Židovské památky Zlínského kraje by Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

Edice Zlínský kraj 1/ Stavební a umělecké památky Jana Spathová 2/ Nové národní písně moravské s nápěvy

do textu vřaděnými

Jaroslav Klenovský

František Bartoš 3/ Výtvarní umělci Zlínského kraje 4/ Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) 5/ Slovník žáků a absolventů zlínské Školy umění

a Střední uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně a v Uherském Hradišti Milada Frolcová

Jaroslav Klenovský

6/ Lid a národ František Bartoš 7/ Pohádky z Moravy 8/ Cimbálové muziky Zlínského kraje / The Zlín Region Cimbalom Bands

9/ Památky lidového stavitelství Jana Spathová

Židovské památky Zlínského kraje

10/ Naše děti František Bartoš 11/ Od školy ke knihovně David Valůšek 12/ Dechové hudby Zlínského kraje / The Zlín Region Brass Bands 13/ Moravský lid František Bartoš 14/ Kytice. Z lidového básnictva našim dětem

uvil František Bartoš František Bartoš 15/ Příběh české tištěné bible Jiřina Fabiánová 16/ Moravská svatba. Líšeň (spolu s C. Mašíčkem).

Deset rozprav lidopisných František Bartoš 17/ Hráli jsme jak andělé. Proměny lidové hudby

v našem kraji Jiří Severin 18/ Zámecké knihovny ve Zlínském kraji Petr Mašek a kolektiv autorů 19/ Židovské památky Zlínského kraje Jaroslav Klenovský

Edice Zlínský kraj

Židovské památky Zlínského kraje

Jaroslav Klenovský ,

architekt, narozen 1954 v Brně. Profesně se zabývá židovskými památkami a urbanismem historických jader měst od roku 1980, kdy nastoupil na Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Své dlouholeté zkušenosti a erudici zúročuje dnes již jako soukromý architekt při péči o nemovité památky židovské kultury na území Moravy a Slezska pro Židovskou obec Brno a Federaci židovských obcí v ČR. Napsal řadu monografií měst zaměřených na historii a památky místních židovských obcí a desítky odborných článků v novinách a časopisech doma i v zahraničí. Projektuje a zajišťuje rekonstrukce nemovitých židovských památek, především synagog. Je autorem scénářů a výtvarně prostorových řešení řady výstav a stálých muzejních expozic, mj. též expozice Židé a Morava v holešovské synagoze.

Vydání knihy podpořily Zlínský kraj a Nadační fond obětem holocaustu Vydavatelé děkují za spolupráci na přípravě vydání publikace těmto institucím: Moravský zemský archiv v Brně Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Kroměříž Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Uherské Hradiště Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Vsetín Městské muzeum Holešov Městský úřad Vizovice Muzeum Jana Amose Komenského, Uherský Brod Muzeum regionu Valašsko, příspěvková organizace Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Brně Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Kroměříži Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, příspěvková organizace Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Židovské muzeum v Praze

Texty: © Jaroslav Klenovský, Petr Pálka, 2010 Fotografie a obrazové dokumenty: © Jaroslav Klenovský, Petr Zákutný, Foto Studio H – Ludmila Hájková, archiv autora, archivy institucí Vydavatelé: © Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, Muzeum Kroměřížska, příspěvková organizace, 2010

ISBN 978-80-86886-35-0 (Krajská knihovna Františka Bartoše. Zlín) ISBN 978-80-85945-59-1 (Muzeum Kroměřížska. Kroměříž)

Obsah

Židovské kulturní tradice v současném Zlínském kraji

Židovské osídlení ve Zlínském kraji

Katalog lokalit Zlínského kraje s židovskými nemovitými památkami

Brumov

Bystřice pod Hostýnem

Holešov

Koryčany

Kroměříž

Luhačovice

Napajedla

Nový Hrozenkov

Rožnov pod Radhoštěm

Slavičín

Uherské Hradiště

Uherský Brod

Uherský Ostroh

Valašské Klobouky

Valašské Meziříčí

Velké Karlovice

102

Vizovice

104

Vsetín

109

Zlín

115

Mapa lokalit

118

Slovníček použitých výrazů

120

Prameny, literatura

123

Autoři fotografií a obrazových dokumentů

130

Ediční poznámka

131

Jewish Monuments in the Zlin Region (Summary)

