Andrew O´Hagan: Buď se mnou by Kniha Zlín

buď se mnou

andrew o ' hagan

Kapitola 1

Sluneční hodiny

Člověk nikdy není připravený na to, jak se domov časem změní. Rozhovor v čajovně se odehrál před dvaceti devíti lety. Skotsko bylo světem mé matky a roky v Blackpoolu jsem strávil v pastorálním zapomnění, s pocitem jakési vykořeněnosti, který mě pronásleduje všude. V Lancashiru jsem vyrůstal, byl to svět mého otce, ale funkce faráře mi tam nepřinesla nic než drobné radosti, jež v této profesi skýtá vykonávání zaběhaných povinností. Chtěl jsem dodat matčinu životu nový impuls. Vždycky byla tak originální, tak hýřila slovy, tak ráda rozhazovala peníze, a ani vzdálenost mezi námi jí nikdy nezabránila v tom, aby mě povzbudila nebo se pobavila našimi cynickými vtípky. Jenže stárla. Napadlo mě, že bychom se spolu mohli ještě trochu nasmát a znovu navštívit její oblíbená místa. Předloni jsem se tedy vrátil a ujal se malé farnosti v Ayrshiru, abych ji vídal častěji a byl jí nablízku. Stěží však můžu tvrdit, že to byl šťastný krok. Potíže jako ty moje začínají a také končí na tisíci různých místech, ale rok prožitý v té skotské farnosti je klíčem ke všemu. Jinak se to říct nedá. Dalgarnock se mi dnes jeví jako hlavní dějiště příběhu, který jsem stejně

znal předem – jako kdyby každý rok a každá poklidná hodina mé profesní dráhy byly jen přípravou na to neutěšené místo, kde naděje připomíná cinkání lučního zvonku do noci. Všechno to začalo na Velký pátek. Na faře panovala pohoda a vzorný pořádek a moje hospodyně, paní Pooleová, přinesla na stůl v obývacím pokoji dvě velké misky kapustové polévky. Právě jsem se vrátil z druhé bohoslužby, byl jsem unavený a ztěžklé nohy ve mně probudily obavy, jestli nějak rychle nestárnu. Není vždy lehké poznat rozdíl mezi skutečným náboženským zanícením a předstíraným hořem. Cítil jsem, jak mě paní Pooleová pozoruje, celá natěšená, až mi o čemsi povypráví, ale v hlavě mi pořád ještě svítilo světlo z kaple a neměl jsem nejmenší náladu na jakýkoli kontakt s lidmi, natož společenskou konverzaci u oběda. Paní Pooleová však zrovna měla svůj den a brzy mě přiměla k úsměvu. Po několika měsících v Dalgarnocku jsem si všiml, že se na faře zabydlela lépe, než by jeden čekal. Měla to tam ráda, měla ráda to, čemu říkala „duch domu“, a obzvláště pak obdivovala četné hodiny a knihy a obrazy druhořadých malířů, všechnu tu veteš z mé minulosti. „Vy holt máte vzdělání, otče. A v tom to je. To se pozná, když někdo projel kus světa. A tenhle dům je jako stvořený k tomu, abyste si tu rozvěsil obrázky! V tom jsme oba stejný: taky máte rád svoje věcičky pěkně kolem sebe. Půlka lidí, na který natrefíte, se chová, jako by jejich dům byl vězení. Sotva ale přijdete sem, hned vidíte, že tady se má přemýšlet.“ „Já vám nevím, paní Pooleová.“ „Ale jděte. Člověk jako vy umí přemýšlet.“ Byla posedlá pokojovými květinami. Povídala si s nimi, a když se nad nimi skláněla s konvičkou, jako by jim vzdávala hold za jejich dobrou společnost. Mimoto byla

nadšená ochránkyně životního prostředí, světa tam venku, i když se její puntičkářství nejvíce projevovalo právě ve světě vnitřním. Celé hodiny se vydržela toulat po domě. Prach jako by jí symbolizoval určitou svobodu, již sotva kdy poznala, a přecpané pokoje s různě poházenými vývrtkami, modlitebními knížkami, výstavními katalogy a sáčky semínek považovala za jakousi oázu klidu, nesrovnatelnou s atmosférou, jež podle ní vládla v jejím domku u železničního mostu. „Paní Pooleová,“ zarazil jsem ji, „nepokoušejte se mě zatáhnout do vážných debat. Dneska se chci bavit.“ „To jste si vybral ten pravej den,“ opáčila. „Zatímco spolu mluvíme, podávají našemu Pánu ke svlažení špinavou houbu namočenou v octě.“ „To máte pravdu,“ přitakal jsem. „Já mám ale chuť na sklenku vína.“ „Ježíšmarjá, když jsem byla malá, zatahovali jsme na Velkej pátek závěsy a chodili se svěšenou hlavou. Teď se všichni dožadujete flašky vína. Příště už budete rovnou metat los o krvavý roucho.“ Zatočil jsem v ruce klíči a zvedl oči ke stropu. Starý lustr byl ojíněn lehkou spletí pavučin. „Už jsem vám o něm vyprávěl, paní Pooleová?“ zatahal jsem se za dolní ret a ukázal nahoru. „Co jako?“ zeptala se. „Tenhle lustr visel už v mém prvním pokoji v Oxfordu. Dovedete si to představit? Dárek od tetičky z otcovy strany.“ „No potěš pámbu.“ „Vážně. Tetička si usmyslela, že je trestuhodné, aby mladý muž studoval u petrolejky. Vždycky jsem na něj v noci koukal, místo abych psal eseje o anglické občanské válce. Tenkrát byl dokonce ještě špinavější než dneska. No dovedete si to představit? Tenhle lustr?“

