Simon Mawer: Dívka, která spadla z nebe

simon mawer dĂ­vka, kterĂĄ spadla z nebe

Copyright © Simon Mawer, 2012 Translation © Lukáš Novák, 2012 ISBN 978-80-87497-57-9

Anglie

I „Co je to za uniformu?“ podivil se otec, když za ní zavřel vstupní dveře.

Pokrčila rameny, položila kufry na zem a nechala se na přivítanou políbit. „Přeložili mě k F. A. N. Y.“ „Co to proboha je?“ „Dobrovolný oddíl první pomoci. Takový vojenský oddíl pro mladé slečinky, které nemají nic lepšího na práci. Aspoň se to o něm říká. Samé mladé dámy z lepší společnosti.“ „Takže ty budeš zdravotní sestra? Vždyť jsi říkala—“ „Nedělají jen první pomoc, ale i spoustu jiných věcí.“ „Spoustu jiných věcí? Já vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ „Tati, lepší nevědět.“ „A jaký byl výcvik?“ „Dřina, dřina a nic než dřina.“ Z kuchyně vyšla matka a vydechla štěstím i překvapením. „Miláčku, ty jsi strašně hubená!“ „Nejsem hubená, maman. Jsem ve formě.“ „A ta uniforma ti vůbec nepadne.“ „Prý ji přeložili k nějakému zdravotnickému oddílu,“ informoval ji otec. „Zdravotnickému? No lékařské pomoci je přece vždycky zapotřebí. Jak bylo ve Skotsku? A co bude dál? Kam tě pošlou teď?“ Měla sto chutí jim to vyklopit. Šokovat je pravdou. Na parašutistický kurz, chtělo se jí říct. A potom 71

výcvik B, ať už to znamenalo cokoliv, a pak do terénu.

Místo toho jen pokrčila rameny. „Ještě mě čekají nějaká školení jinde, nevím přesně kde. Moc nám toho neříkají.“ „To je správné,“ pokyvoval otec jakožto ten, kdo podobným věcem rozumí. „Máš tady dopis od Neda,“ vzpomněla si matka. „Toho si považuj, nám napíše jednou za uherský rok.“ Obálku otevřela teprve v soukromí svého pokoje.

Dopis byl napsaný Nedovými charakteristickými klikyháky na zadní straně nějakého formuláře ministerstva zásobování, zřejmě popadl první list papíru, který mu přišel pod ruku. Pochopitelně byl velmi stručný.

Kromě obvyklých pozdravů a zdvořilostí (doufám, že ti jde výcvik dobře…) tam stálo ještě „a tady je to, co jsem ti slíbil…“ a následovala adresa, pařížská adresa, Place de l’Estrapade v pátém okrsku. Numéro 2, appartement G. A jméno, Clément. „Tak co píše Ned?“ vyzvídali rodiče, když sešla dolů na večeři. „Nic moc,“ odbyla je strohou odpovědí. „Znáte Neda. Viděli jste se s ním teď někdy?“ Neviděli. Na rodinný život ho moc neužilo. Počkala si, až se hovor stočí k jiným tématům – příbuzní, přátelé, válečné útrapy – než se odvážila položit otázku. „Co se vlastně stalo s Pelletierovými? Víte o nich něco?“ pronesla jen jakoby mimoděk, jako by na odpovědi ani nezáleželo. Otec samozřejmě věděl. Gustave Pelletier pracoval před válkou na francouzském ministerstvu zahraničí, pak ho dočasně přeložili do nějakého odboru Společnosti národů. Krátce před vypuknutím války ho povolali zpátky na quai d’Orsay, jenže se nedokázal shodnout s ministrem Bonnetem, a tak ho poslali znovu do zahraničí. „Myslím, že pracoval jako velvyslanec v severní Africe, nebo něco takového. Pak rezignoval 72

a připojil se ke Svobodným Francouzům, aspoň se to říká. Potom se ale dal k Darlanovi, což podle mě nebyl moc dobrý nápad. Myslím, že teď je v Alžíru. Třeba se tam potkáte…“ „Kdysi sis přece psala s Clémentem, ne?“ zeptala se matka. „Myslím, že do tebe byl trochu zamilovaný.“ Marian zrudla a v duchu se za to proklínala. „Občas mi napsal. Pamatujete, jak si rozuměli s Nedem? To bylo zvláštní, každý byl tak jiný.“ „Protiklady se často přitahují,“ poznamenala matka. „A navíc přece měli společné téma, ta svá studia.“ „Jo, ten jejich výzkum.“ „Všechny ty záležitosti kolem atomu. Já z toho nerozuměla jedinému slovu.“ Pak se hovor přesunul k jiným lidem a jiným tématům, k jejich bývalému domovu v Ženevě, ke kosmopolitnímu světu, který se teď, když se všechna pozornost soustřeďovala na Británii, zdál na hony vzdálený.

