ZVUK Zlínského kraje

ZVUK Z l í n s k é h o

Zlín

Vs e t í n

k r a j e

Uherské Hradiště

Kroměříž

jaro / léto 2011 Časopis pro kulturu a společenské dění

… s Karlem Pavlištíkem, str. 51.

tož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Petr Odehnal • osobnosti - Radek Jančář • paměti - Tomáš Mikulaštík • tenkrát - Petr Pálka • malý místopis - David Valůšek • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Miroslava Hlaváčková • genius loci - Věra Kroftová • život - Josef Holcman • literatura - Matěj Mikšíček • za plotem - Josef Kramář • dozvuk

Kde živobytí…, str. 36.

Jiří Jura Pacák, str. 20.

EDITORIAL

Vážení čtenáři, slovo krize se před třemi lety stalo nejfrekventovanějším termínem všech médií v souvislosti s celosvětovou ekonomickou situací, ovšem termín krize máme na talíři v podstatě neustále: krize vládní, krize morálních hodnot, krize manželská a mnohé jiné. Krize v jakékoli podobě je i ústředním tématem jarního a letního dvojčísla ZVUKu. Termín černý čtvrtek je neodmyslitelně spojen s newyorským burzovním krachem v roce 1929 a dodnes mezi ekonomy i historiky nepanuje jednota názorů o tom, co krizi způsobilo, a hlavně co bylo nejadekvátnějším řešením pro nalezení východiska z této sociální a ekonomické katastrofy. To koneckonců dokazuje i nedávná tzv. hypoteční krize v USA, která se silou ne nepodobnou obrovské vlně tsunami rozlila po celém ekonomicky vyspělém světě.

O první velké krizi řekl Tomáš Baťa, že je i krizí morálních hodnot, a dále pravil, že mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek, a pod tato slova se dá podepsat i při krizi nedávné. Vypadá to, že současná konzumní společnost v této podobě nemůže dále existovat.

Na krizi vládní jsme si v poslední době už zvykli, kupříkladu kupování voličských hlasů některými českými politiky je zcela určitě odsouzeníhodné, ale rozhodně se nejedná o novodobou záležitost. Už v roce 1904 dokázal opakovaně vítězit v českých volebních okresech na Královéhradecku hrabě Sternberg, který neuměl ani pořádně česky. Našel originální způsob ovlivňování voličů: navštěvoval hostinské zábavy, tančil se selkami, objednával voličům panáky. Ve volbách předchozích zase nakoupil kolem tisícovky hlasů po pěti korunách za kus. Že hrabě nebyl Čech, nikoho z prostých voličů v jinak extrémně nacionalistické atmosféře nevzrušovalo. Sternbergův systém jako by se stal návodem některým současným nejmenovaným politickým stranám…

Rozebírat zde všeobecnou krizi základních lidských hodnot, jakými jsou rodina, čestnost, pravdomluvnost, důvěra, uctivost či slušné schování, není možné, to by vydalo na několik knih, ale tímto tématem se na jiném místě důkladněji zaobírá Jaroslav Zapletal.

Raději tedy jménem celé redakční rady přeji všem čtenářům ZVUKu, ať je v jarním a letním období nepotká krize čtenářská ani jakákoli jiná, a dále také příjemnou dovolenou se ZVUKem v ruce.

Radek Jančář, odpovědný redaktor

SOUMRAK Stmívá se na zemi bez naděje.

Labuť, jež oněmí, nezapěje.

Jde Josef úpěti do cisterny.

Veden je k oběti kozel černý. Šat v krvi zčervená.

Zrada zalká.

Otcův žal. Ozvěna, mrak a dálka.

Bohuslav Reynek, Vlídné vidiny

Obsah

UMĚNÍ

TOŽ… Škaredé slovo (Jaroslav Zapletal) ........................... 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Hommage à Bohuslav Reynek (Miroslava Hlaváčková) ........................................ 61 Pátrání po místě (Pavlína Gutová) ...................... 64 Výstava Hračky – úplně vážná hra (2) (Olga Mehešová) ..................................................... 67 GENIUS LOCI

Národní kulturní památník Ploština (Připravil Petr Odehnal) ........................................... 8 Ploština – Klášťov.

Minulost na periferii kraje? (Tomáš Chmela) ......... 11 Mezinárodní vědecká konference o firmě Baťa (David Valůšek)................................. 14 Jarní rozhovor s Bolkem Polívkou (Připravil Jan Holcman) .......................................... 16 OSOBNOSTI Jiří Jura Pacák – milenec kopanických hor (Radek Jančář)........................................................ 20 PAMĚTI Vzpomínky Františka Lapeše k 13. výročí osvobození Vizovic (Připravil Tomáš Mikulaštík) ................................... 26 TENKRÁT Kde živobytí, tam život, kde život, tam boj (Hana Kuslová) ......................................... 36 Osíčko a Příkazy (Petr Pálka)................................ 39 MALÝ MÍSTOPIS Dům na Moravním nábřeží 2 – Rybárny, Uherské Hradiště (Hana Kuslová)....................... 46 Založení cisterciáckého kláštera ve Vizovicích roku 1261. Bylo? Nebylo? (David Valůšek) ........... 47 ROZHOVORY … s Karlem Pavlištíkem (Bohuslav Matyáš).......... 51

Moravští madrigalisté v novém miléniu (Věra Kroftová) ...................................................... 73 ŽIVOT Příběh knihy (Josef Holcman) .............................. 80 Ludvík Štefaník: Vzpomínky z doby krize (Připravil Pavel Portl) ........................................... 86 LITERATURA Matěj Mikšíček: Čertova skála (Připravil Radek Jančář) ....................................... 90 ZA PLOTEM Rudolf Bzonek: Z Valašského Meziříčí až na konec světa (Připravil Josef Kramář) ......... 96 Zeď (Antonín Bajaja) .......................................... 104 DOZVUK Morava a Slezsko literární (bé em) .....................

Z Vizovic kolem kontinentu (Tomáš Mikulaštík) ...............................................

Kovanda básník, prozaik a výtvarník (Petr Odehnal) .............................................................

Kýho víra! (Tomáš Ježek) .....................................

Státní okresní archiv Zlín 1950–2010 (Marcel Sladkowski) .............................................

Slovácké muzeum v novém!

(Romana Habartová) ............................................

106 107 109 111 113 115

A NA KONEC (Red.) ....................................... 120

Na úvodních stranách kapitol jsou reprodukce grafik Bohuslava Reynka.

tož…

Škaredé slovo Dnes, kdo myslí, donikat musí k principiím úryvkovitého konání a nemyšlení máme dost, více než snášíme, vždyť právě v něm je zřídlo nynější krize...

