Andy Warhol: Filozofie Andyho Warhola

f ilozof i e andyh o warh ola od A k B a zase zpět

Kniha Zlín 2011

Copyright © Andy Warhol, 1975

Translation © Markéta Jansová, 2011 ISBN 978-80-87497-29-6

5 SLÁVA

B: Co chtěli ti lidé z nahrávacího?

A: Chtějí sestříhat jednu mou nahrávku. Aby můj hlas zněl, jako když zpívám.

A: Zbožňuju tu tvou televizní reklamu na Daily News. Viděl jsem ji už patnáctkrát.

Nedávno chtěla jedna společnost koupit mou „auru“. Nechtěli žádné mé dílo, pořád opakovali: „Chceme vaši auru.“ Neměl jsem ponětí, o co jim jde. Ale byli ochotni za to zaplatit spoustu peněz. Takže jsem si potom řekl, že když je někdo ochoten za něco zaplatit takové peníze, možná bych se měl snažit zjistit, oč vlastně jde.

Věřím, že „aura“ je něco, co mohou vidět jen ostatní lidé, a to jen natolik, nakolik si sami přejí. Všechno je v očích toho, kdo se dívá. Auru můžete spatřit jen u lidí, které znáte jen málo nebo vůbec ne. Jednou jsem večeřel s lidmi ze svého studia. Kolegové ze studia se ke mně chovají jako k nule, protože mě znají a vidí mě každý den. Ale pak tam byl ještě takový milý mladík, něčí kamarád, který mě nikdy předtím nepotkal a nemohl uvěřit, že večeří se mnou! Všichni ostatní viděli mě, ale on viděl mou „auru“.

Když někoho potkáte na ulici, skutečně může mít auru. Ale jakmile otevře pusu, aura je v tahu. „Aura“ se koná jen do té doby, než promluvíte.

Nejlepší druh slávy je, když vidíte své jméno na obchodech. Nejvíc žárlím na lidi, kteří mají po sobě pojmenované skutečně velké obchody.

Jako třeba Marshall Field.

– 55 –

Ale sláva není tak důležitá. Kdybych nebyl slavný, nepostřelili by mě za to, že jsem Andy Warhol. Možná by mě ale postřelili v armádě. Nebo by ze mě byl tlustý učitel. Kdo to může vědět?

Existuje ale jeden dobrý důvod, proč být slavný: když pročítáte významné časopisy, znáte všechny, o kterých se píše. Obracíte stránku za stránkou a narážíte jen na své známé. Takový čtenářský zážitek se mi nesmírně zamlouvá. Je to ten nejlepší důvod, proč být slavný.

Dodnes nemám jasno v tom, komu vlastně patří zprávy. Vždycky jsem si říkal, že když o vás vyjde nějaká zpráva, měli by vám za to zaplatit.

Protože to je zpráva o vás a oni si ji přivlastnili a prodávají ji jako svůj produkt. Jenže oni tvrdí, že vám tím vlastně pomáhají, což je také pravda, i když na druhou stranu – kdyby jim lidé o sobě neposkytovali žádné nové informace a nechávali si je pro sebe, tak by žádné zprávy nebyly.

Takže bychom si asi měli platit navzájem. Ale ještě to nemám pořádně promyšlené.

Nejhorší a nejkrutější recenze, jakou jsem si o sobě přečetl, vyšla v časopise Time poté, co mě postřelili.

Zjistil jsem, že prakticky všechny rozhovory jsou předem dané. Ještě než si s vámi promluví, tak dopředu vědí, co o vás chtějí napsat a co si o vás myslí, takže už jim jde jen o pár konkrétních slov a detailů k dokreslení toho, co se už rozhodli napsat. Když poskytnete rozhovor naslepo, nemáte nejmenší šanci odhadnout, jaký článek o vás reportér napíše.

Ti nejmilejší a nejusměvavější často píší nejjedovatější články, a ti, o kterých si myslíte, že vás nesnáší, mohou napsat nesmírně milý a vtipný článek. U novinářů to poznáte ještě hůř než u politiků.

