Turistiské trasy v Beskydech Hostašovice, ŽST (400m) – Trojačka, pom. (562m) – Trojačka, rozc. (618m) – Trojačka, hřeben (658m) – Huštýn, vrchol (749m) – Huštýn, rozc. (700m) – Krátká, rozc. (687m) – Krátká, vrchol (758m) – Dlouhá, vrchol (860m) – Kamenárka (735m) – Pod Kamenárkou (655m) – U pramene Jičínky (695m) – Malý Javorník, rozc. (776m) – Velký Javorník, tur. ch. (918m) Veřovické vrchy jsou něco jako beskydská Malá Fatra, jen s polovičními parametry. Přesto se tu dá najít pár podobností. Obě červené hřebenovky začínají u vlakového nádraží, trasa z Hostašovic na Velký Javorník (16km) je stejně dlouhá jako trasa ze Strečna na Velký Kriváň, mají podobný výškový profil s obdobným počtem dílčích vršků, bezmála stejný počet klesajících metrů, jejich nejvyšší vrcholy jsou podobně hojně navštěvované a pod oběma pramení lokálně významná řeka. Rozdíly jsou pak v tom, že ve Veřovických vrších nastoupáte jen 55% výškových metrů oproti Fatře a ke všemu jsou až na pár světlin celé zalesněné. Navzdory místy kamenité stezce si tuto trasu oblíbili bikeři i běžkaři a Velký Javorník je přístupný taktéž pro kočárky. *** Trasa začíná u vlakového nádraží rozcestníkem Hostašovice, ŽST (400m) s podtitulkem: „Vznik okolo roku 1249. Územím obce prochází hlavní evropské rozvodí.“ Modrá značka by vás odtud odvedla do Zašové (10km) a červená do Nového Jičína (12km). Váš první úsek bude dlouhý jen 2,5km a překoná výškový rozdíl 162m – alespoň tak to hlásí cedule KČT. Celkové převýšení po sedlo za Oprchlicí je přibližně 270m a klesání 30m. Z obce neuvidíte nic, neb nádraží stojí v podstatě uprostřed lesa a jen příjezdová komunikace jej dělí od frekventovaného silničního tahu. Červená značka míří po ní a zakrátko odbočuje vlevo pod železniční viadukt. Projekt výstavby tratě z Ostravy do Valašského Meziříčí byl realizován ve dvou etapách mezi lety 1869-1888, přičemž hostašovický úsek vznikl až na konci tohoto období a byl plánován jako součást vedlejší větve Severní dráhy císaře Ferdinanda. Turisticky značená kolmice zpevněné cesty míří koridorem lesa mírně do kopce, kde ji posléze v pravém úhlu přetne jiná zpevněná cesta. Zde odbočíte doprava, opíšete krátký oblouk a opět zahnete jakoby do původního směru chůze. Široká lesácká svážnice je vysypaná hrubým štěrkem a stoupá úpatím Oprchlice středně vzhůru, dokud nenarazí na zastřešené odpočívadlo se směrovkou ke studánce Jaščerka. Pramen a studánka se nacházejí cca 160m stranou turistické stezky, nicméně určitě stojí za návštěvu. Jedná se o místní raritu, tzv. bifurkaci. Upravený pramen s hrníčkem najdete hned vedle svážnice a jak sami uvidíte, po pár metrech tvoří Jaščerka malou studánku, z níž vlivem přirozeného terénního bloku odtéká do dvou koryt. Bifurkace znamená rozvětvení toku do dvou různých říčních systémů, přičemž v tomto případě se jedná dokonce o dvě různá povodí. Zatímco zřetelné severní rameno odvádí vodu přes blízký bezejmenný potok do Zrzávky, do Odry a do Baltského moře, jižní rameno (dnes přehrazené z důvodu necitlivé výstavby lesní svážnice), odvádělo vodu přes Srní potok do Bečvy, do Dunaje a do Černého moře. Po celém hřebeni
Veřovických vrchů a dále přes Radhošťský hřbet až k Bumbálce se táhne pásmo hlavního evropského rozvodí Atlantik – Černé moře. Nakrátko široká stezka klesá do dolíku Srního potoka, poté však již výrazně vytrvale stoupá až na hlavní hřebenovou linii, kam vstupuje úzkým chodníčkem a ostře se na lesní křižovatce lomí doleva. Záhy vystoupáte koridorem na mýtinu s prvním řádným výhledem. V centru zájmu je údolní město Valašské Meziříčí s okolními obcemi Poličná a Krhová. Hostýnské vrchy za městem se zvedají jako zelená pevnina nad mořem kulturní krajiny a Jarcová působí na úpatí výběžku Píškové (578m) jako přímořské letovisko. Proti rozvlněné Kelčské vrchovině se jako útesy zvedají úbočí Petříkovce (532m), Hůrky (558m), travnatá zátočina vesničky Podolí jakoby omývala lesnatý výběžek Hradiště (605m), jenž se přes Čertův kámen (613m) a Kříbec (659m) – to je ten s náhorní osadou u vrcholu – napojuje na jednu ze čtyř páteřních větví Hostýnských vrchů. Ostatně její nejvyšší bod Čečetkov (687m) je odtud také vidět. Severní pobřežní val je pak zakončen mohutnou horou Kelčský Javorník (865m), který je zároveň nejvyšším vrcholem celého pohoří. V jeho sousedství (zleva) ční druhý výrazný vrchol, „pevninská“ Čerňava (844m). Ve „vnitrozemí“ vrchů jsou dále vidět nevýrazné kopce Bludný (659m) a Maruška (664m) sousedící s Čečetkovem, za Jarcovou vystupuje nízký výběžek Kozího hřbetu (451m), za ním o něco vyšší rameno Krbácka (542m) a ještě víc za nimi dominantní masivní komplex Tisového (650m) s vyčnívajícím růžkem Humence (703m), Vysoký grúň (659m), Drastihlava (695m) a Ratibořský Grúň (678m). Vyjmenované útvary Hostýnských vrchů jsou klikatým údolím Vsetínské Bečvy odděleny od Vsetínských vrchů neboli Vsetínských Beskyd (dle staronového pojmenování), jenž se mezi ně zaklenují jako prsty a na první pohled lze jen těžko určit, který kopec patří do kterého pohoří. Přímo nad Valašským Meziříčím se zvedá Brdo (543m), jenž hladce vystoupává do Vrchhůry (692m), což je výrazný vrchol s vysílačem jihovýchodně od města. Holina na jeho východní straně vyznačuje okraj Velké Lhoty, přičemž je přes ni zároveň vidět vzdálenější vrch Štípa (707m) v klenovském výběžku. Z přední strany se do údolí Rožnovské Bečvy roztéká bezejmenný vrch (536m), v jehož klínu je situována Veselá, což je místní část obce Zašová. Na opačné straně blíže k městu se pak rozprostírá zástavba Hrachovce. Ačkoliv je poznat, že od Vrchhůry pokračuje pohoří dále k východu, výhled již cloní stromy a je těžké se soustředit na detaily. Rozpoznat lze jen čelní rozsochu Ostrého vrchu (672m), jenž klesá přes jemně členitý hřebínek Spiny (560m), nicméně za nimi se už objevuje také kompaktní páteřní hřeben Vsetínských Beskyd s výrazným Cábem (841m), známým více jako Vsacký Cáb. Přehlížena v popředí, při samém úpatí Veřovických vrchů, nakonec čouhá nízká zalesněná Budička (508m). Výstup po široké hřebenovce předčasně ukracuje rozcestník Trojačka, pom. (562m), odkud se můžete vydat 50m vysokým smrkovým lesem k pomníku odboje a kde se dá též posedět na lavičkách kolem ohniště. Kamenný pomník, u něhož visí cedule Pomník odboje (560m), stojí v místě tábora zpravodajské skupiny Javor ze sklonku 2.sv. války. Skupina Javor byla jednotka hloubkového průzkumu 4. ukrajinského frontu, která byla 19.1. 1945 vysazena u Závažnej Poruby u Liptovského Mikuláše. Velitelem skupiny byl Karel Kopálek (14.3. 1921) a dalšími členy účetní Jozef Jablonka (24.1. 1919), Ján Kubaško (23.2. 1916), Michal Chovan (20.9. 1920), Vlado Gregor, dělník Filip Patkan (9.3. 1923) a 2 příslušníci Rudé armády Anna Molotovová a Michal Romanovič Romanov. Skupina se shromažďovala po seskoku pomocí výstřelů z pistole a raket a plného počtu dosáhla až po 3 dnech. Předmětem zájmu průzkumné skupiny bylo rozmístění německých jednotek, jejich přesuny, druhy zbraní a palebná postavení, opevňovací práce, rozmístění velitelství, štábů,
spojovacích uzlů a skladišť. Zprávy zásadně získávali vlastním pozorováním a výslechem zajatých důstojníků či vojáků, zbavovaných poté života. Skupina podnikala průzkumy z lesního tábora a částečně využívala pomoci místního obyvatelstva při zásobování i získávání zpráv. S vojsky Rudé armády se Javor spojil 2.2. 1945 a ukončil tak svou první průzkumnou misi za německou frontou. Druhou misi podnikl účetní Jablonka sám. V Krakově byl 22.2. 1945 pověřen plukovníkem Rudé armády Piznerem, aby ještě týž den seskočil padákem u osady Bítov (20km západně od Ostravy) a nejpozději do 5.3. zjistil stav německé obrany v linii Ostrava – Těšín s tím, že uvedeným prostorem nenápadně projde a bude si všímat opevňovacích prací. Poté, co opět přejde frontu, ohlásí se heslem u nejbližšího sovětského velitele. Dostal mapu, kompas, 3000 protektorátních korun a 1000 zlotych. Civilní oblek a falešné doklady měl z předešlé operace, stejně tak pistoli TT a 16 nábojů. Jeho výstroj byla doplněna aktovkou a týdenní dávkou potravin. Ve 21:05 byl Jablonka letecky vysazen do obce Rašenice (na Jižní Moravě), tedy kus mimo původně stanovenou doskokovou plochu a při dopadu na zmrzlou zem si pohmoždil kotník. S padákem v náručí odbelhal do blízkého lesa a tam vyčkal svítání. Ráno oslovil dřevorubce, který byl ochoten k okamžité pomoci a skryl se v jeho domě, kde se 2 dny zotavoval. Kolem 25.2. 1945 se cítil schopen pokračovat v plnění úkolu, odjel vlakem do Ostravy a odtud prošel částečně pěšky, částečně na povozech místních rolníků, často ukryt pod jejich nákladem, až k městu Bielsko-Biala. Na výšině Magura se po 2 noci marně pokoušel projít německou obranou. Teprve třetí noc, 6.3. 1945, přešel frontu, byl okamžitě dopraven ke štábu 4. ukrajinského frontu a podal hlášení genmjr. Graznovovi. Třetí seskok do německého týlu provedl Jablonka již opět v rámci skupiny Javor, v níž z původní sestavy zůstali ještě Chovan a Kubaško. Dřívější československé vojáky nahradili příslušníci Rudé armády. Z Krakova byla dne 25.3. 