ZVUK Zlínského kraje JARO / LÉTO 2016

JARO / LÉTO 2016

tož - Hana Kuslová • ozvěny Zlínského kraje - Martina Janochová • osobnosti - Zdeněk Pilát • paměti - Josef Kramář • tenkrát - Světlana Divilková • malý místopis - Markéta Mercová • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Kamila Valoušková • genius loci - Pavel Popelka • život - Jaroslav Zapletal • litera­tura - Svatava Navrátilová • za plotem - Antonín Bajaja • dozvuk

ZVUK

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

ZLÍNSKÉHO

KRAJE

Editorial RADOVAN JANČÁŘ Vážení čtenáři, na podzim loňského roku přemýšleli členové a členky redakční rady nad tématy čísel pro rok 2016 a po barvité diskusi zjistili, že ZVUK je genderově velmi nevyvážený a ženy nikdy nebyly leitmotivem žádného jeho čísla. Proto jsme se rozhodli neúmyslnou diskriminaci napravit a zvolili jsme nyní jako hlavní téma Ženy známé a zapomenuté. A kupodivu jsme zjistili, kolik zajímavých a známých osobností něžného pohlaví v našem regionu v minulosti žilo, působilo nebo tvořilo. A také by bylo nespravedlivé hovořit jenom v minulém čase, což dokazují např. současné nositelky ocenění PRO AMICIS MUSAE Vlasta Grycová a Věra Kovářů.

Charakterizovat na takto malém prostoru mužský pohled na ženy je prakticky nemožné, přesto se o to pokusím alespoň prostřednictvím citátu ze slavného Menzelova filmu Postřižiny.

Jde o scénu, kdy pan řídící Kupka hovoří k panu děkanovi: Pamatujte si, vážený příteli, že každá žena má sklon ke špatnosti… V tu chvíli projíždí na kole paní správcová (Magda Vašáryová) a oba pánové si ji s obdivem prohlížejí.

Pan řídící Kupka: Kde jsem to přestal?

Pan děkan: U žen.

Pan řídící Kupka: Ano. Žena, to je jediné dobro, které na světě máme. Ženský pohled je nepochybně odlišný a nabízí vám jej Hana Kuslová v rubrice Tož.

Osudové ženy Vladimíra Hoppeho, slavnou divadelní herečku Marii Hübnerovou, prvorepublikovou řídící učitelku Františku Jančíkovou-Minaříkovou i rakouskou spisovatelku s moravskými kořeny Marii von Ebner-Eschenbach najdete v oddíle Osobnosti. Také se dozvíte, jak Tenkrát prožila 60 let na lukovském panství „hraběna“, či něco z historie kroměřížského spolku Libuše. Také Rozhovor je věnován ženě, současné významné choreografce Laďce Košíkové. Malířka Jaroslava Hýžová představuje v Umění baladickou polohu valašského venkovského života. A nesmíme zapomenout ani na kroměřížskou Matu Hari v rubrice Život.

Už z toho, co řečeno, je zřejmé, že jde o unikátní ženskou přehlídku. A to se ještě na všechny nedostalo, vzpomenu alespoň Josefinu Kounicovou nebo Marii Calmu Veselou.

Samozřejmě nebudete ochuzeni ani o ostatní rubriky, a pokud budete mít pocit, že už je těch žen na vás příliš, nalistujete texty Jaroslava Zapletala nebo Pavla Popelky.

Za sebe i za celou redakční radu časopisu ZVUK vám přeji nevšední čtenářské zážitky.

Obsah TOŽ

Žena… Tož věčná otázka – HANA KUSLOVÁ 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Esencí Cyrilometodějské kulturní stezky 7 je dialog – MARTINA JANOCHOVÁ 11 PRO AMICIS MUSAE – MICHAELA NĚMCOVÁ Věra Kovářů: Když padnu, tak zase 11 znovu vstanu – SVĚTLANA DIVILKOVÁ Vlasta Grycová: Můj domov 17 je tady pod Javorinú – BOHUSLAV MATYÁŠ OSOBNOSTI Rakouská spisovatelka s moravskými 22 kořeny – TEREZA KLANICOVÁ Františka Jančíková-Minaříková 23 – LUBOMÍR MARUŠÁK ML. Osudové ženy Vladimíra Hoppeho – PETR PÁLKA 26 S novým jménem vykročila za divadelní 31 slávou z Uh. Hradiště – ZDENĚK PILÁT PAMĚTI Císařská výročí a Valašské Meziříčí 37 – JOSEF KRAMÁŘ TENKRÁT Hraběnka z lukovského panství Sarolta Seilern-Aspang zvaná Hraběna 41 – SVĚTLANA DIVILKOVÁ Z historie kroměřížského ženského spolku 46 Libuše – JITKA ZEZULOVÁ

Přední strana obálky: Jaroslava Hýžová, Chlapec a dívka, tempera na papíře, 1970. Sbírka Muzea regionu Valašsko, Valašské Meziříčí. Foto © Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko.

MALÝ MÍSTOPIS

Spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach a rodinná hrobka Dubských ve Zdislavicích – MARKÉTA MERCOVÁ Zástřizelská škola – ZDENĚK DOSTÁL ROZHOVORY … s Ladislavou Košíkovou – BOHUSLAV MATYÁŠ UMĚNÍ Malířka Jaroslava Hýžová – KAMILA VALOUŠKOVÁ Ženu ani květinou neuhodíš – TOMÁŠ JEŽEK GENIUS LOCI Můj strážnický manuálník – PAVEL POPELKA ŽIVOT Hovoranský dialog o ženách – JAROSLAV ZAPLETAL Kroměřížská Mata Hari – zapomenutá Olga Barényi – MARTINA ŠLANCAROVÁ LITERATURA Služba člověku, služba veřejnosti – SVATAVA NAVRÁTILOVÁ Než vyměnili zámky – PAVEL POPELKA ZA PLOTEM Návraty a výzvy – ANTONÍN BAJAJA Muzeum Napajedla – TEREZA KOVAŘÍKOVÁ DOZVUK Dirigent – JOSEF HOLCMAN Malíři bratři Schneiderkové – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK Jindrovi Štreitovi – BOHUSLAV MATYÁŠ Cenu Města Zlína převzal Josef Holcman – REDAKCE A NA KONEC 元宵节 – RJJZTJ

51 55 59 71 76 79 91 95

99 101 106 109 114 116 117 119 120

TOŽ

TS Hradišťan. Z představení O slunovratu (h: J. Pavlica / ch: L. Košíková). Foto © Michal Stránský.

Žena… Tož věčná otázka HANA KUSLOVÁ

„Běda mužům, kterým ženám vládne!,“ urazil prchlivý Chrudoš moudrou kněžnu Libuši a přiměl ji, aby si vybrala manžela a tím i knížete Přemysla.

Tak začal a skončil matriarchát v českých zemích a na Moravě nezačal vůbec, pokud tedy nechceme spekulovat o tom, že kupec Sámo, vítěz od Wogastisburku a zakladatel Sámovy říše, byl žena. Nutno ovšem dodat, že kněžna Libuše je postavou legendární, takže ani v Čechách pravděpodobně žena nevládla. Tím se nechci nijak dotknout císařovny Marie Terezie, ale pro ni bylo toto území jen jedním z mnoha.

Pojem matriarchát, neboli vláda žen, poprvé použil německý filozof Johann Jakob Bachofen v knize Mateřské právo (Das Mutterrecht), vydané v roce 1861. Od něj tuto myšlenku převzali další filozofové, například Bedřich Engels. Matriarchát se podle Bachofena vyznačuje důrazem na krevní pouto, rovnost všech lidí, nepodmíněnou lásku, vazbu k půdě a pasivní přijetí přírodních daností.

Rovnost je založena na skutečnosti, že všichni jsme dětmi matky Země a ta nás má ráda všechny stejně. Vztah matky a dítěte je nejuctívanější, takže nejhorším zločinem je matkovražda.

Pozdější výzkumy ovšem ukázaly, že o vládě žen v pravěkých společnostech, kterým Bachofen matriarchát přisuzoval, nemůže být ani řeči. Dnes se pojem matriarchát prakticky neužívá, místo toho se objevuje pojem matrilinearita. Ta označuje takovou společnost, v níž se osobní atributy, práva i majetek dědí v mateřské linii. Můžeme říci, že se vychází z faktu, že matka je vždy bezpečně 3

Čarodějnice v Nizozemí, autor Zdeněk Mézl, podle Bedřicha Šindeláře, Hon na čarodějnice, Praha 1986.

