Claire Keeganová: Modrá pole by Kniha Zlín

modrรก pole

claire keeganovรก

Tato kniha vychází s finanční podporou Ireland Literature Exchange (Translation Fund), Dublin, Irsko. The publisher acknowledges the financial assistance of Ireland Literature Exchange (Translation Fund), Dublin, Ireland. www.irelandliterature.com info@ irelandliterature.com

Pomalá smrt v bolestech Byly tři hodiny ráno, když konečně přejela přes most na Achill. Tak tady už je ta vesnice: rybářská družstevní prodejna, železářství a koloniál, kostelík z červenavého kamene, všechny budovy zamčené a tiché v kalném světle pouličních lamp. Jela dál po tmavém pruhu silnice, lemovaném po obou stranách vysokou stěnou rododendronů, přerostlých a odkvetlých. Nikde ani živáčka, ani jedno světlo v okně nikde neviděla, jen pár spících černonohých ovcí a později vylekanou lišku stojící strnule ve světlech auta. Cesta prudce stoupala a potom se stočila do široké prázdné silnice. Cítila blízkost oceánu a rašelinišť; nesmírný, otevřený prostor. Odbočka na Dugort nebyla jasně vyznačená, ale ona bez váhání odbočila na sever po cestě bez lidských obydlí, která ji dovedla až k Böllovu domu. Během cesty sem musela dnes dvakrát zastavit u silnice, zavřít oči a chvíli si zdřímnout, ale tady na ostrově se teď cítila svěží a úplně probuzená. I ten nejčernější kus cesty, který padal dolů k pobřeží, se zdál plný života. Tušila ochrannou blízkost vysoké hory, holých kopců a tam hluboko dole, kde cesta končila, čisté a příjemné nárazy Atlantiku na písčité pobřeží.

Správce jí prozradil, kde jsou schované klíče, a její ruka teď dychtivě šátrala za plynovou bombou. Na kroužku bylo klíčů několik, ale hned první, který zkusila, dveře odemkl. Uvnitř byl dům zrenovovaný. Z kuchyňky a obývacího pokoje teď byla jedna dlouhá prostorná místnost. Na jedné straně stál pořád ten stejný obílený krb, ale na druhé přibyl nový dřez a kuchyňská linka. Mezi nimi stála pohovka a souprava borového jídelního stolu se židlemi. Nechala odtéct vodu z kohoutku a postavila na čaj, z košíku u krbu vzala připravenou rašelinu, rozdělala ohýnek a ustlala si prozatím na pohovce. Přímo před oknem se v ranním úsvitu tetelil živý plot zářivě rudých fuchsií. Svlékla se, lehla si, sáhla po knize a přečetla úvodní odstavec Čechovovy povídky. Byl skvělý, ale když ho dočetla, cítila, jak se jí zavírají oči, a spokojeně zhasla světlo s vědomím, že má zítřejší den jen pro sebe, že může pracovat, číst, procházet se po ostrově nebo jít dolů k moři. Když se probudila, cítila ještě konec snu, který mizel pomalu jako hedvábné vlákno; spala dlouho a opravdu dobře. Dala vařit vodu a vyložila si věci z auta. Moc si toho nepřivezla: pár knížek a oblečení, menší krabici s jídlem. Byly tam poznámkové bloky a několik útržků papíru popsaných těžko čitelnými poznámkami. Nebe bylo zatažené, ale roztroušené kousky modré oblohy vypadaly slibně. Dole u moře se proužek vody proměnil ve skleněnou vlnu a roztříštil se o písek na pláži. Měla obrovskou chuť číst a pracovat. Cítila potřebu sedět a celé dny jen číst a psát, nikoho nevidět. Myslela na svou knihu a v kterém místě přesně má příběh začít, když v domě zazvonil telefon. Zazvonil několikrát, než utichl. A pak začal zvonit znovu. Sáhla po sluchátku, ani ne tak aby přijala hovor, ale aby telefon umlčela. „Haló?“ řekl mužský hlas s cizím přízvukem. „Tady...,“ a cize znějící jméno.

