Katolický týdeník o zesnulém Václavu Havlovi

2 / Z domova

Kato lický

ED I T OR I A L „To budou letos bez dědy smutné vánoce, viď, mami,“ řekla malá holčička a mlsně si olízla prst namočený do čokoládového krému. „Děda byl nemocný, Baruško, měl nás moc rád, ale teď už je v nebi a je mu dobře…“ odpověděla maminka a hlas se jí přitom chvěl. Od pohřbu neuplynul ještě ani měsíc a ona věděla, že nikdo nikdy neměl tak hodného tatínka jako ona.

U štědrovečerního stolu se smutek brzy rozplynul. Připíjelo se na zdraví, děkovalo se Ježíškovi a nakonec zbyl pod stromečkem poslední dárek. Byl určený mamince. „Nevím, co v něm je, ale prý si ho máš přečíst někde sama,“ řekla tiše babička.

Ze stolu už bylo všechno sklizeno a holčička v postýlce tiše oddechovala, když si maminka s tlukoucím srdcem otvírala záhadnou obálku. Byl v ní dopis. Písmo svého tatínka poznala okamžitě, byť bylo možná trochu roztřesenější než jindy. „Moje milá holčičko,“ četla… „nezbývá mi na tomto světě příliš mnoho času, a než odejdu, chtěl jsem ti říci jedno malé tajemství. Když ses narodila, byl to můj nejkrásnější den v životě a každou noc, když jsi usínala, jsem se modlil, aby tě Bůh uchránil všeho zlého a tvé těžké kříže předal mně. Moc jsem si přál, abys byla v životě šťastná. Nehněvej se, proto, prosím, na Pána Boha, že mě v posledních měsících tolik zkoušel… Byla to naše dohoda a já jsem šťastný, že mou prosbu vyslyšel. Krásné Vánoce, holčičko moje. Miluji tě. Tvůj tatínek.“ V domě bylo dlouho ticho. Až po chvíli se otevřely dveře dětského pokoje a dovnitř vklouzla ženská postava. Sklonila se ke spící holčičce, cosi šeptala do peřin a hruď se jí přitom chvěla. A i když jejím slovům nebylo rozumět, ona věděla, že ten nahoře ji dobře slyší…

Požehnané vánoční svátky přeje ANTONÍN RANDA, šéfredaktor

JAK TO VIDÍ ČTENÁŘI? Sympatizujete s demonstranty, kteří protestují proti údajnému zmanipulování voleb v Rusku?

Ano Ne

254 (58,4 %) 181 (41,6 %) Celkem: 435 hlasů

Anketa na další týden: Měl Václav Havel za svého života dostat Nobelovu cenu míru?

Hlasujte na www.katyd.cz!

VÁ NOČ N Í ZA M YŠL EN Í BIS KUPA JA N A VO K Á L A Slavíme Vánoce L. P. 2011. Uvádím tento letopočet, protože vánoční svátky mají svou tradici spojenou s událostmi dějin. Nejen děti, ale i my dospělí se na dny Vánoc moc těšíme. Je v nich přítomné tajemství touhy lidského srdce prožít v plnosti krásu života a více se přiblížit Bohu.

Zachytit touhami srdce něco víc než to, co se nám během roku běžně daří.

Pokoj, radost, štěstí, štědrost i ty nejhlubší tužby srdce, to všechno se jakoby zčistajasna o Vánocích vynoří na povrch. Člověk uprostřed svých nejbližších a v atmosféře Štědrého večera má v sobě potřebu podělit se s ostatními. Má větší odvahu zapomínat na to nepříjemné a bolestné a neztrácet čas sobeckými náladami. Člověk v záři vánočního stromku a betléma je najednou daleko vnímavější k lidskému štěstí.

Vlastně i ty komerční reklamy Vánoc jako by v sobě nenesly pouze ten ekonomický náboj.

My křesťané však máme daleko hlubší důvod k radosti z Vánoc. Po adventním toužebném očekávání jsme se dočkali Krista. S dojetím nasloucháme slovům „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ Je to radost, kterou v hloubi duše zakoušeli betlémští pastýři, když se zahleděli do tváře dítěte Ježíše. V této betlémské radosti se rodí odvaha k životu ve světle pravdy.

V této radosti se všechna světla tohoto světa jeví jako nedostatečná. Hlad po pravdě, pokoji, odpuštění a lásce nejde nasytit ničím jiným než životem s Kristem Pánem.

Přeji vám, milí čtenáři, aby vánoční radost zvítězila ve vašich srdcích i ve vašich rodinách nade vším, co je poznamenáno jen duchem tohoto světa. Pokojné Vánoce!

tý de n ík

52

–

53

/

20.

prosi nce

2011

–

2.

l edna

2012

Zemřel Václav Havel, člověk dobré vůle odchodu na věčnost. Při každém osobním setkání jsem si vážil jeho lidskosti i kultivovanosti. I jeho hledání,“ prohlásil biskup Cikrle.

Václav Havel byl pokřtěný i biřmovaný a „do společenství církve patřil i přijetím eucharistie,“ uvedl ve smutečním prohlášení pražský arcibiskup Dominik Duka.

Pohřeb se zesnulým se uskuteční podle dostupných informací v pátek 23. prosince v pravé poledne v pražské katedrále svatého Víta. Účast již přislíbila například americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. JIŘÍ PRINZ

Ve věku 75 let zemřel v neděli 18. prosince první prezident České republiky Václav Havel.

Skonal ve spánku na své chalupě na Hrádečku, kde mu do poslední chvíle pomáhaly nést kříž těžké nemoci i Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského. „Oslovila nás sama paní Havlová na přání svého manžela a my jsme byly moc rády, že můžeme panu prezidentovi posloužit,“ uvedla generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského sr. Bohuslava Kubačáková. Podle jejích slov pomáhaly prezidentovi nejen sestry boromejky, ale i jedna sestra z Kongregace šedých sester svatého Františka a zpočátku i blízká spolupracovnice pražského arcibiskupa sestra Dominika. „Náplň činnosti sester tvořila zdravotnická a ošetřovatelská péče pod vedením osobního lékaře Tomáše Bouzka,“ dodala představená boromejek. Úmrtí Václava Havla zasáhlo i mnohé představitele církve. Ti se v nejednom případě s exprezidentem znali ještě z dob disentu, kdy

Hned první den po úmrtí Václava Havla se s ním do Pražské Křižovatky přišly rozloučit stovky lidí.

