PDZIM / ZIMA 2017
tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Jiří Balát • osobnosti - Bohuslav Matyáš • paměti - Zdenka Slezáková • tenkrát - Blanka Rašticová • malý místopis - Petr Pálka • roz hovory - Jana Koštuříková • umění - Marie Martykánová • genius loci - Josef Kramář • život - Jaroslav Zapletal • litera tura - František Řehák • za plotem - Radovan Jančář • dozvuk
ZVUK
Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í
ZLÍNSKÉHO
KRAJE
Editorial RADOVAN JANČÁŘ
Vážení čtenáři, doufám, že přestože tématem zimního dvojčísla ZVUKu jsou Katastrofy dějinné a nedějinné, nebude pro vás zážitek ze čtení autentický s mottem, ale nabídne spíše prostor k přemýšlení a možná i ponaučení, i když… Významný český historik Vilém Prečan dostal nedávno otázku: K čemu jste jako historik dospěl? Odpověď: Svěřím se vám se závěrem ze zkoumání staletých dějů. Lidé se zmobilizují k činu, až když je katastrofa na spadnutí, často sotva za minutu dvanáct. V encyklopedických slovnících z poloviny 19. století se u hesla katastrofa uvádí, že jde o slovo řeckého původu, značící obrat nebo náhlou ránu. Současné slovníky již katastrofu vysvětlují jako zvrat, převrat nebo zničení a definují ji jako událost, která nastává v důsledku lidské nebo přírodní činnosti a ničivě postihuje přírodu nebo společnost. Což samozřejmě nevystihuje zdaleka vše, co si se slovem katastrofa spojujeme. Jak píše v rubrice Tož kolega Josef Holcman: Každá veliká katastrofa má za následek nekonečné množství katastrof malých, rodinných, osobních. Na druhou stranu, ne každá malá katastrofa musí nutně předznamenat katastrofu velkou. Nelze než souhlasit, vždyť pro někoho může být katastrofou i připálený oběd nebo pozdní příchod do zaměstnání, na jiném naopak nepoznáte hlubokou rodinnou tragédii. Nastávají v životě situace, kdy jsme katastrofám nuceni čelit, vzpomeňme např. ničivé povodně na Moravě před dvaceti lety, ale i takové, které jdou zcela mimo nás, a přesto mají na náš život dopad naprosto zásadní, např. měnová reforma z roku 1953, kdy komunistický stát doslova ožebračil své občany. A právě z těchto důvodů jsme do ZVUKu zařadili nejenom texty týkající se ničivých povodní či požárů, ale i články s obsahem katastrof dějinných, např. s tématem Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, dnes již téměř úsměvných, např. boj s „americkým broukem“ mandelinkou bramborovou nebo téměř pozapomenutých, jakou byl tragický osud nejenom doktora Aloise Mikyšky. Za sebe i celou redakční radu Vám přeji úspěšný rok 2018 bez jakýchkoli katastrof, ať už malých nebo velikých (blíží se další volby) a kdyby přece jenom nějaká hrozila, zmobilizujte se k činu dříve než za minutu dvanáct!
KOLEDA K Ježíškovi půjdu, něco mu daruju. Mám doma křepeličku, tu ti, milý Ježíšku, tu ti daruju. A ta křepelička potěší Ježíška. Bude u jesliček sedávat, Ježíškovi bude zpívávat: Pět peněz! Pět peněz! Ach, kýž jsem s tebou v nebi dnes.
J. Dostál, M. Fischerová-Kvěchová: Školákova první knížka, nedatováno.
Obsah
TOŽ
Katastrofy velké i malé – JOSEF HOLCMAN 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Kraj se představil v Drážďanech – JIŘÍ BALÁT 6 Ocenění nejlepší knihovna a knihovník Zlínského kraje – MICHAELA NĚMCOVÁ 9 OSOBNOSTI Nezapomenutelný primáš Jožka Kučera – BOHUSLAV MATYÁŠ 11 František Řehák očima kolegů – PŘIPRAVIL BOHUSLAV MATYÁŠ 14 PAMĚTI Jaroslav Langer: Zaměstnání v Baťových závodech – PŘIPRAVIL JIŘÍ LANGER 18 Zdenka Slezáková – Měšťanská škola ve Zlíně v letech 1930-1933 – PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ A ATELIER IM 29 TENKRÁT Pohroma dne 6. září 1910 – BLANKA PETRÁKOVÁ 38 Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán – RADOVAN JANČÁŘ 39 Povodně v Uherském Hradišti – BLANKA RAŠTICOVÁ 42 MALÝ MÍSTOPIS Voda, vítr, vandalové a Podzámecká zahrada v Kroměříži – PETR PÁLKA 49 Vzestup a pád JUDr. Aloise Mikyšky – JOSEF KRAMÁŘ 53 ROZHOVORY … s Františkem Zuskou – JANA KOŠTUŘÍKOVÁ 60 Projev na vernisáži výstavy František Zuska Ohlédnutí – ozdoby ze slámy – KAREL PAVLIŠTÍK 67
UMĚNÍ Ateliér plný pohody Jiřího Karla Heřmana (1892-1969) – MARIE MARTYKÁNOVÁ 70 Jiří Kolář: Aristokrat umění – legenda světové koláže – PAVEL STOJAR 72 Trnkobraní, umělecká rodina Holíkových a obraz Vizovic v pozadí – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 76 Kdo si hraje, nezlobí aneb Svět kostiček ve zlínském muzeu – JANA KUSLOVÁ 79 GENIUS LOCI
Posel amerického imperialismu – Mandelinka bramborová – RADOVAN JANČÁŘ ŽIVOT Nedávné katastrofy – JAROSLAV ZAPLETAL Ozvěny zlínského bigbítu – JAROMÍR MERHAUT, JAN TRÁVNÍČEK LITERATURA Z pamětí Františka Řeháka – PŘIPRAVIL BOHUSLAV MATYÁŠ Stopy velkých katastrof v malých obcích – PŘIPRAVIL TOMÁŠ JEŽEK
83 89 93 100 103
ZA PLOTEM Když se les kácí, třísky lítají – TOMÁŠ JEŽEK 108 Vánoční verše neznámého vojáka Edy – RADOVAN JANČÁŘ 113 DOZVUK O životě a díle Jiřího Heřmana – RADOVAN JANČÁŘ 116 Mizející prvky zlínské architektury – PAVEL STOJAR 116 Pamětní deska v Ostrožské Lhotě – TOMÁŠ JEŽEK 118 Imaginární kytice jubilantce – RADOVAN JANČÁŘ 119 A NA KONEC
Pod stromeček Harmasan! – RJJZTJ
120
Na obálce: Jiří Heřman Z mařatských vinohradů, 1952, olej, ze sbírky Slováckého muzea. Foto © Galerie Slováckého muzea Uherské Hradiště.
