TEXT: FA ČVUT: VENKOV A ARCHITEKTURA I

Venkov

I.

Vše je krajina.

Krajina je osídlená.

Osídlení obsahuje stavby.

Koncentrace staveb je sídlem.

Sídlo je spravováno obcí.

Obec je společenstvím.

Vesnice je obcí.

architektura

03 39 41 47 53 59 65

Vít Rýpar Inventura urbanismu 2015 Ústav urbanismu Studentská vědecká konference Venkovy 2016 Vít Rýpar Celistvost: k estetické povaze venkova Ivan Klas Uplatňovanie rôznych typologických druhov obydlí vo vidieckej architektúre bratislavského Záhoria Tomáš Richtr Vývoj přirozenosti českých vesnic Kateřina Hroncová Veřejný prostor vesnice a krajina Jan Trejbal Úvod do zakládání venkova: lokace novodobého sídla v kontextu logiky místních vztahů

České vysoké učení technické Fakulta architektury Ústav urbanismu

Sborník příspěvků z doktorandské konference

venkov a architektura (obsahující přepis z Inventury urbanismu 2015)

editor:

Ing. arch. Vít Rýpar

návrh obálky:

MgA., Bc. Jan Trejbal

pořadatelé:

doc. Ing. arch. Jan Jehlík,

Ing. arch. Vít Rýpar,

MgA., Bc. Jan Trejbal,

Ing. arch. Kateřina Hroncová,

Ing. arch. Tomáš Richtr

Vydalo:

nakladatelství ČVUT,

40 kusů, neprodejné

Online:

www.venkovy2016.fa.cvut.cz

ISBN: 978-80-01- 06110-7

Konference byla pořádána za podpory grantu Českého vysokého učení technického SVK 42/16/ F 5

Inventura urbanismu 2015 Jak učit architekty venkovu?

PREZENTUJÍCÍ v pořadí prezentací: Jiří Plos, JUDr. PhDr. Miroslav Cikán, doc. Ing. arch.

Michal Kohout, doc. Ing. arch.

David Tichý, doc. Ing. arch., Ph.D.

konání: 27. 11. 2015 na Fakultě architektury ČVUT v Praze 6. ročník konference Inventura urbanismu pořádal Ústav urbanismu FA ČVUT pod záštitou České komory architektů Sborník příspěvků podle videozáznamu sepsal a edičně upravil Ing. arch.Vít Rýpar Záznam je veřejně dostupný na: www.inventuraurbanismu.cz

Radek Suchánek, Ing. arch., PhD Karel Havliš, doc. Ing. arch.

Jan Jehlík, doc. Ing. arch.

PANELOVÁ RADA

Ivan Plicka, doc. Ing. arch., CSc.

Karel Matějka, Ing.

Jaroslav Sýkora, prof. Ing. arch., DrSc.

Černá Milena, MUDr.

Radmila Fingerová, Ing. arch.

Hujerová Ivana

Klára Salzmann, Ing., Ph.D.

Klokočka Jiří, doc. Ing. arch.

Milena Hauserová, Ing. arch, CSc.

Sitta Vladimír, Ing.

Radim Perlín, doc. RNDr., CSc.

Šejn Miloš, prof. PhDr.

Lukáš Grasse, Ing. arch.

Sádlo Jiří, RNDr., CSc.

Pavlína Maříková, Ing., Ph.D.

Plos Jiří, JUDr. PhDr.

Ivan Němec

Jan Pešta, Ing. arch.

Zasedání panelové rady, fotografie: Jan Jaroš

úvod Jana Jehlíka

5

Ústav urbanismu, FA ČVUT

Bydlím v Kamýku u Litoměřic. Je zajímavé, že přestože bydlím na venkově, tak nejsem venkovan. [01:50]

kovským charakterem. Víme však dnes, co to znamená? To je také jedna z otázek.

[06:15]

Venkov, tak jak si ho přestavuji, vypadá takto: neurčitý, měkký, samodělný.

Slova, která používám, se více než vědě blíží poezii. Na prostředním snímku je parcela, jejíž plot s výjimkou vrátek tvoří jasanové, stále dořezávané kmínky. Na obrázku vpravo je samohyb Milana, kterému nosím kosti, a on mi za ně dává vajíčka.

To je pro mě venkov. [02:05]

Jako učitelé musíme být schopni odpovídat studentům. Pokud si sami nejsme nějakým vysvětlením jistí, pak se mu musíme věnovat. [07:20]

Možná, že by se mnozí zeptali, kde jsou na těch fotkách lidi a kde je krajina.

Protože vím, že by se zeptali, odpovídám: na všech třech obrázcích jsou lidé i krajina. Takto si myslím, že lze chápat venkov z jednoho úhlu pohledu.

Avšak architekt je městský intelektuál.

V tom je možná největší problém, protože na venkově jde především o komunikaci, o dorozumívání, o způsob hledání společného, a je zajímavé, že jsou tím pověřeni velmi často právě tito lidé. Jednou z otázek této konference a následujícího zkoumání proto bude povaha jejich vzájemného vztahu. [03:27] Musíme se ptát. Proto se konají Inventury urbanismu. Nazýváme je inventurou proto, že znamenají pořádání, ptaní se a následné zkoumání a kompletování. V inventurách se však rovněž hledá společný jazyk; chceme-li se dorozumívat, musíme najít společný jazyk. To co je zdánlivě banální, je přitom jedna z nejsložitějších věcí, kterou v naší profesi postrádáme. [04:30] Předchozí ročníky Inventury urbanismu vedly ke konkrétnímu výsledku: Metodice zadávání územních plánů, kterou vám představí Jiří Plos. [05:49]

Stále říkám já a my, ale tím nemyslím, že jsme na to teď přišli. Před námi zde byla řada moudrých, z nichž si dovolím jmenovat tři osobnosti: Miroslava Bašeho, Ivana Dejmala a Bohuslava Blažka. Přestože vycházíme ze znalostí těchto a dalších lidí, ty otázky jsou nové. Jsou kladeny v obdo-bí po velkých pohybech ve společnosti a vlastnictví. [07:40] Každý výzkum začíná otázkou, nikoliv hypotézou, jak se často myslí. Teprve z prosté otázky může vzejít hypotéza či teoretická premisa. Tři otázky, na které budou odpovídat řečníci ve druhé polovině konference, znějí takto: [09:00] V čem je práce architekta odlišná ve městě a na venkově?

Jaká jsou zásadní témata dnešního venkova pro práci architekta?

[01:50]

Kteří profesionálové spolupracují a jaké podstatné informace jsou třeba?

[02:05]

Proč je tématem letošní Inventury urbanismu Jak učit architekty venkovu? Je to proto, že když učíme či zasedáme v porotách, velmi často docházíme k tomu, že si nejsme jisti kritérii pro plánování a stavění na venkově. I v územních plánech nezřídka bývá předepsána zástavba s ven[07:40]

6

Jiří Plos

Ústav urbanismu, FA ČVUT V nedávné době byl Fakultě architektury zadán rozsáhlý výzkum věnovaný nikoliv venkovu, ale městu. Jeho tématem bylo zadání územněplánovací dokumentace pro velká města.

Už na počátku však bylo zřejmé, že v prvé řadě nemůže jít o zadání, ale o to, jak má vypadat město. A že až poté, co budeme znát odpověď, můžeme se zabývat nástroji jeho tvorby a zaměřit se na územní plán. Teprve pak bude možné věnovat se zadáním. [06:40] Během výzkumu jsme si neustále a naléhavě uvědomovali barvitost osídlení – nejen u velkých měst, ale u všech obcí.

Neustále se nám vracela otázka, do jaké míry jsou dokumenty, které dnes při územním plánování používáme, aplikovatelné na všechny tyto vrstvy. Uvědomili jsme si, že mezi městem a venkovem jsou podstatné rozdíly. Jakým způsobem však k venkovu přistupovat? Sám venkov je neuchopitelné téma. Jaký venkov, co to vlastně je: Venkovská obec na území Prahy? Venkovská obec na území aglomerace mezi Pardubicemi a Hradcem? Obce po obvodu krajských měst?

Venkov vnitřních periferií na rozhraní krajů? Venkov vnějších periferií u hranic státu? Či venkov z hlediska velikosti obce?

Tvoří ho malé obce do 100, 500 lidí, střediskové obce, městysy, nebo i malá města?

Neustále se ukazovalo, jak široké je to téma a jak obtížně se bude hledat proces.

[09:20] Z hlediska nástrojů (politických, územněplánovacích, ekonomických apod.) jsou mezi malými obcemi a velkými městy obrovské rozdíly. Přestože mluvíme v mnoha případech o tomtéž, ukazuje se, že o tomtéž nemluvíme. Proměňuje se jazyk i řeč; když mluvím o malé obci, používám jiný jazyk, než když popisuji město. Jakým způsobem se to může a má promítat do dokumentů? Jakým způsobem používat územní plán? [12:40] Je územní plán, tak jak je dnes koncipován, nástrojem vhodným pro plánování malé obce? Při dané struktuře a celistvosti popisu území je to nástroj, který malá obec

potřebuje? Nebylo by lepší, kdyby malé obce byly podporovány v tom, aby se mohly pro účel územního plánování spojovat do smysluplných plánovacích celků? Nebylo by dobré, kdyby mohly spojovat své ekonomické prostředky k realizaci investic sahajících přes území obce? A aby na to pamatovaly daňové a další rozpočtové předpisy státu? [13:10] Výrazný rozdíl mezi velkými městy a venkovskými obcemi se projevuje také v průběhu a účasti jednotlivých aktérů v plánování. Například při uplatnění participace ve venkovském prostředí nehraje tak velkou roli to, že se účastníci velmi rychle ocitají v diskusích o detailu. [14:15] Jak se k venkovu postavit? Už jsem se zmínil o tom, že k tématu venkova nás přivedl výzkum velkých měst, do jejichž správních celků bývají na okrajích zařazeny menší obce. Právě z něj se odvíjely úvahy, které vyústily v několik kolokvií a v tuto konferenci. [16:10] Venkov jako samostatné téma: Co je jinak a co je společné? Jak k němu přistupovat v čase významných proměn sociálně-ekonomických, kulturně-civilizačních, přírodně-krajinných, technických a technologických? [17:15] Inventurou urbanismu zahajujeme proces hledání témat, kterým bude třeba věnovat pozornost. Jakým otázkám se bude třeba věnovat v úvahách o budoucnosti měst i venkovských obcí a jejich plánování? [18:50] 1. Možnosti proměn staveb urbáního i krajinného prostředí; proměňují se požadavky na podobu staveb, krajiny a urbánního uspořádání, anebo setrvávají?

2. Hledání nových krajinných, urbánních a architektonických forem odpovídajících proměnám, které během procesu probíhají; mnohé z nich budou narážet na konzervatismus a tradice, které s sebou území nese, do kterých vstupují nové podněty dané sociálními, přírodně-krajinnými, urbanistickými, technologickými proměnami.

7

3. Hledání šetrnějších technologií a jejich vlivu na urbanismus, krajinu a jednotlivé stavby; úspory a individualita technologických řešení proměňují pohled na stavbu, soubory staveb i na způsoby hospodaření v krajině.

4. Možnosti nových zdrojů energií a požadavky na energetickou úspornost prostředí; jak se projeví požadavek na nižší zátěž v prostředí měst i venkova?

5. Střety a kolize, které bude nutné ve venkovském prostředí řešit; vyplývají z výše uvedené proměny požadavků a představují motiv pro krajinářskou, urbanistickou i architektonickou práci, i pro plánování, vzdělávání a všeobecnou kultivaci.

ty jednotlivých rozvodů. Byli jsme rádi, že alespoň od staré fary, ve které jsme měli zajištěno ubytování, na ně vidět nebylo.

Pro její majitelku však elektrárna nic negativního nepředstavovala; řekla přímo, že ji tu vnímají jako jakýsi land-art. Její slova mi od té doby leží v hlavě. [21:50] Pavel Eisner ve své proslulé knize Chrám i tvrz uvádí srovnání odlišného pojetí českého a italského varování ze sloupu elektrického vedení. Zatímco v rakouskouherském systému, jehož jsme součástí, převládá: „nedotýkejte se drátů spadlých na zem“, italský systém používá: „Chi tocca muore“ – „kdo se dotkne, zemře“. [00:40]

Na jedné straně jsou požadavky a podmínky péče o přírodní a krajinné prostředí; chráníme krajinu i historické části obcí před zastavěním., Kde máme stavět? [20:30]

Myslím si, že jedním z projevů velké kultury je schopnost věci přijímat a vstřebávat – srovnat se s tím, co se stává nedílnou součástí mého žitého světa. Rovněž si myslím, že to dovede zvládnout právě taková kultura, která umí říct chi tocca muore.

Na druhé straně je tlak na zvyšování uživatelských a provozních standardů prostředí; jakým způsobem se kvalitativní požadavky projeví v charakteru a podobě venkovských obcí?

Přál bych si, abychom se při všech debatách, které tu povedeme, pokoušeli nalézt alespoň zlomek té velké kultury. Při hledání forem, tvarů a způsobů, jak přistoupit k venkovu. [23:30]

Nepochybně dojde k vyššímu tlaku na efektivitu využití v současnosti již vystavěného prostředí; zesílí požadavky na hopodárnost nakládání s územím a efektivní alokaci zdrojů.

Více informací o výzkumu Metodika zadávání územních plánů naleznete na adrese: vp.fa.cvut.cz

Tématem pro delší časové období je proměna životního prostoru; jeho transformace v napětí mezi kyberprostorem a reálností lidských potřeb, tužeb a možností.

Dalším tématem pro budoucnost krajiny a stavby bude v dohledné době opětovné ověřování mezí možného. Dotkne se to i venkovského prostředí? Jak na to bude venkovská společnost reagovat? Jak se s tím vyrovnají jednotliví aktéři? A jak mohou přispět odborníci a školy? [21:25]

[00:40]

Kdysi jsem se s rodinou vydal do Toskánska. Téměř na konci cesty se před námi objevily chladicí věže obrovské elektrárny. Od ní se do nádherné, vyrovnané toskánské krajiny rozbíhaly stříbrné pru[23:30]

8

Miroslav Cikán

Ústav navrhování, FA ČVUT Než představím téma, které jsme v našem ateliéru řešili se studenty, rozvinu a navážu na to, čeho jsem se již dotkl v předchozích prezentacích na Inventuře urbanismu a co se stalo mottem naší práce.

Již od první inventury uvádím tři citace z Václava Bělohradského: „V naší společnosti dochází ke vzájemnému potvrzení a legitimizaci našich chyb.“, „Schopnost vyhnout se katastrofě tím, že dokážu změnit se v reakci na kritiku sebe sama.“ a „V současnosti je obrovská nabídka soukromých světů, proto je potřeba zůstat ve světě veřejném.“ To znamená: kultura je sdílená a je výsledkem konsenzu.Rád bych podtrhl téma reflexe, kterým bychom se měli v naší společnosti hluboce zabývat.

[13:00]

[02:10]

[05:45]

[08:10]

Často uvádím obraz rozhraní mezi Rakouskem a Českem jako příklad různého detailu v krajině a způsobu, jakým je vytvářen: přítomností člověka v každé té drobné situaci, v křížení cest, vytvářením zlomů jakožto výsledku všech činností v krajině, i bodů – záměrných památek umisťovaných v podobě božích muk a dalších připomínek vertikalizace určitých událostí nebo odkazů k etickým hodnotám společnosti, která tu krajinu obývá a kultivuje. [02:10] Odkazuji na text Giona Caminady 1 Architektura jako kultura (2012): „Náš požadavek na architekturu je získat blízkost k věcem, které doprovázely lidstvo po celou jeho historii: prostor, topografie, materiál, konstrukce. Konstruktivní pro tyto věci je jejich jedinečnost, ale stejně tak s nimi spojené emoce a příběhy, se kterými jsou prolnuty. Stávají se elementy kultury a jsou zásadními výchozími body pro architektonický návrh. Když se dostojí této vzájemnosti fenomenů, pak budou stavební priority „modernosti“ silně relativizovány.

Těmito prioritami rozumíme objektově orientovanou estetiku s jejím přehnaným nárokem na působení a upoutání pozornosti, anebo tendence ke specializaci architektury, u které vystupují jen zvolené zájmy reprezentace. Zároveň však existuje šance, že se statnou momenty šířeji zalo1. www.vorarlberg.at/pdf/vorum3_12_jetztundhier_.pdf (strana 12)

ženého procesu k novým příležitostem a že se architektuře podaří v klání mezi momenty moderní současnosti a příslušné kulturní základny (opět) přiblížit ke své primární podstatě. Hlavním nosným motivem takové architektury je její různost. Tato různost vyrůstá z nezaměnitelné určitosti místa. Stavění pracuje v souběhu s touto určitostí a snaží se přidat další hodnotu životu v daném místě.“ [03:20] V souvislosti s tímto závěrem bych rád připomenul Dalibora Veselého, který píše o situaci, do níž vstupují věci a lidé. Je důležité chápat prostředí kolem nás jako pole, do nějž ve vzájemném dialogu vstupují záměry či síla jednotlivých objektů, které posuzujeme. [05:00] To posuzování, tu situaci můžeme zjednodušeně vyjádřit vztahem vertikály a horizontály. Zobrazení vztahu, v jakém má prostředí uvnitř společenství být, můžeme spatřit na příkladu hierarchické perspektivy Alegorie dobré a špatné vlády od Ambrogia Lorenzettiho, znázorňující vztah horizontály (latentního pozadí naší přítomnosti) a univerzální vertikalizující hodnoty (vztažené ke správě a vlastnímu bytí společnosti). [05:45] Gion Caminada používá obdobný znak pro krajinu, v níž pobývá a pracuje: vztah tunelu Svatého Gotharda a údolí Rýna protékajícího nad ním. V horizontální rovině zde dochází k vertikálnímu propojení místa s prostředím, ke kterému se odkazuje jakožto ke svým univerzálním hodnotám.

Záměrně rozlišuji globální a univerzální, protože v univerzálním prostředí se nacházejí ty hodnoty, ke kterým se odkazujeme jako kulturní společenství. [06:50] Další znak vertikály a horizontály je přítomný v Ortsbildu: analytické práci Petera Zumthora. Horizontálu zde tvoří hospodářská cesta obcí, na níž dochází k práci – procesům uvnitř obce. Vertikálou je vzestupná cesta ze spodní části obce (z místa, kde začíná procesí) přes střední prostor návsi, směrem ke kapli. Na této vertikále je možné sledovat záměrnost památky, místa i situace. [08:10]

Rovinu horizontály lze představit na příkladu modelu vesnické komunity, 2 který zobrazuje, v jakých vrstvách a jednotkách se odehrávají vnitřní funkce a čím mají být naplněny, aby byly schopny fungovat:

svou kulturní tradici, tedy dlouhodobou generační opakovatelnost podmiňující kulturní hodnoty místa. Přerušením enkulturizace dnes dochází k postupné likvidaci místa. [14:20]

1. jednotlivá výrobní jednotka hospodářství,

Cílem celostního projektu bylo znovupoznání místa, pochopení jeho podstaty, posílení čitelnosti jeho struktury v měřítku krajiny, obce, prostranství, cest, domů a kulturního detailu v krajině a sídle a pochopení významu jako reprezentace kul tur společenství. Jeho předmětem byl urbanistický návrh obce, hledání příležitostí k práci obyvatel v obci a okolí, i vertikalizující objekty: místa (kostel, kaple, márnice) a linie (cesta smyslů, kalvárie). Odkazovali jsme zejména na reflexi místa v uměleckém díle Josefa Váchala. Výsledkem byla kniha, nová vrstva kulturní příležitosti, jejíž závěr je odkazem do virtuálního světa. Odkazy do něj byly v podobě QR kódu rovněž umístěny přímo v jednotlivých situacích.

[16:30]

2. vnitřní správní funkce: výrobní společenství, 3. funkce vesnického společenství: pily, tesařství, lékař, kostel, škola, hospoda, knihovna, kulturní spolky, politická uskupení, 4. regionální funkce: zemědělská poradní centra, vyšší základní a střední školství, rodinná pomoc, veřejná doprava.

První jmenované vrstvy představují život obce. Ten je třeba naplnit, aby obec byla obcí a byla v tom místě schopná skutečně koordinovaně spolupracovat a komunikovat. [09:45] Velice důležitou informací, kterou je třeba sledovat, jsou obrazy. To jak krajinu a místo vnímá malíř, jaká je nejbližší okamžitá, zkoncentrovaná reflexe zpracovaná v uměleckém díle. Myslím, že je to jeden z prvních materiálů, kterým se kultura místa propisuje do prostředí práce umělců – jak psaného, tak zobrazivého. [11:00] Příklady lze nalézt i v krajních formulacích špičkové architektury, v typologických referencích, které v místě vznikají, které mohou být předávány dál jako místní typologická kvalita, která může v prostředí zakořenit a rozvíjet kulturu architektury povyšující místo. Takovými architekty jsou například: Rudolf a Valerio Olgiati, Peter Zumthor, Andrea Deplazes, Gion Caminada, Ramun Capaul a další. [12:00] Tématem našeho školního ateliéru se stal již zmíněný Ortsbild, tedy obraz místa z hlediska místních i univerzálních hodnot, které místo vertikalizují a poutají k vyššímu smyslu, povyšujícímu hodnotu latentního prostředí. Za zásadní odkazovanou hodnotu a horizont považuji naši planetu. [13:00] Zadání ateliéru Meta Stubenbach navázalo na výstavu Giona Caminady uspořádanou přímo v Prášilech na Šumavě místním architektem Ivanem Adamem.

Téma vesnice se tím spojilo ve významnou situaci, která umožnila propojit v jednom místě hodnoty, k nimž odkazujeme. Prášily (Stubenbach) po odsunu Němců ztratily 2. Kanton Graubünden, Ústav agrárního hospodářství ETH Curych

Začali jsme analýzou vrstev; zesilováním situací, které jsou v krajině ukryté – hledáním příležitostné mřížky zakleté ve stopách. Ztrátou enkulturizace (vrůstání do kultury po mnoho generací) se ztratila schopnost ty informace číst v krajině.

[19:10] Následovalo hledání a pojmenování významů na mřížce – hledání nástrojů, které se v první fázi zobrazily jako symboly: zastavení a protékání, hierarchie, vymezení, homogenizace, proměnlivost hranic, akumulace a další. [19:47] Symboly a znaky zobrazené ve struktuře obce zjednodušují uvažování o tom, jaký je skutečně cíl, který má být v projektu zpracován; ve významovém schématu jsou umístěny hierarchicky, v patřičně zesílené formě, která není vidět ve skutečném světě. Tím jsou vytvářeny znakové diagramy vhodné pro hledání hmotných nástrojů konkretizace cílového obrazu do určitých situací. Výsledkem jsou umístění jednotlivých funkcí a příležitostí. [20:10]

9

[11:00]

[12:00]

[19:10]

[22:00]

Je to hra, která pochopitelně může narazit na realitu, studenti si ale mají tříbit názor na cíle a smysl vlastní práce v prostředí obce. [21:50] Více informací o projektu naleznete v časopise Zlatý řez, č. 39, 2015.

[23:00]

10

Michal Kohout a David Tichý

Ústav nauky o budovách, FA ČVUT Úvod Michala Kohouta: Tento příspěvek se věnuje metodě výuky architektury na příkladu studie venkovské obce. Projekt navazuje na již jmenovaný výzkum Metodika zadávání územních plánů, v jehož rámci je také zpracováván experimentální územní plán města Štětí. V zadáním plánu bylo mimo jiné vytipovat oblasti pro novou výstavbu ve správním území, pro niž jsme jako nejvhodnější určili právě místní část Stračí.

Prezentace Davida Tichého: Chceme vám zde ukázat příběh systematiky, způsob, jakým se snažíme v našem ateliéru učit. Tato dvě slova používám záměrně; jedno vyjadřuje emoci a druhé racionalitu.

[07:00]

[07:40]

[09:30]

[10:15]

Specifikum měřítka vesnice je odlišné oproti jiným zadáním především v zaostření práce do několika směrů. Tím prvním je vztah k místu. S ohledem na jeho měřítko je zásadní nejen uspořádat na místě workshop, ale také v něm přebývat, prochodit ho a načíst. S místem souvisí i vztah k obyvatelům. Usilovali jsme o to, být s nimi v kontaktu, pokoušeli jsme se s nimi o společné průzkumy, ale za nejpřínosnější považujeme společná setkání, která proběhla nad myšlenkami a pracemi studentů. Během nich jsme se dozvěděli detaily, které v návrzích hrály klíčovou roli. Neméně důležitý je vztah k obci.

V případě místní části Stračí to znamenalo být v čilém kontaktu s reprezentací města Štětí, zastoupenou panem místostarostou, který po celou dobu práce bedlivě sledoval vývoj projektů.

Přístup k jednotlivým tématům je obsažený v systematice naší práce. Začínáme analýzami: základní analýzou místa (morfologie, funkce zeleně, dopravy, okolními vlivy, územním plánem, záměry v území a historií), rešerší příkladů dobré praxe, přípravou stavebního programu, emoční analýzou místa a vytvořením obrazu místa.

V analýzách se snažíme používat nejen racionální složku, ale i emoční projev, pochopení místa z obou stran. Studenti rozebírají místo společně, každý zvlášť pak musí graficky zobrazit to, co si ze všech analýz místa odnesl. Tento podklad, seznámení

se s místem, je velmi důležitým krokem, od něhož se teprve postupuje k úrovni konceptu. [07:00] Kromě obvyklého urbanistického konceptu je specifikem našeho ateliéru koncept společenský. Studenti mají za úkol pochopit, kdo v té obci bydlí: kolik lidí, kde pracují, pro koho obec je, jak ji užívají a jaký obraz sociálních vztahů vstupuje do prostorové složky. Výsledkem tohoto kroku je koncepční schéma vesnice, najednou zobrazující výtvarný, prostorový a společenský koncept, který se stává podkladem pro samotný návrh. [07:40] Návrhy v našem ateliéru třídíme do tří základních měřítek: krajiny, sídla a domu. Každá měřítková úroveň má své specifické požadavky, specifické nároky, sociální vztahy. Je velmi důležité umět toto samotné měřítko pochopit, ale vždy ve vztahu k souvisejícímu většímu i menšímu měřítku. Tato měřítka definují jednotlivé tematické okruhy. [08:40] V měřítku krajiny je důležité, aby studenti pochopili vztah, který má řešená obec k městům a k regionu, a také základní charakter vlastní obce, tedy jakého venkova je součástí. Dále je třeba, aby si uvědomili pozici sídla v krajině, vymezili interiér vesnice a subjektivně hledali hranice a teritoria vesnice. V důsledku proměny vztahu obce a krajiny je někdy třeba tento stav znovu definovat; jaké vrstvy se v něm odehrávají, jak prostupná je krajina, jaká je identita obce vůči krajině. [09:30] Podstatnou úlohu v tomto vztahu zaujímá vizuální vymezení krajiny vedutami a podoba rozhraní, kterou studenti mají za úkol definovat; určit jeho pozici, určit, nakolik je pevné, či měkké, pasivní, či aktivní, a nakolik je jeho zobrazení důležité pro identitu obce. [10:15] V měřítku sídla je jedním z velkých témat využití stávající zástavby, která dříve sloužila k zemědělství. V tomto případě však studenti měli za úkol stanovit přiměřený rozvoj obce; určit, jaká sociální skupina, kolik lidí, kde a jakým

11

způsobem se v tom místě může usadit, a jaký obraz obce (sociálních vztahů) bude jejich příchod v prostoru znamenat. [12:40] Tyto vztahy fungují v hierarchii; z hlediska vzdáleností a schopnosti identifikace obyvatel s různými místy v obci nalézáme kromě centrálního prostoru návsi další veřejná prostranství s různou mírou intimity, ke kterým člověk získává vztah, která ho v místě kotví, která mu usnadňují přijmout ho za svůj domov. Právě podoba sociální interakce a vztah obyvatel k obci zásadním způsobem ovlivňuje, je-li to živá komunita, nebo se bavíme o pouhé amenitní migraci. [15:00] Pro měřítko sídla je rovněž velmi důležitý program obce. Souvisí právě se vztahem k místu. Není programem pouze ve smyslu toho, co se děje v jednotlivých domech, ale především toho, co se děje v jejich okolí, a jaký to může mít význam pro celou obec. Z hlediska přínosu nových podnětů pro obec je to jedna z nejbohatších částí studentských prací a domníváme se, že představuje základ pro budoucí diskusi o její udržitelnosti. [16:10] Samostatným tématem na přechodu mezi měřítkem sídla a domu jsou zastavovací systémy a jejich vztah k veřejnému prostranství. Ten je důležitý právě s ohledem na měřítko, blízkost sociálních vztahů i měkkost prostředí. [17:15] V měřítku domu je základním kamenem typologie staveb. Studenti ji určují právě na základě definice cílové skupiny obyvatel a jejich vztahu k užívání obce a krajiny. Typologie staveb má vztah k typologii pozemku, vycházející z environmentálního principu bydlení, z podoby vztahu k půdě a prostorového požadavku na obživu vzhledem k velikosti pozemku. [17:40]

pouhé přinášení designových impulsů.

Spočívá v potřebě vědomí toho, kdo kolem mě bydlí, jak se vztahuju k obci a jak jsem schopen tento vztah zobrazit, jaký význam má veřejný prostor a jak ho dokážu užívat, co se v něm může odehrávat, chcili v místě žít a pracovat, anebo tam jen docházím. [20:00] Myslíme si, že diskuse na akademické půdě má potenciál narušit okrajovost společenského zájmu o vesnice a jejich problémy. Rozvoj vesnické obce neznamená pouze hledání dalších rozvojových ploch, ale spíše adaptaci či rekonstrukci jejího urbanismu tak, aby reagovala na současné potřeby obyvatel, aby byla udržitelná do budoucna a využila svůj potenciál.

[12:40]

[15:00]

[17:40]

[18:50]

Studenti mají také za úkol určit vztah domu k veřejnému prostranství a vůči vlastnímu pozemku (zastavění i funkčnost) a definovat vztah k zahradě a krajině. [18:50] Závěrem bych chtěl říct, že navrhování v prostředí vesnice není tématem pro [20:00]

12

Radek Suchánek

Katedra urbanismu, FUA TU Liberec Předtím, než uvedu práce našich studentů, představím naší nedávno vzniklou katedru urbanismu. Zaměřujeme se zejména na tři témata: strukturální plány, okraje a středy měst a krajinu.

Strukturální plány představují alternativu k současné praxi územního plánování.

Jejich téma reflektujeme v ateliérové tvorbě především v teoretické rovině. Metodika strukturálních plánů se pojí k sociologickým aspektům rozvoje a zejména k roli komunitního plánování.

Smutným faktem je, že těžiště výzkumu formování sídel se dnes přesouvá mimo pole architektonických škol směrem k sociologickým a environmentálním studiím. Považujeme proto za nezbytné studenty s těmito přístupy a tendencemi alespoň teoreticky seznámit. Je dobré tento fakt přijmout, a přitom podržet a rozvíjet to, v čem jsou školy architektury jedinečné, tedy ve tvůrčí činnosti.

Hledáme přitom omezení stávajícího územního plánování a nové přístupy k tomu, jak formovat zadání pro města.

[03:50]

[07:30]

identitu. Ta je spojena především s pochopením měřítek, typologií, stavebních technik a jejich novodobou interpretací nebo navázáním.

Krajina a její kulturní kontexty jsou třetím z profilujících témat. Považujeme ji za nedílnou součást urbanismu. Nejsme schopni oddělit sídla od krajiny. [02:50] Především v debatě o venkovu se jí budeme dotýkat. To, co nás u všech témat zajímalo, co jsme se snažili pochopit, byla identita místa, pochopit, co je klíčem k přístupu.

Tématu vesnic jsme se intenzivně věnovali minulý rok v rámci projektu Ex-Centric – Architektura mimo centra, zpracovávaném pro Liberecký kraj. Řešili jsme oblast bývalých Sudet, jejíž periferní charakter je dán kromě známé historie i topografickou izolovaností jednotlivých míst s dopadem na sociální strukturu. [03:50]

Okraje a středy měst jsou hlavním tématem studentských ateliérových prací.

Po dekádách, kdy se život ve městech často vyvíjel způsobem nepříznivým k urbánním strukturám, jsme v době, kdy hledáme, jak ve městech znovu žít. Zároveň hledáme hranice měst. V tomto tématu spatřujeme hlavní část toho, čemu by se chtěla katedra urbanismu věnovat. [02:10]

V každé obci jsme se snažili pochopit, jak v ní lidé žijí. Na místě jsme několik dnů studovali celkem osm vesnic a v rozhovorech s místními jsme zjišťovali, jak žijí, co je trápí, kam dojíždějí a podobně. Došli jsme k závěru, že největší překážku pro možnost normálního fungování obcí představuje nedostatek pracovních příležitostí (zejména v oblastech vnitřní periferie) a míst pro místní komunity. Vyplynula z toho dvě témata: místa pro komunitu a místa pro práci. [05:55]

Problematika se dotýká konceptu redefinování veřejných prostorů a prostranství. Podobný problém, jaký tvoří části historických center měst narušené asanacemi s nekontextuální solitérní výstavbou, představují i jejich okraje, neukotveností svých hranic a přechodů do krajiny, často ve spojitosti s novou výstavbou ve formě uzavřených satelitních struktur.

Tereza Scheibová, Objekty pro komunitu: místo pro seniory, komunitní cetrum pro matky, kultivace středu obce Rádlo.

Tato obec není vnitřní periferií, nachází se blízko Liberce, je zde zájem o bydlení a mnoho obyvatel dojíždí. Navržené objekty vycházejí z architektury typické pro Liberecko: dřevěných staveb na kamenném soklu. [07:30]

Úlohy nabízejí širokou škálu studentských zadání od mobiliáře v městském prostředí přes návrh domů až po návrhy celých struktur. Naším zájmem je kvalitní architektura, interpretující a rozvíjející

Stanislav Pech, Kaskáda. Dostavba centrální části Rádla, pobídka k pobytu a tanci u rybníka. Tento projekt nejlépe reprezentuje prvotní imprese studentů, kteří se snaží zachytit a vyjádřit kvalitu

13

bydlení na vesnici. Je to i kritika toho, co se děje v Liberci, co vede lidi k tomu, že se stěhují ven. Přitom lidé, kteří odcházejí do okolní krajiny, jsou často vzdělaní, často mají ekonomické možnosti odejít a zároveň zůstat aktivní ve městě. [09:50] Oba projekty jsou romantické, protože z debat vyplývalo, že mnoho lidí do Rádla přichází za kvalitou krajiny. To, co jim však chybí, je schopnost k vytvoření komunity.

Chybí urbanismus, který by generoval sociální vazby. Požadavky na ně jsou zřetelné právě v zájmových obcích v dostupnosti měst.

Vojtěch Šaroun: Náves v Rakousích.

Je to nejmenší vesnice Libereckého kraje a typická vnitřní periferie. Byť v krásné krajině, neumožňuje příjemný život a bez auta se do ní nedostanete. Projekt usiluje o vytvoření komunity; stojí na impulsech (zřiďme vlakovou zastávku, učiňme obec něčím atraktivní, přitáhněme nové obyvatele, kteří zde budou chtít žít). Navržené centrum je zcela nová vrstva. Neusiluje o citace architektury, kterou spojujeme s vesnicemi. [11:20] Jiří Gulbis: Ovčí dvůr v Rakousích.

Dříve tam podobné stavby byly, dnes nejsou. Návrh spekuluje s myšlenkou, že pokud by se ta příležitost v obci znovu objevila, byť v kombinaci s agroturismem, našli by se lidé, kteří by byli ochotni v obci žít. [13:00] Tento a další projekty se věnovaly podpoře ekonomických aktivit. V oblasti se sice nachází dlouhá řemeslná tradice sklářství a výroby textilu, její obnova však již není pravděpodobná. Liberecký kraj proto vytváří studie nové kolonizace; budování prostředí umožňujícího novou vrstvu ekonomického působení. Například aby se lidé naučili znovu obdělávat půdu nebo jiné schopnosti, které jim umožní v tom místě bydlet.

