Vojtiskovi by IV Group

á n d o h Pooddriuvžuství rodiny

dobr

Y V O K Š Í T J O V ANEB CO VŠECHNO SE MŮŽE STÁT O PRÁZDNINÁCH

o v o sl úvodem Milí mladí čtenáři, M otevíráte další z knížek, které pro vás připravil Český červený kříž. Co může všechno zažít rodina s dětmi na dovolené? Na to vám odpoví právě tato knížka – rodina Vojtíškových je takovou normální rodinkou a spolu s ní se naučíte spoustu důležitých, ale přitom jednoduchých praktických rad, které vám pomohou v případě, kdy se do situace jako

Vojtíškovi dostanete. Ať vás třeba píchne vosa, stanete se svědky autonehody nebo uvidíte někoho se topit. Po přečtení vám tyto příhody již nebudou připadat podivuhodné a neznámé, ale naopak budete mít pocit, že jste je již zažili. Přeji vám nejen příjemnou zábavu, protože tato knížka vás určitě nudit nebude, ale také poučení ze všech podivuhodných příhod.

Marek Jukl Prezident Českého červeného kříže

Vydavatel: IV – Nakladatelství s.r.o., Koněvova 2660/141, Praha Autorka: Mgr. Eva Bernatová Odborná recenze: MUDr. Karel Štěpánek Ilustrace: Martin Zach Redakce: Mgr. Miroslava Jirůtková Graﬁcká úprava a tisk: Graphic Live spol. s r.o. • www.graphiclive.eu Vydáno: xx/2013/xxx -XXX + XX – NEPRODEJNÉ Děkujeme všem ﬁrmám a jednotlivcům, jejichž příspěvky umožnily vydání této publikace

Maminka

Tatínek oš

M a rt i n a

Mil

Pracuje jako zdravotní sestra a doma jí říkají „sestra v akci“, protože je to opravdu hodně akční máma, která miluje výlety, jízdu na kole, bruslích, lyžích a vlastně má ráda každý sport.

Je počítačový analytik a tak trochu pecivál, který je ze všeho nejraději doma. Kamarádí se s internetem, dokáže opravit naprosto cokoli a jeho velkou zálibou jsou křížovky, rébusy a hádanky.

Dceraa

D av i d

Syn

Terez

Je mu 7 let, jezdí na kole, hraje fotbal a má rád přírodu, škola je pro něj utrpení, kromě hodin tělocviku. Nikde chvilku neposedí, vyleze na každý strom a je ho všude plno.

Je jí 14 let, ráda čte, moc dobře kreslí a chce se stát slavnou fotografkou. S většinou problémů si ví rady, ale co si vzít na sebe, to jí dělá velkou starost. Má hromadu přátel v reálném světě i na Facebooku, nejčastěji ji potkáte se sluchátky na uších a bez mobilního telefonu by to snad ani nebyla ona.

. Y N I N D PR Á Z

! ! ! Á HUR

VOJTÍŠKOVI JSOU DOCELA NORMÁLNÍ RODINKA, MOŽNÁ ZROVNA TAKOVÁ JAKO TA VAŠE. BYDLÍ V PANELÁKU, TAKŽE SE VŽDYCKY MOC TĚŠÍ, AŽ SPOLU VYRAZÍ VEN, DO PŘÍRODY. JEDNA TAKOVÁ DOBRODRUŽNÁ VÝPRAVA JE PRÁVĚ TEĎ ČEKÁ. LÉTO JE V PLNÉM PROUDU, DĚTI MAJÍ PRÁZDNINY A RODIČE SI VZALI DOVOLENOU. ZASTIHLI JSME JE PŘESNĚ VE CHVÍLI, KDY SE CHYSTAJÍ ODJET NA VYSNĚNÝ DEVÍTIDENNÍ VÝLET.

Vojtíškovi dokončili balení věcí. Batohy a tašky se hromadí kolem auta ze všech stran, ale tatínek neztrácí optimismus: „To se vejde, vždycky se to vešlo.“ A opravdu – zdá se, že pod rukama šikovného tatínka se kufr auta zázračně nafukuje. Zavazadla rovná tak úhledně, že do sebe zapadají jako kostky lega. „Tati, dofoukneš mi kolo?“ David má vzácný dar vybrat si vždycky ten nejméně vhodný okamžik, ale nedá se nic dělat, kolo musí být v pořádku, takže se tatínek pouští do práce. Dobalení drobností tedy zbylo na maminku, která se už nemůže dočkat odjezdu. Na zadní desku auta rychle nahází koláč, košík s ovocem a láhve s pitím. „Hotovo,“ zavolá na tatínka, „můžeme jet.“ Ještě že tatínka napadne podívat se dozadu do auta a zkontrolovat, jak maminka věci naskládala. „Takhle to nejde,“ vysvětluje trpělivě, „kdybych prudce zabrzdil, jsou věci volně položené vzadu v kufru strašně nebezpečné. Dětem by mohly zezadu rozbít hlavy. A nedejbože, abychom havaro-

v autì do 150 cm používej vždy autosedačku, i na krátké jízdy do autosedačky se dobře usaď a zajisti se bezpečnostním pásem dej pozor na věci volně uložené v autě, při nehodě mohou být nebezpečné

vali, to by tenhle půlkilový košík hrušek vyletěl dopředu rychlostí jízdy auta. Při prudkém zabrzdění z padesátikilometrové rychlosti by vážil 15 kilo! A to nemluvím o láhvích s vodou.“ Tatínek pečlivě přeskládá věci tak, že se nakonec všechno vejde pod desku kufru. Ještě pořádně upevnit kola do držáku a může se nasedat. David ještě jezdí s podsedákem, protože měří jen 125 cm. Už se moc těší, až povyroste ještě o 25 centimetrů, protože ví, že do té doby se podsedáku nezbaví. Tatínkovi proběhnou hlavou dřívější odjezdy na dovolené, kdy zapínali do autosedaček nejen Davida, ale i Terezu. A vybaví se mu i okamžik, kdy na vlastní kůži poznali, že dětské autosedačky opravdu nejsou zbytečné. Před pár lety jim nedala přednost dodávka a nehodě už nešlo zabránit. On to sice odnesl otřesem mozku, ale ostatním se naštěstí

nic nestalo. Záchranáři je tehdy pochválili, že obě děti byly připoutané v autosedačkách, protože jen díky tomu z havárie vyvázly bez jediného škrábnutí. Ale pryč od černých myšlenek, teď už jsou všichni na svých místech a Vojtíškovi vyrážejí vstříc novým dobrodružstvím. Cesta nádhernou českou krajinou ubíhá jako voda a před polednem jsou šťastně na místě. Je krásný slunečný den, ze kterého nechtějí promarnit ani chviličku. Rychle se tedy ubytují, snědí připravený oběd, vybalí jen to nejnutnější a už nasedají na kola. Cyklistiku milují všichni a výpravy do okolí hotelu plánovali dlouho dopředu, prstem po mapě nebo spíš myší po netu.

na kole

udržuj své kolo v dobrém technickém stavu, před jízdou jej vždy zkontroluj používej cyklistickou helmu ve správné velikosti a dobře nasazenou vybírej cestu, kterou zvládneš, nejlépe cyklostezky či málo frekventované silnice

aby neohrožovali sebe ani projíždějící auta. V čele „pelotonu“ jede tatínek, protože vybírá nejvhodnější cestu. V těsném závěsu za ním je David, jako nejmladší ze skupiny. Tatínek přizpůsobuje tempo jízdy tomu, na co David stačí. Už to není, co to bývalo, za dva roky budu mít co dělat, abych já stačil jemu, pomyslí si tatínek a pohladí svoje nemilosrdně rostoucí bříško. Další v řadě jede Tereza a poslední maminka, jako nejzdatnější z týmu a „sběrač raněných“, jak ona sama často žertem říká. Asi po pěti kilometrech zahlédnou zříceninu nějakého hradu, dojedou k ní a udělají si zastávku, aby doplnili tekutiny a energii. Upřímně řečeno, není to tak úplně zřícenina, spíš jen hromada kamenů. Tatínek se rozvalí vedle kol a vytáhne mapu.

