Nick Laird: Gloverův omyl by Kniha Zlín

Laird

G lo v er ův om yl

Nick

The publisher acknowledges the financial assistance of Ireland Literature Exchange (translation fund), Dublin. www.irelandliterature.com info@irelandliterature.com

Klub Listoval u kuchyňského stolu stránkami Time Outu a najednou natrefil na její tvář. Překvapilo ho to tak, že se rozesmál. Byla pořád krásná, i když trochu mhouřila oči, jako by si právě sundala brýle. Že by teď taky nosila brýle? Vystřihl několikařádkovou zprávičku nůžkami z manikúry, složil ji a strčil do peněženky. Výstava několika britských a amerických umělkyň Múza versus USA, o které se v ní psalo, měla začít za tři dny. Když si u stolku s drinky bral plastový kelímek s vínem, neuniklo mu, že kravaťáci mají opravdové šampusky. Kupodivu ho to naštvalo. Prachy jsou tak trochu jako brnění a tahle skupinka přímo řinčela kyrysem. Byli šťastní a hluční a někde v jejich středu se skrývala Ruth. Zamířil k její instalaci, ale zarazil se. Támhle je. Opravdu vypadá dobře. Jistě, zestárla a její vlasy byly nepřirozeně blond. Nos měla pořád trochu špičatý, podivně vyzáblý, s hřbetem rovným a úzkým jako hřeben písečné duny – jeden svah ozářený sluncem, druhý zastíněný. Otáčela stopkou prázdné skleničky mezi palcem a ukazovákem a poslouchala výklad vysokého chlapa 11

v proužkovaném obleku. Lehce zoufalým pohledem přejížděla po celé skupince. Když jí jeden z mužů něco pošeptal, odvrátila se a její oči měly stejný výraz, jako když kdysi v posluchárně toužebně hleděla přes hlavy studentů směrem k východu. „Haló! Pardon, promiňte, omlouvám se… Dobrý večer, Ruth!“ David loktem rozšířil skulinu mezi Ruth a jejím hovořícím společníkem a šikovně se do ní vmezeřil. „Dobrý večer.“ Hlas měla hlubší, než David čekal, ale okamžitě se na něj rozpomněl. Pořád nosila černou, jen materiály byly teď fajnovější. Huňatý kašmírový pléd, dokonale padnoucí hedvábná blůzka. „Učila jste mě na Goldsmiths, už je to dávno.“ Zíral na ni příliš upřeně, sklopil pohled k její skleničce. „Ale ano, jistě, promiňte. Jakže se jmenujete?“ Natáhla k němu ruku a David ji pevně stiskl. Ujistil ji, že není důvod, proč by si ho měla pamatovat, ale ona opakovala jeho jméno a po americkém způsobu protahovala všechny slabiky: Dej-vid Pin-ner. Trojice mužů se přeskupila, Proužkovaný oblek se stále ještě nedobral konce své historky. Ruth se podruhé dotkla Davidovy ruky. „Dáme si něco k pití?“ Fronta na nápoje se vinula kolem stolku v pětistupu. David věděl, že by ji měl vystát za oba a nechat Ruth čekat někde stranou od neurvalého strkání, ale kdyby to udělal, okamžitě by se jí zmocnil nějaký kravaťák, obdivovatel nebo novinář. Ruth ale zastavila kolemjdoucí servírku, mladou černošku s piercingem ve spodním rtu, která nesla podnos s krevetami na něčem, co připomínalo hostii. „Mohla bych být tak drzá a poprosit vás o víno? Šlo by to?“ Dívka je znalecky ohodnotila: David ji nepřesvědčil, ale díky Ruth a jejím sto pětašedesáti centimetrům nenucené12

ho postoje hravě prošli oba. Ti, kdo mají peníze, mají i jistá očekávání – a ta bývají málokdy zklamána. Když se dívka souhlasně usmála, kroužek piercingu se nepříjemně přitáhl k jejímu spodnímu rtu a David musel odvrátit pohled. „Zbavím se tohodle a hned jsem u vás…“ Byl nervózní a tlačil do sebe další krevetovou jednohubku ještě dřív, než byla její předchůdkyně řádně polknuta. Ruth setřásla ze svého šálu bílou nit a řekla: „A teď děláte co? Jé, zase se mi vypařilo vaše jméno. Na jména jsem fakt strašná. Občas zapomínám, jak se jmenuje moje dcera.“ David zuřivě žvýkal a gestikuloval směrem ke svým ústům. „Samozřejmě… Bože, Goldsmiths.“ Pronesla to dramaticky, jako by zmiňovala bitvu, ve které společně bojovali. David polkl, zopakoval jí své jméno a řekl, že je spisovatel. Spíš než pravda to bylo jeho zbožné přání. „Aha, takže od výtvarna jsem vás odradila. Anebo píšete o umění? A jste tady pracovně?“ Davidovi připadalo, že si z něj velmi jemně utahuje. „Ne, teď hlavně učím, ale napsal jsem recenzi--“ Změnila tón a naklonila se k němu blíž. „Omlouvám se, že jsem vás odtamtud tak odvlekla. Ale bratříček mého bývalého manžela se rozhodl, že mi do detailu vysvětlí, jak jsem mu zpackala celý život.“ „Bože, chápu, že to jste nepotřebovala slyšet.“ Ta bezprostřednost a náhlá důvěrnost ho překvapila a trochu ho zarazilo, když slyšel sám sebe říkat bože se stejnou naléhavostí, s jakou to pronášela ona. Zpackala život svému exmanželovi, nebo jeho bratrovi? To, že by snadno dokázala někomu převrátit život vzhůru nohama, si uměl živě představit. 13

