ZVUK Zlínského kraje

JARO / LÉTO 2014

tož - Radek Jančář • ozvěny Zlínského kraje - Karel Malinovský • osobnosti - Jaroslav Zapletal • paměti - Blanka Petráková • tenkrát - Antonín Bajaja • malý místopis - Petr Pálka • rozhovory - Blanka Kovandová • umění - Ivana Ostřanská • genius loci - Zdeněk Pilát • život - Aleš Naňák • litera­ tura - Radek Jančář • za plotem - Hana Kuslová • dozvuk

ZVUK

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

ZLÍNSKÉHO

KRAJE

Editorial

Obsah

RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, celým číslem jarního a letního ZVUKu se nepřehlédnutelně vine série příspěvků týkajících se Velké války, později přejmenované na první světovou válku. Je to logické, vždyť 28. července uplyne 100 let od začátku konfliktu, který znamenal konec několika staletých říší, postihl celé generace lidí, diametrálně změnil zavedené společenské pořádky a zcela zásadně ovlivnil další vývoj světových dějin. Velké války se aktivně zúčastnilo přes 60 milionů vojáků, z nichž téměř 10 milionů padlo, přes 21 milionů bylo zraněno a dalších téměř 8 milionů bylo pohřešováno. Utrpení vojáků v poli, ale i civilního obyvatelstva, si dnes jenom těžko dokážeme představit, vždyť žijeme v míru bez jednoho roku už dlouhých 70 let, proto je důležité, aby naše paměť byla občas aktivována vzpomínkami, příběhy, odvahou, utrpením a osudy těch, kteří hrůzy války zažili na vlastní kůži. Jenom tak si budeme moci vážit skutečnosti, že žijeme v míru ve svobodné zemi…

Krátké zamyšlení nad historickou interpretací některých událostí Velké války najdete hned v úvodní rubrice Tož. V Ozvěnách Zlínského kraje se dozvíte, jak je to s péčí o válečné hroby nejenom v našem kraji, ale v celé České republice. Legionářskou tematiku připomíná deník Čeňka Václavíka v Pamětech, jakýmsi protipólem v této rubrice je text, který přibližuje první světovou válku očima obyvatele Slovácka. Jak to Tenkrát bylo ve Zlíně, popisuje Yvona Činčová, o památkách na Velkou válku na Valašskomeziříčsku, například o památníku tureckých vojáků, zase vypovídá text Josefa Kramáře. Že život vojáků v přední linii nebyl jenom o válčení, se dočtete v příspěvku Čevený šátečku, kolem se toč, který naleznete v oddílu Genius loci, vyhlášení války a odjezd vojáků ze Slovácka do pole přibližuje ukázka z připravované knihy v rubrice Literatura. Bonus k tomuto tématu najdete v A na konec.

Ale aby nové číslo ZVUKu nebylo příliš monotematické, jsou v něm i texty, které s válkou nemají nic společného. Sto let slaví významná kulturní instituce Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, více o tomto jubileu přinášejí Ozvěny Zlínského kraje a také Malý místopis, kde se v jiném příspěvku dovíte o trampotách spojených s někdejší výstavbou okresního soudu v Kroměříži. Doslova „přeplněno“ je v rubrice Osobnosti, kde se sešli malíř a grafik Josef Kiesewetter, vlastivědný pracovník a muzejník Ludvík Kunz, dodnes nedoceněný zlínský malíř Svatopluk Slovenčík, významný uherskohradišťský malíř a grafik Vladislav Vaculka a téměř zapomenutá novinářka Josefina Černochová, která byla patrně první ženou ve střední Evropě vydávající časopis již v roce 1869. Svědectví o tom, co se Tenkrát objevilo v nalezeném kufru u jezera Crowe Lake, podává Antonín Bajaja a nechybí ani tradiční rozhovor, patrně poslední, který poskytl dnes již zesnulý Petr Hlaváček. Krásu dřeva nechá vyniknout rubrika Umění, v níž se také podíváte na výstavu Františka Peňáze. Historií šachu v Uh. Hradišti vás provede Zdeněk Pilát, a že Život dokáže být někdy i velmi krutý, vypovídá svědectví Vladimíra Drábka o páteru Františku Půčkovi.

Literatura o hříšných lidech města meziříčského má naopak tendence pobavit. A podíváme se také přes hranice, Za plotem na nás čeká firma Baťa v Brazílii. Nechybí ani tradiční Dozvuk s recenzemi, jubileem a nekrologem.

Za sebe i za celou redakční radu Vám přeji hodně nevšedních čtenářských zážitků.

Obraz na obálce: František Hlavica, Vojenský výjev z 1. svět. války, 1918, akvarel, tužka, papír (ze sbírek Muzea regionu Valašsko, Vsetín).

Foto © M. Ošťádal.

TOŽ Rovy jejich roztroušeny jsou v dálných krajích… – RADOVAN JANČÁŘ 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE 100 let Slováckého muzea – PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ 7 Péče o válečné hroby v České republice a ve Zlínském kraji – KAREL MALINOVSKÝ 9 OSOBNOSTI Žena a příroda jsou stálou inspirací obrazů a kreseb Josefa Kiesewettera – MILADA FROLCOVÁ 13 Jubileum Ludvíka Kunze – KAREL PAVLIŠTÍK 17 Svatopluk Slovenčík – nedoceňovaná umělecká osobnost Zlína – PAVEL STOJAR 19 Životem i smrtí se ctí – PŘIPRAVILI JOSEF HOLCMAN A KAREL PAVLIŠTÍK 22 Vaculkův Šohaj – LUDVÍK VACULÍK 22 Můj Laďa – MADLA VACULÍKOVÁ 24 Vzpomínka na Mistra Vaculku 1977 – JAN VACULÍK 24 O statečné ženě – JAROSLAV ZAPLETAL 26 PAMĚTI Deník Čeňka Václavíka…

– PŘIPRAVILI BLANKA PETRÁKOVÁ A BRONISLAV VÁCLAVÍK 32 První světová válka očima obyvatele Slovácka – MAREK TOMAŠTÍK 37 TENKRÁT Ze vzpomínek a myšlenek A. G. M. – ANTONÍN BAJAJA 43 Zlín a první světová válka – YVONA ČINČOVÁ 47 Památky na Velkou válku na Valašskomeziříčsku – JOSEF KRAMÁŘ 51

MALÝ MÍSTOPIS

Trable kolem stavby okresního soudu a trestnice v Kroměříži – PETR PÁLKA 57 Slovácké muzeum jubilující – BLANKA RAŠTICOVÁ 62 ROZHOVORY … s Petrem Hlaváčkem – BLANKA KOVANDOVÁ 68 UMĚNÍ Krása v dřevě ukrytá – IVANA OSTŘANSKÁ 73 František Peňáz – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 77 GENIUS LOCI Červený šátečku, kolem se toč…

