Alain de Botton: Náboženství pro ateisty by Kniha Zlín

alain de botton

náboženství pro ateisty Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství

Liberalismus a paternalismus

1. Jak jednou vyrosteme, málokdy se nám dostane nějaké oficiální pobídky, abychom se k ostatním chovali hezky. Klíčovým předpokladem moderního západního myšlení je, že si lidé mají žít podle svého, aniž by je někdo obtěžoval, aniž by se museli obávat mravního odsudku a aniž by podléhali vrtochům autorit. Svoboda povýšila v politice na nejvyšší hodnotu. Nepovažuje se za úlohu státu, aby prosazoval konkrétní představu o tom, jak bychom se k sobě měli chovat, nebo aby nás posílal na přednášky o rytířství a zdvořilosti. Moderní politiku napravo i nalevo ovládá ideologie, kterou můžeme označit za liberální. V knize O svobodě z roku 1859 píše John Stuart Mill, jeden z nejranějších a nejvýřečnějších zastánců nevměšování: „Existuje jediný účel, za kterým lze nad příslušníkem civilizované společnosti po právu uplatnit moc i proti jeho vůli, a tím je ochrana ostatních. Ohled na jeho vlastní dobro, tělesné či duševní, k tomu nedostačuje.“ V takovém uspořádání se stát nehodlá občanům plést do duchovního života ani do způsobu, jakým se chovají. Jejich vrtochy se nekomentují a nekritizují z obavy, že by vláda mohla nastolit uspořádání, jemuž liberálové nejhůř zlořečí a které dokážou nejméně skousnout, totiž pečovatelský stát, stát chůvu. 2. Náboženství oproti tomu odjakživa prosazovalo pravidla s daleko větším gustem, stejně jako dalekosáhlé představy o tom, jak by se k sobě členové společenství měli chovat.

Vezměte si například judaismus. Určité části židovského zákoníku Mišna nacházejí jasné protějšky v moderním právu. Narážíme na dobře známe zákazy krádeží, porušování smluv nebo neúměrně kruté pomsty válečným protivníkům. Mnohá další nařízení ovšem dalece překračují meze, které by liberální ideologie považovala za přípustné. Zákoník se obzvláště podrobně zaobírá tím, jak bychom se měli chovat ke své rodině, kolegům, cizím lidem, a dokonce i ke zvířatům. Nařizuje, že než sami usedneme ke stolu, musíme nejprve nakrmit ovce a velbloudy, že bychom měli prosit o svolení rodičů, než vyrazíme na cestu vyžadující víc než jedno přespání, že bychom na jaře měli zvát na večeři vdovy ze svého okolí a že bychom při sklizni měli setřásat olivy jenom jednou, aby zbytek plodů připadl sirotkům a chudině. Vrcholem jsou příkazy ohledně toho, jak často by spolu měli manželé spát, přičemž se mužům jménem Božím ukládá pravidelné plnění manželské povinnosti v závislosti na tom, jak náročné je jejich povolání: „Finančně nezávislí muži: každý den. Dělníci: dvakrát týdně. Honáci oslů: jednu týdně. Honáci velbloudů: jednou za třicet dní. Námořníci: jednou za půl roku.“ (Mišna, Ketubot, 5:6) 3. Liberální teoretici by jistě připustili, že nám slouží ke cti uspokojit manželčiny tělesné potřeby, štědře se podělit o olivy a své cestovní plány předem nahlásit rodině. Paternalistické pokusy nařídit takové chování zákonem by jim ovšem přišly odsouzeníhodně výstřední a zaváněly by jim zlým úmyslem. Liberální názor hlásá, že o tom, kdy nakrmit psa a pozvat vdovu na večeři, si každý rozhodne podle vlastního svědomí, a nikoli podle názoru okolí. Sekulární společnost by podle liberálů měla chování regulované zákonem jasně oddělit od chování daného osobní morálkou. Parlamenty, policejní síly, soudy a věznice by měly zabránit škodám na životě a majetku, ale ošemetnější druhy darebáctví by měly zůstat věcí svědomí. Policista má vyšetřovat krádež osla, a ne duševní