TOŽ
Požár továrny Heřmana Hřebíčka v Malenovicích, listopad 1944. Foto © archiv Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Katastrofy velké i malé JOSEF HOLCMAN
Tož já, bytostný skeptik, mám psát o katastrofách. Že by negace negace, že by z toho vylezlo něco pozitivního? Katastrofy dějinné i nedějinné jsou tématem, o němž se tady mám zmínit; ovšem nerad a s nízkým sebevědomím. Ale co s tím, když 22. září letošního roku se na mě při sestavování obsahu tohoto čísla ZVUKu obrátilo asi osmadvacet očí, jakože jsem už dlouho úvodník nepsal. Pokud jde o psaní, tak já slíbím skoro všecko, ale jak se blíží termín písemné práce, tož se hroutím tak, jak jsem se propadal při takových úkolech na základní devítileté škole. Na hroucení duše je dobrá tělesná činnost. Tak jsem odpoledne po té redakční radě vyjel na kole ze Zlína směrem na Vizovice a po Baťově náspu až na lutoninské paseky. Kamarád tam zdědil chatu, postavenou na rodinném pozemku jeho otcem. Kolem doznívaly letní barvy lesů a svahů, po nichž volným krokem pocházely ovce s beranem i krávy s býkem. Hroucení mizelo, však termín odevzdání této domácí práce byl až poslední říjen. Ke štamprli slivovice jsem dostal k nahlédnutí výpravnou publikaci o obci Lutonina. A tam jsem nalezl, na první otevření, v popisu roku 1948 záznam o dvou tragických událostech. Na pasekách zabil býk hospodáře a v Praze se chopili moci komunisti. Ve chvíli, kdy budete držet v rukou toto číslo regionálního časopisu se zaměřením na katastrofy, už budou kulaté „oslavy“ jedné revoluce za námi, další nás čekají v únoru. Jistě jste si jako řádní a pozorní čtenáři povšimli, že většinou se píše o tom, co se stalo, já nejsem výjimkou. Málokdo 3
má odvahu a fantazii psát o tom, co se stane. I když dnešní média to umí velice obratně: pokud se jim předpověď povede, jsou za hvězdy. Když se zmýlí, tak si na včerejší noviny nikdo ani nevzpomene. Obojí mapování světa, minulého i budoucího, je jistě důležité, ale zase mě napadá ono pověstné ale. Předvídání budoucnosti má v literatuře řadu světlých zjevů, za všechny bych jmenoval Čapkova dramata Válka s mloky, Bílá nemoc nebo Krakatit. A stejně to jeho varování k ničemu nebylo. Nebo bylo? Války jsou pořád. Popisu dějin se v minulosti věnovala ne řada, ale přímo řady historiků, filozofů či umělců. Kaž dý tu minulost viděl jinak, protože málokdo se uměl dívat třetím okem. A každá doba minulost viděla jinak, oficiálně tak, jak bylo mocnými žádáno. Manipulace historickými událostmi v našich zemích byla a stále je přímo koníčkem řady voličů (a také vyvolených), kteří chtějí svět vidět jednoduše a černobíle. Tak já na tomto místě žádný černobílý náhled či návod nepřednesu. Jenom dodám, že téma tohoto ZVUKu by taky mohlo nést název katastrofy velké i malé. Víme, že každá veliká katastrofa má za následek nekonečné množství katastrof malých, rodinných, osobních. Na druhou stranu ne každá malá katastrofa musí nutně předznamenat katastrofu velkou. Zdivočelý býk na Valašsku by ještě nemusel mít za následek zdivočelou revoluci v Praze, přestože její vůdcové i jejich nádeníci se tak v následujících čtyřech desetiletích chovali. To už máme, chválabohu, za sebou. Ale co nás čeká kromě toho, že na místech nejvyšších ústavních činitelů máme od říjnových voleb místo jednoho býka už býky dva? Máme se jejich činů bát? MysTOŽ
Tradiční slovácká zabijačka. Foto © kronika Hluk.
