ZVUK Zlínského kraje

ZVUK Z l í n s k é h o

Zlín

Vs e t í n

k r a j e

Uherské Hradiště

Kroměříž

jaro / léto 2012 Časopis pro kulturu a společenské dění

Šestá dekáda Josefa Holcmana, str. 76.

O Jardovi Hovadíkovi, str. 19.

tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráčková • osobnosti - Markéta Mercová • paměti - Pavel Macura • tenkrát - Magdalena Preiningerová • malý místopis - Petr Pálka • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Pavel Portl • genius loci - Josef Holcman • život - Jiří Severin • literatura - Hana Andronikova • za plotem - Pavel Popelka • dozvuk

Fašank, fašiangy…, str. 101.

EDITORIAL

Vážení čtenáři,

MÁJOVÁ Marie Gazdová-Kročilová

v době, kdy jsme přemýšleli nad tématem tohoto čísla ZVUKu, jsme absolutně netušili, nakolik bude aktuální, zejména u vrcholných politických činitelů našeho státu. Divadlo jako svět, svět jako divadlo je ono motto a zdá se, že nikdy v minulosti nedošlo k tak výraznému prolnutí obojího. Jistě, zcela oprávněně můžete namítnout, že jedním ze základních cílů divadla je realistická, dramatická, satirická, absurdní i humorná reflexe společnosti (tedy světa), což je samozřejmě v pořádku, ale určitou „divadelní“ raritou se zdá být veřejné vystupování některých našich politiků, zvláště těch zastupujících nejmenovanou koaliční stranu…

Zapátráme-li v médiích (a nejde v žádném případě o bulvár), najdeme novinové titulky typu: Veverky berou hercům práci! Kočí vrací úder: Nemám AIDS ani kapavku! Absurdní reality show ničí politiku apod. Člověk zdejších poměrů neznalý by z těchto titulků patrně nepoznal, že se jedná o zprávy z domácí politiky, s velkou mírou pravděpodobnosti by je spíše zařadil k zábavnímu průmyslu. Propojenost dokazuje i několik současných divadelních her, např. Nám můžete věřit, která diváky zavede na volební sjezd české politické strany, patrně není třeba ani zmiňovat představení Blonďatá bestie nebo loutkovou hru Standa má problém.

Ale svět není jenom politika, přejděme proto raději do bohatého světa lidových zvyků a tradic našeho regionu, z nich některé, např. svatba nebo fašank, kterému v jarním čísle věnujeme značný prostor, mají nesporně charakter divadelního představení. Mají jasně napsaný scénář, pevnou režijní ruku, vynikající herecké osobnosti, výpravnou scénu, úžasné kostýmy a desetiletími nepřekonanou a výraznou dramaturgickou linii. Stačí si o fašanku zajet do Strání nebo do Komně a tamní svět se vám rozevře v celé své divadelní podobě.

Divadelními herci se občas ve svém osobním životě stáváme všichni bez rozdílu, jde jenom o to, abychom při svém vystoupení neztratili svou identitu či charakter a zachovali si vlastní tvář. A nezapomněli přitom na známý divadelní postulát, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně.

Radek Jančář, odpovědný redaktor

U kříža v Bošjačkách sme sa modljévali májové růžence společně ríkali.

Vážená osoba nám ho predríkala omladina pri tem po sebe hladzela.

Májová trvala po celučký mesjac a tak každý večér modlic sa a íst spac.

Chlapčiská tam boli tráva bola hustá vjac ích zajímalo čím speš chycic chrústa.

Po májovej baby spolu vyprávaly a dzecká okolo ty sa naháňaly.

Tam sa hnědz poznalo gdo sa kemu lúbil dzjévčaci chlapčisko chrústa za krk hodzil.

Dobrá to tradyca moc dobrá to bola ludzja sa stretali jakoby u stola.

Vybráno z knihy Pavla Bezděčky a Marie Gazdové-Kročilové Kopanice spomjénkami šperkované, 2003.

Obsah TOŽ…

Tož (Josef Holcman) .................................................. 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Politika asi musí zůstat divadlem (Připravila Helena Mráčková)................................... 6 K novému časopisuVýchodní Morava (Marcel Sladkowski) ................................................ 11 OSOBNOSTI Divadelní vzpomínky Marie Zahradníkové (Markéta Mercová).................................................. 13 Nejslavnější zlínský herec? (Miroslav Plešák) ....... 17 O Jardovi Hovadíkovi (Jaroslav Kovanda) ........... 19 PAMĚTI Vladimír Maděra: Pole válečná (Pavel Macura, Radovan Jančář) ............................. 24 TENKRÁT České divadlo v Peru (Magdalena Preiningerová) ...................................... 33 MALÝ MÍSTOPIS O počátcích českého gymnázia v Kroměříži (Petr Pálka) ............................................................. 37 ROZHOVORY … s Petrem Michálkem ....................................... 44 … s Igorem Stránským a Liborem Vodičkou (Bohuslav Matyáš) .................................................. 48 UMĚNÍ Kostýmy inspirované životem (Pavel Portl)............................................................ 54 Kostýmní a scénické návrhy Miloše Součka (Pavel Portl)................................... 58 Jak to bylo, pohádko? (Hana Kuslová)................ 60