133

ˇˇ KROMERÍŽ

Listinou z 9. srpna 1322 vydal král Jan Lucemburský biskupu Konrádovi z Olomouce povolení držet ve svých městech, mj. v Kroměříži, po jednom lichevním Židu. Zprvu žila v Kroměříži zřejmě jen jedna židovská rodina, ve 2. pol. 14. století jejich počet rychle vzrůstal, takže k r. 1374 již odváděli kroměřížští Židé biskupu Janovi ze Středy velké platy. Počet rodin se podstatně zmnožil po vypovězení Židů z moravských královských měst Ladislavem Pohrobkem (listinou z 22. července 1454), zde především z Olomouce. Židům se pod ochranou církevní vrchnosti dařilo, neboť v té době byla Kroměříž asi nejpočetnější poddanskou židovskou obcí na Moravě, jíž se pro svou učenost říkalo „Hanácký Jeruzalém“. Přízeň vrchnosti nebyla zdarma, Židé museli pravidelně odvádět vysoké poplatky. Jejich práva a povinnosti podchycovala listinná privilegia – nejstarší jim vystavil v r. 1571 biskup Vilém Prusinovský. Kardinál František Ditrichštejn r. 1606 potvrdil a rozmnožil jejich dosavadní výsady, mj. povolení bydlet ve 21 domech židovské ulice včetně špitálu, mít školu = synagogu a rabínský dům, upravil jejich právní poměry (měli svou samosprávu v čele s voleným rychtářem) a stanovil výši platů. Židé se v té době věnovali hlavně obchodu, půjčování peněz, ale též řemeslům, často se stávali nájemci vrchnostenských podniků – mýt, koželužen, ovčíren, potašoven, pálenic a kořalen. Za třicetileté války švédští žoldnéři po dobytí města 26. června 1643 zcela vyplenili židovskou čtvrť a na 70 jejích obyvatel povraždili. Zdecimovaná komunita ráda přijala s povolením vrchnosti židovské uprchlíky z východu po Chmelnického povstání r. 1648 a po vypovězení Židů z Vídně r. 1670. I přes válečné pohromy, morové epidemie a požáry dosáhla kroměřížská židovská obec na konci 17. století vzestupu, takže se řadila k nejvýznamnějším na Moravě. Úřední antisemitismus císařské administrativy v 1. třetině 18. století se projevil přísnou separací židovské čtvrti od ostatních částí města v letech 1727–28 a určením 106 povolených míst familiantů. Nahromaděná nevraživost měšťanů se projevila pogromem v roce 1742. 44. Razítko ŽNO a podpis předsedy Maxe Färbera.

Získáním plných občanských práv v r. 1848 došlo k psychologickému i faktickému zbourání bran do ghetta. Společenský, hospodářský a kulturní rozmach židovského etnika poté nalezl výraz ve vzniku četných nadací (chudinská, talmudtóra) a spolků (ženský, studentský, sportovní, chevra kadiša). Tragický závěr staletého soužití přinesla nacistická okupace v letech 1939– 45: jména 268 občanů židovského vyznání, obětí holokaustu, jsou od r. 1970 zvěčněna na pamětní desce ve vestibulu radnice na Velkém náměstí. Hrstka přeživších sice obnovila v r. 1945 náboženskou obec, ovšem pro stálý úbytek členů se změnila 45. Plán separace židovského osídlení – horní část, 1727.

na synagogální sbor patřící nejprve pod ŽNO Kyjov, od r. 1960 pod ŽNO Brno, zanedlouho pak zcela zrušený. Bohaté dějiny moravských židovských obcí jsou od r. 1994 díky pohostinství Muzea Kroměřížska v Kroměříži předmětem každoroční vědecké konference pod názvem „Židé a Morava“. Vývoj počtu židovských obyvatel: r. 1829 – 546, r. 1880 – 783 z 11 818, r. 1900 – 611 z 13 935, r. 1921 – 390, r. 1930 – 382 z 18 546. Maxima počtu dosáhla pospolitost po polovině 19. století, kdy k místním starousedlíkům přibyli 46. Ideální plán židovské čtvrti v Kroměříži.