„Vy jste byl asi pěkný číslo, otče,“ usoudila. „S vašimi lustry i vším ostatním. To je stejně úžasný. Zatímco vy jste se válel a kochal svým hogofogo lustrem, já se sestrou dřela na nočních šichtách, a to nám bylo o pět let míň než vám.“ „Dřina. Strašné. Už se z toho sestra vzpamatovala?“ „To zas jo,“ přikývla paní Pooleová. „Všichni jsme se z toho hodně rychle vyléčili.“ „To rád věřím, když vidím tu vrstvu špíny na lustru,“ popíchl jsem ji. „Nezačínejte si,“ varovala mě. „Už takhle mám plný ruce práce. Až moc na to, abych se otravovala ještě s vašimi hloupými světly.“ „Odhalil jsem vás,“ pohrozil jsem jí prstem. „To je vzpoura na lodi Bounty.“ „Otrokáři!“ „Přesně tak,“ přisvědčil jsem. „Vždyť vy to jinak ani nechcete.“ Paní Pooleové bylo čtyřicet dva, ale díky svým postojům se zdála starší. Jenom když se usmála, mohl si člověk všimnout, že je ještě docela mladá. Neměla vyšší vzdělání ani nepocházela z prostředí, které by ji podporovalo v jejích zájmech, ale vzdělávala se sama s osobním zápalem skoro hraničícím s panikou a její mozek nepřestával vstřebávat a ukládat nové a nové podněty. Tento proces začal mnoho let před tím, než jsem ji poznal – návštěvami večerních kurzů francouzštiny, studiem kuchařek –, ale paní Pooleová trvala na tom, že jsem tuhle její strunu skutečně rozehrál až já. „Vy si tady pořád jen tak tiše posedáváte,“ tvrdila, „ale já vím, že se ve vás přitom perou všelijaký myšlenky, otče.“ „Opravdu?“ „No jéje! Jen se neostýchejte. Jsou tisíce věcí, o kterejch se člověk může bavit a nemá skoro s kým.“ „To máte pravdu, paní Pooleová.“

Matka často říkala, že moje hospodyně je jako hrdinky z románů Jane Austenové: vyznamenala by se v jakékoli společenské třídě, ale okolnosti jí nastražily řady překážek, které se rozhodla překonat. V důsledku toho se někdy chovala nevyzpytatelně, ale člověk ji stejně musel mít rád. S lidmi z města, jimž přezdívala Zabedněnci, se stýkala jen výjimečně a naše přátelství považovala za opožděnou odměnu za své dlouholeté úsilí o sebezdokonalení a za jeho šťastné pokračování. „Konečně jsem našla práci, která mě baví,“ prohlásila. „A taky někoho, kdo ví, jak dát dohromady větu.“ „Hezky řečeno,“ přisvědčil jsem. „Jen nezapomínejte, že na ty, kdo se moc hlasitě domáhají svých práv, mám připravenou devítiocasou kočku.“ „Fašisto,“ vyhrkla. „Ha ha.“ „Římskej vojáku!“ „Přesně tak,“ pokýval jsem hlavou. „Jsem vyslanec Říma.“ Usmála se a přes rameno si přehodila utěrku. „Už dost těch legrácek, otče. Pojďte k obědu.“ Ukázala na jídelní stůl s podobně teatrálním gestem jako kupec z dalekých krajů nabízející nejnovější hedvábná plátna. „Pospěšte si. Uvařila jsem polívku. Potage de Père Tranquille.“ „Du Père,“ opravil jsem ji. „Správně. Tu nejlepší bezmasou dobrotu, jakou si za peníze můžete dopřát.“ „Pro pána krále, paní Pooleová! Kapustová polévka. Někteří mniši a hladovějící by vám za ni utrhali ruce. Co si trochu vyrazit z kopýtka a dopřát si k té hostině i skývu chleba?“ „Jak myslíte. Jen si poslužte. Jestli chcete Ježíšovo utrpení uctít tím, že se tu budete ládovat kůrkami, já s tím nic nenadělám.“

