ZVUK jaro / léto 2018 by Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

tož - Antonín Bajaja • ozvěny Zlínského kraje - Romana Habartová • osobnosti - Jiří Severin • paměti - Svatava Navrátilová • tenkrát - Jiří Langer • malý místopis - Světlana Divilková • rozhovory - Tomáš Ježek • umění - Iveta Mátlová • genius loci - Andrea Srbová • život - Jaroslav Zapletal • literatura - Antonín Grůza • za plotem - Markéta Pilátová • dozvuk

zvuk

Č a s o p i s p r o k u lt u r u a s p o l e č e n s k é d ě n í

Zlínského

kraje

Editorial radovan Jančář

Vážení čtenáři, hlavním tématem jarního dvojčísla ZVUKu je Krajina a její proměny. Mně osobně se okamžitě vybaví krajina mého dětství, protože pravidelně navštěvuji rodnou vísku a sad, který byl kdysi vinohradem a patří do naší rodiny čtyři sta let. Básník Jan Skácel sice kdysi napsal: Třeba nám život jinak káže, kdo moudrý je ten nerozváže, motouzek co nás s dětstvím spíná a krásná pouta neroztíná. Na druhou stranu se nelze ubránit srovnávání, přece jenom jsem dospěl do let, kdy mi některé změny v krajině jednoduše vadí a určitá nostalgie je občas přítomna. Rodnou krajinu v průběhu staletí vytvářely celé generace předků, dnes už bezejmenných a zapomenutých, aby ji v dobré víře předávali svým následovníkům s péčí rozvážného hospodáře. Sám ještě pamatuji doby, kdy klekání ze starodávné zvoničky svolávalo lidi z polí domů, stále ještě občas cítím vůni čerstvě nasečené trávy na projíždějících trakařích. Plácky, prostory, houštiny či meze, na nichž jsme strávili bezpočet hodin při nejrůznějších klukovských hrách, jsou dnes vesměs zastaveny, v lepším případě oploceny. Nelze se divit, podle statistik ztrácí Česká republika denně 12 hektarů zemědělské půdy a od roku 1966 tak přišla takřka o 300 000 hektarů, což se zákonitě musí projevit i na proměně krajiny. A s ní se zcela určitě mění i náš život, naše duše, náš vztah k ní. V dnešní době se už zdá naprosto neuvěřitelný příběh francouzského pastýře Elzéarda Bouffiera – muže, který sázel stromy – ze začátku minulého století. Jeden jediný člověk dokázal na jihovýchodě Provence zasázet desítky tisíc stromů – javorů, dubů, buků a přeměnil celý kraj z pustiny natolik, že zářil zdravím a blahobytem. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, které jím vysázené lesy zadržely. Ve vyschlých potocích začala téci voda, a kde je voda, tam jsou i lidé. Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Více než deset tisíc osob vděčilo za své štěstí Elzéardu Bouffierovi. Jeho příběh bychom měli neustále uchovávat v paměti i my, zvláště v době nesmyslných projektů typu vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe či různých poloprázdných průmyslových zón, vystavěných na zemědělské půdě nejvyšší bonity. Snadno by se tak s brutální proměnou naší krajiny mohla proměnit i naše duše…

Obsah

Pivo a tabáček ve Slováckém muzeu – pavel portl

tož

Krajina – kolébka – antonín bajaja 3 ozvěny zlínského kraje PhDr. Jana Spathová – stále mladá, 5 s velkou duší… – romana habartová Věčně mladé, kvetoucí a provoněné jméno profesorky Růženy Děcké ji dělá přesně 12 takovou… – romana habartová osobnosti Zuzana Lapčíková – jiří severin 17 19 Bohumil Vystrčil – radovan jančář paměti Titulek: Opět v cele č. 3 – připravila svatava navrátilová 30 Fragmenty z Křivské kroniky 34 Adolfa Suchomela – josef kramář tenkrát Muzeum staré jako Československo – blanka petráková 40 41 Zatknutý – jiří langer 45 Prezidentský výstup – antonín bajaja malý místopis Proměna míst židovských hřbitovů a synagog 48 v Kroměříži během času – petr pálka Vodní díla, která měla změnit, změnila a možná změní krajinu na Zlínsku 52 – světlana divilková rozhovory 57 … s Jaroslavem Kovandou – tomáš ježek umění Slovácké muzeum si připomnělo existenci výjimečné školy – iveta mátlová 10 let Fotoklubu Vsetín – olga mehešová

65 68

Přední strana obálky: Jaroslav Kovanda, Kubismus v praxi, akryl, 2016.

genius loci Léčivé stromy v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně – petra hanáková Miroslav Karásek z Kroměříže vytvořil unikátní sbírku… – andrea srbová Baťův kanál – martin marek, david valůšek život POP ART – jaroslav zapletal V sadě skví se jara květ – ivana ostřanská Vznik pískovcových skalních útvarů – ludmila nejeschlebová literatura Kniha o pozoruhodném výtvarném díle, i o životě – antonín grůza Zvlčení /ZVUK divadla/ – josef holcman

za plotem Žít v Zelených domech a Dobrých vodách – markéta pilátová V myšlenkách buďme králi aneb Baťovci v Brazílii – hana kuslová dozvuk Namísto recenze – svatava navrátilová Kniha o architektu Gessnerovi – petr odehnal Obrázky z lázní – blanka petráková Řemeslo jak vyšité – veronika provodovská Docela obyčejné boty – Boty neobyčejně zvláštní – michal heinrich Krásno sochaře Christa – tomáš mikulaštík Odkaz Komenského a výročí Československa – aleš kapsa Krátce na vyvětlenou – jaroslav zapletal a na konec Řekni mi Ano! – RJJZTJ

