ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2015

jaro / léto 2015

tož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Jan Kaňka • osobnosti - Ladislav Slámečka • paměti - Světlana Divilková • tenkrát - Radovan Jančář • malý místopis - Zdeněk Pilát • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Emilie Rudolfová • genius loci - Emil Macura • život - Josef Holcman • litera­ tura - Antonín Bajaja • za plotem - Alexander Balogh • dozvuk

zvuk

Č a s o p i s p r o k u lt u r u a s p o l e č e n s k é d ě n í

Zlínského

kraje

Editorial radovan Jančář

Vážení čtenáři, v těchto dnech si připomínáme významné výročí, neboť uplynulo 70 let od konce nejhrůznějšího válečného konfliktu, který kdy lidstvo rozpoutalo. Právě osvobození naší republiky, události s ním úzce spojené i historické milníky, které následovaly, jsou ústředním tématem jarně letního dvojčísla časopisu ZVUK. Druhá světová válka ovlivnila několik generací lidí na celém světě nejenom v době svého trvání, ale i proto, že se během ní politicky dělila Evropa, jejíž polovina byla na několik dlouhých desetiletí odsouzena na milost a nemilost kremelských vládců. Hlavním výsledkem krymských jednání se stala deklarace o osvobozené Evropě, kde velmoci garantovaly osvobozeným národům právo svobodně si zvolit vládní formu, v níž chtějí žít, a zejména jim slíbily vytvoření takových podmínek, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy. Co z této garance zbylo v roce 1947, kdy Československo na zásah z Moskvy odmítlo tzv. Marshallův plán, nejlépe dokazuje výrok Jana Masaryka, že se ze sovětské metropole vrací jako Stalinův pohůnek.

Což lze považovat za smutný epitaf za nadějemi národů středovýchodní Evropy, že se po válce podaří zbudovat lepší svět i pro ně.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tisíce vojáků Rudé armády (společně s vojáky rumunskými a americkými, ale i s vlasovci) položily život za osvobození Československa, na což bychom nikdy neměli zapomínat. Jistě se v této souvislosti odehrálo i mnoho násilných excesů; ale pobyt jakékoli cizí armády na území jiného státu přináší obyvatelstvu vždy problémy a traumata.

Neměli bychom zamlčovat či popírat ani tyto tragické okamžiky, jakkoli nám mohou být nepříjemné, protože jsou nedílnou součástí naší historie i součástí paměti jejich dosud ještě žijících účastníků.

Mohlo by se zdát, že dějiny druhé světové války jsou již důkladně zmapovány historiky, tudíž se nic objevného snad ani nelze dozvědět. Ovšem příspěvky „staříčka“ Jaroslava Jugase, Emila Macury nebo Karla Petrůje dokazují, že i tzv. malé dějiny stále skrývají bezpočet tajemství, pozapomenutých příběhů a životních osudů, jejichž čtení nám válečné strasti přiblíží daleko lépe než výčet velkých válečných operací. Právě proto, že se udály docela blízko míst, kde žijeme…

Za kamarády Vám, jež jste zmizeli bez udání adresy posílám pozdravy a přeju hodně zdraví v parku na lavičce obklopen holuby Ti, s křídly, zůstali Ač stěhovaví. *** Své kořeny neustále stěhujeme v neforemných balech věříme tomu že je tak dobře zjednodušujeme si život ó, Bože!

Uprostřed drátěných košů toužíme po svobodě.

Verše Martin Horký, kresba Otmar Oliva.

Obsah umění tož

Kdyby – Jaroslav Zapletal

3

ozvěny zlínského kraje

Dědictví Zlínského kraje digitálně – jan kaňka Otevřené brány vedly do kostelů na Zlínsku – marcela pazderová

10 14

osobnosti

Na Marii Kostkovou jsme nezapoměli – ladislav slámečka O Františku Smočkovi – Josef kramář Eduard Ingriš – 110 let od narození – Magdalena Preiningerová Pan BBB se představuje – radovan jančář

19 23 26 28

paměti

Vzpomínám, abych zapomněl…

– světlana divilková František Mitáček zvaný Baron – připravila marie plačková

33 36

tenkrát

Chodíme po jejich hrobech…

– radovan jančář O konci války v Kroměříži a o Čepičkovi, též o Krylovi a agáve – petr pálka

43 46

54 57

rozhovory

… se Zdeňkem Dostálem – bohuslav matyáš

genius loci

ZVUK má letos dvacet pět – připravil josef holcman Zajatecký tábor v Baťově areálu ve Zlíně – emil macura, připravila svatava navrátilová

79 81

život

Střetnutí – josef holcman Bohumír Kupka: Půjdete s námi...

– ivana ostřanská, milan podzemný Konec války očima pětiletého Karla Petrůje – jan filák, vojtěch zvonek, petr odehnal

89 90 95

literatura

Třináctá komnata Miloše Vavrečky – připravil petr odehnal Duely – Antonín Bajaja Měli odvahu žít – miroslava poláková

100 104 107

za plotem Hlavní úloha nás Slováků je zadržet tureckou expanzi – alexander balogh

112

dozvuk

malý místopis

Divadelní spolek Tyl v Kunovicích – zdeněk pilát Měšťanská beseda – jiří severin

Muzeum jihovýchodní Moravy bude letos vonět slámou a chlebem – autoři výstavy 70 Dobývání Uherského Hradiště ve Slováckém muzeu – dana menoušková a blanka rašticová 72 „Umění je stav duše“ – emilie rudolfová 74

Těžce valená klenba chleba – petr odehnal Když počúvat, tož na vlastní oči – aleš naňák Vilém Velecký – radovan jančář

114 116 118

a na konec

62

Železná opona spadla na Valašsku – rjjztj

120

tož

Likvidace německých nápisů. Foto © fotoarchiv Městského muzea Valašské Klobouky.

Kdyby JAROSLAV ZAPLETAL

Kdyby jen člověk mohl s plným pochopením, byt´ jen na okamžik, přijmout pravdu Písma svatého, byl by za vše zodpovědný rozum zbaven svých suverénních práv: nebyl by už nezávislým zákonodárcem a spokojil by se skromnou úlohou poslušného vykonavatele. Avšak právě tady, v tomto „ kdyby“, jež je našemu vědomí zcela cizí, se skrývá snad nejzáhadnější a téměř nepřekonatelná potíž. Na kom závisí toto „kdyby?“ Máme svobodu volby?

(Lev Šestov)

Ledaže – ale já nechci mluvit o tom, co by kdyby.