„Prosím?“ „Ředitel říkal, že jste na pobytu. Já jsem profesor německé literatury.“ „Aha,“ řekla. „Můžu vidět dům? On říkal, že mně dovolíte se podívat.“ „No,“ řekla, „já jsem neměla v úmyslu –“ „A tak, vy pracujete?“ „Pracuju?“ řekla. „Ano, ano, já pracuju.“ „Ano?“ řekl on. „Právě jsem přijela,“ řekla. „Já jsem mluvil s ředitelem a on říkal, že mně dovolíte se podívat. Já stojím teď před Böllovým domem.“ Obrátila se čelem k oknu a sáhla do krabice pro zelené jablko. „Nejsem ještě oblečená,“ řekla. „A pracuju.“ „Já vás obtežuji,“ řekl. Podívala se do dřezu; ocel odrážela denní světlo. „Mohl byste přijít někdy jindy?“ řekla. „Co takhle v sobotu?“ „V sobotu,“ řekl, „budu pryč. Musím odjet pryč, ale teď já stojím před Böllovým domem.“ Stála tam v noční košili s jablkem v ruce a myslela na toho člověka venku před domem. „Budete tady dnes večer?“ „Ano,“ řekl. „Dnes večer by vám vyhovělo?“ „Když přijdete v osm,“ řekla, „tak tady budu.“ „Musím přijít zpátky?“ „Ano,“ řekla, „musíte přijít zpátky.“ Když zavěsila, dívala se na telefon a sama sebe se ptala, proč ho zvedla a proč vůbec tohle číslo někomu dávali. Popuzovala ji v tu chvíli samotná existence toho čísla. Den, který tak pěkně začal, byl stále ještě pěkný, ale proměnil se: teď, když měla stanovenou určitou hodinu, bude se celý den muset ubírat směrem k té německé návštěvě.

Šla si do koupelny vyčistit zuby a myslela na něho, jak tam stojí před domem. Mohla by se rychle převléknout z noční košile, vyjít ven a pozvat ho dovnitř, a dnešek by pak znovu patřil jí. Místo toho si ale sedla ke krbu, rozhrábla popel na roštu a zadívala se na veliký skleněný džbán na krbové římse. Půjde dolů k pobřeží a natrhá větvičky divokých fuchsií z živých plotů a naplní ten džbán klinkavými zvonečky jejich rudých kvítků, ještě než on přijde. Dopřeje si dlouhou koupel ve vaně. Chtěla se podívat na hodinky, ale trvalo jí několik minut, než je našla v kapse džínsů, které měla na sobě včera. Celou minutu civěla na bílý ciferník. V tu chvíli, v den jejích devětatřicátých narozenin, byla totiž právě minuta po poledni. Rychle vstala a šla do Böllovy pracovny, malé místnosti se zazděným krbem a s výhledem přímo na moře. Právě tady napsal svůj slavný deník, ale to bylo před padesáti lety. Böll zemřel a jeho rodina rozhodla, že dům má sloužit spisovatelům k tvůrčím pobytům. A ona tu teď je na dva týdny, pracovně. Otřela psací stůl vlhkým hadříkem a umístila na něj své poznámkové bloky a slovník, papíry a plnicí pero. Teď už potřebuje jen kávu. Šla do kuchyně a prohlédla krabici se zásobami. Potom prohlédla všechny skříňky v kuchyni, ale žádnou kávu nikde nenašla. Potřebuje také mléko, už jí dochází – ale nechce nic než pracovat. Právě tohle si myslela, když vzala klíče a jela zpátky cestou do vesnice. Tam promptně koupila kávu, mléko, pevný podpalovač, dort v prášku, šlehačku a noviny. Na zpáteční cestě slunce pálilo, a tak místo aby jela rovnou domů, odbočila na jih po vyhlídkové cestě kolem pobřeží, kde bylo jen málo lidských obydlí a tu a tam sotva pár keřů ještě neporažených větrem. Pomyslela si, jaký tu asi musí být život v zimě: vichr, který žene písek po pobřeží a odírá živé ploty, neustálý neúprosný déšť, studené skřeky racků;

