PROSINEC
Jako puberťák jsem cítil, že nelze žít s vědomím, že spousta lidí v Africe se má hrozně špatně, zatímco já se mám hrozně dobře. Často jsem večer poslouchal The Wall a měl ten pocit. Leccos mi připadalo pochmurné a nespravedlivé a neviděl jsem tomu konec. Ale pak to pominulo. Stejně rychle, jako to přišlo. A dneska tomu sotva věnuju jedinou myšlenku. Dneska nemám víc než většina lidí v Africe, předpokládám. Žiju z ruky do huby. Jsem lovec a sběrač. Vynakládám stejné množství času na přinášení vody jako průměrný Afričan. Když mám velkou žízeň, stává se, že ponořím láhev do mokřiny tady nahoře, ale v ní je voda hnědá a stojatá, a to určitě už po tisíciletí, proto raději vyhledávám jeden z okolních potoků. Jenže potoky jsou nestálé. Někdy bývají příliš malé na to, abych z nich dokázal vodu rozumně nabrat. Dneska jsem já Afrika, říkám si. Jsem svým způsobem nerozvinutý, s výjimkou pohlavního údu, který mám spíš nadměrně vyvinutý, a okolí si myslí, že potřebuju pomoc, jenže já jsem přesně jako Afrika hrdý a chci to zvládnout radši sám. Největší rozdíl mezi Afrikou a mnou spočívá zřejmě v tom, že nemám rád 51
lidi, zatímco Afrika je ráda má. Zdá se, že být obklopen lidmi, přáteli a rodinou je charakteristickým rysem Afriky, zatímco vyhýbat se lidem a přátelům a rodině je charakteristickým rysem mým. Mimo to jsme si ale podobní jako vejce vejci, Afrika a já. Vynakládám tedy spoustu času na nošení vody. Nemluvě o mléku. Ale dohoda funguje. Vedoucí pobočky ICA mi nechává venku tolik mléka, kolik ho nechávat má. A já si ho vyzvedávám. Takže potřeba tekutin je pokrytá. A vitaminy a minerály získávám z mléka, a navíc z Bongovy matky, jíž mám stále dostatek. Jen chuť na sladké neuspokojím nikde. Od té doby, co skončila sezona plodů, jsem neochutnal nic sladkého, a to už je déle než měsíc. Trochu mě to zneklidňuje. Přece jen jsem, jako všichni ostatní, vybroušeným mechanismem a ten je nutné mazat, aby správně fungoval. Nadbytek čehokoli je špatný a nedostatek čehokoli také. Bez cukru to se mnou jde z kopce a z míry mě vyvede, když si uvědomím, že několik hodin chodím kolem stanu jako nemocné zvíře a myslím jenom na cukr, a po několika dnech takového neklidu beru Bonga a scházíme k Düsseldorfovu domu. Ze zkušenosti vím, že Düsseldorf má v domě čokoládu. Po čokoládě šílí, milý Düsseldorf. A já jsem naučil Bonga nosit náklad. Z kůže jeho matky jsem ušil dvě tašky nebo brašny, nebo jak to nazvat, a ty přes něj přehazuju a připevňuju mu je pod břichem. Funguje to skvěle a zdá se, že Bongo proti tomu nic nemá. Je rád, že smí jít se mnou. Je to můj losí soumar. Nosí dřevo a vodu a mléko, jako by nikdy nedělal nic jiného. Dlouho sledujeme Düsseldorfovy aktivity 52
z okraje jeho zahrady. Düsseldorf se pustil do nového modelu. Nevidím, co to je, ale v hlubokém soustředění pracuje s pinzetou a s lepidlem. Byl zase na cestách. Na kuchyňské lince leží největší čokoláda Toblerone, jakou lze koupit. Váží čtyři a půl kilogramu, je přes metr dlouhá a tlustá jako moje stehno. Sám jsem takové viděl mnohokrát. Na Kastrupu a jiných letištích, na nichž jsem se pohyboval z pracovních důvodů předtím, než jsem se odstěhoval do lesa. Ale kupoval jsem si jen ty malé. Nikdy jsem se nerozhoupal k tomu, abych si koupil tu velkou. Bránila mi v tom píle, říkám si. Vždycky pilný. Malé tobleronky jsou pilné. Dokazují, že otec myslí na svou rodinu. Že na ni nezapomíná. Že ji má na paměti. Zato obří tobleronky jsou příliš velké na to, aby byly pilné. Představují extrém a vyprávějí o kupci nejasný příběh. Trpí poruchou příjmu potravy. Je osamělý. Je zvláštní. Může být jakýkoli. Uvědomuju si, že tuhle stránku u Düsseldorfa respektuju. Tu schopnost velkorysého myšlení. A dneska večer větrá. Dveře na zahradu jsou pootevřené na škvíru, protože Düsseldorf větrá, a větrá, protože kouří. I osamělí kuřáci větrají. Až tak daleko to došlo. A toho můžu já využít. Prosím Bonga, aby zůstal stát v naprosté tichosti za keřem, a proklouzávám ke dveřím a dovnitř, plazím se po kuchyňské podlaze směrem k tobleronce, k té obrovité, neřkuli gigantické tobleronce, po níž prahne celé mé já, je to víc než jen chuť, cítím potřebu cukru, naléhavou touhu po cukru, a tahle čokoláda by mi zajistila cukr na dlouhé měsíce, možná na celý rok, natahuju ruku ke kuchyňské lince a sunu obra k okraji, blíž a blíž, až nakonec leží 53
tobleronka na krajíčku a převažuje se a já nevydávám ani hlásku, protože lovci a sběrači ji nikdy nevydávají, při práci nikdy nevydáváme ani hlásku, nýbrž jsme už čtyřicet tisíc let tiše, a teď ji skoro mám, natahuju se, a ještě víc, a neslyším, že Düsseldorf vstává, jde do kuchyně, nacházím se ve stavu naprostého soustředění, který filtruje nadbytečný hluk, a systém vyhodnocuje Düsseldorfův příchod jako nadbytečný, je to fatální pochybení a já nic netuším, jako pitomec, dokud najednou Düsseldorf nevykoukne zpoza rohu a nespatří, co se právě děje, a nerozběhne se k tobleronce, pevně ji nechytne a nezačneme se o ni prát. Odmítám tu obří čokoládu pustit a Düsseldorf ji drží pevně, je to klasicky muž proti muži, a i když jsem papírově určitě silnější než on, stávám se postupně ohromeným svědkem toho, jak mi vykroutí tobleronku z rukou a několikrát mě s ní tvrdě udeří do hlavy. Zatmí se mi před očima, a když přijdu zase k sobě, ležím v okovech, jak se tomu bohužel říká, na Düsseldorfově podlaze v kuchyni, která je ostatně pokrytá hnědým linoleem. Čas běží a já slyším z obývacího pokoje zvuky modelaření. Düsseldorf pokračuje neúnavně v práci a mě tu prostě nechává ležet. To svědčí o imponující uzavřenosti. Je to úplný monomaniak. Co stavíte? pronáším nakonec. Zvuky modelaření. Co stavíte? ptám se znovu. Předpokládám, že to vy jste mi ze sklepa bral marmeládu a maso, říká. 54
