ZVUK Zlínského kraje - JARO / LÉTO 2017 by Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

jaro / léto 2017

tož - Tomáš Ježek • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráčková • osobnosti - Světlana Divilková • paměti - Jiří Langer • tenkrát - Jiří Jilík • malý místopis - Blanka Petráková • rozhovory - Antonín Bajaja • umění - Milada Frolcová • genius loci - Jaroslav Zapletal • život - Josef Holcman • literatura - František Všetička • za plotem - Marek Adamík • dozvuk

zvuk

Č a s o p i s p r o k u lt u r u a s p o l e č e n s k é d ě n í

Zlínského

kraje

Editorial radovan Jančář

Vážení čtenáři, hlavním tématem jarního dvojčísla ZVUKu je paměť ve všech myslitelných podobách. Paměť může být krátkodobá i dlouhodobá, známe paměť místa i generační paměť a často se také setkáváme se ztrátou paměti. Zvláště v českých a moravských zemích s ní máme bohaté zkušenosti… Nedávno proběhlé volby se Spojených státech amerických přinesly zbrusu nový terminus technicus v podobě tzv. alternativní pravdy. Velmi se obávám, že v brzké době budeme mít nejenom alternativní pravdu, ale i alternativní paměť. K této pesimistické úvaze mne vede několik článků, na které jsem v poslední době narazil, a souvisejí s totální ztrátou paměti Evropanů. Belgickou metropoli Brusel již několik let nezdobí vánoční stromek, který býval tradiční vánoční dominantou hlavního náměstí. Rozhodla tak bruselská radnice, kvůli obavám z muslimské komunity, již by prý nasvícený křesťanský symbol Vánoc mohl urazit. V sousední Francii zase dostalo město Publier nařízeno od soudu, aby z parku odstranilo sochu Panny Marie. Důvodem je celostátní zákaz vystavování náboženských symbolů na veřejných prostranstvích. Řada lidí nicméně kritizovala nařízení odstranit sochu na sociálních sítích, přičemž někteří kladli otázky, zda to neomezuje svobodu projevu. Zpět nezůstala ani Itálie při návštěvě íránského prezidenta, který mimo jiné navštívil muzea v římském Kapitolu. Před prezidentem prošla předsunutá íránská delegace a Italové vyhověli jejímu přání, aby nahé sochy byly při prezidentově prohlídce zakryty. Stydí se snad Italové za vlastní kořeny a historii? A patrně také Britové, jinak si nelze vysvětlit návrh o změnu učebních textů v dějepisu, kde by kapitoly týkající se britské koloniální nadvlády měla nahradit výuka multikulturní společnosti. Jako by Evropané opravdu zapomněli, že Evropa vznikla na křesťanských základech a principech a po celá staletí naši předkové utvářeli a vyznávali křesťanské hodnoty. A proto je důležité některé dějinné události neustále připomínat a předávat paměť našich předků dalším pokolením. Alespoň malou mírou by k tomu chtěl přispět i jarní ZVUK, abychom se za několik let nedočkali toho, že některé krajinotvorné prvky malebného Slovácka, Valašska nebo Hané, např. boží muka, poklony nebo figurální sochy svatých budou od hlavy až po sokl zahaleny vlajkou Evropské unie…

Obsah tož Od nepaměti k paměti a zpět – tomáš ježek 3 ozvěny zlínského kraje V kultuře je důležité naslouchání lidem a vytváření vztahů, říká Miroslav Kašný – helena mráčková 8 Naším pokladem zůstává živá lidová kultura, 10 říká Jan Pijáček – helena mráčková Zdařilá památková obnova kostela sv. Martina 13 v Tlumačově – radim vrla osobnosti František Pavlíček… ze své podstaty 18 člověk bytostně svobodný – světlana divilková Vzpomínání s Františkem Färberem – petr pálka 25 Vaculíkovo Hradiště – jaroslav zapletal 29 paměti Jaroslav Langer: Zaměstnání v Baťových 34 závodech – připravil jiří langer Zdenka Slezáková – Obecná škola ve Zlíně v letech 1925–1930 41 – připravil radovan jančář tenkrát Návštěva z Vídně – bořek žižlavský 47 Zapomenuté hrdinství – osudové setkání Františka Pospíšila a Františka Kováře 50 – šimon přecechtěl 59 Okno do zahrady – jiří jilík malý místopis Vzpomínky na židovskou komunitu 67 v Luhačovicích – blanka petráková Z historie železniční stanice Uherský Brod I. 72 – radovan jančář

rozhovory Pokus Antonína Bajaji o rozhovor s Bohuslavem Matyášem – antonín bajaja umění Několik poznámek k výstavě Memento Tiziani – milada frolcová Malováno na dřevo – alena prudká Film v muzeu – vzdělávací aktivity v expozici filmu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně – adéla šimová

80 85 87

genius loci

O vděčnosti až na věčnost – jaroslav zapletal život Strážce paměti – josef holcman literatura Návštěva – františek všetička za plotem Periferie – místo nesepsaných příběhů – marek adamík dozvuk Sousedé – tomáš mikulaštík Druhá Terasa – petr odehnal Rád jsem vás poznal 3 – petr odehnal François Schaller:Vzpomínky jednoho Francouze na válku (1944–1945) v Československu a Zdeněk Smiřický: Osvobození městečka Dřevohostice – arnošt skoupý Otevírání oken a srdcí – jan sulovský Historie Nivnického dvora – tomáš ježek In memoriam Heleny Šťastné – karel pavlištík a na konec O čem sníte vy? – RJJZTJ

91 97 100

104 109 111 112

114 115 117 119 120

Foto přední strana obálky © Bára Stuchlá.

Odtstranění tanku IS 2 z Velehradské ulice v Kroměříži v roce 1991. Šlo o památník k 15. výročí osvobození Kroměříže z roku 1960. Foto © archiv Muzea Kroměřížska.

tož

Od nepaměti k paměti tomáš ježek

Šťáva ze stromů rodu Palaquium gutta Často a při různých příležitostech slýchávám známou frázi Tak tomu bylo od nepaměti. Tedy bylo to tak dávno, že k tomu není možné sehnat jediný listinný nebo jinak ověřitelný důkaz. V anglosaské tradici, která měla vždy specifický smysl pro právo a spravedlnost, byl dokonce podniknut pokus čas od nepaměti přesně vymezit. Byl tedy již v desátém století tento časoprostor definován jako čas, kam paměť lidstva nesahá. Přesto to ale my, lidstvo, víme. Řetězec převyprávění daných skutečností se po mnoha generacích donesl až k nám. Kolik se toho cestou ztratilo nebo naopak přibylo již nedokážeme nikdy spolehlivě rozpoznat. Jak se nám (lidstvu) ulevilo, když se zapisování historických momentů stalo nejprve ctí a pak i povinností. I v našich zemích v roce 1825 zavedl nejvyšší purkrabí českého království hrabě Chotek povinnost vésti v každé obci s právem trhu pamětní knihu. Její falšování, či upravování pamětí bylo zapovězeno. Avšak slovanské srdce je široké a všeobjímající a i s pamětí dokáže pracovat pružně a dle libosti. Tak se oslavy naší první svobodné republiky nesly v duchu účtování s prohnilou a nespravedlivou habsburskou monarchií, která nás po tři sta let s vydatnou pomocí katolického kléru krutě utiskovala. Na důkaz vítězství padl rukou rozvášněných vlastenců nejeden mariánský sloup. Za pouhých třicet let, po Vítězném únoru roku 1948, padl temný stín i na tyto naše slavné osvoboditelské dějiny, tatíček 3