Zámek Lešná u Valašského Meziříčí (Alena Lysá)............................................................. 64 Bukovany – Křížová cesta Lubomíra Jarcovjáka (Ludvík Ševeček) ................ 68 ACTIS EFFECTOR (Tvořeno světlem…)

(Eva Nováková) ...................................................... 70 GENIUS LOCI Prý poťouchlý ráj UNESCA (Josef Holcman) ........................................................ 73 ŽIVOT Šest dekád Josefa Holcmana (Jiří Severin a Jaroslav Zapletal)..............................76 LITERATURA Vůně mateřštiny (Richard Sobotka) ...................... 81 Hana Andronikova (Antonín Bajaja) .................... 88 Hana Andronikova: Jak vyšplouchnout Suchopára .............................. 89 Roman Ráž: Lázeňské dobrodružství (Připravil Bohuslav Matyáš) ................................... 93 ZA PLOTEM Fašank, fašiangy, ostatky (Pavel Popelka) ...................................................... 101 DOZVUK Valašské národní pohádky z Vizovic (Petr Odehnal) ........................................................ 111 Rozhledny a výhledová místa Zlínského kraje (Marek Turňa) ........................................................ 113 Publikace Sláva zlínského sportu (Yvona Činčová)............................................................ 115 Breve chronicon Hunno-Brodense (Petr Odehnal) ....................................................... 116 Derflanské hospůdky Zdeňka Piláta (Tomáš Ježek) ......................................................... 118 A NA KONEC (Red.) ....................................... 120

tož…

Z inscenace Slováckého divadla Donaha! Foto © Miroslav Potyka.

Tož zase jsem v zimě cosi nasliboval (však jaro bylo daleko) a teď se v tom topím: zajistím napsání úvodu od některého ze zvučných divadelníků, když za téma tohoto ZVUKu byl vzat svět jako divadlo (a divadlo jako svět). Napíšu Lojzovi Hajdovi, říkal jsem si. Odepsal: Po mamince jsem Hanák, po otci Valach, po srdci Moravský Slovák. Působil jsem v divadlech ve Zlíně, na Vsetínsku v Karolince, v Uherském Hradišti i Kroměříži. Z toho pochopíš, že ZVUK je časopis mého srdce. Je to můj Hospodin – Čas, kde minulost není jenom minulostí a budoucnost se rodí v přítomnosti, ovlivněné minulostí – ta stojí pořád přede mnou. ZVUK je pro mne průsečík všech tří časů v jednom přítomném bodě.

No a pak mně do telefonu řekl, že to mně musí stačit, že má jiné starosti: Politici a kmotři si porcují zemi tak, že v ní nezbude místo ani pro naše kosti. Jejich chování je naředěno konzumem, reklamou a byznysem. Ale ani herec, který se pouze opírá o svoje placené řemeslo, nevydrží: takové herectví je prázdné.

Prázdný je také svět lidí, kteří myslí jen na svoje byty, sídla, odměny a imunity. Nelze jim však upřít, že se jim daří touto prázdnotou zaplnit náš svět.

Můj stařeček říkával: politika je šroťák. Jen tak je možno si vysvětlit, že skoro každého, kdo ji okusí, už nepustí. Opravdu bude nutné, aby došly naplnění výzvy lidí naštvaných i zakomplexovaných, aby politiku řešila divokost a horkost krve, tak jako je tomu v shakespearovských dramatech? Divadlo je možná ze všech umění to nejkomplexnější. Je schopno podat reflexi o čemkoliv kolem nás, když už ji vládci nemají.

Foto © Miroslav Potyka.

Ještě jednou Hajda, který toto Tož nechtěl psát: Režisér učí druhé to, co sám neumí. Ale má na to odborníky, autora, dramaturga, scénografa, muzikanta, výtvarníka.

Problém světa je možná v tom, že hodně lidí dělá to, co neumí, navíc za pomoci odborníků či asistentů: zemědělec šéfa sněmovny, novinář ministra vnitra, lékař ministra obrany. Občané je pěkně platí a oni pracují na tom, aby jim politiku zohavili.

Na jejich aférách je dobré (pro ně) to, že jedna zavalí druhou. Politika ovšem není špinavost, špinaví jsou pouze někteří její protagonisté. Je to chyba všech: těch slušných a dobrých, kteří do ní nechtějí vstoupit, a těch lhostejných, kteří už nechtějí jít ani k volbám. Politiky lze vyměnit, národ nikoliv.

Co víme o světě kolem nás? V podstatě to, co nám předhodí média. Občané vidí svět skrze pár egoistických blbců, ale nelekejme se, bez blbosti by ani chytrost neměla význam. Televizní kanály a papírové Plesky nám nepřetržitě vaří vývar z ohně, krve, havárií a podvodů. A my ho hltáme, jako by nic jiného k pozření nebylo. Tento svět médií v podstatě nemá žádného přirozeného nepřítetož

/ 3

Foto © Miroslav Potyka.

le. Nemá oponenta a my při jeho sledování pořád čekáme, že přijde chvíle, kdy slepice zadáví lišku.

