Andrew O'Hagan: Život a názory Mafa, psa, a jeho přítelkyně Marilyn Monroe by Kniha Zlín

život a názory mafa, psa, a jeho přítelkyně marilyn monroe

andrew o'hagan

Kapitola první Můj příběh ve skutečnosti začíná v Charlestonu, dokonalém útočišti světla a tvořivosti uprostřed anglického venkova. Tehdejší léto bylo horké, dopoledne se zakusovala hluboko do odpolední a to nejlepší ze zahrady se dříve či později octlo v domě; květiny, kterým Vanessa ve svých plodných hodinách vdechovala nový život, tu stály vyrovnané v truhlících. I ona tu byla neustále přítomná, její barvy, její oči, a světlo pronikající skleněným stropem zažehávalo nové možnosti. Mívala dobré a špatné dny. Během těch dobrých vždy vytáhla svou sadu štětců, a jakmile vzpomínky získaly snový nádech, věděla, že je čas dát se do práce. Byl červen roku 1960. Zahradník právě přinesl do kuchyně plato náprstníků. Jejich květy byly pořád svěží, i když po týdnu či dvou včelích nájezdů už trochu zmámené. Seděl jsem zrovna v košíku u kamen, když se na cestu přes stůl vydala beruška. „Je po něm, kámo?“ vyzvídala cestou přes drobek chleba. „Je jenom unavený,“ povídám. „Potřeboval by trochu čaje.“

Pan Higgens smetl ze stolu hlínu a s ní i to nebohé stvoření. „Je tu pěknej bordel,“ odfrkl si. „Grace! Kam je mám dát?“ Lidé nemají žádný smysl pro zázraky. Nechávají se formovat silami skutečnosti, čiré prokletí, jestli vás zajímá můj názor. Ale co: já měl štěstí na své dva malíře, Vanessu Bellovou a Duncana Granta, a oba přese všechny odlišnosti sdíleli totéž odhodlání vysnít si svět, v němž budou žít, a uvést ho do chodu. A bylo to blaho, cupitat po sussexkých zahradních dlaždicích, prohánět žluté vosy a pomalu dorůstat v mou maličkost, psa předurčeného k cizokrajným dobrodružstvím a rozeného vypravěče. Je několik základních věcí, které by měl každý civilizovaný člověk o svém průměrném psu vědět. Tak za prvé, zbožňujeme jatýrka a myslíme si, že jsou bašta a ňamka a fakt žraso a neskutečná dobrůtka, obzvlášť s párečkem. Za druhé, většinou nesnášíme kočky, ne z obvyklých důvodů, ale proto, že dávají tak jednoznačně přednost poezii před prózou. Žádná kočka nevydržela dlouho promlouvat hřejivou řečí kvalitní prózy. Největší psí talent naopak spočívá v absorbování všeho, co by mohlo být zajímavé. Nasáváme do sebe nejlepší myšlenky svých páníčků a paniček a uchováváme myšlenky těch, s nimiž se setkáváme. Máme k tomu dostatečnou kapacitu a na rozdíl od lidí nepodléháme oné zhoubné slabosti příliš rozlišovat mezi skutečností a fantazií. Je to pro nás víceméně totéž. Příroda sice poskytuje lidem spoustu hezkých příkladů, ale už v ní nežijí. Obývají krajinu, kterou si stvořili ve vlastních myslích. Toho dne jsem se zrovna spolu se svými sourozenci tlačil kolem tří misek na kuchyňské podlaze, zatímco Grace Higgensová stála u stolu s rukama po lokty zamoučenýma. Nahlas si procházela nejrůznější nesmyslné detaily své dovolené v Roquebrune, což ani nebyla

