KATA STROFY A ŽIVOT (1)
KATA STROFY A ŽIVOT (2)
poezie destrukce
KATA STROFY A ŽIVOT
KATA STROFY A ŽIVOT (8)
Katastrofy je třeba chápat v širším smyslu slova. Katastrofu můžeme považovat i za náhlou, hlubokou (nebo, chcete-li, převratnou) změnu. Pojďme ještě dále... V latině sloveso „revolvere“ znamenalo vraceti se zpět, popřípadě na stejné místo; z toho odvozeně vyplývá i jeho další význam— obíhati, oběh, např. revoluce planet kolem Slunce. Ve francouzštině podle Larousseova slovníku znamená revoluce i reakci na tělesné či morální působení, na změnu ve světě, popřípadě i na změnu společenskou. Katastrofa je tedy především taková událost v přírodě, která změní dosavadní způsob vývoje a umožní vývoj nový. V podstatě je tedy revoluční změnou, jak je také vyjádřeno v matematické teorii katastrof. Potenciální možnosti vývoje jsou nesmírné (avšak nikoli nekonečné). Přesto však v jeho průběhu dochází k jejich omezování. Neznamená to ovšem zastavení vývoje—naopak: změnou vzniknou nové podmínky, které vytvoří nové, dosud netušené možnosti. Kosmické i pozemské katastrofy vytvářely podmínky pro existenci a evoluci života. Jako lidé chápeme pod pojmem katastrofa spíše událost náhlou, rychle a nenadále přicházející, mnohdy i rychle mizející, avšak vždy zanechávající trvalé a závažné následky. Kosmické katastrofy vedou k podstatným změnám. Časově však probíhají spíše v miliónech let. Jen našim lidským očím se takové trvání jevu jeví pomalé. Možná že celá existence vesmíru je jen pouhým zábleskem výbuchu, v jehož nepatrném časovém zlomku je soustředěn náš život, historie, láska, nenávist, zrození i smrt… Možná že existuje ještě jedna cesta evoluce organických sloučenin. Je to jejich vývoj na kometách. Z nálezů kometárních zbytků z meteoritů víme, že zde vznikají sloučeniny uhlíku, které nabývají složité struktury. Některé z organismů, mikroskopicky zjištěných v kamenných meteoritech, jsou staré miliardy let. Mohou tedy pocházet ze samých počátků sluneční soustavy. Komety se odedávna pokládaly za věštce válek a katastrof. Jsou to objekty zajímavé nejen pro astronomy, nýbrž i pro biology. Na svých cestách sluneční soustavou jsou většinu doby daleko za poslední planetou, v hypotetickém Oortově oblaku. Odtud se jen občas spustí, aby rychle proletěly kolem Slunce—a pokud se jim podaří uniknout přitažlivosti Jupitera, vracejí se zpět. Z biologického hlediska může mít pro vznik složitějších látek význam zahřívání kometárního materiálu, vody, metanu a dalších látek za letu v blízkosti Slunce—v perihéliu—a jeho ochlazování za odletu. Střídání
vysoké teploty s chladem v hloubkách prostoru může vést ke vzniku komplexních sloučenin, polymerů. Komety známe jen velmi nedokonale z pozorování dalekohledy. Pokud dopadly na Zemi, byla to katastrofická událost velkého rozsahu—naštěstí nepříliš častá. Při posledním průchodu v roce 1910 byla kometa velmi dobře viditelná. A její „zjev” inspiroval nejednoho autora—ať už k veršům, nebo napínavé sci-fi, kde plyny kometárního ohonu lidstvo vybíjely, nebo naopak měnily jeho psychiku k lepšímu, což vedlo k snadnému a rychlému vyřešení všech společenských problémů a rozporů. A příští příchod z nás zažije málokdo—bude to až v roce 2061. Srážka s takovým tělesem by vedla k rozsáhlé katastrofě. Naštěstí nám však nehrozí, protože dráhy Země a komety se neprolínají. Množství organických látek v kometě vedlo k domněnce, že právě komety by mohly být rozsévači