Obávám se, že je to tak, přiznávám. Brával jsem si tady nějaké drobnosti, ale pak jsem s tím skončil. Skončil jste s tím, protože jsem tu instaloval alarm, říká Düsseldorf. To máte asi pravdu. A teď jste s tím zase začal. Mám akutní potřebu cukru, vysvětluju. Potřebuju cukr. Staví chvíli dál. Potom slyším, jak pokládá cosi na stůl a vstává. Přichází do kuchyně, otvírá tobleronku a kuchyňským nožem z ní kousek odkrajuje. Ten kousek mi dává. Přímo do pusy. Hoho! myslí si tělo. Cukr! Moje tělesná schránka se naplňuje tichým jásotem. Jak málo stačilo. Tak jsme sestrojeni. Tak setsakramentsky banálně. Düsseldorf se vrací do pokoje. Takže modelaříte? zkouším to zase po chvíli. Ano, modelařím, odpovídá Düsseldorf. Očekávám, že řekne víc, proto dlouho ležím úplně tiše, ale on už si zřejmě pověděl svoje. Co stavíte? ptám se znovu. Slyším, jak pokládá něco na stůl, a pak je úplné ticho. Cítím určité podráždění. Po chvíli pokračuje ve stavění. Stavím German Steyr Type 1500A/01, ozve se nakonec z nitra místnosti. Čekám, že řekne ještě něco, ale zase je ticho. Aha, povídám. 55
Němcům se v první části války dařilo, říká. Mimo jiné proto, že měli dobré vybavení. Měli dobrá vozidla, dobré tanky, letadla a tak dále. Zase ticho. Ale pokud si vzpomínám, v druhé části války se jim už tak dobře nedařilo, namítám a začínám se neslyšně plížit ke dveřím na zahradu. Ne, připouští Düsseldorf. Ne, to ne. Ale ze začátku to šlo prima. A měli, jak jsem zmínil, dobrá vozidla. To, které stavím, bylo vyrobeno v Rakousku a existovalo v pěti různých hmotnostních třídách, tohleto vážilo 1,5 tuny a používalo se často jako štábní vůz a kromě toho jako tažný automobil a sanitka. Tedy všestranné vozidlo, komentuju to. Přesně tak, přitakává Düsseldorf. Pohon všech čtyř kol. 3,5litrový motor V8. 85 koní. Á, tolik, říkám, a právě když se dostanu ke dveřím, všimnu si, že Düsseldorf nelenil a přivázal mi nohu k radiátoru pod kuchyňskou linkou. Jen tak tak dokážu vystrčit ven nos a naznačit Bongovi, že má přijít ke mně. Pořád stojí za stejným keřem tiše jako pěna. Je to nejposlušnější los, kam lidská paměť sahá, a teď se mi plíží přes trávník na pomoc. Vysunu ven ruce a Bongo začíná žvýkat a hryzat provaz, kterým mám ruce svázané. Není nic lepšího, než když zvířata a lidé společně bojují proti silám zla. Proč stavíte právě tohle? ptám se a přitom se snažím, aby můj hlas neprozradil, že jsem se v místnosti přesunul, sedím v příšerné pozici, a navíc mě vůbec nezajímá, proč staví právě tohle. 56
Neodpovídá. Ne že by mi po tom něco bylo, říkám. Máte k tomu jistě svoje důvody. Ano, souhlasí Düsseldorf. To mám. Bongo překusuje poslední vlákno a já mám volné ruce. Rozvazuju si uzel na nohách a zvedám se. Prvotní impulz mi samozřejmě velí, abych se vyřítil ze dveří a nikdy se nevrátil, ale vzápětí si uvědomuju, že tobleronka mě nechce pustit. Částečně mám chuť na samotnou čokoládu a částečně chci Düsseldorfovi ukázat, kdo je tady šéf, když na to přijde. Připlížím se k tobleronce a popadnu ji. Jsi moje, myslím si. A zasloužil jsem si tě, sakra. A zatímco tu stojím s tou groteskně velkou čokoládou pod paží, cítím se najednou na koni a dostávám chuť vrhnout za roh bleskový pohled, abych na vlastní oči viděl, jak smutné to je, když stárnoucí muž dělá něco tak nezáživného, jako je stavění modelu German Steyr Type 1500A/01. Navíc jsem do pokoje nikdy nenahlédl. Od dveří na zahradu jsem vždycky chodil jen dolů do sklepa a zase ven. Blížím se k rohu, úplně tiše, běžným způsobem lovce a sběrače, ale tentokrát se všemi smysly na stráži, jediný zvuk z pokoje a jsem pryč, než Düsseldorfovi cokoli dojde. Nahlížím dovnitř a vidím Düsseldorfova soustředěná záda za velkým stolem přetékajícím modelářskými rekvizitami. Dál zkoumám místnost a pohled, který se mi naskýtá, je překvapivý a téměř šokující. Düsseldorfův pokoj je bojištěm. Doslova. V jeho obýváku se odehrává bitva. Asi na padesáti až šedesáti metrech čtverečních. Moje znalosti o válkách nejsou nijak rozsáhlé, 57
přesto spíš usuzuju, než hádám, že tahle bitevní scéna je z druhé světové války. Barvy a celá ikonografie výjevu v Düsseldorfově pokoji se shodují s mými představami o druhé světové válce. S množstvím detailů, které se blíží skutečnosti, a tedy také naprostému šílenství, vystavěl Düsseldorf v největší místnosti svého domu krajinu. Ta představuje malé městečko a jeho okolí. Vidím zástavbu, obytné domy, železniční tratě, pole a louky a několik statků na druhé straně řeky nebo kanálu úplně vzadu u velkého okna. A jsou tu stromy, pouliční lampy, požární hydranty. Tohle neskutečné město v Düsseldorfově pokoji má veškerou viditelnou infrastrukturu, jakou mají opravdová pozemská města. Je to nepochybně kopie skutečného města, myslím si. Takhle nějak vypadalo za druhé světové války. Hemží se v něm vojáci. Stojí za nárožími domů, za železničními vagony, dopravními prostředky a lecčím jiným a střílejí na sebe. A je zima. Všude leží sníh. Modelářský sníh. Ovšem dost realistický. Jsou v něm patrné stopy vozidel. Všude leží mrtví a ranění. Je to zamrzlý kus druhé světové války. A mně nemusí nikdo vykládat, že veškeré detaily zcela určitě odpovídají skutečnosti, která kdysi na okraji tohoto města panovala. Napovídá mi to způsob, jakým jsou pomalovány tanky a zásobovací nákladní vozy a vojáci a všechno ostatní. Vozidla jsou opotřebovaná a poznamenaná dlouhotrvající válkou. Vojáci jsou unavení. Ti, kteří obsluhují kulomety, dělají svou práci efektivně, ale bez iluzí a přitom apaticky kouří. V domech jsou díry po střelách. Podél zdí leží na hromádkách opadané kousky omítky. Ohořelá auta jsou převrácená a slouží jako 58