Ondřej Pchálek: Bezová farma pro výrobu místních produktů. Název obce Bzí znamená etymologicky bez. Málodo z místních to věděl, ale během prezentací

si rozvzpomněli na zaniklé bezové háje.

To nás zaujalo; přišli jsme tam jako cizí lidé z města, ale prostřednictvím rozhovorů s místními, pozorováním a průzkumy jsme často objevili věci, které byly pro místní překvapivé. Scházející kontinuita je v této oblasti zřetelně vidět. Rozvzpomínání se na to, co se kdysi dělo, bylo důležitým prvkem, který jsme objevili právě v Sudetech, kde mnoho lidí přišlo odjinud a nevědělo, jak byl ten kraj historicky obýván. [14:40] Ondřej Smetana: Palírna a hasičárna ve Frýdštejně. Návrh do středu obce umisťuje nové funkce v objektech reflektujících místní architekturu. Ondřeje zajímalo, jestli je schopen přiblížit se pomocí soudobých výrazových prvků místu a charakteru krajiny. [16:30]

[09:50]

[11:20]

Naše katedra se chce věnovat tomu, co se děje kolem nás, především v Libereckém kraji. Chceme se věnovat jak historickým stopám, tak nové vrstvě, která se v komunikaci s krajem ukazuje jako velký potenciál. Právě díky intenzitě této komunikace jsme dnes informováni o množství sociálních problémů.

Kraj často nezajímá kvalita architektury, na prvním místě stojí informace o sociálně-ekonomických problémech a z nich plynoucí degradace městských struktur. Otázky a požadavky, které nám kladou, bývají přesně obrácené, než jaký je náš přístup. Ptají se nás, zda jsme schopni dostat lidi nazpět do stávajících struktur, aby si je oblíbili a aby byli ochotni o ně pečovat. Jaké nástroje jsme schopni použít?

Hovoří se například o možnostech lokální měny kvůli podpoře nákupu lokálních potravin apod.

[13:00]

[14:40]

Za rok spolupráce jsme dostali komplexní přehled problémů. Jako architekti se na ně snažíme omezenými prostředky reagovat. Je to však téma, které se možná týká problému vesnic více než to, zda bude sklon střechy 25 ° či 45 °. V prvním kroku nás proto dnes zajímají strukturální problémy, abychom pochopili, na co se máme zaměřovat.

[16:30]

14

Karel Havliš

Ústav navrhování, FA VUT Brno Tento příspěvek není zaměřený na venkov jako takový. Prezentuje však metodiku práce s malými městy, která jsou v mnoha případech jeho součástí. Ústav navrhování Fakulty architektury v Brně se donedávna jako jediné pracoviště školy urbanismu věnoval trvale. Výuka je u nás zaměřena na tři tematické okruhy: postindustriální město, obnovu malých a středních měst, venkov a krajinu.

Od třetího tématu jsem však po špatných zkušenostech osobně odstopupil.

To, co zde představím, je zkušenost z průběhu přeshraničního českorakouského projektu iniciovaného z naší strany. Garanty a partnery projektu jsem já a Christian Hanus (DU Kremže). Vybraná malá a střední města jsou tato: Stein an der Donau, Retz, Eggenburg, Sankt Pölten, Mikulov, Moravský Krumlov, Kyjov, Slavkov a Znojmo, které je z nich největší.

Co mě vedlo k tomu, abych se zajímal o specifikum urbanismu malých měst?

Byly to v první řadě pozoruhodné statistické údaje: v Česku žije 70 % obyvatel ve městech, 391 z nich (75 %) jsou však malá města (do 10 000 obyvatel) kde žije celkem pouze něco přes 16 % obyvatel.

[04:15] Dále mě k tomu vedla zkušenost, která s těmito statistikami souvisí. Mnoho malých měst nemá odbornou strukturu schopnou práce na koncepční úrovni (odbor rozvoje nebo útvar hlavního architekta apod.). Specifičností plánování malých a středních měst jsou nízké investice. Celkový trend v EU navíc obecně vede k dalšímu snižování veřejných rozpočtů.

Problematičnost záležitostí týkajících se rozvoje a urbanismu je však z hlediska struktury stejná, ne-li relativně vyšší jako u velkých měst. Proto při řešení problémů rozvoje malých a středních měst o to více záleží na synergii, na občanské shodě a participaci, stejně jako na partnerství veřejného i soukromého sektoru. To se ale mnohdy neděje kvůli zákulisním vztahům, narušujícím soudržnost. [04:40]

Společenský vývoj v ČR dosud nedospěl k reálnému uplatňování korporativních, komunitních a participačních forem plánování rozvoje měst. Obecné proklamace o trvale udržitelném rozvoji, postavené na obnově, šetrnosti, zachování a obnovitelnosti zdrojů nejsou v praktickém životě společnosti nijak zvlášť zřetelné, v praxi se k nim zejména na malých městech nepřihlíží. [05:50] Společenská závažnost a naléhavost řešení je však stále více akcelerována celosvětově působící globalizací. Příklady a zkušenosti z řešení obdobných problémů malých a středních měst lze proto čerpat ze sousedního Rakouska, které má srovnatelnou urbánní strukturu a také kulturní a historickou podobnost. Zejména území dolního Rakouska je pro nás příkladné, neboť koordinovaný proces obnovy malých a středních měst je tam úspěšně rozvíjen již od roku 1992 v reálných, ekonomicky limitovaných podmínkách i se zkušenostmi dřívějšího vstupu Rakouska do EU. [06:15] Největší podobnost s naší situací a tedy možnost odezírat a poučit se, jsem nalezl v severní části Dolního Rakouska, která je dlouhodobě politicky ovlivněna osvícenou politikou lidové strany s čelním představitelem, hejtmanem Erwinem Pröllem , který se obnově vesnic a venkovských měst dlouhodobě věnuje. [06:30] Konkrétním výstupem projektu bylo sestavení programu pro volitelný semestrální kurz Obnova malých a středních měst, pro všechny stupně studia (bakalářský, magisterský i doktorský) s teoretickou i praktickou částí (exkurze, ateliérové práce). Jeho cílem je doplnění teoretické přípravy, respektive specializace v problematice malých měst.

Ambicí bylo, aby tento kurz mohl být využitelný i jinými univerzitami (spolupracujeme s Fakultou sociálních studií v Brně) a veřejnou sférou (především pro aktivní komunální politiky a zástupce občanských iniciativ například z nadace Partnerství). [08:30]

15

Podklady kurzu vycházejí z příručky Try It This Way, kterou na dříve častých tematických konferencích distribuovala Asociace pro urbanismus a územní plánování. [11:10]

Za velmi inspirativní považuji péči o publicitu a vzájemnou informovanost měst v rámci svazku (tehdy 48 měst) například formou vydávání profilových publikací apod. [16:30]

Zajímavý vhled do problematiky poskytuje speciální číslo časopisu Das Magazin der Stadt- und Dorferneuerung, vydané roku 2002 k 10. výročí programu obnovy měst, které shrnuje působení programu v rámci dolního Rakouska.Obshuje mimo jiné graf, z něhož vyplývá, že téměř čtvrtinu prostředků, určených na rozvoj zemská vláda vkládala do poradenské činnosti spolků, a to prostřednictvím pečovatelů (Betreuer) organizovaných vládou. Takto je nahrazena úloha chybějících městských architektů a dalších specialistů na problematiku rozvoje měst. [11:50]

Na závěr mi dovolte představit schéma kurzu, který sestává z teoretické a praktické části. [17:20]

Prostřednictvím pečovatelů a další osvěty jsou místním zprostředkovány například i tendence současných urbanistických teorií na úrovni univerzitních věd. Překvapilo mě například, že starosta městečka Retz v jednom z článků pro tento časopis používá stejná slova, jaká jsem si přečetl v článku od Renza Piana, který tehdy vyšel v Lidových novinách: „Dnešní města se drolí, budoucí udržitelný rozvoj měst je růstem dovnitř; města musí svůj význam nově potvrzovat v kvalitě svého středu.“ [13:10]

Praktická část se skládá z osmi dní exkurzí po vybraných rakouských a českýchměstech a tří seminářů, které nutí účastníky ke konkrétním aktivitám, které ilustruji na příkladu Znojma: analýzám a kritickému zhodnocení vybraného města, vyhledávání potenciálu míst a prezentace na závěrečné konferenci. [19:50]

Z přímé iniciativy Erwina Prölla jsou v dolním Rakousku rovněž masivně distribuovány brožury aktivistům a komunálním politikům. Díky těmto a dalším krokům je v kontrastu s naší situací soustředěnost a synergie obecné politiky zemské vlády s domácí politikou měst dobře propojena. [14:10]

Teoretickou část tvoří šest přednášek: Středoevropský fenomén (srovnání přístupů k obnově měst), Vybraná města (jejich typologie a problematika center), Pozitivní obraz města (kulturní identita míst), Současná architektura (novostavby, transformace, tendence), Kvalita bydlení ve městě (dostupnost, udržitelnost, inkluze), Udržitelná doprava a infrastruktura (doprava, energie, dešťová voda). [06:30]

V duchu kuzu vznikají i diplomové práce. Příkladem je práce Josefa Veselého: Architektonický manuál pro historické jádro města: Vývoj městského domu na městské parcele z roku 2012, která se spolu s ostatními vznikala v sovislosti s konáním workshopů ve Znojmě. [21:25]

[11:10]

www.ectp-ceu.eu/index.php/en/publications-8

[11:50]

[13:10]

[19:50]

V tomto procesu pro nás může být inspirativní působení architektonických kanceláří. Například Noncomfort Architekten vystoupila na přednáškách našeho kurzu s představením metody placemakers, tedy vytváření míst za aktivní participace přímo v obcích. To je něco, co u nás zatím nefunguje a je zde možný prostor pro absolventy fakult architektury. [14:45] [21:25]

www.raumordnung-noe.at/index.php?id=222

16

Jan Jehlík

Ústav urbanismu, FA ČVUT K jinak skvělým předchozím příspěvkům mě napadá komentář. Je několik klíčových slov, která se zde ukazují a ukazovat budou, například participace.

Je však důležité, aby se tyto pojmy nestaly klišé, pouhými slovy vznášejícími se ve vzduchu. Proto je nezbytné, abychom šli za ta slova, ať už je to téma spolupráce či další, která budeme používat. Chtěl bych se ale také zmínit o jiném slovu, z nějž mám obavy, a které my starší nesnášíme, je jím angažovanost. Nesmíme k tématům přistupovat jako „ti chytří“, kteří to umí bezvadně sdělit z vnějšku, ale rychle ucuknou v okamžiku, kdyby se mohli ušpinit.

[05:40]

[07:40]

[09:20]

Za posledních několik let jsme ve školním ateliéru pracovali na pěti obcích.

Tři z nich leží v bývalých Sudetech.

U každé lokality představím tři vybrané projekty. [02:10] Obec Libá, byla zadána v roce 2009 na základě zájmu starosty, zprostředkovaného přes místního architekta Borise Redčenkova. To je klasická cesta, jak zadat projekt ve škole, nicméně další spolupráce se samosprávou víceméně nebyla. Atmosféru této obce o několika stech obyvatelích vykresluje fotografie: je to ztracený svět.

Všechna minulá sláva tam je cítit, ale žádná sláva současná.

Zadáním bylo hledání potenciálu, něčeho, co tu obec může znovu zrodit.

Když ale chybí spolupráce ze strany obce, pak nastává to, o čem přede mnou hovořil Mirek Cikán, architekt přichází do míta a snaží se ho „číst“. Co to znamená, to si musíme začít vysvětlovat, aby se nestlo pouhým buzzwordem. I kvůli tomu se koná Inventura urbanismu, protože my jako architekti o tom často mluvíme a zhruba tušíme, co tím myslíme. Ale do- řečeno to není.

Co to je čtení obce či čtení místa?

To je rozeznávání jedinečných kvalit i nalézání potenciálů, z nichž se tyto kvality mohou zrodit. Je to svět fenomenologie, který sám není úplně vysvětlen a tím spíše ho lze velmi obtížně vysvětlovat místním, to není jejich chyba. Obce znají práci architektů

[12:20]

svým způsobem přeneseně přes územní plánování. Územní plány většinou navrhují definitivní stav a nepracují akupunkturním, ale plošným způsobem.

I v tom je čtení. Pracujeme hodně s obrázky, s prostředím, hmotou a prostorem. Naší nevýhodou je, že se nám těžce pracuje s budoucím životem.

Jana Kropáčková hledala vazby vnější spolupráce, které byly v případě Libé výrazně přeshraniční, i možnosti scelení vnitřku, tedy vnitřní růst, o němž mluvil pan Havliš, zpevnění centra, nalezení jeho stopy a vlastně jakýchkoliv pozitivních momentů. [05:40] Projekt Kryštofa Kreisingera je zaměřen na totéž. Vztah dvou přeshraničních obcí, velké téma: cesty, krajina,obec; vtahy, spolupráce, zpevnění centra, hledání charakteristických míst a tamních typologií venkovské zástavby. [07:40] Opět se k tomu termínu dostáváme: Co to je venkovská zástavba? Venkovská zástavba neexistuje. Existuje lokální zástavba, charakteristická, identická. Venkovská zástavba sama o sobě, ve významu chaloupek se šikmými střechami, je nesmysl.

Návrh Zdeňky Zymákové ukazuje způsob práce obvyklý pro architekty ve všech ateliérech, práci s vrstvami: centra, hranice, charaktery, citlivá interpretace toho, co tam bylo, co tam je a čím to chce být. Zde se nachází role architekta; musí být schopný naslouchat a číst, ale hlavně přináší citlivost, rovinu, jejíž pomocí je schopen interpretovat místo. [09:20] Obec Předboj byla úplně opačným případem. Víceméně pražský satelit, dostupný z nedaleké dálnice. Pan starosta nás v roce 2011 oslovil zjednodušeně s tím, že obec je rozpadlá, co s tím. Obec se extenzivní výstavbou rozšiřovala a zároveň ztrácela uvnitř. Zpočátku silná spolupráce se starostou se však záhy vytratila. To není jeho kritika, je ale otázkou, zda jsou naše projekty správně zpracovávané; možná že byla chyba v jazyku vzájemného sdělování.

17

Práce Martina Špičáka a Kateřiny Frejlachové ukazuje, jak pracovat se scelováním rozpadlé struktury vesnice, aniž by automatickou odpovědí byla architektonická exhibice. Jak navázat na okolí a doplnit celek? Jak propojit místa s celkem a jak propojit různá měřítka? [12:20] Jedna ze schopností architekta je schopnost práce s hmatatelným detailem místa i s jednoznačnou charakteristikou abstraktního celku. Správně umístěná lavička může být pro obec větším přínosem, než veliký nereálný koncept.

Rozhodující je vhodnost intervence.

A někdy i dobře zvolené gesto nebo formální zásah může mít velkou váhu.

Patrné je to na projektu Tadeáše Říhy, který kromě nové radnice navrhoval řadu intervencí až konceptuálně-výtvarného charakteru. Potvrzoval jimi určitá místa ve smyslu vazeb na hranice obce, i na krajinu a její horizonty. I to jsou ony vztahy ke konečnosti i nekonečnosti, o nichž hovořil Mirek Cikán. [14:00] Vít Rýpar ve svém projektu zachytil na fotografiích vlastních nohou různé typy detailních rozhraní: od velmi venkovských k nevenkovským. Takto lze docela jednoduše ukázat na vztahu místa a krajiny, kde začíná město a končí vesnice, v malém i velkém měřítku. Vesnice je místem v krajině. Místo je lidská věc, je to antropogenní záležitost. [15:00] Umístění v krajině znamená, že vím, kde jsem v rámci nedozírna. A pro záznam takového obrazu je vhodné malování rukama i nohama, tedy prochození.

Počítač tohle nezvládne.

Obec Mratín jsme zpracovávali ve spolupráci s Janem Trejbalem v roce 2012.

Tématem byla hypotetická lokace nově zakládané obce, tedy její umístění a formování. Zvoleno bylo místo pravěkého osídlení u Mratína nedaleko od Předboje.

Bylo třeba vhodně umístit klíčové prvky (střed, cesty, zástavbu), určit tvar obce, veřejných prostorů, parcel i objektů.

Satelitní zástavbu, tedy něco co je vázáno

na matečné jádro, jsme pojali jako pozitivní a přirozený jev. Umíme dnes udělat soudobou vesnici, bez romantismu?

Magda Hlaváčková ve svém projektu zdánlivě naivně, ale přitom velmi přesně popisovala dvě témata: Jací lidé a jakým způsobem tam budou žít? Co vytvořit, aby mohli žít tam a nejezdili sem tam? pomocí těchto otázek hledala formu. Druhým tématem bylo přesné umístění dvou stavebních typů a hledání centra. [20:10] Hana Pleskačová k tomu přistoupila opačně. Odpovědí na satelit pro ni byla soudobá falanstéra, obec jako jediná autonomní stavba, jako loď v krajině, svébytná architektura bez napodobování či odvozování. Její práce byla zaměřena na podobu vnitřních prostorů. [22:00] Václav Novák a Martin Křenek se věnovali možnostem parcelace, umisťování domů a veřejným prostranstvím.

Tvorba nástroje pro umístění cest, parcelace a objektů byla samostatná výzkumná práce v jádru tohoto zadání.

Obdobně k zadání přistoupil i Martin Křenek, který hledal základní parametry pro jeho racionální charakterizaci v okolních obcích. [23:00]

[14:00]

[15:00]

[20:10]

Jde o určitou metodiku. Jsme schopni nabídnout přístup či otázky, nad nimiž se můžeme bavit s kýmkoliv.

Milešovka; zde nás ke spolupráci vyzval v roce 2013 pan architekt Nosek a během semestru s námi spolupracoval místní hospodář, pan Pitek. Zajímal nás věneček obcí sousedících s horou, z nichž každá je charakterem odlišná: Milešov, Bílka a Černčice. Obce se nacházejí v „deviační“, stále mírně upadající zóně bývalých Sudet. Hledali jsme v nich obraz vesnice, krajiny či mysli, obraz toho, čím to místo je. Zadáním nebylo udělat něco konkrétního, ale nalézt témata, která by vedla k něčemu lepšímu, než tam je.

[22:00]

Kateřina Stiehlová a Karel Loupal nalezli své téma prostřednitvím cest, míst a významů, které vzájemnou dotací [23:00]

18

oživují celek. Jedna z vlastností architektů je, že rádi hledáme řešení v jednom velkém činu. Avšak obzvláště u venkova bývá většinou potřebnější větší množství malých činů, které se vzájemně spojí. V tom nám pomáhá schopnost a povinnost našeho řemesla: vidět konec, ke kterému směřujeme.

[27:00] [27:00]

[28:20]

[29:00]

[32:25]

Adam Havel, Radek Talaš, Hana Pleskačová a Jan Kyznar dělali něco podobného ale z hlediska morfologie; pochopením toho jak krajina ovlivňuje obec, skrze veduty, vstupy do obcí i lokální měřítko center. [28:20] Martin Křenek ve svých návrzích především čistil. V zákresech venkovských veřejných prostranství odstraňoval jehličnany a křoviny. Pouhým prořezáním by kultura veřejných prostranství v naší zemi výrazně vzrostla. [29:00] Obec Větřní naši studenti řešili v roce 2014 a představovala nejlepší spolupráci se samosprávou, protože starosta průběžně reagoval na myšlenky studentů, po celou dobu projektu. Obec má status vesnice, ale je to malé město o 4000 obyvatelích, s velkým areálem bývalých papíren a problémovou menšinou 10 % obyvatel. V takové situaci je nejvíce zapotřebí programová rovina sociálních strategií.

Jako architekti přicházející z vnějšku však můžeme nabídnout pomoc jen s částí.

Na projektu Kateřiny Gloserové, Filipa Foglara a Lukáše Hese vidíme, že můžeme hledat vady z hlediska architektury, a naopak nalézat a posilovat klíčové osy a jádra. Hledat podstatná místa, kolem kterých se komunita zpevňuje. Zpevňováním hmoty a prostoru zpevňujeme děje.

[32:25] Projekt Petry Pavlatové a Jana Pecha je odlišný v tom, že hledá a posiluje charaktery jednotlivých odlišných částí obce, jejichž přítomnost je tím, co také odlišuje město od vesnice. Hledání minimálních zásahů za účelem maximálního účinku; vědomá rezignace na projekční kontrolu všeho, a zároveň potvrzování důležitých

[35:16]

míst formou a charakterem stavby. [33:45] Radka Kuchařová a Jiří Kašpar hledali metodu odkrývání plánů, hloubky městské struktury. Otevírání a uzavírání se prostoru a průhledů procházením. Toto je příklad něčeho, co lze jen velmi obtížně sdělit, zde se musí schopnostem architekta důvěřovat.

Trvání na přesném umístění objektu může působit jako arogance ze strany architekta, ale není to tak. Architekt má svou zodpovědnost. Správné umístnění stromu, domu či celého kusu obce je klíčové. [35:16]

Panelová rada I. Jiří Klokočka [03:00]: Od mládí jsem pracoval v zahraničí ve zcela opačném kontextu. Jestliže v Čechách můžeme hovořit o krajině a o kompaktních městech v ní umístěných, ve Flandrech je ten poměr naopak. Celá země je souvisle urbanizovaná a v tom se nacházejí ostrovy nezastavěných míst. V tak odlišném prostředí jsou třeba odlišné strategie a procesy.

Za dobrou myšlenku považuji společné územní plánování, o němž hovořil pan Plos. Ve Flandrech vznikly tzv. interkomunální společnosti, tedy urbanistické kanceláře pro spojené obce už v 60. letech.

Pracoval jsem ve městě Kortrijk v jedné z nich; zahrnovala 12 obcí, 300 000 obyvatel a území o velikosti Prahy. Na území se nacházely koncentrace historických obcí, ale v podstatě to byla kobercová zástavba souvisle pokrývající krajinu.

V roce 2004 jsem pro část území tvořil krajinářskou studii umístění větrných turbín. Na počátku se jí všichni bránili, považovali turbíny za něco negativního pro krajinu. Avšak poté, co se jich několik postavilo, se postoj mnoha obyvatel změnil natolik, že se vyskytl i případ, kdy si komunita vykácela stromy, aby měla na svou turbínu výhled. Myslím si, že je to mentální obrat, který je třeba a který nás nemine.

Z dnešního dopoledne mám, s výjimkou jednoho projektu Magdy Hlaváčkové, pocit, že se stále bavíme o romantizující vizi vesnice a venkova. Jsem však přesvědčený, že jako urbanisté bychom měli myslet v horizontu 50 či 100 let dopředu, třebaže ve scénářích a variantách. Spíše než hledět do minulosti vesnice je třeba zkoumat paralely a návaznosti na tu současnou. Třeba žádné nebudou. Se studenty hledáme vizi v koncentraci obyvatel a v potravinové a energetické soběstačnosti komunit.

Milena Černá [07:45]: Pamatuji si vesnici ještě se soukromým hospodařením, před kolektivizací, za kolektivizace s výstavbou velkochovů i za normalizace, kdy se kolem domů objevil nepořádek a skladiště neužitečného materiálu, dodnes tak charakteristická pro české vesnice.

19

Za té normalizace však došlo i k úpadku center vesnic. Znala jsem náves, kde tehdy postavili dopravní hřiště a mnohé další nesmysly. Často záměrně byla likvidována historie, aby nebyla na očích. Proto není možné říkat, že se musíme dívat jen do budoucna.

kde není obchod, kvalita života klesá. V místech, kde vzniká nová zástavba, vlastní pozemky v lepším případě obec, v horším případě spekulant. Vytvořit tam místo pro park nebo hřiště bývá téměř nemožné, a vymezit místo pro obchod je často zbytečné, protože není, kdo by ho provozoval.

Podobným nešvarem, jakým je výsadba jehličnanů a podobných dřevin na vesnicích, je také mrzačení vzrostlých stromů seřezávání na babu. Každý strom je třeba brát jako něco, co vytváří estetiku obce.

Kdysi mě velmi mě zasáhl výrok Vráti Brabence z Plastic People, který během nucené emigrace pracoval v Kanadě jako zahradní architekt, řekl: „Mileno, tady se nedělá politika, tady se dělá krajina.“ To je také odpověď na to, co říkal pan Klokočka; je-li dostatek krajiny, pak se může ta krajina kultivovat.

Můžeme si naplánovat cokoliv, ale pokud nemáme finance, je nám to k ničemu.

Stává se, že se postaví jen to, na co jsou právě peníze v dotacích, třebaže je to zbytečné, ale nepostaví se to, co je třeba.

Proto jsem proti dotacím. Příspěvky pro spolky či malé krajské dotace jsou v pořádku, ale velké dotace vše pokřivují a vedou pouze k přerozdělování.

Musím však říct něco ke komunikaci v rámci obce, ke komunitnímu plánování.

To je pěkný koncept převzatý z Velké Británie, na kterém se koncem 90. let hodně pracovalo, avšak původně velká podpora postupně vyhasla, protože u nás příliš nefungoval. Vedle špatné komunikace ve vesnicích chybí zejména společný cíl. Pod ním nemyslím stavbu rozhledny, ale dobrý cíl, který způsobí, že se lidem dobře vede. Tím myslím zejména svůj obor: oblast sociálních služeb. Je potřeba vzít v úvahu demografický vývoj – stárnutí obyvatel nelze řešit jen stavbou domovů důchodců, ale i podporou činnosti neziskových organizací a podobně.

Karel Matějka [15:30]: Z praktického pohledu starosty malé obce je plánování komplikované z mnoha důvodů. Lidé jsou konzervativní. Například porazit smrk na návsi bývá závažné, protože ho tam vysadil něčí táta. Nicméně ti lidé nejsou hloupí a nechají se někdy k něčemu přesvědčit.

Satelity vznikají v důsledku změny života ve městech i na vesnicích. Lidé dojíždějí za prací i nákupy a v místním obchodě by nejraději nakupovali jen čerstvé rohlíky v sobotu. Takto však není možné udržet, natož otevřít obchod v malé obci. Tam,

U nás se nyní snažíme o revitalizaci centra obce. Na jednom z prvních sezení s občany, kde byla projektanty představena studie, jsem se obával, že to skončí bitkou.

Poté jsme však s místními i architekty vyrazili přímo do terénu – měřit s metrem a pásmem. Náhle byla rozumná dohoda i kompromisy jednoduché a oboustranně možné.

Komunitní plánování je hezká myšlenka, ale často vede k tomu, že všichni mluví do všeho a každý se stará jen o to své.

Nikdo nenese zodpovědnost. Zájem velké části obyvatel však končí u dveří domu.

Zodpovědnost přitom nesou zastupitelé, vedení obce. Když se každé čtyři roky vymýšlí něco úplně jiného, nemůže to dobře dopadnout. Dlouhodobá vize je potřeba, taková, která lidem pomůže angažovat se. Ne tím, že musí, ale tím, že chtějí.

Jiří Sádlo [23:30]: Reaguji na úvod pana Klokočky, který říkal raději myslet desítky let dopředu než se vracet ke starým romantickým koncepcím. Průšvih však není romantismus, ten ďábel se jmenuje sentiment.

Bude to vypadat, že chci všechno zrušit, že chci být negativistický. Ano, učit dnes architekty venkovu je jako na počátku čtvrtohor učit architekty třetihorám. Co bylo, je pryč. Vesnice je 7,5 tisíce let definovaná zemědělstvím. V okamžiku, kdy je země-

20

dělců pouhých 2,5 %, je zřejmé, že čas oponou trhnul, a odteď se nadále věnujme jen urbánní architektuře.

Nicméně to, co dnes vidíme, je stále jakoby venkovská krajina. Je to dané setrvačností, z níž vyplývají dva jednoduché úkoly: První je postarat se o překlenovací stadium. Venkov se bude transformovat velmi pomalu a tuto transformaci musíme nějak ošetřit. To je dobrý důvod, proč si hrát na ekozemědělce, jakkoliv to v mnoha lokálních případech vypadá směšně.

Druhým úkolem je postarat se o to, co se dnes teprve rodí, pro co ještě nemáme ani jméno. Někdy se tomu říká uburbánní zóna, ale myslí se tím i výsypky a průmyslové komplexy. Je to nový typ krajiny, který vyžaduje naši pozornost.

Jan Pešta [25:55]: Ještě na počátku 20. století se více než polovina obyvatel této země živila tím, co si doma vypěstovala. Dnes je to zcela výjimečné. To může být problematické z hlediska krizových vývojů, které náš životní prostor mohou potkat, a je třeba zamyslet se, zda je tato podoba vývoje evropského systému udržitelná, zda není cestou slepou či špatnou.

Typologie osídlení venkovského prostoru, bydlení a hospodaření vznikala evoluční cestou. Kromě několika cílených, koncepčních zásahů byl tento vývoj podobný vývoji přírodního druhu, který se adaptuje na konkrétní prostředí. Něco se změní a druh se buď přizpůsobí, anebo vyhyne.

Bydlení na venkově vzniklo obdobným způsobem. Formovalo se po několik staletí, až se ustálilo ve velmi funkční podobě, která fungovala od 14. do poloviny 20. století. To platí i pro uspořádání venkovských sídlišť a krajiny. Myslím si, že ač nelze zrušit plánování ani výuku, musíme mít na paměti, že vývoj byl do velké míry přirozený a reagoval nikoliv na vnější koncepty, ale vycházel přímo z konkrétních potřeb místní lokality.

Ivan Plicka

Ústav urbanismu, FA ČVUT Ve své řeči nebudu odpovídat přímo na žádnou ze tří položených otázek. Když jsem přemýšlel, co zde sdělit, udělal jsem si svou vlastní inventuru urbanismu, u čeho jsem za posledních 25 let byl přítomný.

Souvisí to s tím, co říkal Jiří Plos: nezačínáme na zelené louce. [00:30] Na plánech a studiích pro malé obce a města jsme začali pracovat hned po sametové revoluci. Počátek 90. let byla fascinující doba. Země se probouzela z letargie, což bylo znát i na tehdejších plánech obcí.

Mnohem podstatnější než dnes tehdy bylo, k čemu územní plán slouží, než jak vypadá po formální stránce. I přesto byly tehdejší plány kompatibilní. Nástroj nebyl tím nejdůležitějším, ale podřizoval se výsledku. Zádrhel byl v tom, že to kladlo na všechny zúčastněné strany, včetně architektů, velký a nejednoduchý nárok o věcech skutečně přemýšlet a jít k jejic podstatě.

[02:00] Vzpomínám si, že to bylo právě tehdy, kdy jsme diskutovali o nutnosti upravit stavební legislativu tak, aby bylo možné pořizovat pro obce do 2–3 tisíc obyvatel jiné plány než pro ostatní města. Plány s podrobnější regulací, s přizpůsobením se potřebám řešeného území a problémů. Už tehdy bylo totiž zřejmé, že regulační plány pro malé obce z mnoha důvodů nevzniknou.

[03:15] Je však nutné říct, že za posledních 25 let se v tomto smyslu nestalo nic, respektive posun legislativy nastal přesně opačným směrem, až k téměř úplnému vyprázdnění územních plánů ve jménu dokonalé a právně nenapadnutelné formy. Územní plány pro obce s několika sty či desítkami obyvatel se stále pořizují a zpracovávají stejným formálním způsobem jako územní plány pro statisícová města nebo pro Prahu. [03:45] Vzpomínám si také, jak tehdejší územní plány vznikaly za spoluúčasti obyvatel.

Vůbec jsme tomu neříkali participace.

Prostě jsme seděli v hospodě a mluvili jsme o tom, kam by se měla obec i společenství obce v následujících letech ubírat.

Místní měli sice proti nám výhodu daleko lepší znalosti místa, my měli zase možnost pohledu zvenčí, nezatíženou místními stereotypy. Jsem dnes velmi rád, že jsem u toho tehdy byl, a měl jsem pocit, že jsem dělal něco, co mělo smysl. A že jsem mohl spolupracovat s takovými lidmi, jako byl Ivan Dejmal, Bohuslav Blažek či fotograf Jaromír Čejka. [04:15] Možná, že to bylo snazší než dnes, protože tehdy ještě mnoho lidí zajímala budoucnost obce, budoucnost společenství. V té době se za ni rozhodovali převzít zodpovědnost. Byla to doba, kdy bylo snazší než dnes věřit, že všechno může být lepší. [05:00] Také si vzpomínám, že přinejmenším devět z deseti starostů bylo tehdy naprosto kompetentními správci svěřeného, bez ohledu na formální vzdělání či politickou (ne)příslušnost, což je však fascinující a do jisté míry dodnes fungující úkaz. [05:20] Ivan Dejmal, tehdy jako ministr životního prostředí, prosadil program obnovy venkova, který vláda v květnu 1991 schválila. Byl inspirován Bavorskem a dolním Rakouskem, protože i tam zažil venkov mnohé rány. Paradoxně k nám tyto rány přišly po roce 1989 spolu s další vlnou emancipace venkova vůči městům. [05:45] Vzpomínám si na opakující se vášnivé diskuse o plastových oknech a plaňkových plotech: „Vy Pražáci nám nepřejete žádný pokrok, všechno si chcete nechat pro sebe.“[06:20] Ivan Dejmal si byl vědom nutnosti duchovní obrody jako bezpodmínečného předpokladu hmotné materiální proměny venkova. V té souvislosti si vzpomínám na jeden z charakteristických střetů té doby, dvou různých pohledů, dvou různých světů: Vlastnictví jako majetek, prostředek určený k podnikání a vlastnictví jako zodpovědnost za svěřené. [06:40] V červnu 1993 byl založen Spolek pro obnovu venkova, postupně spjatý se jmény Ivana Dejmala, Bohuslava Blažka a Miroslava Bašeho. Také si vzpomínám na řadu

21

22

různých konferencí, jako na tu konanou z podnětu Václava Havla na jaře 1998 v Kroměříži – původně o povodních, ale nakonec o krajině a venkovu. I na další aktivity, které program obnovy venkova vyprovokoval: Školu obnovy venkova v Libčevsi, vedenou tehdejším starostou a zemědělcem Michalem Pospíšilem. [07:00] Vzpomínám si na počátek nového tisíciletí a s ním na všechny čtyři konference Tvář naší země, krajina domova. Na radost všech zúčastněných nad možností se setkat a mluvit o společném tématu krajiny a venkova – od teologů přes kunsthistoriky, architekty a přírodovědce až po geology zkoumající celý život jednu skálu v Brdech.

To fascinující široké rozkročení konferencí, ta příležitost k setkání různých profesí a pohledů, to bylo možná to nejvýraznější, čím se mi ty konference zapsaly do paměti. Dodnes jsou pro mě ideálním předobrazem uvažování a diskutování a cítím, že étos těchto konferencí přetrval v mnohých z nás až dodnes. [07:50] Společnost pro krajinu, která tyto konference pořádala, dnes ob rok uděluje cenu Ivana Dejmala za pamětihodný počin spojený s krajinou. Vzpomínám si na všechny její laureáty: novináře Čestmíra Klose, starostu Horního Jiřetína Vladimíra Buřta, šumavskou aktivistku a zastupitelku Dagmar Kjučukovou a architekta Martina Říhu. [09:10] Myslím si, že architekt-urbanista je často především mediátor, který napomáhá rozproudit diskusi uvnitř obce, napomáhá rozvzpomínání se na kořeny, ze kterých se pak odvozují představy o budoucím soužití společenství v obci. Příprava územních plánů a další projekty pro obce jsou ze své podstaty komunitní prací. Územní plán považuji za novou smlouvu o společné budoucnosti na území, v obci. Problémem je, že zdaleka nejsme dohodnuti, jaké životy chceme žít – jak ve městech, tak na venkově.

