Po stopách Jiřího Mahena

Po stopách Jiřího Mahena Kraj:

Jihomoravský

Roční období:

Terén:

Městské prostředí Rovina Závěrečné stoupání (možnost jet MHD)

Délka trasy:

4 km

Časová náročnost:

2 – 3 hodiny

Rady:

Městské prostředí je celkem rušné kvůli projíždějícím tramvajím, v případě výkladu pro více lidí doporučujeme silný hlas :-)

Úvod Jiří Mahen (*12. 12. 1882 +22. 5. 1939) Člověk mnoha profesí, se uplatnil jako novinář, divadelní kritik, dramaturg, profesor na divadelní konzervatoři, knihovník a rybář.

Jméno Jiří Mahen je pseudonym. Jeho původní podoba měla být Maheu, což je jméno jednoho hrdiny ze Zolova románu Germinal.

Sazeč v tiskárně se však domníval, že na konci slova je písmeno N, a tak vzniklo jméno Mahen.

Manželkou mu byla Karla Mahenová, která uspořádala vzpomínky jeho přátel do životopisné knihy a doplnila ji svými vlastními zážitky pod názvem Život s Jiřím Mahenem. Z této knihy jsou čerpány zde uveřejněné příběhy.

Zdroj obrázku: http://www.ndbrno.cz/online-archiv/divadlo-v-redute

1. Mahenovo divadlo Umístění: Malinovského náměstí 1

Budova Stavba probíhala v letech 1881 – 1882.

Původní názvy divadla: • • • •

Německé městské divadlo divadlo Na hradbách Janáčkovo divadlo Mahenovo divadlo (od roku 1965)

Divadelní činnost Jiří Mahen zastával v brněnské činohře funkci dramaturga v letech 1918 - 1922. Pozvedl brněnskou činohru na vysokou úroveň, protože usiloval o to, aby český kulturní život byl vyproštěn z malého prostředí, a bojoval proti provincialismu a průměrnosti.

Mahenovým odkazem pro brněnské divadlo je rovněž snaha o to, aby moravské divadlo pouze nenapodobovalo pražskou scénu, ale aby tvořilo z vlastních prostředků a z vlastních sil přispívalo ke stavbě dramatického umění.

Divadelní hry Jiří Mahen v divadelních hrách často ztvárnil útržky svého života. Ve hře Chroust zobrazil část svého těžkého studentského života. V Mrtvém moři pak zvěčnil historii svého předka (viz v sekci Ze života). Za svou hru Generace získal státní cenu. Býval by mohl dostat další ceny za jiné hry, ale byl pokaždé jmenován do poroty, a tak se vyloučil z možných laureátů. Jeho nejúspěšnější hrou byl Jánošík, který byl později zfilmován. Svou dramatickou tvorbu uzavřel v roce 1938 hrou Mezi dvěma bouřkami.

Ze života Jiřího Mahena Z dětství Mahen měl divadlo v krvi již od dětství. Pod velkou deskou, kterou byla přes den přikrytá široká postel, která se tehdy nacházela v kuchyni, dovedl svým mladším sourozencům předvádět pohádky nebo také příběhy, které si sám vymyslel nebo se dozvídal od sousedů, kteří k nim za dlouhých večerů chodívali na besedu. To, co slyšel, pak vyprávěl ostatním dětem. A protože se u nich setkal s velkým zájmem a zjistil, že čím strašidelnější příběh, tím lepší, tak si často informace i vymýšlel.

Jednou to však prasklo, a tak mu za to kamarádi namlátili. Byl to tenkrát jeho první honorář za příběh.

Ze studií Mahen neměl mnoho peněz na jídlo a na jízdenku na tramvaj už vůbec. Do nemoci s tuberkulózou střev ho uvrhlo právě časté hladovění. I přesto se v té době ujal kamaráda, který měl rovněž z hladovění chrlení krve a dělil se s ním i o to málo, co občas získal.

Pro přežití byl nucen prodat stříbrné hodinky cibule, které dostal od svého strýce. S těmi se dokonce později setkal, když vyučoval na obchodní škole v Přerově.

Jeden jeho známý ty hodinky v jedné restauraci nabízel k prodeji. Mahen je hned poznal, ale raději se k nim prý nehlásil.

Pokud Mahen o svém studentském životě vyprávěl Karle, vynechal ty smutné a našel si vždy veselejší příhody. Karla zmiňuje například tuto: Když se jednou cítil bohat (měl v kapse šest krejcarů), rozhodoval se, má-li „cenné“ bohatství projíst, nebo si koupit jen bandura (velká houska) a viržinko. Rozhodl se pro to druhé, a když snědl housku, blaženě se těšil na viržinko. Šel právě po mostě, furiantsky si zapálil, rozmáchl se, a hle osude!, místo zápalky hodil do vody viržinko. (Život s Jiřím Mahenem s. 51)

Další úryvek je z historie rodu Vančurů, jak ji zachytil Mahenův otec v rukopisné rodové kronice, která byla ztvárněná ve hře Mrtvé moře: Mahenův prapraděd Jan Vančura byl sedlákem na panství žlebském ve vsi Vinařích, měl tam pěkný statek, ale poněvadž sebe i jiné tajné evangelíky čtením Písma svatého, bible Páně ve víře evangelické utvrzoval, musel se z panství žlebského úplně vystěhovat, a sice hned „do západu slunce“. Statek byl mu vzat a nesměl také ze statku toho nic více s sebou vzít, jen dva koně a vůz a tolik, co se na ten vůz vešlo. Kdyby se byl čtení Písma zřekl, víru a přesvědčení své zapřel, katolickou víru přijal, slibovala mu vrchnost a kněží ještě statek jeden, a to svobodný, roboty prostý, a také chtěli ho udělat rychtářem obce Vinař, on to ale všechno zavrhl, zůstal ve víře a přesvědčení svému věren a raději se do západu slunce ke svým bratřím na Kalabousek odstěhoval; tam si na rychlo dřevěné roubené obydlí vystavěl a něco polí od obce čáslavské pronajal. Na chalupě měl znak, v prknech lomenice vyřezaný kalich, nad tou lomenicí bylo obílené prkno a na tom bylo červenou barvou psáno: S únavou a kvaltováním z aušperského panství vyhnaný, stavěl s pomocí Boží Jan Vančura, léta Páně 1778. (Život s Jiřím Mahenem s. 43 – 44)

2. Knihovna Jiřího Mahena Umístění: Kobližná 4

Budova Knihovna sídlí v budově zvané Schrattenbachův palác, kam se přestěhovala v roce 1951. Během vlastnictví domu olomouckým biskupem – kardinál Wolfgang Hannibal hrabě Schrattenbach – došlo k přestavbě, díky které palác dostal více méně dnešní podobu. Tu mu dal brněnský architekt a stavitel Mořic Grimm.

