ZVUK Zlínského kraje Jaro/Léto 2020

JARO / LÉTO 2020

tož – Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje – Lenka Křesadlová • osobnosti – Petr Číhal • paměti – Radovan Jančář • tenkrát – Blanka Petráková • malý místopis – Andrea Dovicová • rozhovory – Blanka Kovandová • umění – Pavel Stojar • genius loci – Blanka Kovandová • život – Jaroslav Zapletal • litera­tura – Jří Severin • za plotem – Helena Beránková • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

1

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, věřte mi, že není snadné psát editorial v době, kdy se situace způsobená koronavirovou epidemií mění ze dne na den a k vám se jarní a letní dvojčíslo ZVUKu dostane možná až za měsíc. Původní záměr redakční rady byl připomenout si významné výročí ZVUKu, který letos oslaví 30 let své existence, a také 20. výročí vzniku samostatného Zlínského kraje. Obojí jsme ale po zralé úvaze odložili až na podzim, kdy už se snad poměry v naší společnosti vrátí alespoň do relativně normálního stavu a vy si budete moci bez nervů, stresů a obav vychutnat jubilejní číslo.

Přes výše uvedené skutečnosti jsme se nakonec shodli, že pro vás připravíme minimálně klasické dvojčíslo, které sice po mnoha letech nemá určeno ústřední téma, ale přesto se domnívám, že pestrá škála publikovaných textů by pro vás mohla být příjemnou oázou v koronavirové poušti izolace a také zpestřením slunečních májových dnů. I když ZVUK tentokrát vznikal hodně netradičně, pevně věříme, že na obsah a kvalitu čísla to nebude mít žádný vliv.

Nedá mi však, abych nepřipomenul smutné výročí sto let od konce jiné celosvětové pandemie, tzv. španělské chřipky neboli influenzy. V letech 1918–1920 jí padlo za oběť více lidí než ve všech bitvách Velké války dohromady. Jenom v českých zemích údajně zemřelo na zákeřnou nemoc mezi 46 až 80 tisíci osob. Naštěstí se zatím ukazuje, že díky zavedeným opatřením se obdobných statistik nemusíme obávat.

Za celou redakční radu ZVUku vám přeji jediné – pevné zdraví a veselou mysl!

Obsah TOŽ Apríl – JOSEF HOLCMAN 3

Letošní výročí Komenského a aktivity muzea v Uherském Brodě – PETR ZEMEK 69

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

GENIUS LOCI Noc s Andersenem slaví po celém světě dvacetiny – jen v Uherském Hradišti je jí už dvacet jedna! – BLANKA KOVANDOVÁ 73

Příběhy stromů Zlínského kraje – LENKA KŘESADLOVÁ 6

OSOBNOSTI Karel Dýnka – PETR ČÍHAL 12 Bartoš Vlček – JOSEF KRAMÁŘ 16 Pohádkový svět Augustina Jančíka – LUBOMÍR MARUŠÁK 19

PAMĚTI Vilibald Růžička – Z mých vzpomínek II. – PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ 26 TENKRÁT Dlouhé ticho rodiny Tichovy – BLANKA PETRÁKOVÁ 31 Nezapomínáme! – JAROSLAV ZAPLETAL 37 MALÝ MÍSTOPIS Stopa karvinského „uhlobarona“ na Zlínsku – ANDREA DOVICOVÁ 44 Příspěvek k dějinám hostince čp. 4 Na Pinduli v Mladoticích – MAREK SEMELA 49

ROZHOVORY … s Břetislavem Rychlíkem – BLANKA KOVANDOVÁ 53 UMĚNÍ Příběh zlínské Školy umění – PAVEL STOJAR 61 Rozum versus cit: Fenomén baťovské Školy umění a zlínského designu – PAVEL STOJAR 63

ŽIVOT Sestup ke kořenům aneb Výstup na horu – JOSEF HOLCMAN 77 O houslích, urně a kroměřížském sokolu Janu Zahradníčkovi – PETR PÁLKA 80 Příběh s otevřeným koncem – JAROSLAV ZAPLETAL 83 LITERATURA Targus – Zdeněk Červinka – JIŘÍ SEVERIN 89 Orkafář, šlejfíř a sicař – PŘIPRAVIL TOMÁŠ JEŽEK 92 O Jaroslavu Jochymkovi známém neznámém – BOŘEK ŽIŽLAVSKÝ 97 ZA PLOTEM Po stopách Velké války II. – RADOVAN JANČÁŘ 100 Zo života popol… – HELENA BERÁNKOVÁ – MARTA BOTÍKOVÁ 105 DOZVUK Princ, který procitá – ADAM EL CHAAR 112 Odešla Marie Vaculíková – JOSEF HOLCMAN 113 Odešel fotograf, milovník přírody – JAROSLAV HRABEC 115 O klenotech květeny Zlínského kraje – JAROSLAV HRABEC 116 JáSám – PETR ODEHNAL 117 Musíme jít dál – PETR ODEHNAL 119

A NA KONEC Byl první máj, byl lásky čas… – RJTJJZ 120

Přední strana obálky: Ondřej Oliva, detail sochy Tree in the box.

Foto © archiv Ondřeje Olivy.

1

OBSAH

TOŽ

Tři lípy svobody vysazené v roce 1848 nedaleko Zdounek na památku zrušení poddanství. Foto © Tomáš Vrtal.

4

Apríl JOSEF HOLCMAN

Tož, ve Zlíně jsme měli dnes ráno dokonalý apríl: Včera večer a dnes v noci napadlo víc sněhu než za celou zimu. Teď, prvního dubna v poled­ne, už zpod sněhu zas vyskočily bílé květy trnek a špendlíků, které nám kvetou pod okny od svátku Josefa. Dívám se na ně bez roušky a myslím na vytrvalost i pomíjivost. Setkání mezilidských je v této době málo, a tak jsem si před třemi týdny dal za úkol každý den aspoň jeden e-mail či telefonát věnovat kamarádům. Dnes se pokusím tento úmysl rozšířit na okruh čtenářů ZVUKu. Jsme se ženou zavření doma a krom obchodu a pár procházek nikam nejdeme. Jo, ještě jsem před týdnem kupoval v květinářství, které z vládních důvodů není zavřeno, hlínu na zasazení kvítek (která zmrzla). Vinohradu se mrazy zatím netýkají, ten je rozumnější než moje žena, takže očka zatím nenasazuje. Tak jsem za ním onehdy do Skoronic odjel a vrátil jsem se domů jako vyměněný. Práce uprostřed vinných keřů je totiž povznášející, i když druhý den mě nohy bolí už od ramen, ale jinak tam, kromě lehoučkého křiku ptáků, nevnímá moje tělo nic jiného než krajinu od Buchlova přes Velkou Javořinu až po Pálavu. To modravé panorama mně kapalo do očí oční kapky, pod jejichž vlivem jsem viděl nevídané: Očividně jsem si pohledem z vinohradního kopce vytvářel obraz krajiny dětství, mráčky ji formovaly jako nikdy předtím, plul jsem s nimi, protože jiskra přeskočila a nastartovala ve mně zmlazení údů, skutečnost byla oslnivá, oslnivější než nízké jarní slunko, a na okamžik mnohem silnější než já, takže několikavteřinový okamžik 3

Foto © Jakub Holcman. byl víc než zbytek dne – a potom prý čas je veličina, s níž nepohneme. Vázal jsem tažně vinohradu do gotických oblouků a hledal už ta očka, na kterých vyroste hrozen, a viděl jsem neviditelné: Srpnové nalité střapce, jejichž tvary sbírám rok co rok v podivuhodných bolestech, protože hrozny musím pak rozdrtit, aby vydaly burčák.

Ráno jsem znovu zakusil, že vinař musí denně vstávat z mrtvých, aby dopoledne trpěl se svým vinohradem a sliboval věrnost vodě a v podvečer si štrngal s jeho tekutým dítětem, které oslňuje vinařskou naši realitu, jež je zvláštním druhem divadla, v níž slovo se stává skutkem, byť často nehmotným, ale o to zázračnějším – mezi bečkami nic není nemožné, já ty bečky tam dole v dumavém přítmí hladím očima a tak si podávám ruku se svými už nežijícími předky, kteří tak vlastně z krajiny pruhovaných kopců nikdy neodešli...

Utekl jsem do krajiny bečkového klidu a tímto psaním se snažím oživit jeden z prapůvodních smyslů vinařské práce, s níž je tažněm pupeční šňůry spojeno vypravěčství starých vinařů, jímž TOŽ

Foto © Jakub Holcman. se kutálím pozpátku do té konečné pozice, kdy hltáme víno a pak, po setmění, znovu vstupujeme v jakémsi věčném koloběhu do vinohradu, kde v přítmí ze sebe obloukem vypouštíme tekutiny, které jsme do sebe nasáli koštováním.

Tímto až tekutým proudem slov zdravím jarní čtenáře s jistotou, že vinný sklep a setkávání v něm je projevem autentického divadla, přičemž chvíle strávené v něm se pozitivně podepisují do naší mysli. Vlezou do mozku skrze fyzický pohyb, ale vlastně i pohyb duševní – jarní stříhání a vázání vinohradu je veskrze tvořivá činnost, TOŽ

při níž nadlouho ovlivňujeme úrodu, tedy dávkujeme si budoucí radostné výmazy ustaraných mozkových závitů na dva tři roky dopředu.

Kdybych seděl doma, tak by moje mysl byla krmena mediálními jedy, čili je potřeba si hlídat vitální kapacitu našich hlavěnek tak, aby je nezahltila voda ani oheň, aby nehořely neodbytnými domněnkami, ale taky aby se nenechaly utopit v moři informací. Bible, ač neznala účinky dnešních našich elektronických krbů, na to pamatuje slovem, myslím, Šalamounovým: Kdo hledá dobro, najde ho; kdo myslí na neštěstí, taky se dočká.

4

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Lípa vysazená v roce 1918 v Leskovci na Vsetínsku. Foto © Lenka Křesadlová.

7

Příběhy stromů Zlínského kraje LENKA KŘESADLOVÁ

Přípravy oslav výročí sta let od vzniku Československé republiky daly podnět k realizaci řady kulturních a vzdělávacích akcí. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži se do nich zapojil prostřednictvím výstavy mapující příběhy stromů vysazených v našem regionu na památku získané svobody nebo osobností, které se o tuto svobodu zasloužili. Původní rozsah dvaceti výstavních panelů neumožnil v plné šíři prezentovat informace získané archivními průzkumy i prací v terénu, a proto následně vyšel katalog prezentující téma v širším kontextu. Dnes se nám při vyslovení sousloví „jubilejní strom“ vybaví především lípa, ale obdobně byly sázeny např. jasany nebo ovocné stromy, které měly příštím generacím přinést nejen povědomí o dané události, ale také užitek. Vzhledem k tomu, že stromy svobody s nejrůznějšími příběhy byly vysazovány po celé období první republiky, po skončení druhé světové války, v roce 1968 i po znovunabytí svobody v roce 1989, neztrácí toto téma na aktuálnosti.

Podrobně byly díky studiu obecních kronik zmapovány stromové slavnosti v bývalém okrese Kroměříž. Z ostatních okresů Zlínského kraje byly představeny především ty příběhy lidí a jejich stromů, na které se nezapomnělo. Zmínky o nich se objevily ve vydaných monografiích jednotlivých obcí, na jejich internetových stránkách nebo nám je poskytli sami místní občané.

V bývalém okrese Kroměříž byly prostudovány materiály k historii téměř sta obcí a u sedmdesáti z nich se nacházela zmínka o stromových slavnostech konaných na počest založení republiky nebo OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Obálka katalogu výstavy Příběhy stromů.

oslavu narozenin TGM. Bohužel stromů se zachovalo podstatně méně, respektive nezachovalo se povědomí o nich. Mnohé možná ještě rostou, ale nepodařilo se je objevit. Nejstarší stromy svobody na Kroměřížsku jsou tři lípy rostoucí nedaleko obce Zdounky na vrchu Světlá. Byly vysazeny v roce 1848 na paměť zrušení poddanství. Právě v tomto roce pravděpodobně vznikla tradice vysazovat stromy svobody. Podzim roku 1918 nebyl na stromové slavnosti příliš bohatý, zima přišla brzy, ale přesto 8. listopadu, ve výroční den bitvy na Bílé hoře, uctili řadu hrdinů české historie např. občané z Morkovic a Slížan: „Na paměť národního osvobození vysadili 5 lip. První Wilsonovu sázel obecní výbor, druhou Masarykovu místní sbor hasičský, třetí Husovu polit. organizace soc.-demokratická, čtvrtou Komenského správa školy, pátou lípu legionářů místní Sokol.“ Většina stromů připomínajících konec první světové války byla vysazena až na jaře roku 1919. V Nové Dědině je sázeli již na začátku března a oslavili tím zároveň narozeniny TGM. V Kroměříži 1. května 1919 vysadili lípu jak na nádvoří kasáren, tak na Milíčově náměstí. Slavnosti na náměstí se mělo dle dobového tisku zúčastnit 10 000 lidí, z toho 3 000 dětí z místních škol. Pro řadu legionářů skončila válka až v roce 1920 a na jejich počest v tomto 6

Výsadba lípy svobody v Kroměříži 1. května 1919. Foto © archiv Zdeňka Motalíka. roce vysadili lípu např. v Žeranovicích. Desáté výročí vzniku republiky do dnešních dnů připomíná krásná jírovcová alej v obci Prusinovice vysazená místními dětmi. Oslavy dvaceti let republiky na podzim v roce 1938 se většinou nekonaly. Jednou z výjimek bylo slavnostní vysazení sokolské lípy přísahy v Nové Dědině. Sokoli zde učinili slib, že budou i se zbraní v ruce hájit svobodu republiky.

Místo lípy byl však asi omylem vysazen jerlín ja7

ponský. Dnes je to krásný strom. Stromy oslavující konec druhé světové války se sázely v roce 1945 i 1946. Podrobný zápis o takovéto slavnosti včetně fotografií je možné nalézt v kronice obce Jankovice u Holešova. Pravděpodobně za ojedinělý počin lze označit oslavu třiceti let založení státu spojené s výsadbou 11 ovocných stromků v zámecké zahradě v Holešově 27. října 1948 žáky místního gymnázia. Nový režim výrazně utlumil OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Masarykova lípa svobody v Malenovicích. Foto © Tomáš Vrtal. spolkovou činnost, a proto se další vlna sázení jubilejních stromů odehrála až na podzim roku 1968. Oficiálně však nemohly být vysazovány stromy svobody, to by po invazi spřátelených vojsk působilo jako provokace, oficiálně byly sázeny stromy republiky. Jedna z nejkrásnějších lip z této doby roste v obci Zdislavice. Sametová revoluce v roce 1989 odstartovala návrat ke starým tradicím. Již na podzim tohoto roku byla vysazena lípa u kostela sv. Jiljí v Bystřici pod Hostýnem.