1945 skupina přesunuta na letiště Krosno, zde vystrojena, vyzbrojena, vybavena padáky a následujícího dne ve 20:15 vysazena z letounu C-47 Dakota u obce Krhová, kde si v lese (zde na Oprchlici) zřídila lesní tábor. Měla plnit standardní průzkumné poslání a některé zvláštní úkoly, jako navázat spojení s gen. Braunem, organizovat místní odbojové hnutí a využít jej ve prospěch průzkumu a získávání zpráv o německé obraně. Významnou pomoc získala od Rudolfa Rýdla z Valašského Meziříčí, Ondřeje Bartona z Hodslavic a rodiny Žitníkových z Krhové. S jejich pomocí byli získáni další pomocníci, což umožnilo skupině Javor kontrolovat prostor na vzdálenost 70km. Jedním z posledních úkolů bylo vzetí pod ochranu plk. Jana Satorie dne 2.5. 1945. Spojením s jednotkami 1. československého sboru 6.5. 1945 byla činnost skupiny Javor v den osvobození Valašského Meziříčí oficiálně ukončena. Komfortní široká lesní cesta zprvu středně stoupá, pak ale s blížícím se vrcholem úhel stoupání zplošťuje, smrkový porost střídají listnáče, objevují se hojné světliny a pod nohama tráva. Zatímco pěkných výhledů najdete ve Veřovických vrších pomálu, drobných náznaků je zde díky travnatým mýtinám mnoho. Jsou to zejména průhledy napravo do Vsetínských Beskyd, kde se odhalují různé úseky páteřního hřebene s málo výraznou linií vrcholků, tudíž se očima budete pohybovat od Cábu (841m) přes Tanečnici (912m) zhruba po malinko znatelnější sedlo Čarták pod Soláněm (860m). Snáze to poznáte podle předvrcholků situovaných blíže k širokému údolí Rožnovské Bečvy a horních výběžků jednotlivých obcí. Z opačné strany hřebene Veřovických vrchů pak budete nahlížet překvapivě na blízký zalesněný vojenský prostor Na Kamenném (502m) a na obec Straník, místní část Nového Jičína, nad níž se zvedá hřbítek s vrcholy Strážnice (545m), Dlouhý kopec (582m) a Petřkovická hora (608m). V dáli za nimi se rozkládá ploché předhůří Oderských vrchů. V místě, kde hřebenová stezka míjí kótu bezejmenného předvrcholu (627m), se od staré svážnice náhle otevírá
relativně konkrétní výhled vpravo na bok Vrchhůry (692m), na kterou se sápe zástavba Veselé. Pod vysílačem nalevo se odhaluje mýtina, na niž bezprostředně navazuje bezejmenný cuplík (633m) a hned za ním výraznější zalesněný Ostrý vrch (672m). Zaostříte-li zrak, hned za nimi odhalíte siluetu druhého hřebene, kterým nemůže být nic jiného než výběžek z páteře Vsetínských Beskyd kousek pod Cábem. Přímo s Ostrým vrchem koliduje podlouhlý vrch Kotliny (740m), napravo od něj je Červený (706m) a nalevo Zemanka (720m). Následuje Cáb (841m) a ostatní kopce. Podle toho, jak moc vyjdete tomuto částečně cloněnému výhledu vstříc, odhalí se na opačném konci panorama blízký zalesněný Vlčí vrch (546m), jenž ještě patří do masivu Veřovických vrchů, avšak výborně vám poslouží jako osa pro určování vzdálenějších bodů. Ve směru jeho vrcholu totiž naleznete nejprve protáhlý hřbítek Díly (703m) a za ním rozšafnou Žebračku (818m), která zabraňuje pohledu na známé horské sedlo Čarták. Po jeho stranách ovšem již bez problémů vykukují Soláň (861m) a Raťkov (853m). Těsně pod vrcholem Oprchlice (639m) ještě krátce středně vystoupáte na mýtinu. Otevře se výhled na následující bezejmenný hřebenový předvrchol (661m) a též na pásmo Vsetínských Beskyd, jež vlevo na východě excelují svou jedinou tisícovkou Vysoká (1024m). Nemůžete si ji splést. Má výrazný trojúhelníkový tvar a celé pohoří zakončuje. Před ní se kupí hřebenové výčnělky Polana (937m), Kotlová (869m) aj. Máte-li s sebou mapu, každý bod zde dohledáte. Výrazně v terénu působí také relativně široké údolí Hážovického potoka s obcemi Vigantice a Hutisko-Solanec, které se tříští o rozsochaté Kyvňačky (816m). Po levé straně údolí se jako šestihlavé stádo oveček kymácí řádka zalesněných vrcholků o nadmořské výšce 480m (úvodní Karlův kopec) až 576m (zadní Poskla s vysílačem). Z jejich opačné strany protéká Rožnovská Bečva, jež v katastru Prostřední a Horní Bečvy obíhá další stádečko nízkých vršků. Od údolí Vigantic napravo se pak zvedají již zmiňované Díly (703m), poté výhled krátce zacloní pár vysokých smrků ponechaných na spodní hraně mýtiny, přes něž prosvítá obec Zašová, a zas vykoukne dominantní Vrchhůra (692m) s vysílačem. Popojdete-li pár metrů, přes úbočí Vrchhůry se správným okulárem zahlédnete v dálce rozhlednu na Vartovně (651m) ve Vizovických vrších a též pochopitelně okraj Hostýnských vrchů. V oblouku stezky překonáte geografický vrchol Oprchlice (639m). Hned za ním se těšte na další velkou mýtinu s výhledem. Vykulí se obec Strítež nad Bečvou se sousedními Vidčemi a s nimi hřebenovka od Ostrého vrchu (672m) přes sousední, relativně samostatně stojící korálek Polomec (608m), po Kykulu (679m) a hřebenové Hážovické díly. Četné výběžky páteřního hřebene Vsetínských Beskyd lze jen těžko vyjmenovat. Vyplňují prostor a nad nimi vyniká až výrazný Cáb (841m), jenž je situován na okraji hlavního hřebene a cokoliv od něj vpravo už jde jen dolů. Ostatně o rameni Kotlin (740m) tady už byla zmínka. Od Cábu napočítejte tři brdky doleva a najdete druhý takový výrazný bod, Tanečnici (912m), více známou jako Vsacká Tanečnice. Panorama uzavírá nalevo oblast kolem Kotlové (869m), napravo Vrchhůra (692m). Široká travnatá pěšina krátce středním úhlem klesá do sedla, v němž v lese po levé straně pramení Zrzávka a její tok tvoří hranici Přírodní rezervace Trojačka. PR se rozkládá na severně orientovaných svazích bezejmenného vrcholu (709m), který ovšem všichni nazývají Trojačka. Vyhlášena byla 10.2. 