[09:50] S participací se mi jako neoddělitelný pojí pojem zodpovědnosti. Participace bez umožnění a ochoty převzít spoluzodpověd-

nost podle mě vůbec nedává smysl a hrozí stát se pouhým populismem. [10:45] Není naprosto možné od sebe oddělit přemýšlení o vesnici, venkovu a krajině.

Venkov a krajina jsou pro mě téměř synonyma. Od krajiny není možné oddělit starost a péči o ni. Myslím především na ty, kdo v krajině hospodaří – tak jako není možné oddělit zodpovědnost od vlastnictví.

[11:00] Při práci na plánech pro venkov je důležitější obsah sdělení, ne jeho forma. Plán proto musí hledat nástroje, jak se přizpůsobit tématu řešeného problému. Překážku si často tvoříme sami, protože jako architekti milujeme precizování formy. [11:30] Za velice důležité považuji neprojektovat do venkova své představy o něm. Na venkově žijí úplně stejní lidé, jaké známe z měst, jací jsme my sami. Stejně chytří nebo hloupí, se stejnými tužbami, talenty i nedostatečnostmi. Naší rolí není vnucovat jim naše řešení, ale pomoci jim možná znovuobjevit řešení jejich. Nedojímejme se sami sebou, či svými představami o životě na venkově. [12:00]

Jaroslav Sýkora

Katedra architektury, FSv ČVUT Motto této konference zní: jak učit architekty venkovu. Protože pojem venkov má mnoho výkladů, je i odpověď na položenou otázku mnohočetná. Bude jiná, pokud máme učit studenty určité typologické formě venkovských staveb, jiná, pokud je máme učit soustavám objektů a sídlům, jiná, pokud je máme učit složitým systémům krajinným. [00:30] Na venkově praktikuji od roku 1957 a učím od roku 1964. Na základě svých zkušeností jsem dospěl k závěru, že by všechny odpovědi měly vycházet z určitého společného základu pokrývajícíh o celý venkovský prostor, v němž se kromě architektů a urbanistů pohybují také specialisté z oboru zemědělství, vodního a lesního hospodářství, krajinné tvorby a ekologie, technické infrastruktury, ochrany přírody, památkové péče a archeologie, tedy oborů, které často budou činnost architektonickou a urbanistickou usměrňovat a omezovat a které mohou studentům vysvětlit řadu souvislostí. Venkovský prostor spočívá v souvislostech. [01:10] Ze všech těchto oborů, různých publikací a výzkumů, platných zákonů a vyhlášek je možné vybrat řadu důležitých zásad a doporučení, které se týkají uspořádání, obnovy, údržby nebo změny venkovského prostoru a které mohou tvořit takový základ a být východiskem pro řešení venkovských témat. Tento základ může tvořit pět okruhů: [02:15] 1. Stručný historický vývoj vesnic, krajiny a názorů na její uspořádání (od 5. do konce 20. století): proměny sídelních ceků, typických domů pro bydlení, výrobu a občanskou vybavenost, údaje o dominantních stavbách a proměnách krajiny.

Znalost historického vývoje venkova je důležitá pro pochopení současného stavu: co se kdy stalo a proč se to stalo, co potřebuje ochranu a co změnu. Znalost historických forem může být inspirací pro nové formy, využití stávající zástavby i pro její ochranu. [02:45] 2. Přehled soudobých problémů vesnic a krajiny. V sídlech: nevhodné umí-

stění staveb, rozsah výstavby, provoz a funkce v dané lokalitě, poškození historických jader vesnic, chybějící vybavenost obcí, dopravní a estetické závady. V krajině: nadměrný rozsah orné půdy, její nevhodná poloha, poškozování zemědělské půdy, nedostatek trvalých travních porostů a krajinné zeleně, špatná prostupnost, nevyrovnaná ekologická stabilita, nedostatek vodních zásob, nebezpečí záplav, znečištění vod a narušení krajinného rázu.

Problémy je nutné popsat, zobrazit a uvést příklady řešení. Totéž se týká i krajinných limitů. [04:15] 3. Zásady urbanistického řešení vesnic.

Ty by měly vzejít z historie a měly by obsahovat: principy forem zástavby a parcelace, vedení komunikací a řešení veřejných prostorů, umisťování typologických forem domů a souborů, sídelní zeleň, řešení styku sídla a krajiny. Znalost urbanistických principů je i základním východiskem pro řešení jednotlivých domů a souborů. 19. a 20. století nám zanechalo typické formy venkovských sídel, u nichž byla postupně obestavěna historická jádra, někdy až do té míry, že plocha této obestavěnosti je několikanásobně větší než plocha historického jádra. [06:00] Jakou urbanistickou formou máme pokračovat v obestavění původně návesních, dvorcových či lánových vsí? Jak chránit historickou siluetu sídel? Jak řešit okrajové partie sídel? Nemluvím o územním plánování, ale o skutečném fyzickém výsledku.

4. Informace o současných venkovských stavbách: obytných, občanských a zemědělských. U obytných staveb jde o přehled forem bydlení, závislosti typu domu na jeho urbanistické skladebnosti a parcelaci, o to, jaké funkce má na normálním venkově (nikoliv v suburbii) plnit; například ve spojení obytné funkce s dalšími, jako jsou služby, sezónní turistika, hospodářství, dílny. Můžeme se tak dostat k určité analogii původních usedlostí. U občanských staveb jde o jejich rozsah, možnost spojení různých funkcí, možnost reakce na formy historických staveb. [07:45]

23

24

Nehrozí nebezpečí poškození obrazu venkovského sídla použitím městských vzorů staveb? V 60. letech byla vyhlášena linie smazání rozdílu mezi městem a venkovem, negativní výsledky z této doby jsou dodnes patrné. Může mít venkovská výstavba svůj soudobý výraz v jednotlivých venkovských regionech?

U staveb zemědělských jde o změny technologií ustájení a skladování, o řešení závad (poloha vůči sídlu, vazba na zemědělskou půdu, zastaralá technologie a konstrukce). Jak má vypadat moderní zemědělský soubor splňující nároky provozní, hygienické a ekologické? Jak má být velký a kde by měl ideálně ležet?

5. Úpravy v krajině. Souvisejí se základními zdroji životního prostředí: půdy, vody a ovzduší. Studenti by se měli seznámit s formou zemědělských půd pro zabezpečení své funkce (polohou, rozlohou a tvarem), s principy jejich zlepšování (závlaha, odvodnění, protierozní opatření), s principy vedení polních cest, s okolím vodních toků (z ekologického i vodohospodářského hlediska), s možnostmi posílení vodních zásob a ekologické stability krajiny i ochrany proti povodním. Měli by být seznámeni s tím, co tvoří krajinný ráz, a jak je ho možné chránit a zlepšovat.

Bez toho nemohou být připraveni na to, co architektům v praxi ukládá stavební zákon: „posuzovat stav území, jeho přírodní a kulturní hodnoty a stanovovat koncepci rozvoje území“ (§ 19, 183/2006 sb.).

[10:20] Skripta a přednášky, které jsem pojal jako obecný základ o venkovu, o němž jsem zde mluvil, jsem vytvořil před 17 lety.

Za tu dobu jsem si ověřil, že rozsah i obsah látky lze zvládnout za jeden semestr a že může být užitečný při řešení semestrálních projektů i náročnějších úloh doktorského studia. [12:00]

Radmila Fingerová

Ústav krajinářské architektury, FA ČVUT Již dlouho se pohybuji mezi dvěma prostředími: mezi akademickou půdou, troufám si ji nazvat akademickou bublinou, a reálným životem, ale i ten může být zkreslený tím, že se jedná o lepší případy.

Pro výuku jsem z toho vyvodila to, že s nimi sdílím právě ty dobré příklady, které se skutečně udály. Problémem naší země je mimo jiné, že zde existuje ohromné množství textů a dokumentací, které se nikdy neuskutečnily. Ten poměr je zarážející.

[00:20] U příkladů, které uvádím, vždy zdůrazňuji význam a roli starostů, protože jejich podíl na výsledku je zcela zásadní.

Mnohdy jsou to ale také úředníci, kdo umožní, aby práce vznikla. Naše zákony jsou rozmanité a nezřídka protichůdné a pro člověka, který projektuje v krajině, mnohdy naprosto zničující, a pokud by se úředník držel pouze litery zákona, tak se nemusí nic podařit. [01:10] Mým doporučením pro příští konference je, aby zde vystoupilo více starostů.

Myslím si, že to jsou lidé, kteří nám mají mnoho co říct.

V čem je práce architekta odlišná ve městě a na venkově? [02:20] Ve městě je partnerem architekta, zadavatelem, tým odborníků. Na venkově bývají partnerem laici. Často je to pouze starosta zatížený různorodou agendou, která mu časově neumožňuje být neochvějným partnerem upozorňujícím na odbornou problematiku, pokud se projektant zmýlí.

v tom, že architekt chce dosáhnout co nejlepšího řešení s co největší podporou lidí.

Srozumitelnost textu; vždy bychom se měli snažit potlačovat odbornou terminologii – každý obor má svou vlastní, a proto je odborníkům obtížné porozumět, což je velký problém. A srozumitelnost grafického vyjádření.

Důležitá je také svoboda; definování pouze nezbytného. Především na venkově a v krajině extravilánu musí být architekt velmi obezřetný, aby neuvěřil v to, že všechno lze naplánovat.

Mnohé se odvíjí od terminologie. Mnoho lidí na venkově i studenti často nazývají náves náměstím. Pokud si zapamatujeme, že náves je na vesnici a náměstí ve městě, přirozeně z toho vyplyne, jakým způsobem máme k tomu prostoru přistupovat.

[04:40] Jakými typy projektů se (krajinářský) architekt na venkově zabývá? [05:10] Územní plány mohou řešit intravilán i extravilán. To, že toho nevyužíváme, s odůvodněním, že pro extravilán potřebujeme další nástroje, považuji za výmluvu. Máme nástroj koncepce uspořádání krajiny a tím můžeme vyřešit všechno, co je potřeba.

Co je pro vesnici zásadní, jsou konkrétní projekty: návsi, hřbitovy, okolí škol a školek a drobných památek: detail, který dělá vesnici vesnicí.

Projektanti na venkově nesou mnohem větší zodpovědnost než ve městě.

Mají totiž větší šanci ovlivnit, co se tam stane. Tato moc však nesmí být zneužita.

Architekt musí v tomto prostředí neustále pečovat o svou odbornost, poctivost a znalost místa.

Vesnici dělá kromě typu staveb i způsob, jakým používáme dřeviny: druhy stromů i jejich umístění. Dnes je například módní navrhovat ve vesnicích stromořadí, ale to je chyba. Stromořadí spojují prostor mezi vesnicemi, avšak pro charakter vesnice jsou typické sady s nízkou zelení po okrajích a stromy s velkou korunou v jejím středu. [06:00]

Čeho je nutné dosáhnout v práci architektů? [ 03:40]

Jaká jsou zásadní témata pro práci (krajinářského) architekta? [07:45]

Zásadní je srozumitelnost: Srozumitelnost myšlenky; veškerá participace spočívá

Především je to definování hranice intravilánu a extravilánu. My si nemůžeme

25

26

zastavět krajinu jako v jiných zemích. Jsem přesvědčena o tom, že člověk potřebuje kontakt s volnou krajinou. Mnoho zemí na světě má to, co nazývám nezničitelné velké měřítko: oceán, moře, velehory.

Můžou si svou zem zastavět, když jsou na břehu oceánu, ale my tyto prvky velkého, „nezastavitelného“ měřítka nemáme.

V krajině je potřeba zachování zemědělské půdy (potravinové soběstačnosti), zvýšení prostupnosti (rekreace a kontakt obyvatel s krajinou), zvýšení retenční kapacity (bezpečí), podpora biodiverzity (ekologie) a podporování jedinečnosti (krása).

[08:40] Jaké informace potřebujeme pro tvorbu územního plánu? [09:20] Zásadní je chodit do terénu, prochodit ho. Všechny podklady z GIS jsou bonus, protože z nich může projektant udělat krásné mapy, ale území se z nich poznat nedá.

Je třeba znát, jak žijí lidé v řešeném území a jak chtějí žít nadále, kdo a jak tam hospodaří.

Alfou a omegou počínání projektanta v krajině jsou však vlastnické vztahy. V mnoha případech se nedá téměř nic udělat bez využití nástroje komplexních pozemkových úprav. Dnes je důležité brát ohled na vlastnictví, s veřejným zájmem by se mělo šetřit.

Jaké informace potřebujeme pro tvorbu konkrétních projektů? [10:40] Především kvalitní výškové a polohové zaměření, které mnohdy, zejména u větších území, nebývá dostupné. A také možnosti údržby. Nemůžeme něco navrhnout, když nevíme, kdo a jak se o to bude starat. S tím souvisejí ekonomické možnosti obce, zkušenosti, obavy a přání občanů.

Kteří odborníci spolupracují? [11:00] Pokud naše území pokrývá z téměř 39 % les, pak musíme spolupracovat s lesními inženýry. Dále s botaniky, zoology, ekology, vodohospodáři a zemědělci.

K vyhodnocování krajinného rázu bych chtěla poznamenat, že například ve Velké Británii jej vyhodnocují mnohem rozumněji než u nás. Někdy děláme věci zbytečně složitě. [11:40] V návaznosti na důležité osoby, o nichž mluvil pan Plicka, bych na závěr ráda připomenula znalce přírody a lidí Igora Míchala.

Jeho přístup považuji pro práci architekta za velmi důležitý; promýšlet věci, kombinovat poznatky z různých oborů, nepřeceňovat moderní metody zpracování dat, používat elementární logiku, reflektovat oponenty a nebýt konfrontační. A především slušnost a schopnost vyslechnout jiný názor. [12:00]

Klára Salzmann

27

Krajinářská architektka, FA ČVUT Namísto odpovědi na položené otázky představím jeden dobrý příklad, kterým se dlouhodobě zabývám. Čím je péče o krajinu? Vycházím ze současného pojetí krajiny jako prostředí, které nás obklopuje na každém kroku. Péče o krajinu je dlouhodobý proces, který nezávisí jen na legislativě, územněplánovacích procesech či pozemkových úpravách, ale je také součástí vlastní tvorby a údržby.

Každý z nás se musí o krajinu starat.

[00:40] Péče o krajinu by se i u nás měla stát systémovou samozřejmostí, tak jak je tomu v Evropě, kde známe tři následující procesy: landscape planning (plánování krajiny), landscape design (tvorby krajinářských objektů) a landscape management (údržby krajiny). [01:20] Domnívám se, že problémy české krajiny stále pocházejí především z historického vývoje po roce 1948, z nedostatečné výchovy, vzdělávání, osvěty a práce s lidmi.

[01:45] Příběh projektu ve Spáleném Poříčí, který zde představím, je o jeho obyvatelích, starostovi a o jejich dlouhodobě pěstované důvěře. Pan starosta objednal pro svou obec krajinný a strategický plán, jehož výsledky byly následně zapracovány do komplexních pozemkových úprav. Plochy, které se ve studii ukázaly pro obec důležité, se pak směnou či nákupem dostaly do jejího majetku. V současnosti jsou plochy cest i říční krajiny z 90 % v majetku obce. [02:10] Prvním tématem byly cesty; těch bylo v minulosti zpravidla více, než dnes potřebujeme. Tyto cesty však často zůstaly v majetku obce navzdory zániku původní funkce. I proto je výhodné při restrukturalizaci krajiny využívat historických tras cest. [03:30] Druhým tématem bylo posílení hydrologické sítě, říční krajiny, ploch, které tvoří základ retence na území, cévního systému, jenž dokáže zadržet větší část vody, která na území při srážkách spadne. [03:45]

Třetím tématem bylo veřejné plánování. To se ukázalo určující zejména pro obnovu cest, při rozhodování o tom, které cesty budou chtít používat do budoucna.

[04:20] Klíčovým místem projektu se stal rybník Hvížďalka o rozloze 10 ha, vybudovaný nad městem v 17. století. Způsob hospodaření po kolektivizaci zemědělství vedl k jeho úplnému zanesení. [04:45] Na území byl extrémně zrychlený odtok vody. Napřímené koryto řeky bylo vymleté až na skalní podloží s břehy silně ohroženými erozí. [05:50] Je známo, že délka toků na našem území je o třetinu kratší, než jaká byla před 100 lety. Tok říčky Bradavy byl narovnán ve 30. letech po povodních. Toto koryto však bylo zcela zničeno povodněmi roku 2002, po kterých se nacházelo místy až o 5 m níže než před narovnáním. [06:10]

Hledali jsme optimální podobu toku, při které by byla jeho dynamika zpomalena a řeka by tak plnila své další funkce včetně protipovodňové ochrany Spáleného Poříčí. Výsledkem byl návrh vybudování suchého poldru ve stopě toku před narovnáním. Ten by měl během povodní pojmout většinu vody a navíc obsahuje mokřady, do nichž jsou svedeny dešťové vody z okolí.

[07:00] V závěrečné fázi byl projekt doplněn výtvarnými objekty z ruky architekta Michala Schwarze, které akcentovaly přírodní podobu prostředí a uživatelsky ho výrazně obohatily. [07:30] V tomto projektu se u nás stále neobvyklým způsobem spojily tři funkce: vodohospodářská (retence vody), ochrana přírody (nárůst biodiverzity) a rekreační (vznik přírodního veřejného prostoru).

[07:50]

[06:10] Původní tok řeky Bradavy

[06:30] Úprava koryta ve 30. letech

[07:00] Ideální průběh toku

[07:15] Navržená úprava toku

Dobrou zprávou je, že na úrovni povodí Vltavy byl vypracován návrh revitalizace vodního toku Bradavy, který počítá se zasypáním hlubokého zářezu koryta a [07:30] Celkový návrh

28

jeho rozšířením, aby se řeka mohla opět dostat do tvaru, v němž byla na počátku 20. století. [08:30] Chtěla bych upozornit na to, co je podstatou krajinářské tvorby: ve spolupráci s architekty vytvářet krajinu jako zdravý a fungující systém. Krajina není pouze scenerie. Ale jak napovídá pojem zelená infrastruktura, nové pojetí krajiny, které k nám přichází z Evropské unie, zdůrazňuje především krajinné procesy, podporu ekosytémových služeb. Vše, co stavíme, každý nový objekt by měl tyto služby podporovat.

[09:00] Takový přístup vyžaduje spolupráci odborníků ve velice širokém spekru. Na základní úrovni se však musí jenat především o spolupráci architektů a krajinářských architektů. [12:00]

Milena Hauserová Ústav památkové péče, FA ČVUT Budu se zabývat především otázkou plynutí času, protože ta je zásadní při pohledu na proces provázení věcí, které nás obklopují.

V čem je práce architekta odlišná ve městě a na venkově? [02:00] Protože nejsem praktikující architekt, položím otázku jinak: v čem se liší situace venkova a města? Především je zde záležitost vztahu bydlení a zázemí a otázka zásadní transformace vztahů oproti době, která formovala obraz venkova tak, jak ho máme vizuálně v paměti. Máme na mysli rozdíl oproti obsahu toho obrazu, který vidíme, a setrvačnosti jeho přítomnosti mezi námi. Je třeba si znovu připomenout, že dnešní podoba venkova je doopravdy obrazem odlišných socioekonomických vztahů.

Forma neodpovídá obsahu, forma přežívá. Jak poznamenal pan doktor Sádlo, jsme v okamžiku transformace. K této transformaci mám několik postřehů: [03:40] Vžitá podoba venkova, to, k čemu se většina lidí obrací, když se řekne venkov, je už nejméně od 19. století vnímána jako obraz zásadního, pozitivního či vyladěného vztahu mezi člověkem a přírodou na lokální i celospolečenské úrovni. Jeho podoba získala symbolickou roli stálosti a trvání, s nimiž si můžeme pojit pozitivní i negativní konotace. [03:55] Symbolická role vžité podoby, nositel představy stálosti čili protiváha proměny, představuje základní zdroj identity. Jaká je podoba ideálu „české Arkádie“? Jsou jí například vesnice roku?

Někdo namítne pryč s romantismem, pryč s nostalgií, je třeba hledět do budoucnosti. Nicméně otázka transformace je vždy do jisté míry otázkou frustrací, ztráty některých jistot i hodnot a jejich nahrazování jinými. Jako lidé, jeden každý, i jako společnost máme sklony směřující k inovaci a k tvorbě nového, ale i sklony a potřeby jakési fixace, zakotvení, prožitku a vertikality v čase a významu, propojení s tím, co bylo, a zřetězení. [05:00]

Oba dva pocity jsou naprosto legitimní. Jsme si vědomi, že prostředí je určeno k transformaci, protože to je vnitřní nezbytnost historického pohybu, jehož jsme svědky. Ale zároveň myslím, a pohled do vztahu k dědictví minulosti, jímž se zabývá památková péče, nám to rovněž ukazuje, že by bylo hříchem provinit se na citech potřeby vazby, nostalgického vztahu i romantických návratů. Oboje dvoje pocity mají svoje legitimní místo v této i budoucí společnosti a při všech představách zcela legitimní transformace je zapotřebí myslet na podobu a mechanismus, kterým ta transformace bude probíhat. [05:50] Proměna probíhá, i když část dění stále poutají vazby k tomu minulému, tedy kořeny k předchozím generacím, které vytvářejí kontinuitu. Uchovávání historické substance a její smysluplná adaptace je jedním z důležitých nástrojů této kontinuity.

[07:00] Vše je konečné. To, co jsem na začátku akcentovala, že budu významně sledovat, však není fakt uchovávání, ale tempo proměny. O něm jsme doposud nehovořili.

[07:40] Tempo je tím, co umožňuje adaptabilitu. Kromě pana doktora Sádla jsme tu o schopnosti systému vstřebat proměnu zatím nehovořili. Vstřebání proměny závisí na podmínkách kvantitativních i časových, v závislosti na tom, jak bude veliká a v jakém čase bude probíhat.

Když hovoříme o uchovávání, důležitým momentem je hodnotový výběr toho, co je k uchovávání zvláště hodno, co nám bude vytvářet zvláště významnou kotvu, pojící nás k tomu minulému, a co bude zároveň ve svém negativu vytvářet prostor k inovacím, pokud jsou potřebné a nutné v souvislosti s tempem. [08:40] Mnozí přede mnou hovořili o vědomí limitů, především těch ekologických. Limity kulturní samozřejmě mají také svůj význam. Máme-li dnes zažitou představu územních systémů ekologické stability, měli bychom si zvyknout rovněž na představu

29

30

územních systémů kulturní stability. Měli bychom se o nich vážně zamýšlet. [09:20] Pokud je domyslíme, o což v současnosti na škole usilujeme, pak z nich také vyplývají limity. Avšak ne limity striktní, ve smyslu závor, ale ve smyslu nastavení takového procesu proměny, který by byl příznivý lidské a společenské psýše.

Tato kontinuita je záležitostí jak zastavěného prostředí, k čemuž jsme trénováni, tak i volné krajiny, z čehož vyplývají další nároky na připravenost architekta. Je zde žádoucí orientace ve speciálních disciplínách: zemědělství, lesnictví, vodohospodářství, ochrana přírody a environmentální historie (včetně historické geografie).

hospodárně a odpovědně nakládáno.

U nás stále nemáme vyvinuty adekvátní nástroje, jak se k hodnocení velkých území dostat. Některé z těchto nástrojů jsou v současných výzkumech vyvíjeny. Většinou se však zaměřují na komponovanou krajinu, tedy na oblast hodnot, které jsou zpravidla chráněny v intencích památkového zákona. Na ústavu památkové péče FA ČVUT však právě rozpracováváme metody plošného přístupu k historickému hodnocení krajiny, které by mohlo být východiskem pro formulaci a uchopení kulturních hodnot, aby mohly být promítnuty do zacházení s krajinou, v prostoru zastavěném i nezastavěném. [14:45]

Kteří profesionálové spolupracují a jaké podstatné informace jsou třeba? [12:30]

Historický výzkum krajiny má celou řadu vstupů, které rozšiřují oblast již uvedených speciálních disciplín o další odborníky: historiky (včetně historiků architektury a urbanismu), archeology, etnografy, ekology, botaniky a další. Je však třeba zdůraznit, že výstupy jednotlivých specialistů vyžadují odbornou syntézu, která by teprve poté měla být nabídnuta tomu, kdo s ní bude zacházet (např. státní ochraně přírody, památkové péči či architektům). [16:40]

Tuto otázku lze rozdělit. Předně je nutné znát, které informace jsou zapotřebí a jak k nim lze dospět. Následně jací specialisté (odborníci z různých kooperujících oborů) se podílejí na jejich zpracování.

Z toho vyplývá, že otázka směřující k tomu, s kým přímo spolupracuje architekt, není správně položená. Architekt by měl pracovat s elaborátem, na jehož vzniku se podílí řada specializací.

Kromě výzkumů a průzkumů, na které jsme jako architekti zvyklí: archeologického, stavebněhistorického a historicko-urbanistického, je zde i relativně nový celostní výzkum krajiny související s environmentální historií: historický výzkum krajiny.

Jaká jsou zásadní témata dnešního venkova pro práci architekta? [19:25]

Environmentální historie nabízí pohled do historie prostředí člověka. Téma, které bylo představeno například v referátu docenta Cikána; otázka vrstvení stop a čtení tváře krajiny. To je předmětem práce environmentální historie, která předkládá metodiky umožňující se k těmto znalostem dostat na profesionální úrovni. [11:40]

Kromě současné praxe státní památkové péče, nastavující zákonem chráněné požadavky, se zde rozvíjí i nový přístup, který u nás zatím nebyl dostatečně implementován. Nové nástroje, které nabízí Úmluva o krajině, a další evropské úmluvy stávající výběrový princip překonávají plošným náhledem na vnímané krajinné hodnoty a vybídnutím k tomu, aby s nimi bylo

Nepodceňovat význam tradice a kontinuity, učit se rozeznat a důsledně využívat existující hodnoty, věnovat pozornost sociologické a ekologické dimenzi venkova, domýšlet důsledky setrvání v dosavadním trendu životního stylu.

Je na místě říct, že není možné ani účelné hrnout do studentů architektury všechny informace od začátku do konce.

Budoucí architekty je však třeba připravit k zasvěcenému dialogu se specialisty z příbuzných oborů; rozvíjet rozhled, kri-

tické myšlení, schopnost zorientovat se v neznámých tématech a získat žádoucí orientaci ve speciálních disciplínách na základní uživatelské úrovni. Zásadní je ale nejen výchova k odbornosti, ale také k zodpovědnosti.

Radim Perlín

Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PF UK Nejsa architekt, budu mluvit pouze o urbanismu, tedy o tvorbě a platňování územního plánu a o tvorbě venkovského sídla. [14:45]

komunitního rozvoje. Právě prostřednictvím tohoto zapojení se stávají myšlenky, které chceme prosazovat, známými, veřejnými, a tedy respektovanými.

Prvně je třeba říct, co je cílem, co vlastně chceme dělat. Velmi bych kladl důraz na to, abychom odlišovali růst a rozvoj. Jsem přesvědčený o tom, že naším cílem musí být právě rozvoj. Nikoliv růst ve smyslu kvantity, zvyšování počtu domů, bytů, obyvatel, stromů nebo čehokoliv jiného, ale rozvoj ve smyslu růstu kvality, kvalitativních ukazatelů, z nichž nejvýznamnějším je kvalita života, zvyšování kvality života všech obyvatel na venkově. [02:20]

Urbanista se proto musí být schopen ve své práci pro venkovskou obec zapojovat a napojovat na tyto přirozené sociální sítě a ve spolupráci s nimi vytvářet a realizovat novou koncepci. Chce-li být územní plán respektován a realizován, musí být přijat za své těmi, kdo v té vesnici žijí. Ve městě to jde velmi obtížně, ale na venkově to jít musí. Územní plán není dobrý v tom, jak je nakreslen, ale v tom, co všechno se podle něj realizovalo.

V naší zemi žije ve venkovských obcích (do 3 000 obyvatel) přibližně 3,4 milionu obyvatel. Pokud z toho odečteme tzv. metropolitní venkov v zázemí velkých měst, stále se pohybujeme okolo 2,6 milionu obyvatel. Vedle toho máme 100 000 aktivních zemědělců. [03:20]

V čem je práce architekta odlišná ve městě a na venkově? [10:35]

Těchto 100 000 aktivních zemědělců, z nichž převážná většina jsou zaměstnanci velkých zemědělských podniků, tedy bez rozhodovacích pravomocí, nereprezentuje český venkov. [04:20] Jaké ukazatele lze použít pro sledování rozvoje venkova? To není jen rozvoj pouhých hmotných struktur, ale také rozvoj lidských vazeb, sociálního prostředí a rozvoj sociálně-ekonomického prostředí uvnitř venkovských sídel i mezi sídly navzájem.

Chceme-li mluvit o rozvoji, pak vždy o rozvoji všech tří složek. Rozvíjení pouze jedné složky k ničemu nevede. [04:40] Rozvoj středoevropského venkova je relativně stabilizovaný. V širším kontextu zde nejsou žádné extrémní výkyvy. Nyní již neodstraňujeme zásadní katastrofy minulosti, ekonomická struktura se nehroutí, neexistují fatální problémy. Neřešíme zde existenční problémy obyvatel venkova. [06:35] Jsem přesvědčený, že klíčovým faktem rozvoje malé komunity jsou sociální vazby a sítě, které umožňují komunikaci, participaci a aktivní zapojení lokálních aktérů do

Práce architekta na venkově je jiná. Je snazší, protože se lépe identifikují partneři pro dialog, je obtížnější, protože urbanista může snadněji manipulovat ve-řejným míněním, je odpovědnější, protože jednotlivé změny jsou velmi rychle patrné (je dlouhodobý přehled o tom, kdo za co může), je pestřejší, protože se setkává s mnoha různými aktéry z různých sociálních skupin společnosti v relativně uzavřené komunitě.

Na dobré práci architekta oceňuji pokoru vůči lokálnímu prostředí, ochotu se s ním identifikovat a citlivě ho měnit, nikoliv však tupé přebírání stávajících vzorů.

Jaká jsou zásadní témata dnešního venkova pro práci architekta? [13:30] Spolupráce, spolupráce, spolupráce.

Z věcného pohledu vidím pro architekty i další témata: revitalizace agrobrownfields, kultivace návsí, aby se tam mohli scházet lidé, vzdělávání, diskuse, dialog o tvarech budov, detailech a materiálech.

Kteří profesionálové spolupracují a jaké podstatné informace jsou třeba? [16:20] Spolupracovat musí všichni, nejen profesionálové: od zemědělců přes veřejnou správu, hospodského, učitele až po projek-

31

32

tanta. Urbanista je pouze členem neformálního týmu, který posouvá, podporuje rozvoj venkova tak, jako byl tento dialog rozvíjen ve školách obnovy venkova.

Závěr: Ve stabilizovaném venkovském prostoru věřím hlavně na endogenní rozvoj, na iniciativu zdola, na bottom-up přístupy. Nevěřím, že něco mohou posunout k lepšímu dotace, programy nebo moudra poskytovaná shora. [17:30] V duchu programu obnovy venkova z roku 1991 platí: pomoz si a bude ti pomoženo. Rozvoj venkova může být založený pouze na lokálním partnerství a z něj plynoucí důvěry a spolupráce. [18:00]

Lukáš Grasse

33

Dvořák + Gogolák + Grasse – otevřené seskupení architektů V čem je práce architekta odlišná ve městě a na venkově?

Odpověď naznačím v našem přístupu k řešení územního celku. Stejně jako město i vesnice je pro nás celek. Ten však klade větší nárok na vymezení. Celek je kvalitativní veličina, což znamená, že nejde o počet sídelních jednotek v něm, ale o kvalitu vzájemných vazeb, o prostředí, které vytváří.

Je pochopitelné, že u vesnic je oproti městu podíl krajinné složky vůči té sídelní rozdílný. Celistvost vesnice proto výrazně závisí na komplexnosti vazeb, které získává z krajinné sféry. [01:15] Při práci s vesnicí je proto jedním z hlavních úkolů projektanta stanovit si vhodně rozsah celku, který řeší, aby nebyly opomenuty vazby, které se na území vyskytují. [01:40] Ilustraci vymezení celku předvedu na příkladech projektů, které jsme zpracovávali. V případě Hostomic byl celek vymezen povodím říčky Chumavy, která určovala charakter celého území. U Úholiček bylo třeba zohlednit vazby v rámci mikroregionu. A v případě Klatov, v jejichž správním území se nachází 24 vesnic, byly určující vazby na centrum a morfologie, na jejichž základě jsme definovali šest celků tvořených charakteristickými typy vesnic. [01:50] Jaká jsou zásadní témata dnešního venkova pro práci architekta? [03:00] Je pozoruhodné, že ze stejné doby, z níž pocházejí vesnické idyly Josefa Lady, pochází i Le Corbusierova vize zářící vesnice, tedy zemědělské produkční jednotky v krajině. Podobná představa o podobě venkova byla vtištěna i do vize německých osad pro dobytý východ z doby druhé světové války či do poválečných návrhů vesnic pro kolektivní zemědělství. V 60. letech se objevila tendence srovnání vesnice s městem, na niž volně navazují dnešní suburbánní vesnice, tedy obytné zázemí města.

Tématem, které nás dnes velmi zajímá,

je hledání programu vesnice. Jaký život chceme ve vesnici, jak si ji představujeme, jak má fungovat, k čemu má sloužit a jací lidé tam mají žít. [04:30] S programem vesnice souvisí potenciál. Ne všechny polohy jsou stejně vhodné.

Pro ilustraci ukazuji potenciál polohy znázorňující periferní a centrální oblasti.

Známé jsou i oblasti, v nichž hrozí vesnickým sídlům postupný zánik. V uvedeném případě Klatov měl každý z šesti typů celků jiný potenciál k fungování od amenitní migrace přes turismus po produkční využití.

[04:45] Kteří profesionálové spolupracují a jaké podstatné informace jsou třeba? [05:45] Plánování by se mělo účastnit celé spektrum odbornosti jak ve městě, tak na vesnici.

Pouze s ohledem na jinou proporci sídelní a krajinné části bude docházet k odlišnému důrazu na konkrétní profese. V práci ve venkovském prostředí je zároveň patrné těsnější sepětí s prostředím, tedy nutnost důkladného terénního průzkumu i spolupráce s vedením obce.

Na závěr představím příklad procesu sestavování zadání územního plánu pro Nelahozeves. Nejdůležitějším úvodním krokem při vstupu na území byla analýza.

Během ní architekt zjistí, co sena území nachází, jeho limity a možnosti; čím je obec menší, tím významnější je vnímání krajiny.

Zároveň tato fáze umožňuje navázání těsného kontaktu s vedením obce, rozmlouvání o místních problémech a získávání informací o směřování nového územního plánu. [06:50] Závěrem analytické části byla syntéza v podobě dvou výkresů problémů a kompozice, jinými slovy technické a urbanistické problémové mapy. Zároveň byla na základě předchozí spolupráce s obcí sestavena skupina několika nosných témat, s nimiž se v územním plánu předběžně počítalo.

Dělá se v tuto chvíli proto, aby mohly být výstupy z matice témat zohledněny v zadání, které předjímá výslednou podobu návrhu. [08:00]

[01:15] Celek je kvalitativní veličina

[01:50] Vymezeni celku Hostomic

[04:45] Periferní oblasti venkova

[08:00] Problémy a kompozice

34

Na základě této matice jsme sestavili tři scénáře – pozitivní, neutrální, negativní – které obci dávají do budoucna možnost zpětného vyhodnocení, do jaké míry se podařilo záměry či tendence zhodnotit a jestli je stanovený směr uspokojivou cestou.

[08:35] Nyní bude následovat návrh. V něm se budeme řídit dvěma hlavními principy.