„Mami, musím si brát tu helmu?“ ptá se Tereza, „vypadám v ní blbě.“ „Musíš,“ odpovídá maminka nekompromisně, „a vypadáš dobře. S rozbitou hlavou bys teprve vypadala blbě.“ Tereza už dál neodmlouvá, ostatně helmu nosí i rodiče. Maminka totiž při práci v nemocnici viděla hodně cyklistů, kteří helmu na hlavě neměli. V takových případech pád z kola většinou nekončí jen povrchovými zraněními, ale i zlomeninami lebky, které vyžadují mnoho náročných operací. Dokonce hrozí, že zraněný skončí v dlouhodobém bezvědomí. Vojtíškovi jedou nejdřív po silnici, drží se při pravém okraji a v řadě za sebou,

„Vítejte na Ovčím hrádku,“ čte nahlas ze zadní strany mapy, „postaven ve 13. století, první písemná zmínka až 1312. Několikrát změnil majitele a byl dobyt husitským vojskem. Pak už jen pustl a v 18. století byl hlavním sídlem loupeživé bandy.“ Tatínek končí s přednáškou, zvedá oči od mapy a pátrá po zbytku rodiny. Tereza leží v trávě, nezbytný mobil v ruce, maminka stojí na vrcholu zříceniny a David kousek od ní s klackem v ruce šťourá mezi kameny. „Jsem rád, že mě posloucháte,“ povzdechne si tatínek ironicky, natáhne se do trávy a mapou si přikryje obličej proti slunci.

„Mami, tati, rychle sem, něco jsem našel,“ vyruší poklidnou idylu Davidův výkřik. Ostatní se pomalu doplouží k místu, kde se David rýpal klackem mezi kameny. Jeden z větších balvanů se mu podařilo otočit a objevila se zvláštní směsice písmenek a obrázků: „Uhni,“ odstrčí Tereza bratra a obrázek bleskurychle vyfotí. Když tatínek večer v hotelu stahuje fotky do počítače, zastaví se nad snímkem kamene a prstem si ukazuje na tajemné znaky. Pomůžete mu s rozluštěním tajemné šifry?

POKLAD JE UKRYTÝ DOCELA, VŠAK MŮŽE TI ŘÍKAT PANE, PROHLÉDNI DVEŘE KOSTELA VESNICE BOROVES ZVANÉ.

É K C I T DRAMA

Í N Á D E L H šk y ke

RÁNO JE PROBUDILO BUBNOVÁNÍ DEŠŤOVÝCH KAPEK DO OKEN. MRAKY ZAVLÁDLY NAD KRAJINOU A MRHOLENÍ SE STŘÍDALO SE SILNĚJŠÍMI PŘEHÁŇKAMI. TEREZA POHOTOVĚ NAVRHLA, ŽE BY MOHLI SPÁT AŽ DO OBĚDA, ALE O NĚČEM TAKOVÉM NECHTĚL TATÍNEK VŮBEC SLYŠET. „Pojedeme na hrad Kostín,“ uzavře nakonec maminka rodinnou poradu. Tereza obrací oči v sloup. To zase bude nuda. Pak ale dostává nápad. Chvilku něco hledá v telefonu a pak se její tvář rozzáří. „Cestou jsou dvě keše,“ říká s nadšením. „Dvě co?“ diví se maminka. „Keš je taková schránka, která se hledá. Vlastně je to trochu sport a trochu turistika. Jmenuje se to geocaching, ale my tomu říkáme hezky česky kešink. Mám v telefonu aplikaci, která umí ukázat, jak daleko a jakým směrem od nás ta schránka je. Při hledání kešky nám pomůžou GPS souřadnice.“ Vojtíškovi tedy nasedají do auta a vyrážejí směr Kostín. Tereza hlásí: „Zastavíme u odbočky na Letkov a pak kousek do lesa. Bude to asi za pět kilo...“

Než to Tereza stačí doříct, naruší poklidnou atmosféru pohled z okna. V zatáčce vidí auto nabourané do stromu, celý předek má hrozivě rozbitý. „Tati, rychle zastav,“ křičí Tereza, „musíme jim pomoct!“ „Uklidni se,“ snaží se maminka předejít panice. Tatínek zastavuje u krajnice, spíš v trávě než na silnici, zapíná výstražná světla a vypíná motor. „Nejdřív se všichni uklidněte,“ bere iniciativu do ruky tatínek, „tady máte reﬂexní vesty a budete na sebe dávat pozor. David zůstane v autě.“ Tatínek mluví takovým tónem, že Davida vůbec nenapadne protestovat. Oba rodiče a Tereza vystupují z auta.

ní ta Zajištìm ís

„Vem trojúhelník a dej ho támhle,“ rozděluje tatínek úkoly. Ukáže Tereze na místo před autonehodou, asi sto metrů od nich. Tatínek s autolékárnou v ruce nahlíží do havarovaného auta. Jediným pasažérem je starší pán v klobouku s obrovskou boulí na čele. Sedí na sedačce a nepřítomně se dívá před sebe. „Bolí vás něco?“ ptá se tatínek, „zůstaňte sedět a nehýbejte se.“ „Jsem v pořádku,“ odpoví muž a vytáhne z kapsy krabičku cigaret. Pak jednu vyndá a snaží se ji roztřesenými prsty zapálit. Zapalovač ho ale neposlouchá.

Í N V A R P O D ody neh parkuj před nehodou, co nejblíže u kraje u svého auta zapni výstražná světla, oblékni si reﬂexní vestu pomocí výstražného trojúhelníku označ místo nehody, 100 metrů za nehodou, jeden krok od krajnice

í n v a r p o D

a d o h e n k dopravní nehodě nepatří otevřený oheň vypni motor havarovaného auta, pokud ještě běží zraněné z auta nevytahuj, pokud to není bezpodmínečně nutné

„Vlastně ne, vůbec na nic si nepamatuju, moje hlava,“ stěžuje si zmateně řidič. Tereza se mezitím pere s výstražným trojúhelníkem. Nakonec zvítězí a složený trojúhelník staví na kraj silnice. Projíždějící auta zpomalují a zapínají výstražná světla. Tereza hned utíká zpátky na místo nehody, za rodiči. „Musíme ho vyndat z auta, tati!“ křičí už zdálky. „Právě naopak,“ mírní ji tatínek, „zůstane sedět, kde je. U autonehody nikdy nemůžeme vyloučit zranění, která nejsou na první pohled vidět. Proto teď nebudeme s řidičem vůbec hýbat.“

„To nemyslíte vážně,“ zakřičí na něj tatínek, „teď si nemůžete zapálit, z auta by mohl začít vytékat benzín.“ Muž poslušně vrátí cigaretu do krabičky a zastrčí ji zpátky do kapsy. Najednou se prudce chytí za hlavu a vykřikne: „To je bolest, hrozná. A je mi špatně od žaludku, asi budu zvracet.“ „Víte, jak se vám to stalo?“ ptá se tatínek.

