Prázdniny s Knihou Zlín – Pouze pro VIP

Prázdniny s Knihou Zlín

„Ani to podle mě ne. Pokud vím. Ale vyloučené to samozřejmě není. Co kdybyste se optala Iana?“ Odmlčel se.

Měla v plánu rozhovor ukončit. Bylo půl jedné. „Emelie, můžete mi jen odpovědět na jednu věc?“ ozval se Carl-Johan. „Jistě.“ „Přijdete na to? Co myslíte? Buďte ke mně zcela upřímná.“ Toužila ho jenom utěšit, nechat ho spát o trochu klidněji, alespoň dnešní noc. „Jsem si jistá, že se to vyřeší.“ „Ale jak?“ „Nějak. Slibuji.“ * Tma. Ani ruku nataženou před sebou by v pokoji neviděl.

Navíc: necítil ji, jeho ruce, ztuhlé, odkrvené. Má je ještě vůbec? Nebo se pásky zařízly do masa a oddělily je od těla, aniž si toho všiml? Právě teď necítil ani malíček.

Ve tmě. Zatuchlý vzduch.

Spát nešlo. Philip ležel zády a pažemi ke stěně. Chlad se mu dral skrze košili jako horečná zimnice, která zachvacuje tělo. Musel tu takhle trávit nejméně půl dne.

Převrátil se, přitáhl si stehna k břichu. Ústy pátral po utišující pilulce, kterou mu Joker hodil. Spolkl dvě.

Tohle nemá zapotřebí.

On: vychován tak, aby se pohyboval v nejvyšších vrstvách života, asi v takových, kde zelenina roste sama od sebe, rovnou nad zemí, bez kořenů. Hrabat se v zemi nebyla jeho věc.

Nevěděl, jestli únosci smlouvu poslali. Ale neměli žádný důvod k průtahům, když už ji podepsal. Třeba vsázeli na to, že Patrik peníze převede tak jako tak, bez smlouvy. Což se úplně vyloučit nedalo – ale v tom případě jsou to idioti.

186

Nic mu neřekli. Neotevřeli dveře. Ani do něj nelili tu bůhvíčím obohacenou vodu. Ještě že tak. Potřeboval mít čistou hlavu. Prášky bohatě stačily.

Ano, odteď se potřebuju absolutně soustředit, přemýšlel.

Protože má něco v záloze.

Podařilo se mu něčeho zmocnit.

Něčeho, co ho odsud možná dostane.

Panovalo tam ticho. Napadlo ho, jestli tu únosci vůbec ještě jsou.

Možná ho zamkli a odjeli na večer domů, nechali ho tady samotného, to je fuk, kolik ještě zbývá práce – pro dnešek zavíráme, jedeme, vyzvedneme děti ze školky a povečeříme s rodinou.

I tady poslouchal. Ale neslyšel žádná auta, autobusy ani zvuk letadel jako v bytě. Neslyšel ani vyzvánění mobilů, hluk z televize nebo hi-fi věže. Neslyšel dokonce ani žádné otevírající nebo zavírající se dveře.

Snažil se sledovat, kde auto zatáčelo, jak dlouho jeli, kolik dveří slyšel bouchnout, kolik klíčů zaslechl, jak se otáčejí v zámku. Snažil se být pozorný – zrovna teď si ovšem nevybavoval vůbec nic.

Musí odsud pryč.

A teď má nový plán.

Ta šance se objevila před několika hodinami, když mu konečně přinesli podepsat zfalšovanou kupní smlouvu.

Napadlo ho, že kvůli jeho pokusu o útěk a přesunu sem se možná všechno jenom protáhlo. Co když to od něj byla pitomost. „Jestli chcete, aby to vypadalo jako můj podpis, musíte mi sundat ty stahováky,“ řekl Jokerovi slabým hlasem.

O několik vteřin později se Joker vrátil s nůžkami. „Děkuji pěkně,“ kvitoval to Philip. Pokusil se číst v horní části Jokerova obličeje – viděl v něm nějaký 187

náznak lidskosti? Třeba už mu připadalo, že je načase zmírnit Philipovo utrpení. Ale ne, ten divný šátek a protisvětlo každý pokus o interpretaci jeho mimiky znemožňovaly.

