KAREL HUMPOLA - TRUDNÉ VERŠE
.....
Kdo jsem? 2011 - 2014 Magisterské vzdělání: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus - úspěšně složené státní závěrečné zkoušky v oblastech Architektury a urbanismu, Památkové péče a Stavebního managementu - absolvované ateliéry pod vedením Prof. Ing. arch. Akad. arch. Václava Girsy, doc. Ing. arch Miroslava Cikána - od února 2014 ze zdravotních důvodů přerušeno studium běhěm práce na diplomovém projektu Architektonicko-urbanistická studie souboru staveb na náměstí Mezi šenky v centru města Slavičín (vedoucí práce doc. Ing. arch. Miroslav Cikán)
2007 - 2011 Bakalářské vzdělání: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus - úspěšně ukončeno obhajobou bakalářské práce Rekonstrukce hospodářské usedlosti č.p. 70 ve Slavičíně (vedoucí práce Ing. arch. Miroslav Cikán) - absolvované ateliéry pod vedením doc. Ing. arch. Eduarda Schlegera, Ing. arch. Michala Hlaváčka, Ing. arch. Miroslava Cikána
Karel Humpola *20. 10. 1987 ve Zlíně
trvalé bydliště: Slavičín humpola@centrum.cz
2003 - 2007 Gymnázium Jana Pivečky ve Slavičíně, obor Všeobecné gymnázium - úspěšně ukončeno maturitní zkouškou z Českého jazyka, Anglického jazyka, Dějepisu a Výtvarné výchovy
1995 - 2003 Základní škola Slavičín
1995 - 2006 Základní umělecká škola Slavičín, výtvarný obor - výuka vedená Jaroslavem Jeřábkem, Janou Jakúbkovou, Miroslavem Pinďákem a Petrou Ponczovou
Balada o očích topičových Jiří Wolker Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny nezavřel očí svých jenom dům jediný, očí sých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí dělníků deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oči jim změnily ve světlo. “Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!” Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syčí a letí, ohnivá výheň a mládenec. Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jen z člověka světlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré jak květiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny v radostná světla se rozsvěcují. “Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou ženu vám mám. Když se jí do očí podívám, pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly.” Smějí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil.
A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, jen těžší lopatou otvírá pec. Těžko je ženě vždy porozuměti, má jinou pravdu a pravdivou přec. Antonín očí květ v uhelné kusy přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neboť muž vždycky očima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran. V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, v nichž oči mu krájel plamenný nůž, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:
Neslyší slepec, - do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
“Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!” Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů jej odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená.
Ženo má, - ženo má, neplač!
“Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny? Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohněm a lopatou? Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá?”
Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá:
Balada o očích studentových Karel Humpola 15. 5. 2011, cela 10/414 strahovských kolejí Utichly továrny, utichly ulice. Usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny, nezavřel očí svých jen student bázlivý. Očí svých znavených, co do Dejvic křičí, že bez stravy, bez spánku - klikajíc myší, studentů desítky těla a duše své týrají, zatímco ostatní poklidně dřímají.
Zde by měla balada pokračovat a seznámit čtenáře blíže s postavou studenta a jeho životem. Z časových důvodů autor nevěnoval této části větší pozornost a přešel rovnou k závěru:
Student je vyčerpán, k zemi se řítí. Projekt je odevzdán, na hrobě kvítí.
Tak jako Wolkerova Balada o očích topičových, a stejně tak, jako všechny ostatní balady, i tato končí pro studenta tragicky. Dalo by se říci, že za své vzdělání zaplatil to nejvyšší školné.
Ostrava Petr Bezruč
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly. Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy uhlí. Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce, z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal mi smáti. Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve máchl jsem kladivem - teklo to v ráz na Polské Ostravě krve! Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, nech je vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel, Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, hlubokých páni vy dolů, přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!