Mezitím se maminka dovolala na záchrannou službu, jsou slyšet jen její odpovědi: „Chtěla bych nahlásit autonehodu… mezi Hradištěm a Kostínem… asi dva kilometry od Hradiště… ve směru z Hradiště do Kostína… autonehoda… auto narazilo do stromu… jeden zraněný… jo, při vědomí… zůstal sedět v autě… bolí ho hlava a je zmatený… asi otřes mozku… ano, postarali jsme se… zůstaneme u něj… děkuju.“ Maminka schová telefon do kapsy a bere tatínkovi z ruky lékárničku: „Na, přikrej ho! Záchranka už je na cestě.“ Podává šustící alufólii z autolékárny tatínkovi, a on si teprve teď uvědomí, že je docela zima a mrholí. Maminka s Terezou zůstávají u zraněného muže a neustále na něj mluví. Tatínek se vrací do auta k Davidovi, který už je celý netrpělivý, protože neví, co se děje. Po pár minutách přijíždí sanitka a hned za ní policejní vůz. Záchranáři nasadí řidiči krční límec, vyndají ho z auta a naloží do sanitky. Se zapnutým majákem odjíždějí. Teprve v tu chvíli si Vojtíškovi uvědomí, co se stalo, a Tereze se začnou podlamovat kolena. „Jedeme na Kostín,“ přeruší ticho maminka, „zasloužíme si odměnu.“ Představa dortu z kostínské cukrárny se všem zamlouvá. Sladkosti a horký čaj je postaví na nohy a zajímavá prohlídka hradu je přivede na jiné myšlenky. Cestou zpátky Tereza vytahuje svůj superchytrý telefon a ťuká do něj souřadnice první kešky.

VzdOraLvÁotNniÍcké é n n a r h c á z

y b ž u l s

vytoč telefonní číslo 155 nahlas, kde jsi a co se stalo, pak vyčkej na další dotazy dispečera

umožni záchranářům dobrý příjezd, pošli někoho, kdo jim ukáže přesné místo

„Ještě kousek popojeď,“ naviguje otce, „tady zastav, dál už musíme pěšky, je to deset metrů tamtím směrem.“ Děti se zanoří do houští a David po chvilce hledání vytáhne zpod pokroucených kořenů stromu plastovou krabičku jako na svačinu. Předem poučen, že z kešky si může jednu věc vzít, ale jinou tam zase musí dát, mění malé červené autíčko za plastovou ﬁgurku. Mezitím Tereza vytahuje pečlivě zabalený notýsek a zapisuje do něj datum a svoji přezdívku. „Reezinka?“ diví se tatínek, „jak jsi k tomu jménu přišla?“ „Vybrala jsem si ho sama, přece Reeza jako Tereeza,“ klidně odpovídá a vysvětluje, že přezdívku si stačí prostě zaregistrovat na netu. Pak pečlivě ukryje kešku zpátky pod kořeny a už cvaká do mobilu další souřadnice. Za druhou keší se Vojtíškovi musejí vydat kus od silnice. Z nápovědy vědí,

že je schovaná někde v potoce pod malým vodopádem. Prodírají se kopřivami a už jsou skoro u cíle, když se kousek od nich objeví starší pár s košíky, očividně houbaři. „Bacha, mudlové,“ špitne Tereza. „Kdo?“ rozesměje se maminka. „Mudlové,“ šeptá Tereza, „copak jste nečetli Harryho Pottera? Jsou to lidi, kteří nehledají. Počkáme, až odejdou. Neměli by vidět místo, kde je keška. Někdy se totiž stane, že ji zničí – z neznalosti, omylem nebo i naschvál.“ Houbaři mizí v dáli a tatínek strká ruku do ledové vody. Vytahuje velkou plastovou krabici od pracího prášku – svoji první kešku v životě.

2211

t r o p S i ž á l p na

O plážovém neboli beach volejbalu už slyšeli všichni, kromě Davida. Ale protože i on má rád v podstatě všechny sporty, stačilo pár vět a už se hrnul na hřiště. Plážový volejbal se hraje s měkkým lehkým míčem a přes síť jako běžný volejbal, ale na zemi je jemný bílý písek, skutečně jako u moře. A hraje se bosky, což je příjemné i zdravé. „Pokrč kolena a z rukou udělej mističky,“ vysvětluje maminka Davidovi, „drž ruce spíš nad sebou než před rameny.“ Několik prvních míčů David odráží v obranném pudu sebezáchovy, do dalších plácne dlaní. Když se mu povede udržet prsty zpevněné a odrazit míč, chlubí se na všechny strany, že je „plážový mistr světa“. Hra ho chytla a to je hlavní. Po chvíli už zvládne bagr čili odbití spodem. To David složí ruce do mističky s prsty přes sebe, pak dá palce k sobě a složenými palci obou rukou odráží míč.

DNESKA BUDEME ODPOČÍVAT. ALE AKTIVNĚ! JAKO U MOŘE. TENHLE PODIVNÝ PLÁN PŘEDNESL TATÍNEK HNED U SNÍDANĚ, A KDYŽ NA NĚJ VŠICHNI TROCHU NECHÁPAVĚ KOUKALI, DODAL, ŽE U HOTELU JE FANTASTICKÉ HŘIŠTĚ NA PLÁŽOVÝ VOLEJBAL.

A když zjistí, že do jemného písku se dá náramně dobře padat, je úplně na vrcholu blaha. Jeho nahrávky sice nelétají tam, kam by měly, zato David létá vzduchem jako pometlo, přistává na zádech i na boku a chechtá se na celé kolo. Po jednom velmi elegantním skoku ho ale smích rázem přejde. Pár vteřin zůstává ležet na zemi, pak se jen velmi pomalu zvedá a mne si oko. „Mami, rychle, mám v oku písek a hrozně to bolí,“ křičí a snaží se vyčistit si pálící oko. „Nedávej ty špinavé ruce do oka,“ volá na něj maminka. Odvede Davida k umyvadlu, nejdřív si pořádně umyje ruce a pak mu zarudlé oko vypláchne tenkým proudem vody, který míří od vnitřního do vnějšího koutku oka. Stačí pár vteřin a všechno je v pořádku, David už totiž stejně většinu písku vyplavil tím, jak slzel. Zbytek sportovně-relaxačního dne proběhne bez vážnějších karambolů a navečer se dokonce Vojtíškovi utkají ve velkém rodinném turnaji. Po urputném boji vítězí dvojice David s maminkou. Hlavní cenou je velký pohár – zmrzlinový se šlehačkou, který si nakonec na zahrádce místní cukrárny dávají všichni. Když jsou všechny dobroty snědeny a vypity, tatínek rozloží na stole mapu a oznamuje: „Zítra vyrážíme na výlet do Borovsi.“ Překvapený výraz zbytku rodiny ho nezaskočí a na nevyslovenou otázku odpovídá: „Chci si prohlídnout kostel, který tam mají. Obzvlášť jeho dveře.“

í n ì n a r t s Od

Y T O T S I È NE

z oka

poraněného posaď a uklidni nejprve chvíli počkej, jestli se nečistota sama nevyplaví poté vypláchni oko mírným proudem vody

é n r a Rozm PŘEDPOVĚĎ NA DNEŠNÍ DEN HLÁSÍ VELIKÉ VEDRO, TAKŽE PLÁN JE JASNÝ. VOJTÍŠKOVI SE VYDAJÍ NA VÝLET BRZY RÁNO, PROZKOUMAJÍ KOSTELÍK V BOROVSI A PAK HURÁ K VODĚ!