Snímek Aleš Masner společně bojovali proti komunismu. Jedním z prvních, kdo se na Pražském hradě podepsal do kondolenčních knih, byl pražský arcibiskup Dominik Duka. Učinil tak v přítomnosti nejvýznamnějších ústavních činitelů země v čele s prezidentem Václavem Klausem.

Soustrastný telegram manželce bývalého prezidenta zaslal

jménem Konference biskupů Slovenska její předseda, arcibiskup Stanislav Zvolenský, a osobní kondolenci paní Dagmar Havlové zaslal rovněž brněnský biskup Vojtěch Cikrle. „Za Václava Havla jsem se modlil už v době totality a po celou dobu jeho veřejného působení. A modlím se za něj i dnes, kdy přišla zpráva o jeho

Zádušní mši svatou za bývalého prezidenta Václava Havla bude sloužit ve středu 21. prosince od 16.30 v plzeňské katedrále biskup František Radkovský. Zádušní a vzpomínková mše proběhne o den později i v pražské žižkovské farnosti v kostele sv. Prokopa v 18 hodin. Již v úterý 20. prosince odsloužil requiem za Václava Havla v kostele Nejsvětějšího Salvátora exprezidentův dlouholetý přítel Mons. Tomáš Halík.

Obchody zavřou na Štědrý den už ve dvě Na Štědrý den zavřou velké obchody už ve dvě hodiny odpoledne, na Boží hod vánoční by mělo zůstat zavřeno úplně. Alespoň tak zní dohoda mezi odbory a většinou obchodních řetězců v ČR. Zároveň se připravuje nová legislativa, která by měla uzákonit uzavření obchodů i na sv. Štěpána, Velikonoce a 17. listopadu.

„Za zhruba pět let, co oslovujeme obchodní řetězce, se nám při jednání s jednotlivými řetězci podařilo dosáhnout toho, že až na dvě výjimky nám všechny vyšly vstříc a letos skutečně na Štědrý den ve 14 hodin zavřou,“ potvrdil dohodu prezident Odborového svazu pracovníků obchodu Petr Voslař.

Dohodu vítá i biskup Václav Malý. „Je to velmi pozitivní krok

kupředu a přál bych si, aby i během jiných významných dnů občanského roku byly supermarkety zavřeny,“ říká biskup Václav Malý, předseda rady Iustitia et Pax. Sváteční dny by měly být podle něj časem klidu, kdy si lidé mají udělat čas pro sebe, ne je strávit putováním po supermarketech. „Zároveň je volno důležité i pro zaměstnance,“ dodává biskup Malý.

Poslanci už v roce 2005 zamít-

li návrh na zákaz nočního prodeje od 22 do 6 hodin a během všech jedenácti svátků. Odborový svaz pracovníků obchodu chce díky připravované legislativě omezit prodej jen v sedmi svátečních dnech. Také od zvažovaného zákazu nočního prodeje nakonec odboráři sami ustoupili. Zjistili totiž, že by tím šli proti vlastním členům, kteří o možnost pracovat v noci nechtějí přijít. (tok)

Svatovítský poklad je po 20 letech opět přístupný Unikátní expozice svatovítského pokladu je od konce minulého týdne přístupná veřejnosti.

Instalaci se 139 předměty, kterým vévodí český korunovační kříž, otevřel slavnostně arcibiskup Dominik Duka spolu s prezidentem Václavem Klausem. „Chtěl bych poděkovat, že poklad je opět zpřístupněn, a to na důstojném místě kaple sv. Kříže.

V tomto pokladu se totiž skrývá ještě další hlubší poklad. V krásných a umělecky cenných předmětech je skryta láska k vlasti a láska k Bohu,“ řekl během slavnostní vernisáže pražský arcibiskup.

Když byla v roce 1930 otevřena nová část katedrály, byl v ní shromážděn a vystaven i svatovítský poklad; v padesátých letech ho Kancelář prezidenta republiky přesunula do kaple sv. Kříže. Po roce 1990 pak byla kvůli malé

Arcibiskupa Dominika Duku (vlevo) a prezidenta Václava Klause doprovázela při slavnostním otevření expozice vedoucí odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Ivana Kyzourová. Snímek Jiří Macháně bezpečnosti a špatné technické vybavenosti expozice zrušena a poklad uklizen do bezpečí tzv.

Hilbertovy pokladnice. Tím ale jeho příběh neskončil. „Někdy po roce 2000 začala

kapitula jednat se Správou Pražského hradu a postupně jsme se dohodli o obnovení expozice,“ vysvětluje Martin Opatrný, ekonom Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Přípravné práce trvaly zhruba šest let a na jejich konci stála nová expozice. „Správa Hradu zajistila potřebné zabezpečení kaple, klimatizaci, nechala vyrobit vitríny, kapitula spolu s památkáři vybrala nejzajímavější exponáty a zajistili jejich potřebné zrestaurování,“ dodává Martin Opatrný.

Jen zrestaurování stálo kapitulu 1,5 milionu korun.

K nejvzácnějším mezi vystavenými díly patří více než půlmetrový zlatý relikviářový kříž, který nechal zhotovit Karel IV. Kříž se označuje také jako korunovační, neboť byl užíván při korunovacích. Návštěvníci najdou mezi exponáty také například meč svatého Václava. (apha, tok)

Sčítání obyvatel: katolíků je v ČR milion Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo letos v březnu, už má první výsledky. Český statistický úřad je zveřejnil v závěru minulého týdne. Ke katolické církvi se podle nich hlásí jen zhruba 1,1 milionu lidí. Dramaticky zároveň narostl počet těch, kteří kolonku náboženství nechali prázdnou.

Při sčítání přesně před deseti lety – v roce 2001 – se ke katolické církvi přihlásilo 2,7 milionu lidí.

Letošní 1,1 milionu tedy znamená dramatický pokles. Svou ro-

li v tom ale podle statistiků může hrát i fakt, že kolonka náboženství je nepovinná a možnost nevyplnit ji využilo letos rekordní množství lidí – zhruba 5 milionů. V roce 2001 ji nechal prázdnou jen přibližně milion lidí. „Stejný trend se projevil i u kolonky národnost, kterou nevyplnilo 2,74 milionu obyvatel, v roce 2001 to bylo jen 173 tisíc respondentů,“ uvádí mluvčí sčítání Ondřej Kubala.

