literární příloha
Hana Lundiaková
Džodžo
Padaly na papír. Všiváček projížděl prameny od týlu k temeni. Myslela jsem na všechny matky, jež se dopouštějí stejného hříchu, smýšlejíce v krátkých záblescích o svých synech jako o objektech touhy. Padaly na papír. Rozmáčkla jsem patnáctou, další prameny vlasů projedu za chvilku. Musím si odskočit. Už i mě svědí kůže pod hustým porostem. Škrábu se. Sotva ta vajíčka vidím. Hnidy pukají skoro zvesela. O tón výše než ty, co je nakladly. Musím se smát, jak je okraj papíru lemovaný nechutným ornamentem… A do toho cítím, jak můj syn voní. Jako můj jediný syn, jako jeho otec a já v jednom. Nepochopitelná vůně, esence mých dní; při dnešku – navinulém strachem – ještě nepochopitelnější. Vytrhne mě klidně položenou otázkou. „A mami, co je sperma? To vystříkne? Matyáš a Tomáš říkali, že ze sperma se narodí vajíčko.“ Veš upadne na stůl. „Chvíli počkej, já ti to nakreslím. Kluci to maj maličko popletený.“ Upustím od odvšivování, vezmu čistý arch a jdu na to. Večer před spaním je stůl v obýváku zaplněný našimi obrázky, syn a můj muž svými kresbami zcela rozložili mou argumentaci… a tancují navlečení v mých nočních košilkách do etnických rytmů rádia Color. Jsou rozchechtaní a rozjívení jak už dlouho ne a já skřípu zuby, protože mám vstávat v půl šesté. Ráno stojím u lepičky. Čekám, až se lepidlo dobře rozehřeje. Zatím přihlazuji jednotlivé bloky, jež jsem odebrala z komínů, co tady o víkendu vyrostly. A za mnou sedí Džodžo. Divný typ. Má vyholenou půlku hlavy, přesně v ose třetího oka, a na zbytku havraní rozcuch. Nikdo si ho neplete s hipsterem, i když vousy by na to pasovaly, nikdo si ho neplete s intelektuálem, byť má v ksichtu otištěného Artauda. Ze všeho nejvíc vypadá, jako kdyby právě během stříhání zaškrtil holiče v kriminále nebo v armádě a zdrhnul. Jenže tak vypadá neustále, tudíž logicky nikdo neví, co si o něm má myslet. A o to mu taky vždycky šlo. Ve volném čase shání Džodžo kokain muzikantům a filmovým štábům, nezáleží na tom, jestli si přitom sám šňupne – natolik neměnný on je. Tuhle mi nabrousil sekeru. Permanentním popisovačem vyvedl po celém topůrku jména slavných režisérů, zpěváků a holek, se kterými pařil, na ostří dal, abych se snad nepořezala, snímatelnou samolepku se dvěma vlajícími prapory. Já se ho nebojím, policie ovšem, zřejmě, ano. Cinkli u nás, nebylo je za houštím u plotu vůbec vidět, takoví dva prckové to byli. Houkla jsem z okna: „Kdo to je, nevidím tam.“ „Policie, něco bysme od vás potřebovali.“ Okno jsem zase zabouchla v domnění, že si ze mě někdo střílí. Cinkli znovu: „Tady policie a nemáme…“ Nakonec jsme půl hodiny stáli u branky, ale nevyzvonila jsem nic, ani to, že Džodžo začal chodit na krav magu, ani to, že vlastní velkou sbírku parazitů. Džodžo sedí u ponku, pravidelně a rytmicky stlačuje páku a žlábkuje hřbety obálek. Mlčí, zavání zatuchlinou svého singl kutlochu, jeho dlouhý černý pěticípý svetr teče ze židle a jedním z cípů smolí na zem. Když tu šéf není, tiskne s dechem zatajeným a tváří ztrhanou letáky a stickletky Antifa. Vedoucí to samozřejmě ví a je mu to určitě úplně šumák. Lepička jede. Džodžo mi podá pár zkontrolovaných hotových obálek. Má zase pěkné móňo pod pravým modrým okem. Zarovnám na rysku a do stroje upevním rozkřídlenou obálku. Odloupnu bloček, vložím do kolejnice, urovnám stránky jemně prsty, sepnu buton, který ten blok pevně uchytí v kolejnici, a již to klouže do lepidla a s jeho tenkou vrstvičkou do obálky. Rychle se přesunu na druhý konec, kde právě vyjíždí hotová kniha. Otočím ji na bok, uhladím hřbet, aby se knížka nerozšklebila, a takto budu postupovat po celý den. Směšná životní jistota. Skoro pořád stojím. Nohama tu pomalu vrůstám do zátěžáku. Šéf a Džodžo takřka neustále sedí na zadku. Šéf u práce permanentně sleduje kanál BBC. Ně1 04