O T É L Jak řekli, tak udělali. Je půl deváté ráno a Vojtíškovi už jsou na cestě. Po zhruba pětikilometrovém pochodu lesem se před nimi vynoří vesnička Boroves. Na návsi rostou tři lípy a hned za nimi je vidět malý, ale krásně zdobený barokní kostelík. Tereza podle tatínkových pokynů fotí kostelní dveře zvenku i zevnitř. Pro tatínka je rozluštění téhle hádanky hračka. Rozlousknete ji také? Pak si prohlédnou náves, v samoobsluze koupí vodu a přesně podle plánu pokračují k blízkému rybníku Kačáku. Teplota šplhá ke třicítce, a tak všichni nadšeně vytahují z batohů plavky – a rychle do vody. David se potápí a dovádí jako malý pes. Jeho sestra ale elegantně plave a dává si pozor, aby si nenamočila sepnuté vlasy. Uprostřed rybníka je malý zalesněný ostrůvek a Tereza se k němu pomalými tempy vydává.

MLÝN MÁ JMÉNO DRÁVKA, PŘES NÁHON JDE LÁVKA, OTOČ KÁMEN ZAPADLÝ, CO PODPÍRÁ ZÁBRADLÍ

í n á p u o Pøi k nechoď se koupat sám, do vzdálenějších míst raději ve třech

Dva chlapci, asi desetiletí, vynášejí z vody malou holčičku. Může jí být tak pět let a křičí na celé kolo. Když ji přinesou blíž, je vidět, že dívenka má celé chodidlo od krve. Tatínek hned vstává a kluci posadí holčičku na jeho ručník. „Co se jí stalo?“ ptá se maminka a rovnou prohlíží krvavou nohu. „Hráli jsme si ve vodě a asi šlápla na nějaký střep,“ odpovídá starší z chlapců. Maminka hrábne do svého batohu a vyndá malou lékárničku: „Spíš na plechovku. Má to ošklivě roztržené. Ošetřím jí to, ale stejně musí k panu doktorovi. Víš, kde má rodiče?“ obrací se maminka na staršího chlapce.

nepřeceňuj svoje síly, čeká tě ještě cesta zpátky chovej se ohleduplně k ostatním „Mami, plavu se tam podívat,“ křikne směrem ke břehu. „Počkej na mě.“ Maminka ji na ostrov raději doprovodí. Tereza je sice ve vodě jako doma, ale kdyby se jí cestou něco stalo, pomoc by nemusela dorazit včas. Delší plavby je vždycky lepší podnikat ve dvou. Cesta tam i zpět proběhla hladce a obě udýchané plavkyně teď odpočívají na trávě. Vtom je vyruší křik dětí, které si hrají ve vodě o kousek dál.

První

„Je to moje ségra, bydlíme támhle,“ ukazuje na blízký domek se zahradou. „Doběhni pro mámu nebo pro tátu,“ posílá maminka chlapce pro pomoc a oplachuje holčičce nohu čistou vodou z láhve na pití. Rána je hluboká, ale voda alespoň na chvilku smyje krev. Maminka vyndá obvaz a nohu hned zaváže. Holčička stále pláče, ale už trochu míň než na začátku. Když přiběhne David a dá jí na ruku berušku, kterou našel v trávě, zapomene plakat úplně. To už ale přibíhá bratr s tatínkem zraněné holčičky a moc všem děkují. I když má holčička nohu správně ošetřenou, maminka jim doporučuje, aby s holčičkou jeli rovnou do nemocnice, protože rána potřebuje zašít. Mezitím se obloha pěkně zatáhla a z dálky se ozývá hřmění. Vojtíškovi rychle balí všechny věci a vydávají se na zpáteční cestu.

C O M O P né

u øez

rány

ránu vyčisti pomocí čisté vody, nedesinﬁkuj

zastav krvácení pomocí obvazu, pokud prosakuje, přidej další vrstvu obvazu vyhledej lékařské ošetření

Když dorazí do Krkovic, odkud by měli pokračovat po polní cestě k hotelu, hřmění pekelně zesílí. Sice neprší, ale prudce se ochladilo. Blesky a hromy se střídají jeden za druhým a časová prodleva mezi nimi už je skoro neznatelná.

Bìhem Y BOU ØK

„To znamená, že bouřka je blízko a brzy bude přímo nad námi,“ vysvětluje tatínek a navrhuje počkat v hospůdce v Krkovicích. „A co tam?“ protáhne Tereza obličej, „to bude nuda. Hodíme sebou a za chvíli jsme v hotelu, půjdeme rychle, dokud neprší. Půjčíš mi pak počítač, tati?“ „Dáme si něco k pití, možná budou mít i pohár,“ odpovídá místo tatínka maminka, „jít teď přes pole není zrovna nejlepší nápad. Bouřka sice není nic hrozného, ale vyrazit teď do otevřené krajiny by byl obyčejný hazard.“ Vojtíškovi se tedy za vydatného Terezina žbrblání usadí v hospůdce, kde sice poháry nemají, ale i nanuk a limonáda vyplní hodinu, než se bouřka přežene. Me-

nechoď v otevřené krajině

neschovávej se pod osamělými stromy ukryj se v budově s hromosvodem zitím se samozřejmě rozprší, takže i Tereza uzná, že být teď venku by se jí moc nechtělo. Když se pak počasí umoudří, přejdou Vojtíškovi mokrou polní cestou, jak měli původně v plánu. Osamělý strom na křižovatce dostal během bouřky zásah bleskem, a když procházejí kolem, kmen ještě doutná. Tereza jen nasucho polkne.

ì d o v a N e d ì j í vìc i s

Řeka se kroutí lesem a skloněné stromy dodávají příjemný stín. Tereza si položí pádlo přes kolena a upravuje si vlasy, zato David pádlem zabírá ze všech sil. Jeho loď, kterou řídí maminka, špičkou rozráží vodu a hladce předjíždí tatínka s Terezou. „Terezo, pádluješ jako bábovka,“ posmívá se David sestře. Ta si to samozřejmě nedá líbit, postaví se, zanoří pádlo a mohutná sprcha vody zalije Davidova záda. Tereza si spokojeně sedá, ale loď se pod ní nebezpečně rozkymácí. „Nechytat se bortu,“ zakřičí tatínek. Ale to už se Tereza drží okraje lodě a vmžiku jsou pod vodou. „Čeho se nechytat?“ vypadne z Terezy, když popadne dech. „Bortu, toho okraje lodě.“ Tatínkovi proběhne hlavou, že když vysvětloval, co a jak na lodi, měla Tereza v ruce telefon. Ach jo, asi vůbec neposlouchala, povzdychne si tatínek a kontroluje, co všechno poztráceli.