TOŽ

známa, ačkoliv zprávy o záměnách novorozenců v nemocnicích by dnes tuto jistotu poněkud zpochybňovaly.

Vládu žen v dějinách výzkumy nepotvrdily, na rozdíl od vlády mužů, tedy patriarchátu, která je bezpečně doložena a trvá dodnes. Zajímavý je Bachofenův předpoklad, že na počátku patriarchátu byla promiskuita, čili volný sex, nahrazena monogamií, alespoň co se týká žen.

Jak by vypadala společnost bez mužů, vyjádřila americká spisovatelka a karikaturistka Nicole Hollanderová: Dokážete si představit svět bez mužů? Žádná zločinnost a spousta šťastných a tlustých žen.

Ostatně slavný polský film Sexmise se takovou společnost pokusil zobrazit. Z jeho závěru ovšem vyplývá, že toto uspořádání není životaschopné.

Je to logické, vždyť režisérem byl muž a společnost řídil muž převlečený za ženu. Žena, nástroj ďáblův. Eva, která Adama svedla k hříchu. Žena čarodějnice, škodící, kde jen může.

Katolická církev „něžné pohlaví“ nijak nešetřila.

Manželky vládců, které neporodily dědice, byly automaticky vinny, byť dnes všichni víme, že nositelem chromozomu Y je muž. Muži rozsévali své sémě, jak jim jejich postavení, bohatství či šikovnost dovolovaly. Žena, byť jen podezřelá z cizoložství, měla těžký osud. Své by o tom mohly vyprávět Anna Boleynová a Kateřina Howardová, kdyby tedy nepřišly o hlavu a tím i o ústa. Žít jako žena bylo samo o sobě adrenalinovým sportem.

V průběhu věků se mnohé ženy pokoušely vyrovnat mužům v mnohých ohledech. „Dějiny mrtvých bílých mužů“ o nich ale mlčí. Kdo z vás slyšel o Christině Pisánské nebo o ženách, které se snažily prosadit právo na vzdělání i pro ženy.

Počátky politického ženského hnutí, čili feminiTOŽ

smu, spadají do závěru 18. století. V Evropě jsou spojeny s rozvojem osvícenství, v Americe s abolicionismem. Známý osvícenec Voltaire napsal: Je nad slunce jasnější, že bůh stvořil ženu, aby zkrotila muže. To možná platilo v osobním životě některých mužů, ale v širším měřítku se o krocení mužů mohlo ženám pouze snít. Velká francouzská revoluce podnítila hnutí za emancipaci žen. Olympe de Gougesová, která už v 80. letech 18. století předvídala společenskou revoluci, jejímž cílem bude osvobodit ženy z područí mužů, vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky jako reakci na Deklaraci lidských práv, která se týkala pouze mužů.

Její myšlenky byly příliš revoluční i na revoluční dobu, a tak byla sťata gilotinou.

V roce 1792 vydala v Anglii Mary Wolstonecraftová knihu Obrana ženských práv, v níž jsou vymezeny hlavní cíle hnutí za rovnoprávnost žen. V Anglii vzniklo také hanlivé pojmenování bojovnic za ženská práva, „modrá punčocha“.

Masarykův slovník naučný o jejím vzniku říká: Blue stocking, angl. „modrá punčocha“, přezdívka učených dam, které vědomosti své dávají na jevo ješitným, okázalým způsobem a při tom zanedbávají svých povinností ženských. Jméno odvozuje se od literární společnosti r. 1780 v Londýně založené, která se skládala z mužských i ženských členů; jedním z vynikajících členů této společnosti byl jakýsi Stillingfleet, jenž nosíval modré punčochy.

Takže potupné jméno žen má původ v oděvní součástce, kterou nosil muž. Koneckonců anglický básník Samuel Johnson výstižně vyjádřil postoj muže ke vzdělanosti ženy: Muže zpravidla víc potěší, že má na stole dobrý oběd, než to, že jeho žena umí řecky.

V 19. století se feministické hnutí soustředilo především na získání volebního práva. První 4

zemí, kde je ženy získaly, byl již v roce 1893 Nový Zéland. Například ale ve Švýcarsku získaly ženy právo volit až v roce 1971. V roce 1903 byla v Anglii založena Emmelinou Pankhurstovou Womens Social and Political Union, která bojovala za volební právo (angl. suffrage) pro ženy. Jejím členkám se začalo posměšně říkat sufražetky.

V druhé polovině 20. století se feminismus začíná soustřeďovat na získání úplné rovnoprávnosti ve všech oblastech života, zejména ekonomické. V 80. letech 20. století začínají vznikat katedry genderových studií. V současnosti jsou v různých oblastech počty žen určovány povinnými kvótami. My ženy se chováme jako menšina, přestože podle statistik tvoříme ve společnosti mírnou většinu. Známé výroky slavných žen se v naprosté většině nějakým způsobem vymezují vůči mužům. Citáty mužů o ženách se týkají hlavně jejich pravého „ženského“ poslání, nebo ironizují obecné vlastnosti přisuzované ženám.

Výjimky jen potvrzují pravidlo. Pozitivní diskriminace není řešením.

V knize Talmud se praví: Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z jeho boku, aby byla blízká jeho srdci.

Zřejmě to není nejlepší vyjádření rovnosti mužů a žen. V současném světě asi vyzní směšně tvrzení, že dokud budeme poměřovat vhodnost k určitému povolání, profesi, činnosti čímkoliv jiným než schopnostmi, znalostmi a fyzickými, duševními a intelektuálními předpoklady, nemůže být o rovnosti, a to nejen mužů a žen, ani řeči.

Francouzská čarodějnice, autor Zdeněk Mézl, podle Bedřicha Šinde­ láře, Hon na čarodějnice, Praha 1986.

5

TOŽ

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

TS Hradišťan. Z představení Rákoš Rákoczy (h: L. Janáček / ch: L. Košíková). Foto © Michal Stránský.

Esencí Cyrilometodějské kulturní stezky je dialog MARTINA JANOCHOVÁ

Se Svatojakubskou stezkou, cestou do španělského Santiaga de Compostela po stopách sv.

Jakuba, má zkušenosti či o jejím vykonání uvažuje stále více krajanů. Značky svatojakubské mušle a žluté šipky je dokonce možné následovat již z Čech nebo Moravy. Svatojakubská stezka je pro mnohé životní zkouškou s duchovním rozměrem, pro mnohé dobrodružným turistickým výletem, každopádně na všech zanechává silnou zkušenost se sebou samým i s místní, někde více, někde méně autentickou kulturou. Další poutnickou výzvou je samozřejmě Řím a Jeruzalém. Ve středoevropském prostoru to mohou být rakouský Mariazell, polská Čenstochová či Spišský Jeruzalém na Slovensku. Nám nejbližším poutním místem nadregionálního významu je areál bývalého cisterciáckého kláštera ve Velehradě – tradiční místo úcty mariánské i cyrilometodějské. O jeho přesahu bylo popsáno mnoho stran ZVUKu zejména v jubilejním roce 2013. Co kdyby sem jednou vedly značené cesty ze všech směrů, které by propojovaly místa působení a odkazu našich slovanských apoštolů sv. Cyrila a Metoděje?

Tedy místa křesťanského Východu, neboť tito vzdělanci přišli z Byzance, s místy křesťanského Západu, neboť tudy, konkrétně např. Benátkami a Římem, vedly jejich cesty ke schválení slovanské liturgie a životní osudy? Poznávání těchto tras by bylo putování prostorem a časem k počátkům kulturní vyspělosti, dialogu a tolerance.

7

Dana Daňová a Ladislav Kryštof přebírají ocenění za projekt na Region­ touru v Brně. Foto © Centrála cestovního ruchu Východní Moravy.

Cyrilometodějská kulturní stezka má nejen fyzicky nebo virtuálně spojovat hlavní místa a památky vážící se k odkazu sv. Cyrila a Metoděje a jejich následovníků (tzv. Sedmipočetníků), ale přinášet i jakousi nadstavbu – koordinovaný kulturně-vzdělávací program. Aby mohla být dokonce evropskou (rozuměj: uznána Radou Evropy), měla by svými aktivitami spojovat nejméně tři evropské státy v těchto oblastech činnosti: Spolupráce ve vědě a výzkumu, Zvýšení povědomí, historie a evropského dědictví, Kulturní a vzdělávací výměna mladých Evropanů, Současné kulturní a umělecká praxe, Kulturní cestovní ruch a udržitelný kulturní rozvoj.