kdy si představuji, že jsou jejich židle kolečkové a oni se pohybují po dílně jako vozíčkáři jen díky rukám. Takové skoro stroje. Šéf se ale občas postaví. Hovoří tváří v tvář se zákazníkem a nenápadně jej vytlačuje ke dveřím, aby tam dlouho neotravoval a nezdržoval nás, anebo s despektem přistoupí k řezačce a obouruč řeže papíry a kouká při tom upřeně mezi prsa zhýrale cudné kosti na samolepce. „Máme vši…“ promluvila jsem poprvé po dvou hodinách práce, která nám šla za poslechu remixů Einstürzende Neubauten od ruky. Džodžo okamžitě zareagoval. „Máš i nějaké živé? Ne abys je veškeré rozmáčkla. Vezmi je pro mě. Vložím je do smrtičky. Potřebuji nové exempláře.“ „Včera jsem jich dvacet jedna vytahala, ale myslím, že nějaký hnidy ještě zůstaly. Tak, až se vylíhnou nový…“ „Potřebuji spíše urostlejší jedince.“ „Seš úchyl. Kvůli tobě mám nechat tejden kluka zavšivenýho?“ „To bych prosil… Nesmírně mě tím potěšíš.“ „Do kelu… A to veškeré, Džodžo, používáš fakt dost divně!“ ulevím si. U stropu visí těžký oblak výparů z lepičky, nadýchali jsme se toho už všichni tři. V krátkodobém horizontu to přidává na náladě. Naopak naopak. Šéf stroj odkoupil od vdovy po předčasně zemřelém tiskaři. Měl rozleptané plíce. „Nepustíme si kyslík?“ Žádná odpověď nepřijde, proto vylezu na ofset a otevřu dokořán horní okenice, což způsobí, že se Džodžo ještě více přikrčí k ponku. Nesnáší pobyt na vzduchu, uprostřed žilnaté metropole, jak sám vznešeně říkává: na očích Bratra a v hodinách Nenávisti. Hned se mi lépe dýchá a otravná představa obří smrtičky je zažehnána… „Víte vy, proč jsou stále tak silné epidemie vší? A mimochodem, letos to vrcholí, ale ve zprávách to nečekejte…“ položí dotaz Džodžo. Držím jazyk za zuby. „Každé desetiletí přijde vrchol. Vyrobí se obrovské kvantum insekticidů, proti nimž si vši vybudují promptně imunitu. Než se hubiče doprodají a na trh se dostanou nové, účinnější, přijde epidemie. Byznys.“ „Ale jo, Džodžo, nekoupím to, neboj,“ vypustím z pusy a okamžitě toho lituji, třeba to neříkal kvůli sobě. Zbytek šichty již Džodžo nepromluví. Koušu se do cynického rtu. R E S P EK T 5 2 – 5 3 | 2 1 . pr o s i n ec 2 01 5 – 3 . l ed en 2 016
Po práci se doma ani neohřeji, když někdo zazvoní u branky. „Policie! Chceme s vámi mluvit. A nemáme na to celou věčnost!“ „Vždyť jste tady byli nedávno?! Co se děje?“ Samozřejmě zase Džodžo. Neřekla jsem nic. Oni mně také nic. Jenom jemu jsem se zmínila o jejich návštěvě. Celý týden v dílně potom Džodžo mlčí a já pilně po večerech kontroluji, jak se vši mění ve stále urostlejší a silnější jedince, abych mu šestý den mohla předat sedm jedinečných velkých krasavic ve sklence od výživy. Odběhne radostně a vrátí se s rudým pugétem, nad nímž se chvíli dmu pýchou, a šéf ohrne nos. „A co je jako zač ten Džodžo, začíná mě zajímat?!