Když o mně někdo napíše skutečně zlý článek, nechávám to prostě být. Koneckonců kdo jsem, abych mohl tvrdit, že to není pravda?

Lidé často říkali, že se snažím „doběhnout“ média, když jsem jedněm novinám poskytl určité informace o svém životě a dalším zas jiné. Bavilo mě poskytovat různým periodikům různé informace, protože jsem tak vždycky mohl krásně sledovat informační zdroje ostatních. Když jsem někoho potkal, vždycky jsem poznal, jaké noviny a časopisy čte, podle

– 56 –

toho, co jsem podle nich o sobě prohlásil. Někdy k vám po letech doputují zpátky legrační útržky informací, třeba když vám reportér sdělí: „Jednou jste prohlásil, že Lefrak City je nejkrásnější místo na světě,“ a vám je jasné, že si to přečetl ve Fóru architektů.

Správný článek na správném místě vás může proslavit na celé měsíce nebo i roky. Dvanáct let jsem bydlel vedle supermarketu Gristedes a každé ráno si tam zašel, potuloval se mezi regály a vybíral si, co jsem potřeboval – byl to můj oblíbený rituál. Dvanáct let téměř každý den beze změny. Pak se jednou na první stránce deníku New York Post objevila má barevná fotografie spolu s Monique van Voorenovou a Rudolfem Nurejevem – a když jsem se příštího dne v obchodě objevil, skladníci na sebe začali pořvávat: „To je von!“ a „Vždyť jsem říkal, že je to von!“ Už jsem tam potom nikdy neměl chuť jít. Když vyšla má fotografie v časopise Time, celý týden jsem nemohl se psem do parku, protože si na mě lidé ukazovali.

Ještě před rokem jsem v Itálii nebyl nikdo. Možná jsem byl někdo v Německu a v Anglii (proto do těch zemí už nejezdím), ale v Itálii nedokázali ani pořádně napsat mé jméno. Pak L’Uomo Vogue zjistil od jedné z našich superstars, která si začala s jedním jejich fotografem (zřejmě ložnicová šuškanda), jak se píše mé jméno, potom prosáklo, jaké filmy jsem natočil, objevily se fotografie mých obrazů a momentálně jsem v Itálii módní záležitostí. Byl jsem tenkrát v městečku Boissano, na špatné straně Riviéry, a dával jsem si na terase před místním novinovým stánkem aperitiv, když se ke mně přitočil jeden mladík a povídá mi: „Nazdar, Andy, jak se má Holly Woodlawn?“ Byl jsem v šoku. Znal anglicky asi pět slov a čtyři z nich byly FLESH, TRASH, HEAT a DALLESANDRO, což se nejspíš nepočítá, protože je to italsky.

Zajímají mě lidé, kteří mají vlastní talk show. Jeden můj známý tvrdí, že mu stačí se na ty lidi podívat v televizi a hned je mu jasné, odkud pocházejí, jaké školy vystudovali, jakého jsou vyznání – to všechno jen podle toho, jaké hosty si do svých pořadů zvou a jaké otázky jim pokládají. To by se mi líbilo, vědět o člověku všechno jen z televize – poznat, jaký má

– 57 –

problém. Jen si to představte – sledujete televizní talk show a okamžitě víte například: Jeho problém je, že CHCE BÝT KRÁSNÝ.

Jeho problém je, že NESNÁŠÍ BOHATÉ.

Jeho problém je, že MU NESTOJÍ.

Tenhle SE RÁD CÍTÍ MIZERNĚ.

Tenhle CHCE BÝT INTELIGENTNÍ – to je jeho problém.

A možná byste přišli i na to, proč

Dinah Shoreová NEMÁ ŽÁDNÝ PROBLÉM. Také bych byl nadšený, kdybych pouhým pohledem dokázal určit, jakou barvu očí lidé mají, protože barevná televize v tom zrovna nepomáhá.