Proč vzniká takováto stezka právě ve Zlínském kraji? Především jde o originální nápad představitelů Zlínského kraje, Centrály cestovního ruchu Východní Moravy a italských honorárních konzulů z roku 2011. Stezka jako nový nástroj, který pomůže zachovat a využít potenciál cyrilometodějského kulturního dědictví, jež je zde v místech aktivního působení soluňských OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

bratří v 9. století velmi bohaté. Dále jsou to trendy v cestovním ruchu. Doba přeje rozvoji kulturní i poutní turistiky, v poměrně bezpečné střední Evropě zvláště. Centrála cestovního ruchu Východní Moravy, krajská společnost pro destinační management, již od r. 2009 tvoří produkty (specifickou nabídku) v oblasti církevní turistiky, protože rozmanitý zlínský region má i v této oblasti co nabídnout. Krajem prochází poutní trasa, tzv. Moravská Compostela, spojující významná poutní místa vedoucí ze Svatého Kopečku přes Svatý Hostýn a Štípu na Velehrad. O její vznik se zasadily především Matice Svatokopecká, Svatohostýnská a Velehradská. Dnes je naplánováno i propojení na Velehrad ze slovenského Šaštína a Skalice přes Svatý Antonínek. A síť Cyrilometodějských stezek směřujících z různých stran do přirozeného centra na Velehradě se i díky podpoře Zlínského kraje rozšiřuje. Od r. 2009 má kraj díky projektu Otevřené brány zabezpečeny průvodce ve vybraných kostelích, kteří jsou připraveni provést zájemce příslušnou sakrální památkou, což je výjimečný počin spolupráce veřejné správy a církevních subjektů. Dobrou podmínkou pro rozmach poutnictví je jistě i religiozita zdejších obyvatel, která patří k nejvyšším v republice.

Sousedství se Slovenskou republikou je z pohledu potenciálního rozvoje stezky velkou výhodou, neboť společné kulturní kořeny, atraktivní přírodní prostředí a jejich v ústavě zakotvená, pěstěná cyrilometodějská úcta doslova vybízí k intenzivní spolupráci na rozvoji stezky. Návštěva papeže sv. Jana Pavla II. ve Velehradě v r. 1990 a prohlášení zdejšího areálu za Národní kulturní památku v r. 2008 navíc odstartovaly proces nákladné přeměny velehradského kláštera v moderní poutní OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

areál se zázemím pro nejrůznější služby, který se dnes profiluje jako centrum kulturního dialogu východní a západní Evropy. Úcta ke sv. Cyrilovi a Metodějovi je tady nejviditelnější především v době konání červencových Dnů lidí dobré vůle Velehrad a Národní pouti. Během roku sem míří další tisíce tuzemských i zahraničních poutníků a návštěvníků organizovaných nejrůznějšími subjekty. V srpnu zde tradičně vrcholí hvězdicová pouť, kdy se v bazilice sejdou poutníci ze všech světových stran. Existují i další místa spojená s uctíváním odkazu věrozvěstů v našem kraji.

Například na výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti pořádá pro veřejnost zajímavé akce Slovácké muzeum, sv. Klimentek v Osvětimanech bývá centrem pravoslavných poutí, archeoskanzen v Modré je praktickou ukázkou života raného středověku a přitahuje 150 tisíc návštěvníků ročně. Mnoho akcí spojených s velkomoravskou historií se koná nedaleko ve Slovanském hradišti v Mikulčicích. Dalším a neméně důležitým aspektem pro vznik Cyrilometodějské stezky je schopnost náboženské tolerance, neboť u nás je možná koexistence různých křesťanských směrů a dalších náboženství, což například ilustruje pestré kulturně-duchovní dění v malé obci Střílky.

Po čtvrt století od sametové revoluce je stále více zřejmé, že konzumní životní styl má své meze a nevede k pocitu naplnění. Naopak cesty k poznávání sebe, své role a kulturní identity nabývají na významu velmi aktuálně ve světle geopolitického dění i technického věku. Místa se silným duchovním nábojem nabízejí ztišení i určitou možnost pozitivní obnovy. Na toto volání reaguje i rodící se kulturní stezka. Cyrilometodějské trasy mají inspirovat především k dialogu, a sice k dialo8

gu vnitřnímu, dialogu s místními lidmi a krajinou, dialogu s předky, kteří to vše po staletí formovali, s tím, co nás přesahuje... Z pragmatičtějšího hlediska mají místním i přespolním nabídnout kvalitnější trávení volného času, které zároveň podpoří místní, nejlépe tradiční a kvalitní kulturu a produkci. Vždyť právě sv. Cyril a Metoděj cestu respektu k autentickému prostředí praktikovali.

Právě tito byzantští bratři, spolupatroni Evropy, stáli u počátků formování dnešní, říká se vyspělé a civilizované kultury slovanských států. Že je jejich odkaz do dnešních let stále živý a aktuální, zapříčinilo mimo jiné jejich umění vést dialog v cizím, mnohem primitivnějším kulturním prostředí.

Naše slovanská kultura stojí z velké části na křesťanských základech a většina zdejších obyvatel vědomě či podvědomě křesťansky žije. Je možná až znepokojující, že v našem prostoru je úcta ke sv. Cyrilovi a Metodějovi tak nesamozřejmá.

Aby Cyrilometodějská stezka byla uznána Radou Evropy jako evropská kulturní a přiřadila se k současným 33 stezkám, které již tuto značku kvality nosí, jako např. Svatojakubská, Mozartova či Secesní, mělo by její téma být společné pro více než jednu zemi. Vzhledem k tomu, že soluňští bratři a jejich následovníci putovali po velké části Evropy, a k faktu, že kultura slovanských zemí vychází z jejich díla, například díky Konstantinovu vynálezu slovanského písma, je tato podmínka splněna.

Stezka má být řízena demokraticky legálním subjektem. Zlínský kraj a jeho Centrála cestovního ruchu Východní Moravy založily v r. 2013 sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje, pro rozvoj stezky ve všech jejích oblastech.

Nejvyšším orgánem zájmového sdružení právnic9

Momentky z roadshow Cyril a Metoděj, po stopách strhujícího příběhu. Foto © Centrála cestovního ruchu Východní Moravy.

kých osob je valná hromada, kde má každý řádný člen jeden hlas. Předsedou sdružení je Ing. Ladislav Kryštof, radní Zlínského kraje pro kulturu a památkovou péči. Sdružení má aktuálně 16 členů z 5 evropských zemí (viz uvedený přehled) a mnoho desítek partnerů projevujících zájem o spolupráci.Výbor řídící sdružení tvoří zástupci ze všech členských krajů. Je velice nadějné, že u nás i v zahraničí existuje na Cyrilometodějskou stezku pozitivní odezva a že zástupci členských samospráv a odborných institucí se chtějí na jejím vzniku personálně a od letošního roku už i finančně podílet. Do roku 2015 hradil téměř veškeré náklady na rozvoj této ideje Zlínský kraj. Téma stezky, v našem případě Dialog jako kulturní hodnota budoucnosti, by mělo být podloženo odborným mezinárodním konsenzem. K tomuto účelu vznikl vloni Vědecký výbor, což je víceoborový mezinárodní orgán. Jeho předsedou je profesor Pavel Ambros z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Primárními OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

cíli sdružení jsou síťování (rozšiřování sítě členů, partnerů a dalších spolupracovníků), identifikace a propagace hmotného a nehmotného cyrilometodějského dědictví nebo také hledání finančních zdrojů za účelem přípravy projektů pro zachování a rozvoj tohoto dědictví a poutních tras směřujících k místům cyrilometodějské úcty, u nás např. k Velehradu. Více na www.cyril-methodius.eu. Členové sdružení Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje ČR: Zlínský kraj, Jihomoravský, Olomoucký a Moravskoslezský kraj, Centrála cestovního ruchu Východní Moravy, Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava SR: Nitranský a Trenčínský samosprávný kraj, Nitranská organizace cestovního ruchu, Archeologický ústav SAV, Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře, Obec Močenok, Zoborský zkrášlovací spolek Itálie: Cammini d‘Europa, Makedonie: Město Ochrid, Řecko: Město Soluň Protože každou stezku tvoří především místní lidé, je třeba aktuálně rozvést dialog s místními aktéry o smyslu, přínosu, obsahu či trasování stezky. Podle postřehů starostů například z Itálie, kde je rozvinutá síť poutních i kulturních stezek, mají tematické trasy vysoký potenciál pro lokální rozvoj. Kudy procházejí, tudy se zlepšuje a diverzifikuje nabídka služeb i zaměstnanost, prodlužuje sezona, vylepšují se ekonomické ukazatele i spokojenost obyvatel. Jde tedy současně o jednoznačnou příležitost pro spolupráci veřejné správy, odborných institucí, církví a podnikatelského sektoru.