Stromy z roku 1998 a 2008 nebyly v kroměřížském okrese zaznamenány, zato v roce 2018 neopomněla OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

vysadit strom svobody téměř žádná obec. V Záhlinicích u Hulína se rozhodli držet tradice a nový strom svobody vysadili až na jaře 2019, tedy sto let poté, co byla vysazena lípa svobody rostoucí před dnešním Skopalíkovým muzeem. O několik desítek metrů dále je možné ocenit také krásnou lípu z roku 1968.

V okrese Zlín patří k nejkrásnějším jubilejním stromům lípa rostoucí na Jarolímkově náměstí v Malenovicích. Byla vysazená 27. dubna 1919 za recitace básní a zvuku národních písní.

Nese pojmenování Masarykova lípa svobody a obvod jejího kmene dnes dosahuje úctyhodných 300 cm. Ve Hvozdné postavili lipám svobody dokonce pomník. Dne 27. dubna 1919 vysadili tři lípy, a jak se dozvídáme z nápisové desky na pomníku, věnovali je TGM, prezidentu Wilsonovi a oslavě svobody. Pomník je stále na svém místě, ale doplňuje jej již druhá generace lip. Desáté výročí vzniku republiky oslavily 28. října 1928 v Lípě, jak jinak, než výsadbou lip před bývalou školou. Ta, která přežila, nese jméno TGM. Lípa Rastislava Štefánika musela být ze zdravotních důvodů odstraněna. Krásnou lípu z roku 1945 je možné obdivovat před školou ve Žlutavě. I ji doprovází pomník připomínající důvod výsadby. Až dojemný se může zdát příběh zachovaný v kronice oddílu Junák z Pozlovic. V roce 1968 bylo možné obnovit činnost této organizace a výsadba jubilejního stromu byla dobrou příležitostí k prezentaci. Na návsi obce vysadili Junáci za doprovodu dechové hudby rovnou dvě lípy, z nichž jedna zde stále roste. Nově nabytou svobodu po sametové revoluci oslavili v již zmiňované Lípě výsadbou jubilejního stromu 6. března 1990 na počest 140. výročí narození TGM. Osmdesát let od založení republiky připomíná lípa rostoucí před ZŠ v Trnavě. Stoleté výročí republiky 8

bylo velkoryse připomenuto v samotném Zlíně výsadbou 28 lip před hotelem Moskva.

I na Uherskohradišťsku lze prostřednictvím stromů mapovat historii. V kronice obce Hostětín je zachován barvitý zápis tehdejšího učitele o celodenní slavnosti sázení stromu svobody 1. května 1919 začínající v 5 hodin ráno budíčkem za asistence místní hudby a končící večer taneční zábavou s národními tanci. V Huštěnovicích vysadili lípu až 28. října 1919, ale ještě zajímavější je lípa rostoucí o několik desítek metrů dál. Ta byla 28. října 1934 věnována památce Antonína Švehly, předsedy agrární strany a tří prvorepublikových vlád. Je zatím jediným objeveným žijící stromem, který byl tomuto politikovi ve Zlínském kraji vysazen. Uskutečnit výsadbu lípy republiky a udělat o tom zápis do obecní kroniky, přeci jen vyžadovalo určitou dávku odvahy. V Jalubí ji měli, a proto nejen rostou dvě lípy nedaleko obecního úřadu, ale také víme, že je 26. října 1968 vysadil bývalý farář a ředitel školy ve výslužbě. Zajímavý osud čekal lípu svobody v Babicích. Dne 27. dubna 1919 byla slavnostně zasazena u humna tehdejšího pana starosty. Bohužel uschla.

Strom, vysazený na stejném místě o rok později, měl větší štěstí, dožil se téměř 90 let. V tomto věku jej poškodil blesk a musel být skácen. Z jeho dřeva byl ale vytvořen památník připomínající na obecním úřadě památku 36 občanů, kteří se nevrátili z první světové války. V Babicích mají i novou lípu svobody vysazenou 28. října 2009.

Bývalý vsetínský okres také uchovává řadu krásných pamětních stromů. U mohutné lípy v Zubří se nachází plechová tabulka s informací, že byla zasazena v roce 1918. Kronika vám však prozradí, že to bylo až 4. května 1919 a ve významné dny se u ní scházela téměř celá vesnice. V Poličné vysadili dvě lípy před tehdejší školou již 27. dubna 1919. Je9

Švehlova lípa v Huštěnovicích. Foto © Tomáš Vrtal. den ze stromů byl na začátku jednadvacátého století skácen, jeho příběh tím neskončil. Z pařezu vyrostla řada výmladků, z nichž jeden byl znovu zapěstován do mladého stromku. Dnes mají v Poličné opět dva stromy svobody. Lípu svobody a lípu přátelství z roku 1945 mohou zájemci vidět v obci Seninka. Po jejich výsadbě v roce 1945 si je do opatrování vzala místní škola, u níž byly vysazeny. Starali se dobře, obvod jejich kmenů se blíží 200 cm. Celou škálu stromových pamětníků lze nalézt v dnes úředně spojených obcích Zašová – Veselá. V Zašové vysadil místní okrašlovací spolek několik lip již na OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Dvojice lip svobody v Poličné. Foto © Petr Hudec. podzim 1918, 1. května 1919 k nim přibyla lípa vysazená školními dětmi na bývalém hřbitově u kostela Navštívení Panny Marie. Dne 28. října 1919 byla vysazena lípa svobody také ve Veselé. Dnes je u ní informační tabule a patří k nejmohutnějším v kraji.

Padesáté výročí vzniku republiky pak připomínají dvě lípy u pomníků padlých v Zašové. Tradici stromových slavností v kraji velmi svědomitě obnovili v Liptále. Výsadbou stromů oslavili jak padesáté výročí osvobození obce 4. května 1995, tak osmdesáté OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

výročí založení republiky 27. října 1998. Všechny stromy jim krásně rostou.

Na podzim 2018 bylo v našem kraji vysazeno velké množství jubilejních stromů, řada z nich dostala i své pamětní cedulky a kameny. Můžeme si jen přát, aby se jim dobře vedlo a nepadly za oběť lidské lhostejnosti, jako se to stalo řadě jejich předchůdců nejen z období první republiky. Lidská paměť je krátká, je tedy potřeba sázet stromy a vodit k nim své děti a vnuky.

10

OSOBNOSTI

Lípy z roku 1919 a 1968 v Záhlinicích na Kroměřížsku. Foto © Pert Hudec.

13

Karel Dýnka ŽIVOUCÍ LEGENDA SBOROVÉHO ZPĚVU NA UHERSKOHRADIŠŤSKU PETR ČÍHAL

V uplynulém roce oslavil významné životní jubileum dlouholetý uherskohradišťský pedagog, sbormistr a varhaník Karel Dýnka (*1929), první držitel Ceny města Uherské Hradiště z roku 1997, který celý svůj život zasvětil hudbě, výchově mládeže a velkou měrou přispěl k dalšímu rozvoji sborového zpěvu v regionu. Jeho život do velké míry zrcadlí malé dějiny člověka 20. století na našem území. Člověka, jenž zažil dobu první československé republiky, temné období nacistické okupace a komunistického režimu a dočkal se znovunabyté svobody po roce 1989.

Karel Dýnka, rodák z Částkova, pocházel ze čtyř dětí. Vyrůstal v katolické rodině, maminka zpívala v chrámovém sboru, od dětství jej však zajímala kněžská služba. Jak sám vzpomíná: „O studiu hudby jsem vůbec neuvažoval. Naopak mě přitahovalo kněžské povolání. Ve škole byl povinný předmět náboženství, který vyučoval zdejší kaplan. V mých očích to byl jiný stav, jiný druh povolání, proto tedy to zaujetí.“ V roce 1940 proto nastoupil na soukromé gymnázium v salesiánském ústavu ve Fryštáku.

A protože salesiáni považovali hudbu za jeden z účinných prostředků výchovy a vzdělávání, začal hrát ve školní dechové kapele na klarinet. Jako student se tak mohl potkat s významnými představiteli salesiánské kongregace včetně se zakladatelem její české větve Ignácem Stuchlým. Vinou válečných událostí však musela být škola v roce 1943 přestěhována do Dvorku u Přibyslavi. Po OSOBNOSTI

válce v roce 1945 Karel Dýnka na jeden rok přerušil studium a vstoupil do noviciátu v Hodoňovicích u Frýdku-Místku a zároveň se stal členem salesiánské kongregace. „Knězem jsem se chtěl stát už od počátku studia u salesiánů. Na konci noviciátu, v roce 1946, jsem proto složil první řeholní sliby, které měly platnost tři roky a poté musely být obnoveny.“ Sextu a septimu studoval na soukromém salesiánském ústavu v Ořechově (u Polešovic) a oktávu pak v Přestavlkách u Přerova. V Ořechově také zažil návštěvu budoucího litoměřického biskupa, salesiána Štěpána Trochty, který konal po salesiánských ústavech přednášky o svých zážitcích z koncentračních táborů. Při jeho svěcení a jmenování biskupem v Praze v listopadu 1947 pak Karel Dýnka byl členem sboru, který zpíval při obřadu svěcení v katedrále sv. Víta. Jako student soukromého gymnázia v roce 1949 musel skládat maturitní zkoušku jako „privatista“ na reálném gymnáziu v Holešově. Poté nastoupil jako salesiánský asistent na tříletou pedagogickou praxi do Mníšku pod Brdy, kde salesiáni založili ústav pro pozdní kněžská povolání. Zde měl na starosti kromě výuky češtiny, latiny a dějepisu hudbu při bohoslužbách, zároveň byl sbormistrem pěveckého sboru a vyučoval hru na harmonium nebo klavír. Měl v úmyslu dále studovat teologii na salesiánském teologickém studentátu v Oseku u Duchcova.

Nadcházející poúnorová doba a uchopení moci komunisty však jeho plány zcela změnila. „Nejen já, ale také ostatní salesiáni jsme si toho byli vědomi. Po únoru 1948 do každého kláštera nebo ústavu dosadili komunisté tzv. zmocněnce, který dohlížel na jeho chod.“ Zlomová událost v jeho životě nastala v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy komunistická moc uskutečnila nechvalně známou Akci K (nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských řehol12

ních řádů). „Státní bezpečnost nás přepadla v noci ve spánku, měli jsme si vzít pouze nejnutnější osobní věci a nasednout do přistaveného antonu. Netušili jsme, kam nás vezou, až jsme vystoupili v Oseku u Duchcova.

Ne vlastní vůlí jsem se tak zrovna na své narozeniny dostal do místa, kde jsem chtěl za necelé tři roky studovat teologii. To už nyní nebylo možné.“ Následovalo pět měsíců v internačním táboře v klášteře v Oseku u Duchcova spolu s dalšími řeholníky různých církevních řádů a kongregací, které byly v Dýn­ kově případě vyplněné fyzickou prací na stavbách, kopáním kanalizace či vodovodu. Protože byl zatím stále ještě mezi „svými“, započal tajně studium teologie, a dokonce absolvoval první rok studia. Zároveň byl internovaným umožněn vytvořit orchestr o třiceti až čtyřiceti členech. Pro Karla Dýnku znamenala internace především cestu k hudbě. V září 1950 pak nastoupil k 53. praporu PTP v Libavé a pracoval na stavbách vojenských objektů především na severní Moravě. „Služba trvala standardně dva roky, nicméně po jejich uplynutí nám bylo sděleno, že budeme pokračovat až do odvolání. Ten pocit nejistoty z budoucnosti byl asi nejhorší.

Nakonec jsem navíc odsloužil další rok a půl až do konce roku 1953.“ Po službě u PTP nastoupil krátce do stavebního podniku Moravostav v Želatovicích u Přerova. Na cestu ke kněžskému povolání se však Karel Dýnka už nevrátil, protože jedinou oficiální cestou bylo vstoupit do státem řízeného kněžského semináře v Litoměřicích, což pochopitelně odmítl. Tím se otevřel prostor pro hudbu. Proto začal od září 1954 studovat na hudební škole Žerotín v Olomouci obor řízení sborového zpěvu. „Byl to krásný studentský život, bohužel však trval pouhý rok…“ Jeho řeholní minulost stále přitahovala Státní bezpečnost, a tak jej na konci května 1955 zatkla a odvedla k výslechu. Až zde zjistil, že 13

Karel Dýnka se svou nástupkyní, současnou sbormistryní Uherskohradišťského dětského sboru Ivanou Zámečníkovou, při příležitosti koncertu k 40. výročí založení tohoto sboru v Klubu kultury. Foto © archiv autora. byl sledován už od konce služby u PTP. Vedla na něho spis s množstvím informací a fotografií nejen o něm, ale také o jeho bratru a salesiánech. „Snažili se mě získat ke spolupráci, což se jim nepodařilo. Naštěstí mě nijak fyzicky nenapadli. Po výslechu, který trval celou noc, mě propustili.“ Rozhodl se proto nebýt „tolik na očích“ a vrátit se zpět do rodného Částkova, aby působil jako varhaník v blízkém Velkém OSOBNOSTI

Karel Dýnka jako varhaník v kostele sv. Ducha. Foto © archiv autora.

Ořechově. Ani tady jej Státní bezpečnost nenechala bez povšimnutí a odvážela ho na výslechy do tehdejšího Gottwaldova. Bylo zřejmé, že se ho pokoušela především psychicky zlomit. Přesto mu svitla naděje. Přes zdejší farní hospodyni Margit Matulovou se zkontaktoval s lékaři uherskohradišťské nemocnice Bernardem Rašticou a Otakarem Skálou, kteří mu v těžké situaci pomohli tím, že mu zařídili půlroční hospitalizaci v kroměřížské psychiatrické léčebně. Tento nucený pobyt v nemocničním prostředí patrně zapříčinil, že o něho OSOBNOSTI

Státní bezpečnost přestala mít zájem, protože po návratu ho už víc nekontaktovala. Začal pracovat jako skladník v Jednotě ve Velkém Ořechově a zároveň působil jako varhaník zdejšího chrámu a vedoucí pěveckého sboru. Podobně také založil pěvecký sbor v sousedních Dobrkovicích.