ochrana pro skupiny vojáků, kteří nabíjejí zbraně nebo si jen na chvíli sedli, aby sebrali síly. Lokomotiva táhnoucí těžké dělo vykolejila a někdo se snaží dostat ji za pomoci jeřábu zpátky. Odhaduju, že je tu asi stovka vozidel a určitě třikrát nebo čtyřikrát tolik vojáků. Postavit tohle muselo trvat léta, uvědomuju si. Düsseldorf věnoval roky svého života vytvoření tohohle zimního výjevu z druhé světové války a já si v duchu říkám: klobouk dolů. Promiňte, pronáším tiše poté, co jsem si scénu několik minut prohlížel, co má tohle být? Düsseldorf se ke mně otáčí. Dívá se na mě a na tobleronku, která mi pitomě vykukuje z podpaží, a poté se zahledí na válečný výjev. Bitva v Ardenách, odpovídá. Prosinec 1944. A ještě přesněji je to ze Štědrého dne toho roku. Město se jmenuje Bastogne. Můj otec tam toho dne padl. Byl zastřelen během jízdy v takovémhle autě. Düsseldorf zvedá vůz, který právě staví. Zasáhla ho kulka do levého spánku, když jel podat zprávu o situaci generálu Manteuffelovi. Bylo za deset minut půl třetí. Ráno sněžilo a hodinu po otcově smrti začalo hustě sněžit znovu. Když bitva v Ardenách skončila, už nikdo nevěřil, že by to mohli Němci dokázat. Výsledek války byl jasný. Düsseldorf si opět sedá. Dál omalovává barvou nějakou součástku vozu. Znovu se rozhlížím po výjevu. Jak ciferník hodin na kostelní věži, tak ciferník na železniční stanici naprosto správně ukazují, že v tomhle výjevu nebo scéně, nebo jak to nazvat, bude brzy za deset minut půl třetí. 59
Düsseldorf staví smrt svého otce. Stane se to a stalo se to a já si uvědomuju, že právě tenhle fakt na mě dělá dojem. Düsseldorf rekonstruuje událost, k níž brzy dojde a která se současně odehrála před mnoha desetiletími. To je mi líto, říkám. To je v pořádku, odpovídá. Už je to dávno. Nikdy jsem ho neviděl. Ale k té době. Mluvil jsem s jeho kamarády, kteří přežili. Prý se to stalo za deset minut půl třetí. Co je to za dobu smrti? Co je to za posranou dobu smrti? Možná je to jedno, říkám opatrně. Myslím, že se pletete, nesouhlasí. O. K. Maluje dál a já cítím, že doba úprku do lesa se rychle blíží, ale místo abych odešel, překvapím sám sebe tím, že řeknu, že můj otec je taky mrtvý. Mimochodem, můj otec je taky mrtvý. Zemřel na jaře. To je smutné. Byl to dobrý člověk? Nevím. Moc jsem ho neznal. Ale v posledních letech svého života fotografoval záchody. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Já myslím, že to zní dobře, odpovídá Düsseldorf. Neměl jste ho nechat zemřít. Ne. To jsem neměl. Dostal jsem sherry, sedím na opačné straně modelářského stolu a dívám se, jak Düsseldorf maluje. Pinzetou drží mrňavoučký plastový díl, který bude tvořit součást zadní nápravy, a štětečkem na něj nanáší bledě zelenou barvu. Vypráví, že jeho otec byl v první polovině války 60
umístěn v Norsku. Tady v Oslu. Seznámil se s Düsseldorfovou matkou a několikrát s ní byl tancovat a tajně se projít po lese a udělal jí dítě. Pak ho povolali domů a koncem podzimu ’44 dál do Belgie. Proslul jako dobrý důstojník a Němci potřebovali nejlepší muže pro bitvu v Ardenách. Považovali ji za svou poslední šanci, jak otočit nešťastný vývoj. Otec pocházel z Düsseldorfu a poté, co byl před několika lety zmírněn norský zákon o jménech, rozhodl se Düsseldorf přijmout tohle příjmení. Je hrdý na to, že je synem německého vojáka, říká. Ne proto, že by nacisté byli dobří, ale prostě proto, že situace se má takhle. Můj otec byl německý voják, říká. Co naplat. Nemám ale nejmenší důvod se domnívat, že byl horší než ostatní vojáci. Naopak mám důvod věřit, že to byl obyčejný mladý muž, který společně s miliony jiných obyčejných mladých mužů musel nést následky toho, že se narodil právě v této době. A protože jsem se s ním nikdy nesetkal, chci mu vzdát čest. Stavím tuhle scénu proto, abych mu vzdal čest. Trvalo mi to šest let. Pracuju na tom od smrti své ženy. Začal jsem v den jejího pohřbu. Nedokázal jsem s ní o otci mluvit. Nechtěla o tom slyšet ani slovo. Vždycky jsem se musel tvářit jakoby nic. Ani moje matka se o tom nikdy nezmínila. V podstatě to chápu. Existují přitažlivější věci, o kterých lze mluvit, než fakt, že otěhotníte s německým vojákem, který okupuje vaši zemi. Až po matčině smrti jsem našel otcovy dopisy, a navíc jeden dopis od jeho podřízeného, v němž stálo, že je otec mrtvý a jak k tomu došlo. Takže když moje matka a moje žena zemřely, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, a já jsem 61
chtěl vzdát svému otci čest. A brzy budu u cíle. Často jsem myslel na to, že až bude tenhle důstojnický vůz hotový a já vyrobím a omaluju svého otce, umístím ho v modelu na správné místo a potom si vpálím kulku do čela. Někdy si říkám, že bych to měl udělat tady doma, a někdy se přikláním k tomu jet spíš do Bastogne a udělat to na stejném místě, na kterém zemřel můj otec. Vím přece, kde to je. Düsseldorf vstává, přitom stále drží pinzetu s plastovým dílem a štěteček, vstupuje do válečného výjevu a ukazuje na místo v křižovatce. Tady to bylo. A tady ten o tom napsal mojí matce. Ukazuje na vojína klečícího za zničenou zdí. Jmenoval se Reiner. Fajn chlapík. Zabýval se leteckým modelářstvím. Několikrát jsem se s ním setkal, než před třemi čtyřmi roky zemřel. Düsseldorf si sedá a maluje dál. Ale ten nápad je tak trochu odpudivý, dodává po chvíli. Je trapný a neoriginální. Tak nevím. Uvidím. A co vy? ptá se. Jo, díky, odpovídám. Mám se fajn. Bydlím v lese společně s losem. Nedaleko odsud. Mám stan. Düsseldorf se na mě dívá. Můžu se zeptat, proč bydlíte v lese? ptá se. Nemám rád lidi. Přikyvuje. Na to se nedá nic říct, podotýká, odkládá štěteček a podává mi ruku. Düsseldorf, představuje se. Doppler, na to já.
