ZVUK jaro / léto 2019

JARO / LÉTO 2019

tož – Karel Pavlištík • ozvěny Zlínského kraje – Radim Vrla • osobnosti – Jiří Jilík • paměti – Svatava Navrátilová • tenkrát – Aleš Naňák • malý místopis – Petr Pálka • rozho­ vory – Pavel Stojar • umění – Tomáš Mikulaštík • genius loci – Hana Kuslová • život – Jaroslav Zapletal • litera­ tura – Petr Odehnal • za plotem – Jiří Langer • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

1

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, téma jarního a letního dvojčísla časopisu ZVUK Zlínského kraje „Cesty, lidé, příběhy“ by mohlo svádět k pocitu, že obsahem bude především cestování, ale úplně tomu tak není. Samozřejmě jsme nemohli opomenout úžasné životní jubileum pana Miroslava Zikmunda, který, společně s již zesnulým Jiřím Hanzelkou, patřil k nejpopulárnějším českým cestovatelům minulého století. A připomínáme si i jiná významná jubilea osobností našeho kraje, leč bohužel vzpomínáme i těch, jejichž pozemská cesta definitivně skončila.

Cesty mohou být různé, klikaté i přímočaré, někdy vedou přímo k cíli, jindy zase končí ve slepé uličce, ale jak řekl klasik, i cesta může být cíl. V příspěvcích najdete mimo jiné příběh cestujících knih, společně poputujete za vodou Zlínským krajem, na cestu původním korytem se však může vydat i řeka, v tomto případě Olšava, jiná cesta nás může přivést do Obchodního domu Baťa nebo za pradávným uměním do muzea, na cestu – v drtivé většině bez možnosti návratu – se byli nuceni vydat i židovští holešovičtí spoluobčané v letech 1939–1943. Na cestu ke svému čtenáři se vydalo i několik regionálních publikací a monografií, které vám představujeme hned ve dvou rubrikách.

Cesty a cestování rozšiřují naše obzory od nepaměti, a zatímco před několika desítkami let byla úžasným dobrodružstvím už cesta do Prahy, dnes lidé navštěvují všechny možné světové destinace, včetně těch naprosto exotických. Pro naše předky byla událostí pouť v sousedním městečku, zatímco současníci už chystají komerční lety na Měsíc… Cestování je pro dnešního člověka daleko jednodušší než cesta do vlastního nitra, v němž bychom mohli a měli nacházet odpovědi na otázky, které nás trápí, zneklidňují a na něž mnohdy nenacházíme smysluplnou odpověď. Zamyslet se sám nad sebou tak bývá cestou nejtěžší, a proto vám přeji, ať se vám na ní daří.

Předjaří

Vymetání sazí – – z útrob chladnoucích kamen ohniště vzpomínkou vzdychá zimu už ani za nic pomalu vycházíš před dům přes cestu bodře tě zdraví oči si komínem cloníc červená střecha.

(Martin Horký, sbírka Mezi námi, 2016))

Obsah TOŽ Krajina mého srdce – KAREL PAVLIŠTÍK 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Nová kniha o hradech na území Zlínského kraje – RADIM VRLA 6 Pro Amicis Musae – ROMANA HABARTOVÁ 8 OSOBNOSTI Zapomenutý příběh – O lékárníkovi, který přejmenoval Ungarisch Hradisch – JIŘÍ JILÍK 11 Vysoká búda – JOSEF HOLCMAN 14 Rozhovor s Miroslavem Zikmundem pro časopis ZVUK – ANTONÍN BAJAJA 17 PAMĚTI Fragmenty z křivské kroniky Adolfa Suchomela, 3. část – JOSEF KRAMÁŘ 22 Když současníci žijí v různé době, 3. část – PŘIPRAVILA SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 29 TENKRÁT I řeky mají své cesty – RADOVAN JANČÁŘ 35 Nelehká střetnutí se světem – ALEŠ NAŇÁK 40 MALÝ MÍSTOPIS Čtenářské spolky na Zlínsku – Lukov, Fryšták – OLGA SKOVAJSOVÁ, PAVLA ČÁSTKOVÁ 47 K nuceným přesunům holešovských Židů v letech 1939–1943 – PETR PÁLKA 50

ROZHOVORY Na konci je člověk vždycky dobrý tak, jak dobré je jeho poslední dílo – BLANKA KOVANDOVÁ 57 Byl jsem známý svou potrhlostí a umanutostí – PAVEL STOJAR 60 Přední strana obálky: Jáva, cestou ke chrámovému komplexu Borobudur, 30. 10. 1962 Indonésie. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z. 1

UMĚNÍ Všechny cesty vedou do Obchodního domu Baťa – HANA KUSLOVÁ 68 Jubilující Interfotoklub Vsetín – OLGA MÉHEŠOVÁ 71 Miloš Šimurda – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 73 Putování za pradávným uměním – DANA MENOUŠKOVÁ 76 GENIUS LOCI Naše práce potřebuje lidí, jejichž srdce žízní po vzdělání – HANA KUSLOVÁ 80 Příběh cestujících knih – LIBUŠE PAVLICOVÁ 86 ŽIVOT Člověk musí – JAROSLAV ZAPLETAL

90

LITERATURA Putování za vodou Zlínským krajem – JAROSLAV HRABEC 95 Rozsáhlá monografie Kunovice vyšla ve dvou svazcích – RADOVAN JANČÁŘ 97 Otelený financ – FRANTIŠKA PECHANCOVÁ 99 Otelený financ Františky Pechancové – PETR ODEHNAL 101 O Masarykovi a Zlínu aneb Když se leták stane knihou – PAVEL STOJAR 102 ZA PLOTEM Mágia Púchovskej doliny – JIŘÍ LANGER

105

DOZVUK Pavel Popelka a jeho nová kniha – JIŘÍ JILÍK 111 Vídeňská „šalinkarta“ – JOSEF KRAMÁŘ 112 Život uběhne jako film – HANA KUSLOVÁ 113 20 let Klubu H+Z – MAGDALENA PREININGEROVÁ 115 Uherský Brod 1918–1938 – RADEK TOMEČEK 116 Komenský známý neznámý – PETR ZEMEK 117 Regionální televize TVS oslavila 20 let – TOMÁŠ JEŽEK 118

A NA KONEC Medvědi a Čechoslováci – RJTJJZ 120

OBSAH

TOŽ

Severní Rhodesie (Zambie), Viktoriiny vodopády, 26. 4. 1948. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z. 4

Krajina mého srdce KAREL PAVLIŠTÍK

Mému srdci blízkých je mnoho koutů v této zemi, nejbližší však krajina kolem Zlína, Vizovic, Lukova, Fryštáku, Kašavy a Jasenné. Krajina zvlněná Hostýnskými vrchy, Vizovickou a Zlínskou vrchovinou, zbrázděná údolími, jimiž protéká množství potoků, jejichž vody svádí řeka Dřevnice do matky moravských vod Moravy, tiše a majestátně plynoucí k Dunaji. Krajina, v níž se dotýká, mísí a splývá nížinná kultura Hané a Slovácka s horskou kulturou Valašska a vytváří tu jevy osobité a svébytné. Krajina, kterou podle pověsti chrání tři panenky Marie z věhlasných poutních míst: Hostýnská, Provodovská a Štípská.

Neohromuje bizarními přírodními sceneriemi.