předchůdců života ve sluneční soustavě. Od pradávna lidé věřili, že komety věští katastrofy, války, převraty... Neštěstím hrozily i další jevy jako krvavý západ Slunce v červánkách, sluneční halo (kruhy a kříže kolem Slunce) nebo polární záře. Jsou to běžné místní meteorologické jevy, kromě posledního, který je projevem kosmické, sluneční aktivity, souvisí s výskytem slunečních skvrn a přichází i se shodnou periodou—průměrně 11,3 roku. Polární záře jsou tedy skutečně ukazatelem vlivu Slunce na Zemi. Mohou být vázány na vznik katastrofické situace? V minulosti byl pravděpodobně stejný počet přírodních katastrof jako dnes. Důraznějí se však projevovaly společenské důsledky. Sucho a povodně znamenaly neúrodu a hladomor, přičemž téměř neexistovala vzájemná pomoc na úrovni obcí, krajů, mezi státy. Feudálové dokonce zakazovali vyvážet a prodávat obilí do sousední země. Carské Rusko vydalo zákaz exportu obilí v době hladu koncem minulého století. Důsledkem hladových období byly epidemie, které se šířily bez zábran a přecházely až v pandemie, postihující téměř celý svět. Svým dílem přispěly i války, častá výměna panovníků a změny státních hranic, což bylo spojeno s bezvládím, s násilnostmi a pleněním. Nebylo tehdy asi těžké uvěřit souvislostem mezi jevem na nebi a po něm následující katastrofou, vždyť lidé neznali zákony, kterými se řídí příroda a společnost, svět byl pro ně pln záhad. Proto se snažili jeho běh vysvětlovat jen na základě své víry v nadpřirozené síly. Nevíme, jak lidé dříve kata-
KATA STROFY A ŽIVOT (9)
výtažek z knihy: Země, lidé a katastrofy
KATA STROFY A ŽIVOT (10)
strofy prožívali, co je nejvíce tížilo. V době, kdy umíralo každé druhé novorozeně, nebyla smrt dítěte přijímána jako tragédie. Pánbůh dal, pánbůh vzal�� —kolik je v tomto úsloví odevzdanosti osudu, fatalismu a hlavně náboženské pokory. Náboženství vůbec silně ovlivňovalo životní postoje našich předků. Nepříznivé jevy a události nepřipisovali společenským podmínkám své doby nebo někdy i nedostatku vlastního úsilí, ale řízení a vůli Pána Boha. Vše přicházelo z nebe—ohlašováno jevy na obloze a nadpřirozeností sil nebeských vysvětlováno. Jak se na tyto otázky díváme dnes? Bez závislosti na náboženských představách? Není tu skutečně nějaký zákonitý vztah Země ke kosmickým jevům? Je možné, že lidé tyto souvislosti během tisiců let vypozorovali?
Jsme takoví, jakými nás v procesu evoluce utvářela Země. Tato evoluce neprobíhala klidným procesem postupného vývoje. Procházela zvraty: jednobuněčné mikroorganismy; vznik mnohobuněčných; evoluce po výstupu živých tvorů na souši... a pro nás snad nejvýznamnější —tělesné změny poté, co se někteří opolidé postavili na zadní nohy—tím se jim uvolnily ruce pro práci, ústa pro řeč a mozek pro nejvyšší formy myšlení. Zvraty a revoluční změny v evoluci života byly reakcí na změny v přírodě. Evoluce vedla k člověku právě proto, že to byl jediný způsob, jak překonat nepříznivé vlivy změn a katastrof na Zemi. Předkové lidí i člověk sám byli opakovaně stavěni před dvě možnosti: buď zahynout, nebo se změnit, překročit své dosavadní možnosti.
KATA STROFY A ŽIVOT (11)
KATA STROFY A ŽIVOT (12)
KATA STROFY A ŽIVOT (13)
Ze zažité nevědomosti vyvolávající nezájem vyplývá krize. Krize vedoucí k destrukci a sebedestrukci obrazů, materiálu soustavně ohrožovaném vlnami destrukcí na všech rovinách. Zažívající další z vln odebíráme se k nitru, k místům, které nepodléhají zkáze.