Taková je realita dnešního dne …

(Angela Merkelová)

Dočkali jsme se sedmdesátého výročí konce druhé světové války. Co jako čerstvá rána bolelo generace našich dědů a otců, nechává zdvořile lhostejnými naše vnuky. Mění se pro ně horizont událostí. Smyslu toho, co bylo, rozumí z nálad své doby. Někdy za tím stojí podivný diskurs, že dějiny se nám v nějakém klíčovém okamžiku jaksi nepodařily, neboť hlavní aktéři měli správně udělat cosi úplně jiného, než co udělali.

Rozšířila se představa, že za pohromu v letech 1945 až 1948 vlastně může tehdejší pan prezident Edvard Beneš, důvěřující pozitivním induktivním vědám, za které, obdobně jako chemii, patrně pokládal také sociologii, historii a snad i politologii.

V dějinách neshledával nic tajemného, nevysvětlitelného, a proto nepředvídatelného. Vzorem byl mu T. G. Masaryk, který odhalil smysl a průběh našich dějin jako odvěké směřování českého Slo3

vanstva k ideálům humanitní demokracie. Střízliví historikové Goll a Pekař se mu to snažili rozmluvit, avšak Tatíček trval na svém, že dějinný extrakt musí léčit naše politické neduhy i v současnosti, a jedině tak Pravda vítězí. V tomto ohledu byl doktor Beneš přesvědčen, že československý národ je v rámci světové revoluce pro demokracii přímo předurčen.

Na jaře roku 1945 z jeho teorií vyplývalo, že Západ a Východ se budou sbližovat a předávat si navzájem své civilizační výdobytky. Stalinův Sovětský svaz se bude demokratizovat a kapitalismus na Západě socializovat. Proto v naší osvobozené třetí republice zrušíme politické strany, které nejsou příznivě nakloněny socialismu, a v českých zemích čtyři zbývající, spolu se zájmovými organizacemi, sjednotíme do Národní fronty. Vylikvidujeme odsunem více než dva a půl milionu německých obyvatel, znárodníme převážnou část hospodářství a po sovětsku budeme plánovat dvouletky a pětiletky. Na oltář vlasti občané obětují kus pravomocí volených samospráv a osobních svobod, neboť „každá revoluce přináší přirozeně zjev, že bohužel i určitá část slušných lidí trpí a musí trpět s ostatními, kteří si svůj osud plně zasluhují.“ Po traumatické zkušenosti s Mnichovskou smlouvou Beneš usoudil, že bezpečnost a důstojné mezinárodní postavení republiky v poválečném světě nelze zajistit jinak než pevným smluvním spojenectvím se Sovětským svazem, zatímco se Západem bude vhodné udržovat vztahy pouze přiměřeně přátelské. Z Londýna do vlasti volal rozhlasem 21. 2. 1945 populární Jan Masaryk radostnou zvěst: „Za pár dnů se prezident Beneš vrací přes Moskvu domů. Jediná hlava malého státu, která má s vítěznými Sověty smlouvu o přátelství, pomoci a spolupráci. Dokument tento neopírá se jen tož

Studenti účinkující v Ludi sollemnes předvádějí dobývání Divokého západu. Strážnice, 30. léta minulého století.

Foto © archiv ing. Petra Zapletala.

o vůli vlád – to samo o sobě by nestačilo, ale i o vůli našeho lidu doma…“ Prezident řešil otázku, jak to zařídit, aby vládli jen ti nejlepší z nejlepších, ale přitom i všechen lid. Nezabýval se však problémem, jak pojistit, aby vládcové lidové demokracie nenadělali moc škod samotné demokracii. Své představy rozvinul v univerzitních přednáškách v USA roku 1939. Postupně přepracovávány vyšly anglicky v Londýně r. 1940, pak tamtéž česky r. 1942 a nakonec, jako Demokracie dnes a zítra, v Praze v roce 1946, kdy komunisté 26. 5. vyhráli volby do Národního shromáždění a Klement Gottwald se 2. července stal tož

předsedou vlády prošpikované jeho lidmi. Hned 10. července příštího roku, po Moskvou přikázaném odmítnutí československé účasti na Marshallově plánu, prezident pochopil, že jeho vědecký projekt budoucnosti se zhroutil. Poslední naděje vkládal do parlamentních voleb v roce 1948, ale to už si komunisté pod stalinským patronátem pohlídali jinak. Už jich bylo téměř 1 600 000 a mohli se opřít o ozbrojené milice a bezpečnostní aparát státu, který měli pod kontrolou.

Opravdu zmařil národní šance jen Beneš, který, ač varován Západem, uzavřel 12. prosince 1943 v Kremlu mefistofskou smlouvu s čertem – a vše 4

co následovalo, stvrzeno černé na bílém v Košickém vládním programu 5. dubna 1945, bylo jen předposledním dějstvím tragédie? Byl vinen tím, že když se v Moskvě od 22. do 29. března toho roku přeli členové naší exilové londýnské části vlády s částí prokomunistickou, kázal jim „Musíte se dohodnout“? Stačí zalistovat novinami a časopisy z poválečné doby a zjistíme, že názory prezidentovy převážně souzněly s veřejným míněním.

Sdíleli je významní a oblíbení politikové, umělci, vědci, úředníci a dokonce i mnozí církevní činitelé a technokratičtí podnikatelé.

Evropský intelektuál František Kovárna, člen vedení strany národně socialistické a poslanec Národního shromáždění, který jen taktak stačil utéct komunistickým katům a zamířit na Západ 10. dubna 1948, ještě 1. května 1947 napsal do Peroutkova časopisu Dnešek: „Ať jsem marxistou, který spoléhá na kolektiv, nebo individualistickým socialistou, oba míříme do beztřídní společnosti…“ Ostatně také Peroutka, který po útěku do emigrace od roku 1951 několik let řídil rozhlasové vysílání Svobodné Evropy, prorokující brzký konec totalitního režimu, v prvním čísle poválečného Dneška napsal: „Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu…

Naše situace jest taková: jen socialismus je možný – ale jak je možný?“ O tom se v Bibli říká, že kdož jsi bez viny, můžeš první hodit kamenem.

Adolf Hitler a jeho soukmenovci chtěli zničit český národ. Po hrůzách a utrpení, které lidé prožili za nacistické okupace, cítili velikou vděčnost k Rusům a potřebovali novou naději a víru v budoucnost. Chtěli jistotu a sociální spravedlnost. To také byl jeden důvod, proč se v dobré víře na tříleté přípravné cestě k politickému převratu v roce 1948 sjednotil lid se svými představiteli. A o tom 5

dnes v myšlenkových dílnách postmoderních alternativců vzniká druhá historie. Můžeme se jako národ vyvinit z dějin úvahou, že se mohly a měly odehrát úplně jinak? Optimisté dokonce dedukují možnou minulost ještě horší než skutečně byla.