T. G. Masaryk

Na otázku, proč redakce neměla lepší nápad a za průběžné téma tohoto čísla ZVUKu si vybrala zrovna krizi, lze nejlépe odpovědět zase jen otázkou. Proč ne? Slovo krize nabývá častým opakováním velkou sílu a moc. Dá se za ně schovat hrozná zkáza i bezvýznamná lapálie. Skutečně jedním slovem můžete označit dvě různé věci. Záleží nejen na jeho významu, ale také na všech souvislostech a okolnostech, v nichž bude vyřčeno.

Jednou, koncem měsíce července roku 1971, jsme si s několika kamarády užívali pohody ve Smraďavce u chřibské vodní nádrže Nad Sovínem. Voda byla čistá a na hladině se zrcadlil kontrfej Vrchních horek, strmících se nad protějším břehem. Na délku paže vedle nás ležela na dece mladičká učitelka tělocviku v mokrých plavkách. V ruce držela červenou pastelku a pečlivě si podtrhávala důležitá slova v „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Na novinovou přílohu sem tam skanuly krůpěje dívčího potu, a čtenářka si občas na okraj stránky vepsala otazník.

Neodolal jsem, abych se nezeptal, jak se jí spis jeví.

Zrozpačitěla a řekla, že tam nenachází žádné myšlenky. Tím myslela myšlenky s velkým M. Nikoliv, jak se snad někteří domnívají, je-li věta uzavřená myšlenka, pak počet vyprodukovaných Myšlenek je roven počtu použitých vět. Poučení tento poměr výrazně změni-

Jan Antonín Baťa s T. G. Masarykem. Foto © archiv redakce.

lo ve prospěch vět. Díky tomu se za necelé dva roky proměnila okupace Československa ze srpna 1968 v bratrskou internacionální pomoc. Učitelka rovněž nepostřehla dobrou radu, kterou našincům skýtal plod kolektivního komunistického rozumu: Než mít, byť jen v mírném předstihu, pravdu proti straně, je mnohem výhodnější veřejně se s ní jakože mýlit. Srovnat krok a se všemi, kteří nepochopili, řádně zacvičit.

Tak pravil doktor Husák - teď si každý sám píše svůj kádrový posudek. A prověrkové komise pak vedly pisatelům citlivě ruku, aby pokud možno jen předem naplánovaný počet provinilců skončil u lopaty. Čili - když už jsem to musel skousnout a odkývat já, tak on mohl taky, dobře mu tak! Soudružský katechismus však neobsahoval seznam nápravných opatření pro dočasně pomýlené. Neobsahoval ani přehled odměn pro úspěšné kajícníky. Zásadně se tak lišil třeba od „Poučení o rozkoši“, sepsaného někdy ve 4. - 5. století indickým mnichem Vátsjájanou. Starý mudrc doporučoval hlavně, vedle všelijakých podpůrných receptů a milostných technik, hledět si svého a brát v životě všechno tak, jak to přichází: „Odmítnu-li, hrozí svízel, souhlasím-li, kyne prospěch“. tož

/ 3

Obálka prvního vydání. Foto © archiv redakce.

Komunistické Poučení svůj krizový vývoj sledovalo od roku 1966. Dál do minulosti se raději neohlíželo. Snad proto v dané souvislosti nevysvětlovalo ani pojem „krize“. Dalo se ovšem předpokládat, že tenkrát u nás každý věděl, jak se to s Poučením doopravdy myslí. Tak jakápak krize?

Jenže nějaká krize je neustále. Přinejmenším jsou latentní krize, které mohou kdykoliv propuknout tím, že se o něčem začne moc mluvit a málo přemýšlet. Výbuch sopky, vše, co mu předchází a co po něm následuje, asi málokdo označí za vulkanickou krizi. Kdyby se však spojili provozovatelé veřejných záchodků a pod hrozbou splnění oprávněných požadavků by uzavřeli své provozovny, nastala by hygienická krize, ne-li cosi ještě horšího.

4 /

tož

Ale nikdo by se nedivil, že tomu tak říkáme, neboť slovo je čtvrtý rozměr skutečnosti. A takto má svůj trvalý původ a proměnlivý význam.

Literární postavu proroka Zarathuštry vymyslel a veřejně předvedl Friedrich Nietzsche v roce 1883.

Jednou prý prorok sestupoval z hor, aby mohl kázat lidem ve městech o přehodnocení hodnot a nadčlověku. Cestou v lese potkal blaženého poustevníka, který mu navrhl, aby tam s ním zůstal, že by společně skládali písně a zpívali je ke chvále Boha.

Překvapený poutník zdvořile odmítl a šel dál. V duchu si říkal: Je to vůbec možné? Ten starý světec ve svém lese ještě neslyšel, že Bůh je mrtev? A na jiném místě v knize „Tak pravil Zarathuštra“ čteme: „všichni bohové jsou příměry, básníky vybájené, básníky vymámené“. V 19. století nikdo nedokázal zcela vyvrátit podezření, že tradiční Bůh je jenom „odcizený“ lidský pomysl. Vzdělaným lidem připadal svět jako důmyslný stroj. Zdroj blahobytu, který netřeba vykládat, nýbrž raději hned měnit, ovládat a využívat. Pohnutkou k úvahám nebyl nadále ani tak Bůh, jako ta nevíra v něho. A právě odtud plynoucí potřeba adekvátně jej něčím nahradit. Nejvhodnější se zdál zákonitý světodějný vývoj, dialektický rozvoj výrobních sil a výrobních vztahů. Třídní boj a nezadržitelný vědecko-technický pokrok.

Revoluční milník směrující lidstvo do říše svobody zbavené vykořisťování, hospodářských krizí a tím vlastně všech nejhorších problémů. Vidina budoucnosti radikálně odmítla současnost s jejími metafyzickými pohádkami o dobru a zlu a věčnou úzkostí z lásky a smrti. Budoucnost byla jako Bůh. Jenže posléze ukázala, že všechno je jinak.

Mimo nové a další krize dál máme ty staré - ekonomické, ekologické, sociální, humanitární, politické, mezinárodní a válečné, ale zejména ty niterné,

ozvěny Zlínského kraje

Otmar Oliva. Socha. Foto © archiv redakce.

Jarní rozhovor s Bolkem Polívkou Narozen 31. 7. 1949 ve Vizovicích. Vystudoval JAMU v Brně. Spoluzakladatel Divadla Husa na provázku (1972). V roce 1993 založil vlastní Divadlo Bolka Polívky. Herec, klaun, mim, scenárista, dramatik (autorská představení např.: Am a Ea, Trosečník, Poslední leč, Šašek a královna, Terapie, Seance; role ve filmech: Kalamita, Zapomenuté světlo, Pelíšky, Musíme si pomáhat; role divadelní: Kean IV., Variace na chlast, Kupec benátský). Žije v Olšanech u Habrovan.

Jeho královstvím je říše za oponou, spíš za zrcadlem, které dokáže rozbít na kusy a pak ho během představení poskládat tak, až diváci mají pocit, že oni sami si svojí šikovností to zrcadlo sestavili.

Březnová žádost mailová o rozhovor a reakce královská: Na všechny otázky známe odpověď.