KATA STROFY A ŽIVOT (14)
KATA STROFY A ŽIVOT (15)
Stárnutí nazývané procesem poškození vyplývajícím z kombinací vlivů a provázeným přeměnou. Stárnutí, jev vedoucí k povrchovým prasklinám, snížení jasnosti a zkřehnutí, doufající v regeneraci a opětovný návrat.
KATA STROFY A ŽIVOT (16)
KATA STROFY A ŽIVOT (17)
Kde a jak žijeme a proč vlastně děláme to, co děláme?
KATA STROFY A ŽIVOT (18)
KATA STROFY A ŽIVOT (19)
Plan inteligently your Atlantida.
KATA STROFY A ŽIVOT (20)
KATA STROFY A ŽIVOT (21)
Při kompenzaci ztráty je vždy nutné si uvědomit, že se mění něco z původního charakteru.
KATA STROFY A ŽIVOT (22)
KATA STROFY A ŽIVOT (23)
Čím větší míra rozkladu, tím větší pravděpodobnost samovznícení, tím větší únik nebezpečí.
KATA STROFY A ŽIVOT (24)
KATA STROFY A ŽIVOT (25)
Dílo, u kterého je identifikován probíhající rozklad, se doporučuje neprodleně zkopírovat na jiný materiál a zničit.
KATA STROFY A ŽIVOT (26)
KATA STROFY A ŽIVOT (27)
Díla určená k destrukci je možné skladovat, vystavovat a transportovat pouze pod vodou.
KATA STROFY A ŽIVOT (28)
KATA STROFY A ŽIVOT (29)
Za jasné měsíční noci stříbrné paprsky prodlužují stíny, nerozpustné struktury snižují optickou jasnost, druhá vlna destrukce se přivalila s výzvou, výzvou, kterou je na počátku nového století přežít.
KATA STROFY A ŽIVOT (30)
KATA STROFY A ŽIVOT (31)
Kolaps a regenerace nám kříží cesty.
KATA STROFY A ŽIVOT (32)
KATA STROFY A ŽIVOT (33)
V příštím okamžiku si uvědomíme, že ležíme na zemi a na prsou nám sedí cosi neočekávaného.
KATA STROFY A ŽIVOT (34)
KATA STROFY A ŽIVOT (35)
Kolaps, ve skutečnosti cosi neexistujícího, leč umožňujícího nové začátky.
KATA STROFY A ŽIVOT (36)
KATA STROFY A ŽIVOT (37)
Mezi nejčastější defekty patří škrábance.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (40)
Zemětřesení ovšem představovalo v historii neustálé ohrožování lidské civilizace. V uplynulých dvou tisících let, po které existují záznamy (přirozeně značně neúplné), zahynulo v každém století průměrně na 20 000 lidí. Japonský lid byl schopen dosáhnout úspěchů v těžkých přírodních podmínkách, které neustále hrozí zemětřeseními, vlnami tsunami a tajfuny. Byla ovšem zemětřesení, která civilizace zničila. Erupce Santorinu (řecky Théra), sopky na malém ostrovu v Kykladách, severně od Kréty, v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem byla pravděpodobně podnětem k líčení zániku Atlantidy řeckým filozofem Platónem. Přes veškeré úsilí se však nedaří—a snad ani nemůže zdařit— nalézt zbytky civilizace Atlantiďanů. Ani na dně Atlantiku, někde za Herkulovými sloupy (jak staří Řekové označovali Gibraltar) nebo jinde. Rozpory mezi líčením událostí u Platóna a negativními výsledky hledání vymizí, jestliže bychom předpokládali, že erupce Santorinu a zničení krétské civilizace, které následovalo, posloužily Platónovi jen jako podklad pro vylíčení ideálního státu (tj. Atlantidy) a jeho zničení bohy, když Atlantiďané přestali zachovávat principy své společnosti. To by vysvětlilo, proč se o Atlantidě zmiňuje Platón, filozof a politik, a přitom o takové katastrofě nenalézáme ani zmínky u žádného autora v antickém Řecku—ani jinde, např. v Egyptě či Mezopotámii. S následky katastrof se nejen jednotlivci, nýbrž i celé společenské skupiny (ba i třídy), populace a národy vyrovnávají různě. Nakonec není vzácná ani naprostá pasivita a neschopnost dalšího života v novém sociálním a kulturním prostředí. To se například stalo s Kečuy po rozkotání říše Inků španělskými konkistadory. Objevila se u nich apatie, sebevraždy, biologické důsledky—neplodnost, potraty, malá porodní váha dětí a nedostatky v jejich vývinu, vrozené vady, vysoká nemocnost a postupné vymíraní lidí vůbec. Pasivita však nemusí být reakcí na velkou katastrofu. Některé národy se přizpůsobily. Maorů na Novém Zélandě je dnes více, než jich bylo před příchodem bílých kolonizátorů. Avšak na druhé straně australští domorodci jsou stále na pokraji vyhynutí a je otázka, zda i po vyřešení jejich sociální existence se je podaří zachránit. Řečení následků katastrofy je dáno především sociálními podmínkami. Vychází z rozumového hledání východisek ze situace. Ve srovnání s dřívějšími dobami se lidé přeci jen jeví racionálnějšími. Přežití v ledových dobách tvorů fyzicky tak nevybavených, jako byl pračlověk, je těžko myslitelné bez chladu a zimy. Je to obecný jev.