Hladí lidskou dimenzí zalesněných kopců neodrazujících svou výškou a strmostí k cestě na jejich vrchol, vlídností dolin a údolí s potoky a říčkami, vůní mýtin, pastvisk a pasínků. Té dimenzi odpovídají i názvy, které tu dali lidé kopcům a údolím a které jakoby vystoupily z příběhů vyprávěných při draní peří, vaření trnek nebo ze starověrských zaříkavadel: Kuželek, Vartovňa, Humenec, Troják, Tesák, Ostrý a Spletený vrch, Sirákov, Kopřivná, Tlustá, Barabáš, Kyčera, Rosošné, Ožiňák, Kopná, Paprádná, Klášťov, Svěradov, Vlčí, Oslné, Srnčí dolinka, Na Lechách, Na Bařinkách, Na Potůčkách, Na Chrámečném, Na Mezných, Na Rybiskách...

Ta krajina je mi blízká především svou tváří, jejíž charakteristická podoba vznikla především tím, jak se jí dotýkal člověk, když tu dobýval svůj chléb vezdejší. Jak se jí v průběhu staletí dotýkali lidé, kteří žili v přírodě a s přírodou, když čerpali 3

a těžili ze zdrojů její síly, když usilovali o to ji ovládnout bez toho, že by ji znásilňovali. Nečinili tak, ani když se octli v situaci, že orná půda, která patřila usedlým v dědinách, byla dědictvím rozdělena už tak, že nové generace neměly co dědit a musely hledat půdu novou. Tak se tu zrodila pasekářská kolonizace.

Drali se za ornou půdou do hor. Vyklučili les, postavili dvorce obklopené polnostmi a pastvinami, k nimž patřily i kusy lesa. Pěstovali plodiny, které daly i v horské půdě potřebnou úrodu. Chovali dobytek, který dával bohatý osoh. V humnech a na mezích sadili ovocné stromoví, kterému se tu dařilo, a ovoce v čerstvém i sušeném stavu bylo rozváženo po celé zemi i za její hranice. Jeho prodej byl vítaným zdrojem hotových peněz v období naturálního hospodářství, v zemědělské usedlosti vždy vzácných. Sušírňa stávala téměř v každém humně. Jabloně rodily voňavé a lahodné jadrničky, na sušené „krajánky“ vhodné očístky, hedvábné kardynálky, lipůvky, lyčňáky i pruháče. Na hrušních dozrávaly k sušení zvlášť dobré pečítky, medovičky, sedlářky, visáky, zimní dule a císařky. V hrázích rostly hrušky planuše, ze kterých se také „táhl burčák“. Na všech mezích rostla „valašská oliva“ – trnka, jejíž plody v čerstvém, sušeném i tekutém stavu hrály veledůležitou roli v lidovém jídelníčku. Však se i tady darmo neříkalo: „Zemáky, trnky, zelé, živobytí celé“ a také: „Kdo slivovicu pije, toho ani pantokem nezabije“.

V pasekářských usedlostech kvetlo nejen hospodářství, ale i sebevědomí a svobodomyslnost.

Přístup k nim nebyl snadný. A díky tomu byla vždy bible, která nechyběla v žádné rodině, v bezpečném úkrytu dřív, než zabušil na vrata nevítaný host. Mnohé z nich tu přečkaly staletí. Ještě počátTOŽ

kem osmdesátých let minulého století jsem v dřevěnici na držkovských kotárech v jedné z těch zachráněných se zatajeným dechem listoval.

O tomto kraji se říkalo, že je tu konec chleba a začátek kamení. Půda, ani ta pasekářskou kolonizací nově získaná, nestačila uživit všechny, kdo se na ní narodili. Žilo tu mnoho chalupníků bez půdy nebo jen s kouskem pronajatého pole a hoferů, kteří nevlastnili ani střechu nad hlavou. Ty živily hory – lesy – bučiny, dubiny, jedliny, smrčí a boří s kdysi nepřebernými zásobami stromů, z jejichž kmenů, větví a kořenů lidé dokázali vyrobit s obrovským důvtipem značnou část nářadí a náčiní potřebného při zemědělství, řemesle i v domácnosti: kadlby, stoupy, necky, necúlky, okříny, dénka, súsky, lopáře, ohřebla, hrabě, vidle, kosiska, hrabice, užičníky, putny, škopky nebo opálky, tragače, žebřiny či táčky...

Výrobky to byly jednoduché, trvanlivé a vysoce funkční: „Mosely pasovat do ruky, ale mosely aj pěkně hledět“. (Tenkrát se tomu ještě neříkalo design.)

Výrobci i podomní obchodníci s dvoukolými kárami – taligami naloženými tímto „dřevěným porculánem“ jezdili do světa, aby svůj tovar prodali za hotový peníz nebo směnili za naturálie.

Obdivuhodný technický důvtip, zručnost a neuvěřitelně podrobná znalost všech vlastností materiálů, s nimiž se pracovalo, se dědila z generace na generaci, aby se v plné míře uplatnila i ve chvíli, kdy se jejich nositelé postavili k moderním strojům v Baťových závodech. Řeč v tomto kraji zněla chutně a libozvučně.

Když se vazká půda při orbě lepila na radlici, tak se zem pod pluhem kvísila, bylo-li něco z úhlu, pak to bylo úviré, nepovedený koláč-vdolek byl frgál a pestrý pták byl ptáček jařabatý. Ještě dnes, TOŽ

když na podzim padá drobný studený déšť, tak siholí, a když kopec Kopná „vymne“, bude jistě pršet.

Ta mluva je ale také stručná a výstižná. Je-li někdo nešika, je „šikovný jak kapesní hrabě“, nemá-li někdo peníze, pak „má peněz jak žaba chlupů“. Životní zkušenosti a zásady nejsou podávány jednostranně. Tu jsou tři z mnoha pohledů na schopnost člověka dorozumívat se slovem: lakonický – „Neprav nic, nebude nic“, rozvážný – „Néni haňba zavřít hubu, dyž nemáš co řéct“ i trpce sarkastický – „Po biči modřina, po jazyku rana“.

Zněly a znějí tu písně. A já se tu cítím dobře proto, že tu žije mnoho lidí, kteří nosí ty písně ve svých srdcích i ve své paměti, protože si je potřebují občas zazpívat. A mezi takovými je mně dobře stejně jako při chůzi lesní cestou nebo vyhřátým pasínkem. Právě mi napadá jedna z nich, která se tady zrodila, tady žije a svou člověčí filosofií ukončí mé klopotné vyznání lépe než desítky dalších slov:

Živ su, živ su, nevím dlho-i.

Umřu, umřu, nevím skoro-i.

A dyž umřu, tož tam budu, takto sobě zpívat budu: Uťali bučka u potůčka, proč si ty, cérečko, tak slaďúčká.

(Poprvé publikováno In: Veronica. Časopis pro ochranu přírody a krajiny. Roč. 22, 07. 01. 2008, s. 23.)

4

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Turecko, Ürgüb, 5. 8. 1959. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z.

Nová kniha o hradech na území Zlínského kraje RADIM VRLA

V roce 2018 vyšla kniha sedmi autorů (Dalibor Janiš, Radim Vrla, Jan Štětina, Jana Langová, Jiří Holík, Zdeněk Vácha a Zdeněk Schenk) s výmluvným názvem Hrady Zlínského kraje. Jedná se o odbornou knihu, mapující hrady, které se nacházejí, či nacházely na území bývalých okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín. Kniha je celobarevná, v pevné vazbě, obsahuje 336 stran se 431 vyobrazením a vydal ji Spolek přátel hradu Lukova ve spolupráci se Zlínským krajem.