Jedná se o druhou největší veřejnou městskou knihovnu České republiky.

Jméno Jiřího Mahena nese od roku 1959. (http://www.kjm.cz/historie-schrattenbachova-palace) (http://www.kjm.cz/historie)

Předchozí sídla knihovny: • • • •

1921 – německá obecní škola na Veveří 26, připojeno bylo dalších 14 poboček.

1926 – německá dívčí škola na rohu Rašínovy a Jakubské ulice 1939 – Solniční ulice 1951 – Schrattenbachův palác

Knihovnická profese Povolání profesora se Mahenovi příliš nelíbilo.

Stále toužil být ve styku s knihami a s lidmi, a tak si zvolil povolání knihovnické. Do převratu roku 1918 v Brně žádná česká veřejná knihovna nebyla. Byl vyhlášen konkurz na místo knihovníka, Mahen se ho zúčastnil, a protože uchazečů bylo málo a on měl nejlepší předpoklady, byl v listopadu 1920 vybrán jako knihovník.

Knihovna jako taková byla založena 1. 2. 1921, otevřena v listopadu 1922.

Stal se tedy nejprve knihovníkem, později ředitelem veřejné knihovny v Brně.

Knihovníkem byl téměř 20 let.

Mahen byl i na praxi v pražské městské knihovně. Prostudoval si zásady knihovnictví ruského i amerického. Když pak v Brně nastoupil, byl plně informován.

Za dobu své knihovnické profese napsal do časopisu Rozpravy Aventina 20 knihovnických pohádek, článek Jak vnímati knihu, Četba ve veřejných knihovnách a O vedlejších knížkách.

Ze života Jiřího Mahena Na začátku ještě netušil, jak to bude mít těžké a jak mu zrovna knihovnické povolání vezme veškerý zbytek jeho sil.

V knihovně měl Mahen jen dva pomocníky, a tak dělal i práci, kterou nebyl povinen dělat, ale musel. Sám půjčoval knihy v knihovně a při každém stěhování knihovny se nosil s koši těžkých knih a také utíral prach.

Mahen měl trampoty i se samotnými čtenáři. Ti například jako záložky do knih používali sirky, špačky, dokonce tam jednou našel i kostru od herynka. Chtěl je to odnaučit veselým způsobem. Složil dvanáct dvojverší, chtěl z toho udělat plakátek, a tak potřeboval obrázky. Oslovil Josefa Ladu v roce 1930, ale až v roce 1934 se vše uskutečnilo a vytisklo. Mezitím si s Josefem Ladou vyměnili spoustu veselých dopisů, které Štěpán Vlašín a Jiří Hek kompletně otiskli v knize Adresát Jiří Mahen.

Kolem knihovny zažil Mahen nemalé boje. Jednalo se například i o umístění knihovny, které bylo opravdu nevhodné po celou dobu, co byl Mahen knihovníkem.

V Brně se měl stavět Osvětový dům a Mahen byl z toho nadšený. Věřil, že knihovna získá celé jedno patro tohoto domu. Problém byl v tom, že stavba domu se neustále odkládala.

Mahen píše dr. Šňupárkovi v září 1936, že ví, jak s Osvětovým domem pohoří, ale aby aspoň pamatovali při stavbě úředních budov na knihovnu, že pak nepůjde do penze ošizen osudem, aniž by viděl knihovnu pohromadě, že jako tvůrčí člověk musí mít aspoň nějaký úspěch v tom, čemu věnoval hezký kus svého života na škodu nějakého jiného ideálnějšího zaměstnání... (Život s Jiřím Mahenem s. 98)

O těžkostech v knihovně píše Ladislavu Jiránkovi: ...Ta knihovna je můj osud v nejlepším i v nejhorším slova smyslu. Dala mi chlebíček i několik poklidných let, ale vzala mi klidnou rozvahu a čas k práci, ke skutečné práci, kterou např. je čtení. Já chtěl už napsat magistrátu, aby mě dali do penze, že musím něco číst, že už to nevydržím jenom knížky řadit... Sova a jiní knihovníci měli pomocníky, já neměl 20 let pomalu nikoho, a to mne opravdu sráželo k zemi. … (Život s Jiřím Mahenem, tamtéž)

Nakonec jedna veselá historka, kterou vyprávěl J. V. Pleva: Za Mahenem přišel jednou inspektor, který, aby nemusel čekat, zašel vždy přímo do kanceláře. Pane knihovníku, najděte mi, prosím něco nejnovějšího.

Mahen: Prosím, pane inspektore, máme tu, právě to vyšlo, Nezvalovo Dolce far niente.

Pan inspektor: Ach, víte, já tyhle Italy nerad čtu, takhle od Mahlerové nebo od Medka není nic nového?

Mahen: Těch se, prosím, račte zeptat sám, s těmi já nemluvím... (Život s Jiřím Mahenem s. 171)

3. Socha Jiřího Mahena Umístění: Park v Rooseveltově ulici

Pomník Pomník byl odhalen v roce 1976. Jeho autory jsou Vladimír Koštoval, Otakar Oplatek, Vilém Zavřel. V únoru roku 2011 byla socha poškozena (vandal natřel nohy na zeleno), a tak musela být v témže roce opravena.

Kamenný podstavec je z šedé leštěné žuly, portrétní socha v nadživotní velikosti z bronzu.

Ze života Jiřího Mahena Když si Mahen něco usmyslel, vždy to dotáhl až do konce. Manželka Karla o něm říká: Vždycky jsem obdivovala jeho vytrvalost a pevnou vůli, se kterou vždy vykonal, co si umínil. Nedbal nikdy o pohodlí a byl k sobě vždy tvrdý, a to až do konce života! (Život s Jiřím Mahenem s. 223)

Stávalo se, že byly i věci, které mu nešly.

