Trudné verše

KAREL HUMPOLA - TRUDNÉ VERŠE

.....

Kdo jsem?

2011 - 2014 Magisterské vzdělání: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus - úspěšně složené státní závěrečné zkoušky v oblastech Architektury a urbanismu, Památkové péče a Stavebního managementu - absolvované ateliéry pod vedením Prof. Ing. arch. Akad. arch. Václava Girsy, doc. Ing. arch Miroslava Cikána - od února 2014 ze zdravotních důvodů přerušeno studium běhěm práce na diplomovém projektu Architektonicko-urbanistická studie souboru staveb na náměstí Mezi šenky v centru města Slavičín (vedoucí práce doc. Ing. arch. Miroslav Cikán)

2007 - 2011 Bakalářské vzdělání: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, obor Architektura a urbanismus - úspěšně ukončeno obhajobou bakalářské práce Rekonstrukce hospodářské usedlosti č.p. 70 ve Slavičíně (vedoucí práce Ing. arch. Miroslav Cikán) - absolvované ateliéry pod vedením doc. Ing. arch. Eduarda Schlegera, Ing. arch. Michala Hlaváčka, Ing. arch. Miroslava Cikána

Karel Humpola *20. 10. 1987 ve Zlíně

trvalé bydliště: Slavičín humpola@centrum.cz

2003 - 2007 Gymnázium Jana Pivečky ve Slavičíně, obor Všeobecné gymnázium - úspěšně ukončeno maturitní zkouškou z Českého jazyka, Anglického jazyka, Dějepisu a Výtvarné výchovy

1995 - 2003 Základní škola Slavičín

1995 - 2006 Základní umělecká škola Slavičín, výtvarný obor - výuka vedená Jaroslavem Jeřábkem, Janou Jakúbkovou, Miroslavem Pinďákem a Petrou Ponczovou

Balada o očích topičových Jiří Wolker Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny nezavřel očí svých jenom dům jediný, očí sých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí dělníků deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

“Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!”

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syčí a letí, ohnivá výheň a mládenec.

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jen z člověka světlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré jak květiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny v radostná světla se rozsvěcují.

“Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou ženu vám mám.

Když se jí do očí podívám, pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety.

Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly.”

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, jen těžší lopatou otvírá pec.

Těžko je ženě vždy porozuměti, má jinou pravdu a pravdivou přec.

Antonín očí květ v uhelné kusy přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neboť muž vždycky očima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.

V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, v nichž oči mu krájel plamenný nůž, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

Neslyší slepec, - do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

“Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!”

Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů jej odváděli.

Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená.

Ženo má, - ženo má, neplač!

“Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny?

Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohněm a lopatou?

Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá?”

Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá:

Balada o očích studentových Karel Humpola 15. 5. 2011, cela 10/414 strahovských kolejí Utichly továrny, utichly ulice.

Usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny, nezavřel očí svých jen student bázlivý.

Očí svých znavených, co do Dejvic křičí, že bez stravy, bez spánku - klikajíc myší, studentů desítky těla a duše své týrají, zatímco ostatní poklidně dřímají.

Zde by měla balada pokračovat a seznámit čtenáře blíže s postavou studenta a jeho životem.

Z časových důvodů autor nevěnoval této části větší pozornost a přešel rovnou k závěru:

Student je vyčerpán, k zemi se řítí.

Projekt je odevzdán, na hrobě kvítí.

Tak jako Wolkerova Balada o očích topičových, a stejně tak, jako všechny ostatní balady, i tato končí pro studenta tragicky. Dalo by se říci, že za své vzdělání zaplatil to nejvyšší školné.

Ostrava Petr Bezruč

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce, z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve máchl jsem kladivem - teklo to v ráz na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, nech je vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel, Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, hlubokých páni vy dolů, přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!

Praha Karel Humpola 14.1. 2013, cela 10/208 strahovských kolejí

Šest roků v cele se ukrýval, šest roků v cele se učil.

“Proč já tak dlouho vzdoroval, proč jsem se studiem mučil?” Šest let jsem snášel to divadlo, šest let, bych dodělal školu.

Tolikrát už mě napadlo: “Že tys měl spíš makat v dolu?”

V poledne v lavici usínal, po nocích rýsoval v CADu*.

Za šest let - zápěstí bezšlaché, žaludek plný jen vředů.

Z šesti let života ve stínu, z šesti let v zajetí strachu, jen bordel na ploše laptopu, jen dluhy namísto prachů.

“Copak je studium za zločin?”

Problesklo mi pak hlavou.

To chuchvalce prachu a pavučin jedinou byly mi stravou.