75 77 80 86 90 93 97 99

102 104 110 111 113 114 115 116 118 119 120

tož

Hrad Lukov, léto 1962, fotograf Josef Paseka. Foto © archiv Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Krajina – kolébka Antonín bajaja

Ptal jsem se různých lidí, co se jim vybaví se slovem krajina. Kdybych byl odborník na statistiku a rozuměl vzorcům, jimiž se dá z chaosu stvořit jednoznačná formule, stvořil bych ji, ale mým jediným poutem se statistikou jsou procenta. Mohu tedy podstatu výzkumu vyjádřit jen konstatováním, že osmdesát devět procent dotázaných spojuje pojem krajina s přírodou. Z nich sedmdesát šest procent hovoří (trochu nostalgicky) o krajině svého dětství, zatímco čtyřiadvaceti procentům jsou bližší scenérie současné, civilizovanější. Zbývá jedenáct procent odpovědí, které krajinu s přírodou nespojují. Jde především o myslitele, výtvarníky a profesionální znalce umění, pro něž ten pojem znamená abstrakci, kam občas prosakují přírodní motivy, a pár snílků dokonce mluvilo o vesmíru, duši, srdci, osudu. Stojí však za zmínku, že přibývá dětí považujících krajinu za kulisu. Za kulisu k dějům, kde jedni pronásledují druhé a každou chvíli se v plamenech a výbuších zřítí do propasti nějaké auto s heroinem, radioaktivním kobaltem či lidskými orgány; v klidnějších případech se pouze střílí nebo se na obrazovkách setkávají všelijaká monstra a snaží se (v ateliérových plenérech) navzájem přelstít. Spojení pojmů krajina a kulisa zdá se být velmi perspektivní na rozdíl od staromilského: krajina = kolébka. S touto asociací se mi nevědomky, zato s mateřskou prozíravostí svěřila jen jedna z dotazovaných osob – porodní asistentka, která pravila: Krajina? Krajina pánevní. Potud můj průzkum. Nepřekvapuje mě (a těší), že slovo krajina zatím neztratilo přírodní rozměr 3

svázaný u mnoha lidí s dětstvím. Snad je v tom strach ze směřování civilizace, když v krajině, ne-li přímo kolem svých příbytků, cítíme potřebu přírody. Snad nás zároveň i cosi pudí, abychom o ni pečovali, a někdo si možná vzpomene na Hospodinova slova zapsaná v Genesis: Hle, dávám vám semenonosné rostliny, cokoliv jich na zemi jest, abyste je měli k potravě; (dávám je) též všem zvířatům na zemi, všemu nebeskému ptactvu a všemu drobnému zvířectvu, které se na zemi pohybuje a v němž jest živá duše, aby měla potravu. Je něco, co se dá nazvat genetickou pamětí krajiny, která se projeví, když se například přestaneme starat o dříve udržované louky. Ty pak mají snahu vrátit se do podoby původních staroevropských lesů. Podobnou genetickou paměť mají i lidé a ta paměť způsobuje rozpolcenost a touhu po rovnovážném stavu. Protože stále ještě tušíme, a můžeme se o tom dočíst ve 2. hlavě První knihy Mojžíšovy, že Bůh utvořil člověka z hlíny země. Vracím se k porodní asistentce a její „krajině pánevní“, vyvolávající možná představu kolébky. Jak by se tvářila, kdyby se zahleděla do pánve severočeské hnědouhelné? Nebo do jiných „pánví“, které nahradily dřívější lesy, louky, potoky a pole? Jaké asociace by v ní vyvolalo lithium, ten chemický prvek, co se znenadání stal symbolem balíku peněz, národních zájmů, politikaření, nových dálnic, parkovišť, věcí, továren na odpad a jiných přívlastků vzestupu? A jak by se tvářil Karel Veliký, který na úsvitu křesťanství nařídil mýcení nedozírných lesů, protože život s nimi spjatý považoval za znak barbarství? Na dně každého mýcení je hořkost.

tož

ozvěny zlínského kraje

Poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie na Hostýně, 1953. Bez větrné elektrárny z roku 1994. Foto © archiv Muzea Kroměřížska.

PhDr. Jana Spathová – stále mladá, s velkou duší… romana habartová

Prvního září 2017 oslavila Jana Spathová z Velehradu kulaté narozeniny, které by jí nikdo ani ve snu nehádal. Roku 1981 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity J. A. Komenského v Bratislavě, obor historie – filozofie, v roce 1984 zde získala doktorát. Její profesní dráha je spjata výhradně s oborem památkové péče: od roku 1981 vedla oddělení památkové péče na Okresním úřadě v Uherském Hradišti a po vzniku krajů rovněž na Krajském úřadě Zlínského kraje. Od roku 2013 působila jako ředitelka Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Kroměříži, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu na konci roku 2017. Opakovaně byla nominována na ocenění Pro Amicis Musae za podstatný přínos kultuře regionu, v březnu 2018 obdržela také Čestné členství Klubu UNESCO za dlouholetou spolupráci na akcích Klubu UNESCO s přínosem v péči o zachování a obnovu památek ve Zlínském kraji. Podílela se na organizaci řady výstav, na restaurování památek, je autorkou množství odborných článků a publikací. Paní doktorko, přestože se dlouhá léta známe a měly jsme možnost se pracovně setkávat, jako kolegyně jsme se na Odboru kultury a památkové péče nepotkaly. Věřím, že odpovědi na otázky, které jsem si připravila, určitě budou zajímat i širokou veřejnost, neboť Vás lidé díky Vaší usilovné práci dobře znají. Prosím, můžete nám prozradit, jaká byla Vaše cesta k památkové péči? 5

PhDr. Jana Spathová. Foto © archiv KÚ ZK. 2013.

