké peníze v obchodech. Já jsem přesvědčený, že rybě je to jedno, a pokud má hlad, zakousne se do všeho, co její potravu jen vzdáleně připomíná. Coby důkaz jsem neúnavně vyráběl nejrůznější návnady z plechovek, vidliček, dřeva, alobalu, ba i staniolu. A když se ryba nenechala napálit, utěšoval jsem se, že se alespoň zasmála. I Mišu uznal, že úlovek chycený na ručně vyráběné návnady má větší sportovní hodnotu, a vyrobil úspěšnou imitaci chobotničky z červené plachtoviny a masivního rybářského háčku, před kterým by zbledl i Jánošík. Jeho Rudý ďábel se stal v jižních mořích legendou a dorády si z generace na generaci dodnes předávají pověsti o této mocné návnadě. Úklid měl i svou pozitivní stránku. Snad poprvé od vyplutí prošla Viktorka takovou očistou, které neunikly ani naše osobní kóje. Na světlo boží se dostaly věci pečlivě zabalené před čtyřmi lety v Ústí nad Labem. Většinu z nich jsme za celou plavbu nepotřebovali. Opět se potvrdilo filozofické heslo, které by mělo být prvním z desatera všech cestovatelů: čím méně věcí máš, tím jsi svobodnější. Nejlépe z nás na tom byl Jindřich, který by všechny své věci, včetně suvenýrů, dal do jednoho batohu a buben tesaný na Suvorovu by přibral do ruky. To já měl větší dilema. Ze všech míst, kde jsme

212

byli, jsem si bral nějakou památku. Kamínek, mušli, list, zrnka písku. Řádově několik desítek kilogramů. Co si nechat? Co vyhodit? Nakonec do vody putovala celá moje karibská sbírka i chilská kolekce naplaveného dříví. Budu si je muset nasbírat znovu. Pomalu a nejistě jsme se blížili k dalšímu milníku na cestách mořeplavce, k 180. stupni západní délky. Nebo 180. stupni východní délky. Už několik dní se na palubě vedly vzrušené diskuse, zda náš GPS ukáže 180° 00´ 00´´W nebo 180° 00´ 00´´ E. Mišovy oči hypnotizovaly digitálního navigátora, aby mu neuniklo rozřešení této zapeklité otázky. Alkohol už byl připravený k přípitku, když se z navigační kabiny ozval vítězoslavný výkřik. Sto osmdesátý poledník je překročen! Připili jsme si výbornou medovinou a vzájemně si poklepali po ramenou. Jsme dobří. A jak to tedy je doopravdy? Neřeknu. Postavte si plachetnici, vezměte GPS a jeďte se přesvědčit. A když už tam budete, přivezte mi láhev se vzkazem, kterou jsem tam hodil do vody. Žádná dvacetiletá, inteligentní blondýnka, nejlépe s vlastní jachtou, se mi ještě neozvala, a tak tam ta flaška ještě musí někde být. Děkuju. Po několikadenních flautách se Neptun rozhodl změnit taktiku a poslal bouři od jihu. Viktorka letěla oceánem na boční vítr přímo na západ. Vlny do ní narážely z boku, a když se ty obzvláště velké opřely do kormidla, mělo kormidelní kolo snahu zlomit kormidelníkovi obě ruce. Občas nad palubou vodorovně přeletěl kubík vody, a studené nohy, zkřehlé prsty, zanícené oči a bolavá záda se opět staly doplňkem námořní romantiky. Začalo se ochlazovat a zhýčkaní tropy jsme pokorně oblékali kalhoty, svetry, gumáky, čepice a ponožky „magalhãesovky“, naposled použité v Patagonii. Když už to vypadalo, že místo na Nový Zéland doplujeme do Austrálie, vítr se otočil na příhodný jihozápad a začal nás tlačit k cíli. Mohlo by se zdát, že spaní v takových podmínkách má dělat potíže. Neustálé houpání, údery vln do boků lodě, vlhko, skřípání. To všechno jsou ale věci, na které si lze rychle zvyknout. Jako na šibenici. Zpočátku člověk sice třepe nožičkama, ale pak už visí pěkně rovně, ani se nehne. Trochu drastický příklad, vím, ale copak je to v životě jiné? Nebo na moři? Co vždy a bezpečně uspí, je únava. Ne

213

212

213

nadarmo Jindra moudře říká, že „moře a kunda, to člověka zmundá“. Jediný, kdo nespal, byl Míra. Celý Pacifik ho trápil zub a existuje přímá úměra mezi velikostí bolesti a vzdáleností od nejbližšího zubaře. Chudák Míra, jen ležel v podpalubí a my se přeli, jestli je lepší panák slivovice nebo brufen nebo obojí naráz. A k večeři byly topinky. Ale kam se bolest zubů hrabe na ponorkovou nemoc! Už několikrát jsme měli možnost se s ní důvěrně seznámit a teď opět vystrkovala růžky. Začíná to nenápadně. Pár nepochopených vtipů, únava, špatný den. I dobře míněná rada je brána jako popichování. Člověk se ani nenaděje, a už si myslí o svém nejlepším kamarádovi to nejhorší. Končí to tak, že i způsob, jakým si ten druhý čistí zuby, je nesnesitelný. Dokonalosti v tom dosáhli dva kamarádi, sjíždějící spolu řeku na kanoi. Jeden vzal druhému čepici a zeptal se: „Máš čepici?“ „Mám,“ odpověděl druhý. „Nemáš!“ a hodil mu ji do vody. Ten bez čepice nic neřekl, jen mu vzal bundu. „Máš bundu? Nemáš!“ Bunda letěla do vody. „Máš svačinu? Nemáš!“ „Máš batoh? Nemáš!“ Když už neměli nic na vyhození, řekl jeden druhému: „Jsi v lodi? Nejsi!“ a překlopil kanoi. Oba se utopili, a jak tak jejich duše stoupají do nebe, ptají se jeden druhého: „Máš tělo? Nemáš!“ Do takového stadia jsme se sice nedostali (možná jsem si jen nevšiml), ale i tak byla nálada na palubě někdy hodně mizerná (slovníkem Viktorky: „Jebe vám, pojďte k nám“). Ponorková nemoc řádila a bezohledně plenila vše, co jsme spolu za ta dlouhá léta zažili a vytvořili. Je to škoda? V tu chvíli jsem to nevěděl, prostě to tak bylo a nemělo cenu se rýpat ve svých bolístkách, světobolech a splínech. Ale někdy to prostě nešlo. Marně jsem si opakoval: „Bradu výš, hlavu vzhůru, nenech si

zkazit náladu.“ Nakonec jsem našel rezervy ve vlastních vnitřních zásobách energie a radosti ze života a čelil všem protivenstvím osudu, jak se hezky píše v knihách. Pak jsem se zhluboka nadechl a kráčel vstříc duchaplnostem svých kamarádů. Ale že to bylo, kurva, někdy těžké! Plně pohlceni vlastním světem jsme s nadhledem zírali na zprávy z domova. Rádio Praha, vysílání pro zahraničí, lze na středních vlnách chytit i uprostřed oceánu a Jindra pravidelně část noční vachty proseděl skrčený v šeru navigační kabiny osvětlené digitálním okem frekvencí a poslouchal novinky z naší vzdálené vlasti. Kormidloval jsem za něj a v šumu vln a větru občas zaslechl šum rádiových vln: „Předseda vlády Vladimír Špidla...“ Jindra pak vylezl a se slovy: „U nás taký obyčaj, kormidlo mi požičaj,“ mě vystřídal za kormidlem. „Co je nového?“ ptám se. Chvíle mlčení a povzdech: „Nová bída starou bije.“ Co nám na tom moři schází? Ale vše má svůj konec, i ta nejdelší plavba. Po měsíci bylo jasné, že nám Nový Zéland neunikne. Výsledný čas – 30 dní – z nás udělal definitivní rekordmany na trati Tonga – Nový Zéland. Většina jachet to zvládá za týden a ty nejpomalejší za deset dní. Přistáli jsme v noci u karanténního mola u městečka Opua v krásné oblasti, ne náhodou nazvané Záliv ostrovů. Bezpečně vyvázáni jsme plnými doušky vychutnávali pocit klidu a hrdosti. Zvlášť pro Martinu s Mírou to byl významný moment. Zvládli celou plavbu přes Tichý oceán. Z tajných zásob jsem vytáhl poslední láhev slivovice, schovanou pro tuto příležitost. Ale radost byla brzy poražena únavou, jeden panák a spát. Ráno dojeli úředníci a toto první setkání s Novozélanďany se ukázalo typickým. Bezproblémové, milé, přátelské. Celník se zeptal, co pašujeme, úředník přistěhovalecké policie

214

zjistil, že nemáme víza, a po jediném (!) telefonátu dal do pasů razítka na tři měsíce. I obávaná zemědělská kontrola shledala naši loď neškodnou pro novozélandské životní prostředí. Jen naše bubny, potažené kůží kanárské kozy, musely jet na vydýmení do Aucklandu. To vše za pouhých 40 novozélandských dolarů. Tím formality skončily a Victoria se mohla stát ozdobou Bay of Islands. Nový Zéland je země mezi cestovateli dobře známá a oblíbená. Nabízí bezpečnou civilizaci i divočinu, pláže i hory, tradiční maorskou kulturu, noční život velkoměst i klid zastrčených údolí. To vše zabalené do příjemného klimatu mírného pásma, zalidněného pohodovými lidmi a propojeného výbornou infrastrukturou. Asi nejlíp celou zemi charakterizují slova našeho kamaráda: „Kdybych si chtěl založit rodinu a mít děti, tak jedině na Novém Zélandu.“ Zdá se, že podobná slova si k srdci vzala i naše pacifická posádka, Martina s Mírou. Snad z rados ti nad zdolaným oceánem přišla Martina hned v prvních dnech na pevné zemi do jiného stavu. Opustili Viktorku a několik měsíců se na vlastní triko protloukali Novým Zélandem, než je Martinino břicho přinutilo odletět do Čech. A tak sémě, které Míra pěstil a hýčkal čerstvým

oceánským vzduchem a kvalitní luštěninovou stravou celých 8 000 námořních mil Pacifikem, se dočkalo svých devíti měsíců slávy a na světě je krásný kluk jako buk, Jakub. My zbylí na Viktorce jsme se na Zéland nepřijeli usadit, ale schovat před hurikány jižního Pacifiku a hlavně dát loď zase do pořádku. Od posledních velkých oprav v USA už dvakrát přeplula Atlantský a jednou Tichý oceán a bylo na ní vidět, že potřebuje oddech a péči. Začal maraton prací a oprav, a tak se stalo, že z celého Nového Zélandu jsme poznali jen malý kousek Severního ostrova, a to konkrétně cestu do práce a zpátky. Oč méně přírodních krás jsme viděli, o to víc jsme získali známých a přátel. Novozélanďané mají rádi moře a naše loď neomylně lákala jejich pozornost. Zvlášť děti Viktorku milovaly. Tisíckrát se stalo, že jsme seděli uvnitř v kastelu, popíjeli své čaje a mlčky četli dobrodružnou literaturu, když se venku ozval dětský hlásek: „Pirates! It is a pirat ship! Look, daddy! Pirates!“ Pak následoval hluboký hlas tatínka. „No jasně! Piráti! Loď, ahoj!“ Vzrušení zpravidla ukončila maminka. „Pssst. Ticho. Jdeme pryč.“ Teď byla řada na nás. Vylezli jsme s mručením letitých galejníků z kastelu a chvíli si hráli na

215

214

215

Nebo Leon, asi šedesátiletý šlachovitý Novozélanďan, jeden z rodu mořských vlků-filozofů. Má maličký škunerek, zakotvený kousek od nás, a už několik desetiletí i tonžskou manželku, což je při jeho sotva šedesátikilové postavě a zálibě tonžských žen v šířkách malý zázrak. Leon zeširoka vypravuje o svém mládí, o cestách na Fidži a Šalamounovy ostrovy a o životě říká: „Ztroskotat v manželství je daleko horší, než ztroskotat s lodí. Po manželství zůstávají děti, bolest a trpkost. Ztratíš loď? Nevadí, alespoň si můžeš postavit novou. Lepší.“ V půli řeči náhle sáhne do vody a svou mozolnatou rukou vytáhne medúzu. „Tak z tohodle mi moje žena dělá polévku.“ Brrr, přestávám mít chuť přiženit se do Tichomoří. Nebo etablovaný krajan Ladislav se svou anglickou ženou, jehož domácí pálenka nám pálila červy ještě na Madagaskaru. Nebo celá novozélandská rodina Phila Hulla. Nebo, nebo, nebo. Seznam přátel by byl dlouhý. Vzpomínky mají cenu hlavně pro toho, kdo je má v hlavě. A srdci. Vyvrcholením společenského života byla regata Tall Ship, závod plachetnic. Nemohli

tvrdé chlapíky, abychom je nakonec pozvali na palubu. Tatínek dostal do ruky album s fotkami ze stavby, maminka lodní kroniku a tužku, aby provedla historický zápis. A děti? Ty se proháněly po palubě, v podpalubí si hrály na schovku a nezřídka braly ztečí i lanoví. Zvlášť ratolesti vesničanů a jachtařů jsou obratné jako opice a Viktorka někdy připomínala spíše cirkusácký zájezd než majestátní koráb oceánů. Při jedné z takových invazí dětí na loď se vrátil Jindra z práce a v údivu zapomněl česky: „Boha jeho, tí diabli, čo nám lašujú na sťažňoch, to sú čie deti?“ Dostali jsme se do tradičního soukolí práce a návštěv. Na nic jiného čas prakticky nebyl. Nový Zéland se stal naším domovem, z náhodně poznaných cizích lidí se stávali známí a ze známých přátelé. S většinou si dodnes píšeme. Třeba Jirka s Alenou. Doslova utekli z Čech, i s třemi dětmi, před závistí a nepřejícností a začínali od nuly (nebo ode dna?) na farmě. Někdy, když se mi klacky, které mi svět hází pod nohy, zdají být zbytečně velké, vzpomenu si na ně a bez problémů ty své klacíky překročím. Stateční lidé.

216

jsme chybět. Posádku tří Čechů doplnili čtyři Novozélanďané, jeden Angličan, dva Holanďané, dva Němci a jeden Rakušan, a ve šťastném počtu 13 jsme vypluli k městečku Russel, kde byl přesně v poledne start. Na palubě zavládla závodní nálada a zvolená taktika byla jednoznačně geniální. Nechat všechny plachetnice zmatkovat v předstartovním chumlu, zatímco my se na startovní čáru přiřítíme a všechny necháme daleko za sebou v kýlové vlně. Dokonale jsme tak zmátli ostatní posádky, které nechápaly, proč ještě deset minut před startovním výstřelem Viktorka stála na kotvě a otvírala se nová a nová piva. Taktika nám téměř vyšla. Na start jsme se přiřítili přesně ve čtvrt na jednu a Viktorka nechala všechny své soupeře daleko před sebou. Nevadí, spousta plachetnic, mezi nimi sličná brigantina Breese i pevný škuner R.Tucker–Thompson, na nás počkala, aby vodní bitvu mohla svést právě s námi. Zvlášť R.Tucker-Thompson byl dobře připraven a jeho posádka, naši kamarádi, nás bombardovala balonky naplněnými vodou, vystřelovanými speciálními praky až z padesáti metrů. Obratným manévrem jsme se přiblížili, neohroženě obě-

tovali rezervní zásoby prezervativů a ručně zasypávali palubu škuneru. Byla to krásná bitva. Admirál Nelson by byl na obě lodě hrdý, ani jedna neopustila bojiště dřív, než došlo střelivo. Bohužel, závod samotný se nám vymkl z rukou a nepomohlo ani hojné užívání špinavých triků – nedovoleného dopingu (alkohol), motoru a tři drzých zkratek. Do cíle jsme připluli beznadějně poslední hluboko po limitu a ani jsme se nedostali na výslednou listinu. Zdaleka ne všechny novozélandské příhody byly tak veselé. Na začátku prosince poslala zima svůj poslední pozdrav a jaro bylo sychravé. Celé dny pršelo, do kastelu zatékalo horem dolem, ozimřilo se. Kluci odjeli za prací, zůstal jsem sám zchvácený chřipkou na Viktorce uprostřed zálivu. Od smrti uchrchláním mě zachraňoval Leon pravidelným přísunem citronů a kiwi. Počasí jako naschvál bylo nevalné, předpověď hlásila jednu bouřku za druhou. Znamenalo to být pořád ve střehu a dávat pozor. Vyplatilo se to. Jedno sobotní odpoledne začala Viktorka v poryvech větru drifovat přímo na vedle stojící jachtičku jménem Laughing Buddha. Bleskem jsem nakopl motor a stihl zařvat:

217

216

217

opět rádio. Bobík nevěděl, co dělat dřív. Jestli motorem držet loď dál od skal, volat o pomoc nebo rovnou skočit do vody. Na cestě už byli novozélandští záchranáři, když se šťastnou náhodou chytil mooringu. Nezáviděl jsem mu. Pamatoval jsem si ještě příliš dobře ten pocit bezmocnosti z Madeiry. Pobyt na Zélandu plynul pracovně a rychle. V komorní atmosféře letitého manželství jsme oslavili čtvrté Vánoce na vodě. Konverzační témata byla vybírána bez třecích ploch. Mišu se ujal kuchtění a po přípitku přišla bezchybná čočková polívka, skvělý bramborový salát, losos, řízek a buchta. Místo pohádky Mišu zprovoznil promítačku a pouštěl své diapozitivy (samozřejmě ty z plavby Pacifikem). Úplně mě dostal třemi fotkami Eliany! Zbytek večera píšu se slovníkem v ruce dlouhý dopis. Bez problémů jsme si prodloužili pobyt o další tři měsíce a v dubnu 2003 přejeli do Aucklandu na poslední dějství oprav. Viktorka musela z vody, vždyť naposled byla na suchu na Floridě přede dvěma lety, a my netušili, co se v trupu pod čarou ponoru doopravdy děje.

„Drifuju přímo na tebe, možná bys mi mohl přijet pomoct s kotvou.“ Buddha ztratil svůj klid a za deset vteřin už člunem ujížděl na Viktorku. Společně jsme vytáhli kotvu a popojeli kousek dál. Snad to bude lepší. Nebylo. Další bouře přišla v noci ze čtvrtka na pátek. Už od rána se zatahovalo a mělo mě napadnout, že se něco bude dít. Leon překotvil na druhou stranu zátoky pod kopec, s ponorem metr a půl si to mohl dovolit. Já jen mohl vypustit pár metrů řetězu navíc a být v pohotovosti. S tmou přišel vítr a déšť. Seděl jsem v kastelu na posledním suchém místě a třeštil zrak na špatně viditelná světla na břehu. Funěla poctivá devítka, a i tady, v uzavřené zátoce, byly metrové vlny. O půlnoci, jen co odbila první minuta nového dne (byl to pátek třináctého, nekecám), ve vysílačce zapraskalo. „Mayday! Mayday! Mayday!“ Nějaký vyděšený hlas volal o pomoc. Jeho jachtička Solitude (Osamělost – jak příznačné pro tu noc!) se utrhla z kotvy. Než stačil zareagovat, kormidlo se rozbilo o útesy. Proud jej unášel do hloubi zátoky. „Will anybody help me?“ zachrčelo

218

V Gulf Harbour, kousek od Aucklandu, mají stotunový pojízdný jeřáb, který byl schopný loď zvednout a odvézt do loděnice. Byl to povznášející pocit, po dvou letech vidět zase Viktorku mimo vodu. Vypadala jako nahá a její nahotu zakrýval jen hustý porost řas. Postavili ji hned vedle závodního speciálu nejprestižnějších regat na světě Americas Cup. Stály tak vedle sebe dva mezníky v dějinách mořeplavby, historicky od sebe vzdálené 500 let. Na nostalgii nebyl čas, každý den v loděnici stál jmění a dřevěným bokům hrozilo rozeschnutí. Za týden se nám podařilo loď obrousit, natřít základovou barvou a antifoulingem a vyměnit poškozené dřevo na přídi, která narazila na skálu v Patagonii. Už v ní vesele hodovaly sášně lodní. Spodní pant kormidla kvůli elektrolýze prakticky zmizel a Jindra musel narychlo vyrábět nový. Zpátky na vodě dostala Viktorka nový nátěr i nad čarou ponoru, vyčistili jsme nádrže na vodu, vyměnili stará lana. Z otlučené Popelky se opět stala krasavice. Plachty zářily novými záplatami (tři týdny usilovné každodenní práce a desítky

zlomených jehel), podpalubí bylo přetíženo jídlem, v bednách voněl metrák vlastnoručně natrhaných pomerančů a kiwi. Zbývalo jen najít posádku. Ještě před pár stoletími bychom vyšli do nočních ulic a v hospodách opili a unesli nové plavčíky, kteří by se z kocoviny probrali až na širém moři. Bylo to královskými dekrety zaručené právo lapanky. Do těžké a nebezpečné služby na plachetnicích se moc lidí nehrnulo a únos byl často jediný způsob, jak doplnit stavy. Na Viktorce nebylo takových praktik, bohužel, třeba. Nikdo se sice o místo v posádce ani nerval, ani neuplácel kapitána, ale skutečnou nouzi o lidskou sílu jsme neměli. První se do posádky opět vetřel náš starý dobrý známý Marcel, tentokrát i s nácíčkem, jak láskyplně říkal, a často přitom hladil své blahobytné bříško. Jeho snem bylo přiblížit se hrdinovi dosud nenapsané knihy Muž, který má pokoj až do konce života. S Marcelem se nálada podstatně uvolnila a s chutí jsme přivítali další rekruty. Z Tonga přiletěl Američan Tate. Potkali jsme ho na Tongatapu a on projevil tolik zájmu,

219

218

219

kapitola 31

Vanuatu

aneb o lidožroutech, sopkách a kawě

P odvahy a smyslu pro dobrodružství, že jsme jej rádi přijali. Pravda je, že netušil, do čeho se pouští, ale svůj osud nesl statečně. Příjemným zpestřením byl koktavý australský muzikant Filipo. Vytáhlý, dlouhovlasý pohodář s vlastní farmou někde v australské buši. Pod hlavičkou Famous tourist (Slavný turista) vydává své vlastní knížky, které propašovává do knihkupectví a potajmu je dává do regálů s textem: „Tato kniha byla vydána vlast-

ním nákladem a není určena k prodeji. Prosím, neplaťte, vezměte si ji.“ Ano, Filipo mezi nás jasně patří. Sedm statečných uzavíral Čech Michal, toho času cestující po Novém Zélandu. Pro svou neuvěřitelnou podobnost s neandrtálcem z reklamy na ranní kukuřičné lupínky dostal přezdívku Cornflake. Společně jsme dali Viktorce poslední tahy štětcem a v novém kabátu mohli konečně opustit Polynésii. Směr přímo na sever, do Melanésie.

220

o půl roce téměř suchozemského nemůže říct: „No, dnes to vydrží, a zítra, až se života na Novém Zélandu jsme se vyspím, tak to spravím.“ všichni bez výjimky těšili na moře. V lodním deníku ještě nenaskočila ani první Každé vyplutí na delší plavbu musí stovka ujetých mil a nová posádka už poznala, začínat přípitkem s Neptunem. Pože řemeslo pravých námořníků nevoní škrosádka se alkoholem snaží naklonit si pána bem bílých límečků. Nejlépe to bylo vidět na moří, aby ji v pořádku dovezl k cíli a na háčnašem americkém kamarádovi. Tate si zabydky věšel ryby alespoň obden. Navíc je to polel kóji po Sorelovi a každým dnem, ba přímo slední možnost, jak si dát panáka, za plavby každou hodinou se měnil ze sebevědomého se nepije (moc). Ožralý Američana v bezdomovce námořník je nebezpečný nádražního stylu. Jak sesám sobě i těm okolo. Už děl na sluníčku, zarostlý, dávno minuly doby, kdy ruce plné záděrů, třísek a neustále rozzlobený kašpíny, ve flanelové košili pitán chodil po palubě a pracovních tesilkách, a řval: „Z koho je tady cíurčitě přemýšlel, jaká nátit ten rum?“ A z koše na hoda ho přinutila opustit vrcholu stěžně se ozval tak poklidné místo, jako plavčíkův vítězoslavný hlas: jsou Tonga, a přidat se „Země! Země!“ A už vůk nám. To Filipo byl ve bec nemluvě o již zmisvém živlu. Pískal si na ňovaném pirátovi Černopíšťalku, lovil ryby a ravousovi, u nějž byl chlast doval se z každé chvilky. spojen s otázkou života Přímo mystickým zážita smrti. Zápis z jeho kem byl pro něj den, lodního deníku ze dne kdy se „potkala“ teplota 8. května 1718: „Došel se zeměpisnou šířkou. nám rum. Už nemáme co Vykřikl nadšením a kažpít. Situace je zoufalá.“ dému na palubě vysvětO několik dní později: loval, jak úžasné to je, „Zajal jsem loď, která vezkdyž teploměr ukazuje Marcel la množství lihovin, takže 25 °Celsia a zároveň projsem mohl uspokojit žízeň posádky. Všichni jsou tínáme 25. stupeň jižní šířky. Šťastný to čloopilí a spokojení.“ věk. Vedle nich byl Marcel zkušený matador, Černovous to měl u Neptuna jistě dobré, který se nenechá ničím vyvést ze svého stoale my jsme to tentokrát nějak ošidili. První icko-pesimistického klidu. O to víc překvapil, dny funělo tak, že lanoví drnčelo jako strukdyž mnou za noční vachty začal cloumat a ny špatně naladěné kytary, a lano napínající budit mě z dřímoty. „Loď! Jede na nás loď!“ I přední kosatku prasklo. Plachta začala ve vět v ospalosti jsem se podivil. „Loď? Tady?“ Blesru práskat, a než jsme ji stačili sundat, byla kově jsem vypálil na palubu. A opravdu, nad roztržená vejpůl. Není to nic povznášejícíobzorem viselo bílé světýlko. Hvězda. Nebo ho, v dešti a větru rvát do pytle poškozenou planeta. Krása, která stála i za ten šok. plachtu a místo ní věšet náhradní. Člověk si Lidský rod v jejich zastoupení však jinak

221

kapitola 31

Vanuatu

aneb o lidožroutech, sopkách a kawě

220

221

jako symbolický nárok na ostrovy. V roce 1980 zde nová vanuatská vláda vztyčila svou vlajku a dnes jsou oba ostrovy nárokovány jak Francií, tak Vanuatu. Proč tolik rozruchu kolem dvou neobyvatelných činných sopek? I když samy o sobě nemají velkou hodnotu, jejich cena spočívá ve výrazném rozšíření teritoriálních vod a exkluzivní ekonomické zóny. Zamířili jsme k ostrovu Matthew, 350 kilometrů na jih od Vanuatu. Snad abychom si užili nevšední vyhlídky, pět mil od ostrova vítr ustal. Loď se pohupovala na ostrých vlnách, v lanoví se sušily mokré věci a za zádí se objevil žralok. Byl to můj oblíbený žralok dlouhoploutvý, nejkrásnější mořský tvor křižující oceány. I když voda byla docela studená, neodolal jsem a skočil za ním. První zklamání – cítil jsem, jak moje těžce zkoušené tělíčko novozélandský pracovní záhul obral o pružnost, a špatně jsem profukoval. Zklamání druhé – vlnění plnilo vodu bublinkami vzduchu a viditelnost byla jen pár metrů. Žralok kroužil okolo, co chvíli se vynořil z bublinek, aby v nich zase zmizel. Jeho neviditelně tělo plavající v mé blízkosti mi pořádně nabourávalo sebevědomí. Držel jsem se proklatě blízko lodě, nepouštěl se do žádných větších akcí, a nakonec jsem radě-

osvědčil přizpůsobivost a chuť k jídlu jim z počátku kazila jen mořská nemoc a příjemný obyčej typický pro Viktorku, to jest bavit se při obědě pokud možno o co nejodpornějších věcech. I na to si do týdne zvykli, včetně ranních kašiček, domácího chleba a přídělů ovoce, sladkostí a jiných dobrůtek. Bohužel, příliš rychle sklouzli k uniformnímu luštěninovému vaření. Amerikáno, za Jindrovy nenápadné asistence, uvařil čočkovou polévku, za kterou by se nemusel stydět žádný bufet té nejhorší cenové skupiny. Marcel se stal odborníkem na saláty i přes protesty svého nácíčka. Důstojného pekařského nástupce jsem si sice nevychoval, ani Miša nikdo nevystřídal ve výrobě perníku, zato Filipo exceloval moučnými plackami chapati, při jejichž výrobě vyprávěl o svých cestách po Indii. Jen Cornflake kuchařské zástěře stále odolával. A tak nám dny na moři příjemně ubíhaly. V cestě nám stály dva neobydlené ostrovy, Matthew a Hunter. Ač objeveny koncem 18. století, byly zapomenuty až do roku 1962, kdy je zabraly Nové Hebridy. Francie z blízké Nové Kaledonie jako odpověď poslala válečnou loď a jednomu muži se podařilo na těžko přístupné pobřeží dostat a zasadit kokosovou palmu

222

ji strachy vylezl z vody (vymluvil jsem se na zimu). Vítr se nezvedl ani večer a na horní palubě jsme se cítili jako v létě na zahrádce u Brněnské přehrady. Jen pivo scházelo. Byl bych to ale špatný provianťák, kdybych neměl utajené rezervy. Za pochvalného mručení jsem vykouzlil novozélandský ležák. Po týdnu mokra, funění větru, houpání a skřípání byl život zase krásný. Sešli jsme se na horní palubě, spřádali blbosti s hloupostmi se samozřejmostí životních filozofů a čekali na legendární green flash. Hodně se o něm mluví, hodně se o něm přehání, málokdy se vidí. Green flash neboli zelený záblesk je atmosférický jev, který se někdy objevuje při západu nebo východu slunce. K jeho pozorování je třeba čisté nebe bez mraků, několik kilometrů volného obzoru a vědět, co hledat. Na kratičký okamžik desetin sekundy se na horní hraně slunce objeví zelený záblesk. V tom okamžiku je třeba propuknout v jásot a nadšeně chválit mimořádně jasnou barvu. V jásot je možné propuknout, i když se green flash neobjeví, a zmateným spolucestujícím mžourajícím na prázdný horizont popisovat výjimečně povedený záblesk. Ten večer jsme green flash viděli všichni - skrz zelenkavou láhev piva. Nad hlavami nám kroužili ostrovní ptáci a na nebi vyšel Jižní kříž. Život je krásný.

Ráno zafoukalo, Viktorka se rozjela a během chvilky jsme chytli čtyři tuňáky! Zavládly rybí hody, při nichž jsme se do jednoho shodli, že obžerství je horší než opilství. Ale stejně bych si raději dal chleba se sádlem a cibulí. Nejsem úchylný? Japonci, kteří spotřebují třetinu světového úlovku ryb, platí za čerstvého tuňáka nehorázné sumy. Dřív, než jsme stačili tuňáky sníst smažené, nakládané či sušené, dopluli jsme mezi ostrovy Vanuatu. Vanuatu znamená Naše země, nebo také Země, která přišla z moře, nebo, do třetice, Věčná země. Záleží, ze kterého lokálního jazyka se název překládá. To je ale název nový. Až do roku 1980 byly Vanuatu spravovány vládou Francie a Velké Británie pod společ-

223

222

223

mít tu svou polovinu větší, a byrokracie bujela líp než kdekterá tropická květina. Ve zmiňovaném roce 1980 vyvrcholila dlouhá a hořká cesta k nezávislosti, vznikl nový stát Vanuatu. S ním přišly nové problémy mladé demokracie rozvojových zemí, jaké známe i my z Čech: korupce, nekompetentní rozhodnutí, skandály. Sympatické je, že Vanuatu se staly prvním tichomořským státem bez nukleárních zbraní a zařízení. Do jeho přístavů nesmí vjet žádná loď na atomový pohon nebo s radioaktivním odpadem na palubě. Jako vstupní vanuatský ostrov jsme si vybrali Tannu, která se pyšní nejpřístupnější aktivní sopkou na světě, tradičními vesnicemi a divokými koňmi. Zakotvili jsme v zátoce Port Resolution pojmenované kapitánem Cookem podle jedné z jeho lodí. I za název Tanna může Cook. Při prvním setkání s domorodci se chtěl dozvědět jméno ostrova v místním jazyce, a tak hrábl rukou do úrodné vulkanické půdy a ukázal ji domorodcům. Ti mu odpověděli „tanna, tanna“, což znamená „země, půda“. Tak se Cook dozvěděl, co chtěl, a do map zanesl jméno Tanna. Port Resolution je krásná zátoka lemovaná pláží s černým sopečným pískem. I Marcel to

ným jménem Nové Hebridy (všetečný Cook je tak pojmenoval podle ostrovů u západního pobřeží Skotska, které mu údajně připomínaly). Společné vládě se říkalo condominium a člověk nemusí být studovaný politolog, aby věděl, že takový politický hybrid nemůže fungovat. Každá ze stran, Francie i Británie, chtěla

224

ocenil. „To je paráda! Nádhera! Tady se mi líbí!“ Nepamatuju se, že bych ho kdy slyšel tak nadšeného, celou dobu od nalodění mumlal cosi o pocitu ztracené romantiky. V noci prší a já musím vylézt z kóje čurat. Stojím nahý v teplém dešti a cítím tu opojnou, vlhkou a těžkou vůni ostrova, kokosů, hlíny, džungle, moře. A poprvé v životě se začínám bát. Bojím se, že se sem budu chtít vracet, že si na to všechno zvyknu. A že až se vrátím domů a usadím, už nenajdu klid. Brzy jsme se seznámili s obyvateli blízké vesnice Ireupuow a v neděli jsme byli pozváni do kostela. Chajda veliká 10x5 metrů, beze stěn. Střecha byla z kokosových listů a v tropické průtrži mračen nepropustila ani kapku. Asi dvacet mužů, dvacet žen a dvojnásobek dětí sedělo na pletených rohožích z pandánových listů a zvědavě po nás pokukovalo. Kázal jednooký pastor Samson v jazyku bislama. Na celých Vanuatu se mluví asi 105 různými jazyky a většina z nich má ještě několik dialektů. Často se stává, že si nerozumí ani lidi ze sousedních vesnic. Proto se jako úřední a národní jazyk užívá bislama, zkomolená angličtina mixovaná s jinými jazyky. Příliš jsme kázání nerozuměli, vlastně vůbec ne, ale o to nešlo. Ač cizinci, navíc ve srovnání s místními poměry extrémně bohatí, nesetkali jsme se ani s náznakem nesnášenlivosti nebo pouhé neslušnosti. Dovedete si představit, že by se skupina sedmi černochů promenádovala po české nebo moravské vesnici, strkala nos do kuchyní, fotila se s bílými domorodci a nakonec poseděla v kostele? Na závěr mše Samson přešel do angličtiny. Moc hezky o nás mluvil. Z Evropy na Tannu nás nepřivedly hvězdy ani kompas, ale Bůh, bez něhož bychom byli ztraceni. Na takovou lichotku jsme museli odpovědět. Zazpívali jsme africkou křesťanskou písničku Kumbaya, my Lord a delegovali Tateho jakožto nejzkušenějšího řečníka, aby poděkoval a pozval celou farnost na naši loď. Pro většinu z nich to byla v životě první příležitost být na jiném plavidle než na kanoi. Brzy jsme se sami zapojili do života ve vesnici. Jindra opravil vesnický generátor a téměř každý den někdo přišel, abychom mu slepili kytaru. Po večerech jsem chodil hrát fotbal na hřiště, které leželo ve svahu a bylo plné

děr a hrbolů. Zatímco mezi slušnými Tongany jsem ještě měl šanci, na Vanuatu jsem si ani neškrtl. Tanňané jsou dobří hráči a obehrálo mě i pětileté děcko. Abych Nedvědovi nedělal ostudu, stáhl jsem se do branky a obětavě vrhal robinsonády. Další atrakcí Port Resolution jsou termální prameny, vyvěrající přímo mezi kameny na břehu. Místní ženy v nich vaří jídlo a perou. Každé ráno jsme s Jindrou plavali nahřívat si naše letité klouby do horké vody proudící mezi kameny a neodradilo nás ani dmutí přicházející z oceánu. Za klidné hladiny si člověk lehce našel místo, kde se vařící voda smíchala s mořskou na přijatelnou teplotu, a jen chrochtal blahem. S vlnami to bylo jiné, zajímavější. Je slyšet zlověstné šumění, milivteřina ticha, a pak už jen drtivý úder studené vody. Nohy, ruce létají vzduchem a hlavy zdeformované tvářemi nadouvajícími se vzduchem se snaží udržet nad hladinou. Pak voda opadává a nese s sebou teplou vodu, jaké blaho! Chvilku teplo, pak horko, pak var, au, au! A to už se blíží další vlna. Skutečné lázně doby kamenné. Ryčíme