Protiváhou tohoto světa by mělo být mimo jiné umění (Hajda: komik musí mít rozkoš ze svobodného myšlení, kterým nakazí diváky). Není vůbec náhodou, že když se má v rozpočtu šetřit, tak je první na řadě právě umění. Když navíc jeho bývalý ministr (kultury, pro změnu taky lékař) si pořídil s poradcem soudně trestaným byt u moře, a to až za mořem. A navíc o tom, šibal jeden, ani nevěděl. Hajda mně do telefonu ještě řekl: Žijeme 22 let bez hrůzného světa strachu. Životní situace jsme mohli do roku 1989 hodnotit bez cenzury jenom vnitřně. Strach byl fenomén, který zachvacoval všechny. Dnes je to obrácené, strach jako kdyby neměl nikdo: všechny skandály a zločinná 4 /

tož

jednání veřejných činitelů, které jim beztrestně procházejí, legitimují ty další, ještě horší.

Náš svět je médii p(r)odáván jako negativní divadlo. Občan je z toho cynický, apatický, jízlivý nebo agresivní. Ale četl jsem v novinách, že pražské studio Rubín uvádí hru Bestie vrací úder a má to být o Bártovi a jeho kočí. I o Škárkovi – o něm řekl jejich předseda, že k němu nechodil, protože se bál jeho psa. V té inscenaci se říká, že lhal, protože Škárkův pes se bál Johna. V právě skončeném trestním procesu se ukázalo, že lhali všichni. Ve skutečnosti se John a Škárkův pes měli docela rádi, často si telefonovali a veverky si je nahrávaly. Až budou tyto odposlechy zveřejněny, tak to bude teprv divadlo. Haf. Josef Holcman

tenkrát

Z inscenace Slováckého divadla Vycucnutí. Foto © Miroslav Potyka.

České divadlo v Peru

tu už objevil několik a v dílnách obuvnické fabriky se daly vyrábět kulisy.“ (Z dopisu E. Ingriše)

Eduard Ingriš, český hudební skladatel, fotograf, kameraman, mořeplavec a dobrodruh (1905-1991), odešel v roce 1947 do Jižní Ameriky a usadil se v Peru.

Aktivně se zde účastnil spolkového života českých krajanů a výrazně se podílel na kulturních akcích, které pořádal český klub Masaryk.

„Česká kolonie v Limě nebyla velká, asi tak 50 rodin. Zanedlouho po mém příjezdu do Limy každý věděl, že se mezi nimi nalézá český skladatel a muzikant Eduard Ingriš. Někteří měli dokonce mé gramofonové desky a skoro každý znal Niagaru. Co prý, kdybych na českém večeru v klubu Masaryk něco zahrál a zazpíval. K muzice mě každý utáhl na vařené nudli. Šestým smyslem muzikanta jsem vytušil, že by se tu mohlo udělat české divadlo. Proč ne? Mladých lidí s chutí ochotničit jsem

„Provisorní sál s více méně provisorním kapesním jevištěm. V sále několik desítek židlí, někdy stolové zařízení. Při výpravných hrách obecenstvo často v menšině. Nevadí – herci hrají sami sobě.

Mezinárodní publikum: přátelé – cizinci – kteří česky nerozumí: Jihoslované, Rakušané, Němci, Rusové, Angličani, Američani, Francouzi, Italové – ale i Peruánci. A tak se často utíkáme k pantomimám. Ale i když nerozumí, bouřlivě tleskají a upřímně se baví. Nalézají u nás kousek Evropy a hudbu, která jim nezní cize.“ (Z kroniky Českého divadla v Peru) tenkrát

/ 33

P. S.

U nás doma Sloka 2: Podťali lípy nám na náměstí na pražce, na klády, do rána změnily klidné štěstí za strach a – brigády.

Refrén: U nás doma není už – není hezky, už tam nejsou jablíčka, hruštičky, švestky…

Když zajdeš do polí, kolchoz tě zabolí… u nás doma – bolesti, nářky a stesky…

(Ukázka z programu) 34 /

tenkrát

Autor skromně podotýká, že práce nekončila pouze smolením textu a veršotepectvím. A taktéž ne rozepisováním rolí (často i několikrát), napsáním originální hudby, rozepisováním pro orchestr atp. …ale též sháněním a doprošováním se jak lidského, tak i divadelního materiálu (kulis, paruk, mastixu atd. do nekonečna), půjčováním a stěhováním vlastního klavíru (nebo Jardového), ale i ú m o r n ý m i zkouškami (na kterých též často osiřel jen s Jardou či Frantou) – až do nekonečných ranních hodin. A to vše v „rozkošném“ subtropickém tuberkulózním klíma, jaké má Lima.