Těch pár dnů volna se ve srovnání s frenetickou aktivitou, kterou bylo naplněno šest týdnů ve Skotsku, neuvěřitelně vleklo. Jednotvárný domácký život sestávající z front na potraviny, přídělů na všechno, četby novin a starostí o věci příští, kterým rozuměla jen zpola a které stejně nemohla nijak ovlivnit. Neměla v Oxfordu žádné přátele. Pro Sutrovy bylo univerzitní městečko, introvertní a zahleděné samo do sebe, jen dočasným útočištěm.

Jednoho večera, když si všichni tři četli v obývacím pokoji, zazvonil telefon. Matka byla začtená do nějakého objemného francouzského románu, který si půjčila z univerzitní knihovny. Otec si marně lámal hlavu nad křížovkou v Timesech a pořád nemohl přijít na Forgesovu prózu na devět. „Já to vezmu,“ řekla Marian a zamířila do haly dříve, než se kdokoliv z rodičů vůbec vzpamatoval. Než zvedla sluchátko, zavřela za sebou dveře.

73

„Anne-Marie?“ ozvalo se na druhé straně. „C’est toi? “ Byl to Benoît. Benoît Bérard. Pamatovala si dokonce i jeho příjmení. „Zrovna jsem na tebe myslela,“ řekla a hned toho zalitovala. „Jak se máš? Co děláš?“ „Nic. Hrozně jsem se nudil, tak si říkám, zkusím un coup de bigo, třeba jsi doma.“ „Co to je, un coup de bigo?“ „Telefonát, to neznáš? Le bigophone. Ty neznáš bigophone?“ Slyšela, jak na druhém konci dusí smích. „To sis vymyslel, to je blbost.“ „Bigo jsem si nevymyslel, to fakt existuje. Copak ženevská smetánka to nepoužívá? Anglosasové zase říkají cinknu ti. Co děláš doma? To už tě z organizace vyhodili?“ „Ještě ne.“ Najednou pochopila, že tenhle kluk je jediný, s kým může otevřeně mluvit o tom, co se děje, že tenhle telefonický rozhovor, vedený šeptem, tak aby nikdo jiný nic nezaslechl, je jakési záchranné lano, skoro zpověď. „V pondělí nastupuju do parašutistického kurzu. Věřil bys tomu? Budu skákat z letadla.“ „Tam mě chtěli poslat před týdnem. Pak ale došlo ke změně plánu. Nejspíš se snaží vyšpekulovat takovou změnu plánu, díky které by se z téhle války vyvlíkli.“ Přešel do angličtiny s tím svým silným přízvukem: „Ržikám vám, chlapi, žé bohužél došlo ke změně plánu. Už, ehm, neválčímé s ’itlerem, teď, ehm, válčímé se Staliném.“ Tlumeně se rozesmála. „A co teď děláš?“ „Jsem na dalším z těch jejich podělaných kurzů. Jak nacpat trhavinu do chcíplé krysy, nebo něco takového.

Jediné, co chci, je dostat se domů, a oni mě posílají z jednoho kurzu na druhý.“ „Třeba…“ nadechla se Marian. „Třeba co?“ 74

„Třeba bychom se mohli vidět.“ „Na to přece není čas. Leda v Londýně.“ „Možná.“ A pak se hovor přerušil, sluchátko v její dlani ohluchlo a ona si najednou připadala opuštěná.

V noci měla sen. Byl to jeden z těch padacích snů, které mívala v dětství, chvíli padala rychle, chvíli zpomaleně, jako Alenka králičí norou. Padala a lidé se dívali. Všechny je znala, ale nikoho nepoznávala, to na tom snu bylo divné. Poznala jen rodiče. Také stáli mezi diváky. A toho Francouze, ano, byl tam Benoît. Smál se jí.

V neděli šla s matkou na mši do kostela svatého Aloise na Woodstock Road. Kostel byl plný, jako by se řady katolíků během války rozrostly.

Ve dne tě nespálí slunce, zpívali, ani za noci měsíc.