225

224

225

vulkánu. Ale to zklamání! Dno bylo neproniknutelně zakryto mrakem par a jen občas se ozvalo tlumené zahřmění. Vyletěl šutr, třískl do vnitřní strany kráteru a s rachotem sklouzl zpět. Prý se vyplatí počkat si na večer, a tak jsem si čas krátil přípravou noclehu. Mohl bych slézt dolů do džungle a udělat si úkryt z palmových listů, ale to by mě určitě sežrali moskyti. Cokoli je lepší než malarický komár, a tak když jsem hrábl rukou do písku, bylo rozhodnuto. Už pár centimetrů pod povrchem byl písek teploučký a se zkušenostmi se záhraby v Tatrách jsem si vykutal slušně velkou díru za velkým sopečným koblížkem. Zešeřilo se a show začala. Tekutá láva na dně sopky pekelně ozařovala stoupající dým. S obrovským výbuchem, který otřásal zemí i ušními bubínky, byla z kráteru vymrštěna salva žhavých pemzových kamenů všech tvarů a velikostí, od fotbalových míčů po trabanty. Vyletěly nad kráter, červeně zasvítily proti černé obloze a dopadly zpět, kde chladly a ztrácely se ve tmě. Byl to úchvatný ohňostroj, kterému se žádný lidský nevyrov-

bolestí a hrůzou, a to splete Filipa na palubě Viktorky. Za chvíli doplaval a my se topíme smíchy, když ho vlny rolují přes balvany. Po patnácti minutách máme dobře promasírované svaly i kosti a cítíme se o dvacet let mladší. Byli jsme na dovolené a čas byl i na poznávací zájezd na 361 metr vysokou sopku Yasur. Většina posádky se tam vypravila před několika dny. Já vyrazil sám a po domorodém způsobu, jen tak nalehko. Kalhoty, tričko, nůž pro případ žízně a žabky v ruce. Běloch chodící pěšky a bos je na Tanně raritou a ve vesnicích jsem na sobě cítil stovky zvědavých pohledů, které mě hodnotily jako případnou pečínku. Vždyť poslední případ kanibalismu na Vanuatu byl zaznamenán před dvaceti lety. Občas jsem potkal domorodce s luky a šípy. Lovili kaloně, velké netopýry. Cesta džunglí se vyhoupla na návětrnou stranu vulkánu pokrytou sopečným popelem. Obešel jsem horu a na severní straně našel maličký kaňon. Čím blíže vrcholu, tím větší bylo teplo, z orosených kamenů stoupala pára a horko. Žabky byly výbornou alternativou lezeckých bot a brzy jsem se octl na okraji

ná. Hodiny jsem seděl v přední řadě velkolepé ohnivé show a nemohl se vynadívat. Jen se mi zdálo, že erupce byly čím dál silnější a kameny létaly výš a dál, až některé přelétaly okraj kráteru. V roce 1995 byli dva turisté a místní průvodce zabiti na vyhlídkovém místě žhavým projektilem, který je vymrštil osm metrů vysoko. Ale pro mě bylo na ústup pozdě. Noční cesta ostrým lávovým polem mě nelákala a raději jsem se zahrabal do své nory. Písek byl tak teplý, že jsem se musel trochu odkopat. Snažil jsem se usnout. Nocovat na sopce je tak trochu podobné spaní v lomu kombinovaném s ocelárnou. Vzduch je provoněn sírou, zem se chvěje a vzduchem létají jiskry. Zvlášť silná exploze mě vymrštila z mé díry. Asi dvacet metrů vpravo svítil dooranžova rozpálený balvan. Opět usínám a opět mě ze snu o tichém údolí vzbudil mohutný výbuch a deset metrů vlevo ležel další čerstvý bochánek. Byl jsem příliš unavený a písek příliš teplý, abych něco podnikl, a systémem výbuch – šok jsem se v pořádku dožil rána. Za svítání vulkán už zase vypadal nevinně, přímo nudně, a jen občas lehce pšoukl. V prvních slunečních paprscích jsem se vykopal z hrobu a vytřepal ze sebe všechen písek. To byla noc! Otřesen vlastní odvahou (rozuměj hloupostí) jsem sklouzl po popelovém svahu zpět do Sulphur Bay, zálivu, který je znám jako bašta kargokultu Jona Fruma. Za druhé světové války bylo hodně Tanňanů odvedeno na práci na americkou vojenskou základnu na Efatu, kde viděli neuvěřitelné množství válečného materiálu a techniky. Ztělesněním toho bohatství se stal symbolický americký voják Jon from America, Jon z Ameriky. Kněží a proroci kargokultu říkají, že přijde den, kdy se Jon Frum vrátí s loděmi plnými materiálu, věcí, darů a jídla pro lidi z Tanny. Peníze musejí být zahozeny a zahrady opuštěny, protože věrným bude vše dáno. Ve vesnici Ipeukal, středisku hnutí, jsem se seznámil s nejstarším synem náčelníka Molem a společně jsme posnídali. Zem v bambusové chatrči se občas zatřásla tlumeným výbuchem Yasuru a mě zajímalo, jaké to je, žít ve stínu vulkánu. “Věříme, že Jon Frum žije pod ohnivým jezerem sopky a velí armádě pěti tisíc duší,“ řekl Robert a podezíravě si mě prohlížel, když jsem

mu prozradil, kde jsem nocoval. „Měl jsi štěstí. Kapitánu Cookovi naši předci na Yasur vůbec vystoupit nedovolili, aby nerozhněval ducha hory.“ Pak mě pozval na slavnosti a stezkou v džungli doprovodil až na loď. Odložili jsme odjezd a v pátek večer aktivnější část posádky odešla do Ipeukel. Jako dary náčelníkovi jsme vzali vzácné masové konzervy a opravdový kopačák. Slavnost začala pitím kawy, opojného nápoje, který Cook nazval omamný pepř a jemuž se také říká ostrovní pivo. Jeho účinky jsou spíše narkotické než alkoholické a vanuatská kawa má pověst té nejúčinnější. (Tady se vyplatí citovat některé průvodce bez překladu:

Jindra, Cornflake, Tanňané a cesta na Yasur

226

227

Jindra, Cornflake, Tanňané a cesta na Yasur

226

227

„The first cup stoned you, the second will kick you off.“) Kořeny se rozžvýkají v ústech, vyplivnou do listu a s trochou vody vyždímají do kokosové skořápky. Nápoj vypadá i chutná hůř než voda po vyprání hodně špinavých ponožek. Rituální pití kawy probíhá na otevřeném prostranství nasara, obklopeném obřími stromy banyány. Přicházejí muži s kořeny kawy. Každý si je žvýká sám, bezzubým starcům žvýkají kawu mladí chlapci (panici). Jakmile se začne pít, jakýkoli hovor hlasitější než šepot je považován za neslušný a za špatné vychování. Je to docela dobrý a pochopitelný obyčej, po celodenním štěbetání žen a křiku dětí mají chlapi nárok na tichý a klidný večer. Ženy mají zakázáno kawu pít i se jen dívat! Když je některá přistižena při šmírování, musí zaplatit pokutu v podobě kořenů kawy. Za dřívějších časů by byla zabita. Coby hostům nám byla kawa nažvýkána, ale já jsem neodolal. Oškrábal jsem hlínu ze zelených kořenů a začal žvýkat. Na zubech skřípala zrnka písku (předem se omlouvám svému zubaři), chuť byla přehořká, hrdlo stažené hnusem. Konečně bylo hotovo. Do listu jsem vyplivl žvanec zeleného sajrajtu a vyždímal ho do skořápky. Podle zvyku se nápoj vezme, poodstoupí se z kruhu mužů a na jeden doušek se bahnitá břečka vypije. Ústa znecitliví jako po injekci, kolena se podlomí. Celou nasarou se ozývá hlasité chrchlání a odplivování mužů. Kawa se nepije pro chuť, ale pro její relaxační

účinky. Měl jsem žízeň, a tak jsem si nažvýkal ještě druhý šálek. Pak třetí, čtvrtý... Na náměstíčku se mezitím shromáždilo asi dvě stě příznivců hnutí Jona Fruma. Tři hudební skupiny se střídaly v hraní poměrně jednoduchých písniček na tři stále stejné akordy (D, G, A). Tanečníci v úborech z trávy tančili kolem, ženy a muži zvlášť. Jak už jsem řekl, kawa neměla žádné účinky. Jen na chvilku jsem si sedl a zaposlouchal do jednotvárné hudby – a naráz bylo ráno. Za svítání slavnost skončila, hudebníci a tanečníci si vzájemně zatleskali a rozešli se domů. I my jsme poděkovali za pohostinnost a s hlavou tupou po probdělé noci jsme zalehli do ústí řeky s termálními prameny. Nechali jsme těla napospas horké vodě a přímo z té koupele bohů pozorovali kouřící Yasur vpravo a východ slunce nad Pacifikem vlevo. Čas se zastavil, a kdyby na nás nečekali pasažéři, leželi bychom tam ještě dnes. Náčelník vesnice nás totiž požádal, abychom do hlavního města Vanuatu, Port Vila na ostrově Efate, vzali tři místní vesničany. Nebyl důvod nesouhlasit. Viktorka zvedla kotvy a vyplula hlouběji mezi ostrovy Vanuatu. Začátkem 19. století francouzský objevitel Jules d´Urville rozdělil tichomořské ostrovy do tří skupin: Polynésie, Mikronésie a Melanésie. U Melanésie se nechal inspirovat barvou kůže jejích obyvatel. Černý se řecky řekne melas, ostrovy nésas. A tak když jsme z Tanny odváželi dvě domorodé ženy za ochranného

228

doprovodu jednoho muže, měli jsme na palubě Viktorky pravé černé pasažéry. Vítr nám přál a nebylo se čemu divit. Ni-Vanuatu, jak si říkají rodilí Vanuaťané, věří, že mohou přivolat vítr, déšť, sucho, slunce, a dokonce i hurikán. Ale na rozhoupané moře byli i oni krátcí. Hosty, sklácené mořskou nemocí, jsme i s jejich zavazadly (svazky tara, jamu a kořenů kawy) uložili do volných kójí v podpalubí. O půlnoci vyšly ženy na palubu a ptaly se, kam chodíme do buše. Do buše? Na lodi? Na moři? Až Jindrovi doplo, že chtějí na záchod! Zvyk je železná košile. Projížděli jsme kolem dalšího z „černých“ ostrovů, Erromango. Na něm našel roku 1839 smrt nejlepší člen Londýnské misijní společnosti John Williams. Poté, co více či méně úspěšně rozséval křesťanství v Polynésii, si postavil vlastní plachetnici a vydal se na západ. Na Tanně byl příznivě přijat a s optimismem zakotvil u Erromanga. Nedostal šanci. Domorodci jej i s dalšími ubili a snědli. Doplatil na špatné zkušenosti domorodců s metodami bílých obchodníků a s nemocemi zavlečenými misionáři. V roce 1800 žilo na Erromangu přes 20 000 Melanésanů. V roce 1930 pouhých 400! Pokušení bylo příliš silné, a tak jsme alespoň na jeden den zakotvili v Dillon´s Bay, zátoce pojmenované právě po jednom takovém obchodníkovi se slovým dřevem. Na Erromangu dnes žije 1 500 obyvatel a vedle zalidně-

né Tanny působí opuštěně. Ve vesnici, kterou čerstvým masem tak dobře zásobil Williams, žije třetina populace ostrova a na podobné návštěvy nejsou zvyklí. O to víc byli první odvážlivci ve člunech překvapeni, když v posádce Viktorky zahlédli ni-Vanuaťany. Na lodi jsme nechali Miša, který se chopil nevděčného vaření, a vyrazili jsme do vesnice. Naši cestující mají na Erromangu příbuzné, takže o ochotné průvodce nebyla nouze. Dozvěděli jsme se, že už brzy začne tříměsíční těžba vzácného a drahého slového dřeva a dřeva kaori (jediný možný místní příjem). Turisté si z celých Vanuatu vybírají jen hlavní ostrov Efate, známou Tannu a „bunjee jumpingový“ Pentacost. Vše ostatní je na okraji zájmu. Přitom vyrazit s domorodci na lov divokých prasat může být neméně zajímavé než návštěva MacDonalda. Prý to je jednoduché. Stačí vrazit do divočáka kopí a rychle vylézt na nejbližší palmu. Důležité je, aby to byla kokosová palma, a ne banánovník, jak se nedávno stalo dvěma mužům z vesnice. Rozzuřené prase je oba z banánů setřáslo a zle pošlapalo. Procházku vesnicí ukončíme pod vzrostlým banyánem, který jistě pamatuje Williamsovy časy. Tento obrovský strom, fíkovník banyán, může být vysoký až 25 metrů a stále dorůstající vzdušné kořeny, kmeny a větve ho dělají vskutku majestátním. Největší známý banyán má rozlohu dva hektary! Zmožen horkem usínám ukolébán šustěním listů banyánu a hovorem svých společníků o fotbale.

229

228

229

Ostrov Erromango nám byl sympatický. S Filipem jsme se shodli, že by neškodil menší trek, ale na lodi není člověk vždy svým vlastním pánem. Večer jsme zvedli kotvy a vyrazili k Efate. Naši vanuatští cestující tentokrát poněkud podcenili přípravu a jejich bohové se s větrem nepředali. Dva dny trvala cesta dlouhá pouhých šedesát mil, než jsme zakotvili u dvacetitisícového hlavního města Port Vila. Naši pasažéři poděkovali a zmizeli v ruchu velkoměsta. Spolu s nimi i podstatná část posádky. Cestování ve stylu 16. století není pro každého a téměř polovina neohrožených námořníků využila této příležitosti k útěku. Tate se zázračně proměnil zpátky v elegantního Američana, Filipo měl v plánu návrat na svou farmu a Marcelovi tento drobný výlet stačil. Jindra se musel chopit svých povinností. Vzal zbývající pasy a vyrazil na australskou ambasádu. Spolu s USA a Brazílií je Austrálie jedna z mála zemí, kde je třeba mít vízum předem. Naštěstí majitelé jachet jsou obecně považováni za boháče, takže o pár dnech se v našich pasech objevila příslušná razítka a mohli jsme vyplout zase na sever. Zůstali jsme čtyři, Cornflake zachoval věrnost. Stačilo to tak akorát na obsluhu lodě. Dvě hlídky po dvou lidech, šestihodinový systém, nic, co bychom už neznali.

230

kapitola 32

Banksovy ostrovy aneb o infekci, hurikánu a adopci

tuto roční dobu (červen) vane tradičně silný východní pasát a rychlostí šesti uzlů jsme vpluli mezi ostrovy, kde se dodnes žije tradičním způsobem a kde vnitrozemí některých ostrovů je pro turisty tabu. Ženy nosí sukně z trávy a muži mají jako jediné oblečení chránič penisu nambas. V dobách kolonialismu chtěla jedna dobrá anglická lady těm „ubohým černouškům“ poslat nějaké šatstvo. Zeptala se tedy zkušeného plukovníka znalého poměrů, co by bylo nejvhodnější. „Drahá,“ odpověděl, „na oblečení deseti domorodých bojovníků postačí jeden pár rukavic.“ Jedním z těchto ostrovů je už zmiňovaný Pentacost. Bohužel, bylo už po skákací sezoně, a tak jsme bez zastávky mířili k Banksovým ostrovům, které tvoří severní část Vanuatu. Vítr zesiloval a já netušil, že mě čeká nejhorší noc mého života. Při potápění na Tanně jsem se na noze škrábl o korál. V tropech se i malá ran-

ka hojí dlouho a špatně, a ta moje se nechtěla hojit vůbec. Už v Port Vile mě sklátila zimnice a nevolnost. Infekce se šířila rychle. I přes nasazený penicilin hrála rána všemi barvami impresionistů. Noha mi narostla do velikosti kopyta a podoben kulhavému čertovi jsem šmajdal po palubě. Každý krok bolel a já si přál být daleko. O půlnoci na mě čekala psí hlídka. Ze silného pasátu se stala vichřice a mraky černější než noc neslibovaly nic dobrého. Byli jsme na návětrné straně ostrova Santa Maria. Za kormidlo jsem postavil Cornflakea s roztřesenými koleny a sám jsem se snažil navigovat, postupně skasávat všechny plachty a dostat loď na závětrnou stranu ostrova Vanua Lava. To jsem už věděl, že něco není v pořádku. Noha bolela, vítr fičel, pršelo. Noc utekla, ani nevím jak. Místo svítání přišlo jen podivné šero a vichřice se změnila v hurikán. Schováni v „závětří“ Vanua Lava jsme čelili poryvům větru. Déšť už nebyl deš-

231

230

kapitola 32

Banksovy ostrovy aneb o infekci, hurikánu a adopci

231

duha a sluníčko. Příroda se tvářila, jako by se nic nestalo. Zakotvili jsme ve Foréas Bay, a ještě jsme nestačili uklidit zmatek na palubě, když přijela první kánoe. Graham, syn náčelníka, nemohl věřit vlastním očím, když v zátoce uviděl kotvit naši loď. Teprve od něj jsme se dozvěděli, že se dnešní ráno nad ostrovem přehnal hurikán Gina, který přišel od Šalamounových ostrovů. Dodatečně jsme si oddechli a naráz se zdálo, že dvě zničené plachty nejsou zase až tak velká cena za projížďku hurikánem. Kapitán uvařil oběd pro náčelníka, vzal dary a zbytek posádky a vydal se za společenskými povinnostmi. Já kvůli pomalu se hojící noze zůstal na lodi. Nechtěl jsem už riskovat další infekci. Viktorka uprostřed zálivu byla zjevením a každý, kdo měl kánoi nebo si ji mohl vypůjčit, připlul na návštěvu. Vytáhl jsem fotografie ze stavby Victorie, atlas světa a knihu o Česku, kytaru – a už se zpívalo. Nezkažení televizí a popmusic jsou ni-Vanuaťané výteční zpěváci a bez problému zvládají druhé i třetí hlasy. Děti dostaly bonbony, dospělí čerstvě upečený chleba z lodních kamen s máslem a medem. Zavládla rodinná atmosféra. Doslova. Adopce není na Vanuatu nijak výjimečná ani komplikovaná. Je to způsob, jak se zařadit do života společenství a získat zázemí a pomoc rodiny. První byl adoptován Mišu. V kostele způsobil jednomu dítěti takový hysterický záchvat, že se jeho otec rozhodl přijmout Miša do rodiny. Jen tak je prý šance, že jeho synek si na toho vysokého holohlavého cizince zvykne. Měl dobrý odhad, do týdne synek při pohledu na Miša už jen plakal. Mišu svou úlohu syna vzal poctivě. Pozval svou novou rodinu na lodní oběd, uvařil nevídané vepřo (z konzervy), knedlo (novozélandská mouka), zelo (poslední hlávka), a vůbec se jí snažil být všestranně prospěšný. Využil svých kutilských dovedností a matfyzácké minulosti a stal se vrchním opravářem všech možných i nemožných věcí, které vesničané vlastnili, od prastarých rádií až po rozlepené boty. Dostalo se mu náležité úcty a obdivu. Já jsem se při hlídání lodě spřátelil s Benem, jen o něco málo mladším černochem s očima lišky podšité. Hned jsme rozjeli oboustranně výhodný směnný obchod ve stylu 18. století. Když pak viděl Miša etablovaného do soused-

těm, ale vodní stěnou vodorovně letící nad hladinou. Na kotvení nebylo ani pomyšlení. Dvě plachty byly nadranc a pomocí malé bouřkové kosatky a motoru na plné obrátky jsme promrzlí, promočení a unavení jezdili nahoru a dolů podél pobřeží, aby nás vítr neodfoukl na otevřené moře. Ale proč bych se pracně namáhal popisem našeho hurikánu, když mohu sáhnout po klasikovi. Nu, pane Wintere, jaké to tedy bylo? „... moře se vzdulo, vlny rostly a divoce vzhůru sebou zmítaly, patron honem kázal plachty svinouti v chundel, a hned příval z nebe se lil, takže se zdálo, jako by moře do oblak vstupovalo, přitom hluk, hromy, hrůza, to jsem myslil, že je konec mého života, všichni jsme se modlili, věřte, kdo neumí, naučí se modlit...“ Po poledni se během dvou hodin udělalo bezvětří, z deště se stal deštíček, až přestalo pršet úplně, na obloze se objevila

ního kmene, chtěl vhodnou adopcí zajistit bílého člena rodiny i pro svůj rod. Když se po týdnu noha umoudřila, vyrazil jsem na seznamovací návštěvu. Rázem jsem získal nejen další matku a otce, ale také několik bratrů a sester, synovce a neteře, horu strýců a tet, záplavu bratranců a sestřenic. Nešlo projít vesnicí, aniž bych nepotkal příbuzného. Přivítání do rodiny se neobešlo bez pití kawy v kmenovém domu mužů nakamalu, takovém pánském klubu. Polohlasem jsme si dlouho do noci vyprávěli příběhy každodenní i dobrodružné. Zvláštním řízením osudu jsem získal přezdívku Dangerous man To proto, že dýmku kouřím s tabákem namočeným v rumu a umím zahrát rock´n´roll, skočit ze stěžně nebo žonglovat. I takové maličkosti stačí, aby se člověk na odlehlých Banksových ostrovech stal známým a „nebezpečným“. Později jsem toho litoval, protože taková přezdívka vyžaduje i určité chování frivolního floutka. S bratrem Benem a váženým strýcem jsme chodili po rodinných pozemcích a zahradách dolovat kořeny kawy. Vždy, když jsme šli kolem jedné rostliny, řekli mi: „Opatrně. To je nanggalat. Tahle kytka tě uštkne.“ Když to řekli po několikáté, šel jsem a rostlinu utrhl. Zděšení v jejich očích. „Vždyť to nic nedělá!“

smál jsem se, rostlinu rozmačkal a potřel si paže. „Vidíte? Nic!“ Jo, viděli. Za pět minut se nepříjemné svědění podobné popálení kopřivou změnilo v rejd všech vanuatských čertů a ďáblů. Kurva, to byla bolest! Pot mě polil od hlavy k patě, před očima mžitky, špatně se mi dýchalo. „Jasně, to je OK,“ mumlal jsem a tvářil, že ruku do ohně strkám každý den. No řekněte, nejsem já idiot? Vesnice Vetebuso je s 800 obyvateli největší vesnicí ostrova. Civilizaci se v 21. století vyhne jen málokdo. Voda je přivedena potrubím na několik míst ve vesnici, záchody jsou klasické „sucháče“. Svítí se petrolejkami. Lidé tu žijí jen z toho, co si sami vypěstují na svých zahradách. Jediným zdrojem nevelkých příjmů je prodej kopry (sušený kokos) čínským obchodníkům. A cena kopry na mezinárodním trhu klesá. Ne že by bylo za co utrácet. Tři maličké obchůdky nabízejí chudý sortiment konzerv, sušeného mléka, nových mačet (nejdůležitější věc v životě vesničana) a petrolejek. Obyvatelé Vanua Lava nejsou chudí. Všichni mají co jíst a kde bydlet, ale bohatství nespočívá jen v penězích a majetku, ale také v možnosti cestovat nebo pracovních příležitostech. A to má málokdo. Na ostrově je jen základní škola. Kdo chce středoškolské vzdělání, musí na největší

Jindra ukazuje Tanňanům fotografie ze stavby Viktorky

232

233

Jindra ukazuje Tanňanům fotografie ze stavby Viktorky

232

233

vanuatský ostrov Espiritu Santo. A to není ani snadné, ani levné. Benova žena a moje krásná švagrová Kathy by mohla vyprávět. Celý týden jsem byl hostem své rodiny. Spal jsem ve vesnici, jedl s rodinou. Ostrovní dieta je dost jednotvárná. Taro, jam a špenát (říkají mu „ostrovní zelí“ – supsup v jazyku bislama). Ryby, pokud se podaří ulovit. Vepřové nebo hovězí maso je zřídka, leda při slavnostech a oslavách. To se také hodně v zemní peci vaří laplap, což je rozmačkaný maniok, taro nebo jam ve špenátovém listu, namočený a nasáklý kokosovým mlékem. Dělá se nasladko (mňam, mňam), ale také se do něj může přidat vepřové maso, ryby nebo kousky netopýra. Docela jsem se životu v melanéské vesnici přizpůsobil a kluky z lodě jsem vídal jen tu a tam v kostele. Bohoslužba by nebyla ničím zaznamenáníhodným, nebýt úžasných zpěvů. Betonový kostel, pýcha místní farnosti, neoplýval akustikou katedrál ani prostým kouzlem bambusové chýše, ale sborový chorál byl zážitkem, kvůli kterému stálo za to vstávat časně ráno. Stejně jsme vstávat museli, byli jsme oficiální hosté s jistými povinnostmi, předává-

ním darů. A co jiného darovat tak zpěvnému společenství než kytaru, na kterou umí hrát téměř každý druhý. Platí tu víc než kde jinde, že tak jako Dalibora naučila nouze housti, ni-Vanuaťané se naučili vyrábět ukulele a struny nahrazovat rybářským vlascem. A tak byla volba našeho daru jednoduchá, doslova společná. Kytara byla po Jindřišce, Mišu ji opatroval v kóji, Cornflake opravil, Jindra dodal struny. Já, s proslovem a nezbytnou písní Kumbaya, my Lord předal. Pak jsme se vyhrnuli ven z kostela a stovka lidí šla hrát frisbee. Měl jsem na lodi házecí disk a až do večera jsme si házeli. A to nejen děti, ale i poměrně staří lidé (doufám, že se létací disk nestane novým symbolem globalizace). Bylo mně ve Vetebuso dobře. Tak dobře, že jsem málem zmeškal odjezd Viktorky. S francouzskou bioložkou a antropoložkou Sophií, už rok pracující na Vanuatu, jsme si domluvili pracovní výlet na vedlejší ostrov Uréparapara. Ona získá vcelku spolehlivý dopravní prostředek, my zasvěcený a mimořádně sympatický doprovod. Zvlášť Mišu si začal čechrat peří a byl pronikavě vtipný. Přál jsem mu to.

Mišova nová rodina: synové, matka Dona Isabel, otec Nikson

235

Mišova nová rodina: synové, matka Dona Isabel, otec Nikson

235

Uréparapara je vlastně vrchol sopky, jejíž severovýchodní konec upadl a voda vnikla dovnitř. Dnes v zálivu Lorup mohou kotvit i velké lodě. Na stráních kráteru byly vidět ničivé účinky hurikánu a úroda banánů, papáje a kokosových ořechů přišla vniveč. Kotva ještě nedopadla na korálové dno, a už za zádí visely hrozny kánoí plné návštěv. Viktorka byla otevřená pro všechny. Pro prosté a veselé ni-Vanuaťany i pro bohaté a uzavřené Němce z luxusní čtyřicetimetrové superjachty, kotvící kousek od nás. Naším místním průvodcem byl Hamson. Ptal jsem se ho, jestli jsou v zátoce žraloci. „Jen neškodní a přátelští,“ odpověděl se širokým úsměvem. Našel jsem atlas žraloků a zalistoval. Hamson bez zaváhání zabodl prst do obrázku se žralokem bílým lidožravým. „Ten je přátelský.“ Bez komentáře jsem polkl a obrátil list. „A ten je taky hodně přátelský.“ Byl to žralok tygří. Raději jsem knihu zavřel a místo potápění šel zašívat plachty. Sophie zkoumala místní odrůdy tara a kokosových palem v zahradách ztracených v džungli. V dešti a po kolena v blátě, špinaví až za ušima a pobodaní od komárů, jsme se vydali na sběr listů. Sophie běhala od jedné rostliny ke druhé a co chvíli vykřikla nadšením nad novým objevem. Vůbec nechápu, jaký v tom vidí rozdíl! Taro jako taro. Než si zapsala všechna lokální jména tara, já se naučil taro sázet. V bahnitém potůčku se ostrým kůlem vyhloubí díra (taro miluje vodu), do ní vloží sazenice a zahrne se blátem. O zbytek se postará příroda. Přišel další tropický liják. Trčeli jsme už druhou hodinu v chatrči uprostřed buše. Sophie se s Hamsonem nadšeně bavila o taru. Samozřejmě v jazyku bislama. Sedl jsem si na jedno ze sedátek, v kterém jsem viděl jen kus obyčejného pařezu. „Víš, na čem sedíš?“ zeptala se Sophie. „To je velrybí obratel, našli ho vloni na pláži.“ Zatímco sběr tara byla vědátorská nuda, se vzorky listů kokosových palem to bylo mnohem zajímavější. Domorodci (a zvláště děti), kteří Sophii dělají sběrače, jsou ve šplhání obratnější než Tarzan. Ale Sophie si vybrala nejvyšší palmu v okolí, pokrytou mechem, lišejníkem, houbami a mraveništi. Tarzanům se nahoru příliš nechtělo a Sophiin adoptovaný bratr Kali, skvělý a silný lezec, byl nemocný. Musel jsem nahoru já, už jenom kvůli své pře-

236

zdívce. Píďalkovitými pohyby jsem se sunul po léty a hurikány zkrouceném kmeni, kluzkém jako úhoř. Jeden metr nahoru, půl metru dolů. Ale to nejtěžší čekalo nahoře. Sophie potřebovala vzorek z druhého nejmladšího listu, což je list přímo uprostřed koruny. Listy kokosových palem rostou ve spirále, nejstarší jsou na vnější straně, nejmladší uprostřed. Z relativního bezpečí kmene jsem musel přelézt do koruny palmy, která bývá oblíbeným úkrytem jednoho ze dvou druhů vanuatských hadů (o pavoucích nemluvě). Házel jsem dolů vzorky. První várka skončila na koruně vzrostlého manga. Ksakru! Druhá várka skončila na stejném místě. Sličná Francouzka už začínala projevovat známky netrpělivosti. Zatracené mango! Až třetí várka skončila v jejích rukou a já mohl sjet dolů. Doslova. Smyčku z lana jsem ztratil při zdolávání koruny a teď jsem sjel na zem rychlostí blesku po hromosvodu. Sklízel jsem blahopřání, byl jsem první bílá tlama, kterou na Uréparapara viděli lézt na palmu. S úsměvem jsem mávl rukou nad do krve rozedřeným hrudníkem a pažemi. Když jsem si o něco později na lodi septonexem rány čistil, už jsem křičel a brečel bez ostychu. Specialitou Uréparapara jsou tance. Za mírný poplatek Sophie domluvila u náčelníka jedno představení. Čert sper autentičnost, pro místní to je v podstatě jediná možnost, jak přijít alespoň k nějakým penězům. Možná i proto je jedinečnost tanců Uréparapara až žárlivě střežena a Sophiinu adoptivnímu bratru z Vanua Lava vůbec nechtěli dovolit, aby tancům přihlížel. Báli se odhalení tajemství výroby pověstných klobouků. Klobouky vyrobené z květů, trav a peří měly tak fantastické tvary, barvy i velikosti, že obavy z „průmyslové špionáže“ byly na místě. Pro každý tanec byly jiné. V rytmu

bambusových bubnů předváděli černí tanečníci tance ma, hadí tance. Na kotnících chřestidla, na hlavách roztodivné klobouky a v rukou dlouhé křivé klacky, na sobě jen sukně z trávy. „Podvod,“ mrká na mě Sofie, „mají pod tím trenýrky!“ Pak následuje večeře u náčelníka s nezbytnými dary z obou stran. Sophie mi šeptá, že domorodci moc dobře vědí, že turisté nemají rádi „nové věci“, a své dřevořezby záměrně dávají do kouře k ohni, aby získaly žádanou patinu. Po týdnu v Uréparapara jsme se vrátili zpět na Vanua Lava, tentokrát do Port Patterson v zátoce na východní straně ostrova, kde žijí krokodýlové. Prý lidem neubližují a živí se jen rybami, divokými prasaty, býky a psy. Jindra vyřídil nezbytné papíry nutné k odjezdu a zbyl čas na rozloučení. Ve Vetebuso to bylo, jako bychom opouštěli rodnou vesnici. V nakamalu byla uspořádána hostina na rozloučenou, které se výjimečně mohly zúčastnit ženy a děti. Zahrál jsem a zazpíval všechny odrhovačky, které jsem znal, Sophie vykouzlila malý kazeťáček a na francouzskou discohudbu jsme užaslým domorodcům předvedli kouzlo moderního tance. Křepčil jsem z plných sil a byl vděčný, že nikdo z přihlížejících netuší, že tancovat neumím. Zchvácený a zbrocený potem jsem nechal Sophii jejímu osudu a utekl z nakamalu ven na vzduch. Sedl jsem si k starým mužům na rohože a společně jsme kritizovali hlučnost mladé generace. Ráno nastalo loučení. Na Vanua Lava jsme připluli hledat útočiště před hurikánem a našli nejen přátele, ale i rodinu. Na svých cestách jsem se naučil neříkat sbohem, ale na shledanou, a upřímně věřím, že se tam ještě jednou vrátím. Zvedli jsme kotvu a vypluli přímo na západ do Korálového moře, směr Austrálie.

237

236

237

kapitola 33

Austrálie

aneb o lodi duchů, rychlé cestě korálovým mořem a samorostlé civilizaci australské

dplutí z Banksových ostrovů nebylo jednoduché. Ani ne tak po stránce námořní, tam nebylo co víc si přát. Pasát vál silně a stabilně, loď uháněla oceánem jako namydlená, a dokonce správným směrem. Ale Vanua Lava bylo po dlouhé době místo, odkud se mi vůbec nechtělo. Tak moc, že jsem zcela reálně uvažoval o dezerci z Viktorky. Vždyť co by mi scházelo? Měl jsem tam rodinu a desítky příbuzných, bambusovou chajdu, několik palem a políčko s tarem a nezbytnou kawou. Jsem mladý (relativně) a svobodný, na ostrově bych o nevěsty nouzi neměl a rodina by mně jistě pomohla ji koupit. Mladí muži si své ženy totiž musí kupovat. Ceny některých jsou tak vysoké, že se jim říká toyota, podle ceny značkového automobilu. Ale v hloubi duše jsem věděl, že já, bílá tlama, nejsem stavěný na život na tropickém ostrově. Narozený

ve střední Evropě, zvyklý na střídání ročních období, v podstatě dlouhodobě neadaptovatelný na místní dietu. Navíc jsme z původní posádky zůstali jen tři s Cornflakem jako doplňkem, který v Port Vila nestačil utéct. Nezbylo než nastoupit a plout dál. Při vachtě jsem si uvědomil, jak nepřirozeně je Viktorka tichá a prázdná. Jen čtyři lidi na takovou obludu. Skutečná loď duchů. Kde jsou ty časy, kdy jediná kóje nebyla volná! Ale časy se mění. Teď jsme uháněli Korálovým mořem přímo na západ, jen voda šuměla pod přídí. Pasát přidal na síle a za rychlosti šest uzlů Victoria vesele skákala ve vlnách a hravě překonávala 120 mil denně. Jedinou starost mi dělalo staré zranění od korálů. Rána, sice už zahojená, ale také dobře pohnojená bahnem tarových polích Vanua Lava, se opět zanítila a noha se vrátila k rozměrům slušných poho-

rek. Ke slovu se opět přihlásila bolest. Nasadil jsem antibiotika, která naštěstí zabrala. Zabrali i dva tuňáci a jeden parádní dorádí samec se 125 centimetry délky. Tři velké ryby na čtyřčlennou posádku byly až zbytečně moc a Jindra se musel naklonit přes zábradlí a do oceánu křičet: „Stačí! Děkujeme!“ Život na lodi byl opět krásný. Jedno z největších potěšení, jaké člověk může nejen na námořní plachetnici mít, je sedět na horní palubě, nechat se pálit žhavým tropickým sluncem a chladit čerstvým pasátovým větrem, líně pozorovat oceán kolem a ujídat z natažených šňůr proužky sušeného tuňáka. Smělá konkurence lovečáku nebo vysočiny.

nosí běžně 2 až 3 plachty. My jsme normálně měli plachet 6 až 9. Není divu, že už po týdnu jsme byli pěkně unavení. K tomu jsme několikrát projeli tropickým lijákem a provoz kolem nás se začal zahušťovat. Australští rybáři alespoň poctivě svítili předepsanými světly, větší strach jsme měli z neosvětlených papuánských rybářských člunů. Blížili jsme se k Torresovu průlivu. Je to jedno z nejzrádnějších míst naší planety, nepřehledný labyrint nízkých atolů, které jsou rozesety ve čtyřech řadách vedle sebe od severu k jihu. Promotat se takovým šikem korálových útesů a mělčin, mezi nimiž protékají silné přílivové proudy, není nic snadného. Prů-

Ale pasát přifukoval a hlídka za kormidlem se rozhodně nenudila. Korálové moře ubíhalo před očima, vlny se zvedaly do výše pěti metrů. Od kormidelníka se očekávalo pečlivé kormidlování. Stačila malá odchylka od kurzu a vlna nabrala záď, smýkla s ní a celá loď se jako plastový parníček stočila bokem k vlnám. Následoval rachot blížící se vlny, která se roztříštila o bok a skončila na palubě. Loď se zuřivě rozhoupala ze strany na stranu, voda na palubě i v podpalubí se přelévala, nádobí řinčelo, posádka nadávala. Noční hlídky byly ještě o špetku divočejší, rychlost neklesala pod šest uzlů a po půlnoci rychloměr ukázal neuvěřitelných 7,6 uzlu! Viktorka jela na hranici svých (i našich) možností, plachty kňučely a jen s obavami jsem pozoroval, jestli vydrží. I tak byly vytahané jako guma od trenek. Nicméně pro nás se stalo otázkou cti, že na Viktorce plachty nerefujeme (neboli nezmenšujeme plochu plachet). My je rovnou trháme. A že je co trhat! Moderní plachetnice

měrná hloubka je pouhých 20 metrů. První tu proplul v 17. století Španěl Torres a zcela po zásluze byla úžina pojmenována jeho jménem. I dnes, s poměrně přesnými námořními mapami, satelitní navigací a pro případ nouze se sty koňmi pomocného motoru, to pro nás nebyla tuctová zívačka. Barva vody se z temně modré změnila na tyrkysově zelenou. Byli jsme v místech, kde slavný francouzský spisovatel Jules Verne nechal uvíznout kapitána Nema a jeho podmořský člun Nautilus na jejich nekončící cestě mořskými hlubinami. V Torresově průlivu začal i další z neuvěřitelných příběhů, jimiž jsou dějiny mořeplavby lemovány. V roce 1829 tam australský škuner Mermaid plující ze Sydney narazil na korálový útes. Osmnáctičlenná posádka se uchýlila na okolní útesy a po třech dnech byla zachráněna plachetnicí Swiftsure, která o dva dny později najela na mělčinu. Trosečníky vzal na palubu škuner Governor Ready plující na Papuu-Novou Guineu. O pár dní

239

kapitola 33

Austrálie

aneb o lodi duchů, rychlé cestě korálovým mořem a samorostlé civilizaci australské