– RADOVAN JANČÁŘ 81 Když bohyně Caissa byla v Hradišti ještě v plenkách – ZDENĚK PILÁT 85 ŽIVOT Byl prostě jiný – ALEŠ NAŇÁK 90 LITERATURA Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského – IVANA OSTŘANSKÁ 96 Vyhlášení války Srbsku a mobilizace – RADOVAN JANČÁŘ 98 ZA PLOTEM Máme povinnost dívat se dopředu – HANA KUSLOVÁ 107 DOZVUK Devadesátiny Miloše Šimurdy – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 110 Rozloučení s Jarinem Slovákem – PAVEL POPELKA 111 Zázvorek na cestě životem – TOMÁŠ JEŽEK 115 Cestování jako způsob vzdělávání – PŘIPRAVIL JOSEF HOLCMAN 117 Projev Ing. Miroslava Zikmunda v Univerzitním centru UTB ve Zlíně – MIROSLAV ZIKMUND 117 A NA KONEC Společenský ples c. k. pěšího pluku – RJJZTJ 120

TOŽ

Rovy jejich roztroušeny jsou v dálných krajích…

Legionářský mýtus versus nepřehlédnutelná síť pomníčků RADOVAN JANČÁŘ

V letošním roce uplyne už sto let od začátku první světové války, přesto v české společnosti převládají dva mýty vztahující se k českému vojákovi, které spolu úzce souvisejí. Prvním z nich je upřednostňování hrdinných legionářů, na nichž je ostatně postavena celá tradice novodobé české armády, na úkor tisíců takřka bezejmenných vojáků, kteří bojovali až do konce pod rakousko-uherskou orlicí. S tím úzce souvisí druhý rozšířený názor veřejnosti, že Češi naposledy válčili na Bílé hoře.

Je tomu ale opravdu tak?

Spousta vojáků nebojovala ani za osvobození své vlasti z područí Habsburků, ani nebyli věrnými služebníky rakouského císaře, chtěli pouze přežít.

Hranice mezi hrdinstvím a zradou nebyla v té době zcela jasná, neboť teprve výsledek války určil, kdo je kým. Nemá smysl nějaké skupiny příliš heroizovat a jiné zatracovat (což se dělo), protože je nutné mít na paměti složitost osudů jednotlivých vojáků a nepodléhat schématům. Nešlo jen o hrdinné legionáře a zbabělé austrijáky, pletivo dějin je mnohem složitější. V rakousko-uherské armádě vedle sebe stáli Němci, Češi, Maďaři, Slováci, Bosňáci a nebylo úplně snadné určit národnost. Kdo, proti komu a proč tedy vlastně bojoval?

Politicky využívají válku vždy hlavně vítězové, kteří potřebují mít jasné a přehledné motivy a příčiny.

Poražených se již nikdo na nic neptá, ale skutečTOŽ

nost velké války byla mnohem spletitější (dodnes se historici dohadují, proč vlastně začala) a neměli bychom na ni nikdy rezignovat.

Boje v císařské uniformě nepřinesly těmto vojákům žádné uznání ani za první republiky, kdy byli oslavováni pouze legionáři, ani později. Vojáci rakousko-uherské armády byli srovnáváni v propagandě (literatura, film) se Švejky, Duby, Ságnery, Balouny a Katzy. Tak odcházela tato generace, která prožila nejlepší roky na italských, ruských a srbských frontách, popř. v zajateckých táborech a lazaretech, s trpkými pocity. Tito vojáci ale obstáli v nejtěžších a nejničivějších bojích celé dosavadní historie tohoto národa. Vždyť jenom z okresu Uherské Hradiště se jich domů nevrátilo téměř na tři tisíce, mnozí další měli vážné trvalé následky a např. amputace ruky nebo nohy znamenala v silně agrární oblasti doslova tragédii. Mnohé rodiny přišly nejenom o živitele, ale i o bratry nebo syny, a téměř v každém městě i vesnici najdeme pomník věnovaný padlým spoluobčanům. Slovy historika Josefa Fučíka: Dodnes čeká tato generace na spravedlivé hodnocení historiků, protože smysl pro občanskou povinnost, věrnost danému slovu a solidarita s ostatními nebyly tehdy pouze snůškou prázdných slov.

Naopak ještě dnes převládají některé legionářské mýty, které nalezneme i v seriózních publikacích a které jsou postaveny na základě smyšlenek a nepodložených tvrzení. Jedním z takových mýtů je i tzv. bitva u Doss Alto, kterou využili (či spíše zneužili) v propagandistickém úsilí představitelé čs. zahraničního odboje. Ani mnozí příslušníci legií, zejména italských, zdaleka nebojovali za ideály, ani nedychtili po oběti za vznik nové republiky. Jejich lákadlem byl především odchod z tísnivého přebývání a chátrání v zajateckých táborech. Výstižně 3

Na území bývalé Haliče najdeme ještě dnes zachovalé pomníčky českých vojáků. Na vojenském hřbitově v polské vesničce Ujscie Jezuickie je pochován i František Hrabalík z Bánova, který padl 25. května 1915. Foto © archiv autora.

to popisuje Josef Fučík: Existovala nemalá řada těch, u nichž se ozvala vštěpená výchova a morálka, jež jim bránila tomu vystoupit se zbraní v ruce proti rakousko-uherské říši. Tito muži měli stále na paměti své občanské, ale i náboženské závazky, a byli s životem ve své zemi spokojeni. Přišli na svět jako občané velkého středoevropského soustátí, v jehož atmosféře vyrůstali. Byli vedeni k úctě a oddanosti panovníkovi, své širší vlasti a poté vojenské přísaze, jež tehdy nebyla jen pozdějším divadlem při vojákově vstupu do armády. Na výchovu většiny z nich působila rovněž církev podle mravního zákona božích přikázání, což s sebou v duchu nesli do války.

A tohle všechno měli nyní, mnohdy velmi prostí vojáci, zahodit, vstoupit do řad nepřítele, složit přísahu státu, který dosud neexistoval a opustit učení své církve. Mnozí z nich se navíc už nechtěli vrátit znovu na frontu, mnozí z nich měli strach o perzekuci svých rodin a na mnohé z nich byl veTOŽ

den velmi silný nátlak. Například můj pradědeček Florián Vystrčil měl v roce 1918 čtyřicet dva let, doma manželku a děti, o nichž čtyři roky téměř nic nevěděl, a neustále slyšel výhrůžky důstojníků, že v případě přeběhnutí k legionářům bude celá jeho rodina pověšena. Byl zbabělec nebo hrdina, když zůstal až do konce v císařské uniformě a nakonec padl na Piavě?