Maman se po požehnání dlouze a soustředěně modlila, a když konečně vstala a chystala se k odchodu, měla v očích slzy. „Modlila jsem se za tebe, aby tě Bůh ochraňoval,“ řekla, když vycházely z kostela. „Ať už budeš kdekoliv.“

II Parašutistický kurz uplynul v rychlém sledu dechberoucích zážitků. Učili se skákat a padat z třímetrové zdi, nacvičovali parakotouly, v postrojích se spouštěli z nosné konstrukce umístěné pod střechou hangáru, ztěžka dopadali z výšky na matrace a kokosové podložky, stoupali vzhůru v ošuntělém balonu a padali k zemi z výšky sto padesáti metrů. Bylo v tom podobné opojení, jaké znala z lyžování – stejné vzrušení z poddání se gravitaci, moment, kdy se srdce i dech jako by zastavily a člověk měl na zlomek vteřiny pocit, že umírá. Na konci týdne nastoupili, navlečeni do parašutistického 75

postroje, do stařičkého bombardéru Whitley a vzlétli nad Tatton Park, kde se uvnitř trupu letadla seřadili, aby se vzápětí vrhli do prázdna. „Jedu, jedu, jedu!“ pobízel je instruktor, tak jako trenér hecuje své svěřence, aby běželi rychleji, skočili výš nebo vrhli disk dál.

A ona vyskočila ven, vítr ji udeřil do tváře a na chvíli zbavil dechu a její padací sen se stal skutečností, lidé dole na zemi obraceli hlavy vzhůru k ní, vzdálený hlas ji nabádal, aby držela nohy u sebe a pokrčila kolena, a pak jí země vyšla vstříc a prudkým nárazem ji ve změti zmuchlané látky srazila do trávy.

Po třech seskocích měl člověk právo na parašutistický odznak s padákem a křidýlky, ženám ale nebylo dovoleno nosit ho na uniformě, protože by to zbytečně vyvolávalo otázky. „Proč by to u nás mělo někoho překvapit a u mužů ne?“ stěžovala si Marian, ale nikdo s ní nediskutoval. Ihned po slavnostním udělení odznaků odvezli všechny účastníky kurzu na nádraží v Ringway, kde nasedli na vlak do Londýna. Druhý den měl v Beaulieu v hrabství Hampshire začít ten záhadný výcvik B.

III V Beaulieu nebylo od počátku nejmenších pochyb o tom, co se po nich bude chtít: fungovalo tam výcvikové středisko pro přípravu na život v utajení. Někdo to v žertu pojmenoval špionská univerzita. Přidělili jí krycí jméno, které měla od nynějška používat. Alice. To sedí, řekla si Marian a vzpomněla si na Carrollovu Alice in Wonderland, Alenku v říši divů. Středisko sídlilo v rozlehlém venkovském stavení, příhodně schovaném uprostřed oblasti New Forest; ale všechno tam bylo francouzské, veškerá komunikace včetně neformálních hovorů se vedla ve francouzštině, francouzsky byly 76

i veškeré studijní materiály. Jako by prošla zrcadlem a ocitla se na letním bytě v nějakém zapadlém a značně zchátralém château na francouzském venkově. Ten kromě ní obývala podivná směsice lidí, kteří věděli jen to, že o nich nikdo nemá nic vědět, a chápali, že ne vždy nutně musejí všechno chápat. „Pamatujte si,“ kladl jim na srdce mladík trochu pochybného vzhledu se stopami brilantiny v účesu, „jakákoliv drobnost, kterou se tu naučíte, vám může jednoho dne zachránit život.“ Srdcový spodek, pomyslela si Marian. Teprve nedávno přijel z Francie a měl tak detailní informace o záludnostech každodenního života, například tamějšího přídělového systému. „Francie už není tou zemí, kterou jste znali před válkou. Až tam přijedete, nenechte se zmást, nebude to návrat domů.

Budete tam cizinci. Ať vás ani nenapadne nakráčet do kavárny a objednat si café au lait. Mléko pravděpodobně nebude. A kafe nebude zcela jistě. A až konečně dostanete to jediné, co mají, ať už jsou to pražené bukvice nebo třeba cikorka, ne abyste se zkoušeli ptát po cukru. Cukr není. Je jenom sacharin. Kdybyste si řekli o cukr, nejspíš by začali špekulovat, kde jste poslední dva roky byli.“ Vštěpovali jim, jak se chovat v zemi, jejíž vrcholné představitele nenávidí a jejíž oficiální doktrínou opovrhují. Jak se ztratit v davu, jak splynout, jak vidět, ale nebýt viděn. „Pour vivre heureux, vivons cachés,“ zdůrazňoval jim školitel. Abyste žili šťastně, žijte skrytě. Asi někoho citoval.

