74 Jak ti říkal Zarza.
„Podrž si psy!“ zavolal Gantulga podle tradice. Solongo se otočila a Zarza viděl, že je přesně tak krásná a něžná, jak ji chlapec popisoval. Ten už k ní běžel a chtěl se jí vrhnout do náruče, ona ho však zarazila, ještě než ji stačil obejmout. „Kdes byl? Všichni o tebe měli starost. Jerúldelger tě jel hledat na Sibiř!“ Ale dlouho to nevydržela, dřepla si, přivinula ho k sobě a s úlevou sevřela v objetí. Zarza sledoval, jak se jí v hezkých očích objevily slzy, vtom si ho však všimla. „Kdo to je?“ „Zarza. Od policie, ale je tajný. On mě tam zachránil. A dovezl mě až sem.“ „Tajný od policie?“ „Něco jako špion, musím ti to všechno vyprávět. Hele, představ si, že jsme letěli Korean Airlines a měli jsme místa v business class. S televizí. A mohl jsem hrát počítačové hry, jak dlouho jsem chtěl.“ Solongo vzala Gantulgu za ramena a jemně ho od sebe odstrčila, pak vstala. Ve dveřích, proti světlu, z něho byla vidět jen silueta v nadýchané teplé bundě. Zarzovi se nedařilo skrýt překvapení z toho, jak vypadá jurta uvnitř. „Pojď, tak pojď dál,“ vyzýval ho Gantulga živými gesty. „A nezapomeň, co jsem tě učil. Pamatuješ si to ještě?“ Zarza vstoupil dovnitř, dal si přitom záležet, aby překročil práh pravou nohou, nato zamířil doleva a čekal, 384
až mu Solongo půjde vstříc. Gantulga významně mrkal, aby mu dodal odvahy, a tak Zarza sáhl do kapsy a vytáhl balíček, který Solongo předal oběma rukama. Žena ho přebrala stejným způsobem, poděkovala a pokynula mu, aby šel dál. Ukázala na postel v zadní levé části obydlí, takřka naproti vstupním dveřím, a vyzvala ho, ať se posadí. Naznačila tak, že si jeho návštěvy velmi cení, jak mu předem vysvětlil Gantulga. Zarza se posadil, ale dával si pozor, aby špičky jeho nohou nesměřovaly k ohni. Potom si obdivně prohlížel výzdobu jurty. Solongo zatím připravila vodu, mléko, máslo a mouku na čaj. Požádala Gantulgu, aby donesl na stůl různé druhy árúlu. „Jak jsem říkal,“ dělal si chlapec ze Zarzy legraci, „to nejtěžší tě teprve čeká. Koukej všechno sníst a tvař se, že ti to chutná. Nesmíš zapomínat, že pro nás jsou to stejné laskominy jako pro tebe všelijaké ty vaše jablečné kapsy!“ Zarza ochutnával sušenky a horlivě kousal. V dobách, kdy procházel tréninkovými kurzy přežití, snědl a spolykal mnohem horší věci. Gantulga mluvil se Solongo mongolsky, i tak ale Zarza pochopil, že se chlapec zoufale dožaduje informací o Ojún. Podle opatrného ženina tónu a chlapcova znepokojeného výrazu Zarza pochopil, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ zeptal se Gantulgy rusky. „Ojún prý málem umrzla. Je v nemocnici na pozorování. Bundu si nech, hned tam musíme zajít. Škoda, že si nestihneme vypít čaj.“ V autě si Gantulga sedl dopředu vedle Solongo a vyprávěl jí od začátku, co zažil, když se vydal hledat Gansücha a když se pak rozhodl, že ho neopustí. Krasnokamensk, celá peripetie přesunu do Moskvy, falešná polská víza, praktiky společnosti Mongolian 385
v Le Havru… Solongo řídila, jen občas zavrtěla hlavou, jako by nechtěla věřit tomu, co slyší. Nato se Gantulga odmlčel, a když se na něj podívala, zjistila, že pláče. Zarza se zezadu zeptal, jestli Solongo rozumí anglicky. Když s pohledem upřeným do zpětného zrcátka kývla, Zarza jí popsal, jak našli děti v kontejneru v přístavišti a jak tam objevil Gantulgu, když jako jediný, kdo přežil, zoufale objímal Gansücha. Nezacházel do podrobností o vyšetřování. Aby jí pomohl začít myslet na něco jiného než hrůzný obraz mrtvých tělíček v té kovové hrobce, vyložil jí, co dělá on, že se mohl do té záležitosti vložit, ujmout se Gantulgy a uchránit ho před obviněním z organizované krádeže, dostat ho z nemocnice a ubytovat u kamaráda novináře. Potom ještě rozvedl, jak od tajných služeb získal pro chlapce dokumenty, aby ho mohl odvézt z Francie a dopravit až do Mongolska. V závěru jeho vyprávění už plakala i