a jak dramaticky se to všechno najednou promění, když zima konečně skončí. Podél silnice cílevědomě kráčela malá baculatá slepice, krk natažený, nožky lopotivě přeskakovaly po kamenech. Byla to taková pěkná slepička, s peříčky po okrajích bíle lemovanými, jako kdyby se napudrovala, než vyšla z domu. Seskočila na travnatý okraj cesty a pak, aniž by se rozhlédla vpravo vlevo, přeběhla silnici, pak se zastavila, upravila si křídla a vyrazila přímo k útesu. Žena pozorovala, jak slepička se sklopenou hlavou dorazila až k okraji a jak bez sebemenšího zaváhání seskočila z útesu. Zastavila auto a pospíchala k místu, odkud se slepička vrhla dolů. Ani se jí nechtělo podívat přes okraj, ale když to přeci udělala, uviděla tam slepičku ještě s několika dalšími na travnatém výstupku jen o kousek níž a všechny buď hrabaly, nebo si spokojeně hověly v dolících vyhrabaných do písku. Chvilku tam stála a pobaveně tu scénu pozorovala, pak zvedla oči a rozhlédla se po oceánu, tak širém a modrém pod modrou širou oblohou. Dole byla malá zátoka s tůní hluboké čisté vody pod bílým útesem. Nechala auto u silnice a vydala se po ovčí stezce dolů k zálivu, ale stezka náhle skončila a sestup se zdál příliš prudký a nebezpečný. Z místa, kde stála, viděla všechno jako na dlani: tu nádherně hlubokou tůň, velké kameny, změť mořské trávy pod hladinou. Vyšplhala se zpátky, odkud přišla, přešla na druhou stranu zátoky a našla tam jinou stezku, která ji přivedla k potůčku hnědavé vody z rašelinišť. Opatrně ho přešla po plochých hnědých kamenech, sešla po kluzké cestičce, až došla do zálivu zalitého bílým sluncem. Příliv tam naplavil všelijaký odpad, ale kolem ní byly jen vrstvy vybělených zářivých kamenů. Ještě nikdy tak krásné kameny neviděla, při každém kroku jí zvonily pod nohama jako porcelán. Pomyslela si, jak dlouho tam asi takhle leží a co je to vlastně za kámen, ale co na tom záleží? Teď jsou

tady a ona také. Rozhlédla se kolem, a když nikoho neviděla, svlékla se a nešikovně našlapovala bosýma nohama po hrubých mokrých kamenech na kraji zátoky. Voda byla mnohem teplejší, než očekávala. Brodila se mělčinou, až náhle stoupla do hloubky a ucítila vzrušení slizkého doteku mořské trávy na stehnech. Když jí voda dosáhla pod žebra, nadechla se, obrátila se na záda a plavala daleko od břehu. Tak tohle, říkala si, je přesně to, co mám právě v tuhle chvíli v životě dělat. Podívala se na obzor a přistihla se, jak posílá nahoru díkůvzdání někomu, v koho ani pořádně nevěří. Doplavala až do míst, kde se tůň rozlévala do otevřené vody zátoky. V tak hluboké vodě ještě nikdy neplavala. Touha plavat dál byla silná, ale odolala jí, chvíli se jen tak nechala nést po hladině a pak doplavala zpátky ke břehu a lehla si na teplé kameny. Jak tam tak ležela, připadalo jí náhle, že vysoko nad ní na útesu někdo stojí, ale proti slunci nemohla nic rozeznat. Ležela tam, dokud neoschla, potom se rychle oblékla a vyšplhala znovu po příkré stezce nahoru k autu. Když přijela zpátky do domu, přemýšlela o své knize a přitom dělala tmavý čokoládový dort. Nebyl to opravdový domácí dort, měla tu dortovou směs v prášku a potřebovala k ní jen přimíchat vajíčka, olej a vodu. Když míchala těsto, část jejího vědomí se znovu začala zabývat očekávanou návštěvou toho Němce. Napadlo ji na okamžik, jak asi bude vypadat, jak je vysoký. Možná jí poví něco zajímavého o Heinrichu Böllovi. Cítila se nejistá a trochu se styděla, že toho tak málo ví o člověku, v jehož domě teď přebývá. Ve čtyři odpoledne vyšla ven po cestě kolem protestantského kostela dolů k moři. Tam stála budova jednotřídky a školní hřiště plné uschlých bodláků se střapatými hlavami. Náhlý závan větru odfoukl z bodláčí trochu chmý-