Avšak bez pomoci Jardy Baumana, jaké nenalezneš, kdybys procestoval půl světa, Franty M. a několika ochotných rukou, ani On sám (autor) nebyl by měl úspěch.

Dělal to rád a končí svým veršem z Berny, kterému rozumí jen Ti, co to také měli rádi.

Těm – kdož mě měli rádi, vzpomínky to vynahradí, jim přeju moc a moc Chau! – Dobrou noc! Chau!

Dobrou noc!

FIN (Z kroniky Českého divadla v Peru) (Fond Eduarda Ingriše věnovala Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně paní Nina Ingrišová v roce 2001. Stal se součástí cestovatelských sbírek Archivu H+Z.) Text a koláž Magdalena Preiningerová tenkrát

/ 35

rozhovory

Z inscenace Slováckého divadla Maryša. Foto © Miroslav Potyka.

… s Petrem Michálkem

k panu prof. Srbovi. Pátý ročník už jsem trávil tady ve Zlíně jako dramaturg, což byla velká zkušenost.

Potom jsem byl v Brně, v Karlových Varech, v Děčíně a teď jsem se po jedenácti letech vrátil do Zlína.

Divadelní jeviště je nepochybně zrcadlovým odrazem toho, co se odehrálo či odehrává na jevišti světa i v nitru jeho obyvatel. Svět je plný násilí, vražd, touhy po moci, nemocí i bezmoci, něhy, lásky naplněné i zmařené, poezie, výjimečností i všedností, slunce i temnoty, smíchu i pláče, chladu i vřelosti, pravdy i lži, dobra i zla… Divadlo je jako svět. Ale otočme to: Co když taky platí, že svět je jako divadlo, že se často chová tak, jako by v nejvážnějších chvílích šlo pouze o hru, že všechny nejzávažnější otazníky i vykřičníky lidstva na jevišti této planety jsou vlastně jenom jako…

Rovnou jako ředitel. – Jak často chodíte do ředitelské lóže? A sledujete odtud víc jeviště nebo hlediště?

MgA. Petr Michálek se zapřáhl do Thespidovy káry Městského divadla ve Zlíně, kde řediteluje. Úvodem chci vědět, jak se stalo, že je divadelníkem?

Jako rodák z Hradce Králové jsem řadu představení už jako kluk viděl v Divadle Drak. Ale nějaký vážnější vztah k divadlu vznikal až mnohem později, až na soukromém gymnáziu Schola ludus v Ústí nad Labem, kde jsme měli učitele filozofie a poté i na předmět autorské divadlo Karla Tománka, t. č. je dramaturgem Dejvického divadla v Praze.

Ten přede mnou poprvé vyslovil slova herec, dramaturg, režisér… Tam jsem v šestnácti letech získal i první amatérskou zkušenost. – Takže docela pozdě.

Jsem tu rok a půl a v ředitelské lóži jsem byl asi jenom jednou. Mimochodem, je z ní mizerně vidět na jeviště. Vím ale, kam míříte. Chodívám samozřejmě na zkoušky a na generálky. Jednotlivá představení potom navštěvuju i opakovaně, jsem ovšem radši v hledišti mezi lidmi. Už během zkoušek debatujeme, jak se vyvíjí ta která inscenace, po premiéře hodnotíme výsledek, každopádně si musím na každou inscenaci utvořit vlastní názor.

Jaké vám pozice diváka přináší poznatky, které se pak dají uplatnit v další ředitelově práci?

Co se reakcí publika týká, mám radost z toho, co jsme teď zavedli. Myslím hlasovací lístky po představení. Takže máme velmi zajímavou a velmi početnou zpětnou vazbu přímo od diváků hned po poslední oponě. To jsou pro mne pochopitelně podstatné informace. Hlasuje se sice pouze jako ve škole – jedna až pět, nejsou tam teda komentáře.

Jedním z pozoruhodných zjištění například je, že jsou představení, na která se příliš nechodí, ovšem ti, co je navštíví, bývají hodně spokojeni.

No pozdě… Všichni nezačínají jako dětští herci.

Jaké jsou vlastně povinnosti ředitele divadla? Vysvětlete prosím laikovi, co ředitelem divadla nikdy nebyl.

Pak jsem absolvoval zkoušky na DAMU a na JAMU a dostal jsem se na dramaturgii do Brna

Především je to člověk, který zodpovídá za všechno, co se v tom divadle stane. Musí řídit

44 /

rozhovory

… s Igorem Stránským a Liborem Vodičkou Ředitel Mgr. Igor Stránský (jeho odpovědi na otázky budou dále označeny písmenem S) a dramaturg Mgr. Libor Vodička, Ph.D., (dále jen V) stojí v čele vyznavačů Thálie ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Kdy a jak se, pane řediteli, projevil váš sklon k divadlu?

S: Můj dědeček byl řídícím učitelem v malé vesničce u Opočna, která se jmenuje Pohoří.

