Prázdniny s Knihou Zlín
dělníkům nikdy nedokončené, anebo dosud nezapočaté stavby. Pochopil, že se policistka ve směru ke světlu úmyslně pohybuje tak, aby ji neprozradil vlastní stín. Pak se protáhla mezi zbytky mříže a zmizela v černé tmě. Muž její postup znalecky ocenil. Taky mu to mohli říct. Ta holka dobře ví, co dělá. Ojún přemýšlela, co dál. Mladíci buď chtějí Saru chodbami teplovodu jen odvést někam jinam, a pak by je neměla sledovat moc zblízka, aby si jí nevšimli. Anebo ji zavlekli do podzemí, protože ji chtějí zabít a její tělo tam nechat, a potom by měla zasáhnout co nejrychleji. Stejně by ale neměla vyprovokovat přestřelku: byla by sama proti dvěma, v uzavřeném prostoru, a oni ještě mají mezi sebou namol opilou Saru. Zavřela oči, uvědomila si, že Jerúldelger by už nejspíš oba chuligány sejmul, přikrčila se a rozběhla se ke vstupu do teplovodu. Přesně ve chvíli, kdy se ocitla u temného otvoru, vyrazila z podzemí nejasná postava a řítila se proti ní. Ojún chtěla vystřelit, vtom si ale uvědomila, že je to jen vyděšené dítě. Vrhlo se jí k nohám, hned za ním se objevila nějaká žena a tiše žadonila, ať je ozbrojená policistka ušetří. Pohybovali se oba úplně neslyšně, jak přízraky. Než Ojún stačila pochopit, co jí žena chce zoufalými posunky a vystrašenými pohledy naznačit, skočilo na ni další dítě a chtělo jí vyrazit zbraň z ruky. Ojún se sklonila, odstrčila dítě na stranu a podařilo se jí rozkročit se nad ním. Mířila mu mezi oči, volnou rukou mu zakryla ústa. „Ani hnout! Policie. Nechci ti ublížit. Když nebudeš křičet, pustím tě, ale odpovíš mi na moje otázky, jasný? Pak budeš moct jít. Souhlasíš?“ Kluk přikývl a Ojún sňala ruku z jeho úst. „Co se tam děje?“ zeptala se ho potichu, s obličejem těsně u něj. 88
„Jsou šílený! Budou ji mučit! Vyhnali nás.“ „Kde jsou?“ „U velký trubky, směrem na východ. Třetí křižovatka, sto metrů na jih, je tam přechodová komora s uzávěrem. Tam jsme byli, když nás vyštvali.“ Ojún kluka pustila, ten hned zmizel v černé tmě, jako by nikdy neexistoval. Ojún váhala. V teplovodu nikdy předtím nebyla. Policie v tom prostoru pod zemí zásadně nezasahovala, aby se nemuselo přiznat, že takové problematické prostředí ve městě je. Nejlepší bylo předstírat, že Ulánbátar žádný rozvod teplé vody nemá. Teplá voda samozřejmě v celém městě teče. Když ale západní televize o tomhle horkém tématu točily sociální dokument, explicitně mluvily o teplovodu, neboť si tak mohly být jisté, že u svého publika, zvyklého na městské pohodlí, spolehlivě vyvolají soucit. Následně se teplovod stal běžným tématem hovorů i mezi obyvateli Ulánbátaru. A žijí tam tisíce bezdomovců. Zahraniční noviny o nich psaly, cizí televize je ukazovaly, jen zdejší policie měla nařízeno si jich nevšímat. Jedna neziskovka nedávno uvedla, že v prostorách pod zemí živoří pět tisíc lidí, a to hlavně v zimě, kdy venkovní teplota klesá k minus čtyřiceti a jediná možnost jak přežít je uchýlit se k teplovodu vybudovanému pod městem. Úkryt zde nacházejí zejména někdejší kočovníci, co přišli do města ze stepi, jež jim dosud přinášela obživu, a teď se ocitli pod zemí v hladomorně, ve špíně a mezi odpadky. Tvrdilo se, že navzdory té bídě respektují etická pravidla předků a že celá zlodějská čtvrť ctí tradiční zvyky a modly. A to byla další záminka pro vládu, aby nedovolila policii zasáhnout. Oficiálně v podzemí k žádným zločinům ani drobnějším kriminálním činům nedocházelo. Přestože v posledních několika letech rostl počet těch, kdo z venkova přicházeli do města, kde se stále více ubožáků, co utekli ze stepi, ocitalo 89