ří, které jí pak poletovalo před očima. Kráčela dál až na konec cesty, kde stála skupinka nezajímavých rekreačních domků, teď prázdných, a nádoby na popel vyprázdněné větrem. Dole u oceánu bylo chladno, a tak se obrátila zpátky a cestou do kopce trhala fuchsie z živých plotů. Některé větvičky se pěkně čistě a snadno odlomily, jiné se držely houževnatě, takže je musela holýma rukama odkroutit. Líbily se jí jasně rudé slzičky jejich kvítků i tuhé zoubkované lístky. Když došla až zpátky k domu, na okamžik se zastavila a přečetla si nápis před vchodem: PROSÍME RESPEKTUJTE SOUKROMÍ UMĚLCŮ NA TVŮRČÍM POBYTU. Chvilku tam stála a hleděla na ta slova, pak vešla na dvorek a zavřela za sebou branku, aby se tam nedostaly ovce. Uvnitř pak natočila vodu do toho velkého skleněného džbánu a naplnila ho větvičkami fuchsií v rozevlátém aranžmá na jídelním stole. Připravila si lehkou večeři z nakrájených rajčat a sýra a snědla ji u stolu s chlebem od včerejška a se sklenkou červeného vína. Když umyla a uklidila nádobí, zapálila oheň v krbu a vrátila se k Čechovově povídce. Byl to příběh ženy, jejíž snoubenec neměl žádné zaměstnání, ale byl prostě známý jako někdo, kdo hraje hudbu. Dočetla k místu, kdy svou snoubenku přivede do domu, v němž spolu budou bydlet, a provádí ji všemi místnostmi. Na půdě má nádrž na vodu a v ložnici umyvadlo, do něhož voda teče. Na zdi je obraz ve zlatém rámu, na něm nahá žena a fialový džbán s ulomeným uchem. Při pohledu na ten obraz se nevěstě svírá žaludek; chce se jí propuknout v pláč, vyskočit z okna, utéct pryč. Něco na té povídce jí teď připomnělo, jak se ona sama cítila v určité fázi svého života, když se odpoutávala od muže, který jí říkal, že chce, aby s ním žila. Často říkal pravý opak toho, co cítil, jako kdyby mohl proměnit přání ve skuteč-

nost jen tím, že ho vysloví, nebo tím alespoň tu nepravdu zamaskovat. „Miluju tě,“ říkával často. „Udělal bych pro tebe všechno na světě,“ to také často říkával. Jednou když se spolu chystali jít večer ven, si vyčesala vlasy nahoru, zapnula je do volného uzlu a oblékla si dlouhé sametové šaty. Byla tehdy hubenější a ještě jí nebylo třicet. „Takhle se mi líbíš,“ řekl jí tenkrát ten rozvedený muž, ale ona věděla, že to není pravda; měl ji raději v krátké sukni a s vysokými podpatky, s rozpuštěnými vlasy a namalovanou pusou. Myslela na něho teď, když si napouštěla vodu do vany a oblaka páry se valila otevřeným oknem ven. „Je na světě něco, co bys mi nedal?“ zeptala se ho jednou. „Není,“ odpověděl okamžitě. „Nic na světě.“ Z nějakého důvodu se na něho tenkrát upřeně zadívala a čekala. „No, vlastně,“ řekl a odkašlal si. „Možná pole. Půdu bych ti asi nechtěl dát.“ A půda, jak dobře věděla, byla to jediné, na čem mu v životě opravdu záleželo. Nalila do vody trošku růžového oleje a znovu před sebou viděla tu ženu z Čechovovy povídky a vzpomněla si na požitek, který mužské postavě přinášel pohled na vodu tekoucí do umyvadla v ložnici. Vzala si knížku, našla místo, kde přestala, a ležela ve vaně, dokud pozorně nedočetla až do poslední řádky. Ukázalo se, že se ta žena za svého snoubence neprovdala; odjela místo toho do Petrohradu studovat na univerzitě. Když se vrátila do rodného města, děti se jí tam posmívaly a pokřikovaly na ni přes plot „Nevěsto! Nevěsto!“ Ale ona si jich nevšímala a nakonec se zase rozloučila s rodinou a spokojeně odjela do velkoměsta.