Navíc je nutno odlišit dvě hlavní rakousko-uherská bojiště – východní frontu v Rusku a jihozápadní v Itálii. Tentýž voják, který se v Haliči snažil co nejrychleji dostat do ruského zajetí, se v italských horách proměnil v obávaného a uznávaného bojovníka, kterého si cení jeho nadřízení.

Italové, dá se říci, že v té době tradiční nepřátelé Čechů (válčili spolu v letech 1848, 1859, 1866), byli navíc bráni jako zrádci původního Trojspolku. Boj proti slovanskému bratru nebyl populární vzhledem k tradičnímu českému rusofilství, kterému v té době zejména intelektuální vrstvy hojně propadly a také je propagovaly. Další vliv mohly mít i úvahy pragmatické (Rusové ochotně brali zajatce a dostalo se jim slušného zacházení, kdežto u Italů to bylo přesně naopak), ale i praktické (hornatý terén v Itálii nedovoloval tak snadné přeběhnutí).

Dalším zajímavým faktorem byl fakt, že muži z agrárních oblastí byli lepšími vojáky, než obyvatelé industriálních a městských zón, kteří také nejčastěji patřili k přeběhlíkům.

Bojová morálka byla tedy proměnlivá. Zatímco český voják na východní frontě, především v letech 1914-1915 ji měl nízkou (přestože většinou nešlo o motivaci uvědomělým odporem k monarchii a mnohdy ani národnostním cítěním, ale patrně propojením zoufalé konkrétní situace a pudem sebezáchovy), jiný český voják bojující v letech 4

1915-1918 na italské frontě patřil k oporám armády až do jejího naprostého konce.

Ani jednou jsem se nezamyslel nad tím, co byli ti muži, které jsem zabil, zač, jestli někoho milovali nebo jestli měli rodiny. Byli to nepřátelé a šli by do boje a snažili se zabít tolik našich lidí, kolik bych jich já mohl v noci minout cestou do zákopů, které nás oddělovaly, a oddělovaly nás nejen v bitvě, ale také – jak nám bylo řečeno – z Boží vůle, a tak jsem zabíjel, jak mi nařídili, říká hlavní hrdina Jozef z knihy Andrew Krivaka Dlouhý návrat.

Například při desáté sočské bitvě zbyla v devíti vyznamenaných českých a moravských plucích necelá pětina mužstva. Na vojenských hřbitovech rozesetých po Krasu leží přes 30 000 českých a moravských vojáků. Pozůstatky dalších tisíců nebylo možné identifikovat a pohřbít. Statečný obranný duch Čechů z Krasu byl vymazán z paměti českých lidí a nikdo posléze ani netušil, že Češi v této válce byli stejně dobří vojáci, jako uznávaní a obdivovaní Australané na Gallipoli. Tolik opěvovaná bitva u Zborova musí nutně ve srovnání se Sočí hodně vyblednout… Neustále se opakující historka o tom, jak jediná československá brigáda rozprášila několik nepřátelských divizí, se samozřejmě vůbec nezakládá na pravdě. Zborov měl mít význam pouze politický, ale nikdy se neměl stát základním kamenem českých vojenských tradic.

Velká válka byla nenávratným zlomem ve vývoji světových dějin. Ukázala děsivou sílu lidské společnosti, která přinesla zkázu a smrt do té doby nevídaných rozměrů. Byla to také poslední válka, do níž rukovali vojáci s nadšením a vírou, že budou nejpozději o Vánocích doma. Vůbec netušili, co je ve skutečnosti čeká, a z tohoto pohledu můžeme velkou válku považovat za ještě děsivější než tu druhou.

TOŽ

Provizorní pietní akt v Haliči. Foto © SOkA Uh. Hradiště.

Patrně nejvýstižněji protipól z podnázvu tohoto textu formuloval mladý historik Marek Fapšo: Někteří vojáci byli oslavováni jako hrdinové, jiní nikoli, další měli být postupně upozaďováni. Začaly se psát dějiny Velké války, začal boj o její smysl. Aby mohl být vytvořen ‚správný obraz‘, nestačilo jen vhodné věci připomínat, muselo se především zapomínat, a z toho důvodu se otevírá celá řada zajímavých otázek. Je jenom na nás, zdali najdeme odvahu k odpovědím a zdali dovolíme jejich návratu do příběhu Velké války.

5

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

100 let Slováckého muzea aneb Proti proudu času Rozhovor s ředitelem Slováckého muzea v Uherském Hradišti PhDr. Ivo Frolcem RADOVAN JANČÁŘ

Pane řediteli, rok 2013 byl díky oslavám 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje pro Slovácké muzeum coby pořadatele celé řady tematických kulturních akcí náročným obdobím. Jaký bude pro vás letošní rok?

Rok 2014 je pro mne obdobím zcela výjimečným. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, kde působím od roku 1991, bude vzpomínat 100 let od svého oficiálního otevření. A takové kulaté narozeniny si určitě zaslouží pořádnou oslavu. Na ní však nechceme být jenom my muzejníci, ale přivítáme rádi všechny své přátele, spolupracovníky, příznivce, návštěvníky, zkrátka širokou veřejnost. Instituce zahájila svoji činnost 1. června 1914 a právě k tomuto dni bude směřovat i naše hlavní slavnost.

Podobně jako před 100 lety začnou oslavy v předvečer výročí na dnešním Masarykově náměstí, kde nás přivítá pan starosta. Možná přijde i František Kretz, zakladatel a první ředitel Slováckého muzea. S muzikou se vydáme průvodem do Smetanových sadů, kde nás čeká program, jarmark, lidová veselice a představení výroční publikace. Vrcholem odpoledne se stane otevření nové multimediální expozice Slovácko, která má ambice stát se výkladní skříní naší malebné národopisné oblasti.

Po její prohlídce však nemusíme spěchat domů, muzeum bude otevřeno dlouho do noci, včetně dalších sálů s výstavami výběru nejzajímavějších OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

PhDr. Ivo Frolec. Foto © archiv Slováckého muzea.

sbírkových předmětů a doprovodným programem.

Slavit s námi bude nejen zřizovatel muzea, tedy Zlínský kraj, ale rovněž město Uherské Hradiště, jehož radnice dozná s několikadenním předstihem slavnostního osvětlení.

Bude to jediná, i když velká kulturní akce věnovaná výročí muzea, nebo nás čekají i další?

Výročí muzea bude věnována pozornost v průběhu celého roku. Ty nejvýraznější akce budou prezentovány pod souhrnným názvem Slavnosti muzea Slovácka 2014. Čeká nás přes dvacet výstav a několik desítek doprovodných akcí. Navštívit budeme moci třeba 26. dubna uherskohradišťskou Redutu, v níž připravujeme zábavný pořad 7

Slavnosti vína v Galerii Slováckého muzea.