Zbytek ústně. Přijeďte. Stop.

Ale kdy ve středu nutno otočit Brno potom rozhovory časopisy v dubnu Bratislava Lasica a manéž též červen Praha taky představení v divadle natáčení v Bílavsku televize novináři stavba farmy seriál tak kdy? Až druhý červen roku dva tisíce deset dopoledne ve Zlíně u Vizovic kvílí sirény televize hlásí chtivě povodeň si vzala dva mrtvé rmutný déšť padá dva dny a dvě noci ve sklepech voda místo vína otrokovická Dřevnice v polích od aut stříká vodní tříšť tíseň a pára obloha uhrančivá nízká – Noe, kde máš Archu? Parkoviště na farmě strojů plné lidé žádní jen valašský maják s kloboukem v ptačím tichu dojatý v koženém saku s údolím v hlavě mezi Těchlovem a Barákem v klasickém gumáku do deště jak psohlavec s kalnou touhou 16 /

ozvěny Zlínského kraje

po čem? Hospoda U klauna na stěně s vycpaným králíkem se srnčími rohy se směje zoologům i spolužákům vizovickým a proměna chvíle voda naráz nevadí a pivo ještě více pohřbíváme depresi rojem slov v němž čas přítomný se vzdává a před vzpomínkou na kolena padá protože Tonek Klačánků bude z bezpečí balkonu zase volat na Bratřejovku hore voda hore voda hej!: Bolek: Ahóoj!

Holcman: Jak se tady máš?

Bolek: Nezačínej poslední otázkú! Pěkně popořádku. Už to máš zapnuté? Napřed to rožni.

Marcelka: Bolku, jedu do Brna, potřebuju peníze.

Bolek: Kolikrát dnes ještě odjedeš? Nemám u sebe nic. Já jsem si vzal tady na Valachy sako kožené staré, je krize. Celý svět se bojí krize, enem Valaši šarky.

Bolku, kdy ses poprvé setkal s folklorem, kdys začal vnímat tradice, zvyky, obyčeje?

Přes učitele jsem to vnímal. Já ti řeknu jména vizovická, a ta mluví za všecko. Gustav Imrýšek a Javorek. Měl jsem vymalovaného chrobáka od pana učitele Javorka, ale už ho nemám, to skončilo ve spárech francouzských, těch, okupantů.

Ne okupantů. Kolonizátorů. Nee: Motiv od Vladimíra Javorka skončil ve spárech francouzských kolonistů.

Chtěl jsem říct, že nositeli tradic ve Vizovicích byli učitelé. Divadelní herci, cimbálová muzika, vážná muzika, lidoví vypravěči. Učitelé, přátelé mého tatínka, ochotníci, loutkové divadlo, folklor, tam se to míchalo a to je to, z čeho člověk vlastně vyroste. Paní Hálová zpívala u cimbálové muziky ve valašském kroji na Vánoce, vystupoval celý valašský krúžek, pan Hála.

Fašanky nemožeš po nás chtět, my jsme civilizovanější.

A všechno to bylo propojeno těmi učiteli a divadlem. Můj tatínek při divadle nápovědu vyžadoval, protože on na stará kolena hrál třeba minulou hru.

A pan Sulíček, herecký jeho kolega, byl jsem ho navštívit v nemocnici, už měl jenom jednu nohu, ale u postele pořád dvě boty.

Ti učitelé nás s tím, na co se ptáš, propojili. Aj tady Kunderu, no, hraje teď v divadle v Žilině, prý Gombár ho objevil. Dávno jsem věděl, že je skvostným hercem, ale já jsem to tajil. Přece se nedočkám od Vizovjanů, aby řekli, že Kundera je lepší než já.

Ovlivnily tyto zážitky ze školních let nějak tvoji hereckou a autorskou tvorbu?

Hrál jsem na JAMU autorské představení, já vůbec nevím, jak jsem na to přišel, to byla pantomima vlastně, ale ne v klasickém slova smyslu: Vize a metamorfózy strýca Macalíka. Je to jednoduchý příběh, lidový muzikant, houslista. Přichází na jeviště pod vlivem alkoholu, housle, futrál, dlouze se svléká, uléhá do postele a říká: Kurva, to byl zas deň. Usíná a zdají se mu delirantní sny. Probudí se celý zpocený, šak to znáš, pochcaný možná trošku, to ešče neznáš, to teprv přijde, mokrú hlavu, probudí se v takovým tom šoku a jenom řekne: Kurva, to byla zas noc.

Umíme si představit jeho život, to bylo surrealistické – spojení folkloru a fantasknosti. Viděli to kamarádi, Svaťa Skopal ze Zlína a Čmaňa, ti to obdivovali a obdivovali to aj z druhé strany, Standa Dvorský jako surrealista, protože v tom byly ty kořeny, který mají furt smysl a my na jižní Moravě je máme silnější.

Pojďme dál, poslední tři otázky! Do Kyjova, na jízdu králů se furt chystám...

Bolek Polívka. Foto © Josef Ruszelák.

Co si myslíš o tom, že dramaturgie divadel se dnes vrací ke klasickým hrám z vesnického prostředí, když je na výběr relativně dost dramat současných?

Cool dramat světových současných je hodně, ale ne našich. No, tak my třeba nemáme Shakespeara, zato máme u nás zvyky a tradice, poznáváme se v nich, většina z nás má předky na vesnicích, rolníky, kováře, řemeslníky, v nich se vidíme. Tam jsou ty problémy a střety věčný, samozřejmě, protože otrávit starého chlapa, to je živé u nás. Byli jsme v Mahenově činohře na pražské Maryši. Zuzana Stivínová ji hrála, seděli jsme v hledišti já, Marcelka, Kamilka, Anička, a jak to kafé Maryška tam nalívá Vávrovi, tak na mě hleděly všecky tři tak, že věděly, o čem to je. Moje dcery se na mě dívaly škodolibě a Marcelka mlsně. Tys kdesi napsal, že Hřebíčková v Maryši za dvě hodiny dokázala odehrát proměnu nevinné panny ve vraha. No a co? Pamatuj si, v každéj babě je kus vraha.

Světová dramatika má moderní hry, ale kořeny jsou stejně v obyčejích a rituálech lidí. Shakespeare si zatrhoval v Bibli různý citáty a všelijaký situace, ozvěny Zlínského kraje

/ 17

protože věděl, že to je základ. My to máme zatržený geneticky, krásný a silný věci, Gazdina roba, nejenom Maryša, a víc je toho...

Jak jsou pro tebe důležité kořeny, identita, místo narození, rodová posloupnost?

Já to řeknu jednú větú, protože to jsem řekl zrovna v tom programu Vize a metamorfózy strýca Macalíka: Narodil jsem se ve Vizovicích. Kdybych se narodil v Praze nebo Paříži, byla by pro mě Praha či Paříž Vizovicemi. Hotovo.