47. Zachovalý úsek separační zdi při farním kostele s výklenky.

souvěrci z venkovských obcí, záhy nastal opačný trend migrace do ještě větších měst (Olomouce, Ostravy, Brna, Vídně). V průběhu staletí z Kroměříže vyšla řada významných osobností: rabín Israel z Kroměříže, jmenovaný r. 1407 v Norimberku nejvyšším mistrem všech Židů v německé říši, talmudista a básník žijící v Krakově v 17. století Mordechaj ben Naftali Hirsch Kremsier, novinář a spisovatel Emanuel Baumgarten (1828–1908 Wien), historik moravských židovských obcí a spisovatel Max Grünfeld (1856– 1933 Brno), světoznámý historik umění a básník Adolf Donath (1876–1937 Praha), architekt Max Spielmann (1881–1970 Wiesbaden), izraelský biofyzik David Gil (nar. 1929). Z nedalekého Roštína pocházel rakouský historik a politolog Heinrich Friedjung (1851–1920 Wien). Jménem známe 33 rabínů, kteří v Kroměříži působili mezi lety 1600 až 1941. V nedaleké obci Zborovice stojí v areálu zámeckého parku (dnes ústavu sociální péče) honosná rodinná hrobka Jonase Friesse z r. 1892 podle návrhu architekta Maxe Fleischera, ve formě novorenesančního mauzolea s kupolí a malovaným interiérem. Pohřbeni jsou zde členové rodiny Friessovy do 20. let 20. století. Nejstarší židovské sídliště pro 14.–16. století mělo stát mimo městské hradby na předměstí Oskol východně od jádra, asi v prostoru mezi pozdějším františkánským klášterem = Octárnou a nejstarším židovským hřbitovem.

48. Celek Židovské ulice od Komenského náměstí, poč. 20. století.

Pro stálé pře se svými oskolskými sousedy se Židé před r. 1546 postupně zakupovali ve vnitřním městě, ve východním rohu městských hradeb pod farním kostelem Panny Marie s obklopujícím hřbitovem, kde nejpozději během 16. století vytvořili sídelní okrsek ve Velké a Malé Židovně, tedy v dnešní Moravcově a Tylově ulici. Několik domů se synagogou stálo opodál ve Vodní ulici, ovšem po požáru 1656 byli Židé nuceni opustit výměnou tyto domy a tak bylo vytvořeno kompaktní ghetto, jehož základní strukturu i po staletém vývoji najdeme dodnes. V poslední třetině 17. století realizoval velkorysou přestavbu židovské čtvrti pod vedením biskupského architekta G. P. Tencally zednický mistr Matyáš Parst, s důrazem na radnici (1687–88) a synagogu (1689–94), tehdy byly převážně přízemní domky ve Velké Židovně přestavěny v jednotném stylu na patrové domy se slepými štíty, profilovanou vrcholně barokní fasádou a novým provozně dispozičním řešením. Po zboření hradeb v pol. 19. století byly obě dosud uzavřené židovské ulice propojeny do dnešního Komenského náměstí a do Tovačovského ulice. Právě na dřívějších okrajích Židovny při bývalých hradbách došlo postupně v 1. pol. 20. století k destrukci a demolici několika budov. Areál židovské čtvrti o ploše 1,5 ha leží v obvodu městské památkové rezervace, jednotlivě je chráněna radnice Moravcova čp. 259 a dalších 13 domů, z původních 36 domů jich stojí 31. Urbanistický rozvrh židovské čtvrti, šířka a přímost hlavní ulice a parcelace domovní zástavby ukazují na identické principy jako u ostatních částí (křesťanského)