Pesimisté shledávají dostatek důkazů, že mohlo být lépe – stačilo kdyby…

Třeba, jak řekl americký generál George Patton, který se svou 3. armádou opravdu mohl osvobodit Prahu, spojeneckému vrchnímu veliteli „Ikovi“ Eisenhowerovi: „Měli jsme pochodovat k Vltavě a Rusy poslat k čertu, kdyby se jim to nelíbilo!“ Nebo jak to vyjádřil jeden náš klasik, v čem bychom měli ryby, kdyby nebyly rybníky? Ale můžeme rozlišovat odpovědnost za velké a malé dějiny. Ty druhé, které jsou pravou říší svobody, se skládají z osobních rozhodnutí, skutků, chyb a jejich důsledků, které jdou jen na náš vrub, ze skutečných lidských příběhů.

Před 48 lety na folklorním večírku ve Slovácké búdě v Uherském Hradišti oslovil mě zvěčnělý primáš Slávek Volavý: „Bille.“ Netušil jsem proč.

Dostalo se mi vysvětlení, že před druhou světovou válkou říkali mladí chlapci mému tenkrát adolescentnímu tatínkovi Jarynovi (1918-1970) Malý Bill. Patrně mu to lichotilo, protože ho fascinoval osud i zevnějšek Divokého Billa Hickoka (1837-1876), které znal z četby rodokapsů a z filmu Velký Bill, kde elegantního pistolníka vždy bojujícího na straně spravedlnosti hrál Gary Cooper, tatínkův vzor. Ostatně tenkrát ve Strážnici mládež silně prožívala westernové legendy o střetech dobra a zla a potížích Otců Poutníků s rudokožci. A kam je srdce táhlo, o tom svědčí i dochované fotografie z velkolepých studentských recesistických slavností Ludi sollemnes, tož

koncipovaných v duchu pionýrského hesla: Jděte na Západ! Jděte na Západ!

Převážně z finančních důvodů tatínek nedostudoval na gymnáziu a vyučil se proto zámečníkem ve firmě dědečka Jana. Zdánlivě na tom nebylo nic romantického, ale dědeček se více než opravám a prodeji zemědělských strojů raději věnoval vynálezectví. Když si, ještě za časů žaláře národů mocnářství habsburského, namlouval babičku Františku, slíbil jí vynalézt pokojový květinový stolek s vodotryskem. Po desítkách let intenzivního vynalézání, zároveň s koncem naší české státní samostatnosti, byl slib splněn, vynález patentován, předlužená firma v krachu a dědeček hospitalizován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Moji předkové šli důsledně a neochvějně za svými sny a pokrokovými ideály.

Když české země okupovali Němci, musel Malý Bill odejít od pokerového hracího stolku v jeho oblíbeném saloonu, a 4. 10. 1941 nastoupit na práci v Reichsbahnausbesserungswerke Hannover. Bydleli tam v barácích sbitých z dřevěných prken totálně nasazení čeští a francouzští dělníci, měli pořád hlad a od časného rána v lokomotivním depu opravovali mašinky, které počínaje sklonkem roku 1942 vždycky přes den rozstříleli stíhači a vybombardovali Američané, vystřídaní nočními nálety Britů. Za tatínkem z lásky odešla do Reichu i moje maminka. Vzali se, a abych se nenarodil jako Němec, utekli ve strašné lednové zimě 1943 domů. Někteří tatínkovi kamarádi, dělníci, co taky uprchli z nucených prací v Německu, utvořili pár měsíců před koncem války partyzánskou skupinu, prostřednictvím jistého strážmistra v. v.

Novotňáka navázanou na valašské oddíly a sovětské velitele. Malý Bill neodolal a začal s nimi tajně tož

spolupracovat. Dal se ke komunistům a dokonce vozil autem funkcionáře jejich ilegálního výboru kamsi do slovenských hor u Senice. Ale myslím, že se zúčastnil i jiných akcí. Nikdy mi o tom nechtěl nic říct. Počítám, že byl u něčeho, na co člověk nerad vzpomíná.

Na samém konci války se u nás totiž přemnožili partyzáni. Vedle úctyhodných hrdinů se vynořili lotři s bumáškou a stranickou legitimací. Někteří byli deprivováni násilím, kterého se na nich dopouštěli nacističtí mučitelé, a tuto nákazu začali šířit a rozmnožovat. Kápa z nacistických koncentráků, agenti gestapáků a sovětských zpravodajců, či obojího současně, pak dělali kariéru v 50. letech jako konfidenti, provokatéři, sadističtí vyšetřovatelé a bachaři. Snad nejkřiklavějším příkladem v našem kraji byl partyzánský vůdce Josef Vávra – Stařík, který od nesmělých počátků v Národopisné Moravě stačil průběžně kolaborovat a fízlovat pro všechny režimy až do roku 1953, kdy ho, jako už nepotřebného, komunisté popravili. Krajské velitelství StB a věznici v Uherském Hradišti smutně proslavili suroví vyšetřovatelé jako Ludvík Hlavačka, Antonín Prokeš, Milan Moučka, Jaroslav Tureček, Alois Grebeníček a minimálně čtyřicet dalších bestií. Mnozí jiní, ale opatrnější a měkčí, se v civilu drželi instrukce obsažené v písni Internacionála: „My ničím nejsme, buďme vším…“ V prvních dnech znovunabyté svobody bylo rozkradeno množství inventáře českých a moravských hradů a zámků. Nejednou se pokladů cizácké šlechty zmocnili právě vlastenečtí revoluční gardisté, kteří je měli ohlídat. Nejinak tomu bylo i s částí vybavení strážnického zámku hrabat Magnisů. Malý Bill patřil k poctivějším strážcům, kteří takto s úžasem zjistili, že ze zamčeného pokoje 6

zmizely drahocenné oděvní svršky a spodky. Záhada měla logické vysvětlení, že k odemčení bylo třeba klíčů, které držel nějaký soudruh Jandora, předseda strážnické organizace KSČ a místopředseda Místního národního výboru. Tatínek nedbal dobrých rad, že opatrnost je matkou moudrosti, a podezřelého přivedl před spravedlnost. Podobně jako Divoký Bill, když ve městě Abilene v Kansasu, rodné obci Dwighta Eisenhowera, působil jako marshall. Padouch byl usvědčen a potrestán. A téměř současně Malého Billa vyloučili z komunistické strany. Obrátil se však na zemský sekretariát v Brně a za pár dnů byl pozván do kádrové komise komunistické strany ve Strážnici, kde mu sdělili, že jeho členství trvá bez jakéhokoliv přerušení.