Co se tedy konkrétně pro rozvoj stezky dělá?

V letech 2013-2015 fungovalo sdružení při Centrále cestovního ruchu Východní Moravy. Její ředitelka PhDr. Dana Daňová se významně přičiOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

nila o zajištění podpory projektu na ministerstvu zahraničních věcí, ministerstvu pro místní rozvoj, v CzechTourismu, v politických a diplomatických kruzích u nás i v zahraničí. Rozvinula síť členů a připravila sdružení pro samostatný život.

Vloni Centrála rozjela rozsáhlou a oceňovanou marketingovou kampaň na podporu domácího cestovního ruchu právě s tematikou putování po místech odkazu věrozvěstů Cyril a Metoděj – autentický příběh naší země (www.cmstory.cz), podporuje spolupráci pro rozvoj církevní turistiky s italskými subjekty. Zlínský kraj pracuje na vzniku sítě Cyrilometodějských tras v moravsko-slovenském příhraničí, na Uherskohradišťsku se rodí Dny slovanské kultury, existuje spousta poutí organizovaných různými subjekty po stopách sv. Cyrila a Metoděje (dokonce i dálkových pěších či cyklo), sdružení připravuje projekty pro posílení institucionálních kapacit a rozvoj stezky na mezinárodní i nadnárodní úrovni. Našli bychom jistě mnoho dalších kamínků do mozaiky na téma využití cyrilometodějského dědictví. To všechno jsou zatím dílčí, dosud nepříliš koordinované aktivity. Výzvou sdružení je vymyslet způsob, jak cestovatelskou i kulturně-vzdělávací nabídku lépe propojit a stimulovat doma i na nadnárodní bázi.

Pomalu tak sílí jedinečný kulturní most mezi Západem a Východem, jehož pomyslné základní kameny položili v 9. století právě soluňští bra­ tři. Úspěch myšlenky Cyrilometodějské kulturní stezky bude záviset především na naší schopnosti vést konstruktivní dialog o tom, jak tento most, s velkou pokorou k dílu našich předků, stavět.

10

PRO AMICIS MUSAE 2015 MICHAELA NĚMCOVÁ

Přátelé múz se dne 7. prosince 2015 setkali v prostorách Baťovy vily, aby již po jedenácté předali ocenění PRO AMICIS MUSAE za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu.

V roce 2015 udělil Zlínský kraj ocenění dvěma laureátkám. Paní Vlasta Grycová získala ocenění za celoživotní přínos v oblasti kultury Zlínského kraje, zejména za péči o lidové tradice v oblasti písňové tvorby a za zásluhy při založení Ženského pěveckého sboru ve Strání. Paní PhDr. Věra Kovářů byla oceněna za celoživotní přínos v oblasti kultury Zlínského kraje zasahující do celé řady kulturních oblastí, od dokumentace a záchrany tradičních lidových staveb v terénu až po lektorskou činnost či roli etnografky a organizátorky-autorky mnoha kulturních pořadů. Věcný dar a finanční odměnu ve výši 50 000 Kč předal každé laureátce hejtman Zlínského kraje MVDr. Stanislav Mišák a čestným uznáním a květinami obdaroval oceněné krajský radní pro kulturu Ing. Ladislav Kryštof.

Slavnostnímu aktu předcházela nelehká úloha hodnotící komise, která vybírala z deseti nominací. Byli to: Vlasta Grycová (2x), Romana Habartová (2x), Ladislava Horňáková, Věra Kovářů, Blanka Petráková, Miroslava Štýbrová, Pavel Popelka a František Segrado. Nominované osobnosti zastávají v regionu významné postavení na poli kultury a jejich celoživotní činnost a úsilí je pro rozvoj kultury v regionálním i nadregionálním měřítku tak výjimečná, že hodnotící komise se rozhodla udělit v roce 2015 dvě ocenění PRO AMICIS MUSAE. 11

Samotný ceremoniální akt ve zlínské Baťově vile se nesl v duchu příjemné adventní atmosféry.

Slavnostní odpoledne doprovázely hudební vstupy Cimbálové muziky Vlasty Grycové ve složení mladých muzikantů s primáškou a uměleckou vedoucí Annou Přikrylovou a mladé klavíristky Kristýny Preiningerové. Jako zpěvačka a moderátorka večera se uplatnila Tereza Habartová.

Tradice ceny PRO AMICIS MUSAE sahá do roku 2005, kdy se prvním nositelem ocenění stal PhDr. Karel Pavlištík, CSc., za výzkumnou, publikační, výstavní a folkloristickou činnost, kterou významně přispěl k zachování a rozvoji tradiční lidové kultury a zejména folkloru jednotlivých regionů Zlínského kraje. Dalšími oceněnými pak byli: spisovatel Pavel Hejcman, literární kritik a editor Mojmír Trávníček, etnograf PhDr. Josef Jančář, CSc., akademický sochař Otmar Oliva, archeoložka Mgr. Helena Chybová, publicista a scénárista Mgr. Jiří Severin, etnografka Eva Urbachová, spisovatel Josef Holcman, hudební skladatel Václav Maňas ml. a publicista a spisovatel PaedDr. Jiří Jilík.

Věra Kovářů: Když padnu, tak zase znovu vstanu SVĚTLANA DIVILKOVÁ

Jméno doktorky Věry Kovářů znají folkloristé u nás i v zahraničí, vlastníci původních lidových staveb, architekti, etnografové, široká kulturní veřejnost, tanečníci i muzikanti. Kam Věra Kovářů přijde, tam je obklopena přáteli. Svou energii stále věnuje mladým lidem v souborech, dětem, starostům obcí, vlastníkům památkově chráněných objektů. Intenzivně pracuje na dokumentaci OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

a záchraně tradičních lidových staveb, pátrá v archivních materiálech i v terénu, aby pomohla uchovat odkaz našich předků.

Zvládáte práci etnografky, památkářky, organizátorky, sběratelky, odborné poradkyně, choreografky a do všeho se stále pouštíte s chutí. Zkusme ale začít tím, co z toho máte na své práci nejraději?

Už na filozofické fakultě v Brně jsem se chtěla věnovat lidovému tanci. Tanec jsem milovala, už od tří let jsem chodila do baletu. Ale moje cesta byla složitější. Studovala jsem obory etnografie a hudební věda a měla jsem štěstí na profesora Antonína Václavíka, původem z Pozlovic u Luhačovic, kterého považuji za apoštola lidové kultury.

Své studenty měl opravdu rád. Oslovoval nás jménem, choval se k nám uctivě a záleželo mu na nás. A výborně nás znal, protože nás tehdy v oboru bylo jenom pět. Se mnou to byli ještě čtyři hoši.

Jaromír Gelnar z Ostravy, se kterým jsme se potkávali v obou vybraných oborech. Druhým spolužákem byl Jaroslav Štika, který studoval kombinaci národopis a historie, dále Richard Jeřábek, pozdější profesor etnologie na Masarykově univerzitě a Jan Konieczny. Svěřila jsem se panu profesorovi, že bych se ráda zabývala lidovým tancem. Ale pan profesor Václavík, který mě tehdy jako jedinou ženskou studentku v oboru vnímal jako takové naivní stvoření, bez životních zkušeností, mi řekl: Věruško, já vás mám rád, ale paní Jelínkové (Zdena Jelínková), té by to nebylo vhod. Chystáme monografii Valašska a není tam nikdo, kdo by dělal architekturu. A tak Věruška, poslušná studentka, se začala zabývat lidovou architekturou. Architekturu tedy dělám celý život, ale vždycky jsem OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

k tanci tíhla. Už na fakultě jsem založila folklorní soubor. Když jsem přišla do Zlína, začala jsem působit v Bartošově valašském souboru, a teď už léta pracuji pro Kašavu. Chystám choreografie a vše co s tím souvisí. Tanec je pro mě pořád velké potěšení, mám ho ráda od dětství. Mám tu zkušenost, že tanec dokáže osvobodit od všech zlých myšlenek.

Pan profesor Václavek vás sice odvedl k lidové architektuře, ale cestu k lidovému tanci a ke Zdeně Jelínkové jste si našla i tak.

