Prázdniny s Knihou Zlín
12. kapitola – Vesnice U velké boudy na kraji osady si sundali batohy. Vigdís vykročila podél soutěsky s Islandskou flórou v ruce, přičemž předtím bez bližšího vysvětlení prohlásila, že do vesnice nepůjde. Hrafn na ní poznal, že má strach, možná po tom, jak přeběhla přes můstek – ještě nikdy ji neviděl se tak odvázat, nikdy u ní neviděl takovou odvahu, a čím víc o tom přemýšlel, tím podivnější mu to připadalo. Vítr stále sílil a místy vířil písek, ale viditelnost byla ještě dost dobrá na to, aby nesešli z cesty. Bouda stála několik desítek metrů od můstku; byla vyšší a delší než boudy ve vesnici a připomínala hangár. Na západní straně, kde se rozkládala nepřetržitá rovina, kam až oko dohlédlo, byly obrovské dveře a v nich druhé, menší. „Vchod pro lidi,“ zamumlal Egil přihlouple. Na větších dveřích visel lesklý řetěz s visacím zámkem a na menších také. Bouda byla hodně prorezlá, ale řetězy a zámky vypadaly poměrně nově a nebyly na nich patrné žádné známky opotřebení. Hrafn nakoukl dovnitř v místě, kde řetězy procházely otvorem ve dveřích, ale neviděl nic než tmu. Z otvorů vycházel slabý pach, ne 87
nepodobný pachu vlhkosti nebo plísně a se závanem oleje. „Řekl bych, že tu garážovali pracovní stroje, bagry a traktory,“ usoudil. „Museli boudu vyklidit, když vesnici opouštěli.“ „Ale přesto je zamčená,“ namítl Egil. „Sotva by ji tak důkladně zamykali, kdyby v ní nic nebylo.“ Hrafn vykročil podél návrší, které se zvedalo od soutěsky, a zastavil se na kraji osady. Byla jako zátiší, miniatura ve skleněné kouli, kterou už dlouho nikdo nezatřásl. Bud bylo kolem třiceti nebo čtyřiceti, byly postavené z dýhovaných desek a pravděpodobně sloužily jako noclehárna pro dělníky. Stály ve dvou půlkruzích kolem velké budovy uprostřed toho, co Hrafn hned v duchu nazval vesnicí, třebaže jeho označení možná bylo nepřesné – v úvahu připadalo i slovo „tábor“ nebo „osada“, shluk bud pro dělníky postavených za určitým účelem. Boudy se zdály většinou všechny stejně veliké, ale někdy byly dvě či tři spojené do tvaru písmene L nebo U. „Krása, člověče,“ prohodil Egil. „Roztomilá vesnička,“ přitakal Hrafn a povzdechl si. „Ničím se neliší od ostatních islandských dělnických vesnic! Chybí tu už jenom videopůjčovna.“ Rozhodně se cítil lépe, když tomu říkal vesnice; bylo to moc ošklivé místo na to, aby zůstalo bezejmenné, pojmenování nepěkné dojmy oslabovalo. „Jak je to asi dlouho, co tady někdo bydlel?“ uvažoval Egil, vytáhl fotoaparát a namířil ho na vesnici. „Víš jistě, že teď tady nikdo nebydlí?“ Podél okraje vesnice se rýsovala štěrková cesta, která vedla od jihozápadu, před vesnicí se stáčela kolem velké boudy k severu a pak směřovala rovnou čarou přímo k velké budově uprostřed. Vydali se po ní a zamířili do 88
středu vesnice, ale u jedné boudy se zastavili. Na delší straně měla pět oken a na jednom konci dveře; podle šmouh na zdi se zdálo, že kdysi bývala modrá, ale většina barvy pískem a větrem oprýskala. Obešli boudu dokola a prohlédli si ji. Hrafn se naklonil k jednomu oknu a pokusil se nahlédnout dovnitř, ale ve všech oknech byly zatažené záclony. „Proč jsou tady zatažená okna?