Foto © archiv Slováckého muzea.

Pomáhat a pálit, spojený s výběrovým II. slováckým koštem slivovice, z něhož vzejde vítězný „šampion Slovácka“. Už od února letošního roku jsou v hlavní budově vystaveny snímky známého a skvělého fotografa Erwina Rauppa, na nichž zachytil Slovácko před více než 100 lety. V Galerii Slováckého muzea si připomeneme tvorbu předních osobností nejen našeho města - významných výtvarných umělců manželů Vladislava a Idy Vaculkových.

V souvislosti s výročím Slováckého muzea jste použil sousloví „proti proudu času“, což je v kontextu s podstatou instituce poněkud nezvyklé. Můžete nám to vysvětlit?

Pokud se vám zdá tento termín protikladný, máte pravdu, ale není to náhoda. Čím je Slovácké muzeum starší, tím je paradoxně novější. Od začátku 90. let předchozího století prochází instituce se svými pobočkami postupnou a cílevědomou obměnou, která bude symbolicky završena v roce kulatých narozenin. Jako první proběhla OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

generální oprava barokní Galerie Slováckého muzea, při níž vznikla v půdních prostorách nová stálá expozice výtvarného umění jihovýchodní Moravy. Tato práce byla z velké části zmařena při povodních v roce 1997, kdy byla narušena statika zdí, a oprava pokračovala. Obnoveny byly zemědělské usedlosti v Topolné s přístavbami replik stodol a sušárnou ovoce. Novotou zazářil objekt konzervačního pracoviště. V zrekonstruovaném Památníku Velké Moravy byla instalována moderní multimediální expozice Veligrad. Instituce získala a opravila rozsáhlou budovu s centrálními depozitáři, archeologickým oddělením a přednáškovým centrem v areálu bývalých kasáren. V obci Vlčnov bylo zřízeno kuriózní a oblíbené Muzeum lidových pálenic. Vrcholem dlouholetého procesu obnovy se v letošním roce stane otevření zmíněné multimediální expozice Slovácko v rovněž opravené funkcionalistické hlavní budově ve Smetanových sadech. Slovácké muzeum tak oslaví 100. narozeniny v plné fyzické kondici. Ale také duševní. V posledním období produkuje instituce ročně na tři desítky výstav, stovky doprovodných akcí, přednášek, besed, koncertů. Má za sebou bohatou výzkumnou a publikační činnost.

Stala se oficiálním Centrem péče o tradiční lidovou kulturu Zlínského kraje. Získala řadu ocenění, z nichž nejcennější a nejprestižnější jsou dvě státní ceny Gloria musaealis. Zařadila se mezi nejvýraznější muzea v republice a je tak vnímána i odbornou veřejností.

Takže je vše hotovo a muzeum čeká poklidnější pracovní život?

Určitě ne, to by byla chyba. Instituce si musí zachovat svůj rytmus. Budeme však mít větší prostor pro odbornou činnost a zlepšování služeb našim 8

návštěvníkům. Navíc nás čekají nové projekty, z nichž nejrozsáhlejší budou určitě mezinárodní výstava s publikací „Železná opona“, na kterých začínáme pracovat s norskými kolegy, přístavba Památníku Velké Moravy pro potřeby Evropské kulturní stezky sv. Cyrila a Metoděje a spolupráce na jejím budování, participace na výstavbě Muzea v přírodě Rochus, oživení Výšiny sv. Metoděje v Uherském Hradišti atd. Ruce do klína určitě nesložíme a budeme se snažit o další rozvoj naší instituce.

Nezbývá než popřát Slováckému muzeu do další stovky vše nejlepší, ať se mu dále daří a slouží co nejlépe nám všem. Děkuji za rozhovor.

Slavnosti vína u Slováckého muzea.

Foto ©archiv Slováckého muzea.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Péče o válečné hroby v České republice a ve Zlínském kraji KAREL MALINOVSKÝ

Marcus Tullius Cicero: „Život zemřelých je uložen v paměti žijících.“

Historie péče o válečné hroby Problematika pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech je stejně stará jako válka. Způsob pohřbívání vojáků se řídil zvyklostmi jednotlivých kultur a Evropané své vojáky pohřbívali zpravidla na území, kde padli. Po zavedení stálého vojska v 17. století byli vojáci pohřbíváni péčí vojenské správy, a to prostřednictvím vojenské duchovní služby. Československý stát řešil péči o válečné hroby od počátku své existence a již v dubnu 1919 byl při ministerstvu národní obrany zřízen Ústřední inspektorát válečných hrobů. Od té doby přecházela odpovědnost za péči o válečné hroby střídavě z ministerstva vnitra na ministerstvo obrany, evidenci válečných hrobů vedly jednu dobu i četnické stanice, se vznikem protektorátu Čechy a Morava byl vládním nařízením pověřen péčí o válečné hroby Vojenský spisový úřad při ministerstvu vnitra, v poválečném období se odpovědnost přesunula na ministerstvo obrany a posléze opět na ministerstvo vnitra.

V celém tomto období došlo pouze k jednomu pokusu o přijetí zákona o válečných hrobech.

V roce 1924 byl ministerstvem národní obrany vypracován nástin zákona o válečných hrobech, který však nakonec nebyl přijat.

9

Německé válečné hroby ve Valašském Meziříčí. Foto © Archiv Krajského úřadu Zlínského kraje.

Teprve v roce 1999 byla koordinace péče o válečné hroby svěřena ministerstvu obrany a byl přijat zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech. Přijetí tohoto zákona zahájilo kvalitativně novou etapu v historii péče o válečné hroby. Zákon současně s vymezením pojmového aparátu definuje povinnosti ministerstva obrany, povinnosti kraje, povinnosti obcí s rozšířenou působností a povinnosti vlastníka válečného hrobu při péči o válečné hroby.

Význam péče o válečné hroby Válečný hrob je především symbol, který připomíná padlé na různých bojištích a na všech stranách front. Válečné hroby nedělíme na „naše“ a „cizí“, stejně jako „nekádrujeme“ padlé. Na všechny padlé hledíme jako na oběti hrůz válek.

Neposuzujeme je podle národnosti, barvy uniformy ani podle jejich přesvědčení.

Ne vždy je to jednoduché. Vždyť vojáci pohřbení na našem území nebo připomínaní na pietOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

ních místech žili a bojovali v různých historických obdobích a v různých politických souvislostech a často bojovali proti sobě. Čím je toto historické období vzdálenější a válečné hroby starší, tím méně emocí je doprovází.