239

nutého na útes uprostřed plavební dráhy. Impozantně neveselý pohled. Co se mu asi muselo stát, že skončil právě takhle a tady? Vítr? Selhání motorů? Navigační chyba? Za ta léta na moři jsme dobře věděli, že za 95 procent neštěstí na vodě může lidský faktor. Podcenění situace, nepozornost, únava. Pak stačí jen maličko víc smůly (nebo o maličko méně štěstí) a plavba končí. Věděli jsme to a snažili jsme se být pozorní nejen na místech obtížných, jako je kanál Prince z Walesu, kterým Torresova úžina končí, ale i na volné ploše Arafurského moře, kde zdánlivě nic vážného nehrozí. Bez větších obtíží jsme po roce a půl definitivně opustili Tichý oceán a obrovským zálivem Carpenteria pluli podél severní strany Austrálie. I tady jsme museli loď perfektně uklidit a připravit na vstupní prohlídku australských úřadů. Tu jsme si odbyli v zastrčeném přístavu Gove u vesnice Nhulunbuy. Vesnice má sice 4 000 obyvatel, ale i to jen díky bauxitovým dolům a obrovské továrně na hliník. Jinak

později na něm vypukl požár. Tři posádky o teď už 64 námořnících nasedly do šalup a bezmocně drifovaly na širý Pacifik. Náhodou je spatřil kutr Comet a vzal je na palubu. Ale i ten se za několik dní potopil v bouři. Našla je loď Jupiter (teď už 85 lidí), ale sama narazila na podvodní skálu! Všechny nakonec zachránil parník City of Leeds, celkem 123 námořníků a pět kapitánů. Torresova úžina je místem nejen nebezpečným, ale i krásným. Silný pasát zůstal, ale vlny oceánu se tříštily o vnější korálové útesy, a tak plavba byla klidná, rychlá a nehoupavá. Místo uvítacího výboru se dostavily desítky vodních hadů, želv, fregatek a australských rybářů. Pod plnými plachtami jsme míjeli jejich zakotvené čluny, když tu zapraskalo rádio na kanálu 16. Australáci se o nás bavili mezi sebou. „Have you seen it? It´s... it´s... fuckin´ amazing!!!“ Těžko mohli Viktorce složit lepší poklonu. A úplně nakonec se vítání chopila parádní rybí obluda, která se nějakou nešťastnou náhodou chytila na Mišova Rudého ďábla. Kranas koňský, jak se ten desetikilový drobeček jmenoval, měl tak pevnou stavbu těla, že Mišu málem zlomil nůž, když se nebohou rybu snažil propíchnout. Nakonec ji Jindřich s výkřikem: „Netrapte toho chudáka!“ umlátil kladivem. Život není peříčko. Mockrát jsme při plavbě průlivem museli měnit kurz plavby a vyhýbat se korálovým útesům. Viděli jsem vrak velkého parníku napích-

je to konec světa, odkud se v období dešťů, kdy jsou silnice pod vodou, lze dostat pouze letecky. Krom dělníků z hliníkárny tu žijí jen původní obyvatelé Austrálie – černí Aboriginci, mistři v přežívání v buši. Celá oblast dnes opět patří jim a i pro vstup na jejich území je třeba povolení místní samosprávy a vlastníka. Po dlouhých letech utlačování ze strany bílých jsou Aboriginci velmi citliví na jakékoli bezpráví. Několik dnů odpočinku jsme věnovali drobným opravám a nákupu čerstvých potravin. Zrovna jsem opravoval na vysuté lavičce už značně oprýskaný nápis VICTORIA na zádi, když na návštěvu dojeli na člunu tři mladí Australané. Z českého úhlu pohledu je většina Australanů, diplomaticky řečeno, samorostlých. Osobnosti v každém ohledu, jen zřídka dbající na běžné společenské konvence. Například jít bosky do banky je zcela normální. Dovedete si představit, co by se stalo v libovolné pobočce některého z našich finančních úřadů? Ani tito tři nebyli výjimkou. Přátelští, bez předsudků, s basou studeného piva. Jeden z nich, třiadvacetiletý dlouhán Jason, už lehce omámený alkoholem, v jehož pití jsou Australané stejní přeborníci jako Češi, se zeptal, jestli nepotřebujeme člena do posádky. Takových návrhů jsme za čtyři roky našeho putování slyšeli stovky, a tak jsme bez rozmýšlení odpověděli že ano. Ale že vyplouváme zítra v poledne. Jason jen opilecky zamumlal: „OK,“ a odjel. Druhý den za deset minut dvanáct stála na břehu dvoumetrová postavička našeho nového kamaráda. Nalodil se i s obří kocovinou, kterou si uhnal při rozlúčce s kamarády, a vydržel s námi až do Kapského Města v Jižní Africe. Všechna čest. Měl poctivé dva metry a dva centimetry k tomu a bez zbytečných řečí zatlačoval boule na své holé lebce. Nejen proto si rychle vysloužil přezdívku Drsoň. Od chvíle, kdy jsme se přiblížili australským břehům, jsme na sobě cítili oko „velkého bratra“. Austrálie si přepečlivě chrání své teritoriální vody před rybáři a nelegálními přistěhovalci z okolních chudých zemí. Několikrát denně se ve vysílačce ozýval chraplavý hlas úředníků z Australian Coast Guard (Australská pobřežní hlídka), která nás sledovala na radaru a ověřovala si totožnost lodě. Za pět dnů každodenních kontrol jsme dorazili do Darwinu, města

zoufalců. Tak ho alespoň se špetkou nadsázky nazval Jindra, když viděl, jakou tam osud svál bandu povalečů, cestovatelů, dobrodruhů a individualit. Mišu by mohl přidat historku, jak byl telefonovat z veřejného automatu, a uprostřed hovoru k němu přistoupili dva Australané a každý mu beze slova dal ránu pěstí. Kdoví, jestli to byl omyl, nebo se jim nelíbil Mišův přízvuk, nebo to byla jejich oblíbená zábava. Darwin samotný je milionové hlavní město Severního teritoria, a i když zima na jižní polokouli vrcholila, teplota neklesala pod 30 °C. Viktorka stála na kotvě v hlavním přístavu a na břeh jsme jezdili malým skládacím člunem zvaným banán. Je to výborné, houževnaté a snadno ovladatelné vozítko, které jsme koupili na Kanárech za 200 marek. V počátcích uvezlo i šest lidí, jeho nosnost však klesala úměrně k počtu najetých mil. Sám jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem v Darwinu na Viktorku vezl návštěvu. Naložil jsem si tři lidi do banánu a pomalu vesloval proti čerstvému větru

... a po

Před ...

240

241

... a po

Před ...

240

241

a drobným vlnkám. Nejprve se promáčkla podlaha, pak se zbortily boky a v závěru (to už jsme vyskakovali) se celý člun sklopil! Plavali jsme kolem beztvarého člunu, zachraňovali vesla, fotoaparáty a kšiltovky, a to možná zabránilo vzniku paniky. Tahle část australských vod je pověstná mořskými krokodýly a zvlášť nebezpečným druhem medúzy – čtyřhrankou australskou. Pak nás vytáhl kolem projíždějící motorový člun. Musím se přiznat, že dodnes z toho veselého zážitku nemám dobrý pocit. Že Čechy lze potkat všude na světě, se potvrdilo i v Darwinu. Mladý kluk od Opavy, Roman, byl už třetí rok na cestách, přes Asii a Indonésii se dostal do Austrálie a přivydělával si na další dobrodružství. Sám sebe charakterizuje coby nezávislého cestovatele. Co si pod tím představit, těžko říct, v každém případě má za sebou i Čínu, Japonsko a Koreu, a podle vlastních slov se domů nevrátí dříve, dokud nepřekoná Viktorčinu cestu. Nu, hodně štěstí. V Darwinu jsme také oslavili už čtvrté výročí plavby Victorie. Vytiskl jsem k tomu další edici pohlednic, dvoubarevný dřevoryt. Dalších tři sta razítek Posted on high sea, další překvapení pro pracovníky darwinské pošty. Všechny došly. Také jsme si nechali opravit zuby a nalákali další členy posádky. Vyrobil jsem inzeráty vychvalující krásy Indického oceánu z paluby historické plachetnice, přidal údaj, že stojíme v přístavu na kotvě, a rozvěsil je po městech v tzv. backpackerech. To jsou levné hotýlky pro baťůžkáře. Za dva dny naši

českou čtveřici a Drsoně doplnila Němka Inez, Ir Peter (pro své dobrosrdečné žvatlalství dostal ke jménu přídomek „strýček“) a Skot Phil. Toho jsme doslova vytrhli ze spárů australské imigrační policie, protože Phil přetáhl dobu povoleného pobytu v Austrálii a jen odjezd na naší lodi ho zachránil před vyhoštěním a zákazem pobytu na 10 let. Imigrační úředník si pravděpodobně řekl, že plavba na Victorii mu bude dostatečným trestem. Ještě jsem se nezmiňoval o finančních podmínkách pro naše cestujících. Po celém světě se vesele charteruje (to jest pronajímá se loď, často s kapitánem a posádkou), oficiálně i načerno, a majitelé jachet z toho mají slušné živobytí. Jde o nemalé peníze, od desítek po stovky dolarů denně. My na Viktorce jsme obchodním duchem nevynikali. Po Češích jsme chtěli 150 amerických dolarů za měsíc, po cizincích 300 dolarů za měsíc. Bylo v tom jídlo třikrát denně, cestování, poplatky v přístavech, nafta. Rozhodněte sami, zda je to moc, nebo málo. Přesto se díky nové posádce lodní pokladna maličko zotavila a já mohl udělat pořádný nákup pro osm lidí na několik měsíců plavby. S grifem zkušeného vymetače supermarketů jsem zjistil, který je nejlevnější, a doplnil jsem lodní zásoby o mouku, konzervy, cukr, čerst vou zeleninu a ovoce a další asi tři metráky potravin. Mohli jsme vyplout. Viktorku, nás i naši novou posádku čekal křest Timorským mořem.

kapitola 34

Útes Ashmore, Vánoční ostrov a Kokosové ostrovy aneb australská zámořská teritoria

ustrálii jsme opustili v neobvykle velkém počtu osmi lidí. Mohli jsme se tak opět vrátit k systému tří hlídek po čtyřech hodinách. Jindra dostal do hlídky Cornflakea a Phila, Mišu si vzal Inez a strýčka Petera. Na mě zbyl Drsoň. Jen těžko si lze představit nesourodější posádku. Pracovitý Jindřich, netahavý Cornflake a mladičký Phil, vysoký a zkušený Mišu, pomenší tělnatá Inez, bezstarostný, upovídaný strýček Peter, a já, lehce neurotický bručoun s flegmatickým Drsoněm. Bůh nás provázej! Vypluli jsme kurzem 270 stupňů přímo na západ. Foukal silný vítr a netrvalo dlouho a Inez potupně vrhla několik jídel přes palubu. Bylo srandovní pozorovat nováčky, jak se nemotorně potácejí po palubě s jistotou hejna

tučňáků, které překvapí každé zhoupnutí. Bude trvat ještě několik týdnů, než si vypracují svůj styl a stanou se z nich alespoň mořská vlčata. Nikoho jsme do práce na lodi nenutili, i když samozřejmě každá pomocná ruka byla vítána. Jediná skutečná povinnost, kterou jsme vyžadovali, byly vachty. Odkroutit si svých několik hodin za kormidlem bylo vše, co skutečně museli dělat. Zbytek byl dobrovolný. Nejlepší způsob, jak poznat lidi, je dát jim svobodu rozhodování a akce. Z tohoto úhlu pohledu se z těch šedesáti lidí, co se kdy na Viktorce svezli, do skutečné posádky mohla počítat tak slabá desítka. Zbytek byli platící cestující. Jací budou naši noví pomocníci, jsme ještě neměli ani šajnu, ale věděli jsme, že se to brzy dozvíme. Zkouškou mělo být Timorské moře. Nepatří mezi nejhlubší. Průměrná hloubka

Drsoň a Iví

243

kapitola 34

Útes Ashmore, Vánoční ostrov a Kokosové ostrovy aneb australská zámořská teritoria

Drsoň a Iví

243

mělčin a alespoň se pokusili rybařit. A nervy začaly pracovat. Inez a strýček Peter ne a ne zapadnout do posádky a nechápali, že plavba na historické plachetnici není jen romantický výlet, ale i každodenní stereotyp a někdy i nuda. Jen vysvětlit jim, že kormidelník je zodpovědný za ruch na palubě a že poslouchat walkmana mohou kdykoli jindy, jim trvalo několik dní! Chudák Mišu si užil. Svoje trápení nesl jako muž a jen občas si povzdechl: „Jó, časy se mění. Dřív na lodích užívali devítiocasé kočky, dnes mám z kočky tak akorát ledviňák.“ Kolektivního ducha se snažíme stmelit alespoň společným čekáním na green flash, kterému už neřekneme jinak než green blitz. Ale jak to tak bývá, čím víc člověk chce, tím méně se daří. Celé to charakterizoval Cornflake lakonickým: „To je křiku kvůli jednomu zelenému pšouknutí.“ Jeden den se na obzoru objevila plachta – rybáři z Timoru. Mají krásné dřevěné lodičky a plachty z kanafasu. Vyplouvají na oceán bez motoru a bez jakéhokoli zdroje energie. Pro nás to znamenalo starost navíc. Zvlášť v noci

pod námi byla pouhých 30 metrů. O to víc bylo plné života a mořských živočichů. Delfíni, rejnoci, plankton, žraloci, tuňáci. A stovky mořských hadů. Teplé oceány jsou domovem několika druhů vodnářů a vlnožilů. Ovšem nejfantastičtější zvířecí návštěvník Victorie se na palubu nedostal z vody, nýbrž ze vzduchu. Jednou jsme se ráno probudili a na horní palubě na zábradlí spal netopýr! Musel přeletět stovky kilometrů, snad odněkud z Indonésie, a neuvěřitelnou náhodou našel naši loď, aby si na ní několik dní odpočinul. Vyčerpaný dlouhým pobytem ve vzduchu visel za drápek ve stínu, samozřejmě hlavou dolů, a nechal se krmit i napájet, až zase v noci odletěl. Nikdy se nedozvíme, jestli se netopýr, kterému jsme dali jméno Gandalf Šedý, dostal zpět do Indonésie nebo doletěl až k pobřeží Austrálie nebo se zřítil do vln oceánu. Vítr, který zpočátku dával zabrat všem na palubě, se velmi rychle unavil, až se vytratil úplně. Pluli jsme pomalu nebo vůbec ne a proud si pohrával s lodí. Abychom necouvali, zakotvili jsme na noc nad některou z nespočetných

244

jsme museli být opatrní, abychom do neosvětlených lodí nenarazili. Své úlovky rybáři suší nebo udí přímo na palubě. Loví hlavně žraloky. Žraloka chytí, vytáhnou na palubu, uřežou mu ploutve a krvácejícího mrzáka hodí zpět do vody, kde se utopí nebo ho roztrhají jeho kolegové. Drsný způsob recyklace. Po deseti dnech jsme konečně dopluli k útesu Ashmore a zakotvili. Ashmore není nic jiného než pás korálových útesů na nedozírné ploše Indického oceánu. I tak tu má Austrálie několik dělových člunů pobřežní stráže. Prý proto, že Ashmore je chráněnou přírodní rezervací a nesmí být ničena jachtaři. Blíž pravdě bude, že z útesu nechtějí mít „přestupní“ stanici pro uprchlíky z blízké Indonésie, jejíž rybáři od dávných časů útes užívají coby základnu, útočiště a zdroj pitné vody. Laguna samotná je plná života, od žraloků útesových po 14 druhů mořských hadů. Je srpen, na jižní polokouli vládne zima, a to je doba jejich páření. Ztrácejí svou pověstnou plachost a stávají se téměř agresivními. Mají tendence otáčet se okolo všeho, co připomíná vhodný objekt k páření – kotevní lano, ruce, nohy. Šnorchlování s takovým neodbytným doprovodem je nesporně zajímavé. Část odborné literatury se dušuje, že had má malou tlamičku a ke kousnutí dochází jen velmi zřídka. Druhá část serpentologů tvrdí, že mořský had je schopný spolknout rybu o průměru dvakrát větším než má tělo a tlamku se čtyřmilimetrovými zuby otevřít tak, že potápěče kousne do stehna. Komu věřit? Naštěstí se oba tábory shodují alespoň v tom, že vodní hadi jsou příbuzní kober a jejich jed je smrtelně jedovatý. Za dohledu členů pobřežní stráže si celá posádka Victorie udělala výlet na West Island. Malý písčitý ostrůvek je domovem tisíců vodních ptáků. Jsou tam dvě palmy, jedna studně s nepitnou vodou a hřbitov indonéských námořníků. A taky vraky několika lodí. Jedna z nich je přímo na pláži. Vloni na ní připlulo 200 uprchlíků z Indonésie (trup o délce pouhých 20 metrů!!!) a Australané nám nechtěli prozradit, co se s nimi stalo. Alespoň nám dovolili si z vraku vzít trochu palivového dříví pro lodní kamna. Po krátkém odpočinku jsme vypluli dál a dny zapadly opět do svých kolejí. Ne že by byla

245

244

245

A ty mu došly. Zpočátku hrál hrdinu a s kamennou tváří oznámil, že to na Vánoční ostrov v pohodě vydrží. Po dvou dnech jsem už viděl, jak potají trhá starý Reflex. Ten mu nechutnal, tak vyzkoušel jemnější toaletní papír. Ani letitá Mladá fronta mu nechutnala. Jak se stupňovalo jeho zoufalství – cesta na Vánoční ostrov se zdála věčností – smiloval jsem se a nabídl mu lodní bibli s jejím jemným papírem, nejvíce se blížícím originálnímu cigaretovému. Jason poctivě začal bibli otrhávat. Nejdříve čisté listy na začátku a konci, pak tiráž, až nakonec balil do Pavlových listů Korintským! Skončíme za to asi oba v pekle, ale za ten pohled to stálo. Plavba pomalu, ale vesele ubíhala. Už dříve jsem si všiml, že moře přeje klasické literatuře. Louskal jsem Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí (dokonalý „dušecuc“, stačí nakouknout a už nepustí), Jindra četl Čapkovy Hovory s TGM (neustále se při tom pochechtává, jeden by nevěřil, že Masaryk byl humorista), Mišu, čerstvý frankofil, shltl Stendhala (Červený a černý) a vytáhl Hugovy Dělníky moře. Skot Phil, jehož huhlavá skotská angličtina se jen vzdáleně podobá té, která se učí na školách, oslavil své 22. narozeniny. Jsem si jistý, že se mu nikdy ani nezdálo, že by mohl slavit

nouze o zpestření. Inez si často půjčovala Drsoňův CD-přehravač a na horní palubě poslouchala muziku. Jednou navečer, při jednom z mnoha nezapomenutelných západů slunce, jsem zaslechl zoufalý výkřik zakončený podezřelým žblunknutím. Ještě jsem stihl zahlédnout třpytící se předmět klesající na dno Indického oceánu. Drsoňův přehrávač! Dodnes tam rybám nesmrtelný Bob Marley zpívá své „No woman, no cry“. Aby toho na chudáka Drsoně nebylo málo, přišla na něj další pohroma. Drsoň, silný kuřák, se sice v Austrálii dostatečně zásobil tabákem, ale zapomněl na cigaretové papírky.

246

narozeniny uprostřed oceánu na palubě dřevěné kocábky. Aby si to dobře zapamatoval, hodili jsme ho přes palubu (za lodí jsme nechávali vypuštěných 20 metrů lana). I tak se v očích naší anglosaské posádky Češi definitivně stali bandou hrubých barbarů. Bezvětří převzalo vládu. Viktorka se už ani nepohupovala na vlnkách, hladina byla vymetená. Zavládla všeobecná koupačka. Drsoň překvapil osobitým stylem skoků do vody. Já se chtěl blýsknout skokem ze stěžně, ale nezadařilo se. Zapomněl jsem zavřít pusu a zuby mi o sebe cvakly tak, že všechny plomby poskočily. A do nosu jsem si nabral tolik vody, že mně z něj tekla ještě večer. Raději se pustím do čištění boků lodě pod vodou. Za ty tři měsíce od Nového Zélandu bylo dno už slušně porostlé řasami a vilejši, kteří vypadají jako škeblička s nožičkou. Prý se dají jíst, ale nikdo nenašel dost odvahy, aby je uvařil. Dny v lodním deníku naskakovaly, od vyplutí z Austrálie uběhly už tři týdny, než jsme se přiblížili k další australské državě, k Vánočnímu ostrovu. Byl objeven kapitánem Východoindické společnosti Williamem Mynorsem 25. prosince 1643. Odtud jeho název. Ostrov je vlastně vrcholem podmořské hory a většina z osmdesáti kilometrů pobřeží je tvořena 20 metrů vysokým útesem. Nejvyšší vrchol, 378 metrů vysoký Murray Hill, by měl být za dobré viditelnosti vidět ze vzdálenosti zhruba 50 kilometrů. Už od rozednění bylo lanoví ověšeno hrozny plavčíků, aby to byli právě oni, kdo první bude moci zvolat: „The land! Ahoy!“ Kolem půl desáté vylezl z podpalubí ospalý Jindra a zkušeným okem kapitána se rozhlédl po obzoru. Jeho pozorovací talent je bezkonkurenční. Zatímco většina lidí vyjde na palubu, dívá se a stejně nic nevidí, on vykoná pozorování. Teď jen ledabyle řekl: „Tamhle vlevo před přídí.“ V tu chvíli vykoukl z oparu kousek Vánočního ostrova. Zbývajících 20 mil uteklo v přípravách na civilizační radovánky a odpoledne jsme vpluli do velké a hluboké zátoky Flying Fish Cove. Je tak hluboká, že tu nejde kotvit a lodě se váží k velkým ocelovým bójím, které jsou řetězy zakotveny do dna. Řetěz, jehož průměr článku je osm centimetrů, vede do hloubky 180 metrů! Za nervozity celé posádky vyřídil kapitán vstupní formality a naše civilizovaná crew se

divoce vrhla na břeh. Drsoň vzal supermarket útokem. Žádná fotobuňka na světě není rychlejší než vysušený kuřák. Drsoň rozrazil dveře obchodu, koupil si karton cigaret a na sluníčku kouřil řetězovým způsobem jednu za druhou. K jeho spokojenosti přispěl i fakt, že Vánoční ostrov je bezcelní pásmo a cigarety a alkohol jsou tu, ve srovnání s Austrálií, o hodně levnější. Já jsem se postaral o čerstvé potraviny a posádka o pořádnou kocovinu. Myslím, že to bylo poprvé v jejich životě, kdy byli tři týdny mimo dosah jakékoli civilizace, restaurací a chlazených nápojů. Noční opilecké návraty byly na denním pořádku. My, mazáci na palubě Victorie, jsme nocí užívali s mírou, a ráno, místo bolehlavů a sténání, jsme se potápěli v plytkých korálových vodách s množstvím barrakud, platýsů, murén a korálových rybek. A aby ta podmořská krása měla i praktický smysl, nalezl jsem úplně novou malou kotvu a lodní hák. Šedesát procent povrchu Vánočního ostrova tvoří přírodní rezervace. Ze 135 druhů rostlin je 16 endemických, to znamená, že rostou jen tam. Těžba fosfátů od konce 19. století hodně ovlivnila tvář ostrova a ochránci přírody dnes vedou boj s těžební společností o každý metr půdy. Nejviditelnějším živočichem Vánočního ostrova zůstává druh kraba červeného (Gecarcoidea natalis), který není dravý a živí se listy, ovocem a semeny. Najdete ho prakticky všude. Silnice, i s tak řídkým provozem, jako je na Vánočním ostrově, jsou pokryté rozježděnými mrtvolkami těchto korýšů. Odhaduje se, že tam žije v průměru jeden krab na metr čtvereční. Ne nadarmo se Vánočnímu ostrovu přezdívá krabí království.

247

246

247

ný z členů posádky nenašel, neotevřel a hlavně nevypil dřív, než nastala jejich chvíle. 3. A musely být schované tak, abych je našel alespoň já. Časně ráno, nejlépe za prvního kuropění, jsme chtěli vyplout. Před námi bylo 540 námořních mil Indickým oceánem a nebylo na co čekat. Nebylo tedy divu, že když se nejvytrvalejší opilci vrátili z nočního tahu po hospodách na loď teprve se sluníčkem vysoko na obloze, byli jsme už čekáním značně nervózní. Konečně jsme se mohli odvázat od bóje. Ještě chvíli vládla na palubě stísněná nálada, ale jen co se Viktorka dostala ze závětří ostrova, rozvlněné moře si s ní začalo pohrávat jako s kouskem borové kůry. Všichni zapomněli na ranní problémy a zalezli do svých kójí, aby tam proklínali okamžik, kdy se rozhodli pokračovat v cestování po moři. Kupodivu nikdo nevyužil příležitosti, aby se letecky vrátil do bezpečí civilizace. Jen Drsoň neponechal nic náhodě a dostatečně se zásobil cigaretami na celou cestu až do Jižní Afriky. Měl dovoleno kouřit jen na palubě, a tak naše cesta Indickým oceánem voněla nejen mořem a solí, ale i tabákovým dýmem. V noci na mne a Jasona čekala psí hlídka. Chodit každé ráno o půl páté do práce není žádný med, ale vstávat o půlnoci, kdy venku fučí vítr, vlny zalévají palubu a kolem je jen černočerný oceán, není o nic romantičtější. Hlídky byly studené. I Drsoň vždy rychle vyšlukoval svou dávku nikotinu a zalezl do závětří kastelu. Každý si odsloužil co nejrychleji své čtyři hodiny a rychle zalezl do pochybného pohodlí rozvrzané, úzké a vlhké kóje. Bylo věcí cti každé hlídky, aby vstala včas a zkřehlé kamarády vystřídala bez čekání. Starostí provianťáka není jen jídlo nakoupit, ale také dobře uložit. Většina potravin byla v uzavíratelných barelech (nezaplatitelný dar mistra Glocnaře), konzervy stačilo uložit na místo, kam netekla voda. Luštěniny jsem přesypával do vodotěsných kanystrů (Klářin

Vedle toho množství je patnáct stovek obyvatel Vánočního ostrova počtem nepatrným, o to však pestřejším. Díky letité těžbě fosfátů tu žijí vedle sebe rodiny čínských dělníků, malajských muslimů i bílých křesťanů. V jediné vesnici lze vidět buddhistické, taoistické i konfuciánské chrámy hned vedle mešity nebo katolického kostela. Nezdálo se nám, že by to vedlo k nějakým problémům. Každé ráno nás budil kvílivý hlas arabského muezzina, vyzývajícího z mešity k časné modlitbě. Po necelém týdnu radovánek a odpočinku se přiblížil den odplutí. Celé odpoledne jsem věnoval doplnění zásob čerstvých potravin a hlavně alkoholu. Na moři se sice příliš nepije, ale pro speciální příležitosti musí být vždy něco po ruce. Využil jsem bezcelního pásma a nakoupil litry pálenky a vína nejrůznějších značek a síly. Největší radost mi udělal pravý český absint a i přes poměrně horentní sumu jsem jednu láhev koupil. Na Vánoce se bude hodit. Ovšem při takovém množství je třeba dodržovat tři základní podmínky uchování alkoholu na lodi: 1. Flašky se nesměly rozbít. 2. Musely být schované tak, aby je žád-

248

vynález, blahé paměti). Horší to bylo s čerstvými věcmi. V rámci boje proti kurdějím jsem na Vánočním ostrově nakoupil dostatek ovoce. Většinou pomeranče, citrony a jablka. Udržet je na kymácející se lodi co nejdéle v co nejlepším stavu byl úkol téměř sysifovský. Neustále jsem je musel obracet, kontrolovat, zabezpečovat proti kutálení. A rozdělovat. To byla vůbec nejméně populární činnost. Na lodi jsme se dělili rovným dílem nejen o povinnosti, práci a věci nepříjemné, ale i o věci dobré. Je to logické. Vždyť zatímco někdo sní na posezení kilo jablek, jiný se spokojí s občasným přísunem vitaminů. A s čokoládou a sladkostmi to je ještě horší. Aby se předešlo zlé krvi, už v počátcích jsme zavedli systém tzv. sladkých teček. Po každém obědě jsem vytáhl něco dobrého na zub. Čokoládu, sušenky, oplatky, kompot. To jsem pak pečlivě rozdělil mezi členy posádky. Vítr foukal stále silně a vlny se nezmenšovaly. Brzy došel chleba koupený na Vánočním ostrově. I přes nesnesitelné podmínky, jednoduše charakterizované názvem houpající se peklo, se mi povedlo upéct báječný lodní chleba, který voněl celou lodí. Neuždibovat vyžadovalo pořádný kus pevné vůle. Když je chleba čerstvý, sní se velice rychle. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Jeden dvoukilový pecen zmizel k večeři a druhý k snídani. Mohl jsem péct znovu. Zvláště naši anglosaští cestující si jej nemohli vynachválit. Většinou znali jen chleba toustový, zvaný hnusná pěna, molitan nebo lembas, kdežto pravý poctivý lodní bochník jim byl novinkou. Zvlášť Drsoň si zvykl rychle a chleba si tlustě mazal australskou specialitou – vegimatem. Pro našince věc naprosto neznámá a prakticky na hranici snesitelnosti, pro Australany národní pochoutka. Je to koncentrovaná hmota (údajně z kvasnic) hnědavé barvy a pravověrný Australan bez ní do několika dnů umírá. Musel jsem Drsoně ubezpečit, že vegimate nám na lodi NIKDY nedojde, a neodradily ho ani posměšné poznámky o paštice z rozemletých much. Díky silnému větru se už šestý den objevily před přídí Kokosové ostrovy. Nízký korálový atol není vidět blíž než

z několika mil a pulsující krémová pěna příboje na útesech je dřív slyšet než vidět. Navigace mělkými vodami laguny není jednoduchá ani bezpečná. Jediná chyba by mohla být pro Viktorku ta poslední. Ostré korály by její dřevěný trup rozpáraly snadněji než nůž zralé kiwi. Vpluli jsme dovnitř, Jindra na svém místě na stěžni, Inez z navigační kabiny hlásila hloubku. Na pomoc ve člunu vyjel kamarád Mike, Kanaďan, se kterým jsme se seznámili na Vánočním ostrově, a poslední půl míle nám ukazoval cestu na kotviště u ostrova Direction. Ještě jedna nepříjemná zákruta mezi dvě korálové hlavy – a mohli jsme zakotvit v průzračně čisté vodě na hloubce sedm metrů. Loď ztichla a všichni si užívali postoje na klidné hladině.

248

Islandu jsou většinou australští státní zaměstnanci, kteří jsou zde na jeden až tři roky, a pak se vracejí zpět. Letadlo létá dvakrát týdně a zásobovací loď připlouvá jednou za měsíc. Ač téměř uprostřed Indického oceánu, stále jsme byli na území Austrálie, což se projevilo další návštěvou celníků a imigrační policie, dalšími razítky do pasů. Po bezproblémovém odbavení už na nás čekala lákadla korálové laguny. Nedaleko kotviště je v útesu několik metrů široká průrva. Do ní vítr žene vodu z oceánu a vytváří silný proud. Pak už se jen stačí dostat na vnější kraj útesu a nechat se unášet nad životem překypující podmořskou roklinou. Proud sem zanáší spoustu živin, a tak je to místo oblíbené všemi možnými živočichy. Dno je poseté mořskými okurkami a kraby, tisícům korálových rybiček kralují kanicové. Jsou to takoví mořští kapři. Některé druhy jsou tak velké, že prý dokáží spolknout člověka. Biblický Jonáš údajně neskončil v břiše velryby, ale v útrobách nadměrného kanice. Nicméně největší místní kanic nebyl větší než jeden metr. Ani o žraloky není nouze. Jejich organismus potřebuje přísun čerstvé okysličené vody, a tak průrvy využívají místo noclehárny. Stačí jen ležet na mořském dně a slastně dřímat. Jsou přitom strašně roztomilí. Takoví krásňoučcí, hodňoučcí miláčci. Bylo těžké odolat a nepohladit je. Ale spaní měli lehké. Jakmile jsem se jen lehce dotkl ocasní ploutve, vztekle mrskli ocasem a zmizeli. Každý den jsem zahajoval několikahodinovým šnorchlováním v teplé a průzračné vodě. Tak teplé, že jsem se dřív unavil, než prochladl. Vždy jsem byl odměněn něčím, co jsem ještě neviděl. Metrovou želvou karetou, zvědavou barakudou nebo třeba deseti metry nerezového lana. Vítaný přírůstek do lodního skladiště. S Mikem (na lodi Hallellujah se ženou a dvěma dětmi byli na cestě kolem světa a pro své exaltované náboženské cítění dostali přezdívku Flandersovi) jsme chodili lovit ryby harpunou. Respektive on lovil a já sledoval dění okolo. Dokud nic netrefil, tak život pod hladinou laguny běžel svým pomalým tempem. Ale jen co se mu podařilo trefit nějakého kanice, do minuty jsme byli obklopeni žraloky, kteří kolem nás opisovali kruhy. Mike musel bleskově dostat rybu do člunu. Na scéně se objevil i třímetrový žralok šedý. Poprvé

Kokosové ostrovy jsou dvě skupiny korálových ostrůvků, severní a jižní. Neobývaná severní skupina je přírodní rezervací a od jižní skupiny je vzdálena 24 kilometrů. Jižní Kokosové ostrovy se skládají z 27 korálových ostrovů seřazených do tvaru koňské podkovy. Byly objeveny v roce 1609, ale obydleny Angličany až roku 1826, kdy královna Victorie svěřila ostrovy skotskému námořníkovi Johnu Clunies-Rossovi a jeho dědicům. V roce 1984 se komunita žijící na Kokosových ostrovech přiklonila k integraci s blízkou Austrálií (do Perthu je to pouhých 2 950 km). Šest set osmnáct obyvatel se soustředilo na dvou ostrovech. Většinu tvoří potomci Malajců, Číňanů, Javánců a Cejloňanů, přívrženců islámu, kteří žijí na Home Island. Po 160 let byli pro odlehlost Kokosových ostrovů téměř v izolaci a mluví místní variantou malajštiny známou jako kokosová malajština. Sto třicet obyvatel West

250

v životě jsem si uvědomil, jaké to je být součástí potravinové pyramidy a nebýt na její špičce. Bez váhání jsme z vody vylezli a změnili místo. Kokosové ostrovy jsou oblíbenou zastávkou většiny jachtařů, kteří mají namířeno na západ přes Indický oceán. Mezi ně patří i náš kamarád, Američan Kevin. Je to purista a drsňák, který je na cestě kolem světa na své desetimetrové plachetnici bez motoru a vysílačky a k navigaci používá zásadně sextant. V dnešní době je to druh námořníka prakticky vyhynulý a Kevin je jedním z posledních svého druhu. Existují totiž dvě základní skupiny jachtařů. Jedni se plavbou po mořích přibližují světu a lidem. Druzí se naopak zavírají do svého plovoucího království a mezi sebe a lidi staví vodní příkop oceánů. Kevin byl krásným exemplářem druhé skupiny. Jednou ráno si to přihasil k vjezdu do laguny. Jeho dobře stavěný kutr s načervenalými plachtami jsme poznali už z dálky. Vůbec se nezdržoval kličkováním mezi útesy a namířil si to přímo přes mělčiny na kotviště. Mike mu vyjel člunem naproti ukazovat plavební dráhu. Kevin se ho ani nenamáhal následovat. Věděl, co si může dovolit. Na rozdíl od Viktorky má jeho plachetnička ponor málo přes metr.