62
Den před mezistátním utkáním se Španělskem přichází ke stanu moje žena a říká, že potřebuje pauzu a že si s kamarádkou objednala prodloužený víkend v Římě. Řím, ano, povídám a v rychlém sledu se mi vybaví Pantheon a Koloseum a kardinálové, kteří smilní a přitom zkoumají, jestli mají ženy duši, nebo ne, a Nero, samozřejmě, který zavraždil své nejbližší a nechal město zapálit. Ten taky určitě neměl rád lidi. Řím v prosinci. Není na to moc zima? Ne, odpovídá moje žena. O. K. Dobrý nápad. Ale co s dětmi? Kdo se o ně postará? No ty, říká moje žena. Nora má ve čtvrtek rodičovské sdružení a Gregus musí v pátek přinést do školky ovoce. Ovoce? ptám se. Kde vezmu ovoce? To nejde. Mám tady stan, na který musím dávat pozor. A navíc losíka. Já se tě neptám, vysvětluje moje žena. Já ti to oznamuju. Budeš to muset udělat, ať se ti to líbí, nebo ne. Samozřejmě se naše dcera jmenuje Nora. Moje žena má slabost pro Ibsena, ano, pro divadlo vůbec, je naprosto nekritická, chodí na všechno a všechno se jí líbí. Myslí si, že divadelní hry jsou fajn, protože to jsou divadelní hry, a divadlo je fajn samo o sobě, a proto se naše dcera musela jmenovat Nora, protože Nora reprezentuje něco z nejranějšího ženského hnutí u nás. Pro mě za mě by se klidně mohla jmenovat Stavitel Solness. Ale to jsem tehdy neřekl. Byl jsem příliš pilný. Oba jsme si mysleli, že Nora je perfektní jméno, i když moje žena si určitě myslela, že je perfektnější, než jsem si myslel já. A teď jsi Nora ty, prohlašuju bez rozmyslu. 63
Co prosím? nechápe moje žena. Odjíždíš od muže a dětí. Jsi Nora. Ne, to ty jsi Nora, namítá moje žena. Před půl rokem jsi od všeho utekl. Já nejsem Nora, nesouhlasím. Já jsem Afrika. Potřebuješ pomoc, říká moje žena. A jak se jinak máš? zkouším to. Jíš dost? Cítíš se dobře? Potřebuješ pomoc, opakuje. Po odchodu mé ženy je Bongo dlouho nevrlý. Vykládám si to tak, že žárlí. Spatřuje v mé ženě soka, což v podstatě odpovídá skutečnosti. Ale manželka je něco úplně jiného než kámoš, vysvětluju mu. Oženil jsem se s ní a musím s ní nějak vycházet a mám ji taky přece rád, říkám. Ale ty a já jsme kamarádi a vždycky budeme kamarádi a já ti řeknu spoustu věcí, které jí nikdy neřeknu. Neměj strach, uklidňuju ho a přitom ho vískám. Ty a já, Bongo, dodávám švédsky. Zezdola z Ullevaalského stadionu slyším hlahol mezistátního zápasu se Španělskem. Zvědavost mě žene výš do stráně, kde se pokouším dohlédnout na hřiště dalekohledem, ale vidím jen kousíček trávy a část jedné brány. Vidím míč, jak se kutálí do brány, a podle řevu mi je jasné, že to není právě ve prospěch Norska. Později slyším stejný jásot ještě dvakrát a vyrozumím, že hra je u konce. Norsko nepojede na ME v Portugalsku. Taky dobře. Stejně bychom tam asi neměli co dělat, nebo co myslíš, Bongo, ptám se, a těžko říct, co si Bongo my64
slí, opravdu těžko říct, protože nehne ani brvou a ani slovíčkem neprozradí, jaký názor vlastně má na trenéra národního mužstva Semba. Snad bys mohl říct, jestli ho máš rád, ne? Bongo však mlčí. Snad bys mohl říct, jestli si myslíš, že je to charismatický okouzlující člověk, nebo jestli si myslíš, že by měl jít do prdele? Žádná odezva. Pak si tedy budu myslet, že má jít do prdele. Oprav mě, jestli se pletu. Ale Bongo mě neopraví a já se nepletu. Je to trochu šok, povídám. Působíš tak mile, měkce a hodně, ale v sobě máš spoustu agrese. Na tom bys měl zapracovat. Všichni máme něco, na čem bychom měli zapracovat. Sám pracuju na tom či onom. Ale že ty přeješ trenérovi národního mužstva Sembovi to nejhorší, mě trochu překvapuje. Lze snadno pochopit, že ho nemáš nijak zvlášť v lásce, ale aby šel do prdele? No, proč ne, sám to musíš vědět nejlíp. Vyzvedávám svého syna ze školky, co nejpozději to jde. Celý den mě to strašilo. Co mu řeknu? Jak mu vysvětlím, že jsem poslední půlrok bydlel jen tři čtyři kilometry od něj, ale nikdy jsem za ním nepřišel? Dal jsem přednost lesu. Zvolil jsem si pobyt v lese s tichem a s losy místo toho, abych byl doma s ním a s jeho sestrou a maminkou. Dal jsem lesu přednost před prací i například před výpravami do Smart Clubu, kde jsme vždycky kupovali toaletní papír po paletách a jedenapůllitrové lahve Lactacydu, aby se podbřišky celé rodiny nemusely stydět spatřit v jakékoli době denní světlo, a navíc lego za poloviční cenu a prostředky na mytí oken a vysokotlaký čistič, a cestou domů si dávali párky. Gregus miluje 65
Smart Club. Ale už mi určitě propadla členská karta a rozhodl jsem se žít v lese, jak mu budu muset vysvětlit, až se s ním za chvíli zase setkám. Zvolil jsem si les místo Smart Clubu a všech ostatních absurdních míst, kam musí člověk jezdit, jestliže má rodinu a bydlí v norské metropoli. Tříleté dítě, nebo mu možná už byly čtyři, myslím, hrome, že už mu byly čtyři, to samozřejmě nedokáže pochopit. Čas tak letí, když člověk bydlí v lese. Ale on to nepochopí. On, který se v noci budí a ptá se, jestli už brzy pojedeme do Smart Clubu, nepochopí vůbec nic a mně, jak tam tak stojím před brankou mateřské školky, je jasné, že budu mít co vysvětlovat. Všechny ostatní děti už šly domů a Gregus se při pohledu na mě dává do pláče. Učitelka mě nepoznává a já ji také ne. Žádá mě, abych se legitimoval, čehož nejsem schopen, protože už u sebe nenosím doklad totožnosti, vždyť já jsem přece starý dobrý Doppler, povídám, a klidně vám odvyprávím vtipy z loňské vánoční besídky ve školce, jestli chcete, Gregus přitom pořád řve a celé to končí tím, že vytahuju nůž, abych si odřezal vousy, ale učitelka mě zadržuje a volá mé ženě, která je, jak pochopím z hovoru, právě na cestě autobusem k Pantheonu a během jízdy starými ulicemi Říma potvrzuje, že mám vousy a vůbec vypadám otrhaně a divoce. Gregus se uklidňuje, ploužíme se domů a já se přitom snažím klást mu běžné otázky o spletitých denních činnostech v mateřské školce. On chce zase vědět, proč vypadám tak divně. Přiznávám po pravdě, že momentálně bydlím ve stanu v lese a že vousy jsem si nechal narůst prostě proto, že je snazší nechat je růst než tomu 66