Posledním opusem, věnujícím se tomuto tématu, byla kniha Jiřího Kohoutka Hrady jiho­ východní Moravy, vydaná v roce 1995 a již dlouhodobě beznadějně rozebraná. Jiří Kohoutek, významný archeolog a badatel v oblasti hradní architektury, v ní zúročil výsledky svého dlouhodobého výzkumu na řadě hradů – od těch nejznámějších (Buchlov, Lukov) až po ty téměř zapomenuté, jako například Rysov či Zuvačov. V době vydání se jednalo o velmi významný a průkopnický počin v rámci republiky – ke kvalitě knihy přispěly i kresebné rekonstrukce hradů od Pavla Šimečka či heraldické kresby Miroslava Pavlů. Kromě nich Jiří Kohoutek nadchl pro spolupráci i další osoby, které se v dalších letech aktivně účastnily dalších průzkumů. A právě z těchto osob se rekrutuje většina spoluautorů knihy vydané v roce 2018.

Cílem nové knihy bylo především podat co možná nejucelenější zprávu o současném stavu poznání těchto lokalit, zároveň byli autoři vedeni snahou poukázat na zakladatelskou práci a odkaz OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

V knize je použito i několik zcela nových leteckých snímků; na obrázku vidíme zříceninu jádra hradu Brumov, zachycenou od severovýchodu.

Foto © R. Jošek 2018.

Jiřího Kohoutka, který předčasně zemřel v roce 2007.

Kniha je členěna do několika kapitol. První z nich, nazvaná Hrady a východní Morava ve středo­ věku, poskytuje čtenáři souhrn dějin dané oblasti s přihlédnutím k osudům hradních staveb. Druhá kapitola Hrady východní Moravy, jejich stavební vývoj a architektura je rozdělena do čtyř částí. V první je sledován proces postupného zakládání, přestaveb i zániku hradů v jednotlivých časových obdobích, druhá se pak věnuje popisu a dokumentaci jednotlivých částí hradů. Nalezneme tu například stati o hradbách, věžích, palácích, kuchyních či hradních kaplích – z nich je zde velká pozornost věnována především kaplím na Buchlově, Malenovicích a Cimburku. Další část kapitoly pojednává o stavebních detailech, například o klenbách, trámových stropech, zdivu, oknech a podobně. Závěrečná část je věnována kamenické výbavě hradů – zde je předestřen výčet nejkvalitnějších architektonických detailů od pozdně románského období až k nástupu renesance, včetně jejich dokumentace.

Následující kapitola Hrady na území Zlínského kraje je nejobsáhlejší částí knihy. Jedná se o abe6

Další letecký snímek zachycuje část zřícenin hradu Střílky a kresebnou rekonstrukci možného vzhledu tohoto hradu v 15. století.

Foto © R. Jošek 2018, kresba: R. Vrla 2018. cedně řazený katalog čtyřiceti tří lokalit. Nalezneme zde velmi málo známé, bezejmenné lokality (například Hradiště u Loučky či Hrádek u Přílep), některé téměř či zcela zmizelé hrady (Bánov, Uherský Brod, Kunovice), málo známé a téměř zapomenuté zříceniny (Zlín, Šarovy, Podhradí u Pohořelic, …), své místo zde samozřejmě mají i nepoměrně známější a zachovalejší zříceniny či dosud stojící hrady (Obřany, Střílky, Brumov, Lukov, Cimburk, Malenovice, Buchlov, …). Mezi popisované lokality byly zařazeny i některé tvrze, které se postupným stavebním vývojem a výbavou zcela vyrovnaly hradním stavbám (například Hluk či Kurovice).

Jednotlivá hesla obsahují stručnou část historickou, dále je zde uveden popis lokality a část vě7

novaná jejímu stavebnímu vývoji a podobě. Každé heslo je doplněno aktuální fotodokumentací, zaměřením a u většiny hradů je uvedena i kresebná rekonstrukce jejich možné podoby ve středověku.

U části hesel byla zpracována i část zabývající se archeologickými nálezy. Závěr knihy patří kapitole Snahy o poznání, památkovou obnovu a využití hradů a hradních zřícenin Zlínského kraje, mapující tyto aktivity od počátků až po současnost. Kniha je vybavena i obsáhlým seznamem literatury a pramenů, vztahujících se k popisovaným hradům.

Jako jeden ze spoluautorů přeji knize, ať si najde širokou obec čtenářů, které potěší a podnítí v nich zájem o poznání a ochranu těchto monumentálních památek naší historie.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

PRO AMICIS MUSAE PŘÁTELŮM MÚZ 2018

ROMANA HABARTOVÁ

Zlínský kraj uděluje od roku 2005 ocenění v oblasti kultury s názvem PRO AMICIS MUSAE / Přátelům múz za dlouholetý, významný a také podstatný přínos ke kulturnímu rozvoji Zlínského kraje. Ocenění je spojeno s předáním uměleckého díla i finančního daru. Jeho držiteli se doposud stali PhDr. Karel Pavlištík, CSc., Pavel Hejcman, Mojmír Trávníček, PhDr. Josef Jančář, CSc., Otmar Oliva, Mgr. Helena Chybová, Mgr. Jiří Severin, PhDr. Eva Urbachová, JUDr. Josef Holcman, Václav Maňas ml., PaedDr. Jiří Jilík, Vlasta Grycová, PhDr. Věra Kovářů, MUDr. Eva Nováková a Růžena Děcká.

V průběhu každého roku jsou na Odbor kultury a památkové péče KÚ Zlínského kraje zasílány nominace s medailonky výjimečných lidí, kteří svými aktivitami, činorodostí, vědomostmi, umem a jedinečností obohacují nejen sami sebe, ale především své okolí. Svými díly, ač jsou v jejich podání pestře nesrovnatelné, naplňují každodenní život nás všech užitečností, krásou a moudrostí, jejich počiny obohacují kulturní pestrost a rozmanitost Zlínského kraje, jsou spjati s kulturním děním nejen v našem regionu, ale také daleko za jeho hranicemi. Každému slavnostnímu dni s předáváním tohoto ocenění předchází nelehká úloha hodnotící komise, která hodnotí všechny předložené nominace. Nominované osobnosti zastávají v regionu významné postavení nejen v oblasti kultury, ale jejich celoživotní profesní a především zájmová soustavná a neúnavná činnost a úsilí jsou pro kulturní OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Romana Habartová předává Janě Spathové cenu PRO AMICIS MUSAE. Foto © Jiří Balát rozvoj v regionálním, národním i mezinárodním měřítku známé a přínosné.