lím, že ne, po každém vítězství – platí to pro říši lidskou i hovězí – přijdou porážky. Já se spíš bojím vedlejších účinků jevů, jako je multikulturalismus a globalizace. Tato lavina nás zaplavuje denně, všichni víme čím, vzpomenu jenom reklamu: čím blbější, tím prý účinnější. Lidi, máte právo chtít všecko! Obchodní svět je až absurdně propojen, ale vím, že s tím nic neudělám. Synovec mi kdysi psal, že v Austrálii se prodává TOŽ
hovězí maso z Francie a já jsem zas viděl na pultech v Rakousku hovězí z Nového Zélandu. Takových převozů by se řádný hospodář, vychovaný selským dvorem, nedopustil. Je to proti zdravému rozumu: však ten býk by do letadla či na loď dobrovolně nenastoupil. Televize, která mě ruší při tomto psaní, už tři dny hlásí, že příbuzní si budou moct odnést ze zabijačky výslužku, protože zákon bude změněn. Tak to jsem nevěděl, když mně vloni dal bratranec v mojí rodné obci jitrnici, že jsme oba porušili zákon. Nějaký (nad)národní vynálezce se prokecal do parlamentu a výsledkem je paragraf, který nikdo nezná, a tak ho ani nemůže dodržovat. To ukazuje váhu nových zákonů. Útěchou mi je, že lidé v našich krajích se pořád řídí zdravým selským rozumem i potřebou ctít dědictví předků. Proto věřím, že naše zvyky, obyčeje a tradice neskončí rozředěny v moři informačních a mediálních triků či ve virtuální realitě, kteréžto vymoženosti jsou našim potomkům denně předhazovány v podobě chytrých telefonů, internetu, počítačových her a čertví, jak se to všecko nazývá, prý taky: xbox (čti iksbox). Že z toho část populace blbne, je psychiatricky dokázané. Přesto přihlížíme a čekáme, že zajíc zakousne vlka. Lidský úděl je podivný až děsivý: člověk ví, že jednou umře, ale tváří se, že to neví. Řešení tohoto údělu, slibovaného nám podivnými vůdci a kandidáty při revolucích, volebních kampaních a jiných katastrofách, není ovšem ve stupňování blahobytu. Úděl není třeba řešit, ten je třeba respektovat. Jinak skončíme napíchnutím na rohy a ani za tím nemusíme jezdit do Španělska, případně Katalánska. 4
OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Tanky ve Zlíně v srpnu 1968, autor Jiří Volejník. Foto © archiv Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Kraj se představil v Drážďanech JIŘÍ BALÁT
Zlínský kraj se letos poprvé prezentoval na Dnech české a německé kultury, které již tradičně v říjnu a listopadu hostí města Drážďany, Ústí nad Labem a Euroregion Elbe/Labe. Kraj se dokonce stal partnerským regionem tohoto už devatenáctého ročníku. Představil své turistické zajímavosti, kulturu, folklor, tradice, ale i kulinářské speciality. Slavnostní zahájení se uskutečnilo v Drážďanech ve čtvrtek 26. října v kostele Tří králů (Drei königskirche). Se svým hodinovým koncertem vystoupila cimbálová muzika Harafica Symphonic. V pátek 27. října předvedla kapela Burčáci hudební folklor z oblasti Dolňácka a Kopanic. Proběhlo i několik výstav: např. prezentace Pavla Popelky „Od jara do zimy“ přibližující slavnosti a rituály kraje, dále pak přehlídka prostorových objektů akademického sochaře Zdeňka Tománka. V místním Kulturrathausu bylo možno zhlédnout fotografie dokumentující fenomén
Kostel Tří králů v Drážďanech. Foto © Jiří Balát. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Tradice a současnost. Foto © Jiří Balát.
zlínské meziválečné architektury, doplněné o fotografiku Richarda Vodičky. Prezentovány byly také práce studentů Fakulty multimediálních komunikací UTB. Promítaly se krátké filmy studentů tří zlínských vzdělávacích institucí zaměřených na audiovizuální tvorbu (Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, Odborné školy filmu, multimédií a počítačových technologií a Vzdělávacího a kreativního centra animovaných filmů). Na své si přišli i milovníci literatury, pro něž bylo uspořádáno autorské čtení Josefa Holcmana (Osobní poplach) a Jakuba Chrobáka (Jak prázdné kolo, po ráfku). Již v sobotu 21. října se však v drážďanském Centru Galerie představili členové Folklorního studia Buchlovice a své umění ukázali tradiční řemeslníci. Tipy na zajímavé výlety nebo dovolenou ve Zlínském kraji nabídla Centrála cestovního ruchu Východní Moravy. Ke zhlédnutí byla výstava představující 15 turistických NEJ Zlínského kraje. Kromě toho si všichni mohli dopřát ochutnávky piva, škvarků a vlčnovských vdolečků, vína nebo si nechat namalovat slovácké ornamenty na obličej. (Zdroj: tiskové oddělení Zlínského kraje) 6
Zlínský kraj se představuje. Foto © Jiří Balát.