(Jeden z dědečkových žáků rodem z Pohoří byl Miloň Čepelka.) Děda, krom toho, že byl Sokol, měl na starosti v obci všechno možné a taky vesnické loutkové divadlo – to bylo moje opravdu první dětské setkání s divadelní múzou. Když jsem byl ve čtvrté třídě, tak mi moje pražská teta zařídila, že jsem mohl vidět ve Smetanově divadle představení Théâtre National Populaire, kde hrál Gérard Philipe Cida. Takže jsem chodil do divadla odmalička, ale v životě mě nenapadlo, že ho budu jednou dělat. Měl jsem jiné zájmy – sport, archeologie i medicína mne zajímaly. Na gymplu jsme potom měli češtinářku, která nám za trest dávala básničky… …skvělá metoda, jak vzbudit zájem o poezii!?

S: Mě to ale bavilo a protože jsem byl velmi nepokojný žák, tak mi to vyneslo spoustu básniček a jedniček. Holky tomu říkaly Igorova nedělní chvilka poezie. – Myslím, že to bylo ve třetím ročníku, když jsem se naučil Šrámkův Raport.

48 /

rozhovory

Holky mě s tím přihlásily do Soutěže tvořivosti mládeže a já jsem vyhrál místní, okresní i krajské kolo a dostal jsem se až na Wolkrův Prostějov. Podotýkám, že jsem do té doby nikdy nehrál divadlo, nikde jsem nevystupoval. V Prostějově jsem dostal čestné uznání, skamarádil jsem se s hlasatelem Televizních novin Frýbou, který tam tenkrát účinkoval se souborem ze Sobotky, a ten mi půjčil knížku Zdeňka Štěpánka Herec. Za dva dny jsem ji přečetl a bylo mi jasno – budu herec. To bylo v roce 1963, maturoval jsem v 64. A otec řekl: Žádné přijímačky na AMU, ty půjdeš do pardubického divadla, tam mám kamaráda, budeš dělat eléva v technice ,a když tam vydržíš, pak můžeš jít dělat přijímačky na školu. V pardubickém divadle tehdy účinkovala spousta výborných herců, z hereček třeba Věra Galatíková, ujali se mne, připravili mě na zkoušky a byl jsem přijat na JAMU v Brně.

V Hradišti teď nejen hrajete, ale i režírujete a navíc ředitelujete. Do hlediště se zřejmě moc neženete, protože už tak se z divadla asi vůbec nehnete.

S: Do hlediště samozřejmě chodím, a docela často, sleduju jak průběh představení na jevišti, tak i reakce diváků. – V divadle jsem do devíti úředníkem, od devíti do 13 hodin režisérem, to mě nikdo nesmí žádným úřadováním otravovat. Potom dělám oboje. No a na svá představení chodím vlastně téměř na všechna jako dozor. Tady jsou herci zvyklí, že práce na inscenaci nekončí premiérou, ale že všechno se může ještě vyvíjet, konzultovat a posouvat k lepšímu. Jako šéf divadla chodím samozřejmě i na představení další, abych měl přehled. Takže jsem v ředitelské lóži dost často. Herci tomu říkají ředitelovo orlí hnízdo.

genius loci

Fašank 2012. Foto © Pavel Popelka.

Prý poťouchlý ráj UNESCA Tak nějak nadepsal a naplácal jakýsi trouba do lednového Reflexu svoji inkoustovou slinu o tom, že Jízda králů byla zapsána v UNESCU do seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva. Ne, nepobouřilo mě to; ani jsem to nedočetl.

Je mně však líto takového telátka, nic nevědoucího o identitě a kořenech jižní Moravy, která půl tisíciletí odolávala nejrůznějším loupeživým nájezdům, která přežila a zachovala si svoji řeč, písně a kroj.

Fandil bych mu, kdyby dobře provokoval nebo kdyby byl vtipný. Nebyl a Pavel Popelka to na jiném místě tohoto ZVUKu napsal brilantně, po našem a slušně: Krom duše hovado. Protože: Když v neděli dopoledne 14. srpna 2011 pět vyslanců skoronické jízdy králů na koních vyjelo z dolního konce kyjovského náměstí k radnici, zprvu jaksi váhavě, potom odhodlaně a nakonec cvalem, lidé v oknech domů, na střechách i ve špalírech kolem cesty s otevřenými ústy sahajícími až k nevědění, k nemožnu, k absenci rozumu, k oproštění od reality sledovali, jak se jezdci zdálky zvětšují a přibližují. Jak koňské hlavy jsou větší a větší, jak to spojení kroje, mladých mužů a ladných zvířat, které tu zůstalo v čisté podobě po staletí, je pohlcuje, jak se bílé kosárky s červenými muškáty na kloboucích pohupují v povětří. Nebránili se dát najevo svoje pocity, které umocňoval jiskřivý klepot podkov o dlažbu, a já jsem cítil, jak se ta barevná kometa jako láva vlévá do našich vnitřností.