Spolu s námi a Kevinem kotvilo na klidné hladině laguny asi dvacet dalších plachetnic z celého světa. Každý večer jsme se scházeli na pláži ostrova Direction, protože ani otrlým mořským vlkům neuškodí trocha společenského styku a vybrané konverzace. Dokonce jsme měli na výběr. Do šesti hodin večer se na písčité pláži scházely anglicky mluvící posádky, po šesté zábavu ovládli Francouzi. Zvláštní separace, ale my si podle ní mohli seřizovat hodinky. Všichni jachtaři se sešli až na oslavě narozenin naší tahitské kamarádky. Každý nachystal nějaké občerstvení a vzal to nejlepší z lodních zásob alkoholu. Toto jsou pravidla chování na jachtařské party, s kterými budete „in“: Usmívat se. Se skleničkou v ruce popocházet od jedné skupinky k druhé. Vyhledávat známé tváře a ptát se, jaké bylo šnorchlování. Vyhledávat neznámé tváře a ptát se, z jaké jsou lodi a jaká byla cesta. Zapřádat hovor na téma lodní baterie, solární panely a energie. Všichni si vás zapamatují, když se postavíte do role extrémního ekologa s tím, že solární energie je neekologická, protože vyčerpává slunce. Taková image lze dovést k dokonalosti tvrzením, že peklo neexistuje, jelikož energie je tak drahá,

251

250

251

že se nevyplatí topit pod kotli. Navíc by se tvořily fronty na teplou vodu. A pravidlo poslední, avšak zdaleka nejdůležitější: nemíchat alkohol. Jinými slovy, řeč se točí v podstatě jen kolem tří témat – moře, moře a moře. Kdo kudy plul, kde seděl na mělčině, jak velkou bouři přežil, jak dlouho stál v bezvětří, kdy mu selhal motor a kde mají nejlevnější rum. Všechny historky přebil další z našich přátel, Australan Peter, se zcela čerstvou příhodou z toho rána. Peter byl na cestě kolem světa „single handed“, což v angličtině neznamená jednoruký, ale sám. To ráno oklepával zevnitř na své plechové jachtičce rez, až do jejího boku prorazil díru! Samozřejmě pod čarou ponoru. Provizorně do díry vrazil šroubovák obalený hadry a zoufale vyběhl na palubu. Naštěstí kolem jel Steve, další jachtař, a společně díru utěsnili. Jak? Vynalézavost a schopnost improvizovat je pro námořníky životně důležitá. Zvenku i zevnitř dali čtverce vodovzdorné překližky a ty stáhli šroubem prostrčeným skrz díru. Zbytek utěsnili silikonem. Zdánlivě krkolomný způsob, ale Peterovi to vydrželo až do Jižní Afriky, kde svou jachtu vytáhl z vody a opravil. Po týdnu odpočinku, nočních radovánek na břehu i práce na lodi nastal čas odplutí. Ještě jsem zajel člunem na pět kilometrů vzdálený Home Island nakoupit trochu čerstvých potravin (výběr mizerný, ceny vysoké). Na místní poště jsem vyzvedl dopisy poste restante z domova. Radost z čerstvých zpráv pokazila nepříjemná nehoda na zpáteční cestě. Proti slunci jsem přehlédl korálovou hlavu pár centimetrů pod hladinou a přívěsným motorem do ní narazil! Člun se nadzvedl a vzduchem létaly lopatky vrtule. Úplně jsem ji očesal! Nezbývalo než popadnout vesla a v přetíženém a špatně ovladatelném nafukovacím člunu se vydat na strastiplnou cestu zpět na loď. Vztek mi dodával sílu a vesloval jsem za dva. Zbývalo vyplout. Na pláži jsem si nabral do pětilitrové láhve od moselského vína písek z Kokosového ostrova. Na památku. Ani tentokrát nikdo z našich spolucestujících nevyužil možnosti vrátit se rychle a pohodlně zpět do Austrálie. V nezměněném počtu jsme prokličkovali ven na otevřené moře. Čekala nás cesta bouřlivým Indickým oceánem.

kapitola 35

Rodriguez, Mauricius a Reunion

aneb o ďábelské jízdě I ndickým oceánem a milých překvapeních na konci

okud jsem už někdy napsal, že po vyplutí se zvedl silný vítr a s ním i vlny a s lodí a posádkou to pořádně houpalo, nebylo to nic proti tomu, jak to na palubě Viktorky vypadalo po Kokosových ostrovech. Tahle část oceánu je pověstná silným pasátem, který nezřídka dosahuje síly bouře. Podle toho vypadala i naše jízda. Byť tento přelet Indickým oceánem je 2 000 mil dlouhý, trval jen 15 dní. Fantastická průměrná cestovní rychlost! Také byla vykoupena až neuvěřitelným nepohodlím, jaké si ten, kdo nikdy na moři nebyl, nedokáže představit. Vaření v podpalubí hravě překonalo Dantovo peklo. S lodí to házelo, žebra kňučela, přepážky praskaly, kamna sálala, vařící voda šplouchala na všechny strany, pára se valila z hrnců, sekera létala vzduchem, chleba nechtěl kynout. Nakonec vždy všechno dobře dopadlo a za pochvalného mručení dobře najedené posádky se mohl jít horkem zchvácený kuchař umýt. Viktorka pádila rychlostí šest uzlů a koupel se podobala středověkému natahování na skřipci. Nic příjemného. To mořské rodeo mě už unavuje a já se čím dál tím víc těším do přístavů. Asi stárnu. Všichni dostali pořádně zabrat. Posádka i loď. Úleva nepřicházela ani v noci. Kóje, která má 70 centimetrů na šířku a v přístavu se zdá úzká, je za takového kolébání zbytečně širo-

ká. Není jednoduché najít vhodnou pozici na spaní. Nejvíce se osvědčila stabilizovaná poloha a jakýkoli volný prostor musel být vycpán dekou nebo svetrem. A některé noční hlídky se staly téměř životu nebezpečné. Proplouvali jsme tropickým mořem a o létající ryby nebyla nouze. Většinou před lodí prchaly až 200 metrů dlouhým letem těsně nad hladinou, ale občas přelétlo několik letounů nad palubou. Bylo slyšet jen šustot křídel. Náhle se ozval srdcervoucí výkřik. Drsoň, kouřící na horní palubě, dostal plný zásah do prsou. Rybička spadla dolů. Za takovou trefu si zasloužila svobodu. Zvedl jsem ji a s několika tajnými přáními ji hodil zpátky do vody. Cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. Každý den se uplutá vzdálenost na mapě zvětšovala. Ale i tak dlouhodobý pobyt na moři začal kalit psychickou pohodu některých členů posádky. Skot Phil si jedno odpoledne četl na palubě knížku. Pak náhle zařval, mohutným rozmachem ji hodil daleko do moře a ještě pět minut za ní chrlil nadávky. Prý byla blbá. Snažili jsme se mu plavbu zpříjemnit, jak se dalo. Na snídani jsme téměř obden dělali porridge neboli ovesnou kaši. Skotské národní jídlo. Samozřejmě, že každý doopravdický Skot tvrdí, že nejlepší porridge dělá jeho tatínek. Té naší nepomohl ani fakt, že se v ní namnožili broučci a pravidelná ranní kaše byla obohacena proteinem. Naštěstí byl už blízko ostrov Rodriguez. Přistáli jsme v přístavu Port Mathurin. Poměrně obtížný přistávací manévr se Jindrovi na přídi a mně za kormidlem povedl výjimečně dobře. Naštěstí. Molo bylo plné čumilů a zpráva o našem příjezdu se rychle rozšířila po celém ostrově. Rodriguez byl objeven roku 1528 Diegem Rodriguezem, který jej bez velké fantazie, typické pro tehdejší dobu zámořských objevů, pojmenoval svým jménem. Právo na nejvýchodnější ze tří ostrovů Maskarén si postupně

Inez

252

253

kapitola 35

Rodriguez, Mauricius a Reunion

aneb o ďábelské jízdě I ndickým oceánem a milých překvapeních na konci

Inez

252

253

dělali Španělé, Portugalci, Holanďané, Britové a Francouzi. Úřední jazyk je angličtina, noviny a televize jsou ve francouzštině a všichni se domlouvají kreolsky. Ostrov dříve sloužil jako významná zásobárna čerstvých potravin a vody. Dnes patří k nezávislé republice Mauricius. Vstupní odbavení proběhlo bez problémů a celníci se stali našimi přáteli. Začali jsme tušit, že tady se nám bude líbit. První do města vyrazila anglosaská skvadrona, za nimi slovanská. Nikdo nedokáže ocenit studené pivo víc než ten, kdo musel čtrnáct dní pít zteplalou vodu. A čerstvé bagety, mňam, mňam. Lodnímu chlebu se samozřejmě nevyrovnají, ale alespoň ušetříme palivové dříví. Brzy se seznámíme s malebně špinavou metropolí celého ostrova i se spoustou místních obyvatel. Mauricius byl jednou z posledních zemí světa, kde bylo zrušeno otroctví. Část otroků nechtěla žít na stejném kousku země se svými nedávnými otrokáři a odstěhovala se na Rodriguez. Hrdost a svobodomyslnost je na dnešní čtyřicetitisícové populaci znát. O Rodriguezu můžu s čistým svědomím prohlásit, že jsem tam nenarazil ani na žebráky, ani na prostitutky. Jev v dnešním světě výjimečný. Zato jsem s místními rybáři vymetl několik přístavních podniků té nejhorší kvality. Zažil jsem další šok. Většina Čechů netuší, že nějaký ostrov Rodriguez vůbec existuje. Tady,

jakmile jsem prozradil svou národnost, začala celá hospoda skandovat: „Baros! Baros!“ A hned poté: „Poborsky! Poborsky!“ A obří lovec chobotnic s obličejem znetvořeným neštovicemi se ke mně nebezpečně naklonil, ďábelskou silou mi stiskl ruku a s posvátnou úctou zašeptal: „Smicccrrrr.“ Zatímco znalosti místních domorodců o českých fotbalistech byly ohromující, já jsem se jako zástupce pověstného národa pivařů v příliš dobrém světle neukázal. Už po dvou pivech vyhlášené místní značky Phoenix jsem s dělníky moře přestal držet krok a poslední, co si pamatuju, bylo, jak jsem se hádal, že nejsem opilý, že jen nemůžu chodit. Pak jsem se probral až na palubě vlastní lodi! Někdy není lehké být námořníkem. Zasáhli jsme i do politiky. Po článku o Viktorce v opozičním tisku jsme vypomohli v noční tiskárně a druhý den na korbě malého náklaďáčku rozváželi s vůdcem opozice po ostrově týdeník Ici Rodriguez. Přátel přibývalo. Příjemná byla početná muslimská rodina místního cukráře, od nichž si Jindra odvezl recept na rodriguezské zákusky. Každý den jsem nakupoval u své osobní madagaskarské prodavačky pomerančů. Na lodi vládla uvolněná pohodová atmosféra, a i když jsme připluli jen na několik dní odpočinku, nikomu se odjíždět nechtělo. Zatímco naši bohatší spolucestující si půj-

čili motorky a skútry a krásy nevelkého ostrova poznávali z jejich sedel (jezdí se vlevo), já jsem volil dopravní prostředek dvoustopý a pěšky se vydal na výlety do blízkého i dalekého okolí. Autobusem jsem se nechal vyvézt na některou stranu ostrova, a pak se pěšky vracel zpátky. Těch několik rupií jízdného jsem nelitoval. Ukrutně řvoucí a kouřící autobus se pomalu dral do kopců, aby je pak šílenou rychlostí sjížděl. Mladí řidiči s maniakálním šklebem na tváři se tvářili, že mají vše pod kontrolou. V zatáčkách mi naskakovala husí kůže a studený pot stékal po zádech. Zbytek

narvaného autobusu se tvářil stejně znuděně jako při cestě pražským metrem a nevzrušila ho ani propast půl metru od zadních kol. V těch nejdivočejších manévrech, srovnatelných s Viktorkou na rozbouřeném moři, procházel průvodčí a kasíroval cestující s mašinkou na lístky v ruce. Když někdo potřeboval zastavit, stačilo zavolat. Lidé se ze sedadel začali zvedat, až když autobus stál. Bez cpaní, křiku, rozčilování. Kéž by to šlo zavést i u nás! Slabší úroveň kulinářského umění na moři jsme se vždy snažili dohnat kvalitním jídlem

Cornflake, Iví, Phil, Peter, Inez, Drsoň, dva celníci, Jindra

254

255

Cornflake, Iví, Phil, Peter, Inez, Drsoň, dva celníci, Jindra

254

255

šeni z půvabu dívek a žen. Jak to jen zhodnotil Drsoň? „Half crazy, half mad!“ („Napůl blázen, napůl magor!“) Marně se mu Jindra snažil přeložit tragickou povahu námořnického řemesla: „Ještě jednou si zasouložíš, a bude to poprvé.“ Nejúspěšnějším lovcem žen byl benjamínek našeho souboru, Phil. Na svůj peroxidový účes nalákal a skotským přízvukem zdolal jedno z nejkrásnějších děvčat ostrova, Yammi. Vše maskoval vědeckým výzkumem na téma: proč jsou černé holky tak žhavé? Jeho závěr: protože černá líp vstřebává teplo. Něco na tom bude, protože z návštěv u Yammi se vracel (pokud se vůbec vracel) velmi, velmi unaven a byl jedním z mála, kdo s nadějí upíral pohled k blížícímu se odjezdu. Ale byla tu ještě jedna neděle. Rodriguezané jsou katolíci a každá neděle jim je svátkem. Ale ta „naše“ poslední byla o něco honosnější. Prezident otvíral nové letiště, a to byla událost, na které nemohl chybět nikdo významný. I když bylo horko přímo pekelné, letištní budovou příjemně profukoval vítr. Architekt se evidentně nechal inspirovat domorodými chatrčemi, a kde bylo možné, nechal díry, kudy proudil do stavby bez klimatizace čerstvý oceánský vzduch. Po nezbytném stříhání pásky a občerstvení se z letiště vydal napříč ostrovem dlouhý průvod s desítkami alegorických vozů,

v přístavech. Bohužel to byli právě námořníci, kteří se postarali o vyhubení jednoho ze symbolů Mauricia – blbouna nejapného alias doda mauritánského, jak zní jeho oficiální název, jakož i jeho rodrigueského příbuzného dronta. V roce 1598 objevili Portugalci dosud neznámý druh nelétavého ptáka. Lidské bytosti neznal, a tak se jich nebál. Námořníci zaměnili přátelskost a nedostatek strachu za hloupost a nazvali jej dodo, což v portugalštině znamená hlupák. Dodo vážil okolo 20 kilogramů a byl na lodích užíván jako živá konzerva. Kolem roku 1680 byl nenávratně vyhuben. Dront ho v jeho osudu brzy následoval. Okusili jsme i jednu z místních pochoutek – sušenou chobotnici. Domorodci se za odlivu vydávají na korálový útes a sbírají hlavonožce, kteří ten den měli smůlu. Pak je suší způsobem ne zcela nepodobným hospodyňkám, sušícím za pěkného dne velké prádlo. S Jindrou jsme se jednou ráno také vydali na lov. Domorodci kolem nás se co chvíli sehnuli pro kořist, my jsme se brodili po kolena ve vodě a marně hledali oběd. Mišu se tedy rozhodl uvařit svá oblíbená játra, čímž mě spolehlivě vyhnal na další z výletů. Ale každý výlet, ba i pouhá procházka městem byla náročná na psychiku strádajících námořníků. Bez výjimky se vždy vracíme rozru-

ne nepodobných těm, na jaké jsme byli zvyklí z dob relativně nedávných. Jen nebyly tak úzkoprsé. Na náklaďáku třeba seděla celá škola i s dětmi, paní učitelkou a tabulí. Za nimi jela autodílna s autem a nastartovaným motorem, který túrovali umounění automechanici. Pak hrkotal skleník se zeleninou, valník s fotbalovým klubem a masérem, odpadkový vůz plný skutečných odpadků, rybářská loďka i s nahozenými udicemi. Celý průvod uzavírala funkční drtička kamene s pásovým dopravníkem a slušnou hromadou nadrceného štěrku. Přišel den vyplutí. Nakoupil jsem 50 baget a poslední kilogramy pomerančů. Bohatýr Phil se vrátil pokrytý cucfleky jako označkovaný vzácný pták, pravděpodobně dodo. Na molo se přišli rozloučit nejvěrnější z přátel. I drsňákům na palubě zvlhnou oči. Ještě že mám plné ruce práce s kormidlováním. Odhodili jsme lana a Jindra vyvedl Viktorku úzkým kanálem v korálovém útesu na otevřené moře. Čtyřdenní plavba na blízký Mauricius utekla ve zamlženém oparu snění. Je to pouhých 300 námořních mil a každý z nás si tiše přemýšlel, dumal a vzpomínal na Rodriguez. Ale nový ostrov rázem uťal romantické zadumání a přinesl nové zážitky. Při odbavování u celního mola naskákalo na palubu Victorie vojenské komando a pečlivě prohledalo loď. Tak dokonalou prohlídku jsme nezažili ani na Kubě. Mauricius má přísnou protidrogovou politiku a za pašováni drog hrozí trest smrti. Na rozdíl od klidného Rodriguezu je Mauricius mnohem komerčnější a turističtější. Rušné hlavní město Port Louis má naštěstí kouzlo afroindické kultury. Rázem jsem si oblíbil místní tržiště, špinavé, hlučné, barevné, smrdící vším, od ryb po shnilou zeleninu, a zároveň vonící santalovým dřevem i čerstvým chlebem. Tržiště, kde není větší ctnosti než oškubat zákazníka a většího umění než smlouvání. Pamatuju si na jednoho zvlášť obratného

obchodníka. Kupoval jsem šátek, hedvábný, ručně batikovaný. Když jsme se po půlhodině přiblížili k ceně, která se nám oběma zdála přijatelná (desetina původní nabídky), bojovali jsme další půlhodinu o 20 rupií (cca deset korun). Vytáhl na mě těžké poměry, drahotu, nevychovanost mladých i krušné dětství. Vyjmenoval mi všech 75 členů rodiny, které živí. Já mu neustále dokola ukazoval své mozolnaté dlaně a kontroval, že osm hladových námořníků sežere víc než celá jeho rodina. Několikrát jsme se rozešli, několikrát sešli. Nakonec jsem podlehl a chtěl zaplatit. Sáhl jsem do kapsy a – bože! – scházelo mi 5 rupií! Ašók byl sportovec. S gestem vítěze mi dal šátek a odkráčel středem hloučku čumilů. Mauricius je jednou z nejvyhlášenějších padělatelských dílen světa. Jen tady se dají koupit zaručeně pravé hodinky Rolex za dva americké dolary nebo značkové sportovní zboží za cenu obyčejných tepláků. A ten přístav! Port Louis je jedním z těch, které jsou hodny toho označení. Plný lodí, mol a zastrčených bazénů, špíny, vůně nákladů a smradu ryb, suchých doků a rezavějících kontejnerů. Plný prašivých koček a vychrtlých psů, nebezpečně vypadajících opilců, zborcených žebráků, postarších prostitutek a korejských rybářů věšících vyprané prádlo na zábradlí svých bárek. Najít dobré místo na stání v takovém labyrintu není pro loď velikosti Viktorky snadné ani levné. Nakonec jsme se postavili téměř v centru města, ve fajnové části přímo u nejdražšího hotelu na Mauriciu. Nebyl to sice flek vonící výše popsanou atmosférou, ba ani nebyl zadarmo (naopak – 30 dolarů denně), ale o to blíž jsme měli do města a hlavně jeho obyvatelé k nám. Už několik hodin po příjezdu máme známé a přátele. Samozřejmě, že většina z nás se opět hluboce a navždy zamilovala, ale tentokrát jen na týden. Mílovými kroky se blížila

Rodriguezanky a Mišu

256

257

Rodriguezanky a Mišu

256

257

hurikánová sezona a v prosinci bychom měli být v Jižní Africe. Proto rychle na výlety! Jedním z nových kámošů byl i Samil, dobře situovaný Ind se zvláštní zálibou v Češích. Dojel na své vysokoobjemové mašině až k lodi, poznal vlajku, zatroubil a zahelekal: „Je Ríša na palubě?“ Jaký Ríša? Myslel tím další z velkých postav českého námořního jachtingu, Richarda Konkolského. Pozvali jsme ho do kas telu a vysvětlili, že Viktorku má na svědomí jiný velikán. „Nevadí,“ zorientoval se rychle, „zvu vás na výlet.“ A objednal autobus. Byla z toho zajímavá okružní jízda ostrovem, i když nejsem příznivcem masových výprav. Neškodí vidět, že Mauricius není jen Port Louis, ale

v pětikilových plechovkách. Nerozteklo se ani v největším vedru a poživatelné vydrželo ještě dlouho po našem návratu domů. Zásobeni tímto zázračným produktem jsme se opět mohli vydat na moře. Směr Reunion. Odplouvalo nás o jednoho méně. Strýček Peter se rozhodl, že Vánoce stráví na Mauriciu. Nikdo ho nepřemlouval, aby na lodi zůstal. K Viktorce, posádce ani moři nepřilnul. Peter byl typický příklad toho, jaké iluze lidé zpravidla o sobě a plavbě plachetnicí po oceánu mají. Dobrodružné povahy zjistí, že pohodlí je pro ně důležitější a že občas jde skutečně o život. Romantika západů slunce, nekonečných vodních ploch a tajemných dálav, to vše je dobře

také zelené pláně políček, malebné vesnice i vcelku nijaká maloměsta, kopce a samozřejmě korálový útes všude kolem. Přesto jsem měl nejraději bloumání hlavním městem a jeho okolím bez přesného cíle a plánu. To se pak člověk dostane do míst, kam by jinak nešel (nejzajímavější zákoutí bývají zpravidla mimo hlavní turistické trasy). Třeba čínská čtvrť se všemi těmi dlouhovousými Číňany, masážními salony s drakem ve znaku, kde je krása kreolských dívek ještě zvýrazněna šikmýma očima. Pastva pro oči, radost pro srdce, bolest pod pasem. Dřív než Phil stačil zlomit srdce všem servírkám z restaurací v okolí a většině transsexuálů v Port Louis, byl čas k odjezdu. Ještě jsem nakoupil špetku (to jest padesát kilo) čerstvých věcí k jídlu a hlavně několik balení neuvěřitelně trvanlivého másla, prodávaného

skryto za každodenní dřinou a nepohodlím. A strýček Peter neměl dost trpělivosti hledat. Zbylo nám po něm přiléhavé rčení z Ostravska: „Dobry synek, ale kokot.“ Na vedlejší ostrov Reunion, nejzápadnější z Maskarén, to je pouhých 130 mil. Ráno jsme vyrazili a druhý den v noci jsme už vplouvali do jednoho z přístavů s nenápaditým jménem Le Port na západním pobřeží. Opět jsem za kormidlem obdivoval (v duchu) Jindru, s jakou jistotou a přehledem dokáže z té přehršle světel velkého města vyhmátnou ta pravá navigační. V noci všechno vypadá blíž, užší a hrozivější. Bral jsem za samozřejmost, že pod jeho vedením se všechno daří, a možná jsem v něj měl větší důvěru než on sám v sebe. Ne, Jindra nikdy nebude sebevědomým oprýmkovaným kapitánem dálkové námořní plavby s dýmkou v ústech, vy-

258

právějícím historky o tom, jak plul světovými oceány. Jeho síla se nikdy, ani po té nejhrůznější situaci, kterou zvládl s přehledem piráta Sparrowa, nestavěla na odiv. Coby Sokrates moderního jachtingu ví, že neví, a že je stále mnoho věcí, které ho mohou zaskočit, a problémů, které nemusí zvládnout. Zdá-li se vám, že příliš pochlebuju, pak si uvědomte, jakými cestami a s jakou sebrankou musel Jindřich plout. Mezitím jsme bezpečně přistáli na francouzském zámořském departmentu Reunion. Celní odbavení bylo víc jak formální. Úředníci nám se slovy: „Vítejte v Evropě,“ dali razítka do pasů. V Evropě? Do vstupu do Evropské unie zbýval České republice ještě necelý rok. Ale i tak měli pravdu. Na fotografiích cestovních kanceláří sice Reunion vypadá jako učiněný ráj na zemi, ve skutečnosti je to Francie přesazená na tropický ostrov v Indickém oceánu. Dálnice se vine džunglí a nádhernými údolími, před moderními supermarkety s výhradně evropským zbožím rostou palmy, platí se v eurech, pije se pastis a policisté chodí v šortkách. Krása i zákruty života se zpravidla neodehrávají na fotografiích cestovních kanceláří ani v turistických bedekrech. Kousek od nás stála v přístavu zabavená jachta, celá posádka bručela ve vězení. Měli namířeno na Mauricius a celníkům zapomněli nahlásit 23 kilogramů hašiše. Vlastně měli kliku. Na Reunionu s trochou štěstí vyváznou jen s deseti lety vězení. Na Mauriciu by je čekal trest smrti. Zvláštní bylo, že po dotyku Rodriguezu a Mauricia nikdo neměl chuť na větší cestování a krom drobných prací jsme si váleli šunky na lodi. Jen Mišu s Cornflakem našli dost odhodlání a na dva dny vyrazili do hor, a podle jejich nadšeného popisu bylo o co stát. Ale největším reunionským zážitkem pro celou posádku beze zbytku byl koncert tří bubeníků z Pobřeží slonoviny. Drsoň, odkojený australským rockem, valil bulvy na neuvěřitelnou energii, rytmus a nasazení, které nám připomněly, že se pomalu, ale jistě blížíme k africkým břehům. Po týdnu odpočinku jsme se rozloučili s Inez, která využila evropských cen letenek a vrátila se domů do Berlína. Ani tahle ztráta nás příliš nemrzela. Posádka se tím ztenčila na šest členů, tak akorát na vytvoření tří dvoučlenných hlídek.

259

258

259

kapitola 36

Madagaskar aneb krok do divočiny

ejobtížnější částí plavby na západ vstříc Africe bylo přesvědčit Jindru, abychom se zastavili na blízkém Madagaskaru. Moc se mu nechtělo. Doporučovaná trasa plachetnic při cestě do Jižní Afriky je totiž asi 200 kilometrů na jih od Madagaskaru. Čím blíž ostrovu, tím jsou větry slabší a z různých směrů, proudy nestálé. Navíc se tu (prý) objevují nečekané a nebezpečné vlny způsobené vystupujícím kontinentálním šelfem. Devadesát devět jachet ze sta se Madagaskaru vyhýbá. Ale plout tak blízko, a nestavit se? To byl můj hlavní argument. I Drsoň s Philem zatlačili a Jindra rád podlehl. Už brzy jsme se měli přesvědčit, že špatná pověst této oblasti není nezasloužená. Vítr slabý a proměnlivý, silné proudy od čerta k ďáblu. Co chvíli přišla tropická průtrž mračen a podpalubí se opět změnilo ve vodní svět. Plavecký bazén, brouzdaliště, sprcha, tak všelijak šlo nazvat kastel, obývací pokoj Viktorky. Ploužili jsme se rychlostí dvou uzlů a Drsoně už námořnické řemeslo začalo zmáhat. Jeho životní funkce se omezily na spaní, kormidlování, jídlo a neustálé opakování dvou základních anglických slov: fuck a tired. Jeho utrpení mělo naštěstí trvat jen týden. Večer před příjezdem na Madagaskar patřil mezi ty nejkrásnější, které za pět let na moři pamatuju. Členité pobřeží lehce vystupovalo z oranžového oparu, zapadající slunce vyma-

lovalo horizont pastelovými barvami. Příznivý vítr zvedal ze špiček vln mořskou tříšť a solí provoněl přicházející tmu. Náhle jsem zahlédl kousek před přídí něco černého a ještě na Phila za kormidlem stihl zavolat: „Ten degrees to the right!“ O pár metrů jsme minuli obrovského plejtváka, který si to hrnul proti nám a neuhnul ani o metr. Madagaskar nás přivítal. Zakotvili jsme ve velké zátoce poseté vraky lodí u města Taolanaro, známějšího pod jménem Fort Dauphin. Co do vzdálenosti jsou Reunion a Madagaskar vzdáleni několik dnů plavby, civilizačně desítky let. Čím chudší země, tím mohutnější byrokracie a nesmyslné papírování. A Madagaskar je jednoznačně nejchudší země, kterou jsme s Viktorkou navštívili. Na úřadě sedělo několik znuděných úředníků a jeden uměl anglicky na úrovni propadlíka z 5. třídy. Nevěřícně na nás zíral. Po dvou letech byla Victoria první plachetnice, která sem připlula. Několik láhví mauricijského rumu otevřelo stavidla ochoty a šuplík s razítky. S byrokracií souvisí výše poplatků. Museli jsme měnit peníze. V bance jsme se dozvěděli, že se užívá dvojí měna, původní madagaskarský frank a novější ariary, každý s jiným kurzem. Trvalo několik dní, než jsme se v tom zorientovali, a kdo ví, kolika malgašským obchodníkům jsme dali vydělat. Životní úroveň na Madagaskaru je velice nízká. Hrubý národní produkt na osobu je asi desetkrát nižší než v České republice. Fort

260

Dauphin je střediskem madagaskarského jihu. Najdete v něm málo asfaltových silnic, téměř žádné. Převažují prašné hliněné cesty. V období dešťů je Fort Dauphin po silnici prakticky odříznutý od zbytku ostrova. Několik hezkých domů z koloniální éry, několik ošklivých betonových baráků a tisíce chatrčí a barabizen. Hotové bludiště. Jakmile slezete z hlavní silnice, octnete se v 19. století. Jedinou vymožeností je elektřina, natahaná v tisících drátech po stromech, palmách i kaktusech. Průměrný rodinný domek má 3 x 4 metry, tak akorát na postel, rohože a skříňku. A na ní největší dosažitelný přepych televizor. Na podlaze se tísní desítka dětí, nevadí jim kouř z otevřeného ohniště v rohu pokoje, kde se vaří, ani tisí-

s bohatým cizincem je v podstatě jedinou šancí dívek, jak se odtud dostat. Lístek k blahobytu. Chudoba trčí ze všech stran. Usoplené děti a zástupy žebráků vidí v každém cizinci boháče a vlastně mají pravdu. Kdo jiný než bohatý člověk má dost prostředků na takové mrhání časem, jakým je cestování! Když jsme s Jindřichem vycházeli z místní banky, obklopil nás dav otrhaných dětí a začal žvatlavou malgaštinou žebrat. Jindřich s vychytralým úsměvem ukázal prstem na mě, vychytrale se zasmál a řekl jediné slovo: „Amerikáno.“ Ten den jsem se dětí už nezbavil. Večer po připlutí jsme se všichni pečlivě umyli, oholili a navoněli. Výprava na místní diskotéku byla pojata jako kolektivní úkol.

ce much kolem jejich hlav. Jediný malgašský program vysílá hlavně reklamy, vedle nichž je prastaré reklamní vajíčko s vařečkou, která vaří za vás, vrcholem designu počítačové grafiky. Dětem to nevadí, všechno znají a spolu s reklamou zpívají slogany o lepším životě. Bělochů je ve Fort Dauphin pramálo. Většinou to jsou mladí Francouzi, kteří přijeli surfovat na oceánských vlnách, nebo stárnoucí seladonové hledající mladičké milenky. Ano, vztah

Jen Jindra se obětoval a obtížen kapitánským smyslem pro odpovědnost zůstal na lodi hlídat. Zapadli jsme do podniku Panorama, údajně nejlepšího tanečního parketu na jihu Madagaskaru. I když nejsem příznivcem diskoték, tahle madagaskarská mě okouzlila. Žádné diskotékové hity ani ducavé techno, ale zrytmizovaná malgašská hudba, prokládaná latinskoamerickou salsou. Výborné. Brzy jsme vklouzli do rytmu i diskotékových vztahů. Holky, roztomi-

261

kapitola 36

Madagaskar aneb krok do divočiny

260

261

lé jako lemuři, mlaskaly malgašským jazykem, který zní jako něco mezi štěbetáním ptáčka v džungli třpytící se rosou a řvaním podrážděného nosorožce. Teď bohužel musím vyprávění přerušit, protože některé příběhy do krásné literatury slušné pověsti prostě nepatří. Ta noc zůstává tajemstvím členů posádky Victorie jako rodinné stříbro, nad kterým se dodnes červenáme. Všechny tyhle příhody mají nejen své vypravěčské kouzlo (pokud to není zrovna tak velká sprosťárna jako úvodní noc na Madagaskaru), ale i svou hodnotu výchovněvzdělávací. Třeba takový Drsoň. Na začátku cesty s Viktorkou to byl průměrný, lehce omezený Australan s mírně xenofobními názory na cizince (a to je ještě jemně řečeno). Marně jsme mu půl Indického oceánu říkali, že černé dívky jsou krásné, půvabné, vášnivé. Marně mu Mišu líčil své brazilské zkušenosti, marně Jindra zdůrazňoval škodlivost celibátu. Ne, Drsoň může chodit jen s bílou dívkou. Ale pak přišel Rodriguez a náš vytáhlý kamarád neunikl osidlům „black beauty“. Ani Mauricius mu klid na duši nepřinesl a madagaskarské noci definitivně zasadily ránu z milosti jeho nedomrlému rasismu. Aby snad nevznikl dojem, že jsme navazovali jen účelová přátelství, seznámím vás teď s rodinou madame Alleaume. Před třiceti lety se ve Fort Dauphinu stavoval už zmiňovaný Čech Richard Konkolski. Kotvil na stejném místě zátoky a byl hostem madame Alleaume. Popisuje ji jako váženou a odvážnou ženu, a stejně jsme ji poznali i my. Ač už v letech, rázně nám radila: „Když vás bude někdo obtěžovat, řekněte, že mě znáte, že znáte madame Alleaume, a bude klid.“ Kdysi se vracela z trhu a na její výdělek dostal zálusk neopatrný zloděj. Nikdo dnes už neví, jak se vše sběhlo, ale madame zloděje zbila a dovlekla na policii. Seznámili jsme se také s její dcerou Nicol, která tenkrát byla do Konkolského zamilovaná. Dnes už má sice Nicole do osmnáctiletého žabce daleko, ale stále je to energická a přitažlivá žena. Na svého Rišára ráda vzpomíná a na palubě Viktorky byla hostem nejmilejším. Zátoka u Fort Dauphinu je sice krásná, ale prachmizerně chráněná proti větrům ze severu. Po třech dnech klidného postoje se rozfoukalo ze špatného směru a zakotvená Viktorka sebou házela jako splašený býček. Brzy se situ-

ace stala neudržitelnou. Museli jsme urychleně přejet 5 kilometrů na druhou stranu zátoky. Proti dosti silnému větru z toho byla čtyřhodinová rachota s plachtami. Zakotvili jsme v relativním závětří hned vedle tankeru, který se tam taky schovával před nepohodou. V noci, při další z nekonečných kotevních hlídek, zapraskalo ve vysílačce. „Sailing ship, sailing ship, sailing ship. This is an oil tanker next to you. Do you copy?“ volal osamělý důstojník z vedlejšího tankeru. Po úvodních zdvořilostech jsme zabředli do řečí o moři, plavbě, přístavech, ženských a pivu a prokecali jsme se do svítání.

263

baobaby. Za chvíli nás obklopil dav Malgašů a my museli do jejich vesnice. Zatímco ve Fort Dauphinu jsou na cizince relativně zvyklí, tady jsme byli centrem pozornosti. Až příliš velké. Na blátivém náměstíčku nás obklíčila polovina vesnice. Každý se chtěl podívat, sáhnout si. Navíc anglicky uměli méně než my malgašsky, to jest vůbec ne. Nabízeli nám teplé pivo, své dcery, ubytování v zablešených chatrčích. Raději jsme ustoupili. Dav nás vyprovodil až na pláž, aby se podíval, jak budou bílé tlamy prorážet příbojové vlny, které by potěšily každého surfaře. Ale žádnou velkou podívanou jsme jim nedopřáli a nepřevrácení, i když do poslední nitky mokří, jsme vlnami projeli. Kolem zakotvené Viktorky jezdili na svých dlabaných pirogách s vahadlem rybáři. S plachtičkou vyrobenou ze starých pytlů, pádly z prken a v roztrhaných tričkách vypadali velmi uboze. Prohrabali jsme lodní zásoby a dali jim vše, co snad už nebudeme potřebovat. Madagaskar je jedna ze zemí, kde má cenu prakticky vše. Stoprocentní recyklace. Pro naše místní přátele jsme před odjezdem udělali malou hostinu. Mišu se rozhodl ukuchtit guláš ze zebu. Zebu je velký skot, patřící do čeledi turovitých, s výrazným tukovým hrbem na hřbetě. Taková madagaskarská kráva. Nákup masa byl poslední ranou našim pravidlům čistoty a hygieny, která už tak byla víc než dost flexibilní. Na trhu podle „vůně“ najdete řezníka. U černého stolu prudce zatleskáte. Z masa se zvednou mračna much a od té chvíle

Až na druhém břehu jsme zjistili, že jsme ve Fort Dauphinu zapomněli Drsoně. Byl u své dívky, když mu přinesli zprávu, že jeho loď odjela. V jeho okolí nikdo anglicky nevládl, on samozřejmě neuměl francouzsky. Po hodině mu došlo, co po něm chtějí. Sprintem na svých dlouhých nohou doběhl do přístavu. Viktorka nikde. Později vyprávěl, že to byl ten nejhorší zážitek jeho života. Sedl si na molo a bylo mu do pláče. Zoufale přemýšlel: „Proč? Co zlého jsem jim udělal, že mě bez pasu, peněz a rozloučení opustili? Že by mě kapitán tak nenáviděl?“ Pak běhal po městě, bušil na dveře zavřené celnice, a nakonec se strašlivě opil. Až ráno mu na úřadech řekli, že jsme kvůli počasí museli překotvit. Ani my na druhé straně zátoky jsme se nenudili. Jedním ze symbolů Madagaskaru jsou obří a tak trochu netypické stromy – baobaby. Podle legendy byl baobab velmi pyšný strom. Pořád si stěžoval, že není dostatečně krásný a že se příliš podobá ostatním stromům. Tak dlouho remcal, až se Bůh naštval. Vytrhl ho ze země a otočil. Korunu zasadil do země a z kořenů byla koruna. Proto baobab vypadá jinak než ostatní stromy. Jen co byl postoj v zátoce klidnější, vypravili jsme se na břeh za

máte asi tak tři vteřiny, než se mouchy slétnou zpátky na svá místa. Nic pro slabé povahy. Ale gulášek byl výtečný. Po čtrnácti dnech neklidného postoje přišel den vyplutí. Ještě jsme zaplatili všechny možné a hlavně nemožné výstupní poplatky, za poslední drobné nakoupili madagaskarskou verzi rohlíků a vypluli. Madagaskar se na nás všech podepsal, téměř nikdo není v pořádku. Střevní problémy, horečky, zimnice, k tomu blechy. Ale moře je dobrý léčitel a brzy jsme se vzpamatovali. Dobrý východní vítr nám foukal přímo do zad a my se rychle blížili k Jižní Africe. A Jindřich začal být nervózní. Nebylo divu. Jen málokterá část světa má tak špatnou reputaci jako pobřeží Jižní Afriky. Silný Agulhaský proud ze severu se tu střetává s bouřemi od jihu. Výsledkem jsou obří vlny, které otáčí plachetnice či lámou tankery. Už od Austrálie se řeči většiny jachtařů obeplouvajících Afriku na jihu točí právě kolem tohoto kousku pobřeží. Ale Neptun i tentokrát stál při nás a bez problémů jsme se přiblížili na dohled břehu. Drsoň pookřál. „Takhle to vypadá tam, kde jsem se narodil.“ Zvlněné kopečky a pláže, jinak kde nic, tu nic. Vjezd do přístavu Richards Bay není vidět, je zamaskovaný v písečných dunách. Naštěstí zrovna vyjížděla velká loď, která nám ukázala, kudy plout. Přistáli jsme a pevně se vyvázali. Jsme v Jihoafrické republice.