Péče o hroby z napoleonských nebo prusko-rakouských válek již dávno žádné emoce nevyvolává a mnohdy ani historici nejsou schopni odpovědět na otázku, která z bojujících stran je vzhledem k nám přátelská a která nepřátelská. U válečných hrobů z první světové války se nikdo nepozastavuje nad faktem, že hroby připomínají padlé vojáky, kteří bojovali jak za Rakousko-Uhersko, tak proti němu. Často je na jednom památníku připomenuta památka rakousko-uherských vojáků i československých legionářů a nikoho to nepobuřuje.

Naproti tomu v otázce péče o válečné hroby z období druhé světové války se stále ještě názory některých lidí i organizací rozcházejí.

Nicméně to nic nemění na faktu, že mrtvý voják nepřátelské strany není nepřítel. Přestal jím být ve chvíli, kdy pro svou zemi zaplatil tu nejvyšší cenu, zaplatil životem. Takový voják byl především člověkem, který pocházel z nějaké rodiny, po kterém zůstali blízcí a přátelé. Pokud by nepadl ve válce, pravděpodobně by měl svůj hrob ve své obci a jeho příbuzní se o něj mohli postarat. Pokud ale padl ve válce, zemřel daleko od svého domova, pak péči o takový hrob musí převzít někdo jiný. Česká republika se jako civilizovaný stát zavázala, že bude pečovat o všechny válečné hroby bez ohledu na to, zda se jedná o hroby našich nebo spojeneckých vojáků, či zda se jedná o hroby vojáků, kteří bojovali proti naší zemi. Proto ke všem válečným hrobům a pietním místům přistupujeme stejně.

10

Péče o válečné hroby ve Zlínském kraji Ve Zlínském kraji koordinuje a metodicky řídí péči o válečné hroby Oddělení pro zvláštní úkoly Odboru Kancelář hejtmana. Na obcích s rozšířenou působností jsou pak určení zaměstnanci, kteří tuto oblast zastřešují v rámci celého správního obvodu.

Samotnou péči o válečné hroby – tj. úpravu, údržbu, označení, umístění pamětní desky, údržbu přístupu k válečnému hrobu – zabezpečují vlastníci válečného hrobu, kterými jsou v převážné většině obce.

Ve Zlínském kraji se nachází 1 261 válečných hrobů, ve kterých je pohřbeno nebo připomenuto 18 991 obětí válečných konfliktů, z toho 3 485 jich je neznámých. Čtyři válečné hroby jsou z dob napoleonských válek, 1 válečný hrob je z prusko-rakouské války, 335 válečných hrobů připomíná 1. světovou válku a v 1 014 válečných hrobech jsou pohřbeny nebo připomenuty oběti 2. světové války. Část válečných hrobů je společná a připomíná oběti obou světových válek. Emoce vyvolávají válečné hroby ve Valašském Meziříčí, ve kterých jsou uloženy ostatky vojáků německé armády. Vlastníkem těchto válečných hrobů je německá organizace, která o ně rovněž pečuje.

Mnohem známějšími a každoročně ve dnech výročí ukončení 2. světové války navštěvovanými jsou válečné hroby na Ploštině, Vařákových pasekách nebo v Prlově, které připomínají utrpení českého lidu v době nacistické okupace.

Některé válečné hroby jsou v soukromém vlastnictví. Jako příklad může sloužit válečný hrob v obci Ludslavice, který připomíná oběť 1. světové války Josefa Vajdu. Vnuk tohoto vojáka pan Josef Vajda svépomocí s přispěním Zlínského kraje uvedl tento válečný hrob do původního stavu z roku 1920 a obdržel za to plaketu „Péče o válečné OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Slavnostní akt předání plakety Josefu Vajdovi v Ludslavicích.

Foto © Archiv Krajského úřadu Zlínského kraje.

hroby“. Plaketa mu byla předána představitelem ministerstva obrany přímo u zrekonstruovaného válečného hrobu.

Plaketa „Péče o válečné hroby“ je udělována ministerstvem obrany za mimořádné počiny v oblasti péče o válečné hroby. V minulosti byla tato plaketa udělena obcím Chvalčov, Slavičín, Lipová, Rudimov, Ostrata, Salaš, Zděchov, Lačnov, Hostišová, Vítonice, Přílepy, Holešov, Napajedla, Huštěnovice, Slavičín, Bořenovice, Rymice, Rusava, Pitín, Lutopecny a dále řadě fyzických osob.

Základním motivem pamětní plakety je plamen. Ten symbolizuje jednak všespalující oheň války, ale symbolizuje také plamínky svíček na hrobech padlých. Přeneseně tak symbolizuje i věčnou paměť na válečné oběti, kterou je třeba udržovat a ochraňovat. Tvar plamene ale současně také připomíná slzu, odkazující na smutek pozůstalých.

Péče o válečné hroby zahrnuje i jejich evidenci.

Databáze válečných hrobů na území České republiky i v zahraničí je přístupná veřejnosti na webových stránkách ministerstva obrany.

11

OSOBNOSTI

Žena a příroda jsou stálou inspirací obrazů a kreseb Josefa Kiesewettera MILADA FROLCOVÁ

Významné životní jubileum v letošním roce slaví hradišťský malíř a grafik Josef Kiesewetter.

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, letos rovněž jubilující, připravuje několik výstav navazujících přímo na oslavy 100. výročí svého založení.

Retrospektivní výstavu díla Josefa Kiesewettera, který s muzeem svázal svůj život pracovně deset let a de facto nastálo (muzeum stále používá logo, které vytvořil, jeho žena Zdenka zde pracovala jako dokumentátorka až do odchodu do důchodu), připravují pracovníci muzea na květen 2014.

Výstava bude věnována nejen volné autorské tvorbě, ale právě také jeho další práci spojené s působností v muzeu (s realizací výstav, expozic, propagačním výtvarnictvím, grafickým designem apod.). Ovšem únorové datum narození pobídlo Mgr. Marii Zapletalovou k uspořádání jednodenní komorní výstavy Kiesewetterových obrazů a grafiky v Buchlovicích. Ačkoliv se jednalo skutečně o malou prezentaci (bylo vystaveno asi 30 prací), každý z vystavených obrazů, kreseb a grafik se mohl stát lístkem do kroniky více než padesátileté umělecké tvorby. Výstava se uskutečnila v předvečer „Pepových“ (jak je přáteli nazýván) narozenin, v sobotu 8. února 2014 v Domově pro seniory, a jak jinak než s velkou gratulací.