Židovský zákoník se nezmiňuje jen o tom, že krást se nemá, ale také nařizuje honákovi oslů, aby s manželkou souložil jednou týdně. Mojžíš přijímá desky zákona, francouzská Bible přibližně z roku 834.

chřadnutí někoho, kdo už dvacet let trpí nedostatečnou pozorností v ložnici. Neochota plést se do osobních záležitostí nepramení ani tak z lhostejnosti jako ze skepticismu, konkrétně z všudypřítomných pochybností, že by někdo dokázal přesně postihnout, v čem spočívá ctnost, nebo dokonce jak ji bezpečně a uváženě vštípit ostatním. Liberálové si uvědomují, jak jsou etické problémy z podstaty spletité, a chápou díky tomu, jak zřídka můžeme dobro a zlo jednoznačně rozdělit. Co někdo bere za očividnou pravdu, to může jinému přijít jako kulturně podmíněný předsudek. Liberálové se ohlížejí za staletími, kdy si náboženství bylo jisté samo sebou, a trnou hrůzou nad nebezpečím, které s sebou nevyvratitelná přesvědčení nesou. Odpor k pustému mravokárství vyloučil z veřejného prostoru všechny debaty o morálce vůbec. Chuť zpochybnit chování ostatních vadne před odpovědí, které by se jí nejspíš dostalo: Kdo jsi, abys mi říkal, co mám a co nemám? 4. Existuje ovšem oblast, ve které bez rozmyslu dáme před nevměšováním přednost moralistickým zásahům, oblast, která u mnoha z nás vévodí běžnému životu a svým významem zastiňuje všechno ostatní: výchova dětí. Rodičovství s sebou nevyhnutelně nese rázné zásahy do života potomků, vedené snahou o to, aby z nich nevyrostli jenom spořádaní, ale i dobří lidé, tedy takoví, kteří budou pozorní ke svým partnerům, velkorysí k sirotkům, budou si vědomi svých pohnutek a nebudou mít sklon lenošit nebo se utápět v sebelítosti. Svým rozsahem a přísností se mohou rodičovská nařízení rovnat pokynům židovské Mišny. Rodiče bez problémů přicházejí se schůdným řešením otázek, jež v politické oblasti tak trápí liberální myslitele („Kdo jsi, abys mi říkal, co mám a co nemám?“ a „Jak víš, co je správné?“). I když zrovna odmítají splnit, co si jejich dítě právě usmyslelo a co si mnohdy hodlá vynutit ohlušujícím řevem, bývají přesvědčeni, že své děti vychová-

vají v souladu s hodnotami, jaké by potomci sami vyznávali, kdyby disponovali zralým rozumem a sebeovládáním. Skutečnost, že takoví rodiče dávají doma přednost paternalismu, ještě neznamená, že odvrhli všechny etické pochybnosti. Řekli by vám, že je zcela namístě pochybovat o určitých otázkách – třeba zda by se měly umožnit potraty po čtyřiadvacátém týdnu – a zároveň neochvějně rozhodovat o menších problémech, jako zda je správné uhodit mladšího bratra nebo pocákat strop v pokojíčku jablečným džusem. Aby svým prohlášením dali hmatatelnou podobu, uchylují se rodiče často k tabulkám s hvězdičkami a černými puntíky, k domácím politickým dohodám, které většinou nacházíme připevněné na dveřích spižírny nebo z boku na ledničce a ve kterých bývá dopodrobna rozepsáno, co se od dětí očekává a za co mohou počítat s odměnou. Takové tabulky většinou vedou ke znatelně ukázněnějšímu chování, nemluvě o paradoxním uspokojení, které děti čerpají z toho, že někdo sleduje a omezuje jejich výtržnické sklony. Liberální dospělí by proto mohli být v pokušení nadhodit (a hned se takovému nesmyslu plaše zasmát), že by také jim samotným třeba prospěla na zdi připíchnutá tabulka zaznamenávající jejich výstřelky. 5. Pokud se nám představa takové tabulky pro dospělé zdá zvláštní, ale ne tak docela hloupá, je to kvůli tomu, že si ve svých zralejších chvílích uvědomujeme, jak jsme nedokonalí a dětinští. Je toho tolik, do čeho bychom se rádi pustili, ale nepustíme, a kolikrát se v duchu hlásíme k určitému chování, které ale v každodenním životě ignorujeme. Ve světě posedlém svobodou se ovšem udrželo jen málo těch, kteří by si nás dovolili k dobrému chování pobídnout. Pobídky, které by nám přišly vhod, nejsou obvykle žádná věda: odpouštějte ostatním, hned se nerozčilujte, mějte odvahu podívat se na věc z odlišného úhlu pohledu, vnímejte svá dramata v patřičném měřítku… Vidíme sami sebe příliš sofistikovaně, pokud se domníváme,