K památkám jsem nacházela přirozený hluboký vztah už v dětství. Od narození jsem žila ve Velehradě a do svých deseti let bydlela s rodiči v tzv. předklášteří, které představovala nejstarší část obce oproti objektu kláštera. Každý pohled z okna mně od nejútlejšího věku přinášel neopakovatelný zážitek a mimořádný prostor pro vnímání celého areálu kláštera s do nebe se ubírajícími věžemi baziliky, které jsem měla před sebou jako na dlani. Často jsem pozorovala tuto výjimečnou scenérii, park, věžní hodiny… Tehdy asi zcela neuvědoměle. Tento obraz, který se mně nikdy neomrzel, se mně zcela jasně v myšlenkách uchovává dodnes. Snad i tento obraz s neopakovatelným géniem loci představovaly pro mě malý impuls k mému dalšímu směrování na dráhu, které jsem se později a celoživotně věnovala. Vím, že jste hned po studiu na filozofické fakultě našla své místo v Okresním úřadě v Uherském Hradišti, kde jsme se často potkávaly. Jaké byly Vaše začátky? Od počátku jsem se snažila intenzívně spolupracovat s vlastníky památek, obecními úřady, ozvěny zlínského kraje

ké búdy ve Veletinách a hlavně ve Vlčnově, kde se v průběhu let podařilo, aby tyto drobné stavby zůstaly zachovány ve svém původním stavu a sloužily jako významné doklady vesnického stavitelství.

PhDr. Jana Spathová a gratulace radního pro kulturu Mgr. Miroslava Kašného za nominaci na ocenění Pro Amicis Musae 2017. Foto © Jiří Balát.

duchovními správami, pohybovat se v terénu, vést tuto práci jako dialog s majiteli, jako službu vlastníkům památek se snahou pomoci jim v péči o jejich objekty. Bylo mně jasné, že památková péče nemůže fungovat bez opory společnosti. Hledání společenského konsenzu ale nebývalo často jednoduché. Vyžadovalo to mimořádné nasazení a úsilí nadchnout vlastníky chráněných objektů k péči o tyto stavby a postupně získávat i ty, kteří tento zájem neměli. Cesta to byla často trnitá, s mnoha klesáními a stoupáními. V roli partnera a pomocníka byla ale faktická záchrana památek jednodušší. Prioritou bylo také detailně zmapovat terén a přesvědčit se o fyzickém stavu objektů na celém území okresu. Díky této strategii, mravenčí práci, měsíců a často i let jednání, se podařilo zachránit desítky objektů, které byly v havarijním stavu odsouzené k demolici. Vzpomeňme například revitalizaci zámku Nový Světlov, záchranu kaple sv. Alžběty v Uh. Hradišti, kapli sv. Rocha na návrší kopce Černá hora nad Mařaticemi, vinohradnicozvěny zlínského kraje

Snad si mohu dovolit říci, že máte téměř mateřský vztah k památkám tradičního lidového stavitelství a toto „velké“ téma nás stále hodně spojuje. Při pohledu do každé obce si však můžeme všimnout, že patří k nejohroženějšímu segmentu v oblasti hmotného kulturního dědictví… Za jakési vítězství v době, kdy jsem pracovala na okresním úřadě, jsem považovala navrácení života všem objektům, které se podařilo fakticky zachránit – byl to konvolut dlouhé řady místních památek lidového stavitelství na Uherskohradišťsku. Spolu s PhDr. Věrou Kovářů, která byla v té době specialistkou lidového stavitelství na brněnském památkovém ústavu, jsme se snažily, aby se v každé obci zachovala alespoň jedna památka, o kterou se bude starat obec či nadšenci v nich, která bude sloužit jako prezentace minulého života na vesnici. Jsou jich desítky a mám z toho velmi dobrý pocit. S doktorkou Kovářů jsme je symbolicky pojmenovaly „naši sirotci“. Vedle těchto objektů jsou to desítky sakrálních staveb: kostelíků, kapliček, zvoniček, tolik opomíjených drobných dokladů sakrální architektury, které často doslova vstaly z popele. Snažila jsem se navázat na své předchůdce a dále rozvíjet a povýšit jejich snahy, myšlenky a činy. V té době se podařilo rozpracovat přehledný systém památkové péče (práce v terénu, počet zachráněných objektů, výše finančních prostředků na obnovu, publikační a prezentační činnost) na Uherskohradišťsku, který byl velmi kladně hodnocen nadřízenými orgány. 6