Josef Kiesewetter se narodil 10. února 1934 v Novém Jičíně. Dětství prožil na Valašsku, ale téměř celý jeho život je svázán s Uherskohradišť13

Josef Kiesewetter. Foto © archiv autora.

skem. Do metropole Slovácka, Uherského Hradiště, se vypravil hned po vyučení v roce 1954, když byl přijat ke studiu na „umprumku“, dva roky po jejím přestěhování z tehdejšího Gottwaldova /Zlína/. V té době ve škole působily některé osobnosti, které zažily slávu baťovské Školy umění, např.

Karel Hofman zvaný „Kadela“, Vladimír Hroch, Jiří Jaška, a rovněž někteří její absolventi, kteří zakusili „zlínské časy“ a v podobných intencích se věnovali výchově výtvarného dorostu (Zdeněk Kovář, Jan Habarta, Jan Blažek ad.). Škola měla stále vynikající zvuk, i když se systém výuky musel změnit. Josef Kiesewetter rád vzpomíná na tato krásná studentská léta, i když byla prožita v období totality. „Umprumka“, její profesoři a zvláště studenti, tvořili specifické společenství, které mělo vždycky v hradišťském povědomí zvláštní, svébytné postavení. Iniciovali a organizovali zajímavé výstavy, kulturní a společenské akce, vzpomeňme například oblíbené studentské majáles (J. Kiesewetter OSOBNOSTI

Josef Kiesewetter, Mág. Foto © Galerie Slováckého muzea.

byl v době studií dokonce zvolen jeho králem).

Mezi spolužáky vznikala pouta a přátelství uzavíraná často na celý život. S některými „umprumáky“ (Božena Augustínová, Jiří a Helena Vápovi, Zdeněk Šutera, Marta Milevská ad.) se pravidelně stýkal a v osmdesátých letech 20. století pořádali neformální výstavy na stříbrnických Pasekách.

Zkrátka Slovácko, zvláště Uherské Hradiště, Pepovi učarovalo svou atmosférou a stalo se místem, s nímž spojil další život, profesní i osobní. Oženil se, založil rodinu.

Na začátku šedesátých let 20. století nastoupil do propagace jako výtvarník domu osvěty. O pár let později v roce 1966 ho láska k lidovým tradicím přivedla do Slováckého muzea. Šedesátá léta 20. století jsou obecně pokládána za zlatý věk nejenom pro kulturu, ale také pro muzea, pro české výtvarné OSOBNOSTI

umění, film, literaturu, hudbu, divadlo a v širším slova smyslu pro celou společnost, jako doba, kdy po letech útlaku začala tzv. liberalizace a život se stal o něco málo svobodnějším než předtím. Monolit sovětského panství se zachvěl v důsledku politické a hospodářské krize. Vyvolalo ji odhalení „kultu osobnosti“ a protiprávnosti inscenovaných procesů, které vedly k bezohlednému věznění a vraždění údajných třídních nepřátel a k čistkám v komunistických řadách, jež proběhly i u nás v tehdejším Československu. Ve Slováckém muzeu znamenala šedesátá léta období rozkvětu skutečné muzejní, odborné a systematické práce (započaté již nástupem dr. Viléma Jůzy do funkce ředitele v roce 1955). V té době dělal Josef Kiesewetter vše, co bylo potřeba i nad rámec svého zaměření, bez ohledu na čas a pracovní dobu, včetně objíždění archeologických výzkumů, protože byl v muzeu jediný mobilní (nejprve na motocyklu, později autem). A samozřejmě řešil výtvarné úkoly vyplývající z potřeb a chodu kulturní instituce, zahrnující na jedné straně tvorbu z oblasti grafického designu (zabezpečující propagaci muzea – plakáty, letáky, pozvánky, brožury, dodnes užívaná loga), dokumentární a vědecké kresby a ilustrace (vycházející z potřeb jednotlivých odborných oddělení), a na straně druhé práci z oboru výstavnictví a expozičních prezentací.

Josef Kiesewetter vytvořil řadu pozoruhodných muzejních expozic, působivých plakátů a dalších propagačních materiálů, které i dnes zaujmou osobitou grafickou stylizací a nápaditostí, použitím fragmentů písma, znaků, otisků, koláže a dalších prvků. Doprovodil svými kresbami mnoho odborných publikací (vědecké publikace ČSAV – Horňácko, Lidová architektura Bulharska, edice Kultura a tradice apod.), katalogů (k oborovým výstavám) 14

a jiných tiskovin nejen pro potřeby muzea, ale sloužících i dalším kulturním institucím (např. průvodce Uherské Hradiště, sborník Slovácko ad.).

Je tvůrcem scénografických návrhů pro amfiteátry Bludník a Zahrada strážnického folklorního festivalu (společně s architektem Milanem Možným), které se dodnes uplatňují. Spolupráce s architekty pokračovala v dalších letech v reliéfních a objektových realizacích pro architekturu (1974-1987). V reliéfech v měděném tepaném plechu prokázal vedle střízlivé stylizační a dekorativní schopnosti také vynikající řemeslnou zručnost. Z nejvýznamnějších můžeme připomenout tepané objekty a reliéfy pro Památník Velké Moravy ve Starém Městě; pro Památník Mohyla míru ve Slavkově vytvořil znaky tří císařů slavkovské bitvy, reliéf Večerní píseň zdobí radnici ve Strážnici atd. Volnou kreslířskou a malířskou tvorbou se v té době zabýval spíše okrajově, jak mu dovolil čas, plně se jí začal věnovat až po vynuceném odchodu ze Slováckého muzea v polovině sedmdesátých let 20. století. Stal se výtvarníkem „na volné noze“ a musel se o sebe i rodinu starat sám. Často vzpomíná, že komunisti mu tím vyhazovem vlastně pomohli. Kdoví, kam by se ubírala jeho tvorba, kdyby v muzeu zůstal...

V životě Josefa Kiesewettera po celou dobu vedle sebe trvaly, souzněly a doplňovaly se dvě hlavní lásky (kromě rodiny) – malování a příroda. Svou zahradu na stříbrnických Pasekách, o niž neustále pečoval, kde byl také nejšťastnější, proměňoval v malé arboretum vzácných keřů, stromů a rostlin.

Zdejší ateliér a zahrada, pro něj znamenaly azyl pro práci, útočiště s vzácnými chvílemi samoty a tvůrčího soustředění na straně jedné, a na straně druhé se stávaly prostředím s velmi rušným společenským životem, místem setkání výtvarníků a přátel, 15

centrem mnoha diskusí (o umění, kultuře, politice, životě), večírků a nezapomenutelných neformálních výstav, na něž se sjížděly desítky až stovky lidí z celé republiky (zejména na konci osmdesátých let).