Někteří lidé ovládají zvláštní televizní kouzlo: před natáčením jsou na rozsypaní, ale před kamerou jsou naprosto pohromadě. Klepou se a potí, než na ně kamera najede, klepou se a potí během reklamních přestávek, a také jakmile pořad skončí. Ale před kamerou jsou vyrovnaní a působí sebejistě. Kamera je zapíná a vypíná.

Já se nikdy nerozsypu, protože se mi nikdy ani nepodařilo dát se dohromady. Jen tam sedím a mumlám: „Já omdlím. Asi omdlím. Vím, že omdlím. Ještě jsem neomdlel? Já omdlím.“ Když jsem v televizi, nedokážu myslet na to, na co se mě budou ptát nebo co hodlám vypustit z úst – myslím jen na jediné: „Je to živé vysílání? Vážně? Pak na to zapomeňte, omdlím. Čekám, až omdlím.“ Tolik můj televizní proud vědomí v přímém přenosu. S kazetami je to jiné.

Vždycky jsem si myslel, že moderátoři talk show a jiné televizní hvězdy tuhle nervozitu neznají, ale potom jsem si uvědomil, že někteří z nich možná zažívají něco podobného – možná jim každou minutu letí hlavou: „Teď to pos… Teď to pos… Letní sídlo v East Hamptonu v háji… Byt na Park Avenue v háji… A teď sauna…“ Rozdíl je v tom, že zatímco jim hlavou běží jejich vlastní verze mého: „Já omdlím,“ dokáží nějak – s vy-

– 58 –

užitím svého televizního kouzla – odříkávat ty správné repliky a věty, které si někam uložili.

Jsou lidé, kteří prostě zapnou, jakmile jsou „v záběru“. Pro různé lidi to znamená různé věci. Jednou jsem v televizi sledoval mladého herce přijímat cenu Emmy; vyběhl na jeviště, zapnul své osobní kouzlo a okamžitě vplul do role: „Chtěl bych všem strašně poděkovat, chtěl bych poděkovat své ženě…“ Sehrál perfektně „důležitý okamžik“. Byl v sedmém nebi. Napadlo mě, jak báječné musí být přebírání ceny pro někoho, kdo dokáže „zapnout“, jen když je před lidmi. Pokud právě tohle ho dokáže nastartovat, musí se cítit skvěle, když tu příležitost dostane, musí mu letět hlavou: „Dokážu cokoli, cokoli, COKOLI!“ Nejspíš máme všichni své místo a svůj čas, které nás dokážou „zapnout“.

Co zapíná mě?

Když můžu vypnout a jít do postele. To je ten velký okamžik, na který věčně čekám. „Dobří herci“ jsou podle mého názoru dokonalé záznamové stroje, protože dokáží napodobit emoce, řeč, vzhled i náladu – pojmou toho mnohem více než kazety, videonahrávky nebo romány. Dobří herci dokážou nějak záhadně nahrát kompletní zážitky a lidi a situace a pak s tou nahrávkou vyrukovat, když ji potřebují. Dokážou zopakovat větu přesně tak, jak by měla znít, a vypadat u toho přesně tak, jak by měli vypadat, protože už tu scénu předtím někde viděli a uložili si ji. Ví tedy, co mají říkat a jak to mají říkat – nebo neříkat.

Rozumím jen amatérským nebo mizerným hercům, protože to, o co se pokoušejí, jim nikdy tak docela nevyjde, a proto to nemůže být falešné. Opravdu dobré, profesionální herce jsem nikdy nepochopil.

Každý profesionál, kterého jsem kdy viděl, dokáže udělat tutéž věc v tentýž okamžik v každém ze svých pořadů. Ví přesně, kdy se publikum zasměje a co vzbudí jeho zájem. Mně se líbí, když jsou věci pokaždé trochu jiné. Proto mám rád amatéry a špatné herce – nikdy nevíte, co udělají příště.