Vůně otce pro mě byla: cigarety, slivovice, lékárna. Dodneška když přijdu do lékárny, tak mi tam chybí ty cigarety a slivovice.

Já jsem měl od dětství takový sen: Až dostuduju JAMU, budu bydlet ve Vizovicích a pracovat v Divadle pracujících v Gottwaldově. Ale válo mě to jinam, přesto jsem to uskutečnil! Hrál jsem v Městském divadle ve Zlíně, kousek od Vizovic, v Pitínského inscenaci 8 a půl (a půl) a bydlel jsem v hereckém domě. To byl pro mě splněný sen, když jsem tam hrál, ve Zlíně.

Jaký máš názor na folklor předváděný na jevišti?

Sdílím názor Peťury Skály, byl to výborný humoristický spisovatel, potom odešel dobrovolně ze světa, on byl z jižní Moravy, spolupracoval s Večerním Brnem, ale nebyl to žádný velký herec. Kdysi hrál tam u nich v Maryši. Toto je důležitý určující zážitek z folkloru na divadle, hrál hospodského.

Aby jich bylo na jevišti víc a hospoda ve druhém dějství byla živá, tak najali pár chlapů z dědiny a oni mu veřejně na Hronově, na národní přehlídce, rozbili hubu, protože jim dával pivo pod míru.

Od té doby nevstoupil na jeviště. Takže toto jsou bohužel záludnosti folkloru.

18 /

ozvěny Zlínského kraje

A jak se máš mezi Vizovicemi a Brnem?

V jakýchsi Olšanech?

Přijel jsem do Olšan kdysi náhodou. Můj kamarád Honza Brož, sochař a malíř, mě sem zval, tak jsme jeli do jeho domu, on koupil takovou pastoušku tady. Ale mně to připomnělo naše kotáry, nahoru, dolů, všude ty trnky, rozumíš, za tím lesy, stezky, dál už jenom Drahanská vrchovina, připomínalo mi to rodný kraj. Potom, já nevím, jestli to bylo nachystané, nebo ne, říká: Tady prodávají barák. Šli jsme k němu a tam bratři Valehrachové seděli jak v pohádce a měli slivovicu. Já říkám: Chlapi, prý to prodáváte? A oni řekli: Na tebe čekáme. Jako pohádka. Ten dům byl, jak jsem snil, se zahradou a uprostřed zahrady dům. Jsme sem začali jezdit a dodneška Vladimír tam bydlí, když tady je.

Měli jsme tam bazén taky, a to nebylo běžný v roce osmdesát devět, a súsedi v září: Kuva, ty sa kúpeš v takovéj zimě? A já: Víš, kolik to stálo!? Tak jsem si „zabohušoval“. Jura Pecha tu taky chtěl cosi kupovat, ale sešlo z toho nějak. Já myslím, že je mu dobře doma, s chlapama tam v Komíně.

Tak, hoši, toto už máme, rozhovor máme. Olšany. A Vizovice? Já su tam furt jakoby doma, ale na stáří domovů přibývá. Jezdím tam na hřbitov.

Hraju na trnkobraní. Nemožeš se svým tělem v šedesáti dělat to, co ve třiceti, i když je ti jen třikrát dvacet. Přesto tam hraju odpovědně, ve Vizovicích sú kamarádi, kteří ti toho moc neodpustí, i když se tak tváří, a donedávna tam přicházeli i moji učitelé, pan Záhořák... Já tam cítím odpovědnost. A ve Zlíně podobně, když tam hraju. Doma hraju odpovědněji.

A co dělá doktor Pavlištík? Je pořád v muzeu?

Pozdravujte ho!

Připravil Jan Holcman

tenkrรกt

Kde živobytí, tam život, kde život, tam boj Tato slova řekl Tomáš Baťa v projevu ke svým spolupracovníkům na prvních baťovských oslavách Svátku práce 1. května 1924.

A čím větší hospodářské problémy, tím větší boj se odehrával. Hospodářské a finanční krize přicházejí opakovaně. Proč firma Baťa a její nejvyšší představitelé zvládali boj s krizemi mnohem lépe než jiné průmyslové podniky? Proč krize zlínský koncern postihly mnohem méně? Pojďme hledat ve slovech zakladatele Tomáše Bati i jeho pokračovatele Jana Antonína Bati.

V roce 1930 byl v časopise Mezinárodní obchodní komory otištěn článek Tomáše Bati s názvem Moje hospodářská filosofie, v němž zakladatel firmy Baťa shrnul své názory na řešení hospodářských problémů jak ve 20. letech 20. století, tak v tehdejší době. (BAŤA 1936, s. 123-125) „Jsem přesvědčen, že největší ztráty v průmyslu a obchodě vznikají nesprávným stanoviskem, které zaujímá člověk k své práci, svým spolupracovníkům a k svým zákazníkům.

Protože neexistuje žádná učebnice, kde by toto bylo vysvětleno, ani žádné vyzkoušené a osvědčené metody, rozhodl jsem se vybudovati vlastní systém, který, jak doufám, prospěje lidstvu. Tento systém se jmenuje „příklad“. …

V době, kdy jsme se blížili přibližně dnešnímu, námi uznávanému pracovnímu systému, byly hospodářské poměry v Československu podobné oněm, jež panují dnes téměř ve všech evropských státech. Deflační politika našeho státu zavinila, že čísla kursů stoupla tou měrou, že nebylo možno prodávati ani pod výrobní cenou nejen u nás, ale i na světovém trhu. …

36 /

tenkrát

Větší část podnikatelů shledala výhodnějším zastaviti výrobu a přenechati nezaměstnané starosti státu.

Odmítl jsem jakékoliv řešení situace tímto způsobem, protože jsem je považoval za zbabělost. Bylo mi naprosto jasným, že takové řešení vede k zvyšování cen, snížení životní úrovně a zatěžování státního rozpočtu.

Pokud není dost práce, jak tomu je v celé řadě států v dnešní době, nutno pracovati za podmínek sebenepříjemnějších, neboť jen tak se umožní vypracovati se k lepším časům, kdy bude možno počítati s většími výdělky.

Toto stanovisko jsem zastával v roce 1922 a moji spolupracovníci je uznali za správné. … Jejich mzdy se od té doby více než zdvojnásobily a naše výroba zdesateronásobila a umístila jako první na zahraničních trzích.