Nejpřirozenějším projevem Kiesewetterova výtvarného naturelu je kresba. Je nedílnou součástí i většiny jeho obrazů. Prostřednictvím kresby se vyjadřuje od počátku svého tvůrčího úsilí. Rané období (šedesátá léta 20. století), kdy hledal svůj osobitý výraz, je spojeno s mnoha experimenty a používáním rozličných technik, akceptováním různých přístupů (informelní, strukturální), nových forem vyjadřování, které souzněly s uměleckými proudy světa. Jejich osobité propojování (základní kresba, podmalba, roztírání podkladů a barevných ploch, zdrsňování, vyškrabávání, zásahy špachtlí apod.) bylo však vždy podřízeno celkovému výrazu a do určité míry i námětu.

Celý svůj život obdivoval Kiesewetter ženy, krásu ženského těla, a velmi často se ji snažil zakomponovat do svých kreseb a obrazů. Jeho pojetí výtvarného zobrazení ženy se však liší od původního vyjádření její biologické funkce jako uchovatelky rodu, i od antického ideálu tělesné krásy, znovuvzkříšeného renesancí do mysticky oduševnělých krásných madon gotiky, v obměnách pak prezentovaného opulentním barokem a štíhlou elegancí klasicismu. Je originální, čitelné a mohli bychom ho nazvat „kiesewetterovské“.

Jeho druhou velkou inspirací se stala příroda, stříbrnická zahrada (kterou vlastnoručně budoval na své chalupě), jejíž kouzlo na nás dýchá ze snových krajin zachycených v jeho dílech. Obrazy i kresby Josefa Kiesewettera mají komorní charakter a velmi často také literární myšlenku, podněcující k dialogu s divákem a také k filozofickým OSOBNOSTI

Josef Kiesewetter, Bez názvu. Foto © Galerie Slováckého muzea.

úvahám. Jsou nám srozumitelné a blízké pro svůj reálný obsah. Náměty vyjadřované určitě volenými metaforami jsou interpretovány opět charakteristickým kiesewetterovským způsobem.

Josef Kiesewetter je bytostný lyrik. Do obrazů a kreseb promítá své pocity, sny, iluze, příběhy, idylické krajiny. Rozsah tematických okruhů, které ho podněcují k tvorbě, je pestrý a vícevrstevný.

Starší tvorba do jisté míry souvisí s působením ve Slováckém muzeu a je motivována zvyky a tradicemi kraje, v němž žije. Jedná se velmi často o lineární kresby, které sledují jasným tahem pera obrysy zjednodušených figurálních prvků, a o grafické listy (volné i příležitostné – novoročenky, drobnější práce), které ryl nejčastěji do lina. Také zde je častým motivem žena, příroda.

Občas „zabrousil“ do civilizační problematiky, která převládá zejména v sedmdesátých a osmOSOBNOSTI

desátých letech 20. století, jindy do historie, mytologie, do bible, a často objevuje i průzračnou říši svých chlapeckých představ, snů a vizí. Jeho obrazy i „obrázky“ jsou jako fragmenty a metaforická podobenství o plynutí, přeměnách věčného bytí. Mají meditativně filozofický a poetický náboj, výraz a ilustrativní záznam poznání rytmů, tajemných zákonů a principů života. Čistá krajinomalba je poměrně řídká a zpravidla je spojena s figurální složkou. Autor však nehledá přírodní motivy ve smyslu pouhé kulisy, ale spatřuje v nich součást obsahového zaměření celkového námětu, který bývá vyjádřen pojmenováním, nebo jako dekorativní a přitom přirozenou, reálně existující estetickou složkou výsledného obrazu. Jedná se o obrazy zvláštního vnitřního vidění, hlubokého poznání a lidského vyznání přírodě – domovu člověka a civilizace. Evokují city, vyjadřují ducha, náladu. Mají svůj charakteristický výraz, vizuální působivost a filozofii, promlouvají k nám poselstvím a výzvou k hlubokému pocitu a prožitku z čisté krásy ženského těla i tváře a jsou podstatným a přínosným obohacením naší soudobé výtvarné kultury.

Josef Kiesewetter ( * 10. 2. 1934 Nový Jičín) Studia: Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti (1954-1958, obor propagační grafika a výtvarnictví, J. Kořínek, J. Jaška, K. Hofman). Po skončení studia pracoval v propagaci a reklamě, souběžně ve výstavnictví: Dům osvěty v Uh. Hradišti (1960-1966); Slovácké muzeum v Uh. Hradišti (1966-1975, muzejní výtvarník); od roku 1975 ve svobodném povolání; zabývá se grafickou úpravou knih, vědeckou knižní ilustrací, scénickou a propagační tvorbou, volnou grafikou a malbou, prostorovými kompozicemi v betonu a v tepaném měděném plechu.

16

Jubileum Ludvíka Kunze KAREL PAVLIŠTÍK

Letos je tomu sto let, co se 28. srpna v Osíčku na Kroměřížsku narodil doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc. Jeho pestrou životní dráhu poznamenala neuvěřitelně silná touha po vzdělání. O zajištění existenčních prostředků potřebných pro její naplnění se však musel, a také dovedl, vždy postarat sám. Aby mohl vystudovat učitelský ústav, vyučil se zedníkem a pracoval jako stavební technik. Po ukončení studia nastoupil učitelskou dráhu a působil na řadě měšťanských škol. Byla mezi nimi i měšťanská škola ve Vizovicích, u jejíchž žáků vzbudilo Kunzovo kantorské charisma natolik intenzivní zájem o místní tradiční kulturu, že mnozí z nich „přinesli panu učiteli“ řadu předmětů, které významným způsobem obohatily sbírky rodícího se Vizovického krajinského muzea.

V roce 1947 nastupuje do brněnského Moravského muzea. Při náročné práci sbírkotvorné, prezentační, organizační a společenské v muzeu zvládl složit doplňující maturitu na reálném gymnáziu a na gymnáziu klasickém, absolvoval studium hry na kontrabas na instrumentálním oddělení Státní hudební konzervatoře v Brně a v roce 1949 uzavřel doktorátem studia národopisu na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně, navíc jako asistent profesora Antonína Václavíka. V okamžiku osudového rozhodování, zda pokračovat v dráze univerzitní, nebo v práci muzejnické, rozhodl se pokračovat v záchraně hmotných dokladů tradiční kultury a jejich tezauraci a prezentaci v Moravském muzeu. Z národopisného oddělení, 17

dnes Etnologického ústavu Moravského zemského muzea, vyrostla pod jeho osmatřicetiletým vedením moderní instituce renomovaná ve svém oboru doma i v Evropě.