Pravda pro tu chvíli slavně zvítězila.

Hned po Vítězném únoru 1948 za otcem přišel tzv. desítkář soudruh Slováček, později předseda jednotného zemědělského družstva, a vyžádal si jeho stranickou legitimaci, aby do ní vlepil prověřovací známku. Dlouho však legitimaci nevracel, a tak se jej otec zeptal, proč. Desítkář mu vysvětlil, že už není jeho desítkářem a poptávanou průkazku řádně předal soudruhu Jandorovi, který je opět šéfem strážnických ostrých hochů. A znechucený Malý Bill raději sám přestal jezdit za Rudými bratry.

Podobně jako kdysi Divoký Bill v Deadwoodu při své poslední partii pokeru, kdy držel dvě esa a dvě osmy, zjistil i on, že vždycky v životě jsou čtyři věci hojnější, než si myslíme: naše šediny, naše dluhy, naši nepřátelé a naše chyby. Ale nepoučil se. Dal se k nim ještě jednou. Za tři roky ho nejen vyloučili, ale taky na minutu vyhodili z práce, protože si došlápl na Brigádu socialistické práce, která ve velkém kradla. Pár roků před smrtí dočkal se rehabilitace, ale to už Malý Bill nevěděl, která strana zákona je 7

Malý Bill jako armádní odvedenec ve Strážnici v 30. letech dvacátého století. Ateliér Chlud. Foto © archiv ing. Petra Zapletala.

vlastně natolik správná, aby za ní neochvějně stál.

V porovnání s tisíci jiných, kteří si s Rudochy nikdy nezadali, je však jeho příběh jen smutná groteska.

Nikdo už nezjistí, kolik nepotrestaných zločinů proti lidskosti, loupeží a podvodů a nejrůznějších ponižujících křivd utrpěli nevinní lidé od jara do tož

podzimu 1945. Nejen při odsunu, lépe řečeno při vyhnání, našich německých obyvatel. Pandořinou skřínkou byl zákon č. 115/1946 Sb., šmahem amnestující všechny násilné činy, kterými se prováděla tzv. spravedlivá odplata vůči okupantům, ale také proti všem jejich pomahačům, a to od roku 1939 až do 28. 10. 1945. V prvním paragrafu zákona se stanovilo, že takové jednání není bezprávné, ani kdyby bylo trestné podle jinak platných zákonů.

Stačilo vlastně jen zlikvidovat skutečné či údajné pomahače a umlčet svědky. Než se s tím mohlo něco spravedlivého udělat, přišel komunistický zákon č. 231/1948 na ochranu republiky, a justiční zločiny v počtech, jaké v našich moderních dějinách nemají obdoby.

Je však pravda, že pořád bylo nejvíc obyčejných normálních lidí, kteří se řídili zlatým pravidlem: Co nechceš, aby druzí dělali tobě, to nedělej ty jim. Avšak méně už bylo těch lepších, kteří druhým nezištně za všech okolností pomáhali. Nejméně bylo čestných a statečných, kteří se dokázali proti režimu přímo postavit. Stát procházel poválečnou obnovou, bez níž by nebyly položeny základy všeho, z čeho rostla budoucnost, a mladá generace prožívala svůj nejkrásnější nezapomenutelný lásky čas. Jinak by se mnozí z nás ani nenarodili. I když se muselo chodit na brigády a dávat si pozor, co se kde nahlas řekne.

Lidé si dávali závazky, že budou plnit úkoly na 120 %, přinucení i dobrovolní donašeči práskali policajtům o sto šest a pracujícím masám vymývalo mozky Rudé právo, aby pak občané s umlčeným svědomím se vší rozhodností podepisovali rezoluce požadující tresty smrti pro třídního nepřítele. V červnu 1950, kdy se hrálo příšerné soudní divadlo s životy Milady Horákové, Záviše tož

Kalandry, Oldřicha Pecla a Jana Buchala, podepsali jednu takovou žáci druhé střední školy ve Strážnici. Někteří z nich zřejmě neznali legendy z Divokého západu, a tak se jim snadněji stírala hranice mezi dobrem a zlem. Možná tomu tenkrát dost fanatiků i věřilo. Jiní si mysleli, že se musí, protože se nedá nic dělat.

Nemůže se odestát, co slibně začínalo na jaře 1945. Jakkoliv vysoká míra očekávání odpovídala propastné hloubce následného zklamání.

Slušní lidé, straníci i nestraníci, stejně jako všichni umučení a popravení hrdinové i jejich nepotrestaní vrazi, už většinou nejsou na tomto světě. Některé příběhy jsou zcela zapomenuty a mnohé další to čeká. Přítomnost minulosti rozumí, jak jen umí a může. Všechny restituce a rehabilitace jsou sice zcela nové příběhy s lepším či horším koncem, což však neznamená, že bychom neměli s úctou a vděčností přijmout bez příkras všechno, co bylo. Přes veškeré snahy erudovaných opravářů jiné dějiny (než tyto) nemáme. Protože by nebylo jednoho bez druhého, mezi dobrem a zlem někdy vede klikatá hranice, po které by i andělé bloudili jako v mlze, kdyby už chtěli pomáhat. Ale to oni ve velkém nedělají. Nenapravitelně nevratná historie nám taky nedává žádné zaručené recepty na budoucnost.

Ale nemusíme se bát, že by se snad dějiny mohly jednoduše opakovat. Všechno je vždycky jinak, a téměř pokaždé se stane něco neočekávaného.

Snad jenom kdyby náš pan prezident raději nenosil tu ušanku a ve jménu budoucnosti aby se už nikdo nepotřeboval zbytečně dovolávat zkušeností našich otců a dědů.

8

ozvěny zlínského kraje

Okupace Zlína německými vojsky, 15.3.1939. Foto © fotoarchiv Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Dědictví Zlínského kraje digitálně jan kaňka

Pojem digitalizace slýcháme v dnešní době z nejrůznějších stran, výjimkou není ani kultura a zejména kulturní sbírkotvorné, fondové či – šířeji řečeno – paměťové instituce. Ve svých sbírkách a fondech opatrují cenné kulturní bohatství, které je (i při patřičné péči) časem odsouzeno k fyzickému zániku a trpí badatelským používáním.