Od roku 1958 je jeho život spojen s Uherským Hradištěm. Nastoupil jako varhaník, ředitel chrámového kůru sv. Františka Xaverského a sbormistr chrámového sboru. V prvních letech nejprve vyučoval jako lektor při Osvětové besedě v Podolí a Ku14

novicích hru na klavír a akordeon (1959–1965).

V první polovině šedesátých let také působil po dobu přibližně dvouletého trvání v hudebním souboru Slováckého divadla, tehdy pod uměleckým vedením herce Romana Mecnarowského. Zde se poprvé setkal se sbormistrem pěveckého sboru Svatopluk Oldřichem Halmou, po němž později sbor umělecky vedl. V roce 1962 se oženil s Annou Kolaříkovou, se kterou vychoval dceru Martu a syna Pavla. Aby doplnil své nedokončené pedagogické vzdělání zaviněné perzekucí v padesátých letech a mohl tak být zaměstnán na zdejší lidové škole umění, v níž jako externista již vyučoval hru na klavír a akordeon (1965–1969), nastoupil na dálkové studium na brněnskou konzervatoř v oboru hra na varhany k profesoru Josefu Puklovi (1965–1971).

Pedagogem školy pak byl až do roku 1989. Kromě hry na klavír a hudební nauky bylo jeho stěžejní činností vedení školního pěveckého sboru. V roce 1973 se však musel vzdát hry na varhany při mších, pokud chtěl i nadále působit ve školství (vrátit se k tomu mohl až v roce 1989). Jeho bezesporu velkým počinem bylo založení Uherskohradišťského dětského sboru (UHDS) v roce 1978. „UHDS vznikl na popud tehdejšího městského národního výboru. Tehdejší zástupci radnice věděli o tom, že v řadě měst v Čechách a na Moravě existují výborné pěvecké sbory, a chtěli pro reprezentační účely města totéž. Byla to tehdy od města dobrá myšlenka, navíc se dětský sbor mohl stát jakousi základnou pro dospělý pěvecký sbor Svatopluk.“ Proto se dále vzdělával a získával zkušenosti s vedením dětského sboru, který postupně dovedl k vysoké interpretační úrovni. Enormní prací a výbornými výsledky vyvažoval v regionu obecně známý fakt svého rodinného původu. To mu umožnilo „proplouvat“ tehdejším režimem. „Koncerty UHDS měly velký ohlas mezi veřejností, čímž sklízelo pomyslnou slávu 15

i město, a tím se dostávalo do povědomí veřejnosti nejen doma, ale také v místech našich vystoupení a záhy i v zahraničí.“ Kromě dětského sboru převzal v roce 1985 po smrti Oldřicha Halmy dospělý pěvecký sbor Svatopluk. Po roce 1989 se pak otevřela možnost vycestovat s oběma sbory do zahraničí, čehož v průběhu devadesátých let hojně využíval. Dětský sbor, který pracuje na základní umělecké škole dodnes, vedl do roku 1998, Svatopluk, se kterým navázal spolupráci se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů, pak do roku 2002. I poté však působil jako varhaník a sbormistr chrámového sboru, a to až do roku 2016. Ve své práci se stal propagátorem především soudobé české duchovní hudební literatury v dílech Petra Ebena, Jiřího Laburdy a Jana Slimáčka, se kterými je (v případě Petra Ebena bohužel byl) stále v přátelském kontaktu. Kromě těchto aktivit byl také činný organizačně v kruhu přátel hudby. I jeho zásluhou v Uherském Hradišti vystupovali v počátcích svých kariér významní čeští umělci – houslisté Václav Hudeček, Ivan Štraus, Ivan Ženatý, klavírista Ivan Moravec nebo pěvkyně Gabriela Beňačková a Věra Soukupová. V roce 1982 zde dokonce vystupoval fenomenální klavírista Svjatoslav Richter.

Ač se Karel Dýnka chtěl stát původně knězem, nepřízeň v dobách komunistické totality nasměrovala jeho život k hudbě, a především k výchově mládeže v rámci hudebního školství. Současná a budoucí generace by si ho však měla vážit a mít za vzor především pro jeho vynikající morální a charakterové vlastnosti, které mu umožnily úspěšně čelit nástrahám v dobách minulých, pro jeho lidskost, vstřícnost, pokoru, ale i zaujetí, píli a pracovitost.

Ne náhodou byl Karel Dýnka v roce 2018 zahrnut do projektu nejrozsáhlejší veřejně přístupné pamětnické databáze v Evropě Paměť národa.

OSOBNOSTI

BARTOŠ VLČEK JOSEF KRAMÁŘ

Je škoda, že se Valašské Meziříčí nehlásí k odkazu předčasně zemřelého básníka Bartoše (Bartoloměje Metoděje) Vlčka, který část svého nedlouhého života prožil právě v tomto městě. Narodil se 22. října 1897 v Růžďce. Dětství prožil střídavě v Růžďce a v Brňově, kde měl jeho otec pronajatu hospodu. Od 16. 9. 1903 navštěvoval školu v Brňově. V letech 1908–1912 studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí ve třídě, kterou v roce 1916 přivedl k maturitní zkoušce profesor Josef Šindelář. Byl velmi dobrým studentem, každým rokem byl jeho celkový prospěch hodnocen tak, že je k postupu do nejbližší třídy výborně způsobilý.

A přece škola v jeho tehdejším věku pro něj logicky nebyla vším. O tři roky mladší, rovněž pozdější básník Miloš Jirko popsal v doslovu k Vlčkovým veršům několik společných zážitků: „Už tenkráte, kdy jsme – přespolní – chodili pěšky do školy. Žlutá, kasárenská budova meziříčského gymnázia příliš nelákala. Tím krásnější byly návraty z ní vrbím okolo Bečvy a pak stráněmi, plnými jahod a borůvek!“ Od roku 1912 studoval na církevním učitelském ústavu Matice cyrilometodějské v Praze, kde se ovšem neshodl s vyučujícími, a tak maturitu musel skládat ve Svatém Janě u Berouna.

Dříve než mohl nastoupit dráhu učitele, byl odveden do armády. V té době již byla první světová válka v plném proudu a v dubnu 1916 Vlček narukoval na frontu k italským hranicím. V červenci 1916 byl raněn granátem a dva roky se léčil v polních nemocnicích. V roce 1917 absolvoval důstojnický kurs a znovu musel narukovat.

OSOBNOSTI

Bartoš Vlček. Foto © archiv Městská knihovna v Praze.

Před koncem války byl zajat a stal se legionářem; v legiích dosáhl hodnosti poručíka. Ohlasy válečných událostí se staly nedílnou součástí jak díla básnického (Vzpoura samoty), tak i prozaického (Nevděčné lásky, Marný zápas).

Po válce začal učit v Lipníku nad Bečvou, kde se také oženil a narodily se mu dvě děti. Právě zde započala jeho čilá kulturní aktivita, když navázal kontakty se Lvem Blatným, Jiřím Mahenem, Konstantinem Bieblem, Jiřím Wolkrem a mnoha dalšími výraznými uměleckými osobnostmi. Z jeho iniciativy vznikla tzv. Literární skupina, která měla 16

být protiváhou konzervativního Kola moravských spisovatelů. Literární skupina a její časopis Host, který Vlček redigoval spolu se Lvem Blatným, se stala prvním z představitelů umělecké avantgardy v Československu. Později se Vlček se skupinou rozešel, podobně jako Jiří Wolker, ale jejímu programu zaměřenému na expresionismus zůstal věrný. Přispíval do mnoha časopisů a novin a vedle práce literární a kritické se začal věnovat i překladům z italštiny.

Po několika neúspěšných operacích podlehl 7. ledna 1926 v brněnské zemské nemocnici následkům nedoléčeného válečného zranění. Dne 11. ledna byl zemřelý básník převezen z Brna do Lipníku nad Bečvou. Srdečným proslovem se podle listu Národní osvobození ze dne 13. ledna 1926 s ním u rakve rozloučil za Literární skupinu spisovatel Lev Blatný. Pietního aktu se zúčastnili spisovatelé Josef Chaloupka, Dalibor Chalupa, Čestmír Jeřábek, Miloš Jirko, Arne Novák a Elgart Sokol.

Spisovatel Čestmír Jeřábek v témže listu v lednu 1927 charakterizoval Bartoše Vlčka takto: „ … duch zoufale hledající a tápající, strom ohýbaný bouřemi, hořlavina hrozící stále výbuchem. Vždycky myslím na Cyrana v posledním aktu, vzpomenu-li, jak Vlček ležel před svou smrtí v brněnské nemocnici, ubitý, rozdrážděný, s hlavou jako věrtel a kolem dokola ofačovanou (sedmkráte mu ji řezali) – a přece stále doufající, stále osnující plány do budoucna. „Jen co se uzdravím, pojedu do Prahy, abych viděl Učně na scéně…“ Za šest dní umřel.“ Obdobně hodnotil Vlčkovu osobnost i básník Miloš Jirko: „Nesmlouvavý, sukovitý chlapík, poznamenaný válkou, zápasil přímo násilnicky se životem a sebou samým. Jeho čestná přímost nedovolovala mu trhati ovoce, které zrálo na dosah ruky. Nebyl pružně poddajný; svá vítězství i prohry zaplatil poctivě vlastní krví.“ 17

Teprve po Vlčkově smrti byla vydána jeho nejznámější sbírka lyrických básní Jenom srdce. Miloš Jirko v doslovu ke sbírce uvedl, že budí úžas, jak rychle dozrál tento básník, k němuž byl osud velmi skoupý, k hutné lyrické melodii, k bohaté osudové zkratce, k čisté kráse zpěvní formy. Všechno to, co v něm kvasilo rozkladného a protikladného, slilo se v čistý tvar citové lyriky.

Kruté k Vlčkovi nebyly jen jeho životní osudy, ale krutý byl též jeho osud umělecký. Většina jeho druhů si vydobyla pevné místo v české literatuře, jen na Bartoše Vlčka se téměř zapomnělo…

Motivy Valašska se ve Vlčkově tvorbě objevují jen sporadicky. Z Písně o domově lze vyčíst, že jeho dětství na Valašsku mělo do idyly velmi daleko a jeho mladý věk mu ještě nedovolil, aby svému rodnému kraji pomyslně podal ruku na usmířenou.

PÍSEŇ O DOMOVĚ Toť země plná kamení, kde lidé vzývají boha: od prahu vyženou, kdož znaveni, a ruka jich drsná a strohá neumí hladit a laskat, jen bít…

(Ta ruka rozumí práci).

A za ní, nedobrovolný neofyt, se srdce dítětem vrací, vzduch voní čistotou a opíjí, vzpomínka stříbrně zvoní.

A neposkvrněnost lilií kajícné slzy roní.

OSOBNOSTI

Tak bylo kdys, tak je. Toť rodný krb: jediná kamenná vráska a nade dveřmi: pracuj a trp (tak velí boží láska).

pravo, a na nich spočívaly stříbrné paprsky chladného měsíce, vylézajícího odkudsi z kotliny rouštecké. Bečva tiše šuměla pod mostem, kdesi u Jablůnky pískl poslední večerní vlak, od Nové hospody plála světla a zazněl hluk hlasů, kdykoliv někdo otevřel dveře, aby vyšel nebo vešel.

…

Oh, jak jsi změklo v cizině, mé srdce valašsky tvrdé.

A zas – jak zvyklos, jedině na sebe spolehnou, hrdé!

Tvrdá a nemilosrdná je valašská půda. Tesklivé jsou valašské noci. Čí kolébka tam stála, ten nese povždy pečeť zápasu a smutku v duši. Ale též veliké houževnatosti.

Proto je to kraj požehnaný. Lidé pevní, ale tvar jim nutno dát. Dát jim smysl života.

Dnes domov v sen tě skolébá a zítra skutečnost volá do boje za život, za chleba a štve tě odporně holá

Na počátku devadesátých let minulého století se na Bartoše Vlčka přece jen maličko usmálo štěstí, lze-li ovšem v takovém případě o štěstí vůbec mluvit. V roce 1992 byla urna s jeho ostatky uložena na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. Náhrobek má tvar otevřené knihy a obsahuje výstižný epitaf odkazující na výbor Vlčkových veršů, který pod názvem Touha po životě uspořádal v roce 1979 František Valouch: JÁ JSEM BYL TOUHA PO ŽIVOTĚ.

šedivá bída, jíž trpí svět vědomě, bez odporu…

Neslyšíš ani zaúpět, neslyšíš výkřik vzdoru, bloudíš jen vztekle, zarytě, domov ti dvakrát je cizí – A tvá bezmocnost bolí tě, jak víra v život mizí, jak všecku radost zabíjí, vzpomínek stříbrné zvony, v nichž neposkvrněnost lilií kajícné slzy roní.

(Jenom srdce) Dvě ukázky z črty VEČER s podtitulem Nálada z Valašska: Říjnové mlhy válely se po potoku Bystřičce, oddělujíce se od Bečvy a zahalujíce mlýn Konvici, opřené o vysokou stráň na levé straně, klesajíce nízko do polí naOSOBNOSTI

Náhrobek Bartoše Vlčka. Foto © archiv autora.

18

Pohádkový svět Augustina Jančíka LUBOMÍR MARUŠÁK

V roce 2020 si připomínáme 120. výročí narození osobnosti řídícího učitele Augustina Jančíka.

Přestože Augustin Jančík profesně působil nejdéle v obecné škole v Držkové, jeho stopy jsou dodnes patrné v jeho dalších působištích napříč regionem.

Naposledy se jeho tvorba dostala výrazněji do povědomí veřejnosti v závěru roku 2019, kdy obec Držková vydala poprvé Jančíkovo životní dílo Pohádky a pověsti z Držkové. Rukopis knihy do té doby existoval v jediném rukopisu z roku 1940.

Augustin Jančík byl renesančním člověkem s množstvím koníčků a zájmů. Po konci vyučování se ve svém volném čase stával také spisovatelem, kronikářem, dramatikem, režisérem ochotníků, sběratelem lidové slovesnosti, ilustrátorem, sběratelem historických předmětů, amatérským archeologem, příznivcem dobrovolných hasičů a také zručným kutilem. Nerozlučný literární a národopisný tandem tvořil se svou manželkou a životní láskou, řídící učitelkou Františkou Jančíkovou, rozenou Minaříkovou.