Masaryk se stal personou non grata a dělný lid započal hledat své národní kořeny daleko na východ od své vlasti v internacionálním proletářském hnutí. Sinusoida hrátek s pamětí je však věčná. V posledním čtvrtstoletí jsme svědky, že gutaperča naší národní paměti se dá ohýbat a natahovat všemi směry, dokonce i za roh, a to bez jakýchkoliv náznaků opotřebovanosti. V důsledku toho jsme dnes dospěli k další, vyšší fázi poznání, že paměti prostě není třeba, že je to bezvýznamná podmnožina, která není v životě lidském důležitá. Nevím kudy se ubíraly myšlenky filozofa Nietzscheho, když si poznamenal své postřehy stran paměti: Udělal jsem to, říká paměť. Nemohl jsem to udělat, říká mi hrdost a trvá na svém tak dlouho, až paměť nakonec ustoupí. Co jiného nám ale vlastně zbývá, když ve svém životě nemáme vzpomínky, které by mohly svědčit o čemsi ctnostném, pravdivém, hodnotném a lidsky uvěřitelném? Na dotěrné dotazy stran paměti se dnes v našem společensko-politickém milieu osvědčila univerzální odpověď: Sorry jako… co je vám do toho? Živá paměť Dnes se základní diskuse o národní historii a pravdě odehrává ve vzduchoprázdnu komentářů na všech možných sociálních sítích, kam si každý pod nějakým zvoleným jménem může napsat, co je mu libo, a to pak je dle potřeby vytahováno na světlo boží a prezentováno jako nesporný fakt. V duchu této dnešní hry na pravdu jsem na Základní škole Unesco v Uherském Hradišti prožil cosi jako zjevení. Mladý učitel dějepisu Petr Kočíř se kromě osnov a mnohdy suchopárného výčtu dat a letopočtů snaží své žáky seznámit i se skutečnou, živou pamětí. tož

Pokaždé, když sedím v lavici učebny dějepisu na třídních schůzkách, nedokážu odtrhnout zrak od nápisu na čelním místě nad tabulí: We are Czechs! We shall never surrender! Never! Známá poslední slova českých parašutistů Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Nikdy!, která zazněla z krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje, jsou poselstvím hrdosti a statečnosti. To je i zjevný leitmotiv výuky učitele – seznámit své žáky s momenty našich novodobých dějin, na které můžeme být právem hrdí. Tento notoricky známý výrok dostává v každodenní žité a rozmlžené realitě úplně jiný význam. Svědčí o tom, že pojmy jako čest, odvaha, hrdost a smysl pro spravedlnost ještě stále existují a mají stále svou nezastupitelnou, vyšší hodnotu. Stále také platí, že opravdový dějepis, tedy skrze dějiny zprostředkované poznání, musí být postaven na dobrých příkladech hodných následování. Na skutečných historických momentech, které ve vichru dějin neztrácejí nic ze své hodnoty. Pak ani nepřekvapí ve třídě vystavený panel projektu Stopy totality, kdy žáci na autentickém příběhu pamětníka (p. Drápka), se kterým rozmlouvali a kterému naslouchali, mohou prožít strastiplný život slušného člověka v soukolí zločinného společenského systému. Mezi další projekty dějepisu hradišťské základní školy patří i účast v soutěži Muzeum v krabičce či Příběhy 20. století pořádanou organizacemi Post Bellum, Pamět národa a Ústavem pro studium totalitních režimů. Žákyně osmé třídy si vybrala do soutěže Příběhy 20. století vyprávění z nedalekého Velehradu. O osudu sochaře Otmara Olivy a jeho otce natočila krátký film. Při tomto rodinném vzpomínání se můžeme obecně a velmi plasticky dotknout základních rysů našich novodobých dějin. tož

Otmar Oliva sen. v obrněném transportéru Bren Carrier, západní Čechy 1945. Foto © archiv Otmara Olivy.

Příběh otce a syna, příběh o lidské statečnosti a nespravedlnosti komunistického režimu Otmar Oliva senior (narozen 1921) vyrůstal v Olomouci, byl aktivním skautem, sportovcem. Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 musel odejít do své domovské obce, protože pocházel z česko-německé rodiny. Rodina se vrátila do Starého Šaldorfu u Znojma a Oliva narukoval do německé armády. V době narukování měl 18 let. Prošel těžkým výcvikem v německém námořnictvu a byl poslán do posádky v Biarritz v Biskajském zálivu. Odtud utekl s pomocí francouzských odbojářů zvaných Maquis do Anglie. Tam vstoupil do 1. čs. obrněné brigády, které velel brigádní generál Liška. Stal se velitelem obrněného transportéru Bren Carrier, se kterým později dojel až do Československa. Účastnil se vylodění v druhém sledu v Normandii a poziční bitvy u Dunkerque. Pod vlajkou spojenců se zůčastnil také osvobození Československa. Dojel až do Plzně, kde byl u Rokycan v květnu 1945 demobilizován. Vrátil se 4

Slavnostní přehlídka 1. čs. ozbrojené brigády gen. Lišky, 30. května 1945 v Praze (O. O. sen. druhý zleva). Foto © archiv Otmara Olivy.

zpátky do Olomouce a zapojil se opět do činnosti skauta, kde byl vůdcem 1. skautského oddílu Olomouc. V roce 1960 byl odsouzen v zinscenovaném procesu k mnohaletému vězení. Byl ve věznici v Heřmanicích, v Kdyni a na Mírově. Z vězení se vrátil v roce 1965. Po okupaci Československa v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde se stal bankovním úředníkem. Se svým synem se viděl pouze jednou v roce 1969, kdy jej ten ještě směl navštívit, pak v roce 1979 se setkali v Řecku. Když již Otmar Oliva junior nesměl cestovat, potkali se ještě jednou tajně v Maďarsku. Otmar Oliva senior zemřel 27. 6. 1998 v Zürichu, kde byl pohřben. Po návratu jeho manželky do Čech, byly převezeny jeho ostatky na Velehrad, kde mu syn sochař Otmar Oliva udělal hrob. Otmar Oliva junior se narodil 19. 2. 1952 v Olomouci. Když mu bylo 5 let, tak se rodiče rozvedli a Otmar vyrůstal u otce a jeho nové ženy. Když jeho tatínka zatkli, bylo mu 8 let. Samotné zatčení, které proběhlo v noci, si dodnes pamatuje. Nejvíce si vybavuje rozbitý obraz generála Eisenhowera, který 5

Otmar Oliva se svým profesorem a rádcem Vladislavem Vaculkou, který zemřel na následky infarktu po domovní prohlídce provedené Státní bezpečností v roce 1977. Foto © archiv Otmara Olivy.

měl otec spolu s uniformou a vyznamenáními uložený na památku v truhle. Během otcova věznění jezdil otce do kriminálů navštěvovat. Když se otec v roce 1965 vrátil z vězení, bylo Otmarovi již 13 let. V roce 1967 začal studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Po okupaci Československa se jeho otec rozhodl emigrovat do Švýcarska. Otmar junior ale odjet nechtěl a zůstal doma. Navázal přátelský, až otcovský vztah se svým profesorem na škole Vladislavem Vaculkou, který v roce 1977 po domovní tož

Prezident Václav Havel na návštěvě v ateliéru Otmara Olivy, Velehrad 1993. Foto © archiv Otmara Olivy.

Otmar Oliva přebírá od ministra kultury Daniela Hermanna ocenění Rytíř české kultury, Praha 2017. Foto © archiv Otmara Olivy.

prohlídce provedené Státní bezpečností dostal infarkt a zemřel. Otmar se v roce 1969 vypravil navštívit otce, ale ve Švýcarsku nezůstal a vrátil se zpátky do Československa. Pro jeho výrazný umělecký talent byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Po skončení akademie dostal se svou budoucí ženou poprvé a naposledy výjezdní doložku na cestu do zahraničí, kde se v Řecku setkal se svým otcem. Jak zjistil po letech, byla mu touto cestou nabídnuta emigrace. Když se vrátil, aniž to věděl, bylo rozhodnuto, že ho pro jeho protisocialistické smýšlení budou sledovat. Cílem bylo dostat jej do vězení. To se povedlo v roce 1979, kdy byl zatčen a za protistátní činnost (rozšiřování tiskovin Charty 77) byl odsouzen ke 20 měsícům vězení. Byl nejprve ve vazební věznici v Českých Budějovicích a poté celý trest ve věznici v Plzni na Borech. Z vězení se vrátil v roce 1981 a usadil se na Velehradě. Hned po návratu byl sledován agenty Státní bezpečnosti, kteří zjistili, že se nevzdal svého protikomunistického smýšlení. Proto bylo nařízeno monitorovat dále jeho činnost s cílem jej

znovu obvinit a zavřít. K tomu ale již nedošlo, protože v roce 1988 a 1989 už se přiblížil konec komunistického režimu. Otmar Oliva byl po změně poměrů v Československu řádně rehabilitován, v roce 2015 získal od ministerstva obrany Osvědčení o odboji a odporu proti komunistickému zřízení. Byl oceněn i ministrem kultury Danielem Hermannem, který mu v únoru 2017 propůjčil ocenění Rytíře české kultury. Otmar Oliva vystavuje své sochy po celém světě, v roce 1995 realizoval kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu na přímou zakázku od papeže Jana Pavla II., který jej také několikrát přijal na audienci. Otmar Oliva žije na Velehradě. V roce 2016 byla na Velehradě otevřena galerie se stálou výstavou prací Otmara Olivy s názvem Příběh sochy.