celou dobu bránit. Říkám také, že sám bude mít za několik let vousy, ale to on zavrhuje jako pitomost. Doma nacházíme Noru, která je mým vzhledem rovněž šokována. Říkám jí, že jsem si myslel, že vezmu Greguse s sebou do stanu a nechám si ho tam, dokud se jejich matka nevrátí z Říma. Ji, Noru, samozřejmě taky rád vezmu s sebou, dodávám a přitom dobře vím, že to je pravděpodobně poslední věc na světě, k níž by měla chuť. Podle očekávání odmítá. Prý dopisuje seminárku o Tolkienovi a víkend chce využít k tomu, aby ji vypilovala. Z její píle se mi obrací žaludek a snažím se ji přimět, aby místo toho uspořádala mejdan. Představ si ten nejdivočejší mejdan, říkám. Úplně sama doma a tak. Můžeš pozvat celou školu, navrhuju. Prostě to rozjet. Nechat lidi kouřit, rozbíjet sklo a tancovat a veselit se. V mládí člověk potřebuje pár takových mejdanů. Člověk potřebuje mejdany, které ho definují a které si pak může nést po zbytek života s sebou. Jednou přijde den, kdy bude s větším uspokojením vzpomínat na ty nejdivočejší večírky než na to, jak dobrou známku získal za seminárku, dodávám. Jenže tomu ona nevěří. Malý mejdan bys snad uspořádat mohla, říkám. Proboha, zamysli se nad sebou, holka. Vždyť máš barák sama pro sebe. To je dar. A druhý den můžeš přijít ke mně do stanu a vyspat se tam z opice a dostat trochu losího masa. Jen na mě divně pohlíží. Doufám, že nemáš v úmyslu jít dneska večer na rodičák, pronáší, ale já odpovídám, že to právě mám. Tvoje matka mě požádala, abych tam zašel, a já tam samozřejmě zajdu. Chceš, abych zmínil něco konkrétního? 67
ptám se. Jsi spokojená s učiteli? Motivují tě dostatečně? Omlouvají tě z tělocviku, když máš měsíčky? Dívá se na mě nedůvěřivě. Ocenila bych, kdybys na ten rodičák nechodil, říká. Jdu na rodičovskou schůzku. Částečně proto, že mě o to požádala moje žena, a částečně proto, že se nechci později dozvědět, že Nořini rodiče nejeví zájem. Schůzka je zorganizována znepokojivě pilně. S programem napsaným na tabuli a se jmenovkami na lavicích. Sedím na Nořině místě v první lavici u okna, a i když je to patrně desítky let, co mělo z hlediska statutu smysl sedět v první lavici, trochu mě to dostává. Tuším totiž, že Nora má za to, že sedět na tomhle místě a být nejpilnější je fakt bezva. Třídní učitelka, asi padesátiletá dáma, zahajuje schůzku slovy, že tahle třída je jednou z nejschopnějších, s jakou se během svého působení ve školství setkala, referuje o tom, co dělají, a vypráví o třídním výletu do Pobaltí, který se má brzy uskutečnit. Ačkoli třída víc než rok prodávala o přestávkách vafle, je od každého zapotřebí příspěvek ve výši tři tisíce korun. Ví, že žádá hodně, říká, a účast je také dobrovolná, ale pojede se do Tallinnu i do Vilniusu, a jak vyrozumím, v obou městech toho není k vidění právě málo. Tahle oblast je bohatá na historické události a člověk se tu dozví hodně o válce a Sovětském svazu, a taková cesta by vůbec byla pro tak zdatnou třídu, jako je tahle, zlatým dolem, protože by z ní bylo možné čerpat ještě dlouho potom. Lze o ní psát eseje a vyrábět mapy a koláže, a navíc tam lze navázat kontakty na celý život. 68
Padá otázka týkající se alkoholu. Zvedám ruku a navrhuju, že by studenti snad mohli mít dovoleno trošku pít, jenže to si ostatní rodiče nemyslí. Ale no tak, říkám. Dopřejte těm dětem, aby se trochu uvolnily. Nechte je opít se do bezvědomí, aby jen stěží našly za svítání cestu do hotelu. Tím, že je takhle chráníme, jim prokazujeme medvědí službu, nicméně nesetkávám se s pochopením. Naopak získávám dojem, že ostatní si myslí, že moje výroky jsou neslýchané a úplně mimo. Až sem to došlo. Všude cyklistické přilby a preventivní opatření. Moje dcera v každém případě bude smět pít tolik, kolik bude chtít, povídám natruc, zatímco ostatní rodiče odvracejí pohledy. U bodu „různé“ navrhuju, aby byl do studijního plánu zahrnut směnný obchod. Mládež by měla být stimulována spíš k výměně zboží a služeb než k nakupování všeho možného. Závisí na tom budoucnost Země, říkám. Protože lidé Zemi nevlastní. To Země vlastní lidi. Květiny jsou naše sestry a kůň, velký orel, nemluvě o losovi, jsou naši bratři. A jak může člověk cokoli kupovat nebo prodávat? Vždyť kdo vlastní teplo ve vzduchu nebo šumění větru v korunách stromů? A míza ve větvích obsahuje vzpomínku na ty, kteří žili před námi. Bublání potůčku v sobě nese hlas mého otce i otce mého otce. Také musíme naučit naše děti, že půda, po níž chodíme, obsahuje popel našich předků a že všechno, co se stane se Zemí, se stane i s námi, a že když na ni budeme plivat, budeme plivat sami na sebe, à propos, říkám, když už tedy mám slovo, nebyl by někdo ochotný vyměnit trochu ovoce za losí maso? Vytahuju z batohu 69