Tak teď ležela ve vaně stydnoucí vody a dívala se otevřeným oknem ven. V dálce viděla modré nebe a holý kopec. „Je mi třicet devět let,“ řekla a mezi dlaždičkami to znělo hloupě a příliš nahlas. * V sedm hodin cítila potřebu psát, ale říkala si, že teď nemůže, kvůli tomu Němci. Sotva by se do toho dala a začínala se rozepisovat, tak by přišel, vyrušil ji při práci a ona by musela přestat. Nechtěla se nechat rušit, když už jednou začne. Tak se raději podívala do zrcadla, upravila si vlasy do volného uzlu a oblékla se. Ve velké místnosti dole naložila rašelinu na oheň v krbu a ušlehala šlehačku. Potom vyšla s miskou v ruce ven a trhala ostružiny okolo domu. Když měla misku plnou, rozhlédla se po okolních kopcích. Na každém z nich seděl ten nejbělejší mráček, jaký kdy viděla. Vypadalo to, jako by tam hořely ohně, na které pak někdo nalil vodu, a ony teď kouřily. Opláchla ostružiny, rozmačkala je s cukrem a naplnila jimi dort. Připadal jí moc pěkný, když ho postavila na stůl. Prostřela pro dva, bílé hrnky a podšálky, dezertní talířky, lžičky a vidličky. Když uslyšela klepání na dveře, stála v místě, kam na ni nebylo zvenku vidět, a čekala, až zaklepá znovu. Nechala ho zaklepat potřetí a pak šla otevřít. Venku stál pomenší muž středního věku v proužkované košili a ve volných khaki kalhotách. Měl husté bílé vlasy a kolem krku mu na dlouhé šňůrce visel veliký ozdobný kříž. „Dobrý den,“ řekla a podala mu ruku. „Vy jste velmi laskavá,“ řekl. „Já vás obtežuji.“ „Ale kdepak,“ řekla. „Vůbec neobtěžujete.“ „Opravdu?“

„Opravdu, vůbec mi to nevadí.“ Rychle mu začala říkat to málo, co věděla o místnosti, v níž stáli, ale on ještě nebyl hotov; pozvedl ruku a pak vyndal z aktovky půllitrovou láhev Cointreau v bílé ochranné síťce, jak se prodávají na letišti. „To je pro dům,“ řekl. „To je od vás moc hezké.“ Vzala láhev, podívala se na ni a postavila ji na stůl vedle dortu. „Vy jste udělala takovou škodu,“ řekl ten muž a díval se na dort. „Ale to nic není,“ řekla a v tom okamžiku ji napadlo, jak by asi zareagoval, kdyby mu dort vůbec nenabídla. „Tak tohle je nejstarší část domu,“ začala. „To ostatní bylo postaveno později.“ Rychle se podíval kolem: na zdi, na rašelinu, na obrázky nad krbem, na fuchsie. Zdálo se, že ho ta místnost vlastně vůbec nezajímá, a jí přišlo na mysl, že už ji snad někdy předtím viděl. Když ho uvedla do Böllovy pracovny, podíval se oknem na padající soumrak. „Tak to je to slavné okno.“ „Ano, moře je tamhle dole,“ ukázala prstem přes sklo. Přelétl očima po Böllově portrétu, po dopisech v rámečcích na stěnách, po jejích poznámkových blocích a útržcích papíru na psacím stole a vyšel za ní ven na chodbu. Nahlížel do místností, kterými ho prováděla, jako se lidé dívají do úplně prázdných pokojů. V poslední místnosti stála pod oknem dlouhá dřevěná lavice. Měla to tu ráda, líbila se jí pracovní atmosféra prázdného ateliéru. Sem chodili někdy pracovat výtvarníci. Na lavici stálo několik skleněných nádob, skládací židle byla postříkaná červenou barvou. O protější stěnu bylo opřené horské kolo s prázdnou zadní pneumatikou. „Vy jezdíte na tom kole?“ zeptal se, jako by ji skoro obviňoval.