Například neuměl jezdit na kole. Jeho kolega Karel Sýkora z Břeclavi napsal článek v Národních listech při prvním výročí Mahenovy smrti v květnu 1940 a má nadpis Jak Mahen jezdil na kole.

Navrhl jsem tedy Mahenovi (…) lidový dopravní prostředek – kolo. Když řekl, že na kole umí jezdit, byla věc nadmíru jednoduchá. Kolo bylo opatřeno, vydali jsme se spolu na cestu do lesa. Po nábřeží, podél Dyje si na kolo vsednout netroufal, aby se snad po příkrém břehu „nesvezl“ do řeky.

Avšak na kostrbaté lesní cestě se o jízdu pokusil. Ale hrůza! Neuměl na kolo ani vyskočit a počínal si tuze neohrabaně. Nasedal po pradávném způsobu zezadu, rozjel se a šup! Už byl v kopřivách. Když se z nich popálený vymotal, zkoušel svůj pokus podruhé. Zase s nezdarem. Bacil sebou i s kolem, jen to žuchlo! Povídám mu: „Jak pozoruji, jezdit na kole vůbec neumíš! Načpak jsme až sem půjčené kolo táhli? Ještě se na něm přizabiješ!“ Ale byl jsem bryskně odbyt, že jsem trumbera a že se to stalo jen tak, protože je špatná cesta, a že na kole jezdit umí. Nezbylo mi než milému Mahenovi kolo podržet a pěkně podle kola cupitat, než se rozejel, a pak, když jsem cítil, že je nejjistější, kolo pustit. A spadl opět. To už potřetí. Láteřil na vše možné, ale nepovolil.

A já neodporoval. Byl zapocen a uřícen, ale kolo si chtěl podmanit za každou cenu. To by tak scházelo! A také podmanil… Pomohl jsem mu opět do sedla, dal mu několik rad a opravdu se rozejel a v záhybu lesní cesty zmizel mi z očí…

Vrátil jsem se pak zpět pro své kolo, nasedl a pustil se za Mahenem.

Ale Mahen zmizel. Nebylo ho na cestě a nikde. Kde pak asi milý Jura vězí? Volal jsem, ale jen ozvěna mi byla odpovědí… Po předešlých zkušenostech mi blesklo hlavou, že se mu jistě start zase nepodařil.

Vrátil jsem se proto kus cesty zpět, a ejhle, milý Mahen mocným rozmachem se prodíral i s kolem z hustého křoviska, kde byl opět nedobrovolně přistál. Bohudík až na nějaký škrábanec bylo všechno v pořádku, také kolo…. Ale ani tento poslední nezdar Mahena neodradil od dalšího, už pátého pokusu o jízdu. A opravdu, silná vůle, vytrvalost a nezdolnost se projevila u Mahena i v tomto případě a zvítězila. Nedbal únavy! Pomohl jsem mu opět na kolo a na lepší cestě se už docela pěkně rozejel… Šlapal, jako by odjakživa byl cyklistou! (Život s Jiřím Mahenem s. 105 – 106)

4. Kavárna Bellevue Umístění: Joštova 2

Kavárna Majitelem této kavárny byl Antonín Uřídil, který patřil mezi nejvýznamnější kavárníky v Brně. Otevřena byla roku 1913 a původně do ní chodili důstojníci první československé armády. Kromě nich byli významnými hosty literáti, tedy Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, ale i Leoš Janáček.

Pro zajímavost: Jiří Wolker o ní napsal celou báseň, jmenuje se Tvář za sklem a nachází se ve sbírce Těžká hodina.

Ze života Jiřího Mahena S touto kavárnou jsou spjaty některé události v životě Jiřího Mahena. Například v den svatby Mahena a Karly 6. října 1919.

Po kině jsme se stavili ještě na chvíli v kavárně Bellevue. Byla tou dobou (asi půl deváté večer) poloprázdná. Mahen si pověsil svůj nový velurový klobouk na věšák, jiné klobouky tam v tu chvíli nebyly. Poseděli jsme chvíli a chystali se domů, poprvé společně do nového domova.

Mahen si šel pro klobouk, a hle!, na věšáku čekal jen jeden klobouk, také velurový, šedý, ale běda – ten rozdíl!

Byl nejméně dvacet let starý a prodělal bůhvíco, promaštěný, bez fazóny, zkrátka hrozný klobouk! Mahen se zasmál, nasadil si starý klobouk na hlavu a šli jsme domů. Ten klobouk nosil pak na ryby a nosil jej rád, slušel mu, vypadal v něm zbojnicky. Klobouk vydržel ještě moc roků.

Ovšem jiný, nový velurový klobouk už si Mahen nikdy nekoupil. (Život s Jiřím Mahenem s. 81)

Další příhoda spojená s kavárnou není moc příjemná. V měsících srpnu a září roku 1938 probíhaly Hitlerovy hrozby.

Když jednou v říjnu vycházeli Mahen s Karlou z kavárny, ve dveřích je zastavil vyděšený občan a volal: „Ve Vojkovicích na nádraží je hákový kříž!“ Bylo to kousek od Brna, Mahen zbledl. Bylo vidět, že má v očích slzy. Vždyť už byl Němci zabrán jeho rybářský ráj, jeho kouty, jeho jezírka! (Život s Jiřím Mahenem s. 120)

Mahen měl opravdu svá jezírka. Na jižní Moravě (na Pálavě) u obce Bulhary ve slepém rameni Dyje. Dnes jsou tak dokonce úředně pojmenovaná jako Mahenovo jezero.

Zdroj obrázku: http://www.panoramio.com/photo/14769729

5. ZŠ Rašínova Umístění: Rašínova 3

Budova Školní budova byla postavena v letech 1887 – 1889.

Stavitelem byl Martin Fleischhacker. Jedná se o kombinaci motivů vrcholné italské renesance na fasádách se seversky utvářenými štíty. Škola nesla oficiální název „Dívčí měšťanská škola korunní princezny Štěpánky“. V roce 1914 pak „Dívčí měšťanská škola u sv. Jakuba“. (http://www.zshusovabrno.cz/historie-skoly/)

V roce 1926 zde měla sídlo knihovna. Její umístění v této budově však nebylo plně vyhovující. Jiří Cejpek píše: Umístění české veřejné knihovny v německé škole Stephanie Schule na rohu Jakubské ulice, kde měla jednu místnost jako kancelář, vedlejší třídu jako skladiště a za ní malou rohovou místnost jako půjčovnu, bylo v době, kdy se v Brně stavěly honosné paláce, kulturní ostudou.