Vystoupení muziky Harafica Symphonic. Foto © Jiří Balát.
Pohledem fotografa Zprávu o tom, že se mám zúčastnit Dnů české a německé kultury, jsem přijal s nadšením. Pojedu na výlet, projdu si město, u toho navštívím vernisáže, koncerty, potkám se se zajímavými lidmi, udělám nějaké hezké fotky. Prostě prima povyražení nad rámec běžných pracovních povinností. Sny a realita ale bývají rozdílné… Nejdřív bylo potřeba přiložit ruku k dílu při přípravě prezentace kraje v shopping centru „Galerie Drážďany“. Procházel jsem se obrovským nákupním centrem s velkými prosklenými, nablýskanými výlohami a přemýšlel, jaký má význam předvádět tady, v úplném „srdci komerčního života“, něco takového jako pletení košíků, zdobení perníčků, drátování keramiky nebo třeba tance ze Slovácka. Dopoledne to vypadalo jako zbytečně vyhozené peníze a mrhání energií (natahat to obrovské množství beden, krabic a dalších věcí byla fuška). V hypermarketu sice bylo lidí dost, ale naše stánky je moc nezajímaly, spíše jen prošli kolem. Po poledni se cosi zlomilo. 7
Těch, kdo se zastavili, přibývalo. Každé taneční vystoupení Folklorního studia Buchlovice a cimbálové muziky Rubáš přilákalo velké skupiny nadšených diváků. Také řemeslníci si drobným dárkem získali každého zvídavce. Největší zájem vzbudily… koláčky… opět se potvrdilo, že láska prochází žaludkem. Takže první víkend v Drážďanech se mi smrskl do tahání krabic a postávání u stánku v nákupním centru, můj sen o chození prosluněným městem dostával trhliny. Byla tu ještě naděje v druhém turnusu, kde jsme měli nainstalovat výstavy a zajistit slavnostní zahájení s koncertem a recepcí. Město jsem si prošel a obdivoval, jak krásné je. I když všude na mě dýchala jakási „vráska minulosti“. Na konci druhé světové války byly Drážďany vybombardovány. Od té doby se je podařilo neuvěřitelně krásně opravit – v podstatě znovu vybudovat. Asi nejlépe je to vidět na kostele Frauenkirche. Z ruin ho restaurátoři dokázali obnovit do plné nádhery. Na stavbě je patrné původní a nové zdivo. Zpátky do práce! Ono totiž přestěhovat tři cimbálky, folklorní soubor, filharmonii, střední školu OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Výstava akademického sochaře Zdeňka Tománka. Foto © Jiří Balát.
i s rautem, tři výstavy, a zajistit, aby všichni byli ve správný čas na správném místě, měli kde zaparkovat, kde se převléct, chce velký kus umění. Kolegyně Lenka Sedláková a Eva Novotná z oddělení vnějších vztahů Kanceláře hejtmana, vedoucí krajského odboru kultury Romana Habartová a všichni další dobrovolníci a pomocníci, kteří se na této velké stěhovací akci podíleli, mají můj obdiv. Pak jsem se dostal na vernisáž Pavla Popelky o zvycích v kraji a také na výstavu výtvarných děl Zdeňka Tománka. Pro mě další kousek splněného snu! Vrcholem večera bylo vystoupení cimbálové muziky Harafica se symfonickým orchestrem. Ještě před samotným koncertem příchozí vítal krojovaný pár chlebem a solí. Skoro bych si myslel, že je to spíše archaický přežitek z fotek s Masarykem, ale není tomu tak. Většina návštěvníků z toho totiž byla nadšená. Jejich euforii ještě vystupňovala štamprle slivovice. Přiznám, že nepatřím mezi zaryté obdivovatele folkloru. Spontaneita a radost, která vycházela OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Pavel Popelka na vernisáži své výstavy fotografií. Foto © Jiří Balát.
z muzikantů, se přenesla na celé publikum a také na mě. Spíše než akademické předvedení lidovek šlo o živelnou symbiózu. Byla to zkrátka fenomenální chvíle odměněná bouřlivým potleskem publika. Ve druhé části večera se blýskla cimbálová muzika Burčáci, která nacvičila českou i německou hymnu. Na všechny přítomné to udělalo velký dojem. Jak už bylo řečeno, láska prochází žaludkem, takže velké chvále se těšila i Střední škola hotelová a služeb Kroměříž a hlavně její chutné výrobky. Jejich kyselice byla tak smetanová! Den byl dlouhý, do postele jsem se dostal až hodně po půlnoci. I když jsem byl pořádně unavený, těžko se mi usínalo. Všechno jsem si rekapituloval, doznívaly ve mně dojmy, nadšení, emoce. Nezávisle na sobě mi během večera několik návštěvníků potvrdilo, že Zlínský kraj nastavil laťku prezentace vysoko, a na to jsem moc pyšný. Jednak na to, že se máme čím chlubit a také že máme tolik šikovných lidí, kteří umí přenést kus naší rodné hroudy a hrdě ji ukázat v zahraničí. 8
Tak vlastně jsem byl nakonec opravdu šťastný, že jsem do Drážďan mohl jet. A protože mým hlavním posláním (kromě převážení krabic) je fotografování, něco jsem snad i zachytil.