49. Výstavná radnice ve frontě domů Židovské ulice.

50. Kamenný portál židovské radnice.

města, tedy v zásadě Židé obsadili již dříve rozparcelovaná městiště. Jednotlivé domy k sobě byly přimknuty v řadové skladbě po obou stranách ulice. Výstavbou oddělujících zdí v letech 1663–1701 byl dosažen stav, kdy ghetto tvaru nepravidelného čtyřúhelníku oddělovala od města na jihu a západě separační zeď, na severu a východě městské hradby, přístup dovnitř byl možný jen uličkou s bránou pod farním kostelem a úzkou uličkou od Vodní brány. Tato separace trvala až do r. 1848, přičemž část separační zdi při farním kostele s výklenky se zcela unikátně do dnešních časů dochovala. Řada domů zvláště v Moravcově ulici má středověké jádro gotické (čp. 247, 248, 253, 254, 262) nebo renesanční (čp. 243, 245, 249, 250). Archaický původ signalizují mj. střešní hřebeny kolmo k uliční čáře, což je případ domů čp. 248–253, 257, 258, 261, 265. Z hodnotných architektonických prvků z vrcholně barokní přestavby se zachovaly u řady domů Velké Židovny členěná průčelí (někde s vysokým pilastrovým řádem – čp. 259, 261 – a slepým štítem), výrazné portály a v přízemí domů valené klenby s lunetami, v patrech dřevěné trámové stropy. Zvláště monumentální barokní architektura průčelí židovské radnice čp. 259 upoutá vysokým pilastrovým řádem a výstavným kamenným portálem, nad nímž byl na poč. 18. století umístěn pískovcový znak (s kardinálským kloboukem) biskupa Schrattenbacha. Velkorysost a výstavnost architektury židovské radnice v Kroměříži

51. Celek Tylovy ulice.

nemá v našich zemích pro tento druh stavby obdoby. Běžným jevem minimálně od 18. století byla v Kroměříži existence kondominií s reálným dělením domů na více vlastnických jednotek. Z obvyklých institucí zmíněn k r. 1606 špitál, židovská škola existovala od r. 1782, rituální lázeň se nalézala u synagogy ve dvoře domu čp. 253. Dva masné krámy stávaly blíže vstupní brány v horní části Židovny, poblíž nechal vystavět biskup r. 1708 kašnu. Prvotní modlitebna nebo synagoga se snad měla nalézat ve starším židovském sídlišti východně od městského jádra na předměstí Oskol – k její existenci však chybějí jakékoliv hodnověrné zprávy. Minimálně od 16. století existovala nejstarší synagoga ve středu malé enklávy židovských domů v řadové zástavbě ve Vodní-Moravské ulici, v domě staré čp. 105, č. 8/čp. 102 nové (zřejmě v jeho dvorní části). O jejím původním vzhledu nemáme téměř žádných zpráv, pouze, že měla být „pěkně klenutá“. V r. 1643 byla synagoga obsahující 30 svitků tóry vypleněna a spálena Švédy. Jako následek zhoubného požáru r. 1656 (který postihl též židovskou školu = synagogu) si magistrát vynutil výměnu tří křesťanských a tří