Augustin Jančík se narodil 26. srpna 1900 ve Lhotě Radkově nedaleko Bystřice pod Hostýnem. Po absolvování obecné školy v sousedních Radkovách pokračoval ve vzdělání na gymnáziu v Holešově, kde v roce 1920 úspěšně složil maturitní zkoušku. Krátce také hospitoval na učitelském ústavu v Kroměříži, odkud přešel v roce 1923 na své první učitelské místo v obecné škole v Radkovech. Důležitým okamžikem pak bylo přeřazení do Držkové, kde od školního 19

Řídící učitel Augustin Jančík.

Foto © Fotoarchiv muzea dřevěného porculánu v Držkové. roku 1926–1927 zastával učitele I. třídy ve zdejší obecné škole.

Kopcovitý kraj Držkové s rázovitými obyvateli Augustinovi učaroval. Brzy po svém nástupu se začal věnovat amatérskému výzkumu, bádání a také práci literární. Stejné nadšení pro dokumentaci starých obyčejů, vyprávění a nářečí zanedlouho nalezl v osobě řídící učitelky Františky Minaříkové. Oba učitelé po dobu svého působení v Držkové nejenže odbourali letitou zaujatost a odpor místních obyvatel proti vzdělávacímu procesu, ale především povznesli kulturní život v malé valašské vesničce.

OSOBNOSTI

Svatební fotografie Augustina a Františky Jančíkových v Držkové, 3. srpna 1933. Foto © Fotoarchiv muzea dřevěného porculánu v Držkové.

Zásluhou učitele Jančíka a řídící učitelky Minaříkové zažívala držkovská škola nebývalý rozkvět. V průběhu školního roku byly s dětmi slaveny státní svátky a významná výročí, pořádány četné akce pro děti i dospělé (mikulášská nadílka, stromečková slavnost, svátek matek, školní výlety, přednášky, výstavy prací žáků, děl místních obyvatel atd.). Každá akce byla precizně připravena, většinou doplněna proslovy, recitací žáků a divadelním vystoupením. Díky oběma učitelům proběhla během letních měsíců roku 1930 rozsáhlá dostavba držkovské školy. Zajímavým počinem bylo také zakoupení loutkového divadla (z velké části financováno řídící učitelkou) v roce 1931.

OSOBNOSTI

Oba učitelé stáli v Držkové při vzniku Místní osvětové komise, jejíž hlavní činností bylo ochotnické divadlo. Držkovští ochotníci pod režijní taktovkou Augustina Jančíka byli věhlasní široko daleko. Za jednu sezonu Augustin s ochotníky secvičil až tři divadelní představení s dospělými a dvě představení s dětskými herci. Nebáli se secvičit i složité a výpravné kusy nebo hry přímo z pera režiséra. Nejslavnější autorskou hrou Augustina Jančíka byli Zbojníci. Velkolepé představení sklidilo při uvedení v Držkové v roce 1931 neuvěřitelný úspěch. O mimořádném zdaru svědčí nejen další reprízy, ale i fakt, že byl text hry ve své době vydán v tištěné podobě.

20

Manželé Jančíkovi s Františčinými sourozenci ve školní zahradě v Držkové kolem roku 1935. Zprava Augustin Jančík, František Klemens Minařík, Emílie Minaříková, Františka Jančíková a Marie Mamertina Minaříková. Foto © Fotoarchiv muzea dřevěného porculánu v Držkové.

Oba učitelé si byli díky svým činnostem velmi blízcí. Láskyplný vztah řídící učitelky Františky Minaříkové a Augustina Jančíka byl stvrzen v roce 1933 uzavřením manželství v kostele sv. Kateřiny v Kašavě. Manželé Jančíkovi bohužel neměli žádné děti. Snad právě proto měli tolik času věnovat se svým aktivitám. Důležitým faktorem pro tvůrčí činnost bylo také zázemí domova ve školním bytě, které utvářela sestra Františky slečna Emílie Minaříková zastávající u Jančíků roli hospodyně. Oba manželé měli i s dalšími sourozenci Františky mimořádně krásný vztah. Často se všichni také v Držkové setkávali. Bratru Fran21

tišky Jančíkové – Františku Klemensi Minaříkovi, který byl nejvyšším představitelem řádu františkánů v Praze, Držková tak učarovala, že do ní zasadil děj svého románu pro mládež Na stoku tří vod. Nenaplněnou lásku k vlastnímu dítěti mohli Jančíkovi hrou osudu věnovat synovci Josefu Minaříkovi, který byl do Držkové převezen k léčení s vážným onemocněním.

Bádání ve starých písemnostech a spisovatelství se manželé Jančíkovi začali více věnovat po roce 1932, kdy byl Augustin ustanoven obecním kronikářem. Výsledky několikaleté národopisné sběratelské činnosti přímo mezi občany Držkové oba OSOBNOSTI

Augustin Jančík se svými držkovskými ochotníky po premiéře divadelní hry Anežka Přemyslovna, únor 1940.

Foto © Fotoarchiv muzea dřevěného porculánu v Držkové. průběžně publikovali formou článků v národopisných časopisech. Celou svou práci pak Františka shrnula v roce 1936 ve svém životním díle – monografii Valašská dědina Držková, jejíž rukopis Augustin bohatě ilustroval. Svou zálibu v lidové mytologii zase Augustin shrnul ve svém díle Pohádky a pověsti z Držkové, které sepsal v roce 1940. Ani jedno z těchto děl však za života autorů bohužel nevyšlo v tištěné podobě a zůstalo v rukopisu až do počátku třetího tisíciletí.

Jančíkovi byli váženými občany Držkové. Stáli také u počátku založení dobrovolného hasičského sboru v Držkové v roce 1936, Františka se dokonce OSOBNOSTI

stala kmotrou nové ruční hasičské stříkačky, jejíž nákup značně finančně podpořila. Ve školním roce 1936–1937 se Františka Jančíková ze zdravotních důvodů vzdala svého místa řídící učitelky ve prospěch svého manžela. Manželé odešli z Držkové v létě roku 1941, jelikož byl Augustin Jančík ustanoven řídícím učitelem v obecné škole ve Všetulích u Holešova. Také zde se Augustin pilně věnoval své práci a svým zálibám. Měl na starost správu kabinetu, několik obecních povinností a také se věnoval divadlu. Přestože musel Augustin Jančík v průběhu válečných let snášet s ohledem na svou funkci řadu protektorátních nařízení, vždy se sna22

žil minimalizovat jejich dopad na žactvo a obyvatele Všetul. Jeho neutuchající vlastenecké smýšlení se projevilo také v závěru války, kdy ve sklepě školní budovy zbudoval kryt a školu upravil pro ubytování občanů Všetul.

V roce 1945 se rodina znovu stěhovala, tentokráte do Holešova, kde Augustin Jančík nastoupil na učitelské místo na dívčí měšťanské škole. V závěru roku 1946 se začal zhoršovat zdravotní stav manželky Františky, která po dlouhé a těžké nemoci zemřela 20. dubna 1947. Po smrti manželky zůstal Augustin v Holešově se svou švagrovou Emilií Minaříkovou. S nástupem komunistického režimu zastával Augustin ve škole méně a méně úkolů. Snad i díky tomu mohl rozvíjet další svou zálibu – archeologii. Jako amatérský archeolog učinil množství zajímavých objevů, některé z nich jsou dodnes uchovány v muzeu v Holešově.

Na zasloužený odpočinek odešel v roce 1953.

V závěru svého života cítil Augustin Jančík velkou zodpovědnost vůči své švagrové Emilce, která se i po smrti Františky starala o domácnost. Aby byla i ona po jeho smrti finančně zaopatřena vdovským důchodem, vzal si ji v roce 1954 za manželku. Augustin Jančík zemřel dne 12. února 1956. Pochován je po boku manželky Františky na hřbitově ve Štípě.

O vydání děl manželů Jančíkových, která se celá desetiletí nacházela pouze v rukopise, se zapříčinila obec Držková. Jako první byl v roce 2015 vydán rukopis knihy Valašská dědina Držková, který nalezl založený v obecním trezoru současný starosta obce Ing. Jan Chudárek. Na vydání knihy usilovně spolupracoval čestný občan obce Držkové PhDr. Karel Pavlištík, CSc., a etnografka PhDr. Alena Prudká, na jejichž přímluvu byla kniha vydána reprintem ručně psaného textu s ilu23

Podepisování knihy Pohádky a pověsti z Držkové v Krajské knihovně Fr. Bartoše ve Zlíně, 5. února 2020. Zleva Šárka Hromková, ilustrátorka, a PhDr. Alena Prudká, etnografka. Foto © Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, fotograf Jan Pagáč. stracemi učitele Jančíka. Ohlas vydání knihy po 79 letech od napsání byl mimořádný, o vydavatelském počinu obce informovala řada médií, pořádány byly o knize besedy a přednášky. Díky vydání této knihy se podařilo navázat kontakt s nejbližší žijící rodinou autorů – s vdovou po panu Josefu Minaříkovi (synovec manž. Jančíkových), s paní Stanislavou Minaříkovou († 2016), která obci Držkové zapůjčila další a dosud neznámé rukopisy děl – mezi nimi také rukopis Pohádek a pověstí z Držkové.

Kniha Pohádky a pověsti z Držkové obsahuje celkem 19 pohádkových a pověrečných příběhů, které jsou zasazeny na konkrétní místa v Držkové a jejím nejbližším okolí. Kromě místních názvů, jako jsou Hutě, Sýkornice, Vančice, Košařiska, U Třech kamenů a další, v knize nalezneme desítky nářečních výrazů, které dokreslují mluvu a život v tomto koutu Valašska. Sbírka to však není přísně folkloristická. V první části knihy, která obsahuje především pohádky a pověsti, neznáme jména a osobní data konkrétních vypravěčů jedOSOBNOSTI

Grůňský čert, ilustrace k pohádce Jak zanikla Horní Držková.

Ilustrace © Šárka Hromková.

Pětimužík, ilustrace k pohádce Poklady na Vančici.

Ilustrace © Šárka Hromková.

notlivých příběhů a neznáme ani kontext, v němž byly příběhy vyprávěny. Druhá část díla obsahuje převážně pověrečné povídky, které byly vyprávěny při konkrétních příležitostech, při draní peří nebo při předení. Dokreslují atmosféru zimních večerů, jež byly nejvhodnějšími příležitostmi pro vyprávění. Příběhy jsou zapsány v dialektu a u některých povídek je uvedeno i jméno vypravěče. Závěrečná povídka pak popisuje půvabným způsobem prožívání večera před svatodušními svátky a před výhonem dobytka v Držkové.

Příprava vydání pohádkové knihy trvala téměř tři roky. O jazykovou stránku knihy se postarala opět etnografka PhDr. Alena Prudká, která se přikláněla k maximálnímu zachování původního textu. Ilustrátorka Šárka Hromková ze Střílek OSOBNOSTI

pro knihu vytvořila přes 75 autorských ilustrací.

Původní text knihy byl doplněn o slovník použitých nářečních výrazů, slovník místních názvů, slovo o autorovi, slovo o ilustrátorce a ediční poznámku. Slavnostní uvedení knihy se uskutečnilo přímo v Držkové v sále místní hospůdky 15. prosince 2019 za účasti mnoha hostů a praneteře autora. Tatáž beseda s představením knihy byla znovu s úspěchem uskutečněna na půdě Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně dne 5. února 2020. Živý odkaz manželů Jančíkových se v Držkové udržuje i nadále. V současné době je připravováno vydání textu divadelní hry Zbojníci, kterou Augustin Jančík napsal pro držkovské ochotníky kolem roku 1930.

24

PAMĚTI

Pomník lip svobody v Hvozdné u Zlína. Foto © Pert Hudec.

27

Vilibald Růžička – Z mých vzpomínek II. PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ

HRY A ZÁBAVY NAŠEHO MLÁDÍ Na školní prázdniny, které trvaly šest neděl, jsme se nejvíce těšili. Byla to doba úplné volnosti a svobody, i když někteří z nás musili ve žních rodičům pomáhat. Jinak nás do práce nikdo nevolal.

Byla to doba koupání. Chodívali jsme do Olšavy, buď pod „Ďurapinku“, nebo ke „Gotthardu“ nebo k „Černému mostu“. Ďurapinka jsou vysoko položená pole nad řekou, dnes zasypanou, jichž bok se k ní prudce svážel, tvořil strže a srázy.

Po této slinovité půdě po dešti se nám dobře sjíždělo do vody, takže domů jsme často přicházeli s rozbitými kalhotami k nemalé mrzutosti rodičů.

Krásná baroková socha sv. Gottharda – dnes rozbitá v klášterním nádvoří – stála poblíž Vlčnovského mostu. V těch místech bývala čistá, teplá voda, v ní plno rybiček. Tu jsme se nejraději koupávali. Černý most stál o něco výše než most nynější. Pod ním byl jez, odkud vedla strouha k Trávnickému mlýnu. Tam bývala voda dosti hluboká.

Byl jsem špatným plavcem, a proto jsem se tam neodvažoval.

Sotva se počalo sklízeti obilí a zavanul třeba jen mírný vánek, objevili se na ulicích a za městem „draci“. Na ulicích vládli „proutěňáci“, které si dovedli zhotovit již malí hoši. Hlava takového draka měla podobu kosočtverce, jehož úhlopříčkami byly dva svázané proutky. V Hradišťské ulici, nyní Gottwaldově třídě, mohli s nimi chlapci volně pobíhat. Nebylo tu překážek. Když však později přiPAMĚTI

dělili poštovnímu úřadu v č. p. 7 umístěnému telegrafní úřad a natáhli z Hodinářské ulice dva dráty, velmi jsme se nad tím pozastavovali. Ale úřady na naše protesty nedbaly. Kolik „ocasů“ zůstalo pak na těch drátech viset. Jak dlouho vlály nad ulicí proužky barevného papíru.

Kluci z byrgršúly však proutěňáky pohrdali.

Mívali velké draky „obručňáky“. Zhotovit obručňáka vyžadovalo již větší zručnosti a často musil vypomoci i otec. Tenká, asi dva centimetry široká laťka přiřízla se na jednom konci do špičky. Pod ní se upevnil rákosový prut, který se jako obruč napnul motouzem uvázaným na dolním konci laťky a zpevnil v úhlopříčce. Kostra se polepila balicím papírem, hlava pak se opatřila „vahou“. Volně zavěšena musila zůstat ve vodorovné poloze. Na váze záležel dobrý let draka. Jinak „válel šišky“ – dělal přemety. Na ocas padl kdejaký školní sešit.