Dokonce i naši společní předkové se vyvinuli v dnešní gorily a šimpanze specializací k životu na stromech tj. krokem zpět ve své evoluci. Specializace, utváření těla, podkožní tuk, způsob života—jdoucí dokonce až k návratu ze souše do moře u ponořujících se savců (neboť život v polárním moři je v důsledku vyšší koncentrace kyslíku, rozpuštěného v chladnější vodě, rozhodně bohatší než na polární pevnině)—to vše vedlo k evoluci celé řady vysoce specializovaných polárních živočichů. Člověk nebyl tak specializovaného přizpůsobení schopen. Proto se adaptoval zcela odlišně. To vidíme i v krajních podmínkách Severu. Aklimatizace Eskymáků (žijících podnes v klimatických podmínkách ledové doby) je založena na vazomotoricko-nervových regulacích, nikoli na strukturálních, tělesných změnách stavby, jako je tomu u polárních zvířat. Živočichové na severu se přizpůsobují snižováním spotřeby energie (což u řady z nich vede až k nezbytnosti hibernace—přezimování ve stavu strnulosti). Lidé však reagují jejím zvýšením. To ovšem vyžaduje rozvoj schopnosti opatřit si dostatečné množství potravy. Zvyšování spotřeby energie ovlivňuje i volbu stravy tak, aby člověku prospívala v daných podmínkách. Eskymácká strava by pro nás byla nepoživatelná, protože musí obsahovat především dostatek čistého tuku. Běžná večeře například probíhá tak, že strávník odřízne dlouhý pruh zvířecího syrového podkožního tuku, doslova si nacpe do úst kolik jen může, těsně u rtů pak porci odřízne nožem a zbytek zdvořile podá sousedovi… Už jen pomyšlení na takovou „pochoutku“ málem vyvolá u choulostivějších osob žlučníkový záchvat. A jinak se kromě masa v Arktidě nepodává nic, jedinou zeleninou je pro Eskymáky zkvašený obsah sobího žaludku, což jsou natrávené lišejníky. Když tak na začátku tohoto století měli v USA na světové výstavě celou eskymáckou rodinu a ta z nevysvětlitelných důvodů uprostřed nadbytku potravy chřadla—dosáhli nápravy teprve tehdy, když jim nakoupili několik beden lojových svíček (ty se tehdy ještě vyráběly); a Eskymáci je pak spokojeně chroupali jako zákusek. Eskymáci se tedy aklimatizují chováním, způsobem života, nikoli změnou stavby svého těla. Je to možné proto, že si v polárních podmínkách dokázali nelézt dostatek obživy, dosáhli vysoké úrovně loveckého umění, vytvořili typ společnosti, která se přizpůsobila krutým podmínkám Severu někdy i—pro nás snad podivnými—zvyky a obyčeji, jako je sexuální promiskuita, výměny manželek, usmrcování starých lidí—a až fantastická láska k malým dětem.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (41)
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (42)
Člověk dosáhl své úrovně proto, že byl schopen přizpůsobovat se velkým proměnám a zvratům, které formovaly, ale ohrožovaly jeho život. Při tom u něho vznikala a vyvíjela se potřeba sdružování, která mu umožňovala snáze přežít. Tak vznikl lidský kolektiv, společnost.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (43)
Roku 1237 opu králoovna manželka krále nottinghamský nemohla vystá který stoupal pec
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (44)
ustila anglická a Eleonora, e Jindřicha III., ý hrad, protože át puch a dým, l z městských cí...