Zdenka Jelínková patří do okruhu lidí, kteří jsou mému srdce nejbližší. Spolu s Karlem Vetterlem, vynikajícím hudebním historikem, se stala mým vzorem, velkou oporou a příkladem hodným následování. Díky Zdence Jelínkové jsem už jako studentka získala zkušenosti z terénního výzkumu. Uměla nám dobře poradit a usměrnit naši výzkumnou práci. S nadšením jsem jí pomáhala se sběry lidových písní, tanců a slovesného folkloru v oblasti Valašska, Brněnska, Zlínska a na dalších místech Moravy. Hned na začátku studia, v prosinci, nás poslala zapisovat koledy do Karolinky a Velkých Karlovic k tetince Škarpichové. Na to nikdy nezapomenu, to bylo tak nádherné. Valašsko jsem tehdy ještě tak dobře neznala. Bylo to uchvacující.

Samozřejmě jsem se této práci nikdy nevěnovala tak jako paní Jelínková, která jí obětovala svůj život. V době, kdy ona prováděla terénní výzkumy, existovalo jen málo folklorních souborů, ale žilo ještě mnoho pamětníků. Sbírala tedy v terénu nové a nové poznatky, které zapisovala nebo publikovala.

Z její práce stále odborně čerpám. Zdenka Jelínková je pro mě osobnost, která nesejde z paměti.

Jaké byly vaše profesní začátky?

Po ukončení vysokoškolských studií jsem jako velmi mladé děvče, přeskočila jsem totiž pátou 12

třídu obecné školy, nastoupila do Krajského domu kultury v Brně. Ale brzy nato, v roce 1956, jsem přišla na místo etnografky do Krajského vlastivědného ústavu ve Zlíně, v té době Gottwaldově.

Muzeum tehdy sídlilo v budově Tyrolského domu v areálu dnešní Zoo Zlín. Pracovala jsem tam se skvělými kolegy. Říkali jsme si Vyhnanci z ráje. Já jsem byla z Brna, archeolog Vít Dohnal z Olomouce, přírodovědci pocházeli ze Slovácka. Vybavuju si cesty zšeřelým zámeckým parkem od hlavní brány až k Tyrolskému domu, které bývaly stezkou odvahy. V areálu chovali jenom pár druhů zvířat, které tam zůstaly ještě po hraběcí rodině. V akváriích byly rybičky, v oboře vysoká zvěř. V dnešní době je to jedna z nejdokonaleji působících zoologických zahrad, do které ráda zajdu s vnoučaty.

Na čem jste v prvních letech ve zlínském muzeu pracovala?

Pomáhala jsem tvořit etnografické sbírky, předně textilního charakteru a keramiky. Věnovala jsem se dokumentaci lidové architektury v terénu.

Svým výzkumem jsme spolu s kolegou Zdenkem Mišurcem položili základ souboru snímků foto­ archivu v muzeu ve Zlíně. Pátrala jsem po pozů­ statcích tradiční rukodělné výroby, především po textilních a stavebních technologiích.

Vaše kroky pak vedly ze Zlína zpátky do Brna.

V roce 1961 jsem začala pracovat v Moravském zemském muzeu. Byla jsem u vzniku Pavilonu Anthropos, který navázal na práci profesora Karla Absolona. Když jsem do Brna přišla, byla stavba pavilonu před dokončením. Byla jsem ustanovena jeho vedoucí a starala se o provádění expozicí, odborné výklady a přípravu výstav. Zahájila jsem v té době studium angličtiny jako dalšího oboru 13

Věra Kovářů. Foto © Ludvík Valouch, KÚZK.

na filozofické fakultě. Na muzejní praxi jsem ve druhé polovině šedesátých let navázala postgraduálním studiem muzeologie a stala jsem se krajskou muzeoložkou při Moravském zemském muzeu přímo u profesora Jana Jelínka. Ve své závěrečné práci jsem se zabývala problematikou evropských muzeí v přírodě, a nejspíš i proto mi pak ředitel Jiří Grabmüller nabídl v roce 1969 práci v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody.

Působila jsem tam potom téměř třicet sedm let a vzpomínám na ten čas a kolegy s nostalgií. Měla jsem vždycky na starosti okresy Uherské Hradiště, Zlín, Kroměříž a posléze také Vsetín, kromě těch na západě Moravy. Nikdy jsem nelitovala.

Jako památkářka jste se tedy vypravovala do moravských vesnic zachraňovat památky lidového stavitelství. Taková práce nejspíš vyžaduje velkou dávku diplomacie.

Víte, mě vždy v první řadě zajímají lidé. To je ta etnografie. I když dělám dům, nezajímá mě jeho struktura či technologie, jíž je postaven. Zajímají mě lidé, kteří ho vymysleli, postavili a kteří v něm bydlí. Nemohu rovnou tvrdě nastoupit s výtkami.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Nejdřív jsem se poptala, jak slouží zdraví, pochválila jsem babičce před domem nebo pěknou zástěru. Starosty obecních úřadů jsem se vždy snažila přesvědčit, že původní lidové stavby v obci jsou poklad, který je nutné zachovat. Byla jsem trpělivá a za cennou památku jsem bojovala dokonce několik roků. Je pravda, že z terénu jsem často jezdila domů unavená. A když se nedařilo, tak jsem špatně spala a pořád dokola jsem hledala, co jsem udělala špatně. Mívala jsem dlouhé telefonáty, po kterých se můj muž divil, proč s lidmi tak vyjednávám. Že mám být nesmlouvavá. Ale to bych daleko nedošla.

Diplomacie, empatie a práce v terénu byla při záchraně památek nezbytná. A nebylo to vždycky jednoduché. Nešlo jen o mapování, popisy a fotografování objektů, ale hlavně o osobní jednání s vlastníky staveb, vysvětlování a přesvědčování, žádné represe.

Jedno z mých hesel, kterých jsem se vždy držela, zní: Když padnu, tak rychle znovu vstanu.

Práci památkářky jste tedy hodně prožívala.

Ochrana lidové architektury byla neobyčejně těžká, ale dnes je to ještě náročnější. Lidé mají domy k dennímu užívání nebo k rekreaci a mají o jejich fungování své představy. Když je stavba památkově chráněná, vznikají jim omezení a památkář musí hledat kompromis. Musí jim vyložit všechny argumenty a každý krok zdůvodnit.

Vždy jsem si připadala jako misionářka. Musela jsem jednat vlídně, ale taky třeba sehnat finanční prostředky. Často jsem mrzla v kostelích při posuzování varhan, ale přesto to byla radostná práce. Člověk musí mít silnou víru, že to dělá pro dobrou věc. Pokud šlo o cenné objekty, vždy jsem se maximálně snažila, aby je vykoupily obecní úřady, obnovily je a zpřístupnily veřejnosti. Na konci mé OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

snahy byly desítky zachráněných a zpřístupněných objektů. Například ve Vlčnově, Veletinách, Komni, Strání, Dolním Němčí nebo v Nivnici.

Domečky jsou zachráněny a stále slouží lidem.

Mimo jiné jste také odbornicí na lidové kroje. Máte v této oblasti vůbec konkurenci?

Odborníků na lidový oděv je v dnešní době opravdu málo. Na Valašsku, ve Vsetíně, žije paní profesorka Eva Urbachová, která stejně jako já pochází z Brna, ale odstěhovala se za svým manželem lesákem. Už je to dáma v letech, ale úžasná, nadaná a s přehledem o valašských krojích.

Už v devadesátých letech se řada vesnic na Brněnsku začala ohlížet zpátky do minulosti a hledat původní hodnoty. Znovu ožívaly tradiční hody, práva, dožínkové slavnosti a další zvyky. A každá obec se snažila mít nejen svůj vlastní znak a prapor, ale také vlastní kroj. A to byl úkol pro mě a moje mladší kolegyně. Najít v archivech obrazovou dokumentaci, pátrat v publikacích a vytvářet věrohodné lidové oděvy. Navrhovala jsem kroje i pro řadu vesnic na Zlínsku. Například pro Lukov nebo Březnici, a psala o krojích na Zlínsku do Vlastivědy Zlínska.

Povedlo se vám při vašem pracovním vytížení najít rovnováhu mezi rodinným životem a prací?