Mnoho lidí též využilo možnost zaškrtnout, že se nehlásí k žádné církvi. Takových odpovědí bylo

707 tisíc. Zároveň se oproti minulému sčítání zvýšil počet rozvedených mužů – o 37 % a přibylo 10 % svobodných mužů. Rozvedených žen je o 33 % více než před deseti lety a svobodných je o 9 % více.

Výsledky sčítání už komentovala i ČBK. „Deseti procentům lidí, kteří se ke katolické církvi přihlásili, je potřeba poděkovat za to, že dobrovolnou otázku po své víře a příslušnosti k církvi disciplinovaně vyplnili. Klademe si ale otázku, proč se polovina obyvatel odmítla státu se svým vztahem k víře

svěřit. Měli bychom se proto také zamyslet nad jejich důvěrou ve stát a další instituce,“ napsali biskupové ve svém prohlášení.

V souvislosti s náboženstvím se objevila i jedna perlička – přibližně 15 tisíc lidí se přihlásilo k rytířům Jedi – duchovnímu proudu inspirovanému kultovní filmovou ságou Hvězdné války.

Podobný trend se objevil i v mnoha jiných zemích – například v Kanadě či Velké Británii.

K výsledkům sčítání se ještě v dalších číslech KT vrátíme. (tok)

Kat o lic k ý

t ý d e n í k

5 2

–

5 3

/

20.

pro sin ce

2011

–

2.

le dn a

Vatikán se chystá na Vánoce Přípravy na Vánoce ve Vatikánu vrcholí. Minulý týden zde byl vztyčen, ozdoben a rozsvícen šedesátiletý smrk o výšce víc než 30 metrů, který zaujal místo vedle tradičního betlému. Přivezli ho sem až z Ukrajiny, resp. z bývalé Podkarpatské Rusi. „Ukrajina se tímto opětovně hlásí ke svým evropským kořenům a ke své příslušnosti do rodiny evropských národů,“ vyjádřil se k této události, kterou považuje za velmi důležitou, představitel ukrajinských řeckokatolíků a kyjevský arcibiskup Svjatoslav Ševčuk. Není bez zajímavosti, že i po odstrojení vatikánského vánočního stromu nepřijde jeho dřevo nazmar.

Bývá věnováno charitativním asociacím, které je zpracovávají k dobročinným účelům.

ELEKTRICKÝ STROM Ještě předtím Svatý otec ze svého papežského bytu pomocí nejmodernější technologie rozsvítil vánoční strom ve městě Gubbio, které leží 220 km od Říma. Tamní největší stromeček na světě, který si vysloužil zápis i do Guinessovy knihy rekordů, je však poněkud nezvyklý. Občané Gubbia přišli totiž před třiceti lety s nápadem světelné kreakce, pokrývající celé úbočí hory Igino vypínající se nad tímto umbrijským středověkým městečkem. Obrys vánočního stromečku je vykreslen třemi sty světelnými body a další čtyři sta obřích žárovek tvoří ozdoby. Kometu na samém vrcholku svahu vykresluje 250 světel. Celkové rozměry elektrického stromečku, napájeného z obnovi-

Publ i ci sti k a

2012

telných zdrojů, jsou 750 na 450 metrů. O tuto světelnou pýchu města Gubbia se každoročně stará padesát dobrovolníků, kteří již od září o víkendech pokládají na kopci sedm a půl kilometru elektrického vedení.

Rozsvícení přenášely italská televize a Vatikánské televizní centrum. Také čeští diváci se budou moci prostřednictvím televize Noe spojit s oslavami Vánoc, jak budou probíhat ve Vatikánu. Vigilii Narození Páně zde bude sloužit v bazilice sv. Petra papež Benedikt XVI. na Štědrý den od 22.00 hodin. Na Boží hod vánoční v poledne udělí Svatý otec tradiční požehnání Urbi et Orbi – Městu a světu. 1. ledna 2012 na slavnost Matky Boží, Panny Marie bude římský biskup sloužit mši svatou ve svatopetrské bazilice v 9.30 hodin. (mtz, RaVat)

Osudové setkání 12 let před smrtí Zesnulý exprezident Václav Havel se několikrát setkal s předchozím papežem Janem Pavlem II. Pokaždé šlo o hluboká a upřímná setkání, na která oba muži rádi vzpomínali. Na snímku je jejich setkání z 18. prosince 1999 – proběhlo tedy na den přesně 12 let před smrtí Václava Havla. Tehdejší český prezident při něm ve Vatikánu předává v doprovodu své manželky Dagmar papeži dar. Úmrtí českého exprezidenta vyvolalo mediální odezvu téměř na celém světě. Zpráva o něm ihned doslova oblétla významná média jako televizi CNN či agenturu Reuters, v pondělí se Havlovi věnovala i celá řada deníků. „Václav Havel byl průkopníkem znovusjednocení Evropy. Byl duší revoluce v Česku,“ prohlásil o zesnulém exprezidentovi současný německý ministr zahraničí Guido Westerwelle. V zahraničí probíhají i pietní akce. Od pondělí se mohou například Němci s Václavem Havlem rozloučit na české ambasádě v Berlíně. (tok)

/

3

PROM L U VA B EN ED IKTA X VI.

Anděl Páně – 18. prosince V této čtvrté adventní neděli nám liturgie podává vyprávění o andělském zvěstování Panně Marii. V pozadí nazaretské události stojí Izaiášovo proroctví: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Iz 7,14). Tento starobylý příslib se bohatě naplnil vtělením Božího Syna. Stalo se tak působením Ducha Svatého – tedy Boha samého. Lidská bytost, která začíná žít v jejím lůně, přijímá od Marie tělo, ale své bytí čerpá plně z Boha. Je plně člověkem učiněným ze země – řečeno biblickou symbolikou – ale přichází shůry, z nebe.