1969 a rozšířena v roce 2003 na současnou výměru 60,77ha. Předmětem ochrany se stal druhově pestrý, převážně listnatý porost 4. a 5. vegetačního stupně s bohatým bylinným patrem na suťových kuželech a drobných skalních výchozech. Hraniční strže potoků jsou až 4m hluboké a v jihovýchodní části území leží výrazný mrazový srub. Skalky jsou domovem
kriticky ohrožené kapradiny jelení jazyk celolistý. Jde o dekorativní rostlinu, jež byla na Trojačce poprvé objevena profesorem Dr. Zlatníkem při fytocenologickém průzkumu v roce 1951. V ČR je znám výskyt jeleního jazyku pouze z několika lokalit – z Moravského krasu a ze dna propasti Macůška v Hranickém krasu. Protože tato stanoviště lze považovat za reliktní, výskyt rostliny na Trojačce byl odborníky považován za jediný přirozený lesní výskyt tohoto druhu v českých zemích, než se v roce 1999 objevil také v prameništi u Bzové v Bílých Karpatech. Jinak zde brzy zjara rozkvétají také koberce sněženek, což je jejich největší populace v oblasti Moravskoslezských Beskyd. Keřové patro lesa tvoří zimolez obecný, lýkovec jedovatý a vzácně zimolez černý. Některé dřeviny dosahují stáří kolem 150 let. Nejstarší archivní prameny z roku 1861 dokládají, že v oblasti Veřovických vrchů převládaly jehličnaté lesy s dominující jedlí, jen při hřebenech rostla příměs buku. Během 19. a počátkem 20.stol. byly tyto porosty intenzivními zásahy postupně měněny na jedlobučiny a bučiny s příměsí javoru, jasanu, lípy a jilmu. Se sadbou smrku se započalo až po kalamitních těžbách v 60. a 70.letech 19.stol. V lokalitě žije řada bezobratlých živočichů, např. střevlík hrbolatý, z obojživelníků mlok skvrnitý a z ptáků čáp černý, vzácná sluka lesní, krahujec obecný, jestřáb lesní, jeřábek lesní apod. Drobné druhy savců reprezentují chráněný rejsek horský či plch lesní. Z velkých druhů šelem byl na Trojačce pozorován rys ostrovid. Zatímco ukazatel Trojačka, rozc. (618m) visí na stromě až kousek nad dolíkem, v nejnižším bodu sedla odbočuje nalevo nenápadný vyšlapaný chodníček. Při něm se ve vzdálenosti odhadem 150m nalézá malá zajímavost – pramen a stříbrný kříž. O zapomenutém kříži v lese se však nic bližšího neví. Překonání Trojačky bude pro vaše nohy znamenat přibližně 85 výškových metrů stoupání a 55m pokles. Po žluté turistické značce přichází na rozcestí Naučná stezka Veřovické vrchy, jež se počíná na autobusovém nádraží ve Valašském Meziříčí (8,5km). Na její info panel si však musíte počkat až k dalšímu rozcestí vzdálenému 1,5km. Stezka nyní vede po lehce kamenitém terénu, zato však stoupá náročněji než prve. Trojačka má plochý předvrchol (661m), kde sklon stezky zvolní, pár okamžiků to dokonce vypadá i na mírňoučké klesání, ale pak zase zabere a z pozvolného stoupání je na střídačku střední level, rovina a volnější stoupání. Cesta se zatravňuje, objevují se známé světliny, žel tentokrát bez slušných výhledů. Kvůli vysokému porostu se příležitosti rozhlédnout nedočkáte. Dlouze očekávaný vrcholek dosahuje nadmořské výšky 709m. Po jeho překročení začne trasa jakoby nic zase zvolna klesat a to je pro příštích asi 400m všechno. Úzké sedýlko je vykrojené do obloučku, jak jej ukusuje Jančův potok. Před záhybem končí přírodní rezervace Trojačka a stojí tu boudička, v níž se skrývá posezení s vrcholovou knihou. Těsně u boudičky se krčí svatý obrázek Panny Marie s Jezulátkem neznámo z jakého roku a z druhé strany panel naučné stezky č.7. Ten opakuje známé informace o PR Trojačka a na obrázcích ukazuje rostlinky, o nichž je řeč. Následující vrchol Huštýn si vyžádá převýšení cca 90m a klesání o 65m. Zúžené prostranství vrací do hry představu beskydské Malé Fatry. Sedlo, které je v horní části široké jen na projetí jednoho vozidla, není sice nic tak převratného, ale na beskydské poměry je to trošku nezvyklé. Kdyby po obou stranách zmizel lesní porost, iluze o horském dramatu by byla perfektní. Kromě toho se stezka okamžitě zase zvedá k výstupu a míjí rozcestník Trojačka, hřeben (658m) se zelenou odbočkou na Mořkov (2,5km). Ač šipka pro opačný směr zelené značky chybí, víme, že do Zašové byste došli po 7km. Červená hřebenovka se nyní hezky kroutí jako had středně vzhůru do kopce. K vrcholu Huštýna je to podle cedulky 1,5km.