„Neměl byste náhodou cigaretu?“ „Myslím, že tady se kouřit nesmí.“ „Nikomu to nebude vadit. Všichni jsou tu tak… Á, díky. Drahoušku, vy jste anděl, punk-rockový anděl.“ Punk-rockový? To je jasná indicie jejího věku, pomyslel si David. „To jsem ráda, že jste se na tu výstavu přišel podívat, fakt. Nějak jsem ztratila kontakt se všemi, co jsem na Goldsmiths znala.“ Její tmavé oči bloudily po místnosti. David čekal, jestli znovu spočinou na něm, a dočkal se. „Bylo to pro mě hrozně náročné období… Jedna věc končila, začínala jsem něco nového… Možná jste o tom něco zaslechl.“ David sešpulil rty a přikývl. Neměl ani tušení, o čem to mluví. Měla výrazně růžový špičatý jazyk. „Celé roky byl Londýn místem, kam jsem se prostě nemohla vrátit, a teď jsem kývla na tuhle stáž na celé… Prosím, stůjte na okamžik takhle. Na rozhovor s Walterem ještě opravdu nejsem připravená.“ Postrčila Davida o pár centimetrů doleva. „Před kým vás schovávám?“ „Ale ne, já se neschovávám. Je to přítel. Walter. Sběratel Walter.“ „To zní skoro nebezpečně.“ „On taky je nebezpečný.“ Aby to náležitě zdůraznila, opsala svou sklenkou malý kruh. „Když vás Walter začne kupovat, znamená to, že jste v kurzu. A on kupuje dál a dál, dokud pořádně nevyšroubuje cenu, a pak vyprázdní sklady a zaplaví trh vašimi věcmi. Anebo,“ sklenička se v krouživém pohybu zarazila, „dokud neumřete, to si pak pohrává s investory a vaše kusy pouští po troškách přes licitátory.“ „Tak trochu jako bankéř.“ 14

„Což taky býval. Myslím, že nějaké banky pořád vlastní.“ David se rozhlédl. Rád by ho viděl. Potřeboval se pořádně podívat, jak vypadá někdo, kdo vlastní banku či dvě. Místo toho zaregistroval, že se k nim blíží ten prošedivělý muž v proužkovaném obleku. „Takže vy jste teď v New Yorku?“ zeptal se spěšně. „Aha, tady jsi. Hledal tě Richard Anderson.“ „Richard Anderson?“ „Píše něco většího o nových mladých výtvarnících.“ „Larry, já nejsem ani mladá, ani nová… Tohle je David, můj bývalý student.“ „Moc rád vás poznávám.“ David neočekával vůbec nic, takže mužova vřelost na něj skutečně zapůsobila. Vypadal jako úspěšný právník, čerstvý zástřih a lehce mravokárný úsměv. „Larry, kde přesně je ten klub, o kterém jsi mluvil?“ „Hned u St Martin’s Lane. Jmenuje se to The Blue Door. Znáte to tam?“ S očekáváním se zahleděl na Davida, který si mnul konec obočí a předstíral, že přemýšlí. „The Blue Door? Nejsem si jistý.“ Ruth mu položila dva prsty na předloktí – ten dotek mu projel až do morku kostí – a řekla: „Později se tam přesuneme, pojďte taky, jestli chcete. Bude nás tam jen pár. David je spisovatel.“ Zájem Proužkovaného obleku o Davida však rychle pominul. Muž pohledem zkontroloval své luxusní hodinky a už byl zase ztělesněná povinnost. „Hm, kolik teď máme? Půl deváté. Vyrazíme asi tak za půl hodiny, za čtyřicet minut, co ty na to?“ Ruth ten večer vystavovala čtyři nebo pět metrů široký černý papyrus, který visel v posledním sále od stropu až 15