Fakt, že Maria počala, a zůstala pannou, je tedy podstatný pro poznání Ježíše a pro naši víru, protože dosvědčuje iniciativu, která patří Bohu a především zjevuje, kdo byl počat. Mariino panenství je jediné a neopakovatelné; ale jeho duchovní význam se týká každého křesťana. Kdo totiž hluboce důvěřuje v lásku Boží, přijímá do sebe působením Ducha Svatého Ježíše, jeho božský život, což je vlastní tajemství Vánoc. Přeji vám všem, abyste je prožili s niternou radostí. (Podle Vatikánského rozhlasu)

STÍŽNOST NA NEVHODNOST pořadu zasílejte na adresu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, 120 00 Praha 2, info@rrtv.cz, tel.: 274 813 830, 274 810 885, 226 236 000.

V Betlémě se Vánoce slaví. Ale křesťanů v něm ubývá Asad je palestinský křesťan a žije se svou rodinou v Betlémě. S rozhovorem do Katolického týdeníku nejprve nesouhlasil. Bál se možných problémů. Ale nakonec svolil s podmínkou, že nebude uveřejněna jeho fotografie a jméno bude smyšlené.

Kolik křesťanů žije v současnosti v Betlémě?

Je to zhruba jedna třetina z 25 tisíc. Ještě před padesáti lety to bylo celých 85 %. Zmenšováním počtu křesťanů v Ježíšově rodišti je dáno postupující emigrací.

Proč křesťané odcházejí?

Vždycky když se něco semele, část křesťanů odejde pryč a už se nechtějí vrátit. Najdou si zaměstnání v klidnějších místech, kde je život jednodušší. Nejsme zde bráni jako rovnocenní obyvatelé a jsme různými způsoby znevýhodňováni.

Například?

Zrovna nedávno došlo ke konfliktu mezi muslimem a křesťanem. Vše vyprovokoval muslim, byli na to svědci, nicméně státní orgány se rozhodly potrestat křesťana. Kauza se dostala až k prezidentovi, který naštěstí zasáhl, a spravedlnost tentokrát zvítězila. Ale jinak zde křesťan nemá zastání.

Jako Palestinec máte omezený přístup do Jeruzaléma. Je to tak?

Ano. Když se člověk živí podnikáním, je to velice nepříjemné. Centrum všeho dění je právě v Jeruzalémě. V minulosti jsem žádal o povolení ke vstupu a nakonec jsem je dostal: Mělo platnost šest měsíců a čekal jsem na ně šest let… Teď už o ně ani nežádám, nemá to cenu.

Ale je to nepříjemné i v situacích, kdy vaše děti potřebují odbornou nemocniční péči. V Betlémě je sice nemocnice, ale jen malá, pokud potřebujete specialistu, je pouze v Jeruzalémě.

Potýká se Betlém s nezaměstnaností?

Ano, nezaměstnanost je zde kolem 30 %.

Podle Bible se v městě Betlémě narodil Ježíš. Nakolik tento fakt ovlivňuje život zdejších obyvatel?

Město žije z turismu. Bez něj by se zde nedalo existovat. Muslimové to vědí, takže ve svém vlastním zájmu sem turisty pouští. Ale jak bude Betlém vypadat za pár let, si netroufám odhadnout. Faktem zůstává, že v křesťanských a židovských rodinách se rodí v průměru dvě až tři děti, radikálové jich mívají kolem osmi. Babičky a dědové nám doma říkají – snažte se, ať tady nevymřeme, musíte mít dětí víc. Já bych nebyl proti, ale jak bych je měl potom všechny uživit?

Dovedete si představit, že by vaše rodina přestoupila na jinou víru, abyste se vyhnuli problémům a měli klid? Řeknu vám, co se nedávno stalo mému synovi. Přišel za ním člověk, který mu právě něco takového nabízel. Syn si ho vyslechl a pak mu řekl, ať okamžitě vypadne, nebo ho přejede autem. Děti jsem vychoval dobře.

Jak jako Palestinec vycházíte s Izraelity?

To víte, že mě zeď, která Palestinu a Izrael rozděluje, netěší. Dnes má délku 500 kilometrů a vykácelo se kvůli ní dvě stě tisíc olivovníků. Ty přitom pro nás znamenají hlavní zdroj obživy. Vyrábíme z nich olej a ze dřeva různé výrobky. Dnes jsme na tom tak, že musíme olivové dřevo dovážet. A pokud jste si na našich domech všiml uzavřených nádrží, máme v nich vodu. Izraelitům teče každý den, ale nám ji pouští jen jednou za dvanáct dní.

Blíží se Vánoce – jak je slavíte?

O Vánocích jezdí do Betléma pravidelně několik set Rakušanů. Bývá mezi nimi i rakouský ministr a společně pak rozváží betlémské světlo po celé Evropě. My vedle chrámu Narození Páně ozdobíme vánoční stromek, ale vzhledem k tomu, že zde nerostou žádné smrky ani borovice, máme v domácnostech stromky umělé.

Kolik se vás kolem stromečku schází?

Zhruba tak tisícovka.

Prosím? (směje se) Ano, máme trochu jiné tradice, než jsou u vás. Tady drží rodiny hodně pospolu. Každý kupuje tolik dárků, kolik má sám dětí. Pak se různě navštěvujeme, což chvíli trvá, většinou tak dva až tři týdny. Na svatbách však bývá lidí i víc. Svatební dary se ovšem nedávají, každý věnuje peníze, aby novomanželé nezačínali v minusu. Svatební hostina se tak vždycky zaplatí, a ještě mladým zbude něco do začátků.

Vdávají se křesťanské dívky do muslimských rodin?

To víte, že se stává, že se do sebe zamilují muslim a křesťanka. U nás vždy byla větší volnost, takže jsme se tomu dřív nebránili. Jenže u muslimů to je jinak, ti nedovolí, aby si dívka uchovala svou víru a své tradice. Takže dnes se tomu bráníme a takový svazek nedovolujeme.

Dovolte ještě poslední otázku – mohu si tipnout, která jména dávají nejčastěji křesťanští rodiče svým dětem?

Jestli hádáte, že Josef a Maria, tak tipujete správně.

ANTONÍN RANDA

Přelomová návštěva: papež míří na Kubu Na apoštolskou návštěvu Kuby a Mexika se chystá Benedikt XVI. ještě před Velikonocemi 2012 – jak bylo minulý týden oznámeno ve Vatikánu. Bude to papežova druhá cesta na tento nejkatoličtější kontinent.

Zatímco výběr Mexika není překvapivý – už kvůli tomu, že je hned po Brazílii druhou nejkatoličtější zemí světa a zároveň domovem Panny Marie Guadalupské, má Kuba pořád na americkém kontinentě zvláštní postavení.