Kunzovo novátorství v muzejní práci spočívá především v tom, že soustavně usiloval o vytváření tematických kolekcí hmotných dokladů potřebných pro důkladné studium jednotlivých odvětví tradiční lidové kultury. Tyto kolekce se díky své komplexnosti staly pro zmíněné studium historicky věrohodnou pramennou základnou, na rozdíl od nahodile shromážděných souborů předmětů, často vedoucích k muzejní prezentaci jen pro svou vnější atraktivitu. Proto se také mohla impozantním sloupem Kunzovy muzejní tvorby stát etnografická výstava s názvem Lid v pěti generacích – Od vesnice robotní k socialistické. Při její realizaci spojil autor námětu a scénáře šťastně své tvůrčí síly s moderním architektonickým a výtvarným cítěním vynikajícího a v tvorbě expozic zkušeného architekta Bohuslava Fuchse. Díky této autorské symbióze byla v expozici muzejními prostředky zvládnuta prezentace rozsáhlých změn způsobu života lidu na moravském venkově, vyvolaných zásadními změnami společenskými.

Pro tuto expozici dokázal Kunz získat samostatnou budovu (palác U šlechtičen v Brně), která mohla být již v průběhu stavebních a restaurátorských prací připravována pro specifické potřeby muzejního pracoviště. Že to nebyl v dané době jednoduchý úkol, není třeba příliš zdůrazňovat.

Za zdůraznění ale stojí, že z Paláce šlechtičen se díky Kunzovu cílevědomému a houževnatému úsilí začlenit do konceptu muzejní budovy kavárnu a koncertní síň stalo nekonvenční středisko společenského setkávání brněnské kulturní veřejnosti.

OSOBNOSTI

Strážnici, kde se od roku 1993 až dosud těší zájmu laické i odborné veřejnosti.

Ludvík Kunz. Foto © Miroslav Pokorný, archiv VS Kašava Zlín.

Cílevědomost a houževnatost poznamenaly i Kunzovu činnost editorskou, jejímž výsledkem je edice Malé tisky. Vyšlo v ní 17 svazků prezentujících jednotlivé části národopisných sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea a 14 svazků sborníku Ethnographica, v nichž byly některé studie prezentovány ve světových jazycích. Řeknu-li, že Ludvík Kunz byl ve své době „jedničkou“ mezi evropskými etnoorganology, poruším možná výrazovou normu užívanou ve statích tohoto druhu, nic tím ale nezměním na skutečnosti, že jeho studie Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei (Leipzig, 1974) a čtyřsvazková encyklopedie Nástroje lidové hudby v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Valašské muzeum v přírodě Rožnov pod Radhoštěm, 2008-2011), kterou ilustroval Karel Langer, patří dosud k nepominutelnému zdroji informací potřebných při studiu problematiky nástrojů lidové hudby. Jeho autoritu v evropském prostředí bezpochyby posílila jedinečná expozice s názvem Nástroje lidové hudby v českých zemích umístěná v zámku ve OSOBNOSTI

Řadě Kunzových prací věnovaných historii oboru dominují dvě: Soupis prací Zíbrtova Českého lidu. Ročník 1-32, 1892-1932, vydaný Společností československých národopisců při ČSAV v Praze v roce 1960, a Česká ethnografie a folkloristika v letech 1945-1952, vydaná Nakladatelstvím Československé akademie věd v Praze v roce 1954.

Alespoň zmínit musíme Kunzův zájem o keramiku, podmalbu na skle, dřevořezbu, o teorii tvorby expozic, o historii národopisného muzejnictví. Ovšem pouhou zmínkou nelze odbýt Kunzův zásadní přínos studiu tradičního zemědělství. Ludvík Kunz dokázal postřehnout mnohovazebnost jevů v životě a práci rolníka, jeho schopnost žít a pracovat v souladu s přírodními zákony, jež důvěrně znal a respektoval, který – aby zajistil existenci lidského rodu – obdělával půdu s nezdolnou vytrvalostí, důvtipem a zručností. Rolnický stav byl pro Kunze základem lidského společenství schopného vytvářet nejen hodnoty materiální, ale i hodnoty mravní, jimž dominoval řád, který byl respektován. Dokladem tohoto vnímání role rolníka v civilizačním procesu jsou mimo jiné i studie, které vznikly dík šťastnému spojení životní i profesní dráhy etnografa Ludvíka Kunze a výtvarníka Karla Langra: Obilní jámy (2004), Rolnický chov ovcí a koz (2005), Osedlý rolník (2006) a Společenství vesnice (2007). S úctyhodnou editorskou péčí Ivety Eclerové a Radoslava Vlka je vydalo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v ediční řadě Rolnictví na východní Moravě od baroka do II. světové války.

18

Svatopluk Slovenčík – nedoceňovaná umělecká osobnost Zlína PAVEL STOJAR

V roce 2014 si připomínáme osmdesát let od narození a patnáct let od úmrtí významného zlínského malíře Svatopluka Slovenčíka (3. 1. 1934 – 17. 8. 1999). K tomuto výročí připravila Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně ve spolupráci s Topičovým klubem v Praze retrospektivní výstavu, která představuje stěžejní autorovo dílo. Premiéra výstavy proběhla ve Zlíně, v obměněné podobě pokračovala v Topičově domě v Praze a nyní je v menším rozsahu k vidění i v Olomouci.

Výstava ve zlínském 14|15 Baťově institutu bohužel trvala jen tři týdny. Navíc byla na deset dní přerušena kvůli havárii vody, která naštěstí Slovenčíkova díla nijak nepoškodila. Kdo výstavu ve Zlíně nebo v Praze neviděl, může alespoň její část zhlédnout v kavárně olomouckého Muzea umění od 7. května do 30. září.

Svatopluk Slovenčík. Foto © Libor Stavjaník.

Nesnadné začátky Svatopluk Slovenčík se narodil 3. ledna 1934 v Malenovicích u Zlína. Začátek jeho umělecké dráhy nebyl vůbec přímočarý. Přelom čtyřicátých a padesátých let byl obdobím, které svobodnému umění nepřálo.

Patnáctiletý Svatopluk odešel ze Zlína do Klášterce nad Ohří, kde se vyučil malířem porcelánu, vrátil se začátkem padesátých let. Ve svých 23 letech nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. V letech 1957 až 1961 tam

absolvoval obor užitá a dekorativní malba v architektuře a propagaci u Vladimíra Hrocha.

Po hradišťské umělecké průmyslovce byl v roce 1962 jako osmadvacetiletý přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. V té době se už jeho generační vrstevníci začali prosazovat na výtvarné scéně v období uvolnění, které přišlo po svazujícím socialistickém realismu padesátých let.

Na Akademii v letech 1962 až 1968 Svatopluk Slovenčík absolvoval malířský ateliér u profesorů Karla Součka a Františka Jiroudka. Sblížil se ale

19

OSOBNOSTI

ZLÍN VSETÍN UHERSKÉ HRADIŠTĚ KROMĚŘÍŽ