Jednou z cest, jak jejich degradaci omezit, je právě digitalizace, tj. převod do nehmotné podoby, která je schopna zachytit alespoň vizuální dojem a informaci. Podstatným rysem digitálních dokumentů je samozřejmě také jejich snadné zpřístupnění – ať už prostřednictvím internetu, či v sítích jednotlivých institucí, v závislosti na ochraně jednotlivých děl a dokumentů z pohledu autorského práva.

U textových dokumentů je pak významným vedlejším efektem digitalizace jejich rychlá prohledatelnost.

Systematická digitalizace tištěných dokumentů probíhá v České republice již řadu let, a to zejména v knihovnách. Začala v podobě menších individuálních projektů s dotačním programem Ministerstva kultury, na který v letech 2011-14 navázal velký projekt Národní digitální knihovny, v jehož rámci bylo digitalizováno asi 26 milionů stránek. V přibližně stejném časovém období se s podporou Integrovaného operačního programu EU rozběhly tzv. krajské projekty. Zlínský kraj byl jedním z prvních a projekt Digitalizace a ukládání se zde realizoval v letech 2010-13. V jeho rámci se Ozvěny zlínského kraje

Cours del la margg depuis napagd jusqua znorof / F. N. de Sparr (1671?), Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.

podařilo digitalizovat na půl milionu stran knihovních dokumentů a muzeálií ze sbírek paměťových institucí zřizovaných Zlínským krajem, konkrétně krajské knihovny, krajské galerie výtvarného umění, čtyř regionálních muzeí a hvězdárny. Pojďme se blíže podívat na to, co bylo z jejich fondů pro tento proces vybráno.

Bráno dle abecedního pořadí názvu svého sídla bylo prvním z účastníků Muzeum Kromě10

řížska. Ze svých historických muzejních sbírek vybralo 140 kartografických dokumentů, z nichž nejstarší se datují do 18. století a obsahují mj. mapy Kroměříže, plány kroměřížských staveb a okolního regionu, ale také mapy jiných evropských lokalit. Muzejní knihovna vybrala ze svého fondu 14 knih a 8 regionálních periodik v celkem 91 svazcích. Jde o často využívané a opotřebované tituly regionální literatury, které nelze nahradit. Při digitalizaci periodik, tedy novin a časopisů, je navíc příležitostí k jejich zkompletování z fondů několika knihoven, z nichž žádná nemá řadu úplnou.

To se až na drobné výjimky podařilo např. u hojně využívaných místních novin Jiskra okresu Kroměříž, později Kroměřížská jiskra (1950-1990). Představitelem děl, která jsou nejen v rámci regionu vzácná, ojedinělá a unikátní, je např. třídílná monografie A. A. Frankla-Grüna Geschichte der Juden in Kremsier (1896-1901), kterou kromě knihovny Muzea Kroměřížska vlastní pravděpodobně pouze Židovské muzeum v Praze.

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti vybralo pro digitalizaci ze svých historických sbírek kartografický materiál, konkrétně 200 map, 58 plánů a 4 atlasy. V konvolutu historických map vynikají především barokní Müllerovy mapy Moravy z 18. století, ale také dosud nepříliš známé mapy zachycující tok řeky Moravy v minulosti.

K nim patří např. barevná mapa kreslená F. N. de Sparrem Cours de la margg..., zachycující tok řeky Moravy od Napajedel po Vnorovy v 17. století.

Jinou zajímavou mapou je Ichnographia über den Marchfluss…, pocházející z první poloviny 18. století. Její dnes neznámý autor na ní zakreslil tok řeky Moravy od pevnosti Hradiště po obec Nedakonice. Knihovně Slováckého muzea se podařilo zdi11

Bible kralická, tzv. jednodílka (1596), Muzeum regionu Valašsko.

gitalizovat kromě 36 vybraných regionálních monografií také 8 periodik ve 145 svazcích. Mezi nimi jsou i dvě nejstarší periodika bývalého okresu: Moravská Slovač, později Slovácké noviny (1884-1940), a Nová Slovač, později Zájmy Slovače (1906-1938).

I u těchto zdrojů, významných pro celý region přinesla příprava k digitalizaci svůj důležitý efekt v podobě kompletace neúplných řad – v tomto případě z fondů šesti různých knihoven.

Výjimkou ve výčtu muzeí bude Hvězdárna Valašské Meziříčí. Ta sice není sbírkotvornou institucí, ale již od roku 1922 různými předměty, fotografiemi a archiváliemi přirozeně dokumentuje Ozvěny zlínského kraje

Nákres vsetínského zámku pro projekt jeho rekonstrukce, Muzeum regionu Valašsko.

a eviduje svůj vlastní vývoj. Její archiv je kontinuální a bez časových mezer tak umožňuje sledovat vývoj instituce, pracovníků, činností, postupů a různých technik. Z fotoarchivu bylo digitalizováno 1 271 negativů a pozitivů, jimž hrozil bezprostřední zánik nebo jsou svou povahou jinak důležité. Stejné hledisko výběru bylo zvoleno u archiválií, kterých bylo digitalizováno 286.

Na Valašsku zůstaneme, a to jednak přímo ve Valašském Meziříčí, jednak ve Vsetíně, z kterýchžOzvěny zlínského kraje

to sídelních lokalit Muzea regionu Valašsko pocházely další digitalizované dokumenty. Ze vsetínských sbírek byla digitalizována část podsbírky Písemnosti a tisky. Jednalo se převážně o pamětní listy, plakáty a architektonické nákresy zámku či jiných budov ve Vsetíně. Pamětní listy a plakáty byly pro digitalizaci vybrány pro jejich nespornou uměleckou kvalitu i řemeslné zpracování. Nákresy zase mapují stavební vývoj vsetínského zámku a okolních budov během 19. a 20. století, a tudíž jsou důležitým dokladem pro urbanistický vývoj Vsetína. Z valašskomeziříčské podsbírky byly kromě písemností a tisků digitalizovány i zajímavé kartografické dokumenty (např. Müllerova mapa Království českého z roku 1720, ručně kreslené katastrální mapy valašských obcí od prof. Josefa Válka z Hovězí aj.), a to celkem 35 map. Na řadu přišel také fond plakátů, v nichž se nacházejí cenná prvorepubliková díla umělců, jako jsou Jožka Baruch, Antonín Strnadel či Bohumír Jaroněk.