Obručňáky jsme pouštěli na panském poli za městským sadem v místech, kde se dnes nachází sokolský stadion. Za letícími draky jsme posílali „psaníčka“. V kousku papíru udělal se otvor, papírek provlekl se držadlem „špagátu“ a psaníčko třepetajíc se rozběhlo se vzhůru k draku. Co tu bylo jásotu, co tu veselí, ale i tajné závisti. Zde se totiž pořádaly i závody, čí drak vznese se nejvýše nad městem. Vítězi bývali pravidelně synkové z bohatších měšťanských rodin, kteří mívali velká klubka špagátu. Utrhl-li se někomu ve výši drak a zapadl někam do zahrady, nastal mezi kluky divoký hon, nastalo pátrání po zmizelém, až ho někde nalezli na stromě. Pak jsme draka vítězně na rameni zavěšeného odnášeli domů.

Dnes už ani po této ušlechtilé zábavě není stopy. Místo draků brázdí vzdušný oceán veliká a rychlá letadla… A přec ti naši draci byli jejich předzvěstí.

26

V popředí staré pohlednice Uh. Brodu je vidět dnes již neexistující část řeky Olšavy, kde se v zimě bruslilo. Foto © archiv autora.

Když nastala zima a objevil se první sníh, vytáhly se primitivní sáně, někdy třeba i „troky“ na paření prasátek a už bylo ve všech ulicích zase živo. Na každé zamrzlé bařině, a těch bylo v ulicích plno, jsme se klouzali. Když pak se objevily brusle, něco zde nevídaného, snažil se každý kluk získati tyto „halifaxky“ třeba i rezavé, ať už třeba jakkoli. Bruslili jsme, i když z kotníků tekla krev, na „škarpě“, v místech, kde dnes stojí nové nádraží, nebo u „Rajsu“ na Olšavě. Bylo to místo za zahradou cukrovaru, kde řeka tvořila ostrý záhyb a voda tam divoce vířila. V této „zátočině“ 27

utonulo několik lidí. A tu byl bych i já se utopil.

Pode mnou probořil se slabý ještě led a jen s největší námahou dostal jsem se lámajícím ledem ku břehu. Než jsem doběhl do města, vypadal jsem jako ledový panák. Domů jít jsem se obával, i zastavil jsem se u bratra Rudolfa, bydlícího v domě Komenských, a tam mne švagrová sušila u kamen.

Doma jsem ovšem neřekl nic.

Za dlouhých zimních večerů, kdy otec se bavil se sousedy ve vedlejší hospůdce „Gasthaus zur Post“ (č. p. 9), hrával jsem s maminkou tehdy v domácnostech oblíbenou hru „v kostky“, domino.

PAMĚTI

Výprava E. S. Vráze s českou vlajkou v roce 1937. Foto © volné dílo.

Nejkrásnější chvíle pro mne nastaly, když do města zavítalo „pimprlové“ – loutkové – divadlo.

To jsem doma nevydržel, a kdyby bylo jak bylo, vyprosil jsem i poslední groš, abych se mohl jít na ně podívat. Se zatajeným dechem, s očima na stopkách, sledoval jsem děj. To jsem neviděl již dřevěné loutky, ale vše na scéně přede mnou oživlo.

Nejvíce vábily mne hry s historickými náměty. Jak krásné byly to okamžiky, při nichž dětská duše opájela se starou českou slávou.

PAMĚTI

Když později, to jsem byl již v první třídě české měšťanské školy, zavítala sem divadelní společnost – její jméno jsem zapomněl –, spěchával jsem vždy v neděli odpoledne, kdy se dávala představení pro mládež, do Občanské besedy. Vzpomínám jen na hry „Jan za chrta dán“ a „Sedm havranů“, z nichž se mi ani domů nechtělo.

Neméně krásnou vzpomínku z této doby mám na našeho proslulého cestovatele E. S. Vráze. Přednášel ve dvoraně Besedy. Jeho vlastenecky procítěná řeč, doprovázená nádherně kolorovanými obrazy, mne přímo uchvátila. Nikdy na to nezapomenu. Však jsem se mu za první republiky, když do našeho města opět zavítal, k tomu přiznal.

Tehdy jsem měl čest mluviti s ním. Promítal jsem mu školním skiotikonem jeho diapositivy. Pak jsem ho ještě jednou viděl v hostinci „U Ježíška“ v Praze, krátce před jeho smrtí.

Doba mládí, doba našich her a zábav dávno minula. Řada desetiletí přeletěla nad mojí hlavou.

Ale obraz té bezstarostné doby, třeba mnohdy jen o skývě chleba, vystupuje dosud v nezměněné kráse. Její teplo provázelo mne celým životem a zjasnilo i mnohou těžkou chvíli.

Půl století zapadlo za branou věčnosti, technika rychle změnila lidský život, změnila i hry a zábavy dnešní mládeže. K lepšímu? Nevím.

Zdá se mi však, že přec jen ty hry našeho mládí, tak prosté a nestrojené, byly krásnější, upřímnější i poutavější.

ŠKOLA A KÁZEŇ – ZÁKLAD ŽIVOTA Nejen kázeň, ale i sebekázeň. K nim nutno vést již toho malého človíčka. Už ve Starém zákoně čteme: „Kdo šetří metly, nemiluje syna svého.“ Takovou trnitou cestou bývala někde stará škola. Ta28

kovouto školou hrozívali ještě i naši rodiče svému nezbedovi: „Však až přijdeš do školy, dostaneš od pana učitele, nebudeš-li poslouchat!“ Nelze se proto divit, že mnohé to dítě šlo k zápisu do školy s malou dušičkou. Jak to tam bude? Než ono to tak zlé nebylo. Pan ředitel nás pohladil, ukázal nám pěkné obrázky a strach zmizel.

Tak nás v první třídě přivítala i paní učitelka Matylda Procková, manželka bezohledného germanisátora, městského tajemníka Antonína Procka. Byla to paní statná, ale strachu z ní nebylo.

Pro neposluchy měla však ve třídě zvláštní prostředek. Byla to stará odřená, poškrábaná, nenatřená lavice stojící podél zdi: lavice „oslovská“. Většinou však zůstávala neobsazena.

Na průčelní stěně visely dvě knihy: černá a zlatá.

To byly také pedagogické nápravné prostředky.

Největší hanbou bylo, byl-li některý neposlucha zapsán do černé knihy. Zato největší touhou nás všech bylo, abychom byli zapsáni do knihy zlaté. Tam se zapisovali jen žáci nejpilnější a nejhodnější.

Paní učitelka měla ovšem i rákosku, ale té užívala vždy jen jako ukazovátka. Ve vyšších třídách rákoska ovšem vždy ukazovátkem nebývala. Nedbal-li některý neposeda ani na zajímavé vyučování, ani na napomínání, často si dlouho olizoval svrbějící dlaň nebo smolil se po lavici. Stávalo se to však zřídka kdy. Uličníků mezi námi nebylo.

Obyčejně nechávali páni učitelé takového nezbedu po škole.

Bylo to v páté třídě. Pan učitel Hauerland zavřel několik chlapců. Aby však nepřišel o oběd, vzal je s sebou a vstrčil do spižírny. Kluci měli hlad, ale marně se po uzeném ohlíželi. Toho tam nebylo. Padly jim však do očí sklenice plné zavařenin a marmelád. Když pak po hodině byli puštěni domů, mnohá ta sklenice se smutně kol roz29

Hradišťská ulice, 30. léta 20. století. Foto © archiv redakce. hlížela. Co na to říkala paní učitelová, nedověděli jsme se. Po druhé však trávili jsme siestu v chodbě jeho bytu.

Po něm převzal třídu mladý Karel Růžička.

Stalo se, že odpoledne před svatým Mikulášem, na kterého jsme se tolik těšili, zavřel celou třídu.

Místnost zahalila záhy tma, již světlo svíčky nemohlo zaplašiti. Pan učitel měl zřejmě dlouhou chvíli, i odešel na chodbu. Někteří kluci brečeli, jiní dali hlavy dohromady a uvažovali, jak se dostat domů. Třída se nacházela v prvním patře, utéci nebylo tak snadné. Otevřeli okno, nahmátli svodnou rouru od žlabu a již se druh za druhem ztráceli ve tmách. Za chvíli nahlédl pan učitel do třídy a ku svému zděšení nalezl tu již jen několik ustrašenců, jež pustil domů. Kluci byli ihned na náměstí a s huronským řevem provázeli družinu biskupa Mikuláše. Co bude ve škole na druhý den, o to se nestarali. Nebylo nic. Pan učitel nevyšetřoval a kluci mlčeli.

Tehdy jsme ovšem nechápali, že kázeň je základním pilířem veškeré školní práce, že škola bez kázně je jako rozvodněná řeka ničící vše, co se jí staví do cesty, a že tedy učitel musí si kázeň zjednat.

PAMĚTI

TENKRÁT

Jubilejní jírovcová alej v Prusinovicích z roku 1928. Foto © Tomáš Vrtal.

32

Dlouhé ticho rodiny Tichovy BLANKA PETRÁKOVÁ

Za první republiky trávili v Luhačovicích letní měsíce manželé Tichovi, kteří postavili v Pražské čtvrti vilu jménem Ticho. Marie Tichová pocházela z Luhačovic, byla nejmladší dcerou Šalomouna a Flory Jelínkových, kteří žili ve vile Jelínek na hlavní ulici. Měla dvě starší sestry, Ellu a Markétu, které se stejně jako ona provdaly do Brna, a bratra Bedřicha, jenž se po smrti strýce Maxe Jelínka ujal vedení rodinné luhačovické palírny. Marie Lidderl Tichová, domácky přezdívaná Mizzi, pronajímala v době lázeňské sezóny vilu Ticho lázeňským hostům. Roku 1926 se manželům narodil syn Karel, o dvě léta později František a v roce 1932 dcera Renata. Karel po absolvování měšťanské školy v Brně, kde rodina žila většinu roku, studoval na Spolkovém židovském reformním reálném gymnáziu, dva roky po něm nastoupil na gymnázium i František. Blížící se válka však přinesla nejistotu a obavy. Už v polovině roku 1938 nabízela majitelka vilu Ticho k prodeji.

V březnu 1939 se podařilo na poslední chvíli dostat nejstaršího, v té době třináctiletého syna Karla do vlaku, který z Brna vypravila do Švýcarska sionistická organizace Alija mládeže. Mariin manžel Baruch pocházel z Boskovic, narodil se roku 1889 jako prostřední z 12 sourozenců. Tichovi byli váženou boskovickou židovskou rodinou, z níž vzešla řada myslitelů, podnikatelů a umělců a také několik vyhlášených lékařů. Baruch vlastnil spolu s bratrem Nathanem továrnu na výrobu pánského prádla v Boskovicích a její pobočku v Brně. Ve 30. letech měla firma až 800 zaměstnanců. Protože je31

jich zboží se dostalo do zájmu německého válečného průmyslu, hned počátkem protektorátu byli bratři Nathan a Baruch uvězněni na brněnském Špilberku. Rodina přepsala podnik německým úřadům ve snaze dosáhnout propuštění vězněných, místo toho byli oba v květnu 1940 posláni do koncentračního tábora Dachau, kde Baruch 19. srpna téhož roku zemřel. Urnu s jeho popelem zaslaly německé úřady vdově a Baruch byl pohřben na uherskobrodském hřbitově. V květnu 1941 byla Marie Tichová spolu s ostatními obyvateli židovského původu přinucena přestěhovat se z Luhačovic do stísněných podmínek uherskobrodského ghetta. V lednu 1943 byli uherskobrodští Židé deportováni do Terezína a poté do Osvětimi. Mizzi Tichová byla zavražděna i s oběma mladšími dětmi Renatkou a Františkem. Nezletilý syn Karel přežil válku v emigraci a po válce vystudoval medicínu.

Studia dokončil v Innsbrucku a poté odešel do Chicaga, kde se specializoval na oční lékařství.

Počátkem března 1942 proběhlo v Brodě rozsáhlé zatýkání a gestapo zadrželo 14 židovských účastníků odboje, kteří finančně přispívali na převádění za hranice, mezi nimi i Bedřicha Jelínka.

Zatčení byli přes rok vězněni ve Vratislavi a poté odsouzeni k trestu smrti. Bedřichova matka Flora a manželka Markéta odjely z Uherského Brodu s desetiletou dceruškou Věrou a teprve tříletým Jiříkem s posledním transportem Cp 721, vypraveným 31. ledna 1943 do Terezína. Po necelém roce nuceného pobytu v terezínském táboře byli deportováni do Osvětimi. Byli zavražděni v plynové komoře v den svého příjezdu 15. prosince 1943.

Nejstarší dcera Salo Jelínka Ella, provdaná Sternová, byla s rodinou deportována z Brna a zahynula v táboře Rejowiec. Prostřední dcera Markéta Druckerová odešla s rodinou zavčasu do Palestiny.

TENKRÁT

Vila Ticho v Pražské čtvrti v Luhačovicích. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Z celé rodiny Jelínkovy a Tichovy se podařilo zachránit jen několika jedincům. Patří mezi ně i Charles Ticho, narozený roku 1927 v Brně jako syn Nathana Ticho. Charlesovi se podařilo uprchnout před holocaustem z protektorátu Čechy a Morava, dnes je mu 92 let a žije v New Yorku.

Charles Ticho napsal knihu Generation to Generation, the Survival of a Family, v níž mapuje historii své rodiny. Dvě kapitoly, které s jeho laskavým dovolením uvádíme v českém překladu Evy Zajíčkové, se týkají Marie Tichové, rozené Jelínkové, a jejích dětí Karla, Františka a Renatky. Za zprostředkování kontaktu s rodinou Tichových vděčí autorka Evě Vyoralové.

TENKRÁT

OTÁZKA ŽIVOTA A SMRTI Je to 74 let od konce druhé světové války, kdy se konečně ruským a americkým ozbrojeným jednotkám podařilo vstoupit do nacistických táborů smrti, ve kterých objevily důsledky bestiálního, rafinovaně promyšleného a neuvěřitelného německého spiknutí, jehož cílem bylo vyhladit všechny Židy v Evropě a severní Africe.