– 59 –

Jackie Curtis psávala hry a uváděla je na Druhé avenue a text hry se každý večer měnil, někdy i celá zápletka. Jen název zůstával stejný. Pokud dva lidé viděli stejnou hru v jiný den a potom si o ní povídali, zjistili, že si obě hry nejsou ničím podobné. Takový způsob uvádění hry byl „evoluční“ – věčně se měnila.

Vím, že „profesionálové“ jsou rychlí, umí, dostaví se včas, udělají to dobře, nikdy nevypadnou z role, odvedou řádný výkon a nejsou žádné problémy. Působí při hraní tak přirozeně, že se vám nechce věřit, že neimprovizují – zdá se, že je ten vtip napadl v okamžiku, kdy ho vyslovili. Jenže pak se přijdete podívat druhý den a tentýž vtip je napadá znovu a znovu.

Pokud mám rozhodovat o obsazení role, chci pro ni toho nesprávného herce. Toho správného si stejně nedokážu představit. Správný představitel pro správnou roli, to už by bylo příliš. Navíc žádný člověk nemůže být nikdy pro žádnou roli dokonalý, protože žádná role není skutečná, a když nemůžete sehnat někoho, kdo bude pro danou roli dokonalý, je mnohem uspokojivější sehnat někoho, kdo bude dokonale mimo. Pak máte aspoň něco.

Ti nesprávní lidé na mě vždycky působí správně. A když vybíráte z většího množství uchazečů a všichni jsou „dobří“, takže je těžké mezi nimi rozlišit, nejjednodušší je vybrat si toho, kdo je opravdu mizerný. A já vždycky volím nejjednodušší řešení, protože v mém případě je také většinou to nejlepší.

Jednou jsem natáčel reklamu na nějaké reproduktory a byl bych dokázal předstírat a odříkat ta slova tak, jak chtěli a jak bych je nikdy nevyslovil, jenže jsem se k tomu nedokázal přinutit.

Když jsem hrál ve filmu s Elizabeth Taylorovou tu scénku na letišti, měl jsem prohodit něco jako: „Pospěšme si. Mám důležitou schůzku.“ Jenže z pusy jsem nedokázal vypustit nic jiného než: „Tak jdeme, holky.“ V Itálii ale stejně všechno nadabují, takže ať už jste neřekli cokoli, nakonec to stejně řeknete.

Jednou jsem natáčel se Sonnym Listonem reklamu na nějaké aerolinky – „Jestli to máš, tak to ukaž!“ To se mi líbilo, ale pak mě stejně předabovali, ačkoli Sonnyho Listona nechali.

– 60 –

Podle některých názorů na vás mohou slavní zapůsobit jen tehdy, pokud jste o nich věděli už odmalička nebo alespoň dlouho předtím, než jste je potkali. Pokud prý jste o někom v životě neslyšeli, setkáte se s ním a pak za vámi někdo přijde a řekne vám, že jste právě mluvili s nejbohatším, nejslavnějším člověkem z celého Německa apod., neudělá to na vás zdaleka takový dojem, protože jste do přemýšlení o slávě této osoby neinvestovali žádný vlastní čas. Já mám ale přesně opačný pocit: setkání se všemi těmi legračními lidmi, které všichni považují za slavné, na mě nedělá žádný zvláštní dojem, protože takové je podle mého hrozně snadné potkat. Nejvíc mě ohromí, když potkám někoho, u koho bych ani ve snu nečekal, že s ním někdy budu mluvit. Lidi jako Kate Smithovou, Lassie, matku Palomy Picasso, Nixona, Mamie Eisenhowerovou, Taba Huntera nebo Charlieho Chaplina.

Jako malý jsem v posteli při malování věčně poslouchal v rádiu pořad pro děti, který uváděla Zpívající dáma. V roce 1972 mě v New Yorku na jednom večírku představili jedné ženě a řekli: „Dřív dělala Zpívající dámu v rádiu.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Nedokázal jsem pochopit, že se s ní setkávám, protože mě ani ve snu nenapadlo, že bych se s ní někdy mohl setkat. Že taková možnost existuje. Když potkáte někoho, u koho vás to ani ve snu nenapadlo, zaskočí vás to, a protože jste si nestihli o těch lidech nic vyfantazírovat, nejste zklamaní.

