ZVUK Zlínského kraje by Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

ZVUK Z l í n s k é h o

Zlín

Vs e t í n

k r a j e

Uherské Hradiště

Kroměříž

podzim / zima 2012 Časopis pro kulturu a společenské dění

Eva Urbachová, str. 6.

Příběhy domů…, str. 48.

Mnoho úsilí…, str. 40.

Budoucnost, str. 3.

Jan Kobzáň, str. 32.

Naši předkové…, str. 79.

tož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráčková • osobnosti - Milada Písková • paměti - Josef Kramář • tenkrát - Eva Eliášová • malý místopis - Petr Pálka • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Blanka Rašticová • genius loci - Pavel Popelka • život - L. Spitzer, J. Tkáčiková • literatura - Petr Odehnal • za plotem - Richard Sobotka • dozvuk

Zubří a Tokio…, str. 106.

EDITORIAL

Vážení čtenáři, ústřední téma dvojčísla časopisu ZVUK „Budoucnost, vize, proroctví“ přímo vybízí zamyslet se nad jeho další budoucností. Časopis nedávno vykročil do již třetího desetiletí své existence a zatím má čtenářům stále co nabídnout, nechybí ani potenciál a energie redakční rady do dalších, věřme, úspěšných let. Jaké by tedy mohly nastat varianty dalšího vývoje ZVUKu v blíže nespecifikované budoucnosti? Největší hrozbou by zcela určitě byla ztráta zřizovatele, protože vydávat kulturní a společenské periodikum bez potřebných finančních dotací jednoduše není možné. Potřebné zdroje by se musely hledat jinde (soukromý sektor, inzerce, reklama aj.), což by pravděpodobně vedlo k úplně jinému obsahovému formátu. Mohlo by se také stát, že redakční rada a korespondenti postupně zestárnou, přestanou publikovat a nepodaří se za ně najít srovnatelná (nebo jakákoli) náhrada. Ovšem skutečně katastrofický scénář by nastal, pokud by ZVUK přestali číst jeho čtenáři, vždyť časopis bez čtenářů nedává smysl. A co podoba ZVUKu, na kterou jsme si za více než dvacet let zvykli a jinou si snad ani nedovedeme představit? Nedávno jsem se dočetl, že známý americký časopis Newsweek, který je na trhu od roku 1933, přestane na konci letošního roku vycházet v papírové podobě a bude předplatitelům k dispozici už jen digitálně. Šéfredaktorka a spoluzakladatelka časopisu mimo jiné uvedla: „Je to nesmírně těžký okamžik pro všechny z nás, kdo milujeme romantiku tisku a unikátní týdenní pospolitost těch hektických hodin před páteční uzávěrkou. Ale musíme mít takovou žurnalistiku, která dá časopisu jeho účel a také přijme plně digitální budoucnost.“ Dočkáme se někdy ZVUKu pouze v digitální podobě? A jak by jej přijali jeho konzervativní a tradice ctící čtenáři? A jací budou případní čtenáři digitálního věku? Bude folklor součástí virtuální reality? Obávám se, že na tyto otázky nedokáži smysluplně odpovědět, teprve čas ukáže, zda v takovém prostředí dokáže časopis tohoto typu důstojně obstát. Ale i kdyby ZVUK přestal definitivně vycházet, ať už v písemné, elektronické či jiné podobě, pořád zůstane obrovskou pokladnicí příspěvků kulturního, historického či společenského dědictví Zlínského kraje, která se plnila několik desetiletí. A právě z ní mohou v budoucnu čerpat všichni profesionální, ale i amatérští badatelé, což znamená, že ZVUK bude znít možná jiným tónem, ale bude znít navždy. A to není vůbec málo! Radek Jančář, odpovědný redaktor

PF 1965

1. máj 1990 V UHERSKÉM BRODĚ

František Kožík Když se ohlédnete, je to dlouhá rovná cesta. Vpřed se kráčí po zarostlé stezce dolů k stesku po dětství, pak několik kroků vzhůru k soucitu a k výjimečné chvíli bez bolesti. Neotáčejte se, zavřete jen oči a pak tiše zavolejte svoje jméno. Ozvou se vám hlasy, které znáte. Také hlasy, jež jste nečekali, láskyplné hlasy z dálky minulosti, které říkají: Jsme dosud s tebou. Zůstaň s námi. To jsou Vánoce.

(Vybráno z knihy František Kožík – Básně vánoční, ilustrace Ondřej Michálek, Uh. Brod 2009)

S radostnou písní na rtech vykročte do nadějného roku 2013 Redakce ZVUKu

ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Muzeum regionu Valašsko, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska. Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Eva Čermáková, Zdeňka Friedlová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal. Redakční kruh: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková. Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal. Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: BOMA Print, s. r. o., Kyjov. Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Archiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.cz V roce 2012 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč. Toto číslo vyšlo 5. prosince 2012 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a propagační účely. Sídlo vydavatele: Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422. Sekretářka redakce a distribuce: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823. Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.cz http://www.kfbz.cz/zvuk.htm Vychází za podpory Zlínského kraje. MK ČR 12570 ISSN 1214-0139

Obsah TOŽ… Budoucnost (Jaroslav Zapletal) ................................3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Eva Urbachová (Helena Mráčková) ......................... 6 Lidová stavba roku 2012 ve Zlínském kraji (Jana Spathová)........................................................10 Zlínský kraj má své Mistry tradiční rukodělné výroby (Karel Pavlištík) ........................ 13 OSOBNOSTI Před sto lety se v Napajedlích narodil Rudolf Firkušný (Milada Písková).............16 Ladin Nezdařil – básník Horních chlapců (Richard Sobotka) ..................................................... 17 PAMĚTI Jaroslav Šindelář: Svědectví z koncentračního tábora (Připravil Josef Kramář) .............................. 24 TENKRÁT Jan Habartík: Do vlasti na kře ledové (Připravil Radek Jančář) ......................................... 30 Jan Kobzáň (Eva Eliášová) ..................................... 32 MALÝ MÍSTOPIS Mnoho úsilí bude to státi, než dohoníme Angličany, Belgičany a jiné zahraniční rolníky (Petr Pálka) .............................................................40 Příběhy domů a vil (Blanka Petráková) ................. 48 ROZHOVORY … s Miroslavem Potykou (Bohuslav Matyáš)......... 53 UMĚNÍ Malíř Miroslav Adámek (Tomáš Mikulaštík) ...................................................62 Budoucnost zlínských salonů? (Václav Mílek) .....63