NASEDNOUT NA LOĎ A JEN TAK SE NECHAT UNÁŠET PO KLIDNÉ HLADINĚ, NEBO NAOPAK OBRATNĚ PROPLOUVAT DIVOKÝMI PEŘEJEMI. PRO MAMINKU S TATÍNKEM, JAKO ZKUŠENÉ VODÁKY, JE DNEŠNÍ VÝLET ROMANTICKOU VZPOMÍNKOU NA MLÁDÍ, DAVIDA S TEREZOU VÍC LÁKÁ KOUZLO NEZNÁMÉHO. RÁNO SI V PŮJČOVNĚ VYZVEDÁVAJÍ KÁNOE, PÁDLA A VESTY A VYRÁŽEJÍ NA VODU.

Tereza se drží obrácené lodě a v druhé ruce svírá pádlo. Kdyby ještě navíc utopila pádlo, táta by ji tím svým asi přerazil. Teď je ráda, že má na sobě vestu, proud je docela silný a táhne je i s otočenou lodí dopředu. Nějakým zázrakem se jim povede dostat loď ke břehu, kde z ní vylijou vodu. „Otáčet loď v proudu by byla hloupost,“ vysvětluje tatínek, „a teď vyhoubuj ten zbytek.“ Naštěstí je teplo a tak na nich trička rychle usychají. Po hodince klidné plavby zastaví u prastarého mlýna, který se jmenuje Drávka. Teď je v něm malé muzeum okolní přírody a také občerstvení. David nadšeně vystupuje z lodi a těší se na zmrzlinu. „Mamíííí,“ prořízne vzduch Davidův křik, „píchla mě vosa.“ David křičí a není k utišení. Zmáčkl vosu hřbetem ruky, když vystupoval z lodi. Maminka už ví, že Davidův křik nejspíš neznamená tak velkou katastrofu, jak by se na první poslech mohlo zdát. Ruku má malinko oteklou a místo vpichu je zřetelně vidět. Maminka namočí šátek do studené vody a přiloží jej Davidovi na ruku. Jeho křik to příliš nezmírní, ztichne až ve chvíli, kdy do zdravé ruky dostane nanuk.

První PpOøiMboOdCnutí hmyzem místo po bodnutí chlaď při bodnutí včelou nejprve vyndej žihadlo při alergické reakci rychle volej záchrannou službu

U POTOKA FARNÍHO PRAMENE HLEDEJ KLÍČ CO JE Z KAMENE. hlíží z obou stran. Jeden sloupek se zdá být kratší, zřejmě proto je podložený plochým kamenem ve tvaru klínu. Tatínek jej opatrně vysune z původního místa a k jeho velkému překvapení se sloupek můstku ani nehne, kámen asi jen vypadá jako podpěra. Z druhé strany kamene se objeví vytesaná řada písmen. Tatínek rozluští záhadu zvláštního vzkazu raz dva. Dokážete to také? Poté Vojtíškovi nasednou do lodí a po čtyřech kilometrech mezi peřejkami dojedou k vodácké hospůdce. Maminka zavelí a jde se na oběd.

„Teď si alespoň budeš dávat větší pozor,“ poučuje ho maminka, „kdyby tě vosa štípla do jazyka nebo do krku, bylo by to mnohem horší.“ David přikyvuje a spokojeně líže zaslouženou zmrzlinu. Tatínek mezitím prozkoumává lávku vedoucí přes mlýnský náhon. Je kamenná, klenutá do oblouku a pokrytá dlažbou, jakou mívají velké staré mosty. Lávku lemuje kamenné zábradlí, které si tatínek zamyšleně pro-

ì d o v a N používej a dobře si upevni záchrannou vestu, na divoké vodě i helmu

Vojtíškovi čekají na jídlo a Tereza cítí v zádech něčí pohled. Vysoký blonďák si posunul židli a nespouští z Terezy oči. Otočí se na něj a on na ni pobaveně zamrká. Tereza se zahihňá a v klidu se dál věnuje svému mobilu. Když partička odchází, blonďatý mladík se skloní k Tereze: „Čau, jsem Honza, dáš mi číslo?“ Terezu ovane tak silná vůně piva z Honzova dechu, že se ani nezmůže na odpověď. A než se tatínek stačí zvednout a nadechnout, aby drzounovi patřičně vynadal, jsou všichni pryč. Po skvělém obědě si chvilku odpočinou a pak pokračují v další cestě na kánoích. Úsek před jezem se zdá být nekonečný, voda tu skoro stojí. Když už se Tereza chystá říct, že by mohli zastavit, uslyší hukot jezu. Hurá, konec voleje. Jen-

jezdi jen tam, kde je to bezpečné, řeka se proměňuje se stavem vody alkohol do lodi nepatří Na terase už sedí partička čtyř asi dvacetiletých mladíků. Popíjejí pivo a viditelně to není jejich první. Když kolem nich projde Tereza, mlsně otočí hlavy a jeden z nich dokonce zálibně hvízdne. Vojtíškovi se posadí ke stolu a objednají si oběd. „K pití si dáte pivo?“ nakloní se k tatínkovi slečna, která tu obsluhuje. „Ne, díky, řídím loď a radši ji mám pod kontrolou,“ odpoví tatínek, napůl žertem, napůl vážně.

že po chvíli se zvuk jezu smísí s křikem. A rozhodně to není křik hrajících si dětí. A už je vidět jez. Nahoře někdo stojí, zběsile mává rukama a křičí. Je to jeden z mladíků z hospody. Vojtíškovi rychle připlouvají blíž a zastavují lodě u břehu. Dole pod jezem se jim naskytne hrozivý pohled. Honza se zmítá ve zpěněné vodě a je vidět, že už nemá mnoho sil. Další dva chlapci vylézají na břeh, poslední zůstal stát nahoře na jezu a divoce gestikuluje. „Tati, skoč pro něj,“ vykřikne Tereza, „jinak se utopí.“ „V žádném případě,“ ozve se okamžitě maminka. Ale tatínek nečeká na další diskusi. Rychle odvazuje lano od lodě a po hraně jezu se přiblíží k Honzovi. Hodí mu konec lana a vysílený chlapec se ho hned chytí. V tu chvíli je tam i maminka a společně táhnou Honzu ke břehu. Na břeh vyleze sám a mnohomluvně mamince a tatínkovi děkuje za záchra-

nu. Všichni čtyři popíjeli pivo už od rána, a tak když dojeli k jezu, nemohli se domluvit, která loď pojede první. Takže se srazili ještě před jezem. Naštěstí se ostatním nic nestalo, Honza vyvázl jen s pár odřeninami a modřinami. Dokonce i jejich lodě a pádla se podařilo zachránit. Ve studené vodě naštěstí všichni hodně rychle vystřízlivěli. A teď už si snad budou pamatovat, jaké nebezpečí opilým vodákům hrozí.

A N A R H C ZÁ odì na v

nejprve zvaž situaci, zachránce se velmi snadno může stát zachraňovaným tonoucímu hoď lano či jinou pomůcku pokud musíš pro tonoucího skočit, buď jištěn lanem, nebo měj záchrannou pomůcku, i tak je to ale nebezpečné

Í N E L S U R B m

ý n t s a ť se š

m e c n ko

NA PROGRAMU JE VÝLET DO RYBČIC. ALE NEMYSLETE SI, ŽE JE TO JEN TAK OBYČEJNÝ VÝLET, VOJTÍŠKOVI POJEDOU NA KOLEČKOVÝCH BRUSLÍCH, NA IN-LINECH, JAK SE DNES ŘÍKÁ. DO RYBČIC TOTIŽ VEDE ÚPLNĚ NOVÁ CYKLOSTEZKA S ASFALTEM ROVNÝM JAKO ZRCADLO. POČASÍ JIM PŘEJE, NENÍ ANI HORKO, ANI ZIMA, NEPRŠÍ A VANE PŘÍJEMNÝ VĚTŘÍK. TO BUDE JÍZDA!