52. Zaměření staré synagogy z r. 1905.

53. Vstupní průčelí staré synagogy, poč. 20. století

55. Detail kresby synagogy ze separačního plánu, 1727.

54. Interiér staré synagogy se čtyřsloupím.

56. Pohled a řez nové synagogy, 1908.

židovských domů, jež se nacházely mimo vyhrazená teritoria. Materiál ze synagogy zbořené v r. 1657 byl využit při stavbě dalšího templu. Jelikož všechna městiště v ghettě byla již obsazena, zbylo místo pro novostavbu synagogy ve východním rohu městské hradby, ve dvoře domů 14/253 a 16/254, pozemek na ni daroval r. 1661 Jakob Re/n/ches, stavbu v barokním slohu provedl v letech 1689–94 biskupský zednický stavitel a mistr Matyáš Parst, řídil ji a penězi zapůjčoval židovský rychtář Josef Mahr. Původní vzhled názorně ukazuje kresba z plánu separace z r. 1727 – zvně jednoduchá dvoupodlažní stavba s valbovou střechou a se zdůrazněným půlkruhově zaklenutým portálem. Stará synagoga sloužila svému účelu do vystavění nového templu v r. 1910 a poté jen příležitostně ke skladování, v r. 1921 směněna s městem Kroměříží za pozemek pro nový hřbitov, když byla již rok předtím pro zchátralost zbourána. Přístup býval původně průchodem a dvorem domu 14/253, na němž vázla služebnost průchodu, dále úzkou uličkou mezi hradební zdí a severním štítem domu 16/254. Hned vedle stála menší rituální lázeň-mikve jako typická součást tzv. synagogálního okrsku. Ze dvora sestupovali muži po čtyřech schůdcích do předsíně zaklenuté dvěma poli placek a odtud do sálu. Ženy přes svou předsíňku vystoupaly schodištěm na galerii. Nepravidelné lichoběžníky půdorysů hlavního sálu pro muže a menší přilehlé modlitebny pro ženy svědčí o nutném přizpůsobení se danému průběhu

zdi městského opevnění, k níž se synagoga přimykala a tvořila její severní a východní obvodovou zeď. Hlavní sál měl rozměry 12,2 × 14,7 m a světlou výšku 8,1 m. Vstup na západní a svatostánek na východní straně (typicky) jsou v ose delší strany lichoběžníka (netypicky, dáno situací). Prostor hlavního sálu byl pročleněn čtyřsloupím řečništěm a zaklenut devíti nepravidelnými klenbami oddělenými klenebnými pasy – toto řešení synagogálního prostoru vycházelo z polských vzorů. Obě podlaží ženské modlitebny při severní straně byla do sálu propojena velkými okenními otvory. Stěny sálu zdobily hebrejské modlitební texty. Synagoga obsahovala celkem 80 mužských a 67 + 52 ženských sedadel. Místo pro nový templ bylo vybráno na osovém ukončení nově urbanizovaného prostoru vzniklého po zrušení starého židovského hřbitova a bývalých jatek, na Komenského náměstí, na předměstí Oskol čp. 98. Základní kámen položen v předstihu 2. prosince 1908, neboť templ byl zasvěcen 60. jubileu panování císaře Františka Josefa I. Stavbu podle projektu architekta Jakoba Gartnera (viz Holešov) z r. 1909 provedla v letech 1909–10 místní firma stavitele Ladislava Mesenského, slavnostní zasvěcení se uskutečnilo dne 3. července 1910. Synagoga sloužila svému účelu do začátku 40. let 20. století. V červnu 1942 byl templ vydrancován a 5. listopadu vyhozen do povětří, zbytky stavby pak srovnány se zemí a kamenný materiál použit na zpevnění břehu řeky Moravy. Jedině kamenné desatero ze štítu průčelí a sedm kamenných donačních desek se nalézá ve sbírkách kroměřížského muzea. Pozemek je částečně zastavěn od r. 1964 Domem kultury. Památku vy57. Nová synagoga v zástavbě Komenského náměstí, kolem r. 1920.

58. Slavnost zasvěcení nové synagogy, 1910.

59. Památník vyvrácené židovské komunity a synagogy

vrácené židovské komunity a její synagogy připomíná na místě kvalitní plastika sochaře Olbrama Zoubka, slavnostně odhalená dne 5. října 1994. Synagoga byla monumentální orientovaná stavba počítající s vizuálním účinkem dálkového pohledu v ose Komenského náměstí – snad v žádném jiném městě v republice se nedostalo synagoze tak výrazného kompozičního uplatnění. Bývala to samostatně stojící dvoupodlažní halová budova s kupolí a dvojicí věží, eklektického stylu s prvky novorománskými (fasáda) a secesními (výzdoba interiéru). Pozornost poutala převýšená kupole s lucernou o výšce 25 m a dvojice věží na západním průčelí. Tyto prvky spolu s velkou rozetou (kruhovým oknem) na všech čtyřech stranách průčelí a celkovou podélnou dispozicí svědčí o určitém vlivu křesťanského stavitelství. Kupoli s dřevěnou konstrukcí prosvětlovalo osm oválných oken. Ukončení všech tří věžiček tvořily šesticípé hvězdy, jejichž symbolika se uplatňovala též uprostřed rozet. Vstupní průčelí ještě zvýrazňovalo ve štítě kamenné desatero a nad rozetou hebrejský nápis, v překladu: „Krásné a obdivuhodné je dílo jeho, protože všechny cesty jeho jsou příkazy boží“. Z hlavního vstupu pro muže na západní straně se vcházelo přes vestibul se šatnou do hlavní síně, kde čtveřice mohutných pilířů vynášela konstrukci druhého podlaží a kupoli. Bohoslužebný prostor na východní straně se nalézal na zvýšeném pódiu přístupném dvojicí schodišť – obsahoval řečnický pult, křesla pro rabína a kantora, a v nejvyšší