Solongo. Přitáhla si Gantulgu k sobě, přiměla ho, aby si položil hlavu k ní na klín, a tak zůstali, dokud nedojeli až do nemocnice. Zarza se na nějakou chvíli ponořil do pozorování toho neveselého postsovětského města, které za jízdy viděl ubíhat za oknem, místa tak podobného všem těm, kde totalitní utopie porobenému národu vnutily svou pokroucenou představu o šťastném životě. Za těmi omšelými, poničenými věžáky určitě žije také jiné město. Metropole toužící obnovit vše cenné z doby před sovětskou kulturní degradací, anebo nová, ženoucí se vstříc budoucnosti, pohříchu materialistická. Sovětská města byla budována s požadavkem zajistit pro lidi minimální, ale okamžitou spokojenost, a spoustě rodin nabídla vzácné zázemí. Ovšem s minimálním každodenním pohodlím se pojí to, že každý, komu je ho dopřáno, začne mít utopické touhy. Socialistické utopie, které tvrdošíjně nahrazovaly kostely tě386
locvičnami, místo chrámů nabízely holá prostranství a kláštery vyměnily za společné jídelny, tyto touhy nikdy nedokázaly uspokojit. V chladném světle zimní oblohy, když vše pokryl led, a přestože ostrý vítr vyhnal věčný smog, Ulánbátar zůstával nadále tím starým sovětským městem. Ojún našli na pokoji v nemocnici, kde byla Solongo zaměstnaná. Dostat ji sem nebylo snadné, Solongo si to ale prosadila. Gantulga se rozeběhl a vrhl se k posteli. Hned Ojún objal. „No podívejme se, kde se tu bereš, parťáku!“ zvolala s neskrývanou úlevou a pevně ho k sobě přitiskla. „Kam ses poděl?“ „Nejdřív mluv ty,“ požádal chlapec, vlezl si na lůžko vedle ní a opřel si hlavu o polštář. „Nic vážného. Zamilovala jsem se do jednoho týpka a on mě chtěl zabít, ale skončilo to jen pár omrzlinami na nohou.“ Vytáhla nohu zpod pokrývky, Zarzy si nevšímala. Ukázala ji Gantulgovi, ten však nic zvláštního neviděl. „Byla jsem příliš dlouho bosa v minus dvaceti stupních, na mokré a zledovatělé podlaze. Solongo říká, že jde o první stadium. Všechny omrzliny prostě začínají stadiem jedna. Někdy to trvá celé týdny, než se zjistí, že se posunuly do stadia dvě nebo tři.“ „Co je stadium tři?“ „To ti musí uříznout prst, abys pak nepřišel o celé chodidlo. Anebo nohu. Anebo…“ Zarza jí skočil do řeči, promluvil rusky. Všichni se k němu otočili. Solongo potom poprosila Gantulgu, aby jí jeho slova přeložil. „Říká, že jí lékaři asi předepsali vazolátory…“ „Vazodilatátory,“ opravila ho Solongo, nespouštějíc oči se Zarzy. 387
„Ano, a bloky vápnového kanálu…“ „Blokátory vápníkového kanálu.“ „Hm, vápníkového, asi máš pravdu, ale nejlepší prý je každé čtyři hodiny nohy koupat v celerovém odvaru. Kilo celeru na čtyři litry studené vody, přivést k varu a hodinu povařit. Po každé koupeli ihned pořádně vysušit pokožku a zabalit nohu do vlněné látky, ideálně do kašmíru.“ „Co to máš s sebou za čaroděje?“ zeptala se Ojún. Gantulga vyskočil z postele a pyšně Zarzu představil: „Inspektor Zarzavadžjan. Polda z Francie. Je to stejnej borec jako Jerúldelger!“ „Moje babička ten odvar také používala,“ navázala na jeho rady Solongo. „Opravdu to bylo účinné. Anebo ještě třezalkový olej, dělá se z květů sbíraných v létě.“ „I to pomáhá,“ připustil Zarza, když mu Gantulga přetlumočil její slova, „anebo ořechový odvar.“ „Nechte těch lékarnických řečí, radši vám vysvětlím, co je to za borce!“ A Gantulga znovu odvyprávěl své setkání se Zarzou. Potom se zeptal na Jerúldelgera. „Když jsem s ním naposledy mluvila, byl v Čojbalsanu a mířil do Mardaje,“ říkala mu Ojún. „Šel po obchodování s lidmi, o němž se dozvěděl v Krasnokamensku, v Rusku. Sledoval tvou stopu, parťáku, a taky Erdenbatovu, měl podezření, že ty obchody řídí on.“ „Erdenbat? Cítil jsem jeho přítomnost v jedné hotelové restauraci, tam ve Francii. Zarza tvrdil, že jestli je to opravdu ten samý, tak nejspíš zabil ženu, která nás každý večer zavírala do kontejneru. A protože ji zabili, nemohla nám přijít otevřít. A Zarza si ještě myslí, že Erdenbat se tam objevil kvůli jedné staré záležitosti s únosem. Málem ho sejmul. Stříleli po sobě ve městě, jako kdyby se ocitli v počítačové hře!“ 388