Někteří lidé stráví celý život přemítáním o jedné konkrétní slavné osobě. Vyberou si někoho slavného a pořád se jím nebo jí zaobírají. Tráví skoro všechen svůj čas přemítáním o člověku, se kterým se setkali jen jednou nebo dokonce vůbec. Zeptáte-li se kohokoli slavného na dopisy, které dostává, zjistíte, že každý má alespoň jednoho „fanouška“, který je jimi posedlý a pořád jim píše. Je to hrozně zvláštní pocit, vědět, že někdo tráví veškerý svůj čas přemýšlením o vás.

Věčně mi píší nějací cvoci. Musím být v nějakém cvoklém adresáři.

Dělá mi starosti, že když nějaký cvok něco provede, může totéž udělat o pár let později, protože zapomene, že to už udělal – bude mu to připadat jako úplně nový nápad. V roce 1968 mě málem zastřelili. To

– 61 –

tedy byla verze 1968. Ale pořád se mi honí hlavou: „Nepokusí se někdo v sedmdesátých letech o remake?“ To je tedy další typ fanouška.

V rané éře filmu fanoušci zbožňovali celou hvězdu – jednu si vybrali a milovali vše, co s ní souviselo. Dnes jsou různé stupně fanouškovství.

Fanoušci teď zbožňují jen části hvězd. Udělají si z ní idol v jedné oblasti, ale jiná je nezajímá. Někdo prodá miliony desek jako rocková hvězda, ale když natočí špatný film a roznese se, že je špatný, může na hereckou kariéru zapomenout.

Nahoře se nyní ocitají i lidé z nových kategorií. Zářivými hvězdami se stávají například sportovci. (Při sledování olympijských her a podobných akcí mi nejde z hlavy: „Kdy už nebude možné překonat rekord?“ Pokud to někdo zaběhne za 2,2, znamená to, že příště někdo jiný zaběhne totéž za 2,1 a 2,0 a 1,9 a tak dále, až se dostanou na 0,0? A v jakém okamžiku už nebude možné rekord překonat? Budou muset změnit čas, nebo rekord?)

V dnešní době můžete patřit k „těm nahoře“, i když jste křivák. Můžete psát knihy, vystupovat v televizi, poskytovat rozhovory – jste celebrita a nikdo se na vás ani nedívá skrz prsty, i když jste gauner. Pořád jste „tam nahoře“. To proto, že lidé chtějí hvězdy víc než cokoli jiného.

Ta správná vůně je vůně peněz. Dobrá adresa je cítit na míle daleko. Čím víc peněz máte, tím lépe voníte, a čím lépe voníte, tím víc peněz máte.

Když vyděláváte hodně peněz, může vám to narušit sebepojetí. Když jsem kreslil boty pro módní časopisy, za každou jsem dostal určitou taxu, takže jsem si vždycky spočítal své boty, abych věděl, kolik dostanu.

Mé živobytí se odvíjelo podle počtu těch kreseb – stačilo je spočítat, abych věděl, kolik mám peněz.

Modelky dokážou být někdy velice hrubé. Protože je platí od hodiny, a to osm hodin denně, mají pocit, že když se vrací z práce domů, pořád ještě by jim měli platit. Filmové hvězdy berou miliony dolarů za nic,

– 62 –

takže když mají něco udělat zadarmo, šílí – mají pocit, že i při nákupu v potravinách by měly dostávat padesát dolarů na hodinu.

Vždycky byste tedy kromě „sebe“ měli mít ještě nějaký jiný produkt.

Herečka by si měla spočítat své hry a filmy, modelka své fotografie, spisovatel svá slova a malíř své obrazy, abyste vždycky přesně věděli, za kolik stojíte, a nepropadli představě, že vaším produktem jste vy, vaše sláva a vaše aura.

– 63 –