Uherské Hradiště – město královské (Blanka Rašticová) .................................................. 65 Marius Kotrba (Ludvík Ševeček) ........................... 68 O historii včelaření na Valašsku (Ivana Martišková) ................................................. 70 GENIUS LOCI Velké širé rodné lány (Pavel Popelka) ..................... 75 ŽIVOT Kdo se z minulosti nepoučí, musí si ji zopakovat (Arnošt Skoupý) ........................................................79 Naši předkové byli k přírodě šetrní hospodáři – mýtus nebo skutečnost? (Lukáš Spitzer, Jana Tkáčiková)................................79 LITERATURA Budoucnost Zlína je v člověku (Hana Kuslová) ... 86 František Fojtík: Seťa a sadění (Připravil Petr Odehnal) ......................................... 87 Za večerů dlúhých jak kravský ocas (Připravil Petr Odehnal) .......................................... 92 Nezadrhnutý stroj Josefa Holcmana (Připravil Tomáš Ježek) ............................................ 95 ZA PLOTEM Klobásový festival v Békéscsabě (Pavel Popelka) .......................................................102 Zubří a Tokio propojila bílá nitka zuberské výšivky (Richard Sobotka) .................... 106 DOZVUK K životnímu jubileu Dalibora Maliny (Tomáš Mikulaštík) ..................................................111 Za dlúhých večerů… (Josef Kolařík) ..................... 112 Komňa (Tomáš Ježek)................................................... 114 Krzevá mne? (Petr Odehnal) ..................................117 A NA KONEC (Red.) .........................................120

tož…

Budoucnost Také k vám současně s tímto dvojčíslem ZVUKu 2012 přichází podzim – zima? Mnohé básníky střídání ročních období naplňuje smutkem. Není vlastně dobré a utěšující, když kromě toho, že umřeme, jsou i další přirozené nezvratné jistoty? Změny máme přijímat spíše s radostí a vychutnávat si je. První sobotu po říjnových volbách bylo v Buchlovicích krásně teplo a slunečno. Svými bílými chvosty značkovaly azurové nebe tryskáče a ve 13 hodin 9 minut dokonce kolem nás prolétla zelená vážka. Co s ní asi bude, až pořádně přituhne? Vážky sice hbitě loví hmyz za letu, mají však proto také nějakou obdobnou budoucnost jako lidé? V evoluci nás předešly o miliony let. To ale ještě neznamená, že by měly dřív skončit. Jako děti Země se osvědčily lépe než my. I když se prý mezi sebou někdy požírají. Přesněji řečeno silnější predátoři žerou slabší. Obdobně jako naši komunisti v 50. letech 20. století, když likvidovali Rudolfa Slánského a spol. Úspěšná strategie přežívání živočišného druhu nespočívá na ohledech k jedinci. Toho lze ve vyšším zájmu snadno obětovat. Pokud se nechce obětovat sám. Vždycky záleží hlavně na tom, jak pochopí rozdíl mezi věčností a časem a přijme svůj úděl: Co bylo, už tak nikdy nebude. Člověk je přítomná minulostní budoucnost a nakládá se svým životem zpravidla jako provazochodec balancující na nekonečném laně. A právě o tom nyní chceme krátce pojednat. Hodně vzdálený příbuzný mé ženy se jmenoval Petr. Na příjmení už nezáleží, protože mu stejně neřekli jinak než Petr Kostelník. Byl opravdu

Vážka. Foto © Klub kultury Uherské Hradiště – archiv TSTTT.

kostelníkem v Domaníně. Nevíme, proč si zvolil zrovna tuto profesi. Zcela určitě se nikdy nezabýval teologií a k poznatkům společenských věd byl velmi zdrženlivý. Za skutečné vzdělance měl výhradně techniky. Když mě chtěl maximálně potěšit, říkal mi: „Slyšte, inženýrku!“, ačkoliv dobře věděl, že na takový titul nemám žádný nárok. Petr k nám občas chodíval na besedu a nejraději líčil své zážitky z italské fronty, kam narukoval v první světové válce, aby pomohl vlasti a císaři. To také s plným nasazením dělal. Obzvlášť za noci byl vynikajícím střelcem i vrhačem granátů, nicméně zákeřné Taliány likvidoval jako myši a křečky a jiné polní škůdce pouze zákopnickou lopatkou. Vždy postupoval tak radikálně jen v nutné sebeobraně, kdy mu šlo o holý život. Jak vzpomínal na jednotlivé akce, vršily se nám pod stolem hory imaginárních mrtvol a nebylo možné dopočítat se konečné cifry. Jinoch Petr byl v Itálii okouzlen krajinou, vínem, ženami a množstvím církevních staveb. Lze soudit, že právě to ovlivnilo volbu jeho civilního povolání. tož

/ 3

Petr Kostelník si své práce vážil. Věděl, že je to matka pokroku. Pečlivě se staral také o kostelní pokladničku. Veškeré papírové peníze odváděl po dokončené sbírce panu faráři a sám se s jeho požehnáním pokaždé spokojil s drobnými korunkami a haléřky. Pravidla dělby výnosů vysvětloval: „Malá dom!“ Jenže první Československá republika zle poznamenala návštěvnost kostela rozmáhajícím se volnomyšlenkářstvím, křísením husitských tradic a hospodářskou krizí. Příjmy se začaly povážlivě ztenčovat. Petr musel zvažovat důsledky nepříznivých expektací. Jenže jak obrátit nepříznivý trend? Čím marketingově zapůsobit na domanínské šetřílky? Ozdravná opatření Petr promyslel důkladně, jen s jedinou drobnou chybou, která se však nakonec kupodivu ukázala jako nejsilnější trumf. Na stávající a hlavně na možné budoucí farníky chtěl apelovat příkladem tehdy blahoslaveného a nyní již svatého muže, o kterém se domníval, že měl zvláštní smysl pro sportovní efekty. Jenže sv. Giovanni Bosco (1815-1888) mu nějak splynul s pochybnou postavou Bartolommea Bosca (1793-1862). Možná proto, že laskavý světec zesnul v italském Turinu, odkud pocházel proslulý šermíř a kejklíř Bosco. Salesiánský světec se láskyplně staral o deviantní mládež v trestnicích a mimo jiné podnítil také vznik dělnických katolických spolků. Naproti tomu dobrodruh Bosco se do historie zapsal tím, že se jako voják zúčastnil Napoleonova tažení do Ruska, kde byl lehce zraněn v šarvátce s kozáky. Záporožci se mylně domnívali, že už je po něm a začali mu šacovat prázdné kapsy. Obratný šizuňk této příležitosti využil a okradl je o všechny peníze. Kozáci uznali, že je ve svém oboru skutečný formát, a nezabili ho. Jako privilegovaný zajatec byl poslán na Sibiř, kde nejrůznějšími kouzelnickými triky a chůzí po laně 4 /