tož

(Tereza Ježková, žákyně 8. B, ZŠ UNESCO)

Tolik ze stručného přepisu rozhovoru s pamětníkem 20. století Otmarem Olivou. Zdá se, že cesta od nepaměti dnešní doby k znovunalezené paměti může být velmi jednoduchá. 6

ozvěny zlínského kraje

Zlín, 40. léta minulého století. Foto © archiv muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

V kultuře je důležité naslouchání lidem a vytváření vztahů, říká Miroslav Kašný Helena Mráčková

Pane radní, od listopadu 2016 máte v Radě Zlínského kraje na starosti resort kultury, památek, církví a také mládeže a sportu. Nejprve se vás zeptám, jak je na tom podle vás kultura ve Zlínském kraji? Z určitého pohledu by se mohlo zdát, že „řídit“ kulturu v kraji, který je sám o sobě mimořádně kulturní, je za odměnu, protože kultura žije z nadšení a přirozené potřeby lidí kulturně se realizovat, ať už v oblasti vlastního kreativního vyjádření, anebo ve sdílení a rozvíjení tradic spjatých s tímto regionem – v náboženství či třeba v lidovém umění a řemeslech. Jenže tato kulturní činorodost, ačkoliv se děje spontánně, z hluboké vnitřní motivace člověka, nežije ze vzduchu, musí být nějakým způsobem organizována, zabezpečena a také podporována. Obrovský kus práce na tomto poli odvádějí krajem zřizované kulturní organizace, a protože se dnes do značné míry ve sféře kultury uplatňuje projektové řízení, je nutné většinu i těch nejzajímavějších vizí určitým způsobem plánovat, fázovat, zajistit jejich financování a hlavně přesvědčit o jejich smyslu a potřebnosti ty, kdo mají priority nastaveny jinak. Je to záležitost ne pouze manažerská, ale z mého hlediska je to v první řadě věc neustálé komunikace s lidmi v kultuře a vytváření jemných vztahů důvěry – i na základě zájmu o to, co dělají, co je trápí, co se jim daří a co by ozvěny zlínského kraje

Miroslav Kašný. Foto © archiv Miroslava Kašného.

potřebovali. A zároveň komunikace s těmi, kdo kulturu stále považují za něco „nadstavbového“. Které iniciativy Zlínského kraje z oblasti kultury a památkové péče z minulých let považujete za příkladné a opravdu vydařené? Je jich mnoho a jsou úctyhodné. Musím říci, že projekty, které kraj v minulosti realizoval díky přístupu předchozích regionálních vlád, jsou důkazem toho, že kultura u nás na východě Moravy není považována za popelku. Zásadním momentem bylo otevření 14/15 BAŤOVA INSTITUTU, ale začalo to už v roce 2004 příkladnou generální opravou památkově chráněného Baťova mrakodrapu pro potřeby veřejné správy. Významnými počiny byla také rekonstrukce a modernizace zámku Lešná u Valašského Meziříčí včetně úpravy zámeckého parku nebo rekonstrukce Památníku Velké Moravy ve Starém Městě, kde vznikla multimediální expozice odpovídající moderním výstavním trendům. Mohl bych jmenovat celou řadu dalších konkrétních investičních akcí v krajských příspěvkových organizacích, ale rád bych vyzdvihl rovněž přístup Zlínského kraje k oslavám 1150. cyrilometodějského výročí, s nímž bylo spo8

jeno množství opravdu velmi pěkných a kvalitních aktivit, projekt Otevřené brány a podobně. V čem jsou naopak rezervy, dluh minulosti? Jako svůj zásadní osobní úkol vnímám nutnost pohnout vyřešit revitalizaci objektu bývalé věznice v Uherském Hradišti. Ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR, Městem Uherské Hradiště a Moravským zemským muzeem zde chceme po dlouhých letech přešlapávání na místě vybudovat důstojnou expozici muzea totality. Na co se ještě chcete zaměřit? Chtěl bych napomoci tomu, aby kultura byla společným tématem a zájmem všech – nejen těch, kdo ji přímo „dělají“, ale i těch, kdo stojí „vně“ a nemají s kulturou zdánlivě nic společného, i oni ji mohou pozitivně ovlivnit – svou přízní, náklonností a zájmem o pozoruhodné kulturní iniciativy. Pro mě je kultura i naslouchání lidem a trpělivé tkaní jemné sítě kontaktů mezi všemi, kdo si uvědomují, že kultura nespočívá jen v uskutečněných investicích do budov, ale že to je především život, který v těch nově postavených nebo opravených objektech vzniká – díky tomu, že se tady lidé potkávají a mohou prožívat něco výjimečného, co je obohacuje a činí lepšími. Měřítkem v kultuře nejsou jen kvantifikovatelné údaje, ale především kultivovanost člověka a společnosti. Které konkrétní projekty realizované s pomocí kraje v krajských příspěvkových organizacích vás momentálně nejvíce zaměstnávají nebo se výhledově připravují? V současné době je pro nás zvláště aktuální revitalizace hospodářského dvora v Rymicích, kterou řešíme ve spolupráci s Muzeem Kroměříž9

Foto © archiv Miroslava Kašného.

ska, dále je to přístavba památníku Velké Moravy, rekonstrukce areálu Ploština a zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Jak se stavíte k názoru, že kultura je něco, co by se nemělo striktně manažersky řídit, co potřebuje hlavně osvícené lidi na kompetentních místech a štědré mecenáše? Myslím, že částečně jsem již na tuto otázku odpověděl. Zřizujeme konkrétní organizace a ty fungují jako firmy, které se bez schopného managementu neobejdou. Avšak řídit kulturu bez ozvěny zlínského kraje

k umění si dále nesou do života. Jako politik jsem získal nový rozměr zodpovědnosti – zodpovědnosti nejen vůči nejvnitřnějšímu svědomí, ale i vůči voličům. A jako aktivní hudebník jsem mohl poznat nádherný pocit hluboké soustředěnosti, klidu, naplnění a svobody, jakou člověku dává právě umění. Tento prožitek je tak blahodárný, že si ho dopřávám v rámci relaxace občas i teď, kdy po pracovně vypjatém dni potřebuji trochu vypnout a zkoncentrovat mysl. Kultura je pro každého člověka důležitou součástí života, i když si to mnohokrát ani neuvědomuje. Miroslav Kašný. Foto © archiv Miroslava Kašného.

Mgr. Miroslav Kašný (1960) vystudoval hru na violu na Hudební fakultě AMU v Praze. Nejdelší časový úsek své profesní dráhy zasvětil řízení skupiny viol ve zlínské filharmonii, kdy se zároveň začal věnovat i pedagogické práci. Byl ředitelem ZUŠ ve Zlíně a následně působil jako náměstek primátora. Od roku 2016 je členem Rady Zlínského kraje.

vztahu k ní samotné a především k lidem, kteří pro ni vytvářejí podmínky, mi připadá naprosto nemyslitelné. Ve vašem dosavadním životě se prolínají politické zkušenosti – např. i z osmiletého vykonávání funkce náměstka primátora Zlína, s předchozím ředitelováním základní umělecké školy a také s vaší původní uměleckou profesí hudebníka, ostatně ve Filharmonii Bohuslava Martinů jste jako hráč na violu působil i před zvolením do funkce radního. Čím vás každá z těchto rolí nejvíc obohatila, resp. co vás naučila, za co jí vděčíte? Zkušenosti s řízením školy jsou bezpochyby dobrým tréninkem vyjednávacích a organizačních dovedností. Je potřebné řešit řadu zcela praktických věcí, a zároveň držet vysokou úroveň po stránce výchovně vzdělávací, která je prokazatelná tím, co se žáci naučí, jak jsou úspěšní v soutěžích, případně v přijímacím řízení na vysoké školy s uměleckým zaměřením anebo tím, jaký vztah ozvěny zlínského kraje