Jindra, madame Alleaume, Mišu

264

265

Jindra, madame Alleaume, Mišu

264

265

kapitola 37

Jižní Afrika

aneb tři mušketýři v horku i chladu

yl počátek prosince 2003 a my se seznamovali s malým přístavem Richards Bay. Bylo neuvěřitelné horko, i místní to připouštěli. Řádila největší sucha za posledních sto let, ale ani v ideálních podmínkách by Richards Bay nebyl mekkou dobrodruhů. Je to jen obrovské nákupní centrum, vzdálené 10 kilometrů od přístavu, a okolo něj několik satelitních městeček. Poprvé jsme se setkali s postapartheidní společností. Veřejnou dopravu užívají jen černí, bílí jezdí vlastními auty nebo taxíkem. Brzy jsme si osvojili cestování „načerno“ a naši přátelé, ať bílí nebo černí, jen nevěřícně kroutili hlavami. Na polozničené autobusové nádraží, které je zároveň i tržnicí, bazarem a ubytovnou, najíždí jedna dodávka za druhou. Řidič zařve cílovou stanici a začne tlačenice. Silnější jede. Když je prostor v autě vyplněný k prasknutí, vydává se na cestu. Rameno na rameni, poty se mísí, zpocené zadky vrzají na koženkových sedačkách. Spolucestující nevěřícně čumí. Běloch? Tam nemá co dělat! Má mít vlastní auto nebo jezdit taxíkem! Na vysvětlování není čas. Když chci vystoupit, musím zakřičet na řidiče a protlačit se ven. Nicméně ani takový prdelákov, jakým je Richards Bay, nám nevadil. Kulturu jsme si vezli s sebou na lodi. A co důležitější, troufám si říct, že my na Viktorce jsme každý měli to, čemu říkám kultura v sobě. S takovou vlastností si člověk najde zábavu a radost i tam, kde si ostatní kousají nehty nudou. Nutno dodat, že i bez vnitřních zdrojů zábavy jsme měli o činnost postaráno. Plachty volaly po další generální opravě a Jindra byl denně po lokty ve fermeži

Agulhaského proudu

a oleji. A do toho všeho neskutečné horko. Pot se začal řinout všemi póry těla ve chvíli, kdy se člověk při probouzení jen zavrtěl. Ještě štěstí, že jsme měli k dispozici sladkou vodu z hadice na břehu. Voda v přístavu byla příliš špinavá na koupel, takže sprcha několikrát za hodinu znamenala jedinou šanci na přežití. To ale stále nebylo nic, nač bychom už dávno nebyli zvyklí, co bychom už někdy nezažili. Horší bylo, že náš počet dramaticky klesl o třetinu. Mišu měl už dva dny po příjezdu sbaleno a odjel na zdravotní dovolenou domů. Potřeboval maličko orazit, ochutnat maminčiny knedlíky a psychicky ozdravět (to každý z nás), ale byl ještě navíc zamilovaný. Sophie, šik Francouzka z Vanuatu, mu nedala spát a Mišu odletěl za hlasem svého srdce. Mohli jsme jen doufat, že se ještě vrátí. I Cornf lake byl na konci svých finančních sil a z posledních peněz si koupil letenku do Evropy a flašku rumu na rozloučenou. Zůstali jsme čtyři. Plně jsme využívali pohostinnost jihoafrických námořních zákonů, které říkají, že každá plachetnice má první měsíc stání v přístavu zdarma. Nevídáno, neslýcháno. Po těchhle třiceti dnech se ovšem musí platit, a to přímo nekřesťansky draze. A každý další měsíc poplatky rostou do astronomických výšek. Jižní Afrika je tak jachtařům přátelsky nakloněna, a zároveň se brání „hromadění“ jachet v přístavech. Postoj v Richards Bay přinesl i méně příjemnou stránku cestování. Každou noc v přístavu někdo spí v kastelu na způsob hlídky, kdyby se dělo něco nepředvídaného. Tu noc spaní v kastelu vyšlo na mě. Probudil jsem se po půlnoci. Nade mnou stál černoch. V polo-

266

spánku jsem začal nadávat: „What the fuck is going on?“ (Co se ksakru děje?) Odpověděl mi: „I´ll shoot you!“ (Zastřelím tě!) a něco držel v ruce. Byl jsem ospalý a bez brýlí, takže to klidně mohla být baterka. Nebo banán. Kdoví. V ospalosti jsem odpověděl: „Fuck off the boat!“ (volně přeloženo Vypadni z lodě!). A on na to: „I´ll shoot you!“ A já: „Fuck off the boat!“ Chvíli jsme si takto povídali, pak vycouval a zmizel ve tmě. Byl pryč. Ráno jsem se dozvěděl, že to zkoušel i na jiných jachtách, ale také ho zahnali. Nastal čas odplutí, ale to v Jižní Africe není tak jednoduché. Jen málokde ve světě se jachtaři tak pečlivě připravují jako tady. Sledují předpovědi počasí a každý výběžek nízkého tlaku v nich evokuje vše, co se kdy o jihoafrickém pobřeží doslechli. Agulhaský proud směřující na jih tu dosahuje síly až 6 uzlů. Když se střetne s bouří z jižního Atlantiku, vznikají vysoké, nepravidelné a monstrózní vlny. V námořních mapách jsou poznámky: „Freak waves up to 20 metres“ neboli abnormální vlny do 20 metrů. Každý rok tu plachetnice přicházejí o stěžně, tankery se lámou, kontejnerové lodě ztrácejí své náklady. Stoprocentní recept, jak si s tím vším poradit, neexistuje. Po opuštění přístavu se do-

poručuje vplout na stosáhovou linii (hloubka necelých 200 metrů), kde je Agulhaský proud nejsilnější, a plně využít jeho sílu. Když barometr klesne a vítr zeslábne, zbývá asi půl hodiny do příchodu bouře. Pak je nutné schovat se do nejbližšího přístavu nebo alespoň urychleně opustit stosáhovou linii, aby se zabránilo nejhoršímu. Je jasné, že vyplout si můžeme dovolit jen s dobrou předpovědí počasí. Říká se tomu okno, ve kterém je možné relativně bezpečně přejet do dalšího přístavu. Richard Konkolski a jeho Niké byli v těchto místech dvakrát převráceni. A tak když předpověď slibovala dva dny relativního klidu, vyrazili jsme. Přestože byl pátek a žádný rozumný námořník v pátek nevyplouvá. Co nejrychleji jsme dosáhli stosáhové linie. Vítr byl příznivý a stavěli jsme všechny možné plachty. Ukázalo se, že Phil a Drsoň se toho v Indickém oceánu z námořnického řemesla příliš nenaučili. Řízení lodě bylo na mně a Jindrovi. Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, v jakých končinách plujeme, a už druhý den jsme bez problémů dorazili do Durbanu, devátého největšího přístavu světa. Zakotvili jsme a mohli si pogratulovat k úspěšnému zvládnutí první etapy, samozřejmě s doprovodem nezbytného panáka mauricijského

267

kapitola 37

Jižní Afrika

aneb tři mušketýři v horku i chladu

Agulhaského proudu

266

267

rumu. Svůj díl dostal i Neptun, že se nezlobil za náš páteční odjezd. Ulice Durbanu znamenaly kulturní šok. Po měsících na moři nebo přinejlepším v poklidných ostrovních městech byly ulice plné lidí, z devadesáti devíti procent černé pleti. Velkou část z nich tvoří Indové a říká se, že Durban je největší indické město mimo Indii. Vánoce byly za dveřmi a ve sluncem rozpálených širokých bulvárech i zastrčených uličkách řádilo předvánoční šílenství. V tom není mezi Čechami a JAR žádný rozdíl. Rozdíl je ve jménu hlavní vánoční postavy. U nás máme Ježíška, v Rusku Dědu Mráze, v Americe Santa Clause. V Durbanu dárky rozdává Ballito. To je totiž člun, na kterém 24. prosince 2003 štědrý vousáč osobně přijel na zakotvenou Viktorku. V poledním horku jsem zrovna v trenýrkách na palubě štípal palivové dříví, když mi sekera zůstala viset ve vzduchu. Na přídi pomalu se blížící pilotní lodě stál ON! V červené říze, s bílým plnovousem, čepicí s bambulí a příšerně se potil. S úsměvem mi podal igelitovou tašku plnou dárků a chrochtavou afrikánštinou popřál hezké svátky. Nevěřil jsem vlastním očím. Nebýt igelitek v ruce, považoval bych to setkání za fatu morgánu. Nebo úžeh. Po štědrovečerní večeři, kdy nebyla ryba, ale poctivé řízky, jsme dárečky pod nakresleným vánočním stromečkem konečně rozbalili. Samé užitečné

věci. Hrnečky, balíček karet, mýdlo. Byl to dar durbanských kaplanů a mezinárodní námořnické organizace všem, kteří musí trávit Vánoce v přístavech. K výročnímu přípitku (byly to poslední, páté Vánoce na naší cestě) jsem z tajných lodních zásob vytáhl láhev pravého českého absintu. Prozíravě jsem ho koupil už na Vánočním ostrově, aby nám maličko připomněl blížící se domov. Stáli jsme na kotvě a vyhlíželi další vhodné okno. Před námi byl nejobtížnější úsek plavby kolem Afriky. Z Durbanu do nejbližšího přístavu to je dlouhých 225 námořních mil bez jakékoli možnosti se schovat před bouřemi. A počasí bylo vskutku schizofrenní. Den před Vánocemi celodenní průtrž mračen, den po nich větrná smršť. Místní znalce to nijak nepřekvapovalo. „To je normální,“ říká náš kamarád, tlustý opravář vysílaček, „na vlastní oči jsem viděl, jak moje přítelkyně kouřila na palubě a zbytek cigarety odhodila po větru do moře. V tu chvíli se vítr otočil a stejnou silou (5 Bft) začal vát opačným směrem. Ještě žhavý nedopalek přiletěl ze tmy a proletěl kolem nás na druhou stranu.“ Tři dny po Silvestru přišlo další okno. Celá jachtařská komunita se shodla, že to je konečně ta pravá chvíle, a chystala se na ranní vyplutí. My na nic nečekali a vypluli jsme už v noci. Vlny byly opravdu freak, naštěstí jen

269

Dělali si „řidičák“ na plachetnice a potřebovali praxi. Naskákali na palubu s bláhovou radostí, že jedou na školní výlet. Rozdělili jsme si je s Jindrou do hlídek a brzy poznali, že dnešní mládí nic nevydrží. Keith potupně vrhnul hned, Sean až po službě za kormidlem. To je zase materiál! Alespoň neubylo jídla. Počasí skutečně nebylo bůhvíco. Pršelo, mlha. Teploty klesly na mrazivých 20 °C a i voda byla čím dál chladnější - Agalhaský proud se začal ochlazovat vodami jižního Atlantiku. Co chvíli z vody vystrčil hlavu tučňák nebo jsme potkali spícího lachtana. Leží na zádech, nechá se převalovat vlnami a oddychuje hlasitěji než Jindra. Nebo důstojně pomalu proplul měsíčník. A kde jsou tato zvířata, tam jsou i žraloci, s korunovaným králem jihoafrického pobřeží – žralokem bílým lidožravým. Toho jsme ani nezahlédli a místo něj jsme na udici chytli jiného nešťastníka, malého žraloka mako. Šedesát centimetrů délky, slabých 10 kilo. Ani příliš nebojoval a Drsoň z něj usmažil trochu olejnaté, ale výborné řízky. Všechny jachty, které s námi vyplouvaly do okna v East London, se schovaly do dalšího úkrytu v přístavu Port Elisabeth. Viktorka se blížila k jeho vjezdu a Jindra pečlivě poslouchal předpověď počasí. Pak vyšel z navigační kabiny a řekl: „Má to být slabá níže, pojedeme dál.“ A jeli jsme. Vítr se změnil ze severovýchodu na jihozápad, vlny se přiostřily. Křižovali jsme den a noc na místě a pak opět, rychleji než filmovým střihem, přišla změna větru. Pluli bychom dál, nebýt našich mladých přátel. Těch pár mil z East London jim už stačilo a prosili o vysazení. Vpluli jsme do Mossel Bay. Mossel Bay je malý přístav s velkou historií. Je to první místo na pobřeží Jižní Afriky, kde přistáli Evropané. Roku 1488 tu po obeplutí mysu Dobré naděje zakotvil Portugalec Bartolomeu Díaz. Replika jeho lodi, která byla postavena v Portugalsku a doplula do Mossel Bay po vlastní ose, stojí na suchu v místním muzeu. To Seana a Keitha ani zbla nezajímalo. Nepočkali ani na oběd (skvělý žraločí guláš), a jen co se bok Viktorky dotkl přístavního mola, utekli z lodě. Moře prostě není pro každého. Ale zkuste to vysvětlovat někomu, kdo na něm nikdy dřív nebyl. Vlastní zkušenost je k nezaplacení.

do tří metrů. Našli jsme proud a uháněli podél pobřeží. Za jedinou hodinu jsme upluli 12 mil!!! Samozřejmě díky proudu. Nechtěl bych tam být, kdyby se vítr otočil. V průběhu dne nás postupně dohnaly ostatní plachetnice, ale tentokrát jsme jim byli rovnocenným soupeřem. Vítr zesiloval a my se škodolibou radostí sledovali, jak naši přátelé a kolegové zmenšují plochu plachet nebo je sundávají úplně. To nám připadalo nedůstojné a dál jsme uháněli pod plnými plachtami. Rychlost byla neuvěřitelná. Ten den padly všechny dosavadní rekordy. Celkový počet uplutých námořních mil za 24 hodin se zastavil na neuvěřitelných 186 mílích! Téměř jsme museli brzdit, abychom neminuli přístav East London, kde jsme se na pár dní opět schovali. East London má okolo půl milionu obyvatel, většinou černošských, a prý není příliš bezpečný. Tak nám to vysvětloval bílý jihoafrický policista, když nám město ukazoval z pohodlí svého policejního vozu. Pravda, mnoho bílých jsme neviděli. Bohužel, neměli jsem moc času to zkoumat na vlastní kůži, blížilo se další okno s vyhlídkou na 30 hodin dobrého počasí. Na poslední chvíli doplnili posádku dva mladí Jihoafričani, Sean a Keith.

270

V dalším příhodném oknu jsme vyrazili na moře. Nepoučitelně opět v pátek. Jižní vítr byl obzvlášť studený, ale už nám foukal z boku. Byli jsme u nejjižnějšího bodu Afriky – Střelkového mysu. Naskytl se nám pohled, jaký měli první evropští mořeplavci, a nebýt majáku na mysu (nejstarší jihoafrický maják), viděli bychom přesně to, co Díaz před pěti sty lety. Od této chvíle pojedeme jen na sever, do tepla. Zatím ale byla stále zima a ani nebe plné hvězd nezabránilo, aby po hlídce každý hned zalezl do kóje zahřát ztuhlé kosti. I Mléčná dráha zkysla. Začala se projevovat únava z plavby ve čtyřech lidech. Zvlášť noční hlídky se zdály být čím dál tím delší. Tatam je doba dlouhých a tichých hovorů, historek, sdílení zkušeností. Drsoň by mohl vyprávět, měli jsme vachtu od jedné do sedmi. Když se při buzení profuckoval k vědomí, vykouřil v polospánku jednu cigaretu stylem, jako by rakovina neexistovala, aby se se zamumláním „fuck“ propadl do hlubokého bezvědomí, střídaného s hodinou za kormidlem. Moře bylo naštěstí mírné, provoz lodí slabý. I tak jsem si netroufl zamhouřit oko, blížili jsme se k místu, které je přívětivé jen svým

jménem. Mys Dobré naděje se dříve jmenoval mys Bouří, než ho portugalský král Jan II. přejmenoval. Prý aby zbytečně nebral námořníkům odvahu. Přivítali jsme se královsky, to jest z dálky několika mil, blíž jsme si netroufali. Slunce vykouklo z nízkých mraků a osvítilo ten ostrý kus skály. A jen jsme ho minuli, přifouklo. Vítr se z příjemné „čtverky“ změnil na „šest do sedmi, v poryvech osm“. Viktorka i bez plachet uháněla 6 uzlů!!! Chtěli jsme se schovat do přístavu Hout Bay uvnitř stejnojmenné zátoky. To jsme si dali! K silnému větru se ještě přidaly nepředvídatelné spádové větry z okolních hor a každý poryv s sebou nesl malou průtrž mračen. Netroufli jsme si dovnitř, byl by to příliš riskantní manévr vplouvat do neznámého přístavu s vichřicí v zádech. Celé odpoledne jsme křižovali sem a tam zátokou v naději, že se to uklidní. Neuklidnilo. Vyfoukaní, promočení a unavení zbytečnou námahou měníme plán. Jedeme dál, směr Kapské Město. I když je to pouhých 15 mil, každý kabel nám dal pěkně zabrat. Kormidelník zápasil s kormidelním kolem, loď byla v neustálém náklonu, plachty sténaly a škemraly o rychlou

271

270

271

smrt roztržením. Jindra říká, že to máme za to, že jsme vypluli v pátek. Já si myslím, že to nám mys Dobré naděje ukázal, kdo je tady pánem. V noci jsme se dostali před přístav a vítr udeřil naplno. S motorem na plný plyn jsme stáli na místě, spíš jsme pomalu couvali. Bojujeme do půlnoci, až je jasné, že té noci se do Kapského Města nedostaneme. Přejeli jsme tedy na druhou stranu Stolového zálivu, zakotvili a noc přečkali tam. To byla zase lekce! Užuž si člověk myslí, že toho zažil a zkusil dost a že ho hned tak něco nepřekvapí. A to byl jen silný vítr! Ulehli jsme a spali spánkem unaveným a strhaným, přerušovaným navíc nezbytnou kotevní hlídkou. Ráno byla obloha vymetená, Stolová hora bez mráčku. Prohraná bitva s větrem je zapomenuta a za bezvětří jsme vpluli do Kapského Města. Vítr poškodil anténu na stěžni, vysílačka nefungovala. Bez spojení s kontrolní věží jsme našli volné místo u mola pro parníky. Za pouhých 1 000 dolarů týdně! I když bylo horko, částka spolehlivě zafungovala místo studené sprchy. Seděli jsme v kastelu nad mapou jihoafrického pobřeží a přemýšleli, kam poplujeme, když v tom někdo zaťukal na bok Victorie. Kapitán přístavu, velké zvíře! Dojel se na Viktorku osobně podívat a z jeho návštěvy se vyklubal postoj v jednom z nejkrásnějších přístavů světa zadarmo. Stali jsme se hosty Kapského Města. Už prvním dnem začala nekonečná série návštěv. Od bohatých turistů, protože Viktorka stála před nejexkluzivnějším hotelem v Kapském Městě, až po ty nejchudší. Bída je v Jihoafrické republice všudypřítomná, a i když je Kapské Město nejnavštěvovanějším turistickým cílem celé Afriky, jeho chudým to může být jedno. Centrum města oslní bohatstvím, krásou i pocitem bezpečí a kosmopolitnosti, ale stačí pár kilometrů, a octnete se v okrajových městech, tzv. shiptowns. Ty si žijí svým vlastním životem městské džungle a policie se tam prakticky neodvažuje. Tváří v tvář takové realitě jsme pak my na Viktorce v pozici výstředních boháčů poflakujících se životem. Každý z nás si své břemeno světové mizérie na ramenou nesl sám, a tak jsme každý měli své osobní žebráky a každý večer jsme je zvali na Viktorku alespoň na večeři.

272

V Kapském Městě na nás čekala celá řada povinností. Museli jsme získat brazilská víza, protože Brazílie byla další ze zastávek na naší pouti domů. Nebyl v tom žádný problém, stačilo vzít pasy a s vyplněnými formuláři zanést na brazilskou ambasádu. A zaplatit poplatek. S drobnou škodolibou radostí jsme zjistili, že výše poplatků se různí podle národnosti žadatele. Pro nás, Čechy, to bylo 20 dolarů, pro Poláky maličko víc, pro Skoty zdarma. Občany USA pak vízum stojí nejvíc, rovnou stovku. Brazilská odpověď na americkou vízovou politiku. Další z povinností byl výlet na Stolovou horu. Kdo tam nebyl, nebyl v Kapském Městě. Jen Jindra nonkonformně odolal, že se nenechá strhnou davem k prohlídce nějakého placatého šutru, vymlouvaje se přitom na bolavá kolena. Měl recht. I když převýšení z nuly na 1 086 metrů je zážitek a ochablé svalíky se třásly nezvyklou námahou, přece jen se každou ze tří set padesáti cest vedoucích nahoru draly davy lidí. Dole horko, nahoře chlad, vrcholek v oblacích. Malé rozčarování – to, co zdola vypadá jako perfektní rovina desky stolu, je zvlněná a kopcovitá plošina. Ale krásná. Výhled na Kapské město a Stolovou zátoku s ostrovem Robben, na kterém byl roky vězněn Nelson Mandela. A samozřejmě davy turistů. Na Stolovou horu vede lanovka, takže je přístupná komukoli. Mám drobné zkušenosti z hor, ale z některých výkonů, které jsem tam viděl, mi dodnes vlhnou dlaně. Otcové rodin, aby měli co nejlepší záběry, cpali své děti na samý konec hory, kde by i kamzík zmagořil. Nebo statný fotograf s dívkou před objektivem balancoval v sandálech na hraně propasti. Každý rok se několik turistů zřítí. Jednou z rarit Stolové hory jsou přerostlí králíci – damani kapští. V afrikánštině se jim říká gossies, jezevci. V podstatě nezajímavý hlodavec, jakési obézní morče, je nejbližší příbuzný slonům, kterým po vymření mamutů zbyl tento tak nepodobný příbuzný. Zatímco dříve vědci řadili damany jednou k hlodavcům,

podruhé k lichokopytníkům, domorodí Masajové v tom měli jasno. Bůh stvořil od každého druhu zvířete velký a malý exemplář. Stvořil velké i malé hady, ale také velké a malé slony. Zatímco velkým se dařilo dobře, ti malí si neustále stěžovali, že jim dlouhý chobot a kly překáží. Boha to přestalo bavit poslouchat a chobot a kly jim vzal. Tak vznikli damani, jak je známe dnes, dokonale přizpůsobení k životu na Stolové hoře. Na vlastní oči jsem viděl, jak organizovaná skupina tří damanů oškubala černošskou rodinu o svačinu. Prostě je z jejich piknikové deky vytlačili a zkonfiskovali kuřata i chleba. Statná matka rodu s výkřikem: „Přece jim nenecháme broskve!“ ještě zachránila alespoň zbytky ovoce. Cesta dolů je pak odměnou za našlapané výškové metry. Vybral jsem si cestu pod lanovkou, rámovanou tabulemi s povzbuzujícími nápisy typu: „This is not the easy way down!“ popřípadě přímo: „Dangerous climbing!“ Neznám nikoho, kdo by neodolal. A stálo to za to. Krom tu a tam projíždějící lanové kabinky s tvářemi turistů přitisknutými na sklo a skupinky horolezců trénujících na skalách tam nikoho nepotkáte. Jen vítr, slunce, oblohu a skály. Dole ve městě jsem se zhroutil na obrubník silnice a nechal pohltit ruchem města. Veřejnou dopravu obstarávají minibusy a dodávky, řítící se ulicemi. Pak řidič dupne na brzdy, z auta vyskočí černý naháněč, pronikavě píská a z plna hrdla řve: „Green Point! Sea Point!“ – místa dalších zastávek. Jsou to životem otlučení chlapíci s vyraženými předními zuby. Konkurence je tvrdá. Čím víc lidí uvnitř, tím víc peněz. Zkásne nové cestující a už naskakuje do rozjíždějícího se auta, aby o 500 metrů dál opět pískal a do ochraptění volal své: „Green Point! Sea Point!“ Jen jednou jsem viděl, že vypadl ze své role. To kolem prošla nádherná úchvatná černoška, vysoká, štíhlá, s prsy antických bohů a afrovlasy až k zadku. Spolu jsme nevěřícně čuměli, řidič naštvaně troubil a vztekal se, chlapík nevydal ani hlásku. Pak se na

273

272

273

Nikdo už nespočítá, kolik záplat jsem na naše bílé chlouby našil, ani kolikrát Jindra napínal lanoví. Kolik litrů fermeže vsákla paluba, kolik tun zásob jsme na Viktorku nanosili, kolik kilogramů rzi jsme oklepali a kolik plechovek barvy jsme spotřebovali. A jen tak mimochodem, s bravurou mediálních hvězd jsme zvládli živý rozhovor pro kapské rádio, články pro místní plátky i šot do televize. Důležitou částí postoje v Kapském Městě bylo doplnění posádky. Drsoň už měl dost Viktorky i nás a dezertoval. Phil nám zůstal, nechal se zlákat příběhy, které o Brazílii barvitě vyprávěl Jindra. Dokonce si pořídil učebnici portugalštiny. Svědomitý to hoch. Z dovolené v Čechách se vrátil šťastný a odpočatý Mišu. Připojil se Brazilec Paulo. Coby student biologie byl půl roku na prázdninově studijním pobytu v Mosambiku. Těsně před odletem do Brazílie se dozvěděl o Viktorce a jejím cíli, bez váhání letenku zahodil a připojil se. Posledním příspěvkem do lodního stavu byl Šimi. Statný hoch se zdravým jesenickým kořínkem, potkali jsme ho na Novém Zélandě. Tenkrát se mu na lodi moc líbilo a projevil přání se s námi svézt.

mě otočil a prohlásil: „I lost my words.“ Bez obav, kámo, já taky. Docela jsem se tím krátkým výletem unavil a rád jsem zůstával na lodi. S jedinou výjimkou. Pravidelně jsem chodil k hlavnímu kapštadskému nádraží. Na dřevěné bedně tam sedával a hrál slepý, křivicí zkřivený černošský kytarista. Ale jak hrál! Kytaru nastojato, čtyři nylonové struny otočené k sobě. Naladěno měl do akordu, jen posunoval prst po pražcích a zpíval několik písní stále dokola. Dámy a pánové, to byla hudba! Byl v ní smutek z toho, co mu život udělal, i radost, že vůbec žije. Do tří akordů dal bolest člověka, kterému řežou nohu, i naději, že mu zbývá druhá. Poslouchal jsem téměř denně jeho kolovrátkové melodie, pozoroval lidi okolo. Kdo prošel bez povšimnutí, kdo dělal, že nevidí, kdo chvilku poslouchal, kdo hodil minci. A pak jsem ji uviděl. Mladou žebračku s nemluvnětem v náručí. Znal jsem ji od vidění, nocovala v krabicích na Long Street v podloubí. Přišla, sedla si vedle něj, nakojila dítě a hodila mu hrst drobných. Zpět do práce, které bylo víc než dost. Svůj díl pozornosti potřebovaly plachty a takeláž.

Do lodní kroniky si dokonce troufl napsat: „Doufám, že se uvidíme v Africe.“ Takových zbožných přání, planých vzkazů a nikdy nesplněných slibů ovšem máme plnou kroniku. Ale jedno ráno stál Šimi na palubě. Na tváři široký úsměv, v jedné ruce litr slivovice, v druhé zpěvník Čechomoru. Co víc si přát. K úplnému obrazu života na Viktorce zbývá domalovat noci. Nebylo večera, kdy bychom neměli návštěvu, jednu zajímavější než druhou. Třeba Slovák Palo se svou milou jihoafrickou manželkou Natálií. Seznámili se v Německu, v létě žijí na Slovensku, v zimě v JAR. Zajímalo nás, jak je to s rasismem v zemi pod Tatrami. „V jedné hospodě chtěla Natálka klíče od WC a hospodská jí odsekla, že cikánce neotevře. Tak jsem jí řekl své a už tam nechodíme. Jindy jsme spolu šli městem a dva kreténi nás neskousli. Slovák! A chodí s tmavou? Asi to je bílý Cikán! Ještě musím dodat, že je jen málo roztomilejších věcí, než je půvabná čokoládová dívka česky zpívající odrhovačku Jede, jede mašinka. Také jsme rádi vídali skupinku českých modelek fotících v Kapském Městě. Kdeže jsou

naivní představy o zmalovaných fiflenách! Holky s námi seděly v kastelu, který léty na moři už dávno ztratil svou eleganci a jehož zčernalé dřevěné stěny spíš než kajutu gentlemanů připomínaly srub zálesáků. Společně jsme zpívali, jedli, pili, povídali si. Skoro každý večer nám holky upekly nějakou buchtu a Jindra kvůli tomu několikrát odložil odjezd. To je jedna z výhod Victorie, člověk si může pozvat přátel kolik chce a nemusí se příliš ohlížet na sousedy. Společenský styk vyvrcholil oslavou Jindrových narozenin. Sešli se všichni, které máme rádi, bílí, černí, barevní. Miloval jsem tu pestrost. Holky upekly tentokrát skutečně poslední, narozeninově rozlúčkovou buchtu, kytara hrála, víno teklo proudem, a mělo z čeho. Jeden z příspěvků konzumní společnosti jachtařům je happy box, doslova přeloženo šťastná krabice. Jsou to pětilitrové piksly s vínem, zpravidla průměrné chutě, vyvážené výbornou cenou, které se těší v jachtařské komunitě velké oblibě. A když byly všechny happy boxy vypity, mohli jsme vyplout. Počtvrté přes Atlantik, směr Brazílie.

Jindrovy narozeniny

274

275

Jindrovy narozeniny

274

275

kapitola 38

Svatá H elena a B razílie

aneb o pohodové pasátové plavbě, osamělém ostrově a veselé

B razílii

rožci lépe?“ Ale už nebylo návratu, před přídí Victorie ležel celý jižní Atlantik, který si nebral servítky. Vlny chodily ze všech stran, rozeschlou palubou se valily do lodě proudy vody, v podpalubí to šplouchalo. Hlídky byly náročné a chladné, voda studená, ryby žádné. Do mysli, značně oslabené čerstvou láskou, se mi vkrádala myšlenka, jestli už nejsem na takové srandy trochu starý. Bolely mě záda, kolena, v krku. Zima, nevyspalost, ruce odřené od lan, nehty zlámané, kalhoty mokré. Do Evropy zbývalo jen pár posledních tisíc mil, doufám, že se do té doby nerozsypu. Nebyl jsem v tom sám, na lodi řádila chřipka, všem teklo z nosu jako ženichovi z ocasu. Byl čas nasadit tradiční a osvědčené léky, čaj s rumem a ruský penicilin – česnek. Brzy se vítr stočil na příznivý jihovýchodní pasát, vysvitlo sluníčko a začala krásná pasátová plavba. Kolem lodě kroužili buřňáci i buř-

yl začátek února 2004, když jsme vyplouvali z Kapského Města. Byl nejvyšší čas, opět se mi tam začínalo líbit víc, než je zdrávo. Měla to na svědomí jedna osůbka, překrásné stvoření jménem Caldine, napůl černoška, napůl Asiatka. Stačilo, aby kývla malíčkem, a vzdal bych závod těsně před cílem. Nekývla. A tak jsem seděl na horní palubě, Kapské Město i se Stolovou horou mizelo v oparu a Viktorka letěla oceánem rychlostí šesti uzlů. Atlantik se s námi moc nemazlil a našim novým souputníkům to nedělalo dobře. Jak Šimi, tak Paulo už první noc několikrát nakrmili rybičky. Což o to, Šimi si z Čech přivezl 100 kilo poctivé váhy, tomu pár dní slané diety nemohlo uškodit. Zato Paolův široký brazilský úsměv se změnil v křečovitý škleb, tvář pobledla a zdálo se, že poprvé zapochyboval: „Nebylo mi v Mozambiku mezi slony a noso-

ňáčci. To jsou nejmenší mořští ptáci, skutečné vlaštovky oceánů. Slétnou-li se kolem lodě, věští bouři (prý). Popolétávají nad mořskou hladinou a sbírají z ní svou potravu. Vypadají přitom, jako by po hladině chodili. Ne náhodou anglický název buřňáčka – sea petrel – vznikl podle svatého Petra, který také dokázal chodit po vodní hladině. V noci bylo nebe plné hvězd se symbolem jižní polokoule – Jižním křížem. Byly to hodiny klidného kormidlování, klidu, ticha s šumem lanoví a moře, to vše lehce podbarvené špetkou slivovice na dně hrnku. Dost času na přemýšlení, snění, kutí plánů. Noční hlídky utíkají mnohem rychleji než ty denní. Občas spadla hvězda a nezbývalo než si něco přát. Zvlášť na tu jednu, jihoatlantskou, si pamatuju. Jasnější než světlice, zelenější než smaragd. Něco takového jsem ještě neviděl a s otevřenou pusou jsem zapomněl na tajné přání. Přes den bylo tepleji a tepleji, vlny malé. Zdecimovaní nováčci se rychle otřepali, dostali opět chuť k jídlu a vyklubaly se z nich veselé kopy. Zavládla nezřízená pohoda. Šimiho podnikavý duch rychle pronikl do tajů námořnického řemesla a dalo se na něj spolehnout jak ve výběru vtipů nebo her, tak v kormidlování. A Paulo se stal naším sluníčkem. Když jsem

si stoupl vedle něj, zdálo se mi, že vidím, co nám Čechům schází nejvíc: odvaha a velkorysost. Schválně, kdo z nás jí má na rozdávání? Já ne. A ta lehkost a přímočarost! Paulo se snažil dokázat, že perpetuum mobile vynalezli v Brazílii. Využívá dvou základních přírodních zákonů: a) Kočka vždy dopadne nohama na zem. b) Krajíc spadne na zem vždy namazanou stranou. A tak uvázali kočce na záda namazaný krajíc chleba a vyhodili ji do vzduchu. A ona se točí a točí a točí. Ale lehkost neznamená nutně lehkovážnost nebo vtipy. Je v myšlení, životním stylu, jednání a přístupu k životu. Znamená plout životem, často těžkým, složitým nebo i jednotvárným, s hlavou vztyčenou a zády rovnými. Proto volám: „Dnes! Teď! Cestujte! Seznamujte se! Chlapci, berte si černé dívky, holky, okuste tmavých kluků!“ Objevila se ryba, parádní doráda. Dvoumet rový samec nejprve hravě ohnul háček na návnadě, a pak se už jen smál našim nesčetným pokusům o jeho smrt. Několik dnů nás drze doprovázel, až jsme si na sebe zvykli. Dostal jméno Albert. Pohled na něj ve mně vyvolával bitku dvou protichůdných pocitů. Pud lovce mi velel rybu ulovit, zabít a sežrat. Pud milovníka přírody (a krásy) Alberta bránil a obdivoval, když vysokým úzkým čelem prorážel vodu

Paolo, Iví a Phil

276

277

kapitola 38

Svatá H elena a B razílie

aneb o pohodové pasátové plavbě, osamělém ostrově a veselé

B razílii

Paolo, Iví a Phil

276

277

Celý ostrov je se svými vysokými pobřežními útesy velkou nedobytnou pevností. Nebyla náhoda, že slavný vojevůdce Napoleon Bonaparte byl poté, co se mu v Evropě přestalo dařit, internován právě zde. Každá loď je vidět na desítky mil a překvapivý přepad je nemožný. Napoleon, poražený r. 1815 u Waterloo, byl převezen na Svatou Helenu. Brzy po příjezdu si prozíravě vybral místo svého hrobu a čas trávil psaním pamětí a hrou kulečníku. Zahrada u jeho domu Longwood byla jeho poslední říší, o 6 let později zemřel. Spekuluje se, jestli byl otráven guvernérem ostrova ve snaze zbavit se nepříjemně důležitého vězně, nebo některým z vlastních generálů, kteří byli internováni s ním. Nebo umřel na opuštěnost a zklamání? Jeho ostatky byly později převezeny do Paříže a pohřbeny na břehu Seiny. Napoleon zdaleka nebyl jediný, kdo byl na Svaté Heleně nedobrovolně. Ostrov byl objeven roku 1502 Portugalci a tento objev byl držen v tajnosti, aby uchovali své výlučné postavení při námořních cestách do Indie. Svatá Helena se stala důležitou zásobárnou a byla postupně zalidňována otroky. Když ostrov

a hřbetní ploutví řezal hladinu oceánu. I Phila zachvátila lovecká vášeň a zuřivě Alberta harpunoval. Byl jsem v klidu, jeho pokusy neměly ani nádech úspěchu. Řval za ním ty nejsprostší anglické nadávky říznuté skotským dialektem. Čirá smršť verbálního násilí. Pak se uklidnil a k obědu pokorně uvařil oblíbený green power neboli hrách. Po osmnácti dnech se nad ránem z černé tmy vyloupl náš cíl – ostrov Svatá Helena. Zakotvili jsme na závětrné straně ostrova a (i když byla neděle) bez problémů vyřídili všechny vstupní formality. Na Svaté Heleně je každý vítán. Možná je to tím, že se jedná o jeden z nejizolovanějších ostrovů světa. Leží 1 700 námořních mil severozápadně od Kapského Města a od dob portugalských cest k ostrovům koření je to více než významný záchytný bod uprostřed Atlantiku. Dodnes budí dojem určité opuštěnosti, hlavně tím, že na ostrově není letiště. Kdo nemá vlastní plachetnici, musí se spokojit s jediným spojením se světem, zásobovací lodí jezdící jedenkrát do měsíce z Kapského Města. Jediné a nepříliš dobré kotviště je u hlavního města Jamestown.

278

převzali Britové, vydali dokonce nařízení, že každá loď, která se tu zastaví, musí zanechat alespoň jednoho otroka „k údržbě a rozvoji ostrova“. Dnešní obyvatelstvo tak tvoří letitá míchanice Portugalců, Britů, afrických otroků a Číňanů. Sami si, inspirováni osudem i názvem ostrova, říkají „svatí“. Při setkání se usmívají a vždycky pozdraví. Není divu, určitě se všichni znají. Žije tu 4 186 lidí, 535 kusů dobytka, 777 ovcí, 150 oslů, 1 224 koz, 6 082 slepic a 503 prasat. Není nad britskou přesnost. Jako u hodně míst je kvalita kotviště nepřímo úměrná kráse ostrova. Čím malebnější kraj, s vysokými útesy a zeleným vnitrozemím s lesy a pastvinami, tím mizernější kotvení. Opět jsme noc co noc drželi kotevní hlídky. Viktorka se houpala ze strany na stranu, oceánské dmutí se tříštilo o malé přístavní molo. Přistát s malým člunem nebylo jednoduché. Ale výlety po ostrově za trochu rizika stojí a všichni jsme měli dost času prohlédnout si půvabné městečko Jamestown sevřené v úzkém údolí, Napoleonův dům i hrob, letitou Haleyho hvězdárnu, obří želvy dovezené z Galapág nebo jen tak zajít na pivo.