60. Kresba starého hřbitova ze separačního plánu (dolní část), 1727.

poloze – opět po schůdcích přístupnou – schránku na tóry krytou krásně kovaným půlkulovým baldachýnem. Zcela při východní zdi se nalézaly malé místnosti pro rabína a kantora, v patře jim odpovídal chór pro zpěváky a varhany. Vstup pro ženy vedl zboku na jihozápadní straně, pak schodištěm pod jižní věží do patra, kde se na třech stranách galerie kolem hlavní síně nalézala místa k sezení. Ještě jedno nouzové schodiště vyplňovalo severovýchodní roh dispozice. V přízemí pod severní věží umístil projektant malou denní modlitebnu a místnost pro obřady. Templ celkově obsahoval 152 mužských a 119 ženských sedadel, vnější rozměry budovy činily 20 × 23,5 m. O pohřebišti středověké židovské komunity v Kroměříži nám chybějí zprávy, pravděpodobně ale bylo totožné s nejstarším hřbitovem před Vodní branou, v místech dnešního Komenského náměstí. Tento pozemek ležel tehdy na oskolském předměstí, před městskými hradbami a nedaleko břehu jednoho z ramen řeky Moravy. První písemná zmínka o něm se nalézá v listině kardinála Ditrichštejna z r. 1606 o privilegiích kroměřížských Židů, kde je označen, že existuje „od nepaměti“. Již v r. 1624 musel být rozšířen přikoupením pozemku. Hřbitov byl nepravidelně obdélného až oválného tvaru o rozměrech přibližně 100 × 26 m, o výměře 2 599 m2, téměř rovinný, se vstupem a márnicí na západní

61. Vzhled starého hřbitova před r. 1882.

straně, od Vodní brány, ohrazen dříve plotem z dřevěných kůlů, později kamennou zdí. Právě blízkost města byla důvodem požadavku oskolských na zrušení hřbitova již r. 1785, nově pak v r. 1817 a 1849, v jejichž důsledku se zde přestalo pohřbívat (někdy mezi lety 1835–49). V r. 1857 rozhodlo místodržitelství na protesty opět ve prospěch ponechání hřbitova z pietních důvodů. Konečně v letech 1878–79 nabídla městská rada za zrušení hřbitova pozemek ke stavbě templu. Rozhodnutím výboru židovské obce z r. 1882 byl hřbitov městu předán, krátce nato se začalo s exhumací – kosti byly přeneseny na nový hřbitov do společného hrobu označeného mramorovou pamětní deskou. Na 70 nápisů starších významných náhrobků opsal a přeložil tehdejší rabín dr. Adolf Frankl-Grün, nejstarší pocházel z r. 1535. Hřbitov tedy obsahoval náhrobní kameny předemancipačního typu z 16. až 1. pol. 19. století v počtu odhadem do 1000 kusů. Pozemek hřbitova byl zplanýrován a upraven a po zboření hradeb celý prostor nově urbanizován, takže vzniklo Komenského náměstí, jehož východní stranu zaujala v letech 1909–10 novostavba synagogy. Při výkopech v prostoru Komenského náměstí v letech 1983 a 1988 bylo nalezeno celkem 20 náhrobků a zlomků s hebrejskými texty pocházející z 18.–19. století, především pískovcových, které měly být uloženy do kroměřížského muzea. Při kotojedské silnici asi 600 m jihovýchodně od středu města byl v r. 1715 založen židovský morový hřbitov. Magistrát pro něj určil část pole hejtmana