Záhy jste měla možnost působit v pozici vedoucí oddělení památkové péče v rámci nově vzniklého Krajského úřadu Zlínského kraje, který vybízel k novým možnostem v péči o památkový fond. Jak vzpomínáte na tuto dobu? Dva roky před ukončením fungování okresních úřadů jsem dostala nabídku nastoupit na Krajský úřad do Zlína. Rozhodování to bylo nelehké, zásadní. Jednalo se tehdy o krok do neznáma, odbor kultury a památkové péče vlastně pořádně neexistoval, byl takříkajíc v plenkách. Jediným výkonným pracovníkem, který zde pracoval od dubna 2001, byla památkářka Hana Sluštíková, zkušená dlouholetá pracovnice Okresního úřadu Zlín. Já jsem nastoupila 1. července 2001. Společně s prvním vedoucím odboru, Milanem Egnerem, jsme začali doslova budovat nový odbor. Hned v prvních týdnech jsme se společně pustili do formulování stručné vize a zhodnocení památkového fondu celého Zlínského kraje. Díky našim zkušenostem z okresních úřadů v Uh. Hradišti a ve Zlíně se stal Zlínský kraj v naší zemi prvním krajem, který měl již v roce 2003 zpracovánu Koncepci účinnější podpory památkové péče ve Zlínském kraji se schválením ze strany ministerstva kultury, která byla doporučena ostatním krajům jako vzorová. Souběžně se zpracovávaly dotační tituly na obnovu památek, našly se první možnosti, jak přispívat na projektové dokumentace na obnovu památek, což neumožňoval v té době žádný dotační titul, zpracovávaly se dlouhodobé, střednědobé a prováděcí plány, zavedly se první systémy a priority do obnovy památkového fondu Zlínského kraje. Pro práci oddělení a pro ne vždy snadnou práci v oblasti památkové péče i pro další aktivity 7

v tomto oboru byla zásadní mimořádná podpora a pochopení vedení kraje, jak ze strany rezortních radních /po Mgr. Severinovi, který zastával post náměstka (2001–2004), přišel náměstek Ing. Jindřich Ondruš (2004–2012) a radní Ing. Ladislav Kryštof (2012–2015)/, tak hejtmanů – Františka Slavíka, Libora Lukáše i MVDr. Stanislava Mišáka. Které projekty pokládáte za dobu svého působení na krajském úřadě jako zásadní v péči o památkový fond? Z mnoha úkolů, které od prvního dne na nás naléhavě čekaly, byla péče o kulturněhistorické památky všeho druhu. V regionu se na začátku působení Zlínského kraje nacházelo šest národních kulturních památek (dnes je jich už 17), městské a vesnické památkové rezervace a zóny. Nemovitých památek zde bylo na 14 stovek, movitých přes 600 a mobiliárních fondů hradů a zámků dokonce 97 tisíc. S ohledem na tuto skutečnost bylo v rámci Zlínského kraje velmi významné vytvoření Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Kroměříži v roce 2006. Odborná péče o památkový fond se tak více přiblížila vlastníkům památek, stala se operativnější. Nelze na tomto místě nevzpomenout důležitost komunikace s historicky prvním radním Zlínského kraje pro kulturu a památky, Mgr. Jiřím Severinem. Patřil ke zkušeným pracovníkům ze sféry kultury a školství. Bezprostředně po ustavení zareagoval na nedostatek finančních prostředků určených ve státním rozpočtu na péči o kulturní památky. Krajský dotační program, Fond kultury Zlínského kraje na obnovu památek, se stal, při stále klesajících objemech státních dotačních titulů, velmi významným a nezbytným nástrojem péče o kulturní dědictví ozvěny zlínského kraje

PhDr. Jana Spathová s členy odborné hodnotící komise při posuzování Lidové stavby roku 2017 v Karolince-Raťkově. Foto © Jiří Balát.

v regionu. Tento dotační program vedl a vede mj. i k dlouhodobějšímu plánování aktivit participujících subjektů, k jejich větší odpovědnosti, a tudíž i k lepšímu zacházení se získanými finančními prostředky. V návaznosti na to jsem se svými kolegy postupně zpracovala řadu strategických materiálů, např. v roce 2003 „Koncepci účinnější podpory památkové péče ve Zlínském kraji“, která se dotýká nemovité i movité části kulturního dědictví, zahrnuje jak prohlášené, tak neprohlášené památky (památky místního významu, pamětihodnosti). Zaměřila jsem se zde na formulaci nástrojů podpory státní památkové péče s důrazem na vícezdrojové financování v oblasti péče o kulturní dědictví, na rozpracování teoretické, systémové i konkrétně praktické roviny doplňkových aktivit památkové péče, které přísluší krajským samosprávám. Podařilo se nám shromáždit aktuální informace z oblasti památkového fondu, zmapovat a podchytit danou problematiku v celé šíři regionu. Tento materiál se stal hlavním podkladem pro určování prioritních ozvěny zlínského kraje

zájmů památkové péče ve Zlínském kraji, které byly zaměřeny zejména na národní kulturní památky, segment lidového stavitelství a torzální architektury, ale rovněž na sakrální památky a drobnou sakrální architekturu. Stranou nezůstaly ani památky místního významu a pamětihodnosti. Souhrnné vyhodnocení získaných informací se stalo efektivním odrazovým můstkem strategických iniciativ kraje v různých aspektech péče o památkový fond, zejména v oblasti pomoci vlastníkům památek (soukromým vlastníkům, obcím, církvím i občanským iniciativám) při záchraně a obnově a v posilování turistické atraktivity území. Každý odborný pracovník ví, že je velmi důležitý výsledek takového úsilí. Jak se Vám dařilo naplňovat oblast vlastní prezentace kulturního dědictví? Završením všech plánů podpory i prezentace kulturního dědictví Zlínského kraje se v roce 2005 stala moje publikace „Památky Zlínského kraje“. V rámci propagace památkového fondu Zlínského kraje jsem se jako spoluautorka podílela v této době mj. na vydání knihy „Slavné vily Zlínského kraje“ a „Lékárna U Zlaté Koruny“, která obdržela od Klubu autorů literatury faktu Města Letohrad a Jaroměř v září roku 2008 regionální Cenu Miroslava Ivanova za významné dílo literatury faktu. Záchrana kulturního dědictví byla systematicky prezentována na desítkách odborných konferencí a seminářů doma i v zahraničí, především těch, které byly zaměřeny na spolupráci krajů s občanskými iniciativami v oblasti péče a záchrany kulturního dědictví, dále formou rozsáhlé publikační činnosti a dalších profesních i zájmových iniciativ. 8