skutečná dovolená. Grace byla chytrá: představovala si, že zvířata slyší každé její slovo, a dokonce se cítila trapně, když řekla něco hloupého, což bylo nejen roztomilé, ale také docela moudré. Nejhlučnějším člověkem v jídelně byl bezesporu pan Connolly, literární kritik, jehož mohutnou siluetu jsme mohli pozorovat za sisalovým kobercem a jasně fialovým křeslem, jak žvýká olivy a nalévá se tmavým vínem, jako by každou chvíli mělo vyjít z módy. Pokaždé, když se napil, udělal kyselý obličej. „Vždyť ti to víno vůbec nechutná, Cyrile,“ ozvala se paní Bellová. „Proč nepoprosíš Grace, aby ti přinesla ze sklepa něco lepšího?“ „Dokonce i za války,“ dobíral si ho pan Grant, „Cyril dobře věděl, kde najít láhev slušného vína. Víno, to vždycky. A papír pro ten svůj žlučovitý plátek.“ Paní Higgensová mě vysadila na stůl a já jí olízl loket. Radostně vypískla a sklonila se nad svým odrazem v konvici, aby si poupravila účes. „Ty jsi ale kouzelnej pejsek,“ řekla. „Úplnej štramák, viď? Pravda, ne tak chytrý jako štěňata z minulého vrhu, to ne. To byli nejchytřejší psi! To teprv člověk viděl, co to znamená chytrej pejsek. Viď? To byla ale sestava! Hned bylo vidět, že jsou od dobrých lidí. I Walter to povídal. No jo, i Walter. Pýcha plemene, říkával. Takový krásný vočička!“ Jako většina lidí, kteří toho moc nenamluví, byl Walter vždycky citován, pokud něco řekl. „Ale ty jsi zas největší fešák, viď? Úplnej krasavec. Mmm… Jo, Amerika! Až budeš v Americe, ani si na nás nevzpomeneš!“ Paní Higgensová svým úklidem a vyvářením udržovala celou domácnost v chodu, a i když je samozřejmě fantastické žít mezi tolika nadanými lidmi, zdálo se, že všechen ten povyk kolem jejich výstředních povah, sexuálního života a tak vůbec ji poměrně vyčerpává. Jen při pomyšlení

na to, co se jim asi honí hlavou, měla chuť jít se na chvíli natáhnout. Ne že by se bála říci svůj názor, a když mě vyzdvihla na stůl, okamžitě mi padl do oka důkaz jejích sklonů si stěžovat: hnědý deníček, docela pyšně otevřený. Právě paní Higgensová se za mě přimlouvala u domácích bůžků, tato ostřílená máchačka oděvů, tato Helena nevydařených koláčů, která se už čtyřicet let mohla ztrhat, aby umělci kolem ní měli svou svobodu. Posadila se, otřela okraj svého hrnku s čajem a zvedla knížečku. Na vnitřní straně desek stálo: „Grace Higgensová, Charleston, Firle, Sev. Lewes.“ Když listovala stránkami, všechno znovu prožívala, to, co v nich nebylo, o nic méně než to, co v nich stálo.* Zdálo se, že smích zalétající sem z jídelny se hodí k vůni skořice, která se v kuchyni vznášela. Paní Higgensová nebyla zrovna nejlepší kuchařka na světě. Měla krabici plnou výstřižků z Timesů a Daily Expressu, nyní už dávno vybledlých, posypaných vaječným práškem, drceným kořením a prachem. (Ve stejné krabici za války přechovávala plynové masky.) Paní Bellová vždycky protáčela panenky ostošest, jak se zoufale snažila před Grace předstírat, že její večeře jsou poživatelné. Za sebe ale musím říci, že psí krmi uměla připravit jako nikdo jiný, a na její kuchyni jsem vzpomínal ještě dlouho poté, co jsem se rezignovaně podvolil americkému životnímu stylu. Toho dne bylo v kuchyni vyvíjeno obzvláštní úsilí, ne kvůli sousedovi Cyrilu Connollymu, častému a často reptajícímu návštěvníkovi Charlestonu, ale kvůli paní Gurdinové, americké milovnici psů, významné ruské emigrantce a matce filmové hvězdy Natálie Woodové. Nikdy se mi sice nepodařilo rozkrýt veškeré souvislosti, ale myslím, že je dal dohromady ten milý spisovatel, pan Isherwood, * Ohledně deníkových záznamů byla paní Higgensová minimalistka. „5. 2.: Koupila smetanové koláčky s pravou smetanou.“