Když každoročně jedu na svátek letnic do Vlčnova, kde jedou kluci poprvé a naposledy, jejich

premiéra je zároveň derniérou, jenom králi se může poštěstit, že pojede jízdu králů dvakrát, protože u nich pořád jde o rituál přijímání chlapců za muže, iniciační obřad, a nikdo nemůže být přijat dvakrát, takže ani nezužitkuje svoje zkušenosti příští rok, tož si uvědomuju, jak mě rituály vzrušují. Vlčnovští jako poslední drží tradici, že jedou pouze odvedenci neboli legrúti, jenže co bude, když zrušili vojnu?

Určitě se pojede dál, takže ve Vlčnově budou mít odvedence pořád, i tehdy, když v jiných dědinách už žádní nebudou. Jízdu králů tam budou mít tak trochu místo vojny, ti kluci jsou hrdinové a husaři, že se na koně posadí, takže v pondělí dopoledne, když se obudí, má Vlčnov o dvě desítky chlapů víc než v neděli.

Když jednou za tři roky jedu do Hluku, kde kluci umějí jezdit a jedou i do těch posledních uliček se snahou volat na každého občana svého městečka, kterému vévodí tvrz a také Rajčúrňa, několik historických domků v místě, kde dříve ložírovala vojska a kde se rajtovalo na koních, tož si nasávám do těla svého minulost, v níž tělem ještě nebylo a bylo pouze kapkou čekající na svoji příležitost v průsečíku minulosti a budoucnosti. Tož na chvíli zavírám oči a vím, že i kdybych oslepl, tak se pojedu dívat na jízdu králů, protože klepot podkov dokáže ťat do živého.

Když každý druhý rok u radnice v Kunovicích, kde se jezdecký vůdce Milan Stašek točí, popojíždí, volá a ovládá svého koně tak, že mám chuť vyskočit si do sedla za ním, abych cítil, jak tato jízda, na kterou bylo už zapomenuto a která vstala z popela vzpomínek, je pro mladé znovu přitažlivá, dokáže navíc zasáhnout všechny generace, sešít je, propojit a povzbudit ve vědomí, že jejich město je jejich domovem (dost patosu!). genius loci

/ 73

Jan Holcman stojí na koni. Foto © Josef Holcman.

Zejména když kunovičtí dokázali opravit Panský dvůr, kde se zástupci a nadšenci ze všech čtyř míst, kde se jízdy králů konají, sešli loni po zápisu do UNESCA na ostrově Bali, aby se poradili, inspirovali a obohatili a za přítomnosti zástupců NÚLK dohodli na tom, jak jízdu králů uchovat a rozvíjet.

Letos 11. února se všichni zase sjeli na prvním plesu jízdy králů ve Skoronicích, kde každá obec jízdy měla samostatné vystoupení v krojích a kde Jura Petrů hrál písničky o koních jak o dušu. Jedenáct dní nato se ukázalo, že tento zápis berou vážně i ministerští úředníci, kteří přijeli z Prahy na poradu do Skoronic, aby slíbili ústy paní doktorky Malcové a Mgr. Beneše, že když my budeme plnit tzv. záchovná opatření, tak oni se postarají, aby jízda králů měla i finanční zázemí pro zapůjčení koní a aby ji nepotkal osud řady zvyků, které ze seznamu UNESCO vypadly.

74 /

genius loci

Já však vím, že jízdě králů se to nestane, protože její družiny jsou plátnem živoucím, obrazem barevným, s převažující sytou, zemitou červenou, ti naši předkové uměli poskládat kroj a jeho barvy a Uprka to uměl geniálně namalovat – proč geniálně? Protože jsem ještě neviděl žádnou fotografii z jízd králů, která by v sobě měla i to, co Uprkovy obrazy, které nejsou jen dokumentem, jsou živé, jsou v pohybu: mají člověčí dech.

Všechny čtyři obce jízdu králů zdokumentovaly (Vlčnov několikrát, naposled v Záhadné jízdě králů, Hluk ve studii Lidová kultura, Obřad, obyčej, zvyk - rituál?, Kunovice v Jízdě králů a Skoronice v Hýlom hálom), a podrobně, prakticky i vědecky, také etnologové z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Takže teď už zbývá jenom maličkost: abychom nemuseli nasedat bez koní.

Josef Holcman

literatura

Z inscenace Slováckého divadla Šakalí léta. Foto © Miroslav Potyka.

Hana Andronikova V roce 2003 mě spoluzakladatel Edice Zlínský kraj Jiří Severin a Krajská knihovna Františka Bartoše požádali, abych v roli redaktora pomohl sestavit dětskou knížku Pohádky z Moravy. Hned mě napadlo několik jmen: Květa Legátová, Eva Eliášová, František Pavlíček, Ludvík Vaculík, Antonín Přidal, Ivan Binar, Jiří Stránský a další. Náhodou jsem se pak před zlínskou radnicí setkal s Hanou Andronikovou. Zašli jsme do tehdejší kavárny v knihkupectví Pavla Jungmanna, popíjeli víno a povídali si.