„Jen pár soust starého dobrého pain de campagne.“ „Jak je libo,“ řekla. „Koupila jsem bio chleba.“ Paní Pooleová pracovala jen dva a půl dne v týdnu. Ráda se smála – nikdy jste předem nevěděli čemu – a budila dojem, že na faře odhaluje i ty stránky své povahy, kterým doma nemohla dát průchod. Její muž Jack pracoval na poloviční úvazek jako zahradník pro městský úřad. „Ten akorát seká trávu,“ říkávala o něm, jako kdyby chtěla udělat tlustou čáru mezi jeho možnostmi a tím, co můžeme podnikat my. Zdálo se, že manželé Pooleovi spolu žijí v trvalém stavu vzájemné rozmrzelosti. Podle paní Pooleové si jen zřídkakdy někam vyrazili a on se už dávno přestal snažit udělat ji šťastnou. Jako by to ani nebyl ten muž, za něhož se vdávala, a jak prohlašovala, stala se mezitím spousta věcí, které jasně ukázaly, že nemá smysl pro odpovědnost. Dokonce ani po událostech toho roku si ale netroufám tvrdit, že vím, co si pan Poole o své ženě a o světě, po němž tak dychtila, skutečně myslel. Možná se mýlila, když se domnívala, že není nic než opilec a že na sebe víceméně podvědomě bere ty nejhorší předsudky místních obyvatel. Někteří o něm sice povídali, že je to zlomený člověk, ale bylo v něm víc – stejně jako v ní –, než si jeden nebo druhý kdy našli čas uvědomit. Paní Pooleová měla ve zvyku jej brát jako životního ztroskotance. Jeho největší chybou však podle ní bylo, že jak vedle sebe stárli, patrně jí upíral podstatnou část jejího já, cosi, co by je mohlo oba kultivovat a povznést nad lidi kolem nich – „jeho lidi“, jak jim říkala –, jimiž se možná příliš snadno naučila pohrdat, zatímco on, Jack, jim stejně tak přirozeně rozuměl a dokázal s nimi vcelku dobře vycházet. „Jak jinak taky,“ prohlásila jednou, „když je jedním z nich.“

„Nebuďte na Dalgarnock tak přísná,“ napomenul jsem ji. „Lidi odsud se nijak neliší od těch jinde, až na to, že možná mají víc problémů a míň prostředků, jak je řešit.“ „Však ještě uvidíte, jestli jsem na ně moc přísná,“ odsekla a z jejího tónu jsem poznal, že se jí už donesly nějaké řeči proti mně či kněžím obecně nebo prostě proti lidem z Anglie. Byla přesvědčená, že Jack pokládá její nové zvyky a zájmy za projev domýšlivosti a chce jí upřít příležitost k osobnímu růstu. „Vždyť on mě vůbec nezná,“ tvrdila. „Vy mě znáte líp než on.“ „To si nemyslím, paní Pooleová. Znám jen několik starých modliteb a pár zajímavostí o Marcelu Proustovi.“ „To jste celý vy,“ opáčila. „To ale přece není málo. Pořád je to mnohem víc, než co zná většina lidí tady kolem. Navíc si navzájem závidí i nos mezi očima.“ „To je nějaké místní rčení?“ „Přesně tak. Když mi chcípne kráva, ať chcípne i sousedovi.“ „Moc hezké,“ podotkl jsem. „Proust by na vás byl pyšný.“ „Dejte pokoj,“ zarazila mě. „Vy víte, jak to myslím. Sice se od vás jako od kněze nedá čekat, že budete vědět něco o životě, ale aspoň jste přečetl pár knih.“ „Když to říkáte,“ pokrčil jsem rameny. Mohl jsem se jen dohadovat, že paní Pooleová chodí do práce, aby tu vedla druhý život. Podobně jako její koníčky, jimiž si utvrzovala své já a které si tak žárlivě střežila – večerní kurzy, ochrana přírody, odpoledne v centru Červeného kříže ve městě –, představoval pro ni čas strávený na faře do jisté míry vzpouru proti manželovi, podle něhož si jen snažila hrát si na dámu a přehlížela tikání biologických hodin. Jednou jsme se vypravili do zahradnictví. Bylo to asi tak měsíc poté, co jsem se přistěhoval. Vyprávěl jsem jí předtím

o starších odrůdách růží. Opatřili jsme si i nějaké knížky a usoudili, že růžové keře podél zdí budou pro farskou zahradu to pravé. Samotná představa stačila, abychom se oba pomalu přenesli do snového světa prastarých vůní. Když jsme s novými keříky v náručí vyšli ven, Jack byl zrovna na dětském hřišti vedle zahradnictví. Neviděl nás, ale myslím, že paní Pooleová si ho všimla, jak jsme tak kráčeli po štěrku, protože sebou trhla, až se lístečky na keřících zachvěly. „Stejně je to neuvěřitelné,“ poznamenal jsem. „Co?“ „Ta růže, kterou držíte, pochází až z dvanáctého století.“ „Až se mi z toho tají dech,“ přisvědčila. Jack seděl s odevzdaným výrazem ve tváři a s lahví kořalky v papírovém sáčku na kolotoči. Když jsme naskládali nákup do auta, zamířila paní Pooleová zpátky, že si odskočí, a já se posadil za volant a sledoval, jak její záhadný manžel vytahuje z velké modré tašky pingpongové míčky a vrhá jimi mezi stromy. Než jsme se stačili pustit do polévky, přišel pošťák a jako obvykle na nás bezohledně zabušil. „Nic tak člověka nevyburcuje jako rány na dveře,“ prohlásila paní Pooleová a vyšla ven. Sedl jsem si ke klavíru a s nohou na zašlém mosazném pedálu zahrál frázi. Pak jsem toho nechal, do přehrávače vložil cédéčko s Chopinem a přitom napínal uši. Slyšel jsem naprosto jasně, co pošťák paní Pooleové vykládá. „Tak jakpak se vede vašemu anglickýmu pánbíčkáři?“ „Není to žádnej Angličan,“ odsekla. „Narodil se v Edinburghu.“ „Jen si nic nenamlouvejte,“ uchechtl se pošťák. „Ten je tak anglickej jak dva tejdny v Essexu. Stačí mrknout na ten tépich tady.“ „O čem to mluvíte?“