Háček je jen v tom, že Tereza na kolečkových bruslích ještě nikdy nestála, a vlastně neumí bruslit ani na ledě. Ale odvahy má dost, říká si, že když to zvládne její malý brácha, tak to nejspíš nebude nic těžkého. Pro jistotu si ale už na pokoji nasazuje helmu, a dokonce i chrániče. Přece jen se trochu bojí, odřené koleno by znamenalo týdny bez minisukní a to nehodlá připustit. Na začátku cyklostezky si Vojtíškovi sedají na lavičku a v klidu si obouvají brusle. Tereza je překvapená, jak jednoduché je upevnit do nich nohy, vlastně je to skoro stejné jako u lyžařských bot. A jde se na to.

Tereza se ze začátku drží za ruku maminky a vůbec jí nevadí, že je jako malá holčička. Ještě že jezdí docela dobře na lyžích, takže základ odrážení od druhé nohy pochopí velice rychle. Jen udržet rovnováhu je docela těžké. David umí na kolečkových bruslích výborně, takže předvádí otočky a krouží kolem pomalu jedoucí maminky a sestry. Neodpustí si jedovaté poznámky o opici na bruslích. Terezu to rozlítí tak, že málem spadne na čisté rovině. Pak se zase soustředí a bruslení jí jde čím dál tím líp. Po chvíli ale přichází nemilé překvapení. „Mami, jak se na tom brzdí?!“ křičí Tereza před mírným kopečkem.

a N I N - LI N E CH používej ochrannou helmu používej chrániče vybírej trasu, která je vhodná – hladký povrch a kopce, na jaké stačíš

na kterou by se mohla svalit. Jedna taková je před samoobsluhou, ale stojí kolem ní hlouček asi pěti lidí. Hned na první pohled je jasné, že se tam něco stalo. Když tam společně dorazí, zjistí, že uprostřed hloučku leží starý pán. Je velice bledý, má zavřené oči a nehýbá se. „Co se stalo?“ ptá se maminka mladého muže, který stojí nejblíž. „To je můj dědeček,“ vysvětluje jí mladík, „šli jsme nakoupit. Najednou začal říkat, že ho bolí u srdce. Špatně se mu dýchalo. Sestra zavolala záchranku, ale před malinkou chvilkou omdlel a teď nevíme, co dál.“ Maminka si klekne k ležícímu pánovi a zavolá na něj: „Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Třese mu rameny a snaží se ho probudit, ale dědeček se nehýbá. „Zavolejte ještě jednou,“ nakáže maminka mladé ženě s telefonem v ruce, „a nahlaste jim, že upadl do bezvědomí.“ Maminka chytí starého pána za bradu a za čelo a zakloní mu hlavu. Před ústa mu přiloží ruku, aby zjistila, jestli dědeček dýchá.

„Nebrzdí,“ profrčí kolem David opravdu bláznivým tempem. „Na pravé noze máš brzdu, podívej,“ maminka předjede Terezu a ukazuje jí, že musí jet po levé noze. Pravou nohu opře o zem patou a právě v tom místě je brzda. Jenže právě jízda na jedné noze Tereze zatím nejde, takže když se jí brusle rozjedou moc rychle, spadne na zadek. „Nestalo se ti nic?“ ptá se maminka. Ale Tereza se sbírá ze země odhodlaná ukázat Davidovi, že jízda na bruslích je úplná hračka. A opravdu, do cíle dojede bez jediného pádu. V Rybčicích na návsi už Terezu pořádně bolí nohy. Vyhlíží nejbližší lavičku,

í n l á n o m l u p o i Kard

E C A T I C S RE SU resuscitaci zahaj u člověka v bezvědomí, který nedýchá nebo nedýchá normálně nejprve přivolej záchrannou službu stlačuj střed hrudní kosti rychlostí 100 stlačení za minutu, do hloubky 5 cm, nepřestávej do příjezdu záchranné služby

„Neměla byste mu vytáhnout jazyk?“ radí někdo z davu. „To nebude potřeba,“ vloží se do hovoru tatínek, „aby se uvolnily dýchací cesty, stačí zaklonit hlavu.“ Maminka mezitím zjistila, že starý pán nedýchá. Rychle mu rozepne košili a přes tílko najde střed hrudní kosti. Tam položí svoji ruku, na ni druhou a v pravidelném tempu stlačuje. Při druhém stlačení hrudníku se ozve nepříjemný zvuk. Lup, prasklé žebro. Paní s taškou na kolečkách začne plakat. Tereza ji vezme kolem ramen, odvede stranou a posadí na lavičku. Po chvilce tatínek maminku vystřídá, je vidět, že ji už bolí ruce. Po další výměně, kdy masáž srdce převezme maminka, se konečně ozve zvuk, který všichni nedočkavě očekávají. Sanitka je na mís-

tě. Bylo to jen několik minut, ale všem se zdály nekonečné. Záchranáři vystoupí a převezmou si starého pána do péče. Hlouček se odsune dál. Vojtíškovi zůstanou na místě, než záchranáři starého pána naloží. Teď si konečně dojdou koupit něco k pití. Úplně zapomněli, že mají na nohou brusle, na nějaké přezouvání prostě nebyl čas. Ještě když si obouvají tenisky, je z odcházejícího davu slyšet útržky hovoru: „Už dýchal, když ho odváželi… kdyby mu nedělali masáž srdce, asi by to nepřežil… zachránili mu život…“

a t o v i Ze ž

Ù P M E R T

VOJTÍŠKOVI MAJÍ PŘED SEBOU NEJNÁROČNĚJŠÍ ČÁST DOVOLENÉ, ČEKÁ JE DVOUDENNÍ DOBRODRUŽNÁ VÝPRAVA MIMO CIVILIZACI, S PŘESPÁNÍM „POD ŠIRÁKEM“. VYDAJÍ SE K PRAMENŮM AMAZONKY, TEDY TAK TO PODAL TATÍNEK, VE SKUTEČNOSTI PŮJDOU PO STOPÁCH FARSKÉHO POTOKA, KTERÝ PRO ÚČELY TÉTO AKCE PŘEJMENOVAL NA AMAZONKU. BUDOU ODKÁZÁNI JEN SAMI NA SEBE A VŠECHNO POTŘEBNÉ SI PONESOU S SEBOU NA ZÁDECH.