tož

bavil publikum tak úspěšně, že roku 1814 byl dokonce propuštěn na svobodu a pak ještě dlouho cestoval po Evropě a uchvacoval obecenstvo jako iluzionista a akrobat. Nelze zjistit, jak Petrovi oba Boscové splynuli, ale vzhledem ke kýženému výsledku na tom vlastně ani nezáleží. Jednou, když odzvonil k májové pobožnosti, natáhl Petr lano mezi kostelní věží a nejbližším stromem. Na kuráž si dal hlt hruškovice a když se farníci začali shromažďovat před kostelem, pokřižoval se a hlasitě zvolal, aby se usebrali a polepšili. Načež statečně vykročil nad prázdnotu zející mezi nebem a zemí. Jakmile však udělal dva krůčky, pohlédl dolů a zmocnila se ho strašlivá závrať. Rukama a nohama se zaklesnul za provaz a takto vydržel, dokud jej nesundali místní hasiči. Někdo by si mohl pomyslet, že Petrův pokus o stimulaci veřejného mínění skončil žalostným nezdarem. Pravda je však úplně jiná. Ostatně žádná pravda se nemůže zjevovat jinak než skrze člověka. Jen v něm se pravda odehrává a tvoří. Ještě dlouho si totiž lidé v obci i okolí o této legendární události vyprávěli. Jak se nám Petr upřímně doznal, ze široka a daleka přicházeli pak do Domanína poutníci jenom proto, aby ho spatřili na vlastní oči. Pochopitelně optimalizoval se i stav kostelní pokladničky. Žádný, ani zdánlivě sebehloupější čin, o němž se udržuje pověst, není marný. Kdyby dnes Petr Kostelník ještě byl mezi námi, mohl by se stát třeba senátorem a v přímé všelidové volbě kandidovat na prezidenta republiky. Vždyť opravdu, byť dočasně, dokázal zlanařit budoucnost. Tož tak, milí čtenáři, máte i vy budoucnost ve svých rukou. Chce to odvahu a dobrý nápad. Jak se dodnes traduje v Domaníně a okolí: Pomoz si a Bůh ti pomůže. Jaroslav Zapletal

ozvěny Zlínského kraje

Otmar Oliva. Socha. Foto © archiv redakce.

Eva Urbachová držitelka ocenění pro přátele múz Cenu Pro Amicis Musae za významný a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu, kterou každoročně uděluje Rada Zlínského kraje, získala letos paní Eva Urbachová ze Vsetína, a to za celoživotní etnografickou práci a za zásluhy při vybudování stálé expozice o lidové výrobě, krojích a obyčejích v Muzeu regionu Valašsko. Paní Urbachovou na toto celokrajské ocenění nominovalo město Vsetín, které už v roce 2004 korunovalo svou občanku Cenou města Vsetína. „Jméno etnografky Evy Urbachové je synonymem neúnavné mravenčí práce ve prospěch muzea. Stopy její odborné činnosti jsou dodnes hmatatelné v pečlivě zpracovaných katalozích národopisných sbírek, ediční činnosti muzea i fondu regionální literatury. Sama tvrdí, že muzeum je jejím osudem. Přímo osudově se shodují i rok jejího narození s rokem založení vsetínského muzea,“ píše Hana Jabůrková v úvodu k medailonku, který vyšel při příležitosti životního jubilea Evy Urbachové v časopisu Valašsko v roce 2004. Eva Urbachová se narodila v Brně 2. září 1924. Tam prožila své dětství a mládí. V letech 1945-1949 studovala na Masarykově univerzitě češtinu a francouzštinu, v letech 1947-1951 si přibrala další obor – národopis. „Na češtině jsem se setkala se Slávkem Volavým a ten mě nalákal do Slováckého krúžku, kde dělal primáše muziky,“ vzpomíná na počátky svého probouzejícího se zájmu o národopis. „K hudbě a ke zpěvu jsem ale měla blízko už od dětství díky otci, který zamlada zpíval v Pěveckém sboru mo6 /

ozvěny Zlínského kraje

Pracovní portrét Evy Urbachové ve vsetínském muzeu, 60. léta. Foto © Miroslav Lange.

ravských učitelů. Lidová muzika mně jako posluchači zcela uhranula.“ V roce 1949 nastoupila Eva Urbachová do etnografického oddělení Moravského muzea v Brně, které vedl dr. Ludvík Kunz. „Oddělení se právě přestěhovalo a mně byla ke zpracování přidělena na hromadách ležící sbírka lidového textilu. Tato práce mě velmi zaujala a začala jsem také publikovat v muzejním časopise. V té době však manžel coby absolvent lesnické fakulty dostal umístěnku k Hrazení bystřin ve Valašském Meziříčí. Po dvouletém dojíždění do Brna získal výměnou byt ve Vsetíně, do kterého jsme se s dvěma dětmi v roce 1955 přestěhovali,“ líčí okolnosti příchodu na Valašsko paní Urbachová. „Já jsem tady vůbec nic neznala, nikdy předtím jsem zde nebyla, neměla jsem tu nikoho známého, ale tím, že jsem byla na mateřské, nebyl ten přechod tak náhlý. V roce 1958 organizovala Česká národopisná společnost v Praze prostřednictvím paní docentky Drahomíry Stránské rozsáhlý výzkum