Za rok 2018 bylo na ocenění PRO AMICIS MUSAE nominováno deset osobností: prof. ak. soch. Jan Ambrůz (za dlouhodobou úspěšnou reprezentaci našeho regionu na národní i mezinárodní úrovni v oblasti výtvarného umění); Ing. Vladimír Bleša, dirigent a zakládající člen pěveckého sboru Cantus z Morkovic (sbor v roce 2018 oslavil 50 let aktivní činnosti); prof. Karel Dýnka, držitel Ceny města Uherského Hradiště, učitel hudby, varhaník, sbormistr, zakladatel Uherskohradišťského dětského sboru a dirigent smíšeného pěveckého sboru Svatopluk; doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc., významný archeolog, popularizátor vědy, vysokoškolský učitel, publicista, zabývající se počátky dějin českého národa s důrazem na období Velké Moravy; Mgr. et. Mgr. Jitka Macková, spoluzakladatelka valašského souboru písní a tanců VIZOVJÁNEK; ak. malíř, grafik, ilustrátor a divadelní výtvarník Josef Ruzselák, jehož jméno je spojeno mj. s Městským divadlem 8

Zlín a Klubem UNESCO Kroměříž; PhDr. Jana Spathová, věnující se zejména problematice lidového stavitelství, sakrální architektuře a umělecko-historickým památkám Zlínského kraje, zvláště Uherskohradišťska; Lenka Karhanová, spoluzakladatelka a předsedkyně zapsaného spolku Všetuláci sobě, s nímž se podílí na obnově kulturního a společenského dění a tradic v kraji; hudebnice, učitelka, dirigentka a sbormistryně smíšeného pěveckého sboru JANÁČEK Luhačovice Ludmila Staňová, organizátorka akcí spojených s prezentací díla Leoše Janáčka, města Luhačovice i Zlínského regionu u nás i v zahraničí; Ing. Antonín Veselka, významný a uznávaný dirigent Smíšeného pěveckého sboru DVOŘÁK a Komorního sboru DVOŘÁK, nositel řady titulů a cen včetně Ceny Bedřicha Smetany, která je nejvyšším národním sbormistrovským oceněním. Slavnostní akt s předáním cen z rukou Mgr. Miroslava Kašného, radního pro kulturu, památkovou péči, církve, mládež a sport, a PhDr. Romany Habartové, vedoucí odboru kultury a památkové péče, se uskutečnil 10. prosince 2018 v historickém prostoru Zimního sálu Stojanova gymnázia na Velehradě.

Ocenění PRO AMICIS MUSAE za rok 2018 obdržela PhDr. Jana Spathová za mimořádný celoživotní přínos v oblasti záchrany, popularizace a rehabilitace památkového fondu na území Zlínského kraje s národním přesahem. Jana Spathová zasvětila celý svůj život památkám. Věnuje se zejména problematice lidového stavitelství, sakrální architektuře a umělecko-historickým památkám Zlínského kraje. Dvanáct let vedla oddělení památkové péče na Krajském úřadě Zlínského kraje a poté působila pět let jako ředitelka Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Kroměříži. V minulých letech se výrazně 9

PhDr. Jana Spathová. Foto © Jiří Balát podílela na nejvýznamnějších akcích památkové obnovy ve Zlínském kraji. Za všechny lze jmenovat například obnovu baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě nebo revitalizaci a rehabilitaci Arcibiskupského zámku i Květné a Podzámecké zahrady v Kroměříži, zaměřené na vznik Národního centra zahradní kultury. Slavnostním večerem provázel moderátor Jan Pášma, program svým vystoupením obohatil Pěvecký sbor Stojanova gymnázia Velehrad a hosté PhDr. Jany Spathové, PhDr. Věra Kovářů a MUDr. Eva Nováková, které svým vzpomínáním obohatily tuto malou slavnost.

Slavnostního večera byli přítomni také ostatní nominovaní na toto ocenění i jeho držitelé z předchozích let, mistři tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje, tvůrci ocenění titulem ministra kultury Nositel tradice lidového řemesla, ředitelé kulturních organizací, starostové a zástupci měst a obcí kraje i další osobnosti a přátelé múz, kteří jsou spjati s kulturním děním v regionu i daleko za jeho hranicemi.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

OSOBNOSTI

Maroko, prodej obilí v Tangeru, 7. 5. 1947. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z. 12

Zapomenutý příběh – O lékárníkovi, který přejmenoval Ungarisch Hradisch JIŘÍ JILÍK

V neděli 25. listopadu zemřel v Uherském Hradi­ šti krátce po svých 85. narozeninách (29. 10.) MUDr. Igor Stancl, vnuk prvního českého starosty Uherského Hradiště, lékárníka a zemského poslance Josefa Stancla (1851–1924). Život měšťanské rodiny Stanclů je úzce spjat s historií domu U Zlaté koruny na hlavním ná­ městí, kde kdysi skupina českých vlastenců projektovala a také uskutečnila převrat, kterým královské město Un­ garisch Hradisch přešlo trvale do českých rukou.

Kteréhosi dne roku 1871 vstoupil do lékárny U Zlaté koruny na Hlavním (dnes Masarykovém) uherskohradišťském náměstí pohledný mladý muž, pečlivě oblečený, na první pohled ze středostavovské rodiny. Podle kufříku a zaprášených bot se dalo soudit, že přicestoval zdaleka. „Jdu se zeptat na ten inzerát, kterým hledáte posilu do lékárny. Měl bych o místo zájem,“ pravil muži za pultem, který si mladíka se zájmem, ale mlčky prohlížel. „Promiňte, že ještě jsem se nepředstavil. Jsem Jo­ sef Stancl z Vysokého Mýta. Tady jsou má doporučení,“ dodal a položil na pult svazek listin. Zatímco se provizor Vyskočil začetl do dokumentů, mladík se rozhlédl po oficíně. Avšak dříve než vyobrazení antických lékařů na skvostné nástropní fresce, všiml si dvou očí, které jej pozorovaly z přítmí zadní části oficíny.

11

Manželé Antonie a Josef Stanclovi. Foto © Soukromý archiv rodiny Stanclovy. „Vítejte v lékárně U Zlaté koruny,“ řekl muž, když odložil poslední z listů, v němž nebylo šetřeno chválou na odborné kvality mladého lékárníka, a nyní již s úsměvem mu podal ruku.

Tak se dvacetiletý Josef Stancl stal asistentem lékárníka v historické barokní lékárně v měšťanském domě na náměstí. V tu chvíli nikdo netušil, že je to počátek nové etapy nejen v dějinách lékárny, ale celého města. Ony oči, do nichž se Josef OSOBNOSTI

Náměstí s lékárnou na obraze Stanislava Lolka. Foto © Soukromý archiv Bořka Žižlavského.

Stancl zadíval, patřily totiž dědičce domu Antonii ze Schullernů. Oba mladí lidé v sobě našli zalíbení, které zpečetili o několik roků později sňatkem v kostele Karlskirche ve Vídni. Šestadvacetiletý lékárník sňatkem zaujal ve městě vysoké společenské postavení. Jeho mladá manželka měla před příjmením „von“, což znamenalo pro manžele příslušnost k městské elitě.

V roce 1880, kdy Josef Stancl vstupuje do politického dění, mělo Hradiště tři a půl tisíce obyvatel a bylo sídlem okresních i krajských institucí. Přestože české obyvatelstvo tvořilo ve městě většinu, úřední řečí na úřadech, ve školách a samozřejmě i na radnici byla němčina. Otěže věcí veřejných držela v rukou proněmecká strana, k níž se hlásilo i mnoho národně vlažných Čechů, neboť společenský vzestup byl v Rakousku neskonale snadnější s německým jazykovým vybavením než s českým.

Hradiště jakoby čekalo na silnou osobnost, která vrátí městu český charakter. Dočkalo se jí právě v osobě lékárníka Josefa Stancla.