Tatínek se jde podívat do pokoje Davida a Terezy, jak probíhá balení. Obě děti dostaly za úkol sbalit si svůj batoh, Tereza dostane navíc velkou celtu. Zbytek společných věcí ponesou rodiče. „Terezo, to je tvůj batoh?“ diví se tatínek. „Jo,“ odpoví stručně Tereza ležící na posteli. V ruce má nezbytný mobil a vedle její postele stojí obrovský batoh, ze kterého do všech stran vyčuhují kusy oblečení a nezabalený spacák. „Fajn, zkus si ho nandat na záda,“ zavelí tatínek. Tereza neochotně vstane a zvedne obří krosnu. Nakonec ji na záda nějak nasouká, ale je vidět, že i pouhé stání s tímhle nákladem jí dělá velké problémy. „Asi bys to měla trochu probrat,“ doporučí tatínek, „stačí ti oblečení, co budeš mít na sobě, a čisté prádlo na druhý

den. Na spaní si vem jen tričko, ve spacáku je tepleji, když nejsi nabalená. A nabíječku můžeš klidně nechat doma, jdeme do lesa,“ poznamená, když vidí, co všechno Tereza vytahuje z batohu. „Nejtěžší věci patří na záda a dospodu. Zkus trochu přemýšlet o tom, co budeš kdy potřebovat. Spacák může klidně přijít na dno, na ten se dostane až večer.“ Tatínek ještě zkontroluje Davidův batoh. Zabalil si velmi úsporně, jako vždycky, jen spacák s karimatkou, tričko, trenky a mikinu. A samozřejmě nový nůž, který si chytře dal do kapsy batohu. „To mi stačí,“ komentuje David svůj poloprázdný miniaturní batůžek. A jen neochotně se zvedne, když tatínek ukáže na kartáček a zubní pastu. „Není to zbytečný?“ prohodí ještě, ale jen tak potichu, aby to tatínek raději neslyšel. Výprava do tajemného lesa může začít. Vojtíškovi tedy putují pěšky proti proudu potoka, nejdřív po turistické cestě, pak po pěšině. Samozřejmě to není jen pochod, ale i přestávky v lese, u potoka nebo na louce. Kolem čtvrté hodiny odpoledne najdou místo na táboření. Je to louka, krytá z jedné strany skálou. „Hurá,“ zajásá Tereza a shodí batoh na zem. Tak trochu jí dochází, že si přece jen nemusela brát tolik věcí. „Je dost daleko od lesa, takže můžeme rozdělat oheň,“ raduje se tatínek.

„Tak třeba tady,“ ukáže David na místo vedle jejich batohů a hodí na něj několik klacků, které právě drží v ruce. „Tak jednoduché to nebude,“ vysvětluje tatínek, „nejdřív musíme vyndat drn.“ Vytáhne z postranní kapsy batohu skládací lopatku a vyřízne do trávy čtverec asi na dvě stopy. Pak trávu podhrábne a vyvalí celý velký drn, který společně s Davidem odnesou k potoku. Ve stínu a vlhku tu přečká noc a druhý den, až budou ohniště likvidovat, ho zase vrátí na původní místo. Tereza zatím podle tatínkových instrukcí sbírá kameny na obložení ohniště. Zašla pro ně ke skále, protože ty z potoka by žárem popraskaly. Ohniště by tedy měli, už chybí jen oheň. „Všichni na dříví, kromě maminky,“ rozkazuje tatínek. Zanoří se do lesa, odkud se Tereza a tatínek vracejí s náručí silných, ale krátkých větví. David za sebou vleče uschlý smrček, větší než je on sám. Tatínek mu v tom nebrání. Malé větvičky se hodí na zátop a kmen smrčku krásně unese kotlík. David ale trvá na tom, že smrček našel on, a tudíž má plné právo ho osekat. „Dobře, ale budeš dávat velký pozor,“ nabádá ho tatínek. Položí smrček tak, aby byl silnější stranou opřený o kámen. Pak vysvětlí Davidovi, že musí stát vždycky na druhé straně kmene, než bude sekat: „Kdybys sekal vedle své nohy a netreﬁl se do větve, tak hned další na řadě by byla tvoje noha. Osekávej větve zespo-

Než se polévka začne vařit, napadne Terezu, že by do ní mohli přidat čerstvé houby. Vydá se tedy opět do lesa a po chvíli přinese dva hříbky a dvě krásně oranžové houby. „Promiň, ale to neberu,“ odporuje jí maminka, „tyhle prašivky já neznám a navíc houba vypadá jinak na obrázku a jinak ve skutečnosti. Dáme tam jen ty hříbky, to bude bohatě stačit.“ Tereza sice ještě chvíli protestuje, ale pak hříbky očistí a dá uvařit zvlášť v ešusu. Maminka zatím na víčku kotlíku připraví jíšku, a když jsou všechny součásti hotové a dovařené, zbývá už jen všechno zamíchat a nechat dovařit.

da, ve stejném směru, jakým strom roste. A snaž se, aby ti kmen moc nepružil.“ Davidovi se práce moc nedaří, ale několik větví se mu useknout povede. Tatínek pak oseká zbytek a upevní kotlík nad ohniště. Zatímco chystají ohniště, maminka připravuje suroviny na pravou zálesáckou bramboračku. Oloupe a nakrájí brambory, cibuli a kořenovou zeleninu. Všechno dá do kotlíku a zalije vodou. Teď už zbývá jen rozdělat oheň a to se podaří velice rychle. Drobné smrkové větvičky jsou totiž suché, a tak okamžitě vzplanou i bez papíru.

První

C O M O P opá l e n i n up

Největší hlad má jako vždycky David. Nedočkavě se ochomýtá kolem ohniště a hlídá správný okamžik. Maminka už připravuje ešusy, takže David usoudí, že je hotovo. Mohl by trochu ochutnat. Sundá víko kotlíku a vykřikne bolestí. „Au, mamííí, spálil jsem se,“ křičí David. Maminka rychle odkládá, co má v ruce. Bere láhev s vodou a polévá Davidovi ruku. Ruku má celou červenou, je to jen první stupeň popáleniny. Maminka tedy nalije vodu do ešusu a přikazuje Davidovi: „Nech ruku ve vodě, musíme to pořádně zchladit.“ Polévka se konečně může servírovat. Všem moc chutná, což je dost s podivem, protože David i Tereza obvykle nad polévkou ohrnují nos. Po večeři je

přeruš působení tepla, svlékni politý oděv popáleninu chlaď čistou studenou vodou pokud je na popálenině puchýř, sterilně ho zakryj a vyhledej lékaře na řadě stavění přístřešku z celty. Naštěstí jsou po ruce šikovně rozmístěné stromy, a tak hlavní práce spočívá v napnutí celty a ukotvení konců pomocí kolíků do země. Večer u ohýnku pak příjemně plyne a unavení táborníci brzy mizí ve svých spacácích.

d a l k o P ý t y r uvke

h c á l a k s NA ČERSTVÉM VZDUCHU SE DOBŘE USÍNÁ A JEŠTĚ LÉPE SPÍ. K PROBUZENÍ JE DONUTÍ AŽ SLUNÍČKO, KTERÉ ZAHŘEJE SPACÁKY NA NESNESITELNOU TEPLOTU. DAVID SE LEKNE, ŽE ZASPALI, A VŠECHNY POPOHÁNÍ. TATÍNEK HO UKLIDNÍ, ŽE ČASU MAJÍ DOST A ŽE MU NIC NEUTEČE. K PRAMENŮM AMAZONKY PRÝ TO STIHNOU, I KDYBY ŠLI POZPÁTKU.

Rozdělají tedy ještě jednou oheň a po snídani zabalí věci, aby mohli vyrazit zase na další cestu. Na odpadky dávali pozor, takže jen sbalí přístřešek a uklidí ohniště. Vodou z potoka uhasí i ten nejposlednější žhavý uhlík, pak odnesou kameny, ohniště zakryjí původním drnem a trávu ještě zalijí jedním kotlíkem vody. Když odcházejí, nikdo by nepoznal, že tady strávili noc. Snad jen podle trochu zdupané trávy, která se ale za pár hodin zase vzpamatuje. Vojtíškovi si zpívají do kroku, takže jim cesta k pramenu Amazonky rychle utíká. Sledují, jak se potok zmenšuje, až z něj zbývá jen nepatrná stružka. Po dvou hodinách pochodu jsou u cíle, dokázali to, dorazili k pramenu! Je to vlastně studánka s kamennou obrubou a dřevěnou stříškou. Skvělá příležitost k odpočinku a osvěžení znavených poutníků.