Z Fondu kultury Zlínského kraje se za dobu jeho existence podařilo zachránit stovky památek, zejména pak památek lidového stavitelství a drobné sakrální architektury. Zachování kterých objektů si Vy osobně ceníte nejvíce? Z Fondu kultury Zlínského kraje na obnovu památek bylo zachráněno množství obytných a vinohradnických staveb, roubenky, komory, sušírny ovoce či stodoly, ale i drobná sakrální architektura (kříže, sochy, boží muka, kaple, zvoničky). Z dlouhé řady objektů jmenujme alespoň rolnický dům čp. 739 ve Vlčnově, který slouží jako místní muzeum, roubenou chalupu čp. 74 v Rokytnici – Potůčkách, barokní sklep čp. 247 zv. Červený v Mařaticích – vinárna, roubené zvoničky v Hážovicích, Lužné, Doubravách a Rudimově, komoru u čp. 5 ve Zlámanci, dům čp. 117 „Na Sihle“ ve Velkých Karlovicích, dům čp. 50 v Kudlovicích, kopaničářskou usedlost čp. 40 na Vyškovci, vodní mlýn v Mikulůvce, usedlost čp. 19 v Kaňovicích, obydlí drobného zemědělce čp. 118 v Tupesích – obydlí hrnčíře a Muzeum tupeské keramiky, dům čp. 6 v Komni – muzeum zvěroklestičství, dům čp. 7 – bývalé fojtství v Topolné, sušírnu u čp. 24 v Drslavicích, bývalý vodní mlýn čp. 105 v Dolním Němčí, vinohradnické stavby v Havřicích, NKP fojtství čp. 23 ve Velkých Karlovicích-Bzové. Tyto hodnotné památky lidového stavitelství slouží už mnoho let buď soukromým vlastníkům, nebo v případě obcí jsou ve veřejném zájmu využívány širokou veřejností. Řada obcí si totiž uvědomila, že památky lidového stavitelství jsou často jediným historickým bohatstvím obce, jejichž ztrátu už nebude možné nikdy nahradit. A tady často začala také spolupráce s muzejními etnografy a historiky. Tato 9

myšlenka pak byla naplňována v desítkách drobných muzeí s expozicí lidové kultury, historie místa a jeho osobností. Rovněž pro činnost folklorních souborů a vlastivědných spolků se ukázal fond lidového stavitelství jako neobyčejně vhodný. Ty nejzdařilejší realizace můžeme osobně prožívat např. v obci Vlčnov, Komňa, Veletiny, Strání, Dolní Němčí, Tupesy, Břestek, Topolná, Kudlovice, Karolinka, Šumice, Nivnice, ale i ve městech jako je Hluk, Kunovice nebo Valašské Klobouky. Na těchto příkladech je vidět, že o památky a zacházení s nimi má občanská společnost nesrovnatelně větší zájem než před listopadem 1989. Angažuje se za jejich záchranu a při dobrém vedení má také velmi pozitivní výsledky. Bez pochopení a nadšení lidí by tyto památky neměly šanci. Odbor kultury a památkové péče pokračuje již „druhé desítiletí“ v jedinečném projektu „Lidová stavba roku“ Zlínského kraje, který má velkou zásluhu na tom, že se alespoň částečně daří v našich obcích zachovávat či obnovovat doklady lidového stavitelství a architektury. Vy jste stála u jeho počátku… Ano, spolu s Mgr. Vladislavou Bělíkovou, někdejší předsedkyní Výboru pro kulturu a památky Zlínského kraje, jsme vlastně projekt „Lidová stavba roku“ iniciovaly. Je skutečně výsledkem velké snahy o zachování a obnovu historického stavebního fondu na vesnicích. Zlínský kraj tak v roce 2008 přikročil k realizaci v České republice ojedinělého počinu. Cílem bylo podpořit a ocenit vlastníky, kteří jsou ochotni přičinit se o záchranu a využití památek lidového stavitelství, a také vzbudit zájem místních lidí o prostředí, ve kterém žijí. Na každoroční přípravě a realizaci této náozvěny zlínského kraje