Pomohli jsme svým zaměstnancům, jejich počet se zšestinásobil (dnešního dne desetkrát), pomohli jsme sobě, prospěli jsme státu a především zákazníkům. … Úkolem průmyslového a obchodního podnikání je hledání nových cest k obohacení tisíců a milionů lidí. …

Evropský obchod a průmysl, posuzován z tohoto hlediska, poskytne velmi neutěšený obraz. Národy, ohraničené vývozními cly, potírají sousední národ, kterému se podařilo tyto hradby pobourati, a považují jej za svého národního nepřítele. Výsledek této úzkoprsé politiky z hlediska obuvnického a kožařského průmyslu je ten, že jedna miliarda lidí chodí bosa. Je tomu tak i v jiných odvětvích průmyslu…“ V roce 1922 řešil Tomáš Baťa hospodářské problémy razantním snížením cen obuvi o 50 % a snížením mezd svých spolupracovníků o 40 %. Toto snížení jim částečně kompenzoval levnými potravinami a zbožím ve svých prodejnách. Od počátku 20. let 20. století také rozšiřoval vlastní síť prodejen v Československu a zejména zakládal obchodní společnosti v zahraničí a tyto společnosti budovaly prodejny ve státech, v nichž byly založeny. Součástí

Baťovská hesla na tovární zdi, 1930. Foto © fotoarchiv SOkA Zlín.

baťovského systému bylo, že všichni spolupracovníci, i ti na nejvyšších místech, museli ovládat výrobu obuvi. Museli se seznámit s jednotlivými operacemi v praxi, vlastní tvrdou prací. Tomáš Baťa nemiloval „bílé límečky“, které se styděly za fyzickou práci.

Vychovával si spolupracovníky bezmála od dětství baťovské „mladé muže“, takže z těch, kteří vytrvali, vyrostli muži, kteří se v životě nikdy neztratili.

Na počátku 30. let 20. století se Tomáš Baťa rozhodl čelit vysokým clům a předpisům, které striktně stanovovaly množství dováženého zboží, zakládáním vlastních výrobních společností v zemích celého světa. Jeho tragická smrt v roce 1932

na této baťovské strategii nic nezměnila. Jan Antonín Baťa byl dobrým žákem svého bratra, pokračoval v jeho stopách a jeho myšlenky zdárně rozvíjel v praxi. Mnohé z nich ve spolupráci s dalšími členy vedení firmy, rovněž vychovanými a vyškolenými Tomášem Baťou, obohatil o nový rozměr i obsah.

Není proto divu, že jeho názory na řešení krizových jevů, ale i na celou hospodářskou filozofii formulovanou zakladatelem firmy, se s bratrovými shodovaly. Ostatně posuďte sami z vybraných střípků na následujících řádcích. „Idea, že dělník je jenom číslo výplatního lístku, je zejména v obuvnickém závodě velmi nesprávná. Nelze tenkrát

/ 37

rozhovory

… s Karlem Pavlištíkem Známe se dvacet roků. Teda já ho znám ještě déle, protože před nějakými třemi desítkami let jsem ho potkával v Jednotném zemědělském družstvu Podhoran Lukov, kde byl zaměstnán a kde slavil úspěchy s folklorním souborem Kašava. Byl jsem tenkrát družstvem objednáván, abych tam zhruba necelý měsíc v roce plnil povinnosti revizního technika zdvihacích a tlakových zařízení. Uctivě jsem ho zdravil. Věděl jsem, že je tam z trestu za politické přesvědčení. Uctivě ho zdravili i domácí, protože si ho rovněž vážili, za věci minulé i přítomné. PhDr. Karel Pavlištík, CSc. Když měl sedmdesát, zněl titulek kteréhosi článku: Karel Pavlištík – národopisec a revolucionář. Letos mu bylo osmdesát a k našemu rozhovoru jsme se sešli ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy, kam se z Lukova v roce 1990 vrátil, třebaže už měl na důchod. Aby v muzeu dosloužil těch dvacet let, co tu jako etnograf být nesměl.

Karle, ta hůlka, co se o ni opíráš, to je běžné završení kariéry špičkového tanečníka verbuňku?

Běžné asi ne, tancování se na tom jistě taky podepsalo, ale myslím si, že víc je to následek některých dělnických profesí, co jsem musel dělat po roce 1968. Dneska to bez té hůlky opravdu nejde. Kamarádi to vědí. No a když někdo začne rádoby vtipkovat Zahoď to, na co to máš? – tak už jsem si vymyslel odpověď: Na co mám ten čagan?

Na odháňání blbých chlapů a škaredých bab!

Já bych to viděl jinak. Sídlíš v muzeu ve Zlíně na zámku, takže s hůlkou mi připadáš jako zámecký pán na procházce v parku.

Ve strážnickém skanzenu. Foto © Miroslav Potyka.

Tak leda na cestě do důchodu. Už jsem dosídlil.

Rád bych tě teď zavedl na nejvyšší místo Česka. Bez obav, na Sněžku bych taky nevylezl. Mluvím o Pražském hradě. Na konci února v deníku Právo oslnil prezident svým výrokem, že Jiří Pavlica je ničitel lidové hudby. Myslíš, že by to bylo žalovatelné, kdyby Klaus neměl totální imunitu? Říkal jsem si, jestli ten Bohuš s tím přijde…

Odpovím takto: proti gustu žádný dišputát. Když chce ale někdo takovýmto způsobem hodnotit, tak by měl něco o věci vědět. Pokud se Pavlica panu profesorovi Klausovi nelíbí, prosím. Ale takové vyjadřování od vysokoškolského profesora mě velmi zaskočilo a považuju ho za nešťastné a nefér.

Já mám k Jurovi zvláštní vztah. Doslova několik hodin předtím, než umřel někdejší známý primáš Hradišťanu Jarin Staněk, jsem za ním byl ve špitále. Pro Staňka jsem byl kluk, kterého on v době své největší slávy vychoval. A povídá mi: Já za sebe mám náhradu, mám Juru Pavlicu.

Ničitel lidové hudby! To by musel být taky Janáček, Smetana, Dvořák, Martinů a další a další. Pavrozhovory

/ 51

K. Pavlištík s manželkou při čardáši. Foto © archiv K. Pavlištíka.

lica je primáš cimbálovky, ale navíc je to hudební skladatel, který pracuje s lidovou kulturou jako s inspiračním zdrojem. To se mi může nebo taky nemusí líbit, ale nijak mě to neopravňuje k tomu, abych se vyslovil jako profesor Klaus. Nikdo přeci netvrdí, že Voda má, voda má je lidová píseň. Tím, že navíc staví Pavlicu proti Šulákové, mě jenom ujišťuje, že o celé věci moc neví. Je to jako když se někdo postaví před moderní obraz a řekne: To bych namaloval aj já. No a jestliže profesor Klaus není sám, pak takové rozpolcené hodnocení Pavlici na Slovácku vyplývá z toho, že si lidi pletou koše s baňama. Jura, opakuju, není jenom primáš, je taky hudební skladatel. Nikdo mu nemůže upřít právo, aby krom toho, že primášuje (a to velice dobře) tradiční cimbálovku, aby vedle toho nakládal tvůrčím způsobem s lidovou písní a použil jí jako inspiračního zdroje.

Existuje vůbec něco starobylého, o čem bychom mohli mluvit jako o autentickém folkloru?

Autentický folklor jako cosi starobylého je chiméra. Vždyť nikdo neví, jak to vypadalo!