„O tý věci, na který stojíte,“ ukázal. „Za otce McGeeho tady nebejval. Je to echt anglickej tépich, to je to.“ „Starejte se laskavě o svý a přestaňte mi sem chodit plkat nesmysly,“ vyjela na něj paní Pooleová. „Tohle je náhodou perskej koberec.“ „Takže z Íránu nebo Iráku,“ nedal se. „Tak to se ho radši koukejte zbavit.“ Zasmál se a výhružně si odfrkl kamsi do chodby. „Ty jejich tépichy jsou vod krve. Posíláme k nim naše vojáky a s bábovičkama na písku si tam rozhodně nehrajou. Naši chlapci tam umírají. Na Iráčany je třeba si dát majzla.“ Vzpomněl jsem si na text, v němž Liszt píše o Chopinově bytu na chaussée d’Antin, o pokoji s Chopinovým portrétem nad klavírem; mladší z obou skladatelů věřil, že ten obraz je neustálým posluchačem hudby, která v tom pokoji plála a ožívala, jasná a strohá jako plamen svíčky. „Pošťák?“ zeptal jsem se. Paní Pooleová vložila psaní zpátky do obálky a oboje natřikrát přeložila. Nakládala s ním jako lidé, kteří si poštu neschovávají, a svírala tuhý papír v ruce jako hůlku. „No jo,“ přikývla. „Další z těch místních pitomců.“ „Copak není na Velký pátek svátek? To nemají volno?“ „Ve Skotsku ne,“ zavrtěla hlavou. „Jenom v Anglii.“ Zdálo se, že jí pošťák pořádně hnul žlučí, jako by svými nešetrnými a neomalenými řečmi k dopisu, který jí donesl – tomu dopisu, který si teď nacpala do přední kapsy u zástěry – přidal ještě nějakou strašlivou urážku. „Jste v pořádku?“ Pevně sevřela rty. „V téhle zemi,“ spustila potom, „mají radši den volna navíc druhého ledna. Velký pátek klidně vynechají, ale druhý leden nikdy.“ „Vážně?“ „No ovšem,“ přisvědčila. „Druhýho je hned po Novým roce a oni radši stráví den volna s chlastem než s Bohem.“

„Jste moc přísná, paní Pooleová.“ „A po právu,“ odtušila. „Když si představím, že takový člověk má na starosti roznášení pošty…“ „Dělá jen svou práci.“ „Nebuďte tak měkkej,“ skoro mě okřikla. „Je to pitomec. A pro vás by bylo lepší, kdybyste se naučil pitomce poznat hned na první pohled.“ Sebrala ze sukně smítko a na okamžik působila bezradně, ale pak se očividně rozhodla nenechat si zkazit náladu. „Už si zase pouštíte tu svoji ubrečenou muziku,“ pravila. „Nejlepší věc na světě, co znám.“ „No sláva,“ vydechla. „Konečně pořádné téma k hovoru.“ „Ano,“ přitakal jsem. Pořád mi nešel z hlavy ten dopis, který se snažila tak nenápadně zamluvit. „Popravdě řečeno mám Nokturna radši než cokoli jiného. Dokonce radši než Bacha.“ „Nepovídejte.“ Přesunuli jsme se ke stolu a paní Pooleová narovnala ubrus. „Nejsem sice žádná odbornice,“ řekla, „ale myslím, že to je chyba.“ Zatvářila se vesele a bojovně zároveň. „Buď se napravíte, nebo se budete muset porozhlédnout po nové uklízečce.“ „Takové, co má ráda nokturna?“ „Přesně tak,“ přisvědčila a bylo vidět, že má ze svého vtípku radost. „Jste nebezpečnej snob, otče Davide.“ „Vám ale ode mě žádné nebezpečí nehrozí. Sama jste ten nejstrašnější snob, jakého jsem kdy potkal. V tomto ohledu se považuju za dítě štěstěny, že jsem vás poznal.“ „A bude to se mnou ještě horší,“ varovala mě. „Jen si poslužte.“ „Posloužím vám, ale jen dva a půl dne v týdnu.“