“ podivil se Egil. Hrafn neodpověděl a vzal za kliku. Dveře byly zamčené. Přešel k vedlejší boudě, ale i ta byla zamčená. Pak se přesunuli dál do vesnice. Budova uprostřed vsi měla jen jedno poschodí, stejně jako boudy pro dělníky, ale byla mnohem větší. I okna byla větší než v ostatních boudách a ve všech oknech nebyly zatažené záclony. Vypadalo to, že budova má několik vchodů, jeden na každé straně. Hrafn přešel k nejbližším dveřím, které nebyly zamčené a otevřely se do světlého volného prostoru; stálo tam několik stolů s židlemi a na jednom konci sálu byl příborník. „Jídelna,“ poznamenal Hrafn a vešel dovnitř. Sál byl menší, než podle vnějšku budovy čekal. Prošli mezi stoly k příborníku a nahlédli do kuchyně, která byla prázdná, až na obrovskou lednici s automatem na kostky ledu. Ve dřezu našli zelenkavý talíř a naprasklý půllitr se zčernalými zaschlými šmouhami zevnitř. Lednice byla prázdná. Vyšli ven a zabočili za roh k dalším dveřím, které se otevřely do jiné místnosti, stejně velké jako jídelna. Nebyl tu žádný nábytek kromě jednoho psacího stolu a v rohu zahálela šedivá, promáčknutá kartotéka prozrazující, že tam kdysi bývala kancelář. V jedné zdi byla okna, obrácená do čtvercové zahrady, vlastně spíš pískoviště; sem tam stály na písku lavičky na sezení a také tu byly dvě hliněné nádoby – nejspíš 89
na nedopalky. Zvenku budova vypadala jako jeden spojitý celek, ale skládala se ze čtyř bud uzavřených do čtverce s otevřeným prostranstvím uprostřed. Hrafn se procházel po místnosti: všiml si hnědých cákanců na jedné stěně a kousek od nich uviděl pootevřené dveře. Z dveřního rámu, v místě, kde byl zádlab, trčely směrem do menšího pokoje třísky, jako by dveře někdo vykopl. Hrafn na dveře opatrně zatlačil a nakoukl dovnitř. V pološeru se rýsoval další psací stůl, kartotéka a police plné šanonů. Závěsy dovnitř procházelo tmavomodré světlo. V pokoji byl cítit silný pach hniloby. Začal tím, že závěsy roztáhl. Okno bylo rozbité a parkety pod ním ztmavlé a nabobtnalé, ale nikde nebyly vidět žádné střepy. Podlaha byla pokrytá papíry a šanony, které vypadly z polic. Zásuvky v psacím stole byly otevřené a v nich ležely další papíry popsané řadami čísel a znaků, jakýmisi výpočty, ve kterých se vůbec nevyznal. Měl nejasný pocit, že nepořádek v pokoji není úplně nahodilý, jako by tam někdo slídil a pátral po cennostech. Ne, spíš tam nějaký cestovatel v nouzi hledal úkryt, vyrazil dveře, protože doufal, že najde jídlo, oheň nebo svíčky, a uvelebil se na tomhle uzavřeném místě, aby se zahřál. Ale proč tedy rozbil okno? Na podlaze pod oknem nebyly žádné střepy, což znamenalo, že bylo roztříštěné zevnitř. Někdo vběhl do pokoje, zabouchl za sebou a zamkl, a když uslyšel údery na dveře, pokusil se utéct oknem… Hrafn se vrátil do přední místnosti a došel ke dveřím, před nimiž stál Egil a kouřil. Vesnice se zdála ještě tišší než okolní pustina, kde byl slyšet aspoň šepot písku. Možná má jenom problém se všemi těmi závěsy a potemnělými pokoji za nimi. „Hledáme vlastně něco konkrétního?“ zeptal se Egil. 90
„Pokud vím, tak ne. Ty něco hledáš?“ Hrafn pocítil nutkání šeptat, jako by se bál, že někoho vzbudí. „Připadá mi, jako bychom se potřebovali o něčem přesvědčit.“ „Přesvědčit? O čem to mluvíš?“ „Nebo lépe řečeno, jako bys ty něco hledal a já tě následoval…“ „Něco hledal!“ zvolal Hrafn a předstíral smích. „Já? Mně se zdálo, že ty jsi měl tam uvnitř dost práce!“ „Možná je to jenom tou krajinou… Planinou,“ odpověděl Egil, odkašlal si a odplivl. Hrafna už jeho přítomnost unavovala – celý den, celé dny od začátku výletu. Věděl, že Vigdís je na tom stejně, soudě podle letmých pohledů, které si vyměnili předchozího večera. Hrafn přešel k oknu do pokoje, který si právě prohlédl. Pod oknem ležely střepy potvrzující, že sklo bylo rozbité zevnitř – což ale mohlo znamenat cokoliv. Zvedl jeden z nich, ale v tu chvíli upoutalo jeho pozornost něco jiného. Na písku zahlédl kostru, maličkou a bílou. Sehnul se a postrčil ji prstem. Byla lehká. Egil si klekl na zem a Hrafn ukázal na kostru. Kousek od té první uviděli další a o kus dál ještě jednu. „Vidíš to?