Nedokázala jsem se celý život věnovat bezvýhradně práci, jako například paní profesorka Jelínková, která zůstala svobodná a věnovala veškerou energii své profesi. Já jsem se v pětadvaceti zamilovala do mládence ze Zlína, vdala jsem se… a měla jsem pozdě syna. Obávala jsem se předčasného přechodu. Ale lékař mě vyvedl z omylu konstatováním, že čekám děťátko. Byla jsem z toho vyplašená, a tak mě pan doktor vzal kolem ramen a říká: Víte, kolik roků měla Beethovenova matka, když se jí Ludwig 14

narodil? A dával mi další a další příklady. Ničeho se nebojte, říkal, jste naprosto zdravá, a tak využijte všechny své životní zkušenosti a předejte je dítěti.

Myslím, že jsem si pozdním mateřstvím prodloužila svou životní aktivitu. Ať přijdu kamkoliv, všude se diví, že pořád pracuji s takovou intenzitou. Já myslím, že Pánbůh všechno dobře řídí a že pozdní mateřství pro mě byla biologická injekce. Syn to tak ale necítil. Ve školce i ve škole se ptával, proč má takové staré rodiče. Dnes mají ženy s vysokoškolským vzděláním běžně děti až kolem třicítky. Rozhodně to není nic špatného.

Jsou to zralé ženy. Podle mě je žena nejkrásnější, když má od pětatřiceti výš. Protože už ví, co chce, má zralost fyzickou i psychickou a dosáhla již určitých cílů.

Vyrůstal váš syn obklopený národopisem, kterému jste se věnovala?

Když byl Ondřej ještě dítě, jezdíval se mnou na výzkumy. Doma jsme neměli televizi, ale denně jsme mu četli. Učitelky nám vždycky říkaly: On necítí žádnou pohanu, že nemáte televizi. Krásně vyslovoval a byl naplněný tím, co jsme mu četli.

A co jste mu četli?

Hodně jsme četli Karla Jaromíra Erbena, Slovanské pohádky. Až teď si uvědomuju, jaké to vlastně byly horory. Ale taky jsme četli třeba Medvídka Pú. A brzo se začal učit angličtinu, kterou jsme s manželem dobře ovládali. Ale synovi jsme zaplatili učitelku, protože děti špatně snášejí, když je učí rodiče. O praxi nebyla nouze. Díky práci s folklorními soubory k nám jezdilo hodně lidí z Anglie nebo z Belgie. A protože jsme jazyk ovládali, navíc jsme mohli hosty ubytovat v rodinném domě, tak jsme jim během pobytů na Moravě zajišťovali zázemí a doprovod včetně tlumočnictví. Ondřej se tak s ja15

zykem seznámil velmi brzy, potom ho studoval i na vysoké škole a nakonec ho angličtina živí.

Jak vypadá váš denní pracovní režim?

Jsem ranní ptáče. Ráno mám nejvíc nápadů. To je taky dar, který souvisí s celou mou konstitucí, že realizuji všechny svoje hlavní aktivity ráno. Bohužel se mi stává, že svoje ranní nápady ani nestíhám pochytat. Snažím se vše zapisovat do notýsku.

Jeden kamarád se mi posmívá, že mám svoji úkolenku. Kdybych ji někde nechala, tak za vrácení dám majlant.

Ráno zapínám počítač ve čtvrt na osm, v půl osmé. Dám si jednoduchou, povzbuzující snídani, která mě nezatíží. To jsou vločky zalité mlékem, čaj s mlékem, nebo slabou kávu s mlékem. Obvykle pak k počítači usedám kolem osmé hodiny. Ale mám velký domek a zahradu, o které se musím starat. Takže této práci věnuji také hodně času.

Domek se snažím všemožně vylepšovat. Když jsem odcházela po sedmdesátce do důchodu, tak jsem si na půdě nechala udělat bílý pokoj, kam jsem uložila svoje fotografie a různé pracovní materiály, k nimž se vracím.

A kde se vám nejlépe přemýšlí?

Jsem odmalička zvyklá jezdit veřejnou dopravou. Ráda jsem jezdila vlakem i s manželem.

Schválně jsme nechávali auto doma, však z Brna do Zlína se dalo dojet, a to ještě nebývalo takové spojení, jako je dneska. Ve vlaku často přemýšlím.

A jste první, komu prozradím, že ve vlaku vymýšlím taneční choreografie. Nikdo mě tam neruší, můžu přemýšlet. Vlakem jezdím moc ráda. Jsem železničářské dítě. Tatínek dělal tarify. Bydleli jsme v Černovicích a tatínek na oběd přijel vláčkem, který tehdy ještě v Černovicích zastavoval.

A zase odběhl zpátky na nádraží. Teď v Černovicích OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

zastavuje jen jediný vlak. Vždycky jsme mívali doma jízdní řády a o těch se říkalo, že to je Věřina nejoblíbenější literatura. Teď je vše elektronické, ale není to plně ono. Když jsem ve Zlíně, kde nemám v domě připojení k internetu, tak jsem bezradná. Moji věrní zlínští přátelé manželé Perůtkovi mi vždycky dávali k Vánocům jízdní řád s dovětkem: Ať tvoje vlaky nemají nikdy zpoždění.

Považovala jsem ho vždy za dárek všech dárků.

Na čem právě pracujete?

Intenzivně jsem pracovala na publikaci Katalog lidové architektury okresu Kroměříž. Chyběla nám ale část rozpočtu. Vznik publikace podpořilo město Kroměříž a taky Zlínský kraj. Ten bohužel nakonec schválil jen polovinu částky, kterou jsme žádali.

Základní informace pro publikace zvané Katalog lidové architektury čerpáme z dokumentace profesora Antonína Kuriala, který působil na brněnské technice a byl vynikajícím architektem. Záhy po válce si uvědomil, že je potřeba zmapovat historické lidové stavby a stavební postupy, které by pak mohly sloužit při obnovách domů nebo statků. Jeho studenti strávili spoustu hodin v terénu při inventarizaci a zdokumentovali skoro tři tisíce vesnic na Moravě. Každou starobylou budovu jednoduše popsali a zaměřili v měřítku jedna ku pětadvaceti.

Díky tomu vznikly publikace o lidových stavbách v tehdejším okrese Gottwaldov, Brno-město, Brno-venkov, Blansko, Uherské Hradiště. Potom ale zůstal archiv nevyužitý. Až v devadesátých letech jsem ho použila při sestavování publikace o Hodoníně, pak jsme vydali s kolegou ještě okres Žďár nad Sázavou a nedávno okres Třebíč. Čím je Kroměříž zajímavá?

Kroměříž má v inventarizaci skoro sto dvacet objektů, z nichž bylo podrobně zaměřených dvaOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

náct v různých lokalitách. Všechny vesnice jsme objeli, abychom viděli současný stav. Bohužel ani jeden dům už neexistuje. Na Ždársku nebo Třebíčsku jsme původní stavby zmapované profesorem Kurialem ještě našli, ale tady nic. Zůstal jen sad, louka, ani památka po původní stavbě. Hledali jsme tedy ve vesnicích starousedlíky, kteří domy ještě pamatovali. Naštěstí máme na Kroměřížsku ještě docela dost krásných rozsáhlých statků z mladšího období, které se podařilo dokumentovat v publikaci Lidové stavby známé neznámé.

Konečně jsou tu také Rymice, jediná rezervace lidové architektury na území Kroměřížska.

A co chystáte se svými kolegy z folklorních souborů?

Spolupracovala jsem na části programu Kašavy, která 17. dubna slavila v Městském divadle ve Zlíně 45. výročí založení. Soubor znovu oživil choreografie ze svých počátků, tedy ze sedmdesátých let.

Během večera předvedl soubor komplex vystoupení O práci, lásce a zábavě. Práci symbolizovala dožatá z Valašské Polanky, starý obřad, který se dodržoval ve vesnicích na konci žní, spojený se zpěvem a přáními hospodáře nebo majitele statku.

Druhou část o lásce, kterou představuje svatba, přichystal Karel Pavlištík. Poslední byly rozverné končiny na Kašavě.

V loňském roce jste věnovala spoustu času natáčení filmu Děda, který zpracovává témata, události a tradice valašského hospodářského i církevního roku. Jaký byl váš hlavní úkol?