Prvním z nich je prostorová regulace území pomocí systému lokalit. Ve vesnickém prostředí se v rámci jedné lokality vyskytuje jak zastavitelné, tak nezastavitelné území; charakter lokality proto není dán pouze jeho zastavitelností, ale i měkkostí rozhraní, v němž se zastavitelné a nezastavitelné prolíná. Druhým parametrem jsou veřejná prostranství určující základní kompozici a charakteristiku sídla. Dělíme je do tří úrovní podle významovosti, která nám později pomáhá náležitě organizovat přiměřenou hmotu a vybavenost. [09:37]

[32:25]

[35:16]

Ivan Němec

35

Fotograf, Nadace Pro Liberec Přes třicet let pracuji v Německu jako fotograf architektury. Do Čech jsem se začal častěji vracet až před deseti lety v souvislosti s projekty, které mě přivedly k založení nadačního fondu Pro Liberec. Tento fond má šest těžišť a jedním z nich je záchrana kulturních památek a přeshraniční spolupráce. [09:37] Jelikož jsem ilustrátor, dovolil jsem si připravit ilustrace k příběhům, které u svých projektů zažívám. Věřím, že odpovědi na tři položené otázky jsou v těchto příkladech obsažené. [02:20] Jsem hluboce přesvědčený o tom, že venkov je ve své podstatě příroda a že by to celá společnost měla brát po odborné stránce v úvahu. Vím, že například v Německu jsou ve vzdělávání architektů v souvislosti s přírodou o něco dále. Myslím, že je třeba tento směr následovat. A také zlepšit povědomí u odborné i laické veřejnosti o roli urbanisty ve vztahu k přírodě a k veřejnému prostoru, jak na venkově, tak ve městech. [02:40] Příběh první: Zahrada benediktinského kláštera v Broumově. Na místo jsem se vypravil poté, co jsem se doslechl o záchraně Broumovského kláštera. Zajímalo mě, jakou cestou se k tomu výsledku dostali.

První fotografie jsem zde pořídil ještě předtím, než jsem se setkal s architekty a hlavním iniciátorem projektu, místním podnikatelem Janem Školníkem. To, že je iniciátorem natolik významného zásahu privátní osoba, považuji za důležité téma. [03:50] Poté, co jsem se vrátil z Broumova a domluvil si s nimi schůzku, obdržel jsem od architekta historické fotografie. Z nich bylo patrné, že zahrada bývala plná hustých vzrostlých stromů. Jedna z mých prvních otázek proto směřovala k tomu, kdo rozhodoval o tom, které stromy byly pokáceny. Odpověď architekta mě velmi zaujala. Jedním z hlavních důvodů totiž bylo to, co zachytily i mé první fotografie; aby bylo ze zahrady vidět na zámek i do okolní krajiny. Když jsem se ho zeptal, jak se mu podařilo v diskusi s místními dosáhnout toho, že obyvatelé tento názor

akceptovali, řekl mi, že byl sám příjemně překvapen tím, jak byla tato diskuse věcná a postavená na odborných argumentech.

Jeden z mých předřečníků hovořil o tom, že by architekti neměli obyvatelům vnucovat své odborné názory. Avšak každý odborník je odborníkem právě proto, že o některých věcech ví lépe než ostatní. Jedním z jeho úkolů je proto vysvětlovat a přesvědčovat – ne ve smyslu demagogie, ale po odborné stránce.

Příběh druhý: Návrší Chloumek s kostelem sv. Václava. I zde se jedná o místo zachráněné místním podnikatelem, usilujícím o rozvoj regionu v blízkosti Hradce Králové. Podstatné jsou v tomto případě podoby okolní krajiny. [08:30] Vzdělávání společnosti ve vztahu k přírodě je všeobecný úkol, závislý nejen na školách, ale na celospolečenské diskusi.

Myslím, že ty velké deficity na venkově nejsou způsobeny tím, že by tam žili hloupější lidé, ale protože doposud měli v celé řadě souvislostí méně možností. Nemyslím si proto, že klíčem pro zlepšení je pouze vzdělávání architektů ve vztahu k přírodě, je to dlouhodobá záležitost, která potrvá generace. [09:05]

[03:50]

[09:05]

Proč ukazuji tyto fotografie? Myslím, že je třeba zejména obyvatelům venkova vytrvale ukazovat, jak výměnou názorů, tak i odborným poukazováním, v čem tkví hodnoty přírody v okolí jejich vesnic. Teprve pak se podaří i probudit v nich zájem o to, aby byli v diskusi s architekty a urbanisty více připraveni na to akceptovat jejich odborné názory. [10:00] Příběh třetí: Krajina v okolí obce Zdislava. S ní mě během práce na publikaci o libereckých lázních seznámila místní důchodkyně, která si zakoupila domek vedle kostela. Vyprávěla mi příběh o tom, jak sháněla prostředky na opravu děravé střechy kostela, který mě zaujal natolik, že jsem se do Zdislavy vypravil. [10:50]

[19:00]

Po prvním zážitku kostela následoval zážitek z centra obce dvě sta metrů od [10:50]

36

kostela. Začal jsem se proto velmi intenzivně zabývat tím, co se v této vesnici děje. Na projektu nyní pracuji již půl druhého roku.

Za tu dobu jsem zjistil, že jedním z velmi důležitých a přitom opomíjených témat je špatně fungující komunikace mezi církví a společností. Myslím si, že zejména na venkově je nezbytné, aby se církev naučila s obcemi komunikovat. Jinak se ty věci nemohou pohnout dopředu. [12:00] Zakončím mottem hejtmana Libereckého kraje, Martina Půty: „Svět kolem nás potřebuje změny k lepšímu. Můžeme o nich snít a mluvit. Pokud ale nezačneme měnit k lepšímu věci, na které můžeme sami dosáhnout a ovlivnit je, nic se nezmění.

Ani věci kolem nás.“ [14:05]

[11:30]

[12:00]

Panelová rada II. [00:50] Miloš Šejn: Tématem konference je, jak učit architekty pracovat s prostředím venkova. Uvědomil jsem si, že zatím veškeré příspěvky se obracely k tomu, jak venkov zlepšit, jak prodlužovat jeho život. Přitom se ukazuje, že většina sídel se komunikačními nitkami propojuje s většími centry, a přestože zůstávají v samostatných celcích v krajině, jsou provázány s městy.

Vážně a pozitivně si myslím, že by se v rámci zadávání studentských prací měly zadávat i takové úkoly, které jsou postaveny na postupném zmenšování a zániku sídla. Jak vyřešit ideální proces zpětného navrácení ke krajině? Vzpomínám si na první snímek úvodní prezentace, v němž byla umístěna fotografie uličky, vrátek a traktoru, k nimž bylo řečeno, že tam všude je člověk. Jakmile však člověk přestane pociťovat nutnost tam pobývat a začne tato místa opouštět, není v ničem negativní představa větší role jiných entit místa, souvisejících prostřednictvím krajiny přímo s přírodou.

[04:10 ] Jiří Sádlo: Michel de Montaigne napsal, na základě své osobní zkušenosti, z níž se zotavil: „Nebojte se, že nevíte, jak umírat. Smrt vás to naučí sama, rychle a vlídně.“ [10:15 ]Miloš Šejn: Dovolte mi, abych své stanovisko více objasnil: Bydlím v blízkosti Prachovských skal, v nichž se nacházelo rozsáhlé praslovanské hradiště. Dnes ta lokalita působí obrovskou historickou silou. Nejen minulou přítomností lidského elementu, ale také třeba vrstvou reliktních přírodních prvků, například lip. Mnohé projekty z prvního bloku byly vizemi.

Dokážu si představit například vizi opuštěného území za dvě stě let.

[06:00]Vladimír Sitta: Nedávno jsem se jako porotce ve Výškovicích setkal s kolegy z Bavorska, od nichž jsem se dozvěděl, že budou zavírat vesnice. Navzdory bohatství země i kvalitnímu přírodnímu prostředí prý i v Bavorsku vesnice přestávají být schopny vyvzdorovávat si svou vlastní exi-stenci.

Nevím, jak se zavírá vesnice.

Na tuto konferenci jsem šel s očekáváním, že se dozvím, jak učit venkovskou architekturu, že se dozvím, jak venkov munizovat proti globálním trendům urbanizace, jak imunizovat prostředí vesnice proti vzrušením města. Už i v soutěžích se v kontextu vesnice někdy nemluví o návsích, ale o náměstích. A pojetí návrhů tomu odpovídají; od dlažby přes fontánu po absenci vzrostlých stromů, kterou vytěsňujeme obyvatelnost. Stromy si po sametové revoluci vypěstovaly hrozný zlozvyk: začaly opadávat. Pragmatický český člověk objevil všelék, proto říkávám, že túje je nová lípa.

[13:15] Ještě dodám, že čtení krajiny vyžaduje pomalost. V rámci výuky architektury není v časových možnostech studentů, aby zadané místo, dokázali přečíst.

Například v opuštěné krajině Sudet by je museli navštívit v různých ročních obdobích, aby dokázali stopy zaniklé kultury, ony jabloně mezi bolševníky, nalézt. Tyto projekty by se měly táhnout déle než jeden semestr, jinak to svádí k povrchnosti. Potřebujeme pomalost.

[14:50] Jiří Sádlo: A nepomohla by na to specializace? Možná že tu už je, dělba práce by to mohla zajistit. Je rozšířená pověra, že architekt dokáže být zároveň detektiv, žalobce, soudce i kat, když na to přijde.

Faktem je, že architektura je komplexní; soudce má mít znalosti detektiva, žalobce i kata, ale ne vždycky by to měl použít.

[16:05] Jan Pešta: K pochopení není vždy třeba vracet se na místo několikrát do roka. Klíčem je jeho historie. Sídla tu existují po staletí. To, jak vypadají, přesně odpovídá prostředí, ve kterém se nacházejí. Stačí se rozhlédnout, poučit se ze struktur, které tam naši předkové zanechali, ona sama nám dává žitou paměť místa. Pokud navíc nepracujeme v oblasti, která prošla vysídlením, lze pracovat i s kontinuální orální tradicí, se zkušeností místních obyvatel. Možná že je skutečně zapotřebí předat více projekční práce do pléna obce a více přitom čerpat z historických zkušeností.

[18:00] Anonymní reakce z publika: Chtěla bych reagovat na pana Sittu: student

37

sice nemá možnost poznat lokalitu během celoročního cyklu, ale v praxi to možné je.

Pan Pešta má také pravdu v tom, že mnoho věcí lze vyčíst z map a poznat z historie, ale v krajině existuje také mnoho nahodilostí, něco, co se nedá předpokládat, ale co by bylo škoda ničit. To jsou věci, na které jsou studenti architektury připravováni cvičením v citlivosti více než studenti jiných škol. Pokud ji mají, tak si poradí, ale na škole nemají šanci vše zažít.

[19:40] Vladimír Sitta: Tato konference se však zabývá tím, jak vyučovat o venkově, co získám v praxi, je něco jiného.

[19:50] Miroslav Cikán: To znamená, že ho nemáme učit vůbec?

[19:40] Vladimír Sitta: To ne. My na to ale nemáme dost času. Nemáme luxus pomalosti a já nevím, jakým způsobem se s tím vyrovnat. Například má zkušenost ze soutěže, o níž jsem se zmínil, je taková, že už po prvním týdnu, který autorské týmy strávily přímo na místě, se jejich původní návrhy, původně postavené na zprostředkovaných informacích, zcela transformovaly.

My v tom procesu potřebujeme pomalost.

[21:30] Jiří Plos: Škola nemůže nahrazovat praxi. Úkolem učitele je naučit přemýšlet o té věci, čili naučit tu metodu.

Naučit studenta, aby věděl, co všechno si musí zjistit. Že si to místo musí několikrát projít a co v něm má hledat. Nemůže se studentem stihnout úkol řešit v úplnosti.

Těch úkolů, jimiž musí student projít ve škole, je celá řada. Každý z nich by si měl v principu dělat podobný nárok a to není reálné.

Zdá se mi, že se z debaty vytrácí celá řada vrstev, že se omezuje pouze na jedno téma krajiny a vytrácí se z toho venkov a obyvatelé.

Chtěl bych tu říct dva příběhy. První je z vesnice, kde žiju alespoň část týdne, která leží v oblasti vnitřních periferií. Nachází se u ní prázdný zemědělský areál.

Jeden z místních přišel se záměrem zřídit si v něm truhlárnu. Mnoho místních se

38

však proti tomu vzepřelo. Důvodem bylo pouze to, že se jim nelíbila možnost, že by z toho někdo měl zisky a vymkl se z průměru.

Druhá příhoda je ze Školy obnovy venkova v Libčevsi. Jednou jsme tam zkusili se studenty sehrávku situace založené na místní skutečnosti. Tato obec s obrovskou tradicí měla vybudovaný silniční obchvat, který přeťal jedno z důležitých spojení na sousední obec. Tématem proto bylo spojení obnovit a studenti byli rozděleni do skupin, které se spolu cvičně dohadovaly. Bylo to zajímavé, ale evidentně ne dost živé. Večer jsme totéž učinili s místními; s těmi, kdo bydleli na zaslepené historické cestě, a těmi, kdo bydleli na trase objížďky. Navzdory snaze skvělého moderátora Stanislava Blažka jsme o půlnoci museli tu věc ukončit. Ti lidé se mezi sebou přeli s nenávistí, někteří si vyčítali křivdy staré dvě generace. Naprosto nebyli schopni dospět k dohodě.

Myslím si, že narážíme na něco hlubšího. Bavíme se zde o Rakousku a Bavorsku, ale zapomínáme, že nikde jinde nenastal tak hluboký rozpad vlastnických struktur a tradice jako u nás. Myslím, že lidé na venkově dnes k vlastnímu světu příliš velký vztah nemají.

[27:50] Eva Zirhutová: Na venkově žiji již 25 let a v posledních letech se kromě jiného se věnuji komunikací veřejnosti s architekty. Pro architekty je důležité naučit se komunikovat s venkovem. Z mnoha důvodů je to jiná komunikace než v městském prostředí. Nedovedu si představit, že by bez ní mohli pro venkov kvalitně navrhovat. Slyšela jsem v jedné z prezentací, že studenti na týden vyjeli a ptali se lidí.

Ze zkušenosti se však obávám, že i tato zís-

kané informace mohou být velmi málo hluboké a zkreslené.

Mám velký zájem na kvalitě architektonických zásahů, na tom, aby se je lidé u nás na Sedlčansku naučili přijímat, ale také vím, jak je těžké porozumět venkovskému životu a jak neskutečně snadno se ujede. Velice málo stačí k tomu, aby věc nebyla živá, využívaná, aby ji lidé nepřijali.

Uvedu příklad: I přestože se poznávání života na venkově věnuji intenzivně a že spolupracuji s výbornými architekty, málem se nám stalo, že lavička realizovaná v Nečíni jednou z našich nejlepších českých krajinářek, Evou Wágnerovou, se málem stala zbytečnou. Původně navržené umístění ve stínu pod starou jabloní se totiž jen díky shodě náhod ukázalo být zcela nevhodné právě pro starší lidi, pro které byla určena. Nenapadlo nás, že se na procházky za obec chodí až v podvečer, tak aby byli doma před zprávami. A v tu dobu se již nechtějí schovávat ve stínu pod jabloní, chtějí si užívat zapadajícího sluníčka. Lehce se tak mohlo stát, že lavička, která na výstavách objela několik zemí jako výborný architektonický počin, byla někde, kde ji nikdo nevyužívá. Podobných jemných nuancí je ve venkovském prostoru mnohem víc.

Druhý příklad je ukázkou toho, jak snadno může dojít k chybě v komunikaci mezi architektem a veřejností. V Rosovicích u Dobříše prezentoval svůj návrh odpočívadla na břehu rybníka architekt Jakub Chvojka. Po hodině a čtvrt debaty s veřejností jsem za svými zády zaslechla rozhovor dvou místních žen, které si potichu sdělovaly otázku, proč nenechal na břehu rybníka trávu, ale navrhl tam beton. Ony si totiž neuvědomily, že bílá barva travních ploch byla pouhou výtvarnou stylizací zobrazení. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo tak závažné. Srozumitelná komunikace s místními je zcela zásadní.

[37:00] Jan Jehlík (v závěrečné řeči): Velmi mě zaujala diskuse o pomalosti.Téma Slow Cities se v poslední době stalo velkou módou, až téměř klišé. Je ale zarážející, že podobný termín pro vesnice chy-

[29:50] Lavička v Nečíni, foto: Eva Wágnerová

bí. Myšlence pomalosti ve formě dlouhotrvající práce na ateliérovém zadání bych oponoval, ale pomalost venkova a jeho proměn, které jsou jiného charakteru, než jaký vytváří náhlý vznik nového, tu cítit musím.

VENKOV A ARCHITEKTURA Venkovy 2016: studentská vědecká konference PŘÍSPĚVKY DOKTORANDŮ v pořadí prezentací: Vít Rýpar, Ing. arch.

Ivan Klas, Ing. arch.

Kateřina Hroncová, Ing. arch.

Tomáš Richtr, Ing. arch.

Jan Trejbal, MgA., Bc.

PREZENTUJÍCÍ HOSTÉ v pořadí prezentací: Pavel Hnilička, Ing. arch.

Kateřina Zímová, Ing. David Hlouch, Ing. arch.

PANELOVÁ RADA Radmila Fingerová, Ing. arch.

Milena Hauserová, Ing. arch, CSc. Jana Tichá, PhDr., Ph.D. Jan Jehlík, doc. Ing. arch.

Jiří Plos, JUDr. PhDr.

HOSTÉ Radmila Veselá, Mgr., Ph.D. Jan Michálek, Ing. Josef Smutný, Ing. arch.

Konference byla pořádána doktorandy Ústavu urbanismu na Fakultě architektury z podpory grantu SVK 42/16/F5 dne 21. 10. 2016

Karel Stibral, doc. Mgr., Ph.D. a další

Příspěvky doktorandů i přepis průběhu konference jsou v elektronické formě veřejně dostupné na: www.venkov2016.fa.cvut.cz

Celistvost

41

k estetické povaze venkova

Cílem této studie je poskytnout srozumitelný základ pro uchopení venkovského charakteru v procesu navrhování za pomoci dvou nástrojů: vztahu figury a

Ing. arch. Vít Rýpar → ryparvit@gmail.com Fakulta architektury, Ústav urbanismu, ČVUT Praha

pozadí a míry formální urbánnosti v prostředí. Tyto nástroje je možné uplatnit jak odlehlých venkovských oblastech, tak ve fragmentech bývalých vesnických jader, v současnosti pohlcených extenzivním růstem měst. Metodicky je studie založena na abdukčním přístupu k posuzování těch rysů prostředí, které jsou obvykle architekty považovány za hodnotné,1 a vlastních terénním průzkumech,

1

viz například první část této publikace

přičemž obojí je zasazeno do kontextu současných přístupů k výzkumu venkova. Význam teorie živoucích struktur Christophera Alexandera pro procesy navrhování a plánování ve venkovském kontextu je naznačen ve druhé a třetí kapitole. Tato studie poskytuje teoretický rámec pro úvahy a argumenty projektantů při nakládání s vesnickým veřejným prostorem, který vychází z empirického poznávání středoevropského venkova.

Snaha vysvětlit charakter venkovského prostředí z jediného úhlu pohledu se může jevit jako troufalost, ale pro praktickou oblast architektury a urbanismu2 je hledání takového vysvětlení nezbytné. Současný výzkum venkova ztělesňuje velmi rozsáhlé pole poznatků, dat a přístupů, které jsou právě pro tuto rozsáhlost prakticky nepoužitelné; například při návrhu ulice na vesnici. Profese urbanistů se však o takové informace opírá, stejně tak, jako spočívá na vlastních zkušenostech a chápání projektantů. Proto existuje-li ono venkovské, pak je žádoucí zdůraznit to, co vytváří jeho nezaměnitelný charakter – ne maximum možného, ale minimum nezbytného – tak, aby byl poskytnut srozumitelný úhel pohledu, který by mohl pomoci se čtením a výkladem venkovskosti.

Než přikročíme k jádru studie, bude vhodné zasadit ji do širšího kontextu současného výzkumu venkova. Za tímto účelem přijmu rozlišení představené Michalem Bellem,3 který rozlišuje mezi tzv. first rural jako kategorií hmotově skutečnou a second rural jako kategorii ideově skutečnou.4 První z nich je přístupem typickým pro hodnocení tvrdých dat, například těch, která lze najít v definicích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.5 Je to pohled obvyklý pro geografické a environmentální přístupy k venkovu v měřítku regionů. Je rovněž příznačný tendencí nebrat zřetel na subjektivní výpovědi o prostředí z důvodu jejich údajné nespolehlivosti.6 I proto se aplikace tohoto pohledu na definování charakteru v detailním měřítku konkrétního místa (lákavá „přesností“ svých dat a možností jejich mechanického zpracování) opakovaně ukazuje být problematická.7 A opačně: takzvaný second rural představuje oblast venkovských asociací (porozumění, významů, reprezentací atd.), tedy přístup založený na měkkých datech, který je vhodný pro výzkum v měřítku místa. Jeho velkým záporem, je však tendence pří zobecňování poznatků vytvářet sebereferenční, diskurzivní systémy s diskutabilními vazbami na skutečný život ve venkovském prostředí.8 Zřejmé řešení tak nabízí součinnost materiálního i ideálního se zaměřením na to, co je činí skutečnými v důsledcích. 9 Takový přístup rozvíjí například Keith Halfacree, který na základě Lefebvrovy konceptuální triády10 představuje model tří komplementárních vztahů: lokalita – formální reprezentace – každodenní životy, v jejichž rámci se vytváří venkovský „časoprostor“.11 Avšak i když je tento model triády venkovského prostoru považován za v současnosti nejprogresivnější přístup,12 pro účely navrhování se jeví být stále velmi omezený. Hlavní důvod pro toto tvrzení vidím v jeho výlučně vnitřní orientaci, která je od tohoto modelu neoddělitelná.

Je to částečně dáno i produktivistickým (instrumentálním) chápáním venkovského

2

Termín urbanismus (urban design) zde používám jako zastřešující výraz i pro příbuzné disciplíny, ve světě známé pod různými názvy: environmental design, landscape design či rural design.

Poslední jmenovanou, která byla uvedena knihou Dewey Thorbecka (2013) – považuji za aplikaci myšlenek urbanismu v rurálním kontextu.

3

BELL, Michael. M. (2007). The two-ness of rural life and the ends of rural scholarship. Journal of rural studies, 23(4), 402415.

4

BELL, Michael. M. (2007). s. 412

5

OECD. (2011). Regional Typology [Online, viewed: 28. 1. 2017]

https://www.oecd.org/gov/regional-policy/OECD_regional_typology_Nov2012.pdf 6

PERLÍN, R. (2010). Theoretical approaches of methods to delimitate rural and urban areas. European Countryside, 2(4), 182200. DOI: https://doi.org/10.2478/v10091-010-0013-5, s.186 7

Srovnej: JOHANSEN, P. H., & Nielsen, N. C. (2012). Bridging between the regional degree and the community approaches to rurality—A suggestion for a definition of rurality for everyday use. Land Use Policy, 29(4), 781-788. s. 878 a DONOVAN, K., & Gkartzios, M. (2014). Architecture and rural planning:‘Claiming the vernacular’. Land Use Policy, 41, 334343. s. 342 8

Například: HALFACREE, K. H. (1993). Locality and social representation: space, discourse and alternative definitions of the rural. Journal of rural studies, 9(1), 23-37. DOI: http://dx.doi. org/10.1016/0743-0167(93)90003-3, s. 33 a CLOKE, P. (2006). Conceptualizing rurality. in Cloke, P., Marsden, T., & Mooney, P. (Eds.). (2006). Handbook of rural studies (18-28). Sage. s. 411 9

BELL, Michael. M. (2007). s. 411

10

HALFACREE, Keith. (2006). Rural space: constructing a three-fold architecture. Handbook of rural studies. in Cloke, P., Marsden, T., & Mooney, P. (Eds.). (2006). Handbook of rural studies (44-62)., s. 50 10 10

HALFACREE, Keith. (2006). s.48

Hruška, V. (2014). Proměny přístupů ke konceptualizaci venkovského prostoru v rurálních studiích. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 50(04), 581-601., s. 50

42

13

PERKINS H. C. (2006). Commodification: re-resourcing rural areas. in Cloke, P., Marsden, T., & Mooney, P. (Eds.). (2006).

Handbook of rural studies (243-257).

14

POSPĚCH, P., Spěšná, D., & Staveník, A. (2015). Images Of A Good Village: A Visual Analysis Of The Rural Idyll In The “Village Of The Year” Competition In The Czech Republic. European Countryside, 7(2), 68-86.

charakteru, na němž je tento přístup založen. Tento model tak může být například velmi efektivní u popisu procesů komodifikace venkovské identity,13 Rád bych naznačil tuto nepostřehnutelnost na příkladech dvou výzkumů, které se oba zaměřily na české vesnice účastné v soutěži Vesnice roku. Výzkum vedený sociologem Pavlem Pospěchem, založený na hodnocení fotografií použitých pro sebeprezentaci „dobrých vesnic“, došel k závěru, že silně převažuje každodenní život vesničanů spolu s důrazem na místní lidi a zdroje.14 Podobná zjištění přinesly i rozhovory se starosty těchto vesnic, které jsou součástí mého vlastního výzkumu; ačkoliv jeho předmětem je fyzická forma vesnického veřejného prostoru, při rozhovorech o venkovském charakteru starostové mívají tendenci směrovat téma od prostředí ke komunitě. A I tehdy, když hovoří o konkrétní formě, význam venkovskosti bývá starosty chápán buď jako blízký lidové architektuře (především statkům/usedlostem) nebo v protikladu vůči „modernímu“ (tomu jak se věci dělají nyní). (Nutno dodat, že často očekávali ode mě, coby architekta, že bych měl vědět, co to je). Z obou příkladů vyvozuji, že pokud fyzická forma venkovského (toho, co odlišuje venkovskou formu od nevenkovské) existuje, pak je vnímána spíše nevědomě, jako všudypřítomné pozadí, ze kterého vystupují společenské děje, kterých si většinou jsme vědomi.

Urbanistický přístup k venkovskosti 15

PEŠKOVÁ, Zuzana. (2007). Velkorysé návsi na Rakovnicku: (identifikace vyměřovacích soustav) Large greens near Rakovnik. [doctoral thesis]. Praha: FSv ČVUT, s 27-39 16

V Česku zájem o venkovskou architekturu a sídla rapidně vzrostl po velké etnografické výstavě roku 1895. viz BROUČEK, Stanislav. (1996). Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895, Praha: Littera Bohemica, s. 40-46 17

FRAMPTON, Kenneth. (1983) Towards a Critical Regionalism: Six points for an architecture of resistance, in Foster, H. (1983). The anti-aesthetic: Essays on postmodern culture.

18

ROSSITER, Andrew. (2002) Urban Villages: the best of both worlds? [Online, viewed: 28. 1. 2017. ] http://about-britain. com/academic/urban-villages.htm 19

CONGRESS FOR THE NEW URBANISM The Charter of the New Urbanism. [Online, viewed: 28. 1. 2017. ] https://www.cnu.org/who-we-are/charter-new-urbanism 20

KNOX, P. L. (2005). Creating ordinary places: Slow cities in

a fast world. Journal of Urban Design, 10(1), 1-11. DOI: http:// dx.doi.org/10.1080/13574800500062221 21

(„in which the old contrast between city and country has dissolved into a city–country continuum“) SIEVERTS, Thomas.

(2003). Cities Without Cities: An Interpretation of the Zwischenstadt. Routledge. s. x

Venkov byl pro urbanistický výzkum tradičně spíše okrajovým polem. Ačkoliv teoretické modely vycházející z urbanistické praxe byly v průběhu historie aplikovány ve městech i na venkově (v Česku se takové vlivy dají identifikovat už ve 13. století),15 jako nezávislé, byť nejednoznačné téma, se venkov dostal do hledáčku urbanismu až v závěru 19. století s hnutím Zahradních měst na jedné straně a zájmem o vernakulární kvality na straně druhé.16 Těžiště urbanistické teorie ve 20. století přirozeně leželo v urbanizaci, avšak objevili se i protiproudy; nejvýrazněji v kritickém regionalismu17 a konceptu městské vesnice18 v 80. letech či v hnutích Nový urbanismus19 a Pomalá města20 v letech devadesátých. Osobitý urbanistický výzkum zaměřený na problémy venkova se aktuálně rychle rozvíjí v Číně v reakci na bezprecedentní rychlost a rozsah její urbanizace.

Všední středoevropská krajina se však zdá být stále lapena v dilematu naznačeného výšeuvedenou nejednoznačností. Skutečnost se však zdá být nejpřesněji vyjádřena situcací, „ve které se starý kontrast mezi městem a krajinou rozpustil do městsko-krajinného kontinua“,21 která je přímým důsledkem dlouhodobého potlačování významu fyzické vzdálenosti. Při pohledu zvnějšku mnoho vesnic stále připomíná podobu z poloviny 20 století, před kolektivizací. Nově vznikající zástavba se však nezdá ztělesňovat mnoho vlastností, pro něž jsou tato prostředí dnes ceněna. Obvyklou situaci u nás představuje „vernakulární“ jádro staré vesnice, na které je napojena nová zástavba s „předměstsky působícím“ prostředím. Lze se domnívat, že pravděpodobná budoucnost vesnice leží buď v extenzivním růstu těchto „předměstí“, nebo v postupné proměně vesnického jádra do jejich podoby. Vzhledem k současnému posilování ochrany zemědělské půdy, častému deficitu využití vesnických jader a při nejistotě ohledně toho, které hodnoty vlastně mají být uchovány (nelze uchovat všechny) se ta druhá možnost jeví jako pravděpodobnější.

Kde hledat radu? Stav urbanistického výzkumu venkova nepůsobí příliš nápomocně.

Navzdory značnému rozmnožení různých studií vizuálního hodnocení krajiny (které v příliš mnoha případech spíše potvrzují to, co je samozřejmé) zdá se, že zájem výzkumů stále leží spíše v minulých staletích. Zoufale chybí jejich interpretace pro praktické použití.

22

MÁČEL, Otakar. (1955). Základní problematika urbanistické struktury vesnice v Čechách a na Moravě. Brno: Výzkumný ústav výstavby a architektury.

Abych uvedl příklad: vzorce českých vesnic (jejich počet se pohybuje kolem deseti) byly identifikovány již dávno za použití takzvané genetické metody.22 Ta vyjadřuje jejich

43

vznik ve vzájemné kombinaci etnografických, morfologických a agrárně-technických podmínek (dvě z nich již nejsou platné). Jelikož současný systém má sklony jen k jednomu z těchto typů – uliční vesnici – je prakticky nemožné očekávat, že by se tyto historické vzorce daly nyní prosazovat jinak než předpisem silného a zevrubného plánování. Avšak takový proces vyžaduje natolik velké množství energie, že ve venkovském prostředí bývá aplikován jen ve výjimečných případech (obvykle v zónách s přísným režimem památkové ochrany). Alternativy k této situaci existují. Vyžadují však jiný úhel pohledu samotný proces vzniku. Zastavím se u jednoho z nich: u teorie živoucích (živých) struktur.23

23

(living structures) ALEXANDER, Christopher. (2002).The nature of order. (Vol. 2): the process of creating life. Taylor & Francis., s. xiv

Christopher Alexander Alexanderův přístup je výjimečný tím, že chápe navrhování jako komplexní otevřený proces vycházející ze vzájemných vztahů, které nemohou být předem předvídatelné.

Nastínil ho již ve své slavné eseji Město není strom (A City Is Not a Tree)24 a později propracoval pomocí experimentálních projektů do metody navrhování.25Ačkoliv Alexander je možná nejvíce známý díky své knize Pattern Language,26 za jeho nepřínosnější dílo považuji jeho novější publikace The Nature of Order27 a Generative Codes.28

24

ALEXANDER, Christopher. (1965). A city is not a tree. Architectural forum 122(1), 58-62.

25

26

ALEXANDER, Christopher. (1977). A pattern language:

towns, buildings, construction. Oxford University Press, USA. 27

Klíčovou myšlenkou druhého svazku řady The Nature of Order, nazvaného The Process of Creating Life, vyjadřuje věta: „Živoucí proces je jakýkoliv adaptivní proces, který generuje živoucí struktury, krok po kroku, skrze proměny, které zachovávají strukturu.“ Zatímco živoucí strukturu lze chápat prakticky v jakékoliv podobě a měřítku, jsou to právě živoucí procesy,30 které vycházejí z hierarchie posloupnosti rozvíjení,31 co vytváří hodnotu a krásu jakékoliv struktury. Christopher Alexander, vzděláním matematik, je považován za jednoho z otců parametrického urbanismu, avšak tato kniha zároveň představuje most k fenomenologickému postoji.33

ALEXANDER, Christopher. (1987). A new theory of urban

design. (Vol. 6). Oxford University Press, USA.

ALEXANDER, Christopher. (2002).

28

ALEXANDER, Christopher. (2005). Generative Codes: The Path to Building Welcoming, Beautiful, Sustainable Neighborhoods. [Online, viewed: 28. 1. 2017. ] http://www.livingneighborhoods.org/library/generativecodesv10.pdf 29

(A living process is any adaptive process which generates living structure, step by step, through structure-preserving transformations.) ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 204 30

(living process) ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 1-14

31

V knize Generative Codes je myšlenka procesů dále rozvinuta především ve vztahu k měřítku obytných čtvrtí (neighbourhoods). Takzvané generativní kódy jsou založené na procesech, čímž se liší od dnes běžných stavebních kódů, které jsou založené na formě. Ty druhé jsou podle Alexandera v podstatě zbytečné,34 protože pokud je proces udělán dobře, vzrůst kvality je v něm svojí podstatou již obsažen.35 Takový kód je systémem explicitních kroků, kterými musí stavební proces projít, aby byla vytvořena dobrá společensko-prostorová tkáň komunit.36 Přesun zodpovědnosti za stavební proces od úřadu směrem ke komunitě, který je implicitně obsažen v tomto přístupu, je právě tím bodem, kde na scénu přichází venkov a výše uvedené modely Bella a Halfacreeho.

Zde nastíněný pohled na proces navrhování představuje pohled na urbanismus, který by mohl být efektivní obzvlášť v kontextu malých obcí (společensky, ekonomicky i ekologicky). V Česku existuje už alespoň jeden příklad pojetí plánování, který tento směr reflektuje.37 Avšak je vhodné zmínit se i o teoretické kritice. Nejdůkladnější z těch, o nichž vím, je obsažena ve článku Stephena Marshalla,38 v němž je zpochybňována nejen Alexanderova teorie, ale i vědecký status urbanismu jako takového, na což výborně odpověděli Kim Dovey a Elek Pafka.39 (Vřele doporučuji každému čtenáři, který se zajímá o teorii urbanismu, oba články k přečtení.) Článek Doveyho a Pafky však obsahuje – kromě obrany základů a metod urbanistického výzkumu – specifické zpochybnění Alexandrova termínu celistvosti, kterou zde autoři nazývají „mlhavým pojmem“.40 Celistvost je zásadním pojmem v celé řadě The Nature of Order. Termín je nastíněn, třebaže poeticky, již v prvním svazku.41 Ale ve druhém svazku se jeho význam vyjasní. Celistvost lze chápat jednoduše jako základní vlastnost celku – živoucí struktury, která se vynořila (rozvinula) z živoucích procesů, a zároveň možnou součástí dalších živoucích procesů – zasazených do kontextu skutečného místa42 a času – s přesahy do minulosti i budoucnosti.43

(sequence of unfolding) ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 195, 299–322, 395 32

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 6, 463

33

srovnej: ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 48 a VESELÝ, Dalibor. (2004). Architecture in the Age of Divided Representation: The Question of Creativity in the Shadow of Production. Cambridge: MIT Press, s. 348 34

ALEXANDER, Christopher. (2005)., s. 5–6

35

ALEXANDER, Christopher. (2005)., s. 6–8

36

ALEXANDER, Christopher. (2005)., s. 2–4

37

KOUCKÝ, Roman. (2011) Regublina. Zlatý řez. 34(1), 30-33

38

MARSHALL, S. (2012). Science, pseudo-science and urban design. Urban Design International, 17(4), 257-271.