Té příležitosti na chvilku vypadnout z lodě jsme se chopili všichni. Jaká radost, projít Jamestownem, pozdravit místní svaté, usmívat se. Pak si sednout na kopci a pozorovat zakotvenou Viktorku. Phil, na kterém si dlouhodobé cestování vybíralo největší daň, využívá každé chvíle strávené v rodné domovině k bezuzdným radovánkám. Z lodě odchází s výkřikem: „Tiger!“ a vrací se, pokud se vůbec vrátí, s mumláním: „Filthy animal!“ Dokonalosti dosáhl nevinnou poznámkou při návštěvě Napoleonova domu. Po zasvěceném a zapáleném výkladu průvodce o životě velkého malého Francouze se Phil bezelstně zeptal: „A ten Napoleon, to byl herec, nebo zpěvák?“ Dominantou Jamestownu je Jakubův žebřík. Je to dlouhatánské schodiště s převýšením 200 metrů. Dříve sloužilo na přepravování nákladů. Napadla mě zvrácená myšlenka – závod! To musíme vyběhnout! Kupodivu se mi podařilo vzbudit soutěživého ducha a nalákat téměř sto procent posádky. Jen Jindra se vymluvil na bolavé koleno a se slovy: „Někdo musí zůstat naživu,“ vše pozoroval dalekohledem z pohodlí a bezpečí paluby Victorie.

279

278

279

Sešli jsme se pod schodištěm a pohlédli na všech 700 schodů. Soutěživost nás trochu přešla, ale nebylo návratu, ješitnost je hnusná věc. Rozlosovali jsme si pořadí. Já první! Připravit! Pozor! Start! Udržuju lehké a svižné tempo po dvou schodech, ale to mě rychle přešlo. Přejdu do tempa po jednom schodu. Pak si pomáhám jednou rukou na zábradlí. Pak oběma. Lezu po čtyřech, víc šplhám, než běžím. Objeví se měděná cedulka: „Jste v polovině, zbývá posledních 350 schodů!“ Pak se už na nic nepamatu-

ju, jen poslední schod a mávnutí na Miša, aby stopl čas. Šest minut 22 sekund. V puse cítím krev, nesmím si sednout, už bych nevstal. Ale to už běží Paulo. Zdá se mi rychlejší. Vyřítí se po čtyřech nahoru a padne k zemi. Kašle. Pak se podělá. Sedm minut 22 sekund. Další běží Šimi, polosvlečený obr, rve silou paží a vůlí svých 100 kilo do schodů, zábradlí se třese. Dolehne na poslední schod a mohutně hyperventiluje. Sedm minut 44 sekund. A na trase je Phil. Projevuje se jeho mládí, utíká!!! Ve třetině dramaticky zpomaluje, v polovině náhle zastavuje, lehá si. Umřel? Philovo statečné srdce nápor schodů vydrželo, ale jeho morál ho zradil. Přepálil začátek. Zhroutil se na žulu, vzdal. Naposled vyběhne Mišu. Drží svěží tempo po dvou schodech až do poloviny, odpočinutý po dovolené v Čechách mohutně finišuje, až skončí s hlavou zabořenou do schodu nahoře. Šest minut 6 sekund. Skvělý čas a vítěz. Z nohou ještě nezmizel svalový třes, a už jsme vyplouvali na druhou polovinu atlantské cesty. Na palubě vypukla další horečka, tentokrát šachová. Šimi vyhecoval nekonečný turnaj v královské hře a rozpoutal šachové peklo. Jedna partie střídala druhou a bez nadsázky můžu napsat, že dny plynuly v rychlém tempu šachových partií. Aby toho nebylo málo, Šimi paralelně rozjel maraton v piškvorkách. Byla to naprosto pohodová plavba. Na plachty jsme týdny nemuseli ani sáhnout, oceán byl prázdný, hlídka si jen odkormidlovala své 4 hodiny a měla padla. Tropické slunce hřálo, pasát chladil. Dostatek času dovolil experimentování. Třeba s jídelníčkem. Jedno ráno jsem vytvořil unikátní pomazánku z cibule, kvasnic, rýže a fazolí od včerejšího oběda. Účinná a zdravá pochoutka a dodnes nechápu, proč kluci pak podpalubí říkali plynová komora. Ani Mišu neodolal pokusům a uvařil polévku z dýně. Naučil se ji na Vanuatu, kde se vaří podobná polévka z tchyně. Šimi, když viděl, že šachisté a piškvorkáři už po desáté hře vykazují známky únavy, vymyslel novou zábavu – surfování za lodí. Rozebral záchranný člun a z prkna vyrobil surfovací prkno. Už při čtyřech uzlech prkno klouzalo po hladině s lehkostí buřňáků a udržet se na něm byla zkouška síly a zručnosti. Vyzkoušeli jsme si to všichni. Zrovna když z vody vylezl Paulo, kolem lodi proplul obrovský mečoun,

Jakubův žebřík

jistě tři metry dlouhý. Dobře byly vidět jeho velké oči, vyvalené stejně jako ty Paulovy. Hned tu noc jsme mečouna ulovili, naštěstí menšího, na nešťastnou létající rybku, která si rozbila hlavu o stěžeň při příliš nízkém přeletu nad palubou. Mečoun vůbec nebojoval! Nechal se vytáhnout a zabít bez známek odporu tak vychvalovaných sportovními rybáři. O chvíli později jsme se dozvěděli proč. Žaludek

měl plný mořských ježíků, nevhodná to strava pro mečounka – dorostence. Dny strádání, konzerv a fazolí jsou u konce, bude maso! S uvadajícím zájmem o Capablancovo umění jsme zdokonalili naši oblíbenou hru na kývanou, jejíž název jsme kvůli Philovi museli přeložit do angličtiny – balanc game. Tentokrát si hráči museli stoupnout na reling, každý na jednu stranu. Je to na samých bocích lodě, metr nad palubou, houpání se zvětšilo fakticky i psychologicky. Kdo přepadl na palubu, riskoval slušné rozbití huby, kdo spadl do moře, riskoval minutí lodě. Ale ze zádi vlálo 20 metrů lana a rychlost byla jen 4 uzle. S přehledem jsem porážel všechny borce na palubě a svým smyslem pro rovnováhu jsem Šimiho přiváděl k šílenství. Prostě jsem nepadal. To by ale nebyl Šimi, kdyby něco nevymyslel. Rozhodl se, že mě shodí tlakovou vlnou. Z ničehonic začal řvát mocným hlasem vzteklého zvířete a úplně mě ze zábradlí smetl. Z překvapení jsem se probral až ve vodě. Sportovně jsem ocenil jeho invenci a netušil, jak moc se mi tahle zkušenost bude hodit v Brazílii. (Šimi se mi později za porážku pomstil. Na mou skvělou alo-

Paolo, Iví a vysoká gastronomie

280

281

Jakubův žebřík

Paolo, Iví a vysoká gastronomie

280

281

Zbyla poslední možnost. S Philem jsme nadhodili problematiku výběru názvu. Majitel každé nové lodě by měl pečlivě zvážit, jaké jméno svému plavidlu dá. Nomen omen! Existuje vážné nebezpečí, že se mu stane podobná věc jako lodi s názvem Nightwind (Noční vítr), kterou jachtaři přezdívají Fart in the dark (Prd ve tmě). Nebo noblesní škuner Tree of life (Strom života) jsme na Tongách přejmenovali na Stamp of life (Pařez života). S Paulem to ani nehnulo. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Proto jsme mu objevili dva nové názvy: Your wet dream (Tvůj mokrý sen) a Sleezy farter (Vlezlý prďola). Phil se svou budoucí loď rozhodl pojmenovat Filthy ant (Špinavý mravenec) a pro Viktorku vynalezl nový název Queen of beans (Královna fazolí). Ale to už byl konec téhle plavby a po třech týdnech jsme přistáli v Recife. Jindřich vyřídil únavné vstupní formality, které jsou v Brazílii vždy na dlouhé lokte a trvají i několik dní. Má už své zkušenosti z první návštěvy před třemi lety, kdy ho úředníci zkoušeli, co znamenají hvězdy na brazilské vlajce! Na palubě mezitím začala příprava na pozemský život – mytí a holení. Nejrychlejší způsob, jak se přizpůsobit brazilskému životnímu stylu, byl nákup pálenky cachaçy, citronů a ledu. Z toho se totiž vyrá-

balovou návnadu tajně pověsil plechovku od oběda a se zbytkem posádky se kochal, když jsem se s nadšením vrhl k udici!) V polovině března nad ránem, stále ještě na širém moři, Viktorkou zazněl pronikavý hlas zvonu. Normálně se užívá jen jako pozvánka na oběd a pro případ nebezpečí. Tentokrát si právo zvonění vysloužila jiná událost. Proťali jsme trasu, kudy jsme do Brazílie pluli před třemi lety. Pro nás to znamenalo, že jsme v tu chvíli obepluli svět! A to už stálo za přerušený spánek a malou oslavičku. Zteplalé šampaňské pěnilo pod našima bosýma nohama a svou dávku dostal i Neptun. Zasloužil si to. Čím blíž k pobřeží Brazílie, tím hustší byl provoz lodí i průtrže mračen. Je to vždy vítaná sprcha a šance na sprchu sladkou vodou. Mnohem lepší než koupel v moři, kdy kůže zůstává slaná a lepkavá i po pečlivém otření ručníkem. Polévky jsme už roky nesolili. Stačilo si nad talířkem probrat vous a každý si osolil podle svého. Zvláštní bylo, že se to Paulovi zalíbilo, a nahlas začal uvažovat o vlastní lodi. Marně jsme se mu to snažili vymluvit letitými zkušenostmi, marně vykreslovali všechny obtíže, problémy, starosti, útrapy, marně vysvětlovali moudrost všech stavitelů lodí: „První loď postav nepříteli, druhou příteli a třetí sobě.“

282

bí tradiční, slavný a především výborný nápoj campirinha, bez kterého si Brazílii ani nelze představit. Bylo co oslavovat. Vědomí, že jsme počtvrté přepluli Atlantik, a blížící se konec naší plavby nás plnil radostí i smutkem. Naše tváře získaly odstín dobře vypálených cihel a uzly pevných svalů si na otužilých tělech hrály na schovávanou. Praví muži na pravých místech. Paulo byl po osmi měsících opět doma. Phil dosáhl vysněné Brazílie, aniž by se naučil slovo portugalsky. Šimi se vrhl do života velkoměsta a lámal srdce nebohých Brazilek. Recife se třemi miliony obyvatel je páté největší brazilské město, normální betonová džungle. Vlastně není úplně normální. Po São Paulu má druhou největší zločinnost v Brazílii. Stojí na několika ostrovech a říká se mu brazilské Benátky. Trochu přehnaný eufemismus. Kočičí hlavy na ulicích, vybydlené krásné domy, paláce i paneláky, ulice plné aut i kár tažených vychrtlými koňmi, osly nebo dětmi, bezdomovci spící na chodníku, hluk, špína, prach. Něco podobného jsme viděli snad jen v Havaně. Přesto, nebo právě proto, se mi tam líbilo.

Recife také znamenalo studené pivo pro posádku Victorie. Pití piva má v Brazílii trochu jinou podobu než český pivní skauting. Na stůl se donese jedno pivo v sedmičce v izolátoru, aby nezteplalo, a stejný počet hořčičáků, jako je počet sedících. Pak se už jen rozlévá a pije. Když je láhev prázdná, číšnice donese další. Pivo chutná báječně (hlavně proto, že je studené). Platí Phil za prohraný závod na Svaté Heleně. Brazílie má své kouzlo, které by si na své kůži měl vyzkoušet každý zvlášť. Na někoho možná nezapůsobí, jinému zaleze hluboko pod kůži. Patřím do té druhé skupiny. Brazílie – to je horko a odhalené pupíky tmavých krasavic, upřímnost, veselí, radost ze života, tanec forro (čte se foho), bubenická hudba maracatu, bojový tanec capoeira, chudoba a bída, každodenní boj o živobytí, ozbrojení policisté, tisíce hospůdek, bister a restauraciček se třemi stoly a oblíbenými fazolemi s rýží, špagetami a vepřovým masem, chlazené kokosové ořechy, presovaná šťáva z cukrové třtiny s ledem, močí páchnoucí uličky i krásné bulváry kypící životem, zelené parky i vlnitý plech slumů. Brazílie je mobilita. Potkáte tisíce pojízdných prodavačů vypalovaných cédéček, pojízdné

283

282

283

prodavače cukrovinek, zmrzliny, vody, piva, plynových bomb, ryb, krabů a mušlí, pojízdné kadeřnictví a prodavače bot. Vlastně jediné, co jsem pojízdné neviděl, byl xerox. I reklama je pojízdná. Dodávky, nacpané výkonnou stereosoupravou, která silou rockového koncertu vyřvává reklamy na zboží, brázdí ulice s neodbytností svých decibelů. Ale hlavně je Brazílie fotbal a telenovely. Brazilci, muži a ženy bez výjimky, fotbal a telenovely milují. Jsou alfou a omegou jejich životů, jsou vášní a láskou. A zapomněním. Při jejich sledování nechávají svůj často neradostný osud a nelehký život přede dveřmi obýváků nebo stadionů a alespoň na chvíli jsou srdcem a hlavou jinde. Už se nesměju hloupoučkým televizním příběhům ani fandům toho nejzapadlejšího týmu. Na jedno fotbalové utkání jsem zašel. Recifské derby, Santa Cruix hostil favorizovaný Sport. Kordony těžkooděných policistů, bubny, válečné pokřiky. Stav stadionu naznačoval, že Santa Cruix není bohatý klub, spíš outsider. Z tribuny byly vidět blízké slumy, kterým se v Brazílii říká favely. Oba kluby přišly povzbudit tisíce fanoušků. Seděl jsem v kotli a stejnou měrou sledoval zápas i dění okolo. Brazilci berou fandění vážně. Nad jejich hlavami se objevily vlajky v klubových barvách a na nich zručně vyvedený lev, Bob Marley nebo Che Guevara. Zápas začal. Rozhodčí hned na začátku vyloučil po jednom hráči z každého mužstva a vysloužil si stejnou nenávist jako jeho český ligový kolega. Až do konce zápasu po něm létaly kousky ledu a diváci řvali: „Puta! Puta!“ Pochvala to jistě nebude. Mezi diváky se prodírají prodavači limonád, piva, oříšků, zmrzliny, pečeného masa a smažených sýrů. A potřeb pro fanoušky. To jsou klubové šály (v brazilském horku!), vlajky, odznaky, miniaturní rádia, trubky a řehtačky. O přestávce na trávník nastupuje drobotina, asi pětiletí kluci, jistě je mezi nimi budoucí Ronaldo nebo Pelé,

a diváci je povzbuzují stejně jako své miláčky. Stadion žije, fanoušci dupou, křičí, pískají, zpívají. Sport nakonec vyhrál 3 : 2. Recifským průvodcem se nám stal člověk nad jiné povolaný, černý policista Daniel. Náhodou měl službu v přístavu, když jsme přijížděli, a do Viktorky se zamiloval. Taky se zamiloval do Jindřišky, kterou viděl na fotce z dob stavby. Od té chvíle jí neřekl jinak než „má nevěsta“. Daniel, který vládl základy angličtiny, mě a Šimiho pozval do jazykové školy. Rázem jsme se z pozice nevzdělaných námořníků vyšvihli na úroveň jazykových lektorů. Už jsem se zmiňoval o otevřenosti a přátelskosti Brazilců, teď počet našich známých rostl geometrickou řadou. Vedle radovánek a zábavy nás v Brazílii čekaly, jak jinak, opravy. Já jsem doplnil lodní zásoby a šil plachty. Jedna z hlavních plachet byla už tak zničená, že jsem musel ušít novou. Jindra provedl náročnou výměnu jednoho z pantů kormidla, který byl po těch letech na moři řádně opotřebovaný. Taky jedno z ráhen bylo prolezlé suchou hnilobou a hrozilo prasknutím. Mišu ho sundal, shnilou část vysekal a vylepil novým dřevem. Snad nás do Evropy donese. Život plynul tak příjemně a přirozeně, že jsme si skoro nevšimli, jak se nám ztenčuje posádka. Šimi musel odletět do Čech, Paulo se vrátil do rodného města. I Phil, ten neporazitelný Skot, poděkoval za osm měsíců fazolí, vlhka a jediná čtyři česká slova, která se za tu dobu naučil. Jedno bylo „co“, druhé „protože“, a zbývající dvě, i když se v této knize už objevila, raději zmiňovat nebudu. Což je škoda, protože jejich výslovnost zvládl perfektně. I tak to bylo o dvě slova víc, než která se naučila většina cizinců na Viktorce. Je to tak. Člověk mluvící třemi jazyky je trilingvista. Kdo umí jazyky dva, je bilingvista. A kdo umí jen jednu řeč, je Angličan. Phil opustil Victorii a odjel se

284

osudově zamilovat do Salvadoru. Jindra rozhodl, že opustíme Recife, kde musíme za stání v přístavu platit 10 dolarů denně, a odplujeme na klidnější místo. Ale hlavně věděl, že čím déle v Recife stojíme, tím hůř se mně bude odjíždět. I v tom totiž spočívá tajemství úspěchu dobrého kapitána. Odjet dřív, než se mu celá posádka ztratí v radovánkách na souši. Přesto to nebylo zavčasu a poslední noc v Recife nebyla nejpříjemnější. Vracel jsem se kolem druhé hodiny ranní z noční kontroly barů, jestli se tam příliš nepije. A jak jsem byl ponořen do svých myšlenek, zabočil jsem v přístavní čtvrti do nesprávné uličky. Všiml jsem si toho, až když mě obklopil dětský gang. Skupinka pěti dětí, asi tak od deseti do patnácti let, možná mladší, možná starší, klacky a rozbité láhve v rukou. „Hola, gringo! Dinhero!“ Chtějí peníze. Daniel nám o nich vyprávěl. Jsou to pravé děti ulice, nejspodnější spodina, bez ničeho a nikoho, které nemají co ztratit. Nebezpečné ve svém zoufalství a bídě. Věděl jsem to, ale stejně jsem se zasekl a zazmatkoval. Nemám, nedám. A bez přemýšlení jsem

zařval stejně, jako na mě řval Šimi na moři při kývané. Spratci strnuli. Asi čekali odpor, rvačku, ne vřískot draka stiženého kolikou. Ustoupili. Prorazil jsem kruh a zdrhl. Nedivil bych se, kdyby tam zaražené stály až do rána. Ani jsem se noční příhodou moc nechlubil a jen naskočil na palubu. Odvázali jsme Viktorku a ve třech lidech vypluli na moře. Vymysleli jsme systém tří hlídek po třech hodinách. Jeden kormidloval, druhý byl v pohotovosti, třetí spal. Náročný systém, ale do Cabedela, přístavního městečka na řece Paraíba, to bylo jen 75 námořních mil plavby podél pobřeží s průměrnou hloubkou 10 metrů. To už je trocha nervozity na místě. Za 25 hodin jsme byli na místě. V noci jsme zakotvili kousek od ústí řeky u Cabedela. Oddychli jsme si, přece jen v tak malém počtu jsme na moři nikdy nebyli. A unavení jsme zalehli k zaslouženému odpočinku. Ráno nás probudil zvuk kladiv. V malé loděnici dokončovali dřevěný rybářský člun jen o trochu menší, než je Viktorka. Břeh tvoří pás baráčků a chudoba čouhá z každého

285

284

285

z nich. Brzy jsme se spřátelili s jejich obyvateli a ani přes naši ubohou znalost portugalštiny komunikace nevázne. Přes den chodí oni na návštěvu k nám na loď. Děti dostanou bonbony, dospělí rum a všichni společně hrajeme domino. Večer se v loděnici opíjíme levnou cachaçou. Život v Brazílii začíná vlastně až za tmy. Jakmile se udělá jen trochu chládek, dají se na ulici stoly přímo pod veřejné osvětlení (šetření energie) a hraje se na kytary, domino, karty. Nebo se jen tak pije a kecá. Děti si hrají, jezdí na kolech, málokdo sedí doma u televize. Pokud zrovna není nějaká telenovela. Často jsem vlakem, připomínajícím newyorské metro, jezdil do blízkého hlavního města provincie Paraíba – do João Pessoa (volně přeloženo Jan Osoba). Nazval jsem je Městem

krátkých krků. Složení obyvatel je trochu jiné než v Recife. Tam převažovali černoši, tady jsou to indiáni. I atmosféra města je jiná, klidnější. Úzké uličky, kostely, univerzita. Veřejné knihovny plné tajemných intelektuálek. Už dávno jsem si všiml, že nejkrásnější holky chodí právě tam, aby v šeru a prachu knih doplnily svůj půvab o vědění (nebo se tak alespoň tvářily). Tam jsem byl naučen několika veršům portugalského básníka Farnanda Pessoa (v původním znění s titulky): „Valeu a pena? Tudo vele a pena Se a alma não é pequena.“ („Mělo to cenu? Všechno má cenu, když duše není skoupá.“) Ve veřejné knihovně jsem také narazil na revolucionáře-amatéra s trefným jménem José Leite (Josef Mlíko) a infiltroval tak skupinu mladých marxistů. Naivně jsem si myslel, že by je moje zkušenosti z 21 let v socialismu mohly zajímat. „My jsme jiní,“ říkali, „nám jde o lidi.“ Hm. Nebylo možné jim nevěřit, a tak jsem vzdal pokusů o „jiný“ pohled. Po večerech na kolejích jsme spolu plánovali světovou revoluci a s rostoucím množstvím vypité cachaçy si rozdělovali ministerská křesla. Ukořistil jsem post ministra kultury se slibem, že nepřipustím amerikanizaci brazilské kultury. K tomu nám hrála Nirvana. Dobře jsme se bavili při této hře na rudou záři nad Recife a těžko říct, kdo si z koho tropil větší šašky. Blížily se Velikonoce, a to je v křesťanské Brazílii velký svátek. Společenskou událostí jsou Pašijové hry, na jejichž provedení jsou zvány mezinárodní hvězdy. V João Pessoa hrál Ježíše nějaký Vladimir Brichta. Pídil jsem se po tom, jestli to není nějaký příbuzný zpěváka z Arakainu. Není. Brichta je Brazilec jako poleno, s uměleckým pseudonymem. Tak mi to alespoň vysvětlila číšnice v hospůdce, kam jsem se

286

uchýlil před poledním lijákem. Měl jsem štěstí, v pajzlu se scházely snad nejošklivější děvky státu Paraíba. Skutečné obludárium, krutost života v další jeho podobě, slepá ulička, konečná stanice. Být malířem, myslím skutečným umělcem, nenašel bych lepší inspiraci. Ať už jste jakéhokoli založení, introvert, extrovert, Brazílie se vás dotkne. Doslova. Nikde

jinde na světě kvůli vám pojízdný prodavač nezastaví dopravu uprostřed rušného bulváru, aby vás chytil za ruku a dotáhl ke svému kolu plnému bot a deštníků. Když se zeptáte neznámé dívky, kde je nádraží (knihovna, hospoda, muzeum), nejprve vás chytne za loket, opře se ramenem, pohladí, ukáže cestu a někdy i doprovodí. Dotek je stejně normální jako úsměv.

287

286

287

ložky v knížce. A mám i nechutnější historky. Každý večer, byť se tomu nechce věřit, jsem si na palubě čistil zuby. Tichý vítr šuměl v korunách palem na nedalekém ostrově, nebe plné hvězd mrkalo nekonečnou krásou. Když jsem si vyplachoval pusu vodou z hrnku, něco mě uvnitř zašimralo. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen zapomenutý lístek čaje, ale pak se mi to rozběhlo po patře. Zle je, šváb! Musel čučet na dně hrnku, když jsem si bral vodu, a teď mi krauloval v tlamě! Jazykem jsem ho vystrnadil od stoliček a vyplivl do kalných vod řeky. Chudák. Konečně dojela nová posádka. Češi Blanka a Pepa mají malou plachetničku někde ve Španělsku a rozhodli se svézt na něčem větším. Netušili, do čeho se chtějí pustit, ale oba vypadali dostatečně schopně a odhodlaně. Coby zkušení jachtaři se bez otálení zapojili do závěrečných příprav lodě na cestu. Pomohli doplnit zásoby vody a zvládnout poslední nákupy včetně padesáti kil mouky a metráku ovoce a zeleniny. Mohli jsme vyplout. Ze břehu nám mávali naši přátelé. Dav děcek v čele s Pinem a Evelyn, Renátou, Marií, Fabianou, Tinou... Sbohem, Brazílie.

Svátky se přehouply a datum odjezdu bylo několikrát posunuto. Stále bylo na Viktorce co dělat. Každá ujetá míle byla na jejím technickém stavu znát, a pokud jsme chtěli, aby nás v pořádku dovezla domů, museli jsme se starat. Mišu očistil boky lodě a lodní šroub od řas. Už když jsme vjížděli do Cabedela, bylo znát, že je notně porostlý a ztrácí tak účinnost. Voda za lodí vřela zpěněnou vodou a Viktorka se skoro nehýbala z místa. Před námi byla dlouhá cesta přes oceán a porost by nás zbytečně brzdil. Zalátal jsem komín a lodní kamna. Byly už, chudáčci, pěkně zrezavělí a plní děr. Už dávno přestalo platit heslo starých šífáků : „Díra nedíra, furt se natírá.“ Samostatnou kapitolou byl nepřetržitý boj se šváby. Svým způsobem to jsou fascinující tvorové. Nevěděli jsme sice, který druh jsme z 1 600 druhů švábů měli, ale v horku a vlhku se množili zázračným způsobem. Bylo to kdo s koho. Brzy nám bylo jasné, že válku vyhrát nemůžeme, ale v jednotlivých bitvách jsme nemilosrdně vraždili desítky a desítky malých opancéřovaných brouků. Neznám nikoho, komu by se líbil šváb v polévce. Jediný užitečný způsob, jak švába využít, je místo zá-

kapitola 39

Azory

aneb naposled přes

Atlantik a azorští býci

ylo 1. května 2004. Pár hodin poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie, zabořila se příď Victorie do vln Atlantského oceánu. Bylo to už popáté a cítili jsme se jako doma. Odkroutit první vachtu a spát. Ale ještě než se propadnu do mořského snu, slyším, že něco není v pořádku. Z kladky spadlo lano kormidelního mechanismu a loď se stala neovladatelnou. Plachty dolů, rychle a zručně vymlátit zaseknutý ocelák z kladek, nasadit, postavit plachty. Za hodinu nebylo co řešit a jelo se dál. Horší bylo, že se po dlouhé době opět ozvala záda. Ploténka, která se na příjemně dlouhé měsíce stáhla do ilegality, se přihlásila o svůj díl pozornosti a pobolívala celou dobu, co jsme byli na moři. Cesta na Azory je pro mne prokletá. Už ráno, snad za odměnu k večerní opravářské akci, se na udici mrskala 115 centimetrů dlouhá doráda. Příjemné uvítání a oběd. Blanka se chopila přípravy a smažené řízky voněly po celé lodi. Brzy jsme poznali, že Blanka je děvče mimořádných kvalit, zdaleka ne jen kuchařských. Velmi hezky rostlá, příjemné tváře a blonďatých vlasů, odolná, nikoli pouhý asertivní doplněk k Pepovi. Pepa, to je živel. Bývalý kulisák z brněnského divadla Na provázku se životem protlouká s jistotou, že nic není nemožné. Rozený experimentátor a amatérský vynálezce. Kovaný ve všech důležitých vědách (Pepa je samozřejmě ten, který rozhoduje o tom, co je a co není důležitá věda), zvídavý, veselý. Bylo logické, že si ho i s Blankou do vachty stáhl Mišu. Já jsem zůstal s Jindrou. Vrátili jsme se k systému dvou hlídek,

střídajících se po šesti hodinách, i k obvyklým střídacím průpovídkám. Já, introvert tělem i duší, jsem říkal vcelku mírné: „Výměna mečů!“ Jindřich vždy zařval: „Přiznej se!“ Když jsem se nechal nachytat a zeptal se k čemu, odsekl mi: „Ke všemu!“ a převzal kormidlo. Vítr foukal, plavba utíkala a už sedmý den jsme překonali rovník! Na oslavy či křest se jaksi zapomnělo, protože tradiční hádku, co bude ukazovat GPS, doplnila ještě vášnivější pře, vyvolaná Pepovým neklidným duchem. Na jižní polokouli se voda, vypouštěná do umyvadla, vlivem Coriolisovy síly otáčí proti směru hodinových ručiček. Na severní po směru hodinových ručiček. Pepova otázka zněla: „Jak je to na rovníku?“ Mišu se svou matfyzáckou minulostí se nenechal zahanbit a paluba Viktorky se na několik dní stala fyzikální laboratoří. Co tedy na rovníku skutečně ukázal GPS a k jakému výsledku došli naši výzkumníci, vám opět tradičně neprozradím. Můžu jen poradit. Postavte si loď, vezměte GPS a umyvadlo a jeďte na rovník. Uvidíte sami. Přiblížili jsme se k oblasti tišin. Vítr chvíli fouká, chvíli ne. Chvíli lije, chvíli je hezky. Takové divné počasí. Přijde mrak, rozfouká se, postavíme všechny plachty, loď se rozjede na pět uzlů, za dvacet minut je po všem, plachty sbalit. Přískoky jsme ukrajovali jednu míli za druhou. Deště jsme využívali nejen k vítaným, byť studeným sprchám, ale také k doplnění zásob vody. Nádrže byly vrchovatě plné, šlo spíše o sport. Co liják, to 50 litrů pitné vody. Relativního klidu využil Pepa ke svým experimentům se solární odsolovačkou vody.

Blanka, Evelyn a Jindra

288

289

kapitola 39

Azory

aneb naposled přes

Atlantik a azorští býci

Blanka, Evelyn a Jindra

288

289

Odsolovačky vody, zařízení na získávání pitné vody z vody mořské, nejsou ve světě jachtingu ničím novým. Fungují na různých principech a jejich společným rysem je vysoká cena a energetická náročnost. Pepa se rozhodl toho využít a zkonstruovat odsolovačku jednoduchou a levnou. A slavil úspěchy, když po dvou dnech intenzivního odpařování získal dvě lžíce nevábné tekutiny. „Čistá voda!“ prohlásil hrdě, za což si vysloužil spoustu upřímně míněných posměšků. Ovšem Pepa ví, že každý mezník v dějinách lidstva byl vykoupen urážkami, a s klidem génia se dál věnoval praktickému zdokonalování svého miláčka. Doldrums se smrskly do několika bezvětrných dnů, kdy jsme si pomohli motorem, a několika dlouhých lijáků. Obávanou konvergentní zónu jsme tak přepluli vcelku nepozorovaně a vstoupili jsme do oblasti severovýchodních pasátů. Plout do Karibiku, nebylo by lepšího větru. Bohužel, Evropa leží právě ve směru, odkud vítr takřka celoročně bez větších výkyvů vane. Věděli jsme to, proto jsem v Brazílii připravil novou plachtu, krásného, lehoučkého a bílého foka. Postavili jsme všechny trojúhelníkové plachty a naše stará dobrá Viktorka se snažila, seč mohla. Začala plavba do větru. S větrem v zádech se Viktorka kolébá ze strany na stranu, ne nepodobná kachně. Do větru je to jiné. Vlny do lodi narážejí zepředu, házejí s ní, mrskají, snaží se ji stočit, aby jim byla po vůli. Příď nadskakuje s každou novou vlnou a létá nahoru a dolů rychleji než jojo v rukou šikovného děcka. „Co v takovém počasí dělají mořské panny?“ nadhodil jednu z tisíců všetečných otázek Mišu a hned rozpoutal psychologickou anketu na téma, co by kdo udělal s mořskou pannou. Výsledky byly překvapivější, než by člověk čekal. Pepa: „Podrobil bych ji pečlivému výzkumu a pitvě.“ Ivan: „Zamiloval bych se.“ Blanka: „Pokecaly bychom.“ Mišu: „Znásilnil a snědl.“ Jindra: „Zazpívala by, a pak bych ji pustil.“ Ve srovnání s takovou intelektuální smrští a materiálem pro doktora Chocholouška se nejpokládanější otázka, jakou mořeplavec může dostat, zdá zbytečnou. „Jak se na moři bojuje proti nudě?“ Být pravým mořským vlkem, zlostně bych odplivl žvanec tabáku, z tetování na mohutné paži smetl neexistující smítko a šťavnatě zanadával na nudný život na

290

souši. Do mořského vlka mám daleko, ale ani tak vlastně neumím odpovědět. Prostě jsme se nenudili. Stále bylo co dělat, stále se něco dělo. Oceán je divadlo života a má oproti divadelním představením jednu výhodu. Neokouká se. Jeho premiéru si už nikdo nepamatuje a doufejme, že derniéra je v nedohlednu. Je to prostor sám o sobě, sám pro sebe, s vlastním časem a rytmem. Kdo má rytmus podobný, kdo se mu přizpůsobí, nikdy se nemůže nudit, nikdy se nebude cítit sám. Jeden den nás doprovázeli reprezentanti nějakého druhu delfína, který jsme ještě neznali. Nevydržel jsem to a skočil za nimi do vody. S maskou a šnorchlem jsem se držel schůdků za zádí a pozoroval jejich chování. Drželi se v uctivé vzdálenosti 10 metrů. Voda

se naplnila jejich pískáním. Chvíli jsem poslouchal a skoro jsem začínal rozumět. „Haló, kde jste kdo? Tamhle je nějaký páprda!“ „Proč se nepotopí za námi?“ „Hele, to je blbec, taková pěkná ryba mu uplavala před nosem!“ „ A jak sebou divně mrská!“ „Proč se drží té lodě? Takhle nic neuloví.“ „Vždyť to je čerstvě narozené mládě velryby, vy volové, a vlaje za matkou na pupeční šňůře!“ „Už jsi někdy viděl velrybu?“ „Pojďme pryč, kašlem na něj, na náfuku.“ A odplavali. Marně jsem na ně pod vodou pískal, marně pištěl kletby a nadávky, marně poroučel, marně hrozil. Na palubě jsem je odhalil, byl to grampus šedý. O své místo na slunci se hlásila i nová generace švábů. Jejich rodiče hrdinně padli vBrazílii, bylo teď na nich, aby pokračovali

Blanka vařící...

... a stříhající Jindru

291

290

Blanka vařící...