Naším pokladem zůstává živá lidová kultura, říká radní Zlínského kraje Jan Pijáček Helena Mráčková

Pane radní, jaká je souvislost mezi rozvojem venkova a cestovním ruchem? Velmi bezprostřední, protože venkovský prostor je, ať už přímo, nebo nepřímo, producentem statků hmotné i nehmotné povahy, které využívá cestovní ruch. Když to vezmu širokým pohledem, 10

tak cestovní ruch zabíhá do dalších sfér: logicky je to samozřejmě kultura a také životní prostředí, do něhož spadají „výkladní skříně“ našeho přírodního bohatství. S kolegy radními zodpovědnými za tyto resorty proto už spolupracujeme. Na co momentálně kladete v cestovním ruchu důraz? Stanovili jsme si heslo „Přivést a pozdržet“, aby u nás návštěvníci zůstali více než jeden den. Kdo jsou vlastně návštěvníci Zlínského kraje a co je nejvíc přitahuje? Lze je rozdělit do tří kategorií: první významnou skupinou jsou přímo samotní obyvatelé našeho kraje, kteří v regionu tráví svůj volný čas. Dále jsou to lidé odjinud z České republiky a třetí místo zaujímají zahraniční hosté, mezi nimiž „vedou“ Slováci, dále Poláci, a potom Rakušané a Němci. Hlavním segmentem cestovního ruchu je lázeňství. Potenciál však máme také v památkách. Pokud se týká konkrétních míst, tradičním magnetem je ZOO Lešná ve Zlíně, rožnovský skanzen s návštěvností téměř tři sta tisíc lidí ročně, potom archeoskanzen Modrá plus Živá voda a samozřejmě trojúhelník Velehrad - Buchlovice - Buchlov. Nejvýznamnějším hráčem v oblasti cestovního ruchu je však opravdu lázeňství, díky němuž se u nás lidé zdržují nejdéle. Proto také letos zavádíme novinku, že do všech hotelů v Luhačovicích – přímo na pokoje – bude pro návštěvníky připraven katalog „25 tipů, jak si užít východní Moravu“ a postupně ho chceme distribuovat i jinde. V čem vidíte rezervy? Určitě se dá ještě mnoho udělat v alternativních formách cestovního ruchu. Letos poprvé 11

Jan Pijáček. Foto © archiv Jana Pijáčka.

například Zlínský kraj významnou finanční částkou podpořil úpravu tras pro běžecké lyžování. Zkušebně jsme vyhlásili tento program, abychom zjistili, jaký vzbudí zájem. Přišlo nám osm žádostí a všem jsme vyhověli. Většina z nich se vztahovala k tradiční lyžařské baště – ke Vsetínsku, ale jako atraktivní se nám jeví i nová trasa v zámeckém parku v Holešově, do budoucna vidíme potenciál běžeckých terénů i v Bílých Karpatech. Podobně ozvěny zlínského kraje

Jan Pijáček s dcerou. Foto © archiv Jana Pijáčka.

chceme podpořit bike-projekty a se starosty také jednáme o tom, jak dále s cyklostezkami, protože někde už je síť značně zahuštěná, a jinde se teprve začínají budovat. S paní radní Margitou Balaštíkovou, která zodpovídá za životní prostředí, se nyní soustřeďujeme na rozvoj agroturistiky. Podle mě je to velké téma, které s sebou nese zajímavý další zdroj příjmů pro drobné zemědělce. Tento systém je dobře a dlouhodobě zaveden v Rakousku, ale i u nás už se osvědčuje například v hipoturistice. Cestovní ruch je velký ekonomický hybatel, ale zároveň někdy i agresivně proniká do lokalit hodnotných právě svou autentičností a nenarušeností turismem. Jak se díváte na tento problém? Tato obava není namístě v případě větších sídelních celků. Samozřejmě opodstatnění má, pokud se jedná o cenná přírodní území, která by masivní cestovní ruch mohl poškodit. Proto vidím nutnost skutečně úzké spolupráce s odborníky na životní prostředí. Zabývají se environmentálními projekty a oni sami musejí určit, která místa ozvěny zlínského kraje

není vhodné masivně popularizovat. Na druhou stranu já zastávám názor, že příroda se musí chránit, ale ne od člověka, ale pro člověka. Vztah lidí k přírodě se vytváří právě tím, že jim budeme ukazovat její krásu, že se v ní budou pohybovat. Je to nesmírně citlivá věc a zajímám se, jak je k ní přistupováno ve světě. Například na Novém Zélandě existují prostory, kde je přesně stanoven počet povolených návštěvníků – je to dáno i kapacitou ubytování v rámci týdenních tracků. Něco na tento způsob lze u nás aplikovat prostřednictvím environmentálních projektů. Třeba Správa CHKO Bílé Karpaty společně s dobrovolníky pořádá na jaře, kdy kvetou vstavače na karpatských loukách, řízené prohlídky s výkladem a přesně ví, kolik lidí tam mohou určitý den vzít. Je to příkladný model ekologické výchovy. Zlínský kraj zavádí v letošním roce systémovou změnu: vedle Centrály cestovního ruchu Východní Moravy konstituuje čtyři destinační managementy, které kopírují bývalé okresy. Proč? Jednoduchý vzor máme v Rakousku: na úrovni větších sídelních celků tam funguje jedna centrála a kromě ní jsou rozprostřeny jednotlivé managementy. Centrála se zaměřuje na propagaci TOP cílů a událostí v regionu a potom existuje jemnější lokální úroveň, která dovoluje poznat určité místo zblízka. V Rakousku do destinačních managementů aktivně ekonomicky vstupuje i podnikatelský sektor, který na turismu participuje a má z něho příjem. Toto u nás ještě nefunguje tak, jak by mělo, ale myslím si, že je to běh na mnoho let. Kdybyste měl v krátkosti vyhmátnout největší výjimečnost Zlínského kraje, co to je? 12

Jednoznačně živá lidová kultura. To je fenomén, který nikde jinde nemá obdoby. Nechci tím říct, že jiné kraje jsou bílým místem na mapě, ale u nás je skutečně mimořádná koncentrace živé původní lidové kultury. Vychází to z dlouhodobé historie, ze spirituality tohoto kraje, z jeho křesťanské tradice. Letos bylo pro cestovní ruch zvoleno téma Baroko, což má své opodstatnění, protože Česká republika je opravdu výjimečná počtem svých barokních památek. A nezapomeňme, že všechny rituály lidové kultury jsou spjaty se zemědělským lidem, jehož zpěvnost byla hodně ovlivněna právě barokní hudbou. Její harmonii se lidé učili vnímat v kostele. To je jedna z věcí, která pomohla tomu, aby se tradiční kultura nevykořenila. A aby byla studnicí inspirace i pro umělce, jako byl Joža Úprka, Leoš Janáček a v současnosti třeba Jirka Pavlica. S potěšením pozoruji, že téma hledání kořenů je stále přitažlivé i pro dnešní mladou generaci. Pociťujeme, že svou roli, a to nikoliv bezvýznamnou, začíná sehrávat téma bezpečnosti: Lidé, kteří dříve jezdili na dovolenou do Tuniska, Turecka nebo Egypta, ji najednou chtějí trávit v tuzemsku, a ke svému údivu zjišťují, jak nádhernou zemi máme. Externě přednáším na Vysoké škole ekonomické v Praze a pan děkan mi potvrdil, že výrazně narůstá počet zahraničních studentů, kteří by dříve volili Paříž či Londýn a dnes se právě kvůli bezpečnosti rozhodují pro Prahu. Tento důvod mi samozřejmě radost nepřináší, s sebou ale nese i to, že si začínáme více vážit bohatství, které máme doma.