Světlo stačilo, aby rozeznal text na papíře. Kromě toho teď alespoň viděl, jak to tady uvnitř vypadá: kde leží matrace, kde je kýbl, jak si představit stěnu s plaňkami.

Co musí udělat.

Pero bylo značky Bic v kovovém provedení, nahoře s klipsem, aby se dalo připevnit na kapsu košile, do vnitřní kapsy saka nebo na stoh papíru.

Položil si dokument na kolena. „Takhle to nepůjde, potřebuju nějakou pevnou podložku.“ Byli si očividně jistí, že dokud má nohy k sobě svázané stahovacím páskem, nemůže se o nic pokusit. Joker zmizel někam ven. Philip měl teď volné ruce.

Předstíral, že si masíruje malíček. V tu chvíli uchopil klips na peru do prstů pravé ruky. Plynulým pohybem ho ohýbal nahoru, dokud se neulomil. Cvaklo to, ale Philip ve stejný moment zakašlal. Nechal klips spadnout na matraci. Neozval se žádný zvuk. Viděl ho tam ležet, jedním kolenem si na něj klekl.

Slyšel ten jokerský zjev štrachat někde venku.

Pak se vrátil s časopisem My automobilisté.

Philip časopisem smlouvu podložil a vymaloval svůj podpis. „Pošlete to hned?“ zeptal se.

Joker se nad ním sklonil. Vlastně nevypadal zase tak podivně, když si člověk odmyslel ten škleb, vytištěný na vnější straně šály. V protisvětle nedokázal rozlišit barvu jeho očí, ale byly kulaté a zvědavé. Na čele měl vrásky, které se ale ještě nestihly jako u starších lidí prohloubit. Přemýšlel, kolik téhle osobě asi tak je let.

Třicet? Čtyřicet?

188

„Nejste zase tak úplně odpornej,“ pronesl Philip a pokusil se usmát.

Joker na něj z výšky zíral. „Nechci ti ublížit.“ „Díky, že jste mi sundal ty pásky.“ „Zase půjdou brzo zpátky. Už tě znám, nehodláme nic riskovat.“ „Kolik vás vlastně je? Jsem úplně mimo.“ Philip se to snažil uhrát na vlastní zmatenost. „To je úplně jedno. I když jsem to já, kdo vyžral to nejhorší.“ „Jste přátelé?“ „Přátelé?“ Zdálo se mu, že snad zaslechl, jak se Joker zasmál. „Jsme přátelé tak málo, jak jen si dovedeš představit.“ Teď tu ležel a za zády si v prstech převracel malý kovový úlomek z pera.

Byl dlouhý přibližně čtyři centimetry a asi půl centimetru široký. Podle všeho vyrobený z hliníku nebo nějakého druhu oceli. Chladil ho do ruky. Jeden konec měl zaoblený, ale ten druhý, tam, kde ho zlomil, byl ostrý a drsný.

Přejel koncem ukazováčku po ostré hraně. Škrábalo to.

Jeho plán.

Muž činu. * Všechny lampy u Emelie doma byly zhasnuté, kromě té v kuchyni. Světlo označovalo ostrůvek aktivity u stolu, v bytě, v domě, kde všichni ostatní už patrně spali.

Zvažovala, že zavolá Ianu Cronovi, ale pak to zavrhla. Nejen kvůli tomu, že už bylo pozdě. Teddyho chování a způsob, jakým s Philipovými přáteli mluvil, nastolily zvláštní atmosféru. Chtěla ji nechat vychladnout.

189

Jak chytil Axela za ruku – co to bylo krucinál za způsob, jak si zajistit důvěru a vytvořit dobré vztahy?

Teddy je hrubián, zítra si o něm musí s Magnusem promluvit. Jestli se neuklidní, nemůže s ním ona v téhle takzvané spolupráci pokračovat. Účtenky za taxislužby a výpisy mobilního připojení odložila stranou a nechala si před sebou jenom blok, do kterého shrnula jednotlivé body. Pustila se teď místo toho do studování nejrůznějších papírů a předmětů, jež si přinesla z Philipova bytu.