Měla jsem na starosti oděv. To byl těžký oříšek, protože šlo o oblečení ze začátku 20. století, kdy už se kroje nosily méně. Nevynechala jsem jediné natáčení. Začali jsme na podzim roku 2014, 16

natáčeli jsme Vánoce a pak celý rok 2015. Byla jsem na filmový štáb přísná, ale zvykli si a pochopili, že nestačí mít dva cůpky a myslet si, že jsou v kroji. Že ženy musí mít šátek na hlavě a správné obutí. Stará paní nemůže mít holé nohy, ale nějaké tlusté punčochy. Děvčata nemůžou chodit s nabarveným obočím a nakroucenými řasami. S kameramanem jsme se moc skamarádili a i režisér si hned uvědomil, že svou práci dělám odpovědně, a respektoval mne, stejně jako producentka Marta Gerlíková-Santovjáková. Výsledek mohou diváci zhodnotit letos v létě. Valašský film Děda bude mít premiéru 28. května na zlínském filmovém festivalu pro děti a mládež.

Vlasta Grycová: Můj domov je tady pod Javorinú BOHUSLAV MATYÁŠ

Z Javoriny dolů běží stráň, na jaře a v létě na zeleném koberci hraje všemi barvami květů, v zimě září ve studeném slunci bělobou sněhu.

Zpravodajové, publicisté a televizní štáby nahlíželi do Strání a do Květné takřka s železnou pravidelností rok co rok téměř výhradně v únoru. To tu mívají rozpustilá dovádění fašančárů a podšablárů a jejich masopustní reje svůj folkloristický festival.

V kraji sice odevždy z nejchudších, avšak po staletí štědře přispívajícím do pokladnice zpěvnosti, kde tvořivost lidu krojem, tancem či písní jako by překonávala strasti nelehkého živobytí.

O publicitu písniček, které v povědomí milovníků folkloru žijí jako „straňanské“, zasloužila se do dnešních dnů dlouhá řada sběratelů a muzikantů, 17

z nichž nelze nejmenovat Jožu Černíka, dr. Ladislava Rutteho, dr. Jana Poláška, Viléma Zahradníka, Jaroslava Staňka, Jaroslava Čecha, dr. Slávka Volavého... A ovšem zpěváci, z nichž bezpochyby kulturní veřejnosti je nejznámější Vlasta Grycová.

Od kolébky podnes se Vlasta Grycová svému rodnému místu nezpronevěřila. Žije v rodinném domku, který zbudovali s manželem Jožkou, v němž vychovali dvě dcery a kde dostavbou vznikl i domov pro vnoučata. Starší dcera zdědila po rodičích zálibu v hudbě a působí jako učitelka houslí. Dcera mladší se vydala ve šlépějích matčiných. Také ta totiž od svých dívčích let pracovala ve známých sklárnách ve Květné jako malířka skla.

Avšak sudičky byly u Vlastiny kolébky štědřejší. Obdařily ji láskou a úctou k lidové písni a požehnaly její hlas. Genetici by se vyjádřili méně poeticky a konstatovali by dispozice, získané jistě především od její matky Alžběty Končitíkové, ale i z dalších rodových zdrojů. Nedostatkem výborných lidových zpěváků ovšemže, jak už řečeno, Straňané nikdy netrpěli. Vlasta Grycová se však z lidové zpěvačky stala zpěvačkou lidových písní.

V tom je přeci jen, dovolím si tvrdit, podstatný rozdíl. Vlohy, přiřčené sudičkami, či chcete-li geny rodu, jsou toliko nezbytnými předpoklady. Jsou, podobně jako minerál, pouhým zděděným darem z hlubin země. Podobny skelným střepům jsou pozůstatkem po někom a po něčem, co už kdysi bylo. Teprve sklář to vše může přetavit v ušlechtilé dílo, vdechnout mu tvar a ozdobit ho ornamentem. Znovu sklo stvořit k obrazu svému. Může.

Je-li zdatným učedníkem a bude-li svého oboru mistrem.

Vlastin mladý talent objevil učitel hudební školy a cimbalista Jaroslav Čech z Uherského OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Hradiště, který na konci padesátých let často ve Strání pobýval a věnoval se sběru lidových písní.

Post druhého hlasu v dívčím triu Hradišťanu nedal na sebe dlouho čekat a nemalý význam Čechova odborného vedení pro svůj růst Vlasta i dnes ráda přiznává. Ona sama byla ovšem pro soubor také přínosem, nejen jako zpěvačka, ale i jako spolutvůrce programových čísel, námětově čerpajících z moravsko-slovenského pomezí.

Dojíždění do Hradišťanu nebylo snadné, zcela nemožným se však stalo při mateřských povinnostech. Ani ty ale nepřerušily účast Vlasty Grycové v souboru Javorina doma ve Strání, v jehož ženské skupině nikdy nechyběla. Po čase se rozhodla pro návrat do Hradišťanu a nesporně se pak podílela na jeho vrcholném období domácích i zahraničních úspěchů.

Ani špičková úroveň ansámblu ve zlaté době souborů lidových písní a tanců nezabránila ovšem tehdejším mocipánům v zákazu činnosti uměleckému vedoucímu a primáši Jaroslavu Staňkovi.

(Stačil tehdy po roce 68, jak známo, nevhodný výrok, či nesouhlas s „internacionální pomocí“ SSSR a Varšavské smlouvy.) Prakticky to znamenalo likvidaci veřejných vystoupení Hradišťanu. Pro Vlastu Grycovou navíc podruhé přišly povinnosti maminky, a tedy i druhý a definitivní odchod z tohoto kolektivu. To už však ona sama má své pevné místo mezi známými zpěváky lidových písní.

V následujícím období ji publikum vídá všude tam, kde hraje, tančí a zpívá uherskobrodská Olšava.

Angažmá stálého hosta Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, a tudíž i jistá profesio­nalizace, je jen logickým pokračováním v nastoupené cestě. Dramaturg BROLNu Jaroslav Jakubíček měl tehdy kádr jeho sólistů doplnit OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

o nové interprety, a tak tu po bok Jožky Severina, Boženy Šebetovské, Jarmily Šulákové, Luboše a Dušana Holých a Jožky Černého stanula i Vlasta Grycová.

Následoval bezpočet vystoupení, veřejných rozhlasových nahrávek, studiových snímků, televizních pořadů i zahraničních zájezdů. Léta pro Vlastu Grycovou šťastná, neboť její hvězda díky vlastnímu úsilí, díky všeobecné oblibě lidové písničky i díky vyzrálosti jejího podmanivého umění stoupá výš a výš. Nás, své posluchače, diváky a obdivovatele vždy znovu a znovu nechává užasnout nad prostým a současně vysoce kultivovaným podáním písniček svého kraje.

Vlasta Grycová k tomu poznamenává: Moje písničky, i když je zpívám po sté, mi nikdy nezevšedněly.

Jsem vždycky jakoby poprvé zaujata melodikou i textem. A tam, kde zpívám veřejně, je pro mne největším přínosem vědomí pospolitosti, vědomí, že jsem snad přispěla k potěšení srdce a k radosti ze života.

Leckdo má dnes existenční starosti, má je i Český rozhlas, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, divadla, filharmonie, výtvarníci, knihovny, prostě kultura vůbec. Zájem publika o lidové písničky pohříchu jako by toho času též ochaboval. Člověk dost často přemýšlí o tom, jestli to, co celý život dělal, mělo nějaký smysl..., posteskne si Vlasta Grycová.

A bývá konečně zvykem u podobných příležitostí, jako je ta současná, nemalovat čerty na zeď.

Nechť je mi tedy dovoleno – aby závěr této připomínky významného ocenění Vlasty Grycové vyzněl optimističtěji – citovat z obalu gramodesky, kterou zpěvačka natočila s Cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka a s muzikou Hradišťanu: Vlasta Grycová, jejíž široký písňový rejstřík tato deska v miniatuře 18

zachycuje, patří k velkým moravským zpěvačkám. Je hluboce vrostlá do prostředí, ve kterém žije – v kraji pod Velkou Javorinou na moravsko-slovenském pomezí – a jehož dechem její písně rezonují. Její projev je pevně svázán s tradicí a přece – nebo právě proto – není starosvětský, je nadčasový... Tolik v roce 1985 brněnský rozhlasový redaktor a folklorista Jaromír Nečas. – A pro dovětek v roce 2016 si jedu do Strání.

Vlasto, co si budeme nalhávat, není nám dvacet. Tebe postavil život jednak do role zralé straňanské ženy, ale současně jsi jako zpěvačka celebritou v oblasti moravského folkloru. Bylo už od tvých dětských let jasné, že se to musí stát?

Je pravda, že sem už od mala brala písničky jako součást života, a to ne enom ty naše straňanské. Kde moja mamka došla na melodie z operetek, z české a moravské besedy, to nevím.