Po udusané hlíně se dobře šlape, místy však přibývá splaveného kamení. Po ostřejším úseku přichází rovinka, kde „zašovské“ rameno zelené turistické trasy opouští hřeben, načež červená opět zostra vystoupává a když se zadíváte nalevo od pěšiny, zjistíte, že tam zeje solidní sráz. Severní stěna Huštýna je pěkně prudká, proto zde taky byla dne 3.8. 1999 vyhlášena Přírodní rezervace Huštýn o rozloze 11,9095ha. Není divu, že se v těžkém terénu zachoval asi 160 let starý klenobukový porost, jenž patří k nejstarším dochovaným zbytkům přírodního lesa ve Veřovických vrších. Kromě toho má rezervace poslání chránit významný, 250m dlouhý mrazový srub ve vrcholové části hory. Nachází se zde též výrazná nivační sníženina široká 150m, v horní části uzavřená skalnatým srázem vysokým 40m. V jejím předpolí je vyvinut 3m vysoký a 30m široký nivační val tvořený balvanitými sutěmi. Divočina jak má být. Lesní porosty představují typologicky bohaté svahové jedlové bučiny, klenové bučiny, ve fragmentech i suťové javořiny a zakrslé jedlové bučiny. Nejhojnější dřevinou je buk lesní doprovázený javorem klenem. V suťovisku pod mrazovým srubem roste skupina jilmů drsných a skalní stěnu osídluje jeřáb ptačí. Druhově bohaté bylinné patro má vysokou pokryvnost. Mezi zajímavé druhy patří sněženka podsněžník, lýkovec jedovatý, lilie zlatohlavá anebo vzácná kapradina laločnatá. Rezervace je součástí biotopu mnoha druhů živočichů vázaných na horské lesy, například mloka skvrnitého, strakapouda bělohřbetého, holuba doupňáka, lejska malého, jeřábka lesního, datla černého, krkavce nebo rysa ostrovida, stejně jako v PR Trojačka. Náhorní plošina Huštýna měří cca 700m. Budete mírně stoupat se srázem po levoboku a mírnějšími svahy na pravoboku, než se do cesty postaví ukazatel Huštýn, vrchol (749m). Za sebou máte 7km a k cíli na Velkém Javorníku zbývá 9km. V porovnání s Malou Fatrou jste teprve vylezli na sjezdovku nad chatou Pod Suchým. Poměrné převýšení tomu odpovídá. Na vrcholu Huštýna se nalézá jedno kryté posezení, jedno posezení nekryté, ohniště, schránka s vrcholovou knihou a panel NS č.8 s informacemi o přírodní rezervaci. Stezka však nerušeně pokračuje po hřebeni dál a prochází prosvětleným lesem s mýtinami, na němž je znát hospodářská těžba dřeva. Je téměř jisté, že za pár let to tu bude vypadat zase úplně jinak – leckterá průhledová místa zarostou a jiná nově vzniknou. Stezka pojednou z rovinky přejde do středního klesání a zarostlejším úsekem spěchá kolem okrajové cedule přírodní rezervace do plochého sedla Huštýn, rozc. (700m). Jste téměř v polovině trasy. Ušli jste 7,5km, před sebou máte 8,5km na Velký Javorník a pro nejbližší bezejmenný kopec parametr převýšení o zhruba 80m, klesání o 70m. Uhnout byste mohli jedině po modré 2km do Mořkova. Červená hřebenovka pokračuje v nejbližším úseku 1,5km k rozcestí Krátká. Stále rovně za nosem stoupá vyježděná stezka středním tempem na bezejmenný předvrchol (738m), načež přiostří a nahoře vychází k zastřešenému odpočívadlu. O něj se opírá torzo panelu č.9 naučné stezky, které se odkazuje k již neexistujícímu výhledovému místu. Úlomek panoramatické mapy naznačuje, že bylo vidět od Hostašovic po Ondřejník. Dnes je vše přehlušeno stromy. Zahlédnout můžete pouze dva oboustranně nejbližší hřebenové vrcholy, a to jen díky průseku. Tráva pod nohama se vlní po horském hřbetu s prudkými severními svahy, aby po chvilce výrazným stoupáním dosáhla nejvyšší kóty (768m). Je tu mýtinka s mizerným výhledem přes linii svážnice na jih na jakési kopce, ovšem když o kousek popojdete, dá se nakouknout do opačného údolí na obec Veřovice pod protáhlým vrchem Na Peklech (602m). Podobně protáhlý horský útvar za ním je Červený kámen (690m), opodál stojí Kazničov (601m) a Palkovické hůrky s nejvyšším
Kubánkovem (660m), protáhlé do Přední Babí hory (586m). Podle úhlu pohledu mohou být vidět také Tichavská hůrka (542m), Kozlovická hora (612m) nebo Suché úbočí (864m) v masivu Ondřejníka. Lidská sídla reprezentuje nedaleká Kopřivnice, za níž se rozlévá placatá krajina s výčnělky komínů. Jde např. o města Příbor, Brušperk či Mošnov a úplně na obzoru se doširoka roztahuje průmyslová Ostrava. Sešup do sedla je tentokrát o dost svižnější. Široká lesní pěšina se zastavuje až dole u malého odpočívadla s informační tabulí naučné stezky. Ta pojednává o funkci lesa a uvádí, že společnost Lesy ČR v rámci svého programu budují mimo jiné i zařízení sloužící turistům. „Jedná se např. o drobné odpočinkové stavby, naučné stezky, informační i odborné poutače či demonstrační objekty hospodaření s lesními porosty, upravené a zastřešené studánky, stezky pro pěší turistiku i cykloturistiku, lyžařské běžecké trasy.“ Dále se tu píše, že přes toto horské sedlo chodívali v minulosti za prací lidé ze Zubří na vlak do Veřovic a procesí na pouti do Příbora. Cestou v těchto místech odpočívali a ještě v 50.letech 20.stol. tu stávala dřevěná bouda, kde se prodávalo občerstvení. Dnes se můžete občerstvit maximálně vodou u upravené studánky Hodorf, asi 140m ve směru dřevěné směrovky. Při překonávání příštího vršku Krátká zaznamenáte převýšení přibližně o 55m a klesání o 35m. Malé sedýlko modelují dva proti sobě prameníci potoky, z nichž jeden se jmenuje Hodorfský. Název Hodorf na sobě nese také kříž, který stojí v břehu dál po červené stezce. Jak uváděl panel NS: „Letopočet vzniku nedalekého kříže není znám. Dle pověsti byl postaven sedlákem z Mořkova, který v těch místech svážel s koňským potahem dřevo. Při svážení se snad koně lekli klád padajících z fůry, splašili se a pádili dolů z kopce. Sedlák v nebezpečí volal: „Panenko Maria, když se zachráním, postavím tady na tvou počest kříž.