Nový lékárník a měšťan Josef Stancl, pravidelný návštěvník Měšťanské besedy, kde se scháOSOBNOSTI

zeli česky mluvící vlastenci, záhy sám vstupuje aktivně do politiky. Nejdříve je zvolen, ještě za prorakouskou, purkmistrovskou stranu, za člena městského výboru, dnes bychom řekli zastupitelstva, o tři roky později již jako představitel národní strany zaujímá post prvního radního a začíná budovat silnou pročeskou opozici. Jedním z jejích center se stává lékárna na náměstí. Pod barokními freskami, jimiž je podnes vyzdoben strop oficíny, se v poslední dekádě 19. století u kulatého stolu takřka den co den scházejí lékárník Stancl a jeho zástupce Viktor Nečas, profesor gymnázia Josef Klvaňa a sběratel, v tomto případě i redaktor, František Kretz, aby prodiskutovali právě připravované číslo Slováckých novin. Josef Stancl své noviny dává plně do služeb českým zájmům. Současně si však uvědomuje, že pouze noviny samy politickou situaci změnit nemohou. Je třeba změnit poměry. Kde začít?

Do legend vstoupilo první velké vítězství hradišťských Čechů, a to v hasičském spolku, kde, jako ve všech ostatních, byla obcovací řečí němčina. První radní promýšlí taktiku, jak nejvlivnější a nejpočetnější spolek ovládnout. Sám se stává jeho členem a posléze i členem vedení, na to diskrétně přihlašuje i řadu svých přátel, takže se hasičem stává dokonce sběratel Kretz, který měl k hasičské stříkačce velice daleko. Postupně se tak zvyšuje v hasičském sboru počet českých členů, ale vše se děje velmi nenápadně, v „utajeném režimu“, řeklo by se dnes, aniž si němečtí členové vedení stačí uvědomit důsledky, které to může znamenat. K historické valné hromadě hasičského sboru došlo na sklonku roku 1890. Stávající německé vedení si až do této chvíle nepovšimlo, že se změnil poměr sil, a většinou českých hlasů je zvoleno nové, zcela české vedení. To volí za sta12

rostu lékárníka Stancla. Když v nastalé debatě žádali překvapení němečtí členové, aby služební řečí byla nadále němčina, vystoupil nový starosta hasičů a pronesl památná a na tehdejší dobu ještě pořád odvážná slova: „Pánové, zde v Hradišti jsme doma my, Češi. Chcete-li mluvit německy, jste tu jen hosté. Ode dneška bude jednací řeč česká, ať se to komu líbí, či ne!“ Valná hromada vzápětí změnila německý název „Freiwillige Feuerwehr“ na „Dobrovolný hasičský sbor královského města Uh. Hradiště“. Nato byly přijaty a zemskému místodržitelství v Brně odeslány ke schválení nové české stanovy, v nichž bylo výslovně uvedeno, že jednací řeč spolku bude česká. Uražení němečtí členové schůzi opustili. Založili sice vzdorosbor, ale protože přišli o nářadí i spolkovou místnost a nedostali od města žádné subvence, po čase zanikli, aniž by vyvíjeli nějakou činnost. Při velkém požáru v roce 1894 již není v souvislosti se záchrannými pracemi o německém sboru nikde zmínka, zatímco českému sboru zaslal děkovný dopis tehdejší, ještě proněmecký starosta Protzkar.

Vliv Čechů kolem lékárníka Stancla sdružených v Národní straně vzrostl ve městě natolik, že ve volbách do městského výboru v roce 1896 tato strana zvítězila a lékárník, „posavadní náměstek a zasloužilý člen obecního zastupitelstva“, byl jednohlasně zvolen prvním českým starostou města. Místní noviny přinesly čtenářům i dojmy ze slavnostní inaugurace, která se uskutečnila 14. listopadu 1896 „za přítomnosti všech členů obecní rady, obecního výboru, zástupců ústavů, úřadů i jed­ notlivců ve skvostně vyzdobené zasedací síni obecního zastupitelstva. Za zvuků císařské hymny vkročil do síně jako zástupce vlády pan c. k. okresní hejtman Krame­ rius (vnuk proslulého českého obrozence – pozn.

13

I dnes se mohou návštěvníci lékárny pokochat krásou barokní výzdoby.

Foto © Milan Zámečník. aut.), který byl pověřen od J. E. pana místodržitele úko­ lem, aby slavnostní čin slibu předsevzal.“ Poté, co složil slib, „hluboce pohnut“ vzal si slovo nový starosta: „Přijměte ode mne ubezpečení, že hlavním cílem a snahou mojí bude pracovati neú­ navně na rozkvět a blaho našeho města. Starobylé naše město, stojící na půdě slovanských věrověstců, musí zděděný český ráz jako posvátný odkaz chrániti a udr­ žovati a býti zářícím příkladem v ohledu vlasteneckém a národním všemu slováckému kraji, nezapomínajíc OSOBNOSTI

pochodňovým průvodem z Měšťanské besedy k radnici a odtud před lékárnu. Královské město Hradiště uvedením do funkce prvního česky úřadujícího starosty města začalo psát novou, již ryze českou etapu svých dějin.

Vysoká búda JOSEF HOLCMAN

Lékárna U Zlaté koruny v zimě. Foto © Petr Titz. ke druhé národnosti zachovávati se spravedlivě,“ řekl mimo jiné ve svém inauguračním projevu. A uvedl též hlavní úkoly, které čekaly radnici v oblasti hospodářské – zavedení telefonu, urychlení postupu v budování kanalizace, osvětlení a vodovodu, zřízení banky při spořitelně, okresní pojišťovny, odborné školy a samozřejmě rozumné hospodaření s obecním majetkem.

Jak bylo v té době zvykem, posledními slovy vzdal poctu národu a císaři: „Ať vzkvétá naše město ke cti a slávě milého národa našeho, ať je ozdobou v ko­ runě našeho nejmilostivějšího císaře a krále, jemuž v okamžiku tomto doprošujeme se všeho požehnání, a prosím vás, abyste se mnou Jeho Veličenstvu provo­ lali třikráte hřímavé „Sláva!“ Tak se také stalo, načež první radní Antonín Soják za zvuků hymny odprovodil zástupce vlády z radnice. První český starosta, lékárník Josef Stancl, odcházel domů za zvuku slavnostního pochodu, který pro tuto příležitost složil jeho přítel, sběratel a redaktor Slováckých novin František Kretz. Hradišťané mu týž večer uspořádali uvítání v nové funkci velkolepým OSOBNOSTI

Miroslav Zikmund je vysoký chlap a od roku 1970 (kdy už nesměl do světa) cestoval po jižní Moravě, kde vstoupil do území vinných sklepů, zvaných „búdy“. Tehdy s Karlem Pavlištíkem shromáždil kolem sebe společnost, která navazovala na VOSDRUM (Volné sdružení umělců) z roku 1968 a říkala si Cimbáli. Po Listopadu se tato sešlost držela pravidelnými nedělními setkáními zlínských členů a výročními setkáními členů pražských, z nichž pozitivní výjimkou byl Ludvík Vaculík, který do Zlína jezdil pětkrát šestkrát do roka; společnost se scházela u Miroslava Zikmunda a od jara do podzimu u zahradní boudy slaměného básníka Františka Zusky na Zálešné. Setkávání organizoval rektor Karel Pavlištík a na nich se plánovaly výstavy, publikace, filmy a vysoká stanoviska k Posledním slovům Ludvíka Vaculíka, které psal do Lidových novin. Takže Vaculík nazval Zuskovu boudu a její přisedávající společenství Vysokou búdou.

Přestože řada členů Vysoké búdy už dnes přebývá v búdě ještě Vyšší, než je ta Vysoká, tak poslední zbytky společenství (Zikmund, Zuska, Pavlištík ml. a Holcman) se potkávají při zpěvu Mužáků nebo v Klubu H+Z a mají pořád svoje sny, které je osvobozují před tíhou všedních dnů (jedním z nich je tato publikace).