“ zeptal se Hrafn a Egil cosi souhlasně zabručel. Na písku podél zdi budovy ležely desítky, možná stovky drobných koster. Hrafn jednu z nich zvedl, byla tak lehká, že její váhu necítil. Když ji pustil, skoro jako by se pomalu snesla k zemi. „Ptáci, že jo?“ „Jo, mně to tak připadá. Ne že bych na tohle byl nějaký odborník.“ „Jistěže jsou to ptáci, kosti jsou hrozně lehké. Jsou duté.“ Hrafn postoupil podél zdi o kus dál, zvedl zobák velikosti nosu a vyslovil domněnku, že ptáci, kteří letěli kolem, narazili do oken a zabili se. „Myslím, že největší nebezpečí jim hrozí při západu slunce, když se okna na slunci lesknou.“ 91
Obešli budovu dokola. Z určitého úhlu bylo v místech, kde naproti sobě byla okna směřující ven i do zahrady, vidět skrz ni a pod těmito okny leželo nejvíc koster. U zdi jídelny, kde bylo oken méně, bylo také méně kostí, což podporovalo Hrafnovu teorii. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Hrafnovi se vybavilo cosi o bílém písku – cosi, co si už uvědomil dříve, ale nevěnoval tomu pozornost. Vrátil se do kanceláře, našel dveře otevírající se do zahrady a zastavil se v nich. Písek byl pokrytý kostrami, bylo jich tolik, až se zdálo, jako by místy ležely jedna na druhé, nejen těsně u zdí kolem zahrady, ale i dál od nich. Vyšel ven na písek, našlapoval mezi kostrami co nejopatrněji, ale občas na ně musel šlápnout a pak slyšel, jak praskají a drolí se. Egil přišel za ním a mlčky přecházeli po zahradě. Vypadalo to, že některé kosti náležely větším živočichům než ptákům. Třebaže žádná nebyla moc dlouhá, zdály se moc silné a těžké na to, aby byly ptačí. „Koukni na tohle. To je paroží, ne?“ ukázal Egil před sebe na hromádku kostí, které byly místy polámané, ale měly tvar sobího paroží. Vedle parohů ležely kosti připomínající žebra a jedna vypadala jako mohutná stehenní kost – ta byla uprostřed zlomená a na jedné straně zakončená hlavicí, která u savců zapadá do kyčelního kloubu. „To jsou sobí kosti? Jak se můžou takhle polámat?“ Hrafn spočinul pohledem na jedné z lavic, opřel se o ni a posadil se. Vedle ní stála jedna z hliněných nádob. Byla prázdná. Hrafn vzhlédl od kostí a uvědomil si, že drží mezi prsty cigaretu vyhořelou až k filtru. Odhodil nedopalek do nádoby, pocítil v hrdle nevolnost a nechápal, co tam dělají. „Těžko říct, jestli tady jsme venku, nebo 92
uvnitř… Co je to za místo? Údolí slonů? Kde se tu vzaly všechny ty mršiny? Vypadá to, jako by sem ta zvířata přišla zdechnout.“ „Staříci krmí lišky?“ navrhl Egil a Hrafn se zasmál. „Jo, hodně lišek. Deset tisíc lišek! Dotáhli krmení až do domu, aby se těm kultivovaným liškám zavděčili. A navíc není na kostech ani kousek masa, ale přitom tu nejsou vidět žádné stopy po zubech – protože asi lišky používaly příbory.“ „Jen takový nápad,“ poznamenal Egil, vytáhl placatku a lokl si z ní. „Možná se tady usadili vyhnanci, několik měsíců lovili zvěř, aby měli jídlo. Sám bych proti tomu nic nenamítal, kdyby mě odsoudili do vyhnanství, takový odpočinek na venkově…“ „Takového člověka nazývali psancem,“ podotkl Hrafn a zadíval se na nebe, na šedé uhánějící mraky, kterých si předtím nevšiml. Počasí se měnilo. „Z člověka vykázaného ze společnosti se stal ubožák, kterého mohl kdokoliv beztrestně zabít.“ Vstal z lavice. „Aspoň to zní líp než zneužití neveřejných informací při obchodování nebo porušení zákona o akciových společnostech.“ Hrafn se pomalu procházel po zahradě a snažil se nešlapat na kosti, protože už nesnesl ten zvuk; vnímal vlastní tíhu, strnulost a ztuhlost – to, díky čemu je svým způsobem vzpřímeným člověkem, kterého složitý systém kloubů, svalů a nervových impulsů posouvá z místa na místo. Kdyby si tady lehl na zem a ležel dost dlouho, zemřel by, jeho tělesná schránka by se rozpadla a splynula se zemí. Touto pomalou smrtí by ze světa zmizely všechny známky jeho existence, proměnily by se v prach, který by se rozptýlil po planině. „Mezi zrnka písku,“ zamumlal si pro sebe a zaznamenal, jak Egil klečí nad něčím uprostřed zahrady. „Co tam děláš?“ zeptal se a vyrazil směrem k němu. 93