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (45)
Žárlivost, největší lidská katastrofa.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (46)
Jealousy greatest human catastrophe.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (47)
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (48)
Až nábož k mizejícím někdy mírn soudit a ji odmítán, destrukce s příč
žný obdiv m jevům je něn snahou indy zcela náhle má své vlastní činy.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (49)
Sdílet poznání okamžiku s kýmkoliv na
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (50)
této planetě.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (51)
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (52)
Fyzická zr a nestálost surovin ved nehmotnost dění be
ranitelnost t známých doucí k iluzi ti, k vnímání ez těla.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (53)
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (54)
Micho Indiรกn indi
oacรกn, n, nebo iรกn?
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (55)
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (56)
Požár přitom uhasit žádn známými p
m není možné nými dosud prostředky.
KATA STROFA REVO LUCE EXPLOZE (57)
JAK PŘEŽÍT
JAK PŘEŽÍT (60)
Chování lidí při katastrofě má několik stádií. Je výrazně ovlivněno informovaností o katastrofách… První stádium—to je uvědomění si závažnosti situace. Podle teorie paradigmatu si lidé vytvářejí během svého života soubor názorů o světě, o všem—na základě učení, napodobování, výchovy. Jevy, které se souborem názorů souhlasí, se lépe zapamatují, jsou zdůrazněny; naopak ty, které se s ním neshodují—jsou s ním v rozporu, se bagatelizují, přikládá se jim menší váha, zapomínají se. Lidé se proto v počátcích katastrofy dlouho přidržují názoru, že hrozící situace přece jen nebude snad tak nebezpečná, že se vše nějak urovná… Druhé stádium je akční. Následuje ihned po odeznění nejhorších projevů katastrofické situace. Obvykle je totiž v průběhu katastrofy kratší či delší období šoku, ochranného útlumu u nadměrného smyslového podráždění. Nezřídka se na toto období vytváří retrográdní amnézie—lidé si nic nepamatují; popisují, jak si náhle uvědomili svoje postavení, celou situaci, ale až určitou dobu po katastrofě. Tak například nikdo z postižených při atomovém výbuchu v Hirošimě a Nagasaki se nepamatuje na hluk. Neočekávaná katastrofa vede k panice, rozleptává kázeň a dělá z lidí neuspořádaný běsnící dav… Královský námořní soud v Londýně posuzoval začátkem dvacátých let tohoto století vinu kapitána Andrewa Collyera na událostech při ztroskotání lodi Egypt na linii společnosti PandO (Penninsular and Oriental Steam Navigation Company) z Londýna do Indie. Kapitán byl shledán vinným, že připustil, aby mezi posádkou vznikla panika, a byl odsouzen k šesti měsícům ztráty kapitánských práv. První důstojník byl shledán vinným, že v mlze připustil, aby loď jela velkou rychlostí a nehoukala—dostal přísnou důtku. Jak mohlo dojít k panice? Třetí stádium je reparační. Lidé se přizpůsobují vzniklému stavu a snaží se dosáhnout nové rovnováhy. Nejde již o pouhé přežití, nýbrž o znovuvybudování individuální i sociální existence, přiměřené situaci. Všechny organismy mají vrozenou schopnost se přizpůsobovat. Je zakotvena v jejich genetickém aparátu jako základní vlastností živých systémů. Podle informace o stavu a změnách prostředí se mohou měnit ve své struktuře, mohou měnit i způsoby své aktivity, měnit své chování,
učit se. Zdá se dokonce, že do jisté míry—aspoň na omezenou dobu do budoucna—mohou předvídat směr pravděpodobného vývoje a podle toho reagovat. Pro evoluci je však nezbytné, že se prostředí mění. Že vznikají situace pro některé organismy krajní, nesnesitelné, že tak vzniká evoluční tlak, který vede ke vzniku nových druhů. Se vznikem vědomí se objevuje konečně reakce vědomě měněná, a to nejen na základě zkušenosti vlastní, nýbrž i sdělené. Proces přizpůsobování se tak nesmírně zrychlil. Kolektivní lidská zkušenost a učení daleko předčí možnosti biologického přizpůsobování. Jsou mnohem účinnější a rychlejší. Adaptace se tak přesunula především do psychické sféry. Má to ovšem i svá rizika. Racionalita může být při katastrofě závažně změněna. Některé projevy iracionality, fatalismu, víry, které brání aktivitě, mohou být sice někdy výhodné (brání panice, snižují strach, zmenšují emoce), ovšem i při katastrofě má svůj význam nejvyšší forma lidské činnosti—tvůrčí aktivita. Umožňuje najít cestu neočekávanou, nepředpokládanou a tak přežít i ,,nepřežitelné”.