Ocenění Nejlepší knihovna a knihovník Zlínského kraje MICHAELA NĚMCOVÁ
Ocenění knihovníci na slavnostním předávání v sídle Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Foto © Jiří Balát.
Zlínský kraj a Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně udělili již popáté ocenění Nejlepší knihovna a knihovník Zlínského kraje. Ocenění je udělováno Zlínským krajem a Krajskou knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně od roku 2013. Cílem je upozornit na práci veřejných knihoven a jejich přínos k rozvoji kultury, knihovnických a informačních služeb, a také ocenit mimořádnou práci knihovníků, kteří se zasluhují o rozvoj dané oblasti mnohdy nad rámec svých pracovních povinností a ve svém volném čase. Záštitu nad jubilejním pátým ročníkem převzal Mgr. Miroslav Kašný, člen Rady Zlínského kraje pro oblast kultury, památkové péče, církví, mládeže a sportu. Nominace na toto ocenění mohli zasílat zástupci zřizovatelů a provozovatelů knihoven a odborná veřejnost do 31. 5. 2017. V roce 2017 se sešlo celkem 26 nominací pro ocenění. Knihovny byly hodnoceny podle statistických ukazatelů o jejich činnosti, vzhledu knihoven, péče o knihovní fond a za organizaci kulturních a vzdělávacích akcí pro školy a veřejnost. Slavnost9
ní ceremoniál se uskutečnil 12. října 2017 ve 14 hodin v sídle Zlínského kraje. Titul Knihovna Zlínského kraje roku 2017 obdržely – Obecní knihovna Loukov, Místní knihovna v Tučapech, Místní knihovna Vidče a Městská knihovna Josefa Čižmáře Vizovice. Všechny oceněné knihovny jsou hojně navštěvovány a fungují jako komunitní centra obcí. Zvláštní uznání za vynikající práci v knihovně obdržely – Jiřina Červinková z Obecní knihovny Záříčí, Jana Zlámalová z Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana Uherské Hradiště, Ilona Kroupová z Městské knihovny Rožnov pod Radhoštěm a Svatava Ondrášová z Knihovny Boženy Benešové Napajedla. Mimořádné osobní ocenění Mgr. Miroslava Kašného, člena Rady Zlínského kraje, získala Alena Štěpaníková z Obecní knihovny Pravčice, a to za dlouholetou práci v knihovně, zejména za výborné statistické výsledky, práci s dětmi a spolupráci s Knihovnou Kroměřížska. O hudební doprovod se postarali žáci ze Základní umělecké školy Jižní Svahy. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
OSOBNOSTI
Zaplavené Otrokovice v červenci 1997, Tomáš Baťa zakladatel po pás ve vodě. Foto © archiv MJVM.
Nezapomenutelný primáš Jožka Kučera (30. 9. 1947 Velká n. Veličkou. - 20. 10. 2007 Uh. Hradiště) BOHUSLAV MATYÁŠ
Dosť je vína, zdá sa/ chýba už len prasa. V tejto malej búdě/ hrubý večer budě. (Zde prosím o potlesk pro veršotepce, básníka a klobásníka! – Děkuji. Tož tak. Zatímco Praha měla kdysi dávno slavnou divadelní Boudu, Hradiště má dodnes svou věkopomnou folkloristickou Slováckou búdu. Copak já! Ale tohle stavení kdyby mohlo vyprávět! Je nasáklé potem stovek tanečníků i hudbou desítek kapel a vynikajících muzikantů. Teda když pomineme jejich potrhané struny, polámané smyčce a paličky i nalomené nohy od cimbálu a charaktery. A když odhlédneme od zakalených a krví podlitých očí, jakož i od zničených svršků politých vínem či zmíněnou tělní tekutinou při bratrovražedných bojích, v nichž šlo výhradně o řešení uměleckých sporů. – Ó búda, ta kdyby mohla vyprávět!... Má se tu vzpomenout na Jožku Kučeru. To sice udělám rád, ale začnu od Adama. Což je v našem případě vlastně od Viléma. Popsat, jak cimbálová muzika Viléma Zahradníka (CMVZ) začala, není lehké, protože to bylo někdy v polovině minulého století, skoro nikdo to nepamatuje a proběhlo to zřejmě natolik živelně, že písemnosti se téměř nezachovaly. Leda pár nereprodukovatelných fotek a nepoužitelných textíků jakoby z dívčího památníčku, údajně kroniky. Avšak neztrácejme hlavu. Jak Jožka přišel do kapely a jak po Vilému 11
Foto © archiv Ivana Kučery.