Jakkoli blízko se totiž nachází Spojeným státům americkým, již přes půl století zde autoritativně vládne komunistická strana, a to i přes návštěvu Jana Pavla II. v této zemi v roce 1998.

Přesto se právě od této události cosi podstatného ve vztahu státu k církvím změnilo, neboť členy této strany mohou být najednou i věřící, což dříve možné nebylo. Svatý otec chce svou připravovanou návštěvu pojmout zcela nepoliticky, hodlá přicestovat z Cobre, jak to sám vyjádřil, jako „poutník lásky“ a jako „poutník k Matce Božího milosrdenství“ , která je patronkou karibského ostrova.

PROSBY ZA VĚZNĚ „Benedikt XVI. chce navštívit naši zemi, aby s námi pobyl a posílil ve víře Kubánce, kteří si připomínají 400 let přítomnosti zpodobení Nejsvětější Panny mezi námi“ – píší

kubánští biskupové v poselství k oslavám nalezení zázračné sošky uctívané na poutním místě Cobre v arcidiecézi Santiago de Cuba.

U příležitosti tohoto výročí byl na Kubě vyhlášen Mariánský jubilejní rok, který začne už za měsíc, tj. 7. ledna 2012, a potrvá až do 5. ledna 2013.

Přípravám na jubileum předcházela pouť milostné sošky po ostrově. Pro Kubu to znamenalo „nové jaro víry“, jak píší biskupové ve svém poselství. Připomínají, že před zpodobením své patronky se Kubánci modlili za rodinu, která potřebuje znovu nabýt své lidské hodnoty a významy jako společenství lásky.

Prosili za nemocné i za ty, kdo jsou oddělení

od svých blízkých, tj. za Kubánce žijící v zahraničí a také za vězně a jejich rodiny.

Podle zdrojů z Vatikánu souvisí výběr Kuby v papežově itineráři i s tím, že katolická církev hraje na ostrově významnou roli v historické etapě otevírání komunistického režimu. Dialog mezi kubánskou katolickou církví a vládou vedl k propuštění desítek politických aktivistů z vězení, přestože v kubánských trestnicích stále zůstává několik desítek vězňů svědomí.

Benedikt XVI. zatím navštívil Latinskou Ameriku jen jednou – a to Brazílii v roce 2007.

V této španělsky (v případě Brazílie portugalsky) mluvící Americe se nachází polovina všech katolíků vůbec. (mtz)

26

K ře s ť a n s t ví s vě t k u l t u ra Př ílo h a K T 5 2 – 5 3 / 2 0 1 1

Pane prezidente, budete nám chybět!

Zdá se mi více než symbolické, že Václav Havel opustil v pětasedmdesáti letech pozemský svět právě v závěru adventu, který by měl být dobou rozjímání nad vyššími hodnotami než jen přízemní honbou za materiálním pozlátkem. Příznačné bylo určitě i to, že poslední oficiální setkání se uskutečnilo s tibetským dalajlámou, které také vyjadřovalo vertikální směr prezidentovy existence. Oblouk jeho duchovního vnímání světa sklenula nakonec také přítomnost řeholní sestry u úmrtního lože.

V prvních hodinách po oznámení Havlova úmrtí je velice obtížné shrnout v pár odstavcích tak významnou postavu našeho veřejného a kulturního prostoru.

Pro zhodnocení jeho role bude důležitý delší odstup.

Jeho jméno zůstane každopádně nejvíce spojeno se statisícovými davy, které na náměstích odzvonily konec vládě komunistického režimu v listopadu 1989. Principy a hodnoty, k nimž se vnitřně hlásil, ho však vedly již mnohem dříve k jasné opozici vůči KSČ a k tomu, aby se vedle své spisovatelské dráhy angažoval v zápase za občanské a politické svobody. Svědčí o tom již odvážné vystoupení na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 a jeho činnost během Pražského jara. O zachování alespoň malého ostrova svobody usiloval i v posrpnové rozjeté mašinerii umlčování jakéhokoliv nesouhlasu s Husákovým salámovým socialismem. Od úsilí nepodlehnout normalizačnímu zmrtvění pramenila jeho velká autorita v řadách disentu. Díky tomu se dostal také třikrát do vězení, které podlomilo jeho zdraví, nikoli však charakter. Z doby komunistických kriminálů se datuje rovněž pevné

Jeden z posledních snímků zachycujících Václava Havla ve společnosti tibetského dalajlámy, sestry Angeliky Pintířové a blízkých spolupracovníků z jeho kanceláře.

Snímek Jana Pertáková přátelství se současným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou.

Etickými zásadami se hodlal řídit i v dobách, kdy se více než třináct let díval na svět okny prezidentské pracovny.

Jeho tehdejší působení by jistě vydalo na mnoho knih. Stál totiž u všech klíčových rozhodnutí, která formovala podobu postkomunistického federativního a později českého státu. Není určitě učebnicovou frází, že výrazně přispěl k prosazení zásad pluralitní demokracie a k nastartování transformací naší republiky. V paměti by nám mohla zůstat například slova, jimiž jasnozřivě varoval před utvářením atmosféry, kde se daří korupci a mafiánským praktikám. Charakterizoval tak podstatná rizika, jež mohou rozleptat společenskou soudržnost a stabilitu. Ani jako

hlava státu v sobě nezapřel svoji dlouholetou vášeň, totiž divadlo a smysl pro dramatické zápletky. Také své zájmy během působení v nejvyšší funkci často směřoval do kulturního světa a s typickou poetikou se vyrovnal s opuštěním politického výsluní ve hře „Odcházení“, jež se letos dočkala i své filmové premiéry.

Po odchodu z Pražského hradu před osmi lety se poněkud stáhnul z aktuálních vnitropolitických debat. Významným odkazem však i poté zůstala tradice setkávání náboženských a intelektuálních představitelů k palčivým problémům dnešní planety „Forum 2000“.

NESAMOZŘEJMOST SVOBODY Je pochopitelné, že jeho názory i rozhodnutí nebyly vnímány a přijímány vždy

jednoznačně a jeho neustálé apely přišly některým již jako vyčpělé a plané mudrování. Svědčí o tom také to, že slovo „pravdoláskař“, odkazující na známé Havlovo heslo ze Sametové revoluce, získalo v posledních letech spíše posměšný rozměr.