I rodiče, kteří se na teoretické rovině zapřisáhle hlásí k liberalismu, obvykle uznávají, že na čtyřleté děti platí tabulky s hvězdičkami a puntíky.

že nám za žádných okolností nepomůže dobře mířená, přímá a prostá výzva k laskavosti. Je moudřejší si připustit, že jsme ve většině případů dost prosté bytosti, kterým by v základních věcech pomohla stejně laskavá a pevná ruka, jaké se zcela přirozeně těší děti a domácí zvířata. Ve skutečnosti naše blaho ohrožuje něco docela jiného, než se liberálové domnívají. Nedostatek svobody už ve většině vyspělých společností nepředstavuje problém. Úpadek spočívá v tom, že svobodu, o kterou naši předkové v potu tváře zápasili po tři staletí, nedokážeme plně využít. Hlavní problém nevězí v tom, že by nás ovládaly paternalistické autority, které odmítáme a chceme se jich zbavit. Nebezpečí je právě opačné: čelíme pokušením, jimž sice zlořečíme, pokud od nich na nějakou dobu získáme odstup, ale protože nás nikdo nepovzbudí, abychom jim nepodléhali, končíme zklamaní a zhnusení sami sebou. Vyspělé stránky našeho já jen zoufale přihlížejí, jak ty dětinské dupou po našich vzletnějších zásadách a neohlížejí se na to, co chováme v největší úctě. Naše nejvroucnější přání dost dobře může být, aby se objevil někdo, kdo nás uchrání před sebou samými. Příležitostné paternalistické napomenutí nemusí narušovat naši „svobodu“ ve smyslu, ve kterém bychom jí měli rozumět. Skutečná svoboda neznamená muset si se vším poradit sám, naopak by měla být slučitelná s tím, že se necháme zapřáhnout a vést. Moderní manželství jsou modelovým příkladem problémů, které vznikají při nedostatku mravního prostředí. Zpočátku máme ty nejlepší úmysly a celé okolí nás na nejvyšší míru podporuje. Jsme středem pozornosti: rodině, přátelům i státním zaměstnancům neleží na srdci nic než to, abychom spolu byli šťastní a chovali se k sobě hezky. Záhy se však ocitáme o samotě se svatebními dary a svými rozpornými povahami, a protože nám chybí síla vůle, svazek, do kterého jsme tak nedávno, ale se vší upřímností vstoupili, se začne drolit. Opojné romantické touhy jsou jako základ vztahu příliš křehké. Přestáváme si druhého všímat a lžeme mu. Samotné nás překvapuje naše neurvalost. Začneme podvádět a mstít se.

