Prázdniny s Knihou Zlín
UPPSALA, 1984 Už chodím k Psychošce rok, ale pořád ještě nevím, jaký mám na této zemi úkol. Jen mluvím a mluvím, mluvím s ní, dokonce i když u ní nejsem. Tatínek tvrdí, že jsem malá nihilistka. Musela jsem si to najít. Je to člověk, který si myslí, že nic nemá smysl. V tvém věku je běžné, že se člověk zabývá problematikou nesmyslnosti. Ale dá se to vyléčit. Když nestačí návštěvy psychologa, můžeš si vzít prášek. Neobtěžuju se to ani komentovat. Snažím se vyhýbat všem definicím. Z definicí se snadno stávají diagnózy a s diagnózami je to stejné jako s morem, všichni umřou. Pro mě je nepochopitelné, že si někdo dokáže ráno pustit rádio a myslet si, že je všechno fajn. Co všechny ty války, vraždy a idioti – hlavně ti idioti, kteří se jen šklebí a jsou vám v patách – jak může někdo být šťastný, když oni stojí vedle něj a civí? Mám silný pocit, i když ještě není podložen důkazy – city je těžké podložit důkazy –, že ti, co nejsou aspoň mírně deprimovaní, jsou praštění. Moje teze zní, že štěstí, jak to, o kterém se dočtete v ženských časopisech, i to, o kterém se píše v Bibli, je otázka toho, jak jste 133
inteligentní. Ti, co nic nechápou, jsou šťastnější. Ale je mi jasné, že něco takového nemůžu říkat nahlas. To bych pak byla nejen nihilistka, ale i elitářka, a to není pouhá diagnóza, to je zakázané. Rozhodně v žádném případě nehodlám brát nějaké tablety. Vyplivuju všechno, co říkají ostatní, dokud to neprokážou. Do pusy mi nesmí nic, co chutná po nesmyslech. Horší je vyhnat si z hlavy myšlenky. Měl by existovat nějaký způsob, jak se nenakazit všemi těmi nesmysly, co poletují kolem uší. Třeba naslouchátko, které by se dalo ztlumit. Nebo předstírat hluchotu. Je to podobné, jako když necháte vánoční stromeček dál růst v lese. Spolu s ostatními. Dokud sám od sebe neuschne. Člověk by měl umět kašlat na to, co si myslí ostatní. Propast mezi tím, kým jste, a tím, kým byste mohli být, je nesmírně hluboká. Když se přes ni nedostanete, všechno zůstane i nadále nesmyslné. Když tohle všechno vykládám Psychošce, dlouho mlčí a pak pomalu pronese, jako by psychošky měly zakázané dávat rady. Řekne: Ale Iso, vždyť ty ráda bádáš. Nechceš bádat o smyslu? To přece dělám, odpovídám, a cítím, jak se můj plačtivý hlas mění ve vzteklý. Ovšemže ano, prohlásí Psychoška a vycouvá z toho. Řekla jsem hloupost. Když jdu tentokrát domů, nejsem jen deprimovaná. Jsem skutečně zoufalá. Ona, která toho tolik chápe, tohle nepochopila. Nechápe esenci. Opravdu nevím, jak tohle skončí. Hlas v Rádiu už několik měsíců nepromluvil. Jako by se po ní slehla zem. A já se jí pořád ještě neodvažuju napsat. To, co chci napsat, musí být průzračně jasné, a Psychoška, která nemá ponětí, čím se zabývám, mi v tom nepomůže. Jdu po Drottninggatan a civím do všech těch nesmyslných výkladních skříní. Vidím všechny ty krámy. 134
Všechny ty nesmysly. Všechno, co se dá koupit. Vyhrát. Zahodit. Spláchnout. Vsadit do hry. Riskovat. Je to hra, napadne mě, když dojdu k náměstí Stora torget. Život není jen soutěž, je to hra. Máte karty, které musíte vyložit. Piky jsou smrt, srdce jsou láska, peníze jsou kříže… bridge, bingo, poker, člověče, nezlob se. Rozptýlení: Nesmyslnost. Loterie. Ale vtom dostanu nový nápad. Hra! Vymyslím hru! A najednou moje nohy šlapou po přechodu skoro rychleji než já sama. Vymyslím hru. Bude se při ní házet kostkou. Postavíte se na políčko, vezmete si kartu a začnete vyjednávat. Každý hod bude stát peníze, to je důležité, účast bude něco stát, aby člověk pochopil, že život je něco vzácného. Začínat se bude v Chaosu. Je to důležité, taková jakoby výhrůžka, že jste tam byli a celou dobu riskujete, že se tam zase vrátíte, budete tam muset přečkat spoustu hodů, zpozdíte se za ostatními a stane se z vás lůzr. Jdi do Chaosu, jdi přímo do Chaosu, ale neprojdi jím, jdi. Nebo máte štěstí, padne vám šestka a začne se vám dařit. Člověk musí procházet životem. Ale jakým životem? Život je láska a práce, tvrdí Psychoščin Superhrdina. S tím se budu muset spokojit, jako s hypotézou – prozatím. Ti, co věří v Režiséra, Hodináře a Číšníka, mluví o kříži. Pochopitelně že je člověk nucen nést svůj kříž – jak bývá zvykem – na bedrech. Musí hledat lásku. Láska jsou srdce, to je klasika, tomu rozumí i ti, co nejsou elitáři. Srdce a kříže vyrobím a uložím je do krabičky. Nesmějí být moc velké, zhruba jako nehet od palce, aby 135