Krom mamky zpívala celá rozvětvená straňanská rodina. Scházali sme sa na všelijakých oslavách, zpívalo sa na poli, u krmení dobytka, zkrátka od rána do večera. Babička z otcovej strany, vždycky jak prodala nejaký dobytek, tak kúpila svojim synom nástroje. Takže šeci na neco hráli. Výborní zpěváci byli aj v rodině maminky. Nejvíc písniček sem sa naučila na svaďbách. Když sme sa zešli na nejaké svaďbě, tak dědáci zpívali všelijaké balady, mladší zas veselé. Čím sem starší, tak sa mi to víc a víc vybavuje. Číms chtěla být jako děcko a čím coby dospělé děvče?

No mrkni, co mám tady na stole. Mašinu, teda šicí stroj. Byla sem velká parádnica, a tak sem ráda šila. Asi v 6. třídě sem ušila spolužákovi plachty na loď a dalším spolužačkám všelijaké módní „novinky“, napríklad sukňu na gumu. A potom sem 19

Vlasta Grycová. Foto © Miroslav Potyka.

zakotvila v Moravských sklárnách ve Květné, tak sa ze mňa nakonec stala malířka skla. Strávila sem tam dvaačtyřicet roků. S ženskýma na dílně sme prezpívaly nejedny fašanky. Pracovaly s nama aj Slovenky, tak sem sa naučila jejich písničky z druhej strany hranice.

Lidová píseň je nesmírně různorodá, co nejraději zpíváš ty?

Mám ráda písničky s obsahem, takové ty o nešťastné lásce, o zklamání, nepřízni osudu, zkrátka ze života. Nejradši sem byla ve společnosti dědáků a babiček, pri draní pérí, pri vyšívání, kde sem mohla celé hodiny poslúchat a prožívat šecky ty príběhy. Ale zpívala a zpívám ráda aj písničky veselé, aj ty rozverné a laškovné.

Víme teda, že celá tvá rodina bývala zpěvná, uvádíváš především dědu Vintra a maminku Alžbětu Končitíkovou. Jak se OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

tyhle geny projevují dál, máš dvě dcery, máš vnuky…

U dědu Vintrového mňa zaujalo jeho zvláštní podání zpěvu, jako by se celou písničku smál nebo usmíval. Další zajímavý prednes, tak trošku traslavý hlas, měl pan holič ze Sudet. Tam sme vydržali len dva roky, pretože bylo mojí mamce smutno.

Když sme sa ze Sudet vrátili, nastúpila sem do první trídy. Zazpívala sem písničku panu řídícímu „velmi trasúcím hlasom“. Podla pána holiča.

Moja babička z otcovej strany vychovala jako vdova pět synů a dvě dcery. Během svojeho života zazpívala při svaďbách skoro šeckým na Strani.

Mám v živej paměti, jak pri nošení duchen zpívala pred vratama mojí sestrenici Rozžíhaj, zažíhaj, to byla součást svaďby. Predrikovala na púťách a dokázala v ten samý den odebrať sa aj k nekterému mrtvému. To sa chodilo týden truchlit mrtvému, modlilo sa a babička zpívala: Ach můj starý, prečos umrel, šak máš tri košele, kdo ti jich zedere jojojojoj…

A ptáš sa, jestli sa geny projevují dál? Nevím, jestli za to možú geny, spíš sem svoje děti k muzice trochu postrčila. V naší rodině máme cimbálku, kerú primášuje moja dcera Anička, hrajú tam vnučky, ostatní sú trochu vzdálenější rodina. Zpíváme spolu už od jejich dětské muziky Husličky, od loňského roku je to Cimbálová muzika Vlasty Grycové.

Jak se ti žije – když nechci říct na venkově, tak tedy mimo nějaké větší kulturní centrum?

Můj domov je tady pod Javorinú, asi bych sa sem vrátila, aj kdybych byla nevím kde. Pokaždé mě to sem táhlo. Sem velice vděčná, že tu mám celú rodinu, že sem sa mohla učit od těch starších a predat to mládeži. U nás je krásně, nech sa každý OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

dojede k nám podívat. Mimo lidový zpěv sme sa s manželem zapojovali i na Vánoce, on jako muzikant nacvičil mšu J. J. Ryby, potom Schreierovu mšu. Zpívala sem snad se šeckýma muzikama v okolí, s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů nejenom pri natáčání ve studiu, ale po celém Československu, účinkovala sem v zahraničí, presto sem sa ráda vracala do našeho poklidného kraja. Měla sem štěstí na lidi, s kterýma sem spolupracovala. Vždycky sem dělala jenom to, co mně dělalo radost. A to sa málokomu poštěstí.

Jestli nejsi pověrčivá a nebojíš se, že něco zakřikneš, prozraď, co významnějšího chystáš.

Nedávno sem si splnila sen, nahráli sme s muzikú a ženským sborem CD, kde sem vybrala ty nejkrásnější straňanské písničky o lásce. Teď trochu bilancuju a také vzpomínám. Proto bych chtěla vybrat něco z nahrávek s BROLNem. Chystáme ve spolupráci s Jiřím Plockem a Jiřím Severinem vydání průřezu od 70. let do současnosti. Čím se zabýváš, když zrovna neúčinkuješ a nezpíváš na jevišti nebo v nahrávacím studiu? Nebo když právě nepřebíráš cenu Pro amicis musae…

Sem zdatný zemědělec, kromě banánů sme pěstovali šecko. Ovšem o tom, s jakýma výsledkama, pomlčím. Na Strani je „začátek kamení a konec chleba“. Kdysi sme spalovali kořeny z vytrhaných stromů, a místo hliny sa nám vypálila krásná červená cihla. Takže si myslím, že najproduktivnější by byla na našem poli cihelna. Ve vyšším věku sem začala sbírat a sadit bylinky, zelinky a květinky, tak jak každá babka. A teď mňa čeká veliká událost, budu prababička. Moc sa těším zase na ukolébavky.

20

OSOBNOSTI

TS Hradišťan. Z představení O slunovratu (h: J. Pavlica / ch: L. Košíková). Foto © Michal Stránský.

Rakouská spisovatelka s moravskými kořeny TEREZA KLANICOVÁ

V roce 2016 si připomínáme sto let od úmrtí spisovatelky Marie von Ebner-Eschenbach. Proč se ale zastavujeme u jména tak nečeského? Vysvětlení je prosté. Stačí pouze zmínit Mariino rodné jméno – Dubská z Třebomyslic. Že vám ani toto jméno nic neříká? Přibližme si život známé rakouské spisovatelky s moravskými kořeny.

Marie se narodila v roce 1830 do starého českého rodu Dubských z Třebomyslic ve Zdislavicích nedaleko Kroměříže. O její výchovu se postaraly chůvy českého původu, jelikož její matka Marie Rozálie (roz. von Vockel) krátce po porodu zemřela. Roku 1840 se hrabě František Dubský znovu oženil, s hraběnkou Xaverinou Kolowrat. Ta odhalila Mariin literární talent a pomohla nevlastní dceři navázat kontakt se spisovatelem Franzem Grillparzerem (1791-1892). Marie se v osmnácti letech vdala za svého o patnáct let staršího bratrance Moritze Ebner-Eschenbach. Jejich manželství bylo údajně klidné a harmonické, ale bezdětné.

Marie von Ebner-Eschenbach je v německy mluvících zemích známá jako u nás Božena Němcová.

Důvodem malého povědomí o Marii von Ebner-Eschenbach u nás je fakt, že psala německy. Tento jazyk ovšem po skončení 1. světové války a vzniku Československa ustoupil do pozadí, a tak se na dílo tak významné spisovatelky u nás zapomnělo.

Vraťme se ovšem zpět k Mariině životu. Přesněji do roku 1874, kdy navazuje přátelství s Idou von Fleischel-Marxow (1824-1829), která Marii až OSOBNOSTI

Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916), Vídeň 1904, autor Maria Müller. Foto © Fotoarchiv MRV.

do své smrti koriguje literární dílo. Jejich společnou přítelkyní byla také spisovatelka Betty Paoli.

Mariin první velký literární úspěch přichází roku 1876 s novelou pod názvem Božena. Román, který je věnován jedné z chův vychovávající Marii v dětství, je kladně přijat kritikou i čtenáři. Vzhledem k tomu na sebe další úspěchy nenechají dlouho čekat a roku 1880 vychází další prozaické dílo Lot­ ti, Die Uhrmacherin (Hodinářka Lotti), po kterém 22