(CEJPEK Jiří. Jiří Mahen. s. 105)

Knihovna se do roku 1937 pětkrát stěhovala z různých přidělených místností a po celou první republiku nemohla nalézt definitivní útulek. Zákonné ustanovení, že knihovna musí být v jedné budově, se nedodržovalo. Ještě v roce 1937 byla knihovna na dvou místech; 12 000 jejích knih leželo ve skladišti mimo knihovnu.

Ze života Jiřího Mahena Karla říká: Co se Mahen natrápil např. tím, že neměli kam ukládat odložené časopisy z čítárny. Býval někdy tak ustarán, že mně ho bylo až líto.

Jednou si u oběda stěžoval: „Kdyby aspoň někdo z toho magistrátu přišel se do knihovny podívat!“ - To už mně dalo popud k jednání. Věděla jsem, že skoro denně chodí dr. Richard Šňupárek, vrchní magistrátní ředitel, náš známý, hrát kulečník do kavárny Bellevue. Mahen tam také k večeru někdy chodíval. Zašla jsem do kavárny, skryla jsem se za šatnou, aby mě Mahen neviděl, a zavolala jsem ve vhodnou chvíli na dr. Šňupárka, aby za mnou k šatně přišel. Prosila jsem ho úpěnlivě, ať někoho pošle do knihovny, a vylíčila jsem mu, jak se Mahen trápí a proč, že se už na to nemohu dívat, ať mu pomohou. Dr. Šňupárek mně to slíbil.

Druhý den přišel Mahen k obědu a zářil. Hned na prahu mně hlásil: „Považ, sám vrchní magistrátní ředitel dr. Šňupárek přišel se podívat do knihovny a ptal se, co knihovna potřebuje. Všechno jsem mu to vyložil a hned nám byla přidělena místnost na Šilingrově náměstí, je prý volná a můžeme ji užívat jako skladiště na odložené noviny.“ Naoko jsem se divila, ale neříkala jsem nic, abych mu nepokazila radost. (Život s Jiřím Mahenem s. 95)

Předtím, než v této školní budově měla sídlo knihovna, byla zde důstojnická škola, ve které se Mahen ocitl, když na podzim roku 1916 narukoval.

V roce 1916 na svátek sv. Antonína byl Mahen odveden. Přijela jsem z Luhačovic, přerušila jsem dovolenou na jeden den. Večer při schůzce mně dal zásnubní prstýnek a druhý den šel k odvodu. (Život s Jiřím Mahenem s. 73)

Karle chvíli trvalo, než si zvykla na to, že je Mahen vojákem. Sama ale přiznává, že mu uniforma slušela. I přesto, že jí dal Mahen zásnubní prstýnek a druhý den šel k odvodu, se nakonec později vzali (roku 1919).

Ale vojáci to vážně neměli jednoduché. Co vše vojáci dělali, aby byli uznáni nemocnými, o tom Mahen Karle hodně vyprávěl. Nakonec i Mahen sám pak polykal chlór a lil do sebe černou kávu, aby byl uznán nemocným, aby byl propuštěn z vojny.

Nakonec se z vojny přeci jen dostal a nastoupil opět do redakce Lidových novin na denní i noční službu.

6. Reduta Umístění: Zelný trh 4

Budova Na místě dnešní Reduty dříve stály měšťanské domy. V 17. století zde město Brno zřídilo tzv. Velkou tavernu, která byla nabízena k ubytování a stravování vzácným návštěvám. Vlastní divadlo (operního charakteru) bylo v taverně vystavěno v roce 1733. Slovo Reduta může znamenat místo k pořádání maškarních plesů a tanečních zábav, samotný základ redutního sálu pak byl položen v roce 1786. Objekt postihly celkem tři požáry (ten třetí v roce 1870). Poslední rekonstrukce Reduty proběhla v letech 2002 – 2003, kde byl radikálně pozměněn interiér budovy. (http://www.ndbrno.cz/online-archiv/reduta-2)

Divadelní scéna Česká divadelní scéna v Brně za života Jiřího Mahena neměla příznivé podmínky. Dominující postavení zde totiž měla německá divadla. Činohra tehdy hrála na třech scénách. Napřed pouze ve Starém divadle na Veveří, kterému se lidově říkalo Bouda.

Po převratu od června 1919 přibyla Reduta, kde se pro českou veřejnost smělo hrát dva dny v týdnu, zbývající dny patřily Němcům.

Některé výpravnější hry se pak hrávaly v divadle Na hradbách (současné Mahenovo divadlo), kde české divadlo disponovalo pěti dny v týdnu, dva dny patřily Němcům.

Reduta jako taková se stala ryze českým divadlem až po skončení druhé světové války.

Mahen to měl v divadle těžké. V první řadě bylo nutné získávat obecenstvo pro české divadlo, Brno bylo tehdy ještě dost poněmčelé.

Za druhé bylo nutné obecenstvo vychovávat pro hodnotné hry. Pro dva večery v Redutě, bylo to pondělí a úterý, vybíral Mahen dobré komorní hry ze světového repertoáru. Před jejich premiérami míval proslovy před oponou.

Probíhalo to takto: v hledišti se zhaslo, opona zůstala dole, stranou od středu opony stál stoleček, Mahen proklouzl středem opony, rozsvítil si lampičku na stolku a promluvil o autorovi a hře, která měla být toho večera hrána. Když skončil, zhasl světlo, zmizel, opona šla nahoru. Promluvy nebyly dlouhé, ale navodily dobře atmosféru potřebnou ke vnímání hry. (Život s Jiřím Mahenem s. 108)

Tyto promluvy vyšly knižně s názvem Před oponou.

Ze života Jiřího Mahena Mahen měl divadlo opravdu rád. Svědčí o tom vyprávění Karly, jak se jednou večer vraceli z nějaké toulky a Mahen jí řekl: „Stavíme se na chvíli v divadle, musím za každou cenu vidět prkna jeviště!“ Vplížili jsme se za představení potichounku do hlediště, postáli u zdi, nebylo-li si kam sednout v zadní lóži, a už mu bylo líp. Nevadilo, co se hrálo, mohla to být i opereta, jen když viděl „prkna, která znamenají svět“. Jednou, bylo to náhodou v neděli večer a hráli operetu Dítě cirku, Mahen poslal oblíbenému herci Holíkovi za scénu viržinku a měl radost, když Holík hned v dalším jednání vyšel na jeviště se zapálenou viržinkou. (Život s Jiřím Mahenem s. 110)

7. Husa na provázku Umístění: Zelný trh 9

Budova Jedná se o přestavbu barokního paláce nebo také Domu pánů z Fanalu.