Kroj na Moravě. Obrátila se na mě, jestli bych se do této akce chtěla zapojit. Určila mi konkrétní dědiny, kde měl být výzkum lidového kroje prováděn. S pomocí babičky z Brna, která nám tady hlídala děti, jsem na to mohla přistoupit. Tak jsem se dostala do jednotlivých chalup, do jednotlivých rodin, a tím jsem nabyla první zkušenosti s Valašskem. Na venkově se mi velmi líbilo, lidé mě přijímali opravdu přátelsky, byli na mě hodní, snad jen kromě některých psů,“ vzpomíná s úsměvem paní Urbachová. Tato dvouletá práce skončila v roce 1959 a následujícího roku nastoupila mladá etnografka ve vsetínském muzeu - nejprve na půl úvazku, potom na tři čtvrtě a pak již naplno - až do roku 1994. „Ze začátku muzeum sídlilo ve Staré radnici, což je budova naproti zámku. V roce 1964 vyklidili vojáci zámek, do té doby tam totiž bylo vojsko – vnitřní stráž, která hlídala místní zbrojovku. Stěhování sbírek bylo časově značně náročné, navíc v zámku probíhaly generální opravy, a tak jsme tam fungovali pohromadě se zedníky, i když odborná ani výstavní činnost přerušena nebyla,“ vypravuje držitelka ocenění Pro Amicis Musae. Kromě katalogizace národopisných sbírek ve Vsetíně, ve Valašském Meziříčí a v Kelči se Eva Urbachová věnovala výzkumu i činnosti výstavní a publikační. Napsala přes šedesát článků, které byly otištěny převážně v odborném tisku, je autorkou reprezentativní knihy, která vznikla jako rozšířené vydání katalogu k výstavě Lidový kroj na Vsetínsku z roku 1980. „Ráda vzpomínám na práci v terénu – například v zátopovém území budoucí přehrady Stanovnice v Karolince v letech 1975-1976. Dělala jsem tam výzkum, dokud tam ještě stály normální baráčky, čili

Při stěhování sbírek ze staré radnice do zámku v roce 1964 s Jitkou Kašparovskou (vlevo). Foto © archiv vsetínského muzea.

předtím, než většinu obyvatel přestěhovali do panelového sídliště. Získala jsem tam sto padesát sbírkových předmětů pro muzeum. Zajímavé ale bylo také kompletování a zpracování nálezu keramiky v objeveném zámeckém sklípku v roce 1968.“ Rovněž spolupracovala na filmovém zdokumentování zanikajících lidových výrob. „Pustila jsem se do národopisných filmů, protože když jsem se zabývala čepci ve Zděchově, fotograf nemohl zachytit rychlost, s jakou stařenka Šimková ty čepce dělala. ozvěny Zlínského kraje

/ 7

V zajetí čertů při práci v terénu, Francova Lhota, 1992. Foto © Miroslav Langer.

Tak jsem si řekla, že toto dokáže jedině film. Proto jsem se spojila se dvěma amatérskými filmaři, kteří byli zaměstnáni ve zbrojovce. Tehdejší lidoví výrobci byli poslední ve svém oboru a bylo potřeba zaznamenat jejich dovednosti než umřou. Začali jsme s tím v roce 1968. To bylo v době, kdy lidoví výrobci ještě neseděli na všech akcích a na jarmarcích, jak je to obvyklé dnes,“ říká etnografka. Na dotaz, jestli vnímá pozitivně současnou tendenci zanikající výroby obnovovat a zdali je vůbec 8 /

ozvěny Zlínského kraje

možné znovu vzkřísit jednou již přerušenou kontinuitu, vyjadřuje přesvědčení, že ve velkém k této renesanci určitě nedojde, ale jednotlivci, kteří mají o staré techniky zájem, se je mohou naučit na základě studia literatury a někdy i ve speciálních kurzech. Ona sama se řadu informací týkajících se valašského kroje také dozvěděla z archivních materiálů – zejména z pozůstalostí, v nichž bylo podrobně vyjmenováno, co měl kdo v určité době za oděv.

Eva Urbachová dnes. Foto © Petr Zákutný.

Obálka knihy Evy Urbachové, která vyšla jako rozšířené vydání katalogu k výstavě. Foto © Petr Zákutný.

Paní Urbachová v době, kdy jsem ji navštívila, tedy na konci října 2012, už měla problémy s mobilitou. Po svém bytě, kde se o ni stará dcera, se pohybuje s pomocí chodítka. Přesto je bystré mysli a obdivuhodně svěží duševní kondice. Se smyslem pro systém, důslednost a fakta stále pracuje jako korektorka odborných textů pro vsetínské a rožnovské muzeum. Z ocenění Pro Amicis Musae má radost, ale zároveň při své skromnosti nezakrývá určité rozpaky. „Proč já? Vždyť tam byli nominováni šikovní mladší kolegové, kteří toho ještě mají hodně před sebou.“ Dokonce tvrdí, že pro kulturu neudělala nic výjimečného: „Vždyť já jsem si pořád seděla jen na tom svém.“ Když se paní Urbachové ptám, jestli byla v jejím životě nějaká období šťastnější a jiná, řekněme, zastíněná, říká: „Nemůžu si stěžovat, vždy jsem

mohla svou práci vykonávat klidně a s plným zaujetím.“ To je ostatně prý také hlavní podmínka, aby si člověk zachoval pozitivní přístup k životu, samozřejmě kromě zdraví a rodinného zázemí. Byť je držitelce ocenění Pro Amicis Musae již 88 let, rozhodně netrpí pocitem společenské izolace, na který si řada seniorů stěžuje. „Jsem šťastná, že mohu stále spolupracovat s muzeem. Také čtu regionální tisk a v televizi sleduji pořady, které si předem pečlivě vybírám.“ Protože už se bez pomoci asistentů nedostane ven z bytu v domě bez výtahu, za výhodu považuje to, že z okna obývacího pokoje vidí přímo do lesa, kde je občas možné zahlédnout i srnky. Jemnost, věcnost, cit pro detail, preciznost a vysoké nároky především na svou vlastní práci, to je dojem, který ve mně paní Urbachová zanechala. Ještě ve dveřích říká: „Pošlete mi to určitě ke korektuře, ať mě kolegové nepomluví, kdyby v tom článku byla nějaká pravopisná chyba.“ Sice se směji, ale respekt před tím, co tato dáma dokázala, je nad každou legraci. Helena Mráčková ozvěny Zlínského kraje

/ 9

Z filmu Karla Zemana Vynález zkázy. Foto © Filmové ateliéry Zlín.