protože věděl od pana Spendera, že domácí u Bellových kupují a prodávají štěňata. Paní Gurdinová ráda prohlašovala, ne bez jistého patosu, že psi všech zemí jsou jejím životním posláním i velkým koníčkem. Prošel jsem jídelnou, kde paní Bellová právě tiše hovořila. „Quentin vždycky říkal, že v tomhle byla Virginia zvláštní: pořád chtěla vědět, co psi cítí. Jenže to ona chtěla vědět o každém. Pamatuješ se na Pinkera?“ „Na toho Sackvillovic psa?“ odpověděl Connolly. „Až moc dobře. Vypadal úplně jako Vita. Měl její obličej. Nepochybuji o tom, že Virginia si svým románkem Flush chtěla vystřelit z Lyttona. Malý Browningovic kokršpaněl byl najednou důležitější než všichni ti veledůležití viktoriáni.“ „Pinker je pohřbený v sadu v Rodmellu,“ pokračovala Vanessa a lehce se dotkla obou zápěstí, jako by si nanášela parfém. Když dojde na rodokmen, každý pes hoden svého steaku je expert na slovo vzatý. My maltézáčci – maltézští bišonci, psíci Římanek, španělští aristokraté, lvíčci nebo také teriéři – se totiž musíme vyrovnat s vědomím, že jsme aristokraté psího světa. Jeden z mých význačných příbuzných se proslavil jako veselý společník Marie, královny skotské, zatímco další si získal bouřlivou náklonnost Marie Antoinetty. Poznali jsme filozofy i krutovládce, smočili své růžové čumáčky v inkoustu vědění i krvi slavných bitev a Publius, římský guvernér Malty, poskytl přístřeší mému vzdálenému příbuznému Issovi a nechal tohoto psíka zvěčnit na portrétu, o němž se tradovalo, že je skutečnější než skutečnost sama. To už je ostatně náš zvyk i životní krédo. Jakmile jsem přišel na to, kdo jsem, a začal si uvědomovat, že mí příbuzní v říši umění nejsou o nic méně významní než příběh mých vlastních genů, okamžitě jsem pochopil, že i já musím být odnoží

vznešené větve, oné hloubavé múzy ztvárněné v podobě psíka v Carpacciově Vidění svatého Augustina. Není nic, u čeho by nejmenší psík chyběl. Figurovali jsme ve středomořských hrdinských eposech i ve svatých válkách, sedávali na klínech zloduchů i světců, spolu s evropskými princi jsme se přiženili až ke dvoru Charlese Edwarda Stuarta, abychom cupitali v jeho tragických šlépějích, a zplodili naopak dědice rodů Eduarda Pasquiniho a komtesy di Vaglio, hraběte Anselma Bernarda de Pescara a princezny palestrinské. Když byli princové i štěňata zamordováni hannoverskými agenty, přeživší princův bratr i přeživší psi se přiženili do rodu Dalvrayů a později také do rodu Clauda Philippa Vandenbosche de Monpertigen a komtesy de Lannoy. Syn z tohoto svazku, manžel Germaine Elizy Segersové de la Tour d'Auvergne, připlul na lodi do Leithu s vrhem štěňat, z něhož pocházel můj prapředek Muzzy. Když nastal správný čas, setkal se Muzzy s čistokrevnou maltézskou fenkou na kraji parku na edinburské Heriot Row, přímo naproti domu, kde žil Robert Louis Stevenson, jehož sestřenice Noona mimochodem kdysi oba dva pohladila.* Některý z jejich vznešených pravnuků se dostal z Edinburghu na Skotskou vysočinu, kde další generace vyrůstaly v cimbuřím obehnaném panském sídle na konci jedlové aleje. Náš rodokmen se zdál neposkvrněný a budoucnost růžová, když jsem se v Aviemoru narodil v kuchyni nájemce statku Paula Duffa. Můj první majitel měl představivosti na rozdávání, talent na vymýšlení nových slov a jeho touha po vědění byla přímo nakažlivá. Byl to prudký a bystrý člověk, přesvědčený trockista, naprosto * Celá rodina se ke psům chovala moc hezky. V prvním zachovaném vlastnoručně psaném dopise RLS láskyplně zmiňuje svého psa Coolina. Ještě o tři roky později na něj myslí, když píše matce z internátní školy: „Doufám, že se Coolinovi daří dobře a že mi pošle další dopis.“

neschopný zacházet s penězi, a navíc měl ten dychtivý pan Duff z Aviemoru a Kingussie báječnou starou matku stalinistku, se kterou se hádal, až byli oba fialoví vzteky. Jeho maminka byla sice legenda mezi glasgowskými radikály, ale zároveň pěkný snob. V rodině jí přezdívali Slonice nebo Otesánek, a to pro její slabost pro madeirský medový piškot, bramborové placičky a skotské koláčky. Hlas měla nasládlý jako švestkový pudink a ještě na stará kolena se dokázala ládovat ostružinovou zavařeninou po naběračkách. I tak jí Bůh žehnej: mého pradědečka Phize stará paní milovala a údajně den po útoku na Trockého v jeho mexické vile ozdobila Phizův košík rudou vlajkou. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych to místo mohl někdy spatřit, ale k tomu se ještě dostaneme. Duffovi byli první lidé, které jsem poznal, a zjišťuji, že ve mně zanechali svou stopu už od doby, kdy jsem byl psí kojenec: večery plné hádek, kdy Duff a Slonice cupovali na kousky veškerou světovou prózu, prskajíce při tom po sobě přes stůl drobečky jako kulky u Yper a vyhrožujíce polovině lidstva likvidací. Říkám likvidace, protože přesně takhle se paní Duffová vyjadřovala. Nedokázala vypustit z úst slova jako „smrt“ nebo „mrtvý“, a proto ani já to nesvedu. Vždycky přivřela planoucí očka, jako by se chystala pronést něco velmi zahanbujícího, a potom prohlásila: „Kdyby se mi něco stalo, knížka s pohřebním připojištěním je v kredenci nad konvicí. Na pohřební připojištění nedám dopustit, až tak daleko to došlo. Ale člověk musí být opatrný. Tuhle McIvera, co bydlí za kopcem, něco potrefilo a museli ho pohřbít na náklady farnosti.“ „Něco ho potrefilo?“ podivil se Paul. „Umřel.“ „Nebuď morbidní,“ napomenula ho. „Podívej, jak ti psi kňučí, Paule. Jsem si jistá, že slyší každé slovo.“ Matka a syn Duffovi jakživ neměli peníze, ale stavěli se k tomu docela velkoryse. Dokázali vyjít tak, jak to za