Budova byla pro veřejnost otevřena poprvé v roce 1992 (slavnostní otevření celého komplexu proběhlo roku 1993). (http://www.theatre-architecture.eu/cs/db.html?theatreId=307)

Historie divadla Mahenovi vyšla v roce 1925 kniha šesti filmových libret Husa na provázku.

Divadlo, které vzniklo roku 1967 přijalo jméno právě podle této knížky experimentálních textů.

Slovo Husa bylo ale v roce 1969 kvůli tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi zakázáno a divadlo nuceno přejmenovat se na Divadlo na provázku. To trvalo až do roku 1990, kdy divadlo opět přijalo původní jméno Husa na provázku.

Ze života Jiřího Mahena Jiří Mahen ve své době usiloval o spravedlnost a odstranění bídy. Může za to pravděpodobně situace jeho otce, který šel z úpadku do úpadku, i když měl dřív nějaké jmění. Tento stav zažil Mahen v dětských letech (8 – 12 let).

Viděl jsem na vlastní oči, jak dovedou lidé v neštěstí člověka opustit, viděl jsem, jak otec odjížděl žebrat o pomoc a jak se vracel domů zničený a skleslý, viděl jsem, jak matka plakala, poněvadž neměla nám co uvařit – kdo to neprožil, neví, co v tom pro dětskou duši je hrůzy. A to moji rodiče byli ještě hrdinové. Jak to asi vypadá tam, kde otec se dá do pití a matce je všechno jedno?

Toho pocitu ponížení jsem se nezbavil do svého asi pětadvacátého roku – bůhví, ještě to mám dnes nějak v krvi a v hlavě. Kdo to neprožil, neví, co je to bída. A je to strašná věc. (Život s Jiřím Mahenem s. 40)

Od toho plynuly Mahenovy sociální sympatie a pozdější anarchismus. Jako jiní mladí umělci, i Mahen v mládí prošel anarchistickým hnutím. Odnesl si z něho blízkost lidu a odpor proti samoúčelnosti umění.

Dalšími umělci, kteří prošli vlivem anarchismu, byli např. Neumann, Šrámek, Gellner, Toman, Majerová, Hašek a Těsnohlídek.

Mahen dále usiloval i o kulturní povznesení národa. Pomáhal tedy všemu mladému a pokrokovému divadelnictví. Ale nejen jemu, ale například i literátům.

Mahen po celý svůj život se snažil, aby mladí lidé mohli být v životě činní. Řada spisovatelů dnes slavných vděčně kvitovala, jak jim jako začínajícím autorům Mahenových nemnoho slov, v pravou chvíli pronesených, otvíralo nové cesty. (Život s Jiřím Mahenem s. 14)

Například František Halas vzpomíná: Co jsem se jen načekal na jeho ortel na prvními tištěnými verši, a skončilo to zaklepáním na čelo, provázeným poznámkou: „Franz, co to v té kotrbě máte?“ (Život s Jiřím Mahenem s. 14)

Když byl Mahen redaktorem denního listu Svoboda na Starobrněnské ulici, zašel za ním roku 1919 mladý muž a když ho pak Mahen vyprovázel, řekl šéfredaktoru: „Všiml sis toho mladíka? Jmenuje se Vítězslav Nezval a pamatuj si ho dobře, tos viděl největšího budoucího českého básníka!“ Tato Mahenova prorocká odpověď se do písmene splnila. (Život s Jiřím Mahenem s. 125)

8. Stopkova plzeňská pivnice Umístnění: Česká 5

Pivnice Pivnice se původně jmenovala Jonákova. Teprve, když se stal majitelem Jaroslav Stopka v roce 1910, začala být pivnice oblíbená.

Budova má gotické a renesanční prvky a prošla rozsáhlou rekonstrukcí.

Autorem průčelí byl český malíř Láďa Novák, který je mimo jiné i autorem výzdoby pražské hospody U Fleků. (http://www.kolkovna.cz/index.php?show=hot&place=16)

Ze života Jiřího Mahena Mahen s Karlou v této pivnici trávili Silvestr roku 1917. Redaktor Heinrich tehdy zamluvil první patro a každý donesl něco na společný stůl. Připraveny byly chlebíčky a večer měl být slavnostní. Všichni tehdy ve vzduchu cítili naději, protože kolovaly zprávy o odbojové práci v zahraničí. O půlnoci všichni zpívali píseň Přijde jaro, přijde a při ní toužili po konci války.

Heinrich stále Mahenovi naléval a mně šeptal, že by si přál, aby Mahen byl trochu v náladě, protože prý mívá rozmarnou opičku a on prý to u něho má rád. Myslím, že se to podařilo a nálada všech byla výborná. (Život s Jiřím Mahenem s. 76)

Válečný život šel ale dál a peněz bylo málo i přesto, že Karla tehdy pracovala. Později provdaná za Mahena už nepracovala, neboť si to nepřál. Chtěl, aby na něho doma neustále někdo čekal.

Zásobování selhalo, tvořily se dlouhé fronty, i na kousek másla se čekalo již už od večera.

Karla vypráví: Maminka stála jednou ve frontě na brambory, zástup se táhl hadovitě přes celý trh. Stála v dešti přes šest hodin, a když se konečně dostala k obchodu, brambory již došly. Přišla domů zmoklá a uplakaná. Cukr nebyl, kupovaly se bonbóny, kterými se sladilo. (Život s Jiřím Mahenem s. 77)

9. Brichtova kavárna Umístění: Česká 6 (bývalá Středověká krčma)

Zdroj obrázku: http://www.nelso.cz/cz/place/100954/photo/103831

Karel Brichta koupil kavárnu v roce 1910, tehdy byla ještě německá, a vybudoval z ní oblíbený český podnik.

Ze života Jiřího Mahena Nejdříve se Mahen s Karlou seznámili, pak se náhodou potkali u propasti Macochy a dva roky po prvním setkání se potkali znovu právě v Brichtově kavárně.