Dnes je v Izraeli vzpomínka na holokaust připomínána velmi slavnostním Jom Ha-šo´a, Dnem holokaustu. Je to den téměř stejně tak důležitý jako Jom Kippur, Den smíření. Bohoslužby připomínají bohatý a plodný život evropských Židů 32

a uctívají milióny těch, kteří zemřeli vinou zlovolné německé nacistické mašinérie.

Do poloviny roku 1944 nacistické armády zaplavily téměř celou Evropu a severoafrické území.

Pouze Španělsku, Portugalsku, Švýcarsku a Švédsku se podařilo německé brutalitě vyhnout. Součástí tohoto záboru byla i podstatná část sovětského Ruska v Asii. Téměř všichni Židé této části světa se důsledkem toho ocitli v nacistické pasti – více než šest miliónů duší.

Bohužel jsme si my Židé na tento příběh – vyhnání z domova, zbavení majetku, nadávky a týrání, nahnání do ghett, transport do továren smrti a popel rozprášený v řece – zvykli.

Kupodivu ale ne všichni Židé zahynuli. Malá skupina Židů se pokusila uniknout nacistické síti tím, že se skrývali či vydávali za ne-Židy. Většina však byla odhalena, zrazena nebo udána a německý pavouk je do své sítě chytil a vysál z nich krev.

A pak zde bylo těch několik velmi velmi málo, kteří dokázali přežít, uprchnout a zůstat naživu.

Podle všech z nich, bez výjimky, to, co jim zachránilo život, byl jeden či dva „zázraky“. Každý Žid, žijící na rozsáhlém území, které bylo pod německou kontrolou, který byl po válce v roce 1945 ještě naživu, musel zažít zázrak, všichni ostatní Židé byli zavražděni.

Naše rodina ztratila během holokaustu 15 blízkých příbuzných – pět z mých strýců a jejich manželky a pět přímých bratranců a sestřenic – pouze jediná přímá sestřenice, Lilly, přežila. Řekl jsem, že Lilly byla jedinou příbuznou, která přežila. Ve skutečnosti ona byla jediná, která přežila všech šest let holokaustu. Byli jsme ještě další čtyři, kteří přežili díky tomu, že uprchli. Tři z nich byli můj otec, můj malý bratr Steven a já. Čtvrtým byl můj bratranec Karl. Byl synem Barucha (Paula) Ticho, bratra 33

mého otce a jeho obchodního partnera. Jeho přežití bylo výsledkem pozoruhodného zázraku.

Příběh tohoto zázraku mi vyprávěla Gisella Roozová, nejstarší sestra mé matky. Teta Gisella byla obdivuhodná žena, která zemřela jen několik týdnů před svými stými narozeninami. Když umírala, její mysl byla stejně jasná jako po celá léta, kdy jsem ji znal. Bylo mi ctí a potěšením vést s ní rozhovor pro mou knihu „Generation to Generation, the Survival of a Family“ („Z generace na generaci, o přežití jedné rodiny“). Následuje to, co mi o Karlově zázraku vyprávěla.

Byl rok 1939 – moje matka byla ve Švýcarsku, můj starší bratr ve Spojených státech, můj otec a Karlův otec byli v koncentračním táboře Dachau a můj malý bratr Steven a já jsme dosud dočasně bydleli v malém bytě v našem domě. O tento prostor se dělily dva páry – strýc Isidor Reiniger se ženou Sarah z Vídně a strýc Moritz Rooz se ženou Gisellou z Berlína. Ve snaze uniknout nacistům oba páry uprchly do Československa, ale ve chvíli, kdy Němci 15. března 1939 napochodovali do českých zemí, se znovu ocitly v pasti.

O mnoho let později mi teta Gisella vyprávěla tento příběh: V době, kdy ona, její manžel Moritz, strýc Isidor a teta Sarah Reinigerovi bydleli v našem bytě, navštívila je v pátek večer, právě v době, kdy seděli u šábesové večeře, Marie, manželka strýce Paula. Byla velmi rozrušená. Dozvěděla se, že pokud posadí svého nejstaršího syna Karla následující den – v sobotu ráno – na vlak, mohl by uprchnout. Lidé ze sionistické organizace Alija mládeže prý měli vypravit vlak, který ze země vyveze skupinu židovských dětí do Palestiny. Protože její muž byl v německém koncentračním táboře, hledala u dvou starších mužů radu, co udělat. Má se odvážit a posadit samotného TENKRÁT

zmatené a zaražené ženě, vzal její ruku do svých a pravil: „Pošlete svého syna tím vlakem.“ Druhý den ráno políbila teta Liderl svého syna na rozloučenou. On a skupina asi 40 mladých lidí nastoupila do vlaku. Když vlak odjížděl z nádraží a mizel v dálce, mávali mu jeho matka, mladší bratr František a malá sestřička Renatka. Již nikdy se nesetkali. A tak se stal Karl Ticho jediným členem rodiny, který holokaust přežil. Ten vlak byl Karlův zázrak.

PANIKA A ZOUFALSTVÍ

Šalomoun Jelínek s manželkou (Flora Berisch) a vnuky, kol. 1935.

Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. třináctiletého chlapce na vlak, který ho možná doveze, možná nedoveze do bezpečí? Nebylo by bezpečnější mít ho někde poblíž? Uvidí ho ještě někdy vůbec? Otázky a možnosti volby byly drásající. Strýc Isidor, který byl hluboce věřící, řekl: „To není možné. Zítra je šábes a člověk v den odpočinku nesmí cestovat.“ „Ale pane doktore Reinigere,“ řekl strýc Moritz, který byl přinejmenším stejně věřící, jen o trochu praktičtější, „toto je otázka života a smrti. Židovský zákon povoluje porušit šábes, pokud to zachrání život. Za těchto okolností se na šábes smí cestovat.“ „Tak si dělejte, co chcete!“ odvětil strýc Isidor odměřeně, vstal od stolu a odešel z pokoje. Strýc Moritz se otočil ke TENKRÁT

Centrální části Brna dominují dva kopce. Na jednom se tyčí katedrála, působivá budova z červených cihel, se dvěma vysokými věžemi. Druhý kopec se jmenuje Špilberk, což v němčině dosti ironicky znamená kopec zábavy. Na tomto kopci je velmi pěkný park s mnoha cestičkami a lavičkami a na jeho vrcholu se rozkládá hrad Špilberk. Tuto starou pevnost, zbudovanou ve středověku, navštěvovala během školních výletů každá třída gymnázia. Při prohlídce jsme viděli mnoho děsivých věcí, kterých jsme se báli a o kterých se nám následující dny zdály zlé sny. V jedné části pevnosti jsme sestoupili do vězení s mnoha malými celami, ve kterých bývali drženi vězňové. Byla zde také mučicí komora. V ní nám průvodce mnohem detailněji, než jsme si přáli, popisoval, jak zde byli vězni mučeni. Dozvěděli jsme se o skřipci, na který byli lidé natahováni, dokud se jim nezlámaly všechny klouby, o železné dámě, do které byli vězni zavíráni, zatímco jim bodce propíchávaly těla, o železné masce, která lidem vypíchla oči, o „mučení vodou”, při kterém vězni kapaly na hlavu kapky vody, dokud nezešílel, a o dalších a dalších. Prohlídka byla završena návštěvou špalku, na kterém se vězňům 34

stínaly hlavy. Ještě dnes si vybavuji, jak jsme se všichni báli a jak rádi jsme byli, když jsme konečně opět spatřili denní světlo.

Byla to tato pevnost, do které byli po zatčení gestapem posláni můj otec a strýc Paul. Protože jsme si pamatovali mučicí komory, velmi jsme se obávali toho, jaký osud na Špilberku vězně čeká, a představovali si všechny možné hrůzy, kterým by mohl být náš otec vystaven. Nic z toho, co jsme si dokázali představit, však ve skutečnosti nedosáhlo takového zla, které pod nacistickým režimem na Židy později čekalo. O svém otci jsme se dovídali jen velmi málo. Pokaždé, když byl náhodou nějaký vězeň propuštěn, nás informoval o tom, že otec a strýc Paul jsou ještě naživu, přežívají a daří se jim, jak jen může. Naše rodina stále chodila na gestapo a snažila se zjistit, co by se dalo udělat, aby byl otec a strýc Paul propuštěni. Mělo se za to, že kdyby se vzdali svého obchodu, možná by se jejich propuštění dalo zařídit. Obchod bratrů Ticho byl převeden na německé úřady, novým šéfem podniku se stal bývalý obchodní příručí, který byl nyní členem nacistické strany. Bohužel to ale otcově propuštění nepomohlo. Dále jsme čekali a doufali, až jsme se dověděli, že byli oba posláni do koncentračního tábora v Dachau.

Některým členům naší rodiny se podařilo vyváznout. Otcova nejmladší sestra, teta Irma, uprchla se svými dvěma syny, Kurtem a Fritzem (nyní Itzchak a Aaron), do Palestiny. Rodina Roozových uprchla do Spojených států. Moje sestřenice Olga Shicková (dcera Sary a Isidora Reinigerových) a její manžel Max odjeli do Spojených států s dětmi Fredem, Lianou a Tommym. Lisa Weissová (dcera strýce Davida) a její manžel a dcera se dostali do Austrálie.

Suzy (Heinrichova dcera) s manželem odjeli do Palestiny, stejně jako bratranec Otto a jeho rodina.

35

Naneštěstí mnoho dalších odjet nemohlo a uvízlo v Brně. Strýc David a jeho žena, strýc Jacob se ženou, manželka a děti strýce Paula, Lilly Ticho, další dcery strýce Heinricha, strýc a teta Reinigerovi a samozřejmě já a můj bratr, my všichni jsme se ocitli v pasti v Brně. Ze všech těch, kteří zůstali na konci roku 1940 v sevření nacistů, jediná sestřenice Lilly přežila. Všichni ostatní byli během holokaustu zavražděni.

Přišlo léto roku 1939 a stále jsme neměli žádné zprávy o tom, že by můj otec a strýc Paul mohli být propuštěni. Naše matka nám pravidelně psala ze Švýcarska a žádala nás, abychom byli hodní chlapci, a vyjadřovala naději, že se brzy uvidíme.

Její dopisy byly plné chvály na naši vychovatelku – nazývala ji loajální, spolehlivou, čestnou, odpovědnou, pečující atd. Nenáviděli jsme tuto chválu a divili se, že maminka nemá ani potuchy, jaká se z její báječné vychovatelky vyklubala nacistická čarodějnice. Co jsme si tehdy neuvědomovali, bylo, že matčina chvála byla nejpravděpodobněji její zoufalou snahou ubezpečit se o našem stavu a ujistit se, že nám paní Miksch nijak neublíží. V matčiných dopisech byly také zprávy o tom, co se podnikalo pro to, aby byl otec propuštěn. Tyto pokusy vyšly bohužel vždy nadarmo.

Rozhodlo se, že léto 1939 strávíme já a můj malý bratr Steven v Luhačovicích s bratrancem Františkem a sestřenkou Renatkou (Paulovými dětmi). František byl o několik let mladší než já, ale v mnoha ohledech silnější a sebevědomější.

Nikdo se nechtěl s Františkem dostat do křížku.

Vždy byl připraven hájit svou čest. Vynikal rovněž ve sportu a zdálo se, že se ničeho nebojí. Vždy jako první přelezl plot, vyšplhal na strom nebo se ujal vedení, když bylo třeba. I když byl mladší a menší než já, vždy jsem si ho hodně vážil, i trochu bál.

TENKRÁT

Poslední společná fotografie Marie a dětí Tichových, Luhačovice 1938. Foto © archiv Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Z toho léta si mnoho nepamatuju, s výjimkou jedné příhody. S Františkem jsme se ocitli uprostřed bitky, kdy jsme házeli kamení na velkou skupinu českých dětí, které nám ošklivě nadávaly.

František, věren své povaze, to nemohl jen tak přejít, i když oni byli čtyři a my jen dva. Naštěstí se boj odehrál na svahu a my byli nahoře, což nám poskytlo výraznou taktickou výhodu. Nějakou chvíli jsme po sobě házeli kamením, když si najednou Františkův kámen našel hlavu jednoho z chlapců dole pod kopcem. Ta začala okamžitě docela prudce krvácet. Zraněný chlapec se rozbrečel a utíkal pryč. I ostatní chlapci utekli. „Vyhráli jsme!” radoval jsem se z vítězství, když jsem šokován uviděl, že František propukl v pláč a běžel domů. Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomil, TENKRÁT

že pod tou svou drsnou slupkou je stále malým chlapcem.

Když léto skončilo, z Luhačovic jsem odjel a Františka už jsem nikdy neviděl. Sestřenice Lilly mi pověděla, že František byl až do konce války v pracovním táboře. Když se k táboru blížila ruská armáda, rozšířily se fámy, že se strážci tábora chystají zavraždit všechny Židy. František jako vždy včele zorganizoval útěk a během pokusu o něj byl zastřelen. Když Rusové přijeli, nacističtí bachaři uprchli a všichni věznění přežili.

(Text vychází z publikace Luhačovice a Židé, kterou ke stejnojmenné výstavě vydalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně s podporou společnosti R. JELÍNEK.)

36

NEZAPOMÍNÁME! JAROSLAV ZAPLETAL

To slovo na reliéfu bronzové pamětní desky, připevněné na zeď velehradského církevního gymnázia v pondělí 13. dubna 2020, měli bychom číst nejen jako připomínku událostí, které se tu odehrávaly přesně před sedmdesáti lety, kdy ozbrojení příslušníci VB, StB a Lidových milicí o půlnoci přepadli studenty a řeholníky jezuitského řádu a odvlekli je do internace. Zničili nebo zašantročili přitom knihy, umělecké předměty a vzácné archiválie. Sochař Otmar Oliva zvolil to klíčové slovo jako varování. Před hrozbou stále přetrvávající nejen v podvědomí české společnosti jako nebezpečný virus, který se ani nemusí vždy hlásit ke svým komunistickým kořenům. Ostatně jako tenkrát, když se nastupující totalita tvářila jako „lidová demokracie“.

V prosinci válečného roku 1943 podepsal v Moskvě doktor Eduard Beneš vazalskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Osudný krok, před nímž našeho prezidenta varovali západní spojenci, pokračoval řadou komunistických intrik a vyvrcholil převratem v únoru 1948. Epizodou, která připravila o iluze politiky československých demokratických stran, byly volby 26. května 1946.