DOI: 10.1057/udi.2012.22 39

DOVEY, K., & Pafka, E. (2016). The science of urban design?.

Urban Design International, 21(1), 1-10.

DOI: 10.1057/udi.2012.22 39

(nebulous conception) DOVEY, K., & Pafka, E. (2016). s. 7

40

srovnej: ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 48 a VESELÝ, Dalibor. (2004). Architecture in the Age of Divided Representation: The Question of Creativity in the Shadow of Production. Cambridge: MIT Press, s. 348 41

ALEXANDER, Christopher. (2002). The nature of order.

(Vol. 1): The phenomenon of life. Taylor & Francis., s 71-108 42

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 252

43

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 348

44

44

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 6

45

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 83

46

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 18

47

ALEXANDER, Christopher. (2002)., sv. 2, s. 348

Alexander považuje přítomnost celistvosti v celku (např. objektu či prostředí jakéhokoliv měřítka) za zdroj jeho hodnoty43 a autenticity,44 což je podmíněno jak materiálně,45 tak kulturně.46 Pokud posuneme Alexanderovu metaforu ještě o kousek dál, pak pravý venkovský charakter je celistvou vlastností venkova.

Prostředí venkova 48

viz například: Koolhas 1995; Sieverts 2003; Waldheim 2016

49

GIROT, Christophe. (2016). Breaking Ground: a Return to Topology. in Girot, C., & Imhof, D. (Eds.). (2016). Thinking the Contemporary Landscape (136-154). Chronicle Books.,s. 137 50

například: POSPĚCH, P., Spěšná, D., & Staveník, A. (2015)., s 77, LOKOCS, E., Ryan, R. L., & Sadler, A. J. (2011). Motivations for land protection and stewardship: Exploring place attachment and rural landscape character in Massachusetts. Landscape and urban planning, 99(2), 65-76. s. 69, WALKER, A. J., & Ryan, R. L. (2008). Place attachment and landscape preservation in rural New England: A Maine case study. Landscape and urban planning, 86(2), 141-152.,s. 150, RYAN, R. L. (2002). Preserving rural character in New England: local residents’ perceptions of alternative residential development. Landscape and Urban Planning, 61(1), 19-35., s. 19, apod.

Když konečně přikročíme k jádru této studie – materialitě venkovského charakteru – je to právě jeho celistvost, kterou bych se chtěl zabývat. Protože když se dnes i materialita měst stává stále nejasnější,48 tak by mohlo být užitečnější věnovat pozornost celistvosti venkova než se zoufale držet zavedených reprezentací jeho statusů. Dalším důvodem je, že takový elastický pohled je velmi efektivní pro interpretaci krajiny, která je známá svou odolností vůči kategorizaci.49 Model, který navrhuji, je odvozen od prastaré polarity přírodního a antropogenního. Když tento základní vztah – který je v naší kultuře přítomen od počátku – aplikujeme na fyzické prostředí, poskytne nám optiku, kterou můžeme rozlišovat mezi různými projevy vztahu v urbánním a venkovském prostředí.

Takové tvrzení by mohlo působit jako zcela zřejmé (navíc mnoho studií potvrzuje, že propojování stavebního rozvoje a krajiny má nějaký vztah k vnímání prostředí jako venkovského),50 avšak rád bych oponoval tím, že rozhodujícím faktorem zde není pouhá přítomnost přírody, ale způsob, jakým je přítomná, tedy vlastnost, která je estetické povahy.51

51

Zásadně oponuji relativistickému postoji, který chápe estetiku jako zcela nahodilý subjektivní fenomén, stejně jako oponuji přístupům, které navrhují objektivizovat estetické hodnoty pouhou kvantifikací populárních estetických preferencí. Existují empirické a neelitistické postoje k interpretaci estetické hodnoty, které se tak nebezpečnému zjednodušování vyhýbají. např.: Taylor, N. (1994). Aesthetic judgement and environmental design: is it entirely subjective?. Town Planning Review, 65(1), 21.

DOI: http://dx.doi.org/10.3828/tpr.65.1.h1gpnj471604w135 52

FOSTER Cheryl. (1998). The Narrative and the Ambient in Environmental Aesthetics. Journal of Aesthetics and Art Criticism, Special Issue: Environmental Aesthetics, 56(2), p. 127–137.

DOI: 10.2307/432251, s.132 53

SPARSHOTT, F. E. (1972). Figuring the ground: Notes on some theoretical problems of the aesthetic environment. Journal of Aesthetic Education, 6(3), 11-23. DOI: 10.2307/3331390 54

Zájem o vztah (nebo princip) figury a pozadí sahá daleko před dobu založení Gestalt psychologie, díky níž získal tento vztah vědecký význam. Sama Gestalt psychologie od té doby prošla složitým vývojem, přes téměř jednohlasné vědecké odmítnutí v 60. letech 20. století až po oživení v posledních čtyřech desetiletích, převážně ve vztahu s rychlým rozvojem neurovědy a kybernetiky (Wagermans 2012, s. 3–10). V rámci Gestalt psychologie je vztah figury a pozadí úzce spojen s procesy seskupování.

Míra tohoto spojení ani jeho původ doposud nebyly plně objasněny; zda je vrozené nebo získané, ačkoliv je velmi pravděpodobné, že v obou případech se jedná o kombinaci obojího (s. 36 a 60). Stojí za povšimnutí, že tento vztah začíná být chápán jako synestetický – ne čistě vizuální – jev (Gallace 2011). Z pohledu celistvosti je důležitým rysem tohoto vztahu jeho aplikovatelnost ve všech měřítkách (od měřítka aglomerace po detail kontaktu dlažebního kamene s trávou) a charakteristická role pozadí: WAGEMANS, J., Elder, J. H., Kubovy, M., Palmer, S. E., Peterson, M. A., Singh, M., & von der Heydt, R. (2012). A century of Gestalt psychology in visual perception: I. Perceptual grouping and figure–ground organization. Psychological bulletin, 138(6), 1172., GALLACE, A., & Spence, C. (2011). To what extent do Gestalt grouping principles influence tactile perception?. Psychological bulletin, 137(4), 538.

55

THORBECK, Dewey. (2013). Rural design: a new design discipline.

Routledge

Obvyklým problémem interpretace estetiky prostředí je otázka, zda chápeme jeho hodnotu jako ambientní (všudypřítomnou) nebo narativní. K zodpovězené této otázky přijmu postoj Cheryl Fosterové, která prohlašuje, že „ambientní rozměr estetické hodnoty vzniká jako doprovod, ne náhrada, dimenze narativní“.52 Pod ambientním rozměrem můžeme chápat naše přímé zažívání jevů prostředí, které jsou pro nás čitelné (a snad i hodnotné) skrze narativní rozměr (například ten, který poskytuje kultura, věda atd.).

Tento vzájemný vztah také částečně představuje odpověď na problém proměna pozadí na figuru (figuring the ground),53 který byl nadnesen ve druhé kapitole. Na další část odpovídá aplikace principu figury a pozadí v procesu interpretace a navrhování.54

První teze: klíčová role pozadí ve venkovském prostředí Výchozím bodem této studie pro interpretaci venkovského charakteru je materiální prostředí. Když je hodnoceno podle svých vlastních proporcí (jako primárního nástroje), převaha nezastavěné krajiny nad zastavěnou je na venkově zřejmá. Navíc z pohledu vztahu figury a pozadí lze porovnávat rozptýlené budovy i jejich shluky (osídlení) s figurami vystupujícími z převážně přírodního pozadí krajiny.55 Jelikož formy předměstkých budov se dnes sotva liší od těch venkovských (typicky se jedná o samostatné rodinné domky uprostřed parcely, např. bungalovy), pak tím znakem, který vytváří venkovskou identitu, možná není vzhled domu jako takového, ale spíše sémantické horizonty pozadí, na kterém je dům umístěn.56 Uvnitř hustě zastavěné vesnice, kde je úzký kontakt s vnější krajinou často narušen, by tak mohl vzniknout problém.

Sídliště samotné se stane pozadím, což znamená, že venkovský charakter je udáván pouze venkovskou identitou vernakulární zástavby (místní, lidové apod.). Proto i drobná změna stavebního typu (např. z usedlosti na výše uvedený bungalov) by mohla zcela změnit výsledný charakter prostředí. Tato aktuální tendence, která, jak se zdá, výhledově povede k postupné ztrátě venkovskosti, je posílena slabou rolí plánování na venkově, jak nastiňuji ve druhé kapitole. Proto je nezbytné věnovat mimořádnou pozornost prostoru mezi domy.

Mým závěrem je, že nejlepším způsobem, jak můžeme posílit venkovský charakter v rámci intravilánu, je posílení významu přírodního pozadí ve veřejném prostoru. To

45

nemusí nutně znamenat „brodit se bahnem“. Široká škála prověřených technologií nám dává možnost vytvářet uživatelsky a formálně současné, a přitom venkovské prostředí.

Bohužel převažující projekční praxe (daná způsobem myšlení) klade důraz spíše na prostorové dělení prostranství, což našemu podvědomí komplikuje jeho vnímání jako plynulého pokračování přírodního pozadí. A i malé detaily mohou mít významný dopad: tráva vyrůstající z kraje asfaltové vozovky vytváří mnohem zřejmější součást přírodního pozadí, než v jiných ohledech identický travnatý pozemek s okraji zdůrazněnými ostrou hranou obrubníku.

56

Merleau-Ponty, Maurice. (2013). Phenomenology of Perception, Routledge, s. 95 57

Merleau-Ponty, Maurice. (2013). s. 52

58

Merleau-Ponty, Maurice. (2013). s. 98

Typickou vlastností pozadí je jeho zřejmá schopnost pokračovat pod figurou.57 Jednoduše řečeno to znamená, že pokud odmyslíme domy a zahrady, výsledný veřejný prostor by měl působit dojmem, že je přirozeným pokračováním krajiny obklopující sídlo vesnice. Nápovědu, jak takového dojmu dosáhnout, nám poskytuje vlastnost pozadí vypadat rozostřeně v porovnání s figurami.58

Druhá teze: venkov jako míra urbanizace krajiny Vztah figury a pozadí je dobrým nástrojem. Ale může být užitečný jen pokud chápeme povahu pozadí – venkovskou krajinu. Její počátky jsou nepochybně spojeny se zemědělstvím. Ale považovat zemědělství za synonymum venkova by bylo zavádějícím zobecněním. Je lepší chápat je jako proces, který spoluutváří vztah civilizace a jejího přírodního prostředí.59 Pro ilustraci rád uvádím staročeský termín pro krajinu: landštof (od německého Landschaft, srov. anglické landscape).60 Kořen termínu je v proto-germánském Landskapjaną., což lze interpretovat jako země utvářená činností člověka. Je to prostředí vydobyté na přírodě. Christophe Girot rozlišuje dva archetypy takového vydobývání: hortus conclusus a lesní světlinu (paseku).61 Ačkoliv konkrétní situace bývá obvykle kombinací obou, lze od nich odvozovat obecnou povahu dvou odlišných venkovů; jižního, který je svou povahou umělým prostředím vybudovaným na vyprahlé půdě, udržované při životě soustavou zavlažovacích systémů, a severní venkov, který je vytvářen neustálou kultivací živoucí, na člověku nezávislé, divočiny. Není překvapivé, že to byla právě krajina jižního archetypu, kde díky správě mezopotamského zavlažovacího systému došlo ke vzniku geometrie, měření času a matematiky.62 Obdobně, o co méně je krajina severního archetypu ztělesněním abstraktního myšlení, o to více zde vyniká město, protože město je svou povahou blíže prvnímu archetypu.63

59

Význam vlivu zemědělství na naši civilizaci je neuvěřitelně zajímavé téma. Neobvyklý, ale obzvlášť inspirující „převrácený“ postoj, který odvozuje vznik zemědělství od kultury měst, byl představen Jane Jacobsovou: JACOBS, Jane. (1970). The economies of cities. Jonathan Cape. s. 11–45).

60

GIROT, Christophe. (2013). Immanent landscape. Harvard Design Magazine, 36, 6-16., s. 7

61

GIROT, Christophe. (2016). Breaking Ground: a Return to Topology. in Girot, C., & Imhof, D. (Eds.). (2016). Thinking the Contemporary Landscape (136-154). Chronicle Books., s. 13–25 62

HODKIN, Luke. (2005). A History of Mathematics: From Mesopotamia to Modernity. Oxford University Press, s. 14-17.

63

Tématem tří archetypálních prostředí: divočiny, venkova a města jako sociálních konstruktů se zabýval euroamerický učenec J. Short: SHORT, John. R. (1991). Imagined country: environment, culture, and society. Syracuse University Press.

64

Bahrdt, Hans Paul. (1969). Die moderne Großstadt: Soziologische Überlegungen zum Städtebau. Hamburg

Jedním z klíčových témat urbanismu je městskost – kvalita městského prostředí.

Běžně je chápaná jako specifická forma společenského života úzce spojená s fenoménem veřejného prostoru. Klasickou interpretaci tohoto procesu představil před půl stoletím německý sociolog Hans Paul Bahrdt.64 Pro nás je to mimo jiné pozoruhodná tím, že vysvětluje veřejný prostor na rozdílu mezi městským a venkovským prostředím (klíčovým ohledem je zde stylizace chování, která umožňuje rychlou a srozumitelnou komunikaci mezi lidmi, kteří jsou si jinak cizí).

Ale městskost lze také interpretovat jako fyzickou kvalitu prostranství.65 Přijmeme-li Bahrdtův výklad, pochopíme, proč je pro tuto formu vlastní srozumitelnost přesahující místní měřítko. Vzhledem k povaze současné komunikace tak můžeme vidět městskost jako (relativně) sjednocenou estetiku se sklony k univerzální, či spíše globální identitě prostředí.66 V prostoru mezi budovami i v otevřené krajině je tato srozumitelnost charakteristická nárůstem antropogenního řádu, jinými slovy vysokou mírou „civilizace“, „kultury“ nebo „urbanity“ ztělesněné architektonizovanými formami (umělé či přírodní hmoty).

Právě to chápu jako městskou formu.

65

FREYTAG, Anette. (2016). Dieter Kienast and the Topological and Phenomenological Dimension of Landscape Architecture. in Girot, C., & Imhof, D. (Eds.). (2016). Thinking the Contemporary Landscape (pp. 229-245). Chronicle Books. s. 241-244 66

KOOLHAAS, Rem, et al. (1995). The generic city. Sikkens Foundation,

46

Pokud je centrum města příkladem největší míry městskosti (městského charakteru), a divočina její absencí, pak venkov – přechod mezi městem a divočinou – nabývá různých hodnot v celém spektru tohoto přechodu. To znamená, že míra městskosti bude obvykle vyšší uvnitř sídla než vně, a také že dílo krajinné architektury se silným formálním důrazem na antropogenní řád (např. zámecká zahrada) bude rovněž mít městský charakter – i kdyby byla umístěna na venkově a vybudována z přírodních materiálů.

Městskost a venkovskost proto nejsou komplementární výrazy (jak by se mohlo na první pohled zdát), ale ten první obsahuje ten druhý. Venkovskost je nízkou mírou městskosti prostředí.

Závěr Cílem této studie bylo navrhnout srozumitelný interpretační rámec pro lepší pochopení fyzických projevů venkovského prostředí ve středoevropském kontextu. Mou ambicí nebylo zpochybnit již existující interpretace venkovského statusu, ale poukázat na jisté formální stránky jeho všudypřítomného fyzického pozadí, které jsou často opomíjeny nebo vyjadřovány vágními a nejasnými adjektivy (např. měkký, přírodní, prostý, jednoduchý atd.). Přistupováním k venkovskému prostředí jako k celku jsem měl za cíl identifikovat základní vlastnost tohoto prostředí, aby bylo možno naznačit jeho celistvost.

Pro další výzkum doporučuji zejména aplikovatelnost Alexanderových teorií živoucích struktur a generických kódů v procesu venkovského urbanismu. Zdá se, že jejich kombinace by potenciálně mohla být velmi plodná především v prostředí vesnic, které jsou známé pro nízkou plánovací kapacitu a vysokou znalost místního prostředí.

Rád bych tento článek uzavřel zodpovězením nevyřečené otázky: jaký má smysl, usilovat o odlišný charakter veřejného prostoru ve městě a na venkově? Odpověď tkví právě v tom rozdílu samotném. Z pohledu vztahu figury a pozadí lze venkovský charakter vesnic vnímat pouze vůči městskému charakteru měst a naopak. I v tom se ukazuje krása celistvosti našeho životního prostředí.

Uplatňovanie rôznych typologických druhov obydlí

47

vo vidieckej architektúre bratislavského Záhoria na príklade Stupavy Architektúra vidieckych sídiel prešla dramatickými zmenami najmä v druhej polovici 20. storočia. Počas relatívne krátkeho obdobia bol tradičný dom

Ing. arch. Ivan Klas → ivanklasster@gmail.com Fakulta architektúry, Slovenská technická univerzita v Bratislave

vystriedaný novými druhmi obydlí, pochádzajúcimi z mestského prostredia.

Príspevok má za cieľ priblížiť proces tejto premeny na príklade vybraného sídla, Stupavy. Nejde len o chronologický popis zmien, ktoré sa v uplatňovaní rôznych typologických druhov udiali, ale príspevok hľadá aj príčiny, ktoré ku zmenám viedli, a dôsledky, ktoré na charaktere osídlenia zanechali.

Výber Stupavy ako predmetu štúdia je odôvodnený jej exkluzivitou v rámci sídelnej štruktúry južnej časti Záhoria, ktorá sa nazýva aj bratislavské Záhorie. Hoci má dnes štatút mesta, patrila v minulosti do kategórie mestečiek.1 Tie sa vyvíjali v 14. a 15. storočí z obcí, v ktorých sa nachádzali centrá panstiev. Preto sa nazývajú aj zemepanské mestečká. Podobne ako v okolitých obciach bolo poľnohospodárstvo hlavným spôsobom obživy obyvateľstva. Sústreďovala sa tu však remeselná výroba a tovarová výmena a vzhľadom k centrálnej funkcii aj administratíva. To všetko malo za dôsledok zvýšený pohyb obyvateľstva z okolia, ktoré práve tu dochádzalo do styku s prvkami mestského prostredia. Vďaka tomu boli mestečká miestom, cez ktoré sa do vidieckeho prostredia najľahšie dostávali inovácie.2 Tie sa uplatnili najprv v samotnom mestečku a odtiaľ sa mohli, ale aj nemuseli šíriť do okolitých obcí. Pochopiteľne sa to týka aj stavebnej kultúry, ktorá priamo odráža spoločenské a sociálne podmienky obyvateľstva.

Na základe týchto skutočností sa teda dá predpokladať, že pre štúdium dejín achitektúry vidieka majú enormný význam práve tieto mestečká. Ich pôdorys sa od pôdorysu menších obcí výrazne nelíšil, mali len hustejšiu sieť ulíc a väčší kostol. Okrem toho sa tu spravidla nachádzalo aj zemepanské sídlo a rôzne budovy slúžiace pre potreby správy panstva, ktoré poskytovali zdroj inšpirácie pre inovatívne výtvarné a konštrukčné riešenia.

Ako nadradené obce v sídelnej štruktúre vidieka tak predstavujú spojovník medzi kultúrnym prostredím dediny a mesta, z ktorého sa väčšina inovácií šírila.

(obr. 1) Panoramatický pohľad na Stupavu na začiatku 20. storočia. Zdroj: Zbierka M. Greguša

1

Richtár sa v Stupave spomína v listine z roku 1387, trhové privilégia mestečku udelil kráľ Vladislav II. v roku 1493.

HRNKO, A. et al. Mesto Stupava v minulosti a dnes. Bratislava: Veda, 2011, s. 107, resp. 121. ISBN 978-80-224-1170-7.

2

HABOVŠTIAK, A. Stredoveká dedina na Slovensku. Bratisla-

va: Obzor, 1985, s. 71.

Tradičná vidiecka architektúra bratislavského Záhoria sa vyvíjala po stáročia a vo svojej vrcholnej podobe dosiahla neuveriteľnú pestrosť vo výrazových a konštrukčných charakteristikách, líšiacich sa od regiónu k regiónu a v detailoch aj od sídla k sídlu. Táto pestrosť je daná tak rozličnými prírodnými podmienkami, ovplyvňujúcimi technické riešenia (sklon strechy), ale aj dostupnosťou stavebných materiálov (drevo, kameň, hlina), ako aj rôznymi nariadeniami (protipožiarne opatrenia). Ich výsledkom je mimoriadne pôsobivá stavebná kultúra, ktorá v južnej časti Záhoria dosiahla veľmi vyspelú formu, či už z hľadiska výtvarného, ale aj konštrukčného.

V priebehu stredoveku sa vykryštalizovala základná forma trojpriestorového domu.

Vyskytoval sa spolu s jedno a dvojpriestorovými domami, obývanými nižšími spoločenskými vrstvami. Najvyššie postavenú vrstvu poddanského obyvateľstva predstavovali

(obr. 2) Pohľad okolo roku 1920 zachytáva dvojicu objektov tradičnej architektúry v Stupave. Ich situovanie je výrazne ovplyvnené morfológiou terénu. Zdroj: Zbierka M. Greguša

48

3

PODOLÁK, J. Tradičné poľnohospodárstvo na Slovensku.

Bratislava: ASCO art & science, 2008, s. 36–38. ISBN 978-8088820-43-7.

4

DOSTÁL, B. Stavební kultura 6.–9. století na území ČSSR. In:

NEKUDA, V., zost. Archæologia historica 12. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Ústav lidového umění ve Strážnici, 1987, s. 9–32.

(obr. 3) Včasnostredoveké osídlenie sa riadilo morfológiou terénu. Objekty boli zoskupované do zhlukov na základe rodinných vzťahov. Od 9. do 10. storočia sa objavoval náznak vytvárania dvorov. Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas 5

ŠALKOVSKÝ, P. Dedinský dom a sídlo vo včasnom stredoveku.

In: Kol. Ľudová architektúra a urbanizmus vidieckych sídiel na Slovensku z pohľadu najnovších poznatkov archeológie a etngrafie.

Bratislava: Academic Electronic Press, 1998, s. 29–31.

ISBN 80-88880-26-2.

(obr. 4) S rozvojom feudálnych vzťahov sa vykryštalizovala forma usadlostí radených za sebou pozdĺž sídelnej línie (1). Vnútorná usadlosť pozostávala z dvora (2) a záhrady (3). Zástavbu dvora tvorili okrem obydlí aj rôzne hospodárske objekty slúžiace pre spracovanie a uskladnenie výnosov z polí alebo ustajnenie zvierat a spracovanie, poľnohospodársku malovýrobu, uskladnenie úrody a ustajnenie zvierat. Dispozícia obydlí sa vyvíjala smerom k trojpriestorovému domu (4). Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas 6

RUTTKAY, M. Dedina a dom vo vrcholnom a neskorom strdoveku. In: Kol. Ľudová architektúra a urbanizmus vidieckych sídiel na Slovensku z pohľadu najnovších poznatkov archeológie a etnografie. Bratislava: Academic Electronic Press, 1998, s. 3954. ISBN 80-88880-26-2.

7

BOTÍK, J. Rodina ako determinujúci činiteľ foriem obydlia. In: FROLEC, V. Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. Brno, 1981, s. 157–186.

(obr. 5) Vo vrcholnom stredoveku sa ustálila podoba radovej zástavby s domami situovanými priečne k ulici (1). Pôvodne celé usadlosti sa v dedičských konaniach delili. Spočiatku prebiehalo delenie pozdĺžnym smerom, čím vznikali úzke a dlhé parcely (1/2, 1/3). Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas

urbárski sedliaci, dedične užívajúci pridelenú časť zemepanskej pôdy. Pozostávala z vnútornej usadlosti, tvorenej dvorom s obydlím a záhradou, a vonkajšej usadlosti, tvorenej poľami v chotári. Za užívanie pôdy odvádzali zemepánovi feudálnu rentu. Druhú vrstvu tvorili želiari, ktorí užívali vnútornú usadlosť, nedisponovali však poľami v chotári, ktoré tvorili hlavný zdroj bohatstva agrárnej dedinskej spoločnosti. Poslednú vrstvu tvorili podželiari, ktorí disponovali len malými parcelami, prípadne domom na spoločnom dvore. V takejto podobe sa spoločenská hierarchia zachovala až do konca prvej svetovej vojny. Postavenie v rámci hierarchie nebolo trvalé a spoločenský status jednotlivca sa mohol meniť.3 Trojpriestorový dom sa vyvinul z jednopriestorových obydlí, ktoré boli v 6.–10. storočí (a pravdepodobne až do 12.–13.storočia) typickým obydlím v dedinskom prostredí, ale aj v blízkosti hradísk. Prevažne mali štvorcový pôdorys s dvojspádovou strechou a ohniskom v rohu alebo pri strede jednej zo stien. Plošná výmera sa pohybovala v rozpätí 9–12 m2, objekty boli zahĺbené aj nadzemné. Konštrukcia stien bola drážková, zrubová alebo pletená. Použitie hliny na stavbu stien sa archeologicky nepodarilo dokázať, je však preukázané jej použitie na omazávanie. Konštrukcia strechy bola sochová s hrebeňovou väznicou. Podlahy prevažovali hlinené, ojedinele sa vyskytli podlahy drevené, či dokonca maltové.4 Typickým spôsobom zástavby včasnostredovekých sídlisk boli zhlukové osady s nepravidelným rozmiestnením stavieb, umiestnených často na terasách vodných tokov, čo je aj prípad Stupavy. Zdanlivo neorganizované rozmiestnenie objektov však vykazuje isté znaky plánovania, pričom ako rozhodujúce pravidlo sa javí dodržiavanie určitých vzájomných vzdialeností medzi objektmi. V 9.–10. storočí sa objavili náznaky dvorov tvorených domom, niekoľkými obilnicami, pražiacou jamou a pivničkou, alebo chlievom. Situovanie jednotlivých objektov sa riadilo najmä morfológiou terénu.5 V neskorších fázach stredoveku sa vykryštalizovala forma radového sídliska, s jednotlivými usadlosťami usporiadanými pozdĺž vodného toku alebo cesty. Obytné domy boli situované v uličnom nároží parcely, čím vymedzovali dvor od priestoru ulice a zároveň aj susednej parcely. Postupne sa v týchto podmienkach z pôvodných jednopriestorových obydlí vyvinuli dispozične pokročilejšie formy dvoj a najmä trojpriestorových domov.6 Základnou prevádzkovou jednotkou obydlia bol dom v schéme izba – sieň – komora.

Predstavoval obytnú časť vnútornej usadlosti, slúžiacu potrebám veľkých rodín čítajúcich aj 15 a viac členov. Obytný dom bol orientovaný do ulice a za ním boli aditívne radené hospodárske objekty slúžiace na ustajnenie zvierat a zabezpečenie obživy.7 Táto schéma vyhovovala zástavbe na dlhých úzkych parcelách, ktoré vznikali z pôvodnej štruktúry sedliackych usadlostí ich delením v dedičských konaniach. Tento proces vrcholil v 18. storočí ktoré bolo charakterizované výrazným populačným nárastom po skončení tureckých vojen a stavovských povstaní. Spočiatku prebiehalo delenie najmä pozdĺžnym smerom, čím vznikali úzke parcely na šírku 1,5násobku šírky typického obydlia. Ďalšie pozdĺžne delenie sa tak stalo nemožným a parcely sa v dedičských konaniach delili priečne, pričom dvorová časť zostávala v spoločnom užívaní. Takéto delenie bolo charakteristické najmä pre 19. storočie.

Vnútorné usadlosti neplnili len funkciu bývania, ale sústreďoval sa tu aj hospodársky život obyvateľov. Vo dvorovej časti a hospodárskych objektoch sa spracovávali a uskladňovali výnosy z úrody a chovali sa tu hospodárske zvieratá. Dvor bol od záhrady (alebo záhumenku) oddelený stodolou, orientovanou kolmo na zástavbu dvora. Takéto usporiadanie priestoru plne vyhovovalo aj podmienkam remeselnej malovýroby a obydlia remeselníkov sa tak výrazne neodlišovali od obydlí poľnohospodárskych pracovníkov.

49

Hospodárske oživenie a výrazný populačný nárast viedol v 18. storočí k prehusteniu intravilánu Stupavy, ktorého rozširovanie na úkor poľnohospodárskej pôdy bolo vrchnosťou výrazne obmedzené. Napriek tomu je možné badať v tomto období nárast jeho veľkosti. Zvýšená hustota obyvateľstva, ako aj pohyb cudzincov, viedla k uzatváraniu dvorov. Tento jav sa prejavil najmä v najexponovanejších častiach sídla, teda v jeho centrálnej polohe. Podobne ako v prípade mestskej architektúry sa uzatváranie dialo prekrytím vjazdu do dvoru, lenže v dôsledku ekonomickej zaostalosti vidieckeho prostredia s výrazným oneskorením. S uzatváraním dvorov sa stretávame aj v prípade usadlostí bohatších jedincov, ktorých predstavovali až do zrušenia poddanstva najmä slobodní vlastníci pôdy. V takýchto prípadoch sa môžeme stretnúť nielen s prekrytím vjazdu do dvora, ale najmä v prípade širších parciel s otočením celého obytného domu alebo rozšírením pozdĺžnej dispozície na šírku parcely, s orientáciou hrebeňa v rovnobežnom smere s ulicou. Obdobne postupovali po zrušení poddanstva aj najbohatší sedliaci, ktorým šírka parcely umožňovala uzavretie dvora objektom s pôdorysom písmena „L”.8 K zrušeniu poddanstva došlo roku 1848. Tým sa priznal bývalým poddaným status slobodných ľudí s právom vlastniť pôdu. Obdobie feudálnych vzťahov vystriedala éra kapitalistickej spoločnosti. Urbárske pozemky a usadlosti alebo ich časti v užívaní bývalých poddaných im boli pridelené do osobného vlastníctva. Nariadenie sa však netýkalo všetkých poddaných a postupne sa prejavil nárast sociálnej diferenciácie dedinského obyvateľstva, čo sa prejavilo snahou o vymedzovanie jednotlivých obydlí. To prebiehalo jednak formou uzatvárania dvorov, ale aj reprezentovaním statusu jej majiteľa. Bežným spôsobom života sa stalo bývanie v nájme a viedlo k vytvoreniu spoločných dvorov, ktoré užíval gazda bývajúci v prednej časti, a hoferi, teda nájomníci, pracujúci ako námedzní poľnohospodárski robotníci u veľkostatkára, alebo u bohatších sedliakov. Tradičná architektúra sa dokázala na tieto nové podmienky adaptovať a obytná funkcia v spoločných dvoroch postupne prevládla nad výrobnou. Takýto spôsob bývania viedol k rozpadu veľkej rodiny na malé spoločenské jednotky, tzv. nukleárne rodiny.9 Uzatváranie dvorov prebiehalo v prípade užších parciel prekrytím vjazdu, v prípade širších parciel rozšírením dispozície o ďalšiu izbu orientovanú do ulice, alebo otočením trojpriestorového domu rovnobežne s ulicou. Snaha o reprezentáciu sa prejavovala aplikáciou výzdoby podľa vzoru historizujúcich tendencií v slohovej architektúre druhej polovice 19. a začiatku 20. storočia.10 Typickými prejavmi je štuková výzdoba ostení okenných otvorov, alebo bosáž. Hlavnou reprezentačnou plochou sa stala uličná fasáda a inšpiráciu čerpali stavitelia z mestského prostredia, v ktorom sa zúčastňovali stavebných prác na výstavbe nájomných domov ako robotníci a osvojovali si potrebné pracovné postupy. S výzdobou sa stretávame aj v skorších obdobiach, ale mala skôr rituálny charakter v podobe ochranných symbolov nad dverami alebo na hlavici komínu. Zároveň sa v druhej polovici 19. storočia v skúmanej oblasti rozšírila aj pokročilá stavebná technika murovania z tehál, najprv nepálených a ku koncu storočia vo výraznejšej miere aj pálených. Hlina dominovala vo výstavbe už od 18. storočia, kedy sa jej nariadeným zavedením regulovala narastajúca spotreba dreva. Z dôvodu ochrany pred požiarmi sa dostávali nehorľavé materiály aj na strešnú konštrukciu, a to v podobe pálených škridiel, ktoré technologicky nadväzovali na staršiu bridlicovú krytinu, dosiahli však oveľa väčšieho rozšírenia.11 Vďaka týmto faktorom, ale aj rozvoju tehliarstva a výroby stavebných materiálov, sa architektonická produkcia v Stupave dostala na začiatku 20. storočia na veľmi vyspelú úroveň, reprezentovanú domom orientovaným rovnobežne s ulicou, s bohatou výzdobou uličnej fasády, a zaberajúcim celú šírku parcely. Vidiecky charakter jej dávala mierka a podlažnosť obydlí, ktorá bez výnimky nevybočovala z prízemnej konfigurácie. Vyššia podlažnosť sa uplatňovala len v prípade šľachtických objektov a niekoľkých úradov

(obr. 6) Uzatváranie dvorov prebiehalo najprv v centrálnej časti Stupavy a dávalo sídlu malomestský charakter. Zdroj: Zbierka M. Greguša

8

ŠVECOVÁ, S. Malomestské a mestské formy ľudového staviteľstva na západnom Slovensku. In: Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. Bratislava, 1963, s. 141–176.

9

BOTÍK, J. ref. 7, s. 157–186.

(obr. 7) S populačným rozvojom sa stalo ďalšie delenie parciel pozdĺžnym smerom nemožné a vznikali tak spoločné dvory (1), obývané viacerými rodinami. Záhrada sa naďalej delila v pozdĺžnom smere (2). V druhej polovici 19. storočia sa rozšírilo uzatváranie dvorov z ulice, ktoré sa dialo buď rozšírením dispozície tradičného obydlia (3), alebo otočením trojpriestorového domu rovnobežne s ulicou (4). Rozpad veľkých rodín a nárast počtu poľnohospodárskych robotníkov nevlastniacich pôdu ani dom viedol k rozšíreniu nájomného bývania v spoločných dvoroch (5). Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas 10

ŠVECOVÁ, S. ref. 8, s. 141–176.

11

MRUŠKOVIČ, Š. Záhorie, vývoj ľudového staviteľstva a bývania. Martin, 1966. 470 s. Dizertačná práca v Slovenskom národnom múzeu v Martine, školiteľ Rudolf Bednárik.

(obr. 8) Výzdoba fasády inšpirovaná slohovou mestskou architektúrou druhej polovice 19. a začiatku 20. storočia. Zdroj: Zbierka M. Greguša

50

so zamestnaneckými bytmi. Pri istom zjednodušení môžeme hojnosť výskytu viacpodlažných objektov považovať za znak vyspelosti sídla. Do menších obcí začali prenikať až po rozpade rakúsko-uhorskej monarchie. Urýchlenie vývoja šlo ruku v ruke s rozvojom infraštruktúry, naštartovanom v druhej polovici 19. storočia.

(obr. 9) V období po prvej svetovej vojne prenikol do architektonického obrazu vilový dom, pochádzajúci z mestského prostredia. Jeho uplatnením v tradičnej vidieckej zástavbe sa začali vytvárať výrazne kontrasty. Zdroj: Zbierka M. Greguša

Po prvej svetovej vojne sa Stupava stala súčasťou Československej republiky, pričom sa nachádzala v bezprostrednom okolí jednej z dvoch metropol nového štátu – Bratislavy. Povojnová konsolidácia hospodárstva viedla ku konjunktúre v druhej polovici 20. storočia, počas ktorej sa investovali prostriedky do ďalšieho zlepšovania infraštruktúry.