Zahradníkovi dědil primášský post, vyprávěl kdysi kontráš a zpěvák dr. František Vyhlíd, očitý svědek oněch začátků. Já bych spíš mohl posloužit svědectvím o tom, jak kapela skončila. Ovšem – proč zrovna já mám být hrobařem?! Zkusím teda alespoň vylíčit něco mezi začátkem a koncem. Sedmdesátá léta 20. století byla venkoncem normalizačně ponurá, žádné ejchuchu. Snad právě proto hradišťské cimbálovky o překot nabízely, co nejlepšího dovedly. Kolbištěm se staly besedy u cimbálu v Redutě. Ujaly se a bývaly hojně navštíveny. CMVZ byla ve své době vůkol obecně známá značka. (Cha! - tady mi počítač nabízel synonymum notoricky známá značka, ale to jsem ho panečku hnal!, ještě by si to notoricky mohl někdo nepřístojně vyložit.) Kapela hrávala i zpívala (semtam dokonce zazpívala a cappella) pravidelné úterky v kavárně Morava. Už od února se skoro v každém podniku slavil MDŽ, přišly Rudé prapory, košty vína, v zimě plesy, byly zábavy, svíce, narozeniny, stále bylo co hrát. - Abychom úplně OSOBNOSTI
Foto © archiv Ivana Kučery.
nezvlčili a nepodlehli čistě konzumu, vymysleli jsme si sérii pořadů K pramenům. Ve Slovácké búdě s námi a pro hrst přátel postupně vystoupili Vlasta Grycová s matkou Alžbětou Končitíkovou ze Strání, Josef Lebánek z Vápenek a Stanislav Gabriel ze Starého Hrozenkova, horňáčtí hudci Josef Pešek, Jan Šácha, Tomáš Kohút, Jan Kubík a jako zpěvák Dušan Holý. OSOBNOSTI
Ohlas býval příznivý, u zřizovatele SZK ROH UH (Spojený závodní klub Revolučního odborového hnutí v Uherském Hradišti) jsme měli po každém pořadu plus body a semtam i peníz na nějaký nový smyčec nebo holínky. Naše touha po světské slávě-polní trávě dospěla až k tomu, že jsem na další velkou besedu u cimbálu do Reduty pozval svého vzácného přítele, herce a spisovatele Miroslava Horníčka. Za program s Horníčkem však OV KSČ UH (Okresní výbor Komunistické strany Československa v Uherském Hradišti) udělilo řediteli SZK ROH UH body mínusové a v mínusu se následně ocitly i tak už nevalné dotace od našeho zřizovatele. Nikdy se nám nepodařilo pořádně zjistit, komu na partajním sekretariátě a co vlastně bylo trnem v oku, neboť muzika hrála toliko v celostátně schválených tóninách a řeči se vedly jen spisovné a bez pravicově oportunistických výpadů proti vládnoucí dělnické třídě. A tak nám bylo propříště drhnout struny smyčcem silně vypelichaným a holínky (po prvomájovém průvodu načisto prodřené) si Kučera Josef musel pěkně donést k ševci. Na vlastní útraty. (Stejně tam poslal Evu-ženku a její peněženku. – To kdyby mocipáni věděli, jak s nimi vybabral!) Na domácí půdě jsme sjezdili kdeco, nejen Strážnici, Velkou nad Veličkou a jiné národozpitné slavnosti, např. Halenkovice, Vsetín, Olomouc, Sv. Kopeček, Hodonín, Břeclav, Spišská Nová Ves atd. atd., včetně nezapomenutelných Domažlic. Tam nás všech deset muzikantů nocovalo v jedné cimře a jisté nejmenované zvíře Křůmal Rudolf (teda nechtěl jsem říct přímo dobytek, protože o mrtvých jen dobře) mne spícího málem udusil polštářem. Kučera Josef pak prohlásil, že chrápání je otázkou vůle, on že se jako primáš potřebuje 12
vyspat, aby mohl příštího dne zodpovědně vystupovat, a já, když nemám dost vůle nechrápat, ať se seberu a jdu spát třeba na hajzl. Musím uznat, že Josef byl na rozdíl od Křůmala nesrovnatelně distingvovanější osobnost. Patrně proto, že tam nikdo jiný nechtěl, poslali nás později reprezentovat socialistickou vlast na PresseFest do Rostocku, tedy do hodného Německa. Možná někdo bláhově počítal, že bychom si tak mohli vylepšit trvale pošramocený kádrový profil. To se ovšem drasticky přepočítal. Jožka pojal internacionalismus po svém, když objektem sbratření se stala fešná šéfredaktorka místního plátku, a nepochybně mezi nimi došlo i na ono známé marxistické – spojte se! Její noviny psaly sice o drei Kučera-Brüdern, ale myslím, že ona sama podlehla především Jožkovi. Teda kouzlu primášovy osobnosti, abych byl správně pochopen. Přitažlivosti zbylých zwei Brüder a půvabům některých dalších výjimečných jedinců typu schön Rudi se neubránil ani vojenský stratég a velitel ruské posádky v Rostocku se svou milenkou tuším Brunhildou. Každý musí uznat, že tohle bratření se už nedalo zvládnout jinak, nežli za pomoci velikých stakanů stoličné. Ty německé zelené a fialové pětadvacetiprocentní žbrndy, co do nás chtěli původně nalívat, primáš jednou pro celých 14 dnů rezolutně zakázal s tím, že si nenechá zdecimovat správně prochlastané hlasy muzikantů. No a tak se stalo, že po jedné kulturní úderce zapomněl cimbalíst Váňuška v ruských kasárnách nejen paličky, ale i holínky. Paličky po usilovném hledání patrola nakonec našla. Pod deklem cimbálu. Originál holínky ze Slovače byly nejspíše v lepším stavu, než kdekteré mužické, takže posléze patrně navždy skončily někde v lůně tajgy. 13
Foto © archiv Ivana Kučery.