“ A tak se i stalo.“ Hned vedle kříže visí na stromě ukazatel Krátká, rozc. (687m). Bývalá poutní, dnes žlutá turistická trasa míří od vlaku v Zubří (7,5km) k vlaku do Mořkova (3km) a červená hřebenovka to má na vrchol Krátké 0,5km. Však taky okamžitě zostra nabírá výškové metry a kamenitou pěšinou se škrábe lesem vzhůru. Pokud se otočíte, spatříte tam ještě krátce již zdolaný bezejmenný vrch (768m). Protáhlá náhorní plošina, do níž stoupák ústí, není daleko od roviny a lehce se po ní kráčí. V její zadní části je situován nejvyšší bod Krátká (767m) s rozcestníkem Krátká, vrchol (758m). Zbývají poslední dva kopce, přičemž ten následující se jmenuje Dlouhá a je vzdálen 1,5km. Klesání je nyní mírné až střední, stále lesem bez výhledů a neoznačené sedlo skoro přehlédnete. Dlouhá vytvoří převýšení cca 115m a klesne o 130m. Terén opět stoupá, a to středně i víc, přičemž místy přibývá splaveného kamení. Dlouhá je jednoznačně nejnudnějším výčnělkem v celých Veřovických vrších a dostává svému jménu. Táhlý fádní výšlap přechází do dlouhé nakloněné roviny a až po delší době dosahuje tyčového rozcestníku Dlouhá, vrchol (860m). Za sebou nyní máte celkem 11km a před sebou 5km na Velký Javorník, který je z malé vrcholové loučky vcelku dobře vidět. Poslední klesání do sedla měří 1km. Svážnice plná kamení spadá lesem středním tempem a krátce mezi korunami stromů odhaluje pohled na Kamenárku. To je protilehlý zalesněný vrchol, přes který však hřebenovka nevede, neboť leží stranou hlavní osy. Prostorné sedlo slouží jako sklad vytěženého dřeva a vidno odtud Kamenárku (862m) i Dlouhou (859m). Při okraji je situováno kryté posezení s panelem NS. Píše se tu: „Veřovické vrchy jsou součástí Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Beskydy. CHKO je tvořena horskými pásmy Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských
vrchů a Javorníků, rozprostírajícími se na severovýchodní Moravě ve Zlínském a Moravskoslezském kraji. Byla založena v roce 1973 a svou rozlohou 1160 km2 je naší největší chráněnou krajinnou oblastí. Hlavním posláním CHKO Beskydy je ochrana přírody a krajiny karpatského pohoří se zachovalými zbytky pralesovitých porostů, pestrou mozaikou druhově bohatých luk a pastvin, políčky a typickou lidovou architekturou. CHKO Beskydy je rozdělena do 4 zón ochrany přírody. Jednotlivé zóny slouží k obnovení a zachování ekologické stability území a krajinného rázu. Nejcennější I. zóna je přírodní území s nejpřísnější ochranou zahrnující přirozená a přírodě blízká lesní společenstva a druhově nejrozmanitější louky. Cílem ochrany je zde uchování přirozenosti a druhové rozmanitosti biotopů. V CHKO Beskydy tvoří tato zóna pouze 5,6% celkové rozlohy. Listnaté a smíšené porosty v okolí Kamenárky patří právě do nejcennější I. zóny. Jsou domovem mimo jiné i vzácné horské sovy sýce rousného, který většinou hnízdí v dutinách po datlu černém. Z velkých druhů šelem se tady pravidelně vyskytuje rys ostrovid.“ Cedule Kamenárka (735m) visí na stromě při úpatí a ukazuje, že nahoru přes vrchol a dále do Rožnova p.R. (8km) můžete vyjít po modré značce, kdežto červená odbočuje na úzký vyšlapaný chodníček a úbočím vesměs mírně klesá 1km k jinému sedlu. Lze předeslat, že poslední úsek přes tři na sebe navazující dílčí sedla až po vrchol Velký Javorník překoná celkové převýšení asi 270m a v souhrnu poklesne o cca 120m. Ostatně Javorník se svou rozhlednou je krátce vidět i ze stezky, načež ta vychází z lesa a zastavuje u Pod Kamenárkou (655m). Hostašovice jsou 13km za vámi a cíl ještě 3km daleko. Mimo to zde začíná žlutá sestupovka do Veřovic (3,5km). Už při příchodu k ukazateli jste si nemohli nevšimnout, že se prostor doširoka otevřel a krajina se výrazně změnila. Čeká vás 0,5km traverz po hraně nade dvěma údolími, jež vytvořily Vermiřovský potok a říčka Jičínka. Na jeho konci vidíte Malý Javorník (838m), který se směrem doprava rozpažuje do nevýrazné Kyčery (865m) a směrem doleva do Velkého Javorníku (917m). Velkorysý amfiteátr Jičínky připomíná s troškou fantazie ledovcový kotel s malou vodní nádržkou vespod. Areál je od vrcholu k vrcholu asi 3km široký a cca 400m hluboký. Při průchodu tak můžete postupně odsledovat všechny okolní kopce včetně Kamenárky (862m) a Dlouhé (859m). Nato počne vydusaná stezka stoupat na kótu 700m, odkud díky zredukovanému porostu dobře uvidíte zejména na ty dva vrchy za vámi. Rovinkou pak již dosáhnete rozcestí U pramene Jičínky (695m). Můžete oddychnout na zastřešeném odpočívadle, přečíst si tabuli NS o prameni říčky Jičínky, a pak se k němu třebas i vydat. Šipka s červeným obloučkem ukazuje 300m do lesa, kde na konci křivolaké pěšiny visí cedulka Pramen Jičínky (690m) a blízko ní vyvěrá ze země vydatný pramen. Ten z kamenitého podloží stéká do strouhy a odtud do dřevěné boudičky, kde je sveden do korýtka. Voda je bez problémů pitná. Taky je tu možnost posedět na lavičce pod stříškou. Říčka Jičínka má délku 25,8km a plochu povodí 113,9 km2. Protéká všemi obcemi v podhůří Veřovických vrchů a u Kunína v nadmořské výšce 243m ústí do Odry, s níž putuje do Baltského moře. Horní část povodí Jičínky náleží do oblasti dosti vodné, níže po toku do oblasti středně vodné, převážná část povodí je však málo vodná. Retenční schopnost říčky je malá a stupeň odtoku silně rozkolísaný. Klima dolního toku je vzhledem k nadmořské výšce neobyčejně vlhké, neboť se zde projevuje vliv polohy na návětrné straně Beskyd a říčka se rozlévá do mělké nivy. Její tok je lovištěm např. i ledňáčka říčního. Panel NS uvádí: „Veřovickými vrchy probíhá evropské rozvodí Odra – Dunaj. Potoky na severní straně Veřovických vrchů odtékají do Baltického moře, potoky pramenící na jižních úbočích do Černého moře. Jedním z potoků na severní straně hřebene je i Jičínka. Její pramen se nachází nedaleko tohoto zastavení, je zastřešen a upraven jako studánka. Čisté horské potůčky mají velký