osobnosti

Před sto lety se v Napajedlích narodil Rudolf Firkušný Jeho rodný dům se sice nedochoval, stával na konci ulice Palackého vedle Lidového domu, ale povědomí o této mimořádné osobnosti světové kultury je v našem městě silnější než kde jinde. Rudolf Firkušný (narodil se 11. února 1912) byl mladším synem místního notáře. Měl staršího bratra Leopolda (Leoše) a sestru Marii. Po otcově předčasné smrti (r. 1915) se rodina přestěhovala do Brna. Oba bratři Firkušní byli hudebně nadaní. Leoš se věnoval spíše hudební teorii a organizačním aktivitám, u Rudolfa byl v raném věku rozpoznán jeho mimořádný hudební talent, když jako pětiletý rád brnkal na klavír. Získal si pozornost jednoho z nejpovolanějších, Leoše Janáčka. Ten prý neměl rád zázračné děti, ale mezi Janáčkem a Firkušným můžeme vypozorovat přímo otcovský vztah. Janáček se domníval, že pro tak malého chlapce bude vhodnější učitelka hudby, a tak doporučil jeho matce, aby se mu věnovaly zpočátku brněnské učitelky hudby, mj. vynikající pedagožka Růžena Kurzová. K dalším jeho učitelům patřili Vilém Kurz, J. Helfert, J. Suk, R. Karel ad. Firkušný studoval na brněnské a pražské konzervatoři. Mistrovské kurzy absolvoval u A. Schnabela v Berlíně, studium dovršil několika pobyty v zahraničí. V osmi letech měl Rudolf Firkušný první samostatný koncert, o tři roky později přednesl jako sólista s Českou filharmonií Mozartův Koruno16 /

osobnosti

Rudolf Firkušný. Foto © archiv autorky.

vační koncert. V dalším roce sklízí velký úspěch ve Vídni. Jeho obdivovatelem a podporovatelem se stal i T. G. Masaryk, který mu poskytl stipendium na studium pod podmínkou, že řádně zvládne maturitu. Mladý Firkušný totiž žil plně svou hudbou a takové praktické záležitosti mu nedělaly starosti. Ve dvacátých letech koncertoval v mnoha hudebních centrech Evropy. Interpretoval díla světových i soudobých českých autorů, na prvním místě Bohuslava Martinů, se kterým se spřátelil. Ten mu věnoval řadu svých skladeb. V roce 1938 poprvé Firkušný vystoupil v New Yorku. To ještě netušil, že se mu toto město stane druhým domovem. Před válkou často pobýval v Paříži, kam také po okupaci emigroval. Žil v komunitě s B. Martinů, V. Kaprálovou, J. Muchou, J. Páleníčkem ad. V roce 1940 ho čs. exilová vláda vyslala do USA. Americkému publiku se představil klavírním koncertem v prosinci 1941 a v silné konkurenci (V. Horowitz, A. Rubinstein ad.) uspěl. Po skončení druhé světové války se vrátil do Československa. V květnu 1946 účinkoval na 1. ročníku

Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný. Foto © archiv autorky.

Mistr Firkušný se Napajedlanům odměnil nádherným koncertem. Rudolf Firkušný zemřel 19. července 1994 ve Staatsburgu u New Yorku v USA. Mistrovy tělesné pozůstatky byly převezeny do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Kontakt s Českou republikou a rodným městem nadále udržují jeho děti Veronika a Igor (mj. oba hovoří krásnou češtinou). Napajedlané na jeho počest pojmenovali jeho jménem koncertní síň v místním klášteře, kde se každoročně koná festival Pocta Rudolfu Firkušnému. V novém napajedelském muzeu v budově kláštera se počítá s expozicí Rudolfa Firkušného. Milada Písková

Pražského jara (které organizoval jeho bratr Leoš). Chtěl v Praze zakotvit. Po změně politických poměrů v roce 1948 se ale rozhodl zůstat v cizině. Do Československa se pak sporadicky vracíval na návštěvy za matkou a sestrou, které žily v Přerově. Na rodnou zem nikdy nezapomněl. Propagoval českou hudbu po celém světě. V roce 1965 se v Přerově oženil, vzal si půvabnou Přerovanku Taťánu Nevolovou a založil rodinu. K lásce k českému jazyku a českým kořenům vedl také své dvě děti. V druhé polovině 80. let minulého století byl několikrát zván do rodné země. Vrátil se ale až v roce 1990, když účinkoval opět, po více než padesáti letech, na Pražském jaru. Se svým přítelem Rafaelem Kubelíkem absolvoval dlouhou řadu vystoupení, besed se studenty, nahrávky v hudebních studiích. Praha, Brno, Napajedla, Uherské Hradiště a další města ho poctila čestným občanstvím. Univerzita Karlova v Praze, Masarykova univerzita v Brně, brněnská JAMU mu udělily čestný doktorát. Město Napajedla pojmenovalo jeho jménem místní základní uměleckou školu,

Ladin Nezdařil – básník Horních chlapců O Ladislavu Nezdařilovi lze bez nadsázky hovořit jako o valašském básníkovi. Roky odloučení od domoviny, strávené profesí vysokoškolského kantora v Praze, v něm nechaly vykvasit prožitky z dětství a mládí v tehdy samostatné obci Tylovice (dnes městská část Rožnova p. R.), která vlastně vždy byla pokračováním Horní (dnes Bayerovy) ulice města Rožnova, takže kontakt na život prostých lidí i měšťanů byl bezprostřední. Horní rožnovskou ulicí a přes Tylovice jezdili formani s povozy naloženými tovarem do světa na jarmarky, tudy se opět vraceli, část peněz za prodané zboží nechávali jako úlitbu v hospodách Hostýnek a Harcovna. Z oken tylovických chalup byl ničím nerušený výhled na voňavé louky a pole až po Rysovou horu osobnosti

/ 17

pamÄ&#x203A;ti

Jaroslav Šindelář: Svědectví z koncentračního tábora Publikované fragmenty vzpomínek Jaroslava Šindeláře z koncentračního tábora poskytla jeho dcera PhDr. Eva Šindelářová. Úvodem ve své vzpomínce otce krátce představuje: Můj otec Jaroslav Šindelář se narodil 11. února 1910 ve Štýrsku, tehdejším Rakousko-Uhersku, jako čtvrté dítě z pěti sourozenců. Jeho otec, můj dědeček Theofil Šindelář pracoval u c. k. soudů. Z rakouských zemí byl posléze přeložen k soudům na Moravu, nejdříve do Konice, kde tatínek začal chodit do obecné školy, poté do Valašského Meziříčí, kde otec pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu. Po smrti jeho otce ukončil čtyři třídy nižšího gymnázia a přestoupil na obchodní školu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Pracoval pak jako úředník u několika poštovních úřadů na Moravě, nakonec opět ve Valašském Meziříčí. Před vypuknutím 2. světové války se zapojil do odbojové skupiny Obrany národa. 1. září 1939 byl zatčen vsetínským gestapem, vězněn v Ostravě, Vídni, pak převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen v Oranienburgu u Berlína. Ve svých vzpomínkách zachytil to, co tam lidé zažívali a co všechno museli podstoupit. V prosinci 1947 uzavřel sňatek s Veronikou Urcovou, mojí maminkou. Jsem jedinou dcerou. Můj otec zemřel 17. června 2000 ve věku devadesáti let. Je pohřben ve Valašském Meziříčí. U svého otce jsem vždy obdivovala jeho přímost, nadhled, humor, úsměvný, čapkovský přístup k životu a lidem. Jako malá jsem tyto vlastnosti považovala za samozřejmost. S odstupem času si stále víc a víc uvě24 /

paměti

Jaroslav Šindelář. Foto © rodinný archiv Evy Šindelářové.