O Rostocku, o této spanilé jízdě na Balt pod dohledem dvou strážců naší bezpečnosti (promiňte: byli to soudruzi z naší bezpečnosti), o rozespalých kalných ránech, kdy jsme se namísto snídaně na vrchním dožadovali piva první pomoci: Herr Ober, erste-Hilfe-Bier!, o Josefově sexuální poradně pro mladíky ze spoluúčinkující blaskapelly by se dalo ještě dlouze pokračovat, ale nemůžu zas vykecat úplně všechno. Jedno ovšem smlčet nelze: Znal jsem Jožku s jeho přednostmi i slabostmi skoro 40 roků, už z olomoucké fakulty. Spával jsem u něho v Hradišti, když jsme se vraceli v hluboké noci z vystoupení, a prodebatovali jsme spolu nekonečné hodiny až do ranního kuropění. Byly chvíle, kdy bych ho byl uškrtil, byly jiné, které člověka povznášely a jsou nezapomenutelné; zejména když hrál a zpíval. Jožka byl muzikant od Boha. Byla a zůstane s ním spojena jedna výrazná etapa mého života. Určitě nám všem víc dal, než vzal, jak trefně řekl kdosi po jeho pohřbu. OSOBNOSTI
František Řehák očima kolegů PŘIPRAVIL BOHUSLAV MATYÁŠ
Františka som si prvý krát všimol dávno predtým, ako sme sa spoznali osobne vo filme Rozmarné leto. Vlastne – nebolo možné si ho nevšimnúť. Už len preto, že medzi hviezdami, akými boli Hrušínský a Brodský, objavil sa pre mňa neznámy herec a v tejto diabolskej konkurencii obstál s vyznamenaním. S absolútnym kľudom a suverenitou sa zaradil medzi velikánov. Rozmýšľal som, v čom tkvela jeho najväčšia sila. Jasné, bolo to v pohľade. Vyžarovala z neho láskavosť, ale aj trochu neistoty a akejsi bázne, ktorá ten láskavý pohľad na svet trochu strpčovala. Potom, po čase sme sa uvideli v Bratislave, na tenisovom turnaji hercov, a tam som zistil, že František je aj veľký športovec a že aj k športu pristupuje s tým svojim láskavým pohľadom, že z neho vyžaruje taká sympatia, že určite by bolo každému ľúto poraziť ho. Ale treba povedať, že napriek láskavému úsmevu, poraziť ho nebolo ľahké. Nakoniec sme sa stretli pri nakrúcaní filmu Vážení přátelé, ano. Za dosť dramatických okolností. Nakrúcalo sa začiatkom roku 1989, na Václavskom námestí prebiehal Palachov týždeň a všetci sme trochu, aspoň trochu tušili, že sa deje niečo závažné. S Františkom som prežil pár pracovných dní v Rakovníku. Stalo sa niečo pre mňa nečakané. František hral zápornú postavu. To mi k nemu nesedelo. Čo si počne s tým láskavým pohľadom? Ale ukázalo sa, že vie ako na to. Láskavý pohľad dostal zrazu celkom iné dimenzie. Objavila sa v ňom servilnosť, túžba po moci, aj trochu zákernosti a ako vy hovoríte „proradnosti“. To všetko dokázal František vytiahnuť zo svojich OSOBNOSTI
láskavých očí. Ale hneď po skončení záberu boli zase také, na aké som bol zvyknutý. Dobrácke, trochu posmutnelé, nedotknuté. To je tá istota, na ktorej stojí Františkovo herectvo aj jeho človečenstvo. Milan Lasica
*** Výborně, Františku! Měl bych nejdřív poděkovat Otomaru Krejčovi. To on mi poradil, abych roli abbého v Rozmarném létě nabídl Františkovi Řehákovi. – „František je skvělý herec, ale jako člověk je velice plachý. Musíte na Řeháčka,“ jak ho něžně nazýval, „být mírný a opatrný! Nepolekat ho! Jeho křehká duše potřebuje jemné zacházení. Když ale budete na něj hodný, vyplatí se vám to!“ Vzal jsem si radu velkého Krejči k srdci a vyplatilo se mi to. Díky Krejčovi jsem ve Františkovi poznal vzácného a laskavého člověka. Potvrdila se mi u něho moje teorie, že velkého herce nedělá herectví samo, hercova velikost spočívá především ve velikosti a kvalitě jeho osobnosti. Šťastné pro mne a snad i pro něj bylo, že jsme se hned poprvé mohli setkat při zajímavé a náročné práci. František měl v Rozmarném létě nelehký úkol. Stát vedle zkušených mistrů, jako byl Rudolf Hrušínský a Vlastík Brodský, nebylo jednoduché. Navíc samotný Vančurův text budil respekt a trému. I oba zkušení herci, šprechři, jak se říká těm, co umí dobře mluvit, byli první dny natáčení velmi rozechvělí. Všiml jsem si, že Bróďovi i Rudolfovi se při prvních záběrech z těch složitých Vančurových vět trochu klepaly ruce. O to těžší to bylo pro Františka Řeháka. 14
František Řehák (vpravo) ve filmové klasice Rozmarné léto. Foto © archiv Františka Řeháka.