dvě tři kila masa a s plesknutím ho pokládám na lavici. Je to dobré maso, vysvětluju. Vyuzené a pěkné. A chci ho vyměnit jen za hrst banánů a jiného ovoce vhodného do mateřské školky. Nikdo se nechápe šance, až ve chvíli, kdy už vycházíme ven. V ten moment ke mně přistupuje otec jedné z Nořiných nejpilnějších kamarádek a říká, že by maso chtěl. Jedeme jeho autem k benzínce, on jde dovnitř a kupuje igelitku různého ovoce a pak mě odváží domů. Konstatuje, že vypadám jinak, a opatrně se ptá, co právě dělám. Určitě něco zaslechl od své pilné dcery. Odstěhoval jsem se do lesa, odpovídám. Dal jsem v práci výpověď a odstěhoval jsem se do lesa, protože to byla jediná rozumná věc, kterou jsem mohl udělat. Kývá. Les je záludný, varuje mě, když vystupuju z auta, buďte opatrný. Mýlíte se, odporuju. Les je milý a přátelský. Moře je záludné. A hory. Ale les je předvídatelný a méně matoucí než prakticky jakákoli jiná místa. Zatímco na moře nebo hory nebo lidi se vůbec nedá spolehnout, vložit svůj život do rukou lesa lze jen tak beze všeho. Protože les naslouchá a rozumí. Neničí, nýbrž obnovuje a nechává věci růst. Les chápe všechno a pojímá všechno. No dobrá. Ale přesto byste měl být opatrný. Buďte si opatrný vy sám, říkám. Když přicházím domů, Gregus už spí, Nora ho uložila a teď se dívá na televizi. Běží tam dokumentární pořad o tom, jak se všichni, kteří pracovali na filmech o Pánu prstenů, sblížili na celý život. Po skončení natáčení se jim po sobě strašlivě stýská a někteří z nich jsou sklíčení a chybí jim motivace pustit se do nových projektů. Jak vidím, Noře se to zdá smutné. Ale usmívá 70
se sama pro sebe, když herci vyprávějí bláznivé a pěkné historky, které se odehrály a zazněly v maskérnách v karavanech a na place. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem. Často museli vstávat strašně brzo a hodiny sedět, než jim udělali ty velké hobití nohy, a Peter, tedy režisér, měl vždycky na všechny čas a choval se k nim tak, že se cítili pilní a důležití, i když měl zároveň plnou hlavu toho velkého příběhu a režisérských postupů potřebných pro to, aby Pána prstenů zprostředkoval všem milovníkům Tolkiena na celém světě co nejlépe. Výjimečný muž, ten Peter. Takový mohutný medvěd a veskrze příjemný a zároveň velice zdatný a normální. Já určitě nejsem úplně jako on. Filmová režie je jedna z posledních věcí, kterou bych se měl zabývat. Představuju si, že člověk musí mít naprosto jasnou vizi a energii, aby dokázal strávit roky života protlačováním této vize přes všechny překážky a aby dokázal přimět velký počet lidí vydat ze sebe to nejlepší, přestože oni sami stejnou vidinu celku jako on sám vůbec nemají. Je to prostě čiré šílenství. Herci by mě nenáviděli stejně intenzivně, jako bych já nenáviděl je. Já bych nedokázal brát ten příběh vážně. Bitevní scény mezi neexistujícími bytostmi. Co to jako je? Já bych vytvořil na place podezřívavou a nenávistnou atmosféru a film by byl podezřívavý a nenávistný. Nebyl by žádný Oscar. Nebyli by ani žádní pilní puberťáci stojící frontu kvůli lístkům na premiéru. Opravdu velice dobře, že jsem nenatočil Pána prstenů nebo jakýkoli jiný film na světě právě já. Lidé jsou zdatní, napadá mě. Dokážou leccos realizovat. A svět kolem mě bude dál pilný, zatímco já jsem byl pilný naposledy. 71
Jak bylo na rodičáku? ptá se Nora nakonec. Prima. Prý pojedete na výlet, říkám. Skvělé. Přikyvuje, zatímco v televizi se Liv Tylerová učí elfsky. Bylo to náročné, dozvídáme se. Ještě aby ne. Nejenže je to mrtvý jazyk, ale navíc je to mrtvý jazyk, který nikdy neexistoval jinde než ve fantazii jednoho pracovitého Angličana. Elfština je úžasně krásný jazyk, prohlašuje Nora. Nepochybně, přikyvuju. Dá se jím říct tolik věcí, které se nedají říct jinými jazyky, pokračuje. Jako například? ptám se. Například miluju tě. V norštině to podle ní zní trapně a v angličtině v podstatě nakonec taky. Ale v elfštině to je prostě nádhera. Proč by ne, kývám. Ale jak často mají lidi v tvém věku potřebu říkat, že někoho milují? ptám se. O tom ty snad nemůžeš nic vědět, ušklíbne se Nora. Ne. Právě proto se ptám. Snad může člověk někoho milovat, i když je mladý, reaguje dotčeně. A koho tak může milovat? zajímám se. Přítele nebo přítelkyni, ne? odpovídá. Vidíš! říkám. Nebo Petera Jacksona, dodává. Směju se, až se za břicho popadám. Nedobrovolně musím strávit večer a noc v domě. Popravdě jsem měl v plánu přenést spícího Greguse v krosně nahoru do stanu, ale pilná Nora mě zarazila. Teď 72