52 /

rozhovory

Učebnicová kategorizace dělí folklor na slovesný, hudební včetně zpěvu a taneční. Ano, existují staré vývojové fáze folkloru. Ale autentické je pro mne i to, co je. Teď, v tuto chvíli. Někdo třeba řekne – ty fašanky dneska nejsou autentické. Nesmysl. – Teď dostala jedna mladá nová pracovnice zlínského muzea za úkol zdokumentovat fašank na zlínském Lešetíně. Víme, kdy se tam s ním začalo, a máme zachycen jeho dvanáctiletý vývoj.

Mají stovky návštěvníků. Jdou se pobavit? Vyblbnout v maskách, dobře najíst a dát si po štamprli „téj trnkovéj dobroty“? To všechno k tomu tzv. starému fašanku patřilo. Ponechává si stále řadu starodávných rysů, ovšem dnes má jiné účastníky a kopíruje současný stav společnosti, nabírá nové společenské inspirace.

Jedna z původních funkcí je cosi, čemu dnes říkáme pěstování mezilidských vztahů. Fašanky byly vždycky příležitostí, kdy se lidi úžasně odvázali, bavili. Přitom se ale dodnes uchovávají i velmi staré, až mystické detaily. – Zvířecí masky v průvodu – to jsou rezidua totemismu. Medvěd!, to je totemové zvíře a symbol plodnosti. Před pár lety vidím v Lubné a v Karolíně Medvěda, který každou ženskou položil na zem nebo aspoň objal a kopuloval. Hodně starý rituál - když byla v domě žena, která se v tom roce vdala, tak Medvěda svalili a rozkročmo tu ženu na něj posazovali, aby byla plodná.

Dneska je fašank výrazně záležitostí spolků.

Devadesát procent zvyků se třeba zachovalo díky hasičům. Fašanková obchůzka bývala v podstatě koleda, při které svobodná chasa vybírala na muziku a na pohoštění. K tomu u každého domu popřát, vytancovat, poťapkat ženské… I v současné době je pravidlem finanční odměna, které využí-

umění

Hommage à Bohuslav Reynek I zcela zapadlá vesnička může být vyhledávaná, pokud je místem působení někoho výjimečného. Málokdo by znal Okrouhlice či Krucemburk, pokud by je nenamaloval Jan Zrzavý, a možná by nikdo nezavítal do Petrkova, pokud by zde nežila rodina Bohuslava a Suzanne Reynkových.

Výstava v kroměřížském muzeu a galerii, konaná u příležitosti 40. výročí Reynkovy smrti, se uskuteční od června do srpna tohoto roku. Není koncipována jen jako setkání s dílem básníka a grafika Bohuslava Reynka, i když by to mělo své oprávnění.

Jeho samostatných výstav se v posledních letech již uskutečnila řada, a proto se kroměřížské muzeum rozhodlo uspořádat výstavu v jiné koncepci, která by ukázala potenciál rodiny z celkového pohledu, a to nejen dílo Bohuslava Reynka, ale i básnické a překladatelské dílo jeho ženy Suzanne Renaud, fotografické práce jejich syna Daniela, překladatelské umění syna Jiřího a z další generace fotografie Danielova syna Michaela. Poprvé bude možné nahlédnout do petrkovského domu, kde se v úplném zapomnění a izolaci zrodilo něco, co budí právem pozornost a co je významným přínosem české kultury, na kterém nic nezmění proměny času.

V Petrkově nebyla dílna, kde by se všichni členové rodiny podíleli na společném díle. Každý z nich byl a je nezávislou individualitou. Za svým cílem šel sám a zcela stranou zájmu veřejnosti. Neupozorňovali na sebe, tvořili, protože nemohli jinak, a žili v ústraní, protože nemohli jinak – ten kout, kterému směli říkat domov, jim byl určen spí-

Bohuslav Reynek. Foto © Dagmar Hochová.

še jako vězení. V nehostinných podmínkách bylo pro ně umění vysvobozením a ostrovem svobody, potom co jim skončily denní povinnosti.

Bohuslav se začal věnovat grafice možná proto, že na její přípravu nepotřeboval žádný ateliér ani zvláštní prostor. Používal malé destičky, do kterých naostřeným hrotem vyrýval drobné příběhy svého života, protože náměty získával v domě, na dvoře, na zahradě, venku ve volné přírodě v hodinách, kdy pásl stádečko ovcí. Jeho život byl všední, ale umění

/ 61

Daniel, Bohuslav a Jiří Reynkovi na výletě.

Foto © archiv rodiny Reynků.

Daniel, Bohuslav a Jiří Reynkovi v Petrkově.

Foto © Dagmar Hochová.

dokázal do jeho každodenní šedivosti vnášet s jímavou vroucností jiskry krásy, své žasnutí nad malebností přírodních úkazů, jejich intimnost a vlídnost. S ještě větším zaujetím se obracel ke starozákonním a novozákonním textům, protože v nich spatřoval osu světa a lidského života. Ty dávno předpověděné osudy izraelského národa pod jeho rukama znovu vystávaly ve své síle, ať se jednalo o slova proroků, nebo o začátek nové éry narozením Ježíše Krista. Opakovaně se vracel k letům jeho života a křížové cestě, na které jej doprovázel nejen jako poutník, ale i jako ten, kdo spolu s ním nese vlastní kříž. Reynkovo dílo je i ve chvílích zvroucnění zahaleno nostalgií a tam, kde se dotýká samé podstaty Kristova vykupitelského činu, výraz sílí, ale neztrácí něhu soucitu.

Bohuslavova manželka básnířka Suzanne Renaud pocházela z Grenoblu a Petrkov se pro ni stal nedobrovolným exilem. Asi si těžko zvykala na nový domov, na jinou řeč a zem bez přátel, ale i krajina, podnebí bylo jiné než doma. Snad ji zachraňovala poezie, a těch několik málo lidí, se kte-

rými si mohla popovídat ve své mateřštině. Vladimír Holan, se kterým se někdy vídala v Praze, o ní hovořil jako o kněžně. Byl jejím překladatelem, tak jako Bohuslav, který ještě před osobním setkáním přeložil sbírku Zde život tvůj. Již v Petrkově vznikla Křídla z popele, Dveře v přítmí a Chvála oběti.

Suzanne do francouzštiny přeložila české a moravské písně a balady. Její dílo zůstalo v Čechách neznámé a až nyní vychází v Grenoblu, často dvoujazyčně, z iniciativy spolku přátel díla Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka Romarin.