Egil se rychle ohlédl přes rameno. „Nic,“ odpověděl a narovnal se. Když se otočil, stáhl jednu ruku za záda a strčil si něco do kapsy. „Jasně. Co tu děláš?“ zopakoval Hrafn a zastavil se kousek od něj. „Tohle je blbost… naprostá pitomost. Myslím, že bychom se měli vypravit domů…“ „Našel jsi tam něco?“ chtěl vědět Hrafn a kývl směrem k místu, kde se předtím Egil čímsi zabýval. Na písku ležela hromádka kostí, ne moc vysoká, ale vyšší, než aby ji tu navršil jen vítr. „Nic tam není,“ trval na svém Egil. „Už to tak bylo.“ Hrafn se díval na kosti, které byly na písku sestavené do jakési pyramidy, ale okolo bylo na zemi prázdno. Kosti měly velikost prstu. Dole byl v hromádce otvor, ne nepodobný maličkým dveřím, který jako by potvrzoval, že kosti nejsou nahodile naváté větrem. „Co tam bylo?“ zeptal se Hrafn a věděl, že se nemýlí. Egil něco schoval do kapsy. „Co schováváš?“ Egil zaváhal, pohlédl na hromádku a pak na Hrafna. Ve tváři měl výraz, jaký u něj Hrafn nikdy předtím neviděl, směs strachu, bezradnosti a čehosi dalšího, čemu nerozuměl. „Nic neschovávám. Jak jsi na to přišel?“ „Lžeš. Viděl jsem, jak sis strčil něco do kapsy. Ukaž mi to!“ „Jenom jsem si prohlížel tu hromádku…“ „Nech těch keců, člověče! Vím, že lžeš. Myslíš, že bych dostal strach? Našel jsi tam starou vikinskou sekeru? Egyptskou posmrtnou masku? Co tam bylo?“ Egil zavrtěl hlavou. „Myslím, že bude lepší to nechat být.“ Hrafn natáhl ruku a nehnutě ji držel před Egilem, dokud Egil nesáhl do zadní kapsy pro to, co tam předtím vstrčil. „Já o tom nic nevím,“ zapřísahal se. „Uviděl jsem tu hromádku a tohle bylo uvnitř… V té díře.“ 94
Podal Hrafnovi fotografii. Hrafn hned poznal, že pochází z fotoaparátu, který Vigdís zdědila po matce – stejný formát a stejný papír. Fotka byla tmavá a zrnitá, ale přesto bylo zjevné, že je na ní právě Vigdís. Měla zavřené oči, tvář zpola skrytou ve stínu, ale na druhou polovinu dopadalo mdlé světlo. Ústa měla pootevřená, takže jí byly vidět zuby, a uprostřed fotografie se jí rýsovala ňadra, oblá a bílá, s tmavými bradavkami. Vigdís ležela na zádech a spala, nebo tak to Hrafnovi aspoň zpočátku připadalo. „Tohle…,“ začal, ale nevěděl, co chtěl vlastně říct. Otočil fotografii a prohlížel si zadní stranu, jako by tam hledal vysvětlení. „Nevím, proč tam byla,“ řekl Egil. „Jak je stará?“ „Kdo jak je starý?“ „Ta fotka… Je na ní Vigdís, že jo?“ „Samozřejmě že je to Vigdís. To je přece zjevné. Tuhle fotku jsem ještě neviděl.“ „To jsi nefotil ty?“ „Jistěže jsem to nefotil já, nic o tom nevím. Nikdy jsem nefotil tímhle fotoaparátem a nefotil jsem Vigdís – aspoň ne proto, abych pak její fotku strčil do hromádky kostí! Proč ses ji snažil schovat?“ „Myslel jsem, že by tě to rozrušilo nebo naštvalo, nevím. Chtěl jsem se nad tím zamyslet, třeba… Nevím o tom o nic víc než ty.“ Hrafn mlčel. Myšlenky se mu pletly jedna přes druhou. Prsa, vztyčené bradavky se jasně rýsují na bílé kůži, Egil se po nocích sám potuluje po pláni, Egil staví z kostí hromádky, Vigdísina pootevřená ústa, hladká tvář, dlouhý vzdech splývající jí ze rtů… Egil se otočil na patě a zmizel v budově. Hrafn tam dlouho stál a prohlížel si fotografii, pak se však zadíval do písku mezi dvě úzké kosti, které nepochybně mohly být ptačí, ale také myší, krysí, liščí nebo jakékoliv. Musí se odsud dostat. 95