Právě soubor Baruchových plakátů tvořil největší část digitalizovaných předmětů zmíněného fondu (18 položek). Ojedinělá a historicky nejcennější je podsbírka Staré tisky a rukopisy. Jejím největším fondem jsou náboženské tisky, mezi nimiž je řada knih nekatolických. Mezi 41 digitalizovanými svazky byly především její největší skvosty, kterými jsou např. dva prvotisky – Bible pražská (první tištěná česká bible, 1488) a Nový zákon (1497), ale také různá vydání Bible kralické (1579-1613). Dalším klenotem meziříčské sbírky je unikátní první vydání evangelického zpěvníku Cithara sanctorum kazatele Jiříka Třanovského z roku 1636, který je nejspíš jediným dochovaným kusem v České republice. Z digitalizovaných světských titulů můžeme zmínit např. Mathioliho Herbář (1562) či rozsáhlý 12

soubor tzv. kramářských písní. Muzeum však nezůstalo u tištěných dokumentů a rozhodlo se digitalizovat také svůj filmový archiv. Mezi 70 vybranými filmy jsou zastoupeny dokumenty natáčené ve spolupráci s pracovníky muzea, filmy natáčené na objednávku různými institucemi, filmy amatérských filmařů a také několik snímků s tematikou etnografie, které pro edukační a propagační účely vznikly mimo oficiální filmová studia. Několik filmů formátu 8 mm je také ze vsetínské hvězdárny. Filmový materiál je zastoupen dokumenty z let 1940 až 1990, je natočen většinou na film 16 mm a s výjimkou nejstarších němých a 8mm snímků je ozvučen magnetickou nebo optickou stopou.

Z hlediska muzejního je soubor těchto filmů cenným dokumentem historického vývoje okresu Vsetín.

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně pro digitalizaci zvolilo mj. svůj cenný kartografický materiál, zejména mapy, jejichž rozměry neumožňují digitalizaci vlastními silami a manipulace s nimi při studijním a badatelském využívání nese nebezpečí poškozování. Další kolekci ohrožených předmětů tvořily soubory skleněných negativů, které podléhají nevratným změnám a jejichž jedinou šancí na uchování je právě digitalizace. Zpracován tak byl především velký soubor cenných diapozitivů pořízených Antonínem Václavíkem v letech 1917 až 1929 a dokumentujících především lidový oděv a tradiční stavitelství v etnografickém regionu Luhačovického Zálesí. Tento soubor byl doplněn dvěma menšími kolekcemi: záběry dokumentujícími interiéry napajedelského zámku z 30. let 20. století a souborem dokumentace sbírky historické a exotické obuvi – záběry na obouvání v evropských i mimoevropských zemích.

13

Velkou kolekci digitalizovaných snímků pak tvořil cenný soubor klasických negativů Alexandra Hackenschmieda. Muzeum využilo také možnost digitalizovat vybrané dokumenty ze sbírkového fondu, ať už to byly rukopisné léčitelské bylináře, nebo například zlínské sokolské kroniky. Muzejní knihovna zařadila do digitalizace soubor drobných publikací, které se běžně ve veřejných knihovnách nevyskytují, např. pamětní spisy, stanovy spolků, tržní řády, katalogy výstav a další příležitostné tisky, baťovskou firemní literaturu apod. Mezi monografiemi bylo mj. několik děl Františka Bartoše a další regionální tituly. V oblasti periodik byl zájem zaměřen na méně běžnou baťovskou produkci (např. Borovina, Průkopník úspěšného podnikání ad.) a také na poválečné zlínské firemní časopisy.

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně nechala ze svých sbírek digitalizovat jednak tři originální velkoformátová alba plánů významného zlínského architekta F. L. Gahury (Upravovací plány města Zlína, 1931, 158 listů), jednak sbírku skleněných negativů zobrazující unikátní a často neznámé záběry ze Zlína od počátku 20. století (116 negativů). Z galerijní knihovny byly pro digitalizaci vybrány především katalogy a publikace týkající se historie a činnosti galerie, se kterými badatelé i zaměstnanci často pracují, jsou zachovány pouze jednou a hrozí jejich ztráta či poškození. Šlo především o katalogy Salonů firmy Baťa a Nových zlínských salonů, katalogy k výstavám architektury a časopis Prostor Zlín.

Do výběru dokumentů Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně se pro digitalizaci po náročné analýze dostalo na 500 knih a 50 titulů novin a časopisů z regionálního fondu. Mezi knihami najdeme např. mnoho titulů z baťovské Ozvěny zlínského kraje

éry, většinu Bartošových děl, díla z oboru regionální vlastivědy, etnografie ad. V případě periodik jde většinou o tituly, které vycházely na území Zlínského kraje, jsou často žádány a fyzická manipulace s nimi je náročná a poškozující. Z titulů celostátního významu stojí za zmínku např. pedagogický časopis Komenský vydávaný od roku 1873 dodnes, který (zejména ve své příloze) obsahuje rovněž mnoho zajímavých regionálních informací. Při výběru publikací z knihovního fondu byla důležitá zejména pečlivá spolupráce a koordinace s muzejními knihovnami.

Celý projekt byl realizován formou služby, tedy digitalizace na zakázku, což však zdaleka neznamenalo, že byl pro účastnické instituce bez práce. Náročným procesem byl již samotný několikastupňový výběr dokumentů, které většinou tvoří pouhý zlomek z rozsáhlých sbírek. Důležitou součástí přípravy u knihovních dokumentů (knihy, noviny, časopisy) byla pak příprava potřebných metadat, tedy bibliografických záznamů popisujících samotné dokumenty a přidělování příslušných identifikátorů, které jsou nutné pro jednoznačnou a trvalou identifikaci jednotlivých titulů. Aby nedocházelo k duplicitám mezi různými digitalizačními projekty v rámci ČR, je také nezbytné zaslání záznamů do tzv. registru digitalizace, který záměry digitalizace eviduje. U muzejních typů dokumentů byla v oblasti metadat ještě složitější situace – jejich standardizace není tak propracovaná jako v knihovní sféře, podklady často neměly potřebný rozsah či strukturu, a tak byla nutná náročnější analytická fáze přípravy.

Samotnou digitalizací, tj. vznikem bezmála půl milionu digitálních obrazů a souvisejících informací, však celý proces nekončí – data je potřeba Ozvěny zlínského kraje

bezpečně a dlouhodobě uchovat a samozřejmě také zpřístupnit. To první řeší tzv. krajský digitální repozitář, který byl na bázi technologického centra Zlínského kraje v rámci projektu vybudován, to druhé bude řešit krajský portál pro zpřístupnění digitálního obsahu, na jehož přípravě se usilovně pracuje a zveřejněn by měl být koncem roku 2015.