Znovu jsem se jí zeptal, jestli jí nic není. S hlavou skloněnou nad ubrusem přikývla a zvedla lžíci. Snad nevadí, že jí na faru chodí pošta. „V žádném případě,“ ujistil jsem ji. Přejela si zadní stranou lžíce po tvářích, jako by si je chladila, a pak prohlásila, že bychom se měli konečně dát do polévky. „Ten vývar nemá chybu,“ pochválil jsem ji. „Je opravdu výtečný.“ Vždycky měla velký smysl pro detail, dominantní složku parfému – ať už to byly mandle, nebo vanilka – a nadšením, s nímž si vybírala boty a oblečení, které by přesně ladily s její momentální náladou, skoro připomínala malou holčičku. „Člověk si holt musí dávat záležet,“ poučila mě. „Vy nás nakonec všechny přežijete, paní Pooleová,“ usmál jsem se. „Máte v sobě víc energie než kdokoli z nás.“ „To sice mám,“ připustila, „ale vy máte všecko ostatní.“ Požádal jsem ji o kapku alsaského od včerejší večeře. „Hm, úžasně sladké,“ zamlaskal jsem. „K té vaší polévce se skvěle hodí.“ „Vy teda zrovna neabstinujete,“ vytkla mi. „Dokonce i v tento smutný čas, na Velký pátek, se musíme radovat,“ pravil jsem. „Ať to stojí, co to stojí.“ Trvala na tom, že pít nebude, ale pak si to najednou rozmyslela, přinesla si skleničku a cvrnkla do ní nehtem. Nalil jsem jí víno. Vypila je celé na jeden zátah, vzala ubrousek a jemně si jím osušila špičku nosu, jako by ten kousek látky byl její komplic. „Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se. „Parfait,“ odpověděla. „Pěkná výslovnost.“ „Děkuju,“ usmála se a hned dodala: „Měl jste Francii odjakživa nejradši? Jako ze všech zemí?“

„Rozhodně stvořila pár vynikajících Angličanů.“ „Jak to myslíte?“ „Trošku kontaktu s Francií je každému Angličanovi jenom ku prospěchu,“ vysvětlil jsem. „Ale příliš mnoho zase může udělat Francouze nesnesitelnými.“ „To má být vtip?“ zaváhala. „Záleží na tom, jestli jste Angličan, nebo Francouz.“ „A co když je člověk Skot?“ „Tak to má smůlu,“ uzavřel jsem. „Vy jste prostě nemožnej,“ obvinila mě. „Nejdřív se sám chováte jako pravověrnej Skot – a vzápětí jste angličtější než Churchill. Já vám řeknu, že vážně nevím, co o vás mám lidem povídat.“ „Tak to vám rád poradím,“ přerušil jsem ji. „Povídejte o mně jenom pěkné věci a nic tím nezkazíte.“ „Fakt nemožnej,“ trvala na svém. „Nebo spíš kam vítr, tam plášť, a teď máte kvůli tý válce pifku na Francouze.“ „Možná,“ připustil jsem. Pohlédla na mě, kousla se do rtu a nic neřekla, jako by bylo nejlepší na celou záležitost zapomenout a dál se v ní nešťourat. Když se mě pak zase zeptala na některá sladká vína, zdálo se vše prominuto. „Ráda bych se jednou do Francie podívala,“ prozradila mi, „a ty vinice navštívila.“ „Alsasko je na severovýchodě.“ „Jako Aberdeen,“ podotkla. „Exactement.“ Na stěně byla pověšená reprodukce Berniniho Apollóna a Dafné tak, aby na ni dopadalo světlo z okna s výhledem na kostel. Vzpomněl jsem si, jak jsem si ji před lety pořídil v Gallerii Borghese, na ten malý nákup jednoho jarního dne po procházce pod piniemi v zahradách. Čekal jsem, až paní Pooleová opět promluví, a přitom se díval na Dafnin vystrašený výraz a konečky prstů proměňující se ve větvičky a lístky. Světlo zvenčí bylo tlumené.

„Nemohl byste to fidlání vypnout?“ ozvala se konečně paní Pooleová. „Leze mi na nervy. Nesnáším tuhle ukňouranou muziku. Schválně jsem si v knihovně půjčila pár cédéček. Hrůza. A přitom se všichni tváří, jako by to bylo kdoví co.“ „Že vy se prostě jen chcete hádat, paní Pooleová?“ „Teď jste na to kápl,“ souhlasila. Zazubila se, a když si dolila na dva prsty vína, dala se do smíchu. Oči se jí při tom jen leskly a zjevně chtěla, abych se pokusil nějak hájit. „I vy ubohá pradleno,“ škádlil jsem ji. „Slavný skotský vzdělávací systém na vás nezanechal skoro žádné stopy.“ „Nechtějte, abych byla hrubá, otče. Ježíš je dnes na kříži, pokrytý ranami, a vy byste mě málem donutil klít.“ „Vy stejně nikdy nepřijdete do nebe.“ „Tam se dostanu automaticky.“ „Nikdy ale nebudete šťastná.“ „Spíš nikdy nebudu smutnit! Zato vy, milovníci Chopina, bažíte po smutku, div že si z toho nenaděláte do kalhot.“ „Propána, paní Pooleová,“ přerušil jsem ji, „taková silná slova. Skoro bych hádal, že vás vychovala ulice.“ „Tam jsem se taky narodila a vyrostla. I tak ale vím, že Chopin je šmíra.“ „Kdyby nebylo Chopina, jeho národ by dodneška tancoval v kroužku kozáčka a cenil zčernalé zuby do flašky s vodkou.“ „A to si říkáte přesvědčený tentononc – socialista,“ utrousila, sebrala ze stolu talíře a vítězně odkráčela do kuchyně. „Už dávno ne,“ zavolal jsem za ní. Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. Oči se mi stočily na zacuchaný koberec. Až jsem se zastyděl za jeho laciný a špinavý vzhled, za to pole statické elektřiny z fialového