„Co je to za historky?“ zeptala se Ojún Zarzy, jako by jí mohl rozumět. „Mohli bychom si o tom promluvit někde jinde?“ zjišťoval Zarza, když si od Gantulgy vyslechl překlad. „Nemusí přece s omrzlinami zůstávat v nemocnici. S mým lékem bude za tři dny jak rybička.“ „Má pravdu. Hned se obléknu. Solongo, mohli bychom se přesunout k tobě a všechno to probrat, než se Jerúldelger objeví?“ Solongo souhlasila a nabídla se, že jí s oblékáním pomůže. Ojún však byla rychlejší, už slézala z postele. Jen co položila chodidlo na zem, projela jí taková bolest, až zavrávorala. Chytila se nočního stolku, přitom ale shodila dvoje desky s dokumenty z probíhajícího vyšetřování. Nechala si je přinést ze své kanceláře, protože předpokládala, že v nemocnici stráví několik dní. Zarza jí ze všech nejpohotověji přispěchal na pomoc, přidržel ji v podpaží a pak si klekl na zem a začal sbírat rozházené fotky. Když jednu z fotografií náhodně otočil, na okamžik strnul. Měl před sebou snímek zachycující tělo profesora Hagopa Bojadžjana ve sněhu, v Otgontengeru, na místě, kde někdo založil požár. „Ten muž byl Armén?“ zeptal se. „Byl,“ odpovídala Ojún s pomocí Gantulgy jako tlumočníka. „Jak to ví?“ „Prý je tam ve sněhu nějaký arménský nápis.“ „Nápis? Arménský? Kde?“ Zarza ukázal na stopy ve sněhu vedle těla. Skutečně měly jasné obrysy. Než ji na ně upozornil, Ojún jim nevěnovala pozornost, považovala je za šmouhy, snad vzniklé posledními křečovitými záchvěvy muže, jenž umíral v bolestech. Nebo třeba stopy zvědavého zvířete, které si přišlo podivnou mrtvolu očichat. Nenadála se, že by to mohl být vzkaz, a proto v těch nepravidelných čárách žádný smysl nehledala. Navíc to byl 389
Jerúldelgerův případ, a ne její, a ten bídák už dávno zmizel a nechal jí to všechno na hrbu. „A co je tam napsáno?“ „Zinvorner. Znamená to ,vojáci‘. Může to být pro vyšetřování nějak důležité?“ Ojún mu fotku vytrhla z ruky a prohlížela si ji, jako by ji viděla poprvé. „Jasně že je to důležité. A jak! Běžte všichni ven, ať se můžu obléct, a hned půjdeme!“ Zarza s Gantulgou vyšli na chodbu, Solongo pomáhala Ojún s oblékáním. „Moje parťačka je super, co?“ „Ale jo…“ souhlasil Zarza a zamyšleně se díval z okna. Viděl, jak venku před budovou zastavily dva černé vozy, aniž by se snažily parkovat. Z každého auta vystoupili dva muži a Zarza hned poznal jejich chování. Rozmístili se do kosočtverce, každý pohledem pročesával okolní prostor, všechny pohyby měli dokonale sladěné a neztráceli jeden druhého ze zorného pole. Na policisty byli viditelně příliš disciplinovaní. A ve výbavě měli příliš drahé automobily. Budou nejspíš od tajných služeb. Možná je to speciální komando. Úplně stejní po něm šli už ve Vídni, v Oděse, v Káhiře či v Rijádu. Mohl si být naprosto jistý, že tady v Ulánbátaru nejsou kvůli nikomu jinému než právě kvůli němu. „Gantulgo, vrať se do pokoje za ženskýma, a kdyby se někdo ptal, nikdy jsi odsud nevytáhl paty, nikdy jsi nebyl v zahraničí, jasný? Byls tady s nimi. Pořád. Neznáš Francii, nejels do Krasnokamensku, do Moskvy, nikam, rozumíš? Celý život sedíš doma na zadku.“ „Ale proč?“ „Dej na mě. A běž to říct i jim dvěma.“ Gantulga se vrátil do pokoje a ještě zahlédl, jaké má Ojún jizvy na prsou, než si stačila navléknout tričko. 390
Chtěla ho vyhodit, ale nenechal se a honem jí pověděl, co mu Zarza nakázal. Dooblékla se a odkulhala ke dveřím. Zarza zmizel. V chodbě nebyl. Zaslechla, jak se otvírají dveře výtahu a uviděla vystupovat dva muže, dva další zrovna vyběhli po schodech. Bez zaváhání zamířili k ní. Poznala, že je vede Batbátar. Zašla zpět do pokoje. „Gantulgo, chovej se přesně tak, jak ti říkal… jak že se jmenuje?“ „Zarza.“ „Jak ti říkal Zarza.“
391