Začala účtenkami: za iPad, za manžetové knoflíčky od Le Bon Marché za patnáct set eur, boty značky John Lobb z Londýna za osm set liber; spousta účtů z nejluxusnějších stockholmských restaurací: Teatergrillen, Strandvägen 1, Boqueria, Riche; sluneční brýle od Toma Forda, rukavice z Hestrabutiken na Norrlandské ulici, pásek od Gucciho, náramek Bottega Veneta za šest tisíc švédských korun. Samý obyčejný, poctivý konzum extrémního luxusu – vlastně na tom neshledávala nic zajímavého.

Rozložila si pozvánky na večírky. Jedna byla na otevření nového nočního klubu v Café Café s tajeným umělcem jako zvláštním hostem. Jiná se týkala odhalení nového Audi A6 s exkluzivní možností zkušební jízdy. Třetí zvala na znovuotevření Hotelu Étoile a nového zlatého baru. Ostatní byly stejné, podobné akce a události: bary, hospody, kluby, VIP salony.

Dala je stranou.

Najednou jí došlo, že u Philipa nenašli žádný autorizační kalkulátor, běžné drobné elektronické zařízení, které generuje jednorázová hesla pro potvrzení operací v internetovém bankovnictví. Měl jej u sebe, když ho unesli, nebo ho přepadli doma a tam sebrali i kalkulátor? Ale Redwood v bytě přece žádné jiné stopy než Philipa a Stephanie nenašel.

190

Co jí ještě zbývá projít? Několik novinových deníků, pár reklamních letáků, jež patrně vybral z poštovní schránky, množství formulářů a výpisů.

Tenhle Teddy, napadlo ji zase – nedokázala pustit z hlavy způsob, jakým k případu přistupoval. Aniž by vlastně věděla proč, zvedla telefon a zavolala mu.

Telefon zazvonil pětkrát bez odezvy. Emelie chtěla zavěsit, určitě spí, jako všichni touhle dobou. Tak divný nejspíš Teddy zase není.

Právě v tu chvíli se však ozval. „Tady Emelie.“ „To slyším. Nemáte pocit, že voláte trošinku pozdě?“ „Spal jste?“ „Ne.“ „Co děláte?“ „Totéž co vy, předpokládám.“ „Vždyť nevíte, co dělám já.“ Teddy odvětil: „To ne, ale troufám si hádat, prostě si umím dát dvě a dvě dohromady. Já tu sedím s výpisama telefonních hovorů a těch mobilních připojení a snažím se to pochopit. Neděláte snad právě teď to samý?“ „A přišel jste na něco?“ Emelie stále ještě nevěděla, za co ho odsoudili, ale hodlal se ze své minulosti vymanit, chtěl zpátky nahoru, to jí bylo jasné. Jinak by přece neměl důvod žádat o narovnání dluhů.

Blesková myšlenka: ona sama přece taky toužila nahoru. Ale kam nahoru?

Pokračovala: „Volám, protože vás chci požádat, abyste se příště při jednání s Philipovými přáteli a dalšími potenciálně důležitými osobami trochu uklidnil.

Pokud tedy stále máte zájem na tomto případu spolupracovat. Kvůli vašemu přístupu riskujeme, že to celé ztroskotá.“ Teddy nic neříkal. Emelie nevěděla, jestli chápe, co mu povídá.

191

„Buď budu pracovat, jak uznám za vhodný, nebo mě to už nezajímá,“ prohlásil nakonec. „Ale copak to nechápete?“ „Já s váma o svejch metodách diskutovat nebudu.

Jestli Magnus není spokojenej, má se mi ozvat sám.

Chápete to vy?“ Vypustila páru. Magnus se vyjádřil jasně, Teddyho spolupráce je pro něj zásadní. Pořád ještě nechápala proč, ale s tímhle kriminálníkem teď nešlo rozumně jednat. Zítra se toho každopádně musí chopit Magnus. „Je pozdě,“ hlesl Teddy. „Měla byste si jít lehnout a odpočinout si. Oba budeme potřebovat dostatek sil.“ Měl v podstatě pravdu, jenže tu byla ještě jedna věc, na kterou se chtěla zeptat. Ať si to přebere, jak chce. „Za co jste vlastně seděl?“ Na opačném konci se rozhostilo ticho. Vzpomněla si na rozhovor s Carlem-Johanem před chvílí. Bylo jí teď Philipových rodičů opravdu nesmírně líto. „Je jedna ráno. Neříkal jsem, že byste si měla jít lehnout?“ utnul to Teddy. „A můj dotaz?“ „Jděte spát. Zdá se, že to potřebujete.“ „A vy, vy spát nepotřebujete?“ „Není pokoje pro ničemy, pravil Hospodin.“ Reklamní letáky a papíry s účetnictvím před ní pořád ještě ležely na stole. Oči ji pálily, měla by udělat, co říká Teddy, měla by jít do postele. Ale několik minut tomu snad ještě může věnovat.