Jan Pijáček (1958) byl hned v prvních demokratických volbách v roce 1990 zvolen místostarostou obce Vlčnov, v období 1998 - leden 2017 byl jejím starostou. Od roku 2008 je zastupitelem Zlínského kraje za Občanskou demokratickou stranu. Od listopadu 2016 zodpovídá za řízení dotačních programů, za rozvoj venkova a cestovní ruch. Byl zakládajícím předsedou Sdružení místních samospráv ČR a spoluzakladatelem Mikroregionu Východní Slovácko, dva roky předsedal celosvětové organizaci samospráv ICCN. Od roku 2011, kdy byla Jízda králů zapsána na seznam UNESCO mezi mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva, byl Jan Pijáček členem kulturní sekce České komise pro UNESCO. V roce 2004 získal od České rady dětí a mládeže cenu Přístav za podporu práce s dětmi a mládeží. Přednáší na fakultě Arts managementu na VŠE v Praze.

Zdařilá památková obnova kostela sv. Martina v Tlumačově Radim Vrla

Také v roce 2016 Zlínský kraj finančně přispěl na obnovu památek v našem regionu, a to z Fondu Zlínského kraje, který je členěn na pět sekcí, přičemž Odborem kultury a památkové péče Krajského úřadu Zlínského kraje je administrována oblast KULTURA – podpora kulturních akcí a aktivit, obnova památek. Z dotačního titulu je možné čerpat prostředky na úhradu zvýšených nákladů souvisejících s památkovou obnovou jak státem prohlášených kulturních památek, tak i památek místního významu. V loňském roce Zlínský kraj podpořil ozvěny zlínského kraje

37 úspěšných žadatelů a celková částka, kterou mezi ně rozdělil, činila 5 815 200,- Kč. Všechny z podpořených akcí lze bezesporu označit za zdařilé. Připomeňme si však alespoň jednu, kterou lze z památkového i historického hlediska vnímat jako opravdu pozoruhodnou: ta se týkala kostela sv. Martina v Tlumačově, konkrétně obnovy fasády věže kostela a restaurování kamenných prvků. Cílem projektu bylo odstranění vlhkých, opadaných a dožilých omítek s ohledem na dochovaná historická souvrství omítek, a dále restaurování pískovcového ostění oken věže. Zlínský kraj se na této akci podílel dotací ve výši 300 000,- Kč. Obnova byla přínosná i pro prohloubení odborných znalostí k historii památky. Zajímavá zjištění ve svém textu popisuje specialista Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Kroměříži Radim Vrla.

O středověké a renesanční podobě kostela v Tlumačově Kdo projíždí starobylou hanáckou obcí Tlumačov, jistě v jejím malebném centru nepřehlédne až ladovsky půvabný farní kostel situovaný v sousedství barokní fary a bývalé tvrze (dnes hostinec „Schodky“). Málokdo si však uvědomí, že zdejší kostel zasvěcený sv. Martinovi náleží k nemnoha sakrálním stavbám Zlínského kraje, které si dodnes uchovaly podstatnou část své středověké podoby. Objekt za více než sedm set let své existence prošel mnoha stavebními proměnami, které se na jeho podobě samozřejmě podepsaly. Proto zde můžeme dodnes „číst“ stopy jeho složitého stavebního vývoje a tato skutečnost z něj činí jednu z nejcennějších památek svého druhu na Moravě. ozvěny zlínského kraje

Kostel sv. Martina v Tlumačově v pohledu od jihozápadu; snímek z období 1. republiky. Foto © Historický fotoarchiv NPÚ ÚOP v Brně.

Naše znalosti o této kulturní památce se podařilo dále prohloubit v letech 2015 a 2016, kdy zde byl kroměřížským pracovištěm Národního památkového ústavu proveden operativní průzkum vnějších fasád. Důvodem tohoto průzkumu byla příprava na komplexní opravu vnějšího pláště, před kterou bylo nutno zjistit, jestli se pod stávajícími novodobými fasádami dochovaly pozůstatky starších povrchových úprav. I když se jednalo pouze o průzkum předstihový, jeho výsledky byly mimořádně zajímavé. 14

Ale nepředbíhejme – pojďme se napřed s tlumačovským kostelem a jeho historií seznámit trochu blíže. Stavba, sestávající z obdélné lodi a presbytáře čtvercového půdorysu, byla založena někdy v závěru 13. století. Dřívější průzkumy prokázaly, že presbytář byl zaklenut jedním polem žebrové klenby a chrámová loď se původně zřejmě otevírala do krovu. Velmi zajímavé je zjištění, že nad klenbou presbytáře se nacházela prostora, kterou bylo možno uzavřít závorou zevnitř – tedy jakési příležitostné útočiště. V písemných pramenech je existence kostela doložena až ve druhé polovině 14. století. Někdy v této době byl interiér opatřen nástěnnými malbami zpodobňujícími apoštoly a Pannu Marii. Jejich fragmenty jsou v presbytáři dodnes dochovány. V této podobě kostel zůstal až do období renesance. V roce 1585 došlo k výstavbě mohutné zvonice přiložené v západnímu průčelí lodi. Jak prokazoval dnes již nedochovaný nápis na její severní fasádě, vystavěl ji mistr Šimon Vlach z Kroměříže. Snad současně došlo k zajímavé úpravě presbytáře: gotická klenba byla snesena a za použití původních klenebních žeber a tvaru byla vyzděna klenba nová, situovaná však přibližně o jeden m výše. Z dalších osudů zmíníme opravu po požáru v roce 1691 a další opravu ze závěru 18. století, při které byl pořízen dnešní krov a strop nad lodí. Od poloviny 19. do 20. století bylo uvažováno o zboření kostela a výstavbě nového, většího, pro který již byly vyhotoveny stavební plány (podle jedné z variant měly být zachovány pouze věž a presbytář). K tomuto záměru však nedošlo, a tak se nám tlumačovský kostel zachoval dodnes i s nesmírně cennými pozůstatky své původní středověké podoby. 15

Pohled na kostel od jihovýchodu v době provádění sondáže pracovníky NPÚ ÚOP v Kroměříži. Foto © Radim Vrla, 2015.

Z předchozího textu vyplývá, že kostel sv. Martina je poměrně podrobně probádaným objektem a získání dalších poznatků již není příliš pravděpodobné. Jak jsme ale uvedli výše, v sezoně 2015/16 nás zde očekávala další překvapení; objevy se týkaly vnějších fasád, při jejichž průzkumu byly nalezeny nejenom starší omítkové vrstvy, dochované v poměrně velkém rozsahu, ale i pozůstatky jejich povrchových úprav. V první řadě bylo zjištěno, že okna v kostelní lodi i presbytáři byla původně umístěna podstatně níže. Měla jiný tvar (jednalo se o štíhlá, hrotitá okna) a v průběhu jejich funkce došlo k jejich dodatečnému zúžení. Průzkum prováděný pracovníky NPÚ zde navíc prokázal přítomnost několika vrstev pozoruhodné iluzivní výzdoby i dalších detailů – v povrchu omítky byla dokonce zachována středověká rytá graffiti. Ale zpět k výzdobě fasád. V sondách byly zachyceny drobné zbytky nejstarší dochované vrstvy s vápenným nátěrem na povrchu. Na ní ozvěny zlínského kraje

Pokus o rekonstrukci částí jižní fasády kostela v období do 15. století (nahoře) a do konce století 16. Foto © Radim Vrla, 2017.

byla zachována další omítka, v jejímž povrchu byly vyryty linky pro iluzivní kvádrování, obíhající okenní otvory i nároží. Základní plocha byla líčena vápenným nátěrem světle okrové barvy, plochy iluzivních kvádrů a říms byly sytě červené. Tuto barevnou úpravu můžeme pravděpodobně spojit s úpravami kostela provedenými do 15. století. Další zjištěná úprava souvisela se zúžením oken. Schéma výzdoby bylo obdobné, pouze ozvěny zlínského kraje