na ulici. Vznikala celá nová populace loserů a sirotků, kteří se živili krádežemi, tvořili různé party, žili v teplovodu, který jim nabízel útočiště i snadný úkryt před pronásledovateli. Oběti jejich zlodějin ani policisté se za nimi do spleti zapáchajících temných chodeb neodvažovali pustit. Jednotlivé bandy si svá území okupovaly a chránily je proti vetřelcům. Správa města se sice tvářila, že o problému neví, ale kriminalita v labyrintu teplovodů a stok pod městem jen bujela a policie o ní neměla žádný přehled. Muž u okna zatím posledním hltem vyprázdnil lahev; ještě chvíli mohl doufat, že se policistka do teplovodu neodváží. Když ale viděl, jak její postava zmizela ve vstupním otvoru, odevzdaně a ztěžka se zvedl z křesla, popadl svou pistoli, strčil si ji za opasek a zašel do kuchyně, aby si aspoň ještě opláchl obličej, než půjde ven. Vstupní šachta byla kruhová, z hrubého betonu. Po zabudovaných železných stupních umožňovala sestup do pěti metrů. Hned na začátku Ojún zaskočil hrozný zápach. Byla tu cítit moč, zvratky, hniloba. Proklínala se, že si nevzala šálu, do níž by mohla schovat nos. Jakmile se smířila se zápachem, i když se jí žaludek pořád bouřil, přepadl ji strach ze tmy a hmyzu, kterého tu je určitě plno. V pětimetrové hloubce už z kalného světla, jež panovalo na ulici, nezbylo vůbec nic. Ojún opatrně, jak to jen v naprosté temnotě šlo, zkoumala nohou zem: bořila se do blátivé, kluzké špíny. Sáhla do kapsy a vytáhla iPhone, kde měla nahranou aplikaci simulující baterku. Pohled na podsvícenou obrazovku telefonu ji uklidnil, rychle našla potřebnou ikonku a aplikaci spustila. Chodbu ozářilo bílé světlo vytvářející náladu ponurého videa a Ojún s hrůzou objevila temný svět teplovodu. 90
Displej iPhonu matně osvětlil jenom pár metrů podzemí. Hlavní kolektor se na jedné straně vynořoval a na druhé zase mizel ve tmě. Ocelová roura měla přes metr v průměru, každých deset metrů ji přerušovaly svornice zapuštěné do betonových patek. Všude čouhala azbestová izolace, visela dolů v orvaných špinavých cárech obalených šváby. A tam, kde občas unikala voda, roura obrůstala vápennými strupy. Jen se Ojún smířila se zápachem, zvedl se jí žaludek z horka. Vodu o teplotě přes sto třicet stupňů hnali teplovodem pod tlakem ze dvou sovětských tepelných elektráren vybudovaných za minulého režimu v centru města. Tisíce tun rour a trubek se zvenku ježilo bublinami a vodotrysky unikající páry, neustále stříkající k nebi těžké sloupy štiplavého okrového kouře. Desítky kilometrů potrubí, tvořící pod městem složitý labyrint chodeb, rozváděly užitkovou i otopnou teplou vodu podle potřeby a podle možností, v závislosti na tom, kolik jí zbylo po ztrátách způsobených neopravovanými prasklinami a špatným těsněním, nehodami a poruchami, krádežemi, plýtváním i korupcí. Nad hlavním teplovodem, v horní části chodby, se táhlo ještě další, méně rozměrné potrubí, připevněné ke stropu kovovými háky. Přes všudypřítomný zápach a tmu se Ojún podařilo sebrat sílu, soustředit se a pokusit se určit svou polohu, než se vydala tunelem dál. Neušla ani deset metrů, když se naproti ní v bílém světle iPhonu objevila postava s bledou tváří a skelným pohledem: vynořila se zpod hlavní roury a proklouzla jí mezi nohama jako stín nějakého pidimužíka. Ojún vykřikla hrůzou a zachvěla se, nato se za svou reakci zastyděla. Chtěla se rukou opřít o rouru, aby našla ztracenou rovnováhu, vtom ale další stín skočil od stropu a stejným způsobem jí hned zmizel za zády. Ojún to vyděsilo tak, že upustila telefon. Spadl displejem na 91