Většinou šlo o běžné poštovní zásilky.

Kupte si MacBook Pro s Retina displejem. Předplaťte si časopis Vojenská historie a získejte fantastickou knihu o americkém námořnictvu zdarma. Objednejte si nové pneu k vašemu Porsche ještě dnes a dostanete čtyři za cenu tří.

192

A pak to uviděla. Na nabídce nových pneumatik byl přilepený štítek s adresou. Výtisk byl poslán Jarlu Poljonenovi na Fatburskou ulici číslo 22. Proč měl reklamní leták, který ležel u Philipa doma, štítek s touhle adresou?

Fatburská ulice 22. Vyťukala adresu do aplikace s mapou na mobilním telefonu – ležela přibližně šedesát metrů od zesilovače mobilního signálu na Högbergské.

Položila nabídku zpátky na stůl.

Našla adresu, která se shodovala s místem, kde se pohyboval Philipův telefon. * Všechny dveře v domě byly obyčejné, dřevěné, bezpečnostní třída 2. Právě na těchto stálo na otvoru pro poštu jméno J. Poljonen. „Tohle vyřeší zhruba desetiminutová práce sochorem a dlátem. Když máte páčidlo nebo vrtačku, jde to ještě rychleji.“ Emelie se na něj podívala. „Nebudu se ptát, jak tohle víte.“ Stáli v chodbě před dveřmi do bytu na Fatburské ulici 22. Byly skoro dvě ráno. Emelie Teddymu znovu zavolala krátce poté, co ukončili předchozí hovor. Sdělila mu, že možná objevila adresu, kde se mohl Philip pohybovat v časy, kdy se jeho telefon připojoval k vysílači na Högbergské. V jejím hlase slyšel nechuť; přísahala mu, že se nejdřív snažila sehnat Magnuse, ne jeho.

Ale teď tu stáli.

Spolu.

Hlavní vstupní dveře do domu byly zamčené, ale protože dorazil dřív než ona, vyřešil to po svém. Tyhle domy tu postavili někdy na začátku devadesátých let a všechny vypadaly stejně: béžové, šedé a hnědé barvy, ubohé balkónky a kusy plechu. Působilo to, jako by 193

zvedli ze země nějaké předměstí a umístili ho sem, doprostřed města, jen bez stánků s ovocem a všech těch malých kiosků, kde se prodávaly telefonní karty. Tentýž dojem architektonické uniformity, po představivosti ani stopa, stejně úděsná řemeslná kvalita – trhnutí oběma rukama a dveře se vylomily samy.

Teddy zazvonil na zvonek. Zevnitř bytu se ozvalo zlověstné zabzučení, ale nic se nestalo. Nebylo na tom ostatně nic divného. Jarl Poljonen, nebo kdo teď v bytě bydlel, určitě v tuhle hodinu tvrdě spal.

Zvonil dál, v přestávkách klepala Emelie na dveře.

Pokud v bytě někdo je, dřív nebo později se vzbudit musí. Emelie se předklonila, zaštrachala v kabelce a vytáhla dva svazky klíčů. „Našla jsem je u Philipa doma.“ Strčila nejdelší klíč do spodního zámku, ale nepasoval tam.

Zkoušela i jiné, ale do zámku nešel žádný z nich.

Teddyho přepadl zvláštní pocit. Udělal krok a vzal za kliku.

Dveře nebyly zamčené.

Emelie ho pozorovala s vykulenýma očima.

Kašlal na to, co si o něm myslí.

Strčil do dveří a vešel dovnitř.

V předsíni chybělo světlo, Teddy tápal ve tmě, zatímco Emelie rozsvítila světýlko na svém mobilu. Jakmile za nimi zavřela, začala volat: „Je někdo doma?“ Ticho ale bylo stejně nerušené, jako když zvonili na dveře.