domuji, s čím se musel vnitřně vyrovnat a co unést, aby byl takového chování schopen. V osobním životě k tomu přistoupila ještě bezmezná láska, se kterou se velkoryse postavil k handicapu jako následku nemoci své vnučky, mé dcery. Často si kladu otázku, co pro něho bylo těžší – vyrovnat se s lidskou zvůlí v koncentračním táboře nebo s bolestí osobní. Měly by být takové osudy zapomenuty? Před svým otcem smekám. Uveřejněné fragmenty zůstaly v některých svých částech bohužel nečitelné. Tato místa jsou v textu označena vytečkovanou závorkou. Prvního září 1939, v den vyhlášení války Polsku, bylo Němci provedeno zatčení. Mnoho lidí z Va-

lašského Meziříčí, mezi nimi já i několik starších pánů, bylo zatčeno a dovedeno na četnickou stanici. Po zjištění totožnosti jsme byli převezeni autobusem do úřadoven gestapa na Vsetíně, kde metody zastrašovací byly již ostřejší a citelnější. Po očíslování a několikahodinovém stání v pozoru s nosem a čelem dotýkajíce se stěny zdi, po ranách mířených na naše nohy a hlavy, byli jsme vedeni špalírem ozbrojených stráží znovu do autobusu. Směřovali jsme do Valašského Meziříčí. V každém z nás vznikla malá naděje, že nás vezou do trestnice ve Val. Meziříčí. Bez zastávky však jsme projeli Novým Jičínem do Moravské Ostravy. Namačkali nás do sklepů úřadovny gestapa. První hra s námi začala. Kouřit jsme mohli, trestán však byl každý, kdo byl při tom chycen. Kolem jedné stěny byla lavice. Kdo měl odvahu se na ni posadit, hazardoval se zdravou kůží na zadnici. Znovu jsme byli očíslováni a transportováni do ubikací továrny Spitzer, kde již byly stovky a stovky lidí z řad dělníků, úředníků a také vedoucí čeští lidé našeho průmyslu hlavně z Moravské Ostravy. Nepohodlní z celé severovýchodní Moravy. Problémem byly jen čtyři mísy k umývání a jediný záchod, který k dovršení nemožné situace byl druhý den zacpán. Nezbývalo skutečně nic jiného, než všechny těžkosti překlenout vtipem a dobrou náladou. Vzpomínám na Pepu Podzemného, na ing. Puchtu, kteří vždy byli dobré nálady a jejich „ničevo“ zahnalo vždy vzniklé obavy. Zlatý hřeb všeho byl Dr. Otto Levý. Ačkoliv byl těžce nemocen, celý den na práci, vždy večer přicházel mezi nás a jeho vtipy dobře podané rozesmály i ty nejzamlklejší. Strava byla dobrá, zacházení od Němců prošlo a členové rodin zavřených měli přístup a mohli nám dovážet i jídlo. Jen čas velmi pomalu utíkal. Za několik dnů našeho pobytu předvedlo nám gestapo malý kousek svého umění.

Policejní prezident z Moravské Ostravy Bača byl gestapem i se všemi Židy vzat na práci. Večer se vrátil, správněji byl donesen ve velmi zuboženém stavu. Po uklidnění a malém odpočinku vyprávěl. Byl určen drhnout podlahu, (…) doprovázen patřičným popoháněním, takže během odpoledne nemohl již vydržet tempo práce a třikrát omdlel. SS však byli velkomyslní. Kdo pracuje, ať také jí. Donesli krajíc chleba, obložili jej vysokou vrstvou mýdla a donutili policejního prezidenta k snězení. Zapít pak musel vodou z plivátka… Asi po čtrnácti dnech naše ubikace byly zaplaveny vodou z kanálů, takže nebyly schopné k dalšímu používání. Veškeré osazenstvo bylo převezeno z části do věznice krajského soudu, z části na policejní ředitelství, kde jsem se i já dostal. Štěstí se znovu usmálo. Policejní strážníci Češi, správce Čech, policejní agenti taktéž. Pomaloučku jsme se všichni vzájemně poznali. Byly dovoleny neoficiálně návštěvy, správce věznice nám vařil velice dobře, mimo to od rodin dostávali jsme jídlo, cigarety a mé sestře podařilo se propašovat i slivovici ve větším množství. Pracovat jsme nemuseli. Polsko kapitulovalo, byla však Anglie s Francií ve válce proti Německu, šířily se mezi námi zprávy, že brzy vstoupí i Spojené státy a SSSR. Bylo co kouřit, co jíst a pít, všichni jsme byli pohromadě, nadšeni situací jsme věřili v blízký konec. Den za dnem utíkal v klidu. Jednou při procházce na vězeňském dvoře přišel se podívat na nás vyšší důstojník, představitel německé kultury. Byli jsme nuceni smeknout, přičemž panu profesoru Dlaskovi spadly všechny žiletky uschované za páskou klobouku, které hned při příchodu měly být odevzdány. Situace byla námi zachráněna a večer byl profesor Dlask středem našich kamarádských vtipů. Blížily se Vánoce. Každý dostal za úkol obstarat z domu určitou část jídel, aby štědrovečerní paměti

/ 25

tenkrát

Z filmu Karla Zemana Ukradená vzducholoď. Foto © Filmové ateliéry Zlín.