význam pro celou řadu zejména bezobratlých živočichů vázaných na vodní prostředí. Z obojživelníků se v těchto potocích rozmnožuje mlok skvrnitý. I když se jedná o nápadného živočicha, žije nočním životem a málokdy ho potkáme. V pohoří nalezneme, především na severních svazích, cenná lesní společenstva s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Nejcennější části přírody jsou chráněny v přírodní rezervaci Trojačka a Huštýn a v přírodní památce Velký Kámen.“ Následuje obecný výčet významných druhů zvířat žijících v Beskydech. U rozcestníku se střetávají asfaltové horské silničky z obou stran kopce a po jedné takové nyní středně stoupá i červená turistická značka. Netrvá to však dlouho. V jedné zatáčce náhle značkování odbočí na svážnici a stoupá nyní po hlíně až k ukazateli Malý Javorník, rozc. (776m). Úsek měřil 1km a posledního 1,5km nyní zbývá k cíli. Jelikož se ale jedná o frekventované rozcestí, nechybí ani jiné barvy značek, a to zelená do Rožnova p.R. (8,5km) či modrá z Pinduly (3,5km) do Frenštátu p.R. (6km). Červená značka zprvu ze sedla stoupá jen mírně, ale rychle se to změní, když se pod nohama objeví rozvolněné kamení. Obklopeni hustým lesem zdoláte poměrně zostra úbočí nejvyššího vrcholu Veřovických vrchů. Nahoře ústí stezka do asfaltové silničky a teď již vcelku mírně dobíhá na vrchol. Tyčový rozcestník Velký Javorník, tur. ch. (918m) stojí na okraji loučky, odkud za dobrého počasí vzlétávají paraglidisti. Je odtud pěkný výhled na Frenštátsko a tím směrem míří také zelená turistická značka (5,5km). Modrá šipka ukazuje na opačnou stranu do Padolí (2,5km). Před vchodem do turistické chaty stojí poslední panel naučné stezky Veřovické vrchy. „Velký Javorník je jedním z nejnavštěvovanějších beskydských vrcholů. Jeho jméno je odvozeno pravděpodobně od javorů, ovšem ne mléčných, ale od otužilejších klenů, které rostou na svazích hory. Podle pověsti zde byli za starodávna pohřbívání sebevrazi. Již 14.září 1884 vznikla jako první turistický spolek v Rakousko-Uhersku moravská Pohorská jednota Radhošť, z jejichž sbírek byla postavena řada beskydských chat a útulen. Za návštěvy arcibiskupa Dr. Theodora Kohna v roce 1895 se poměr mezi pohorskou jednotou a panstvím tak zlepšil, že arcibiskup dal postavit svým nákladem útulny na Velkém Javorníku a Ondřejníku a roku 1897 dostala jednota od arcibiskupství tyto chaty k dispozici. Chata na Javorníku v roce 1915 vyhořela, chatu na Ondřejníku později převzal Klub českých turistů. Pohorská jednota Radhošť začala v roce 1931, po Všeslovanské slavnosti spojené s odhalením sousoší Cyrila a Metoděje a sochy Radegasta, uvažovat o stavbě chaty na Velkém Javorníku. Základní kámen byl položen 16.9. 1934 v rámci Krajinské výstavy ve Frenštátě pod Radhoštěm u příležitosti 50.výročí založení Pohorské jednoty Radhošť. Chata byla postavena podle plánů Aleše Parmy, byla dostaveníčkem pravých turistů a říkalo se jí Benjamínek – malá, ale naše. Slavnostně otevřena byla 4.8. 1935 a náležela k ní dřevěná hospodářská budova s komorou a prádelnou a otevřená kuželna. Současně se upravila příjezdová cesta, studánka a serpentiny z Horeček. V roce 1936 byla útulna dokonaleji vybavena, a zároveň zřízena cesta ke studánce a rozšířena vozová cesta přes Rokytnou na Velký Javorník. Pohorská jednota Radhošť měla ještě další plány, ale už je nemohla uskutečnit, takže je chata na Javorníku její poslední stavbou. Činnost tohoto spolku, který působil na poli kulturním, hospodářském, sportovním, vzdělávacím, a vlastně i politickém, byla pro náš kraj velikým přínosem. Hodnoty vytvořené Pohorskou jednotou Radhošť nám slouží dodnes, přičemž měly mezinárodní úroveň. V současné době je snaha upravit chatu i okolí tak, aby se opět skvěla jako Benjamínek, a rovněž naplnit velké plány našich předků.“
Od chaty se naskýtá půlkruhové výhledové panorama, ovšem pár desítek metrů výše při vrcholu si můžete vyšlápnout ještě na dřevěnou rozhlednu. Rozhledna Velký Javorník má 26m a 8 otevřených pater se dvěma vyhlídkovými plošinami. Původní dřevěná rozhledna stála na vrcholu Velkého Javorníku již v roce 1934. Jednalo se o triangulační věž, kterou v roce 1929 zbudoval tehdejší Zeměměřičský úřad. Byla to jednoduchá dřevěná konstrukce o výšce asi 13m s pozorovatelnou v cca 10m. Z důvodu nedostatečné údržby a následně havarijního stavu byla v roce 1967 odstraněna. Novou rozhlednu nechal z popudu frenštátského lesního správce Vojtěcha Pavla vybudovat Státní podnik Lesy ČR. Grafický návrh stavby zpracoval Ing. Václav Langer, autorem projektové dokumentace je Falko, s.r.o. Rozhledna je pojata jako originální dřevostavba navazující na typickou místní architekturu. Vertikálně se dělí na 9 podlaží, přičemž první podlaží je obloženo ve stylu valašské roubené stavby tvořící provozní místnost. Všechna patra skýtají vyhlídku, ochozy jsou však až ve výšce 15 a 20m nad terénem. S výstavbou započala firma Teslice CZ s.r.o. ze Vsetína na podzim 2012, kdy byly připraveny betonové základy. Od května 2013 pak pokračovala výstavba vztyčením vlastní dřevěné konstrukce. Slavnostní otevření proběhlo 15.8. 