zem. Rázem se ocitla v naprosté tmě, ustrašená z toho, že ji z okolní černoty sledují tyhle strašné bytosti. Napínala uši, aby zjistila, jestli jsou kolem ní ještě další, a uvědomila si, že slyší neustávající bzučení much, jako by nezvyklý pohyb probudil celá hejna hmyzu. Neodvažovala se ani dýchat, v prostředí tak nasyceném hnilobnými výpary to prostě nešlo. Několik okamžiků zůstala bez hnutí, číhala na další nebezpečí, pak se přece jenom pomalu zklidnila. V hrozivém tichu zaslechla nějaké tlumené hlasy. Snažila se určit, odkud zvuky přicházejí, a po chvíli spatřila v dálce před sebou neznatelné světlo. Představila si, jak je Sará v téhle stoce vydána na milost oběma mladíkům, a špatná předtucha ji přiměla jednat. Předklonila se, aby zvedla iPhone, prsty šátrala po zemi a nahmatala jen hnusný povrch. Nakonec telefon přece jen našla, hned pod nohama. Jakmile ho zvedla, obrazovka osvítila mraky švábů. Ojún měla co dělat, aby dokázala telefon udržet a s hnusem ho neodhodila zpět. Znovu si posvítila pod nohy a mohla sledovat stovky hemžících se zástupců toho obrovského hmyzu. Při představě, kolik jich při každém kroku ve tmě rozšlápne, musela opět potlačit nutkání ke zvracení. Vyrazila chodbou dál, a jak osvítila část podzemí před sebou, zase je uviděla. Přízraky ležící na rourách, krčící se u hlavního potrubí nebo se vstoje opírající o stěnu tunelu, všichni ji tiše pozorovali, propadlé oči se jim ve světle iPhonu leskly: vyděšené děti, bezzubí starci, ztahané matky. Napočítala nejprve tři, pak pět, osm hned před sebou, přitom dobře věděla, že za sebou nechala přinejmenším ty dva. Její první zděšení už opadlo, přestala se bát. V pohledech bytostí kolem sebe vyčetla takovou odevzdanost osudu a tolik strachu, že už jim nezbývala žádná kapacita pro nenávist nebo zlost. Rukou 92
jim naznačila, že se jí nemusí bát, jen ať zachovají klid a zůstanou ticho. Otočila obrazovku iPhonu k sobě a ukázala jim svou tvář, zadívala se do tunelu a široce otevřela oči, aby naznačila, že potřebuje vědět, kam jít a co se tam děje. Když si na ně opět posvítila, viděla, že se mezitím všichni shlukli kolem ní. Jedna z žen ukázala pohybem hlavy dozadu do chodby, pak chytila za paži dítě vedle sebe, jako by mu dala pokyn, aby promluvilo. Chlapec ukázal do tunelu, třikrát poposkočil a prstem namířil kolmo doprava. Ojún pochopila, že je tu síť odboček, jež vedou vodu ke každému z paneláků v každém obvodě, a ona že má jít rovně a zahnout až do čtvrté, která vede k jihu. Naznačila, že jim děkuje, a když položila ženě ruku na rameno, v jejích předčasně zestárlých očích četla stopy bídy a stesku po ztracených stepích a divokých kavalkádách. Ti staří lidé kdysi bývali svobodní a pyšní, prostoupeni vůní širých stepí; Ojún se sevřelo srdce, když pomyslela na to, že zdejší děti budou mít svůj útlý věk spojený s jedinou vzpomínkou: zápachem a temnotou tunelu. Žena ji uchopila za ruku a zadívala se jí dlouze do očí, aby dala najevo, že má být opatrná. Policistka mlčky, jen očima přisvědčila, pak se rozhodla vytáhnout zbraň. Teď už ty ubohé přízraky z podzemí nijak nevyděsí. Na první ze tří odboček narazila hned asi po patnácti metrech. Chodba zde ústila do betonového výklenku o několika krychlových metrech, kde si člověk připadal jak v bunkru a kde bylo hlavní potrubí napojeno na obrovský křížový rozdělovač. Vedení mělo v místě křížení pod stropem tolik různých přípojek, že celý systém dosahoval téměř až do výše obličeje. Všimla si krys, připravila se k útoku. Jakmile je osvítila, vyrazily proti ní se zlostným syčením, ohrnuté fialové pysky odkrývaly jejich ostré žluté zuby. Ojún musela vynaložit veškeré 93