se vešly do krabičky, která se zase vejde do krabice od bot. Všechno se musí naskládat do krabice od bot. Tu musím pomalovat, ilustrovat, jak, to vymyslím později. Kde jsem to skončila? Aha, růžová srdíčka a fialové křížky. Fialová je barva církve, ale můžou to být i profánní kříže, všední peklo. Pak si vytáhnete kartu a na ní bude napsáno třeba: Tough luck, baby, vytáhni si kříž a nes ho, dokud pod ním neklesneš. To bude dobré: Bude to dobré, protože je to naprosto realistické. Srdce neznamenají běžnou romantiku a směšná zamilovaná srdíčka. Ne, musí to být opravdická srdce uložená pod žebry. Srdce, která jsou na jazyku a krvácí. Statečná srdce, která podpírají zeměkouli a chtějí napravit svět. Co víc člověk v životě potřebuje? Kolíky! Pochopitelně – celý opasek kolem těla, ve kterém jsou zastrkané kolíky jako revolvery, aby se člověk mohl prostřílet dál, dupnout si, vyžadovat respekt. (Nad tím střílením se musím ještě trochu zamyslet. Co když je to destruktivní?) Kostka bude docela obyčejná, jako z člověče, nezlob se, to nemusím nijak komplikovat. Pak tam bude ještě bank, který se bude chovat jako magor. Úrok, půjčky, úspory, ztráty – šup, šup, a je to. U toho nemám vůbec žádné problémy s validitou. A za peníze si můžete kupovat hodiny terapie. Jo! Vymyslím hru o terapii, Velkou terapeutickou hru. Využiju všechny výsledky svého bádání, všechny vhledy a neúspěchy, a zapíšu je na kartičky, které si budete tahat, poté co jste zaplatili a hodili kostkou. Musím si sehnat krabici od bot. Na vnitřní straně víka budou pravidla hry. Nesmějí být moc těžká. Aby hru mohli hrát všichni. Možná budou hráči smět být ne136
milosrdní. Rozhodně to celé bude věrohodnější, když budou nemilosrdní. Začínat se bude v Chaosu, úplně dole v levém rohu na herním plánu pomalovaném stejnými vodovkami jako krabice. Bude to estetické. Žádná dětská čmáranice. Bude to krásné. Profesionální! Cítím, jak rychle kráčím, vlasy mi vlají kolem hlavy a já procházím kolem Stora torget a kašlu na autobus. Místo toho jdu dál po ulici až k výtvarným potřebám. Tam prodávají modurit. Koupím balíček růžového (na srdce), balíček fialového (na kříže) a pak tam ještě dlouho postávám a přemýšlím, jakou barvu má vlastně kolík. Nakonec se rozhodnu pro hnědou. Nemá smysl ztrácet čas nedůležitými rozhodnutími. Nemá smysl ani zastírat skutečnost, uvažuju už v autobuse. Revolvery jsou příliš destruktivní. Kolíky jsou lepší. Kolík je jako penis, jenž je metaforou odvahy. Jednoduše vymodeluju malé penisy. Tím začnu. Jakmile dorazím domů. Pustím troubu a začnu modelovat. Nikdo nesmí říkat, že neberu život vážně. A abych nevyloučila určité hráče, podívám se, jestli nemá tatínek v koupelně starou lahvičku sedativ, která bych si mohla vzít. Samozřejmě si občas budete moct vytáhnout kartu, na které bude napsáno: Vezměte si prášek na uklidnění, třikrát neházíte. Autobus ujíždí po Norbyvägen a já přemýšlím, až mi z toho hučí v hlavě. Zaplatíte a hodíte kostkou. Skončíte na terapeutickém sezení, ve snu, dostane se vám vhledu nebo Šance. Protože takový je život. Může vás postihnout cokoli, něco naprosto nepochopitelného nebo iracionálního. Parkování dovoleno! Může tam být napsáno nes svůj kříž nebo gratulujeme, dostáváš dvě srdce, nebo prosím, vyber si kolík, záleží na zkušenostech. Občas to budou krutá sdělení, vrať všechny kolíky, nebo bohužel – přidej si na bedra 137
další kříž, pod kterým se zhroutíš, nebo vrať srdce do banku. Nebo se stane to nejhorší, co nikdo nechce: Jdi do Chaosu, jdi přímo do Chaosu a počkej tam, než ti padne šestka. Každý hod něco stojí; neříkala jsem to už? Čím déle žijete, tím víc se to prodraží. Velká terapeutická hra je určena pro neomezený počet hráčů. Můžete ji hrát sami. Nebo s celým světem.
138