iluzivní kvádry byly provedeny v temně šedém odstínu. Takto mohly být fasády kostelní lodi a presbytáře vyzdobeny někdy v 16. století, možná v souvislosti s výstavbou věže. U fasád věže bylo bohužel zjištěno, že v místech sondáže byly starší omítkové vrstvy z velké části zcela dožilé; jediným poznatkem bylo objevení špatně čitelných zbytků ryté osnovy pro iluzivní armaturu nároží. Další vrstvy omítek na lodi, presbytáři i věži nesly pozůstatky barokních a mladších úprav, ty však byly z velké části odstraněny při poslední velké opravě v 60. letech 20. století. (Ohledně chystaných oprav kostela bylo dohodnuto, že konečná úprava fasád bude respektovat stávající stav, který vznikl v rámci uvedené poslední opravy. Jejich jednotné členění navazuje na tehdy zjištěnou podobu barokních fasád.) Průzkum prokázal, že u středověké a renesanční podoby kostela hrála velkou roli barevnost i bohaté členění fasád. Tato fakta jsou v rozporu s často přijímaným názorem, že středověká architektura byla strohá, kamenná. Právě takovéto poznatky, které se netýkají jenom kostelů, ale i hradů, tvrzí a měšťanských domů, nám umožňují blíže poznat opravdovou podobu těchto starobylých staveb, která byla významně utvářena právě „živými“ barevnými fasádami. Průzkum byl proveden pouze v omezeném rozsahu; v průběhu chystaných oprav bude možno výše uvedené poznatky rozšířit a zpřesnit. Zcela nepochybný je však fakt, že farní kostel sv. Martina v Tlumačově právem náleží mezi naše nejcennější památky a je rovněž objektem, který ještě zdaleka nevydal všechna svá staletími překrytá tajemství. 16

osobnosti

František Pavlíček… ze své podstaty člověk bytostně svobodný Světlana Divilková

Dvacet let nesmělo v českém filmu, televizi, divadle a rozhlase zaznít jméno Františka Pavlíčka. Nikdo se neměl dozvědět, že autorem scénáře nejkrásnější české pohádky Tři oříšky pro Popelku je lukovský rodák, který se nebál vystupovat proti režimu. Člověku až vyrazí dech, když zjistí, že František Pavlíček se nemohl podepsat pod svou skvělou adaptaci Babičky, kterou v roce 1971 natočil jako dvoudílný film Antonín Moskalyk s mladičkou Libuškou Šafránkovou v roli Barunky, ani pod pohádku Princ Bajaja a desítky dalších filmových, rozhlasových a televizních scénářů. Jeho díla byla realizována díky spolupracovníkům, kteří je zaštítili svými jmény. František Pavlíček ležel komunistům v žaludku už od Pražského jara 1968. Po podpisu 2000 slov a po veřejném prohlášení, že podpis neodvolává, musel odejít z postu uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech, kde pracoval od roku 1965, a stal se zakázaným autorem. Přímočarý a nekompromisní Pavlíček však hájil svobodu a pravdu dál. V lednu 1977 byl mezi těmi, které propagandistické Rudé právo nazvalo „ztroskotanci a samozvanci“, připojili totiž svůj podpis pod Chartu 77. V té době už bylo zřejmé, že komunistický režim chce jít do vyostřeného konfliktu. Režimní propaganda sehnala hlasy volající po potrestání signatářů. Proto v polovině ledna sepsali generální prokurátor Ján Fejek, předseda Nejvyššího soudu osobnosti

Josef Ondřej a ministr spravedlnosti Jan Němec jakousi právní analýzu, podle které lze za aktivity kolem Charty 77 udělovat tresty. Konkrétně zaslání prohlášení Charty do zahraničí lze hodnotit jako trestný čin poškozování zájmů republiky v cizině, za to hrozily tři roky vězení. Ukázání obsahu Charty 77 „alespoň dvěma osobám“ lze stíhat jako pobuřování se sazbou až pět let. Ve stejný den, kdy vyšla zmíněná „analýza“ (tedy 14. ledna), se z jednoho z výslechů nevrátil Václav Havel. Estébáci Havlovi vyhrožovali, že „skončily srandičky“ a že dostane deset let natvrdo. Havel pak putoval do vazby. Zatčeni byli i signatáři Jiří Lederer a František Pavlíček – všichni byli obviněni z podvracení republiky a jejího poškozování v cizině. „Ani po čtyřech týdnech nesdělily orgány činné v trestním řízení ani příbuzným vězněných, ani veřejnosti, čeho se měli obvinění konkrétně dopustit,“ psal ve svém prvním vydání zpravodajského listu nazvaného Zprávy o Chartě 77 Petr Uhl. Na dvou strojem psaných listech papíru dodal i nejdůleži18

tější čísla: 230 ze 242 prvních signatářů absolvovalo do půlky února výslech na StB, mluvčí Charty opakovaně. U asi padesátky lidí provedla StB domovní prohlídky, při kterých zabavovala dopisy a různé dokumenty, někdy i psací stroje. Během ledna 1977, tedy ve druhé fázi, podepsalo Chartu dalších 208 lidí. Většina z nich začala přicházet pod různými záminkami o zaměstnání, mnozí i bez záminky. Jejich jména měla být vymazána z povědomí veřejnosti. František Pavlíček i po propuštění z vězení psal dál a podle jeho scénářů vznikaly nové filmy a rozhlasové hry. Nesemlela ho neomezená moc komunistické diktatury, ani měsíce ve vazbě, ani neustále sledování a šmírování.

Roman Pavlíček o Františku Pavlíčkovi Syn Františka Pavlíčka, kameraman a fotograf Roman Pavlíček, potvrdil, že jeho otec byl nesmírně silný člověk. „Jelikož byl táta Valach, byl psychicky i fyzicky velmi odolný. Byl ze své podstaty člověk bytostně svobodný. Už během výslechů si s ním StB moc nevěděla rady. Navíc měl skvělého advokáta, pozdějšího ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, který ho nejen obhajoval, ale byl mu zdatným průvodcem a rádcem při výsleších. Nebyl u nich samozřejmě přítomen, ale vedl otce radou a psychologickou přípravou. Důstojníci StB nebyli žádní blbečkové, naopak byli studovanými a velmi schopnými psychology. Nebylo možné pouštět se s nimi do debaty a přesvědčovat je o své pravdě. To si troufnul akorát táta, mně to bylo zakázáno. Pracovali s nátlakem, časovým faktorem, metodou ‚cukr a bič‘. Infikovali vás strachem a pak vás nechali třeba měsíc kysat doma, protože věděli, že to ve vás hlodá a hlodá… V cele táta seděl postupně 19

s několika vrahy, nicméně neříkal, že by byly nějaké konflikty. Fyzicky týrán, pokud vím, byl pouze v rámci nějakých facek, o zuby nepřišel,“ říká jeho syn Roman, jehož fotografie, na které je František Pavlíček těsně po návratu z komunistického kriminálu, byla oceněna v rámci mezinárodní fotografické galerie. „Táta strávil v kriminále 18 měsíců. Vrátil se nezlomen, jen pohublý z mizerné stravy. V té době již několik let žil se svou životní láskou, druhou manželkou Alenou Břízovou, původně dramaturgyní Českého rozhlasu, která mu byla obrovskou oporou. Ta byla předmětem zájmu StB výslechů, obžalována naštěstí nebyla, přestože se podílela na výrobě a distribuci samizdatové literatury a textů ‚domácího divadla‘, realizovaného v bytě u Stanislava Miloty a Vlasty Chramostové. S Alenou táta trávil čas nejraději na své milované chalupě v Bezmíři na Sedlčansku. Tam prožili i valnou část disentu, s maringotkou StB za plotem. Nemyslím si, že by tátova tvorba byla perzekucí a vězením nějak výrazně ovlivněna. Jeho témata nebyla ani předtím limitována politickým pozadím. Jeho doménou a modlou byl především český jazyk, silný příběh, láska a životní téma – Božena Němcová. Myslím, že byl jedním z největších znalců jejího díla i osobnosti. Jeho nejsilnější literární poloha byla, dle mého názoru, v dramatizaci literárních děl. Dramatizace rozhodně tvořily velkou část jeho tvorby. Pobyt v kriminále ho příliš nezměnil, ‚protistátní činnosti‘ se věnoval stále, protože jako již potrestaný nebyl tolik v hledáčku StB, respektive už po něm tolik nešli a řada věcí mu prošla. S blížící se ‚sametovou revolucí‘ a zejména po ní sílilo jeho rozhodnutí odejít z veřejné politické scény. Ještě jakousi nostalgickou povinnost cítil osobnosti

Životní ranou pro něj byla smrt jeho lásky Aleny Břízové. Zemřela krátce po výbuchu Černobylu a šuškalo se (nevím, co na tom bylo pravdy), že její smrt byla jen jednou v řadě jiných, způsobených prý tehdejším ozářením. Vše se muselo, samozřejmě, ututlat. Není ale podstatné jak zemřela, důležité je, ŽE zemřela. Táta se s její smrtí už nikdy nevyrovnal, jizva na duši mu zůstala až do konce.“