„Ani jsem nevěděla, že tu je. Patří k domu.“ Na to se opřel o rám dveří a povzdechl si. Všimla si, že má mokré vlasy, a napadlo ji, jestli snad nebyl plavat. Napadlo ji, jestli to nebyl on, kdo stál na útesu, když ležela u zátoky. „Tak vy jste profesor literatury,“ řekla rychle. „Byl profesor,“ řekl. „Jsem nyní na penzi.“ „Stýská se vám po učení?“ „Je to už dlouho,“ řekl a sevřel koženou aktovku. „Vy tu píšete? Vy pracujete?“ „Ano,“ řekla. „A vy? Také píšete?“ „Už ve mně mnoho psaní nezbývá,“ řekl. „Čas pospíchá.“ Řekl to tak, že dostala podezření, jestli snad nemá nějakou smrtelnou nemoc. Pátrala v jeho tváři po známkách choroby, ale žádné nenašla. Obličej měl zdravý, se zlobnýma modrýma očima. „Co píšete?“ zeptala se. „Ach, malé věci, krátké věci,“ řekl on. „Povídky?“ „Ne, ne,“ řekl odmítavě. „Delší než to, ale já nemám čas. Všecko trvá moc času.“ „Aha,“ řekla. „Mnoho lidí chtějí sem přijít,“ řekl. „Já viděl jsem ty žádosti.“ Rozpřáhl paže, podíval se z jedné ruky na druhou a přehlédl prázdný prostor mezi nimi. „Mnoho, mnoho žádostí.“ „Mám štěstí, já vím,“ řekla ona a vykročila zpátky směrem do velké místnosti, on těsně za ní. Oheň teď jasně plápolal a bylo tam tepleji než jinde v domě. Tady se profesor bez vyzvání posadil na místo, které zamýšlela pro sebe, a obrátil šálek na talířku dnem dolů. Přiložila trochu rašeliny na oheň a pocítila v tu chvíli těžko potlačitelnou touhu lehnout si a spát.

„Dáte si něco k pití,“ řekla. „Ne, ne,“ řekl. „Řídím.“ Díval se na divoké fuchsie. „Tak si dáte čaj?“ „Vy děláte takovou škodu.“ „Ale jakoupak škodu, vždyť to nic není.“ Cítila, jak ji to slovo unavuje, že už ho nechce vyslovit, ani ho znovu slyšet od něho. Uvařila čaj, postavila na stůl mléko, cukr a ukrojila veliký kus dortu. Usmál se, když ho před něj postavila. „Vy jste udělala tohle?“ „Ano,“ řekla. „Já jsem ho upekla.“ Zamračil se a ukousl si z dortu, pak znovu, a než se posadila, měl svůj kousek snědený. Ukrojila mu ještě jeden a on ho také snědl a vypil čaj se spoustou cukru a mléka. „Irsko není už, jako bylo dřív,“ řekl. „Lidé tu byli chudé, ale spokojené.“ „Myslíte, že chudí lidé mohou být spokojení?“ Zdvihl ramena a nechal je spadnout, jako dítě. Nedokázal vést konverzaci, ani být spokojen bez ní. Říkala si, že by se snad mohl alespoň pokusit o nezávazné tlachání, které podle jejího názoru bylo zárodkem každého dobrého rozhovoru. Napadlo ji, jestli je opravdu vážně nemocný a jestli už brzy umře. Představila si ho na smrtelné posteli a necítila žádnou lítost. „Byli jsme chudí až moc dlouho,“ řekla pak. „Vy jste katolík?“ zeptal se. „Byla jsem vychovaná jako katolička.“ „Ale teď? Jste věřící?“ „Teď ani nevím, v co věřím,“ řekla prostě. „Já jsem byl dřív jako vy. Neměl jsem víru, ale potom jsem našel víru.“ Když to řekl, podívala se na něho. Podívala se na kříž, který měl kolem krku. Podívala se na zbytky dortu a myslela na to, jak dlouho jí trvalo, než ho udělala.