Vykládali jim o německých ozbrojených a bezpečnostních složkách, o jejich uniformách, o jejich hodnostech a obvyklých způsobech. Co je Wehrmacht a co SS, jak se liší Sicherheitsdienst od Geheime Staatspolizei, popsali jim celou tu taxonomii okupace a teroru. „Ti 77

z Abwehru nesnáší SD a naopak. Boj mezi nimi je skoro tak brutální jako válka mezi námi a jimi.“ Vysvětlili jim, jak najmout lokální agenty, jak organizovat schůzky, jak založit mrtvou schránku a najít konspirační byt, jak uvažovat, jak přechytračit ty druhé. Čekaly je i praktické nácviky: jak někoho nenápadně sledovat a jak poznat, že se někdo přilepil na vás. Otvírat zamčené dveře, okna a zásuvky se učili od chlapíka s protáhlým krysím obličejem, který jediný mluvil anglicky a o kterém se proslýchalo, že si odkroutil dvanáct let ve Wormwood Scrubs. „Pokud to byl tak mizerný zloděj, že se nechal chytit, tak jak nás může učit?“ rozčiloval se jeden ze studentů.

V dalším kurzu je zasvěcovali to tajů kódování a bezdrátové telegrafie. Mladík s vystupujícím ohryzkem jim popsal složité fungování vysílačky B2 slovy, jimž nikdo nerozuměl, a pak strávili hodiny tím, že se učili, jak napsanou zprávu proměnit v nesrozumitelnou hatmatilku pomocí dvojité transpoziční šifry. Museli si vybrat báseň, kterou znali nazpaměť, a její slova pak použít k vytvoření šifrovacího klíče. Pokud radista na druhém konci věděl, jakou báseň zvolil ten, kdo vysílá, dokázal opačným procesem zprávu rozluštit. Marian si vybrala sonet od Elizabeth Barrett Browningové, který se naučila ve škole.

Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi.

S hloubkou i výší, kterých dosahuje má duše…

Ta slova ji skoro rozplakala, ale sentimentální pocity byly rychle rozptýleny lekcemi o tom, co dělat, když člověk padne do zajetí, jak se chovat u výslechu, jak odvádět pozornost vyšetřovatelů, jak přežít za situace, 78

kdy je člověk sám jen se svým strachem a nejistotou, přesvědčený, že jeho situace je beznadějná. Lekce byly velmi názorné. Občas vytáhli uprostřed noci někoho ze studentů z postele, nacpali ho do auta a odvezli ho někam, kde v holých celách bez nábytku čekali neznámí muži v uniformách SD, kteří ho hodiny vyslýchali, oslepovali ho ostrým světlem a řvali na něj. Člověk tam stál jen v nočním prádle a oni mu vyhrožovali násilím.

Vykládalo se, že občas vyšetřovatelé někoho dokonce svlékli donaha, ale Marian a Marguerite, jediná další žena v celém kurzu, se snažily vzájemně ujišťovat, že jsou to jen povídačky. Ženu by určitě nesvlékli. Možná se snažili, aby to působilo co nejpřesvědčivěji, ale takhle daleko by přece určitě nezašli. Úplně klidné ale nebyly.

Marguerite působila jako typická Angličanka, byla to taková ta činorodá osůbka, ze které by byla výtečná hospodyně nebo vrchní zdravotní sestra. Její francouzština ale byla bezchybná, měla bruselský akcent a používala i některé obraty typické pro Belgičany. „Neznáš náhodou nějakou Yvette?“ zeptala se jí Marian. Byly jako vězeňkyně, které si vzájemně vyměňovaly útržky informací a fám, aniž věděly, co je šeptanda a co pravda. „Myslíš taková ta divná ženská, co se vdala za Angličana?“ „Jo, to by mohla být ona. Jmenuje se Coombesová.“ „Ta končila kurz v Thame, když já jsem tam nastupovala. Potkaly jsme se jen na chvíli, když došlo k nějakým zmatkům s dopravou. Připadala mi pitomá.“ „Byly jsme spolu ve Skotsku. Snažila jsem se jí trochu pomoct.“ „Vážně? Pochybuju, že to k něčemu bylo.“ Milý Nede, psala Marian. Výcvik pokračuje. Je to bizarnější, než si dokážeš představit. Pokud to půjde tímhle tempem, tak 79

než budu plně vycvičená, bude po válce. Zkoušela jsem ti volat, ale nedovolala jsem se. Možná dostanu pár dní volno…