Mělo dehonestovat především hodnoty, které Havel ztělesňoval, ale také všechny jeho příznivce. Nelze přitom nevidět, že stejně jako řada jiných velkých Čechů našel mnohdy větší uznání ve světě než v domácích končinách. Jeho zahraniční renomé přitom pomáhalo realizaci všech důležitých mezníků našeho směřování do euroatlantického společenství, kam přirozeně patříme. I jeho největší kritici by tak mohli přiznat, že navzdory všem výtkám představoval jednu z nejvýraznějších osobností dějin posledního století.

Vzhledem k současnému stavu politiky, jež je nesena hlavně technologií moci, se zdá, že jedním z nejdůležitějších vkladů, které si po Havlově smrti může společnost zachovat, je jeho slušnost a lidskost, schopnost naslouchat druhým, zdravé pochybování o sobě a svém jednání či snaha řídit se i na vrcholných postech svědomím. A určitě tím nejpodstatnějším svorníkem jeho veřejného vystupování bylo přesvědčení o morálním a metafyzickém rozměru lidského konání. V nadcházejících obtížných časech, které nás vzhledem k situaci ve světě mohou čekat a kdy možná budeme chtít řadu věcí relativizovat a zpochybňovat, bychom si měli znovu uvědomit, že zásady zesnulého exprezidenta mají univerzálnější platnost. A při vzpomínání na Václava Havla bychom neměli ztratit ze zřetele ani to, jak křehkou rostlinkou je svoboda a demokracie. Díky za vše, pane prezidente, budete nám chybět!

Jaroslav Šebek

Svět opustil Václav Havel, jeho duše ale kráčí dál Za inspirujícím odkazem Václava Havla se ohlížejí a na nezapomenutelná setkání s ním v následující anketě vzpomínají oslovené osobnosti.

DOMINIK DUKA, arcibiskup pražský, předseda ČBK Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti. Zemřel člověk, který žil pro tuto zemi a její demokratický rozvoj.

Rovněž tak vděčíme jeho postoji za to, že nikdo nemusí mít pocit, že za návrat svobody a demokracie zaplatil tento národ násilím, proléváním krve a nastolením pomsty. Zemřel ten, který věděl, co je ztráta svobody, popírání důstojnosti člověka, co je útlak a vězení. Jsem přesvědčen, že všichni, napříč celou společností bez ohledu na politické či náboženské přesvědčení, jsme povinni mu vzdát čest a dík. Činím toto prohlášení jménem České biskupské konference, jménem církve, do jejíhož společenství křtem i svátostí biřmování a přijetím eucharistie zesnulý patřil a která mu je také vděčna za možnost

života ve svobodě a za obnovu celocírkevního života.

Tato slova patří mému příteli, spoluvězni. S ním podle mého soudu končí jedna z nejkrásnějších etap mého života, jehož se stali Václav a jeho statečné postoje neodmyslitelnou součástí. Při našem posledním hovoru, při přípravě novoročního televizního pořadu jsme hovořili o vizích do budoucna. Uslyšíme je na Nový rok, který se nám tak stal „bezčasím“. Věřím, že teď na závěr adventu přišel k němu Ten, o kterém jsme spolu tolik hovořili. Platí slova našeho posledního setkání: „Není mi dobře, ale my víme, že On je.“ Díky, Václave!

A já vím, že mu přišel v ústrety.

Po všech námahách, strastech a bolestech, odpočiň si v pokoji, který ti přichystal Ten, který je.

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ, publicistka, někdejší mluvčí Charty 77 Silvestra roku 1988 jsme trávili v jednom bytě na pražském nábřeží. Večírek měl ráz „Monarchii pro všechny!“ – byla to vlídná parodie na manifest Hnutí

za občanskou svobodu, který se jmenoval „Demokracii pro všechny“ – a byl tam dokonce král Vávra s korunou, který přijímal supliky „poddaných“. Když už se oslava Silvestra chýlila ke konci (a bylo to hodně pozdě), koruna jaksi samovolně připutovala na hlavu Václava Havla a všichni byli spokojeni. Tak je to správně, říkali jsme si. Václav Havel byl tehdy skutečně jakýmsi nekorunovaným králem disentu, rozhodčím sporů a rádcem v pochybách mluvčích.

Jeho tehdejší nevolené postavení vyplývalo jistě z jeho rozsáhlých znalostí, z toho, že uměl vyjádřit, co si jiní mysleli, a z jeho neochvějné poctivosti a zásadovosti. Myslím ale, že v tom, jak ho stovky lidí ctily a uznávaly, přestože pro režim byl vyvržencem, „ztroskotancem a samozvancem“, hrála značnou roli i jeho povaha. Václav Havel byl společenský člověk, nikdy se nad nikoho nevyvyšoval a vždycky byl ochoten vyslechnout, co má kdo na srdci. Často to bylo náročné, lidé občas mívají všelijaké malicherné starosti a rádi využijí cizí zdvořilosti a ochoty, ale Havel to snášel statečně.

Někdy si říkám, zvlášť když se schyluje k volbám: Opravdu není důležité, jaký je kdo člověk? Opravdu jde jen o to,

jak vysoko to politicky dotáhne? Vlastně bych radši měla zastupitele, o kterých bych mohla jako o Havlovi od úplně neznámých lidí slyšet: To je hodný, laskavý člověk…

JAN GRAUBNER, arcibiskup olomoucký Ve chvíli zármutku nad smrtí pana Václava Havla myslím s velkou vděčností na mnoho věcí, které tento velký muž vykonal pro náš národ, pro naši společnost, pro její svobodu a demokracii. Vzpomínám také na různá osobní setkání, která ve mně zanechala dojem člověka odvážného a laskavého, který nežil pro sebe, ale pro druhé, pro společné dobro. Proto měl schopnost přitahovat a vést. Myslím na něj také v modlitbě a prosím za to, aby tento usilovný hledač svobody, pravdy a krásy zakusil šťastné setkání s Boží láskou na věčnosti.

Vždyť v nejdůležitějších okamžicích novodobých dějin naší země dovedl v mnoha lidech probudit víru, že pravda a láska zvítězí.