Páchlo to zatuchle, dlouho se tu nevětralo ani neuklízelo. Jako by někde před nimi leželo zkažené jídlo nebo jako by někdo zapomněl spláchnout záchod.

Nakonec Teddy nahmatal vypínač, byl v kuchyni, a když rozsvítil, zjistil, jak je byt vlastně malý. Jeden pokoj a kuchyně. Pak rozsvítil všechna světla, která kde našel, a došlo mu, že se ten, kdo tady bydlel, absolutně nezajímal o bytové zařízení.

194

Koberec v předsíni byl na konci chodby zmačkaný, jakási umělina, kdysi určitě křiklavé barvy, která dnes připomínala spíš udusanou zeminu. Na věšácích neviselo žádné oblečení, na podlaze nestály žádné boty. Zrcadlo stálo opřené o zeď.

Kuchyňský nábytek sestával ze dvou dřevěných kuchyňských židlí a rozviklaného stolu. Na něm viděli popelník bez nedopalků, dvě prázdné krabice od pizzy a zpola vypitou lahev whisky Lagavulin. Lednice zela až na čtyři plechovky Red Bullu prázdnotou a v mrazáku našli tři Gorbyho pirohy.

Vytahali šuplíky a otevřeli skříně, ale i z nich bylo poznat, že se majitel bytu držel při zemi. Leželo tu pár vidliček a nožů, čtyři talíře a sedm sklenic. Nic víc. Dokonce ani hadr na utírání kuchyňské desky a stolu.

Teddy otevřel skříňku pod dřezem, kde se nacházel koš na odpadky a v něm igelitový pytel. Vyndal ho a obsah vysypal pod kuchyňský lustr: trocha papírů, dvě prázdné plechovky Red Bullu. Hrábl rukou a objevil toho víc. Obaly od žvýkaček, dvě účtenky za taxík, několik reklamních letáků, trochu zmačkané lepicí pásky a obal od Gorbyho. Našel i tři úzké sáčky s nápisem Fentanyl Sandoz. Prázdné.

Emelie stála celou dobu vedle něj. „Co vy na to?“ zeptala se, když se přestal šťourat ve smetí. „Tohle je zajímavé,“ zašeptal Teddy a ukázal na sáčky. „A mluvte tišeji.“ „Proč?“ „Někdo tady mohl nechat odposlouchávací zařízení.

Dělává se to. Není to tak neobvyklé. Aby je to varovalo.“ Přemohl chuť říct jí něco ošklivého. Přece jenom vzala trochu zpátečku, když mu zavolala znovu.

Zamířili do ložnice spojené s obývacím pokojem. Ze stropu visela osamocená žárovka, ze které se teprve měl 195

stát skutečný lustr, na podlaze stály dvě vysoké lampy, očividně rozbité. „Tyhle nízkoenergetický žárovky jsou blaf, na kterej očividně skočilo celý Švédsko, když jsem seděl.“ „Jsou přátelské k životnímu prostředí, chápete. Slyšel jste někdy o životním prostředí?“ „Nemusíte být sarkastická. Vždyť jim trvá patnáct minut, než se pořádně rozsvítěj. V týhle zemi lidi už takhle žijou v polotmě, potřebujeme světlo, a ne jeho opak.“ Rozhlíželi se kolem.

V jednom rohu se nacházela dvojitá postel, jež působila kvalitněji, skládala se z vysokých matrací. Prostěradlo už tak čerstvě nevypadalo, bylo z půlky stažené a zašpiněné. Deka ležela shrnutá u nohou. Emelie se předklonila a vzala ji do ruky. „Ne,“ zasyčel Teddy. „Nic s tou peřinou nedělejte, můžou na ní být mraky stop, který nevidíme.“ U postele stála knihovna, ohraničovala ji jako malá oddělovací stěna. Neobsahovala ale žádné knihy, místo toho se zdálo, že slouží jako prodloužený noční stolek.

Teddy z ní vyndal krabičku cigaret, zapalovač, balíček kondomů, několik rozházených tabletek, krabičku od zoloftu. V polici ležely i dvě tužky a pouta.

Emelie měla oči úzké jako štěrbiny. „Myslíte, že bysme odsud měli vypadnout?“ zeptal se Teddy tiše.