Jan Habartík: Do vlasti na kře ledové Ruský legionář 5. Československého střeleckého pražského T. G. Masaryka pluku (3. kulometná rota) Jan Habartík ( 1897-197?) prožil převážnou část svého života v Komni. Podle vyprávění byl velmi rázné povahy, budil respekt a v některých situacích, např. při domácích zabíjačkách, na něž byl coby amatérský řezník hojně zván, se ho ženy a děti i bály. Na druhou stranu patřil k typickým vesnickým „všeumělům“, byl všude, kde se něco dělo, živil se jako malíř pokojů a k jeho největším zálibám patřilo včelařství. Z jeho pozůstalosti se dochoval velmi cenný deník, který si Habartík vedl během svého působení v ruských legiích. Deník pojmenoval „Vzpomínka na Rusko, Sibíř, Urál až k japonskému moři!“ a zaznamenával v něm kromě nejrůznějších událostí z válečného pole i běžný, někdy až stereotypní život běžného vojáka v týlu, velkou část psaní věnoval legionářským písním, veršům, pamfletům i vtipům. Část deníku obsahuje i nejrůznější „fantaskní“ nápady českých legionářů, které vznikaly z dlouhé chvíle při nekonečném čekání na tolik očekávaný odsun do vlasti. Ukázka jednoho takového nápadu dokumentuje smysl pro humor českých legionářů i ve velmi obtížných situacích. Text je kvůli autentičnosti ponechán v téměř původní podobě. Je to přísný sekret. Víme to z Evakuačního odboru. Vám to sdělím proto, že jste proslaveni mlčenlivostí a uchováte vše v tajnosti. Je dnes fakt, že se v Evakuačním odboru velice nebezpečně a úředně myslí. Studují se mapy, pročítá se. Hledají východ! Východ nejkratší a nejrychlejší, zvláštní východ pro český korpus (myšleno armádní sbor, pozn. aut.) ze Sibiře! Myslilo se na východ zá30 /

tenkrát

Včelař Jan Habartík. Foto © Obec Komňa.

padní, počítalo se i s východem severním, ale když se domyslilo až k oceánu, přišlo se na to, že oceán je úplně zatopen vodou a že bude pravděpodobně zapotřebí lodí. Začalo se o ně jednat se spojenci. Jednání pokračovalo velmi hladce a po necelém roce je zajištěno, že nám lodí nepůjčí! Tato nepatrná nedohoda nepřivedla však nikoho do vážných nesnází. Počalo se myslet na svépomoc. Zjistilo se, kolik se vypije denně v korpusu ripjatku. Zamýšlelo se shromážditi všechny tři divize ve Vladivostoku a vodu z oceánu prostě vypít neb alespoň tak upít, že bychom se i bez pomoci spojenců a jich kocábek do vlasti dobrouzdali. Když mělo začít prodvižení divizí k oceánu, přišel Rolas v odboru zcela náhodou, jak to obyčejně při velikých objevech bývá, na dně svého kufru na Vernův román „Oceánem na kře ledové“. A mozkem šťastného objevitele probleskla náhle myšlenka, zda by nebylo možno dostat se do vlasti též na kře ledové? Druhého dne chytili se všichni s jásotem nového vykupitele – kry ledové – a zase je vše hotovou událostí. Pojedeme do vlasti na kře ledové!!! Je to nápad

geniální, něco, co zde dosud nebylo, nemenší div nežli loňská anabáze, nehledě na všechny ostatní výhody. První a hlavní výhoda: Nic to nebude stát! Druhá: Vojska budou stále „u ledu“, přijede do vlasti zcela nezkažené! Třetí: Horké hlavy cestou úplně vychladnou! Několik ker bude též s teplou obšívkou, aby ti, kteří léta seděli na teplých místech a jsou tudíž teplu přivyklí, neprostudili se, nezemřeli na zápaly a vlast nebyla oloupena o nejzachovalejší své syny, kteří doma v teple teprve ukáží, jak vlast milují. Nebudou-li vypraveny zvláštní kry štábní, umělecké, petropavlovské konzervatoře, mořský soud apod., stačilo by dvacet ker na divizi. Právě odjíždí k Wilsonovi bratr podplukovník Medek. Má zpracovat prezidenta při působení na spojence, aby při rozdílení ker ze země France Josefa I. mírová konference přiřkla Čechoslovákům percentuální díl odpovídající dluhům, které naše republika - za v pánu zesnulou Austrii - bude nucena převzíti. V případě, že bychom dostali méně ker nežli dluhů, jsou navázány styky s bratry Eskymáky, Sopaři, Samojedy, Čukči aj., kteří chovají k nám teplé sympatie. V uplynulých dnech navštívila deputace seveřanů našeho zástupce a tlumočila obdiv nad tím, že jsme až dosud v Sibiři nezmrzli a že se nelekáme ještě ani nové zimy. Na banketu vystrojeném v počest seveřanů proneseno mnoho přípitků. Členům deputace bylo podáno po exempláři kalendáře Československého deníku na rok 1919. Bratři Eskymáci byli uměleckou výpravou i obsahem unešeni a s nadšením prohlásili, že ani na severní točně nikdy nic povedenějšího neviděli. Předplatili si mnoho výtisků „C. D.“, „Houpaček“ a „Na stráž“. Jejich rodáci jsou prý strašliví milovníci houpání (tohle přivádí na myšlenku „nejsou-li snad bratři seveřané slovanského původu“). Dr. Víra

Ukázka z rukopisu Jana Habartíka. Foto © Obec Komňa.

pověřen úkolem věc důkladně prostudovati a napsat o výsledcích studií několik úvah pro deník o duši Eskymáků a druhých našich polárních bratří. Tím je otázka naší dopravy po vodě šťastně rozřešena a hned po příjezdu delegace z vlasti začne se s nakeřováním. Očereď (ochrana, pozn. aut.) bude stanovena rovněž delegací. Zbyla ještě poslední starost o kry manželské, které vyžadují zvlášť pevné konstrukce, vzdorující nárazům vrchním i spodním. Musí být opatřeny dostatečným množstvím chladičů, aby od vroucí lásky a horkých polibků brzy někde uprostřed oceánu zcela neroztály a šťastní manželé nezůstali někde na mělčině. Na kře bude dosti silný záchranný oddíl pro případ, že by chladiče měly snad vliv i na lásku a ochlazení páni manželé vrhali se do vln oceánu. Vrchním admirálem bude, jak se proslýchá, známý vůdce volžské flotily! Kerníky nahradí bratři z Podskalí. (Prosím, nerozšiřovat mezi ruským obecenstvem!!!) Připravil Radek Jančář tenkrát