ročné akce včetně doprovodné výstavy se podílela také velkou měrou Hana Sluštíková a dnes vidím, s jakým nasazením v ní pokračujete Vy. S tímto tématem souvisí i mimořádný projekt, který se zabýval průzkumem stavu lidového stavitelství ve Zlínském kraji a nad kterým jsme se v minulosti potkávali ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti… Máte pravdu, v roce 2007 jsem se také já zapojila do týmové práce pětiletého grantového úkolu MK ČR, který iniciovalo Centrum péče o tradiční lidovou kulturu Zlínského kraje ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, které je pověřené regionální pracoviště MK ČR. Protože právě segment lidového stavitelství je nejvíce ohrožen devastací či zánikem, věnoval se tým odborníků na základě tohoto grantového úkolu plošnému terénnímu výzkumu, identifikaci a dokumentaci tradičních lidových staveb ve všech (celkem 318) sídelních lokalitách Zlínského kraje. Během 5 let byly postupně zpracovány všechny okresy Zlínského kraje. Význam shromážděného materiálu spočívá nejen v zachycení současného stavu původního vesnického stavitelství, ale i ve vytvoření základny k dalšímu podrobnějšímu odbornému bádání. Aktuálním zhodnocením získané dokumentace se stalo vydávání publikací „Lidové stavby známé neznámé“ ve svazcích Uherskohradišťsko, Zlínsko, Vsetínsko a Kroměřížsko. V roce 2017 se podařilo ve spolupráci s krajem zajistit rozšířené vydání svazku Uherskohradišťsko II, které nám přineslo velmi varovná zjištění: památky původního lidového stavitelství rapidně ubývají. Některé objekty popsané před deseti lety dnes neexistují nebo dramaticky chátrají. ozvěny zlínského kraje

Paní doktorko, v roce 2013 jste KÚZK opustila. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži byl pro Vás jistě novou výzvou. Co Vám toto pětileté období přineslo? Na počátku roku 2013 jsem byla jmenována ředitelkou Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Kroměříži. Byla jsem povolána v době restrukturalizace NPÚ, což pro mě v počátku znamenalo nový pohled, nadhled, nastavení procesu fungování a stabilizaci pracoviště, připravení organizace na nové vnitřní podmínky, současně s novými formami spolupráce ve vnějším prostoru, i s nově vytvořenou správou hradů a zámků v Kroměříži, odborné směřování organizace s navázáním spolupráce s ostatními institucemi, s vlastníky, projektanty, včetně detailního řešení vlastní prezentace ústavu. Moje úloha v památkovém ústavu v oblasti památkové péče tak získala ve Zlínském kraji novou podobu v oblasti naplňování poslání odborné instituce památkové péče, dané zejména zákonem o státní památkové péči, tzn. zpracovávání odborných podkladů pro rozhodnutí výkonných orgánů, obcí s rozšířenou působností i krajského úřadu, poskytování konzultací a odborné pomoci vlastníkům kulturních památek při jejich obnovách či sledování stavu památkového fondu na území celého kraje, včetně zpracovávání návrhů na prohlašování věcí či objektů za kulturní památky s jejich následnou evidencí. V tomto období jsem si začala ještě více než kdy před tím uvědomovat, že památkovou péči je třeba vnímat jako spolupráci, na níž se podílí jak orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce, tak i obce, občanská sdružení a jednotlivci včetně vlastníků nebo správců památek. 10

Nejtěžším úkolem pak zůstávala a stále zůstává schopnost přesvědčit širokou veřejnost, že památkáři nejsou jejich nepřátelé, ale že jejich velkou snahou je právě praktická rada, vysvětlování, že má smysl uchovat tu jedinečnou hodnotu objektu, kterou vlastní. Když stavba požívá památkovou ochranu, vznikají nutně s tím související omezení a památkář musí hledat kompromis, být tak trochu diplomatem, umět vyložit a hlavně zdůvodnit každý krok, který je nezbytné učinit. A tady je na místě uvážlivost, trpělivost. Některé objekty mají za sebou mimořádné úsilí, celá léta přesvědčování, zdůvodňovaní, pomoc při hledání finančních prostředků… I přes tyto na první pohled problematické záležitosti je právě tato práce radostná! Zvláště, když se podaří objekt zachránit. Existují samozřejmě i prohry, se kterými se není možno nikdy úplně smířit, ale není možné se vyčerpávat minulými neúspěchy. Člověk musí mít silnou víru, že to dělá pro dobrou věc, musí věřit tomu, co dělá. Osudy těchto soukromých staveb často „stojí a padají“ se získáváním peněz potřebných na obnovu. Zde je zvláště důležitá podpora, odborné usměrnění a metodická pomoc orgánů státní památkové péče, která by měla účinně fungovat už od okamžiku záměru vlastníka, který hodlá památku opravit. S vlastníky je nezbytné vést neustálý dialog, být spíše rádcem nežli mentorem. A to nejen v rovině stavební, ale především v úrovni morální a přesvědčovací, což je obvykle mnohem obtížnější. Pokud se nám ale daří prolomit onu pomyslnou bariéru netečnosti, a někdy dokonce až nepřátelství vůči památce i celé památkové péči, začíná se „blýskat na lepší časy“! Od neporozumění k pochopení a spolupráci. 11

Ředitel krajského úřadu Ing. Vladimír Kutý gratuluje Dr. Janě Spathové k životnímu jubileu a při příležitosti udělení Čestného členství Klubu UNESCO. Foto © Jiří Balát.