Hrál ve filmu vůbec poprvé, a navzdory tomu ve stínu obou mistrů nezůstal. Točili jsme na břehu Lužnice. Naštěstí to bylo ještě v dobách, kdy se u filmu tak horečně nespěchalo jako dnes. Nejdřív jsem točil záběry s ostatními herci, nechával Františka, aby si zvykl a jen mimo kameru přihrával partnerům. V prvních scénách filmu byl na druhé straně řeky. Vždycky ráno jsme ho převezli na opačný břeh a nechali ho přes řeku povykovat, volat svoje repliky. Bylo to pro něj výhodné. Nic tak herce neuvolní, jako když musí halekat z jednoho břehu na druhý vančurovskou repliku: „Sesedněte se svého koštěte! Vidím je zřetelně mezi vašimi stehny.“ Tak jsme Františka první dny trápili, až si na nás a na ten nepřirozený život, který filmování přináší, zvykl. I potom, dbaje Krejčových pokynů, 15
jsem ho po každém záběru pochválil: „Výborně, Františku.“ Říkal jsem to tak často, že měli Bróďa i s Rudolfem pocit, že je přezírám. Jednoho dne mne sám pan Hrušínský poprosil: „Řekněte mi jednou taky: výborně Františku!“ Rozmarným létem neskončila naše spolupráce a přátelství. Pokud to bylo možné, František si musel v každém mém dalším filmu zahrát. Třeba jen malou roli, ale alespoň pro štěstí jsem ho ve svém filmu chtěl mít. I mimo film jsme se rádi scházeli a kdykoli jsem se dostal do Olomouce, nemohl jsem Františka minout. Škoda, že jsme nikdy neměli příležitost pracovat spolu v divadle. Ale menšího potěšení se mi právě v tyto dny dostává. Budu hrát malou roli ve filmu podle Josefa Škvoreckého a milý František v něm bude hrát mého tatínka. Těší mě to. Jiří Menzel OSOBNOSTI
*** Na Františka Řeháka jsem se těšil od chvíle, kdy mi režisér Menzel před natáčením filmu Na samotě u lesa prozradil, že s ním počítá do role invalidního zedníka Lorence. Budu hrát s pánem, kterého jsem si zamiloval jako abbého v Rozmarném létě. Potom, při práci a povídání, se moje těšení proměnilo v radost. V radost z přítomnosti vzácného člověka. Říká se „oko – do duše okno“. Pohled do očí tohoto herce byl nahlédnutím do duše opravdové, plné laskavosti a zranitelnosti. Kdykoli jsem se pak s Františkem setkal při práci na jiných filmech, trávili jsme chvíle čekání na záběr spolu. Kromě humoru, na jehož odrůdě jsme se rychle shodli, mluvili jsme o hranicích dobrého a zlého, o tom, kam smí člověk v tísni ustoupit a kam ne. Jsem Františkovi za ty chvíle vděčný. Zdeněk Svěrák
*** Teatrolog doc. PhDr. Jiří Stýskal, CSc., o Františku Řehákovi v návrhu pro udělování ceny Thálie: Dne 4. října 2008 jsme si připomněli pětaosmdesátiny emeritního člena Moravského divadla v Olomouci (2000), herce a režiséra Františka Řeháka (narozen 4. 10. 1923 v Novém Bydžově). Po ochotnických začátcích v rodišti začal profesionální hereckou dráhu u cestující Středočeské činohry J. Burdy (1945) a Středočeského divadla v Mladé Boleslavi (1945-46). Divadlu se věnoval i během vojenské služby (1946-48), odkud byl angažován do Městského divadla v Olomouci OSOBNOSTI
(1948-1951). Byl pak významným členem Divadla pracujících ve Zlíně (1951-59), poté se vrátil do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1959-65). Odtud si ho vybral O. Krejča pro zakládané Divadlo za branou (1965-67). Z rodinných důvodů se František Řehák vrátil do olomouckého divadla (1967-1988), kde i po odchodu do důchodu (1988) dál režíroval (1990, 1993) a hrál (1997) a kdy pohostinsky hrál i v Divadle na Vinohradech (199091). O jedinečnosti jeho umění a šíři hereckého rejstříku svědčí více než 280 divadelních rolí, které nezaměnitelně vytvořil v téměř 6 000 představeních. Tvůrčí invenci a oceňovaný způsob spolupráce s herci prokázal i jako režisér 29 inscenací, mezi nimiž zvlášť významné místo zaujímají jeho režie v alternativně pojatých Komorních hrách, z jeho iniciativy zavedených v Divadle hudby v Olomouci (1970). Pro své postoje byl v době tzv. normalizace omezován i zákazy mimodivadelní umělecké činnosti; i tak vytvořil přes 50 typově či charakterově rozmanitých filmových rolí a přes 125 postav v televizních filmech, seriálech a pořadech. Četná jsou jeho vystoupení v rozhlase, recitace při vernisážích i jiných příležitostech a množství besed a diskusí, k nimž je stále zván. V Olomouci patří k velmi známým a váženým osobnostem, oblíbeným a oceňovaným pro uměleckou tvorbu a proto, že přes obecnou popularitu svých filmových a televizních postav podstatnou část života a své dráhy spojil právě s olomouckým divadlem, jehož výraznou uměleckou oporou jako herec a režisér byl a do jehož historie už dnes nesmazatelně patří, jak to vyjádřily i Cena města Olomouce udělená mu v r. 1998 i Cena Olomouckého kraje.
16