Karel Pavlištík o Františku Pavlíčkovi

vůči Českému rozhlasu, kde kdysi začínal, a nechal se na jeden rok jmenovat generálním ředitelem s víceméně sanačním programem. Zrušil ruské politické poradce a nejflagrantnější české kolaboranty, nastartoval novou programovou dramaturgii, zreorganizoval personální systém a na další rok již funkci odmítnul. Ač byl mnohokrát osloven, do politiky už nešel. Byl totiž, jakožto kluk z vesnice, velký praktik, bez iluzí. V politice se během Pražského jara pohyboval dost dlouho, aby ji nyní už považoval za špínu. Nechtěl už dělat žádné kompromisy. Ač souputník Václava Havla, záhy po ‚revoluci‘ se s ním dost názorově rozešel. Nesouhlasil s jeho naivitou a nedostatkem realismu, vyčítal mu přebujelé ambice. O těch ostatně nepříliš nadšeně hovořil již mnohem dříve. Už jako disident si vážil více ‚neslavných‘ a neznámých odpůrců režimu, protože ti nebyli na očích západních novinářů – a tím pádem trpěli daleko víc, než disidentské ‚smetánky‘. osobnosti

Vzpomínkami právě na Alenu Břízovou začal své vyprávění o Františku Pavlíčkovi jeho zlínský kamarád etnograf Karel Pavlištík. „V den výročí Aleniny smrti vydával Franta každý rok jeden samizdatový almanach. Každému ze svých zlínských přátel vždy jeden přivezl,“ říká a otevírá skříň, ve které jsou všechny almanachy chronologicky seřazeny. „František Pavlíček byl velmi citlivá duše, zakořeněná v rodném kraji,“ dodává. Karla Pavlištíka a Františka Pavlíčka svedlo dohromady písmeno v abecedě. Poprvé se totiž potkali na zasedání Ústředního výboru KSČ v roce 1968, kde měli židle hned vedle sebe. „Ve Zlíně tehdy vzniklo Volné sdružení umělců – VOSDRUM a zlínští herci, výtvarníci, publicisté, kulturní pracovníci zvolili Miroslava Zikmunda jako delegáta na sjezd strany a mě zvolili jako kandidáta do Ústředního výboru. František Pavlíček tam byl za Svaz spisovatelů. Když jsme tak seděli vedle sebe, zjistili jsme, že on je z Lukova, já ze Zlína. Že máme stejný pohled na svět bylo jasné a potvrdilo se to v momentě, kdy měli účastníci zasedání ÚV v květnu 1969 veřejně odvolat svůj podpis pod peticí 2000 slov jako zásadní podmínku dalšího setrvání v tomto nejvyšším stranickém orgánu. Byla tam at20

mosféra jako v Kostnici. Bylo nás tuším sedm, kteří jsme neodvolali, a já byl mezi nimi nejmladší, bylo mi přes třicet. Během jednání každý, kdo podepsal, musel vstát a říct přede všemi, jestli odvolává, nebo ne. V sále bylo asi 250 lidí a hrobové ticho. A ten, kdo neodvolal, musel okamžitě odejít. Španělský sál byl zaplněn asi do poloviny židlemi, mezi poslední řadou a dveřmi ale byla obrovská volná plocha, kterou jsme museli přejít. Pavlíček se ke mně naklonil a říkal: A teď to bude jako za Stalina, napochoduje dvacet důstojníků se samopaly a odnesou nás nohama napřed. Dveře se neotevřely, ale museli jsme vstát a říct neodvolávám, s pocitem, že nevím, co nás za těmi dveřmi čeká. Naštěstí to dopadlo tak, že jsme mohli volně odejít. A když jsme vyšli ven až úplně na nádvoří, zrovna začalo bouřit a my jsme se v tom bouřkovém lijáku vydali s obrovskou úlevou dolů na Malostranské náměstí na tramvaj, tam, pěkně zmoklí, jsme si podali ruku na rozloučenou a František Pavlíček poznamenal, že už se asi neuvidíme. Proč bychom se neměli vidět?, řekl jsem mu a pozval ho do Zlína. Od té doby začal jezdit k Mirkovi Zikmundovi, k nám a k našim dalším kamarádům, jak jsme říkali „na kožu“, kam jezdil i Jiří Hanzelka, Ludvík Vaculík a kde se scházeli zlínští přátelé. Hráli jsme na heligonku, on, já i Ludvík Vaculík, a všichni jsme zpívali. Prozpívali jsme tak i celou noc. V té době už nás sledovali. A bohužel to nebyli jen tajní,“ dodává Karel Pavlištík. „Kromě toho František Pavlíček jezdil také do Lukova za svojí maminkou, kterou si později vzala jeho dcera do Opavy. Při návštěvě Lukova se František Pavlíček zastavoval také na hřbitově, u hrobu svého učitele Rudolfa Matouše, který ho dovedl k literatuře a divadlu a přesvědčil jeho otce, aby poslal syna studovat. O Lukově, o svém 21

dětství a letech mladosti František Pavlíček moc rád vyprávěl. Až po mnoha letech jsme ho přesvědčili, aby o svém rodišti napsal knihu. Museli jsme ho dlouho hecovat, aby Konec patriarchátu sepsal. Zabrala až neškodná lest. Člen našeho kamarádského společenství František Zuska dodával Frantovi od svého bratra-vinaře z Kobylí speciální ořechovku, kterou Franta miloval. Jednou jsme mu řekli, že další dávka bude, až bude knížka vzpomínek. … A tak vznikl Konec patriarchátu - knížka, kterou by měl číst každý, kdo ve zdejším kraji žije.“

František Bobák o Františku Pavlíčkovi Po sametové revoluci se mnohé změnilo, setkání na koži ubývalo, všichni přátelé byli zaměstnáni novými aktivitami. František Pavlíček ale pořád do svého rodného kraje rád jezdil. V roce 1993 mu kamarádi uspořádali oslavu 70. narozenin v rámci tradičního Kašavského bálu. František Bobák při té příležitosti napsal: „Životopis, osobnosti

to je látka na celý román, a výčet uměleckých děl, ten nesvede ani autor sám. Dostal to sice jako domácí úkol od doktora Pavlištíka, ale nevěřím, že je schopen ho správně splnit. Sám jsem viděl v jeho chatě na Bezmíři u Sedlčan haldu rukopisů svázaných provázky, starostlivě se na ni díval a pravil, že to musí jednou zmapovat. A také přiznal, že něco mu ukradli estébáci při domovních prohlídkách, něco měl schováno u přátel, když ho chtěli horliví normalizátoři dostat za mříže, mnoho bylo odvysíláno v rozhlase nebo promítáno v kinech pod vypůjčenými jmény. Kolik že bylo těch propůjčených jmen? Patnáct? Dvacet? Ví to vůbec autor? Naprosto důvěrně: pár těch ‚ochotných‘ pozapomnělo na to, že své jméno jen půjčili, a považovali provedené dílo za své. Samozřejmě i s honorářem. František Pavlíček dnes nad tím mávne rukou, ať si pomohli, řekne vám, já jsem hlady neumřel, i když si to někteří soudruzi přáli,“ napsal zlínský spisovatel František Bobák v roce 1993 u příležitosti Kašavské besedy osobnosti