Práve v tomto období môžeme v regióne južného Záhoria zaznamenať nárast počtu škôl či rôznych spolkových domov. Znaky funkcionalizmu, ktorý mal výrazný vplyv na architektonickú scénu Bratislavy, sa prejavili aj vo vidieckej architektúre, najmä ústupom od ozdobnosti a dôrazom kladeným na zabezpečenie vyššieho hygienického štandardu.

Postupné vytváranie strednej vrstvy podporené príchodom vzdelaného obyvateľstva z Čiech prinieslo so sebou zavádzanie novej typologickej formy obydlia – vily. Bola typická pre strednú triedu, ktorá sa začala utvárať v druhej polovici 19. storočia v mestskom prostredí. V prvej polovici 20. storočia však naďalej dominovala tradičná forma vychádzajúca z trojpriestorového domu.

Tento nový typologický druh lepšie vyhovoval potrebám malej rodiny a vyšším hygienickým nárokom než tradičný trojpriestorový dom. Postupne nachádzal uplatnenie pri výstavbe na nových stavebných parcelách, ktoré už neboli úzke a dlhé, ale v tvare obdĺžnika s malým pomerom strán. Rodinný dom vilového typu bol osadený v centrálnej časti parcely a nie na jej hranici, ako v prípade tradičného obydlia. To malo nesporné výhody, keďže v podmienkach nezriedkavých susedských sporov odpadla potreba využívania susedovej parcely pri údržbe domu. Tento typ parcelácie sa objavil v priebehu 30. rokov 20. storočia pri rozširovaní intravilánu v západnej časti Stupavy. Naplno sa však uplatnil až po druhej svetovej vojne, kedy sa následkom kolektivizácie poľnohospodárstva dramaticky zmenil spôsob života roľníkov. Namiesto tradičného maloroľníckeho spôsobu hospodárenia na vlastnom majetku odpracovali určenú pracovnú dobu na družstve, po ktorej užívali voľno. Pracovné činnosti, ktoré sa pôvodne vykonávali vo vnútorných dvoroch, sa tak preniesli na dvory družstiev. Tým pádom zmizla aj potreba radenia hospodárskych objektov do hĺbky dvora a naplno sa tak mohol uplatniť nový typ architektúry rodinných domov, určený do vidieckeho prostredia. 12

12

PODOBA, J. Medzi tradíciou a nivelizáciou: zánik regionálneho domového typu. In: Etnografické rozpravy. 1997, č. 1–2, s. 27–32.

Je zaujímavé, do akej miery vilový dom ovplyvnil tradičnú architektúru. Nepopierateľne je jedným z hlavných rozdielov medzi týmito typologickými druhmi dispozícia.

Pre tradičné obydlia je typické lineárne radenie priestorov za sebou do hĺbky dvora, v kombinácii izba – sieň – komora – hospodárske priestory. Pre vilový dom je typická centrálna dispozícia, v ktorej sú všetky významné priestory prístupné z komunikačného jadra, uzlového priestoru, predstavovaného chodbou, prípadne chodbou so schodiskom. Avšak už v tradičnom trojpriestorovom dome môžeme nájsť znaky centrálnej dispozície, v ktorej predstavuje uzlový priestor sieň. V tomto prípade sa však jeho funkcia neobmedzuje len na sprostredkovanie prístupu k ostatným miestnostiam, ale plynulo prechádza do kuchyne.

Jadro kuchyne tvorilo otvorené ohnisko, na ktorom sa pripravovali pokrmy. Vedľa ohniska boli umiestnené dvierka, ktorými sa prikladalo palivo do pecí v susedných izbách.

Dym z pecí sa odvádzal naspäť do kuchyne, do spoločného komína nad otvoreným ohniskom. Toto riešenie vychádzalo z potreby vytvoriť čistú prevádzku v obytných miestnostiach a špinavú prevádzku sústrediť do jedného priestoru. S rozvojom vykurovacích zariadení, pri ktorom boli murované pece nahradené malými výkonnými pieckami obsluhovanými priamo, sa však riešenie dispozície mohlo uvoľniť z tejto schémy. Nové prevádzkové a dispozičné princípy sa tak v polovici 20. storočia častejšie objavovali nielen pri novostavbách, ale aj pri prestavbách tradičných domov.

51

Zlom v stavebnej kultúre vidieckych sídel predstavovalo obdobie druhej svetovej vojny a jeho dôsledky. V tomto období sa následkom všeobecného nedostatku zdrojov stavebná aktivita výrazne utlmila. Tento stav pretrvával v priebehu celých 40-tych rokov. Oživenie nastalo až po hospodárskej konsolidácii štátu, ale už v úplne iných podmienkach. V zmysle Košického vládneho programu z roku 1945 bol skonfiškovaný majetok osôb nemeckej a maďarskej národnosti, ako aj osôb kolaborujúcich s režimom vojnového štátu, a kľúčové odvetvia priemyslu boli zoštátnené. Po tom, čo sa v roku 1948 k moci dostala Komunistická strana Československa, zanikla v priebehu nasledujúceho desaťročia aj možnosť súkromného podnikania v sektore služieb a poľnohospodárstva.

Hospodársky život sa dostal pod správu centrálneho plánovania, ktoré sa naplno prejavilo aj pri bytovej výstavbe.13 Rozvoj obce podliehal od roku 1947 dvojročnému a od roku 1949 päťročným hospodárskym plánom, s krátkou pauzou v rokoch 1954 a 1955. V týchto plánoch bol stanovený počet bytových jednotiek, ktoré budú v plánovanom období vybudované. Spôsob zástavby bol tiež centrálne riadený. Pre vytváranie stavebných parciel boli použité jednak skonfiškované pozemky, ale aj vyvlastnené pozemky súkromných majiteľov, ktorí ich zväčša zdedili, podobne ako ich predkovia. Vyvlastňované boli najmä zadné časti záhrad (záhumenky), na ktorých boli vytvárané stavebné pozemky pre izolované rodinné domy. Plán určoval spôsob zástavby a aj typ vzorového projektu, podľa ktorého bude stavba uskutočnená. Spracovateľom vzorových projektov bol Státní ústav pro projektování sídlišť a pozemních a inženýrských staveb STAVOPROJEKT, Studijní a typisační ústav, Praha.14 Pre zmenu projektu bolo potrebné žiadať osobitné povolenie.15 Odlišná bola situácia individuálnych stavebníkov, ktorí neboli zaradení do hospodárskych plánov, napr. do akcie 10 000 rodinných domov. V takom prípade museli dokladovať nadobudnutie stavebného materiálu, ktorý bol v období po druhej svetovej vojne nedostatkovým tovarom a tak isto podliehal centrálnemu plánovaniu. V tomto prípade sa jednalo nielen o novostavby, ale aj prestavby a rekonštrukcie, pri ktorých nebolo vždy možné uplatniť vzorové projekty.16 Nová výstavba spĺňala neporovnateľne vyššie hygienické nároky ako tradičné obydlia. Vďaka tomu sa stali v dedinskom prostredí symbolom pokroku. Postupne sa objavovali aj v zástavbe starších parciel v historických jadrách obcí, kde nahrádzali pôvodnú zástavbu vychádzajúcu z trojpriestorového domu.17 V 60-tych rokoch sa postupne menil aj typický znak vidieckej zástavby bratislavského Záhoria, ktorým bola jednopodlažnosť obydlí. V dispozícii rodinných domov sa začínalo využívať poschodie pre vytvorenie väčšieho počtu izieb a dochádzalo k postupnému oddeleniu dennej a nočnej prevádzky bytu. Tieto zmeny sa negatívnym spôsobom prejavili najmä v historických jadrách obcí, kde ich uplatnením došlo k vytváraniu kontrastov v mierke objektov a tým aj výraznému narušeniu vnútorného obrazu sídla. Ich tempo však nebolo príliš vysoké. Od 70-tych rokov sa však v súvislosti s hromadnou bytovou výstavbou objavovali asanácie veľkých častí pôvodnej historickej štruktúry v južnej časti Hlavnej ulice a ich nahradenie panelovou výstavbou, nelíšiacou sa od mestskej sídliskovej výstavby. Okrem Stupavy sa takéto zmeny výrazne podpísali aj na podobe druhého centra bratislavského Záhoria, Malaciek. Pri novej individuálnej bytovej výstavbe, ktorá podliehala direktívnej regulácii zo strany správnych orgánov, k takýmto kontrastom nedochádzalo a nová výstavba si zachovala architektonické kvality aj na úrovni súborov a celkov, svojou charakteristikou však pripomínala viac predmestské obytné štvrte. Vďaka prísnej regulácii bolo aj tempo rozširovania intravilánu na úkor poľnohospodárskej pôdy malé.

Tento stav pretrval prakticky až do 90-tych rokov, kedy sa obnovila samospráva obce. V nových spoločenských podmienkach bola opätovne zaručená nedotknuteľnosť

13

PODOLÁK, J. ref. 3, s. 100–104.

14

Štátny archív Bratislava, pobočka Modra (ďalej ŠABA - M). f.

Okresný národný výbor Bratislava - vidiek (ďalej ONV BA - vidiek), šk. 443, fasc. STUPAVA. 15

Napríklad 29. 4. 1954 udelil Referát pre výstavbu Krajského národného výboru Bratislava výnimku zo vzorového projektu stavebníkovi Ľ. Kubíčkovi, ktorý bol za pracovné zásluhy v Stupavskej cementárni n. p. zaradený do akcie 10 000 rodinných domov. ŠABA - M. f. ONV BA - vidiek, šk. 576, fasc. STUPAVA. 16

Projektová dokumentácia je súčasťou stavebných povolení uložených v spisoch ŠABA - M, f. ONV BA - vidiek.

(obr. 10) Po druhej svetovej vojne boli zadné časti záhrad zmenené na stavebné parcely, pričom sa uplatňovali najmä objekty s centrálnou dispozíciou (1), v menšej miere aj objekty s rozvinutou dispozíciou novších foriem tradičných obydlí (2). Pôvodné poľné cesty sa využili na vedenie prístupových komunikácií (3).

Objekty s centrálnym pôdorysom nahrádzali pôvodné obydlia v uličných častiach dvora (4). Výrobná funkcia sa obmedzila na drobnochov a záhumenkové pestovanie. Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas

17

PODOBA, J. Stavebná kultúra slovenského vidieka ako odraz konfliktných procesov kultúrnej a hodnotovej kontinuity a diskontinuity. In: Zmeny v hodnotových systémoch v kontexte každodennej kultúry. Výsledky výskumov v roku 1992. Bratislava, 1992, s. 47–57.

(obr. 11) S uplatňovaním odlišného typologického druhu obydlí narastalo pôsobenie kontrastu v sídelnom obraze. Zdroj: I. Klas

52

(obr. 12) Na začiatku 21. storočia zostalo zachovaných už len minimum pôvodných objektov tradičnej architektúry (1). Ostatné objekty boli nahradené novou výstavbou s neporovnateľne vyšším komfortom bývania (2). Náhrady sa však dotkli aj výstavby 50. a 60. rokov 20. storočia (3) a pokračovalo zahusťovanie zástavbou v hĺbke parciel (4). Hypotetická rekonštrukcia. Zdroj: I. Klas

(obr. 13) Architektonický obraz nových súborov individuálnej bytovej výstavby charakterizuje roztrieštenosť s množstvom výrazných kontrastov. Z funkčného hľadiska tieto slepé ulice neprispievajú k zlepšeniu verejných priestorov sídla, naopak jednostranne zaťažujú existujúcu infraštruktúru, na ktorú sa napájajú. Zdroj: I. Klas

súkromného vlastníctva. Následkom toho už nebolo ďalej možné direktívne regulovať zástavbu obcí v takom rozsahu ako pred rokom 1989. Charakteristickým pre novú výstavbu, ale aj prestavbu v historických častiach obcí sa tak stal kontrast. V nových ekonomických podmienkach sa výrazne zvýšila exploatácia poľnohospodárskej pôdy, spôsobujúca často nekontrolovateľný rast sídiel. Tým dochádzalo k ďalšiemu stupňovaniu rozsahu a tempa zmien vo vnútornom, ale aj vonkajšom obraze sídiel a tým aj k strate ich pôvodnej identity.

Po čiastočnom útlme stavebnej aktivity v 90-tych rokoch 20. storočia došlo na začiatku nového tisícročia k jej rapídnemu zvýšeniu, čo sa prejavilo na enormnom náraste rozlohy intravilánu. Nová individuálna bytová výstavba sa spočiatku sústredila najmä na východné časti Stupavy, na úpätí Malých Karpát, kde boli zabrané veľké plochy využívané na ovocinársku výrobu. Neskôr vznikla nová zástavba aj v západnej a severnej časti Stupavy. Súčasne s výstavbou nových súborov (ulíc) prebiehala aj výstavba a prestavba v stabilizovanom území. Charakteristickým znakom nových obytných súborov je výtvarne roztrieštená výstavba, v ktorej sa jednotlivé objekty výrazne líšia hmotovým usporiadaním, tvarom striech, farebnosťou, ale aj osadením na parcele a odstupovými vzdialenosťami od jej hraníc. Diskutabilnou vo vzťahu ku kvalite prostredia sa stala aj kvalita dopravnej obsluhy a inžinierskych sietí, spôsobená uplatňovaním čo najlacnejších riešení, napr. v podobe častých slepých obslužných komunikácií. Navyše sa jednotlivé novobudované vetvy napájali na jestvujúcu infraštruktúru bez ochoty investovať do zvyšovania jej kapacít, čo sa s odstupom času naplno prejavuje napríklad pravidelným kritickým prehustením Hlavnej ulice počas dopravných špičiek.

Tento stav je dôsledkom nedostatočnej regulácie novej výstavby zo strany samosprávy, ktorá je daná jej nepripravenosťou na riešenie takejto situácie po roku 1989. Bohužiaľ sa však ani po dvadsiatich piatich rokoch nedarí zmeniť situáciu k lepšiemu, skôr naopak.

Obyvateľov v Stupave stále pribúda a naďalej tak pokračuje ďalšie zaťažovanie existujúcej infraštruktúry. V súčasných platných legislatívnych podmienkach by zlepšenie mohlo priniesť vypracovanie podrobných územných plánov zón, ktoré by tvorili podklad pre rozhodovanie v územnom konaní. K ich vypracovaniu však nemá samospráva dostatok finančných prostriedkov a hlavný podklad tak tvorí Územný plán obce (ÚPO), ktorého podrobnosť je však pre tento účel nedostačujúca. Iniciatíva pri plánovaní novej výstavby zostáva v rukách investorov, ktorí samospráve predkladajú na posúdenie a schválenie už hotové riešenia. Predmetom posúdenia je ich zhoda so zásadami určenými v ÚPO, a keďže jeho podrobnosť je na úrovni riešenia celého sídla, zostávajú právomoci samosprávy na účinné regulovanie bytovej výstavby a budovania infraštruktúry veľmi malé.

Prechod stavebnej kultúry vidieka od tradičnej po modernú predstavuje komplexný proces, ktorý však doposiaľ nie je dostatočne zmapovaný a preskúmaný. Je pozoruhodné, že vývoj vidieckej architektúry sa uberá rovnakým smerom ako vývoj mestskej architektúry, hoci vždy za ním zaostáva v rýchlosti uplatňovania inovácií. V spoločenských podmienkach totalitného režimu po druhej svetovej vojne sa prirodzený vývoj prerušil a bol umelo riadený štátnou správou, pričom negatívne dôsledky sa naplno prejavili až po zániku tohto spoločenského systému, teda v 90-tych rokoch 20. storočia, a pretrvávajú dodnes.

Z hľadiska dopadu všetkých zmien na tradičnú stavebnú kultúru sú však rozhodujúce 50. a 60. roky 20. storočia, ktoré môžeme považovať za obdobie jej definitívneho zániku. Do dnešných dní zachované relikty v podobe prejavov tejto etapy vývoja vidieckej architektúry sú už len strácajúcou sa spomienkou na niekdajší život na dedine. A pred dnešnou generáciou stojí nezodpovedaná otázka, akým spôsobom jej vrátiť jej stratené čaro.

Vývoj přirozenosti

č es k ých ve sn i c Výzkum se zaměřuje na problematiku českého venkova. Soustředí se na možnosti regulace nové výstavby tak, aby mohla vznikat soudobá architektura,

Ing. arch. Tomáš Richtr → richtr.arch@gmail.com Fakulta architektury, Ústav urbanismu, ČVUT Praha

která by zároveň byla schopna navázat na tradiční zástavbu – uchovat v sobě hodnoty skrývající se pod pojmem venkovský charakter. Rozvíjí téma venkovského charakteru a definuje ho. Jako těžiště vidí vymezení venkovského sídla vůči městu a nalezení jedinečnosti, jež je typická pouze pro venkov. Současná podoba venkova není jen tvar, forma, materiál, ale jsou to významy, které těmto vnějším vizuálním charakteristikám daly vzniknout. Mezi vnější formou a způsobem života je přímý vztah. Zkoumání tohoto vztahu může přinést nové způsoby regulace výstavby, které budou lépe reagovat na proměnu způsobu života venkova.

Otázka po způsobu zachování venkovského charakteru je v současné době velmi aktuální. Na venkově přibývá mnoho nových staveb. Staré stavby, které ztratily svoji původní funkci, často chátrají. Lidé se stěhují z větších měst na venkov a lidé z venkova se přesouvají do měst. Proměňuje se způsob života na venkově i jeho úroveň. Co bylo v dřívějších dobách charakteristické pro venkov a venkovany, dnes zcela mizí nebo se objevuje v jiné roli. Územní plánování není schopné v současné době adekvátně reagovat na všechny tyto proměny. Problematické se stávají základní otázky: Co je to venkov? Jaké má hranice? Existuje jeden venkov, nebo je více venkovů?

Proč vůbec pátrat po tom, co je venkov? Existuje venkovský charakter a jak jej správně definovat, aby nedocházelo k jeho nesprávnému výkladu? Jaké jsou hodnoty venkova?

Co chceme chránit, jak a pomocí jakých nástrojů? Jak stavět soudobý dům ve venkovském prostředí?

Název práce odkazuje právě k oné proměně, která stále probíhá. Jedná se hlavně o způsob života, požadavky na bydlení, pracovní a ekonomické možnosti, majetkové poměry, vztah k zemědělství, vztahy mezi lidmi i současné životní hodnoty. Venkov před sto lety není stejný jako dnes a nejsou ani stejné podmínky a okolnosti, které jej formují / formovaly.. Sledování pouze vnějších projevů vývoje českého venkova a snaha jej chránit a korigovat nebudou fungovat bez pochopení příčin, které jim daly vzniknout. Právě v těchto příčinách leží klíč k tomu, co venkov je a jak jej zachovat. Hledání podoby soudobé architektury ve venkovském prostředí je velmi obtížné. V dnešní době slovo „soudobé“ vyjadřuje něco, co se samo o sobě s venkovským charakterem vylučuje, a to je škoda. Soudobý dům na venkově by neměl pouze napodobovat, ale měl by navázat.

Napodobovat znamená hledat podobu odpovídající předloze. Navázat znamená najít hodnoty a ty zachovat soudobými prostředky.

Venkov versus město Základní hypotéza výzkumu zní: Jinak se staví na venkově a jinak v městském prostředí. „Obecně lze venkov definovat jako prostor, který zahrnuje jak krajinu, tak i venkovská sídla. Pojem venkov tedy integruje jak nezastavěné území, tak i zastavěné území malých sídel – vesnic.“1

1

PERLÍN, Radim. Venkov, typologie venkovského prostoru (on-line). In: Česká etnologie. Praha: Cargo, 2001, s. 87–106.

53

54

Oba tyto pojmy jsou propojeny a nelze je zcela oddělit. Práce se soustřeďuje na vesnici, kterou ve zkratce definuje jako kompaktní venkovské sídlo, které nemá znaky města (skladba a počet obyvatelstva, charakter zástavby, velikost domů…). Vztah město vs. vesnice a vzájemné vymezení vůči sobě, jak plyne z předchozí definice, je velmi důležitým momentem při hledání odpovědi na otázku: co je venkovský charakter. Nejde ani tak o nalezení číselné hranice vztahu město vs. vesnice, ale o uchopení odlišných významů, které tyto pojmy zahrnují. Z pohledu života je město rychlé, anonymní, rušné, energické, s vysokou životní úrovní, svobodné, s mnoha možnostmi. Oproti tomu vesnice je pomalá, klidná, kde každý každého zná a kde skromnost je mírou svobody. Odlišný způsob života se nutně musí projevit i v architektuře a urbanismu. Pokud řekneme například, že charakteristický pro venkov je klid, existuje pro tento příklad způsob regulace? Ano, například v barevnosti: jsou barvy, které rozrušují, které kazí harmonii a klid, stejně jako forma může být „zneklidňující“. Významným tématem je i vztah sídla k přírodě a krajině. Tento vztah je u měst velmi odlišný od vesnic. Je dán už samotným významem přírodní krajiny pro sídlo. Jako zcela venkovské se jeví zemědělství coby forma vztahu člověka k půdě oproti rekreaci, jež je typická pro město. Tyto souvislosti jsou velmi důležité. Například je velký rozdíl mezi zahradou rodinného domu, která slouží k rekreaci, a zahradou, která slouží k pěstování. I typ zahrady a její fungování má vliv na formování domu a struktury sídla. Po obtížném období, kdy venkov procházel socializací a snahou o smazání rozdílu mezi vesnicí a městem, by bylo namístě zaměřit se na jedinečnost venkova, na jeho charakteristické hodnoty a odlišnosti od města a nalézt cesty, aby se mohly projevit.

Historie Příčiny rozdílnosti venkova a města můžeme sledovat v jejich historickém vývoji.

Vztah venkova a města byl vždy velmi úzký. V období vzniku prvních sídel na našem území od mladší doby kamenné kolem let 4000 př. n. l. ještě neexistoval rozdíl mezi venkovem a městem. Sídla vznikala jako prostředek k přežití. Umožňovala hospodaření (tzn. vhodný výběr úrodného místa, po vyčerpání přesun), ochranu před přírodními podmínkami a sdružování do tzv. rodových chat (dvorců, později vsí atd.). První náznak rozštěpení funkce sídla nastal v období příchodu slovanských kmenů na naše území a v době vzniku hradišť kolem 7.– 8. století. Hradiště představuje první město. Rozdílnost mezi rodovou vsí a hradištěm je dána několika faktory. Hlavní je funkce. Pro rodové vsi byla nejdůležitější úrodnost území (prvořadé je přežití – produkce potravin).

Vesničané žili v neustálé závislosti na zemi a počasí. Tomu odpovídalo umístění i skladba rodových vsí. Samotné umístění hradiště odkazuje ke zcela jiné funkci. Jednalo se většinou o vyvýšená místa, kde terén umožňoval přirozený způsob ochrany. Funkčně hradiště představovalo hned několik zásadních rozdílů. V první řadě to byla ochranná funkce. Tato ohrazená hradiště sloužila jako útočiště okolním vesničanům. Dále funkce administrativní, kdy hradiště fungovalo jako správní centrum.

2

GOJDA, M. Česká raně středověká hradiště. In: Sommer, P. et al.: Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 64–68.

„Hradiště se stávala ústředními body menších teritoriálních celků, většinou vymezených přirozenými (geomorfologickými, hydrologickými) hranicemi. V pozdějších dobách sloužila tato místa jako centra vzrůstající moci místních vládců (duces dobových písemných zpráv), kteří odtud řídili správu jimi ovládaného území. Vedle této administrativní role hradiště postupně získávala funkci politických, hospodářských, ideologických a kultovních ústředí své doby.“2 Důležité je uvést, že hradiště bylo místem, kde probíhaly kultovní a společenské rituály, byl to strategický bod na trasách dálkových komunikací, fungovalo jako obchodní uzel i jako sídlo společenských elit. Všechny tyto funkce stojí v určité míře na počátku měst.

55

Venkovský člověk Hledáme-li venkov, hledáme především venkovského člověka. Současný stav venkova má mnoho příčin. Ať už je to ono období socializace či proměna způsobu užívání, dříve výrobní a obytná funkce se stává monofunkční. Provozní objekty (stodoly, chlévy, stáje, kolny a další) se přestaly používat a chátrají. Nová doba se projevuje slovy Václava Hájka: „Mizí charakter vesnické architektury, prosazují se okázalost, snaha po originalitě, upoutání pozornosti na úkor vkusu a kvality vesnického prostředí.“ 3

3

HÁJEK, V. Lidová stavení. Opravy a úpravy. 1. vyd.. Praha: Grada Publishing, 2001, 169 s.

Jedna příčina zůstává v odborných publikacích často neprávem opomíjena a tou je stav společnosti. Stav venkova přesně odpovídá stavu společnosti, která v něm žije. S domy je to podobně, jako se ve své knize vyjadřuje Václav Cílek o krajině: „Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří.” 4

4

CÍLEK, V. Krajiny vnitřní a vnější. 2. vyd. Praha: Dokořán, 2010. 269 s.

Hodnoty, trendy a požadavky i životní postoje, které uplatňuje dnešní společnost, se projevují v prostorovém uspořádání sídel. Když budeme mluvit například o problematice sídelních kaší a o jejich negativních důsledcích, je třeba v první řadě sledovat naši společnost, neboť sídelní kaše je přesným obrazem toho, jací jsme a jak chceme žít. Nabízí se konstatovat, že pokud chceme zachovat vzhled i formy venkova, musíme lidem přikázat, jak mají žít, ne jak mají stavět. Nebojím se tvrdit, že tato cesta je řešením. Škoda, že je to stejně obtížně proveditelné jako hlavní požadavek Ivana Dejmala z pojednání o proměně českého venkova: „V předchozí části, kde jsme se snažili zjistit potřebná východiska našich snah o proměnu současného stavu venkovského prostoru, se nám ukázalo, že další cesta bude vyžadovat: 1. Změnu systému hodnot, kterým se v každodenním životě řídí většina společnosti, a založit ji na výchově člověka k dobrému vztahu k přírodě a svému okolí.” 5

5

DEJMAL, I. (ed.) et al. Tvář naší země – krajina domova.

1. vyd. Lomnice nad Popelkou: Studio JB, 2001. 366 s.

Proto nalezení hodnot, které tvoří venkov a které chceme uchovat, a jejich definování je v této práci zásadní. Na základě těchto hodnot by bylo vhodné vytvořit způsob regulace, který nebude fungovat na systému zákazů a příkazů formální stránky, ale bude schopný reagovat na venkovský charakter i soudobou architekturu.

CHKO Problematika venkovského charakteru v soudobé architektuře se významně projevuje v oblastech CHKO. CHKO je podle zákona České republiky č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, s charakteristicky vyvinutým reliéfem, s významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, případně s dochovanými památkami historického osídlení.6 Správa chráněné krajinné oblasti má na území CHKO pravomoci státní správy, tedy vede správní řízení a je dotčeným orgánem ve stavebním řízení. Vznikají specifické požadavky na architekturu, která je ve vztahu ke krajinnému rázu. V praxi se často stává, že schválení či neschválení projektu ze strany CHKO je závislé na vyjádření neodborně vzdělané osoby k architektuře na základě osobitého vnímání pojmu venkovský charakter. To často vede k architektonické stagnaci a prostému napodobování historizujících znaků. Jak píše ve své práci Kamil Mrva: „…v dané oblasti kvalitní architektura na jen trochu vyšší úrovni nemá možnost vznikat jinaknež v konfliktu s devastující politikou CHKO Beskydy.“ a dále „Výsledkem je bohužel skutečnost taková, že pokud klient chce prosadit soudobý projekt a nechce či nehodlá projít úskalím dlouhodobého povolování ze strany institucí, musí se v současné době podřídit směrnicemi Správy CHKO Beskydy.“ 7

6

7

ibidem

MRVA, K. Architektura soudobého rodinného domu v Beskydech. Disertační práce. Brno, 2013, 125 s. (on-line).

56

Cílem této práce je vytvořit metodiku, případně systém regulace, která je dostatečně pružná, aby dokázala umožnit vznik soudobé architektury a zároveň zachovala hodnoty českého venkova i krajinného rázu. Aby nevznikal konflikt mezi soudobým a tradičním a aby mohly být vyslyšeny technické požadavky moderní doby. Zároveň však musí být dostatečně srozumitelná a objektivně uchopitelná, aby neumožňovala subjektivní výklady.

Pocity a myšlenky Dům je základ sídla. Stojí na samém počátku zrodu měst i vesnic. V pojmu dům je ukrytý strach i ochrana. Panoval strach před zimou, predátory a nepřáteli, počasím i „vyššími mocnostmi“. Strach dal vzniknout zdem, střechám, dveřím, vesnicím i městům. Venkov je tam, kde se bojí noci. Noc nese jiné významy pro vesnici a město. Město nocí ožívá. Vesnice usíná. Venkovský dům je formován dvojím způsobem: zvenku dovnitř a zvnitřku ven. Z vnitřku ven znamená, že z člověka a jeho potřeb vzniká objem, rozvržení, kapacita. Z venku dovnitř znamená tvarování závislé na vnějších externalitách, jimiž jsou počasí, vliv fyzikálních zákonů, vnější prostředí. Dům je hranice v neustálém napětí dvou protichůdných sil. Tímto napětím je dána jak forma, materiály, konstrukce i vybavení. Ptáme-li se po venkovském domě, hledáme venkovského člověka. Venkovský člověk vytvořil dům. Mezi venkovským domem a člověkem je úzké pouto. Dům je obrazem člověka. Každá část domu, od materiálu po konstrukční detail, je v člověku, v jeho potřebách, smyslu i směřování, dříve než dům začne existovat. Stejně tak z domu můžeme vyčíst člověka. Člověk a dům na venkově jedno jsou.

8

HEIDEGGER, M. Bauen Wohnen Denken. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann, 2000, s. 162. přel. Michal Janata (součástí knihy Adam Sharr: Heideggerova chata. Archa, Praha, 2013,

9

SKLENIČKA, P. I. Pronajatá krajina 1. vyd. Praha: Centrum pro krajinu s.r.o., 2011. 36-38 s.

„Pomysleme na chvíli na statek ve Schwarzwaldu, který byl postaven před dvěma staletími jako selské stavení. Zde nechávala naléhavost síly vstupovat zemi i nebe, božské i smrtelné prostě do věcí, aby pořádaly dům. Dům měl dvůr na horském úbočí chráněný před větrem směrem na jih mezi loukami v blízkosti pramene. Nad ním vyčnívala šindelová střecha, jež ve vhodné míře šikmosti unese zatížení sněhem a zahloubené jizby proti bouřím za dlouhých zimních nocí. Nezapomínalo se na niku pro svaté za společným stolem, ve světnicích byla posvátná místa pro slehnutí i strom smrti, tak se pojmenovávalo místo pro rakev, tak zde byl pod jednou střechou předznamenán průběh času rozdílných životních období. Řemeslo, jež samo vychází z bydlení a jež potřebuje různá nářadí a konstrukce ještě jako věci, vystavělo tento dvůr.“ 8 Největší ochranou proti strachu v nebezpečí je život v pospolitosti. Rozšířený jedinec je rodina – rod – rodová vesnice – ves. Sídlo je oblast krajiny, která patří člověku. Je to krajina umělá. Svět vytvořený (přetvořený) člověkem, aby zde mohl žít. Sídlo může být vesnice i město. Jsou to především domy a ulice, silnice a mosty, jsou to i cesty a pole. Venkov je z pohledu sídla téměř „venku“. Na samém okraji. V samém srdci sídla je hlavní město.

Vysoká koncentrace lidí. Město je jako dům, ve kterém bydlí lidé bohatí, chytří, úspěšní.

A pak jsou ti venku neboli venkované. Venkov je na kraji společnosti. Město mluví o inteligenci, moci a chuti vládnout a ovládat, o kulturnosti lidí. Venkov se obrací k přírodě, rozumí jí. Město už není spojeno se zemí, neprodukuje potravu, pouze s potravou pracuje. Potrava je produkována na venkově. Město je lidský ostrov, který se vymaňuje z nadvlády přírody. Místo bohatství je na venkově pokora. Vesnici patří tradice. Předivo k minulosti, je to paměť přesahující jeden život. Město jde kupředu, ale vesnice ne. Pro vesnici je minulost cennější než budoucnost. Tradice je minulost. Venkov se neřítí kupředu, ale ohlíží se. Existuje paměť vesnice, která je víc než vzpomínka, protože je stále přítomna. Je to cesta, po které chodily praprabáby. Průhled na náměstí, krajina, která obklopuje, cosi těžko uchopitelného v hlavách místních lidí. Hluboké kořeny přecházející z otce na syna, které může zpřetrhat odtržení. Je to podobné jako v knize Pronajatá krajina,9 kde mluví autor o paměti krajiny jako o tajemné cestě srnek napříč polem. O srovnání starých a nových map, které odhalí, že ta cesta je hrana lesa, kudy chodívaly srnčí prabáby. Les už

57

dávno ustoupil nové době, ale paměť krajiny tu stále je. Podobnou paměť nese i vesnice.

Navázat na ni, přestože „les ustupuje“, znamená zachovat kořeny a paměť vesnice. Venkov je tam, kde jsou vidět hvězdy. Je v tom sepětí s přírodou, která je stále větší než člověk.

Příroda, která určuje, dává. Oproti městu, kde člověk vládne a bere.

Jaká je budoucnost venkova, respektive jakou budoucnost venkova chceme? Jaký je smysl městského/venkovského sídla? Jaký je smysl života na venkově? Je smysl života na venkově jiný než smysl života ve městě? Ten, kdo jde na venkov, zde hledá něco jiného než ten, kdo jde žít do města. Důvodů pro život na venkově nebo ve městě je mnoho. Pojmenování cílů je odpovědí na tázání se po hranicích mezi městem a venkovem. Neostrost a prolínání hranic venkova a města jsou jen zdánlivé a jsou důsledkem pátrání na špatném místě. Hranice mezi venkovem neleží někde mezi, ale v pojmenování těchto cílů.

Na jedné straně je příroda, na druhé straně je člověk. Příroda jako symbol zdroje.

Symbol nekonečného koloběhu. Moudrost je vrcholným poznáním přírody. Příroda je společně fungující organismus, kde má všechno své místo jedině dohromady. Jejím cílem je pokračování koloběhu. Pokora znamená absenci moci. Krása znamená práce, neboť barva i vůně květu je v první řadě nástroj. Země a nebe jsou základem světa přírody. Pohyb směřuje ke klidu. Symbol člověka představuje mysl. Vrcholným poznáním je kultura a inteligence. Je to pohyb dopředu, růst. Krása a umění je ceněné. Prostředek dosahování je moc. Projevem je bohatství a svoboda Člověk je jednotlivec, je sám.

Metodika – popis použité metody/použitých metod Práce je rozdělena do tří základních bloků: 1. Venkovský charakter – hodnoty venkova.

2. Vztah formy a stavu společnosti.

3. Možnosti soudobé výstavby v CHKO. První blok práce je zaměřen na vytvoření hypotéz k definování pojmu venkovský charakter. Jde o (a) nalezení hodnot, které chceme zachovat; (b) analýzu rozdílu mezi vesnicí a městem; (c) určení podmínek a příčin, jež daly vznik českému venkovu; (d) nalezení vztahu mezi soudobým a tradičním venkovským charakterem. V tomto bloku bude metodikou práce převážně studium odborné literatury, analýza českých vesnic, historické souvislosti (okolnosti, příčiny vzniku a vývoje a jejich proměny), rozměry (velikost celků a dílčích prvků), vztah k okolí (umístění v krajině, propojení), struktury, materiály, formy, cesty, vztah k městu. V tomto bloku zvažuji použití metody sociologického průzkumu – „venkovský charakter”.