2013. Celkové náklady dosáhly 3,6mil.Kč. Z rozhledny je za příznivého počasí výhled až na Malou a Velkou Fatru, Roháče a Belianské Tatry či Jeseníky. Kruhovému rozhledu ovšem dominují spíše Beskydy. Hned při patě rozhledny vidíte červenou střechu turistické chaty a zalesněné rameno Horeček (565m). Samozřejmostí je od pohledu velké město Frenštát pod Radhoštěm obklopené poli, loukami a pruhy lesa, v nichž se utápějí katastry okolních vesnic. Nejblíže to jsou Kunčice pod Ondřejníkem, rozkládající se při úpatí masivu Ondřejníka s nejvyšším čelním vrcholem Skalka (964m). Protože je však Ondřejník natočen k Javorníku celou svou západní stranou, můžete bez problémů uvidět Suché úbočí (864m) i zadní Ondřejník (890m). Nyní sledujte panorama od Ondřejníku doprava. Tam, na konci dlouhé široké Frenštátské brázdy, je situován nejvyšší vrchol Beskyd, majestátní Lysá hora (1323m) s vysílačem na špici. Její členitá silueta vykresluje výrazným způsobem rozsochu Malchor (1219m) s předvrcholovým výčnělkem Kykulka (996m). Za tou se jako stín odráží vrcholová partie sousedního Travného (1203m). V lysohorském masivu je dále vidět kompletní rozsocha Lukšince s výraznými předvrcholy Ostrá hora (783m) a Smrčina (810m), při jejichž úpatí leží notoricky známá obec Ostravice. Tu však nelze vidět kvůli brdku Žár (630m). Silueta Lysé hory klesá po pravé straně přes rozsochu Kobylanka (1054m) do špice Čupel (943m), přičemž za ní se v dálce v našedlých odstínech zaobluje Malý Polom (1061m) s Kozím hřbetem (986m). To už se ovšem v popředí zprudka zvedá úbočí druhého nejvyššího beskydského kopce Smrku (1276m) se špičatým předvrcholem Malý Smrk (1174m). U úpatí vidno též Smrček (859m). Se siluetou Smrku koresponduje menší Velká Stolová (1046m), která přechází do bramborovité hlavy Kněhyně (1257m) s háčkem Čertova mlýna (1206m). Dále je tu Nořičí hora (1047m) se Zmrzlým vrchem (1043m) v zádi, která se v místě Tanečnice (1084m) napojuje na hlavní hřeben Radhošťského hřbetu. Z něj dále vybíhají Okrouhlý (991m) a Miaší (873m) se sjezdovkami, které se skloňují k Pustevnám a k Radegastu (1106m). Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem na vrcholu je zcela dominantní. Ramenem Velké Polany (981m) s Černou horou (891m) sjíždí za výběžek Veřovických vrchů. Máme tady Malý Javorník (838m), Kyčeru (675m) a už se tam v dáli rýsují Vsetínské Beskydy. Vermiřovský potok tvoří mezi Kyčerou a Kamenárkou (862m) trychtýř, zakončený Myší horou (725m) a Úvěsem (713m), za jehož lemem se rýsuje cípek Rožnova pod Radhoštěm. Pro komplexnost popisu rovnou pohleďte na zbytek právě zdolaného hřebene Veřovických vrchů. Jak bylo řečeno, jediná Kamenárka stojí jakoby odsazena od zbylých vrcholků, její sousedka Dlouhá (859m) však již určuje linii pěti vrškům, které se při pohledu z Javorníku téměř slévají do jednoho.
Jsou to Krátká (767m), bezejmenný (768m), Huštýn (747m), Trojačka (709m) a Oprchlice (639m). Mírně bokem čouhá rozčechraný postranní Ostrý vrch (641m). Mezi Veřovickými vrchy a Vsetínskými Beskydami se rozkládá údolí Rožnovské Bečvy. Tu lemuje řádka malých vršků jako Hradisko (522m) nad Rožnovem, doprovázené celkem Vápenky (523m), za ním se nachází osadami protkaný pásek s vršky Spina (560m) či Hážovické díly (704m), jakoby příčně k nim se natáčí ramena Klenova (666m), Búřova (660m) apod. Vzhledem k obrovské členitosti této části hor nelze vypsat úplně každý pojmenovaný brdek. Významu nabývá až kompaktní páteřní hřeben Vsetínských Beskyd, jenž je definován dvěma výraznými a několika téměř nerozeznatelnými vršky. Ty výrazné se nachází prakticky jen kousek od sebe a jsou to slepené dvojvrší Ptáčnice (830m), Cáb (841m) a sedlem oddělená Lušovka (875m), přičemž o něco dál nalevo stojí ještě malinko špičatější Tanečnice (912m). Splývající viděný okraj je oblast Kotlové (869m). Z opačné strany se ku jihozápadu vlní Hostýnské vrchy taktéž se dvěma výraznějšími hrby, jimiž jsou vzdálený Kelčský Javorník (865m) a jeho soused Čerňava (844m). Nyní očima přejeďte bariéru již popsané hřebenovky a na jejím severním úpatí sledujte linku obcí Bordovice, Veřovice, Mořkov a zcela vzadu Hodslavice. Údolí říčky Jičínky je mělké a lemované podbeskydskými kopci, zvanými obecně Štramberská vrchovina. Na konci údolí je ohraničuje shluk šesti pospojovaných vršků s nejvyšší Petřkovickou horou (608m), potažmo nejznámějším Svincem (546m), ve stejné oblasti jen kousek blíže potahují rozsáhlé lučiny bezejmenný rozsáhlý útvar (431m), stromy pak porůstají zase o kousek bližší Hlásnici (558m), nad Veřovicemi, ze všech nejbliže stojí Štramberčík (498m) vzdutý do Na Peklech (602m), a tu již do očí klepne vyhlodaný vápencový lom na Kotouči (511m), hned vedle něj trčí Štramberská Trúba, u ní se nachází Bílá hora (557m), za ním skoro neviditelná Libhošťská hůrka (494m), vesnici Lichnov zaštiťuje výrazný Červený kámen (690m) s oblým úbočím a kopce se dále zvedají. Osamělá Tichavská hůrka (542m) s Janíčkovým vrchem (463m) předsedají mohutnějšímu Kazničovu (601m) a tím startuje masiv Palkovických hůrek s nejvyšším bodem Kubánkov (660m). Na opačné straně obce Palkovice se zvedá nenápadná hromádka pěti vršků s nejvyšší Kozlovickou horou (612m), na tu navazuje dvojvrší s Metylovickou hůrkou (524m) a vše opět končí Ondřejníkem. Podle počasí se pochopitelně délka výhledů prodlužuje, např. o města Frýdek-Místek, Brušperk, o Ostravsko, Novojičínsko či Oderské vrchy.