Maminka Karly, aby zvládli bydlení v Brně, pronajímali pokoj studentům.

Tehdy u nich bydlel posluchač techniky Kučera. Byl to podivín, vůbec s maminkou ani Karlou nemluvil. Proto bylo divné, když požádal maminku Karly, zda by s ním a přáteli nemohla jít na Macochu. Karla šla a když po prohlídce propasti a jeskyní odpočívali ve Skalním mlýně, najednou přišel číšník a donesl ji vizitku v obálce.

Na vizitce stálo: Slečno, Záhorovice a Nezdenice (první místa jejich setkání) Záhorovice a Nezdenice Vás pozdravují. Ale panu Kučerovi nevěřte! (Život s Jiřím Mahenem s. 63)

Mahen jí jen pozdravil a odešel. I Kučera se s ním zdravil a říkal, že s Mahenem v Přerově bydlel. Ale bylo to zvláštní, protože za krátkou dobu se pak ukázalo, že Mahenovo varování o Kučerovi bylo správné. Kučera vyvolal příhodu, díky které se od nich musel odstěhovat, nahnal jim tehdy mnoho strachu a dostal se do ústavu pro duševně choré. Co se přesně stalo, Karla neříká.

Na jaře roku 1912 se Karla se sestrou náhodou dostaly do společnosti, v níž jeden redaktor Lidových novin oslavoval jmeniny. Bylo to v malé hospůdce v Jakubské ulici. Když chtěly odcházet, vpadli tam další členové redakce, kteří přišli z večerní služby. Mezi nimi byl i Mahen. Ti je zdrželi, Mahen se posadil vedle Karly, odněkud vzal harmoniku a začal hrát a zpívat. Pak právě někdo navrhl, aby se šlo do kavárny Brichtovy. Mahen byl v dobré náladě a s redaktorem Karáskem se zuli z bot a v ponožkách tančili okolo kulečníku, jeden za druhým. Pak ji šel Mahen doprovodit a domluvili se i s celou společností na společném výletu k propasti Macocha. Na tom výletě v zatáčce na silnici v Pustém žlebu Mahen Karlu poprvé políbil.

Začalo tak jejich první krásné jaro. Denně Karla dostávala dopis nebo lístek s básní. Večer mívali schůzky.

V té době navštěvoval rodinu Karly starší pán, který se Karle tak trochu dvořil.

Když se dozvěděl, že ji Mahen čekává na rohu ulice v sedm hodin večer, přišel jednou v tu dobu k nim a říkal s netajenou zlostí: Už tam zase stojí ten černý lotr.

Karla to Mahenovi pověděla a to ho rozesmálo. Druhý den od něj dostala lístek s básničkou: Musím vidět Tvoje oči, srdce Tvého obraz věrný. Čekám na Tě v 7. hod., kde čekává l..r č...ý.

10. Barvič a Novotný Umístění: Česká 13

Ze života Jiřího Mahena Školní rada František Mareš se Karle a Mahenovi přimluvil za byt v České ulici č. 13 u knihkupce Josefa Novotného.

Novotný měl ve svém domě třípokojový byt, který sám obývat nesměl, měl se teprve později ženit. A tak jim zatím přepustil jeden pokoj s použitím kuchyně.

Josef Novotný byl již sám majitelem knihkupectví, jež neslo ještě starou firmu Barvič a Novotný. Joža Barvič založil toto první české knihkupectví v Brně a měl velikou zásluhu o českou knihu v poněmčeném Brně. Knihkupectví se stalo střediskem české inteligence. (Život s Jiřím Mahenem s. 79)

6. říjen 1919 byl pak dnem svatby. Mahen v té době už 14 dní bydlel v tom bytě sám. Karla se měla přistěhovat až po svatbě. Měli domluveno, že před svatebním obřadem přijde za ním do budoucího společného bytu, že spolu půjdou společně na radnici.

Přišla jsem v 10 hodin v nových tmavých šatech a v černém sametovém klobouku do č. 13 v České ulici, s tlukoucím srdcem jsem vyběhla po schodech a zazvonila. Mahen mně přišel otevřít a vedl mě do našeho jediného pokoje, který jsme měli zařízen jako ložnici, ale byl tam i pro Mahena psací stůl s křesílkem.

Mahen byl rozčilen a vyhrkl: „To jsem rád, žes přišla!“ - Divila jsem se a on mně vysvětloval: „...víš, myslel jsem si, že nepřijdeš, že sis to v poslední chvíli rozmyslela, mučil jsem se proto už od noci!“ (Život s Jiřím Mahenem s. 80)

V průběhu svatby nastala situace, že při svatebním obřadu chyběl jeden prsten. Proč?

Nastal okamžik, kterého jsem se trochu bála a který byl poněkud trapný a poněkud i komický. Když zřízenec nastavil podnos a žádal: „Pane ženichu a slečno nevěsto, prosím o prsteny“, já položila na podnos prsten jenom jeden; zřízenec zůstal stát s otevřenými ústy a musela jsem mu dvakrát říci, že máme prsten jenom jeden. To se mu asi za jeho praxe dosud nepřihodilo.

Když přišla otázka prstenů před svatbou na přestřes, Mahen na můj dotaz kategoricky prohlásil, že prsten nosit nebude. Proti tomu nebylo odvolání, a tak jsem si řekla: nač budu prsten kupovat, když jsme měli peněz tak málo a vydání hodně – a prsten by stejně odpočíval někde v zásuvce stolku. Dala jsem tedy do jednoho prstenu vyrýt datum a iniciály obou našich jmen a bylo to. (Život s Jiřím Mahenem s. 80)

11. Lidové noviny Umístění:

dnes: Česká 19 dříve: Česká 6 (tam, kde Brichtova kavárna)

Mahen redaktorem Historicky první číslo Lidových novin vyšlo v Brně 16. prosince 1893.

Na podzim 1907 opouští Mahen, kterému bylo 25 let, Prahu. Odchází učit na Moravu. Rok působil na reálce v Hodoníně, dva roky na obchodní škole v Přerově.

V listopadu 1910 odešel do Brna a 8 let byl redaktorem Lidových novin v Brně.