Její debut Zvuk slunečních hodin měl už víc než rok úspěch a mezitím jí vyšla sbírka povídek. Zajímalo mě, co chystá dál. Knihu pověstí severoamerických indiánů, prozradila. Řekl jsem, že pověsti jsou sourozenci pohádek, chvíli jsme to rozebírali. Nakonec mi slíbila do toho „mého“ sborníku taky něco poslat. Možná o vodnících. Ale nemluvili jsme jen o psaní a literatuře. Spojovali nás společní známí s podhoubím starého Zlína. Hanka mě například překvapila sdělením, že její babička se jmenuje Hilda Turnová. Zeptal jsem se, jestli je z rodiny, které patřilo slavné pekařství na rohu Dlouhé ulice, kam chodila nakupovat a besedovat moje babička z hotelu Balkán. Přikývla a podotkla, že za několik roků se bábi Turnová určitě, což zdůraznila, dožije sta let.

Určitě proto, zažertoval jsem, že byla pacientkou mého otce, a hned jsem to vylepšil povzbudivou lichotkou: Ale hlavně má asi zdravý kořínek, a ty ho máš po ní. Asi, řekla. Pokrčila rameny. Za pár týdnů mi poslala pohádku Jak vyšplouchnout Suchopára a občas jsme se pak potkávali ve Zlíně i v Praze, kde bydlela. Pokaždé jsem jí připomněl slíbené indiánské pověsti. Pořád je nosím v hlavě, ubezpe88 /

literatura

Hana Andronikova. Foto © rodinný archiv pí Riesslerové.

čovala mě, ale tehdy pracovala na další knize, měla se jmenovat Blues. Potom jsme se dlouho neviděli, hodně cestovala. Babička Turnová zemřela ve věku 102 let, Hanka se dožila čtyřiačtyřicítky, ke konci jsme komunikovali jen na dálku. Naposledy jsem jí mobilem poslal gratulaci za Nebe nemá dno. Cenu za tu knížku si už nemohla osobně převzít. Odpověděla mi e-mailem, (…) ještě jednou se omlouvám za dlouhou odmlku způsobenou mým zdravotním kotr-

melcem, chci jen říct, že pro mě vždycky tvoje podpora moc znamenala (…) moc tě zdravím a objímám, těším se, až si konečně dáme slibované deci vína :-) Hana. Ještě ji čekala operace. Naděje.

Na internetu se o ní můžeme porůznu dočíst obvyklá fakta: Hana Andronikova, česká spisovatelka. Narodila se 9. září 1967 ve Zlíně. Vystudovala tamní gymnázium, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina a čeština.

Po ukončení studia pracovala v podnikatelské sféře, od r. 1999 se věnovala literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2002 jako objev roku cenu Magnesia Litera. V témže roce vydala sbírku povídek Srdce na udici. V březnu 2008 plánovala vydat nový román s pracovním názvem Blues, ale nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno.

V roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera. Kromě toho uveřejnila krátké prózy v různých sbornících a napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, s Janou Svobodovou), Pakosti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010).

Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.

Musím dodat, že měla štíhlou, křehkou postavu. Ale ti, co ji znali, věděli, jak je uvnitř kurážná.

Autobiografický román Nebe nemá dno napsaný netradičně provokativním stylem to potvrzuje: převtělená do mladé ženy Amy zmizí v amazonském pralese a v nevadské poušti, aby zápasila s možností vlastního konce tím, že ho bez výhrad přijme.

Smrt se pro ni stává krokem jinam. Útěchu nalézá například v prolínání vlastních atomů s atomy oblázků. Očima kamene (cituji) vidí zpátky na začátek, čas, než se země pověsila slunci na krk. Její telefonní číslo mám pořád uloženo v paměti mobilu. Chci, aby zazvučelo, i kdyby to byl jen omyl.

Antonín Bajaja

Hana Andronikova: Jak vyšplouchnout Suchopára Pod širým nebem, pod vysokou horou, kde pramení řeka Morava, je malinké jezírko. A na jeho břehu stojí staletá vrba. A tam, pod vrbou, v průzračném jezírku, přebývá vodnička Moravanka. Každý den se češe vlnkami, čechrá hladinu jako peřinku, dýchá na jikry a krmí malé pulce. Život jí plyne v líbezném dovádění. Ráno vítá sluníčko písničkou, večer si povídá s hvězdami, které se zrcadlí v jezeře.

A pak, zčistajasna, se jednoho dne rozčeří poklidná hladina a pod vrbou, v Moravančiných výsostných vodách, se objeví neznámý zelený mužík.

Dlouhé vlasy svázané do culíku, moderně střižené sako, místo košile tričko v barvě čerstvého rákosí.

Na nohou tmavozelené tenisky z nepromokavého plátna. Mladý, urostlý a docela hezký.

Moravanka si ho změřila pronikavým pohledem.

– Kdo jsi a co tu chceš?

– Tobry den. Ich bin hastrman Franz. Vydal jsem se z rodné zátoky do světa, plavu s proudem i proti proudu a hledám čistou vodu. Omlouvám se, jestli jsem tě vystrašil.

Moravanka se na cizince usmála.

– Ani ne, jen pulci se trochu vyplašili. Já jsem Moravanka.

Hastrman Franz se rozhlížel kolem sebe.