a béžového nylonu. „Jsem tady už tři měsíce a ještě jsme tu hroznou podlahu nedali do pořádku,“ zamyslel jsem se nahlas. Znovu jsem se podíval na Berniniho a pak pohledem sjel k zarámované fotografii, která stála na krbu pod ním. Byl jsem na ní ještě jako student, v blejzru a s černou kravatou, v pozadí na kopci nad katolickým internátem v Ampleforthu se tyčil holý hloh a jeho větve vypadaly jako vytvarované větrem. Vedle jsem vystavil obrázek slona. Stál na zadních a kolem něj se kupil dav dělníků z yorkshirské továrny. Když se paní Pooleová vrátila, vzhlédl jsem. Bylo na ní vidět, že má radost, jak se náš rozhovor vyvíjí. „Nezlobte se,“ sklouzla pohledem ke dvěma novým miskám a tváře měla celé červené. „Připravila jsem pudink, ale moc se mi nepovedl.“ „To nevadí,“ ujistil jsem ji. „Dobré věci jsou stejně jen dočasné.“ Světlo za oknem mi připomnělo, že za chvíli budu muset zase do školy. Chtěl jsem jí říct, že nejsem ani z poloviny tak vážný, za jakého mě má. Chtěl jsem jí říct, že ani jeden z nás nemusí nijak zvlášť věřit tomu, co si povídáme. Ale něco v ní a něco ve mně nás nutilo hrát nějakou roli, když jsme byli spolu, a nemohl jsem jí prozradit, jak strašně se těším, až budu zase s mladými lidmi ve škole a budu se moct uvolnit a zapojit do čehokoli, co podnikají. Snažil jsem se s ní žertovat, ale ona mě vždycky stáhla zpátky na zem. Byla přesvědčená, že moje vtípky jsou jen takové výplně mezi velkými myšlenkami, a dychtila po nich – po těch velkých myšlenkách – víc než po čemkoli jiném, jako bych jí je dlužil. „Říkal jste něco?“ zeptala se. „Nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jenom že se mi líbí hudba, která má v sobě povzdech, to je všechno. Chopinova Nokturna mi připomínají hymny.“

Vzala z hrnku na poličce na knihy tužku a bezmyšlenkovitě ji chvíli zkoumala. Pak přejela rukou po celé její délce, zlehka si zapíchla špičku do záhybu kůže mezi levým palcem a ukazováčkem, olízla si prst a vzniklou šmouhu zase smazala. „Co na tom záleží?“ pokračoval jsem. „Stejně je to jen jedna z berliček, které člověku pomáhají jít dál.“ „Krásně řečeno,“ pochválila mě. „Tak jsem vás nakonec přece jen dostala, jen to přiznejte.“ „Přiznávám, dostala jste mě, paní Pooleová. Dneska se s vámi ale nehodlám přít. Na to mám moc dobrou náladu a taky moc práce.“ Usmála se. „Svatá pravda,“ přisvědčila, „práce je dost. Ale jsem ráda, že si i přesto najdeme sem tam čas trochu si popovídat.“ Dlaní setřela flek na stole. „Nedá se ovšem říct, že bych s vámi často souhlasila.“ Otec vždycky tvrdil, že pravý muž, který ví něco o životě, se pozná podle toho, že dokáže přečíst místní noviny od prvního do posledního řádku a každičkou informaci přitom shledá zajímavou. Od zpráv z farnosti po ceny ojetých aut, od soudní rubriky po narození, sňatky a úmrtí. Byl jsem ještě hodně malý, ale dodnes si dobře pamatuju, jak čítával Lancasterského zpravodaje, lupou s kostěnou rukojetí si zvětšoval písmenka – i doma se oddával své lásce k vědě, své dychtivosti po poznání – a snažil se v nich odhalit vnitřní řád a tajemství života. Jeho tvář si však pořádně vybavit nedokážu. Někdy se mi zjevuje ve snech, podobná mé vlastní, ale s tvrdšími rysy a vysokým čelem, jež prozrazovalo vrozenou a hrdou sebejistotu, s níž vládl rodinným záležitostem, jakož i zvláštní pochopení pro problémy tohoto světa. Otec byl chirurg a jako chirurgovi mu záleželo na tom, aby vše bylo vždy stoprocentní. Byl typickým vzdělancem