Daniel Reynek začal fotografovat v mládí, ale až mnohem později se tomuto oboru věnoval s náruživostí sobě vlastní. Je stejně solitérem jako jeho otec. Nikdy se neohlížel na to, co se kolem něho vytváří, asi také proto, že neaspiroval na zveřejnění svého díla. A přece se tak zcela zákonitě stalo, protože je hodné pozornosti. Nejprve je objevila – a jak jinak – Anna Fárová, přední znalkyně české fotografie. Potom sice bylo nějaký čas ticho, ale nyní již se o něm hodně ví. Daniel vychází z jednoduchého principu. Zvolil si čtvercový rozměr

62 /

umění

Bohuslav Reynek. Foto © archiv rodiny Reynků.

snímku, tak, aby na sebe mohl podle volného výběru vkládat další snímek a aby touto dvoukompozicí vzniklo konečné dílo. Tím dosahuje neobyčejné působivosti a rozmanitosti, protože vztahy, které vznikají, mají silný poetický náboj, kde se zeď spojuje s rostlinnými úponky, do krajiny vstoupí orosené okno, váza s květinami se promítne na záclonu - obě vrstvy jsou aktivní, a přitom se neruší. Pro své náměty chodí nejčasněji do přírody, hledá je na zahradě i na dvoře rodného domu, všechno je důstojné jeho pozornosti, protože ve všem je něco pozoruhodného. Fotografie nemají názvy, asi proto, že je nepotřebují a pojmenováním by možná ztratily kus záhadnosti.

Fotografie zaujala i jeho syna Michaela a podobně jako otec zvolil příbuznou technologii. Jeho snímky jsou věcnější a střízlivější, je možné na nich rozpoznat, že jsou dílem generace, která si všímá jiných věcí, vidí jiné problémy a není tak zaujatá emotivitou. Proto stejný dům, v němž se svou rodinou spolu s otcem žije, vidí bez nežádoucích asociací.

Jiří Reynek se dostal k překládání až hodně pozdě, protože předtím neměl na tak náročnou práci dost soustředěného klidu a času. I když francouz-

Suzanne Renaud. Foto © archiv rodiny Reynků.

ština je jeho „druhým“ jazykem, uvědomuje si, jak je obtížné převést myšlenky někoho jiného do jiné řeči, zvláště pokud se jedná o dílo Henri Pourrata, kde se objevují i staré, neznámé výrazy. Taková práce jde pomalu a je úmorná, ale přece to stojí za to, protože dnes, když se ohlédne na ten zatím krátký úsek cesty, vidí tam Pourratova Kašpara z hor, O Půlpánovi, Poklady z Auvergne, O řezavých očích a také Román zajícův a Klekání Francise Jammese, všechny vydané v krásné úpravě, která je již sama uměleckým dílem. Každý z Reynků se vydal v nepřízni doby za jiným cílem a každý z nich se dotkl něčeho vzácného, co pomáhá držet život.

Miroslava Hlaváčková umění

/ 63

탑ivot

Příběh knihy V prosinci 2009 vyšla v nakladatelství Kniha Zlín knížka Cena facky. Účinek knihy se dostavil. První ohlasy byly surově negativní: do telefonu anonymní výkřiky, že lžu a že to tak nebylo. V mojí rodné vsi nadávky, že píšu nesmysly a že za komunistů jsme se špatně neměli. Žduchání ve Skoronicích v hospodě. V lednu loňského roku mně začaly chodit dopisy, v nichž lidé postižení kolektivizací děkovali za to, že kdosi vyslovil jejich pocity za ně a popsal jejich utrpení. Jeden dopis však byl mimořádný: Paní Irena, rodačka z Chrášťan u Hulína psala, že dvacet let žádá o odškodnění, o morální satisfakci a omluvu, ale doposud jí všechno bylo zamítnuto. Napsala, že z ministerstev a soudů dostává jen samé hezké odpovědi.

Začal jsem tedy psát s ní a hezké odpovědi pokračovaly: Litujeme, ale všechno je promlčeno; všechny křivdy minulosti napravit nelze. Jsem právník, a přesto moje žádosti na ministerské úředníky nestačily. Po ročních marných pokusech jsem se dohodl s nakladatelem a do třetího či kolikátého dotisku jsem zpracoval tento příběh. Doplněné vydání vyšlo v prosinci 2010 a Otmar Oliva k němu nezištně přidal svoje kresby z vězení z roku 1983. Paní Irena toto vydání Ceny facky věnovala komusi na ministerstvu spravedlnosti a ledy se pohnuly. Kouzlo psaného slova a síla knihy zapůsobily.

Posuďte uvedený příběh sami a já vás v dalším čísle ZVUKu o osudech odškodnění paní Ireny budu informovat.

Hezké odpovědi Ten večer jsem si lehla k mamince. Moje o rok mladší sestra už si hověla vedle ní. Já jsem si předtím ještě hrála s dřevěným koníkem, kterého jsem 80 /

život

dostala na Mikuláše. Byl advent, blížily se Vánoce.

Maminka byla celý den zamlklá, ale mně to nevadilo. Hlavně když jsme si k ní mohly večer lehnout do ložnice místo tatínka. Moc jsem si ho nepamatovala, byly mně čtyři roky, když ho gestapo odvezlo. A tak maminka byla pro nás i tatínkem, protože nás vždycky dokázala ochránit. Tušila jsem příčinu jejího smutku, i když jsem mu nerozuměla – včera k nám přišel tajemník místního národního výboru.

Zaslechla jsem, jak při odchodu tajemně řekl: „...vy se nemusíte ničeho bát. Váš manžel zahynul v koncentráku, jste vdova s malými dětmi.“ A čeho jsme se měly bát? Když Němci už byli šest roků pryč? Ptala jsem se sama sebe a taky maminky. Neodpověděla mně, jen se na mě krátce podívala. Snad poprvé v životě, ale jenom na okamžik, jsem v její tváři zahlédla vyděšený a uštvaný výraz. Vzápětí se usmála a vyprávěla mně o tatínkovi a o tom, jaký byl hospodář. Nejlepší v okolí. Jako by tu byl s námi – s tou myšlenkou jsem usnula a zdál se mně sen. Křičela jsem asi ze spaní a probudila se. Maminka mně dala napít mléka, pohladila mne a uklidnila. Znovu jsem se jí zeptala, čeho se nemusí bát. Neodpovídala, seděla na posteli s jakousi předtuchou divně a nehybně. Vtom na dvoře zasvítilo světlo, jenom se mihlo, přestože náš stařeček jako každý večer, když obcházel dům, zamkl a zhasl. Za chvíli zas. Potom jsme slyšely nějaké zvuky ve výměnku na dvoře, kde stařeček spal.

Naráz jsme uviděly, jak před domem stojí několik aut a spousty četníků. Myslela jsem, že za oknem se míhají tajemné stíny, jako v pohádce, ale byli to lidé. Sestra se také probudila. „Nechte mě umřít na rodném gruntě,“ zaslechly jsme volání stařečkovo, „já chcu umřít doma!“ Nevěděly jsme, co to znamená. Proč chtěl naráz umřít?

„Tady jsem se narodil, tady aj umřu!“ zůstala mi trčet v uších jeho věta. Slyšela jsem ho naposledy.