Praha Karel Humpola 14.1. 2013, cela 10/208 strahovských kolejí
Šest roků v cele se ukrýval, šest roků v cele se učil. “Proč já tak dlouho vzdoroval, proč jsem se studiem mučil?” Šest let jsem snášel to divadlo, šest let, bych dodělal školu. Tolikrát už mě napadlo: “Že tys měl spíš makat v dolu?” V poledne v lavici usínal, po nocích rýsoval v CADu*. Za šest let - zápěstí bezšlaché, žaludek plný jen vředů. Z šesti let života ve stínu, z šesti let v zajetí strachu, jen bordel na ploše laptopu, jen dluhy namísto prachů. “Copak je studium za zločin?” Problesklo mi pak hlavou. To chuchvalce prachu a pavučin jedinou byly mi stravou. Tělo své nemyl, tvář neholil, měnil se v divoké zvíře. Teď doufám, že na věky nezhniju zahrabán v té pražské díře. Byť hrozili nám, že neprojdem, my nečekali takovou válku. Tak se snad nakonec nesejdem ve frontě na pracáku. * softwarový nástroj pro vytváření technických výkresů
U roentgenu Jiří Wolker
To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí, to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století, ultrafialové paprsky pronikají tu maso, svaly a blány, lidské tělo se zde otvírá jak dopis zašivrovaný, neboť dnes tělo je duše a na něm psáno jest, zda se člověk narodil pro štěstí anebo pro bolest. “Pane doktore, tak těžko mi je, jako bych v prsou olovo měl a zmije. Otevřete tělo mé paprsky zářivými a povězte, co vidět je mezi nimi!” “Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou. Fabrika ti je popsala dýmem a sazemi. Slyším v nich svištění transmis a stroje, které řvou, že chudý jen dřinu má na zemi. Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou, prožrané hladem a tuberkulózou. Umřeš.”
“Nemoc a smrt, - to těžké břímě jest, však nad to těžšího cos musím v sobě mít. Lékaři, dejte hlouběj prosvítit tělo mé paprsky zářivými a povězte, co mezi nimi!”
“Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest, zadupané semeno, jež strašně chtělo kvést do světa zdravého, do lásky a žití, kde možno ženu, děti a soudruhy mít a pro ně ruce své na chleba proměnit a jíst ho se stolu, na který slunce svítí. Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest a srdce lehčej smrt dovede snést než nemilovat.” “I tuto tíhu, lékaři, já znám. Však hlouběj, ke dnu, tělo prosviťte mi! Nejtěžší břímě naleznete tam. Sotva je unáším. A jsem si jist, až vypadne, že rozkymácí zemi.” “Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.”
Od tomografu Karel Humpola březen 2014, JIP IHOK FN Brno
To není Roentgenův přístroj a vůbec ne v původním pojetí! To je pozitronový emisní tomograf z počátku 21. století. Doktoři, technici a vědci celého světa tahali rozumy spod čepic předlouhá léta. A tak jsou fotony, protony a záření gama snad jen pro lékaře, jež hrají si tu s náma. Ani mě básníku na hrudi dnes lehce není. S dusivým kašlem a únavou život se mi mění. Jakou mi lékaři sdělí diagnózu? Budu i já mít tvou tuberkulózu?
Jenže ze souchotí strach už není. To k rakovině všichni s bázní hledí. Dnes bys byl býval žil Wolkere. Voda na plicích a nádor jak dělníkova pěst. Taková příteli má diagnóza jest. Na co se připravit a čeho se bát? Mám snad i já zemřít tak jak ty mlád? Třeba se směj a div se, ale srdce mé patří té nevidomé dívce. Je krásná a vznešená, však těžké s ní žít, stejně tak lehké však bez ní je mřít. Pro její křehkost chtěl bych se v životě prát, nebát se posměchu, nehledět ztrát. A taky starat se o toho bezzubého staříka, zneužívané právo, co stále jen naříká. Jak slabé je a pomalé, jak neskutečně dokáže být otravné... To by ses divil Wolkere!
* chemoterapeutika
Nechci ještě psát vlastní epitaf, chci bojovat, nevzdávat se a nevzlykat. A třeba i o holi s holou hlavou hrdě se procházet mou drahou podzimní Prahou. Prý nemůže zůstat a nesmí to ven, by hrozilo, že rozkymácí se mi pod nohama zem. Ale co je to ve srovnání s nenávistí? Od té už svět Bleomycin ani Vinkristin* nevyčistí. Na ni je každý lékař krátký příteli. Jedinou prevencí je láska.
OMLUVA: VŠEM, JEJICHŽ STUDIUM JE MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ NEŽ MÉ A VŠEM, KTEŘÍ NAROZDÍL ODE MĚ OPRAVDU TRPÍ, ZMÍNĚNÝM BÁSNÍKŮM IN MEMORIAM A VŠEM SOUČASNÝM POEZIEMILOVNÝM LIDEM, KTEŘÍ JÍ NAROZDÍL ODE MĚ ROZUMĚJÍ
SBORNÍČEK TRUDNÝCH VERŠŮ ELEKTRONICKY VYDÁN AUTOREM
28. 12. 2014