Druhý blok je založen na hypotéze, že: současný stav venkova po formální stránce (forma struktury, detaily, materiály) odpovídá stavu společnosti. Neboli, jaký je vesnický člověk, taková je i architektura. Způsob života je přímo spojen s formou i stavem domu.

Forma domu je závislá na způsobu života. Význam forem je zcela zásadní při hledání soudobého venkovského domu. Dům je více než to, co vidíme: „Jde o výslednici působení člověka, vyplývající ze způsobu života a vztahu ke krajině a přírodě.“ 10 Metoda zkoumání bude stejná jako v prvním bloku.

10

KUPKA, J. a kol.. Venkov a územní plánování. 1. vyd. Praha: ČVUT, 2015, s. 30–39.

58

Třetí blok je zaměřen na praktickou stránku předchozích dvou bloků. Jde o (a) analýzu současného stavu nové výstavby na vybraném území CHKO; (b) způsob regulace a jeho praktické výsledky; (c) možnosti nového způsobu regulace, který umožní projektovat soudobou architekturu a zároveň zachová venkovský charakter.

Metodou je rešerše vybrané oblasti CHKO, terénní průzkumy, sběr a vyhodnocení dat se zaměřením na soudobou výstavbu, případové studie.

Veřejný prostor vesni ce a k ra j i n a Předmětem zkoumání je veřejný prostor v intravilánu i extravilánu vesnice jako jeden souvislý celek nebo jev. Příspěvek shrnuje dosavadní průzkum, který

59

Ing. arch. Kateřina Hroncová → katerinahroncova@gmail.com Fakulta architektury, Ústav urbanismu, ČVUT Praha

probíhá ve vybrané vesnici Tasov na jihomoravském Slovácku. Průzkum je zaměřen na hloubkovou analýzu veřejného prostoru, přesněji na fyzické i emoční vmezení’veřejného prostoru intravilánu i extravilánu vesnice, a to pomocí mapových / půdorysných způsobů zobrazování (mentálních map, kombinování vrstev s jednotlivými informacemi) a hledáním dalších způsobů zobrazování hranic veřejného prostoru, např. pomocí horizontů, s průběžným prověřováním v terénu a doplňováním o tyto výstupy. Cílem tohoto dílčího kroku je najít všechny nutné prostředky zobrazení informací pro práci s prostorem vesnice.

Nenazývala bych jej přímo hledáním „kódu“ nebo „vzorce“ 1 vesnice, protože na rozdíl například od „vzorců“ Christophera Alexandra nevíme, zda je náš „kód“ obecně platný, anebo je spíše lokálně a pravděpodobně i časově omezen, zde by

1

pattern nebo generative code se vyskytuje napříč prací C. A.

např. ALEXANDER, C. et al. Pattern Language: Towns, Buildings, Construction. New York: Oxford University Press, 1977, 1216 s.

se jednalo spíše o kód, který napoví (generuje), jak s daným místem v daném čase pracovat dál. Zatím neuvádím definitivní závěry z analýz, předpokládám totiž, že při následující práci, praktickém používání nebo při srovnávání analýz z dalších vesnic vyplyne více.

Kontext průzkumu: Objekty: krajina, veřejný prostor, vesnice. Specifikace: sociální prostory, prakticky využívané prostory, cesty, alej, prostupnost, prostorová struktura, topografie, historické vazby, parcelace.

Předpoklady 1. Pro město existují principy, podle kterých se lze orientovat při návrhu nebo úpravě veřejného prostoru. Jako příklad uvádím notoricky známého průkopníka tohoto oboru v Evropě Jana Gehla,2 který v 70. letech začal systematicky propojovat plánovací a urbanistické metody se sociologickými aspekty a zahrnuje tak do plánování veřejných prostor reálné potřeby obyvatel města. Jako aktuální český příklad, který dokládá vývoj a důležitost tohoto tématu při plánování města, může být Manuál veřejného prostoru vytvořený v roce 2013 v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, který doprovázely další dokumenty podporující kultivaci veřejných prostor ve městě.

2. Nejsou k dispozici podobné principy určené pro práci s veřejným prostorem dnešní vesnice. I když východiska a základní principy práce s veřejným prostorem města a vesnice mohou být podobné, plánovat vesnici a její rozvoj včetně kvalitních veřejných prostor vyžaduje ještě specifičtější přístup, který uplatní právě úzký vztah ke krajině a ke skutečným potřebám a činnostem obyvatel vesnice. V současnosti nejsou aktuální potřeby a činnosti obyvatel venkova přesně známy, stejně jako nebývá dostatečně zahrnut do plánování na venkově širší krajinný kontext.

2

GEHL, J. Města pro lidi. . Brno: Nadace Partnerství, 2012, 262 s. a GEHL, J. Život mezi budovami. Brno: Nadace Partnerství, 2000 .

60

3

ALEXANDER, C. et al. Pattern Language: Towns, Buildings, Construction New York: Oxford University Press, 1977, 1216 s.

4

NEUTRA, R. J. Survival through Design. New York: Oxford University Press, 1969, 384 s.

5

LYNCH, K. Managing the Sense of a Region. Cambridge: MIT Press, 1976, 221 s.

6

SIEVERTS, T. Zwischenstadt: Zwischen Ort und Welt, Raum und Zeit, Stadt und Land (Bauwelt Fundamente).Wiesbaden: Vieweg,1997, 173 s.

7

(Borrowed scenery) GROOTVELD, M. Walking through,

Courts and Enclaves. Přednáška konaná v roce 2015 na FA ČVUT. 8

VESELÝ, D. Architektura ve věku rozdělené reprezentace: prob-

lém tvořivosti ve stínu produkce. Překlad Petr Kratochvíl. Praha: Academia, 2008, s. 381.

3. Lze nalézt specifické principy pro zkvalitnění veřejného prostoru vesnice?

Při hledání specifických nástrojů pro práci s veřejným prostorem vesnice lze vyjít z obecně známých principů zabývajících se vztahem krajiny, sídla a lidského vnímání popsaných například v těchto pracích: Christopher Alexander – A Pattern Language: Towns, Buildings, Construction,3 Richard Neutra – Survival through Design,4 Kevin Lynch – Managing the Sense of a Region5 nebo Thomas Sieverts – Zwischenstadt.6 Pro nalezení úplné odpovědi na tuto otázku, zda lze nalézt specifické principy pro venkov obecně, je potřeba ještě prochodit a analyzovat onen venkov podrobně.

4. Premisa charakterizující východisko práce: předpokládám, že existuje vztah vnitřního a vnějšího prostoru vesnice, kdy je vnější prostor považován za kvalitativní a stabilizační zdroj. Téměř všechny veřejné i poloveřejné prostory mají kromě svých bezprostředních hranic i další prostorové plány a souvislosti, například „vypůjčená scenerie“, který užívá Marius Grootveld,7 a právě v případě veřejného prostoru vesnice předpokládám tento vliv ještě výrazněji kvůli usazení v krajině i malému měřítku vesnice vůči okolní krajině.

Předpokládám dále, že u celkového obrazu veřejného prostoru vesnice figuruje horizont i v širším významu, kde „tajemná povaha této imaginární horizontály se odhaluje v její schopnosti definovat hranici našeho viditelného světa, stejně jako v tom, jak vybízí, abychom tuto hranici překročili“ a kde “je základním měřítkem pro všechno, co je nad ním nebo pod ním, blízko nebo daleko” jak popisuje Dalibor Veselý.8 Kromě těchto vztahů je zřejmé, že zde existuje specifické propojení vnitřku a vnějšku vesnice prostřednictvím kontinuálního užívání vnitřního a vnějšího prostoru vesnice obyvateli.

Kdo a jak venkov užívá Předmětem práce jsou mezilehlé vesnice, popřípadě malá města na českém nebo moravském venkově. Nejde o obce suburbánní, ani pohraniční, ale o obce, kde lidé skutečně plnohodnotně žijí téměř nezávisle na velkém městě a tráví zde většinu času.

V Evropě se projevuje vylidňování vesnic a zároveň poměšťování vesnického stylu života. Stávající struktura vesnic, veřejný prostor, bezprostřední zemědělské i přírodní prostředí jsou již jinak užívány, jinak chápány než například před 50 lety. Práce se bude zabývat skutečným užíváním veřejného prostoru vesnice dnes a jeho potenciálem do budoucna.

9

Venkov 2017. Konference organizovaná výzkumným centrem RURAL, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, PřF UK, II, Praha, 2017.

V historii architektury i při sledování potřeb městských obyvatel se opakovaně objevuje princip idealizování venkova a jeho osídlování neustále novými způsoby, například od fenoménu benátské renesanční vily až k idejím o změnách struktury města, aby zde byly konečně skloubeny kvality venkova i města. Proto téma veřejného prostoru vesnice nebude a nemůže být zkoumáno úplně izolovaně od města. Zároveň se stále více stírá rozdíl mezi „městským“ a „venkovským“ člověkem. Práce bude zkoumat i to, „kdo“ vlastně dnes na vesnici žije a kdo její veřejný prostor užívá.

10

viz Mapa urbanismu; JEHLÍK, J. Rukověť urbanismu: Architektura poznávání a navrhování prostředí. Ausdruck Books, 2016.

11

viz Horizont; ISHIGAMI, J. Another Scale of Architecture.

Kyoto: Seigensha (Japonsko), 2011, 296 s.

11

ŠŤASTNÁ, M. (ed.) a kol. Mentální obraz českých vesnic – vzpomínky na krajinu. Brno: Mendelova univerzita, Agronomická fakulta, 2015.

Na konferenci Venkov 2017 9 vyjádřil Ivan Bičík myšlenku, že venkov plní nebo by měl plnit přání města, protože většina lidí žije ve městech, takže venkov je/má být takový, jaká je celospolečenská, tj. městská poptávka. Petr Havel při téže příležitosti zmínil, že venkov má úlohu zachovávat konzervativní hodnoty společnosti, je to místo, od kterého se očekává větší stabilita než ve městě. Jaké jsou tedy požadavky na venkov zvenku, a jak je venkov splňuje?

61

Analýza vesnice Tasov

1. Domy, struktura a měřítko zastavěnosti. Měřítko domů v historické části je zhruba poloviční než měřítko nové, poválečné části.

2. Bloky, struktura a kompaktnost zastavěnosti.

4. Přístupnost, umožňuje zobrazit veřejný prostor, který je fyzicky přístupný.

5. Cesty, zpevněné i nezpevněné.

7. Viditelnost, umožňuje pohled do soukromých humen, rozšiřuje vizuální veřejný prostor.

8. Viditelnost, jde o pohled z vesnice směrem ven, většinou až do volné krajiny, propojuje veřejný prostor s okolní krajinou.

3. Viditelnost, umožňuje zobrazit hranice veřejného prostoru, který je vizuálně přístupný.

6. Rozhraní veřejného a soukromého prostoru, předzahrádky. Předzahrádky v historické části jsou majetkem obce, tj. jsou „veřejné“ z vlastnického hlediska, ale majitelé domů je užívají, udržují i vnímají jako soukromé. Tyto předzahrádky se nacházejí v kategorii ostatní plocha s využitím ostatní komunikace. V novější části v „druhé zastavěné ulici“ jsou předzahrádky stále obyvateli v podobné formě „tradičně“ realizovány, ale jsou součástí jejich pozemků, i když zůstávají otevřené do veřejného prostoru, tento volný prostor před domem je velmi často nejreprezentativnější částí pozemku. Předzahrádky spadají, stejně jako většina humen, do kategorie orná půda.

Podle územního plánu je v jednotlivých etapách plánována nová výstavba, není nijak doporučeno nejdříve zastavovat proluky v historické části. Není nakreslen zastavovací plán nebo uliční čára, ta se určí na základě jednání se stavebním a obecním úřadem a pak logicky dodržuje jednu linii v celé ulici.

62

9. Výřez z mapy „Prostředí, urbánní pole“ 10

10. Výřez z mapy „Sídlo, urbánní tvar“10

63

11. výřez z mapy „Projekt, urbánní geneze“ 10

12. „Prostředí – Sídlo – Projekt“10

64

[12] Na sloučené mapě je vidět, že významy nebo místa uvnitř a vně vesnice se shodují. Mapa dále ukazuje několik míst – například „transcendentní, rekreační, klid, prostor…“, která jsou více frekventovaná mimo vesnici než uvnitř, ale právě ve vztahu k ní, protože ve volné krajině nejsou všudypřítomná..

13. Aktivity v krajině

14. Měřítko a katastr, měřítko uvnitř ohraničení odpovídá katastrální mapě

[13] Aktivity v krajině úzce spojené s vesnicí v historii, kdy každodenní pobývání mimo vesnici bylo častější, ukazují konstantní propojení, například přerušení práce modlitbou, dosah zvuku zvonů kostela. Joža Úprka, Nedělní ráno, 1895. Nyní máme možná bližší představu o tehdejších činnostech obyvatel v krajině, než o činnostech dnešních obyvatel.

Závěr

15. Terén

15. Horizont

16. Horizont, který doplňuje vnitřní prostor vesnice v dalších plánech a určuje pro zástavbu referenční měřítko12

18. Umístění horizontu, poměr země a kulisy oblohy. 12

Součástí veřejného prostoru vesnice Tasov jsou ve velké míře i soukromé pozemky, předzahrádky, přilehlá pole, sady, u vizuálně vnímaného veřejného prostoru humna i okolní horizont. Mimo vesnici existují konkrétní důležitá místa pro „hledání klidu“, „odpočinku“ i pro další aktivity, jejichž výčet a význam ještě přesně neznáme, zde se potřebujeme dozvědět víc. Také potřebujeme zjistit, jak zde zkoumané prvky (veřejný prostor, krajina, horizont…) vnímají sami obyvatelé.

Mapování veřejného prostoru obce a snaha obsáhnout vše, co do něj patří, zatím ukazuje, že existuje ještě více dalších prostředků, které lze použít pro popis kvalit a potenciálu vesnického prostoru, včetně těch subjektivních, které „jsou rozhodující pro vztah lidí ke krajině.“11

Úvod do zakládání venkova

65

lokace novodobého sídla v kontextu logiky místních vztahů

Cílem příspěvku je seznámit čtenáře s postupem analýzy určité kulturní krajiny, kdy tento rozbor končí teoretickou lokací novodobého sídla, vycháze-

MgA., Bc. Jan Trejbal → jan.trejbal@email.cz Fakulta architektury, Ústav urbanismu, ČVUT Praha

jící z tradičního zemědělského schématu. Úvod je věnován hodnotám středoevropského venkovského území a jeho silné provázanosti se zemědělskou produkcí, kde venkov je vnímán jako prostředí zemědělského charakteru s mnoha specifiky.

Lokační metoda je v textu a mapách demonstrována ve třech krocích na tzv. modelovém území o rozloze 625 hektarů. První krokem v průzkumu území je analýza starých map, jejímž cílem je odhalit v krajině strukturu významných bodů, vede-

ÚPP – územněplánovací podklady ÚAP – územněanalytické podklady ORP – obec s rozšířenou působností IPR – Institut plánování a rozvoje Prahy

ní liniových prvků s interpretací místních jmen, často odkazujících na vlastnosti místa. Na základě těchto analýz jsou ve druhém kroku definovány možné zastavitelné plochy a oblasti určené pro agrární činnost. Posledním krokem jsou průzkumy zaměřené na mezioborovou analýzu místa. Na podkladu těchto tří postupných fází/kroků lokace „modelové oblasti“ lze v závěru určit nejen poměrně přesný tvar sídla v krajině, ale i aktualizace pro územněanalytické podklady nebo zadání pro územní plán.

1. Úvod: kontext Tento text vychází z české legislativy a zvolených krajinných souvislostí. V případě potřeby je postup analýzy území modifikovatelný i pro další evropské lokality, kromě horských oblastí.

Středoevropský venkov je možné chápat jako nejdokonalejší formu propojení kulturního vztahu mezi člověkem a přírodou. V dokonalé symbióze zde existují dvě vrstvy – sídelní a zemědělská (krajinná), pro každou z nich ale platí jiné prostorové zákonitosti ve vztahu k místní situaci a právě na ně se zaměříme v tomto textu.

O tomto vztahu píše ve vztahu k latinskému slovu „cultus“ Silva Perez (2008): „To, že Slovo „kultura“ pochází z latinského „cultus“ (plodina) a že zemědělství je tradiční činností po celou historii civilizace, hovoří ve prospěch jeho chápání jako kulturního dědictví. Nicméně výzkum zemědělství z pohledu kulturního dědictví není obvyklý.“ 1 Tyto zákonitosti byly dosud vnímány pouze v rovině čistě ekologické,2 nebo etnoekologické. V současnosti by – díky rozvíjenému mezioborovému prizmatu – měly ovšem již být součástí doplňujících rozborů a analýz v urbanistické praxi pro různé formy územněplánovacích podkladů (ÚPP).3 V rámci tohoto textu bude na „modelovém území“ ukázáno, jak pracovat při realizaci průzkumů v kulturní krajině pro potřebu založení nového sídla, která v současné době sice nevznikají, ale v nedávné minulosti lze najít v kontextu České republiky řadu příkladů.

Text se nebude zabývat historickým lokátorstvím, ale zaměří se na odkaz, který nám naši předkové v kulturní krajině dodnes ponechali. Více než před dvaceti lety publikoval V. Štajnochr výjimečný (bohužel ale ojedinělý) průzkum4 etnoekologických vztahů osídlení a krajiny, který osvětloval způsoby založení a následného života českého venkova na

1

PEREZ, S. R..Towards an assessment of agriculture as heritage.

In: Scripta Nova-Revista Electronica De Geografia Y Ciencias Sociales, Vol. 12, Issue: 275. Published: 15. 10. 2008.: „The word „culture“ comes from the Latin word „cultus“ (crop), and agriculture is a traditional activity along the History of civilizations.

This could support its consideration as cultural heritage. However, research on Agriculture as heritage is not usual.“ 2

První učebnici ekologie v České republice vydal A. Zlatník teprve v roce 1973. Dnes je ekologická literatura obsáhlá.

Nejdostupnější jsou např. systematická díla E. P. Oduma (1977) a P. Duvigneauda (1988). Ekologie se však zabývá především problémy elementárními (např. vztahy „prostředí–organismus“ do detailů) a problémy globálními (např. Země, pevnina, moře ap.). Segment ekologického problému vztahu krajiny a historického osídlení je dosud v české literatuře uveden snad jen v jediné speciální studii, vydané ale ve francouzštině (Nováková, Valter 1976), ze které byl pořízen český výtah (Nováková, Valter 1985).

3

Nástroje územního plánování – územněplánovací podklady v České republice tvoří: [1] Územněanalytické podklady: obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území („limity využití území“), záměrů na provedení změn v území, rozbor udržitelného rozvoje území.

Pořizuje je buď úřad územního plánování (obec s rozšířenou působností) pro svůj správní obvod, nebo krajský úřad pro území kraje. [2] Územní studie: navrhuje, prověřuje a posuzuje možná řešení vybraných problémů, případně úprav nebo rozvoj některých funkčních systémů na území, například veřejné infrastruktury, územního systému ekologické stability, které by mohly významně ovlivňovat nebo podmiňovat využití a uspořádání území nebo jejich vybraných částí.

4

ŠTAJNOCHR, V. Základy etno-ekologických vztahů v kulturní krajině. Časopis muzejní a vlastivědná práce. Číslo:31. Strana 207 - 212. Vydáno 1993.

66

5

Vybrané lokality mikroregionu Středního Povltaví, a to katastry obcí Bražná, Brzina, Břekova Lhota, Drážkov, Hrabří, Chramosty, Plešiště, Skrýšov a Svatý Jan v okrese Příbram a obcí Křešice, Neustupov a Vrchotovy Janovice v okrese Benešov.

příkladech vybraných lokalit středního Povltaví.5 Jeho text se stal východiskem pro tuto práci, která se ale nechce omezovat pouze na etnoekologické souvislosti.

Ambicí této práce není nahrazovat dosavadní postupy vedoucí k získávání ÚPP, které již fungují v urbanistické praxi. Výsledek textu chce umožnit inovativní způsob nahlížení na konkrétní historické konotace, uvedené do souvislostí se současným stavem krajiny pohledem mezioborové spolupráce. V závěru se zaměříme na možnou aktualizaci územněanalytických podkladů (ÚAP).

2. Hypotézy 1. Staré mapy (od měřítka cca 1:5000) jsou vhodným nástrojem pro zisk analytických dat z území pro prostorové plánování. Lze je chápat jako záznam o důmyslné lokační reakci (urbanismu) našich předků na tehdejší geomorfologické a klimatické podmínky – to vše za jediným účelem: udržitelné obživy (trojpolní systém hospodářství) v kontextu tehdejšího hodnotového systému.

2. Na základě analýzy prostředí lze dnes za pomoci teorií agro-silvo-pastorálních systémů určit možné zastavitelné plochy a oblasti určené pro agrární činnost.

3. Po rozboru území podle bodu 1. a 2. v kombinaci s aktuální mezioborovou analýzou území lze následně určit nejen poměrně přesný tvar sídla v krajině, ale i aktualizace pro územněanalytické podklady nebo zadání pro územní plán.

3. Teoretické pozadí: základní hodnoty venkovského území Vzhledem ke specifikům tohoto textu používáme většinou rešeršní zdroje lokálního významu v rámci Česka, byť s odkazy na vybranou evropsky významnou literaturu.

5

Méně používaný výraz pro produkci potravin a krmiv prostřednictvím cíleného pěstování.

7

Jevy jako kolektivizace, privatizace, suburbanizace apod.

8

ŠTAJNOCHR, V. Základy etno-ekologických vztahů v kulturní krajině. Časopis muzejní a vlastivědná práce. Číslo:31. Strana 207 - 212. Vydáno 1993.: Poznání historických etnoekologických vztahů systému člověka a světa může zajisté odhalit zásadní axiomy použitelné i v ekologii současného problematického světa, resp. pro futuro.

9

BIČÍK, I. Vývoj využití ploch v Česku. Praha: Česká geografická společnost, 2010.

Venkovské a maloměstské prostředí se od nepaměti vyznačuje řadou specifik vycházejících především z role zemědělství (úživné píle)6 a duchovně-kulturních hodnot. Tyto hodnoty a role dosud nebyly systémově ani dílčím způsobem nahrazeny jinými. I přes velmi výrazné změny, které nastaly v krajině ve 20. století,7 stále neexistuje jiná alternativa než fungující zemědělský systém – a ani ze své podstaty existovat nemůže. Zemědělské systémy totiž byly založené na přirozených lokálních ekologických zákonitostech krajiny / přírody.8 Smýšlení o venkově jako utilitárním prostředí zemědělského charakteru se může zdát jako ultraortodoxní, musí být ale nutně bráno v potaz (byť pohledem moderního člověka) do té doby, než bude vymyšlen jiný vztah mezi člověkem a přírodou. Ve chvíli, kdy potraviny vypěstujeme jinak než na polích, bude tato studie bezpředmětná. Do té doby ale nemůže být systém úživné píle nahrazen.

Střední Evropa dodnes představuje území, kde lze i nadále utilitárně, a přesto harmonicky využívat naši krajinu (která je stejně z větší části nezáměrným produktem života agrární společnosti)10, včetně dnes existujících vnitřních rezerv.9 Stačí se jen podívat například na mapu zaniklých obcí v pohraničí České republiky po roce 1945.

4. Metodologie: o roli modelového území

(obr. 13) Z. Kučera – Mapa zaniklých sídel v ČR po roce 1945.

Přesná metoda vzhledem k inovativnosti celého textu/postupu zatím nikdy nevznikla.

Pro potřeby tohoto textu je u každého ze tří kroků určen typ/forma výzkumu, sledované období a mapa předmětné lokace.

67

Venkovské prostředí je vždy velmi individuální. Aby vůbec bylo možné pracovat, bylo vybráno konkrétní místo, které lze považovat za modelové: nížinná poloha10 s mírným reliéfem a několika vodotečemi.

V tomto prostředí jsou vesnice založené jako jednotlivé body zpravidla rozloženy ve vzájemných vzdálenostech 1 až 5 km, tak jak tvrdí výzkum Českého statistického úřadu „Rozmístění a koncentrace obyvatelstva České republiky v roce 2001“.11 Z toho důvodu má naše modelové území hranu 2,5 km.

Zvolené území má samozřejmě určité charakteristiky (nadmořská výška, orientace ke světovým stranám apod.) a vychází ze vztahu mezi modelem a realitou takto: 1. Pro naši potřebu bylo vyříznuto ze širších vztahů/katastrů existujících okolních obcí a zároveň bylo vybráno tak, aby se na něm daly ukázat různé typy založení sídel (úpadlina, niva). 2. Naopak dodrženy byly geomorfologické a pedologické podklady a zároveň širší vztahy, například v podobě počtu obyvatel okolních nejbližších sídel nebo struktury cest. Území o velikosti 625 hektarů (2,5 km × 2,5 km) zde bude rozebíráno z hlediska různých vědních oborů tak, abychom na něm mohli založit modelové sídlo (tak zvanou kulturní niku)14, které bude plně začleněno do stávající logické struktury místa a které bude respektovat historii místa.

Krok 1: Čtení starých map – utilitární díla Typ/forma výzkumu: Empirický výzkum (pozorování, měření, dotazování).

Sledované období: České země v letech 1826–1843.

Mapa předmětné lokace: Mapy stabilního katastru (v Čechách v letech1826–1843) vzniklé jako soubor o veškerém půdním fondu v rakouském císařství za účelem přesného měřického podkladu při stanovení tehdejší pozemkové daně.

Hypotéza: Staré mapy (od měřítka cca 1 : 5 000) jsou vhodným nástrojem pro zisk analytických dat z území pro prostorové plánování. Lze je chápat jako záznam o důmyslné lokační reakci (urbanismu) našich předků na tehdejší geomorfologické a klimatické podmínky – to vše za jediným účelem udržitelné obživy (trojpolní systém hospodářství), v kontextu tehdejšího hodnotového systému.

Prvním z rozborů, které je třeba při vytváření nové zástavby (úvodu do zakládání venkova) využít, by měla být analýza starých map, které vždy sloužily jako utilitární díla čily schematizovaná zobrazení skutečnosti té doby. (Většina historických mapových podkladů vznikla za účelem popisu správního území nebo jako podklad pro výběr daní.) Zde se pro naše potřeby modelového rozboru zaměříme pouze na vybraná fakta, která lze z historických map dodnes vyčíst: strukturu významných bodů v krajině (místa pobožnosti, stromy apod.), vedení liniových prvků a cest na území nebo příklady pomístních jmen určujících charakter lokace.

Staré mapy (od měřítka cca 1 : 5 000) jsou vhodným nástrojem pro zisk analytických dat z území ne ve smyslu „romanticko-idealistického vztahu historicky zastavěného a zemědělského“, ale jako záznam o důmyslné lokační reakci (urbanismu) našich předků na tehdejší geomorfologické a klimatické podmínky – to vše za jediným účelem udržitelné obživy (trojpolní systém hospodářství), v kontextu tehdejšího hodnotového systému. Čtení v historických mapách lze rozdělit na několik oblastí, podle měřítka. V rámci

10

Nížina je část zemského povrchu o nadmořské výšce 0–200 m (popř. i 300 m), tvořená nezpevněnými nebo málo zpevněnými sedimentárními horninami, plochá nebo jen málo zvlněná, s relativní výškovou členitostí do 75 m. Celosvětově jsou nížiny nejhustěji zalidněnou výškovou zónou, což je způsobeno zejména dobrou dostupností (mořské pobřeží, plochý terén) a úrodností.

V mírném podnebném pásmu se jedná také o oblasti s nejpříznivějším klimatem pro zemědělskou činnost.

11

Viz. https://www.czso.cz/csu/czso/4120-03-casova_

rada_1961_2001-3__velikostni_struktura_obci_.

68

12

LUTTERER, I. , ŠRÁMKA, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1997, 320 s. ŠTAJNOCHR, V. Světské, votivní, poutní kaple a oratoria, polohy kaplí a oratorií. In: Památková péče – Brno: NPÚ,10, 2005, s. 49–62. PROFOUS, A. Místní jména v Čechách. Praha, Česká grafické unie, a.s., 1947. ŠMILAUER, V. Úvod do toponomastiky.

Praha: SPN, 1963. LOKOČ, R. O hledání významů pomístních jmen v zemědělské krajině na příkladu obce Oldřišov. Brno: Veronica, 2005, s. 80–84. LUTTERER, I. Vztah našich místních jmen k člověku a přírodě. In: Tvář naší země – krajina domova, sv. 4., Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, Studio JB, 2001, s.

81–83. MATĚJEK, F. Pomístní jména a hospodářsko-společenský vývoj venkova. Zpravodaj místopisné komise ČSAV, roč. 7, č. 2, 1966, s. 172–176.

13

Například tzv. ohňový patent Marie Terezie byl vydán 21. srpna 1751. Stanovil například základní protipožární zásady při výstavbě domů, povinnost vybavit vesnice zvoničkami a službou nočních vartýřů a základní zásady pro hašení požárů.

měřítka „uceleného výseku krajiny“ (řád 5 až 10 kilometrů) lze mluvit o příkladech čtení morfologie území pojmenovaných v mapách (debř, hájek, pleš apod.).

U prostorově menšího celku lokality (do 5 km) nacházíme vybraná antropogenní pomístní jména, která de facto stručně popisují charakter oblasti. Například pokud se místo jmenuje Na močidlech, jde o místo, kde lidé dříve máčeli prádlo, tedy místo stinné, až mokřad. V těchto oblastech se lze dnes opřít o poměrně obsažné výzkumné práce,12 například z Ústavu pro jazyk český AV ČR (Nezbedová, Olivová, Šmilauer).

O poznání horší je situace z hlediska „etnoekologického“ – tedy historické popisy agro-pastorálně-silvánních systému (zemědělsko-lesnické systémy), kdy lze sice nacházet dodnes fragmenty fungování jednotlivých utilitárních děl na venkově, která často mohou vysvětlit (dnes zcela opačně, tj. romanticky pojímaný) normotvorný pohled na zakládání venkova, především od tereziánských reforem dále,13 ale z hlediska poznání pro inspiraci k zakládání našich venkovských vrstev zde systematický výzkum zcela chybí. Měl by tedy v následujících letech být propojen s moderními zobrazovacími a analytickými metodami používanými ve vědních disciplínách, v čele s urbanistikou.

Pro čtení zvoleného modelového území zde uvádíme několik historických zákonitostí z venkovského prostředí, které vycházejí z ryze agrárně pojímaného venkova. Zdrojem pro ně se (prozatím) staly osobní konzultace s etnoekology a dalšími odborníky. Základní otázkou zůstává, jak tuto axiomatiku dnes prokazovat/ověřovat a jak ji souhrnným způsobem vědecky uchopit.

Popis historických souvislostí zde přesahuje možnosti tohoto textu už jen proto, že se pohybuje na pomezí několika oborů (historická geografie, toponomastika/onomastika, zemědělsko-lesnické systémy, etnologie / agrární etnologie, využití země a tradiční zemědělská znalost – etnoekologie (traditional agriculture knowledge – ethnoecology), což ovšem neznamená, že by se prostorové plánování nemělo těmito informacemi v přiměřené míře zabývat!

Krok 1: Čtení starých map – aplikace na modelové území Díky více či méně podloženému detailnímu „přečtení“ modelového území / mapy je tedy možné lépe rozumět vedení cest (i pomocí dílčích řezů územím) nebo umístění sakrálních staveb. Z hlediska prvního průzkumu v modelovém terénu (PT1) je třeba se zaměřit hlavně na místa, „odkud je vidět na předmětnou lokaci“ – tzn. kreslíme si veduty, čteme, zkoušíme porozumět původní struktuře primárně neagrárních míst v krajině.

Tyto prvotní informace o území je ale pochopitelně třeba dále porovnat s mapovými zdroji z pohledu interpretace území a fyzikálních daností území. Jde nám například o oslunění, orientaci svahů apod. (jednoduše – na neosluněných místech není vhodné stavět). Toto propojení při bližším studiu velmi často ukáže, nakolik současné poznatky korespondují s historickými pomístními názvy, respektive s jejich reálným významem.

Modelové území s vyznačením místních názvů, neosluněných ploch – na podkladu stabilního katastru.

69

Krok 2: Venkov jako agro-pastrorálně-urbánní prostředí Typ/forma výzkumu: Dedukce – kvantitativní výzkum a empirický výzkum Sledované období: Stabilní katastr a současnost (2016).

Mapa předmětné lokace: Na podkladu mapy stabilního katastru (v Čechách v letech 1826–1843) a pedologické mapy ČR (Česká geologická služba, 2011).

Hypotéza: Na základě analýzy prostředí lze dnes za pomoci teorií agro-silvo-pastorálních systémů určit možné zastavitelné plochy a oblasti určené pro agrární činnost. „Vztahování se k vnímání krajiny jako k místu produkce“ dnes v globálním pohledu nabírá hodnot agrourbánních experimentů typu Food farm tower v Londýně,16 na druhou stranu stále existují také příklady nezvládnutí založení zemědělských systémů, jako v současné KLDR.17 Místní etno-ekologicko-urbánní systém analýzy fungování krajiny (dnes agroforestry systems)18 by měl být základní složkou zkoumání tradičních zemědělsko-produkčních hodnot na každém území.

V rámci současné urbanistické praxe, resp. teorií vztahujících se k územnímu plánování, to ovšem není vedeno v patrnosti odborné veřejnosti, kromě ojedinělých studií zadávaných na zahraničních univerzitách zaměřených na landscape design. Přitom – jak bude dále vysvětleno – pro prostorové vztahy na území je to klíčové. Výsledkem analýzy daného modelového území bude přesné určení agrárních zón a kulturních nik19 (radiální a lineární).

16

Viz http://inhabitat.com/london-farm-tower-sustainable-skyscraper-could-meet-20-percent-of-city-food-demands/.

17

XU Jianchu et. al., Participatory agroforestry development in

DPR Korea. 2011, World Agroforestry Centre.

18

Zemědělsko-lesnických systémů je celá řada, od nejjednodušších silvopastorálních (kombinace pěstování lesních stromů s pastvou užitkových zvířat) přes komplikované, promyšlené a efektivní zemědělsko-lesnické systémy (etážovité pěstování lesních stromů, ovocných stromů a podplodin) až po systémy enviromentálního charakteru, jako jsou biokoridory, biocentra, břehové porosty, větrolamy a další. AGROFORESTRY – Modelový projekt KINDU WGL, ing. Jan Tošovský, ing. František Nekovář.

19

Podrobněji o významu agrárního zónování a typech kulturních nik viz jednotlivé vrstvy v závěrečné kapitole „Návrat domorodé mysli“.

Krok 2: Venkov jako agro-pastorálně-urbánní prostředí: aplikace na modelové území K určení jednotlivých agrárních pásem včetně míst vhodných pro vznik kulturních nik je třeba nejprve provést komparaci mapových zdrojů: porovnat stávající strukturu liniových a plošných prvků (polí, sídel, toků…) s historickými materiály, k čemuž slouží především řezy územím (A–A´, B–B´), a porovnat vedení cest. 20

20

Na našem modelovém území jsou liniové prvky vedeny stejně – plochy polí se sice postupně scelily, ale nezměnila se struktura území.

Dalším krokem je observace toků a obecně nejnižších míst území (PT2). Úkolem je nalezení hranice mezi fluviální, tedy záplavovou zónou (Q100) a podmáčeným pásmem – použiji proto pedologický rozbor oblasti a stávající/historickou parcelaci a vedení cest.

Předposledním krokem k určení etnoekologických souvislostí na modelovém území je observace běžné, typické agropolohy21 (PT3). Jejím účelem je jednak nalezení hranice mezi podmáčeným územím a začátkem agrární polohy, zde charakterizované formami kambizemě,22 a opět bude proveden pedologický rozbor oblasti (mapa stávajících půdních poměrů), jednak porovnání stávající/historické parcelace a vedení cest. Při PT3 si pomáhám „etnoekologickou axiomatikou prostředí“.