Pro knihovní dokumenty je dalším prostředkem zpřístupnění digitální knihovna Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně.

Závěrem se sluší poděkovat dobře spolupracujícímu týmu odborníků z výše zmíněných institucí, kteří se podíleli na náročném výběru, přípravě i fyzickém předávání jednotlivých dokumentů, a také pracovníkům Zlínského kraje z oblasti informačních technologií a projektového managementu, na jejichž bedrech spočívalo řízení celého projektu a bez jejichž nasazení by vůbec nemohl být realizován. Ze zkušeností z jiných krajů víme, že takový přístup rozhodně není samozřejmostí.

Otevřené brány vedly do kostelů na Zlínsku Marcela Pazderová

Začátek května, to je čas, kdy se ve Zlínském kraji opět začínají zpřístupňovat sakrální objekty zařazené do projektu Otevřené brány. Jedná se o ojedinělý projekt, na němž spolupracuje Zlínský kraj s Arcibiskupstvím olomouckým, římskokatolickými farnostmi, evangelickým farním sborem, maticemi, městy a obcemi. Smyslem této iniciativy je představit nejširší veřejnosti historické, architektonické a také duchovní bohatství sakrálních 14

památek. Každý z kostelů je něčím výjimečný a je na speciálně vyškolených průvodcích, aby návštěvníkům přiblížili hodnotu jednotlivých chrámů mimo čas konání bohoslužeb.

Kromě přínosu v rovině kulturně-naučné a duchovní je kladem pro Zlínský kraj také využití v oblasti cestovního ruchu a v neposlední řadě též rozšíření pracovních příležitostí pro občany se ztíženými možnostmi uplatnění na trhu práce.

Všechna tato očekávání se naplnila a o úspěšnosti Otevřených bran nejmarkantněji svědčí 133 tisíc návštěvníků, kteří v minulém roce během pěti měsíců požádali o prohlídku s výkladem.

Přípravu kandidátů na průvodcovské služby zajišťuje Zlínský kraj prostřednictvím renomovaných odborníků Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci, Arcibiskupství olomouckého, pracovníků krajského úřadu a zástupců Policie České republiky.

Celkově bylo proškoleno více než 160 průvodců. Nejpočetnější skupinu zájemců tvořili aktivní senioři, ženy na mateřské dovolené a studenti.

Zájem o průvodcovské služby zůstává, asi sedmdesát procent z těch, kteří se osvědčili v minulých dvou letech, pokračuje v provázení, další procenta tvoří noví zájemci.

Zlínský kraj zároveň garantuje vydání propagačních materiálů, které jsou k dispozici v kostelích a v informačních centrech. Další tiskoviny jsou cizojazyčné mutace a materiál pro děti a mládež.

Na financování projektu se vedle Zlínského kraje a Arcibiskupství olomouckého podílejí města a obce, jednotlivé farnosti, zástupci evangelické církve, informační centra a Matice svatohostýn15

Kostel sv. Jakuba Většího v Tečovicích.

Foto © ŘKF Zlín-Malenovice.

ská. Farnosti pak koordinují provoz v jednotlivých kostelích. Režim prohlídek je různorodý, od plného, tj. každý den mimo pondělí, po víkendový, tj. sobota a neděle.

Na propagaci projektu se podílí i Centrála cestovního ruchu Východní Moravy, nabízející Otevřené brány jako významný, specifický produkt cestovního ruchu, o který je také mezi lidmi stoupající zájem.

Projekt Otevřené brány je vnímán také jako součást rozvoje poutní turistiky, pro niž jsou ve Zlínském kraji velmi dobré předpoklady díky oblibě tradičních poutních míst, jako je Svatý Hostýn, Velehrad, Provodov či Štípa. Naplňuje se idea, že do kostelů v rámci projektu Otevřené brány zavítají tisíce návštěvníků, kteří sem přijdou za poznáním i duchovním obohacením, a vytvořil se tak nový cíl turistických tras.

Ozvěny zlínského kraje

Přehled památek zapojených v projektu Velehrad – bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje Svatý Hostýn – bazilika Nanebevzetí Panny Marie Zlín – kostel sv. Filipa a Jakuba – kostel Narození Panny Marie (Štípa) – evangelický kostel Tečovice – kostel sv. Jakuba Většího Provodov – kostel Panny Marie Sněžné Luhačovice – kostel Sv. Rodiny Pozlovice – kostel sv. Martina Kroměříž – kostel sv. Jana Křtitele – kostel sv. Mořice – kostel Nanebevzetí Panny Marie Holešov – kostel Nanebevzetí Panny Marie – kostel sv. Anny Chropyně – kostel sv. Jiljí Střílky – kostel Nanebevzetí Panny Marie Rajnochovice – kostel Narození Panny Marie a svaté Anny Uherské Hradiště – kostel sv. Františka Xaverského Uherský Brod – kostel Neposkvrněného početí Panny Marie Vsetín – kostel Nanebevzetí Panny Marie Rožnov pod Radhoštěm – kostel Všech svatých Zašová – kostel Navštívení Panny Marie Lešná u Val. Meziříčí – kostel sv. Michaela archanděla Velká Lhota – dřevěný toleranční kostel Velké Karlovice – kostel Panny Marie Sněžné Polešovice – kostel sv. Petra a Pavla

Ozvěny zlínského kraje

Na zkušenosti s projektem jsme se zeptali v několika zapojených římskokatolických farnostech. Na naše otázky tak odpovídali v Uherském Brodě, v Zašové, Chropyni a ve Střílkách. Zajímalo nás: Jak je projekt Otevřené brány vnímán ve farnosti? Co farnosti přináší?

Zda existuje ve farnosti zpětná vazba od návštěvníků, zda ve farnostech vědí, co konkrétně návštěvníky nejvíce zaujme, co je pro ně objevné.

Zda je něco, co by bylo na základě dosavadních zkušeností respondentů na projektu vhodné upravit či změnit.

A jaké byly odpovědi: Mgr. Pavel Macura, jáhen, Uherský Brod: Návštěvníci kostela, které průvodci znají z pravidelných návštěv bohoslužeb, často reagují na dotaz, jestli by si nechtěli poslechnout výklad ke kostelu, že kostel přece znají, když sem chodí.

Když se ovšem průvodci nenechají odradit, jsou potom oni návštěvníci často překvapeni, co za bohatství jejich chrám skýtá, a posléze jsou nadšení, co vše nové se dověděli.