Komunisté je drtivě vyhráli. Ostatně lví podíl na jejich triumfu měli i poražení sociální demokraté, lidovci a národní socialisté. Vždyť 23. března s nimi uzavřeli úmluvu o „slušném“ vedení volební kampaně a odsouhlasili závazek o povolební spolupráci stran sdružených v Národní frontě. A také všichni proklamovali jako svůj volební cíl budo37

Otmar Oliva a Jiří Rohel v pracovním oblečení velehradských sléváren s nápisem – Ministerstvo spravedlnosti varuje: komunismus je zločinná, nelegitimní a zavrženíhodná ideologie (z. 198/1993 sb.).

Foto © Milan Zámečník. vání socialismu. I když si jej představovali úplně jinak než komunisté.

O co půjde, začalo být jasné 2. července 1946, kdy byla jmenována vláda v čele s Klementem Gottwaldem a 10. července 1947 tato vláda odmítla již přislíbenou účast na Marshallově plánu. Toho roku měla KSČ více než 1 500 000 členů a kontrolovala ministerstva vnitra i obrany. Své vlivné TENKRÁT

Odlévání pamětní desky ve Spojených velehradských slévárnách na Velehradě v září 2019. Foto © Milan Zámečník. emisary měla v ostatních politických stranách a společenských organizacích. Jedinou výjimkou byla římskokatolická církev a s ní spojené intelektuální a umělecké kruhy. Scénář i průběh převratu byl pod kontrolou Kremlu. Provedení bylo mj. dílem akčních výborů Národní fronty, které vznikly 21. února. Druhý den se objevily Lidové milice a 23. února byl založen ústřední akční výbor Národní fronty. Následoval „Vítězný únor“ a vláda teroru. Kdo z demokratických politiků nestačil uprchnout do emigrace (nebo raději neTENKRÁT

začal plout s proudem), nemohl si být jist, zda a kdy neskončí ve vězení, v pracovním lágru, či dokonce na popravišti. Na prahu padesátých let se pronásledování „protistátních živlů“, „agentů imperialismu“ či „agentů Vatikánu“ odehrávalo v intencích paranoidní myšlenky J. V. Stalina, že se neustále zostřuje třídní boj a skryté nepřátele je třeba odhalit a vyhubit. Odtud byl krůček k tomu, kdyby snad žádní nepřátelé nebyli po ruce, v takovém případě že bude nejlepší si je plánovitě vyrobit.

38

Jaroslav Zapletal a Jarmil Cileček u pamětní desky. Foto © Milan Zámečník.

Zvláště měli komunisté a StB spadeno na církev. Nejen proto, že svět věděl o komunistické internaci a věznění ( již v době nacistické okupace koncentráky vláčeného) Josefa kardinála Berana, zcela tak izolovaného od kontaktů se světem v letech 1951–1965. I o pronásledování a doživotním věznění a internaci zakladatele Československé strany lidové, předsedy naší londýnské exilové vlády Msgr. ThDr. Jana Šrámka. Byla to jediná velká instituce, která měla ústředí mimo republiku, a tudíž mimo kontrolu a dosah vládnoucí moci. Ale ještě víc vadilo, že je to společenství založené na skutečných hodnotách, na víře v hodnoty nejvyšší a věčné. Partajní funkcionáři měli v dobré paměti, jaké to má praktické konsekvence.

V roce 1946 sice vyhráli volby v české části státu, ale na Moravě na druhém místě skončila Československé strana lidová a v jednom jediném kraji, totiž ve Zlínském, s poutními místy Hostýnem a Velehradem, lidovci zvítězili.

Není nijak těžké porozumět smyslu komunistického pronásledování církve a věřících, porozumět cílům tzv. vědeckému ateismu. Ale mělo 39

Autor pamětní desky, sochař Otmar Oliva. Foto © Milan Zámečník. to velmi kruté politické důsledky pro Československou stranu lidovou. S ní souznící organizace Klub lidových akademiků rázně odmítla celostátní spojení mládeže do komunisty řízeného ČSM. Nezůstalo to bez důsledků. Pro osudy mladých katolických intelektuálů je příznačný životní příběh zvěčnělého moravského básníka Zdeňka Rotrekla.

Jako student a vysokoškolský funkcionář se stal členem Sdružení katolických spisovatelů a publiTENKRÁT

Momentky z osazování pamětní desky. Foto © Milan Zámečník. cistů v Brně (1946–1948), vydávajícího pod vedením básníka Jana Zahradníčka revue Akord. Rotrekl ostentativně odmítl nátlak, aby vstoupil do komunistické strany. Na jaře 1949 byl zatčen a na Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 1949 odsouzen spolu s dalšími vysokoškoláky k trestu smrti, zmírněnému pak na doživotní vězení na Borech, v Leopoldově a v uranových dolech Bytíz. Byla to doba, kdy nároží obcí a měst polepili plakáty s hesly jako: „Budujeme socialismus – odhalujeme škůdce a nepřátele republiky!“, „Naší vesnicí americký agent neprojde!“, „Všechny pokusy o rozvrat nemilosrdně rozdrtíme!“. V ČSR bylo 422 věznic a koncentračních táborů. Rozhodnutí likvidovat kláštery bylo projednáno a schváleno ÚV KSČ 30. ledna 1950. Avšak již měsíc před tím, než proběhla akce K, byli do klášterů nasazeni vládní zmocněnci a začalo zatýkání představených řádů a kongregací. Tak, aby je v březnu 1950 mohli postavit před soud za špionáž, přechovávaní zbraní a přípravy státního převratu. Důležitá byla propaganda. Aby mohli ve filmových týdenících veřejnosti předvádět atraktivní důkazy, TENKRÁT

StB např. naaranžovala v klášteře Svatá Hora vysílačky a další materiál, dokazující protistátní činnost řeholníků. Zbytek už zařídili vyšetřovatelé.

Kombinací tělesného mučení a psychického nátlaku dohnali obviněné k tomu, aby se přiznávali ke skutkům, které nikdy nespáchali. Takto v roce 1951 byli ve vykonstruovaném procesu s tzv. skupinou Václava Prokůpka odsouzeni vědci, publicisté a spisovatelé z okruhu Zahradníčkovy revue Akord – Zdeněk Kalista, Jan Čep, Josef Knap, Bedřich Fučík, Jan Dokulil, zakladatel revue Řád Stanislav Berounský, Rudolf Černý a další. Svědectví o jejich utrpení vepsal Jan Zahradníček do svých posmrtně vydaných, a u nás jako samizdaty v období normalizace šířených, básnických sbírek Znamení moci, Dům strach a Čtyři léta. Avšak jedna báseň končí příznačným – Bůh nakonec vždy stejně vítězí.

V akci K a následující akci Ř bylo zcela zničeno 250 klášterů. Ale nějak se toto běsnění dotklo 247 mužských a 670 ženských klášterů s 2 528 řeholníky a 11 890 řeholnicemi. Nemovitosti a inventář stát zabral. Stejně jako po druhé světové válce 40

při druhé pozemkové reformě, kdy církev přišla o podstatnou část majetku. K přepadení velehradského jezuitského kláštera a gymnázia došlo, jako v případě šesti dalších nejvýznamnějších klášterních lokalit, o půlnoci ze 13. na 14. duben. Příslušníci VB, StB a milicionáři nahnali studenty a řeholníky do refektáře a pak do přistavených autobusů.

Potom je odvezli do šestiměsíční internace v Bohosudově a do dalších míst. Někteří pak pracovali na stavbách a čekala je vojenská služba u pomocných technických praporů. Mezi studenty byli mj. také budoucí vedoucí české sekce Rádio Vaticana P. Josef Koláček SJ a prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., jehož třídním učitelem byl budoucí, zvěčnělý a za oltářem ve velehradské bazilice pochovaný Tomáš kardinál Špidlík SJ. Profesor Kolmaš mohl po maturitě na gymnáziu v Kyjově pokračovat ve studiu sinologie na FF UK v Praze a pak strávit dva roky postgraduálního studia tibetštiny v Pekingu. V roce 1959 nastoupil vědeckou dráhu v Orientálním ústavu ČSAV, kde se stal v letech 1994–2002 ředitelem. Životní dráhu tohoto muže popsal v knize Hrstka osudů, Kyjov 2010, historik 41

a výtvarník MUDr. Jiří Dunděra. Kapitola „Jak to bylo oné dubnové noci 1950 na Velehradě“ je možná důležitý impulz k obdivuhodné aktivitě, bez níž by v jubilejní den roku 2020 na velehradském gymnáziu pamětní deska nebyla.

Nezbytné realizační náklady na uskutečnění Olivova díla představují více než půl milionu korun. Pro zadavatele smlouvy to nebyl snadný závazek. Vzali jej na sebe z iniciativy zakladatele Ing. Vladimíra Výlety členové jeho charitativního kyjovského Občanského sdružení Omega Plus, z. s.

Pojítkem mezi těmito aktéry společného díla bylo snad i jejich někdejší studium na Klvaňově gymnáziu. Veřejná sbírka financí, na kterou přispěly instituce i soukromé osoby, však měla v tomto případě až neočekávaně úspěšný efekt. V září 2019, kdy se artefakt v Olivově sochařské dílně odléval do bronzu, byl projekt zabezpečen. Každá událost má takový význam, jak jí rozumíme. Jakou váhu jí přikládáme. Nic na tom nemění, že významu každé události vždy rozumíme po svém v přítomném okamžiku. Tak, jak rozumíme dnešku. Proto nezapomínáme.

TENKRÁT

Pamětní deska. Foto © Milan Zámečník.

44

MALÝ MÍSTOPIS

Jerlín japonský vysazený jako strom sokolské přísahy v Nové Dědině na Kroměřížsku v říjnu 1938, za ním stojí dvojice lip z března 1919. Foto © Tomáš Vrtal.

45

Stopa karvinského „uhlobarona“ na Zlínsku ANDREA DOVICOVÁ

Jaro roku 2020 zní v Muzeu jihovýchodní Moravy za zvuků železa. „Příběh železa“, takový název nese zdejší výstava, která se věnuje hned několika tématům souvisejících s výjimečným kovem našich předků. Kromě geologie, experimentálních taveb a širokého tématu archeologických nálezů na Zlínsku od doby laténské po středověk se na výstavě návštěvník dozví řadu informací o samotné těžbě železné rudy na Zlínsku a jedinečném, byť krátkém příběhu Jindřiščiny hutě v Bojkovicích. Pod tímto příběhem je podepsán samotný hrabě Jindřich Larisch-Mönnich. Kdo byl tajemný hrabě, který se zjevil v krajině kopců na úpatí Bílých Karpat?

Přece měl silné rodinné i podnikatelské vazby v karvinském panství na území Těšínska! Co ho vedlo k myšlence začít s těžbou a se zpracováním železné rudy právě v Bojkovicích? Pokusme se odpovědět na tyto a řadu dalších otázek v následujícím textu.

KDO BYL HRABĚ JINDŘICH? Jindřich hrabě Larisch-Mönnich (Jindřich hrabě Larisch z Mönnichu, baron ze Lhoty a Karviné), prvorozený syn manželů Jana hraběte Larische a Anny Marie Tekly z Mönnichů, se narodil v Karviné 23. února 1793. V následujícím roce, tedy v roce 1794, se na panství začalo s těžbou černého uhlí. A právě tento moment vystřelil do té doby běžný šlechtický rod vzhůru. Rod LaMALÝ MÍSTOPIS

Hrabě Jindřich Larisch-Mönnich (23. 2. 1793 – 21. 4. 1859).

Foto © Zdeněk Pokluda: Nový Světlov, Osudy zámku a jeho držitelů. risch-Mönnich se stává důležitou těžařskou firmou v rámci rakousko-uherské monarchie.

Z KARVINÉ DO BOJKOVIC V roce 1817, ve svých 24 letech, Jindřich vyženil panství Nový Světlov sňatkem s teprve osmnáctiletou Gabrielou Jindřiškou, hraběnkou Haugwitzovou, svobodnou paní z Malé Obiše.

Z manželství vzešlo osm dětí, pět synů – Jan, Leo, Alfons, Bedřich a Evžen a tři dcery – Jindřiška, Albertina a Natalie. V roce 1820 zdědil po otci roz44

lehlé karvinské panství. Manželé tak patřili k nejbohatší šlechtě. Od roku 1836 spravovala paní hraběnka Nový Světlov i vasilské léno (Vasilsko k.ú. obce Rudimov, SV směrem od Bojkovic). Rodina do té doby žila a spravovala sídla na Těšínsku. Jindřich byl aristokrat s duší podnikavého ekonoma. V roce 1832 založil první cukrovar v rakouské části Slezska v Horní Suché, sklárnu v Karviné, modernizoval místní pivovar, zavedl zpracování rostlinných olejů (r. 1840), továrnu na výrobu sody v Petrovicích (r. 1852), továrnu na zinkové barvy v Petřvaldě a řadu dalších podniků. Jindřich byl rovněž velkostatkář. Z chovu 40 000 šlechtěných ovcí plemene merino prodával vlnu ve Vídni a na londýnské burze. Vlastnil také chov ušlechtilých druhů skotu a koní. Podporoval pěstování nových druhů okopanin a pícnin.

PROČ PŘEZDÍVKA „UHLOBARON“?

Jindřich se snažil doslova vytěžit vše, co mu kraj nabízel. Své jmění navýšil zmnohonásobením těžby uhlí na karvinském panství. V roce 1843 nechal postavit první koksovací pec v Karviné.

Většina těžních jam larischovských dolů byla vyhloubena v padesátých letech 19. století. Jejich rozmístění bylo zvoleno tak chytře, že další doly nemusel šlechtický rod dlouho plánovat, podle potřeby stačilo přidávat jednotlivé výdušné jámy. Šachta známá pod názvem ČSA, vzniklá v roce 1856 založením jámy Jindřich a Františka, stojí a těží uhlí ve stejném prostoru dodnes.