... a stříhající Jindru

291

v expanzi. Všiml jsem si toho při večeři. Byl čerstvý chleba, ještě teplý, voňavý. To pak stačí jen tenoučká vrstva másla, a pochoutka bohů je na světě. Hrábnu do plechovky s máslem, a jak ho tak v šeru kastelu roztírám, vidím švába na krajíci. Házel figury v rytmu nože, břicho, záda, břicho, záda. Musel do moře, ale chuť mi rozhodně nezkazil. Dny plynuly a tolik vychvalované divadlo života začalo být trochu jednotvárné. Byli jsme vděčni za každé zpestření. Třeba vyhozenou ledničku. Bílý plast svítil už z dálky, nevšiml by si jí jen slepý. Copak v ní asi bude? „Maso! Čerstvé maso! Hovězí!“ řve Mišu. „Led, chci

led! Whisky mám!“ volá Jindra. „Zmrzlina! Nanuky!“ básním já. Bližší košile než kabát. Pak se lednička přiblížila. Plavala na zádech, dveře odervané, porostlá řasami. Pod ní hledalo útočiště několik rybek. Zvolna jsme ji minuli a pluli dál lehce zoufalým kurzem na severozápad. Jedna z věcí, které se příčí lidskému rozumu, je to, jak se mohou na širém moři srazit dvě lodě. Jak je možné, že na tak obrovské ploše i přes provoz, jaký dnes panuje, se dvě plavidla dostanou k sobě tak blízko! Je to málo pravděpodobné, ale stát se může. Několikrát se nám přihodilo, že i v místech mimo tradiční dopravní tepny jsme potkali dopravní loď až zbytečně blízko. Ani tato část Atlantiku nebyla výjimkou. Před západem slunce se jeden večer za zádí na levoboku objevil kontejnerovec (dopravní loď převážející kontejnery). Takové obludy jezdí rychlostí i 20 uzlů, a tak nebylo pochyb, že nás brzy předjede. A po chvíli bylo jasné, že plujeme kolizními kurzy. Viktorka pilovala ostře do větru, bylo na něm, aby uhnul. Minuli jsme se asi o půl kilometru. Půl kilometru na ploše oceánu! Ke slovu se opět dostala i ponorková nemoc. S touto zákeřnou infekcí lidských vztahů jsme už měli bohaté zkušenosti. S většími či menšími úspěchy jsme se snažili držet ji pod kontrolou, což ovšem neznamená, že bychom

jí čas od času zase nepropadli. Jak to vypadá, když ponorka přichází? Ochota spolupracovat se počítá po kapkách, ty druhé vidíte v rolích naprostých blbců a sebe sama pasujete do role námořního experta, mořského vlka, jachtařské hvězdy, kapitána první třídy, admirála podvazkového řádu a málem mořského poloboha. Prostě s úskalími dlouhých plaveb se každý vypořádal jinak. Mišu s oblibou vyprávěl dlouhé příběhy a s fakty zacházel víc než liberálně. Ani pointy nebyly vždy oslňující. Jindra si začal vonět čaj slivovicí (za týden provoněl celou láhev) a propadat depresím. Od rána do večera četl detektivky, dívčí románky, a dokonce Ikárii. Já se často na dlouhé dny i týdny odmlčel a vyjadřoval se základním slovníkem průměrně inteligentního lidoopa: „Ano. Ne. Je hezky. Prší.“ A když bylo nejhůř, vylezl jsem na špičku stěžně a tam z plna hrdla zpíval moravské lidovky. Nicméně nejhůř dopadla Blanka s Pepou. Po měsíci na moři se rozhodli mít svatbu. Jak je to napadlo, nikdo neví. Vysvětluju si to zhoubným vlivem dálkových plaveb a tlakem všehomíra na mozek osamělého mořeplavce, byť osamělého mezi čtyřmi kolegy. Ale jedno ráno, třicátý první den plavby, přišel Pepa do kastelu požádat Jindřicha, jestli by je s Blankou oddal. Každý námořní kapitán má totiž právo oddávat stejně jako právo vykonávat pohřby. Jindra se nestal kapitánem jen

tak, pro nic za nic, a s rozhodností správného muže na správném místě se postavil nové situaci čelem. S barokní rozšafností jemu vlastní prohlásil: „Jo.“ Začaly přípravy. Snoubenci neponechali nic náhodě. Pepa si dal oholit hlavu do podoby vyleštěné koule a získal profláklý výraz někde mezi Yulem Brynnerem, Bořivojem Navrátilem a Karlem Hálou. Blanka si den předem upekla svatební dort i koláčky, Pepa vyrobil oddací list a ze staré sítě krásnou kytici. Z lodních lan se staly girlandy, kormidelna se proměnila ve svatební oltář. Ideální svatební loď. Důležitý byl výběr garderoby. Vytáhli jsme to nejlepší oblečení, jaké ještě zbylo. Letitá saka, bílé košile, které už dávno nejsou bílé a které jsme

Kapitán cepuje posádku

Blanka

Svatební kytice

Pepa a Jindra

292

293

Kapitán cepuje posádku

Blanka

Svatební kytice

Pepa a Jindra

292

293

léta nepotřebovali, tesilky prolezlé plísní, krave tvaru Viktorky. Jindra vytáhl nové struny vaty z dob studené války. na kytaru a po dlouhé době jsme společně A tak se 1. července 2004 na 29° 24´severní příjemně zapěli. Uvědomil jsem si, jaké štěstí šířky a 039° 27´západní délky odehrála první nevěsta a ženich, teď už vlastně novomanželé, česká námořní svatba. I Viktorka tušila, že se měli. Bylo nás akorát. Nevěsta, ženich, oddávaděje něco neobvyklého. Jindy plachtami zcející kapitán a dva svědci. Jen fotograf chyběl. la nevyvážitelná plachetnice teď plula úplně A svatební noc? Ten večer jsme si vzali my tři sama! Stačilo prknem zafixovat kormidlo. Jindlouhou vachtu a podpalubí ponechali k disdra se rozhodl praštit přes kapsu a už od rána pozici coby svatební apartmán. (Až později se chvástal, že nevěstě uvaří pravé kapitánské jsme se pídili, jak to vlastně s tím kapitánským menu: nudlovou polévku s imaginárními játprávem oddacím je. A opravdu, je to tak, jen rovými knedlíčky a exkluzivní čočkovou kaši. s drobným dodatkem, že kapitán může oddat, A tak i udělal. pokud je loď v ohrožení, nebo pokud jeden ze Přesně ve dvanáct snoubenců umírá.) začal obřad. Nevěstě to Po slavnostních chvív modrých šatech moc lích přišly dny všední. slušelo, ženich v bílé koPepa se staral o zvyšování šili s pouhými třemi flekvalifikace posádky zaváky od fermeže byl lehce děním hovoru na nejrůznervózní. Jindra si stounější zajímavá vědecká pl za kormidlo jako za témata. Jestli bakterie kazatelnu, odchrchlal si provozují sex, jestli statin a slavnostně přečetl úryinhibuje enzym HMGvek z lodní bible, list -CoA a nebo co dělá kočapoštola Pavla Korinťaka, když sere, a co slepinům (tu část, kterou Drce, když snáší vajíčko. To soň v Indickém oceánu mi připomnělo, že bych nestačil vykouřit): „Láska k obědu mohl ukuchtit je shovívavá, dobrosrdeččočku s vejci. Výborný ná, láska nezávidí, láska nápad, ten týden byla se nevychloubá, nepyšní, čočka jen dvakrát. nedělá, co se nepatří, nePomalu jsme se domyslí jen a jen na sebe, stávali výš a výš. Oblasti nerozčiluje se, zapomíná, kolem čtyřicátého stupně „Vážení snoubenci a svatebčané...“ když jí někdo ublíží, má severní šířky jsou známé zármutek, když se dělá něco špatného, ale rajako koňské šířky. Panují zde slabé nebo žádduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno né větry a plachetnice zde uvízly na dlouhé omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým netýdny. Koně, nároční na čerstvou vodu, hynuli. zoufá, všechno vydrží.“ Jediné oko nezůstalo Proto ten název. I nám se plachty bezmocně suché. plácaly ve slabých větrech, bouchaly do lanoví, Pak se temným hlasem zeptal, jestli do svazpáraly a ničily se víc než za silného větru. Byla ku manželského vstupují dobrovolně a krom to hra nervů. Zvlášť hlavní ráhnová plachta už tankeru před přídí nevidí žádných překážek. byla děravá jako cedník. Horní foková měla „Ano,“ řekla Blanka. „Ano,“ řekl Pepa. Pak podesítky děr a horní grot byl na dvou místech libek, prstýnky z kůže na lemování plachet, má roztržen. nová oslavná svatební píseň, předání svatebVšichni jsme byli rádi, když se objevila nad ních darů. Rozbití talíře se povedlo až napotřehorizontem špička nejvyššího vrcholu Azor, tí, dřevěná paluba dobře pruží. Viktorka stále hory Pico na stejnojmenném ostrově. Je to taplula až neskutečně rovně, a tak jsme mohli kový námořnický orgasmus, po čtyřiceti třech poobědvat všichni společně. Je to krása. Umydnech opět vidět zemi. Pak se vynořil náš cíl, té obličeje, vyšisovaná saka, dvoupatrový dort ostrov Faial. Nejdřív obrysy, z obrysů se staly

Mišu, Blanka, Pepa, Iví a Jindra

294

Mišu, Blanka, Pepa, Iví a Jindra

294

dinovali výlety po ostrově. Je třeba si zvykat. V lese nejsou palmy, ale skutečné borovice, zpívající kosi místo ukřičených papoušků a na silnicích škodovky. A už mi to nepřipadá tak zvláštní, tak divné. Vždyť jsme skoro doma! Vzpomínky na Vanuatu, Rodriguez, Cape Town blednou. Vracel jsem se z jednoho takového zvykacího výletu, u boku Viktorky stála otlučená rezatá obluda. Dandy! Hodně jsme o něm slyšeli, teď jsme se konečně potkali. Dandy je ocelová plachetnice, spíš plechovka, stavěná v Polsku. Její česká posádka podnikla dvouletou plavbu z Čech přes Atlantik do Venezuely. Tam několik měsíců pobyli na řece Orinoko a přes Karibik a Azory se vraceli zpátky. Kapitán Dandyho, Brabi, nám kdysi Viktorku pomáhal stavět a kousek se svezl. Teď velel, trochu znervóznělý kapitánskou odpovědností, vlastní lodi a třem svým kamarádům. Veselé a vysmáté pohodářce Jitce alias Jítě, neméně pohodovému Vorovi a pesimistickému flegmatikovi Vencovi. Síly byly vyrovnané, dva bývalí policisté (Brabi, Venca) a dva zdredovaní huliči trávy (Jíťa, Vor). Posádky Dandyho a Viktorky brzy splynuly v jednu. Byl to Jindrův nápad, přesunout se z poněkud odměřeného a chladného Faialu na méně známou Terceiru. Dva dny plavby mezi Azor-

skály, lesy a pastviny, pak se vylouply domečky a já si uvědomil, možná poprvé, že už za dva měsíce ze mne bude suchozemec žijící v podobném domečku, v podobné zemi, a přišlo mi to neuvěřitelné a líto a nudné. Já, mořský vlk, dubňanský mořeplavec, pirát sedmi moří, prosolená vepřovice, otužilý námořník a fortuny hráč, se mám stát baráčníkem? Vrátit se do pohodlí a jistoty čtyř stěn? Mám se těšit? Mám se bát? V neděli odpoledne jsme vjeli do přístavní rejdy a elegantní zatáčkou přistáli u mola, téměř na stejném místě, kde Victoria stála před třemi lety. Sluníčko příjemně hřálo. Připili jsme si pravou dubňanskou meruňkovicí a slastně se rozvalili na vyhřáté palubě. Popáté jsme přepluli Atlantik. Nebyl čas usnout na vavřínech. Už jsem se zmiňoval o plachtách v dezolátním stavu. Vytáhl jsem šicí stroj na břeh, abych mohl plachty roztáhnout v celé jejich poničené kráse. Každá váží kolem patnácti kil a cpát ji jednou rukou do šicího stroje a druhou točit kolečkem nebylo jednoduché. Aby mi od šití nenarostl hrb, přimaloval jsem ke své tři roky staré malbičce na přístavní zdi názvy všech míst, která jsme navštívili. V rámci odreagování jsme si povinně naor-

296

skými ostrovy nebyly nijak zvláštní a zakotvili jsme v zátoce u překrásného starobylého města Angra de Heroismo. V tom měl Jindra skvělý čuch, čuch na místa. Přímo nad námi se tyčil zalesněný kopec Monte Brazil a po celém ostrově probíhaly několikatýdenní oslavy. Přehlídky dechových hudeb, krojů a tanců, každovečerní koncerty včetně zacházejících Simple Minds nebo prehistorických The Wailers, kteří kdysi doprovázeli slavného Boba. Nejzajímavější je ovšem místní zábava – pouliční honičky s býky. Tourada à corda, býci na provaze, lidová slavnost, tradice udržovaná téměř v každé terceirské vesnici. Na svou první touradu jsem se vydal stopem do vesničky São Sebastiao. Ve vzduchu je cítit vzrušení, sjelo se hodně lidí nejen z okolí. Ženy ve svátečním, muži v oblecích, podél silnice stánky s občerstvením, pivem a vínem. Ti rozumnější, opatrnější, fyzicky a hlavně psychicky méně disponovaní hledají nejlepší místa na koukání. Jsou obsazena všechna okna i terasy, balkony, střechy, ploty, zídky. Zbytek davu, z 99 procent muži, se rozptýlil v ulicích v nedočkavém a napjatém očekávání věcí příštích.

Za zvuků řízné dechovky byly dovezeny čtyři velké bedny. Z nich se ozývá dunění a strašné kopance. Přesně v šest odpoledne vybuchne dělobuch. První býk je vypuštěn. Zalezl jsem mezi ženské na terasu, abych viděl co a jak. Býček, spíš vyplašený než agresivní, je uvázaný na asi dvousetmetrovém laně a ovládaný pěti statnými chlapíky v bílých košilích s černými klobouky. Ti mu dávají dost prostoru na rozběh, ale strhnou ho zpět, kdyby měl vyběhnout ven z vesnice. Ubrzdit rozběhlého býka není jednoduché a občas je vidět hromadu bílokabátníků, vlečenou několikametrákovým kolosem. Často se také stává, že býk pochopí, že s volností jeho pohybu není něco v pořádku, a obrátí se proti svým ovladatelům. Ti pak svižně uskakují a běží za svým koncem lana. V davu je několik samozvaných toreadorů s otevřeným deštníkem. Mají jednoduchou taktiku. Býk se proti nim rozběhne a těsně před nimi skloní hlavu s mohutnými rohy (jejich konce jsou chráněny mosaznými rolničkami, pro jistotu). Tak se stane, že nevidí, jak jeho sok v poslední chvíli uskočí stranou. Rozběhnutý býk není schopný tak rychle reagovat a otočit se. Kopyta mu podklouznou a toreador sklízí

297

296

297

nebyl schopný přelézt metrovou zídku. Dav se přeléval z jednoho konce městečka na druhý. Odpozoroval jsem jednu zajímavou taktiku. Býk útočí jen na to, co se hýbe. Pokud člověk zůstane nehybně stát (nebo ležet), býk se žene za běžícím cílem. Ale upřímně, kdo by měl ty nervy stát zády ke zdi a dívat se, jak se na něj řítí lokomotiva? Třetí býček byl na touradě asi poprvé a nevyprovokovala ho ani babička zvolna přecházející náměstíčko. Zato poslední, čtvrtý, byl pořádně vydrážděný čekáním, a když se rozběhl, jeho „řidiči“ jen bezmocně vláli za ním. Na dopravní značce viseli hned tři chlapi, kašnu obsadil houfec puberťáků a staříci skákali do oken s elánem Sergeje Bubky. Byl jsem rád, že jsem tohle setkání s touradou přežil ve zdraví a za tmy plný dojmů jsem se stopem vrátil na loď. Byl červenec a v Portugalsku právě probíhalo fotbalové mistrovství Evropy. Azořani si ve vášni k fotbalu ani trochu nezadají s Brazilci. Při každém zápase jsou ulice prázdné a z domovů a hospod se ozývá fandění. Na Viktorce jsme se všichni těšili na finále Česko – Portugalsko a na reakce místních lidí, až se v největší hospo-

potlesk. Jiná je, když podklouzne i toreador. Pak začíná ta pravá zábava, na kterou všichni čekají. Ženské ječí, děti řvou smíchy, chlapi halekají. Opovážlivec v lepším případě dostane rohem přes zadek, v horším je podupán. Každoročně jsou při touradách smrtelné úrazy. Když je dobrý rok, tak jen jeden, když špatný, tak i tři až čtyři. Když jsem viděl, jak snadné je uskočit před rozběhnutým býkem, slezl jsem na ulici. Rázem bylo vše jiné. Mé nohy byly mnohem pomalejší. Silnice kluzčí. Býk mnohem větší, rychlejší a obratnější. Adrenalin stoupá, krev pumpuje žilami. Nejzajímavější je, když se býk rozběhne proti davu. Přední řady vidí útočící horu svalů a prchají, zadní se tlačí proti nim a chtějí vidět víc. Ušlapání davem je mnohdy vážnějším nebezpečím než býk sám. Ten je brzy pobíháním unavený a je na něm vidět, že místo trkání do prdelí starých chlapů by byl nejraději na některé ze zelených terceirských luk. Bílokabátnící ho stáhnou zpět do bedny a vypustí dalšího. Ten je rychlejší a drzejší. Nenechal se vyvést z rovnováhy ječícím davem a zhluboka nabral jednoho tlustoprda, který

298

Blanka, Pepa a Jíťa

dě objeví skupinka zarostlých fanoušků České republiky. Ale semifinále se nepovedlo. Štěstí je vrtkavé a zrovna tak i přízeň fanoušků. Když Česko vyhraje, říkáme: „Vyhráli jsme!“ Když ne, říkáme: „Oni prohráli!“ „Nevadí,“ utěšují nás portugalští kamarádi i náhodní štamgasti, „my vás pomstíme.“ Abychom ukázali, že Češi umí oslavovat i porážky, uspořádali jsme na palubě takovou pařbu, jakou Viktorka ještě nezažila, včetně zpěvu, tancování, skákání do vody a půlnočního striptýzu děvčat v lanoví. To, že Portugalsko ve finále nakonec taky prohrálo, vůbec nebránilo v pokračování oslav. Slavná tourada se konala v Angře přímo na náměstí a v přilehlých uličkách. A býci byli bez provazu. Konce ulic se jednoduše přehradily barikádou z vleček, dveře domů se zajistily paletami, níže ležící okna pro jistotu taky. I my jsme se včas přesunuli do města, abychom vyhledali dobrá pozorovací místa i případné únikové východy. Obsadili jsme dobře situované větve stromů přímo uprostřed náměstí. Přesně v jednu hodinu dělobuchy ohlásily vypuštění

čtyř býků. Dav vzrušeně šuměl, když býci pronásledovali některého z odvážlivců. Telefonní budky i veřejné osvětlení se staly vítaným útočištěm. Ze stromu jsme vše viděli z nadhledu a bezpečí, ale nohy brzy začaly brnět a dřevěnět. Museli jsme dolů. Zjistil jsem, že tourada à corda je paradoxně nebezpečnější. Uvázaný býk budí větší pocit bezpečí a svádí k odvážnějším kouskům. Taky nehrozí úraz od nečekaně napnutého lana. Býci jsou brzy zchvácení a místo potyček vyhledávají spíš stín a vodu. Jeden z borců chytil býka za ocas a docela brutálně s ním cloumal. Býk byl bezmocný. Nejraději bych toho chlapa nakopal do zadku! Postupně byli býci zahnáni do klecí a náměstí se opět vrátilo ke svému původnímu účelu. Na celé touradě je asi nejúžasnější ten fakt, že si vůbec nedokážu představit, že by se něco podobného dalo uspořádat u nás v Čechách, neřku-li jinde v Evropě. Jen s minimálním zabezpečením, s mottem: Kdo chce – ten může, kdo nechce – nemusí. Býci v ulicích Hradce Králové by byli považováni za teroristický čin. A jakého

299

298

Blanka, Pepa a Jíťa

299

Téměř na koleně si postavili ponorku, malý batyskaf, a právě točili film o objevení Azor Portugalci v 15. století a o vracích okolo Monte Brazil. Výjimeční lidé, kteří mi připomněli naše začátky s Viktorkou. Nadšení a zapálení, s jakým jsme ji stavěli, a víru v úspěch, kterou jsme měli. Připomněli to, na co jsem už spíš často než občas zapomínal. Že má-li člověk cíl, jemuž věří, určitě se mu ho podaří naplnit. Spřátelili jsme se, a dokonce si v Joachimově filmu zahráli. Victoria byla sice hlavní hvězdou, ale i na nás zbyla nějaká rolička. Zvlášť Pepa, zkušený Provázkář, uchopil múzy za pačesy a příští Oscar za hraný dokument ho nemine. Já si střihl funkci kaskadéra a daboval jsem Pepu padajícího ze stěžně. Poprvé mě Joachim nestihl kamerou zabrat. Náraz tvrdý, voda studená. Podruhé se mu nerozběhla kamera. Nohy a ruce brněly, voda ledová. Až napotřetí to klaplo a já se cítil hůř než Belmondo ve filmu Zvíře, jen jsem si nestihl zapálit svou poslední cigaretu. Nad Azorskými ostrovy stále kralovala tlaková výše, ale čas už neúprosně tlačil. Když předpověď slibovala alespoň nějaký vítr severně od nás, vypluli jsme. Společně, Victoria a Dandy, bok po boku. Před námi byla už jen Evropa.

odsouzení by se bílokabátníkům dostalo od ochránců zvířat a politiků! Dny plynuly v práci i v zábavě, obě posádky se spolu skvěle sžily, z Čech přiletěla další posila. Byl čas odjezdu. Ale nebylo to tak jednoduché. Nad ostrovy a širokým okolím se rozprostřela pověstná azorská tlaková výše. To znamená krásné počasí a žádný vítr. Nemělo smysl vyplouvat do bezvětří. Dalo nám to příležitost k návštěvám ještě několika tourad. Při jedné z nich, ve vesnici Vila Nova, jsem to maličko přehnal. Zapomněl jsem se v čele davu – a naráz stál býk přímo přede mnou. Na taktiku mrtvého brouka bylo pozdě. Vrhl se na mě. Uskočil jsem doprava. On taky. Uskočil jsem doleva. On taky. Začalo být dusno. Za zády jsem měl už jen garážová vrata. Matně slyším řev davu. Nepochybuju o tom, že fandí býkovi. Ještě jsem udělal kličku doprava a pak unikl úskokem doleva. Konečně mě nechal být. Za potlesku a jásotu odbíhám pryč od nejdelších tří vteřin svého života. Hrdinství bylo dost, zalezl jsem mezi ženské na zeď. Nemá už ani cenu říkat, že jsme se opět seznámili se spoustou zajímavých lidiček. Ale jedni přece jen stojí za zmínku. Německý inženýr Joachim Jacobsen s manželkou a dcerou, naprosto normální rodinka. Zdání klame.

kapitola 40

D omů!

aneb kořeny má člověk jen jedny

července 2004 jsme ještě jednou zapózovali německému ponorkáři malou okružní jízdou kolem Monte Brazil a vypluli jsme naposled na oceán. Na Viktorce nás bylo o jednoho víc, řady neohrožených námořníků rozšířil Tomáš, zástupce ředitele jednoho nejmenovaného učiliště ve východních Čechách a plně konvertibilní Evropan. Vysoký, černovlasý, silný. O Viktorce se dočetl na internetu a projevil přání svézt se. Přiletěl, nalodil se a teď seděl na horní palubě. Zuřivě mačkal do mobilu poslední esemesky. Bylo to pro něj velice nepříjemné překvapení, když se dozvěděl, že na moři signál nejspíš mít nebude. A pro nás to byl jeden z prvních dotyků každodenní reality, která nás po návratu očekávala. Ale zatím jsme stále byli na dohled ostrova Terceira a Tomáš začal ztrácet signál... Pluli jsme společně s Dandym. Z nějakého

záhadného důvodu si mysleli, že bude bezpečnější, když poplují s námi. Co na tom, že jsou rychlejší. A tak Viktorka nosila všechny možné i nemožné plachty, oni naopak plochu plachet zmenšovali a brzdili pneumatikami vyhozenými na provaze za lodí. V každém případě to byla mimořádně příjemná společnost. Dandy kroužil okolo nás, povídali jsme si, pokřikovali na sebe vtipy. A chodili se vzájemně navštěvovat, vlastně plavat. Jaká to úleva pro naše unavené uši! Po těch letech na moři byla komunikace mezi námi na Viktorce přece jen, řekněme, omezená. Všechny historky byly neustálým opakováním přivedeny k dokonalosti. Všechny vtipy měly pointy vycizelované do naprosto dokonalého lesku. Stačilo, když Jindra jen otevřel pusu, a už jsem věděl, co chce říct. A tak i řekl. Vítali jsme každou změnu, každého nového člena posádky, každou návštěvu. Viktorka chodila na Dandy, Dandy

Pepa, Jindra, Brabi, Pedro, Jíťa

Výměnný obchod – Mišu, Vor, Jíťa, Venca, Brabi, Jindra

300

301

kapitola 40

D omů!

aneb kořeny má člověk jen jedny

Pepa, Jindra, Brabi, Pedro, Jíťa

Výměnný obchod – Mišu, Vor, Jíťa, Venca, Brabi, Jindra

300

301

událostmi. Třeba 13. červenec. Začalo to už při snídani. Pepa chystal chleba, když tu náhle strašlivě vykřikl. V jeho hlase se mísil odpor a nelidský úlek. Všichni jsme ztuhli. Uštkl ho snad had? Z pekáče vyskočil šváb, minimálně pět centimetrů dlouhý, a rozběhl se po stole. Věděl jsem, o koho jde. Marně jsem ho naháněl několik předchozích dnů, kdy jsem ho poprvé načapal pytlačit v našich zásobách. Pepa zděšeně uskočil a nechal mi volný prostor. Vzduchem se mihla dlaň a švába na stole rozplácla. Fúúúúúúj! Jako když se šlápne na plastikové autíčko vyplněné čerstvě pomletým masem... Ale život jde dál, i když ne ten švábův. Pak jsme na udici chytli želvu, karetu zelenou. Naštěstí jen za tlustou kůži na noze, takže po vyproštění a náležitém vyfotografování mohla opět do moře. Následovalo několik tuctových plejtváků. Neodvážím se tipnout, jestli to byl vzácný plejtvák obrovský nebo „jen“ plejtvák myšok, ale byli opravdu velicí. Mohli jsme to slušně porovnat, propluli za zádí Dandyho a těsně kolem Viktorky. Pak za zádí přejel jeden obrovský kontejnerovec, a jen co zmizel za obzorem, před přídí se objevil další. Nesl snad tisíc kontejnerů naskládaných jako do výšky

chodil k nám. Takové psychoterapeutické sedánky, vždy podpořené něčím dobrým na zub a čajem jakožto zástěrkou pro panáka. A když zbylo něco od oběda, vzájemně jsme si dojídali zbytky. Když jsem pekl chleba, vždy byl jeden bochník pro Dandyho. Když Jíťa pekla buchtu, vždy zbylo i pro Viktorku. Vyměňovali jsme si hudbu, knížky, myšlenky i šrámy, když neopatrný kormidelník neodhadl zhoupnutí na vlnách a obě lodě se srazily. Čím víc jsme se blížili k Evropě, tím byla voda studenější a špinavější. Plavala v ní spousta odpadků, často docela užitečné věci. Třeba vodovzdorný obal na světlice, úplně porostlý řasami, který dodnes užívám jako tubus na ilustrace. Nebo spousta odbíječů všech tvarů a velikostí. Odbíječ je takový ten plastový, kulatý či válcovitý, nafukovací baznek, který se v přístavu dává mezi molo a bok lodě, aby nedošlo k jejímu poškození. Bylo téměř neuvěřitelné, kolik jich lodě ztratí, a u břehů Evropy skoro nebyl den, abychom nějaký nevylovili. Horní palubu Viktorky i záď Dandyho brzo zdobily hrozny nových bumlů. Dny rychle zapadly do svých kolejí, některé byly na události chudší, jiné přímo pulsovaly

302

pěti pater. S tím se Jíťa z Dandyho spojila vysílačkou. To je praxe na oceánu vcelku běžná. Po nějakém čase na moři každý uvítá malou změnu v monotónním běhu dní. A setkání s další lodí takovou příležitostí je. Ale většinou naše snaha o rádiový pokec končila úsečným hlasem důstojníka, který sice vždy řekl nejnovější informace o počasí, ale ve většině případů nás stroze odbyl. Ne tak tentokrát. Když se ve vysílačce ozval něžný ženský hlas, důstojník slyšitelně pookřál. Jíťa několikrát zašvitořila a chlap na druhém konci spojení roztál úplně. Byl samá ochota, vtip, úslužnost. Jitce by snesl modré z nebe. Dozvěděli jsme se, že jsou na cestě z Le Havru do New Yorku a uhánějí rychlostí 21 uzlů! Nakonec jsme po něm poslali několik e-mailů našim blízkým s důležitou zprávou, že se blížíme domů. Tomu říkám magický účinek žen a dívek na moři. S Viktorkou ještě cloumaly vlny od konktejnerovců a už zazněl burcující výkřik: „Kulohlavci! Kulohlavci!“ Konečně! O těchhle tvorech jsme hodně slyšeli, četli a kvůli nim vyvolávali nesčetně planých poplachů. Teď se celé hejno předvádělo na dosah Viktorky a Dandyho. Jejich oblé hlavy vyvolaly u Miša a Pepy bledou závist a oddechli si, až když kulohlavce unavily naše obdivné poznámky a pokusy o skamarádění se a odplavali na západ. Navečer byla hladina tak klidná, že Dandy mohl plout jen několik metrů od nás. Na palubu vynesli kazeťák a pustili Vlastu Redla. Seděl jsem na palubě, koloroval poslední sérii „dojezdových“ pohlednic a užíval si moře. Stále jsme byli v dosahu azorské tlakové výše. Krátké poryvy silnějšího větru vždy vystřídala dlouhá období klidu, jen vlny zůstaly. Dovolím si lehce parafrázovat klasika: cesta to byla pomalejší, zato však houpavější. Viděl jsem, jak čerstvě opravené plachty plácají o kování a takeláž a před očima mi naskakovaly další desítky hodin u šicího stroje. Tomáš se od třetího dne pravidelně ptá, kdy už tam budeme. Jakožto člověk společenský měl jisté povinnosti a po týdnu začal být nervózní. Někde si přečetl, že cesta z Azor do Evropy trvá sedm, maximálně deset dní. Hm, kam na to ti lidé chodí? Uklidnili jsme ho, že tohle je normální, a ujišťovali ho, že začátek školního

roku určitě stihne. Ale i tak, nejen kvůli Tomášovi, jsme občas museli nakopnout motory, jinak bychom tam trčeli ještě dnes. Abychom ušetřili palivo, vzájemně jsme se táhli na laně. Každému táhnutí předcházel někdy více, někdy méně povedený manévr hození vlečného lana a na spolupráci Dandyho posádky bylo vidět, že nervy jsou obnaženější a citlivější, než by se na první pohled zdálo. I proto jsme přivítali příchod studené fronty doprovázené větrem, dokonce ze správného směru. Rázem jsme uháněli rychlostí přes 6 uzlů a Dandy jen stěží držel krok. Od zlomení stěžně ve Středozemním moři na počátku jejich dráhy byli za silnějších větrů opatrní. Viktorka naopak uháněla s hbitostí ohaře cítícího svou kořist, až jsme museli některé plachty stahovat a na Dandyho čekat! Byla by škoda jim ujet, když nás celou cestu tak věrně doprovázeli. I tak se nám ztráceli ve vlnách a jen jejich plachty se občas zabělaly nad šedí vodních mas. Taková noc v tlakové níži vypadá přesně jako noc v tlakové níži. Zamračeno, tma, prší nebo alespoň poprchává, zima, vítr. Stará ná-

303

302

303

mořnická zkušenost říká, že refovat se má ve chvíli, kdy to člověka poprvé napadne. V praxi to vypadá jinak. Námořník je tvor líný a říká si, že vítr ještě není tak silný, že plachty to ještě chvíli vydrží, že za chvíli ten poryv přejde. A čeká tak dlouho, dokud něco nepovolí, nepraskne. Na naší cestě severním Atlantikem jsme poskočili o notný kus kupředu a počasí se zase umoudřilo. Objevily se desítky rybářských lodí a s nimi stovky mořských ptáků, hlavně našich starých známých buřňáků. Bezhlavě nalétávali na naše návnady na ryby vlečené za lodí. Jeden z nich se chytil a bezmocně mlátil křídlem do vody (za to druhé visel na háčku) a snažil se surfovat na svých blánách. S rukavicemi na rukou (nedělal jsem si iluze o buřňákově vděčnosti) jsem ho přitáhl k lodi. Pral se jako o život, oháněl se kolem sebe zobákem, kloval, kousal. „Trhej, Azore!“ povzbuzoval ho Jindra. Konečně se mi podařilo vytáhnout mu háček z křídla, čistý průstřel. Trochu se otřepal, odletěl k ostatním a natřásal se před buřňačkami. „Viděli jste to? Jsou to srabi! Trochu jsem je pokloval, a hned mě pustili. To jsem jim to dal!“ Buřňákovi jistě vzrostlo sebevědomí a mně z prstů kapala krev. Hrdina! Raději jsme stáhli návnady, abychom těm nezdvořákům zabránili v dalších frajerských kouscích, chvíli se bavili o amputacích prstů a Kohoutovu sbírku poprav jsme rozšířili o úkon buřňákem (jen o něco humánnější než úkon hrachovou kaší). Ale jsou i horší věci, například moje kulinářské umění. I při maximální snaze vyrobit jídlo chutné a elaborované mi téměř ze všeho vyšel klasický ajntopf. Zvlášť na jeden se dobře pamatuju. Do Francie už zbývaly pouhé dny a já se rozhodl pro změnu, a místo oblíbených fazolí jsem uvařil jihoafrické kroupy s kyselými cibulkami. Oběd proběhl v hrobovém tichu, oči mých spoluplavců, plné nevyřčených výčitek, zabodnuty do misek. Nikdo si nepřidal, nikdo ani ironicky neprohlásil: „To je, panečku, pochoutka!“ Ale copak můžu za to, že nikomu nechutnalo? Ba co hůř, všiml jsem si, že nejvíc mi chutná to, co uvařím sám!!! Vpluli jsme do Anglického kanálu, známějšího pod francouzským jménem La Manche. Provoz zhoustl. Dopravní lodě, výzkumné lodě, osobní lodě, dokonce potápěči s doprovodem.

A trajekty. Některé z nich jsou tak rychlé, že jsou dřív slyšet než vidět. Jezdí přes 40 uzlů! Moře bylo relativně klidné, ale před pouhými dvěma týdny ve stejných místech přišel třístěžňový škuner o všechny své stěžně a posádku musela zachránit pobřežní stráž. Večer před půlnocí, po třech týdnech plavby, jsme zakotvili ve vnitřním přístavu Cherbourg ve Francii. Dandy hodil kotvu vedle nás a posádka přejela člunem k nám na palubu. Po pěti letech jsme byli opět na rodné hroudě evropské, a to je už řádný důvod k oslavě. Nad znovuobjevenými zásobami mauricijského rumu a brazilské cachaçy jsme se prokecali k ránu. Probudilo mě prudké světlo. Francouzský celník mi baterkou svítil do očí. Po krk zabalený ve spacáku jsem zahrčel: „Bonjour.“ Celník se mi podíval do krhavých očí a šel (se stejným výsledkem) prohlédnout zbytek posádky. Celá loď spokojeně oddychovala. Na Dandym to nebylo jiné, jen zdredované hlavy Jíti a Vora celníky inspirovaly k pokusu s „lakmusovými“ papírky, které indikují intenzitu THC v prostředí (neboli kyselina delta-9-tetrahydrocannabinol, to jest zbytky po kouření konopí). Bylo jen slyšet: „Negative. Negative. Almost negative.“ Oběma loděmi cloumala spokojenost a pohoda. Přivítat nás (a hlavně Miša) dojela Sophie. Žila teď nějaký čas doma ve Francii a dodělávala doktorát na téma taro a jiné kulturní plodiny Melanésie. Kdeže časy Vanuatu jsou? S francouzskou elegancí nám každému dala pusu a růži. Sladká Francie! Měnily se posádky, oslavy na rozloučenou se střídaly s oslavami na přivítanou, ale přípitek byl stále ten stejný, starý ruský: „За тех, кто в море.“ Za ty, kdo jsou na moři. Neradi jsme se loučili s Pepou a Blankou, kteří se vrátili na svou plachetničku. Pepa už byl přece jen maličko nervózní, v jakém stavu ji asi najde. Tomáš zmizel rychleji než pára nad hrncem. Ze čtrnáctidenního výletu měl měsíc a půl dlouhou dovolenou. Nahradil jej Honza, ředitel stejného učiliště, kde Tomáš zástupcoval. Na úprku mu Tomáš ještě přes rameno stihl zavolat: „Je to bomba, bude se ti to líbit!“ a škodolibě se těšil na týdny uvolněné ředitelské křeslo. Pak dorazili Jindrovi přátelé Libor a Palko, horolezci, praví třinečtí bobíci

304

Doverem. Tentokrát jsme ji projížděli v pravé poledne za nejhustšího provozu. Trajekty se rojily jako vosy nad kofolou. Vymyslel jsem zbrusu novou píseň Když se blížím ke Calais, úmysly mám nekalé, a jen co jsme projeli, oprášil jsem starý hit Dover is over. Vpluli jsme do Severního moře. Voda byla špinavá, nebylo pochyb, západní civilizace byla na dosah. Chuchvalce špíny a mazutu, odpadků a plastů. Minuli jsme jedno z velkých kotvišť u holandských břehů a v noci napříč zvládli i nejrušnější lodní křižovatku Severního moře u přístavu Europort. Uf! To není počítačová hra, kdy se při chybě objeví pouhé game is over a jede se dál. Tohle bylo naživo a Severní moře nám nedopřálo ani trochu oddechu. Bylo třeba být neustále ve střehu, každá hlídka znamenala čtyři hodiny pozornosti, rozhodování a napětí. Ropné a plynové vrtné plošiny, ocelová města trčící desítky metrů nad vodu, je třeba objíždět půlkilometrovým obloukem. Navíc začalo foukat ze severovýchodu. Jeden celý den jsme se motali v okolí jedné z plošin. Vítr a proudy nás

a přímí potomci charakterů z Pláně Tortilla. Nebyl důvod se v turisticky známém letovisku zdržovat déle. Začínal srpen, počasí na proplutí Severním mořem by mělo být teoreticky to nejlepší možné. Už jsme zapomněli, jaké to bylo při cestě touto oblastí před pěti lety. S nelibostí jsme pozorovali silné proudy, mlhu, provoz hustší než na Václaváku, mělčiny a vrtné plošiny. S příznivým větrem a proudem naše dvouplavidlová flotila svištěla na východ, ale jen do chvíle, kdy se proud otočil. Stěží jsme udržovali dobyté pozice, i když vítr foukal a plachty byly napjaté k prasknutí. Viktorka a Dandy stály na místě, spíš pomalu couvaly. V mlze nebylo vidět na 200 metrů a z mléčné tmy se ozývaly sirény velkých lodí. Mohli jsme jen doufat, že nás vidí na svých radarech. Když se mlha konečně zdvihla, viděli jsme, jaký byl kolem nás ruch a shon. Skoro jsme si přáli, aby se mlha vrátila. Člověk se cítil tak nějak bezpečněji. Přiblížili jsme se k nejužšímu místu kanálu, úžině mezi francouzským Calais a anglickým

306

držely na místě. Když už jsme kolem ní projížděli popáté, ozval se ve vysílačce drsný hlas nervózního operátora: „Nějaké problémy?“ „To je OK,“ byla naše odpověď, „jen křižujeme proti větru.“ „Aha,“ bylo jediné, na co se vzmohl. Takovou kombinaci hromady shnilých prken a rezavého plechu asi ještě neviděl. Několikrát jsme si zazmatkovali v plavební dráze při uhýbání rybářským lodím, které sítěmi plundrují Severní moře o poslední zbytky ryb. Lovící rybář má přednost před plachetnicemi a dobře to ví. Honí hejna sardinek, která vidí na sonaru, a neuhne ani o píď. Čert je vem! Horší to bylo s Honzou. Začal tušit, že na moři žádné jízdní řády neexistují a že příjezd na čas je téměř nemožný. Musel listovat ve stejné příručce, kterou konzultoval i Tomáš. „Plavba z Cherbourgu do ústí Labe může trvat pět dní, maximálně týden.“ Sedmý den od Cherbourgu jsme stále byli v polovině cesty. Sedl si na světlík a začal prskat. „Pozítří mám schůzi, bude se tvořit kandidátka na volby. Když tam nebudu, tak mě dají někam dozadu!“ A tlačil na Jindři-

cha, abychom přistáli v Holandsku. Jindra se mu snažil vysvětlit, že zpoždění je negativní předstih, a dál jsme bojovali proti větru. Následující dny byl Honza zádumčivý. Procházel se rázným krokem po palubě, mohutně gestikuloval jako za řečnickým pultem, zpíval zplna hrdla. Pak si náhle dřepl na palubu, podíval se na hodinky a rozesmál se: „Právě začínají.“ Bylo nám ho všem líto, ale na plachetnicích (a Viktorce zvlášť) panují jiné časové zákony a není nic horšího než spěch. Ve spěchu člověk dělá chyby a na moři si nikdo chyby nemůže dovolit. Mohla by to být jeho poslední. Znám dobře Jindru, věděl jsem, že ten chybu neudělá. Honzovu depresi ukončila bouře, samozřejmě od východu. Šest vysílených holandských holubů našlo útočiště na palubě Viktorky. Tulili se k sobě v závětří u předního kastelu. Zpočátku měli mořskou nemoc, ale postupně si zvykli a přijímali krmení se samozřejmostí nezvaných hostů. Z vděčnosti káleli na palubu, a ta brzy připomínala pole s guánem. Stačilo sklidit. Mišu se naštval a dva holuby vyplašil.