„Mnoho lidí chtějí tady pracovat,“ řekl. „Lidé tu teď mohou pracovat,“ řekla. „Ještě před nedávnem jsme tady nemohli najít práci.“ „Ne,“ řekl a ťukal prstem do stolu. „Pracovat tady,“ řekl, „v tomto domě.“ „Ach tak,“ řekla. „Ano.“ „Mnoho lidí.“ Nastalo dlouhé ticho a pomalu houstlo. Ptala se v duchu, co ten člověk vlastně chce. Civěl na ni a čekal na odpověď. „Tak si asi vybírají ze žadatelů ty nejhezčí.“ Zasmála se. „Myslíte?“ Zamračil se a zahleděl se jí do tváře. Pečlivě studoval její obličej a potom zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Měla jste vidět moje ženu. Moje žena byla krásná.“ Byl by tak pokračoval dál, vyprávěl by jí o své ženě, všechno by jí to pověděl, kdyby pomalu nesebrala jeho hrnek a talířek, neodnesla je do dřezu a nepustila na ně vodu. Opláchla hrnky i talířky, narovnala je do myčky, zavřela dvířka a spustila ji, ačkoliv nebyla ani z poloviny plná. Potom otřela vršek linky vlhkým hadříkem a stála u dřezu beze slova. Zjevně se mu nechtělo odejít, ale musel přece vidět, že ona ho tady už nechce. Opírala se o linku, ruce měla založené a už se nepokoušela konverzovat. Tak tam stála, až to začínalo být téměř bolestné, a pak vstal. Pomalu kráčeli ke dveřím. Když otáčela západkou, zmocnilo se jí podivné podezření, že by ji mohl chtít zamknout venku, a pustila ho ven před sebou a teprve pak vyšla za ním. Venku se rychle snášela noc a fuchsie v živém plotě se opět třpytily a chvěly v nočním větříku. Když ho doprovodila až k brance, měla pocit, že jí chce něco říct. Stála těsně u branky a on stál na silnici vedle ní. Sledovala, jak si vyndavá klíče z aktovky, a čekala, až promluví. Byly slyšet nárazy vln o pobřeží dole pod nimi. Třikrát narazila vlna o břeh, než promluvil.

„Tyhle lidé – dokonce i německý lidé na konferencích,“ řekl. „My jeden druhého nerozumíme.“ „Ne?“ „Jsou to všechno fráze. Je to nám jedno. My to děláme, protože my nemůžeme psát, ale tady jste vy, spisovatel, v tomhle domě Heinricha Bölla, pečete torty a chodíte koupat se bez šatů!“ „Co to říkáte?“ „Každý rok já přijdu a je každý rok to stejné: lidé chodí tady v nočním oblečení ve dne a jezdějí na tom kole do hospod!“ V tom okamžiku uslyšela sama sebe, jak se nahlas směje. „Vy nevíte nic o Heinrich Böll!“ křičel na ni. „Nevíte ani, že dostal Nobelovu cenu pro literaturu?“ „Myslím, že byste měl odejít,“ řekla, vešla brankou zpátky dovnitř a rezolutně zastrčila závoru. Stála teď na dvorku a pozorovala ho. Jak ho viděla vzteky poskakovat po cestě, uvědomila si, že je mladší, než si původně myslela. Nerozuměla už ani slovu, protože teď pokřikoval německy. Chvilku tam tak stála, a potom co nejlehčím krokem přešla po betonovém chodníčku a vešla dovnitř. Co je to za hrozného člověka? Jaký strašný a nešťastný člověk, myslela si, když zamykala dveře. Copak nemá ani špetku rozumu? Když si pomyslí, jak se na to připravovala. Podívala se na zbytek dortu a měla chuť ho vyhodit oknem, za ním. Místo toho ale dala dort zpátky do ledničky a nalila si sklenku vína. Neměla vlastně chuť na víno. Neměla vůbec chuť sedět tady v domě, ale co jiného mohla dělat? Nakonec víno rychle vypila a přihodila na oheň rašelinu. Trochu se uklidnila a otevřela noviny, aby přišla na jiné myšlenky. Náš systém vede jen ke strachu a nenávisti mezi rozvádějícími se partnery, píše Jeanne Sheridanová. Právě tento týden