Tělo své nemyl, tvář neholil, měnil se v divoké zvíře.

Teď doufám, že na věky nezhniju zahrabán v té pražské díře.

Byť hrozili nám, že neprojdem, my nečekali takovou válku.

Tak se snad nakonec nesejdem ve frontě na pracáku. * softwarový nástroj pro vytváření technických výkresů

U roentgenu Jiří Wolker

To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí, to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století, ultrafialové paprsky pronikají tu maso, svaly a blány, lidské tělo se zde otvírá jak dopis zašivrovaný, neboť dnes tělo je duše a na něm psáno jest, zda se člověk narodil pro štěstí anebo pro bolest.

“Pane doktore, tak těžko mi je, jako bych v prsou olovo měl a zmije.

Otevřete tělo mé paprsky zářivými a povězte, co vidět je mezi nimi!”

“Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou.

Fabrika ti je popsala dýmem a sazemi.

Slyším v nich svištění transmis a stroje, které řvou, že chudý jen dřinu má na zemi.

Co vidím, dělníku, to tvoje plíce jsou, prožrané hladem a tuberkulózou.

Umřeš.”

“Nemoc a smrt, - to těžké břímě jest, však nad to těžšího cos musím v sobě mít.

Lékaři, dejte hlouběj prosvítit tělo mé paprsky zářivými a povězte, co mezi nimi!”

“Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest, zadupané semeno, jež strašně chtělo kvést do světa zdravého, do lásky a žití, kde možno ženu, děti a soudruhy mít a pro ně ruce své na chleba proměnit a jíst ho se stolu, na který slunce svítí.

Co vidím, dělníku, to tvoje srdce jest a srdce lehčej smrt dovede snést než nemilovat.”

“I tuto tíhu, lékaři, já znám.

Však hlouběj, ke dnu, tělo prosviťte mi!

Nejtěžší břímě naleznete tam.

Sotva je unáším. A jsem si jist, až vypadne, že rozkymácí zemi.”

“Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.”

Od tomografu Karel Humpola březen 2014, JIP IHOK FN Brno

To není Roentgenův přístroj a vůbec ne v původním pojetí!

To je pozitronový emisní tomograf z počátku 21. století.

Doktoři, technici a vědci celého světa tahali rozumy spod čepic předlouhá léta.

A tak jsou fotony, protony a záření gama snad jen pro lékaře, jež hrají si tu s náma.

Ani mě básníku na hrudi dnes lehce není.

S dusivým kašlem a únavou život se mi mění.

Jakou mi lékaři sdělí diagnózu?

Budu i já mít tvou tuberkulózu?

Jenže ze souchotí strach už není.

To k rakovině všichni s bázní hledí.

Dnes bys byl býval žil Wolkere.

Voda na plicích a nádor jak dělníkova pěst.

Taková příteli má diagnóza jest.

Na co se připravit a čeho se bát?

Mám snad i já zemřít tak jak ty mlád?

Třeba se směj a div se, ale srdce mé patří té nevidomé dívce.

Je krásná a vznešená, však těžké s ní žít, stejně tak lehké však bez ní je mřít.

Pro její křehkost chtěl bych se v životě prát, nebát se posměchu, nehledět ztrát.

A taky starat se o toho bezzubého staříka, zneužívané právo, co stále jen naříká.

Jak slabé je a pomalé, jak neskutečně dokáže být otravné...

To by ses divil Wolkere!

* chemoterapeutika

Nechci ještě psát vlastní epitaf, chci bojovat, nevzdávat se a nevzlykat.

A třeba i o holi s holou hlavou hrdě se procházet mou drahou podzimní Prahou.

Prý nemůže zůstat a nesmí to ven, by hrozilo, že rozkymácí se mi pod nohama zem.

Ale co je to ve srovnání s nenávistí?

Od té už svět Bleomycin ani Vinkristin* nevyčistí.

Na ni je každý lékař krátký příteli.

Jedinou prevencí je láska.

OMLUVA: VŠEM, JEJICHŽ STUDIUM JE MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ NEŽ MÉ A VŠEM, KTEŘÍ NAROZDÍL ODE MĚ OPRAVDU TRPÍ, ZMÍNĚNÝM BÁSNÍKŮM IN MEMORIAM A VŠEM SOUČASNÝM POEZIEMILOVNÝM LIDEM, KTEŘÍ JÍ NAROZDÍL ODE MĚ ROZUMĚJÍ

SBORNÍČEK TRUDNÝCH VERŠŮ ELEKTRONICKY VYDÁN AUTOREM

28. 12. 2014