Ze života Jiřího Mahena Mahen Za války sedával jako redaktor Lidovek u novinářského stolu v kavárně Slavii mezi prvním a druhým oknem, kde se scházívali po poledni známí novináři, se svým přítelem redaktorem Jaroslavem Vašíčkem. Hlavním tématem jejich rozhovorů bylo, jak to bude vypadat po válce. Věřili pevně podle zpráv ze zahraničí, že vznikne samostatný

československý stát a uvažovali, jak se na to připravovat, co psát, jak nabádat ke státnosti, co vše bude nutné dělat.

Když bylo po válce, přišel redaktor Vašíček jednou za Mahenem s hotovou věcí. Přivezl z Prahy svolení k založení nového deníku republikánské strany, který se měl jmenovat Svoboda, a nabízel Mahenovi místo redaktora zahraniční politiky a zajišťoval mu možnost, že může psát volně o všem, o čem ve válce diskutovali, co by uznal za prospěšné k budování nového státu. (Život s Jiřím Mahenem s. 85)

Tato možnost, psát volně o všem, co mu leželo na srdci, Mahena získala. A tak přešel z Lidových novin do deníku Svoboda. Když zde dostal první plat, byl o 50 % vyšší než dostával u Lidových novin, tzn. 1 500 Kč. A tak 500 Kč vrátil s tím, že chce dostávat týž plat jako v Lidovkách, aby ho nikdo nemohl nařknout, že přešel kvůli zištným důvodům, a to i přesto, že těch 1000 Kč nepokrylo všechny výdaje dostatečně.

Psal tedy zajímavé články o událostech, které hýbaly světem. Založil i čtrnáctideník Laciné čtení, které stálo jen 50 haléřů a psal pro něho zcela zdarma.

Z prvních poválečných článků připravil k tisku knížku s názvem Republiko, a to s předmluvou, která je opravdovým vyznáním lásky k svobodnému státu. Rukopis žádnému nakladateli tehdy nenabídl.

12. Busta Jiřího Mahena Umístění: Solniční ulice

Autorem pamětní desky Jiřího Mahena je Josef Kubíček.

Ze života Jiřího Mahena Mahen v dětství rád trávil čas na půdě. A to jak se svými kamarády, mezi které patřil i Rudolf Těsnohlídek, tak i o samotě.

Na půdě bylo také nejlepší místo na čtení. Bylo tam ticho a já se mohl na četbu úplně soustředit. A tam na té půdě jsem se nejdříve ocital ve světě, který si nad knihami má fantazie stvořila. Největší dojem z dětství na mne udělala kniha Jan za chrta dán. Rozplakal jsem se nad knihou a jednou, když jsem seděl na schůdkách u krámu, vzpomněl jsem si zase na nešťastného Jana a rozplakal jsem se. „Proč řveš?“ ptal se mne kupec, který měl naproti kráme. „Protože je mně líto Jana.“ „Kterého Jana?“ „Co ho dali za chrta.“ „A čí to byl Jan?“ „To jsem četl v knížce.“ Na to mi dal kupec pár pohlavků, že prý si dělám ze starých lidí legraci.

Zalezl jsem na půdu zpět, abych se tam vyplakal nejen nad nešťastným osudem Janovým, ale také z lítosti nad nepochopením mého zármutku od dospělých lidí. (Život s Jiřím Mahenem s. 26 – 27)

Rodina Vančurova měla velkého psa, který se jmenoval Tygr. Byl Mahenovým nejmilejším kamarádem. Rozvážel s ním chléb do vesnic kolem Čáslavě. Měl ho rád a prožil s ním mnoho pěkných chvil.

Mahen chodil na gymnázium, na které nevzpomíná rád z několika důvodů. Studovalo tam mnoho nafoukaných bohatých kluků, od kterých si Mahen ale nedal nic líbit, ale i profesoři ho často napomínali, protože tehdy stranili bohatším.

Nejbolestnější příhoda pro Mahena nastala už v primě, a to když potřeboval kružítko.

Potřeboval jsem kružítko. Nevím již dnes, co tenkrát takové kružítko stálo, ale vím, že naši, aby mi mohli kružítko koupit, museli prodat Tygra.

Rozloučit se s milovaným Tygrem, bylo pro mne velmi bolestné. Když si pro Tygra přišli, utekl jsem na půdu, zalezl za veliké moučné truhly a tam hořce plakal. Nevím, co mne to napadlo, že jsem si stále říkal: Tygr za kružítko dán. (Život s Jiřím Mahenem s. 31)

13. Hotel Slavia Umístění: Solniční 15/17

Kavárna Kavárna v hotelu Slavia byla významná tím, že od konce 19. století byla první kavárnou v Brně, která byla v českých rukou.

V kavárně Slavii se scházeli známí novináři. Lidové noviny měly stůl mezi prvním a druhým oknem.

Ze života Jiřího Mahena Když někdy Mahen brával Karlu do své každodenní společnosti, scházeli se právě často ve Slavii. Této každodenní společnosti předsedal Arnošt Heinrich, šéfredaktor LN. Dalšími členy této Mahenovy každodenní společnosti byli tehdy významní brněnští muži a to pozdější politici jako je Vlastimil Tusar, dr. Jaroslav Stránský, JUDr. František Weyr a jiní.

Karla vypráví: Z venkova přijížděli čelní představitelé venkovských měst, občas něco donesli na zub a nastávalo dělení. Všichni jsme dostali kousek klobásy nebo jiné dobroty, která jinak nebyla k dostání. Stravování za války bylo už hodně špatné, často jsme si dali s Mahenem „hrách a kroupy“ - a když

na hromádce jídla nahoře byl škvarek, zdávalo se nám to přepychem a jásali jsme. (Život s Jiřím Mahenem s. 74)

Když František Halas vzpomínal na Jiřího Mahena, tak kromě Mahenovy věty na jeho dílo: Franc, co to v té kotrbě máte? Tak rád vzpomíná i na jedno Mahenovo pozvání: Mahen byl pták Ohnivák, a ne kvočna. Byl básník, šermíř a byl básník nemluva. „Pojďte do Slavie, budeme mlčet.“ Jaké vyzvání na cestu! Nikdy se mi už krásnějšího nedostane. (Život s Jiřím Mahenem s. 15)

14. Památník Jiřího Mahena Umístění: Mahenova 8

Ze života Jiřího Mahena Když se uvolnil byt v tehdejší Gomperzově ulici, Mahenovi si o něj zažádali a byl jim přidělen.