své generace: zvyky pro něj byly zajímavější než charakter a liboval si spíše v myšlenkách než velkých slovech. Takoví muži často svým synům zůstávají záhadou, ale já vím, že otec věřil v důkladnou přípravu, věřil v profesionální přístup, a kdykoli přišla řeč na životní priority, rád citoval Samuela Johnsona, že pro tak nepatrnou bytost, jako je člověk, není nic příliš nepatrné. Tímto pravidlem se také neochvějně řídil. Nenáviděl chaos a nepořádek. Lidi, kteří po sobě ráno neustlali, považoval za ničemníky a neplatiči daní pro něj byli horší než vrazi. Člověk je zkrátka povinen čistit si boty a pouštět druhé sednout. Je třeba vědět, kdy mlčet a kdy být naopak zcela otevřený. Jeho měřítka nebyla nijak zvlášť vysoká, jen obzvlášť strnulá a přísná a vzbuzovala dojem, že za čištěním bot a stlaním existuje jakési podsvětí, jež poznal na svých cestách životem, strašlivé peklo pro ty, kdo nevědí, jak správně žít, a neumějí být vděční. Nevěřil v umění ani nic jiného, co jen vzdáleně zavánělo „vzdušnými zámky“, a byl rád, že může žít tak, jak žil, ve světě konkrétních předmětů a šedivých anglických pravděpodobností. Nepochybuji o tom, že bychom mu s matkou po čase připadali docela nesnesitelní. Pro všechno vyžadoval jednoduché důkazy, včetně počasí i existence Boha, a mé rozhodnutí vystudovat na kněze by stejně jako matčiny romány jistě pokládal za okázalý a zbytečný projev idealismu, příliš hrdého, než aby se dokázal smířit s fakty. Přesto nebyl žádný protiva. Miloval život. Rád vstával časně a u postele měl hodiny s kukačkou, švýcarský vynález, jenž ho v pět ráno spolehlivě vyburcoval ze sna. Na podlaze stály v pozoru gumové trepky, které si nazouval na cestu do nablýskané koupelny, kde všechno čekalo na svém místě: zahraniční mýdla, zubní prášek, holicí potřeby i láhev kolínské. Každičký, i ten nejnepatrnější životní jev

ho fascinoval a on chtěl, aby vše bylo tak, jak má. Kuchyně pro něj byla laboratoří – a totéž platilo i pro zahradu. Dokonce už jako klukovi mi bylo jasné, že otec je ten typ, který věří, že lidé – i když toho možná nejsou schopni – by měli být připraveni kdykoli zasáhnout do dění kolem sebe a mít stále na paměti, jak je třeba žít a co je třeba dělat. Jednou spadlo z okapu našeho domu vlaštovčí hnízdo. Otec nás všechny zavolal do obývacího pokoje. Řekl, ať si potichu sedneme k oknu a sledujeme to rozvíjející se drama, abychom zjistili, jestli rodiče ptáčátka v hnízdě zachrání, opustí, nebo se jich někdo zmocní. Nakonec to ale sám nevydržel. Přinesl hnízdo dovnitř a vysvětlil mi, jak mám písklata krmit kapátkem. Dvě stejně umřela, ale jedno přežilo a otec udělal všechno pro jeho záchranu. S tužkou v ruce mi ukazoval vypouklou nafialovělou blánu, která ptáčkovi překrývala oči, i místo, kde mu tlouklo srdíčko. „Zasáhli jsme,“ prohlásil. „Ale k tomu jsme předurčeni – abychom zasahovali. To je náš úděl.“ „Proč?“ nechápal jsem. „Protože jsme lidé. Snažíme se popohnat pluh. Pátráme po nových galaxiích. Hledáme lék na pravé neštovice. Takoví už prostě jsme.“ „Bude žít?“ „Možná,“ odpověděl. „S naší pomocí může nakonec odletět do jižní Afriky, pokud mu dáme do pořádku křidélko.“ Zasmál jsem se té zdrobnělině, aniž bych věděl, že se tak jmenuje svazek per na konci ptačího prstu, který pomáhá při přistávání. „Může ale taky umřít,“ pokračoval. „To ne!“ vykřikl jsem. „Jak by mohl, když jsme se s ním tak piplali? Navíc tu jsi ty. Jen málokterý pták má osobního chirurga.“

„To je sice pravda, Davide,“ pravil, „ale copak jsme se sami nepřesvědčili, jak je někdy těžké udržet někoho při životě?“ Paní Pooleová popadla do náruče hromádku novin a vynesla je předními dveřmi do kontejneru na tříděný odpad. „Takových stromů,“ uslyšel jsem. „Snad se lidem jednou konečně otevřou oči a uvidí, jak zemi škodí.“ Seděl jsem za stolem a přemýšlel o starci, který to ráno v deset jako obvykle dorazil s taškami na mši. Před lety byl prý městským radním, teď ale jen obden chodí do kostela a v igelitových taškách s sebou tahá lahve moštu, několikery noviny a pár knížek z knihovny. Na sobě má vždycky pršiplášť, už trochu obnošený, sedává v jedné z postranních kaplí pod krucifixem a čte si Morning Star. Jednou jsem ho také zahlédl vzadu v bufetu Lite Bite o kousek dál po ulici. Taška s moštem stála narvaná pod umakartovým stolem a mezi rozházenými novinami a počmáranými papíry trůnil chladnoucí talíř lasagní. To ráno jsem se s ním dal do hovoru. Jmenoval se Savage. Působil na mě dojmem, jako by pořád čekal, kdy ho někdo osloví, ale lidé se mu spíše vyhýbali a nechávali ho s jeho čmáranicemi a čajem o samotě. Vedle paní Pooleové to byl jediný člověk, který mě varoval, abych se měl ve městě na pozoru. Jen jsem se nad těmi řečmi pousmál. Vypadal jako zestárlá kopie některých lidí, jež jsem znával v mládí, a měl jsem ho za to rád. Vyložil mi, že dvakrát ročně jezdí na dovolenou s cestovní kanceláří Progressive Tours a vždycky si vybírá místa, jako je třeba Kuba nebo Vladivostok nebo Drážďany. Po mši za mnou zašel. „Cože nemáte žádné ministranty?“ zajímal se. „Nejspíš jsme o všechny nadobro přišli,“ odpověděl jsem. „Můj předchůdce, otec McGee, se už dávno přestal