307

306

307

Jíťa a Vor

Iví

Dandy

Mišu

Vzlétli, zvládli asi 200 metrů, a pak je vítr srazil do moře. Neměli šanci. Zbytek jsme za jejich soustředěného kálení dovezli až do Německa. Pátek třináctého, přiblížili jsme se k pobřeží. Naši mobilní cestující se vrhli po svých mobilech a lovili signál. I Honza se začal usmívat. Silný vítr nás tlačil k cíli, ale všichni jsme dobře věděli, že nejvíc nehod se stává před koncem, když se člověk začne předčasně cítit v bezpečí. Vylezl jsem na ráhno přivázat staženou plachtu. Rutinní záležitost, asi tak jako chození po schodech. Mohl bych tam lozit se zavázanýma očima a čajem v ruce. Ale toho odpoledne se lano, na kterém se při uvazování plachty stojí, uvolnilo od stěžně a pěkně se pode mnou zhouplo. Hrklo ve mně pořádně. Bylo by trapné se zabít nebo zmrzačit těsně před koncem plavby. A aby toho nebylo málo, za špatné projetí plavební dráhy nám přijela vynadat německá pobřežní stráž. Dobře nám tak, vždyť jsme věděli, že je pátek třináctého. Večer jsme byli před širokým a rušným ústím Labe. Svět se rozpohyboval světly projíždějících lodí. Červená, zelená, bílá světla. A 14. srpna jsme s úsvitem vjeli do Labe. Silný proud budil respekt, bóje vymezující plaveb-

ní dráhu se jen míhaly. Už několik dní nás pronásledovalo několik velkých plachetnic a vůbec se zdálo, že je tu nějak rušno. Proti nám dokonce plula i největší plachetnice světa, stoosmnáctimetrový ruský Sedov. Jistě to bylo kvůli nám, na přivítanou. Vždyť v Cuxhavenu jsme stáli téměř nachlup před pěti léty! Nebylo to přivítání. V Cuxhavenu se konala jedna z těch monstrózních akcí, zvaných Tall Ship. Přehlídka velkých plachetnic. Přes léto se flotila několika takových krásných kolosů přesunuje od přístavu k přístavu. Tam jsou obdivovány, prohlíženy a všechno je to jeden velký cirkus a lidský mumraj. Dobře jsme si pamatovali portorický OpSail 2000. Těsně před přístavem jsme projeli kolem speciální přehlídkové tribuny plné místní honorace. Papaláši nevěřili vlastním očím. Světle hnědá, značně oprýskaná dřevěná příšera se třemi stěžni a bandou trhanů na palubě, následovaná modrorezavou plachetnicí se stejně vyparáděnou posádkou. V programu jsme určitě nebyli. Přistáli jsme u jediného volného mola, příhodně připraveného pro nás. Hned máme diváky a obdivovatele. A hned taky při-

bíhá zděšený pořadatel. „Pryč! Okamžitě pryč! Přistáli jste u místa, kde stojí Sedov!“ Tak proto tolik místa! Nechápu, proč se tak rozčiluje, vždyť má místo jedné plachetnice rovnou dvě, a obě s příběhem! Ale nedalo se nic dělat. Přejeli jsme do vedlejšího přístavu a Tall Ship sledovali jen z povzdálí. Alespoň byl klid. Opět následoval úprk posádky v čele s Honzou a urychlený příjezd další. Byl to Mišův otec, Viktorkou už otřískaný pan Nešvara, a navíc Pepan a Pája, naši kamarádi, kteří se už také plavili na Kapverdy. Společně jsme oslavili shledání po letech. Nikoho nemrzelo, že nejsme v mumraji Tall Ship. Pozornosti, těch patnáct minut slávy, jsme si po světových přístavech užili dost a dost. Mnohem příjemnější bylo nad polévkou, kusem českého chleba a pivem pokecat s Pepanem a Pájou o hloupostech života a normálních věcech, které na nás v Česku čekaly. Nicméně i našim oplachtěným kolegyním se dostalo naší vzácné pozornosti. Projevila se u nás nemoc z povolání a nebyli bychom to my, abychom nešli zhlédnout a případně pomluvit ostatní plachetnice. Vedle Sedova stál i německý Alexander von Humboldt se zelený-

mi plachtami, ruský Mir, polský Dar mládeže. Krásné, ocelové, obrovské školní plachetnice. Po dvou dnech odpočinku jsme pokračovali dál. Pár posledních společných mil jsme pluli proti proudu Labe, ale u zdymadla Brunsbütel přišlo rozloučení. Dandy pokračoval dál po řece do Hamburku, my zatočili do Kielského kanálu. Možná až do té chvíle jsme nevěděli, jak důležití jsme si navzájem byli. Poslední zamávání a jsme opět sami. Před pěti lety nám vjezd do plavební komory zkomplikovalo zatmění Slunce. Teď jsme bez problémů, coby zkušení mazáci, vjeli do komory a nechali se nadzdvihnout těch několik decimetrů na hladinu Kielského kanálu. Pak se vrata otevřela a my tam konečně mohli vplout. Pocit to byl zvláštní. Poznávali jsme místa, kudy jsme jako naprostí zelenáči proplouvali. Motor dost hlasitě brumlal, střídali jsme se za kormidlem. Vrhl jsem se na finálové kolorování pohlednic. Už od Brazílie jsem vyráběl poslední sérii, která měla být mým osobním rozloučením s Viktorkou a zároveň majstrštyk. Tři sta kusů mapek cesty Victorie kolem světa, každý zabral půl hodiny lepení, tisknutí, ořezávání a vybarvování. Možná že

308

309

Jíťa a Vor

Iví

Dandy

Mišu

308

309

jsem si tak podvědomě vymyslel pakárnu sám na sebe, abych neměl čas utápět se v sentimentu. V tom případě to klaplo na sto procent. Koloroval jsem, až se ze mne kouřilo. Malá plavidla, jak praví pravidla provozu v kanálu, a mají na mysli i Viktorku, mají zákaz plout v noci. Museli jsme zastavit na čtyřicátém prvním kilometru, na stejném místě, kde jsme s Polárkou a Viktorkou před pěti lety naněkolikrát přistávali a nocovali. Nic se nezměnilo. Dokonce i rybář s nahozeným prutem seděl na svém místě. A dokonce jsme mu i stejným způsobem najeli do vlasce a přísahám bohu, i nadával stejně. Stačilo přimhouřit oči a čas se vrátil o pět let nazpět. Protože je to místo, kde se stát nesmí (zase až tak důslední v dodržování pravidel jsme nebyli), časně zrána jsme bez snídaně z místa ujeli. Času bylo dost, zbývala druhá, maličko větší polovina kanálu. Opět jsem se pustil do kolorování, střídali jsme se za kormidlem, soutěžili, mávali na posádky velkých zaoceánských lodí. Proměnili jsme se v děti na výletě. Pořvávali jsme vtipné německé poznámky na cyklisty, kteří šlapali po cestě kolem kanálu, na řidiče čekající na přívoz, na personál hospod u vody. Odpoledne jsme dorazili ke komoře v Kielu. Zaplatili jsme 40 eur poplatku za průjezd kanálem, poškádlili labutí rodinku a nechali se snést na hladinu Baltského moře. Je to vůbec Balt? Nechce se tomu věřit! Přivázali jsme se u mola a dlouho do večera si povídali a popíjeli německé pivo. Ale nebylo na co čekat, v našich domovech se už pekly vítací dorty, buchty a bábovky, smažily se tuny řízků, bramboráků a palačinek. Aniž bychom to nějak přiznávali, těšili jsme se domů. Na rodiče a sourozence, domov, kofolu, gumové rohlíky, večerníčky, antikvariáty, smažák s hranolkama, Reflex, výlety do hor, chlapské řeči v hospodách, intelektuální řeči v kavárnách, vlčí máky, svařené víno, filmový klub, rybníky bez žraloků, komáry bez malárie, pigi čaj... Rychle jsem udělal nezbytný nákup čerstvých věcí, naposled ohmatal zeleninu, aby nebyla přezrálá, naposled vybral neotlučená jablka, naposled koupil kila chleba. Viktorka se vydala na svou poslední mořskou plavbu Baltským mořem. Ještě jsme nevyjeli z Kielského

zálivu, a Pepan už slavil rybářský triumf. Ulovil dvě jehlice rohozubé, a tím uzavřel rybářskou historii Victorie. Jehlicí naše kulinářská cesta rybími pochoutkami začala, jehlicí končí. Odteď už nechci rybu ani vidět, co je rok dlouhý, a oči přivřu jen na Štědrý den. Provoz na Baltu byl o něco řidší než v Severním moři, hlídky pohodové. Ovšem ochladilo se. Člověk málem zapomněl, že se blížíme nejen k domovu, ale také k zimám, podzimním plískanicím, posoleným chodníkům, nevrlým řidičům autobusů a nevytopeným vlakům. Ale to jsou jen takové nedůležité třešničky na dortu. Vzpomněl jsem si na jednu básničku: A kupodivu moře voní senem, pane Amundsene. Kdypak se vrátíte? Už brzy, velmi brzy, pane Skáceli. Dvacátého prvního srpna ráno bylo Svinoústí před námi. Vjeli jsme mezi „gluvky“, jak se v Polsku říká bójím u vjezdu do přístavu. Na břehu už na nás mávali přátelé, kterým jsme mobilem (ach, ten mobil!) ohlásili náš příjezd. Ale předtím jsme ještě museli zastavit u celního mola. Jindřich si naposled vzal hromádku zelených knížeček a šel si pro razítka. Dlouho

310

Malý krok pro člověka...

Iví, Pepan, Mišu, Pája, pan Nešvara, Jindra

jsem si tu chvíli představoval. Zul jsem si boty a mohutným krokem vstoupil na beton. Kdyby se celník nekoukal oknem a podezíravě nezíral na Viktorku, která právě ukončila plavbu kolem světa, asi bych si kladivem kousek ulomil. Přejet do přístavu byla hračka. Motor ještě ani nevychladl, a už jsme ze břehu slyšeli: „Ahoj, ahoj, ahoj!“ Ruda! Ten člověk je všude. Vynořil se jako duch se svým vlajícím vousem, v hnědé větrovce a taškou přes rameno. Neuvěřitelné, podle posledních zpráv měl být v Grónsku. Přivítali jsme se. Během pěti minut hovoru nám stihl Ruda pogratulovat k úspěšné cestě, nastínit své rozsáhlé plány, a poznat, že Viktorka je těsně před rozpadnutím. Ne, vůbec se nezměnil. Už měl pro nás plán, kam plout, kde a jak stát, co dělat. Museli jsme s díky odmítnout. Naši přátelé už něco připravovali. Nelíbilo se mu to. Dotčeně odešel, ale Ruda není z rodu malicherných prďolů, kteří si do nejčernější smrti pamatují každou křivdičku. Naopak. Velkorysost je jeho největší devízou. Je to muž, pro něhož konec je jen v nekonečnu.

Místo něj jsme na palubu vzali jeho dvě dcery, Danielu a Doubravku, andílky naše strážné, a pluli na třináctý kilometr. Konrád tam už na nás čekal, jako bychom se vraceli z výletu na Bornholm. Nic se nezměnilo, jen starý dobrý pes Bulaj za tu dobu pěkně zestárl a oslepl. Další připomínka, jak dlouho jsme byli pryč. Ráno jsme Viktorku opravdu naposledy odvázali od mola a vpluli do Štětínského zálivu. Celé posádky se pomalu a nepozorovaně začala zmocňovat euforie. Jedlo se, zpívalo, veselilo. Jindra, ten mrzoutský dědek a zapřisáhlý nepřítel her, vymyslel nový závod. Na bumlu obskákat celou palubu. A sám se hrnul do prvního kola. Možná jsme to maličko přehnali, nebo jsme se spíše unáhlili, a kousek od Trzebieže jsme si sedli na mělčinu. Stačila chvilka nepozornosti za kormidlem, a Viktorka opět stála na bahenní kotvě. Ale už jsme nebyli vyjukaní nováčci. Stačilo pár Jindrových povelů, otočili jsme se kolem osy a sjeli na hlubokou vodu.

311

310

Malý krok pro člověka...

Iví, Pepan, Mišu, Pája, pan Nešvara, Jindra

311

E pilog

Posledních pár mil kanálem se zdálo delších než celých pět let na moři. Věděli jsme, že ve Štětíně je už všechno připravené na náš příjezd. Ale Viktorka plula tempem starého parkinsona a nenechala se strhnout k nějakým výstřednostem. Věděla, že na minutě, hodině ani dnu nezáleží. Minuli jsme Gocław a loděnici Leonida Teligy. Tam jsme Viktorku dodělávali, odtamtud jsme vyplouvali. A pak už byl jen Štětín. Molo obsazené lidmi, už z dálky jsme poznali Gošku. Nemohli jsme udělat ostudu. Elegantním a mimořádně povedeným manévrem jsme jemně najeli k pontonu. Desítky ochotných rukou braly lana, někdo na palubu podal bečku piva. Jindra zhasl motor. Klid byl rušen jen cvakáním fotoaparátů, vrčením kamer, všetečnými otázkami reportérů, blahopřáními kamarádů i lidí naprosto cizích. Ten klid byl v nás. Nemuseli jsme si nic moc říkat a dav okolo by nám to ani nedovolil. Byli jsme doma.

Victoria znamená vítězství. Ale aby nedošlo k omylu. Naše Viktorka není vítězstvím technologií nad přírodou. Není to žádná superjachta, žádný high-tech výtvor. Je to vítězství, skromné a někdy těžce dobývané, vytrvalosti a odvahy nad opatrnictvím a jistou krátkodechostí dnešní doby. Důkazem toho, že když člověk má sen, že si jej dokáže splnit. Když opravdu chce. Victoria není ani čistokrevná replika historické plachetnice. Vždyť nikdo z nás nebyl ani tesařem, ani námořním historikem. Náš rozpočet byl omezenější než kdekterý politik. Snažili jsme se udržovat rovnováhu mezi tím, co je „čisté“, a co „možné“. Často vědomě, často z ignorantství jsme tuto rovnováhu porušovali ve prospěch praktičnosti. Měli jsme i připravenou výmluvu. Ne každá karaka, která vyplula, se i vrátila. A my jsme se chtěli vrátit. Teď by to chtělo nějaký citát na podepření významu této chvíle. Sahám po dalším z klasiků, Christianu Hebbelovi: „Historii je lhostejno, jak se co děje. Staví se na stranu těch, kdo něco vykonali, uskutečnili a dokonali.“ Jistě na tom kus pravdy je. Nicméně doufám, že i za způsob, jakým jsme naši malou plavbu zvládli, se nemusíme stydět. Na počátku tohoto příběhu byl jeden geniální nápad jednoho výjimečného člověka. Pak se nápad stal skutečností a teď, na jeho konci, je pouhou historií. Všichni její aktéři už nikdy nebudou stejní, jako byli na jejím startu. Poznali, že dobrodružství je čas, ne místo. Někdy to nejlepší, co nás v životě čeká, potkáme za humny. Nemusíme kvůli tomu zdolávat oceány. Já už to vím, je na vás, abyste to vyzkoušeli sami. Nezapomeňte, že necestujeme proto, že musíme, ale že chceme (muset má hodně podob). A důležité je mít kam se vrátit. A Viktorka? Čeká na svou novou posádku. Kam poplují? Přece tam, kam budou chtít. Každá loď pluje tam, kam pluje její posádka. Proto bych jim chtěl popřát prastarým námořnickým pozdravem: Dobrý vítr do plachet a stopa vody pod kýlem!

Ivan Orel, Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda

312

313

E pilog

Ivan Orel, Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda

312

313

D oporučená literatura Každá kniha, chce-li vyvolat zdání serióznosti, musí nutně uvést seznam použité literatury. Ani Idioti nebudou výjimkou. Za ta léta na Viktorce jsem přečetl stovky knih, od vážných pojednání z branže přes populárně naučné průvodce až po žvásty reklamních brožur. Z této snůšky pravd, polopravd, nepravd, lží a vyslovených nesmyslů vybírám tedy ty prameny, které považuju za základní nebo, bohužel, lepší než je tato kniha. Bailey, Maurice and Maralyn - The Second Chance

Cornell, Jimi - World Cruising Routes

G. D. Dunlop, H. H. Schufeld - Dutton´s Navigation and Piloting

Falk-Rønne, Arne - Sedmero vln Tichomoří

Gawłovicz, Józef - Opowieści nawigacyjne

Hydrographic office - South America Pilot Manignet, Xavier - Žraloci

Mantellero, Alberto - Yachtman´s Navigator Guide to the Chilean Channels Pleiner, Radomír - Minilexikon k dějinám lodí a námořní plavby

Robertson, Dougal - Přežili jsme v Pacifiku Stanley, David - South Pacific Handbook Vodák, J.B. - Příběhy sedmi moří

Wood, Charles E. - Charlie´s Charts of Polynesia

Ale pozor, jedna věc jsou zdroje samé, druhá jejich použití. Je to, jako když se mořskou vodou polévá paluba lodě. Někdy se kyblík zanoří hluboko pod hladinu a poctivě, aby ani kapka nepřišla nazmar, se voda rozstřikuje po

palubě. Ale někdy se také jen tak čeří voda a zbůhdarma se jí plýtvá. Stejně tak jsem já zacházel s informacemi. Prosím proto o shovívavost, pokud jsem někde nechal suché nebo jen povrchně namočené místo. A co se týče map a mapek, podle nich můžete navigovat (pokud máte dost odvahy). Jsou tak přesné, jak jsem je na houpající se lodi dokázal nakreslit, a mezi námi, Magalhães by za ně dal jmění. Ještě slovo k cizím jazykům, kterými jsem nešetřil a citoval často v původní podobě. Není to tím, že se chci chlubit jejich znalostí (vždyť neumím ani pořádně česky), nebo bych s arogancí intelektuála předpokládal jejich všeobecnou znalost. Ale cesta před nás kladla nelehké nároky po všech stránkách. Abyste tedy trochu poznali nejistotu člověka, který s minimální znalostí jazyka musí zařídit maximum věcí, upustil jsem občas od neumělých překladů a nechal vás na pospas vašim vlastním znalostem a slovníkům. A na závěr prozradím jedno strašlivé tajemství. Každý cestovatel svá dobrodružství přibarvuje a přikrášluje. Zapomíná na nudu cestování, otravné komáry a ještě otravnější kamarády, dny proseděné na záchodě i ztrátu chutě do nových cest. Své obyčejné příhody koření fantazií, historkami vypůjčenými odjinud nebo úplně vymyšlenými. Asi jako ten chlapík, co se rozhodl vyrábět slavičí konzervy. Konzervy ze slavíků šly dobře na odbyt, než se zjistilo, že ten pán míchá slavíky s koninou v poměru 1 : 1. Jeden slavík na jednoho koně. Co se týká této knihy, věřte mi, já koninu nerad.

Řeč faktů a čísel Předvyplutí 20. 6. 1997 – 16. 6. 1999: Kolobřeh - Štětín, 20. – 21. 6. 1997, bez posádky. Štětín – Ústí nad Labem, 30. 6. – 8. 7. 1997, posádka: Michal Nešvara (vůdce plavidla), Petr Staropražský, Petr Tatíček. Ústí nad Labem – Hamburk, v říčním člunu Dick, posádka: Dick a Victoria. Hamburk – Štětín, 11. – 19. 8. 1998, posádka: Rudolf Krautschneider (kapitán), František Orel, Daniel Morgan, Julius Ecsi, Martin Chára, Daniela Krautschneiderová, Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Jana Kmentová, Jaromír Ríňák. Štětín – Dziwnow, 9. – 11. 7.1999, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Julus Ecsi, Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Petr Tatíček, Michal Nešvara, Marek Bobrowski. Dziwnow – Štětín, 15. – 16. 6. 1999, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Julius Ecsi, Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Petr Tatíček, Michal Nešvara. Plavba 1. 8. 1999 – 22 . 8. 2004: Štětín – Svinoústí (Polsko), 1. – 4. 8. 1999, 32 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Julius Ecsi, Michal Nešvara, Petr Tatíček, Jana Kmentová, František Orel, Ivan Orel, Jiří Veselý, Olga Šejnohová, Luboš Drapák, Tomáš Brabenec, Zdeněk Koška, Aleš Pokorný. Svinoústí – Stralsund (Německo), 5. – 6. 8. 1999, 49 mil, posádka: Michal Nešvara (kpt.), Jindřich Kuchejda, Julius Ecsi, Luboš Drapák, Olga Šejnohová, Tomáš Brabenec, Zdeněk Koška, František Orel, Aleš Pokorný, Jana Kmentová, Ivan Orel, Jiří Veselý, Martyna Glowacka. Stralsund – Kiel (Německo), 7. – 9. 8. 1999, 117 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Julius Ecsi, Luboš Drapák, Olga Šejnohová, Tomáš Brabenec, Zdeněk Koška, František Orel, Aleš Pokorný, Jana Kmentová, Ivan Orel, Petr Tatíček. Kiel – Brunsbütel (Německo), 10. – 11. 8. 1999, 52 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Julius Ecsi, Luboš Drapák, Olga Šejnohová, Tomáš Brabenec, Zdeněk Koška, František Orel, Aleš Pokorný, Jana Kmentová, Ivan Orel, Petr Tatíček, Stanislav Kněnický. Brunsbütel – Cuxhaven (Německo), 12. – 16. 8. 1999, 18 mil, posádka: beze změn. Cuxhaven – Helgoland (Německo), 13. 8. (pátek!) – 16. 8. 1999, 218 mil, posádka: beze změn. Helgoland – Peniche (Portugalsko), 17. 8. –2. 9. 1999, 1238 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Jana Kmentová, Julius Ecsi, Petr Tatíček, Jiří Veselý, Tomáš Brabenec, Zdeněk Koška. U Cherbourgu vystoupil Tomáš Brabenec a Zdeněk Koška, z Polárky přistoupil Michal Górski.

314

Peniche – Lisabon (Portugalsko), 4. – 6. 9. 1999, 75 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Jana Kmentová, Julius Ecsi, Petr Tatíček, Jiří Veselý. Lisabon – Machico (Madeira), 7. – 16. 10. 1999, 483 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt. do 12.10.), Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Julius Ecsi, Michal Nešvara (kpt. od 12.10.), Ivan Orel, Grzegorz Sawicki. Machico – Las Palmas (Gran Canaria), 21. – 25. 10. 1999, 250 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Julius Ecsi, Michal Nešvara, Ivan Orel, Grzegorz Sawicki. Las Palmas – Arguineguin (Gran Canaria), 3. – 4. 11. 1999, 51 mil, posádka: Michal Nešvara (kpt.), Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Ivan Orel. Arguineguin – Mindelo (São Vicente, Kapverdy), 25. 1. – 5. 2. 2000, 852 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Ivan Orel, Jindřich Kuchejda, Jana Kmentová, Petr Tatíček, Petr Nagy, Krzysztof Marcinkowski, Marek Skrzynski, Robert Swierzewski, Sebastian Baczek, Aleš Pokorný, Jan Vácha. Mindelo – Fort de France (Martinik), 19. 2. – 13. 3. 2000, 2087 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Ivan Orel, Jindřich Kuchejda, Jana Kmentová, Petr Tatíček, Petr Nagy, Krzysztof Marcinkowski, Marek Skrzynski, Robert Swierzewski, Sebastian Baczek, Jan Vácha. Fort de France – Grande Anse d´Arlet (Martinik), 28. 3. 2000, 6 mil, posádka: Michal Nešvara (kpt.), Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Jana Kmentová. Grande Anse d´Arlet – Portsmouth (Dominika), 19. – 23. 4. 2000, 65 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Jana Kmentová, Ivan Orel. Portsmouth – Basse Terre (Guadeloupe), 2. 5. 2000, 30 mil, posádka: beze změn. Basse Terre – Cars Bay (Montserrat), 4. – 6. 5. 2000, 49 mil, posádka: beze změn. Cars Bay – San Juan (Portoriko), 7. – 10. 5. 2000, 270 mil, posádka: beze změn. San Juan – Miami (Florida), 29. 5. – 10. 6. 2000, 968 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Ivan Orel, Petr Tatíček, Jana Kmentová, Ivan Jose Soto Vergés. Miami – Maule Lake (Florida), 17. 6. 2000, 35 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Jana Kmentová. Maule Lake – Ft. Lauderdale (Florida), 25. 7. 2000, 10 mil, posádka: Rudolf Krautschneider (kpt.), Michal Nešvara, Jindřich Kuchejda, Petr Tatíček, Jana Kmentová, Ivan Orel.

315

Cornell, Jimi - World Cruising Routes

G. D. Dunlop, H. H. Schufeld - Dutton´s Navigation and Piloting

Falk-Rønne, Arne - Sedmero vln Tichomoří

Gawłovicz, Józef - Opowieści nawigacyjne

Hydrographic office - South America Pilot Manignet, Xavier - Žraloci

Mantellero, Alberto - Yachtman´s Navigator Guide to the Chilean Channels Pleiner, Radomír - Minilexikon k dějinám lodí a námořní plavby

Robertson, Dougal - Přežili jsme v Pacifiku Stanley, David - South Pacific Handbook Vodák, J.B. - Příběhy sedmi moří

Wood, Charles E. - Charlie´s Charts of Polynesia

314

315

Ft. Lauderdale – Hollywood (Florida), 12. 11. 2000, 8 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ondřej Kotáb, Petr Tatíček, Ivan Orel, Wojtek Zamojski, Markéta Netušilová, Jiří Tichý, Zdena a Jožinko Krajčovičovi.

2584 mil, posádka: Hogo Fogo Jindříšek (kpt.), kapitán Achab, Antonio Pigafetta, Magdalena Dobromila Retigová, major Terazky, Sókrates, doktor Sova. Salvador – Ilhéus (Brazílie), 9. – 11. 10. 2001, 124 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová, Petr Nagy.

Hollywood – Hollywood, 11. 3. 2001, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ondřej Kotáb, Petr Tatíček, Ivan Orel, Michal Nešvara, Klára Honomichlová, Stáňa Nováková, Milan Novák, Jiří Tichý, Markéta Netušilová, Jozef Krajčovič, Michaela Venturová, Radek Zelenka, Kristián Benko, Viktor Gladysz, Anna Steinerová. Hollywood – Key West (Florida), 14. – 16. 3. 2001, 172 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ivan Orel, Ondřej Kotáb, Petr Tatíček, Klára Honomichlová, Jaroslaw N. Hruzewicz.

Garden Key – Havana (Kuba), 22. – 23. 3. 2001, 99 mil, posádka: beze změn.

Vitória – Rio de Janeiro (Brazílie), 28. 10. – 31. 10. 2001, 264 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová, Petr Nagy, Petr Tatíček.

Caleta Amalia – Caleta Villarica (Chile), 21. 2. 2002, 12 mil, posádka: beze změn.

Angra dos Reis – Enseada de Aracatiba (Ilha Grande, Brazílie), 21. 11. 2001, 9 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová, Ludvík Wojnar.

Bahía Honda – Havana (Kuba), 30. – 31. 3. 2001, 45 mil, posádka: beze změn. Havana – St. Georges (Bermudy), 21. 4. – 13. 5. 2001, 1745 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ivan Orel, Ondřej Kotáb, Petr Tatíček, Klára Honomichlová.

Enseada de Aracatiba – Porto Belo (Brazílie), 24. 11. – 2. 12. 2001, 399 mil, posádka: beze změn. Porto Belo – Rio Grande (Brazílie), 4. – 12. 12. 2001, 524 mil, posádka: beze změn.

St. Georges – Lajes das Flores (Flores, Azory), 15. 5. – 1. 6. 2001, 1686 mil, posádka: beze změn.

Rio Grande – Puerto Deseado (Argentina), 25. 12. 2001 – 8. 1. 2002, 1216 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová.

Lajes das Flores – Horta (Faial, Azory), 12. – 13. 6. 2001, 132 mil, posádka: beze změn. Horta – São Rocque do Pico (Pico, Azory), 16. 6. 2001, 17 mil, posádka: beze změn.

Caleta Moonlight Shadow – Puerto Bueno (Chile), 18. 2. 2002, 37 mil, posádka: beze změn. Puerto Bueno – Caleta Amalia (Chile), 19. 2. 2002, 29 mil, posádka: beze změn.

Enseada das Palmas – Angra dos Reis (Ilha Grande, Brazílie), 20. 11. 2001, 17 mil, posádka: beze změn.

Havana – Bahía Honda (Kuba), 28. – 29. 3. 2001, 40 mil, posádka: beze změn.

Puerto Mardon – Caleta Moonlight Shadow (Chile), 17. 2. 2002, 44 mil, posádka: beze změn.

Ilhéus – Vitória (Brazílie), 18. – 22. 10. 2001, 391 mil, posádka: beze změn.

Rio de Janeiro – Enseada das Palmas (Ilha Grande, Brazílie), 18. – 19. 11. 2001, 60 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová, Aline Santiago de Silva, Ludvík Wojnar.

Key West – Garden Key (Dry Tortugas), 16. – 18. 3. 2001, 67 mil, posádka: beze změn.

Caleta Burgoyne – Puerto Mardon (Chile), 16. 2. 2002, 32 mil, posádka: beze změn.

Rada Vinapu – Hanga Roa (Velikonoční ostrov), 2. 6. 2002, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Martina Slavíčková, Miroslav Nejdl. Hanga Roa – Rada Vinapu (Vel. ostrov), 6. 6. 2002, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Martina Slavíčková, Miroslav Nejdl. Rada Vinapu – Anakena (Velikonoční ostrov), 8. 6. 2002, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Martina Slavíčková, Miroslav Nejdl.

Caleta Villarica – Caleta Chladiče oleje (Chile), 22. 2. 2002, 23 mil, posádka: beze změn.

Anakena – Henderson (Pitcairnovy ostrovy), 10. – 28. 6. 2002, 1074 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Martina Slavíčková, Miroslav Nejdl.

Caleta Chladiče oleje – Estero Dock (Chile), 23. 2. 2002, 46 mil, posádka: beze změn.

Henderson – Bounty Bay (Pitcairn), 29. 6. – 1. 7. 2002, 108 mil, posádka: beze změn.

Estero Dock – Caleta Velkého vezíra (Chile), 25. 2. 2002, 27 mil, posádka: beze změn.

Bounty Bay – Rikitea (Gambiery), 3. – 11. 7. 2002, 431 mil, posádka: beze změn.

Caleta Velkého vezíra – Puerto Edén (Chile), 26. 2. 2002, 25 mil, posádka: beze změn.

Rikitea – Tautira (Tahiti), 22. 7. – 6. 8. 2002, 925 mil, posádka: beze změn.

Puerto Edén – Caleta Vittorio (Chile), 28. 2. 2002, 18 mil, posádka: beze změn.

Tautira – Papeete (Tahiti), 7. 8. 2002, 40 mil, posádka: beze změn.

Caleta Vittorio – Caleta Ivonne (Chile), 2.3.2002, 39 mil, posádka: beze změn.

Papeete – Suvorov (Cookovy ostrovy), 12. – 27. 8. 2002, 839 mil, posádka: beze změn.

Caleta Ivonne – Isla Justiciano (Chile), 3. 3. 2002, 38 mil, posádka: beze změn.

Suvorov – Alofi (Niue), 4. – 9. 9. 2002, 542 mil, posádka: beze změn.

Isla Justiciano – Caleta Austral (Chile), 4. 3. 2002, 35 mil, posádka: beze změn.

Alofi – Neiafu (Tonga), 17. – 21. 9. 2002, 252 mil, posádka: beze změn.

Caleta Austral – Caleta Morgane (Chile), 8. – 11. 3. 2002, 233 mil, posádka: beze změn.

Neiafu - Nomuka (Tonga), 1. - 2. 10. 2002, 105 mil, posádka: beze změn.

Caleta Morgane – Puerto Americano (Chile), 12. 3. 2002, 32 mil, posádka: beze změn.

Nomuka – Nuku´alofa (Tonga), 6. – 7. 10. 2002, 69 mil, posádka: beze změn.

Puerto Americano - Caleta Sin Nombre (Chile), 15. 3. 2002, 10 mil, posádka: beze změn.

Nuku´alofa – Ata (Tonga), 23. – 25. 10. 2002, 112 mil, posádka: beze změn.

São Rocque do Pico – Ponta Delgada (Sao Miguel, Azory), 18. - 20. 6. 2001, 162 mil, posádka: beze změn.

Puerto Deseado – Puerto San Julián (Argentina), 16. – 19. 1. 2002, 161 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ondřej Kotáb, Klára Honomichlová, Ivan Orel, Vlastimil Osoba, Aleš Hanousek.

Ponta Delgada – Vila do Porto (Santa Maria, Azory), 25. - 26. 6. 2001, 56 mil, posádka: beze změn.

Puerto San Julián – Punta Arenas (Chile), 23. – 31. 1. 2002, 377 mil, posádka: beze změn.

Caleta Sin Nombre – Castro (Isla Chiloé, Chile), 16. – 18. 3. 2002, 175 mil, posádka: beze změn.

Ata – Opua (Nový Zéland), 26. 10. – 21. 11. 2002, 1467 mil, posádka: beze změn.

Vila do Porto – Enseada das Cagarras (Selvagem Grande, Salvageny), 27. 6. – 4. 7. 2001, 638 mil, posádka: beze změn.

Punta Arenas – Puerto del Hambre (Chile), 6. 2. 2002, 29 mil, posádka: beze změn.

Castro – Caleta Huechun (Chile), 28. 3. 2002, 27 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Miroslav Nešvara.

Opua - Gulf Harbour (Nový Zéland), 6. - 8. 4. 2003, 118 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Petr Nagy.

Caleta Huechun – Bahía Linao (Chile), 29. 3. 2002, 48 mil, posádka: beze změn.

Gulf Harbour – Kawau Island (Nový Zéland), 19. 4. 2003, 20 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Philip Remington, Michal Nikl, Petr Nagy, Tate Goodman.

Puerto del Hambre – Bahía S. Nicolas (Chile), 7. 2. 2002, 16 mil, posádka: beze změn.

Enseada das Cagarras – Las Palmas (Gran Canaria), 5. – 7. 7. 2001, 125 mil, posádka: beze změn.

Bahía S. Nicolas – Caleta Hidden (Chile), 8. 2. 2002, 28 mil, posádka: beze změn.

Las Palmas – Arguineguin (Gran Canaria), 14. – 15. 7. 2001, 40 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ondřej Kotáb, Ivan Orel, Michal Nešvara, Klára Honomichlová, Pavel Novák, Petr Nagy, Aleš Pokorný, Petr Vávra, Josef Koditek.

Caleta Hidden – Bahía Fortescue (Chile), 9. 2. 2002, 23 mil, posádka: beze změn. Bahía Fortescue – Bahía Borja (Chile), 10. 2. 2002, 21 mil, posádka: beze změn.

Arguineguin – Mindelo (São Vicente, Kapverdy), 24. 7. – 1. 8. 2001, 834 mil, posádka: beze změn.

Bahía Borja – Bahía Borja, 11. 2. 2002, 8 mil, posádka: beze změn.

Mindelo – Praia (São Tiago, Kapverdy), 11. – 13. 8. 2001, 165 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Michal Nešvara, Ivan Orel, Klára Honomichlová, Ondřej Kotáb, Petr Nagy, Aleš Pokorný. Praia – Salvador (Brazílie), 16. 8. – 17. 9. 2001,

316

Bahía Linao - Talcahuano (Chile), 30. 3. - 8. 4. 2002, 430 mil, posádka: beze změn. Talcahuano – Bahía Cumberland (Isla Robinson Crusoe), 18. – 22. 4. 2002, 344 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Klára Honomichlová, Ondřej Kotáb, Miroslav Nejdl, Michal Nešvara, Martina Slavíčková.

Kawau Island – Opua (Nový Zéland), 21. – 23. 4. 2003, 113 mil, posádka: beze změn. Opua - Port Resolution (Tanna, Vanuatu), 4. - 17. 5. 2003, 1023 mil, posádka: beze změn.

Bahía Borja – Caleta Sylvia (Chile), 12. 2. 2002, 52 mil, posádka: beze změn.

Bahía Cumberland – Hanga Roa (Velikonoční ostrov), 25. 4. – 23. 5. 2002, 2091 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Martina Slavíčková, Miroslav Nejdl.

Port Resolution – Dillon´s Bay (Erromango, Vanuatu), 24. – 25. 5. 2003, 70 mil, posádka: Jindřich Kuchejda (kpt.), Ivan Orel, Michal Nešvara, Philip Remington, Michal Nikl, Petr Nagy, Tate Goodman, 3 občané Vanuatu.

Caleta Sylvia – Caleta Burgoyne (Chile), 14. 2. 2002, 39 mil, posádka: beze změn.

Hanga Roa – Rada Vinapu (Velikonoční ostrov), 30. 5. 2002, posádka: beze změn.

Dillon´s Bay – Port Vila (Efate, Vanuatu), 25. – 27. 5. 2003, 87 mil, posádka: beze změn.

317