TAM NA SKÁLE U NEBE, ČEKÁ POKLAD NA TEBE Tatínek ale překvapivě neulehl do trávy, naopak, je čilý jako rybička a pečlivě zkoumá studánku ze všech stran. Zdá se, že něco hledá. Pak hmátne do ledové vody a rukou šátrá po řasami zarostlé obrubě studánky. Až skoro u dna narazí na podivný výběžek. Když opatrně odstraní vodní porost, z obruby studánky se vyloupne kamenná hvězda, velká právě tak do dlaně. Hvězdici omyje a na obou stranách objeví zdánlivě nesmyslná písmena. Tatínek obrací hvězdu v prstech, přemýšlí a pokouší se přečíst zašifrovaný nápis. Pomůžete mu? Na jeho tváři se rozlije úsměv: „Potřeboval bych vědět, kde je východ.“

NEVRACEJ MĚ POD VODU, OTOČ SVOU TVÁŘ K VÝCHODU „Na druhé straně než vchod,“ odpoví pohotově Tereza, která právě zjistila, že její telefon zatím není vybitý, takže se s ním uvelebila v trávě a čte si nové vzkazy. „Myslel jsem světovou stranu,“ nepochopí tatínek vtip a sundá si ze zápěstí hodinky. Pak namíří malou ručičku na slunce. Jsou právě tři hodiny. Pomyslně rozpůlí úhel mezi malou ručičkou a dvanáctkou. Tímto směrem je jih. Východ tedy bude přesně po jeho levé ruce. Otočí se tím směrem a ostřížím zrakem prozkoumává okolí. Asi půl kilometru od nich se tyčí osamělá vysoká skála, které si nejde nevšimnout. Okamžitě vyndává mapu a zjišťuje jméno skály.

„Tady je ale nádherný rozhled,“ protáhne se tatínek, „a zítra bychom třeba mohli vylézt támhle na Dračí zub.“ Maminka, která zrovna pije vodu z láhve, se z toho zakucká. Co má tohle znamenat, říká si jen tak pro sebe, vždyť byl vždycky proti lezení na skály, a v duchu vzpomíná, jak přímo nadlidské úsilí musela vynaložit, aby ho přiměla obléknout si horolezecký sedák... Po návratu do hotelu tatínek okamžitě usíná v křesle nad knihou, prožité dobrodružství ho úplně zmohlo. Maminka se vrací ze sprchy: „Terezko, pomohla bys mi prosím? Mám klíště.“ Ukazuje malou černou tečku vzadu na stehně, na místě, kde by si klíště nedokázala vytáhnout ani hadí žena.

Tereza se podívá zblízka: „Fuj, to je ale hnusný. No, ráda ti pomůžu, ale předem upozorňuju, že jsem klíště ještě nikdy nevyndávala.“ „Je to jednoduché, to zvládneš, vem si pinzetu. A teď musíš klíště chytit až úplně dole u kůže. Chytneš pinzetou a vytáhneš. Neboj, no vidíš.“ A klíště je opravdu za vteřinku venku. Tereza ještě zakápne místo desinfekcí. Maminka si naštěstí klíštěte všimla včas, takže se jí na noze ani nestihl vytvořit pupínek.

í n ì n a r t Od s

E T Ì T Š Í KL klíště odstraň co nejdříve vytrhni či vyviklej je pomocí pinzety místo potom vyčisti desinfekcí s jódem

Ve ECH

R Á P S Draèího zubu Ale to už jsou pod skálou, nasazují si helmy, kontrolují lana a oblékají sedáky. První leze maminka, protože má své zkušenosti. Přiváže se k lanu pomocí osmičkového uzlu, který ještě zajistí pojistným uzlem. Tatínek ji jistí zespoda a při tom sleduje, jak pomalu a klidně postupuje nahoru. „Tati, zvoní ti mobil,“ hlásí Tereza, „podám ti ho.“ „Ne, necháme to na potom,“ odpovídá tatínek, „teď jistím maminku a u toho nemůžu dělat nic jiného. Lano se musí udržovat takhle napnuté.“ Skála naštěstí není moc vysoká, maminka je nahoře co by dup a dál bude jistit seshora. Po ní je na řadě Tereza.

RÁNO VSTÁVAJÍ TROCHU SMUTNĚ, PROTOŽE TOHLE JE POSLEDNÍ DEN JEJICH SPOLEČNÉ DOVOLENÉ. ALE JEDNO VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ JEŠTĚ URČITĚ ZAŽIJÍ, PROTOŽE SE CHYSTAJÍ ZDOLAT DRAČÍ ZUB, HORU, KTEROU VIDĚLI UŽ VČERA. TATÍNKOVI SE JEHO NÁPAD PŘES NOC TROCHU ROZLEŽEL V HLAVĚ, A TAK KROTÍ VŠEOBECNÉ NADŠENÍ HLASITÝM ZPĚVEM „BEZPEČNOSTNÍ“ PÍSNĚ: HOROLEZCI, HOROLEZKYNĚ, HOROLEZČATA, NELEZTE NA SKÁLU, CO JE HODNĚ ŠPIČATÁ... 65

„Terezo, sepni si vlasy a sundej prstýnky.“ Maminka jen připomene a Tereza už ví, že by z toho mohl být obzvlášť bolestivý úraz. Cesta nahoru jí jde jako po másle. David se ale zatím dole pod skálou nudí, a tak se věnuje své oblíbené zábavě, dloubání klackem do země. „Běž trochu na stranu,“ upozorňuje ho tatínek, „stát přímo pod místem, kde někdo leze, není moc rozumné.“ David se s protaženým obličejem posune kousek dál. V tu chvíli se Tereza chytí kamene, který se uvolní a spadne přímo na místo, kde ještě před pár vteřinami stál David. Ten se jen podívá nahoru a pronese památnou větu: „To jsem měl kliku.“

í v t c e z e l H o ro používej kvalitní vybavení k tomu, k čemu je určeno, vše předem zkontroluj nestůj v zóně možného pádu lezce či kamenů při jištění se věnuj pouze jištění

Po Tereze leze David a nakonec tatínek. Oba jsou za chviličku na vrcholu skály a užívají si překrásný rozhled. Plošina nahoře je široká a pohodlná. Tatínek se po ní zvědavě rozhlíží, jako by zase něco hledal. A skutečně – v jednom místě je v zemi malá prohlubeň ve tvaru hvězdy. Kolem ní jsou ve skále vyrytá písmena, která nedávají žádný smysl. Tatínek

bez váhání vytahuje z kapsy kamennou hvězdu, kterou našel včera ve studánce. Hvězda perfektně zapadne do prohlubně ve skále a tatínek rozluští poslední záhadu jejich úžasné dovolené. A protože tenhle vzkaz se mu zdá opravdu hodně moudrý, předčítá nahlas celé rodině:

PO POKLADU PÁTRALS ZDÁRNĚ ZLATO ALE ČEKÁŠ MARNĚ JAK SE V STARÝCH KNIHÁCH PRAVÍ HLAVNÍ POKLAD JE TVÉ ZDRAVÍ

D LE H NA

M KE IZ N

I N SE I ZL