snažit získat nějaké nové. Měli jsme tu taky jednoho staršího pána, který ministroval ranní mši, ale ten teď nějak churaví.“ „Ano, na toho se pamatuju.“ „Mladí lidé mají nejspíš moc práce.“ „Vždyť víte, jací dneska jsou,“ opáčil pan Savage. „Musel byste jim nejdřív strčit nějakou tu pětku, aby vůbec něco dělali.“ Usmál se a ukázal téměř dokonalý chrup. Měl jsem chuť se zeptat, jestli si ho nechal udělat v Polsku, kde jsou prý zubaři levní a kam ta jeho cestovní kancelář možná pořád ještě jezdí. „Tomu říkám diktatura proletariátu,“ prohlásil. Otázal jsem se, jestli je marxista. „Samozřejmě,“ přisvědčil. „A přesto chodíte na mši?“ „Vždyť to jsou dávní spojenci. Strýček Joe a Ježíš Kristus.“ „Tenhle názor jsem už léta neslyšel,“ řekl jsem. „V mládí jsme s ním taky tak trochu koketovali.“ „Správně,“ odtušil pan Savage. „Kdo nejde s námi, jde proti nám. Uniká vám půlka té vaší teologie, otče.“ Když jsem vstával od stolu, zahlédl jsem v zrcadle svůj odraz. Starý kolárek kolem krku mě škrábal a oblek byl na ten den moc teplý. Něco v rozhovoru s paní Pooleovou mě zvláštně nabudilo. Jako bych přece jen mohl najít způsob, jak zahnat nudu a setřást okovy všednodennosti. Doufal jsem snad v něco takového v okamžiku, kdy jsem vstával? Sjel jsem rukou po boční straně klavíru a otevřel kazetu z růžového dřeva, která tam dosud nerušeně spočívala a ukrývala kostelní zpěvníky a volné papíry s notami z mého předchozího působiště, povětšinou zaprášené. Prolistoval jsem je, vybral několik papírů, vložil je do desek a pak se opět obrátil na paní Pooleovou. „Máte všechno?“ ujišťovala se.

Prohledal jsem kapsy a nahmatal sbírku propisek, mátových bonbónů a notýsků. V náprsní kapse byl všitý tajný záhyb, kde jsem schovával duplikát matčiny kreditní karty. Poklepal jsem na kapsu a přesvědčil se, že karta je na svém místě. Paní Pooleová stála u pohovky a mnula si z rukou neexistující chlad. Snažil jsem se tvářit jakoby nic. Položila na pohovku kulatý koš plný lahviček s rostlinným hnojivem. „Tyhle jsou na vyhození,“ oznámila mi. „Pořád sem ty flašky pašujete a kytky přitom žádný hnojivo nepotřebujou.“ „Nepochybuju o tom, že to je ďáblův nástroj, paní Pooleová.“ „Bohužel,“ přikývla. „Ďáblův nástroj. Tyhle chemický společnosti se akorát snaží proměnit to všude v poušť. Viděla jsem o tom pořad v televizi.“ „Možná byste měla na smetiště vyhodit i všechny televize.“ „Jen se smějte,“ zamračila se. „Nemám na to vyhraněný názor.“ „Přesně tak. Nemáte názor. Televize je v rozumné míře v pořádku. Kdybyste se na ni sem tam podíval, třeba byste věděl o světě víc.“ „To máte určitě pravdu.“ „Vy byste řekl cokoli, jen abyste ode mě měl klid,“ vyčetla mi. Zatřásla košem, až se lahvičky rozřinčely, a našpulila rty. „Rozhodně by vám to neuškodilo. I když knihy jsou lepší společníci, to vám garantuju.“ Počkal jsem vteřinu nebo dvě. „Jsem rád, že sem chodíte,“ řekl jsem pak. Viděl jsem, jak v tu ránu strnula, skoro jako by se jí zmocnila panika, a zkusil jsem to napravit tím, že jsem jí přátelsky položil ruku na rameno. „Dejte s tím pokoj,“ okřikla mě. „Jenom žádný banality, prosím. Tohle na ně není vhodný místo.“

„To máte pravdu,“ souhlasil jsem. Zazubila se a z jejího výrazu bylo patrné, že se jí vrací dobrá nálada, i když ruka se jí pořád ještě třásla, když se natáhla pro krabičku s leštidlem. „Stejně je ta vaše muzika ufňukaná,“ neodpustila si rýpnutí. „Ale no tak. Hleďte si svýho, ženská,“ pokáral jsem ji. „Au revoir,“ ucedila. Dala si leštidlo pod paži, přešla koberec a neřekla už ani slovo. Byl nádherný den. U okna na druhé straně obýváku se s prstem v puse zastavila, kousala si nehet a dívala se ven na růžovou zahradu a kosa, jak pije ze slunečních hodin.