oba spí a mně buší srdce a myslím na to, že chudák Bongo neví, kde jsem. Ten malý losík tam určitě bloumá a cítí se osamělý. Ani nemůže do stanu. Nemá přece ruce. Všechno prostě losi nedokážou, čistě z hlediska jemné motoriky. Kromě ilegálních návštěv u Düsseldorfa a několika málo výprav do ICA u Ullevaalského stadionu jsem nebyl v domě víc než šest měsíců. A rozhodně mě to nijak neláká. Neklidně přecházím. Naplňuju si batoh nářadím a suchými potravinami, které bych mohl potřebovat. Dívám se trochu na televizi, kde běží jako obvykle bohatý výběr tenisových utkání a rekonstrukcí zločinů a více či méně fiktivních příběhů o lidských slastech a strastech. Sledování televize je pro mě jakousi encyklopedií toho, proč nemám rád lidi. Televize sama je koncentrátem všeho, co je na nás odpudivé. Pokud se některé z lidských vlastností, s nimiž je i ve skutečnosti těžké se smířit, objeví v televizi, pak se stávají doslova nesnesitelnými. Lidé působí jako blbci. V televizi bych i já sám působil jako blbec. Vše lidské je mi cizí. Před pádem v lese jsem trávil večery doma s rodinou. Vždycky jsem nesnášel organizované volnočasové aktivity. Téměř všechny večery jsme se proto zdržovali doma. Povečeřeli jsme, zhlédli večerní pásmo pohádek, uložili Greguse a potom jsme seděli u televize a listovali více či méně podnětnými novinami, dokud nám hodiny nesdělily, že je načase zaplatit účty po internetu. Pořád samé účty. Elektřina a obecní poplatky, telefon a noviny, instalatéři a mateřská školka a k tomu tenisový klub 73
Nordberg, od něhož jsme si trvale nechávali až do domu dodávat šedesát čtyři ruliček toaletního papíru. To se nám líbilo. Tamní staříci, kteří se provozováním tenisového klubu udržují svěží. Když nepečují o hřiště nebo ho sami nevyužívají, rozvážejí po sousedech ruličky toaletního papíru. Je to pro ně svým způsobem zaměstnání. Díky tomu neztrácejí vitalitu a my máme papír, kterým se můžeme na záchodě utírat. Ale teď mi s ďábelským úsměvem dochází, že jsem zaplatil svůj poslední účet. Už nikdy nebudu platit žádné účty. Ani přes internet, ani jinak. Budu žít z výměny a z krádeží a z lesa. A až odejdu, může les žít ze mě. Tak zní dohoda. Usínám oblečený na pohovce, ale po chvíli mě probouzí šramot ode dveří na verandu. Někdo šátrá v zámku. Fascinovaně si sedám a studuju tu techniku. Po několika minutách a bez hluku, který by stál za zmínku, vchází do pokoje muž. Rozsvěcuje čelovku a rozhlíží se po místnosti. Chvíli mu trvá, než si mě všimne. Dobrý večer vespolek, zdravím ho. Škubne sebou, ale vzápětí se vzpamatuje. Fajn, říká. Nebojte se mě. Nepoužívám násilí. Hned odejdu. Vidíte, už odcházím, povídá a míří ke dveřím na verandu. Jen pojďte dál, vyzývám ho a jdu do kuchyně postavit vodu na kávu. Kávu? volám. Díky za pozvání, odpovídá, ale nevím. Asi bych měl jít. Jen se mnou chvíli poseďte, říkám a podávám mu ruku. 74
Moje jméno je Doppler, Andreas Doppler. Vidím na něm, že ta situace pro něj představuje výzvu, ale nakonec ruku přijímá. Roger, říká. Jenom Roger? S příjmením jsem trochu opatrný, vysvětluje, ale lidi mi s oblibou říkají Železný Roger. Dřív jsem hodně pracoval se železem. Zajímavé, konstatuju. Je vám jasné, co jsem dělal? ptá se. Ano, říkám. Takže nejste nijak zaostalý? ujišťuje se. Ne víc než většina lidí. Ukažte mi nářadí, s jehož pomocí jste se dostal dovnitř. Předvádí mi svazek různých paklíčů připevněných na poněkud větším kroužku, kroužek visí na konci takové té věcičky, do níž se upevňuje lyžařská permanentka a která se často používá v alpských střediscích. Ostřílený chlapík, myslím si. Dáváte si do kávy něco? Ne, díky, říká. Ani něco ostřejšího byste si nedal? ptám se a doufám, že v dílně ve sklepě pořád ještě stojí kanystr laboratorního lihu. Ne, jsem v práci, odmítá. Ale no tak. Nedělejte ramena, sakra. Je to fajnový pití. Dívá se na hodiny. Tak jenom trošku, připustí. Líh stojí tam kde vždycky a já nalévám nám oběma. Takže jste na lupu? ptám se. 75
Ano, přiznává Železný Roger. Mám rád tuhle čtvrť. Hodně cenností a málo alarmů. O něco výš jsou pravičáci a alarmy všude, ale tady volí lidi socialisty a věří v dobré lidské stránky a zároveň se topí v penězích. Pro mě je to dokonalá kombinace. Vy tady bydlíte? ptá se. Vůbec ne, odpovídám. Aha, říká. Ale trávíte tu noc? Přesně tak. Bydlel jsem tu dřív. A moje žena a moje děti tu bydlí pořád. Rozvod, přikyvuje. To je mi líto. O tom něco vím. Ne. Jsme pořád svoji, jenom já jsem se přestěhoval do lesa. Bydlím ve stanu společně s losím mládětem. O. K., říká a znovu se dívá na hodinky. Dolévám mu kávu a líh. Vyprávějte mi o svém povolání, vybízím ho. To nestojí za řeč. Tomu nevěřím. Vloupáváte se k lidem a kradete jim věci. O tom se přece musí dát něco říct. Tak jo, souhlasí a napije se. Snažím se to dělat poctivě. Všechno si předem zjišťuju a chodím jen tam, kde vím, že je co ukrást. Osobních věcí se nedotýkám. Nikdy nic neničím. Vím, jak hrozné je, když se zloději k někomu vloupají a všechno zpřeházejí. Znám pár podobných, kteří to tak dělají, ale sám jsem takové chování vždycky odsuzoval. Mimochodem, můžu si zakouřit? Jen si kuřte. Manželka je v Římě. Stavím znovu vodu na kávu, přináším popelník a chystám se nalít další rundu. Asi už bych si neměl dávat, brání se. Řídím. 76