(Pokračování na str. II)

II

PŘÍLOHA K T 52–53 / 20. PROSINCE 2011 – 2. LEDNA 2012

(Dokončení ze str. I) PETR PITHART, místopředseda Senátu ČR Málokdy tak silně pocítíme, že existuje nejen tělo, ale také duch, duše člověka, jako když umřel Václav Havel. Jeho tělo, tolik opotřebované, znavené celoživotními zápasy, také vězněním a vypětím při výkonu nejvyšší ústavní funkce, vypovědělo službu mysli, do poslední chvíle jasné a bdělé. Umřelo klidně ve spánku, jako kdyby tím chtělo říci: Hle, v tomto člověku nebylo jsem ve sporu s jeho duchem, ustupuji mu, ať mu již nadále nepřekážím, ať žije dál, oproštěn od mé tíhy, mé slabosti, mých bolestí.

A vzápětí se nám všem otevřela ústa, pokud nám to smutek dovolil, a řekli jsme, připomněli jsme si, oč nám tu v posledních letech šlo a oč by nám i nadále mělo jít. Národu se náhle otevřela ústa.

Kdyby slova o tom, že nikdo není doma prorokem, nebyla už dávno zapsána v Písmu, musel by člověk věřit, že byla zapsána kdesi v nejdávnějších písemných památkách – českých. Takoví my jsme…

Až smrt nám projasňuje zraky a otevírá ústa.

Ještě v posledních týdnech a dnech se stačil Václav Havel vyslovit k nejpalčivějším otázkám tohoto světa, světa pronásledovaných a ponižovaných, jako by chtěl podtrhnout, co bylo jeho celoživotní starostí. Promluvil i o volbách v Rusku, o situaci u nás doma. Potvrdil, na čem si stál po celý život. A setkat se chtěl s tibetským dalajlámou jako se zosobněním duchovnosti – bezbranné, ale o to silnější – kterého se bojí i velmoc, jež drtí jeho národ.

Co Havel jako politik? Někteří řeknou, že byl vlastně neúspěšný. Pokud se týká moci, vzal si totiž na starost ne její získávání a rozšiřování, nýbrž její nezbytné omezování, její kontrolu. Nezaložil si politickou stranu, ačkoli se to nabízelo; ti, které podporoval, zpravidla prohrávali, zato se mohutně přičinil o Ústavní soud, o Senát, o respekt k ústavě. Šlo mu spíše o právní stát než o soutěž politic-

Glosy Máme těžkosti s naším evropanstvím.

Nejen „eurozóna“, ale celá EU se otřásá vnitřními rozpory: nejen dluhovou, ale

kých stran. Obojí je důležité, ale ohrožen je dnes spíše právní stát než ona soutěž.

Ohroženy jsou spíše mechanismy omezování moci než způsoby jejího hromadění.

Václav Havel stál po celý život na straně poražených, na straně menšin, na straně bezmocných. Svým paradoxním způsobem mezi ně patřil. Jeho slavná esej Moc bezmocných z dob normalizace je klíčem k jeho osobnosti. I když byl pak třináct let prezidentem. Klíčem k jeho statečnému duchu, k jeho jemné, citlivé, křehké duši, která hledala a nejspíše i našla vyšší instanci, k níž se vztahovala. Kdo ví, zda to nebyla ta úplně nejvyšší. I když on by to svým rozpačitým, plachým způsobem řekl jinými slovy.

A tak se dnes, doufáme mnozí, rozloučíme jen s jeho tělem. Jeho duše ale kráčí dál.

Sestra ANGELIKA PINTÍŘOVÁ Bože, Otče všech lidí! Děkuji Ti za to, že jsem měla to štěstí prožít s Václavem Havlem v posledních čtyřech měsících řadu dní.

Byl to pro mne veliký dar. Vždycky jsem si ho vážila, považovala jsem ho za čestného a statečného člověka a připadalo mi, že nikdy neztratil obyčejnou lidskost. Vytvářel kolem sebe příjemnou atmosféru, byl nesmírně skromný, nenáročný a pokorný.

Kdykoliv něco potřeboval, říkal: „Kdyby vás to neobtěžovalo… byla byste tak laskavá… mohl bych mít ještě toto přání…“ Děkuji za jeho humor. Nemluvil příliš mnoho, ale naprosto trefně, neotřele a pohotově glosoval různé momenty. Měl velmi široký rozhled, ale současně dokázal říci: „V tomhle se nevyznám… o tom vůbec nic nevím…“ Byl rovněž ochoten ocenit postřeh druhého a řekl třeba: „Vidíte, to mě nenapadlo…“ Byl člověkem, který měl rád krásné věci plné ducha. Měl rád harmonii a řád, všechno kolem mělo být sladěné. Sám byl člověkem řádu a systému. Když jedl, tak jedl, a když pracoval, tak pracoval. Když něco slíbil, tak se to snažil dodržet, věnoval se druhým lidem i s vypětím všech sil.

politickou, vlastně morální krizí. Euro sice nemáme, ale přesto jsme na ráně. Evropa by se měla integrovat! Jinak se její státečky (včetně našeho) stanou hříčkami globálních hráčů, těch ekonomicko-politických kolosů. Jenže způsob její integrace není právě šťastný, viz výše. Správně tušíme, že se proměňuje celoplanetární konstelace, jejíž výsledky jsou nedozírné. Lze pochopit snění o tom, že bychom se uzavřeli do sebe a stali se autarkií, jakousi nezávislou českonárodní samoživitelkou. To snění má svou tradici od devatenáctého století. Nikdy se to nepovedlo. Protože to není možné.

A ještě jedno se od něj budu učit – jeho přijetí vlastních chyb, slabostí a schopnost se k nim přiznat a neschovávat se za nic jiného. Děkuji, že jsem v něm potkala plnost obyčejného, prostého, pokojného, moudrého a až průzračného lidství, vedle něho bylo tak dobře. V kráse jeho osoby jsi musel být Ty. Můj Bože, pevně věřím, že první, kdo ho na druhém břehu uvítal, aby ho doprovodil k Tobě, byl blahoslavený Jan Pavel II. a už se spolu radují v Tvé nebeské slávě.

Kardinál MILOSLAV VLK Také katolická církev sdílí s celým národem bolest nad odchodem Václava Havla z tohoto světa. Celosvětová účast na této události nám připomíná jeho jedinečný význam pro novodobé dějiny, v úsilí o obnovu základních univerzálních hodnot, které jsou pro život člověka i společnosti určující a které jsou společné všem lidem jakékoliv náboženské orientace i lidem jiné duchovní a kulturní formace.