62. Celek druhého hřbitova v Dykově ulici, kolem r. 1930. 64. Plán morového hřbitova z r. 1786.

63. Náhrobky druhého pohřebiště.

hukvaldského panství Jiřího Frydrycha Městského z Městce, za něž Židé zaplatili 50 zlatých. Příkaz k oplocení hřbitova byl splněn r. 1719 instalací plotu z dubových kůlů. Ovšem již r. 1723 byl hřbitov židovskou obcí pronajat oskolskému sousedovi Martinu Rakúskému a ten jej osel, neboť Židé dál normálně pohřbívali své mrtvé na nejstarším hřbitově. Od pol. 19. století přišel bývalý morový hřbitov opět k užitku. Dostalo se mu řádné ohradní zdi z cihel a při vstupu na východní straně byla r. 1877 postavena průchozí obřadní síň s márnicí v historizujícím architektonickém slohu, jejíž průčelí tvořil členitý štít ukončený kamenným desaterem. Hřbitov byl rovinný, přibližně trojúhelného tvaru o rozloze 2382 m2, ležel na předměstí Za Kovářskou bránou, postupně dostavěná ulice při vstupu dostala jméno Dykova, později Majakovského, dnes Nábělkova. Při rušení nejstaršího hřbitova r. 1882 sem byly přeneseny některé významné náhrobky a do společného hrobu (označeného kamenným památníkem) uloženy nalezené ostatky zemřelých. Na novém hřbitově se pochovávalo až do r. 1927, náhrobní kameny byly novodobého poemancipačního typu z mramoru, žuly a pískovce a mohlo jich zde být odhadem na 700. V r. 1941 bylo toto pohřebiště nacisty zničeno, vyvrácené náhrobky odprodány a obřadní síň zbořena. Na pozemku byla v letech 1964–65 vystavěna služebna policie (při výkopech nalezené kosti a zlomky náhrobků byly poté přeneseny na nový hřbitov na Vážanské ulici).

65. Vstupní průčelí obřadní síně třetího hřbitova.

66. Památník obětem na zbylé ploše hřbitova.

Nedostatek volných hrobových míst na starém hřbitově (město zamítlo r. 1908 jeho rozšíření) vedl představitele židovské obce k nutnosti hledat nové pohřebiště. Výměnou za pozemek po zbořené staré synagoze získala obec smlouvou v r. 1921 od města Kroměříže kus pole při Vážanské-Velehradské silnici za areálem nových (od r. 1911) městských hřbitovů, asi 1,5 km jižně od centra, které bylo přeměněno na – v pořadí již třetí – židovský hřbitov (užíván od r. 1924, poslední pohřeb se uskutečnil v r. 2003). Plochu obdélného tvaru vymezovala cihelná ohradní zeď se vstupem kovovou branou od silnice z východní strany. Přibližně střed pozemku zaujímala obřadní síň z let 1927–28 od stavitele Ladislava Mesenského, původně ve formách antického chrámu, jehož průčelí zdobil hebrejský nápis, v překladu: „A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k bohu, kterýž jej dal“. Pravidelné řady hrobů osazeny ve směru sever–jih nápisem k východu, s náhrobky zcela novodobého pojetí, ze světlé a tmavé žuly a umělého kamene, bez výzdoby, nápisy německé a české, v počtu 50 až 100 kusů. Areál nacisté za války těžce poničili. Po válce město obřadní síň přestavělo na interkonfesijní smuteční síň s technickým zázemím, přibyla komunikace s parkovištěm. Z původního rozsahu židovského hřbitova o rozloze 7052 m2 zbylo jen torzo při jižní zdi obřadní síně, na dalších stranách vymezené živým plotem z řad tújí. V parkové úpravě zůstala jen malá skupinka čtyř náhrobků rodin těch, kteří přežili nacistickou perzekuci. V r. 1962 zde odhalen památník obětem holokaustu z Kroměříže a okolí, v r. 1995 přesunut o několik metrů, aby zaujal důstojnější polohu při vstupu.