úsilí, aby potlačila svou fobii a zhnusení a ovládla nutkání všechny je postřílet. Krysy ale s pištěním zmizely tak rychle, jak se objevily. Policistka spěšně prošla pod spletí trubek a postupovala tunelem dál. Ve tmě rozeznala další mdlé tváře. Osamocení starci, celé rodiny, partička dětí tisknoucích se jedno ke druhému. Jako by už věděli, co tu Ojún hledá, ochotně jí gestem či aspoň pohledem ukazovali cestu. Všude bylo plno švábů. Krysy okupovaly rozdělovače. Lidské trosky se tísnily tam, kde to bylo možné. Ojún minula druhou odbočku, tentokrát už o krysách věděla předem a slabým světlem z iPhonu sledovala jejich pohyb. Hrůzou se jí stáhl obličej, a jakmile měla další úsek za sebou, na zlomek vteřiny se otočila, aby si ověřila, že ji po trubkách u stropu nenásledují. Zachvěla se při představě, že by ji mohly doběhnout, ve tmě jí skočit na záda a zakousnout se jí do krku. Když se opět otočila, oba mladíci byli jen pár metrů před ní, stejně zaskočení jako ona. Svítili si malou baterkou. „Policie. Ani hnout!“ namířila na ně Ojún pistoli. „Kde je ta dívka?“ Dostala baterkou ránu do obličeje. Překvapením se zapotácela, jeden z mužů se na ni vrhl a porazil ji na zem. Pak oba zmizeli ve tmě. Sotva se začala zvedat, vycítila, že se ji druhý snaží uhodit do obličeje pěstí. Uhnula, ale rána ji bolestivě zasáhla do ramene. Trvalo jí několik vteřin, než zase přišla k sobě a zorientovala se. Baterka naštěstí zůstala ležet na zemi a svítila směrem, kudy mladíci prchali. Ojún je zahlédla a vystřelila, pevně doufajíc, že netrefí někoho jiného. „Všichni k zemi. K zemi! Chraňte se!“ Ojún věděla předem, že se kulky budou odrážet od stěn a potrubí a všichni ti vyděšení lidé, co se tu skrývají, budou snadnými terči. Přesto ještě dvakrát vystřelila, pak sebrala baterku a rozběhla se za nimi. Slyšela 94
jejich kroky před sebou. Vráželi do kdečeho a zlostně nadávali. Nechala se jejich hlasy vést. Znovu na jistotu vystřelila, zaslechla zlověstné zasvištění a potom bolestný výkřik. Všimla si, že k ní běží ženy s dětmi. „Nestalo se vám něco? Není někdo zraněný?“ „Jenom ten chlap,“ odpověděla žena, která s ní před chvílí mluvila. „Jenom on.“ Ojún nechala skupinku za sebou. Zpozorovala postavu mladíka potácejícího se v bílém kouři. Řval z plných plic, rukama si držel tvář, sotva stál na nohou. Inspektorka k němu přistoupila, aby ho případně odzbrojila, ale málem se z té děsivé scény pozvracela. Muž se zmítal přímo uprostřed proudu horké páry, jež ho zaživa vařila. Jedna z kulek prorazila menší svislou trubku vedoucí k rozdělovači ve výšce jeho hlavy přesně v tu chvíli, kdy se tam muž ocitl. Ojún marně hledala sílu, aby se přiblížila, jen bezmocně sledovala, jak se oslepený mladík potácí sem tam v proudu tryskající páry, rozsah opařenin na jeho těle se stále zvětšoval. Potom zavrávoral, trochu couvl a upadl na zem, policistka využila toho, že se na okamžik dostal z dosahu nebezpečného vodotrysku, sehnula se, chytla ho za cíp bundy a přitáhla k sobě. Muž řval bolestí, stále si držel tvář, ale i ruce měl do běla opařené, s odchlipujícími se cáry masa; Ojún si raději ani nesnažila představit, jak