Byt si na dnešní Mahenově ulici najali 1. prosince 1934, ale teprve 2. ledna 1935 se tam stěhovali. Na bytě bylo nutné provést nějaké opravy, a to na vlastní náklady. Správa domů totiž nedodržela svůj slib, že tyto opravy uskuteční a zaplatí.

Celkem to Mahena a Karlu stálo 10 000 korun. Pro představu, nájemné tehdy činilo 525 Kč měsíčně. K bytu dostali i zahrádku.

Nejenom, že Mahen neuměl jezdit na kole, ale také neuměl plavat. Roku 1922 byly na dovolené v Cavtatu u Dubrovníka. Mahen i Karla tehdy poprvé viděli moře. Mahenovi v té době bylo už 40 let.

V rámci dovolené se chodili koupat do skal, protože voda u písečné pláže nebyla tak průzračná a byla plná chaluh.

Měli jsme požitek ze skoků a z plavání, ale horší to bylo s Mahenem.

Neuměl plavat, vždyť pocházel z čáslavské roviny, kde koupání mnoho nebylo, snad vůbec žádné v jeho době, a tak se musel první rok spokojit vstupem do moře v místě, kde skála tvořila skoro vaničku, tam stál ve vodě po pás a bavil se svým způsobem. Přenášel kameny, hledal lasturky, korály, hvězdice, krmil sasanky, divil se a napodoboval kluky, kteří odloupli ze skály luparu a obsah snědli. Bylo to prý dobré! V restauraci z luparů dělávali někdy rizoto. (Život s Jiřím Mahenem s. 210)

Později Mahen Karlinu rodinu přesvědčil, aby se k nim nastěhovali. Chtěl, aby Karla měla svou maminku a sestru u sebe. Jednou Mahen se slzami v očích povídá: „Teď se vaši k nám nastěhovali – co vy budete, chudáci, dělat?“ Karla si tehdy myslela, že si Mahen představuje, co by si bez něho počali, kdyby ho například ranila mrtvice. Uchlácholila ho tím, že by po něm měla životní pojistku. Uklidnit se jí ho opravdu podařilo, ale tím mu vlastně usnadnila jeho rozhodnutí, o kterém tehdy neměla ani tušení.

Uvědomila si to až po jeho smrti.

Na jaře roku 1939 se Mahenovo zdraví zhoršilo. Byly mu doporučeny lázně v Teplicích u Bečvy, kam jel, ale dlouho tam nezůstal.

Ke konci pobytu došlo ke zhoršení zdravotního stavu, k chvilkové poruše řeči, takže lékaři ani nechtěli povolit odjezd domů. Ale druhý den ráno šel již zase pracovat do knihovny, ačkoliv měl ještě týden dovolené.

A za týden byl mrtev! Březnové obsazení našeho území Němci a úbytek fyzických i psychických sil vehnaly jej do neřešitelné krize. (Život s Jiřím Mahenem s. 266)

V posledním týdnu svého života Mahen míval často zvláštní výraz v obličeji a upřený pohled někam mimo. Vymlouval se pak pokaždé na bolení zubů.

Jednou večer šly Karla, její maminka a sestra do divadla. Než odešly, Mahen stál u piana a něco psal. Karla mu nahlédla přes rameno, aby viděla, co píše.

Spatřila jména Ladislav Jiránek, Kobzáň, Halas. Myslela si, že si dělá poznámky, komu má odpovědět.

Tento Mahenův poslední zápis pak našli při příchodu z divadla, a to doplněný o další jméno. Karlina bratra Františka a Karlino počáteční písmeno K. Dole Mahen ještě připsal: „Zavřeli za mnou, odpusťte všichni...“ Poslední Mahenův vzkaz, zdroj: Karla Mahenová – Život s Jiřím Mahenem

Vítězslav Nezval s Jiřím Mahenem byli kdysi dobří přátelé, pak se ale stala věc, při které Nezval ztratil Mahenovu důvěru i jeho náklonnost.

Jednalo se o básnickou sbírku 52 hořkých balad Roberta Davida, která byla vydána pseudonymně.

Byla kolem toho tehdy velká aféra, hledalo se, kdo je pravým autorem. Mahen tušil, že je to Nezval, a tak mu tehdy napsal a doufal, že se mu Nezval jako přítel k autorství dozná.

Neudělal to, dokonce označil i samotného Mahena, že by autorem mohl být on. Mahen se tehdy cítil dotčen. Jejich přátelství od roku 1937 tedy skončilo. Nezval se za ním pokusil jednou přijít, ale Mahen vzkázal Karle nahlas, tak aby to Nezval slyšel, ať řekne, že není doma.

Když pak 22. května 1939 Mahen spáchal sebevraždu, přišel den nato Nezval. Nahoře u Mahenovy rakve stál a plakal. V témže roce pak napsal knihu Pět minut za městem a v ní věnoval jednu báseň Mahenovi s názvem Tryzna. S tou se s Mahenem rozloučil.

Závěrečný verš této básně: Náš věk je přetížený strom jenž trčí z kráteru rok za rokem nám odchází jak průvod fráterů Jdou s rozžatými svícemi z nichž bílé slzy kanou buď sbohem krásný korzáre buď sbohem na shledanou!

Mapa

1. Mahenovo divadlo 2. Knihovna Jiřího Mahena 3. Socha Jiřího Mahena 4. Kavárna Bellevue (současná Air Bank) 5. Knihovna/důstojnická škola (ZŠ Rašínova) 6. Reduta 7. Husa na provázku 8. Stopkova plzeňská pivnice 9. Brichtova kavárna (bývalá Středověká krčma) 10. Knihkupectví Barvič a Novotný 11. Lidové noviny 12. Busta Jiřího Mahena 13. Hotel Slavia 14. Památník Jiřího Mahena

Závěr Doporučujeme literaturu: • • • • • •

MAHENOVÁ, Karla. Život s Jiřím Mahenem. Praha: Mladá Fronta, 1978.

MAHEN, Jiří. Za oponou umění a života. Praha: Československý spisovatel, 1961.

MAHEN, Jiří. Ballady. Brno: A. Píša, 1908.

MAHEN, Jiří. Rybářská knížka. Praha: Československý spisovatel, 1967.

CEJPEK Jiří. Jiří Mahen: jeho knihovnický odkaz. Praha: SPN, 1961.

HEK, J., VLAŠÍN, Š. Adresát Jiří Mahen. Praha, 1964.

Správné řešení šifry: Antonín Vančura