“ dožaduje se informací můj muž, když přijdu z dílny s kyticí. Džodžo přece nemůže být zlý člověk… Zjišťuji, jak málo mi vadí, že nevím skoro nic a spoléhám na intuici. Co když je opravdu nebezpečný? Co kdyby? Jak je možné, že mě to nechává takhle chladnou? Jak je možné, že Džodžovi důvěřuji? Ráno už zase vrůstám do koberce u lepičky, oblak dýmu nad našimi hlavami – tichá megasmrtička. Džodžo pákuje obálky až do oběda. Těsně před dvanáctou se ke mně otočí, mohutně se podrbe v rozcuchu a otáže se. „Prosím tě, byla bys tak laskava a podívala se mi do vlasů. Asi mi někteří ze silnějších jedinců utekli.“ Šéf se na nás podívá, protočí panenkami a dál s ledovým klidem sleduje obrazovku s migrační krizí vpravo a s tuněním pozvánky na Designšok! vlevo. Džodžo položí oholenou půlku hlavy na ponk a nastaví mi havraní rozcuch. Stydím se, opatrně mu vjedu do vlasů. Džodžo zakašle. Zakašlu také. Šéf znovu protočí panenky. „No co…“ zahihňám se pitomě, Džodžo ještě pitoměji. Padají na papír. Projíždím jednotlivé prameny od týlu k temeni. Nehtem prostředníku zajíždím do vlasů a prohlížím bílou kůži vydanou cizímu pohledu. Padají na papír. Zabila jsem sedmou. Myslím na všechny matky, které se dopouštějí hříchu nevědomosti, života z odvahy, života z intuice. A přitom cítím, jak Džodžo voní… jako dívka, jako zapraná panena pohozená do houští. Džodžo přece nemůže být zlý… Rozmáčkla jsem třináctou. Džodžo se šťastně usmívá a drží jako štěně. Kde jich sebral tolik? Vždyť jsem mu jich dala včera jenom sedm?! Mračím se čím dál tím více, okraj papíru je lemovaný rozmáčknutými parazity. Srandičky, pitomý srandičky… „Džodžo, máš jich neúměrně mnoho mému daru!“ pokusím se napodobit způsob jeho řeči, aby věděl, že jsem naštvaná. R E S P EK T.CZ
H.L. Hana Lundiaková (37) Studium bohemistiky na Filozofické fakultě UK nedokončila. Během studií hrála na akordeon ve skupinách Rudovous a Tři sestry, psala pro Nový prostor, Lidové noviny a působila jako korektorka v MF DNES. Akordeon a zpěv ovládá ve svém projektu STINKA. Debutová deska Krrrva! vyšla roku 2013, letos v říjnu vyšlo zásadní stinčí album Bído, čau…. Prozaička a muzikantka má za sebou tři knihy: povídky Vrhnout (2010), erotickou novelu Černý Klarus (2012) a román Imago. Ty trubko! (2014). Živí se jako knižní redaktorka.
„Zřejmě jsem si veškeré vyskvótoval… pardon, já to netušil,“ opáčí nejistě. „Veškeré je to divné, Džodžo! Veškeré! Prohledej si to sám!“ Směnu v tiskárně dokončujeme tiše, tak jak jsme ji začali. Džodžo se ještě stále usmívá, teprve teď jsem si všimla, že má nové jojo pod druhým modrým okem, a skřípu zuby, protože vím velký kulový… o Džodžovi i o šéfovi… ten sleduje celoplanetárně nahnuté osudy v TV a ví ještě větší kulový než já… Ksakru! Ne, nezačnu se přece kvůli těm dvěma bát! Ksakru! Oba dva už mě pěkně štvou, po šichtě odcházím domů s úvahou, že dám asi zítra výpověď. Jo, hned zítra! I kdyby na chleba nebylo! Muž se synem zase tropí hlouposti! Vždyť my nemáme ani televizi! Hned zítra! Jenže zítra… Co zítra… včera, ne dneska, ne zítra… jenže dneska, no… jenže u nás v šest ráno zase zvonila policie. „Nikam nechoďte!“ „Cože?“ „Džodžo strčil hlavu do řezačky.“ „Cože?“ „Nic nevíme… jen… odkázal vám sbírky parazitů a podpisy celebrit… Takže buď nám ihned řeknete všechno, co víte, anebo půjdete s námi… Vyberte si!“X (Povídka je součástí připravované knihy Dítě normalizace.) 105