Potom někdo silně zabušil na dveře a ozvalo se: Jménem zákona! Jménem zákona otevřete! Všechny tři jsme vyskočily z postele, maminka nás objala a řekla, že se jdeme schovat do komory. Já jsem ale skočila ke dveřím, protože jsem v nich slyšela zvuky železa. Paklíčem si chtěli odemknout. Tak jsem držela klíč zevnitř naplocho, a oni se do zámku nemohli dostat. V tu chvíli jsem si pomyslela: vyhrály jsme. Přesvědčená, že to bude jak v pohádce, že loupežníci odejdou, když se jim nepodaří do domu dostat dveřmi. Ještě jednou se ozvalo zvolání jménem zákona, ale já jsem držela a držela. Sestra zase visela na klíči ve dveřích do dvora a také v domnění, že máme vyhráno, když se k nám šperhákem dobývali marně.

Prásk! Břinkot skla padajícího na podlahu, praskot lámaného dřeva z oken. Pustila jsem klíč a sesunula se k zemi. Co se dělo potom nevím, nemohla jsem se chvíli pohnout. Mě vůbec nenapadlo, že by se k nám mohl někdo dostat oknem.

Okno je přece na muškáty, na čerstvý vzduch, na světlo!, myslela jsem si doposud. Do naší kuchyně naskákalo několik cizích chlapů v kabátech i uniformovaných četníků. Ze dvora, aby na ulici byl klid. Křičela jsem, asi jsem křičela tak, že to přehlušilo i můj strach. Sestra křičela také, řvala maminko, mami! Od vrat našeho domu k silnici odjíždělo auto, stařeček taky křičel, ale motor ho přehlušil. Měli nás v pasti. Začal zápas. Sestře bylo jedenáct, mně dvanáct. Několik vycvičených chlapů nás honilo po světnici. Byly jsme tak vychované, že nás ani nenapadlo se bránit. Po chvíli jsme stály jak sloupy, samy dvě a na nás deset mužů. Byli tak hodní, že nás nebili.

Stařeček, který po zásahu StB umřel za pár dní.

Foto © archiv rodiny Pecníkových.

Maminku sestra zamkla do komory s okny do ulice a klíč někam schovala. Myslely jsme si, že ji máme dobře ukrytou. Když na nás zařval vysoký chlap s nějakým kvérem Kde je vaše matka!?, tak jsem jenom zasípala, nevyšel ze mne hlásek. Potom nám druhý člověk řekl vlídně: „Když nepovíte, kde máte maminku, tak vás odvezeme bez ní.“ A bylo. Plačící jsme maminku odemkly. Potom nás vyzvali, abychom opustily náš život

/ 81

Dům z ulice. Foto © archiv rodiny Pecníkových.

dům. V noci. Nechápaly jsme to a neuposlechly jsme. Tak nás začali tahat z domu. S křikem a slzami. Maminka když viděla tu beznaděj, tak si chtěla vzít na cestu alespoň peníze z kredence; měla je tam schované z tržeb za úrodu pšenice a cukrovky. Četník na ni rychle namířil zbraň, a nechť se ničeho nedotýká! Vyvlekli nás za ruce po zemi před dům.

Bez ničeho, jen v nočním oblečení, co jsme měly na sobě. Chtěli nás rozdělit a hodit do dvou aut.

Silně a křečovitě jsme se držely navzájem všechny tři. Třásly jsme se. Už jsme nekřičely, ale prosily, že teda pojedeme, ale jen s maminkou. Aby se nocí po vsi nerozléhal křik, tak nám vyhověli a naložili nás do jednoho auta. A my jsme byly naráz šťastné, že jedeme spolu, přitom jsme netušily kam.

Potom auto zastavilo, ani jsme nevěděly kde.

Další zápas – nutili nás, abychom vystoupily my 82 /

život

dcery nebo maminka. Po delším přetahování, já jsem se chytla dveří od auta a dostala jsem přes ruku jakýmsi černým klackem, nás od maminky odtrhli a naložili do jiného auta. Co s ní bylo, jsme nevěděly několik měsíců. Nás, řvoucí a vysílené, vezli dál do tmy. Když to zastavilo, tak jsme byly četníky vyvedeny k nějakému domu. Zatloukli na dveře. Sevřela jsem se celá a klesla na zem. Vyšla nějaká žena a řekla: Proč tak pozdě? Asi bylo hodně po půlnoci. Dali nás samotné do pokoje, kde jsme se třásly strachem a naříkaly až do rána. Byl to dětský domov Morkovice. Samé neznámé obličeje, to v nás budilo obavy ze všech dalších dnů. Až do nekonečného konce pobytu tam.

Každou noc jsem se budila, pozorovala světla a stíny za oknem a krčila se k sestře. Po pár dnech jsem se odvážila zeptat, co je s naší maminkou.

Dostávala jsem hezké odpovědi – neboj se, je o ni dobře postaráno. V kriminále, to jsme se dozvěděly později. I to, že s naším dědou, osmdesátiletým starcem, si poradili jednoduše. Se sedlákem, který když už ztratil syna, žil jen pro vnučky. Rozrazili dveře od výměnku, svalili ho na nosítka a odvezli do starobince, kde za dva dny umřel. Možná natruc, z té beznaděje a ztráty, protože do té doby s námi pracoval na našich polích a byl zdravý. O pohřbu jsme se ani nedozvěděly. Na matrice národního výboru napsali do úmrtního listu, že umřel ve státní léčebně pro choroby stáří na srdeční slabost.

Auto s naší maminkou tu noc zastavilo u věznice v Kroměříži. Tam už ji, vyčerpanou, lehce dotáhli a zavřeli. Nikomu nic neprovedla. Z nočního šoku a ze ztráty dcer ve vězení vůbec nepřijímala potravu. Mlčela. Tak jí po dvou týdnech našli lepší ubytovnu – psychiatrický ústav, kde byla zavřená dva roky. Fungoval v tomto případě jako náhrad-

Přečipovaný sibiřský pes Lajka táhne do americké kosmické agentury

Čerstvě načipovaná Rudá Soňa táhne do parlamentu hájit socialistické pohraničníky – úspěšné odstřelovače emigrantů

Načipováním proměněn táhne P. Antonín Koniáš na Pražský hrad

a na konec

Kosmická krize !

Foto © Pavel Popelka.

ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska.

Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Zdeňka Friedlová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Hana Jabůrková, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.

Redakční kruh: Jaroslav Kovanda, Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková.

Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.

Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: KODIAK print s.r.o., Zlín.

Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Archiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.cz V roce 2011 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50,- Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120,- Kč.

Toto číslo vyšlo 9. května 2011 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a propagační účely.

Distribuce a sekretariát redakce: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422.

Sekretářka redakce: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823.

Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.cz http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Vychází za podpory Ministerstva kultury České republiky a Zlínského kraje.

MK ČR 12570 ISSN 1214-0139

Příběh knihy, str. 80.

Národní kulturní památník Ploština, str. 8.

Hommage à Bohuslav Reynek, str. 61.

Založení cisterciáckého kláštera, str. 47.