– Máš to tady moc krásné, Moravanko, tak čistou vodu jsem ještě neviděl. Moravanka pozvala hosta dál. Se zájmem naslouchala vyprávění o vodách a řekách, které Franz zcestoval. literatura

/ 89

za plotem 102 /

literatura

Foto Š Josef Pilka.

Fašank, fašiangy, ostatky Reportáž z terénu a odraz v Reflexu Z fašankové soboty, která už není, ale která byla natolik krásná, že se k ní budu ještě mnohokrát vracet, je tady neděle a byť jsem z noci užil jenom ubohý zlomek, je třeba se vzchopit. Chtělo by to „vyprošťováka“, letos mám tu slivovici obzvláště dobrou s chutí jader, ale to bych pak nemohl řídit, protože do Borského Mikuláše je to ze Strání přes 70 km.

A tak si dávám na bolavé nohy alespoň Ibalgin.

Proč jedu do Borského Mikuláše? Nebudete věřit, ale Strání a Borský Mikuláš spojují šavle, tanec zvaný Pod šable. O fašankové sobotě se to prokázalo i na straňanském festivalu a já si tuto spojitost jdu dnes užít i na Búry, jak se říká regionu kolem Borského Mikuláše. Naposledy jsem tady byl někdy před 25 lety a jsem tedy zvědav, jak se fašiangy dodržují ještě dnes.

Ke kostelu přijíždím přesně ve dvanáct a jako by to bylo vypočítané, právě teď se otevírají dveře kostela a mezi prvními vycházejí šablári, tanečníci zdejšího mečové tance. Seřazují se do zástupu a pěkným svižným krokem (rytmus jim pomáhá udržet kapela, v níž jsou zastoupeny harmonika, trubky, klarinety i saxofon) míří na prostranství u Obecního úřadu. Sotva jim stačím.

Fašankové veselí od nepaměti vrcholí poslední čtyři dny před Popeleční středou, tedy vždy se koná v zimním období. Zatímco datum Popeleční středy určuje církevní rok (datum Velikonoc, které

je odvislé od prvního jarního úplňku), povinnost zatančit tanec o posledních masopustních dnech stanovuje letitá tradice. Nic z toho nelze vynechat, posledních deset let se navíc v neděli před Popeleční středou tančí velké kolo, společné vystoupení všech zdejších skupin.

Začíná pršet, ale lidí postupně přibývá. Navíc se zde v několika hrncích topí sádlo – ve zdejším dialektu „vytápá slanina“. S chlapy, kteří mají na zádech čísla, se dávám do řeči a zjišťuji, že ona je to vlastně soutěž o nejlepší „oškvarky“.

Na prostranství je seřazeno pět skupin, každá zhruba o patnácti lidech, starosta obce vedoucímu každé skupiny – tzv. rychtárovi předává dřevěnou feruli (právo) a společné velké kolo začíná. Nevím, jak je to v této vesnici s krojem ženským, dnes jsou v něm oblečeny pouze tři děvčata, do mužského kroje je však oblečeno kolem sta tanečníků a vidím, že kroj zde plní i své rozlišovací funkce. Mladí tanečníci jsou oblečeni do nohavic modrých, na kloboucích mají připevněny dlouhé kosíry, které dříve pro chlapce vyráběly jejich galánky. Kosíry jsou z bílého husího peří, které se navazuje na obílený prut.

Aby bylo peří stejně dlouhé a rovnoměrně zahnuté, musí pocházet z husích krků. Do peří se vplétají i staniolové růžičky. Ženáči kosíry nemají a nosí nohavice barvy černé. Jedna skupina je dokonce oblečena jen do konopných košil a třaslavic.

Fašank sleduji již více než čtyřicet let a vesnic, které jsem navštívil, je nemálo. Vždy odjíždím s dojmy víceméně příjemnými. Jaké to bude dnes?

Nedají se slovem popsat všechny podoby tance ani jeho úžasná atmosféra. To dnešní vystoupení by se dalo srovnat s velkolepým tanečním kolem pokladarů na ostrově Lastovo a v mnohém mi připomíná i společné vystoupení straňanských fašančárů za plotem

/ 101

ami GOO home 21. srpen 1968 ve Zlíně. Foto © Jaroslav Buroň.

a na konec:

1. máj 1953 v Uherském Brodě.

Foto © archiv redakce.

1. máj 1990 V UHERSKÉM BRODĚ

ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Muzeum regionu Valašsko, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska.

Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Eva Čermáková, Zdeňka Friedlová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.

Redakční kruh: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková.

Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.

Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: BOMA Print, s. r. o., Kyjov.

Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Archiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.cz V roce 2012 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč.

Toto číslo vyšlo 1. května 2012 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a propagační účely.

Sídlo vydavatele: Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422.

Sekretářka redakce a distribuce: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823. Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.cz http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Vychází za podpory Zlínského kraje.

MK ČR 12570 ISSN 1214-0139

Kostýmy…, str. 54.

Lázeňské dobrodružství, str. 93.

Tož…, str. 3.

Tvořeno světlem…, str. 70.