PODNIKAVÝ DUCH TĚŽAŘE ZVÍTĚZIL Jindřich byl bohatý, podnikavý průmyslník, aristokrat, který neváhal zkusit své štěstí na No45

Hraběnka Jindřiška Larisch-Mönnich, svob. Haugwitzová (14. 7. 1799 – 19. 7. 1884). Foto © Zdeněk Pokluda: Nový Světlov, Osudy zámku a jeho držitelů. vosvětlovsku. Sebevědomě usiloval o využití železných rud, vyskytujících se v blízkém okolí Bojkovic. Možná mu instinktivně napověděly názvy blízkých obcí Rudice i Rudimov. Zahájil průzkum výskytu železných rud v okolí Bojkovic, jejichž vzorky poslal do laboratoře v Karviné. Ty prokázaly slušný obsah železa (okolo 30 %). Zda byly tehdy hodnoty analýzy nadhodnoceny, se už dnes nedozvíme. Co víme jistě. je, že v roce 1838 Jindřich započal na Bojkovsku s těžbou železné rudy, konkrétně pelosideritů. Pelosiderity těžené ve MALÝ MÍSTOPIS

hrnce, hmoždíře a paličky, žehličky, hodinové závaží, brusle, sáně, popelníky, plivátka, rošty, ploty, kola vagónů, brzdy, oltáře i náhrobní desky. Litinové výrobky se dovážely povozy k železnici do Starého Města. V době svého vrcholu byly výrobky z Jindřiščiny huti vyváženy do Brna, Bratislavy, Vídně i Budapešti. Rovněž zásobovaly larischovské podniky na těšínském Slezsku. Po dobu své existence se v huti nevyráběly zbraně, dělové koule a hlavně děla, jako tomu bylo v hutích v Adamově v Moravském krasu.

NOVOGOTIKA JE TRENDY Erb rodu Larisch-Mönnich nad vstupem do zámku Nový Světlov.

Foto © Radim Ševčík. formě kulovitých konkrecí nebo přípovrchových žil postačovaly na výrobu surového železa, resp. litiny. Jindřich nezaváhal, přizval hutníky hraběte Huga Františka Salma z Adamova a pod kopcem, na kterém stojí zámek Nový Světlov, při řece Olšavě, vybudoval na místě starého mlýna okolo roku 1840 železnou huť. Pojmenoval ji po své choti – Jindřiščina huť (Henriettehütte). Huť začala dodávat hotové železo v roce 1843 a využity byly místní suroviny: Spalovalo se dřevěné uhlí získané ze dřeva z místních bukových lesů z Hrozenkova a Lopeníku, jako struskotvorné činidlo se používal vápenec z okolí Starého Hrozenkova, proud vody z Olšavy poháněl dmychadlo. Ruda se těžila v okolí Bojkovic a Slavičína, ale dovážela se i od Hluku a Mařatic, kde se sbírala povrchově, nebo z dolů u Strážovic. Pracovalo zde přes 70 dělníků (taviči, nakládači, formaři, zámečníci, drtiči a pražiči rudy aj.). Vyráběly se výrobky denní potřeby: MALÝ MÍSTOPIS

Ve 40. letech 19. století se mezi českou šlechtou nakažlivě šířil obdiv k novogotickému slohu podle anglických vzorů. Podobně jako Harrachové v Hrádku u Nechanic (1841), Schwarzenberkové na Hluboké (1841), Lichtenštejnové na Lednici (1846) se i Larisch-Mönnichové na Novém Světlově rozhodli v roce 1846 k významné přestavbě. Renesanční hrad ztratil svůj vojenský význam, a proto Jindřich neváhal s jeho přestavbou v letech 1846–1856 podle návrhu vídeňského architekta Eduarda Kuschee, rodáka z Opavy, na zámek ve slohu anglické tudorské gotiky. Velká část litinových výrobků, potřebná při rekonstrukci světlovského zámku, pak byla odlita právě v Jindřiščině huti, např. zábradlí, ploty, rošty, potrubí aj. Počáteční práce na rekonstrukci zastali ještě poddaní – robotníci. Situace se ale změnila roku 1848, kdy byla robota zrušena. Díky svému bohatství však nemuseli Larischové šetřit a stavební práce velkoryse financovali, přestavba je stála celých 200 000 zlatých. Nová, romantická a zároveň reprezentativní podoba zůstala trvalou upomínkou na rod Larisch-Mönnichů.

46

Nový Světlov před přestavbou. Foto © Zdeněk Pokluda: Nový Světlov, Osudy zámku a jeho držitelů. přestavbu světlovského zámku? Jmenujme např. potřeby k vodovodu, rovný rošt, kamna, roury k zámecké pumpě, roury do parku, desky na sporák, vázy do zámecké zahrady, agregát k pumpě, zámky k hrobce, roury ve skleníku, skleník, rámy aj. Na zámku byl tedy vybudován vodovod, novinka té doby. V zámecké zahradě nechal hrabě vystavět skleník. Stromky s citrusovými plody byly přinášeny rovnou do hodovní síně a zúčastněné hodující panstvo konzumovalo čerstvě utržené ovoce.

Nový Světlov po přestavbě. Foto © Zdeněk Pokluda: Nový Světlov, Osudy zámku a jeho držitelů.

KONEC PODNIKATELSKÉHO ZÁMĚRU POD BÍLÝMI KARPATY

Hrabě si vedl velmi přesné záznamy v Účetní knize a Knize obchodního styku při Jindřiščině huti. Co bylo vyrobeno kupříkladu v roce 1845 pro

Očekávání majitele bylo větší, než jaká se ukázala skutečnost. Bezproblémovou položkou bylo zřejmě jen dřevěné uhlí a levná pracovní síla. Pro-

47

MALÝ MÍSTOPIS

voz byl od počátku ztrátový, často se vyskytovaly poruchy a nepracovalo se na plnou kapacitu.

V Účetní knize se dočteme, že ani vody v Olšavě nebylo dostatečné množství a musela se dovážet v sudech na vozech. Dalším pokusem o zachování výroby byla výměna hned několika vedoucích pracovníků v průběhu jednoho roku. Ani toto nepomohlo. Hrabě Jindřich byl podnikatel, i přes své bohatství a snahu nemohl dlouhodobě udržovat v chodu ztrátovou výrobu. Z tohoto důvodu byla nejdříve uzavřena slévárna a nakonec celá huť.

V roce 1853 již nepracovala, protože v tomto roce byla část zařízení rozprodána, a v roce 1888 byla huť zbořena. Dnes na místě huti, která pracovala jen asi 10 let, stojí památník s litinovým křížem vyrobeným v místní huti a informační tabule. Její litinové výrobky jsou dodnes k vidění v Muzeu Bojkovska (např. kamna, kříž, žehlička s komínkem, forma na bábovku, plastiky) a zčásti na světlovském zámku (původní bílé oplocení při zámku a zábradlí rovněž bílé barvy na balkónech, zábradlí schodiště ve vstupní hale).

Necelých čtyřicet let po zániku hutě byla do Bojkovic přivedena železnice. Otázkou zůstává, nakolik by tato skutečnost prodloužila životaschopnost huti a co by to znamenalo pro zdejší krajinu?

VDOVA JINDŘIŠKA A ITALSKÝ RYTÍŘ VITALIAN Jindřich Larisch-Mönnich zemřel náhle ve Florencii 21. 4. 1859.

Po jeho smrti zdědil většinu majetku jeho nejstarší syn Jan. Ovdovělá Jindřiška zdědila po svém muži statek Velké Kunčice na Těšínsku. Trvale však hospodařila na Novém Světlově a Vasilsku a v roce 1863 přikoupila za 130 000 zlatých

Litinový kříž s upomínkou na železnou huť, která zde stávala.

Foto © Radim Ševčík MALÝ MÍSTOPIS

48

vala. V 80. letech 19. století bylo larischovské sídlo srovnáváno s habsburským zámkem Miramare (severně od italského Terstu). Jindřiška Larisch-Mönnichová vládla na zámku dlouhých 49 let, přežila manžela a tři své syny, zemřela v červenci 1884 na Novém Světlově. Zámek s velkostatkem zanechala dědictvím své vnučce, rovněž Jindřišce. Zde končí příběh hraběcí rodiny, Jindřišky a Jindřicha, kteří neváhali své bohatství zapojit do práce pro dobrou věc.

Příspěvek k dějinám hostince čp. 4 Na Pinduli v Mladoticích

Zámek Nový Světlov v roce 1888. Foto © Zdeněk Pokluda: Nový Světlov, Osudy zámku a jeho držitelů.

MAREK SEMELA

Zámek Miramare, habsburské sídlo v Itálii, přirovnávané k Novému Světlovu. Foto © Jaroslav Bednařík. sousední statek Nezdenice. Z novosvětlovského zámku tak ovládala roku 1881 dohromady 6 834 ha pozemků (Nový Světlov 4 844 ha, Vasilsko 1 605 ha, Nezdenice 484 ha). Hraběnka měla prostředky a italského rádce po svém boku – rytíře Vitaliana, společně se kterým své sídlo zvelebo49

Obrazových materiálů z oblasti Slavičínska z období před rokem 1900 mnoho není. Měl jsem tedy velkou radost, když jsem při bádání v okresním archivu na Klečůvce narazil na plánek hostince čp. 4 v Mladoticích. Nebylo náročné ověřit, kde se dům nacházel. Troufnu si říct, že jej znají (někteří velmi důvěrně) téměř všichni obyvatelé Slavičína a z těch přespolních většina. Je to dodnes výborný orientační bod a konečná pro spoustu „nočňátek“, kdysi velmi proslulý hostinec Na Pinduli. V současnosti je zde u štamgastů oblíbený hostinec U Talafy, poblíž jediné slavičínské kruhové křižovatky. Pokud jsem uvedl původní lokalizaci v Mladoticích, podotýkám, že tato osada později splynula se Slavičínem.

Plánek je podepsán stavitelem Aloisem Nejes­ chlebou v Bojkovicích a datován je k 9. 1. 1880.

Zcela nepochybně sloužil jako oficiální podklad pro úřední řízení spojené s výstavbou objektu, neboť je na něm nalepena kolková známka a přeMALÝ MÍSTOPIS

Alois Nejeschleba: hostinec čp. 4 v Mladoticích (Na Pinduli), 9. 1. 1880. Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv městečka Slavičín, inv. č. 91.

devším v záhlaví je nadepsáno „Colaudirung“, tedy kolaudace. Také z okolnosti, že se spolu s mnohem mladšími dokumenty dostal do archivního fondu „Stavební záležitosti – stavební spisy a plány na stavbu obytných domů a hospodářských staveb“, lze soudit, že nešlo o prostý koncept. Bohužel moc toho nevíme o Aloisu Nejes­ chlebovi. Josef Nejeschleba (rovněž z Bojkovic) MALÝ MÍSTOPIS

je uveden na plánech přístavby školy ve Valašských Kloboukách. Je možné, že šlo o příbuzné.

Shodli jsme se s paní Ovčáčkovou, která mi pomáhala s překladem, že o co více stavitel rozuměl architektuře, o to méně vládl němčině. Soudíme tak podle množství gramatických chyb.

Při pohledu do pozemkových knih lze bezpečně určit osobu stavebníka. Přesněji inves50

torky, neboť jí byla žena. Dům v této době nabyla Františka Fraitová, která se velmi záhy provdala za Františka Častulíka z Vlachovic. Bylo jí tehdy 18 let. V jiných zdrojích lze dohledat, že si mladá paní v onom roce 1880 taky obstarala koncesi k provozování hostinské živnosti v domě čp. 4, která obsahovala práva na vyvařování jídel, nálev kořalky a jiných lihových nápojů, podávání kávy a jiných teplých nápojů a občerstvení a v neposlední řadě držení povolených her.

Díky plánku vidíme jednak vnitřní dispozici, včetně základních rozměrů, a také čelní pohled na hostinec. Významnou část přízemní stavby tvořil výčep, při vstupu byla kuchyně a odděleně byl druhý pokoj (pro lepší hosty?) a nezbytná komora. Na dvoře se nacházely stáje pro krávu a maštal pro cizí hosty, spolu se záchodem. Zahrada byla rozdělena na zeleninovou (kuchyňskou) část a klasickou zahradu. V zadní části byl sklep a za ním ledovna. Mezi nimi a domem byla kuželna. Není pouze zcela jasné, kde bydlela majitelka s rodinou. Můžeme pouze odhadovat, že to bylo přímo v hostinci, zvláště když víme, že pan Častulík pracoval jako mlynářský pomocník ve Vídni. Tato hypotéza koresponduje s pozdější dispozicí obytných místností.

Poněkud překvapí zjištění, že již v roce 1905 byl tento hostinec „úplně rozborován“ a na jeho místě vybudována nová stavba, s přičiněním zednického mistra Josefa Fojtíka z Vizovic. Zvažoval jsem i variantu, že hostinec podle plánku z roku 1880 nebyl vůbec realizován, avšak přikláním se k názoru, že skutečně mohlo dojít k demolici poměrně mladého objektu, a to zřejmě v důsledku přírodní kalamity, která se na Slavičínsku odehrála těsně předtím, než se objekt zboural.

51

Dne 20. června se totiž nad obcemi Slavičín, Hrádek, Bohuslavice, Divnice, Nevšová a Lipová strhla strašná průtrž mračen, která v několika hodinách způsobila na majetku chudých obyvatel těchto obcí a na silnicích i mostech nezměrné škody. Podle provolání c. k. okresního hejtmanství v Uherském Brodě, uveřejněného v Lidových novinách 13. 7. 1905, bylo jen ve Slavičíně povodní úplně rozbořeno 21 domů a jiných 20 domů bylo polorozbořeno anebo tak poškozeno, že hrozilo jejich okamžité sesunutí. Vzhledem k tomu, že se hostinec paní Častulíkové nacházel v těsném sousedství Říky, lze se domnívat, že mohlo dojít k nevratnému poškození.

Nepřímou podporou pro tuto verzi je také skutečnost, že v pozemkové knize figurují zástavní práva zajišťující různé pohledávky. Protože jedno z nich zajišťovalo provozní kapitál, především dluhopis z 23. 5. 1884 ve prospěch Rolnické záložny slavičínské (530 zlatých s 6% úroky) naznačuje investici, která mohla mít něco společného s prostředky pro výstavbu.

Ať už tomu bylo tak anebo jinak, je jisté, že hostinská Františka spojila celý svůj život s hostincem Na Pinduli. Je obdivuhodné, že spolu s novým manželem Malotou uskutečnila další adaptaci hostince spočívající v přístavbě sálu, jeviště a šatny. Tato přístavba, uskutečněná po roce 1926, je nyní samostatnou stavbou fungující jako maloobchodní prodejna Vodo-topo-keramika.

Původní objekt hostince vybudovaný v roce 1905 dodnes slouží stejnému účelu, a jak již bylo řečeno v úvodu, stále má své příznivce. Věřme, že jeho kontinuita bude nadále pokračovat.

MALÝ MÍSTOPIS

ROZHOVORY

Lípa rostoucí před základní školou ve Žlutavě má u paty pomník připomínající její vysazení na počest konce druhé světové války. Foto © Tomáš Vrtal.

54