/ 31

Jan Kobzáň jako autor originální ochranné známky firmy a jeho vztah k firmě Baťa Jan Kobzáň se narodil 9. července 1901 na liptálských pasekách. Jeho matka zemřela, když mu byly necelé tři roky. Ale Jan nezůstal úplný sirotek, jak se většinou uvádí v publikacích o něm a jeho díle. Jeho otec se po ovdovění odstěhoval a založil si pak novou rodinu. Pracoval jako tesař na Jurkovičových stavbách, byl velmi zručný a měl jistě i výtvarné cítění. Tenhle talent možná právě po něm Jan zdědil. Vyrůstal pak u dědečka a matčiny sestry. Její manžel, Janův strýc, chlapce vzal s sebou na práci u Thonetů. Janovi tehdy bylo necelých 15 let. Pak se jim podařilo najít místo u Bati v oddělení zpracování dřeva, tedy na pile. Závodní lékař doktor Gerbec dosti váhal, jestli má Jana Kobzáně přijmout – byl tehdy malý, slabý a drobný. Ptal se ho, proč radši nejde do učení. Janek mu řekl, že až po válce. Na otázku, čím by se chtěl učit, odvětil, že malířem. To doktora Gerbece zaujalo, protože byl známý jako obdivovatel a příznivec umění. Tak mu Janek musil přinést ukázat nějaké svoje kresby a dokonce pak přímo u něho v kanceláři malovat ilustrace k pohádce o králi a třech synech. Také Tomáš Baťa si všiml talentu toho chlapce. Jednou totiž přišel do dřevařské dílny a uviděl na desce Janovy kresby. On pokreslil každou fošnu, která se pak měla ohoblovat. A právě ten den zpodobnil jednoho z vedoucích, který Baťu doprovázel. Byl to málo oblíbený člověk, kresba byla spíše jeho karikaturou, a tak se Janek napřed bál přiznat. 32 /

tenkrát

Baťa prý dotyčného hned poznal a ptal se, kdo to tak výstižně nakreslil. Když pak před sebou uviděl patnáctiletého chlapce, prohlásil, že ho nemíní potrestat, ale právě naopak, nechat studovat, takové šikovné lidi že firma potřebuje. Ještě nějaký čas to trvalo, téměř dva roky, ale když se pak Baťa zotavoval po zranění, které utrpěl při autonehodě, řekl před doktorem Gerbe-

cem, že by rád pomohl nějakému nadanému dítěti. Prostě chtěl učinit dobrý skutek. Doktor Gerbec připomněl Jana Kobzáně, a tak pro něho hned poslali. Brzy nato zavezl Janka do Prahy architekt Gahura, který také vyřídil všechny formality přijetí a přijímací pohovor u profesora Kysely na pražské UMPRUM. Ten si prohlédl Jankův památník valašských pěsniček, který si sám ilustroval, a prohlásil: „Co tady chcete, vždyť vy to už umíte!“ Ale přesto Janka na UMPRUM přijali. Jeho spolužáci i okolí ho měli tak trochu za exota, protože maloval zbojníky, portáše, postavy v krojích, lidové náměty z Valašska a i svým chováním vystupoval jako horal, rázovitý valašský ogara, kterému v žilách kolovala zbojnická krev. Spolužáci a kamarádi mu přezdívali Janek Zbojník. Na druhé straně se šuškalo, že je to „protekční Baťův stipendista“. S tím stipendiem se to mělo tak: Baťova pomoc spočívala v tom, že peníze posílali z firmy Baťa přímo škole - čili Baťa platil Kobzáňovi školné. Ale jinak bydlení a stravu si musil opatřit sám. Takže začátky to pro něho byly dost krušné. Zprvu bydlel v koleji v kapucínském klášteře, což mu domluvila vzdálená sestřenice. Tam zažil i hlad i zimu. A také těžce přivykal velkoměstu a pražskému šosáctví, které ho často přijímalo pouze pro své pobavení. T. Baťa samozřejmě předpokládal, že Jan Kobzáň po studiích nastoupí do firmy a bude navrhovat boty, střevíčky, plakáty, propagační a reklamní materiály. Ale Janův talent se ubíral jinými stezkami k jiné tvorbě. Jeho práce vycházela z lidových kořenů. Jeho nadání a naturelu byly blízké zbojnické, pašerácké, lidové náměty. Mnozí z jasenských staříčků nebo liptálských řemeslníků či dřevařů ho zaujali stokrát více, než líbezné tvářičky zlínských ředitelských dcerušek, natož pak plakáty a ceníky

pro Baťovu firmu. Na UMPRUM strávil šest let (1918-1924). Tam byli jeho učiteli renomovaní výtvarníci profesoři J. Benda, V. H. Brunner, F. Kysela, J. Schusser, K. Spilla a E. Karel. Jejich hodnocení znělo takto: „Pan Jan Kobzáň absolvoval školu užité grafiky. Vypracoval řadu prací, hlavně knižních dřevorytů, a jimi ukázal své malířské nadání vlastního typického výrazu. Jeho styk s rodnou půdou a studium kraje i života jsou bohatým zdrojem grafických i malířských jeho prací. Dosáhl již během studia samostatnosti tvůrčí i výrazové, která opravňuje naději očekávati od pana Jana Kobzáně vynikající díla umělecká.“ Takto tedy hodnotili Janův talent profesoři F. Kysela, K. Spilla a E. Karel. Potom navštěvoval ještě dva roky Akademii výtvarných umění v ateliéru grafického umění a malířství Maxe Švabinského. Švabinský také velmi oceňoval jeho nadání a práci. To už se Baťovi moc nezamlouvalo, tenhle styl byl na hony vzdálený tomu, jakého výtvarníka si přál mít pro firmu. Navíc ve Zlíně kolovala historka o tom, že T. Baťa si přál, aby ho Švabinský portrétoval. Ale že se musí domluvit tak, aby to bylo v noci, neboť přes den má Baťa příliš mnoho práce a nemá čas sedět modelem. Švabinský mu prý odpověděl, že on v noci zpravidla spí, takže z takové zakázky nic nebude. Přesto všechno je pravdou, že po dobu celého studia a pak i v době, kdy měl ateliér v Praze, tenkrát

/ 33

podzim-zima 1989

silvestr 1992

ilvestr 2012 silvestr

vd ě č n ě v zp pomínáme

jaro-léto 1968

a na konec:

EDITORIAL

PF 1965

1. máj 1990 V UHERSKÉM BRODĚ

(Vybráno z knihy František Kožík – Básně vánoční, ilustrace Ondřej Michálek, Uh. Brod 2009)

S radostnou písní na rtech vykročte do nadějného roku 2013 Redakce ZVUKu

ZVUK Z l í n s k é h o

Zlín

Vs e t í n

k r a j e

Uherské Hradiště

Kroměříž

podzim / zima 2012 Časopis pro kulturu a společenské dění

Eva Urbachová, str. 6.

Příběhy domů…, str. 48.

Mnoho úsilí…, str. 40.

Budoucnost, str. 3.

Jan Kobzáň, str. 32.

Naši předkové…, str. 79.

Zubří a Tokio…, str. 106.