vypadá obličej pod nimi. Chytla mladíka za límec a po zádech ho táhla dál od potrubí natlakovaného horkou párou. Horko začalo být nesnesitelné. Muž přestal řvát, Ojún napadlo, jestli není mrtvý. Sotva ho v té tmě viděla. Když se ho snažila vysvobodit z proudu tryskající páry, musela odložit baterku. Teď vytáhla zbraň, kterou měla zastrčenou za opaskem, a po čtyřech se pro svítilnu vydala, nevšímajíc si krys ani švábů. Popadla baterku, jejíž světlo už sláblo, a otočila se, aby si na mladíka posvítila. Krysy 95
už se na něho vrhly. Jen to, že se jeho tělo ještě zmítalo v křečích, je drželo v odstupu, ale ty odvážnější už mu dorážely na nohy. Mladík spíš už jen chroptěl. Ojún vstala, rozhodnutá krysy rozehnat, vtom ale uviděla, jak se do dálky před ní protáhl její vlastní stín. Obrátila se za sebe, načež ji oslnila silná záře z výkonné svítilny. Podvědomě pochopila, že to není komplic zraněného mladíka. „Pomozte mi, prosím. Ten muž je vážně raněný. Pomozte mi s ním, prosím!“ „Sorry,“ odpověděl dotyčný tak klidně, až ji to ochromilo. „To fakt není můj problém.“ „Prosím, vždyť strašně trpí,“ naléhala Ojún. „Tak se modli, abys netrpěla ještě víc!“ „Co to…“ k smrti vyděšená Ojún se na víc nezmohla. Neznámý si položil svítilnu na zem a blížil se k ní z boku. Policistka v protisvětle nerozeznávala víc než jeho siluetu. Přestože mu neviděla do tváře, jeho záměr hned pochopila. Muž namířil zbraň jejím směrem a chystal se vystřelit. Snažila se samu sebe přesvědčit, že přišel proto, aby raněného dobil. Snad je to třetí komplic, má se postarat o to, aby nezbyli žádní svědkové. Jenže on mířil na ni! „Nech toho, jsem od policie!“ zakřičela. „Já vím,“ řekl potichu. „Však já taky!“ Rána vyšla přesně v tu chvíli, kdy vystřelila i Ojún. Všechno se kolem ní rozkmitalo. Za střelcem se objevil nějaký stín a kopl do svítilny. Mihotavé světlo a stíny zběsile tančily tunelem, pod nohama jí prchaly vyděšené krysy, vzduch nasycený horkou párou ztěžkl pachem střelného prachu. Neznámý se zapotácel, vystřelil do vzduchu a pak se zhroutil na Ojún, ta ovšem stačila uhnout a upadla stranou na zem plnou švábů. V uších jí ještě doznívala ozvěna hlasitých výstřelů a svištění kulek odrážejících se od trubek. Jen co se vzpamatova96
la, uvědomila si, že se tu pohybuje ještě někdo. Napřímila se, rozkročila, aby získala stabilitu, v jedné ruce držela zbraň a ve druhé svítilnu opařeného mladíka. „Hele hele, bacha, parťáku!“ Na čtyřech vedle ní klečel kluk z paneláku, ten s kšiltovkou Vikingů, a usmíval se na celé kolo. „Co tu děláš?“ „Sledoval jsem tě, parťáku!“ „A ten chlap?“ „No vlastně jsem sledoval toho chlapa, kterej sledoval tebe.“ „Odkdy mě sledoval?“ „Už seshora.“ „A tušíš proč? Patřil k těm dvěma?“ „Ne, ten patří k poldům, ale k těm špatnejm.“ „Špatnejm? Jak špatnejm?“ „No špatnejm poldům přece, ne?“ Ojún se přestala snažit pochopit, o čem chlapec mluví. To počká na potom, tady to nemusí řešit, v tomhle tunelu plném horké páry s mladíkem uvařeným zaživa vedle sebe, útočníkem na útěku a zkorumpovaným policistou na zemi. „Tys ho zabil?“ zeptala se znepokojeně a začala vstávat. „Ne,“ přiznal kluk s železnou tyčí v ruce. „Jenom omráčil.“ „Posviť mi, musím ho prohledat. Chci vědět, kdo to je.“ „Kašli na to! Našla jsi tu holku?“ „Ještě ne. Ale nebude daleko.“ „Musíme ji honem najít,“ nařídil chlapec. „Jestli s ní udělali to, co myslím, musíme si pospíšit.“ Ojún se nebránila. Mluvil tak přesvědčivě, že vycítila, jak naléhavé to je. 97