starých časů farmáři ve Skotsku uměli. Netvrdím, že jsem vyrostl na hnojišti, ale mé počátky byly skrovné. Kuchyň s hliněnou podlahou. Zatuchlý panský pokoj. Můj chovatel Paul byl komplikovaný člověk se slabostí pro whisky a raný evropský román.* Při práci na poli pročítal všechny ty bichle za volantem traktoru a domů se vracel se západem slunce a zarudlými tvářemi, připravený začít se zpíjet do němoty. Jeho oblíbeným hercem byl Cantinflas. Když žil v Glasgow, zhlédl všechny ty staré socialistické filmy. Ale to jsem odbočil. (Odbočky jsou dalším životním krédem maltézáčků.) Paulovi chybělo na jaře v roce 1960 pár babek, a tak prodal celý vrh, mě i mé brášky a sestřičky, zahradníkovi z Charlestonu ve Firle ve východním Sussexu, který vyrážel rád na dovolenou do Skotska a poohlížel se tu po psech a nových sazenicích. Nebyl jím nikdo jiný než Walter Higgens, manžel na plný úvazek mé staré dobré přítelkyně, paní Higgensové. Vyjel do Skotska nakoupit nějaké čistokrevné psy a v Aviemoru narazil na nás. Nebylo to daleko od rodiště pana Granta − oba jsme vysílali své první hlásky do země dudáků a komárů. Pan Higgens se vyznačoval tím, že uměl naslouchat. Mluvit jsme uměli všichni, každý po svém, a řekl bych, že nekonečné řečnění bylo pro Bloomsbury typické, zřejmě moderní varianta tradiční lásky k rétorice. Jako všechna zvířata i já bral mluvení do značné míry jako samozřejmost, ale ještě důležitější bylo umění špicovat uši. Walter Higgens naslouchal všemu a mluvil málo, a tenhle základní vklad jsem si od něho odnesl během dlouhé jízdy přes hory, nížiny a zakouřená hrabství. * Měl rád romanopisce, kteří se nebáli vystrčit nos do světa. Defoea, Smolletta, Orwella. Spisovatelé, kteří neměli rádi dobrodružství, měli podle něho radši sedět doma a štrikovat.

Posadil jsem se a podíval se na paní Higgensovou. Naklonil jsem hlavu tak, jak se jim to líbilo, a ona mě podrbala a pohladila po čumáčku. Se sevřenými rty se snažila otevřít starou plechovku od čaje. „Paní Gurdinová mi dneska říkala, že často jezdí do Evropy a vždycky si z Anglie odveze nějaké pejsky. Najde jim v Kalifornii krásné nové domovy.“ Dívala se na mě přitom s určitou sebelítostí těch, kteří si představují, že životy druhých jsou mnohem zajímavější než jejich vlastní. Konečně se jí podařilo plechovku otevřít a vytáhla z ní obojek, který okamžitě zavoněl po kůži ponechané dlouhé hodiny na dešti. „Walter míval na starosti psy,“ oznámila mi paní Higginsová, „i ty v Rodmellu. A tohle je Pinkerův obojek. V téhle rodině toho moc nezdědíš, hochu. Panu Grantovi už je pětasedmdesát. Nejsme holt tenhle typ rodiny. Ale tenhle obojek dala Vita psovi paní Woolfové a já ho teď předávám tobě.“ Připnula mi ho na krk s nesmírnou obřadností, jakou si Angličané vyhrazují pro mírně sentimentální okamžiky, a já se okamžitě zaradoval, že mě jeho příběh bude provázet.