14

Zásadním datem v historii Vysoké búdy je 7. prosinec 2018: Karel Pavlištík od toho dne už není. Není to divné, když konstanta našeho života odejde a všecko ostatní zůstane? Není, protože teprve smrtí se dílo uzavře, a je na nás, kteří jsme tu zůstali, abychom ze střepů odkazu stvořili džbán, který nám bude našeho blízkého nejen připomínat, ale z něhož budeme i čerpat a pít. Tvůrce Vonice a Kašavy, výstavy S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, obnovitel verbířské soutěže ve Strážnici, autor publikace Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, jeden ze zakladatelů ZVUKu. Spiritus agens, který svým dílem překročil běžný pomník lidského života a vstoupil do naší budoucnosti. Nosil v sobě šifru k věcem, které už minuly, ale pořád mají sílu nás očarovávat, vždy usiloval o neuskutečněné. Miloval lidi v jejich tvůrčí podobě. Lidovou píseň prezentoval v jejích souvislostech a tak se z nich vylupovaly základy folklorních inscenací. Úcta k písni jakožto zrcadlu životních událostí a její realizace na jevišti v podobě obyčejů nesla úspěch i za normalizace, i když bez jeho jména: vítězství na festivalech v Popradě i Košicích. Folklor bral jako divadlo – tradice a osudy lidí, jež mají povahu dramatu. Věděl také, že ke kumštu patří nejen pohyb fyzický, ale i skryté záchvěvy duše, na něž divák čeká. Vědom si pomíjivosti scénických tvarů a pomíjivosti života vůbec, tvořil obrazy, které visí v paměti pamětníků. Skládal je vedle sebe tak, že vytvořily galerie schopné proměn. Zapojoval do toho dosahování všechny členy souborů, aby každý byl trochu režisérem – tak vznikly stavby, které se po ztrátě pilíře nezhroutí.

Jeho tvůrčí síla proměňovala dech diváků v tajemnou klenbu souznění – věděl, že klíčem 15

Karel Pavlištík na oslavách 60 let Hradišťanu s Františkem Hamadou.

Foto © Miroslav Potyka. v práci folklorního souboru jsou duchovní děje předků. Také proto musel být po okupaci v roce 1968 odsunut z pozic, které hledaly zázrak stvoření; materialistický režim měl rád hromadnost, a do té Pavlištík nezapadal. Neodvolal protikomunistických Dva tisíce slov a uchýlil se pod Hostýnské vrchy, kde poznal hojivý živel – vesnické lidi nesvázané dosud mechanizací vzájemných vztahů. Naučil se mluvit stručně a výstižně: Byl-li někdo nešika, byl „šikovný jak kapesní hrabě“, neměl-li někdo peníze, pak „měl peněz OSOBNOSTI

jak žaba chlupů“. Dorozumívat se naučil i příslovími – lakonicky: „Neprav nic, nebude nic“, rozvážně: „Néni haňba zavřít hubu, dyž nemáš co řéct“ i trpce sarkasticky: „Po biči modřina, po jazyku rana“.

Měl štěstí, že vedle něj stál jeho o šestnáct let mladší bratr Ludvík (nar. 1947), který uměl zařídit všecko, co sám nestihl. Luďa ze zrnek jeho nápadů stavěl hrady organizačních i uměleckých nápadů a povinností tak, aby východ z nich byl orámován potleskem diváků.

Kdybych napsal, že k členům Vysoké búdy patřily další a další osobnosti, tak z toho nic nemáte: vlastenec František Bobák, neohrožený mluvčí Občanského fóra, jeho spolužák Ludvík Vaculík, který zásadně ovlivnil československou společnost druhé poloviny minulého století, i statečný lukovský rodák, dramatik František Pavlíček, který si za Chartu 77 odseděl půldruhého roku; pan architekt Čančík, který na Občanském fóru odvedl obrovské penzum nenápadné práce.

Herec Steva Maršálek, který se podílel na protiokupačním vysílání z Divadla pracujících v srpnu 1968. Výtvarník Laďa Včelař, spoluautor výstavy S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly. Michal Preininger, nejmladší borec Občanského fóra a Pavlištíkův žák ze souboru Kašava.

A samozřejmě ženy všech jmenovaných (Blanka, Mařička, Boženka, Madla, Alena, Marie, Vlasta, Věra, Zuzana, Jitka, …). Ty se ale podle nepsaných stanov nezúčastňovaly zasedání Vysokých búd, kde se pila slivovice a víno a podávaly se Zuskovy uležené tvarůžky. Vysoká búda zahajovala svá zasedání štamprlkou a zpěvem hymny: „Bože nám požehnaj, všecko nám dobré daj, naše vinohrady od škody zachovaj. Kdyby nám přestaly vinohrady ro­ dit, tož by nás tu chlapců mohlo už aj nebyt.“ OSOBNOSTI

Následoval přípitek kobylským nebo skoronickým vínem a poté každý člen podal zprávu o událostech uplynulého týdne, přičemž docházelo k souhlasným projevům i k výkřikům nesouhlasu, které se dávaly do zápisu. Tak se Vysoká búda snažila věcem a jevům zapomenutým či poníženým vracet jejich důstojnost. Vysoká búda svoji činnost oficiálně nikdy neukončila a nejbližší zasedání stanovila na termín 14. 2. 2019, kdy paprsky činů všech zmíněných členů protnou přítomnost tajemným, ale živým úžasem nad tím, že pokračovatelé Karla Pavlištíka zahájí jednání a předají slovo Miroslavu Zikmundovi, který ve svém hledání Absolutna zdůrazní, že cestování patří k základním pilířům vzdělání i demokracie.

Vzpomene odkazu Karla Pavlištíka, poděkuje mu a pak zasedání ukončí v lehkém tónu: „Na jedné z mých cest mi věštkyně hádala, že se dožiju vy­ sokého věku. Proto jsem pátral u svých předků i u po­ rodní báby, v kolik hodin jsem se narodil. Zjistil jsem, že to bylo ve 21.15 hodin. Nyní máme 18 hodin 37 minut, takže, přátelé, my tady slavíme a já jsem se vlastně té stovky ještě nedožil.“ Nicméně jubilant předčasné gratulanty nevypoklonkoval, nýbrž odpovídal na dotazy, přijímal gratulace, podepisoval knížky, nechal se fotografovat a vůbec: s chutí dělal všechno, čeho se týden dopředu jeho blízcí a organizátoři akce lekali. Potom se hluboce nadechl, jasným hlasem poděkoval a ředitel muzea Pavel Hrubec, šéfka archivu H+Z Magdalena Preiningerová a předseda Klubu H+Z Vojtěch Holík si hluboce vydechli.

Ukázka z bibliofilského tisku Josefa Holcmana, vy­ daného v nákladu 100 kusů k 100. narozeninám Miro­ slava Zikmunda.

16

Rozhovor s Miroslavem Zikmundem pro časopis ZVUK ANTONÍN BAJAJA

Představovat Miroslava Zikmunda čtenářům tohoto časopisu by bylo nošením dříví do lesa, popřípadě sov do Athén. Oba příměry mu sedí, vždy se dokázal ohánět jak sekyrou a jiným nářadím, tak moudrostí a učeností, tedy vlastnostmi přisuzovanými v antickém Řecku sovám. Teď si ho navíc můžete i „vygooglovat“ – stačí zadat H+Z nebo obdobnou návnadu a informace vás zahltí. Tradice však našeptává, že k rozhovoru patří úvodní slova, tož tady jsou.