Světová šíře jeho kontaktů potvrzuje tuto jeho hlubokou vizi univerzálních hodnot, které do světa vnášel, daleko přesahujících jen rámec komunismu.

Proto také mezi těmi, kdo s ním na této vizi spolupracovali, byla i řada věřících osobností církve. Havlův neohrožený boj, při němž neváhal přinášet jakékoliv oběti, vězení, šikanování, inspiroval i tehdejší představitele církve. V tomto duchu se kardinál Tomášek postavil za velkou podpisovou akci za svobodu nejen církve, která se v církvi zrodila a byla zvláště v kostelích podpisována. Stala se výrazem a nemalou podporou společného boje za svobodu našeho národa. A pro upevnění začínajícího období svobody Havel pozval tehdejší nemálo významnou jedinečnou světovou osobnost, která na pádu komunismu měla lví podíl – papeže Jana Pavla II. Při oné historické návštěvě bylo patrné, jak tyto dvě osobnosti byly spolu duchovně úzce spřízněny.

Kéž mu Bůh za hranicí smrti dá naplnění jeho vizí a jeho úsilí o pravdu a lás-

FRANTIŠEK MIKLOŠKO, slovenský politik Václav Havel byl muž velikých paradoxů. Pocházel z bohaté aristokratické rodiny, ale byl spíš nejistý a křehký.

Neměl oficiálně žádné vzdělání, ale byl a zůstane excelentním evropským intelektuálem a navzdory tomu, že se na politiku nepřipravoval – a když v ní byl, prosazoval spíš nepolitickou politiku – zůstane již provždy symbolem Listopadu ´89 a politického zápasu o demokracii v Československu.

Václav Havel byl posledním československým prezidentem. Když se rozšířila zpráva, že zemřel, i na Slovensku se na chvíli zastavil čas. Každý z nás, kdekoliv byl, na ulici či doma, si najednou uvědomil, že odešel muž číslo 1 této veliké, epochální změny, kterou jsme spolu prožívali.

Václav Havel měl rád Slovensko, i když ho možná celkem příliš nepoznal. StB ho tam totiž nepouštěla, vždy ho z Moravy poslala zpět. Byl proti rozpadu společného státu, ale po volbách v roce 1998 nám řekl, že po tomto velikém, celonárodním zápase o demokracii je přesvědčen, že Slováci si zaslouží vlastní stát, a i nadále zůstal naším přítelem.

Václav Havel se v naší přítomnosti nikdy nevyjádřil k otázkám víry v Boha.

Jedinou výjimkou bylo, když se v dubnu 1992 v Dómu sv. Martina v Bratislavě hrálo Haydnovo oratorium „Sedm slov Spasitele na kříži“ a mezi sedmi řečmi nakonec ze záznamu hovořil i on. Ale Havel se s námi, katolíky ze Slovenska, často stýkal, věděl, že se ke své víře hlásíme, a cítili jsme v tomto směru od něho vždy uctivý respekt.

Václav Havel byl také naším prezidentem, zůstane už i pro nás provždy symbolem těch slavných dnů. Upřímně se za něj v těchto chvílích modlíme a věříme, že náš Pán ho oslaví ve věčnosti.

Dítě v jeslích má budoucnost

V příštím čísle přineseme rozhovor s prof. Wolfgangem Ockenfelsem OP o současné krizi EU. Padne v něm zmínka o katolické sociální nauce. V Perspektivách zazněla už vícekrát, zatím bez zřetelné odezvy. Přitom jde – slovy Komenského – o „unum necessarium, jedno potřebné“, co současné společnosti chybí. Profesor Ockenfels její pointu vyjádřil skromně: „Neškodilo by znovu vzpomenout na staré dobré Desatero.“ Katolická sociální nauka je pojem.

Na toto téma vyšlo u nás kromě útlé Ockenfelsovy knížky i objemné kompendium a stručný výtah. Je to systematicky vypracovaná úvaha o tom, v jakém společensky relevantním rozhodování má být uplatňován zřetel k mravnosti. Kde všude v životě politickém i ekonomickém je třeba rozlišovat dobro a zlo. Měli bychom tu nauku studovat, promýšlet – a šířit. Je to unum necessarium! ř

ku pro dobro lidí, ve společenství s Ním i se všemi spolubojovníky i jeho blízkými.

Naši milí čtenáři, rádi bychom vám popřáli požehnané vánoční svátky!

A to navzdory tomu, že nás dnes ledasco tíží. Aktuální zdražování zboží i služeb, politická situace domácí (korupce) i mezinárodní (otřes evropské měny). A možná i čerstvá zpráva Českého statistického úřadu, že nás křesťanů zase ubylo, a to docela výrazně. Zatímco katolíků je podle výsledků sčítání k roku 2011 už jen 1 083 899, evangelíků nemnoho přes 50 tisíc a husitů méně než 40 tisíc. Pokles vzhledem k situaci před deseti lety nevídaný (katolíků bylo více než dva miliony sedm set tisíc, evangelíků víc než sto tisíc, husité v těsném závěsu za nimi). Přesto není třeba zoufat, protože to všechno může mít svůj smysl,

jakkoli je to teď nesnadné rozšifrovat.

Asi jsme se dosud neocitli na pomyslném dně, odkud je pak nutno se odrazit k novým výbojům. Každopádně – i přes tento stále ještě trvající trend – není, jak věříme, v této společnosti k mání nic vyššího, humánnějšího a vznešenějšího než evangelium Ježíše Krista. To je ostatně zvyklé choulit se kdesi v ústraní, mimo pozornost hlavního proudu, jak si to připomeneme i při letošních vánočních svátcích, když budeme číst o Ježíšově narození v betlémské stáji. To nejdůležitější v této situaci není nic menšího než zůstat věrný tomuto Dítěti v jeslích, i když se zdá být v tomto světě zcela marginalizováno, neboť – jemu patří budoucnost. A také samozřejmě těm, kdo je do tohoto světa vítají a radují se z něj. Naší vůdkyní i průvodkyní v tomto konání budiž i zůstávej bohorodička Panna Maria, ta požehnaná a obzvlášť statečná mezi ženami. Ať vás její Syn, Pán Ježíš, i v novém roce drží a nese!

Redakce Perspektiv