Závěrečnou částí je observace převážně neagrárních poloh (PT4 – nejvyšších míst). Účelem je nalezení hranice mezi klasickými obdělávanými polohami a začátkem původní pastevní krajiny, ale také kamýků, lomů a míst původního lesa. Opět provedu pedologický rozbor oblasti (a stávající/historické parcelace a vedení cest), znovu využívám „etnoekologickou axiomatiku prostředí“.

21

Při rozboru lokace je vždy upřednostňována logika existujících/historických liniových prvků v krajině a původní parcelace před podrobnostmi z pedologických nebo geo-

rozšířenější půdní typ na území ČR patřící mezi kambisoly.

Hlavními půdotvornými procesy jsou humifikace a sialitizace.

Typická agropoloha je ta, která se vyskytuje na většině zpracovávaného území.

22

NĚMEČEK, J. ET KOL.: Taxonomický klasifikační systém půd ČR. Praha: ČZÚ a ÚMOP.. Shodou okolností se zde jedná o nej-

70

logických map. Je třeba mít také stále na paměti, že krajina odráží vždy nejen „odbornou“ stránku věci, ale funguje jako „vžitý kulturně-úživný celek“.

Na základě všech získaných informací bude provedeno celkové vyhodnocení, a tak určíme vhodné oblasti/zóny pro vznik budoucího sídla. Jak již bylo uvedeno zastavitelné je především podmáčené území, nevhodné pro zemědělské využití jsou regosoly (regozemě),.

Z etnoekologického pohledu se určí také místa nevhodná místa pro zástavbu, ale i agrární činnost (např. prudké svahy, kamýky), na kterých může dobře vzniknout neagrární program území: jednotlivé objekty sakrálního (např. hřbitov) nebo výrobního charakteru (např. farmy), veřejné volnočasové areály, pastevní plochy apod. Tato území mají v našem modelovém území přímou vazbu na kulturní niky.

U agrárních poloh rozlišuji „pásma“ hlavně podle kyselosti půdního profilu (např. gleje vs. černozemě), neboť ta s sebou přinášejí jinou výnosnost nebo vhodnost pro jiné druhy rostlinné (i živočišné) výroby.

Intermezzo Pomocná mapa: Modelové území s vyznačením pedologických souvislostí.

V předchozích částech textu byl naznačen vhodný pohled na problematiku čtení starých map a bylo ukázáno, že venkov jsou vlastně dvě strany jedné mince – proto se ještě vraťme ke zpětnému vyhodnocení agrárních a neagrárních poloh našeho modelového území.

V rámci prvního dílu skládanky „sídelní“ zastavitelné vrstvy bylo původně rekognoskováno (v kroku 2) z 625 ha modelového území cca 10 % vhodných pro zastavění a jiné kulturní účely. Další redukce teoreticky zastaviteného území ale nastane hned v dalším kroku 3, při promítnutí existujících reálných legislativních limitů a záměrů na území, v podobě různýchvedení energií, ochranných pásem apod.

V rámci tohoto textu není ale možné odprezentvat úplně všechny formy porovnávání se současnými regulativy, tedy pouze konstatujme, že jsme nakonec využili pouze 7 % z celého modelového území. Vybrané příklady změn současných ÚAP slouží pro ukázku, jaké škály možností je třeba brát v úvahu.

Tématem, které si zaslouží pozornost, jsou především prostorové formy (tvar) osídlení, které vlastně v důsledku analýzy „samy“ vznikly z rekognoskovaných vztahů.

Prv-ní jsou samotné kulturní niky zde pojmenované podle geomorfologického umístění v terénu – Úpadlice (úpadlina) a Nivnice (niva toku).

V případě Úpadlice se jedná o radiální niku, která vychází z historického typu založení sídla okrouhlice. Lineární kulturní nika Nivnice odpovídá jiným lokačním principům, a to jedno/oboustrannému ulicovému schématu sídla, což má následně zcela určující vliv na parcelaci a vedení komunikací v intravilánu obce.

Modelové území s vyznačením jednotlivých ploch / agrárních nebo urbánních prostředí.

71

Jinou možnost představují dílčí zastavitelná území, převážně na nejvyšších místech modelového území, která mohou být využita pro lokaci místních farem, případně pro sakrální, turistické nebo pastorální využití.

Nedílnou součástí této kulturní vrstvy krajiny jsou také drobná zastavení v podobě historických i nových míst pobožnosti (kapličky, křížky, mezní kameny), která jsou považována za prostorové indikátory – jsou jistými otisky dosavadní kultury existujícími na modelovém území. „Druhou stranou mince“ jednoho venkovského území je vrstva využití zemědělského potenciálu území. Ta byla v rámci rozboru určena jako agropastorální,24 přičemž zásadní roli zde hrají pedologické (nikoli geologické) podmínky a vztah k vodnímu ekosystému území (podmáčení, transpirace vodních par, zdroje vody apod.). Tyto faktory určují kyselost (pH) půdních profilů a v kombinaci s historickým členěním krajiny vytvářejí jednotlivé zóny, které mají v našem případě vždy přirozené centrum na neobdělávaných místech v krajině. Jak bylo již popsáno, v těchto uzlových bodech zemědělské krajiny by měly být umístěny výrobní provozy. V této vrstvě jsou naznačeny i trasy dovozu (popřípadě exportu) rostlinných a živočišných produktů.

Pro potřeby modelového rozboru byly v této modelové práci vynechány prvky určující dlouhodobou ekologickou stabilitu, jako jsou stromořadí podél cest, lužní porosty, členění typických agrárních poloh, remízky apod. Tyto prvky jsou samozřejmé při vnímání krajiny jako kvalitního prostředí a současně v konečném důsledku také ony podporují lokální charakter venkova. Potvrzuje to také Marc Antrop, když píše: „Special places and monuments receive a symbolic value and act as landmarks that allow orientation in space and time. The perceived landscapes contribute to local or national identity and at the same time landscapes are shaped by ideology and politics“ (Olwig, 2002).25

25

Oproti běžné středoevropské situaci zde chybí pásmo silván-

ní, tedy prostředí původního lesa.

25

ANTROP, M., Why landscapes of the past are important for the future. Landscape and Urban Planning, Vol. 70, Iss 1–2, pp. 21–34. DOI: 10.1016/j.landurbplan.2003.10.002. Published: 15. 1. 2005.

Krok 3: Hledání současných rozvojových potenciálů Typ/forma výzkumu: Dedukce – kvantitativní výzkum a empirický výzkum Sledované období: Současnost (2016).

Mapa předmětné lokace: Ortograficko-fotografická mapa předmětné oblasti (2016).

Hypotéza: Díky uskutečnění rozboru území v krocích 1 a 2 lze v kombinaci s aktuální mezioborovou analýzou území určit nejen poměrně přesný tvar sídla v krajině, ale i definovat aktualizace pro územněanalytické podklady nebo zadání pro územní plán.

Poslední „vrstvou“ při zakládání zpracovávaného modelového území jsou nové průzkumy (a revize) mezioborového týmu odborníků, které se k předchozím vrstvám vztahují vždy jak přímou, tak nepřímou cestou. Přímá inspirace pro studium území vychází například z průzkumů objektů (památka i brownfield) v rámci logiky území a tato umístění potom potvrzuje (zápis do seznamu památek nebo pasportizace pro aktualizaci ÚAP…). Nepřímou inspirací je pak určitá specifičnost, která nutně vystihuje charakter dané lokace (úrodné Polabí vs. dřevařská Šumava).

Průzkum mezioborového týmu odborníků26 je vždy veden zadáním27 nalézt na území současné rozvojové potenciály,28 které budou dále implementovány do dalších stupňů územněplánovací dokumentace (ÚPD). Odborníci z oblasti prostorových věd a socioekonomických oborů nacházejí prvky v terénu podle přesně stanovené metodiky své profese,29 ale bez předem predikovaného výsledku (je třeba se vždy nechat územím

26

Profese v mezioborovém týmu odborníků vznikly postupně od roku 2011, v rámci vědecko-výzkumné platformy Neolokator.cz. Základní dělení oborů se ustálilo na skupině prostorových věd a socioekonomických věd. Tým odborníků je také spoluatorem metody Identifikace potenciálu míst – IPOM (disertační práce Jana Trejbala).

27

Zadání pro identifikaci potenciálu určuje většinou místní samospráva nebo při vyšší míře profilace (např. vytváření pracovních míst) také různé zapsané spolky nebo pracovní agentury. Zadání pro místní samosprávy může mít přímý vztah k legislativně vymezeným územněplánovacím podkladům (ÚPP). (disertační práce Jana Trejbala).

28 29

Definice rozvojového potenciálu viz níže.

Každá z profesí vytvořila nejen svoji vlastní metodiku, ale v rámci obecné metody existuje také interní kategorizace zjednodušující nacházené podněty. Obor architektura a urbanismus má v rámci těchto kategorií více syntetizující/přirozeně vedoucí pozici.

72

30

Jednotlivé nacházené podněty (potenciály) většinou nemohou existovat samostatně, z tohoto důvodu jsou v rámci metody IPOM (viz přiloženou mapu) definovány vazby, skupiny typů více podobných potenciálů nebo samotný syntetizující text.

Všechny tyto typy vazeb mají svou grafickou i textovou podobu.

31

Například projekt Pracovní návyky (CZ.1.04/2.1.00/03.00018),

který chce přispět k vytváření udržitelných pracovních míst a pomoci dlouhodobě nezaměstnaným se nově uplatnit. V tomto projektu byla uplatněna metoda IPOM (níže).

32

V rovině popisu jednotlivých potenciálů by (kromě samotných návrhových částí) měly existovat standardizované pasportizační údaje, jako je GPS poloha, fotografie, časové rozpětí apod.

33

Nejčastěji ve formátu GIS – open source.

34

Transformované pasporty údajů o území z legislativně stanovených pasportů a metodických návodů MMR dle zákona č.

183/2006 Sb., podle struktury přílohy č. 1 vyhlášky č. 500/2006 Sb., část A a B. 35

TREJBAL, J., fragment z výzkumu v rámci doktorského stu-

dia – grant SGS ČVUT Praha, Fakulta stavební, obor architektura a stavitelství 2016, školitel Zuzana Pešková.

překvapit!). Týká se to logiky celého území jak ve smyslu dílčích impulsů, vyznění charakteru lokality, tak i naznačených souvislostí a vazeb.30 Výsledky mají sloužit pro následnou aktualizaci dlouhodobých ÚPP nebo pro rozvoj udržitelných ekonomických impulsů pro region.31 Potenciály nalezené v území tedy musí vždy obsahovat popis hodnot, limitu, problému nebo záměrů pro území (a další faktografické údaje),32 zároveň je ale musí dávat do vzájemných souvislostí.

Souvislosti mezi potenciály můžeme znázornit vazbami, které jsou buď vyznačené přímo v grafických výstupech průzkumu (komentovaná mapa),33 nebo se nacházejí v syntéze textové části finální studie nebo ve standardizovaném pasportu . Mimochodem, letmou představu o potřebě mezioborovosti při „vztahování se jednotlivých profesí k současným legislativním formám ÚPP“ si můžeme udělat z dlouhodobé práce mezioborového týmu Neolokator.cz, který postupně dospěl k závěru,35 že 47 % těchto jevů patří primárně do gesce čistě mezioborové (tabulka I).

73

OBSERVED PHENOMENA OF CATEGORY A – PAM OF THE MUNICIPALITY A001 A002 A003 A004 A005 A006 A008 A009 A010 A011 A011/01

Zastavěné území Plochy výroby Plochy občanského vybavení Plochy k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území Památková rezervace včetně ochranného pásma Památková zóna včetně ochranného pásma Nemovitá kulturní památka, popřípadě soubor, včetně ochranného pásma Nemovitá národní kulturní památka, popřípadě soubor, včetně ochranného pásma Památka UNESCO včetně ochranného pásma Urbanistické hodnoty Celoměstské centrum

A011/05 A011/07 A011/08 A011/10 A011/11 A011/13 A011/16 A011/19 A011/20 A011/21 A011/22 A013 A014 A015 A016/01 A016/02 A017 A018 A019 A020 A021 A022 A023 A026 A028 A029 A030 A031 A032 A034 A036 A037 A038 A040 A041 A042 A043 A044 A046 A047 A048 A049 A050 A051 A052 A053 A054 A057 A058 A060 A061 A062 A063 A064 A065 A066 A067 A068 A069 A070 A071 A072 A073 A074 A075 A077 A078 A079 A080 A081 A082 A083 A085 A086 A087/01 A087/02 A088 A089 A090 A091 A092 A093 A094 A095 A096 A097 A098 A099 A100 A102 A103 A104 A105 A106 A107 A109 A110 A111 A112/01 A112/02 A113 A113/01 A113/02 A114 A115 A116 A117 A118 A118/03 A119 A119/01 A119/02

Historická jádra bývalých samostatných obcí Specifická území Výška zástavby Cenné urbanistické soubory Pohledové horizonty Pohledově exponované svahy Výrazné terénní útvary Přírodní osy Vývoj sídelní struktury a využívání území Podlažnosti Veřejná prostranství Historicky významná stavba, soubor Architektonicky cenná stavba, soubor Významná stavební dominanta Území s archeologickými nálezy Významné archeologické plochy Oblast krajinného rázu a její charakteristika Místo krajinného rázu a jeho charakteristika Místo významné události Významný vyhlídkový bod Územní systém ekologické stability Významný krajinný prvek registrovaný, pokud není vyjádřen jinou položkou Významný krajinný prvek ze zákona, pokud není vyjádřen jinou položkou Chráněná krajinná oblast včetně zón Přírodní rezervace včetně ochranného pásma Národní přírodní památka včetně ochranného pásma Přírodní park Přírodní památka včetně ochranného pásma Památný strom včetně ochranného pásma NATURA 2000 - evropsky významná lokalita Lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem Lesy ochranné Lesy zvláštního určení Vzdálenost 50 m od okraje lesa Bonitovaná půdně ekologická jednotka Hranice biochor Investice do půdy za účelem zlepšení půdní úrodnosti Vodní zdroj povrchové, podzemní vody včetně ochranných pásem Zranitelná oblast Vodní útvar povrchových, podzemních vod Vodní nádrž Povodí vodního toku, rozvodnice Záplavové území Aktivní zóna záplavového území Území určená k řízeným rozlivům povodní Území zvláštní povodně pod vodním dílem Objekt/zařízení protipovodňové ochrany Dobývací prostor Chráněné ložiskové území Ložisko nerostných surovin Poddolované území Sesuvné území a území jiných geologických rizik Staré důlní dílo Staré zátěže území a kontaminované plochy Oblast se zhoršenou kvalitou ovzduší Odval, výsypka, odkaliště, halda Technologický objekt zásobování vodou včetně ochranného pásma Vodovodní síť včetně ochranného pásma Technologický objekt odvádění a čištění odpadních vod včetně ochranného pásma Sít kanalizačních stok včetně ochranného pásma Výrobna elektřiny včetně ochranného pásma Elektrická stanice včetně ochranného pásma Nadzemní a podzemní vedení elektrizační soustavy včetně ochranného pásma Technologický objekt zásobování plynem včetně ochranného a bezpečnostního pásma Vedení plynovodu včetně ochranného a bezpečnostního pásma Ropovod včetně ochranného pásma Produktovod včetně ochranného pásma Technologický objekt zásobování teplem včetně ochranného pásma Teplovod včetně ochranného pásma Elektronické komunikační zařízení včetně ochranného pásma Elektronické komunikační vedení včetně ochranného pásma Jaderné zařízení Skládka včetně ochranného pásma Spalovna včetně ochranného pásma Zařízení na odstraňování nebezpečného odpadu včetně ochranného pásma Zařízení na nakládání s druhotnými surovinami a odpady Dálnice včetně ochranného pásma Rychlostní silnice včetně ochranného pásma Silnice I. třídy včetně ochranného pásma Silnice II. třídy včetně ochranného pásma Silnice III. třídy včetně ochranného pásma Místní a účelové komunikace Železniční dráha celostátní včetně ochranného pásma Železniční dráha regionální včetně ochranného pásma Koridor vysokorychlostní železniční trati Vlečka včetně ochranného pásma Lanová dráha včetně ochranného pásma Speciální dráha včetně ochranného pásma Tramvajová dráha včetně ochranného pásma Letiště včetně ochranných pásem Letecká stavba včetně ochranných pásem Vodní cesta Hraniční přechod Cyklostezka, cyklotrasa, hipostezka a turistická stezka Objekt důležitý pro obranu státu včetně ochranného pásma Vymezené zóny havarijního plánování Objekt civilní ochrany Objekt požární ochrany Objekt důležitý pro pinění úkolů Policie České republiky Objekt důležitý pro pinění úkolů Městské policie HMP Ochranné pásmo hřbitova, krematoria Ochranné pásmo hřbitova, krematoria Pietní místa a válečné hroby Jiná ochranná pásma Ostatní veřejná infrastruktura Počet dokončených bytů na 1000 obyvatel Zastavitelná plocha Jiné záměry Záměry na provedení změn v území Další dostupné informace, např. Územně plánovací podklady - územní a urbanistické studie Ostatní podklady a ověřovací studie zpracované URM

A011/04 Městská a lokální centra, obchodně společenská centra s regionálním dosahem, nákupní centra

A119/03 A119/04

A119/21 A119/22 A119/23 A119/24 A119/25 A119/26 A119/27 A119/28 A119/29 A119/30

P1 P1

H1 H1 H1

P2 P2 H1 P2 P1 P2 P2 P2 P1 P1 P1 P1 P1 P1 P1 P1 P2 P2

A1 A1 A1 A1 A1 A2 N1 A2 N1

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2

P2 P2 P2 P2 P2 P1 H2 P2 P2 P1 P1 P2 P2 P2

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2

P2 P2 H2 P2 P2 P1 P1 P2 P1 P2

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2

A2 A2 A2 A2 A2

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A1 A1

S1

P2

Summary B

H1 P1

R1 R1 R1 R1

Každodenní rytmus - bydlení, pohyb, práce, volný čas…

Reprezentace, inteligence, aktivní osoby, podnikatelé, politici, mecenáši…

Komunitní život, spolky, instituce Důležité meziskupinové vazby Důležité vazby ve skupinách Doporučený komunitní rozvoj Využívání veřejného prostoru, bezpečnost Bydlení - sociální charakteristika různých typů a míst Kultura, nábožensví a spiritualita Metoda socio-antropologického pozorování

R1 R1 R1 R1 R1 R1 R1 R1 R1 R1

S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S1 S1 S1 S1

P1 P1 P1 P1 P2 P2 P2 P2 P2 P2 P2 P2 P2 P1

P2

S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1

S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1

A1

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A1 A1 A1

A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2 A2

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A2

N1

0 5 55 0 4 0 9 31 0 31 H2 P2 S2 R2 A2

34 0 N2

SUMMARY H1 P1 S1 R1 A1 N1

A2 N1 A2 N1 A2 N1 A1 A1 A1 A1 A1

R1

S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A2 N1

H1 P1

Vývoj počtu obyvatel Počet obyvatel při sčítání lidu Počet bydlících obyvatel Přirozený přírůstek Počet živě narozených Počet zemřelých Saldo migrace Počet přistěhovalých Počet vystěhovalých Podíl obyvatel ve věku O až 14 let (%) Podíl obyvatel ve věku 15 až 64 let (%) Podíl obyvatel ve věku 65 a více let (%) Podíl osob se základním vzděláním (%) Podíl osob s vysokoškolským vzděláním (%) Sídelní struktura Ekonomická aktivita podle odvětví Počet zaměstnaných osob podle odvětví Počet zaměstnaných žen podle odvětví Počet zaměstnaných mužů podle odvětví Počet ekonomicky aktivních Podíl ekonomicky aktivních v priméru (%) Podíl ekonomicky aktivních v sekundéru (%) Podíl ekonomicky aktivních v terciéru (%) Míra nezaměstnanosti Míra (obecné) nezaměstnanosti (%) Míra (registrované) nezaměstnanosti (%) Počet uchazečů o zaměstnání Počet volných pracovních míst Vyjíždějící do zaměstnání a škol Vyjíždějící do zaměstnání Vyjíždějící do škol Dojíždějící do zaměstnání a škol Dojíždějící do zaměstnání Dojíždějící do škol Výstavba domů a bytů Počet zahájených bytů Počet rozestavěných bytů Počet dokončených bytů Podíl neobydlených bytů (%) Počet neobydlených bytů Struktura bytového fondu a obložnost Počet obydlených domů Počet bytů Počet obydlených bytů Podíl obydlených bytů v bytových domech (%) Podíl obydlených bytů v rodinných domech (%) Podíl obydlených bytů se sníženou kvalitou (%) Podíl obydlených bytů postavených do roku 1919 (%) Podíl obydlených bytů postavených v letech 1920 až 1970 (%) Podíl obydlených bytů postavených v letech 1971 až 2000 (%) Podíl obydlených bytů postavených v letech 2001 až 2011 (%) Počet osob na 1 obydlený byt (obložnost) Obytná plocha v m2 na 1 byt Obytná plocha v m2 na 1 osobu Počet obyvatel v obydlených bytech Místně obvyklé nájemné Tržní nájemné bytů (nabídka) Tržní ceny bytů (nabídka) Celoměstské rekreační oblasti Počet staveb pro rodinou rekreaci Počet staveb pro rodinou rekreaci Počet bytů sloužících k rekreaci v neobydlených domech Počet bytů sloužících k rekreaci v neobydlených domech Kapacita a kategorie ubytovacích zařízení Kapacita a kategorie ubytovacích zařízení Počet hromadných ubytovacích zařízení Počet hotelů Počet lůžek Kategorie hromadných ubytovacích zařízení Podíl obyvatel zásobovaných pitnou vodou z veřejného vodovodu (%) Počet obyvatel zásobovaných pitnou vodou z veřejného vodovodu Podíl obyvatel zásobovaných plynem (%) Počet obyvatel zásobovaných plynem Podíl obyvatel napojených na veřejnou kanalizaci (%) Počet obyvatel napojených na veřejnou kanalizaci Podíl zemědělské půdy z celkové výměry (%) Podíl orné půdy z celkové výměry zemědělské půdy (%) Podíl trvalých travních porostů z celkové výměry zemědělské půdy (%) Podíl specielních zemědělských kultur z celkové výměry zemědělské půdy (%) Podíly tříd ochrany zastoupené v jednotlivých katastrálních územích Podíl zastavěných a ostatních ploch z celkové výměry (%) Podíl vodních ploch z celkové výměry (%) Podíl lesů z celkové výměry (%) Koeficient ekologické stability KES Hranice přírodních lesních oblastí Hranice bioregionů a biochor Hranice klimatických regionů Počet obcí a obyvatel v oblastech se zhoršenou kvalitou ovzduší Hodnoty imisního znečištění životního prostředí a jejich vývoj Další dostupné informace, týkající se například demografie, ekonomických aktivit,...

Počet ekonomických subjektů Hrubý domácí produkt Tvorba hrubého fixního kapitálu Hrubá přidaná hodnota podle odvětví (podíl v %) Hrubá přidaná hodnota podle odvětví (v mil. Kč) Rozpočet města (skutečné pinění k 31.12.)

Počet bytů zásobovaných z CZT Podíl bytu (%) zásobovaných z CZT Mapy povodňového ohrožení

98 UAP

A2 N1 S2 S2 S2 S1 R1

Identita v širších souvislostech - za hranicí lokality…

151 UAP (ve 28 případech ,,zdvojené" profese..)

N1 N1 N1 N1 N1

A1 A2 N1 A1 A1 A1 S1 A1 S1 R1 A1

Lokální idetita - faktory sociální a prostorové

Summary A

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A2 N1

Kolektory

Limity území - identifikace sociálně prostorového uspořádání Celková sociální skladba a její vazby

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A2 N1

S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S1 S2 S2 S2 S2 S2 S1 S2 S1 S1 S1 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2 S2

H1 P1 H1 P1

N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1 N1

A2 N1 A2 N1

A1

Úroveň cen stavebních pozemků Vlastnické poměry Úroveň nájmů kancelářských ploch Současný stav využití území Údaje o hluku ve městě Historické zahrady Stavební uzávěry Území se zákazem výškových staveb Mapy povodňového ohrožení Obecný sociální a kulturní kontext lokality

A119/20

P1

H1

N1 N1 N1 N1 N1

A1

A1

Radonový index lokality

A119/19

H1

B001 B001/01 B001/02 B001/03 B001/04 B001/05 B001/06 B001/07 B001/08 B002 B002/01 B003 B004 B005 B006 B007 B007/01 B007/02 B007/03 B007/04 B007/05 B007/06 B007/07 B008 B008/01 B008/02 B008/03 B008/04 B009 B009/01 B009/02 B010 B010/01 B010/02 B011 B011/01 B011/02 B011/03 B012 B012/01 B013 B013/01 B013/02 B013/03 B013/04 B013/05 B013/06 B013/07 B013/08 B013/09 B013/10 B013/11 B013/12 B013/13 B013/14 B014 B014/01 B014/03 B015 B016 B016 B016/01 B016/01 B017 B017 B017/01 B017/02 B017/03 B017/04 B019 B019/01 B020 B020/01 B021 B021/01 B022 B023 B024 B025 B026 B027 B028 B029 B030 B031 B032 B034 B035 B036 B037 B037/01 B037/02 B037/03 B037/04 B037/05 B037/06 B037/11 B037/12 B037/13

A1 A1 A1 A1 A1 A1 A1 A1 A1 A2 N1 A1 A1 A1 A1

S1

Ochranná hluková pásma letiště

A119/07 A119/08 A119/09 A119/10 A119/11 A119/12 A119/13 A119/14 A119/15 A119/16 A119/17 A119/18

S1

H1 H1

S1 S1

Územně plánovací dokumentace

A119/05 A119/06

H1 H2 H2 H2 H2 H2 P2 H1

OBSERVED PHENOMENA OF CATEGORY B – PAM OF THE REGION A1 A1 A1 A1 A2 A2 A2 A2 A2 A1 A1

14 22 20 17 39 67 7 26 17 0 67 0 H2 P2 S2 R2 A2 N2

H1 Historical sciences N1 Natural sciences S1 Social sciences R1 Social anthropology A1 Urbanism and architecture N1 Primarily interdisciplinary approach

Summary A + B 119 legal phenomena are divided into 249 categories according to the IPR Prague Nonarchitect onic professio ns architect onic professio ns

H1 P1 S1 R1 A1 N1

14 categories specifically for the branch, 7 additional 27 categories specifically for the branch, 35 additional 75 categories specifically for the branch, 48 additional 17 categories specifically for the branch, 0 additional 43 categories specifically for the branch, 98 additional 101 categories specifically for the branch, 0 additional

5,60% 10,80% 30,10% 6,80% 17,30% 40,50%

53,30% 57,80%

74

36

Metodika zadávání územních plánů, FA ČVUT 2015 – D: Analýza vybraných témat – Irena Fialová: Územní plány EU – strana 169, kapitola 6.2..

38

Všechny územněplánovací podklady (ÚPP). Obsah ÚAP je jednotný pro obce i kraje.

Česká republika dnes vykazuje podle dokumentu PLUREL D 2.2.1 velmi slabé výsledky ve srovnání s ostatními zeměmi EU z hlediska potenciálu ke kontrole změn využití území. Má malý potenciál k účinné kontrole změn. Řada vyspělých demokracií v rámci EU, u kterých máme tendenci se inspirovat, disponuje poměrně málo rigidním systémem plánování, který nepředepisuje ideální cílová řešení, zato ale předpokládá existenci demokratické diskuse, pomocí níž dospívá ke konsenzu nad konkrétními problémy. Schopnosti takové diskuse a dosahování konsenzu ale předchází velmi dlouhá tradice, kterou lze vysledovat v administrativním a právním uspořádání těchto zemí.36 Získané informace v rovině analýzy území a základních návrhů na rozvoj lokality (potenciály) musí být tedy porovnány s již existujícími zákonnými rozbory území.38 Toto ověření může samozřejmě rozpracovat již urbanista/zadavatel, ale pro posloupnost analýz je logické, aby tvorbu pasportů a celkovou komparaci vykonával stále stejný mezioborový tým.

39

TREJBAL, J., fragment z výzkumu v rámci SGS ČVUT Praha,

Fakulta stavební, obor architektura a stavitelství 2016, školitel Zuzana Pešková, konzultace Jan Jehlík, Jiří Plos (FA ČVUT).

Výzkum se zaměřil na implementaci vybraných rozvojových potenciálů (od úřadů ORP) do existujících aktualizací/dokumentací.

40

SKLENÁŘ, T. MMR – Odbor územního plánování – Ministerstvo pro místní rozvoj. Ústní vyjádření při konzultaci Jana Trejbala.

Toto porovnání lze také využít pro zákonnou povinnost aktualizovat územněanalytické podklady (ÚAP) v rámci obce s rozšířenou působností (ORP), kdy pořizovatel průběžně aktualizuje ÚAP na základě aktualizovaných a nových údajů o území, průzkumu území a dalších informací. Vždy po dvou letech pořídí jejich úplnou aktualizaci. Průběžně se aktualizují také podklady pro rozbor udržitelného rozvoje území, rozbor udržitelného rozvoje území se aktualizuje při úplné aktualizaci ÚAP, tj. jednou za dva roky. Správnost, úplnost a aktuálnost v ÚAP použitého údaje poskytovatel údaje potvrzuje v pasportu údaje o území.39 Mezi hlavní nesrovnalosti v dnešní urbanistické praxi v České republice bohužel patří různé výklady „možností implementace“ pasportů s nalezenými potenciály z území do dokumentací, způsobené (mimo jiné) podle MMR ČR nedostatečně odborně obsazenými pozicemi na příslušných úřadech.40 Jednoduše řečeno, zatímco některý úřad (úředník) ORP by pasportizovaný podklad zařadil do strategického plánu obce, naopak jinde vidí všechno jako přílohu k zadání pro aktualizaci ÚP obce…

41

Viz http://www.geoportalpraha.cz/uploads/assets//metodika _uap.pdf.

Navíc vyhláška č. 458/2012 Sb. ze dne 17. prosince 2012, která nahradila vyhlášku č. 500/2006 Sb. metodiky41týkající se pořizování (aktualizace) územněanalytických podkladů pro obce a kraje, nepřináší žádnou změnu a ponechává tak v původní podobě i „šablonu pasportu“ jako jediný standardizovaný formulář/formát pro ÚPP jako celek…

Existují tedy dnes pouze dvě legální možnosti, jak v této situaci pracovat: a) modifikace původní šablony pasportu údajů o území pro potřeby mezioborové analýzy území; b) uchopení všech informací jako „doplňujících rozborů a průzkumů území“ – tedy akceptovat dosavadní nestandardizovanou situaci (každý rozbor území dnes vypadá po textové a grafické části jinak). Územní studie zde není chápána jako jednotlivý údaj o území.

75

Krok 3: Hledání současných rozvojových potenciálů: aplikace na modelové území Dříve než bude probrán postup při získávání dat v terénu, je třeba definovat potenciál území. Jde o místně nebo oblastně určitelný popis a návrh pro území, vytvořený odborníkem/ky – vycházející z podnětů nalezených terénním způsobem nebo podnětů určených badatelsky –podle interní oborové kategorizace – a posouzený v mezioborové diskusi.42 Samotnou identifikaci potenciálů (metoda) realizuje historik (se zaměřením na novověk), přírodovědec (ideálně geobotanik), urbanista (koordinátor celého týmu), sociální geograf (zaměřený na regionální rozvoj) a sociální antropolog.

Tým nejprve provede sběr dat v terénu (včetně tzv. GPS skicování),43 rešerši dat a existujících textů. Část nalezených potenciálů se zanese do on-line databáze a následuje mezioborová rozprava. Její výsledky jsou zapracované tak, aby mohly být představeny veřejnosti a místnímu zastupitelstvu lokality. Po případné diskusi s veřejností se upřesňují data z vymezené oblasti a vypracuje se finální studie, která může mít tři možné formy výstupu: (a) textovou (shrnující veškeré poznatky dohromady), (b) seznam projektových záměrů (podrobněji určené potenciály) a (c) standardizované pasporty pro aktualizaci územněplánovacích podkladů (ÚPP).

Výsledek celé analýzy bude zcela nepochybně determinován existujícími majetkoprávními vztahy na území stejně jako např. nadregionálními koridory inženýrského typu, ale i přes tyto determinační činitele by toto nové skládání venkova mělo vzniknout vždy ve své celistvé podobě.

42

Základním prvkem pro (nejen) mezioborovou identifikaci potenciálu místa je mezioborová diskuse, probíhající po každé z fází průzkumu/analýzy vymezeného území. Výstupem této mezioborové rozpravy není pouze zápis, ale v našem případě i konkrétní nové podněty k zapracování (pasportizaci) do dalších stupňů ÚPP.

43

Skicování vlastním pohybem do map pomocí přesných geodetických přístrojů bylo jako metoda použito poprvé v roce 2010 při rozboru/definování hranice extravilánu vesnice Měchnov, kdy výsledkem byl návrh záhumenní cesty (jako klíč pro pochopení celého území). Jednalo se o spolupráci Jana Trejbala (klauzurní práce AVU Praha) a Idy Čapounové (diplomová práce VŠUP Praha), kdy zatímco ona hledala touto metodou reálná místa pro svůj návrh kolem obce, on řešil vlastně jen vztahy mezi vesnicí Měchnovem a jeho okolím. Dále se tato metoda osvědčila jako „nástroj ověření prostorových souvislostí v terénu“, vzniklých při tvůrčím procesu při práci studentů FA ČVUT v Praze v roce 2012 na tématu založení nové modelové vesnice na zelené louce (Paramratín – Ateliér Jana Jehlíka, asistent Jaromír Hainc, Lenka Burgerová, Jan Trejbal).

76

Závěr Na základě předchozího textu by nyní mělo být možné umět pro potřeby následné urbanistické práce navrhnout (ne)zastavitelné části libovolné prozkoumané krajiny, být si vědomi výhod mezioborového přístupu a také reagovat na již existující územněanalytické podklady pro oblast. Pro zakládání sídla je ale také důležitý počet a skladba obyvatel, kteří by měli teoreticky na 625 ha modelového území žít. Účelem celého článku nemohlo být podrobné prokázání všech předložených hypotéz – to je úkolem pro dlouholetý vědecký výzkum, kterému se autor dlouhodobě věnuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Dá se nicméně tvrdit, že (hypotéza 1) staré mapy jsou skutečně vhodným nástrojem pro zisk analytických dat z území pro prostorové plánování. V kontextu tehdejšího hodnotového systému je třeba dále prohlubovat studium všech tří uvedených typů (morfologie území, antropogenně vzniklá pomístní jména a zákonitosti etnoekologické) informací, které se dají ze starších map získat. Problémem ovšem je, jak pro urbanistickou praxi tato data standardizovat – vždy určit jejich relevantnost. Tato otázka vybízí ke spolupráci s odborníky na lokální ekosystémy krajiny, především v agrárních souvislostech.

Agro-silvo-pastorální plochy v krajině dodnes určitě existují (hypotéza 2). Stejně jako u první části je podstatné určit jejich aktuální „formu/stav“, kdy bude tento údaj jistě často využit nejen pro fiktivní úlohy (typu modelového území), ale především v plánování vztahu reálného sídla a krajiny jím spravované…

Díky uskutečnění rozboru území všech tří kroků lze skutečně určit nejen poměrně přesný tvar pro sídla v krajině, ale i aktualizace pro územněanalytické podklady nebo zadání pro územní plán.

Postup lokace zastavitelného území v modelovém prostoru.

77

Tři vrstvy jedné modelové krajiny se založenými sídly Nivnicí a Úpadlicemi...