u cimbálu v Lukově, kde přátelé připravili Františku Pavlíčkovi oslavu 70. narozenin. Celý život přitahovalo Pavlíčka divadlo. Propadl mu tělem i duší, aniž porušil přísahu danou mamince, že nebude hercem. Hercem nebyl, ale byl ředitelem herců, a panečku jakých! Vinohradské divadlo patřilo pod jeho vedením k těm nejlepším! Ale on by určitě tvrdil, že herec je víc, než ředitel. Rozhlasových her napsal nepočítaně. A je to práce nádenická. Posluchač chce stále něco nového, žádné opakování. Na jevišti můžete hrát dobrou hru rok, dva i víc, ale v rozhlase? Rozhlas – to je zápas o vykrytí vteřin neustále novými pořady. A tak Pavlíček psal hry původní i adaptace, některé na objednávku, a jiné jen tak, protože ho to bavilo nebo aby se zbavil té přemíry nápadů, příběhů, dialogů, kterých měl stále plnou hlavu. Viděli jste film Markéta Lazarová? Nebo televizní adaptaci Čapkova Foltýna? Byli jste dojati tak jako já Malou mořskou vílou, Třemi oříšky pro Popelku nebo Babičkou s Jarmilou Kurandovou? Scénáře psal František Pavlíček. Není nápadné, že ho přitahovala tvorba pro děti? Není to třeba v tom, že děti i Pavlíček milují vítězství dobra a pravdy? Vždyť pravda v pohádkách je pravdivější než ve skutečnosti, zlotřilci jsou dřív a spravedlivěji potrestáni a dobro po zásluze odměněno. To je víra dětí, to je i Pavlíčkova představa o spravedlivém světě. A pak tu jsou původní divadelní hry: Zápas s andělem, Nanebevstoupení Saši Krista, Chvála prostopášnosti, Zpráva o pohřbívání v Čechách aj. Zajisté pozoruhodná díla. Já však přiznávám, že na první místo budu vždy klást ‚stránky z mé lukovské kroniky‘ Konec patriarchátu. František Pavlíček se proto na mne nebude zlobit, protože 22

už dávno ví, že v Patriarchátu jsem našel tolik známých lidí, i sebe a svého otce, který se tak nápadně podobal otci Pavlíčkovu, i svoji matku a tety a strýce a lidi, s nimiž jsem vyrůstal, ač nebyli z Lukova. Je to jen doklad toho, že Patriarchát přerůstá význam regionální, že zachycuje pravdivě a věrně společenský řád našich předků, kde byly vyznávány a hájeny hodnoty, které v průběhu věků nic neztrácejí na ceně, jako je úcta k rodičům a k lidem vůbec a k práci, kde o lásce se nemluví, a přece dýchá z každé vyprávěné příhody, kde věci, osoby i hodnoty mají své pevné místo a lidé jsou tu proto, aby je drželi, pokud je to aspoň trochu možné, neboť za jejich porušení jsou trestáni Pánem Bohem i přírodou, ať už ten trest přijde v podobě živelné katastrofy, mezi něž Pavlíček počítá i fašismus a komunismus, nebo ve ztrátě toho, co je nám drahé. A tomu se říká řád a řekněme s Pavlíčkem řád patriarchální. Přál bych vám všem, abyste měli příležitost zažít Františka Pavlíčka jako vypravěče. On sám přiznává, že raději vypráví než píše. Jeho vyprávění je plné vnitřního napětí, příběhy okouzlují humorem, svěžestí pohledu i pravdivostí, ale jazyk, ta jadrná řeč prošpikovaná valašskými výrazy! To není odposloucháno, to je prožité, cítěné, to je v něm hluboce zakořeněné a už nikdy to ze sebe nevytrhne, ani nechce vytrhnout, protože ví, že čeština je jedna z nejkrásnějších řečí na světě, zvláště ta valašská. Pavlíček a jeho lidičky v Patriarchátu se rádi smějí. Ne že by měli život právě lehký. Spíše naopak. Ale zvykli si na jeho tvrdost a tvrdostí mu čelili. Jsou prostí, přímí, otevření, rozhodní. Pavlíček je jeden z nich. I on, jako jeho otec, je plný ‚zaryté vůle k spravedlnosti‘. Proto má i dnes 23

mnoho přátel mezi vesničany. Oni totiž nejlépe vědí, že si nehraje na pána. Že v něm zůstala upřímnost, otevřenost a výbušnost venkovana – zvláště když jde o nějaké levárny: podvody, lži, prospěchářství nebo lidskou hloupost. Nikdy se nesmíří s diktátem hlupáků a prospěchářů. Proto nemohl dvacet roků psát. S tím souvisí i jeho sebekritičnost. Čtěte Patriarchát a poznáte, s jak malou úctou mluví o sobě. Při vyprávění o Lukovjanech sebe šetří nejméně. Možná, že si vymýšlí, ale v tom vymýšlení je více pravdy než ve skutečnosti. Napadlo vás někdy, že si musíme občas skutečnost poopravit, aby byla pravdivá? Samozřejmě to dotvoření skutečnosti nemá u Pavlíčka nic společného se lží. Vždyť sám stylem chestertonovským píše v Patriarchátu: ‚Znám lidi, kteří dlouhé roky se snaží ovládnout disciplínu pravdomluvnosti. Já naopak se celý život učím lhát, kde pravda se mi nehodí do krámu; ale navzdory trvalému úsilí a nespočetným pokusům prezentuji se v tomto oboru podnes jako packal.‘ osobnosti

Je proto přirozené, že odhaluje pravdu o partyzánském odboji na Lukovsku. Činí to citlivě, aniž se dotkne hrdinství skutečných partyzánských bojovníků, kteří proti německým fašistům nasazovali životy. Ale nemilosrdně odstraňuje svatozář kolem hlavy některých partyzánských velitelů na Zlínsku. Je to, pokud vím, jediný spisovatel a publicista, který se odvážil tuto pravdu napsat, neboť v našich politicích a historicích je marxistickou výchovou zakořeněna jakási posvátná úcta k těm, kteří byli prohlášeni za hrdiny, protože ve válce určitý čas žili v lese se zbraní v ruce, a velkomyslně se jim odpouštělo okrádání chudých vesničanů a bezohlednost, s kterou přiváděli do neštěstí svoje bližní, přestože v boji proti okupantům měli výsledky nulové. Hrdinství nalézá Pavlíček u lidí prostých, velikých utrpením, v odvaze čelit všem nesnázím, které přinesl život, válka a sobectví diktátorů. U Pavlíčka oceňuji spolehlivost, upřímnost, velkorysost, stálé hledání pravdy bez apriorního ideologismu, odvahu pravdu říkat a hájit. Říká ji srozumitelně a jasně. To dovede málokdo. U mnoha spisovatelů cítíte, jak vynášejí především sebe. Bloudí ve svých nitrech jak náměsíčníci a ztrácejí obyčejný cit pro pravdu. Pavlíček je přímočarý a nekompromisní. Je skeptický jen k vlastním schopnostem a k vlastní síle, proto není typem pro postavení sochy nebo pomníku. Je příliš živý, a tím zranitelný. Je příliš upřímný, a proto ho někteří nemají rádi. Je příliš razantní, a tudíž nebezpečný. Nezná taktiku diplomacie, je tedy málo použitelný pro politiku. Umělci jeho typu jsou však nepostradatelní pro lidi, pro národ. Miluje ho mnoho dětí i dospělých, aniž o tom vědí. Děti budou v jeho knihách a hrách vždycky nacházet dobro a lásku, dospělí pravdu, upřímnost, radost ze života osobnosti

i odvahu zemřít. A všichni budou okouzleni jeho krásnou, bohatou, barevnou češtinou, v níž proudí horká krev prudce a plně žitého života.“ František Pavlíček, dramatik a scenárista (*20. 11. 1923, Lukov u Zlína – †29. 9. 2004, Praha) František Pavlíček se narodil v rodině zedníka. Studoval na gymnáziu v Holešově, v roce 1943 byl totálně nasazen a zaměstnán v polesí Lukov jako lesní dělník. Po 2. světové válce se zapsal na pražskou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor slovanská literatura a estetika. Studia dokončil v roce 1952 doktorátem s disertací o obrozeneckém spisovateli a dramatikovi Život a dílo Simeona Karla Macháčka. Již během studií působil František Pavlíček jako dramaturg Československého rozhlasu v Českých Budějovicích. Až do roku 1970 pracoval postupně v Čs. rozhlase v Praze, ve Filmovém studiu Barrandov a jako umělecký ředitel Divadla na Vinohradech. Odtud musel z politických důvodů odejít. Po roce 1970 nemohl František Pavlíček pracovat jinde než v dělnických zaměstnáních. Po podpisu Charty 77 je spolu s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem a Václavem Havlem zatčen, několik měsíců strávil ve vazbě a v roce 1978 byl odsouzen za podvracení republiky na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. František Pavlíček tvořil po cizími jmény (Helena Šimáčková, Miloň Čepelka, Alena Břízová). Publikoval v samizdatu a byl činný v disidentském hnutí. V roce 1990 se stal ústředním ředitelem Čs. rozhlasu. Od roku 1992 se věnoval jen své tvorbě.