Měl jsem asi deset roků a soudružka učitelka se nás žáků základní školy zeptala, kým/čím bychom chtěli být. Bez váhání jsem prohlásil, že Hanzelkou a Zikmundem. Moje odpověď ji pobavila, ale většině spolužáků vzala vítr z plachet, protože jsem je předběhl. Ti dva „třicátníci“ se totiž vrátili ze SVĚTA a my jsme se pročítali jejich AFRIKOU. Taky jsme trpělivě vysedávali u rádia a čekali, až se ozve známá znělka – ta melodie vyvolávající představu exotických krajin a všelijakých dobrodružství.

Už je to dávno. Dávno vím, že čas je relativní Veličenstvo. Proto si dnes se stoletým jubilantem tykám a tento rozhovor zahajuji logickým dotazem.

ZVUK se letos dožije třiceti let. Je to hodně, nebo málo?

Pro ZVUK, jakožto pro významný regionální časopis, je to hodně. Čtenář se za tu dobu mohl seznámit se spoustou lidských osudů, které by jinak zůstaly navždy zapomenuty. Znovu tady ožily třeba příběhy místních odbojářů z protektorátu 17

Miroslav Zikmund s Jiřím Suchým, podzim 2014, pořad z cyklu Představujeme české básníky (na střeše budovy č. 14). Foto © Miroslav Potyka. Čechy a Morava nebo též z doby komunistického režimu, především z padesátých let. Domnívám se, že poznatky, které obohacují a rozvíjejí osobnost, začínají v nejbližším okolí. Na nich se později, až se například vydáme do světa, dá spolehlivě stavět.

Pro mnoho lidí jsi byl a stále zůstáváš autoritou i vzorem k následování. Kdo byl tvým vzorem?

Po stránce profesní to samozřejmě byli klasičtí reportéři. Každý byl, jak říkáš, hodný následování, a každý po svém. Od nich jsme se – Jirka Hanzelka i já – učili. Mým velkým vzorem byl americký publicista, spisovatel John Gunther. Už jako student jsem ho hltal, četl jsem třeba knihy Evropa jaká je nebo Amerika jaká je (Inside Europe, Inside U.S.A.). Tam jsem se například dozvídal už koncem třicátých let o Stalinovi a s Jirkou jsme tedy věděli, kolik má na svědomí lidských životů. Co se týká způsobu získávání znalostí o té které zemi, dokázal OSOBNOSTI

Miroslav Zikmund s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, Zlín, podzim 2014, pořad z cyklu Představujeme české básníky (na střeše budovy č. 14).

Foto © Miroslav Potyka. tento autor kolem sebe shromáždit vynikající spolupracovníky a měl zásadu: když jste na cestách, dělejte vše tak, abyste si nepřipadali jako řidič, který jednou nohou brzdí a druhou šlape na plyn.

Nepřidal bys ke spisovateli Johnu Guntherovi i legendárního cestovatele Emila Holuba?

OSOBNOSTI

Rozhodně ano. Čerpali jsme z jeho bohatých zkušeností, byl nám sympatický mladickou odhodlaností. Jako čerstvě promovaný doktůrek se vydal do zcela neprobádaných oblastí, kde na kaž­ dém kroku číhalo nebezpečí. Stačí připomenout třeba vyplenění jeho tábora Mašukulumby a zničení deníku i vzácných sbírek.

18

Vyber tři události, které považuješ za své rozhodující životní mezníky.

Těžko vybírat. U mne události či mezníky byly pokaždé spojeny s lidmi. Den co den jsme potkávali někoho zajímavého, nebo dokonce významného. K osobnostem, které se mi nejvíc zapsaly do paměti, patří v každém případě sir Edmund Percival Hillary, první přemožitel Everestu. Byl úžasně skromný. Jak víš, narodil se v Auclandu na Novém Zélandu, v jeho nížinaté severní části, a tak skutečné hory poznal až jako šestnáctiletý mladík na jižním ostrově. Staly se pro něj počáteční výzvou.

No a tento Hillary, který se později s neověřenou výzbrojí, s průvodcem Tenzingem a s lidmi, kteří měli minimální zkušenosti, vydal do neznáma…, tak tento člověk, když jsem s ním dělal interview v Káthmándú, na mne silně zapůsobil tím, jak se uměl povznést nad záhady bytí. Nad světskou slávu. On to všechno vyprávěl velice prostě. Bez problémů. A to, co často předvádějí třeba někteří sportovci, že totiž svoje výkony a zážitky zveličují, tak to mu bylo cizí, on naopak ubíral. Našemu rozhovoru přihlížel jeho kolega, vedoucí výpravy John Hunt, který prohodil: „Ede, všechno bylo da­ leko složitější, ty to vyprávíš, jako by šlo o procházku růžovým sadem.“ Druhým takovým mezníkem byla žena, tehdejší předsedkyně cejlonské vlády, paní Bandaranajková. V té době byl Cejlon britskou kolonií, nikoli dnešní Srí Lankou. Ta noblesní dáma (o něco starší než my) nás přijala ve svém sídle a chovala se jako pečlivá, starostlivá maminka.

Okamžitě zařídila, aby nám donesli pohoštění – typický cejlonský čaj –, a představila nám dokonce své děti.

A do třetice to byl Adolf Branald. Poznal jsem ho ve dvaapadesátém roce ve Zlíně. Tehdy už 19

Miroslav Zikmund s Dušanem Holým, Zlín, podzim 2014, pořad z cyklu Představujeme české básníky (na střeše budovy č. 14). Foto © Miroslav Potyka. významný literát přijel za námi a setkali jsme se v bývalém Společenském domě přejmenovaném na hotel Moskva, kde jsme byli s Jirkou Hanzelkou ubytováni. Chtěl po nás, abychom se přimluvili za Eduarda Valentu. On totiž napsal román Jdi za zeleným světlem, který odporoval tehdejší ideologii, proto upadl v nemilost. Žasli jsme. My, nováčkové, kterým ještě nevyšla ani prvotina, protože na „Africe“ jsme teprve pracovali, bychom se měli přimlouvat za literární veličinu, jakou byl Valenta?

Toto nosím v paměti i v srdci jako důkaz příkoří, kterým se komunistický režim zapisoval do kultury i kulturnosti našeho národa. S Valentou, o půl generace starším, jsme se spřátelili, nabídl nám dokonce tykání.

Ale pro odlehčení přidám k těm „mezníkům“ ještě jednu pamětihodnost. V Káthmándú, kde jsem dělal interview s Hillarym, měli v hotelu roztomilou pandu. „Můžete si ji pohladit,“ řekl majitel.

OSOBNOSTI

Vzal jsem si ji na klín a najednou mokro, panda mě počurala.

Co z tvých zážitků, popřípadě z toho, čeho jsi dosáhl, považuješ za nejcennější, nejdůležitější?

Už jsem to naznačil: nesporně setkávání s lidmi. Krajiny byly často úžasné, že jsem se nestačil divit, ale ty si dnes můžeš pouštět a prohlížet ze všech perspektiv na spoustě televizních kanálů nebo na internetu. Výběr je obrovský. Nebo si můžeš do té které země zajet, abys poznal přírodu, ledovce, pouště, …, jenže mne i Jirku Hanzelku vždycky nejvíc zajímaly osudy lidí.