k zemi. Při pohledu zblízka se jeho jednolitá čerň rozkládala do mnoha odstínů – uhel, břidlice, saze, inkoust – a zdánlivou hladkost narušovala strupatá struktura podobná dřevotřísce. Povrch papyru byl na mnoha místech poškozený řadou zásahů: byly do něj vytlačeny, vyřezány a vyškrábány miniaturní obrazce. Kartografické symboly – kostel, zkřížené sekery –, ale také královská koruna, dýka, hora, hvězda nebo maličké signalizační praporky. Přímo z papyru pak čouhaly nebo visely drobné předměty, všechny stříbrné: zavírací špendlíky, přívěsky, jedna náušnice, sponka a něco, co byla nejspíš plomba. Muž stojící vedle Davida ukázal na největší z předmětů, úplně na spodku hvězdného baldachýnu, a pravil, že támhleten medailonek se svatým Kryštofem určitě představuje Polárku. Světla v zadní části místnosti byla ztlumená a instalace Noční obloha (Mnohoznačná nebesa) visela asi půl metru od zdi. Za ní byly zářivky, které trhlinami prosvítaly. Jak se papír jemně vzdouval ve stoupajícím proudu teplého vzduchu, ozývalo se tichounké cinkání. Po rozhovoru s Ruth se cítil nabitý. Měl chuť se něčemu poddat, nechat na sebe věci působit, a jak stál lehce přiopilý v určité vzdálenosti od té černi, cítil, že ho zaplavuje, pohlcuje. Byla to ptolemaiovská noc, nekonečná hvězdná hlubina, a on stál v samém jejím srdci. Lidé kolem přestali existovat a on si představoval, že už už vstupuje do snové strnulosti kosmického prostoru. David popíjel, prohlížel si exponáty a čekal. Nějaký čas strávil před ohromným LCD displejem, který zabíral celou jednu stěnu galerie. Sledoval, jak číslice na displeji obrovskou rychlostí roste, zvyšuje se s každou milisekundou. Rozbušilo se mu srdce. Jestli je v hodinových strojích zakódována neodvratnost smrti, pak je tohle něco jako vražda. Asi po minutě se cítil uštvaný a chytala ho závrať. 16

Každý okamžik, kterým se číslo na displeji zvyšovalo, se ukrajoval z jeho vlastního času. Určitý sled číslic pak byl momentem jeho smrti. Na chvíli se vytratil na cigaretu, ale v devět už byl strážným andělem poletujícím metr a půl za Ruth, když se s vernisáží loučila. Jakmile po schodech vystoupili na Waterloo Road, Larry si to namířil k dělicímu ostrůvku, kde energickým mávnutím zastavil projíždějící taxík. Člověk by řekl, že tenhle Larry je přímo zrozený k tomu, aby doléval víno a držel dveře, aby vše organizoval, usnadňoval, umožňoval. Výhled z mostu byl úchvatný. Černá řeka, která si neústupně razila cestu městem, nabízela odlišnou perspektivu. Budovy na druhé straně vypadaly jako z Legolandu a ze stromů u promenády podél nábřeží zbyly jen klikyháky. Přestože Larry a taxikář čekali, Ruth se na chvíli zastavila u zábradlí, aby se rozhlédla do noci. Běžný pocit člověka v londýnských ulicích, že se vleče hlubokým kaňonem, vystřídalo rozechvění z volného horizontu. Družice, několik osamělých hvězd a letadlo klesající na Heathrow propůjčovaly nočnímu nebi hloubku. Larry a Ruth si celou cestu povídali, zatímco David trochu nepohodlně hřadoval na sklopném sedátku. Ruthina věc se prodala ještě před vernisáží – koupil ji Walter –, ale Larry si vymínil právo ji vystavit. Když galerista otevřel diář, aby si ověřil nějaké datum, David si všiml, že vedle slov Noční obloha je načmáráno $ 950 tis. Naslouchal všemu velmi pozorně. Tady, daleko od přelidněné galerie, právě začínala nová, osobnější část večera. Nějakým nedopatřením tu byli jen oni tři a David cítil jistou nervozitu. Když taxík zastavil, pokusil se zaplatit svůj podíl na účtu, ale Larry to odmítl se smíchem tak zlomyslným, že – pomyslel si David – to úplně zkazilo dojem z jinak milého gesta. Klub byl v úzké uličce, za modrými dveřmi, 17