Mohly bychom spolu dlouho rozprávět o tolik potřebné péči o památkový fond. Můžete v krátkosti ještě uvést nejvýznamnější akce památkové obnovy v našem kraji? V rámci Integrovaného operačního programu to byla zejména komplexní obnova národní kulturní památky „Baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ve Velehradě“ a revitalizace a rehabilitace památky UNESCO – Arcibiskupského zámku a Květné a Podzámecké zahrady ozvěny zlínského kraje

Věčně mladé, kvetoucí a provoněné jméno profesorky Růženy Děcké ji dělá přesně takovou… Romana Habartová

PhDr. Jana Spathová s členy odborné hodnotící komise při posuzování Lidové stavby roku 2017 v Bystřici pod Lopeníkem. Foto © Jiří Balát.

v Kroměříži, zaměřené na vznik Národního centra zahradní kultury. A práce pokračují… Paní doktorko, nikdo nemůže pochybovat o tom, že jste celý svůj život zasvětila památkám, že se každodenně podílíte na popularizaci, záchraně, revitalizaci a rehabilitaci památkového fondu na území celého našeho kraje. Váš přínos pro kultivaci regionu v oblasti péče o památkový fond je opravdu nezastupitelný. Nechce se mi ani v nejmenším věřit, že Vaše profesní dráha byla ukončena k 31. 12. 2017 odchodem do důchodu. V co však ráda věřím, je, že Vaše odborné působení se neuzavírá a že Vaše přičinění při záchraně dalších památek budeme moci sledovat i nadále v obcích našeho regionu. Dovolte mi, abych Vám za sebe i všechny čtenáře ZVUKu popřála dlouhý život naplňovaný okamžiky, které Vás budou dělat šťastnou a spokojenou. ozvěny zlínského kraje

Tělem, srdcem a duší neúnavná, optimistická a věčně mladá muzikantka – klavíristka, klarinetistka a cimbalistka, světově uznávaná pedagožka, zakladatelka a ředitelka Mezinárodního festivalu cimbálu, zakladatelka a předsedkyně Cimbálové asociace České republiky, členka Světové asociace cimbálu se sídlem v Budapešti, cestovatelka, nositelka ocenění Zlínského kraje Pro Amicis Musae 2017 za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu, zejména za celoživotní hudební a pedagogickou činnost, za propagaci hry na cimbál i propagaci naší lidové tradice. Svým dokonalým interpretačním uměním patří ke špičkám v tomto oboru, jako sólistka se aktivně účastní festivalů, seminářů a workshopů v ČR i v zahraničí. Pedagogicky působí na ZUŠ Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí a na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži, současně je vedoucí ženského pěveckého sboru Hedvika a členkou cimbálové muziky souboru písní a tanců Jasénka ze Vsetína. Růžena Děcká, rozená Paseková (24. 5. 1946, Holešov) se narodila v Holešově v hudební rodině jako druhé dítě vedle bratra Vojtěcha. Její maminka Růžena Schneeweisová byla nejmladším a v pořadí desátým dítětem. Babička Anna Schneeweisová studovala operní zpěv ve Vídni, strýc Jan Schneeweis byl hudebním skladatelem, žákem Josefa Bohuslava Foerstera. 12

Růžena Děcká se sice narodila v Holešově, ale vzhledem k drážnímu povolání jejího otce Vojtěcha se celá rodina záhy přestěhovala do Valašského Meziříčí, se kterým je – s přestávkami – po celý život spjatá. Navštěvovala zde základní a hudební školu v oboru klavír a klarinet. Její dětství bylo doslova protkáno uměním, hlavně zpěvem a hudbou. Byla přítomná domácích koncertů, a co je velmi zajímavé, k narozeninám dostávala skladby od svého strýce Jana Schneeweise. Tety Anna Zemanová, Ludmila Schneeweisová a Marie Kadlecová byly rovněž učitelkami hudby. Další z rodu Schneeweisů, sestřenice Jana, byla koncertní klavíristkou. A také Vojtěch, starší bratr Růženky, hrál na housle, klavír a klarinet. Je tedy naprosto jasné, jak se malá Růženka propracovala k hudbě. Asi málokdo má takové štěstí, že má kolem sebe tak mimořádné muzikantské zázemí a prostředí, které je pro formování člověka velmi důležité. Její rodiče a celá rodina zejména z maminčiny strany měli široké hudební a kulturní povědomí, a tak od dětství vnímala návštěvu koncertů jako přirozené a normální. Co je však zásadní, Růženka bývala od dětství součástí rodinné dílny, kde hudba přicházela na svět. A takovou zkušenost nelze jen tak něčím nahradit. Růžena Děcká měla svou budoucnost vcelku jasnou. V letech 1961 až 1967 studovala hru na cimbál a klarinet na konzervatoři v Ostravě – u profesorů Jiřiny Kuklišínové-Liebermanové a Zdeňka Horáka. Studia ukončila absolutoriem v oborech cimbál a klarinet sólovými a komorními skladbami moderních českých skladatelů a koncertem Jaromíra Dadáka s ostravskou filharmonií. Za svých studií se však nevěnovala pouze klasické hudbě. 13