Známý přírodovědec a filmař David Attenborough jednou řekl, že v džungli se jako úspěch počítá i přežití jediného dne. Vím, že ses taky dostával do míst či situací, kdy ti šlo o život.

Pan Attenborough to řekl přesně. Vzpomínám, jak jsme se cestou na Kilimandžáro zastavili v Moshi, abychom si odpočinuli před dalším pochodem do Marangu a pak pokračovali ve výstupu. Seděl jsem na vratkém balvanu, který se při vstávání odvalil, a zpod něho se vymrštil prudce jedovatý škorpion, jehož jediné bodnutí stačí k usmrcení. Čili mohl nastat konec, žádné dosažení nejvyššího vrcholu Afriky. No a teď si vzpomínám na další takovou, i když svou podstatou úplně jinou příhodu. V Kongu jsme podnikali výpravu ke vznikající sopce. Měli jsme s sebou karavanu nosičů, vedl je belgický farmář Adrien de Munck a já jsem při té příležitosti dělal kameramana. Jak víš, kameraman to má komplikované: aby dostal do záběru prostřihy, musí být hned vpředu a hned zase počkat, aby ho všichni míjeli a on mohl zachytit chůzi jednotlivých postav v kontextu s okolím. A najednou, jak jsem přebíhal sem a tam OSOBNOSTI

a plně se věnoval kameře…, tak najednou jsem stál na rozcestí. Kudy dál, říkal jsem si; doleva, nebo doprava? Pečlivě jsem zkoumal všechny možné stopy, ale žádné vodítko se mi nepodařilo zachytit.

Všude kolem bylo jen stísňující neznámo, karavana se vzdalovala, dostavilo se zpanikaření. A to v prostředí, kde se vyskytovali lvi, nosorožci a buvoli kaferští – ti jsou nejvíc nebezpeční, protože okamžitě útočí. Nakonec jsem se vydal správným směrem. Náhodou. A nejvíc mě pak překvapilo, že si nikdo (včetně Jirky Hanzelky) nevšiml, že jsem se málem ztratil. Prostě považovali za samozřejmé, že jdu s nimi. Tam jsem ty momenty, kdy jde o přežití, skutečně prožil.

Kdybys měl dnes možnost cestovat, kam by to bylo, jakým dopravním prostředkem a s jakým vybavením?

Rozhodně by to byla Čína. Obrovská země, kterou jsme nepoznali, protože v době, kdy jsme se k ní blížili, nastala takzvaná „politická roztržka“ mezi Pekingem a Sovětským svazem a samozřejmě i tehdejším Československem. Takže jsme Čínu obkroužili ze všech stran, ale dovnitř nás nepustili. Možná to bylo štěstí: kdybychom tam byli jeli, uvízli bychom patrně na zoufalých silnicích.

Ale poznali bychom Čínu, jaká už není. Čínu bez dálnic, mrakodrapů, moderních technologií, kosmických raket a tak dále.

A cestovní vybavení? Určitě by bylo miniaturní a úsporné, jednoduché na údržbu. Nešetřil bych na kvalitě. Pokud jde o dopravu, volil bych letadlo. Řidičák jsem odložil dávno do archivu, sotva bych se teď někam pustil autem. Vzdálenosti jsou obrovské, už by mě to ani nebavilo, kroutit volantem.

20

PAMĚTI

Peru, Zepita, 18. 10. 1949. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z. 23

Fragmenty z křivské kroniky Adolfa Suchomela 3. ČÁST JOSEF KRAMÁŘ

Bezprostřední blízkost Valašského Meziříčí a Křivého způsobovala, že obyvatelé města i malé vesnice využívali výhod, které toto sousedství nabízelo. Bystrý pozorovatel tehdejšího života Adolf Suchomel si toho nemohl nevšim­ nout: Se Štěpánovem, patřícím z veliké části do katastru meziříčského, jsme měli srdečné styky a také Štěpánovští lnuli více ke Křivému než k své městské mateřské obci. Do dědiny patřilo sice jen stavení Kristkovo, stojící na samém okraji štěpánovské osady, ale mimo Krůpovy, Pavlicovy a Skýpalovy chodily všechny štěpánovské děti – Ferda a Josef Jurečkovi, Jan, Francek a Josef Hruboňovi se svými sestrami, Jan, Cyril a Tereza Vajglovi, Ferda a Francek Sadílků i jejich bratranec Josef, do školy v Křivém, poněvadž to měli blíže. Město tenkrát končilo hospodou na Novém světě (u křižo­ vatky dnešních ulic Vsetínská a Šafaříkova – poznámka J. K.), škola byla až v druhém rohu na náměstí (v místě budovy dnešní spořitelny – poznámka J. K.) a cesta na Štěpánov hlavně za deště velmi blátivá a neschůdná, zatímco do Křivého se seběhlo pohodlně po travnatých pasincích. Také staří Štěpánovjané, bližší životem způsobům vesnickým, tíhli více do dědiny, byť většina jich byla huťaři krásenských skláren. K Juračkům na Štěpánov chodívali také Křivjané za pěkného počasí do kuželny, při níž byl i prodej lihovin v uzavřených lahvích.

Křivé samo mělo zvláštnost, o níž byly ostatní vesnice kolem Meziříčí chudší. Byloť i rekreačním místem řady měšťanů. Už samo město mělo PAMĚTI

větší část svého lesa v křivském katastru. Než i řada měšťanů si tam postavila uprostřed lesa svá ohrazená „tuscula“, zvaná včelíny. Dnes jsou už všechny vykoupeny městem, chalupy zbořeny a zahrady zalesněny až na nynější hájovnu a část včelínu Žídkova. Ještě v mém mládí tam měli včelíny s chalupami Kosterci, Friči, Stonavští, jmenovaný Žídek (psal se Schiedek), meziříčská fara tzv. Řehlov, vedle jehož rozsáhlé louky byla ještě jiná veliká louka zvaná „hrbatá“, vše snad zbytek bývalé tam osady Řehlov. Na ní nestálo stavení, zato však tam bývalo množství konvalinek, v létě lučních mečíků a pod lesem se dařilo i krásným hřibům; není tedy divu, že bývala námi nejnavštěvovanější.

Pokud majitelé těchto realit tam v létě nebydleli, tož tam aspoň docházeli, a měli-li doma v městě dobytek, honili jej tam jejich kravaři každodenně na pastvu. Že při takových rodinných, příbuzenských a přátelských návštěvách včelínů nechybělo ani „gulášových partií“, jimž padl za oběť často i celý skopec a slušná míra chmeloviny, bylo tehdejší měšťácké lásce k břichu pochopitelné. Nejproslulejší tradici mívaly gulášové partie farské, jichž se účastnila celá Cyrilská jednota, a pak Žídkovy; z obou se účastníci vracívali domů až za pozdního večera a při zpěvné náladě. Na ně býval zván i můj otec jako reprezentant obce Křivého, a tudíž jako čestný host. A ještě jeden měšťan procházel velmi často dědinou. Byl to páter František Římský, který si zakoupil na Podhájí včelín a jako penzista si tam vystavil letní bývání. Je to nynější městská myslivna, ovšem jen její horní polovice.

Druhá, spodní půlka byla přistavěna až za polesného Josefa Handla.

O existenci bývalé ženské věznice v zámku Žerotínů se i po více než jednom století po jejím zrušení vše­obecně ví. Státní okresní archív ve Vsetíně dosud archivuje 22