které se trochu nečekaně vylouply uprostřed zdi. David spěšně vstoupil, jako by mohly zase zmizet. Larry zaflirtoval s dívkou na recepci a všechny tři je zapsal. Následovali ho labyrintem dřevem obložených místností s nízkými stropy. Ve všech se v krbu mihotaly plameny ohně a ve všech bylo příliš mnoho nábytku. A všude bylo plno lidí usazených na vysokých stoličkách, rozvalených v křesílkách, kteří se smáli, povykovali a šeptali si a poroučeli si popelníky, olivy nebo brusinkový džus bez ledu. David se držel Larryho jako klíště a nasadil vrcholně znuděný výraz. Při pohledu na něj by nikoho ani nenapadlo, jak nepřípadně se tu cítí. Larry našel volný stolek v rohu, milosrdně přenechal Davidovi rustikální židli s opěradlem a sám zaujal místo na trojnohé stoličce. Ruth se usadila do obrovského ušáku a kolem sebe rozložila svůj černý šál. David si uvědomil, že si nevědomky zarývá nehty do dlaní, kde zanechávají malé červené srpečky, a přiměl se položit si ruce na stehna. Většinu večerů trávil chatováním na internetu, dnes se vydal do světa, stal se součástí velkoměstského dění, nočního života. „Tak jak se vám líbila výstava?“ zeptala se Ruth. To byla narážka, na kterou David čekal, a okamžitě spustil. Pečlivě si to promyslel, takže začal vyjmenovávat objekty, jejich silné stránky i slabiny, pak přešel obecně k obtížnosti uměleckého snažení, k problematice tvůrčích přesahů a rivality mezi umělci a k tomu, co měl kurátor možná udělat jinak. Ruth se usmívala, ale jak mluvil, její úsměv nabýval na strojenosti. Když pokývala hlavou a chystala se něco poznamenat, David s teatrálním gestem popadl ze stolku své cigarety a uzavřel svůj proslov: „Ale řekl bych, i když to bude asi znít trochu vlezle, že vaše věc byla nejzajímavější. Skutečně člověka nutila, aby se pokusil pochopit podstatu temnoty, z čeho se vlastně skládá.“ 18

Uvědomil si, že se předklání, jen tak tak že ze židle nepřepadne, a narovnal se. „Vlezle?“ usmála se Ruth, ale on pochopil, že mluvil příliš dlouho. Larry se znuděným, trochu přezíravým úšklebkem zamával rukou, jako by odháněl nepříjemný odér. Z druhého konce místnosti přispěchala servírka. Když Ruth utrousila lehce kousavou poznámku o pouhém komercialismu, David zaregistroval náznak rozporu mezi ní a Larrym a pokusil se tu drobnou trhlinu rozšířit. Počkal asi deset minut a pak se zeptal na peníze; jestli skutečné umění vůbec může přežít finanční diktát. Larry se ušklíbl a pravil, že umění a peníze jsou siamská dvojčata, která mají příliš mnoho životně důležitých orgánů společných, takže sotva mohou být někdy oddělena. Ruth si opřela bradu o drobnou pěst a pohledem přejížděla ze svého starého známého na nového. David řekl, že nejsoukromější, nejutajenější umění bývá někdy nejsilnější. Musí se úplně rozejít s trhem, aby se osvobodilo. Přece Larry nechce tvrdit, že kubismus vznikl jen proto, aby Picasso mohl zaplatit hypotéku. Larry se zatvářil, jako by Davidovi jen nerad bral iluze. „Pravda ovšem je, že ne každý je Picasso.“ „Myslím, že Larry se vám pokouší naznačit, že průměrní umělci jako já musejí vytvářet prodejné zboží. Je to tak, zlato?“ „Ty přece nejsi žádná průměrná umělkyně,“ poplácal ji Larry po hřbetu ruky. Ruth ho ignorovala a sáhla po Davidových cigaretách. Podal jí zapalovač, ona vytáhla z krabičky cigaretu a jediným zručným pohybem ji přepůlila. Postřehla, že se nad tím David pozastavil. „Nedokážu přestat, tak aspoň snižuju dávku.“ Když ji sledoval, znovu si uvědomoval omezenost vlastních pozemských statků. Na ní bylo vidět, jak je zvyklá si brát. A soudě podle toho, s jakou nonšalancí to 19

dělala, bylo zjevné, že je na blahobyt zvyklá už odmala. Když si objednávala drink, vypálila překvapivou salvu rychlé plynulé italštiny. Poněkud neochotná servírka se rozzářila, vykouzlila ve tváři hluboký dolíček a odpověděla se stejně rozevlátou intonací. Později, když se David k Ruth naklonil, aby jí řekl, jak obdivuje její černočerný šál, řekla mu: „Ten je vážně super. Sice už něco pamatuje, ale víte, komu kdysi patřil? Audrey Hepburnové. Byly s mámou velké kamarádky.“ Muži, kteří vlastní banky, a Audrey Hepburnová. Kus černého papíru za milion dolarů. David vzal cíp šálu a zabořil do kašmíru palec. Byl měkoučký jako dětské vlásky, jako kožíšek kotěte. Uvědomil si symboliku toho gesta, dotýkal se lemu jejího roucha. Měl hrozný zlozvyk uvažovat v symbolech. Věděl, že to z něj dělá trochu bláhového snílka.