Zpětná vazba se ozývá hlavně po Noci kostelů, farníci i návštěvníci jsou nadšeni, když se z prohlídky dovídají, co vše kostel ukrývá. Obecně by se dalo říct, že každý, kdo využije průvodce Otevřených bran, odchází velmi spokojený a obohacený současně. Kostel totiž nejsou pouze zdi a architektura, ale důmyslně promyšlený prostor setkání člověka s Bohem, často vyjádřený symboly, které se díky výkladu návštěvníkovi odkrývají. Návštěvníky nejvíce zaujmou ostatky sv. Fortunáta.

Ptají se, kde se jeho kosterní pozůstatky tady vzaly a proč je tento světec patronem města. Často také 16

obdivují varhany nebo nový presbytář s obětním stolem, svícemi, ambonem i podstavcem na velikonoční svíci.

Myslím, že projekt se rok od roku zlepšuje.

Zpočátku byli lidé překvapeni, že za prohlídku nemusí platit (možná někteří ze stejného důvodu odmítli – měli obavu, kolik to bude stát). V tomto pomohla tzv. „Áčková“ tabule. Osvědčily se také propagační materiály a další rok od roku zlepšující se informace. Sami se snažíme něco přidat. Loni např. pracovní listy pro děti, aby i pro ně byla prohlídka zábavnější a hravější. Letos chystáme určité propojení městských památek – zatím ve stádiu diskusí.

P. Jiří Polášek, farář, Zašová: Určitě pozitivně, protože dříve byl kostel uzavřen a otevíral se jen nahlášeným návštěvám. Nyní je kostel pravidelně otevřen a dokonce i farníci (většinou mladí) se mohou zapojit. Projekt také přináší „reklamu“ našemu místu – jistě je teď Zašová v širším povědomí.

Ano. Zavedli jsme Pamětní knihu, kde jsou vesměs pozitivní ohlasy – to je ta zpětná vazba.

To, co je zaujme, je jistě zajímavá historie našeho poutního místa a také odkaz na pramen Stračka nedaleko kostela.

Momentálně mě nic nenapadá – všechno klape.

A přece něco: závěrečné hodnocení bývá dosti pozdě na podzim a už několikrát se stalo, že bylo dosti špatné počasí – ledovice atd. To ztěžuje přítomnost zdaleka přijíždějících.

P. Jiří Putala, farář, Chropyně: Prohlídky kostela využívají i věřící z farnosti a pro farnost samotnou je pak dobré to, že přes 17

sezonu je kostel otevřen, navíc s průvodcovskou službou. Projekt přináší lepší zakotvení do povědomí občanů nejen z Chropyně – největší procento návštěvníků tvoří právě lidé, kteří z Chropyně nejsou.

Návštěvníci často dávají najevo svou spokojenost s možností prohlídky kostela. Dle průvodců je pro návštěvníky nejzajímavější boční kaple s Lurdskou jeskyní a zpravidla je zaujme také socha sv. Prokopa u hlavního oltáře.

V případě, že dojde k rozšiřování podkladových brožurek, bylo by vhodné odstranit drobné rozdíly v popisování téhož objektu v různých materiálech. Pro potřeby průvodců by pak bylo vhodné zpracovat a vytisknout i dosavadní poznatky z každoročních školení průvodců.

P. Jaroslav Štancl, farář, Střílky: Přes počáteční nedůvěru, kdy si nikdo příliš nedokázal představit, že by mohl být náš kostel navštěvován turisty, je postoj farnosti vesměs kladný. Projekt má vliv na větší odpovědnost farníků, na dobrý vzhled a pořádek v kostele i jeho okolí.

Odezvu vnímáme hlavně v kladném hodnocení průvodcovské služby a v neskrývaném překvapení návštěvníků, jak je kostel uvnitř krásný. Mnoho lidí chodí kolem kostelů a památek, aniž by někdy vstoupili dovnitř. Když se pak odhodlají, zjišťují, jaká nádhera, ticho, zvláštní atmosféra se uvnitř nachází.

Asi nic zásadního. Nejdůležitější dojem vytvářejí průvodci v rámci projektu. K jejich dobré motivaci jistě přispívá zpětná vazba a zájem těch, kteří na daném místě projekt administrují.

Ozvěny zlínského kraje

osobnosti

Rumunští vojáci na Kroměřížsku, květen 1945. Foto © Muzeum Kroměřížska.

Na Marii Kostkovou jsme nezapomněli Ladislav Slámečka

„Najhrdinskejšie sa zachovala česká partizánka Máňa Kostková, ktorá sama strieľaním zdržala na niekoľko minút útočiacich Nemcov, za ktorú dobu sa podarilo družstvu ustúpiť.

Sama sa potom prebila cez rady Nemcov.“ (Z kroniky obce Ilava)

Marie Kostková se narodila 29. listopadu 1913 v Návojné čp. 96 jako nejmladší z pěti sourozenců.

Maminka jí záhy zemřela a tatínek se znovu oženil. Dvanáctiletá Marie dostala novou maminku a brzy se narodil i bratr Vincenc. V dětství si malá Maruška nejraději hrávala s chlapci a jejich způsob chování si přenesla až do dospělosti.

Ve svých devatenácti letech prožila osudovou první lásku, která dala život dceři Lidušce. Marie se neprovdala. V těch nejtěžších chvílích pomohla nevlastní matka, která spolu s ní snášela těžký život, jenž před 80 lety nebyl na malé vesnici jednoduchý, neboť k péči o vlastního sedmiletého syna Vincence jí přibyla starost o nevlastní vnučku Lidušku.

Marie, aby vydělala peníze a přispěla rodičům na provoz domácnosti, odešla pracovat k firmě Baťa do Zlína. Po okupaci našich zemí se zapojila jako spojka do odboje, jak uvádějí některé dokumenty. Jako svobodná matka se však nemohla 19

Marie Kostková. Foto © archiv Ladislava Slámečky.

vyhnout totálnímu nasazení na práce do Německa.

V letech 1941 až 1943 pracovala v Brémách, odkud se koncem léta pokusila o útěk k jugoslávským partyzánům. V Rakousku však byla zatčena a měsíce říjen – listopad prožila ve věznici v Linci. Tam velmi těžce onemocněla. Začátkem prosince 1943 se objevila doma. Našla si práci ve zbrojovce v Bohuslavicích nad Vláří, ale velmi brzy ji doma začalo hledat gestapo.

Její nevlastní bratr Vincenc se totálnímu nasazení rovněž nevyhnul. Pro třetí říši musel pracovat osobnosti