80 procent irských farmářů vyjádřilo svou podporu pro zavedení právně závazných dohod před sňatkem, které by v případě rozluky zabránily jejich manželkám uplatňovat jakékoli vlastnické nároky na půdu. Podívala se na datum na novinách, zhasla světla a uvelebila se u krbu jen při svitu ohně. Několikrát se zhluboka nadechla a nechala si myšlenky pomalu procházet hlavou. Myslela na muže, které v životě poznala, a na to, jak jí nabídli manželství a jak jim všem řekla ano, ale žádného si nevzala. Považovala to teď, zpětně, za veliký dar osudu, že ji uchránil od manželství s některým z nich, a trochu se divila, jak mohla vůbec kdy o takové nabídce uvažovat. Obrátila se na druhý bok a poslouchala, jak se vítr opírá do živého plotu okolo domu. Co vlastně očekávala – nebo snad potřebovala – od dnešního večera? Nepotřebovala dnes večer nic než to, co každá žena občas potřebuje: lichotku – i bohapustá lež by byla stačila. A udělala tu hloupou chybu, že si o poklonu řekla, ve svém věku. Copak se nikdy nepoučí? Chvíli se tím zabývala a všemožně se snažila usnout, ale nakonec vstala a postavila si na kávu. Když přišla do Böllovy pracovny, bylo už pozdě. Další den byl téměř ten tam, ale ona tu teď seděla u psacího stolu a dívala se tím slavným oknem ven. Tam někde byl oceán, vysoká hora a holé kopce. Podívala se na papíry s poznámkami, pročetla je a odložila stranou. Víčko jejího plnicího pera drželo jako přilepené, ale podařilo se jí ho sundat a otevřela si sešit. Byl zbrusu nový, krémově bílé stránky pěkně sešité. Teprve když přiložila hrot pera k papíru, uvědomila si, že se jí třese ruka. Na ostrově Achill, napsala. A datum. Tam se zastavila a myslela na to, jak vlastně prožila své narozeniny: jak ve tři ráno přejela most; vybavila si vysoké stěny živého plotu z rododendronů, přerostlých a odkvetlých. Myslela na buclatou slepičku, která se vrhla dolů z útesu, zasmála se

a snažila se ji popsat, jak běží přes silnici. Začala popisovat i ty bílé kameny a teplou vodu. Jak o tom psala, uvědomila si, že to přece ty rozpálené kameny ohřály vodu, která je zalila s přílivem. Psala o tom, jak jí bylo, když na kamenech ležela, a jak jí zvonily pod nohama. Myslela na toho Němce nahoře na útesu a jak to asi shora vypadalo. Několikrát si za tu noc vzpomněla na Čechovovu bezstarostnou složitou hrdinku, která se nikdy nevdala; na německého profesora, na to, jak říkal, že by sem tolik lidí chtělo přijet, a potom se tak chtivě pustil do jejího dortu. Myslela na to, jak zuřil, a začala si představovat, co s ním asi jeho žena musela mít za život. V jednu chvíli zvedla oči a uviděla, jak se po krajině začíná rozlévat úsvit. Pohled na denní světlo v ní na okamžik probudil nesmírnou touhu po spánku, ale teď se nemohla zastavit. Právě mu dala jméno, a rakovinu, a propracovávala se jeho nemocí. Jak tak pracovala, vyšlo slunce. Byl to skvělý pocit, sedět tam, rozepisovat se o nemocném člověku a prožívat východ slunce. A když v ní slunce později začínalo znovu probouzet touhu po spánku, přemohla ji a vytrvala, psala dál se sklopenou hlavou, soustředěná na stránky. Zakrojila už do časoprostoru a naplnila ten zářez atmosférou a touhou. Byl na těch stránkách oheň, země a voda; byl tam muž a žena a lidská osamělost. Její psaní bylo jaksi elementární a přímočaré. Tou dobou už její hlavní hrdina ztrácel chuť k jídlu a ona přiváděla na scénu jeho příbuzné a sepisovala jeho poslední vůli. Přečetla si znovu odstavec, v němž mu jeho krásná žena nabízí kuřecí vývar a přitom si uvědomí, že je sama hladová. Když vstala od psacího stolu, byla celá ztuhlá a spokojená. Podívala se ven, kde ranní slunce pražilo na silnici za chvějícími se keři živého plotu, a uvědomila si, že čas na spaní už pominul. Postavila vodu na čaj a sáhla do ledničky pro zbytek dortu, protáhla se a věděla, že se připravuje na jeho smrt, pomalou a v bolestech.