IV Kurz byl zakončen čtyřdenním projektem. „Projekt,“ oznámili jim pompézně, jako by se jednalo o křest ohněm, o iniciaci do tajných ritů nějakého náboženství. Marian dostala v rámci projektu za úkol vytvořit si vlastní falešnou identitu, odjet do Bristolu, najít si tam nějaké ubytování a splnit několik úkolů. Nejdřív se měla spojit s agentem, který tam působil. Jakmile se jí to podaří, měla za úkol vybrat si fiktivní spojky, založit mrtvé schránky a pokusit se o nábor lidí, kteří by jí mohli poskytnout informace o tamější letecké výrobě.

Během téhle šarády, jak tomu Marian sama pro sebe říkala, bude jejím nepřítelem britská policie. Ta dostane avízo, že se v jejich oblasti pohybuje nepřátelský agent, a ona se měla policistům vyhýbat stejně úzkostlivě, jako by to byla francouzská milice nebo gestapo. „Ale co když mě chytnou?“ „Držte se své krycí historky tak dlouho, jak jen to půjde. Pokud by to začalo být moc divoké—“ „Pěkně divoké je to už od začátku…“ „Žerty stranou, Sutrová. Během tohoto projektu se přiblížíte realitě ve Francii tak, jak to jen jde. Za pár týdnů to už bude naostro, pak už žádnou druhou šanci mít nebudete. Pokud se dostanete do neřešitelných problémů s policií, trvejte na tom, aby zavolali na tohle číslo a ptali se po plukovníku Petersovi. Ten jim vysvětlí, že jste tajná agentka ve výcviku, a pak si pro vás přijede.

To číslo je vaše propustka z vězení, tak si ho zapište za uši.“ A tak prošla dalším zrcadlem a byla z ní Alice Thurrocková, absolventka edinburské univerzity a učitelka 80

francouzštiny, vcelku nenápadná, nenalíčená osmadvacetiletá žena v botách bez podpatku, v beztvaré tvídové sukni a s hnědými vlasy staženými do drdůlku. Brýle s kostěnou obroučkou měla na nose nasazené nakřivo, takže to vypadalo, jako by trochu šilhala. Až do roku 1940 žila v Paříži, do Británie se vrátila týden před tím, než do města nad Seinou vpochodovali Němci. Pak se dala k Ženským pomocným leteckým sborům, odkud ji ale ze zdravotních důvodů propustili loni na jaře, takže teď se snaží, aby se její život vrátil do vyjetých kolejí, aby mohla dělat něco užitečného, když armáda už o ni zájem nemá. Rodinu neměla. Oba rodiče zemřeli, otec během epidemie španělské chřipky v roce 1918 a matka před dvěma lety na rakovinu, takže vlastně neměla nikoho. Tedy až na bratra, ten ale sloužil v armádě a momentálně byl někde na Středním východě. Všechny svoje věci včetně diplomu z univerzity, učitelského osvědčení a doporučujících dopisů musela bohužel nechat v Paříži. Stihla si odvézt jen pár věcí, které pobrala.

Další dva dny strávila zvláštní hrou, v níž ulice poničeného města byly šachovnicí a těch pár lidí, s nimiž se setkala, hracími kameny. Kdo ale tu partii sledoval?

V knihkupectví se sešla s ošuntělým chlapíkem, který pro ni měl zprávy, jež měla předat neexistujícím agentům. Vybírala byty, které připadaly v úvahu jako úkryty pro bezdrátové vysílání, a místa pro mrtvé schránky.

V dívčí škole ve Filtonu, kde si sehnala práci jako suplující učitelka, si vybrala nepříliš bystrou tajemnici jako spojku. Další spojkou byl trafikant na Queens Road.

Jedno celé odpoledne věnovala hledání vhodných mrtvých schránek – uvolněný kámen na schodišti kaple v Great George Street a pojistková skříň vedle kina na Whiteladies Road – a bezpečných míst pro schůzky s hypotetickými agenty. Netušila, jestli jí to ve skutečné práci k něčemu bude, ale pro tu chvíli potlačila svůj přirozený cynismus a hrála tu hru s plným zaujetím.

81