Ukázala na velké zrcadlo na stěně. „Pan majitel je patrně narcis.“ Očividně se jí nechtělo tuhle návštěvu ukončit. Teddy ukázal rukou ke stropu, který rovněž pokrývalo zrcadlo. „Pan majitel se asi rád pozoruje v akci ze všech úhlů.“ Zbylé vybavení pokoje tvořila dvojmístná pohovka, křeslo a skleněný stolek. Uprostřed stála na skříňce tele196

vize. Holé zdi, žádné polštáře, plédy nebo cokoli, co by místnost aspoň trochu zútulnilo.

Na konferenčním stolku si všimla čisticího spreje.

Kromě něj se tam povaloval ještě lístek s načmáranými poznámkami. Vypadalo to jako čísla, zvláštní webové adresy, nesouvislá slova a malůvky – takové, co si člověk čmárá, když se nudí.

Teddy přejel ukazováčkem po skleněné desce. Zkontroloval bříško prstu a konstatoval, že je deska čistá.

Pak se sklonil. Na podlaze ležel pohled.

Sebral ho a snažil se chaotický rukopis přečíst. Mizerné světlo se zmátořilo a žárovka teď svítila běžnou intenzitou. Pohled přišel Poljonenovi na tuto adresu.

Poštovní razítko: Stockholm.

Stálo na něm: „Jsi můj, Philipe, nezapomeň. A říkám ti poněkolikáté, abys s tím přestal. Tvé/AA.“ Teddy se podíval na Emelie. Vypadala unaveně a pramínky vlasů, které celý den seděly spořádaně za ušima, jí teď padaly po stranách obličeje.

Otočil pohled. Na přední straně byl obrázek červenookého albínského králíka.

Zašeptal: „Jan, který nechce prozradit své příjmení, nebo někdo jiný z Redwoodu sem zítra musí přijít, za denního světla, a udělat důkladnou prohlídku. A tenhle pohled se musí nechat analyzovat.“ Vrátil se do kuchyně. Sáčky od fentanylu položil stranou od zbytku odpadků. Pak vzal do ruky zmačkanou lepicí pásku a začal ji rozmotávat. „Drželi ho tady.“ „Philipa?“ „Koho jinýho. Nevím, jak dlouho nebo odkdy, ale věznili ho tu.“ „Proč?“ „Obaly od fentanylu. Víte, co je fentanyl?“ „Nemám tušení, ale podívám se na internet.“ 197

„To nebude třeba. Já vím, co to je, koukejte, tady to je napsaný, transdermální náplast. Používá se při velkých bolestech. Dáte si to přímo na kůži a z ní se do těla uvolní spousta morfinu nebo čeho. Nejběžnější vedlejší účinek je šílená únava. Tři prázdný obaly v koši. Dáte tři takovýhle náplasti normálnímu dospělýmu člověku a můžete dvacet centimetrů od jeho ucha oslavovat novej rok, ani se ve spánku neobrátí. Tyhle věcičky používaj profíci.“ „Já tomu rozumím, ale jak víte, že tu Philipa drželi?

Ten, kdo tady bydlí, mohl přece náplasti používat pro svou vlastní běžnou potřebu?“ „To je pravda, morfinový náplasti asi jako důkaz nestačí. Ale podívejte se na tohle.“ Teddy držel hnědou izolepu, původně zmuchlanou, kterou se mu podařilo skoro celou rozmotat. „Vidíte?“ „Ne. Páska?“ „Ano, páska. Ale podívejte se zblízka.“ Emelie se naklonila. „Povězte mi to. Já nic nevidím.“ „Malinký, malinkatý chloupky na straně s lepidlem. Žádný lidský vlasy ani zvířecí chlupy. Nejsou to ani pubický chloupky nebo vlákna z nějaký látky. Tyhle spíš vypadají jako zastříhnutý vousy ze strniště. Podle mýho odhadu tahle páska zalepovala někomu, nejspíš Philipovi, pusu.“ Emelie najednou nevypadala unaveně. „Musíme to zítra probrat s Magnusem. Jak moc brzo vstáváte?“ „Za čtyři a půl hodiny.“ Ticho prořízl zvuk. Známý, a přesto překvapivý.

Někdo klepal na dveře bytu. ***

198