Tak si vezmete taxíka, navrhuju. Pro jednou. A auto si vyzvednete ráno. Metrem na stanici Ullevaalský stadion a přes nadchod. Brnkačka. Tak jo, souhlasí. Sem s tím, teda. A peníze? ptám se. Ty utrácíte za drogy, předpokládám. Teď jste mě zklamal, říká. Házíte všechny zloděje do jednoho pytle. Drog jsem se nikdy ani nedotkl. Mám rodinu stejně jako vy. Jenže mám škraloup a chybí mi vzdělání a všechno ostatní, co působí v životopise přesvědčivě. Navíc mi dělá problémy podřizovat se jiným. Nemám na výběr z mnoha zaměstnání a práce, které bych dělat mohl, často dělat nechci. A taky se snažím držet mimo podsvětí. Takže pak už nezbývá jiná možnost než operovat na vlastní pěst. Vyhovuje mi to. Docela to vynáší. A lidem to většinou zaplatí pojišťovna. Ukazuje se, že Roger je super chlapík. Seznamuje mě trochu s paklíči a dává mi pár dalších tipů, jak se vloupat do cizího domu. Čím víc mluvíme a pijeme, tím víc se mi líbí. Líh teče proudem a najednou zjišťujeme, že máme několik shodných zájmů, zvláště co se týče pobytu v přírodě, lesa a krajiny. Pokud jde o důvěrné otázky, byl Roger dlouho přesvědčen, že dostane rakovinu prostaty jako jeho otec, říká, a to se mu nelíbilo, ale nedávno se dočetl, že když má člověk dvacet až pětadvacet výronů semene měsíčně, riziko se významně snižuje. Proto se snaží opatřovat si orgasmus, kde to jde, a zjistil, že se mu zvlášť líbí stříkat semeno na věci, které nejsou určené k tomu, aby se na ně semeno 77
stříkalo. Může to být vlastně cokoli, vykládá, knížky a časopisy, keramika, úplně cokoli, a nejlepší je, že přítelkyně je naladěná stejně. Roger stříká po bytě a ona je naprosto v pohodě. Když začíná svítat, ptám se, co si vyhlédl v tomhle domě. Máte soupravu Primare, odpovídá. Souhlasí. Primare dělá dobré věci, říká. Švédské hi-fi nejlepší kvality. A vy jste si chtěl vzít celej ten krám? ptám se. Chtěl. Auto mám zaparkované za rohem a myslel jsem si, že to vynesu nadvakrát nebo natřikrát. I reproduktory? Ano. Audiovector je taky fajn. Dánská kvalita. Lidi tu mají hodně skandinávských hi-fi. To znamená peníze. Však si sám umíte představit, kolik stojí vyrobit takovou kvalitu v naší části světa, s naší výší platů. Je jasné, že to je drahé. Jenže kvalita musí být. Protože vám nestačí poslouchat Bacha, nebo co to sakra posloucháte, na soupravě z Asie. To vám prostě není dost dobré. Chcete mít něco extra. A tisícovky pak jen lítají. Jakou součást soupravy byste chtěl nejvíc? Určitě kombinovaný CD- a DVD-přehrávač. Vezměte si ho, říkám. V podstatě jsem vám naboural noc. Kvůli mně jste přišel o výdělek. Tak si ho prostě vezměte. Ne, odmítá. To je příliš. Nechci. Ale jo. Jen si ho vezměte. Moje žena často poslouchá rádio, takže to bych vám dával celkem nerad, a rá78
dio nefunguje bez zesilovače a bez reproduktorů by bylo taky k ničemu, ale CD- a DVD-přehrávač si klidně můžete vzít. A velice bych ocenil, kdybyste si současně odnesl sbírku dévédéček, která patří mému synovi. Je rozsáhlá a zahrnuje jak Bořka stavitele, tak Pingu, Teletubbies, Mašinku Tomáše a další. Zaručuju vám, že nadchne jakékoli moderní dítě. Možná máte sám děti? Mám dvě, přikývne Roger hrdě a říká mi, jak se jmenují, a ukazuje mi fotky, které má v peněžence. No vidíte, povídám a vydávám se hledat krabici od přehrávače, a k tomu záruční list. Popisuju Rogerovi, kde stojí můj stan, a on mi slibuje, že mě tam navštíví, a když odchází, stojím na terase a mávám, dokud mi taxík nezmizí z dohledu. Vzápětí se probouzí Gregus a schází dolů, aby se podíval na pohádku, což dělá ráno před odchodem do školky často. Bohužel, Gregusi, říkám. Dneska to bude bez pohádky. V noci tu byl zloděj a ukradl přehrávač i všechny tvoje pohádky. Gregus se samozřejmě dává do pláče a trvá na tom, že musíme zavolat policii. Bez zaváhání zdvihám sluchátko a naoko vedu dramatický telefonát s policií tak, aby Gregus z hovoru vyrozuměl, že ho ještě nechytili, ale že po něm intenzivně pátrají. Když položím sluchátko, říkám mu, že si myslím, že ten zloděj byl určitě hodný zloděj. Trochu jako Rumcajs. Jaksi v jádru dobrý. Dopřej mu ten přehrávač, říkám. Nejspíš ho potřeboval víc než my. Můžeš přece začít šetřit na nový. A těm pohádkám jsi už v každém případě skoro odrostl. Nevěš 79
hlavu. Ber to jako šanci, jako začátek. To je ten sen. Že jednoho rána vkročíme na cestu, o níž jsme nevěděli, cituju verše Olava H. Haugeho. A to je teď, Gregusi, povídám. To je dneska. Předávám ve školce Greguse i ovoce a poté odbíhám do lesa, abych se ukázal Bongovi. Leží mokrý a vyčerpaný před stanem a já se odvolávám na vyšší moc a slibuju, že už se to nikdy nestane, ale Bongo je zklamaný a lítostivý a chová se ke mně zatvrzele a odmítavě, dokud mu přes hodinu nefrotýruju srst u ohně a nebroukám mu staré kousky z bohaté studnice naší lidové hudby. Poté oba dva usneme, a když se probudíme, je už odpoledne a my musíme utíkat, abychom došli do školky dřív, než zavřou. Nemám ani čas, ani to srdce přivázat Bonga na kraji lesa, takže jde se mnou až dolů. Když se omlouvám za zpoždění, učitelka v mateřské školce obrací oči v sloup, ale já rychle posbírám Gregusovy věci a situaci zvládnu bez většího konfliktu a poměrně elegantně, aspoň to si osobně myslím. Tohle je Bongo, říkám Gregusovi, jakmile se od školky trochu vzdálíme. Je sice los, ale přesto můj dobrý kamarád, a tím pádem taky tvůj, vysvětluju. Gregus a Bongo rychle nacházejí společnou řeč. Po duševní stránce jsou stejně staří, a zatímco stoupáme do stráně, honí se spolu mezi stromy. Když se Gregus unaví, smí se posadit Bongovi na hřbet a já kráčím vpředu a vedu Bonga na provaze. Z dálky vypadáme patrně jako součást biblického příběhu. Josef, trochu zvláštní osel a dětská a mrňavoučká Marie.
80