JAK PŘEŽÍT (61)
JAK PŘEŽÍT (62)
JAK PŘEŽÍT (63)
Typické je, že ani nevíme, že přijde.
JAK PŘEŽÍT (64)
JAK PŘEŽÍT (65)
Maska lakující historii na růžovo.
JAK PŘEŽÍT (66)
JAK PŘEŽÍT (67)
Praying Indians, pouze negativní a značně zavádějící popis kolapsu.
JAK PŘEŽÍT (68)
JAK PŘEŽÍT (69)
Fyzická zranitelnost a nestálost známých surovin vedoucí k iluzi nehmotnosti, k vnímání dění bez těla.
JAK PŘEŽÍT (70)
JAK PŘEŽÍT (71)
Stříbrné paprsky světla dopadající na povrch, opomíjející otázky minulosti, přítomnosti i budoucnosti, paprsky, jež musí procházet skrz, aby tvořily.
JAK PŘEŽÍT (72)
JAK PŘEŽÍT (73)
Destrukce negativní a přislibující…
JAK PŘEŽÍT (74)
JAK PŘEŽÍT (75)
Ztráty, jež nemají původ ve vlastnostech, vypovídající mnoho o původních charakterech. Nejpůvodnějších verzích oněch nedotknutelných momentů.
JAK PŘEŽÍT (76)
JAK PŘEŽÍT (77)
Vlna ničení přicházející s nástupem nových materiálů navrací pozornost k původním kvalitám každodenní a běžné ztráty.
JAK PŘEŽÍT (78)
JAK PŘEŽÍT (79)
Destrukce také vyvolávají vlastníci autorských práv, kteří mají absolutní moc nad všemi prvky daného díla.
JAK PŘEŽÍT (80)
JAK PŘEŽÍT (81)
Odpovídající metodou destrukce je spálení.
JAK PŘEŽÍT (82)
JAK PŘEŽÍT (83)
Příčiny vzniku rozkladu nejsou dosud zcela prokázány, hmota ovlivněna různými faktory vede k nevyhnutelnému konci, ledaže…
JAK PŘEŽÍT (84)
JAK PŘEŽÍT (85)
V zájmu co nejhlubších poznání je vydat se cestou mezioborové spolupráce.
JAK PŘEŽÍT (86)
JAK PŘEŽÍT (87)
Při tvorbě se konec konců vždy něco poškodí a není to koncem, naopak tato chyba přináší nové začátky.
JAK PŘEŽÍT (88)
JAK PŘEŽÍT (89)
Škrábance a jiná poničení stávají se součástí nového dědictví.
JAK PŘEŽÍT (90)
JAK PŘEŽÍT (91)
Přežití už není otázkou výdrže, ale vůle.
JAK PŘEŽÍT (92)
JAK PŘEŽÍT (93)
Téměř jedinou možností pro přežití je odebrat se na to správné místo.
JAK PŘEŽÍT (94)
JAK PŘEŽÍT (95)
Dnes zdá se žijeme.
Koncepce a grafická úprava: Kateřina Blaháková Texty a úprava textů: Kateřina Blaháková Ilustrace: Jiří Topínka Zdroj: Země, lidé a katastrofy (Dvořák Josef, 1987)