Díky výchově v rodině si s sebou i do míst vzdálených od domova nesla hluboký vztah k tradicím a lidové kultuře, a tak i region Těšínska a slezského Lašska ji byl velmi blízký. Od začátku studií působila soustavně v několika folklorních souborech současně a přitom neměla nikdy časový problém. V Orlové navštěvovala soubor Doubravan, ve Frýdku-Místku soubor Ostravica, v Českém Těšíně chodila do souboru Slezan a také v Karolince se angažovala v souboru Portáš. Největší její láskou se stal cimbál, k němuž ji přivedla profesorka Jiřina Kuklišínová-Liebermanová, žákyně zakladatele české cimbálové školy, Vojtěcha Brady. Díky ní se naučila dokonale slyšet jeho nástrojovou barevnost a pochopit také jeho specifické místo v lidové hudbě. Profesně se v letech 1965 až 1974 uplatnila jako hudební pedagog na ZUŠ ve Frýdlantě nad Ostravicí, kde také spolupracovala s pěveckým sborem Janáček a dechovým orchestrem Ostroj. V roce 1967 se provdala za Vojtěcha Děckého, se kterým se poznala v souboru Ostravica, kde ozvěny zlínského kraje

hrál na violu. V roce 1968 přišla na svět dcera Marie, která je lékařkou a s rodinou žije a pracuje v americkém Chicagu. V roce 1972 se narodil syn Vojtěch, který s rodinou žije v Praze a působí jako pilot dopravních letadel. Pro oba potomky se stala hudba neoddělitelnou součástí života. Marie se věnuje hře na klavír, Vojtěch hrál na kontrabas a klavír. Hudbě se věnují také její čtyři vnoučata. Profesorka Růžena Děcká působí od roku 1975 dodnes na ZUŠ ve Valašském Meziříčí, kde učí individuální i kolektivní výuku. Korepetovala také v tanečním oboru. Často koncertuje sólově i v komorním duu, vystupuje při výstavách a slavnostních příležitostech. Nahrávala v rozhlase a televizi. Často zasedá v porotách soutěží a ve vedení vzdělávacích kurzů. Od roku 1990 vyučuje cimbál na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a od roku 2006 také na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Za svou pedagogickou kariéru vedla dlouhou řadu vynikajících muzikantů, kteří se věnují cimbálu na profesionální úrovni a mnozí již také vychovávají mladé hudebníky. Z cimbalistů jmenujme alespoň Daniela Skálu, Petra Pavlince, Nikol Kuchynkovou, Lenku Blahovou, Gabrielu Jílkovou a mnoho dalších. Vedle pedagogické práce v hudební škole se věnuje po celý život také folkloru. Přelomovým se pro ni stalo setkání s legendárním primášem Zdeňkem Kašparem a souborem Jasénka ze Vsetína, kde od roku 1976 zastává pozici kmenové cimbalistky. Uchvátila ji primášova jedinečnost, jeho znalosti, posedlost, pečlivost a pracovitost, se kterou sbíral, zapisoval, zpracovával a střežil bohatství lidového umění svého rodného kraje. Ve své pedagogické práci, stejně jako v hudební interpretaci, neustále sleduje současné směry, ozvěny zlínského kraje

stále se učí a pracuje na své duševní, ale i tělesné stránce. Za svou již úctyhodnou pedagogickou kariéru vytvořila speciální metodiku práce se začínajícími cimbalisty. Při výuce kombinuje přístupy inspirované ze škol pro různé nástroje. To vše doplněno o energickou, tvůrčí a především intenzivní pravidelnou práci. Je zakladatelkou a od roku 1995 také předsedkyní Cimbálové asociace České republiky. Cílem této organizace je sdružovat hráče na cimbál a jejich příznivce. Zasadit se o profesionalizaci jejich hry, podporovat uplatnění cimbálu v širokém spektru hudebních žánrů, iniciovat vznik nových skladeb pro cimbál, vychovávat mladou generaci cimbalistů. Tyto všechny cíle naplňuje Cimbálová asociace ČR především pořádáním každoročních cimbálových kurzů pro žáky ZUŠ a studenty konzervatoří. Stěžejní akcí asociace je organizování Mezinárodního festivalu cimbálu, který se koná každé dva roky ve Valašském Meziříčí. Svým zaměřením a rozsahem patří k nejvýznamnějším v Evropě. Za více než dvacet let pořádání festivalu se zde vystřídalo několik organizačních týmů a festival vychoval celou generaci profesionálních cimbalistů. Růžena Děcká je po celou dobu prezidentkou festivalu a členkou dramaturgické a umělecké rady. Vedle těchto akcí pořádá Cimbálová asociace ČR také různé kurzy, workshopy, autorské koncerty a další metodicko-popularizační projekty. Cimbálová asociace úzce spolupracuje se Světovou cimbálovou asociací se sídlem v Budapešti. Růžena Děcká je členkou výboru této organizace a účastní se, rovněž se svými žáky, kongresů po celém světě. Vedle Maďarska se zúčastnila cimbálových kongresů v Německu, Švýcarsku, Číně, Velké Británii, Bělorusku, Moldavsku. 14

Profesorka Děcká se vedle všech těchto činností věnuje také sbormistrovství. Od roku 1995 je sbormistryní meziříčského ženského pěveckého sboru Hedvika, který převzala po své kantorce a osobnosti valašskomeziříčské hudební kultury, paní Květoslavě Duřpekové. Sbor se pravidelně účastní přehlídek ženských pěveckých sborů “Ženská srdce”, každoročně provádí Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby a další koncerty. Vzácná, moudrá, obdivuhodná, neobvykle aktivní a věčně mladá Růžena Děcká nikdy nezahálí, 15

ba přemýšlím, zda vůbec někdy odpočívá… Mezi své prázdninové a vyhledávané aktivity zařazuje pravidelně cestování. S batohem na zádech procestovala třeba Střední Ameriku, Srí Lanku, Barmu, Vietnam. Letošní letní prázdniny se chystá strávit cestami po Japonsku. A její motto na závěr? Otevřete-li se širokému poznání, které život přináší, přijímejte a budete moci zpětně dávat. Zcela určitě vás to učiní šťastnými.

ozvěny zlínského kraje