Když se o víkendu staví přátelé, budeme je možná přesvědčovat, aby se zdrželi, protože nám jejich pozornost a vřelost připomínají, jaké naděje do nás svět jednou vkládal. V hloubi duše si ale uvědomujeme, že trpíme, protože nás nikdo nešťouchne do žeber s tím, že se máme sebrat a polepšit. Náboženství to chápe a ví, že je snazší zachovat si laskavost, pokud máme publikum. Proto nás při slavnostním vstupu do manželství vybaví celou plejádou svědků a následně na náš svazek nechá dohlížet svá božstva. Zpočátku nám představa takového dohledu může připadat zlověstná, ale ve skutečnosti pro nás může být život snazší, pokud ho budeme žít, jako by nás stále někdo pozoroval a doufal, že nezakolísáme. Je příjemné cítit, že naše chování není jen naše věc, protože nám pak námaha, kterou vlídný přístup vyžaduje, přijde o něco snesitelnější. 6. Liberálové možná uznají, že se z instrukcí ostatních teoreticky dá těžit, ale prakticky se nedají dodržet z toho prostého důvodu, že už dnes nikdo nedokáže skutečně rozlišit dobré od zlého. Tato neschopnost se často dokládá svůdným a vypjatým aforismem, že Bůh je mrtev. Velkou část moderního myšlení ochromila myšlenka, že zhroucení víry nenávratně poškodilo naši schopnost vybudovat si etický rámec. Takový argument se sice jeví z podstaty ateistický, ale kupodivu za cosi nechtěně vděčí náboženskému smýšlení – prohlášení o Boží neexistenci může našimi mravními principy otřást jen tehdy, pokud nějakým způsobem věříme, že Bůh dřív skutečně existoval, a morálka tak stála na nadpřirozených základech. Pokud ovšem od počátku pokládáme za samozřejmost, že Bůh byl smyšlenka, argument se rychle smrskne v tautologii. Proč bychom se měli zatěžovat mravními pochybnostmi, pokud je nám jasné, že záplava přikázání připisovaných nadpřirozeným bytostem pocházela ve skutečnosti od našich až příliš lidských předků? Zdá se nezpochybnitelné, že základy náboženské etiky položila u prvních společenství pragmatická potřeba potlačit u svých členů

sklony k násilí a naopak je naučit odpouštět a žít v souladu. Náboženské zákony byly uvedeny v život v podobě výstražných nařízení, která si lidé posléze promítli na nebesa, odkud se jim odrazila zpátky v odosobněné a vznosné podobě. Soucit nebo trpělivost se předepisovaly proto, že takové vlastnosti dokázaly společnost uchránit před rozkladem a sebezničením. Šlo o tak důležitá pravidla pro naše přežití, že jsme si tisíce let nechtěli přiznat, že pocházejí od nás samotných, a vystavit je tak kritice a neúctě. Abychom morálku uchránili před svými vytáčkami a slabostmi, museli jsme se tvářit, že je dána shůry. To, že si dnes dovedeme přiznat, že jsme vlastní etická pravidla přenesli do nadpřirozené sféry, ovšem nezavdává nejmenší důvod se jich zbavovat. K soucitu a spravedlnosti potřebujeme nabádat i tehdy, když nevěříme v Boha, který by je po nás vyžadoval. Výhrůžky peklem a rajské přísliby nás už nemusí stavět do latě, stačí nám připomenout, že tak jak to po nás dříve v našich představách požadovaly nadpřirozené bytosti, chceme žít my sami, nebo alespoň to, co je v nás nejvyzrálejší a nejrozumnější a čemu naše problémy a shon tak zřídka dovolí zaznít. Morálka by měla být oproštěna od pověr a natolik rozumově ukotvena, abychom si uvědomili, že původci našich mravních přikázání jsme my samotní. 7. Naše ochota nechat se vést samozřejmě hodně záleží na tom, jakým tónem se nám vedení nabízí. Jedním z obtížněji stravitelných rysů náboženství je, že kněží obvykle promlouvají, jako by ve věcech morálky měli patent na vyspělost a správná rozhodnutí. A přece křesťanství není nikdy lákavější, než když takovéto rozdělení na dospělé a děti setře a přizná, že jsme ve výsledku všichni poněkud dětinští, nedovyvinutí, nehotoví, že hřešíme a snadno podléháme pokušení. Kázání o ctnostech a neřestech přijímáme snáz z úst těch, kdo nám s obojím přijdou dobře obeznámení. Proto myšlenka dědičného hříchu zůstává tak přitažlivá a užitečná.

K tomu, co jsme v hloubi duše beztak považovali za správné, jsme se museli nutit smyšlenými hrůzami. Muka pekelná, francouzský iluminovaný rukopis přibližně z roku 1454.

Židovsko-křesťanská tradice dokázala čas od času nahlédnout, že nás od nápravy může odvést provinilý pocit, že jsme ve srovnání s ostatními tak výjimečně špatní, až nám není pomoci. Obě náboženství proto s pozoruhodnou chladnokrevností vyhlásila, že jsme děsivě nedokonalí všichni do jednoho. „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka,“ hřímá Starý zákon v Žalmu 51 a v Novém se poselství opakuje: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Řím 5:12) Takovým nahlédnutím do temnoty ovšem ještě nic nekončí, ačkoli moderní pesimismus často hlásá opak. Nikoho nepřekvapí, že jsme v pokušení podvádět, lhát, trousit urážky, sobecky přehlížet druhé a páchat nevěru. Problém není, zda jsme vystavení hrozivým svodům, ale zda se nad ně jednou za čas dokážeme povznést. Doktrína dědičného hříchu nás vede k tomu, abychom se kousek po kousku mravně zdokonalovali, vysvětluje nám totiž, že chybám, které si vyčítáme, se nevyhne nikdo. Můžeme se k nim proto na rovinu přiznat, vynést je na denní světlo a zkusit je napravit. Učení o dědičném hříchu hlásá, že nám při pokusu zbavit se něčeho, za co se stydíme, pocit zahanbení moc nepomůže. Osvícenští myslitelé se domnívali, jakou nám neprokazují službu, když vyhlásili, že je člověk v jádru a od přírody dobrý. Opakované připomínky naší vrozené dobroty ale mohou vést k tomu, že nás naše neschopnost dostát neuskutečnitelnému ideálu bezúhonnosti zcela ochromí. Doznat, že všichni hřešíme, nám pro první skromné krůčky k počestnosti skýtá lepší výchozí pozici. Důraz na dědičný hřích navíc zbavuje veškerých pochybností o tom, kdo vlastně může ve věku demokracie udílet mravní ponaučení. Na popuzenou otázku „Kdo jsi, abys mi říkal, jak mám žít?“ může věřící jednoduše kontrovat odzbrojující odpovědí „Hříšník jako ty“. Máme jednoho společného předka, padlého Adama, a proto jeden jako druhý propadáme úzkostem, prahneme po lásce a čas od času usilujeme o očištění.

8. Nikdy neobjevíme pevná a neměnná pravidla správného chování, která by zodpověděla veškeré možné otázky ohledně toho, jak spolu mají lidé žít v míru a blahobytu. Ovšem to, že se nedokážeme zcela shodnout na podstatě dobrého života, ještě neznamená, že bychom se myšlenkou na něj neměli teoreticky zabývat a podporovat ji. Morálce je třeba přiznat nejvyšší postavení, ačkoli se každý z nás bude řídit odlišným seznamem ctností a neřestí – všechny nás to totiž k tuposti a zlé vůli táhne neuvěřitelně rozličnými stezkami. U židovsko-křesťanského pojetí správného chování bychom si mohli dovolit jedno zobecnění, a to, že bude lepší se soustředit na menší, nepříliš dramatické přečiny. Pýcha zdánlivě ničemu nepřekáží, a přece ji křesťanství určilo za hodnou pozornosti; Židům zase nepřišlo zbytečné radit sezdaným párům, jak často by spolu měly souložit. Povšimněte si, jak oproti tomu moderní stát vstupuje do našich životů opožděně a těžkopádně. Zasáhne, až když už je pozdě, když už jsme vzali do ruky zbraň, ukradli peníze, zalhali dětem nebo vystrčili manželku z okna. Nezabývá se tím, nakolik velké zločiny plynou z drobných ústrků. Úspěch židovsko-křesťanské etiky spočívá právě v tom, že dokázala obsáhnout víc než jen velké a zjevné lidské neřesti. Zahrnovala doporučení, jak zacházet s celou řadou sotva patrných ukrutností a trápení, jež pokřivují každodenní život a mohou vyústit do katastrofálních zločinů. Její součástí bylo, že hrubost a citové pokoření dokážou dobře fungující společnost podrýt stejně jako loupež a vražda. Desatero přikázání bylo prvním pokusem, jak zkrotit lidskou agresivitu vůči bližním. V Talmudu a ve středověkých soupisech křesťanských ctností a neřestí je znát zaujetí méně výraznými, a přece stejně zrádnými a výbušnými druhy krutého zacházení. Prohlásit krádeže a zabíjení za špatné je hračka. Dalo by se říct, že větším výkonem mravní představivosti je varovat před následky znevažujících poznámek a sexuální odměřenosti.